„Co vlastně hrají?“ ptala se Elli paní velvyslancové, když stoupali po mramorovém schodišti divadla pod rozzářenými lustry. Paní velvyslancová byla o dvacet let mladší než její muž, původem Skotka, ale dokonale se svému muži přizpůsobila a od prvopočátku Elli tykala, což tuto těšilo.

„Manon Lescaut.“ odpověděla Myrna Cunningsová. Její manžel se jmenoval Frederick a nedalo se říct, že by ho mocný host, který přišel vyřešit zcela bezvýznamný problém, moc potěšil.

„A proč je kolem toho taková sláva? Je to nějaká premiéra, nebo co? Všichni jsou v gala...“

„Má drahá, copak ty nic nevíš? Přece se loučí ta herečka... s divadelní kariérou!“

„Která herečka? A proč?“

„No přece ta, co hraje Manon! Já mám dost špatnou paměť na ta jména, ona pochází odkudsi z Evropy, kdoví z které cikánské země. Vdala se a výborně, vzala si jednoho bohatého lorda... ach bože, já si to snad nikdy nezapamatuju...“

„No, to konečně uvidíme.“ Elli si nikdy nezatěžovala hlavu jmény herců, nazývala je jednoduše jmény jejich postav.

Mike a Fred hovořili o vnitřní i zahraniční politice arminského státu a o Enkrově případu. Pan velvyslanec byl z toho mírně šokován a domníval se, že to prestiži Arminu ani v nejmenším neprospěje. Mike si myslel totéž, takže se docela shodovali. Ale hlavně ujistil Freda, že nikdo ani na okamžik nepomýšlel na jeho odvolání, ať už z jakýchkoliv důvodů.

Velvyslanec zajistil lóži; vstoupili dovnitř, usadili se a Mike začal studovat program. Myrna s Elli se rozhlížely po okolních lóžích a kritizovaly oblečení, účesy a celkové vzezření přítomných. Fred se opíral rukama o okraj křesla a přemýšlel, nebylo-li lepší napít se dobré brandy a zalehnout.

„Podívej,“ ukázala Myrna do jedné z lóží, „To je on! Lord John, ten boháč, co si ji vzal. Přišel se taky podívat na poslední představení, to se konečně patří...“

I Mike zvedl hlavu od programu a podíval se tím směrem.

„Je prý fantasticky bohatý, ale nesnáší se nějak s vládou a chystá se vystěhovat z Anglie. Snad prý jde do její vlasti, má nějaké názory...“ Myrna snížila hlas do důvěrného šepotu, takže ani Mike nezaslechl, jaké názory má lord John.

Světla zhasla a opona se pomalu rozhrnovala. Avignon před dvěma sty lety vyhlížel stejně kašírovaně jako kdykoliv jindy.

Elli hru dobře znala, viděla ji zfilmovanou i v televizi, viděla operu podle té hry, viděla vlastně vše, co se o té záležitosti vidět dalo, takže se vcelku nudila. Hlavní roli hrála žena, o níž se mluvilo. Hrála výborně, působila svěže spontánním dojmem a byla i na tu dálku velmi krásná. Elli se ale soustředila na nedostatky a pilně je sčítala.

Na chvíli obrátila zrak k Mikovi. Seděl od začátku hry ve stále stejné pozici, vykloněn trochu nad hlediště a jeho tvář byla v odrazu světel z jeviště sádrově bílá. Nepohnul se snad ani o coul, seděl tam jako kamenná socha a očima přímo hltal herce.

Elli napadla přímo fantastická myšlenka: že by ten člověk spěchal tak strašně jenom proto, aby stihl toto představení? Právě tohle – a proč? Snad kvůli dívce odněkud z neznáma, která se dnes naposled ukazuje na veřejnosti jako herečka?

Když skončilo první jednání a světla se rozsvítila, povstaly dámy a rozhodly se jít do foyeru, aby se na kritizované róby podívaly lépe a mohly je zkritizovat tím důkladněji. Fred šel s nimi, Mike se podíval nepřítomně: „Jděte, zůstanu tady. Bolí mě hlava...“ A zůstal opřen čelem o stěnu lóže, dokud se nevrátili.

„Tvůj společník není zrovna zábavný...“ usoudila Myrna.

