Vítej, návštěvníku!

První rozpory mezi Mikem a jeho krásnou společnicí nastaly už v letadle z Bombaye do Singapuru. Tentokrát byla totiž zvolena neobvyklá trasa přes Singapur, Havaj, Los Angeles, New York a Atlantický oceán do Londýna. V letadle společnosti Armine Air Society to ještě vcelku šlo, byli na domácí půdě a chovali se k sobě přátelsky. Ale když letěli do Singapuru, nebyla už s Mikem rozumná řeč. Odpovídal sice Elli laskavě a přátelsky na všechny její otázky, ale nesnažil se s ní jakkoliv flirtovat a snažit se o sblížení, jak se předpokládá u agentů. Dokonce se zdálo, že je unaven, ač v noci spali odděleně. Elli to přešla mlčením a domnívala se, že je to jeho zvyk.

V Singapuru měli do odletu dalšího letadla šest hodin času. Mike rozhodl, že si pojedou prohlédnout město, což se také stalo. Ale přestal se věnovat Elli, povídal si s nějakými vyholenými mnichy v khmerštině, jíž nerozuměla, nakupoval pohlednice, procházel pagody i památky anglické koloniální správy a ani jednou si nepovšiml, že Elli je krásná a milá a že by snad bylo vhodné, aby se jí taky věnoval.

V letadle se jeho chování zase trochu zlepšilo, přesto to nebylo to, co by se předpokládalo a co považují dívky Aglaji Nikolajevny Knorrozovové za slušné chování gentlemana vůči dámě. Na Havaj se dostali v dost dobré náladě, tu Elli zkazilo teprve to, že Mike se ani na Havaji nezajímal o nic jiného než o pohlednice, stavební a přírodní památky a že se opět protivně dohadoval s lidmi neznámými jazyky. Elli se rozhodla pomstít tím, že očividně koketovala s jakýmsi americkým mládencem, který tam jezdil na prkně, surfovala s ním a snažila se mu vlichotit. Mike si toho snad ani nevšiml, naopak Američan vymáhal pokračování přátelství tak vehementně, že mu byla nucena předvést, jak ji Aglaja naučila karate. Jen tak mohla Elli odejít z pláže a nasednout opět do letadla.

Velmi ji udivilo, jak Mike strašně spěchal. Zdálo se, že snad Enkra už v tom kriminále nevydrží ani těch pár hodin, kdyby nechali letadlo odletět a jeli až za dva nebo tři dny, jak se to obvykle dělá v nenaléhavých případech. Byli agenti, kteří se povalovali a načerpávali energii i týdny, než vyrazili do akce, potom však ale pátrali, zjišťovali i stříleli jedna radost. Mike spěchal do Londýna, prohlásil, že tam musí být osmého dubna večer a že tam taky bude, kdyby měl letadlo unést a seskočit v Anglii padákem. Elli to považovala za skvělý nápad, přesto neměla tušení, co tam vlastně chce v tu dobu dělat.

Los Angeles se jí zdálo nádherným městem, chtěla si uspořádat výlet do Hollywoodu a lákala Mika, že odtamtud jistě nemá mnoho pohlednic. Ale on kupodivu tomuhle lákadlu odolal a nařídil okamžitý odlet do New Yorku. Ale ani Big Apple si pořádně neprohlédli, neboť už za dvě hodiny byli zase nad oceánem a přistáli až v Londýně.

V té době se jmenovali Mr. Michael Peters a Mrs. Alice Petersová, Mike byl zástupcem továrny na výrobu a export žacích strojů v San Franciscu, Alice jeho manželkou. Měli zamluven pokoj č.86 v hotelu Royal. Sid, který přiletěl druhou stranou z Port Saidu, bydlel za rohem v jiném hotelu a žádného prozatím neznal.

Do Londýna přiletěli asi o polednách. Mike byl klidný a velmi zdvořile pozval Elli na oběd, který byl výborný. Potom se na chvíli ztratil a asi o třetí hodině ji pozval k prohlídce města. Vypůjčil si zatím auto, takže ji mohl vozit, kam chtěl. Předvedl Parlament, Winchesterskou katedrálu, Trafalgar Square, Picadilly, Oxford a Bond street, katedrálu Sv. Pavla a Hyde Park. Potom prohlásil, že se pojedou podívat do restaurace Červený Papoušek, kde by se mohli tu a tam setkat s nějakým známým.

Usedli, chovali se k sobě příjemně a popíjeli velmi dobré a dobře vychlazené víno. Hrál jim k tomu orchestr a číšníci v černých fracích se pohybovali důstojně a tiše jako tučňáci ve sněžných pláních Antarktidy.

