Komtesa se probudila o půl jedenácté, ale i tak to bylo dneska brzy. Lord John byl doma, tak se sešli u přesnídávky, která pro ni byla snídaní. Lord měl u ruky položeno několik výtisků novin, v nichž na první stránce byly oslavné články o arminské akci.

„Pozoruji, že jsi za včerejší noc se svými přáteli udělala pozoruhodný kus práce. Aspoň vidím, že jsi nelenošila.“

„A věříš, že mne to blaží?“

„Ano, i já se to domnívám. Předpokládám, že jsi se jim tam sice jenom pletla a nebyla jsi k ničemu užitečná, ale podle reportáže Daily Gazette se zdá, že ti ještě ke všemu pro tvou neopatrnost a nedočkavost hrozilo nějaké nebezpečí. To se mi nelíbí...“

„Pokud se pamatuji, dostala jsem se z něho sama!“

„Varoval jsem toho Armina, aby na tebe dával pozor! S nelibostí pozoruji, že moji prosbu docela klidně opomněl. Mám dojem, miláčku, že pro nás není zcela vhodnou společností...“

„Já se to tvých záležitostí v parlamentě taky nepletu! Počkej, až bude po všem a teprve potom kritizuj.“

„Zajisté, nechci tě v ničem omezovat. Ovšem víš, co o tobě píší noviny? Kdo je neznámá krásná dáma v arminské uniformě? Zásobní dvojka arminského vyslance? To se ptá Mirror. A tadyhle: Záhadná dáma v maskovací uniformě s pistolí. Domníváš se skutečně, že je vhodné, aby o tobě takhle psaly noviny?“

Komtesa se hrdě usmála. „Novináři mi docela lichotí. Byla jsem rozhodnuta s nimi už nejednat, ale když se ke mně chovají takhle přátelsky, nedá se nic dělat. Pojedu k Arminům...“

„Ty tam chceš jít – teď?“ ptal se lord John, „Není to trochu... budou tam novináři, policie, možná i televize...“

„Ale miláčku! To přece docela nic neznamená!“ zaklinkala na zvoneček a řekla komorné: „Moji uniformu, Janet. Slavnostní. A připravit auto, pojedu do Londýna.“

„V uniformě? V té černé?“ ptal se lord John pohoršeně.

„Ano, samozřejmě. Jsem podle tisku přece Arminka...“

Lord John násilím sbíral klid k ledabylé větě: „Ale – to bude znamenat skandál!“

„Já se jim nehodlám představovat. Ale jít tam musím, kdyby mne Mike potřeboval...“

„Ovšem. Přestože se zřejmě obejde bez tebe líp než s tebou.“

„Jen se neboj. Však on mne docela rád uvidí!“ řekla Komtesa a odešla uvést svoje záměry ve skutek.

Mike se probral v jedenáct. Probudilo ho ťukání na dveře, takže vstal a šel otevřít. Byl to sám ředitel hotelu a tvářil se krajně zdvořile a omluvně: „Račte odpustit, Milosti. Ale... byl jsem pověřen se zeptat, kdy račte přijmout policii. A novináře...“

„Nevím. Až do této chvíle jsem spal. Princ spí také a je přísně zakázáno ho rušit. Ať pánové laskavě počkají.“

„Novináři čekají už od rána. Ale policie přijela před chvílí!“

„Tak ať počká nebo zase odjede. Vrátili jsme se včera pozdě. Až zjistím princovo přání, budeme jíst. Zatím ať mi přinesou noviny. Především Daily Gazette.“

„Zajistím. Jsme velmi poctěni, Vaše Milosti, že jste si zvolil zrovna náš hotel...“

„Já také.“ řekl Mike a přirazil mu dveře.

Sid zíval na celé kolo. „Co je? Kolik je hodin?“

„Jedenáct.“ řekl Mike a šel se podívat do vedlejšího pokoje na Enkru. Ten spal, zahrabán v peřinách – už dávno nespal na tak pohodlném lůžku a nervové vypětí mu dalo zabrat.

„Spí jako andílek! Obleč se a skoč něco koupit. Nemá vůbec nic na sebe a mám obavu, že ten oblek, co jsem objednal, mu nebude... trochu nám povyrostl! Tady jsem ti napsal na papír čísla prádla.“

Sid se rozmrzele oblékal, ale slavnostní černou uniformu si vzal s potěšením, vědom si, že bude středem pozornosti. Když v hale vyšel z výtahu, vrhla se k němu smečka reportérů. Sid pozdravil Harry Burna, podal ruku Trollymu, který seděl v křesle a četl noviny a řekl, že mu Mike dá vědět, až se Enkra probudí. Potom zopakoval recepčnímu přísný zákaz vpustit kohokoliv nahoru a odešel do města. S reportéry se nebavil ani neodpověděl na žádnou otázku. Fotografovat se nechal, ale nezapózoval.

Hned potom přijela Komtesa ve sportovním autě, které si sama řídila a málem rozmlátila zábradlí před hotelem. Když vyšla, štíhlá a krásná v černé uniformě se zlatými nárameníky a šňůrami, vrhli se jí reportéři vstříc a jejich foťáky pracovaly. Usmála se na ně a jako královna kráčela dovnitř.

„Madam,“ řekl recepční, „Mám zakázáno kohokoliv vpustit...“

„Samozřejmě, toho se držte. Jestli ten zákaz porušíte, dá vás Jeho Milost zavřít.“ řekla mu a šla do výtahu. Reportéři na ni jeden přes druhého křičeli otázky, usmála se a řekla: „Promiňte, pánové, státní tajemství...“

Liftboy, rovněž se zákazem vpouštět cizí lidi, ji uposlechl a celou dobu zíral na tygra na její čepici. Druhá možnost byla koukat jí na dobře vyvinutý hrudník, a to si netroufal.

