Odstěhovat se mimo hotel bylo to nejrozumnější, co mohlo Mika napadnout. Reportáže o Enkrovi zaujaly celé město a každý se hrnul, aby se ještě něco zajímavého dozvěděl. Jenomže Enkra neměl moc chuti se bavit se všelijakými novináři – zmizel tedy z dosahu a Mike zakázal dávat komukoliv jeho adresu.

První, co Enkra udělal, sotva měl možnost, byla návštěva na klinice profesora Corna. Doprovázel ho Robert a Mike – setkali se tam také s pověřencem ministerstva zdravotnictví, který hodlal Enkrovi vysvětlit, co bude případně chtít vědět. Netušil chudák, že by to těžko svedli i mnohem větší odborníci.

Enkra vstoupil, slušně pozdravil a uklonil se profesorovi. „Jsem rád, že vás zase vidím, profesore Corne! Jsem vám velice vděčen, že jste zachránil život mé matky...“

„Vítám vás, princi!“ řekl profesor zdvořile, „A dovolte, abych vám představil pana X., zmocněnce ministerstva zdravotnictví, který bude tak laskav a poskytne vám informace...“

„Myslím, že byste mi mohl tykat jako dřív. A děkuji, žádné informace snad ani nepotřebuju. Leda jak se vede mamince...“

„Je v naprostém pořádku. Bude možné propustit ji do domácího ošetřování, jakmile bude třeba...“

„Výtečně. Je schopna snést cestu?“

„Samozřejmě...“

„Dobře. Miku, šlo by zařídit převoz do Arminu?“

„Můžu to zajistit na pozítří. Profesore, můžeme vás požádat o sanitní vůz vašeho ústavu?“

„Zajisté, pane vyslanče! Budu poctěn...“

„Do té doby bude paní Westonová prozatím zde. Také bych prosil o specifikaci vašich požadavků. Účet laskavě zašlete na arminské ministerstvo zdravotnictví prostřednictvím vyslanectví.“

„Ale pane,“ vmísil se pověřenec, „Jak můžete vůbec hovořit o nějakém finančním vyrovnání? To samozřejmě bereme na sebe my!“

Enkra se k němu otočil a v očích mu blýsklo: „Milý pane, když jsem neměl ani penny a prosil jsem všude, kde se dalo, tehdy vám ani nenapadlo mi přispět! Proč si myslíte, že teď, když jsem se stal reprezentantem státu, nemám na to, abych zaplatil?“

„Pane vyslanče...“ obrátil se pověřenec uraženě na Mika.

„Pane,“ řekl Enkra, „Když jsem potřeboval vaši pomoc, nechtěl mi nikdo z vás ani věřit, že dokážu zaplatit svoje účty! Všude mne odbyli a jen laskavosti profesora Corna vděčím za to, že moje matka žije! Teď přicházíte, protože nosím na hrdle zlatý řetěz s odznakem své vlasti? Uvažte raději, kolik jiných, ještě potřebnějších, necháváte zemřít, protože tento znak nemají! Věnujte své peníze raději jim – nechci, aby mne někdo obžaloval, že pro moji hrabivost zemřel bez pomoci někdo druhý!“

Ponechal toho muže jeho ohromení a šel s profesorem Cornem do matčina pokoje. Robert tam odešel už dřív, aby připravil Mary na to setkání – přesto vykřikla, když Enkra přestoupil práh pokoje, vrhl se k ní a poklekl u jejího lůžka.

„Ach chlapče,“ rozplakala se, „Co všechno jsi musel vytrpět! Bože můj, vypadáš hrozně... Díky nebesům, že mi tě vrátila!“

Plakala, objímala ho a šeptala mu mazlivá slůvka, jako by stále ještě byl malý chlapec. I Enkra se rozplakal dojetím, líbal matčinu tvář a šeptal jí skrze slzy: „Teď už to bude dobrý, maminko... odjedeme odtud a už se sem nikdy, nikdy nevrátíme! V Arminu nám bude dobře, uvidíš...“

Mike ukázal očima profesorovi na dveře a vyšli, aniž si jich kdo povšiml. I starý profesor měl nějak vlhké oči – hlučně se vysmrkal a řekl dojatým hlasem: „Přátelství s vámi člověka naučí dělat dobré skutky... A já dobročinnost nikdy neměl rád...“

První, kdo zjistil nové místo Enkrova pobytu, byl ředitel banky, doprovázený sekčním šéfem, kterého Enkra již znal. Museli skoro hodinu počkat, byl právě na přednášce duchovního učitele, kterého pozval Mike k vysvětlení některých sporných bodů systému reinkarnace. Když přišel, byl oblečen do šafránového dhótí a vypadal značně orientálně.

