Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Hlídky měřily dvůr navyklými pravidelnými kroky a v duchu klely na tohle hlídkování. Každý z mužů dobře věděl, že se nemůže nic stát, že divocí psi, kteří jim chodí u nohou, okamžitě registrují každý podezřelý zápach nebo pohyb a štěkáním vyvolají poplach, kdyby někdo z chovanců chtěl utéci. Ale utíkat nebylo ani technicky možné, správa polepšovny učinila pro bezpečnost provozu, co bylo v jejích silách. Mříže v oknech, zamčené dveře, pobité ocelovými pláty, mřížové přehrady na chodbách, dozorci a potom oni, muži se psy a samopaly na plecích.

Toho večera hlídali Hank a Bill a s nimi pes Gasan, strašný dravec s vlčím chrupem, který vrčel i na ostatní muže z hlídek, jen se k němu přiblížili. Hank a Bill obešli bloky, pak se zastavili pod přístřeškem u zdi bloku A a zapálili si cigarety.

„Nezdá se ti, že Gasan je nějaký divný?“ ptal se Hank, ukazuje na psa. Stál před nimi, větřil a napínal uši – srst na kožichu se mu ježila jako před bojem, ale neštěkal.

„Co je, Gasane, co?“ ptal se Bill, „Co máš, ty zatracená bestie? Že by na tebe lezlo jaro?“

Gasan ho neuznal za hodna pozornosti. Ani muži se o něj už déle nestarali a spokojeně kouřili svoje cigarety.

„Hele,“ řekl najednou Bill, „Támhle na zdi... to je kočka!“

„Blbost! To už by Gasan nějak vyváděl!“

„Gasane, kočička... Vem si čičinku...!“

Pes Gasan stál nehybně jako socha, srst se mu ježila a sledoval kočku na zdi upřeným pohledem – lidí si nevšímal.

„Zbláznil se nebo co?“ řekl zlostně Hank.

Bill vzal samopal a zamířil. Nočním tichem zarachotila dávka a kočka zmizela ze zdi, jako by ji srazil kámen.

„A je po kočičce! Pojď, obejdem to...“

V bloku C se rozletělo Brangovo okno. „Co blázníte, chlapi? Co má znamenat ta střelba?“

„Bill viděl kočku na zdi! Prásknul po ní, no...“

„Tak to je v pořádku,“ uklidnil se Brang, „Jestli zasáhl, dobře udělal. Každou kočku, kterou uvidíte, zastřelte, jasný?“

„Ale jo, šéfe...“ řekl Bill a když se okno zavřelo, dodal: „To víš, že jo, ty starej vole. Jenom se nepo...“

„Že už starýmu vaděj i kočky, to se divím,“ smál se Hank, „Já už čekal, že tě seřve. K stáru mu to začíná lýzt na mozek...“

Ve chvíli výstřelu skočil Murri se zdi rovnou dolů, do stínu, kam nedopadalo měsíční světlo. Viděl, jak se dohadují a poznal, že se stalo to, co chtěl: domnívali se, že ho sestřelili. Pouze pes ho sledoval, ale Murriho tiché vrčení udrželo nepřátelskou šelmu v klidu. Murri věděl, jak ovládat Zelenooké...

Murri přeběhl přes dvůr ke zdi a dostal se ke hromosvodu. Nebylo to pro něj sice pohodlné šplhání, ale nemohl dělat nic jiného. Vylezl až do Enkrova čtvrtého patra – okolo oken tam vedla římsa, která by sice těžko udržela člověka, ale skýtala pro kočičí tlapky dostatečnou oporu. Murri šel opatrně po římse, snaže se vyhnout nejistým místům. Zeď měla už svá léta a mizerná omítka se ráda drolila. Přesto Murri došel až po Enkrovo okno a zamňoukal. Zevnitř se ozvalo stejné mňouknutí a Murri prolezl mezi mřížemi do okna.