Na zaklepání otevřel Mike a tvářil se překvapeně. „No nazdar! Tys tady ještě chyběla...“

„Teda náhodou! Já ti budu ještě moc užitečná!“

„To teda nevím k čemu. Víš, jakou bych měl z tvého příchodu radost za jiných okolností? Ale teď nevím...“

„Hlavně se jdu podívat na toho tvého prince.“

„Ten ještě spí. Sid mu šel shánět oblečení.“

„Jo, to je ten pravej! Nemohl jsi to nechat mně?“

„Napsal jsem mu na papír, co má koupit!“

„A to myslíš, že ty tomu rozumíš?“

„Nehádej se, prosím! Já vím, že nerozumím, ale co mám dělat?“

V té chvíli se otevřely dveře Enkrova pokoje. „Ahoj!“ řekl princ a usmál se na ně, „Trochu jsem zaspal, co? Nezlob se, Miku, už se to nestane. Mám hlad jako vlk, vy ne?“

„Tak řekni, co chceš k obědu. Nebo k snídani?“

„Cokoliv, jen ať je toho hodně. V base mě živili hanebně, už za to by ten Brang zasloužil provaz...“

„Dobře, zajistím to. Snad budeš spokojen...“

Komtesa byla trochu v rozpacích. Enkra samozřejmě spal nahý a nepovažoval za potřebné se oblékat před lidmi ze své smečky.

„Směl bych... položit několik otázek?“

„Jistě. Kolik ti bude libo.“

„To, co jsi povídal včera – platí to ještě dneska?“

„Ano, samozřejmě.“

„Takže je pravda, že mě císař Lera adoptoval?“

„Sir Lera sice není císař, ale tvůj adoptivní otec ano. Jsi skutečně princem a následníkem arminského trůnu. Pokud si to sám nezkazíš nějakou neuvážeností.“

Enkra blýskl očima. „Ovšem, to chápu. Ty jsi tady jako co?“

„Mám ti poskytnout ochranu. Všestrannou a všeobecnou.“

„Včetně ochrany před mými vlastními chybami?“

Mike se usmál. „To je velice bystrý úsudek...“

„Mohl bych tě poprosit, aby ses stal mým duchovním učitelem?“

„Pokud vím, dostal jsi veškerá zasvěcení, která jsi mohl. Rytířské svěcení dokonce od Clarence Whigga, který... Co tedy ještě potřebuješ ode mne?“

„Je pravda, že Clarence je mrtev?“

„Ano.“

„A že jsi byl jeho guruem?“

„To taky.“

„A guruem Lucipera Wanga?“

„To ani zdaleka ne. Učil jsem ho, ale on...“

„A že patříš k nejchytřejším lidem v řádu?“

„Myslím, že je to značně přehnané.“

„Opakuji prosbu: Staň se mým duchovním učitelem!“

„Když si to přeješ, musím ti prosbu splnit.“

„Dobře.“ Enkra přistoupil k zrcadlu a prohlížel se v něm. „Tomu hned tak něco nepomůže... Rád bych se teď vykoupal!“

„Myslel jsem na to. Koupelna je tady přepychová.“

„Já vím, ještě se pamatuji.“ Enkra vstoupil do koupelny a pustil si vodu. Mike zatím přichystal černý šátek se dvěma dlouhými cípy, po okrajích stříbrně lemovaný.

„Tohle si uvážeš na hlavu, jako to nosí Santanueva. Nebo jinak, jako turban, jak budeš chtít.“

Enkra se vesele rozesmál. „To je krásné! To napadlo tebe?“

„Ne. Před chvílí mi to předali, někdo to sem poslal. Podle barvy hádám na Lucipera Wanga.“

Enkra vztáhl ruku po šátku, pak se zarazil. „Ne – myslím, že je zapotřebí začít zachovávat zásady bojovníků! Nejdřív se musím očistit, než položím ruku na... Jaké svěcení má Luciper?“

„Obávám se, že dvojí, bojovníka i kněze. Je Svatý Drak.“

„Potom předmět, který mi poslal, je jistě zasvěcený.“

„Ano, myslím si to.“

Enkra kývl hlavou. „Ano, ovšem. Je zapotřebí ukázat šúdrům... Budeš mi o tom Luciperovi muset říct víc.“

Vstoupil do koupelny a podíval se na sebe do zrcadla. Něco si šeptal, ale nebylo mu rozumět. Mike se ho zeptal, až potom pronesl Enkra nahlas a souvisle:

„Potom ty, synu člověčí, vezmi sobě nůž ostrý, totiž břitvu holičů, vezmi jej sobě a ohol jím hlavu i bradu svou. Potom vezma sobě váhu, rozděl to...“

Komtesa se trochu zarazila, ale Mike se jen usmál. „To je z Bible. Jeremiáš, 5.1.“

Vana se Enkrovi zatím napustila vodou tak horkou, že málem nevydržel. Vlezl do ní a s rozkoší se ponořil. „Tohle je nádhera! Není to jako plavat v moři, ovšem, ale... Pojďte sem!“

Komtesa zaváhala. Asistovat při koupání zjevně dospívajícímu klukovi jí připadalo velmi nevhodné.

„Poslouchej, jakou máš ty kastu?“ zeptal se jí.

Zaváhala. Podívala se na Mika, ale ten se smál. „Je šlechtična, tedy z kasty bojovníků. Dost dobrá.“

„Príma. Máš takové jemné ruce... mohla bys mi pomoci? Potřebuju vyholit hlavu. Mýdlem a břitvou...“

Podívala se na Mika a ten se jenom smál.

„Potřebuju to, chápeš? Musím se očistit! Dotýkali se mne!“

„Udělej to pro něj.“ doporučil.

Enkra se nejdřív myl, drhl si kůži kartáčkem na ruce, jako kdyby ze sebe chtěl odřít vše, co na něm ulpělo během doby věznění. Namydlil se několikrát za sebou, drhl se a splachoval, až bylo jeho tělo čisté nade všechno pomyšlení.

Potom si lehl do vany, hlavu opřel o okraj a zavřel oči. Komtesa nejdřív nevěděla, co dělat. Potom mu skutečně namydlila celou hlavu, ale namísto břitvy, se kterou neuměla zacházet, vzala strojek se žiletkou. Enkra byl ostříhán mašinkou, takže zůstalo strniště; vyholila vše, co se dalo a snažila se počínat si natolik jemně, aby mu to nebylo nepříjemné.

„Ještě jednou.“ řekl, aniž ty oči otevřel. „Máš velice jemné a laskavé ruce...“

Najednou jí ho přišlo líto. Jak si prohlížela jeho na kost vyhublé tělo se stopami jizev po bičování, uvědomila si, co všechno musel vydržet a jak mu muselo být těžko. Takhle zacházet s dítětem! Ať se tváří jak chce, ať se snaží vypadat stejně drsně jako Luciper Wang, je to pořád jenom kluk a strašně touží, aby se ho dotýkaly nějaké laskavé ruce...