„Jsem přesvědčen,“ usmíval se na něj ředitel, „Že Vaše Výsost s námi obnoví finanční vztahy, které byly tak nepříjemným omylem přerušeny! Jsem si vědom, že naše styky byly vždy výhodné k oboustrannému užitku a naše banka...“

Enkra ho nechal domluvit a usmíval se. Pak teprve řekl: „Pokud vím, poslední co jsem od vás slyšel bylo, že nemáte důvěru k mým finančním zárukám. Dokonce je někdo z vašich zástupců nazval pohádkovými. Vzal jsem to na vědomí a pověřil správou svých financí peněžní ústav, který ke mně má důvěru. Lituji, pánové – spolupráce s vámi mi byla vždy milá a těšil bych se na ni, ale bohužel nemám důvěru k vašim platebním schopnostem...“

Páni bankéři planuli vztekem, když odcházeli – a Harry Burn se na ně v hale pomstychtivě zašklebil.

Reakce tisku nebyla jednoznačná. Daily Gazette například přetiskla články arminských novin, které byly přímo nadšené:

„Armin má opět prince! Armin má opět naději!

Vládce sir Lera osvědčil svoji rozhodnost a státnickou moudrost a vyřešil základní problém existence našeho státu způsobem, který dal jasnou odpověď všem pochybovačům. Od této chvíle snad nikdo nemá právo říct, že budoucnost Arminu je nejasná...“

Gardnerův Hlas Arminu přinesl interview s Rogerem Monroesem.

„Svět je ovládán různými mocnými silami. Některé jsou temné síly Chaosu, jiné se jim stavějí do cesty a zavádějí Řád. My jsme vojenská šlechta Arminského Impéria. Naším posláním je chránit ostatní obyvatelstvo naší země před Chaosem, který by se v konečném důsledku stal příčinou jejich zkázy.

Kdo chce chránit druhé, musí být tvrdý a nelítostný. Také k druhým, ale především k sobě. Jen nejlepší z nejlepších jsou povoláni, aby nosili posvátný kříž Templářů. Enkra Weston přijal toto znamení a staral se, aby mu byla zjednána čest. Konal tuto službu v Arminu, teď ji koná v Anglii. Mohl být uvězněn, ale nepřestal sloužit. Je čestný, spravedlivý. Je šlechtic, říšský princ. Má plnou důvěru každého bojovníka.

Nyní se Enkra stal princem. Mohu ho ujistit, že meče všech šlechticů Arminu jsou mu k disposici. Každý z nás, kdo má právo nosit zbraň, je odhodlán splnit svoji povinnost...“

Ale další noviny v Anglii si myslely něco jiného.

„Rozhodnutí arminského Vládce nám musí připadat jako výstřední žert, zvláště po prvním televizním vystoupení tohoto údajného prince. Ten hoch nás přesvědčil, že je nesporně talentovaný řečník a má dobrou paměť na všelijaké citáty. Ale neušlo nám, že se při řeči občas ohlédl na pana M.G. Crosse, poněkud záhadného diplomata s neurčitým posláním. Co měl znamenat ten pohled? Kontroloval si zbrusu nový princ, zda dobře plní pokyny svého duchovního mistra? Samozřejmě, nezlobíme se na toho chlapce. Byl využit zločinci z okruhu jistého Branga a Warrena ke špinavým záměrům. Není teď využíván k záměrům ještě špinavějším?“