Enkra a Enrico ho už čekali: „Nestalo se ti nic? Viděl jsem, jak po tobě stříleli...“

„Napřed se musejí naučit střílet! Dokud to neumějí, nemám se jich proč bát! Nesu ti, oč jsi žádal...“

Murri měl na těle jakousi vestu z tenoučkého plátna, v níž bylo zašito nejrůznější nářadí: pilník, pilka na železo, dvě dláta, kladívko, kleštičky a šroubovák, mimo to několik drátů, z nichž bylo možno vytvořit paklíče, což Enkra uměl. Dráty se líbily Enricovi, který se taky vyznal v otvírání cizích zámků. V tomhle případě to ovšem nebylo nic platné, ve všech dveřích věznice byly zámky dózické. Taky tu byla další praktická věc, tmel, jímž by se zaplnily vydlabané díry ve zdivu v případě pokusu uvolnit mříže ze zdi, vyhlížel k nerozeznání od omítky. Enkrovi nad tím vším zazářily oči.

„Velitelství souhlasí s tím, abys napřed vypátral všecko o té levotě ředitele Branga. Akci přidělili název Bílá růže. Oliver určil, abych každý den přišel v tuhle dobu na zeď, jestli dáš signál přijdu, jinak zas odejdu bez kontaktu. Nechci se zbytečně toulat po dvoře, aby se nedivili...“

„Jsi moc hodný, Murri...“ Enkra sáhl do kapsy a vytáhl kousek masa od oběda, „Vem si a ať ti chutná. My toho máme moře...“

Lhal naprosto bezostyšně, nejen že toho neměli moře, dostávali maso jen dvakrát či třikrát týdně a jinak nejrůznější mizerné šlichty, neboť Brang po způsobu všech ředitelů nejlepší části potravin pro polepšovnu rozprodával. Murri snědl maso, zdvořile poděkoval, dal se pohladit i od Enrica a zase šel.

Tentokrát se mu podařilo projít dvorem až na zeď bez konfliktu se strážci. Seskočil na zem a chtěl se rozběhnout k Oliverovi, který s Romeem čekal v autě v bezpečné vzdálenosti.

„Tak,“ řekl někdo opodál, „Tady jsi! Čekám na tebe...“

Byl to mladík v tmavé košili a džínách, bundu odložil, aby se mohl líp dát do honičky za kočkou. Murri neřekl ani slovo a vyrazil pryč. Muž ho doběhl dvěma skoky a sevřel v rukou.

„Jen nemysli, miláčku! Mám tě a nepustím – za tebe dostanu pár pěkných liber od toho pitomce Branga...“

Murri mu zaťal přední drápky do ruky a rázem mu ji roztrhl. Benedetto bolestí povolil stisk a kocourek se rychle vyškubl.

„Tak takhle, Armine?“ Benedetto hmátl do kapsy a v ruce se mu otevřela dlouhá dýka, „Nespekuluj, číčo, já vím, co jseš zač!“

„Když to víš, tak odejdi!“ řekl tiše Murri a Benedetto se zachvěl při zvuku jeho nelidského hlasu, „Nebo zemřeš...“

Benedetto nebyl nakloněn poslouchat hlas rozumu ani hlas nějaké kočky. Vrhl se po Murrim, hotov zabít ho nožem, ale kocour se vymrštil a skočil mu rovnou do obličeje. Ostré drápy roztrhly mladíkovi čelo a krev jej na chvíli oslepila, zadní dráp mu roztrhl spodní ret. Benedetto zařval bolestí i vztekem, odtrhl od sebe Murriho a ťal po něm. Zřejmě ho zasáhl, neboť Murri kníkl bolestí. V příští chvíli mu však znovu skočil do obličeje a snažil se vyškrábat mu oči. Benedetto se zoufale bránil, neboť nebezpečí postřehl. Dýka mu vypadla z ruky a ani se nesnažil ji najít. Blízko slyšel dupot, to přibíhal Oliver a Romeo.

Murri postřehl, že přátelé se blíží, nechal Benedetta být a rozběhl se jim naproti. Mladík se s křikem potácel na místě boje, krev z rozervaného čela a obočí ho oslepovala. Setřel si ji a rozhlédl se – Romeo a Oliver se už vzdalovali. Vytáhl pistoli a střelil za nimi, vzápětí od nich zasvištěly kulky.