Namydlila mu hlavu, hladila ji a masírovala, a on se podvolil jejím rukám a všemu, co s ním prováděla. Skutečně mu ještě jednou oškrábala kůži tím přístrojem, až byla jeho hlava absolutně hladká a podivně bílá. Pak mu ještě pomohla opláchnout se vodou ze sprchy a podala ručník – dlouho se jím třel, opět tak vášnivě, jako by chtěl vyhladit všechny stopy nepřátel.

Potom se zastavil před zrcadlem a dlouho hleděl na svůj obraz. Komtesa stála tak blízko, aby viděla to co on, ale nevšímal si jí, pokud ji viděl. Jenom stál a díval se na sebe. V jeho tváři nebylo nic, jen veliké oči. Propadlé tváře s vysedlými lícními kostmi, ostře vykroužené černé obočí, ústa s kratším horním rtem, bílé zuby, to vše bylo nenápadné a ztrácelo se. Hlava byla po vyholení nepříjemně bílá a připomínala lebku. Ale ty oči byly veliké, zářivé, plné smutku. A nenávistné.

Komtesa pochopila: tomu chlapci právě skončilo dětství. Právě teď, před jejíma očima, bojuje s dítětem, kterým byl do této chvíle. Byly to její ruce, které jej očistily od pozůstatků jeho slabosti, zbabělosti, pochyb, nedokonalosti. Teď přijde jiný čas, čas činů dospělého muže. Ještě na ně nestačí, ale už ví, že je musí splnit. Je to jeho povinnost. Teď bude bojovat s ní. Bolí ho to, moc ho to bolí. A ještě bude.

Enkra dlouho stál před zrcadlem a díval se na sebe. Potom se pohnul, pomalu a vláčně, protahoval si ruce, každý sval na nich, záda a břicho, nohy, celé to vyhublé, pružné tělo. Jak si uvolňoval svaly, Komtesa si v duchu opakovala, kterou část těla a jakou ásanou ovládá. Jako kdyby počítal všechny svoje kosti, svaly, šlachy, inventarizoval, chystal se je použít.

Nakonec začal tančit. Svíral ruce a opět je rozvíral, přenášel váhu z nohy na nohu, nejdřív zvolna a lehce a ladně, potom však čím dál rychleji. Ruce se sevřely, švihly do vzduchu, jako by bojovaly proti neviditelnému nepříteli. Potom vyskočil, jeho nohy zasahovaly soupeře, až konečně celé tělo rotovalo v obloucích, každá končetina zvlášť, a všechny střídavě zasahovaly. Bylo to trochu směšné a trochu z toho šla hrůza, protože když tu žádný soupeř nebyl, byla to legrace, ale kdyby se ty ruce a nohy někoho skutečně dotkly a zasadily úder, mohlo to znamenat smrt.

V té chvíli přišel Sid. Přinesl několik balíčků, ale nechal je ležet na stolku u dveří, zastavil se ve dveřích a sledoval chlapcovo cvičení. Enkra si ho všiml, kývl na něj, a Sid se zazubil, rozepjal knoflíky a vyklouzl ze své uniformy jako had z kůže. Komtesa věděla, že arminští bojovníci cvičí odlišně od jiných v tom, že nejraději odkládají veškerý oděv a vše, co by jim mohlo překážet, ale poprvé to viděla na vlastní oči. Ti dva nastoupili proti sobě a zahájili stínový boj – vyskakovali, zasahovali si údery nohou i rukou, ale nikdy se navzájem nedotkli, a pokud se tak stalo, potom to byl dotek tak letmý, jako motýl sedající na květinu. Ale nebylo to zřejmě lehké, protože Komtesa viděla, jak z nich obou lije pot.

„Jseš dost dobrej,“ řekl potom Sid, „Lepší než většina lidí.“

„Jaký jsou Santanuevovci?“ oddychoval Enkra. „Ty jsi s nima dost cvičil, že jo?“

„Některý jsou taky dost dobrý. Hlavně ty Asijci.“

„A sám Pedro Santanueva?“

„Nic moc. Leda v šermu. Spíš kníže než bojovník. Ale myslí mu to.“

„A Asthra, jeho ségra?“

„Učil jsem ji. Naučil jsem ji dost, ale...“

„Prý s ní spáváš.“

„V noci s ní spím, ráno s ní cvičím.“

„Je dobrá?“

„Lepší než lidi tady z Evropy, ale ne dost. Je čarodějka. Když to nejde jinak, použije svých triků. Nebojuje rukama.“

„Rozumím. A Luciper Wang?“

Sid si zhluboka povzdechl. „Luciper je nejlepší, koho znám.“

„Cvičil by se mnou, kdybych mu řekl?“

„Sestavu určitě ano. Ale svoje tajné umění cvičí sám. Nedovolí nikomu, aby byl při tom. A je v tom hrozně dobrej.“

„Odmítl by arminskému princi ukázat svoje umění?“

„Neodmítl by. Ale zatajil by ti to nejlepší.“

„Jestli víš, co to je, Side, tak mi to řekni.“

„Zkus pochopit tohle: To nejlepší jeho umění je jenom mezi ním a Bohem. Jenom Bůh ví, co umí Luciper Wang, když skutečně bojuje. Jenom k Bohu se modlí, jenom Boha se bojí. Nikoho jiného.“

„Takže je skutečný Drak?“

„Ano, je.“

„Kolik je ještě Draků?“

Sid rezignovaně rozhodil rukama. „Jak to mám poznat? Skutečný Drak nepředvádí svoje umění ani na soutěžích, ani na divadle. Jistě jich několik existuje a já je třeba znám. Ale znám je z boje v různých částech světa.“

„Ty sám – jsi Drak?“

„Ne. Drak musí být nade vší pochybnost oddaný Bohu. Já jsem... Mike říká, že jsem bezbožný ateista. To se nesnáší.“

„Jsi rytíř Blesku. Jak bys mohl být ateista?“

„Samozřejmě věřím v Boha, jako každý. Ale nedokážu mu věnovat čtyřiadvacet hodin denně tři sta šedesát pět dní v roce po celý svůj život. Pořád ještě toužím mít ženu, děti, domov, prostředky k obživě. Žít klidný spořádaný život a být šťastný. Pořád ještě mi není jedno, jsem-li živ nebo mrtev.“

„A to je něco špatného? Tak žije každý člověk.“

„Člověk ano, ale ne Drak. Luciper Wang takhle neuvažuje.“

„Nikdy neodpočívá?“

„Ale ano. Čas od času, když je pod důkladným dozorem lidí, kterým absolutně věří, se rozhodne odpočívat. Po nějakou dobu se zbaví všech svých povinností. Leží, relaxuje, pije alkohol, užívá si se ženami. Ví, že to prospívá jeho tělu, tak to provádí. Potom, když to všechno skončí, zase pokračuje v boji.“

„Když ty relaxační činnosti dělá záměrně, pak neodpočívá. Je to pokračování jeho bojového umění jinými prostředky.“

„Ano, i to je možné.“

Tuto diskusi vedli zpočátku v pokoji, kde cvičili, potom v koupelně, kde se sprchovali a třeli se froté ručníky, skončili v oblékárně. Enkra si oblékl spodky, bílou košili, bílé kalhoty. Na hlavu si uvázal černý šátek Lucipera Wanga.