„Je protivný!“ řekla Elli, „A přímo hnusný, neuznává ani ta nejzákladnější pravidla slušného chování...“

„Tak proč to s ním táhneš?“

„Vsadila jsem se, holky mě uvrtaly. Říkají, že ho ještě žádná nesvedla. Když to budu já, složí se mi na krásný moderní fáro.“

„A když ne?“

„To je bohužel pravděpodobnější. Nevím, že prý si pak na mne nějaký trest vymyslí. Dohodlo se to ještě dřív, než se vědělo, že to budu zrovna já...“

„A jaká je šance? Chceš s něčím pomoct?“

„Myslíš jako naznačit mu? To by šlo snad leda kladivem, on totiž odmítá i v případech, kdy se mu to řekne rovnou. Co lidská paměť sahá, nikdy se mu žádná nelíbila...“

„To bych zrovna netvrdila, jedna se mu líbí. Ta holka, co hraje Manon. Nespouští z ní oči!“

„Taky sis všimla? Nemůžu to pochopit. Nic na té káče nevidím. Ne, že by nebyla hezká, ale...“

„Hraje nemožně a anglicky mluví s takovým přízvukem, že by to zbořilo katedrálu ve Winchestru!“

„No, já se ho poptám...“ rozhodla se Elli.

A poptala – když se vrátily, zasmála se a řekla Mikovi: „Jak se ti líbí ta Manon? Takový dřevo jsem ještě neviděla! Dobře, že jsi mě sem vzal, aspoň se trochu zasměju!“

„Je to pravda, je to trapné,“ dodala Myrna, „Ještě že odchází a uvolní místo nějaké pořádné herečce...“

Mike se na ně velmi vesele usmál a zeptal se jenom: „Myslíte?“ Dál už o celé věci nehovořil a sledoval představení. Nastávalo druhé jednání, proběhlo stejně jako první, jenom že obě dámy pečlivě pozorovaly, čím by asi tak mohla ta ženská upoutat toho hrozného nekňubu...

Pak se rozsvítilo, zahřměl potlesk a herci se klaněli. Elli počítala opony a zjistila, že jich bylo sedmnáct. I Mike tleskal s větším nadšením než obvykle.

Když pak ovace skončily, naklonil se k Fredovi a požádal: „Věnuj se prosím na chvíli Elli! Musím si něco zařídit. Odvezte ji domů, já přijdu později...“ A Elli zašeptal: „Promiň mi prosím tě, musím ještě někam odskočit...“

Elli se mile usmála: „Ale jistě, miláčku...“ A nejradši by ho byla zakousla, jak se cítila uražená.

Mike se oddělil a kráčel dozadu za jeviště, kde se nacházely šatny účinkujících. Okolo šatny cizí herečky, která dnes dohrála svoji roli, se tísnil úplný dav lidí, kteří chtěli tu autogram, tu cokoliv jiného. Maskérka a dvě biletářky nemohly drzé hosty zmoci, takže jim posléze přišel na pomoc hasič a odehnal zvědavce z moci úřední. Mike čekal do té chvíle opodál, skryt za nějakou kulisou. Potom vystoupil a přišel k požárníkovi, který si jej udiveně přeměřil. „S laskavým dovolením...“ vzal za kliku.

„Tam nikdo nesmí, pane!“ řekl požárník pevně.

Mike vytáhl z kapsy kartičku a strčil mu ji před oči. „Scotland Yard. Madam mne očekává.“

Požárník odskočil od dveří a zasalutoval. „K službám, pane!“

Mike prošel předsíňkou, zaklepal a vstoupil do šatny. Herečka seděla zády k němu před zrcadlem a maskérka ji právě česala. Když ho spatřila, škubla sebou, otočila se a řekla svou mateřštinou: „Proboha... ty jsi tady?“

Mike vešel a opřel se o dveře. „Jsi čím dál krásnější.“ řekl.

Maskérka na něj pohlédla s údivem, ale herečka ji odehnala mávnutím ruky a slovy: „Děkuji vám, už se upravím sama...“ Žena tedy vypadla řečnit s hasičem o podivném návštěvníkovi.

„To říkáš při každém našem setkání.“ řekla herečka.

„Říkám to, protože je to pravda, Komteso.“

„Nelži! Je to už tolik let...“

„Nikdy nelžu, když mluvím s tebou.“

„A co tady děláš? Jak ses to dozvěděl?“

„Přijel jsem se podívat na tvoje poslední představení. Četl jsem o tom v novinách, tam doma. Musel jsem přijít...“

„Nevěřím! Jsi tady, protože tě sem přivedla povinnost, určitě tady máš něco k vyřizování...“

„Opak je pravdou – přijal jsem určitou povinnost, abych tě mohl vidět. Jinak bych odmítl.“

„Přešel jsi půl světa jenom proto, abys mne viděl?“

„Ano, přesně tak.“

„Myslela jsem, že jsi mrtev! Říkali to!“

„A co se na tom změní? I kdybych byl mrtev, vstal bych z rakve jen proto, abych mohl přijít...“

