Pláč
Vítej, návštěvníku!
|
|
Ležel jsem na kavalci a marně se snažil usnout. Podivný nepokoj mi nedopřával skutečného odpočinku. Rosalinda mi řekla, že Laura odešla s doktorem Lüppowem do zámku k umírajícímu císaři a mně se zdálo, že smrt starého muže má pro mou Lauru nějak divnou, výhružnou podobu...
Nebylo zvykem, aby na moje dveře někdo bouchal pěstí, ale tentokrát se tak stalo a já se málem lekl. Vyskočil jsem a otevřel – dovnitř vpadl voják Tom jako velká voda.
„Co je? Zbláznil ses?“
„Paní Lauru zavřeli! Chtějí ji popravit!“
„Cože?“ vyletěl jsem, „Co to plácáš?“
„Paní Laura je v kriminále! Ještě s tím doktorem a starým arcibiskupem. Byli prej u Vládce v poslední chvíli. Generál Gussmann a císař Monty Draggon nařídili, aby byli za úsvitu popravený, aby nemohli nic vykecat...“
„Něco nesmyslnýho pleteš! Copak je tohle možný u nás, v civilizovaným státě? Hned tam jdu a...“
„To nemůžete, pane, v týhle uniformě! Stráž by cizího důstojníka nepustila dovnitř!“
Zamyslel jsem se. „Který pluk hlídá v zámku?“
„Jsou tam naši, pěchota a u bran gardisti. Arminská garda byla odzbrojená a zavřená v kasárnách...“
„Tak mi půjčíš uniformu. Půjdu tam jako voják...“
„Ale pane...“ lekl se Tom.
„Nic takovýho, dej sem hadry!“ A už jsem se svlékal.
Naštěstí jsem jako každý důstojník měl propustky na všelijaká místa, doposud nevyplněné. Jednu jsem si vypsal.
Na ulicích byla spousta lidí, většinou Arminů. Všichni měli černé závoje, hleděli k zámku a tvářili se nevraživě. Když jsem mezi nimi procházel, zvedaly se proti mně pěsti, ale jinak nic.
Zámek byl celý osvětlen, snad ve všech oknech se svítilo. Dovnitř procházeli nejrůznější vojáci a civilisté, Arminů tu bylo strašně málo, dali se spočítat na prstech. A to byli ještě nějací zrádci, buď zrádci vlastního národa nebo zrádci nás, kteří jsme jim z hlouposti ještě věřili.
V bráně stály hlídky a každého kontrolovaly. Prošel jsem mezi nimi se slovy: „Nesu příkaz pro nadporučíka Bartletta od kavalerie!“ Jeden gardista řekl: „Tak se přeraz, moulo!“, ale už jsem byl uvnitř. Tam byl zmatek ještě větší, všude nepřehledné množství vojska všech zbraní, které byly v Kingtownu. Zdálo se mi, že se vojáci hlídají navzájem, ale našel jsem velmi rychle i chlapy od svého pluku. Jeffovi a Harrymu málem vypadly oči, když mě viděli v uniformě prostého vojína.
„Chovejte se nenápadně! Mluvil s váma Tom?“
„Jasně, pane nadporučíku,“ řekl Jeff, „Ale...“
„Říkej mi Rossi, jsem voják jako ty! Kde je má... Laura?“
„Paní Laura je v base ve věži! Teď tam nemůžem, hlídají tam pěšáci... s těma není žádná řeč...“
„Musíme zařídit, abyste se tam dostali na hlídku vy! Můžete je vystřídat?“
„Za půl hodiny tam jdou naši. Nevím kdo, snad Bill a Jimmy...“
„Jimmy zůstane tady, půjdu já!“
„To nejde! Závodčí vás... tě zná!“
„Zatraceně!“
Zůstali jsme stát v koutě a sledovali, co se děje. Kolem prošel plukovník Gollon a já rychle otočil hlavu, aby mě nepoznal. Chlapi mě naštěstí kryli, když šel důstojník. Ale nebylo to potřeba, téměř nikdo si nevšímal, co se kde děje.
