Vítej, nový čtenáři Q-241109!

Nastav si profil v Nastavení (nepovinné, ale užitečné!).

Kde se vlastně rodí bolest? Odkud přichází, když se stmívá a člověk je sám ve velkém prázdném bytě, kde se stíny plíží ze všech koutů a hrozí jej uchvátit, přemoci, zničit? Kdo porozumí velké nepochopitelné hře osudu, která se řídí zákony mimo člověka a jeho přání? Kdo ovlivní čas, aby se zastavil ve chvíli štěstí a prchal rychleji než reortský hřebec v dlouhých pustých letech prázdnoty a nicoty? Kdo dovede pochopit nepochopitelné?

Venku se stmívalo, na krásný bohatý park padala další noc. Bylo jich mnoho v mém dlouhém, nesmyslném životě. Nikdy jsem si neuvědomoval, jak jsem starý – až poslední rok, od chvíle, kdy Enkra odešel, cítím stáří na svých ramenou. Jak dlouho vlastně žiju? Aflargeovi to připadá jako věčnost, byl jsem dospělý už v době, kdy on byl ještě malé koťátko. A přesto je teď úctyhodným tygřím stařešinou, který už díky své ctihodnosti nemusí dělat nic než přijímat hold mladších a méně zasloužilých. A co jsem vlastně dokázal za celý svůj dlouhý život? Nikdy nic, jen ty dva roky, co vedle mne žilo to dítě, byly naplněny skutečným užitkem, jen tehdy jsem doopravdy žil. A teď čekám na chvíli, kdy se vrátí, kdy ho přivede ten chlapík z jihu, kterému chci věřit. Ale čekání není život a já cítím, jak mi každým dnem ubývá sil...

Dveře za mnou se otevřely. Neotočil jsem se, v tuhle dobu chodíval většinou jen Aflargeo, a kdo by taky navštěvoval starého dědka. Ale zarazil mne hluboký, zvučný hlas sira Lery: „Seď, Rossi, nevstávej – jdu k tobě...“

Otočil jsem se. Vládce přicházel ke mně a jeho tvář byla šedivá počínajícím soumrakem. Seděl jsem na terase – teď jsem se dotkl židle vedle sebe a sir Lera na ni usedl, až proutěné vazy zasténaly. A zahleděl se rovněž do parku. „Máš tady krásný rozhled, Rossi...“

„Dívám se tak každý večer.“

Chvíli se rozmýšlel, než se zeptal: „Máš radost, že se v té věci konečně něco pohnulo?“

„Chtěl jsem, aby se něco dělo. Ale... to, co se stalo, jsem nechtěl. Všechno to střílení...“

„Bylo to zřejmě nutné. Mike nikdy nestřílí zbytečně. Musel to udělat, aby je neměl v zádech. Naštěstí jejich tajná služba si to nechala líbit.“

Neříkal jsem nic.

„Kdy už konečně bude ten kluk tady? Trvá to už hrozně dlouho – a čeká na to víc lidí, ne jen ty a já...“

Ani teď jsem nic neřekl.

„Musíme být trpěliví,“ vzdychl Lera, „Stýská se ti po něm?“

„Byl to poslední, co jsem měl. Měl jsem ho velmi rád. A budu mít zas, až se vrátí...“

„Záviděl jsem ti toho chlapce. Taky já jsem starý, Rossi – a taky já jsem si vždycky přál mít syna. Přál jsem si někoho, kdo usedne po mně na zlatý trůn arminských císařů – i kdybych musel pro něj udělat to, co můj otec pro moji ochranu. Trůn Vládců Arminu už nosil různé lidi – ale po mé smrti, která se kvapem blíží... koho ponese, Rossi? Koho?“

Pohlédl jsem na jeho tvář, ale nedala se v šeru rozeznat. Viděl jsem jenom jeho ostrý profil, rýsující se proti tmavšímu nebi. Hleděl stále ještě do houštin džungle.

„Ano,“ řekl jsem, „Naše budoucnost je v našich dětech. Ale my dva nemáme děti. Nemáme budoucnost.“

„Vím – znám ten příběh o Lauře. Měl jsi rád tu dívku?“

„Moc. Když zemřela, nechtěl jsem žít ani já, proto jsem bojoval v tolika bitvách. A vidíš, přežil jsem.“

„Bůh tě odměnil tím chlapcem. Já nemám ani to. Každý občan mé země má právo na štěstí, já zřejmě ne. Kdyby... Kdybych mohl, uloupil bych ti ho...“ Zdálo se mi, že se usmívá.