„Můžu se takhle objevit na veřejnosti?“ zeptal se Komtesy.

„Určitě ano. Jenom mám dojem, že horší problém než tvoje oblečení budou tvoje způsoby a názory.“

„Co na nich se ti nelíbí?“

„Mně se líbí. Jenom lidem se to líbit nebude.“

„Jakým lidem?“

„Těm zvenku. Těm, kteří nikdy nepochopí myšlení Lucipera Wanga. Ani tvoje myšlení nechápou, princi Arminů.“

„Mají smůlu. A je mi jich líto.“

„Třeba zase ty nechápeš, jak myslí oni.“

„Chápu to, ještě se pamatuju. Proto je mi jich líto.“

Mike se zatím domluvil s mladíkem, který přivezl servírovací stolek plný všelijakého jídla. Hodlal panstvo obsluhovat, ale Enkra přistoupil k vozíku a prohlédl si ho tak znechuceně, jak jen bylo možné. Většinu jídla tvořily všelijaké masové výrobky, šunka, pečené maso, vejce, sýry, spousta ovoce. Nevydal o tom žádný komentář, ale bylo jasné, že není nadšen. Prohlédl si taky nápoje: káva, mléko, čaj, Coca-cola.

„Golden Tiger nemáte?“

„Co, prosím?“

„Golden-Tiger-Juice. Takovou pomerančovou šťávu...“

„Ne, to... ale zajistíme, pane.“

„Ovšem. Zatím děkuji. Obsloužíme se sami.“

Mike, Sid a Komtesa se rozhodli najíst s Enkrou, což bylo snad jedinou možností, jak ho přinutit jíst maso. Ale jakmile začal, cpal se strašlivě, musel mít hrozný hlad. Komtesa se nemohla ubránit lítosti nad jeho zuboženým stavem.

Během jídla přinesli na Mikovu objednávku všechny noviny, které sehnali. Enkra se samozřejmě taky zajímal – nejdřív o Daily Gazette, potom o ostatní. Taky si pustili televizi, jenomže tam už převládal jiný hit: dopadení trojice únosců letadla. Právě, když ji zapnuli, hovořil velitel směny na letecké věži a chválil především chladnokrevnost druhého pilota Westona. Pak sehnala reportérka přímo hrdinu dne a Enkra měl možnost sledovat, jak jeho otec klidně a věcně líčí místní události.

A potom se objevila docela hezká dívka v uniformě letušky. „Asi mi nebudete věřit, vážení diváci, ale tato hezká slečna je pan Paul Fox, arminský agent Interpolu, který společně s pilotem Westonem zabránil únosu letadla. Pane Foxi, mohl byste mi stručně říct, jak jste se do případu zapojil?“

Paul nebyl v žádném případě stručný. Naopak, byl v televizi poprvé a hodlal toho využít, takže se vyloženě předváděl. Enkra se zase vyloženě bavil. „Paula znám z bojů na jihu proti bandě únosců psů. Musíme ho pozvat! Je to hroznej šašek...“

Téhož názoru dosáhla zřejmě i reportérka. „Pane Foxi, vaše vyprávění zní poněkud... neuvěřitelně. Především vaše schopnosti v bojovém umění... Smím se vás zeptat, kolik je vám let?“

„Šestnáct. Proč?“

„Říkal jste, že jste důstojníkem Interpolu.“

„Jsem vším, čím je zapotřebí, abych byl.“

„Mohl byste tento fakt vysvětlit?“

„Samozřejmě. Patřím do bojového svazku Černé Lilie, to je dětská skautská organizace, která patří k Templářskému řádu. Tam mě taky zvolili důstojníkem... Jistě víte, že kterýkoliv člen řádu je povinen ve chvíli potřeby vstoupit do armády a pracovat na tom místě, kde je třeba. To jsem udělal. Každý arminský voják musí v případě potřeby vstoupit do policejních sborů, což jsem taky udělal. A kterýkoliv arminský policista může být převelen do arminské sekce Interpolu. To jsem taky udělal a...“

„Okamžik, ztrácím přehled. Vy jste skaut, kterého poslali do armády, odtamtud k policii a z policie do Interpolu... Aniž by někdo z těch organizací něco věděl?“

„Víte, ono to šlo dost rychle.“

„Kdo vám dal všechna tato pověření?“

Paul se mírně usmál, až se mu ve tvářích udělaly dolíčky. „Víte přece, že jsem důstojník, ne? Mám právo se převelet sám...“

„Já snad špatně slyším. Vy jste všechno tohle udělal na základě vlastního rozhodnutí? Zasáhl jste do záležitostí policie, chytil dva nebezpečné zločince... Proč?“

„Víte, já mám kamaráda, říkají mu Enkra. Oni mu ublížili. Když někdo ublíží mému kamarádovi, špatně dopadne. Má smůlu.“

„Závidím vašim kamarádům. Kolik jich je?“

„V našem národě je takových kolem miliónu...“

Reportérka byla poněkud zmatená, ovšem Enkra byl nadšen. Hned si přál, aby byl Paul co nejdříve pozván sem, aby mu poděkoval. Reportérka oznámila, že se pokusí získat nějaké informace také od ostatních Arminů v případu zapojených, což Mike komentoval:

„Měli bychom asi přijmout tu bandu, co už od rána obléhá hotel. Trolly prská jako perská kočka, že s ním nechceme mluvit...“

„To je kdo?“

„Místní policejní komisař.“

„Inu, co se dá dělat. Budeme muset jednat s místními orgány.“

Zatímco Mike telefonoval, aby uvedli novináře a policii, Enkra se Sidem trochu přestavěli pokoj. Enkra si sedl na polštáře přímo na koberci, Mike a Sid se měli usadit vedle.