Půlhodina může být chviličkou, ale může se taky neuvěřitelně vléct. Byl jsem jako na trní po každou vteřinu té nemožně dlouhé doby, počítal jsem dokonce občas do šedesáti, abych nějak vyplnil ty dlouhé minuty. Konečně jsem viděl dozorčího, jak vedl Billa a Jima v plné zbroji směrem k věži. Čekal jsem, až se vrátil s dvěma pěšáky, které střídal, pak jsem se vypravil k vězení.
Bill a Jimmy ke mně natáhli ručnice, když mě viděli, ale jen mě poznali, roztáhli údivem huby.
„Ticho, chlapi! Neprozraďte mě!“
„Jasný, Rossi!“ řekl Bill rychle. Vůbec chápal dost dobře.
„Je tam?“ ukázal jsem na železná dvířka.
„Jo, ale klíč nemáme...“
„Nevadí. Jděte na hlídku ke schodům!“
Otevřel jsem špehýrku a nahlédl dovnitř – arcibiskup don Diego Miranda klečel na zemi a modlil se, doktor Lüppow seděl se svěšenou hlavou na židli. Hledal jsem Lauru, ta stála na pryčně a hleděla z okénka ven na zámecký dvůr.
„Lauro!“ zavolal jsem tiše.
Obrátila se, seskočila a rozběhla se ke mně. „Rossi, miláčku! Jak jsi se odvážil..?“
„Zachráním tě, ale... nevím jak...“
„Musíš sehnat Chatta Wannera, zná systém zámeckých podzemních chodeb a tajných dveří, který tu jsou. Půjdeš za Rosalindou Hermínou a řekneš jí to. Najdeš ji doufám v nemocnici, jinak za ní musíš do bytu, je to Bakerova 18...“
„Dobře Lauro, ujišťuju tě, že jestli tě... jestli se ti něco stane, zahynu! Mám tě tak rád, že...“
„Jdi, noc je krátká! Kdyby něco, řekni Rosalindě, že císař řekl tuhle větu: „Má smrt ruší smlouvu!“ Budeš si to pamatovat?“
„Má smrt ruší smlouvu. Jdu, Lauro...“
„Bůh tě ochraňuj...“ řekla tiše.
Jeff a Harry stále ještě trčeli na stejném místě a více méně se tam flákali, ale zdálo se, že na mne čekají.
„Mládenci, byli byste schopni něco pro mne udělat? Třeba i... proti velitelům?“
„Spolehni se! Budem tady, kdyby něco. A řeknem klukům...“
„V pořádku. Já musím do města...“
Šel jsem k východu jak jsem mohl nejrychleji a neohlížel se napravo ani nalevo. Tím si lze vysvětlit, že jsem si nepovšiml četaře, který procházel okolo, zpupného darebáka od dělostřelecké setniny, který si neodpustil, aby nehoukl na obyčejného vojáka od kavaleristů: „Hej, vy tam! Vy neumíte zdravit?“
Zarazil jsem se, chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, proč se ten zatracený chlap tak rozčiluje. Konečně jsem si vzpomněl, že mám teď nižší hodnost než on. To už stál přede mnou. „Jméno!“
„Tom... Brandy!“ plácl jsem první, co mne napadlo.
„Tak Tom Brandy... A jak se jmenuje váš velitel?“
„Nadporučík Ross Bartlett!“ To jsem věděl víc než jistě.
„Tak! Takže za ním půjdeme, mládenče! Já vám dám, přehlížet šarže! Půjdete do vězení a basta! Tady je vojna a ne prasečí chlív, je vám to jasný? Co jste dělal v civilu?“
„Já...“ zarazil jsem se, nikdy jsem nedělal nic než důstojníka a obával jsem se možných nedorozumění, „Já jsem... z vesnice...“
„Tak od volů?“ řval na celé kolo, „Tak mladej pán myl kravám ocasy? A neuvědomil si ani, že je vůl taky, co? Kde je velitel?“
„Pan nadporučík je v kasárnách! Jdu k němu se vzkazem...“
„A proto si myslíte, že nemusíte zdravit? Tak zpátky a pěkně pozdravíte, jasný?“
Odvelel mě zpět, musel jsem pochodovat podél něho a předpisově zdravit. Moc mi to nešlo, nikdy jsem to nedělal a nikdo to ode mne za bojů na jihu nevyžadoval. Četař zuřil a víc než hlasitě mě komandoval jako malého kluka. A já to všechno musel trpět, a minuty utíkaly...