Odvrátila se. Povšiml si, že se pro jistotu podívala ještě jednou do zrcadla a zasmál se: „Neboj se, jsem živý! A i kdyby, upíři se prý dovedou odrážet v divadelních zrcadlech. Žiju, i když z toho už nemám to potěšení, co dřív...“

Povšiml si, že se jí třásla ruka, když otevřela krabičku krému a nanášela si jej na tvář. „Proč jsi přišel?“

„Kdysi jsem vyprávěl kamarádům takovou starou pověst o Černém jezeře. Jistě ji znáš...“

„Neznám.“

„Jsou lidé, kteří potřebují k životu vodu Černého jezera. To jezero je vysoko v horách a nemá dno, neboť ústí v moři. Takový člověk je prakticky nesmrtelný: vždy když zestárne, zeslábne, onemocní, zaslechne hlas, hlas Černého jezera, které ho volá ke svým vodám. Přijde tam a vykoupá se ve vodě jezera. Tím omládne, uzdraví se, síly se mu vrátí, bude zase žít... Kdyby nešel tam k jezeru, zahynul by...“

Obrátila k němu oči a pozorovala jeho tvář.

„Taky já slyším hlas Černého jezera. Musel jsem přijít – za ten poslední čas se toho stalo příliš mnoho, abych mohl jen tak žít. Sám, bez pomoci. Musel jsem tě vidět...“

Mlčela a pozorovala ho. Zdálo se mu, že v jejích očích vidí nějakou podivnou, neurčitou obavu. „Nemluv o takových věcech,“ požádala, „Víš, že to nemám ráda!“

„Jak chceš. Budeme raději mluvit o tobě. Jak se máš a jak se daří tvojí ctěné rodině?“ Tvářil se tak vesele, až se zachvěla.

„Jak vidíš, končím svou divadelní kariéru. Je mi z toho trochu smutno, ale už jsem se rozloučila s rozmarýnou, jak jsem před chvílí říkala. Konečně, jak vlastně hraju?“

„Moje sekretářka říká, že je to strašné. Paní velvyslancová se domnívá ještě něco mnohem horšího. Já jsem byl unešen – nemohl jsem z tebe spustit oka...“

„Ale, ty už máš i sekretářku?“

„Vnutili mi ji – takovou roztomilou husičku. Poslal jsem ji spát, má trochu podivné mravy na evropský vkus. Ale to, co říkám, je pravda, líbila ses mi, opravdu.“

V té chvíli se ozvalo zaťukání a vstoupil mladý gentleman aristokratické tváře. Mike jej už viděl v sále, v lóži.

Komtesa zvážněla a obrátila se k němu. „Ach Johne, jsem ráda, že jsi tady! Dovol, abych ti představila hraběte von Crosse. Je to mimořádný vyslanec Arminu nebo tak něco, že, Miku?“

„Mimořádný a zplnomocněný,“ usmál se Mike, „Těší mě, mylorde.“

„Jsem rád, že vás poznávám, hrabě,“ podal mu lord John ruku, „Doufám, že se budeme vídat častěji...“

„Mike je můj přítel ze starých časů! Znali jsme se před lety, ještě u nás doma...“

„Ach tak! Život se zvrtne všelijak, že? Setkávají se i staří známí. Budeme mít to potěšení pozvat Vaši Milost zítra na malou oslavu, kterou pořádáme? Pozvala jsi pana hraběte, miláčku?“

„Chystala jsem se k tomu. Přijdeš?“

„Bude mi ctí a potěšením.“ Mike se sklonil a políbil jí ruku. Pak řekl: „Na shledanou – bavte se dobře!“ a vyšel.

Lord John zaregistroval jeho odchod s mírným ohrnutím jednoho koutku úst. Teprve potom prohlásil vlídně: „Máš víc takovýchhle známých, miláčku?“

„Ne. Alespoň se neobjevují tak často...“

„Tento vyslanec je skutečně pozoruhodnou osobností! Už proto, že se představuje průkazkou Scotland Yardu, tak se k tobě totiž dostal. Mimo to nosí na řemeni pod paží zbraň, jejíž pažba vyhlíží tak na osmatřicítku. V kapse pak má další, soudě podle tvaru. Taky mám dojem, že jsem zaslechl jeho jméno v nějaké mordýřské aféře. Vskutku, velmi pozoruhodný člověk. Doufám, že jiní tví známí budou stejně zábavní...“