Benedetto se rozběhl trochu stranou, aby nadběhl Oliverovi k jejich autu. Stálo na lesní cestě za křovím a musel se krýt, aby ho neviděli, když přebíhal mezi stromy. Ale jeho snaha byla zbytečná, když dobíhal, zaslechl startující motor a za chvíli auto vyrazilo vpřed.

Benedetto se zastavil. Čelo ho bolelo k nesnesení a ještě víc ho rozčilovalo, že nedokázal přemoci obyčejnou kočku. Obrátil se k věznici a zjistil, že mu nikdo nepřišel na pomoc. „Zatracení zbabělci!“ řekl si a chtěl tam jít ohlásit, co se stalo.

„Počkej!“ zaslechl za sebou tichý hlas. Otočil se.

Za ním stál muž celý oblečený v černém. I jeho tvář byla černá, černé byly i dlouhé vlasy splývající mu podél tváře. Ostrý zahnutý nos vystupoval do popředí.

„Bože,“ vydechl Benedetto, „Kdo jsi?“

„Jsem Smrt. Pokusil ses zabít živého tvora. To je hřích. Trestem za hřích je smrt. Zabiju tě.“

Jeho tichý chraptivý hlas doháněl Benedetta k šílenství. Pozvedl pistoli a střelil po něm z bezprostřední blízkosti – ve stejné chvíli už černoch ležel na zemi a v ruce držel svůj vlastní revolver. Benedetto střelil ještě jednou, ale pistole klapla naprázdno, před chvílí vypálil všechny náboje.

Černoch nevystřelil. Naopak vyskočil na nohy a zasunul zbraň do pouzdra pod paží. „Kdo jsi?“ zeptal se.

„Benedetto Scigalla! Ale tobě jsem nikdy neublížil! Nestarej se o to, po čem ti nic není, nebo...“

„Moje jméno je Luciper Wang. Máš dýku?“

„Měl jsem, ale... ztratil jsem ji.“

„Musím tě zabít. Mohl bych tě zastřelit, ale to by nebyla oběť, na kterou bych mohl být hrdý. Vezmi...“ Černoch mu podal dýku s perleťovou rukojetí, zřejmě arminské výroby. Benedetto mu ji vytrhl z ruky a postavil se do střehu.

Luciper Wang stál s rukama volně svěšenýma. Benedetto neviděl žádnou zbraň, kterou by měl. „Zaútoč. Máš poslední šanci.“

Benedetto skočil a bodl. Než se ale jeho nůž setkal s odporem, nabralo ho koleno černého muže do břicha a současně jej udeřila do brady hrana dlaně. Benedetto se zapotácel a upadl. Černoch počkal, až se vymrští na nohy a znovu zaútočí dýkou. Pak uchopil jeho ruku, zakroutil a dýku mu zase vzal. Ale nebodl, stál proti němu a čekal, až se zase sebere k akci.

Benedetto viděl jeho oči: chladné, pozorné... nesmiřitelné. Pochopil, že ten muž je profesionál, který zabíjí z povinnosti, nemá nic proti Benedettu Scigallovi, ale zabije zločince, na něhož narazil, neboť to přikazuje zákon...

„Kvůli té kočce?“ vydechl.

„Život za život.“ řekl černý a rozpřáhl se rukou. Poslední, co ve svém životě Benedetto viděl, byla jeho štíhlá dlaň s dlouhými prsty, dlaň docela bez chloupků, jak se všechny odřely od nesčetných úderů do dřeva i cihel při cvičeních. Ta dlaň dopadla Benedettovi na spánek a rázem rozrazila jeho pošetilou lebku. Vykřikl a klesl do sotva se klubající trávy...

Byla chladná dubnová noc. V lesíku tloukl slavík a na nesmírné báni oblohy padala hvězda. Ale Benedetto Scigalla hleděl vyhaslýma očima do nebe a neviděl krásy noci.

Chtěl být příliš chytrý.