Jiný plátek přinesl obšírný výklad faktů, která zjistilo vyšetřování Scotland Yardu. Byl tu podán přesný obraz morálního profilu pana Warrena. Tento dobrodinec lidstva byl nejlepším dodavatelem zboží pro Branga, vyhledával v rozvrácených nebo jinak postižených rodinách hezké dívky, které po zhodnocení soudem posílal do Muttoncornu. Tam je nechali nějaký čas odpočívat, provedli na nich případné kosmetické úpravy (odbarvení vlasů, šejkové chtěli blondýnky) a potom je odesílali několika kanály na Blízký východ. Evidenčně likvidoval Brang obchody tak, že mezi dívkami jemu svěřenými občas propukaly náhlé epidemie úmrtí. Příslušné úmrtní listy vystavoval bez jakéhokoliv zjišťování místní lékař, ten už taky seděl. U kluků tak často k epidemiím nedocházelo, i když jeden zatčený se rozvzpomenul, že i pár kluků bylo odesláno jednou z obchodních lodí do Saúdské Arábie a několika dalších šejchátů. Interpol byl pověřen nenápadným zjištěním, ve kterém paláci východního monarchy ti nešťastníci skončili a jakou práci asi vykonávají.

Warren taky vypověděl, jak to bylo s Enkrou. Původní impuls dal Úřadu učitel Mathes, který byl jeho přítelem a není vyloučeno, že doporučil Warrenovi i nějakou dívku. Za drzost vůči učitelům však nebylo možné chlapce uvěznit, takže byla vymyšlena aféra se skladištěm, která tiše zlikvidovala taky rozkrádačku a podfuk na pojišťovnu. Pachatel toho požáru, vagabund a bezdomovec, se sám od sebe přihlásil na policii a ještě se klepal hrůzou.

Hrůza padla i na další. Několik z nich bylo totiž policií propuštěno pro nedostatek důkazů. Krátce poté byla jejich těla nalezena ve stavu, který byl pro ostatní těžko pochopitelný. Vypadalo to, že ten, kdo je připravil o život, si pro každého vymyslel speciálně nepříjemnou smrt, obvykle zcela jinou, než pro ty předešlé. Kromě jiných byl nalezen dozorce, který Enkru bičoval a jen náhodou ušel smrti Mikovou rukou. Po celém těle měl stopy bičování... Po této zkušenosti se zločinci předháněli, kdo se přizná k něčemu dost závažnému, aby na něho hned uvalili ochrannou vazbu.

Soudce William Roger Arbuckle, úctyhodný starý pán, byl tiskem prezentován jako senilní ubožák. Býval kdysi docela spravedlivým a váženým soudcem, bohužel jím být přestal tak asi před dvaceti lety. Od té doby už jen vegetoval a vypadalo to, že tato aféra bude jeho posledním hřebíčkem do rakve.

„Není libo holčičku, pane Arbuckle?“ ptal se jeden z plátků, „Naše soudnictví vyniká čiperností, když se jedná o uvěznění nevinného chlapce nebo zašmelení nezletilé blondýnky na Střední východ. Jakpak se ukáže v tomto případě? Nechají páni soudcové takové výtečníky jako Brang, Warren, Arbuckle, Mathes a další klidně podřimovat? Nebo si veřejnost vynutí spravedlivé zhodnocení činnosti těchto kreatur, když už nám je soukromá snaha Edwina Westona odhalila? Není bez zajímavosti, že skvělý učitel Mathes a několik dalších bylo před nedávnem vyhozeno ze služeb státního školství pro naprostou neschopnost. A takoví lidé rozhodovali o osudu dětí jim svěřených! Na to snad platí občané nekřesťanské daně? Rozmyslete si, matky a otcové: přejete si, aby vám syna zavřeli do polepšovny a dcerku zašantročili do harému nějakého šejka?“

Ctihodný stařeček William R.Arbuckle po přečtení těchto článků požádal o uvolnění z funkce a odešel do penze pokryt posměchem a hanbou. Do různých úřadů, ve kterých se skrývali Warrenovi a Brangovi přátelé a známí, vtrhly revizní komise a řádily jako Černé ruka. Vyšlo najevo množství všelijakých afér, které se sice Enkrova případu netýkaly, ale zasáhly pozoruhodně velký okruh lidí. Když už to vyšlo najevo, noviny se postaraly.

Ale noviny objevily taky onu emigrantskou rodinu, které Enkra zachránil dcerušku. Opilý otec se v interviewu změnil v hrdinu a líčil události tak, že Enkru vynášel až do nebes. O rvačce a výstraze, kterou dostal, se nezmínil a jeho žena ji nechtěla taky moc připomínat. Fotografie šťastné rodinky se rozlétly tiskem a Výbor pro pomoc chudým zajistil jejich přesídlení do nového moderního domku na předměstí, kde se jim vedlo, jak aspoň dokazovala reportáž, velice dobře. Ostatní tisíce chudáků v boudách z vlnitého plechu zůstaly a bývalý domov oněch lidí byl okamžitě obsazen jinými ubožáky.