Najednou Mike zpozorněl, neboť orchestr zahrál píseň, kterou měl velmi rád: You are my destiny – Jsi můj osud, černošského zpěváka Raye Charlese. „Ono se tohle ještě hraje?“ usmál se.

„Ty to znáš?“

„Znám dokonce i slova. Mám tu píseň rád...“ A šeptal arminsky, jako by překládal z nějakého jazyka, jemuž rozumí jenom on:

„Ze známých důvodů chci zapomenout

vzpomínky vláčím dál – neblahý pár pout

ze známých důvodů tě stále mám rád

pod kůží hloub tě mám než se může zdát.

Jen v krajině snů, těch prolhaných dnů

krásná jak dřív jsi se mnou dál

jen v krajině snů jsem tvůj pán a král

jen tam lásko má veliká, jsem tě neprohrál...“

„Já to znám s docela jinými slovy!“ namítla Elli.

„Možná. Takhle to zpívám já.“

Důstojný tučňák číšník přistoupil a podal Mikovi navštívenku na stříbrném podnose. „Pán, který dal zahrát tuto píseň, prosí o laskavé přijetí...“

Mike se rychle rozhlédl kolem. „Že prosím. A přineste ještě jednu sklenici...“

Číšník důstojně odkráčel.

Elli viděla, jak se zpoza jednoho sloupku vynořil štíhlý muž s ostře řezanou tváří, připlížil se odzadu k Mikovi a položil mu náhle dlaň na rameno: „Co tady zase děláš, ty starej lotře?“

Mike se důstojně otočil. „No dovol! Já a starej?“

Oba se současně rozesmáli, pak si stiskli ruce a ten druhý se zeptal: „Na koho tady zase šiješ boudu?“

„Já a boudu?“ pohoršil se Mike, „To se snad pleteš!“

„Kdybych tě neznal!“ muž si odstrčil židli a pak se teprve zeptal: „Můžu si přisednout?“

„Těžko bysme ti to rozmlouvali!“ řekl Mike a muž si tedy sedl. Zasmál se na Elli a řekl arminsky: „Ahoj, kotě!“, ale dobře vychovaná agentka neodpověděla – zírala na něj jako na zjevení.

„Tak povídej, co splítáš za podraz!“

„Budeš se divit, ale nic. Oženil jsem se a jedeme s mojí nastávající na svatební cestu...“

„A zrovna do mýho rajonu? Nemysli, že ti to žeru! Copak nepoznám čistokrevnou arminskou dvojku? Tohle kotě tvá žena nikdy nebylo a doufám, že ani nikdy nebude...“ ohlédl se na Elli a zaváhal: „Mohl bys mi říct, proč na mě tak pitomě čumí?“

Teď přišla chvíle, aby se Mike mohl vítězně usmát: „Ona tě totiž zná, Jamesi. Mají v učebnici tvůj obrázek.“

James nadskočil zděšením. „Cože?“

„No, jako příklad nebezpečí, který číhá ve světě. Od té doby, cos u nás byl, se na tebe moc dobře pamatují...“

„Ale neříkej! To už je let...“

„Tři a půl.“

„Jo, to už je let! Ještě žije ta hrozná maxibába, co se mnou třískala o zem?“

„Žije a moc se na tebe těší, až zas přijedeš.“

„Chraň pámbu! I když jste mě tam hýčkali, to jo. Jak se jmenovala ta moje Dvojka? Helenka, ne?“

„Jo, Helenka. Doufám že jo, Alice?“

„Ano.“ pokývla dívka hlavinkou.

„Jakpak se jí daří?“ zasnil se James.

„Ale dobře. Jí i dceři.“

James otevřel doširoka ústa údivem. „Dceři? Mojí dceři?“

„Narodila se jí asi tak za devět měsíců rozkošná holčička. Nejsem genetik, takže záruční list ti na ni dát nemůžu, ale...“

James praštil pěstí do stolu a rozchechtal se. „To je zázrak! Tak já mám v Arminu dceru! To bych měl dát na flašku, ne?“

„Taky si myslím, ale nechtěl jsem ti to tak neomaleně říkat.“

James kroutil hlavou a pochechtával se. „To se nedivím, že tam na mě vzpomínají! A ve zlým... takže já mám dceru! To ji odtamtud musím hned odvézt a dát ji na kloudný vychování. Jsem za ni konec konců odpovědný, ne?“

„Není-li otec Arminský šlechtic, patří dítě matce. To říká zákon. A Helenka ti dítě nedá, má ji moc ráda.“

„I tebe má ještě ráda, Jamesi,“ dodala Alice, „Říkala nám to. Moc hezky na tebe vzpomíná...“

„Aspoň že ona... asi jediná na světě.“ A James přivolal číšníka a poslal pro tu flašku.