„Dal bych ti ho zadarmo. Ale je v Anglii...“

„Mike ho přivede, vím to.“

A zase jsme chvíli mlčeli.

„Jak to vlastně přišlo, že jsi zůstal sám?“ zeptal jsem se.

Neviděl jsem mu do tváře, ale cítil jsem, že se usmívá.

„Tak – nevyšlo mi to... obyčejně.“

Neříkal jsem nic.

„Byla jedna krásná a milá dívka... před mnoha a mnoha lety. To už je dávno. Ani nevím, jestli jsi ji znal...“

„Co se s ní stalo?“

„Žije někde v Pennsylvánii. Má hodného muže a tuším dvě děti, nebo tři... asi už taky vnoučata. Je to přece už tolik let...“

„A proč vlastně? Nechtěla tě, nebo...?“

„Byla... Představovala si život jinak, než já. A taky byl jiný muž. Chytřejší... a rychlejší. Vzal si ji rychleji, než jsem si to já stačil uvědomit. Měl jsem tehdy moc práce s touhle zemí, často jsem ji nechával samotnou... a tak...“

„A ty – tys jí zůstal věrný?“ ptal jsem se s údivem.

„Ale ne,“ zasmál se, „Hledal jsem samozřejmě jinou, ale...“

„Co ale?“

Opět se usmál do tmy, a řekl tiše:

„Druhou takovou... jsem už nepotkal...“

Toho dne bylo počasí pod psa. Enkra to poznal ještě dřív, než se vůbec podíval ven, protože je bachař hned po budíčku hnal na dvůr k rozcvičce. Poněkud se spletl, Enkrovi dělalo to počasí velice dobře a když je jednou vyhnali nahé do sněhu, byl to on, kdo začal s koulováním ostatních. Taky dnes byl docela veselý, i když se vrátil promočený na kůži, hrubý vězeňský oblek si jen vyždímal a zas oblékl, prohlašujíc, že mu uschne na těle.

Potom plynul den jako obyčejně. Pršet přestalo, zato se snesla mlha jako mléko a na věžích dokonce rozsvítili světlomety. Enrico tvrdil, že aby strážní poznali, kde jsou jejich kolegové a omylem nestříleli po svých. Odpoledne se mlha trochu potrhala, přesto nebylo vidět dál než na zeď.

Okolo poledního přiběhl na učebnu, kde kluci právě byli týráni zásadami anglického pravopisu, dozorce a něco šeptal učiteli. Ten nechal žactvo pod dozorem toho muže, vyběhl ven a dozorce se postavil ke dveřím a hlídal. Potom byl odvolán i on, kluky zamkli a opatřili zvenčí stráží.

„Co se děje,“ ptal se Enkra, „Nějakej průšvih?“

„Nevím,“ řekl Enrico, „To se stalo už dvakrát, co jsem tady. Ale nevím, oč běží...“

„Tak já se to dozvím. Jen, abychom už byli v cele.“

Jenže museli čekat v zamčené učebně asi do tří hodin. Teprve pak je pustili a dali jim opožděný oběd, dávno vystydlou hrachovou kaši s poloplesnivou uzenkou. Mimo toho dostali ponaučení, že to je dnes už poslední jídlo, byli pod stráží odvedeni do cel a tam zavřeni. Ale hlídky na chodbách konaly svoji strážní službu s mnohem větším elánem, než bylo zvykem.

Enkra se dal do práce na mřížích. Byly už napolo uvolněné a zakryté tmelem, aby se nedalo poznat, že jsou páčeny. Také si připravil silonové lanko, které chtěl použít při slézání zdí. Enrico se zajímal, kam chce jít, Enkra odvětil že ještě neví, ale jistě to bude muset udělat. Ve skutečnosti věděl kam chce: k oknu ředitele Branga, kam jistě návštěvu uvedou, vyslechnout, co si budou povídat. Kdyby z rozhovoru seznal, že člověk, na něhož se připravují, je revizor, zvláště poctivý revizor, mohl by vstoupit dovnitř a dát revizi poněkud jiný spád některými svými připomínkami.