Místní organizace hnutí Greenpeace navštívila Enkru a natočila s ním obsáhlou diskusi o lovu velryb, jaderných elektrárnách a stahování kožíšků z tuleních mláďat. Enkra zastával mínění, že celý tento svět je majetkem Boha, který dovoluje lidem brát si, co nezbytně potřebují k životu, ale nemá rád plýtvání a přísně trestá jakékoliv svévolné ničení. Z toho důvodu nemá Enkra žádné námitky proti potyčkám s bezbožnými hříšníky, kteří takové věci provádějí a dovolují, a hodlá je všemožně podporovat. Nicméně uměl by si představit daleko dokonalejší svět, než je pošetilá představa ekologických teroristů.

Taky mu někdo z novinářů položil otázku, jak vyřešit problémy s rasistickým hnutím skinheadů. Enkra se zamyslel: „Když nějaký skinhead něco nepěkného provede, je třeba ho přísně potrestat. Navrhuji ostříhat dohola.“

„Ale... oni už přece jsou holohlaví!“

„Tak vidíte. Trestu bude dosaženo a nebude s tím tolik práce.“

Mike se pečlivě staral, aby o Enkru bylo řádně pečováno. Když se s někým neměl chuť bavit, prohlásil, že Enkra musí odpočívat, aby se vzpamatoval z útrap prožitých ve vězení. Ten odpočinek vypadal třeba tak, že Sid a Paul uvázali Enkru za ruce, aby visel a mohl se bránit jenom nohama. Pak na něj útočili, jak tvrdě to jen šlo, a dobili ho jako psa.

„To je v pořádku,“ liboval si Enkra, „Moje tělo za dobu věznění strašně ochablo a nestojí teď za nic. Je potřeba pořádně ho otlouct, aby si zvykalo...“

Pravda je, že aby měl sílu, živili ho co nejlíp samými dobrými věcmi. Do paláce se navštěvoval vaišnavský kuchař a Enkra mu rád pomáhal, neboť se hodně přiučil. Díky tomu jedli vegetariánskou stravu všichni a postupně v tom našli zalíbení i Romeo a Enrico.

Občas si Enkra s Mikem našli i chvíli na diskusi.

„Během lidské civilizace bylo napsáno mnoho textů. Kterým z nich mám věřit?“

„Nejlepší, co můžeš udělat, je věřit všem. Každé slovo, které někdy někdo napsal, má nějaký účel. Ty máš za povinnost se v těchto významech slov vyznat, vyhodnotit je a stanovit jejich cenu. Není to lehké, ale možné to je. Potom poznáš, které texty mluví k tobě a jaký je jejich význam. Mnohé věci jsou určeny pro jiné, těch si nemusíš všímat. I když je možné, že i ony jsou určeny tobě a teprve po letech pochopíš jejich smysl.“

„Kolik je skutečností, které bezpodmínečně musím znát?“

„Nekonečný počet.“

„Jak se s tím mám vyrovnat?“

„Nevím, to je velice obtížné. Bohužel je to jako cesta ve vysokých horách. Až když vystoupíš na vrchol některé hory, poznáš, že za ní jsou další a ještě vyšší.“

„Je možné se tomu nějak vyhnout?“

„Ano, vrátit se dolů do údolí. Vzdát to.“

„Ale to nechci!“

„Potom musíš jít stále výš.“

„Do konce života?“

„Možná do konce všech svých životů.“

16.dubna měl Londýn jako první velkoměsto světa možnost vidět slavný arminský Stříbrný šíp. Už od rána byly přípravy v plném proudu, letištní personál si nebyl příliš jist schopností letců z Ostrova manévrovat po letištní ploše a vydal z toho důvodu nařízení, že v blízkosti přistávací plochy se nesmí nacházet žádné jiné letadlo. Technici se taky obávali, že by plameny z trysek Silver Arrowu mohly způsobit neštěstí.