Trolly vstoupil s knírem bojovně naježeným a vůbec se mu nelíbilo, že se za jeho zády začínají roztahovat příslušníci televizního štábu se svými kamerami, světly a mikrofony.

„Žádám, aby přede vším ostatním byl proveden protokolární výslech pana Edwina Westona! Je bezpodmínečně nutné, abych znal jeho výpověď ve věci provinění pánů Branga, Warrena atd...“

„Zajisté,“ usmál se Mike, „Myslím, že to uděláme takto: Vy, pane superintendante, budete klást svoje otázky, zatímco novináři a televize nebudou do jednání zasahovat, mohou pouze pořizovat dokumentární záběry. Poté, co skončíte vy, mohou se teprve začít dotazovat oni. Bude to současně výslech i tisková konference, aby nebylo nutné opakovat věci dvakrát za sebou. Souhlasíte?“

„Ne!“ zafuněl Trolly, „Není přece možné vypovídat současně pro policii a pro ty škrabáky, kteří se honí za senzacemi!“

„Proč by to nebylo možné? My říkáme stále totéž, takže nám je jedno, kdo je při tom a poslouchá...“

„Ale odporuje to všem vžitým zvyklostem!“

„U nás ne, pane. Navíc, řekl jste, že potřebujete protokolární záznam. Nevím o žádném lepším záznamu, než je televizní. Vážení pánové budou jistě tak laskavi a poskytnou vám kopii kazety, na kterou svůj záznam pořizují...“

Pánové z televize byli skutečně velmi ochotni, zvláště když pochopili, že se to Trollymu nelíbí. Fotoreportéři zatím pilně cvakali svými aparáty, Enkra seděl v lotosové pozici s tváří tak vážnou a soustředěnou, jako kdyby meditoval nad špatností světa. Nakonec se Trolly podvolil nutnosti, i když se vztekem.

„Dobře. Zahajuji protokolární výslech Edwina Westona, který se týká jeho neoprávněného věznění v ústavu v Muttoncornu. Prosím, abyste mi odpovídal na otázky stručně a jasně a upozorňuji vás, že cokoliv řeknete, může být později použito proti vám.“

„Okamžik,“ vmísil se Mike, „Mám dvě námitky.“

„Skutečně? A jaké?“

„Za prve, Enkra Weston není doposud plnoletý a tudíž nemůže být plně zodpovědný za vše, co řekne nebo udělá. Za druhé, je pod přímou ochranou arminské vlády, takže jakožto diplomat může být pouze prohlášen za nežádoucí osobu a vypovězen, ale nemůže vůči němu být použito žádného násilí...“

„Děkuji za upozornění, pane plukovníku. Tušil jsem, že se svého mandanta zastanete. Rád bych jen poznamenal, že jste to měl udělat už na začátku celé aféry, věc by se značně zjednodušila.“

„Měl. Ale v tu dobu jsme se zabývali jinými problémy.“

Enkra lhostejně vyčkával, až se dost pohádají.

„Jméno?“ zahájil superintendant Trolly.

„Enkra Weston.“

„Narozen?“

„24. července 19.. v Londýně.“

„Místo trvalého pobytu?“

„Kingtown, Armin, císařský zámek – v bytě svého strýce sira Roswella Bartletta, který tam je zaměstnán.“

„Pokud je nám známo, byl jste po jistou dobu vězněn ve státním výchovném ústavu v Muttoncornu. Z jakých důvodů?“

„Nevím.“

„Jak to? Co vám bylo řečeno u soudu?“

„Nebyl jsem přítomen žádnému soudu.“

„Snad alespoň při příchodu do ústavu...“

„Nebylo mi nic vysvětleno. Byl jsem uvězněn bez vysvětlení. Požadoval jsem je, ale nebylo mi dáno.“

„Promiňte, ale soudní systém pracuje dle určitých metod, které jsou právně závazné. Chcete říct, že ve vašem případě tyto zásady dodrženy nebyly?“

„Nevím. Vím jenom, co o soudech píše Jeremiáš, 5.6:

Změnil soudy mé v bezbožnost více než pohané, a ustanovení má více než jiné země, kteréž jsou vůkol něho; nebo soudy mými pohrdli, a v ustanoveních mých nechodili.“

Trolly na biblické citáty zvyklý nebyl. Zarazil se, vyvalil oči a nechápavě se ohlížel na Mika, který se ale jenom usmíval. Konečně superintendant popadl dech, aby pokračoval ve výslechu:

„Podle rozsudku, jehož opis máme k dispozici, jste byl uvězněn za poškození majetku v soukromém vlastnictví, totiž skladiště hospody U Kormidla, kam jste vnikl a rozbil větší množství lahví alkoholu, načež jste skladiště zapálil. Toto jste učinil z pomsty za to, že ve zmíněné hospodě nalévali vašemu otci alkohol.“

Enkra potřásl nechápavě hlavou.

„Můžete se vyjádřit k tomuto obvinění?“

„Je to naprostý nesmysl. Neudělal jsem nic takového.“

„Ale v hospodě U Kormidla jste byl?“

„Ano. Přišel jsem tam jednou za svým otcem.“

„A serval jste se s několika lidmi, které jste surově zbil.“

„Nedá se říct, že bych to udělal takhle. Několik lidí se mne pokusilo napadnout. Já jsem před nimi prchal, protože byli mnohem silnější než já. Někteří z nich upadli a zranili se.“

„No ne! Z jakého důvodu?“

„Byli v podnapilém stavu.“

Trolly si jenom povzdychl. „Soudní orgány dospěly k názoru, že jste se chtěl pomstít a proto jste zničil to jejich skladiště. Chcete se k tomu nějak vyjádřit?“

„Nechci se patlat v bahně. Kdybych se chtěl někomu pomstít, potom bych to udělal. Ale našel bych si toho, kdo je vinen, a poučil ho o jeho chybách tak, aby si to pamatoval.“

„Slyšel jsem něco o vašich bojových schopnostech, pane Westone. Je pravda, že jste znalcem... karate?“