„Odpusťte mi, pane četaři! Pan nadporučík se na mne bude zlobit, že jsem se opozdil...“
„No dobře, tak jdi! Ale napřed mi řekneš, co seš! Ty nejseš voják, ty seš... co?“
„Nevím, pane...“
„Jseš vůl! Zařvi pěkně na celou místnost: Jsem vůl!“
„Jsem vůl!“ vykřikl jsem dost ochotně.
„Nahlas!“
„Jsem vůl!“ řval jsem, až se okna třásla.
„Tak,“ řekl, když se dosyta vysmál a když se už ostatní lidé přestali otáčet, „A teď půjdeme k tvýmu veliteli a já mu hned povím, jakej seš mizernej voják, jasný?“
„Ano, pane.“ řekl jsem rezignovaně.
Šli jsme – cesta do kasáren nebyla dlouhá, ale ten chlap si ji patřičně natáhl, neboť mne nutil pochodovat slavnostním krokem, což jsem nikdy ani neuměl, neboť jsme jezdili na koních. Zmínil jsem se o tom, ale řval na mne, nadával mi mořských prasat a všeho jiného, co mu zrovna přišlo na jazyk. Udělal však jednu do nebe volající chybu: při té execírce přišel se mnou na most, kde sice bylo dost rušno, ale byli tady jen Armini. Ti se docela vesele smáli mému trápení, leč nehodlali zasáhnout.
Na tom mostě jsem se otočil a řekl: „A dost!“
Četař se udiveně zarazil. „Ty mrcho! Co si to dovoluješ...?“
Jedním pohybem jsem vytáhl z pochvy tesák, který patřil do výzbroje kavaleristů. „Trochu ses spletl, četaři...“
Přiskočil k zábradlí, vytřeštil oči a vykřikl: „Ale co... já přece nic...“
„Udělals chybu.“ řekl jsem a probodl ho. Pak jsem mrtvolu chytil za nohu a přehodil přes zábradlí. Četař dopadl do vln s hlučným šplouchnutím a řeka ho odnesla k moři.
Opodál stanulo několik Arminů s tasenými noži – jeden z nich držel v ruce i revolver, ač to bylo zakázáno.
„Co se děje, vojáku?“ ptal se jeden z nich zostra.
„Potřebuji mluvit s Chattem Wannerem. Jsem Ross Bartlett, nadporučík druhého pluku kavalerie. Řekněte mu to!“
„V pořádku. Ještě něco, pane?“
„Jen tohle – před smrtí Vládce řekl: Má smrt ruší smlouvu. Rozumíš tomu?“
„Myslím, že jo. Děkuji ti, bratře...“
Běžel jsem dál. Do nemocnice jsem doběhl ve spěchu a řekl všechno Rosalindě Hermíně. Ta se okamžitě převlékla do civilu a vydala se do města. Já běžel do kasáren a tam se rychle převlékl do své uniformy, pak jsem vyběhl zase ven.
„Hej, kam letíš?“ chytil mě v bráně za rukáv pěšácký důstojník s věncem tygřích uší kolem krku.
Otočil jsem se k němu a vydechl údivem. Byl to Chatt Wanner v uniformě našeho důstojníka, docela mu slušela, jenom jeho drsná tvář a trochu odlišné chování by ho prozradily.