Sid Hawker se loučil s Asthrou. Když se vrátili z audience, nalezl ji ve svém pokoji v Mikově domě; chápal, že ji svezl do Kingtownu, ale nemohl pochopit, proč s nimi nešla k Vládci. Objala ho, očichala, dokonce olízla. A řekla:

„Čpíš neřestí. To jsou ty cizácké voňavky padlých žen.“

Zasmál se. Věděl, z kterého filmu to je. Ona voněla divočinou, ale nebyl si jist, zda jí to má říct.

„Já dávám přednost páchnout divočinou.“ řekla.

„Proč jsi přišla?“ našel něco, na co by se jí mohl zeptat.

„Nejásáš. Přitom mě delší dobu neuvidíš. To se ti po mně vůbec nestýská?“

Rychle hledal co říct, aby to nebylo úplně blbé. Bohužel byla rychlejší než on.

„Nestýská. Snadno si najdeš náhradu. Budiž ti přáno. Ale já... nemám tolik možností.“

Mohl něco říct, ale radši to neudělal.

Ta její vůně jej opájela. Vždycky to dopadlo tak, jak chtěla, když se k němu přitiskla a začala se tulit. Sotva se stihl svléknout.

Potom leželi vedle sebe a oddychovali. Byl hodně unavený a měl chuť na cigaretu.

Natáhla se přes něj, vytáhla cigaretu a zapálila si ji. Kouř nevdechla, jen vypustila z úst. A strčila mu cigaretu mezi rty.

„Dobře tě vycvičily.“ konstatovala.

„Já jsem...“ zaváhal.

„Ty holky z diplomatický školy. Doufám, žes mi neudělal ostudu.“

„Asthro!“ vzdychl.

„Potěší mě, když přesvědčíš sem tam nějakou kamarádku, že jsme dobrý.“ usmála se vlídně.

Vydal ze sebe neurčitý zvuk. Už pochopil, že ho čeká hádka. Ne že by se těšil. Asthra naopak velice.

„Jaká je Dany?“ vypálila bez varování.

Bleskurychle probral události posledních tří měsíců. Dál jeho paměť nesahala.

„Dany Monroesová. Sestra Rogera.“

V tomto směru se cítil zcela nevinen. Rogera samozřejmě znal, jeho sestry párkrát viděl, ale nic víc. Oddychl si.

„S tou jsem nic neměl. Nikdy. Ani bych se neodvážil.“

„Dany Monroesová zásadně sama rozhoduje, kdo s ní bude spát a kdo ne. Až na tebe najede, neubráníš se.“

Nevěděl, co říct. Rozpačitě zatáhl z cigarety.

„Až tě vyzve, chtěla bych být při tom.“

Zvedl hlavu a podíval se na ni. Nebyl si jist, zda správně slyšel a pochopil.

Asthra mlčela. Zadumaně koukala do stropu.

Zamyslel se. Její reakce bývaly nepředvídatelné. Někdy se rozzuřila kvůli bezvýznamné maličkosti. Jindy se smála věcem, kvůli kterým ho měla nenávidět. A někdy brečela. Byl jeden z mála, kdo ji kdy viděl brečet.

Podle zvykového práva měl kníže Pedro Santanueva právo na všechny dívky svého dvora. Tedy Asthřina dvora. Měl by mít kněžnu, potom budou ty holky patřit jí. Ale zatím uvažoval nad docela jinými problémy. Vnímal krásu dívek kolem, ale musely se hodně snažit, aby splnil svou vznešenou povinnost a potěšil je na lůžku.

O právech náčelníkovy sestry zvykové právo nepravilo nic, ale kdyby chtěla, mohla vyzvat kteréhokoliv muže a on by určitě rád vyhověl. Nikdy to neudělala. Sid jako její oficiální milenec neměl právo taky na nic, ale snažil se za oba, a když na to Asthra přišla, obvykle se smála. Vlastně, nebylo jich tolik – Sid měl určité zábrany, zvláště ohledně minimálního věku svých partnerek. Asthra ctila zásadu, že dívka je dospělá od chvíle, kdy se rozhodne být. Když byla opravdu hodně mladá, smála se tím víc.

To se v žádném případě nemohlo týkat Dany. Tak o co jí sakra jde?