„Ano. Učil jsem se to ve škole.“

„Je pravda, že jste jedním z nejlepších bojovníků?“

„Určitě ne. Musím se ještě hodně naučit.“

„Někteří ze zadržených říkají, že zvládnete pět až šest mužů zcela bez potíží! Dokonce, že jste byl rovnocenným soupeřem tomu Japonci, Hamiró Ušimu!“

„Hamiró mne učil. Co se týče počtu nepřátel... víte, mnozí lidé neumějí bojovat, ale jsou příliš hrdí, aby to přiznali. Proto se snaží zvýšit své zásluhy líčením mých zvláštních schopností. Ve skutečnosti jsem doma v Arminu jenom průměrný.“

„Dobrá. Mohu se vás zeptat, jak jste přišel na myšlenku začít ve věznici pátrat po nezákonné činnosti jejich vedení?“

„Velmi snadno. Rozhodl jsem se je potrestat za jejich činy. Nesmím jim ublížit za to, co udělali mně, ale mohu nezabránit, aby dostali spravedlivý trest.“

„Vaše terminologie, pane... co rozumíte pod pojmem nezabránit jejich potrestání?“

„Víte, mojí povinností je prokazovat každému a za všech okolností něco dobrého. Ovšem ti lidé na sebe přivolávají trest. Měl bych je ochránit i před následky jejich chyb, ale...“

„Proč byste je měl chránit, když oni vám ublížili?“

„Ve skutečnosti mi nic neudělali. Byl to můj osud. Jsem povinen naplnit, k čemu jsem byl vyslán na toto místo v tento čas.“

„Co to je?“

„Vás se týká právě tato záležitost. Byl jsem vyslán, abych objevil a potrestal zločiny těch lidí a ochránil nevinné.“

„Byl jste vyslán... kým?“

„Nrsinha-dévou, Pánem se lví hlavou.“

„To je taky nějaký váš kamarád?“

„Ne, to je inkarnace Šrí Kršny, Nejvyšší Osobnosti Božství.“

„Kršna je nějaký indický bůžek, ne?“

„I tak by se to dalo říct. Nemohu od vás očekávat, že budete mít nějaké znalosti o jeho činnostech a významu...“

„Chcete říct, že vy s tím pánem komunikujete?“

„Ne tak docela, ale určitý vztah mezi námi je. Přál bych si být jeho oddaným a uctívat ho tak, jak si On přeje. Proto také konám svoji službu tak, jak považuji za potřebné.“

„V jakém smyslu je ta služba?“

„Pán Nrsinha se zjevil, aby potrestal hříšníky a ochránil svoje oddané. Ve skutečnosti by se měl zjevit vždycky, když se někdo pokouší ublížit nevinné živé bytosti. Ale protože si nepřeje zjevit tuto svoji zábavu, vysílá svoje oddané služebníky, aby konali tyto činnosti namísto Něho.“

„A vy jste jedním z těch... služebníků?“

„Toužím po tom jím být.“

„Vaše vyjádření jsou pozoruhodně nejednoznačná. Takže, jste nebo nejste jedním z těch, kteří tuto činnost konají?“

„Dobře – tedy jsem. Ovšem s výhradou, že se mohu mýlit a dělat chyby, zatímco Pán je neomylný a nekonečně spravedlivý.“

„Takže, když jste byl uvězněn, rozhodl jste se, že potrestáte jejich činy. Jak jste věděl, že se něčeho dopustili?“

„Každý, kdo neslouží Bohu, se něčeho zcela zákonitě dopustil.“

„A vy jste povinen ho potrestat?“

„No, každého ne. Víte, zlých činností je mnoho a já nemohu být všude. Ale když na nějakou přijdu, pak samozřejmě...“

„Ta záležitost byla pro vás spojena s určitými nepříjemnostmi. Při nejmenším vám jistě bylo nepříjemné, že jste tam byl ostříhán způsobem, který se ve vaší zemi považuje za nepřípustný.“

„To bylo součástí trestu, který musím podstoupit.“

„Trestu? Vy – za co? Domníval jsem se, že jste nic neudělal!“

„Každý člověk se něčeho dopustil, pane. Také já jsem udělal řadu chyb. Jednou z nich třeba bylo, že jsem prohrál v boji s Hamiró Ušim. Také za to jsem zasluhoval trest.“

„Jste k sobě velice přísný, princi.“

„Já ne. Pán je ke mně přísný. Žádá, abych byl vždy schopen prosadit Jeho vůli. Pokud to nedokážu, jsem potrestán, to je přece zcela přirozené. Bojuje-li oddaný Pána s bezbožným ateistou a je poražen, pak to je jasně výsledkem jeho nedokonalé služby. Takový člověk je povinen nést trest. Kromě toho není vyloučeno, že si musím odpykat svoje špatné činy v předchozích zrozeních. V tom smyslu mne tedy čeká ještě velice mnoho utrpení.“

„Jak se zdá věříte, že žijete už po několikáté.“

„Všichni jsme žili už veliké množství životů, jenomže vy ani já si to nepamatujeme. Pán si pamatuje všechny.“

„Smím se zeptat, jak jste přišel na všechny tyhle věci?“

„Učili jsme se to.“

„Ve škole?“

„Také. Ale hlavně při různých příležitostech v bojových střetnutích, od starších a zkušenějších bojovníků.“

„Poslyšte, chlapče, ta vaše činnost byla v každém směru trochu nebezpečná! Nenapadlo vás, že byste při ní mohl zahynout?“

„Ano, samozřejmě.“

„Ale nevzdal jste to.“

„Smrt, pane, není důležitá. Pokud splním Pánovu vůli, zrodím se v příštím životě opět jako Jeho oddaný a budu mít právo brát účast na Jeho vznešených zábavách. Pokud se dopustím nějakého hříchu, potom budu potrestán zrozením v těle hříšníka, a moje mysl bude na tak nízké úrovni, že mi to bude jedno.“

„Zábavách? Proč jste použil takové slovo?“

„Protože to, co my lidé vnímáme jako věci životně důležité, jsou pro Pána jenom Jeho zábavy. On je provádí se svými oddanými a dovolí jim pochopit, že vlastně nic, co se zdánlivě s námi děje, není důležité. Ve skutečnosti jsou to i pro nás zábavy, ale my prožíváme zdánlivou radost nebo bolest.“

„To, co jste řekl, zní, jako kdyby nic z těch činností nemělo žádný smysl.“

„Ve skutečnosti ho skutečně nemá. Ale my jsme lidé vybavení pouhým lidským tělem, lidskou myslí a inteligencí. Proto bereme tyto činnosti tak smrtelně vážně.“