Až k večeru se na dvoře začalo něco dít. Dozorci vycházeli v plném počtu z baráku, vyzbrojeni samopaly, a řadili se jako k přehlídce. Enkra viděl z okna na dvůr až k bráně. Čekali dlouho a mlha zatím zase zhoustla, takže se Enkra bál, že nic neuvidí.

Konečně se brána otevřela a do nádvoří vjel černý automobil. Enkra viděl, jak ředitel Brang a jeho poskoci přiskočili ochotně ke dvířkům a pomáhali té osobě uvnitř vystoupit. Vylezl nějaký muž v tmavém obleku s aktovkou, stiskl si ruce s přítomnými a něco si povídali, ale nebylo rozumět, co. Jen se mu zdálo, že návštěvníkova tvář je zvlášť tmavá oproti ostatním.

Brang vedl hosta podél zdi bloku A směrem k bloku C. Enkra je v tu chvíli viděl shora a poznal, že je to černoch. A když se ten muž na chvíli podíval nahoru, viděl i jeho tvář. Černoch byl asi prostředního věku, více než dobře živený, a měl všechny typické znaky své rasy: odulé rty, placatý nos a černé kudrnaté vlasy krátce ostříhané. Zdálo se, že ve tváři má prohnaný lišácký výraz, i když na to Enkra nemohl přísahat. Na rukou měl řadu prstenů, ale to mohl být taky zrakový klam.

Sotva černoch a Brang zašli, dal se Enkra do práce. Uvolnil rychle mříž, aby se jí mohl protáhnout, svlékl kazajku i kalhoty, aby mu nepřekážely v pohybech a protáhl se ven. Enrico za ním mříž zase zavřel, aby stráže nic nepoznaly. Enkra zatím klečel na úzké římse a prsty se držel výstupku zdi. K hromosvodu musel urazit asi šest metrů po této římse, která dávala dostatečnou oporu kočičím tlapkám, ale ne nohám člověka. Přesto se tam vydal, zachytávaje se prsty za odrolenou omítku. Necítil žádnou závrať, to bylo jeho štěstí. První tři metry šly docela dobře, ale pak byl kus římsy odrolen až na úzkou rýhu dlouhou asi půl metru. Murri se přes to místo vždy dostával skokem a varoval Enkru před zrádným nebezpečím. Proto chlapec došel až na sám konec, kam mohl nejdále a odtamtud, pevně se drže rukama za vysunutou cihlu, hmatal pravou nohou do prázdna, až najde pokračování římsy. Podařilo se to až po delší námaze, ale když přenesl váhu těla na tuto pravou nohu, římsa se odtrhla a zřítila dolů. Enkra ztratil oporu i pro levou nohu a visel jen za konečky prstů ve výši čtvrtého patra. Zaťal zuby, zoufale se snažil najít nohama nějakou oporu. Nenašel nic a zachvátil jej studený strach, že zůstane viset na zdi až do chvíle, kdy ho opustí síly a on se zabije pádem z výšky na dlažbu dvora. Ale chladná rozvaha, kterou mu vštípili v Arminu, zvítězila: Enkra se rozhodl najít nějaký další výstupek, na který by přehmátl, a po kratším rozhlížení jej objevil. Nesnáz byla v tom, že tento výstupek byl odtud mimo dosah. Enkra potřeboval nutně třetí záchytný bod, proto počal tváří ohmatávat zeď před sebou. Našel kousek stranou další vystupující cihlu, o kterou si při hledání odřel nos.

Zakousl se všemi předními zuby do té cihly, vykláněje se nebezpečně na stranu. Pak se prsty pravé ruky pustil cihly a vytáhnuv se co nejvíc doprava, zaklesl prsty za odrolenou omítku. Vydržela, proto se pustil zuby i levou rukou a visíc na jediné ruce, přehmátl tam i druhou. Pak už měl na dosah nohy římsu dostatečně pevnou, aby se o ni mohl opřít. A za několik okamžiků byl už mimo nebezpečí, pevně svíraje drát hromosvodu.

Vyšplhat po drátě na střechu nebylo pro cvičeného kluka nic tak strašlivě obtížného. Přešel opatrně k okraji, přes střechu bloku B se dostal až k bloku C. Tam se vyklonil a opatrně pozoroval, zda někdo nehlídá. Hlídek na věžích se nemusel bát, mlha mu pomáhala jim zastřít výhled.