„Ale Johne!“ zasmála se, „Je to docela příjemný člověk – a může nám být velmi užitečný!“

„Jistě, pokud budeme chtít někoho tiše oddělat. Děkuji, vzal jsem v úvahu i tuto možnost. Utěšuje mne jenom to, že ten člověk je Armin a ti jsou známi jako osoby potrhlé. Zřejmě to je jejich národním zvykem...“

„Přesto jsi ho ale pozval na zítřejší večírek!“

„Ovšem! Až na tyto drobné zvláštnosti je to, jak jsi už řekla, velmi sympatický člověk...“

S velvyslancovými odjela Elli do budovy vyslanectví, kde se pořádala malá večeře s nejasným důvodem. Bylo tam asi dvacet lidí obojího pohlaví, diskutovalo se o světové politice, koních, burze, střelných zbraních, arminské politice a banditech. Elli se bavila, jak byla zvyklá, tančila, mírně popíjela dobré víno, flirtovala s mladšími muži a při tom všem přemýšlela, komu a za co prodat svůj objev o cizí herečce, která se líbí jejímu šéfovi. Napadlo ji, že automobil bude zřejmě muset oželet, neboť veškerá snaha v tom směru bude odsouzena k zániku. Ale neztratí tvář, neboť až řekne kamarádkám o tomhle, bude v jejich očích lepší špiónkou než Mata Hari. Výdělečně lze na tom získat v případě, že prodá tohle tajemství jedné ze dvou stran: buď princezně Asthře, nebo Monroesovým děvčatům. Zájem barones byl jasný, obě hledaly na Mika špatnosti jednak proto, že se to mohlo hodit Rogerovi, jednak pro utrpěné křivdy a urážky. Princezna Asthra naopak sbírala informace o všech a o každém, aniž kdo věděl proč, zvláště ráda všechno věděla o svých přátelích. Ovšem prodávat něco Monroesům není tak jednoduché a bezpečné, jsou to lišky podšité a mohli by milou agentku taky napálit. Asthra by ji ovšem mohla zase případně dát zmrskat karabáčem, kdyby se jí zprávy nezdály věrohodné nebo by Elli nějak vzbudila její nelibost. Situace vychytralé agentky nebyla tedy zcela jednoznačná a bude třeba zachovávat nejvyšší opatrnost.

Elli přijela domů autem velvyslanectví asi o půl jedné v noci, v náladě mírně rozjařené. Snad jenom to ji dohnalo, aby hned po návratu otevřela dveře Mikovy ložnice, rozsvítila a vtančila dovnitř. Zarazila se však na prahu a lehce vykřikla překvapením. Mike ležel na posteli oblečen, jenom sako svlékl a hodil přes židli. Elli viděla jeho prsty, křečovitě zaťaté do polštáře, rozcuchané vlasy... netušila, co se děje, přesto k němu přiskočila, obrátila ho a pohlédla mu do tváře.

Mike byl téměř v transu: smrtelně bledý, tvář křečí staženou do fantastické, strašlivé masky. Když ho Elli otočila, zachrčel něco v cizí řeči a jeho oči se na ni upřely s neuvěřitelnou nenávistí, ale ona pochopila, že to zřejmě nepatří jí, nýbrž někomu jinému. Pustila ho, doběhla k vodovodu, natočila sklenku vody a nalila mu ji mezi rty. Polkl, rozkašlal se a na chvíli se dostal do normálního stavu.

„Co je ti?“ ptala se, „Mám zavolat... doktora?“

„Ne... nech mne být! Pomohu si sám... jenom já si můžu pomoct. Jdi spát a mne... nech být!“

Poslechla. Vzpomněla si na vyprávění jeho pistolníka Sida o chorobě, kterou trpěl v Iron-city následkem ztlučení Alwinovými agenty. Věděla, že i tehdy se při silnějším citovém zážitku stávalo, že upadal do podivného stavu mimo vědomí, i tehdy hovořil s neexistujícími lidmi a dělal podivné věci. Věděla, že princezna Asthra tím byla znepokojena, zatímco tygři a jaguáři to přijímali s nezvyklou úctou. Slyšela hovořit něco o tom, že dle starých kronik trpěli podobnou nemocí knížata jaguárů před dávnými časy, potomci a příbuzní světce Ao Harrapa. A že snad i současný kníže Quiroqa trpívá náhlými strašlivými záchvaty vzteku, v nichž se nedokáže kontrolovat. A tušila něco, že příslušníci Starých ras považují tento stav za posvátné vytržení a za dar nebes...

Jenom těžko toho večera usínala.

Errata:

30.05.2021 11:45