„Vy je zřejmě vážně neberete!“

„Já jsem oddaný Pána. Přeje-li si Pán, abych zažíval nějakou takovou zábavu, potom ji zažiju. Samozřejmě budu cítit všechno, čeho je moje lidské tělo schopné...“

„Právě teď jste se stal princem a následníkem své země. Také to považujete za nějakou zábavu?“

„Samozřejmě. Vysvětluji si to tak, že jsem doposud neposkytl Pánovi dostatečné rozptýlení ve svých dosavadních činnostech. Je proto zapotřebí, abych zažíval ještě další zábavy v této své povinnosti. Udělám, co bude v mých silách.“

„Uvažují tímto způsobem také všichni vaši přátelé?“

„Ne, obávám se, že některým z nich jsou detaily vyšší filozofie utajeny. Ale ti nejlepší si toho jsou vědomi.“

„Pan Luciper Wang, například?“

„Ano, ten jistě. Luciper si je zcela jasně vědom, že je jenom služebníkem Pána. A slouží mu, jak nejlépe umí.“

„Pan hrabě von Cross?“

„Jeho Svatost jsem právě požádal, aby se stal mým duchovním učitelem. Přeji si, aby mne ještě lépe poučil o mém skutečném postavení v tomto zrození i v celém hmotném vesmíru. Zajisté můžete pochopit, že k němu mám naprostou důvěru.“

„A pan Sid Hawker?“

„Sid je ovšem člověk žijící materialistickým způsobem. Z Pánovy vůle věří ve vůli Boží jen prostředně a v mnoha případech se snaží prosadit svoje vlastní záměry.“

„Což ovšem vám nevadí?“

„Je to Pánova vůle. Mnozí lidé musí být materialisty a konat svoji službu tímto způsobem. Víte, co je to biliárový efekt?“

„Ne... myslím, že nevím.“

„Když hrajete biliár, různé koule do sebe narážejí způsobem, který má za cíl dopravit tu poslední do určené díry. V životě lidí je mnohokrát poslán hříšný démon, aby vykonal nějaký čin, ve své podstatě třeba špatný a odporný. Jako odpověď na to má čistý oddaný Pána možnost vykonat daleko větší čin záslužný, který pak v konečném efektu povede k poučení všech ostatních.“

„Takže ti hříšní démoni, jak je nazýváte, mají svůj účel, který je také v souladu s vůlí Pána?“

„Samozřejmě.“

„Proč je tedy zapotřebí je trestat?“

„Ve skutečnosti není třeba je trestat, protože jejich současné démonské postavení je samo trestem. Ale pro poučení veřejnosti je někdy nutné, aby byli příkladně potrestáni. To je právě ten efekt kulečníkových koulí, o kterém mluvím.“

„Pane Westone, vaše teorie je propracovaná tak dokonale, že skutečně nechápu... Jak je možné, že tak rychle a pohotově odpovídáte na každou moji otázku? Ve vašem věku je zajisté jenom málo chlapců, kteří by to dokázali!“

„To má dva důvody. Za prve jsem to během posledního roku často vysvětloval méně chápavým jedincům. A za druhé, byl jsem z toho často zkoušen ve škole. Kdybych odpovídal méně pohotově, určitě bych z tohohle předmětu nedostával body.“

Superintendant Trolly sklopil ramena a skryl tvář do dlaní. Když se mu podařilo přemoci smích, řekl: „Je mi tak trochu líto vašich nepřátel, princi. Takovéhle znalosti jste měl od začátku?“

„Pochopitelně, proč?“

„Kdyby byli věděli od začátku, jak to dopadne, myslím, že by si dobře rozmysleli něco si s vámi začínat...“

„Kdyby byli rozvážní a opatrní, nebyli by hříšnými démony. Je přece všeobecně známo, že démoni mohou mít vysokou inteligenci, ale vlivem Máji, iluzorní energie Pána, se ocitnou ve smyslovém klamu a zákonitě tedy konají zlé činy.“

„Pochopitelně. Neumím si představit, že byste na to neměl nějakou odpověď. Vy se ovšem oklamat nedáte...“

„Proč by ne? Také já se nacházím pod vlivem tří kvalit hmotné přírody, kvality dobra, vášně a nevědomosti, a tyto tři kvality jsou pod vlivem Máji, iluzorní energie Pána. To je přece jasné!“

„Ano, teď už dokonale. Chlapče, uděláte mi skutečně velikou radost, když se co nejdřív vrátíte domů na svůj ostrov, a budete svoje skvělé teorie rozvíjet jenom tam...“

„Proč?“

„Neumím si představit, co by znamenalo masové rozšíření vašich názorů mezi mládeží naší staré dobré Anglie.“

„Já si to umím představit. Byli by daleko šťastnější.“

„Tak jako vy, samozřejmě.“

„Ano, tak nějak. Já třeba jsem dokonale šťastný, protože jsem si vědom svého postavení pokorného Pánova služebníka. Všechno, co se se mnou stane, je součást mojí služby. I kdybych se ocitl v tak degenerovaném postavení, jako měli ti lidé, jakmile si bezpříčinnou milostí čistých oddaných vzpomenu na Pána, začnu mu okamžitě sloužit a...“

„Dost, proboha! Myslím, že vám poděkuji, princi. Stejně bych se už od vás nic rozumného nedozvěděl. Pánové, dejte mi tu kazetu, já ji nechám přepsat a pošlu vám ji sem k podpisu, princi.“

„Budu zajisté velmi rád.“

„Promiňte, pane Trolly, směli bychom doplnit vaše otázky ještě nějakými našimi dotazy?“ zeptal se režisér, „Víte, možná by nějaké odpovědi zajímaly i vás...“

„Nemám nic proti tomu. I když myslím, že toho ten kluk řekl už až dost i pro vaše potřeby.“

„Jistě. Dovolíte, princi, abychom teď položili nějaké otázky?“

„Zajisté. A jestli můžu prosit, neříkejte mi ani princi, ani pane Westone. Kamarádi mi říkají Enkro. A tykají mi.“