Přistání Stříbrného šípu bylo určeno na osmou hodinu, proto před sedmou přijel Sid s Enkrou pro Roberta domů. Enkra byl trochu vzrušen, když opět vstupoval do svého domu, překonal to však a kráčel špinavou chodbou, aniž by hnul brvou. Přesto, když potkali nějakého souseda, zdvořile pozdravil, jak to dělával vždycky a divil se, když na něj ten dobrý člověk zůstal zírat s otevřenými ústy.

Paní Snowberryová měla tentokrát dveře zavřené a »zatarasené břevnem«, jak se vyjádřil Sid, který zůstal dole a chtěl si vyměnit pár špílců s tou milou dámou. Ani nevyhlédla a Sida to mátlo, štiplavé poznámky byly jeho koníčkem. Postarší jedubaba, která se přišourala ze dvora, ho začala zkoumat pohledem a Sid se zeptal: „Dobré ráno! Kdepak je naše milá paní Smetáková?“

Ježibaba se ohlédla na Snowberryovic dveře a zachechtala se. „Ta?“ zaskřípal její hlas, „Teď pro hanbu vůbec nevylejzá! Předevčírem jí dcéru přivedli četníci. Lovila v přístavu chlapy a je taky nakažená. Jo, to je tak, když se člověk stará vo cizí a vo svý nedbá. Vždycky nosila nos navrch, tak teď to má. Včera byla krotká jako beránek! Cha. Cha. Cha.“

A šplhala se po schodech nahoru. Sid se opřel o vrata, zapálil si cigaretu a meditoval o proměnlivostech lidského života.

Na letiště přijeli o tři čtvrtě na osm. Uvítaly je blesky fotoreportérů a generální ředitel, který Enkrovi vysvětlil, co jsou to letadla, co je přistávací můstek a tak dál, ve velice zasvěceném projevu. Enkra poslouchal zdvořile a za celou dobu nedal najevo, že o tom už něco ví. Až nakonec řekl mírně: „Skutečně úchvatné, pane řediteli. Znám letiště v Kingtownu a musím říct, že vaše je skoro tak dokonalé jako u nás...“

Ředitel po tomto prohlášení poněkud zvadl. Raději přivedl před reportéry Westona a začal ho zpovídat a vychvalovat vzhledem k jeho hrdinství před třemi dny. Roberta, který o světskou slávu moc nestál, zachránil až Paul, který se tu objevil i se Zlatkou, nastrojenou do zbrusu nové arminské uniformy. Ochotně a rád vypověděl, co mohl – posluchači z toho nabyli dojmu, že se jednalo o nějakou opožděnou leteckou bitvu světové války.

Komtesa přijela za pět minut osm. Taky v uniformě. Ta Zlatčina byla šitá podle její, dívky si značně padly do oka, odstranily se z dosahu, leč na doslech, a tam spokojeně komentovaly nemoudré činnosti mužů, především těch svých.

V osm hodin dvě minuty se ozval náhle prudký svist, který se za okamžik změnil v řev. Všichni pohlédli vzhůru; odněkud z výšky padala jako kámen dolů na letiště stříbrná jehla, za níž šlehaly plamínky. V téže chvíli ohlásila také obsluha radarů, že se cizí letoun dostal do blízkosti letiště. Předtím byl v takové výšce, že jej normální radary nezachytily.

Sirény byly uvedeny do činnosti, aby oznámily mechanikům přistání. Vše muselo být pro jistotu odklizeno nezvyklému letadlu z cesty. Novináři si připravili otázky a kamery; měli slíbeno, že budou moci k letadlu blíž, spolu s vyšetřovací komisí ministerstva vnitra, převlečenou z opatrnosti rovněž za novináře.

Enkrovi půjčili dalekohled, takže viděl, jak se stříbřitá jehlička zvětšuje. Potom zbrzdila svůj pád a blížila se k zemi. Pilot přeletěl jednou nad letištěm, aby si prohlédl přistávací plochu, potom začal nalétávat. Pozemní stanice jej měla snahu navádět jako jiné letadlo, ale pilot na jejich údaje nereagoval. Mike už upozornil, že zřejmě na žádné pokyny dbát nebude, neboť je zvyklý orientovat se sám.