„Já ji nenávidím!“ vybuchla náhle, vyskočila a postavila se před velké zrcadlo. Obvykle věnovala svému vzhledu minimální pozornost, nanejvýš se přesvědčila, že je umytá a učesaná.

„Co?“ řekl, když usoudil, že se to očekává.

„Ona je tak krásná!“ vztekala se Asthra, „Hezky oholená, všude tetování, pomalování, a těch ozdob! Co bys říkal, kdybych se nechala ostříhat?“

„No, já...“ zaváhal, co chce slyšet. Bylo nebezpečné dát jí radu, která se jí nelíbí.

„Dokázal bys mě oholit? Myslím celou, hlavu a celý tělo!“

„Echm, no...“ řekl nechápavě.

„Myslíš, že bych vypadala jako Valérie?“

Konečně pochopil, odkud vítr fouká. Její řeči o čarodějnictví rád neměl, zvlášť když od něj čekala odpověď. Poslední dobou čím dál častěji.

„Nevím. Já ji neznal.“

„V každým chrámu je její ikona!“

No dobře, jenže Sid chrámy navštěvoval krajně nerad, spíš z donucení. A moc se v nich nerozhlížel.

Než stihl něco říct, Asthra opakovala: „Ona je tak krásná...“

Pozdě, ale přece mu to zacvaklo: „Co jste spolu měly?“

„Nic!“ štěkla, než to dořekl. Jako by tu otázku čekala.

„Protože jsi nechtěla? Pokud vím, Dany zábrany nemá. Povídají se o ní takový věci...“

„Jaký?“

„Co já vím? Já drby neposlouchám.“

„Ale posloucháš. Rychle všecko, co ti o ní napovídaly holky z tý školy. I kdyby to nebyla pravda.“

„No já vážně... teda, poslední dobou se dost odvazuje. Podporuje starý rody a deptá přivandrovalce.“

„Holky ze školy jsou všecky princezny, že? I ty, co se vylíhly někde ve světě?“

Souhlasně zamručel.

Asthra pochopila, že jeho schopnost přenosu informací je podstatně horší než její. Vlezla si zpátky k němu, dovedně se nainstalovala, jak to oběma nejvíc vyhovovalo, přitiskla se celým tělem a začala vyprávět. Zmateně, na přeskáčku a s nečekanými odbočkami, ale něco přece jen pochopil.

„Co nic neříkáš?“ zeptala se, když si toho všimla.

„Představuju si to.“

„To vidím. Tak něco řekni, ne?“

„Vychutnal bych si vás. Obě najednou.“

„Vejtaho! Nestačil bys ani na mě samotnou. Natož na Dany. Ona je fakt dobrá!“

„Jestli správně chápu, tak jsi ji rázně odmítla!“

„Přece nečekáš, že budu jásat? Takovej hnus!“

„A teď sis to rozmyslela a mrzí tě to?“

„Co si já mám co rozmýšlet? Jasně, že se od ní nenechám... leda bych byla přinucená. Třeba prohrála sázku...“

Se sázkami měl Sid svoje zkušenosti. Asthra se nikdy nesázela, nikdo z Arminů. Pokud navrhli sázku, znamenalo to: Chci prohrát.

„Nasadila mi do hlavy brouka voškliváka, ratata čuňata brouka. Za pár týdnů budu mít patnáctý narozeniny.“

Sid vzdychl. Řekl první, co ho napadlo: „Vidíš. Ve spoustě zemí by mě za tohle zavřeli. Jseš ještě dítě.“

Mávla rukou, tohle ji teď zrovna netrápilo. „Chtěla bych, aby na mý narozky nikdo nezapomněl. Pořádnej parádní mejdan.“

Když šlo o mejdany, byl vždycky pro.

Navinula si jednu kadeř na prsty a poškubávala. Obrátila se k zrcadlu, bylo natočené tak, aby se při milování viděli. A uvažovala.

Sid nezklamal. „Tak se nech přistřihnout jenom trochu! Třeba od té Dany. Jistě ti to udělá nějak hezky!“

„Ale já nechci vypadat nějak hezky!“ vybuchla, „Copak vůbec nic nechápeš?“

Něco chápal: že jeho partnerka je potrhlá a vždycky musí být po jejím. Rozpačitě zmlkl, stačila si sama.