„A teď mi hezky jasně pověz, na čem tady vlastně děláš! Nevěřím, že by to byl nějaký komplikovaný podraz, na to by neposlali tebe. Řekni mi to a já ti třeba pomůžu.“

„No, jak chceš. Slyšel jsi něco o Enkrovi Westonovi? O tom arminským klukovi, kterej si žil v Londýně a pak ho zavřeli?“

„Ne. Já se o blbiny nezajímám.“

„Bylo mu asi dvanáct let a je to syn jednoho dávnýho našeho hrdiny, Roba Westona. Ten Rob ho odvezl do Anglie, aby zabránil vlivu zvrhlého Arminu na jeho křehkou dušičku. Jenže udělal to už trochu pozdě a mladý pán začal v Londýně propagaci duchovního probuzení, dost chytře a s citem. Jenže nevyšlo mu to, nelíbilo se to pár lidem a tak ho dali zavřít do lapáku, přesněji do polepšovny. Našim se to nelíbí a posílají mě, abych to trochu vylepšil svou osobní účastí.“

„Stručné a jasné. Ještě mi řekni, že ty ses sem vypravil kvůli takovéhle lapálii. A já se zasměju.“

„Pro tebe je to lapálie. V Arminu otázka války nebo míru. Nezapomeň, že u nás jsou jiné poměry než tady. Za kluka se postavila dětská skautská organizace Černá Lilie v čele se svým velitelem Rogerem Monroesem. To jméno přece znáš, přinejmenším jeho tátu Leona, ministra vnitra. A to už je síla, nemyslíš? Ti všichni chtějí, aby se to vyřešilo. Spustili poplach v novinách a ten je zas zpětně tlačil, aby to nenechali usnout. Navíc si toho povšiml Vládce a pověřil mne, abych zavřel všem novinářům huby a udělal něco, aby se to přestalo rozmazávat.“

„Bože dobrej! Myslíš, že tě někdo poslechne?“

„To se pozná. Mám dokonce rozkaz použít násilí, kdyby to nechtěli dost rychle pochopit...“

„Dost dobrý. A víš, že tě zavřem?“

„Jo, tuším to. Ještě něco, on totiž kluk objevil nějakou levotu. Ti borci v base si zařídili nějakej výnosnej kšeftík a on to vyčmuchal. Tak po tom jdu já.“

„Čím dál lepší. My o tom samozřejmě nemáme ani šajnu. Vy Ostrovani jste k nezaplacení.“

„Taky si můžem povídat, jak jsi u nás honil pašeráky. Nebejt tebe, ani jsme nevěděli, že agentura v Kingtownu existuje...“

„Ale jo, tak bez vzájemných poklon. Co ti gauneři dělají?“

„To právě malej zjišťuje. Ještě jsem se neviděl se spojkou, která nám to má povědět. Až se to dozvím, tak ti to řeknu.“

„Spolehni se na nás ve všem, co nebudeš potřebovat,“ šklebil se James, „Rádi ti pomůžem, když budeš v nesnázích kdekoliv mimo Spojený království a Commonwealth. Ale tady, když budeš mít nějaký problémy, tak si je vychutnej sám, jasný?“

„Dokonale. Vzájemná láska a přátelství nám pomáhá zmáhat těžkosti. Doufám, že nebudu zakopávat o všelijaký tvý agenty...“

„Nepředpokládám, že zrovna ty bys tolik zakop. Mimochodem můžeš mi říct, co tady máš za menažerii mimo týhle Dvojky? Rád bych to věděl pro případ řešení nenadálých úmrtí...“

„Já sám jsem, abych tak řekl, čistej jako lilium, Jamesi...“

„Nepochybuju. A kdybych náhodou potkal na ulici tvýho Sida, tak ten je tady na dovolený, co?“

„To by se mohlo stát, ale toho vynech. Máme tady jiný odborný síly. Kdyby ses náhodou srazil s vysokým štíhlým černochem s dlouhými rovnými vlasy, tak ten pán se jmenuje Luciper Wang, je to Armin, ale moje konkurence. Jeho případné nepřežití nebude nikomu kladeno za vinu...“