Rámus, který rozechvíval vzduch, se trochu ztlumil, když raketoplán dosedl na letištní plochu. Oheň z trysek už taky moc nešlehal. Přistával tentokrát normálním způsobem na podvozek, nikoliv na „pavoučí nožky“ jako v terénu. Ray Swallowstarr vybavil své stroje oběma možnostmi a když mohli cestující vyšplhat do kabiny po žebříku, používal raději méně náročný způsob s nohama. V tom případě ovšem připomínal start letadla vypuštění kosmické lodi.

„Dokáže to vůbec ubrzdit?“ ptal se ředitel Mika.

„Ale ovšem!“ řekl namísto něho Enkra, „Naše Stříbrné šípy už přistávaly v horších podmínkách!“

Letadlo prudce brzdilo. Mike tomu říkal orání betonu, neboť od kol se trochu kouřilo. Nicméně když dojelo k letištní budově, jelo už krokem, elegantně zatočilo a zůstalo stát uprostřed betonové plochy.

Technici dostali příkaz přivézt schůdky, ale než k tomu došlo, odklopil se v přední části štíhlého doutníkovitého trupu příklop a z něj vypadl provazový žebřík. Po něm slezly hbitě jako opice dvě postavy ve stříbřitých kombinézách s kosmonautickými přílbami na hlavách. První dole počkal na druhého, pak oba současně přicházeli k budově, odkud jim uvítací skupina přišla vstříc.

Byla to scéna poněkud ze sci-fi: raketoplán, dlouhý a štíhlý, s ostrou špicí a trojúhelníkovými křidélky na konci trupu, se znakem černé labutě a nápisem v arminštině, oznamujícím jeho jméno, a dvojice malých lidí v blyštivých oděvech s kuklami a anténami, rovněž s labutí na domovenkách na rameni.

Oba Armini došli k nim, naráz otevřeli uzávěry a sňali přílby. Lidé jim viděli do tmavých tváří, mohli pozorovat záplavu vlasů, ale neviděli do očí, ty měli zakryty plochými kouřovými brýlemi proti slunci, neboť přílby nebyly odstíněny proti slunečnímu záření. Teprve když sňali i brýle, poznali je: první byl Ray Swallowstarr, druhý Santanuevův osobní lékař Lemmuel Garnet. Oba pozdravili a podali Enkrovi ruce.

Novináři už pilně fotografovali a filmovali. Z arminských slov nic neměli, takže byli rádi, když se Enkra obrátil k řediteli letiště a Arminy mu představoval. Ředitel jim taky stiskl ruce, choval se velmi uctivě a představoval další pány. Oba Armini se chovali téměř netečně, trpěli představování i stisky rukou, aniž dali najevo víc než zdvořilé potěšení.

„Ten chlapec – to je Ray Swallowstarr, ten, co vynalezl tohle letadlo?“ ptal se jeden z důstojníků Mika.

„Ano, to je on.“

„Kolik je mu proboha let?“

„Sedmnáct.“

„V tomhle věku může vůbec řídit letadlo?“

„Musí. Nikdo jiný tomu pořádně nerozumí.“

„Pak ale musí ten chlapec být geniální!“

„Je geniální.“

Ray Swallowstarr, s nezdravě nažloutlou pletí a očima upřenýma někam přes lidi do neznáma, mechanicky podával ruce a s kamenným úsměvem mumlal zdvořilostní fráze.

„Mohli bychom mu položit několik otázek?“ ptal se novinář.

Mike se otočil. „Rayi! Pojď potom sem!“

Ray právě dokončil uvítací ceremoniál. Přistoupil a pohlédl na Mika s klidným očekáváním rozkazu.

„Chtějí ti dát pár otázek!“

„Prosím.“

„To vy jste vynalezl Stříbrný šíp?“

„Ano.“ řekl Ray nevzrušeně.