Osvětlené okno Brangovy kanceláře lákalo. Enkra odmotal lano ze své paže, uvázal je za okap dosti pevný, aby ho udržel, a spustil se po něm dolů. Ačkoliv se spouštěl pomalu, aby si nerozedřel ruce, byl tam za okamžik – a nahlédl opatrně dovnitř.

Černoch seděl u stolu, Brang proti němu. Stranou seděli tři nejbližší Brangovi společníci. Černoch právě listoval ve fasciklu s nějakými papíry, který zřejmě vytáhli z trezoru ve zdi, neboť ten byl otevřen, a při tom si něco bručel. Potom prudce zavrtěl hlavou, zlostně praštil fasciklem a řekl: „Ne, ne! Lžete, Brangu, lžete jak pohani, ty nejvíc! Všichni jste lháři!“

„Dávám ti svoje slovo, Hadži Alí!“ řekl Brang, „Mýlíš se buď ty nebo tvoji nadřízení! My za nic nemůžeme...“

„Hadži Alí nikdy nemýlí! Ale běloši vždycky lžou, aby dostali peníze! Poslední dvě zásilky nedošly!“

„Odeslali jsme je normální cestou. Věřím, že ta první nemusela dojít, loď se už nevrátila a nevím, co se stalo s ní a s kapitánem. Ale ta druhá...“

Černoch praštil pěstí do stolu. „Lžeš! Dobře víš, co bylo se zásilkou! Ty víš, Brangu, ukradl jsi ji a loď zničil!“

„Nesmysl,“ bránil se Brang, „Nevím nic...“

„Cha! A jak teda stalo, že právě tu loď potkala egyptská stráž? Křižník, co hlídkoval na pobřeží Egypta, loď potopil a posádku asi pobil! Ale já ptám, co stalo se zásilkou, co?“

„A jak to já mám vědět? To je tvoje starost, Hadži Alí!“

„Ptal jsem se. To arminská loď v egyptské službě, a druhý den hned vystoupila a jela do Arminu! O zboží žádná zmínka – myslíš, že by to utajili? To spíš vypadá, že jsi vůbec nic neposlal a spojil s banditama, aby zničili. Ale peníze chceš od nás!“

„K čertu,“ zamračil se Brang, „Opravdu jsou v tom Armini?“

„Myslíš, že nepoznám jejich vlasy? Že prej i ty máš pod touhle střechou Armina – a moc staral o to, aby šel právě sem...“

„To je nesmysl! Sem mi ho nasadil ten idiot Warren, tvrdil mi, že se kluk bude hodit jako ochránce transportů! Ale není s ním žádná řeč, taky politická situace v té jejich zemi...“

„Ochránce transportů? On? Já se špinavým Arminem pracovat nebudu, já pravověrný muslim, poskvrňuju se dost s nevěřícími bělochy a mizernými židy, ještě s těmi psy z ostrova!“

„Neblázni, Hadži Alí! Říkám ti, že Warren...“

„Warren tvrdí, ty ho mermomocí chtěl!“

„Warren lže jako stará bába! Já ho k čertu ani neznal! A vůbec, kdo ti řekl o tom klukovi?“

„Warren říká, ty na nás přivolal prokletí, Brangu. Kvůli tobě přišli Armini a zabili jednoho Warrenovýho chlapa. Jistýho... no, Longa. On mrtvej a nikdo neví, proč!“

„To je blbost! Kdyby se do nás dali Armini, zabili by i Warrena a vůbec všecky! Long zařval kvůli něčemu jinýmu, Hadži Alí, věř mi to – mám dost rozumu...“

„Ty? Nikdy! Tak pověz, co stalo s druhou zásilkou? Podle tebe, ona odeslaná v únoru. Teď duben, tak kde je?“

„Ano, lodí do Libye a odtamtud přes poušť, „Suchou cestou“, jak říkáte. Přes jižní Egypt a severní Súdán. Podle hlášení to šlo obvyklou cestou...“