„Chatte! Jaký štěstí, že jsi tady... Laura je zavřená v zámku a chtějí ji popravit...“
„Vím. Bez řečí, Rossi. Jsme připraveni, víme to už pár hodin, jenom jsme nevěděli, že ta dívka je Laura. To mi řekl před chvílí tvůj sluha Tom. Jdeme...“
„Co chceš dělat?“
„Vpadnem do zámku a vytáhnem je. Vyvolat bitvu nemůžem, hlavní síly jsou ještě daleko. Pojď...“
„Jak se dostanem do zámku? Já tam byl jako voják, ale...“
„Znám systém podzemních chodeb a tajných vchodů. Víš přece, že každý arminský dům má postaveny tajné vchody a je připojen na systém pod zemí?“
Nevěděl jsem to, ale po cestě mi Chatt něco zběžně vysvětlil. Choval se ke mně jako k zasvěcenému a já si vůbec neuvědomoval, že by vlastně měl být mým nepřítelem. Dozvěděl jsem se, že celé město je protkáno sítí podzemních chodeb, ve většině domů jsou potom průchody, jimiž se většinou neprotáhne člověk, ale velmi snadno kočka nebo menší pes. Ti taky vyslechli většinu porad na našich nejvyšších orgánech. Vládcův zámek nebyl sice vybaven odposlouchávacími otvory a Armini nevěděli vše, co se u císaře říkalo, ale přesto se tam dalo proniknout.
Při chůzi se Wanner setkával s ozbrojenými muži, občas dokonce převlečenými za vládní vojáky. Většinou jim dával příkaz se přesunout do blízkosti zámku. Na Victory street se sešel s dalším důstojníkem, podle tváře taky Arminem. Krátce spolu hovořili a pak mi Chatt řekl: „Lobo povede útok podzemní chodbou, my projdeme normálně do dvorany a zajistíme, aby okolo chodby byl klid. Tvař se pokud možno nenápadně, mluvit budu já.“
Vchod do zámku působil ještě zlověstnějším dojmem než předtím. Vstoupili jsme do parku a přešli těch několik metrů. Ti strážní tam ještě stále bedlivě hlídali.
„Okamžik, pánové,“ řekl ten vlídnější, „Kam jdete?“
„Vodsuň se, bráško,“ řekl Chatt, „My tam musíme, já mám velet popravčí četě, tak nezdržuj...“
Voják se usmál zkřivením úst. „Tak to jste se dost opozdil, pane. Poprava byla vykonaná před deseti minutama...“
Ucítil jsem, jak mi Chattovy prsty sevřely paži.
„Jak to? Rozkaz jasně zněl: za svítání!“
„Jo, to já nevím! Klidně se jděte voptat...“
Vstoupili jsme dovnitř. „Klid, Rossi. Jen klid!“ šeptal Chatt.
První, s kým jsme se setkali, byl Jeff. Byl smrtelně bledý a ruce se mu chvěly. „Pane...!“ vydechl, když mě viděl.
„Co se stalo, Jeffe?“
„Přišel pan plukovník Moran! Nařídil vykonat popravu hned, ale neřekl nám, proč to udělal...“
„A ty?“
„Byl jsem... v té četě. Přihlásil jsem se, abych vám mohl všecko říct. Ale... střílel jsem jenom do zdi, pane!“
„Děkuju, Jeffe. Takže ta poprava...“
„Ano, pane. Je to asi čtvrt hodiny, co byla provedena.“
Zdálo se mi, že vidím svět jako přes rudou mlhu. „A Laura?“
„Paní Laura mi stihla říct něco pro vás. Povídala: Řekni mu, že nelituju. A že má smrt ruší smlouvu. Rozumíte tomu, pane?“
Opřel jsem se o Chatta. Ten muž musel mít velkou sílu, když mne zadržel, abych neupadl. „A zemřela...?“
„Ano, pane. Beze slova, jako všichni domorodci...“
Nevím, jak jsem se odtamtud dostal – snad Chatt mne vyvlekl. Vzpomínám si, že jsme šli nějakou podzemní chodbou, já přišel k sobě, až když jsme opět dýchali svěží noční vzduch.
Lobo nás očekával, připraven k akci.