„Ale jo, rádo se stane. A kde je Paul Fox? Nedávno se zahlásil jedné služebně Scotlandu jako Fox z Interpolu. Má s tím něco společnýho?“

„O tom mi nic nepovídej! Ten vzal šmíra, pacholek! Zabouchl se do místní buchty a nechal práce...“

„Bůh mu žehnej za to rozhodnutí. Jeho práce vypadala zajímavě: mrtvolka jako když ji vyšije, s dírou v hlavě. No, dostal co mu patřilo, byl to sprostej zabiják, Talián. Zabil jednu kočku, Bůh suď proč. A Bůh suď, jak na to ten Paul přišel. Je to celý divný, ani jsme to moc nerozmazávali...“

„Taky dost dobrej nápad. Jinak nevím, co bysme tu měli mít za výprodej. Doufám, že co jsem jmenoval, ti stačí.“

„Bohatě. Hned se spojím s pohřebním ústavem a objednám kupu rakví. Mimochodem půjč mi tu bouchačku, co ti dělá tak pěknou bouli na kapse! Takovou jsem ještě neviděl...“

Mike se rozesmál. „Tak jseš už osmej, kdo mi naletěl.“ podal mu cigaretové pouzdro, „Když mi ho Aglaja dávala, netušila, co s ním užiju legrace. Na každým letišti mi ho chytne detektor a já musím vykládat pánům hlídačům, že to není revolver a že nechci unést letadlo. Až tu bábu dostanu do ruky, tak ji přetrhnu...“

James si prohlédl zapalovač, vybral cigaretu, zapálil a vrátil pouzdro Mikovi. „Tak mi ho dej! Ty přeci stejně nekouříš...“

„Když budeš hodnej hoch, tak až budu odjíždět. Už kvůli tý legraci si ho zatím nechám...“

Potom se oba agenti zabrali do vzpomínání na setkání v Arminu. Elli to docela bavilo a zlobilo ji, když skončili a Mike spěchal do hotelu, aby se převlékli.

Pán a paní Petersovi obývali apartmá č.86 ve třetím poschodí hotelu Royal. Toto apartmá se skládalo ze společného obývacího pokoje a dvou ložnic, pro pána a paní zvlášť. Mike si to tak přál, Elli by se po způsobu agentek spokojila s jedinou postelí v nějakém lacinějším penzionu. Jediná věc omlouvala Mikovu marnotratnost – fakt, že to platil erár, tedy tajná služba. Přesto ji mrzelo, že zřejmě nepřemůže jeho nechuť ke své osobě a nepřinutí ho ke zdvořilejšímu chování.

Přijeli do hotelu, vyjeli nahoru a zašli každý do své ložnice. Elli byla nejen ženou, ale i agentkou, tak se dokázala obléknout záviděníhodně rychle. Když vstoupila do Mikova pokoje, zjistila, že její velitel se zabývá velmi neobvyklou činností: stál ve slipech před zrcadlem, v ruce držel strojek a přistřihával si vlasy. Tvář měl pokrytou zbytkem mýdla, zřejmě si předtím upravoval vousy, dokonce vyholováním.

„Co to vyvádíš?“ ptala se udiveně. Taková pečlivost o vlastní vzhled u něj naprosto nebyla obvyklá.

„Jdeme do divadla, musím vypadat slušně...“ zabručel.

„Vím, že jdem do divadla. Ale kvůli tomu snad ještě nemusíš ze sebe dělat manekýna, nebo ano?“

„Ven! Já se u tebe potom stavím...“

Zasmála se jeho ráznosti a vypadla. Po cestě uvažovala, jestli se náhodou tak nestrojí kvůli ní. Ale proč tak najednou?

Když se objevil v černém, zcela novém smokingu, vyhlížel mnohem důstojněji a sympatičtěji než obvykle. Ještě u Elli se zkoumavě podíval do zrcadla a zeptal se: „Jak vypadám?“

„No, seš fešák. Jako študent před prvním rande...“

Něco zabručel – Elli byla ještě udivenější, neboť když šli k Vládci, odbyla se jeho toaleta tím, že si přihladil vlasy a na zkoušku se na sebe zamračil do zrcadla.

„Ale mohl jsi mi říct. Já umím pochopitelně taky dělat veškeré myslitelné úpravy na druhých, mohla jsem ti pomoct...“

„To je dobrý...“

Na dveře zaťukal sluha. „Automobil pana velvyslance právě předjel.“ sdělil diskrétně.

„Půjdeme, holčičko.“ řekl Mike.

Zhluboka se nadechl, zavřel oči a překročil práh.

Errata:

30.05.2021 11:45