„A přece nedošlo! Ukaž doklad, že jsi ji poslal!“

„Tady je stvrzenka na plat kapitánovi lodi, a tady pozdrav z Libye, na kterém vidíš slova: Srdečný pozdrav, je tu moc horko, cesta byla dobrá – Gus. Poslal jsem se zásilkou svého pobočníka, a tohle znamená: Jsme na místě, všechno v pořádku, žádné obtíže s policií. Máme svůj tajný kód...“

Hadži Alí si prohlížel pohlednici. „To dokazuje, ten Gus byl v Tripolisu. A co zboží?“

„Zřejmě také, samozřejmě.“

„Kde ten Gus teď?“

„Nevím. Doposud se nevrátil.“

„Protože prodal zboží konkurenci, ten pes!“ Hadži Alí vyskočil ze židle, „Já jistej, on udělal! A ty na to koukáš jak tele, Brangu! Bin šejtanlar, tohle nějaká spolupráce? To vůbec žádná!“

Brang uznával, že jeho argumenty jsou slabé. „Přesto si myslím, že se zboží ještě někde objeví...“

„Myslíš blbost! V Jižní Americe? A znehodnocený? Ne, takhle šéf spolupráci nepředstavuje! S váma nemá cenu nic!“

„Ale, Hadži Alí...“ řekl Brang prosebně.

„Ne, bílej pse! Šéf řekl toto: Buď dodávky dobrý a hned, nebo najdeme jinýho dodavatele. Nestojíme o parťáky, co okrádají!“

„Ale Hadži Alí! To mi nemůžeš udělat, mám tu krásné exempláře, nejkrásnější, jaký můžeme vůbec mít, zaručený panny, všechny blondýnky ve věku od třinácti do patnácti, skutečně krásné a žádoucí pro každého muže tvého národa! Naprosto dokonalé...“

Hadži Alí se usmál tlustými rty. „Omlouvá tě, máš připravenou zásilku! Pokusím usmířit hněv šéfa, ale neradím, abys riskoval. Šéf rozumí jen jeden hlas, hlas cinkání peněz!“

Brang se pousmál, sáhl do zásuvky a vytáhl svazek bankovek, který přistrčil k Hadží Alímu. „Tohle není pro tvého pána. To je pro tebe, Hadží...“

Černoch se široce usmál. „Alláh nezakazuje přijímat dary. Bůh žehnej za tvou dobrotu, můj nejmilejší bratře!“ schoval peníze. „A teď, jak zařídíme transport. Kolik těch kousků?“

„Dohromady dvaatřicet, Hadží. Budeme to muset vzít po částech, aby nám na to nepřišli...“

Hadží Alí se usmál. „Není třeba. Zítra večer připluje k pobřeží naše loď, bude čekat. Přijdu na palubu, budu čekat. Ty zařídíš kamión. Do jídla přidáš uspávací prášek, uspaný přivezete k lodi. Tam převezmu já a vyplatím peníze...“

„Šekem nebo v hotovosti?“

„Šekem na naftařskou banku. To snad výhodný, ne?“

„Raději bych hotové peníze! Šek předpokládá účast další osoby, musel bych ji pracně shánět...“

„Nemám hotový peníze. Nepotřebuju. Mám důvěru pána, nesmím ji zklamat. Dohodnuto, Brangu: zítra v noci bude převoz. Všecko ať připravený, když ne, zruším smlouvu, nebude nic. Šéf už zlobí.“

„Buď ujištěn, Hadží Alí, že mu vyhovíme! Nebude mít žádné důvody k hněvu...“

„Dobře.“ Hadží Alí se široce usmál, „Když tak mluvíme, ty máš taky mladší holky, než dáváš doteď? A prodáš?“

„Jak to myslíš – mladší? Kolik let?“

„Tak... deset? Osm? Od osm do dvanáct, máš?“

„No... možná ano. Ale na co?“

„Takový holky moc špatný brát do postele jako ženy. Moc velikej trest po smrti v Džehenně, pekle. Ale ty, co jim líbí, platí moc dobře. A Korán píše: Kdyby Bůh trestal každé spáchané zlo, nezůstala by na světě žádná živá bytost...“

Brangovi bylo vidět na obličeji, že se mu ta myšlenka nelíbí. Zato možnost získat peníze se mu líbila víc. „No... možná, že bych dokázal něco vybrat. Příště ti řeknu...“

„Jestli bude nějaký příště.“ Hadži Alí povstal a počal jim podávat ruce. Na to už Enkra nečekal, šplhal rychle po svém lanku nahoru. Když tam vylezl, čekal na něj už Murri von Herzenberg.