„Výborně. Kolik je ti let?“

„Dvanáct.“

„Kam chodíš do školy?“

„U nás v Kingtownu na Tawarrově náměstí. Dost dobrá škola.“

„Slyšel jsem, že tady jsi nebyl se školou spokojen.“

„Nebyl. Byla to velmi špatná škola. Učitelé, kteří v ní pracují, jsou hloupější než většina žáků. Jak by tedy mohlo mít smysl chtít se od nich něco naučit?“

„Smím se zeptat, čím chceš být, až vyrosteš?“

„Doktorem felinologie.“

„Co to je?“

„Věda o kočkovitých šelmách.“

„Z jakého důvodu?“

„Mám rád kočkovité šelmy. Jsou to moji přátelé.“

„Je pravda, že u vás v Arminu jsou města šelem z doby, kdy na Zemi ještě nežili lidé? Byl jsi tam?“

„Ano, byl. O tom by vám mohl více říct hrabě von Cross, on má na jejich území svoje sídlo.“

„Těšíš se do Arminu?“

„Je to můj domov.“

„Líbí se ti tady v Anglii?“

„Líbí se mi všude, kde jsem. Ale jsem už unavený, rád bych se konečně vrátil domů. Myslím, že tady jsem už splnil všechny svoje povinnosti.“

„Slyšeli jsme, že máš velmi zvláštní požadavky na stravu. Je pravda, že jsi vegetarián?“

„Právě před tím, než jste přišli, jsem jedl také maso. Doposud jsem ovládán touhami svého těla, svých smyslů, proto jsem se ještě nedokázal oprostit od podobných hříšných činností.“

„Jíst maso je podle tebe hřích?“

„Hřích je ubližovat živým tvorům. Myslíš, že zvíře, které poskytlo své maso k mému uspokojení, netrpělo? Jsem si vědom, že mnoho mých obtíží je způsobeno právě neukázněností ve stravě.“

„Nejspíš máš taky nějakou představu, co s tím udělat.“

„Vyčkat, až chuť na maso přirozenou cestou vymizí. Můj duchovní učitel Clarence Whigg mi řekl, že je zbytečné, abych se snažil potlačit svoje smyslové touhy. Naopak, mám-li za povinnost způsobit nějaké zlo pro svoji neukázněnost, potom se to musí stát, aby se osud naplnil. I když za to dostanu trest.“

„Nepřipadají ti vaše teorie někdy bláznivé?“

„Ano, téměř vždycky. Proč?“

„Proboha, proč se jich tedy držíš?“

„Protože teorie, podle kterých se řídí tento hmotný svět, mi připadají ještě daleko bláznivější.“

„To je tedy velice zajímavý názor! Myslíš, že jsme blázni?“

„Ano, většina lidí, kteří žijí v této zemi, jsou blázni.“

„Proč?“

„Žijí zcela šíleným způsobem života. Lidé vyhazují peníze, které nemají, za věci, které nepotřebují, aby udělali dojem na lidi, které nemohou ani cítit. Nesmyslně se dřou, aby vydělali peníze, a potom je vyházejí za zbytečnosti. Způsobili, že celá země je otrávená jedem a plná nemocí. Ale jen několik málo jednotlivců si to dokáže uvědomit a zanechat toho.“

„Och! Jak se zdá, ty jsi taky ekolog!“

„Nevidím nic správného na tom ničit svět ještě víc.“

„Fandíš tomu, co dělá organizace Greenpeace?“

„Ano. Kdyby dostali rozum a nedělali bláznivé činnosti, upřímně bych je podporoval.“

„Jaké jejich činnosti považuješ za bláznivé?“

„Mohl bych o nich vydat svůj úsudek, kdyby bylo potřeba, ale myslím, že to potřeba není. Jejich činnosti jsou bláznivé, protože neslouží Bohu.“

„A myslíš, že tvoje činnosti bláznivé nejsou?“

„Určitě jsou. Proč?“

„Ty přece Bohu sloužíš!“

„Ovšem, ale špatně, jak se právě ukázalo.“

„Takže, ty si přiznáváš, že sám jsi blázen?“

„Jeden z největších, protože se domnívám, že jsem rozumný. I tehdáž, když blázen cestou jde, srdce jeho nedostatkem trpí; neboť všechněm znáti dává, že blázen jest. říká Kazatel 10.3.“

„Ty znáš taky Bibli?“

„No samozřejmě. Je to přece Boží slovo.“

„Podle tvých řečí to nevypadalo, že bys byl křesťan.“

„Jsem služebník Boží. Každý křesťan, který je také služebníkem Božím, je můj bratr. Proto musím znát kromě jiného i Bibli.“

„Co znáš ještě?“

„Korán, Talmud, písma Egypťanů a Aztéků. Teď studuji Šrímad Bhágavatam. Na Zen-buddhismus prý mám ještě dost času.“

„Nezdá se ti, že by ses měl radši učit něco do školy?“

„To jsme taky brali ve škole.“

Novináři se jeho výroky velice dobře bavili. Položili mu ještě pár otázek, ale potom se Mike rozhodl zasáhnout: „Promiňte, přátelé, ale obávám se, že princ je poněkud unaven. Kromě toho, máme spoustu jiné práce...“

Pochopili a rozloučili se. Enkra vyčkal se vznešeným výrazem tváře, dokud neodešli, pak teprve zamrkal na Mika: „Tak co – jakej jsem byl?“

„No, dobrý to bylo. Mám dojem, že jsi všechny přesvědčil, že jseš dostatečně švihlej, ani si nemusejí nic vymýšlet.“

„Přijdou ještě votravovat?“

„A to víš, že jo. Když jsi jim takhle dobře nakrmil uši...“

„Hm. Nedá se tomu nějak zabránit?“

„Ale určitě. Přestěhovat se.“

„Príma. Tady je stejně málo místa na cvičení. Kam?“

„Navrhoval bych Monroesovský palác. Tam je bazén a velká tělocvična. Bude to pánovi vyhovovat?“

„Ne. Chci domů do Arminu.“

„No jistě. Ale zatím musíme vydržet.“

„Chápu. Takže Monroesovský palác. A smím-li prosit, dokázal bys sehnat nějakého kuchaře, který umí připravit čisté jídlo? Třeba tady žijí nějací bráhmani...“

„Stačí ti kuchař z Hare Kršna hnutí?“

„Jistě! K těm jsem chodil na jídlo, jsou skvělí.“

„Jsem rád, že jsi spokojen. Já to půjdu oznámit panu řediteli, a vy si zatím můžete ještě zacvičit...“

Errata:

30.05.2021 11:45