„Jdi spát,“ řekl mu Chatt, „Už se nic nebude konat.“
Pak jsme šli nočním městem. Skoro jsem si neuvědomoval, že jdeme, nevěděl jsem kam, nevěděl jsem nic a nic mě nezajímalo. Nebýt Chatta, vůbec bych nikam nešel. „Nech mě být! Udělal jsi svoje, teď už můžeš jít. Já si už pomůžu... sám...“
„Ne, Rossi. Neopustím tě, dokud nevyjde slunce. Vím, co chceš udělat, chceš zemřít. To nedovolím.“
„Nech mě jít s ní! Laura je mrtvá a já už nemám na světě nic, co bych chtěl... nic, pro co bych žil...“
„Ne,“ řekl Chatt Wanner, „Nenechám tě zemřít!“
„Nech! Budete mít o nepřítele míň...“
„Ty nejsi nepřítel. Jsi jeden z nás. Musíš žít a musíš dát naší vlasti to, co jí nemohla dát Laura. Od téhle chvíle jsou v tobě duše dvou lidí, tvá a Lauřina. Máš dluh a musíš jej splatit. Za sebe i za Lauru. A možná i za děti, které byste měli...“
„Ale já jsem voják, Chatte! Nepřátelský voják...“
„Ne, to už skončilo. Lauřina krev to zrušila. Víš, co ti řekla: Má smrt ruší smlouvu. Její krev smazala všechnu tvoji závislost na nadřízených. Už nepatříš jim, jsi svobodný člověk a můžeš jít, kam se ti zlíbí...“
„Nechci nic. Chci už jenom zemřít.“
„Smíš zemřít – až zabiješ jejího vraha.“
Snad tohle byla ta věta, která mne probudila. „Jejím vrahem je plukovník Moran. Ale to je můj přítel!“
„Možná byl. Je to tvá povinnost.“
„Zabiju plukovníka Morana.“ řekl jsem.
Šli jsme do kasáren. Vojáci nespali, ačkoliv na vstávání bylo ještě poněkud brzy. Zdálo se, že na mne čekají a Chatta přijali, jako by byl jejich velitelem.
„Co budeme dělat, pane?“ ptal se můj sluha Tom.
„Osedlej mi koně. Odejdu.“
„Kam?“
„K Arminům. Od téhle chvíle patřím k nim.“
Chatt mi pomohl sbalit si věci. Potom jsem vyšel na dvůr, kde postávali vojáci. Mnozí měli víc zbraní než obvykle.
„Poslouchejte,“ řekl jsem jim, „Vyřiďte plukovníku Moranovi, až se s ním sejdete, že jsem mu vypověděl nepřátelství. Že zabiju jeho a kohokoliv z jeho přátel, setkám-li se s nimi. A rovněž všem řekněte, že zabiju každého, kdo nosí tuhle uniformu, jestli zvedne zbraň proti mně. Jsem Armin a budu bojovat za Armin a za jediného pravého Vládce téhle země, prince Leru z Guyrlayowu. To jim povězte... a vyhýbejte se mi, hoši!“
Když jsem chtěl nasednout na koně, přistoupil ke mně Tom. „Pane nadporučíku, já... abych tak řekl... vzal byste mě s sebou? Já jsem, víte, obyčejný sedlák, ne voják! Budu radši orat a sít někde v arminský vesnici, než tady nasazovat krk za těch pár pitomců ve štábu... Vemte mě tam dolů!“
„A mě taky!“ ozval se Jeff, „Abyste věděl, veliteli... já mám tady ve městě holku a kdyby se jí mělo stát to, co paní Lauře, já nevím, co bych... já jdu s váma!“
Chatt Wanner pozvedl ruce, aby utišil šum mezi vojáky. „A já slibuji každému, kdo se vzdá a dobrovolně složí zbraň, že s ním bude nakládáno jako s osadníkem, který přišel do naší země, aby tu pracoval a žil – nikoliv jako se zločincem a banditou, jak tomu bylo doposud! Řekněte všem: kdo přijde a vzdá se nám, dostane kus pole, aby je obdělával a místo, kde si může postavit dům, v němž bude bydlet. Bude naším bratrem, může se oženit a žít s námi podle svého přání. Pamatujte si to, bratři!“