„Nemůžu se nechat ostříhat jen tak. Ale kdyby mě někdo donutil...“

„Tak se mnou nepočítej. Mně se líbíš takhle.“

Mávla rukou. „Mám to vykoumaný. Nejdřív trochu vůně. Osvěžovače vzduchu, to přeci není nic nápadnýho. Díky jim dostanou chuť na placky s čatní a posilující čaj. Po pár dávkách budou vláčný a připravený udělat, co řeknu.“

„Jednou to přeženeš a někoho otrávíš.“ zavrčel. Její lektvary opravdu rád neměl. Tedy měl, některé. Kdyby nevěděl, co v nich je...

„Nahodím před některou dobrou kámoškou, jak se strašně bojím, aby mě násilím neostříhali. Jestli pochopí...“

„A co když nepochopí?“

„Tak mám lepší kámošky, než jsem si myslela!“

„No, jak ty holky znám... co bude potom?“

„Potom vypukne peklo. Každej, kdo na mě sáhne, bude další na řadě. Nemám pochyb, že holky si to budou chtít mezi sebou vyřídit. Trochu obav mám o kluky, ti by se mohli vzbouřit. Ale doufám, že nenajdou odvahu.“

Zasmál se. „Po tom, jak jsi řádila, když se dal ostříhat Paul Fox? Představ si, že se vrátí, a všichni budou dohola!“

Mávla rukou. „Aspoň bude důvod dát jeho a tu jeho křepelku pořádně mučit. Paul to má rád, a ona... no, uvidíme!“

„Taky seš pěkná bestie!“ pochválil ji.

„Nejsem. Za Dany nestačím ani koukat. Ale jsem učenlivá a nápaditá.“

Sid měl trvalý problém, jak reagovat na její řeči. Momentálně se vyvíjely docela nebezpečným směrem, tak ho napadlo svést pozornost na něco jiného. Začal tedy vyprávět o svých dobrodružstvích s děvčaty ze školy.

Po pravdě řečeno, byl Sid Hawker docela slušný chlapec. Sex měl rád, ale představoval si ho jako soukromou záležitost dvou lidí na chráněném místě, bez jakéhokoliv vyrušování. Rozhodně ne jako hromadné spartakiádní cvičení. Mezi děvčaty se naopak rozmáhala móda pořizovat si obrázkovou dokumentaci; dívka pozvala svou nejlepší kamarádku s moderním fotoaparátem, případně s kamerou. Pokud se kamarádka přidala, žádný problém. Pokud to holky plánovaly předem, přizvaly jako dokumentaristku ještě třetí. Asthra měla taky ráda všelijaké akrobacie z Kámasútry a podobně, ale rozhodně ne tak krkolomné pozice jako ty holky. Navíc nebylo zvykem se zavírat a když některá chtěla přijít, tak bez zábran přišla, chvíli přihlížela, radila, komentovala... Na jejich peprné vtipy začínal být Sid dost alergický. Je pravda, že ze začátku se mu to líbilo, ale teď byl rád, že odtamtud vypadl a už se nikdy nemusí vrátit.

Asthra se zachovala dle očekávání, smála se. Nadhodila, že by taky ráda měla nějaké fotografie z jejich milování. Potom začala docela vážně řešit, aby její narozeninový mejdan byl důkladně zdokumentován. Nebylo vyloučeno, že se to později bude nějak řešit a bylo by dobře mít záznam, co kdo řekl a udělal a na koho svést zodpovědnost.

„Hlavně se do té doby vrať,“ řekla mu asi třikrát, aby si to zapamatoval, „Není vyloučeno, že si to na poslední chvíli rozmyslím a couvnu. Jsem v podstatě docela srab.“

„Lehká pomoc.“ usmál se, „Pozvi tu Dany jako hlavního obřadníka. Ona tě už donutí.“

Asthra kupodivu odpověděla docela vážně:

„Nechme to osudu. Nakonec se věci vždycky stanou tak, jak se mají stát.“

Errata:

30.05.2021 11:45