„To jsem rád, že jsi tady!“ potěšilo to Enkru.

„Římsa se utrhla,“ informoval kocour, „Jen stěží jsem přešel k oknu tvého vězení. Řekl mi, že jsi tady, šel jsem tě hledat.“

„Vím. Utrhlo se to pode mnou...“

„Co ses dozvěděl? Musím to říct Mikovi...“

„Tak poslouchej: Zítra v noci sem přijede kamión, který vezme dvaatřicet dívek a odveze k nějaké zátoce u moře, kde bude kotvit loď, která je odveze dál do Arabského světa. Tam je chtějí prodat místním šejkům. Ten černoch je agent obchodníků s lidmi, když ho budou sledovat, dostanou se až k lodi.“

„Nechceš jít zrovna se mnou?“

„Zatím ne. Hemží se to tu hlídkami, stěží projdeš ty...“

„Dobře. Tak ti pomůžu zpátky do cely. Dávej bacha, Enkro, bylo by lepší, kdybys šel se mnou...“

„Kdepák! To by jim hned napadlo, že po nich jdeme! Musíme je dostat, to je má pomsta, kromě toho jsem arminský policista a člen Interpolu. Musím vytrvat na místě!“

„Tak hodně štěstí. Kdyby něco, máš právo soudu, nezapomeň na to. Koho určíš, ten zemře...“

„Buď mi nablízku, Murri. Buď se mnou, a budu silný. Jsi Armin, jsi z mé krve. Vím, že mi pomůžeš...“

Želvovinový kocour se otřel Enkrovi tváří o ruku. „Pojď, je pozdě. Spusť se po laně, pak je nahoře odvážu...“

Přeběhli po střechách a udělali, jak se dohodli. Enkra se dostal zpět do cely bez úrazu a Enricovi spadl kámen ze srdce. Rychle upravili mříž a Enkra zalehl na pryčnu.

„Co je?“ ptal se Enrico, „Dozvěděl ses něco?“

„Ano. Zítra v noci to všechno skončí.“

„Sláva bohu...“ řekl Enrico.

Enkra chvíli ležel mlčky a uvažoval. Pak se zvedl. „Enrico!“

„Ano?“

„Myslím si, že velmi brzy přijde čas, kdy se budeme muset rozhodnout. Já, ale taky ty. Rozhodnout se, jestli chceme žít na kolenou jako zbabělci, nebo jako čestní bojovníci. Bojovat, a možná taky... Víš, co se stane s tím, kdo prohraje?“

„Myslíš, že by mohl...“ Enrico zaváhal, ale strach neměl.

„Ano. V Londýně už zemřel jeden muž, nějaký Long, kterého jsem znal. Smrt se vznáší všude kolem nás, a nikdo neví, koho zasáhne. Možná to budu já, možná taky ty. Měl bys to vědět.“

„Vím to od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, k jaké patřím rodině. Neboj se, Enkro. Da Campové umějí zabíjet, ale umějí i umírat.“

„Možná to bude zapotřebí.“

Enrico delší dobu mlčel a uvažoval. Pak řekl: „Enkro, vykládal jsi mi že ten, kdo zemře jako bojovník, se narodí znovu jako bojovník. Je to pravda?“

„Tak to říkají písma, a já tomu věřím.“

„Tak vidíš. Co se mi může stát?“

Zatím se Murri dostal přes zeď. Jenom na poslední chvíli si jej všiml jeden ze strážců, ale nevystřelil po něm, pamětliv na zákaz střelby po dobu návštěvy Hadží Alího.

Ale za zdí čekal na Murriho štíhlý černoch s dlouhými rovnými vlasy, který trochu pokulhával a levou ruku měl na pásce. Taky na prsou pod košilí měl ještě obvaz mokvající krví.

„Jsi Armin! Pověz svému bratru, co jsi viděl! Ti tam, kníže z Crossu a jeho pacholci, nejsou důslední ve vykonávání Pánovy spravedlnosti. Já jsem Spravedlnost. Já odměním dobré i zlé!“

A Murri z Herzenbergu odpověděl: „Pojď se mnou stranou – řeknu ti všechno, co vím, bratře...“

Errata:

30.05.2021 11:45