„Jakýpak uvažování,“ křikl někdo, „Jdem s tebou, Armine!“
„Bodejť! Jdem s Rossem – ať sebere plukovníka a jeho kámoše čert! My za ně chcípat nebudem!“
„Kdo chce jít s námi, ať si vezme svý věci a koně a jde!“ řekl Chatt, „Nástup za deset minut tady na dvoře!“
Sešel se celý můj oddíl a ještě mnoho vojáků z jiných oddílů našeho pluku. Ostatní, kteří nešli, dílem se neodvážili, dílem neměli ani moc snahy nás zadržet. Odjeli jsme za prvního ranního úsvitu – a já se ještě otočil v sedle a řekl:
„Přísahám, že tě zabiju, plukovníku Morane! Přísahám...“
Generál Gussmann za námi poslal další oddíl vojska, aby nás dopadl a zkrotil. Zaskočili jsme je v jakémsi údolí a ti chrabří vojáci se rozprchli jako hejno kavek, zřejmě taky neměli moc chuti do boje. Zajali jsme mladého poručíka, po němž jsem poslal do Kingtownu tento dopis:
|
Já, Rosswell Bartlett, kapitán arminské jízdy, opovídám tímto nepřátelství plukovníkovi Josephu Moranovi, veliteli druhého kavaleristického pluku v Kingtownu; dále plukovníku Gollonovi ze štábu divize; dále generálu Thomasu Gussmannovi, veliteli města; dále Monty Draggonovi, samozvanému císaři a ničemnému zrádci Arminu; dále všem jejich přívržencům a pomocníkům, ať jsou jejich jména jakákoliv a ať je znám či nikoliv. Slavnostně slibuji, že jim budu škodit jakýmkoliv způsobem na lidech, zvířatech, majetku i ostatním vlastnictví až do chvíle smrti jmenovaných zločinců, a to z důvodu podlé vraždy, které se dopustili na mé snoubence Lauře van Noordenové. Dále upozorňuji všechny vojáky, že zabiju toho, kdo proti mně zvedne zbraň. Avšak kdo se vzdá a pokorně podrobí Arminským zákonům, dostane milost a možnost usadit se jako řádný arminský občan. Nejsem nepřítelem nikoho z vojáků své vlasti a přeji všem mír, štěstí a spokojenost. Ale nestrpím další nepřátelské akce proti lidu Arminu a budu je trestat, jak uznám za vhodné. Každý z vojáků má právo a možnost se vzdát a žít v míru s Arminy, to právo mu zaručuji. Ti, kdo nebudou chtít využít našich nabídek, zhynou... |
Tím jsme vyhlásili válku zrádcům v Kingtownu. Za tři týdny po mé výzvě byl zabit zrádce Monty Draggon a hned po něm další nově jmenovaný císař. Nelítostný boj o moc zničil většinu těch, kteří zatoužili po koruně...
Vojáci houfně prchali z posádek, zvlášť tehdy, když naše oddíly několikrát projely městy, střílely a zapalovaly střechy kasáren. Splnili jsme svoje sliby, nikdo z přeběhlíků nebyl za nic trestán, byli usazeni v nově vznikajících vesnicích a dostalo se jim práv arminských občanů.
Do roka od Lauřiny smrti skončila válka dobytím Kingtownu a pobitím všech zbývajících nepřátel přímo v ulicích. Lauřina smrt přišla nepřátelům zatraceně draho.
Viděl jsem umírat mnoho svých přátel. Viděl jsem smrt hraběte Orságha Ártabogyiho, kterého sestřelili s koně při jezdeckém útoku. Viděl jsem smrt prince Yamanakiho, který byl zajat a umučen v gardistické pevnůstce – neřekl ani slovo a zemřel statečně. A viděl jsem smrt Chatta Wannera v posledním boji přímo v ulicích Kingtownu – ten statečný muž a můj nejlepší přítel mi dodýchal v náručí.
Jenom já jsem přežil. A dodnes nepochopím, proč...
30.05.2021 11:45