„V kolika letech?“

„Ve čtrnácti.“

„Zabýval jste se letadly i dříve?“

„Ano. Od malička.“

„A zkonstruoval jste něco?“

„Několik modelů. Získal jsem s nimi několik prvních cen doma v Arminu a dvě ve světě. V Baltimore a v Moskvě.“

„To znamená, že tento letoun je první vaše vážná práce?“

„Každá práce je vážná.“

„Dobře... tedy první realizace vašeho návrhu!“

„Ano. Ty modely by ovšem také bylo možno využít. Ten z Moskvy by možná byl docela dobrý sportovní letoun.“

„Proč jej tedy nevyrábíte?“

„Neměl jsem doposud čas ani detailně rozkreslit plány, natož vyrobit prototyp. Ani na něj nemáme, stál by podle propočtů tak půl milionu dolarů. Arminských...“

„To je fantastické! Slyšeli jsme, že plášť letadla je vyroben z neprůstřelné oceli...“

„Ano, to je pravda.“

„Z jaké oceli, mohu-li vědět?“

„Říká se jí lístková. Víc o ní sám nevím.“

„Kdo to tedy ví?“

„Snad náčelníci Reortů. Něco Santanueva. Jinak nikdo.“

„Je skutečně možno střelit do pláště letadla, aniž by se nějak poškodil?“

„Je. Zkoušeli jsme prototyp balistickou raketou sovětské výroby. Při druhé zkoušce se podařilo utrhnout jednu zadní trysku. Ovšem domnívám se, že se jednalo o výrobní chybu.“

„To je ovšem fantastické!“

„Ano, je.“

„Bylo by možné provést nějakou... praktickou zkoušku?“

Ray natáhl ruku v rukavici před sebe, Mike mu do ní vložil svůj Tiger 7.65. Ray bez míření vypálil do trupu letadla všech šest ran za sebou, pak vrátil revolver Mikovi a řekl:

„Mířil jsem těsně vedle žebříku, jedna kulka škrábla příčku. Můžete se jít podívat, není tam ani stopa zásahu...“

Reportéři, v čele s agenty ministerstva, se rozběhli ke Stříbrnému šípu. Jiní hledali na betonu kulky, deformované nárazem na lístkovou ocel. Ray zůstal stát vedle Enkry a pozoroval jejich úsilí s pohrdavě ohrnutými koutky úst.

„Vzal jsem dvojku,“ řekl arminsky, „Je něco málo vylepšená. V kabině už není takový hluk, je odstíněná a mnohem líp větraná. V jedničce se skoro nedalo vydržet. Když ta dáma má jet s námi, musí mít trochu pohodlí...“

„Fajn,“ řekl Mike, „Jinak máš něco nového?“

„Nechají tě pozdravovat. Asthra vzkazuje, že se bála při té akci s Němci. Až se vrátíš, chce si s tebou popovídat.“

„Dobře.“

Muži se opět přiblížili a zahájili další palbu otázek:

„Jakou maximální rychlost může Stříbrný šíp vyvinout?“

„8 km/sec, první kosmickou.“

„To znamená, že ta je konečná?“

„Maximální, na kterou byl zkoušen. Dál jsme nemohli, hrozilo nebezpečí, že se odpoutáme od Země.“

„Mohli byste cestovat i kosmickým prostorem?“

„Ano, pokud bychom měli dost paliva. A vzduchu. A potravin.“

„Takové maličkosti se snad dají snadno zařídit, ne?“

„Samozřejmě...“

„Proč jste tedy nezkusili letět na Měsíc?“

„Nevím.“

„Odvážil byste se vy sám takového letu?“

„Ano.“

„Domníváte se, že by letoun vydržel vliv kosmického prostoru a obtíže při opuštění a návratu do zemské atmosféry?“

„Ano.“

„Takže pro let na Měsíc nejsou žádné technické překážky?“

„Ne.“

„Proč jste jej tedy ještě nerealizovali?“

„Nevím. Nedostal jsem k tomu rozkaz.“

„Kdo by vám mohl takový rozkaz dát?“

„Můj náčelník. Pedro Santanueva.“

Někdo se zasmál, ostatní se tvářili nedůvěřivě.

„S prominutím,“ řekl jeden z expertů ministerstva, maskovaný blokem a fotoaparátem za novináře, „Je to trochu podivný přístup k problému. V případě, že se něco dá technicky provést, nechápu, k čemu je zapotřebí souhlasu nějakého kluka! Nadto ještě mladšího, než jste vy sám...“

„Letadlo patří smečce. Smečka rozhoduje, co se s ním stane. Když se v radě smečky bude projednávat letový plán, navrhnu let na Měsíc. Bude-li rada a náčelník souhlasit, poletíme.“

„Jakým způsobem to bylo nařízeno dnes? Jste tady jako oficiální letadlo arminské vlády nebo na něčí příkaz?“

Ray Swallowstarr se ohlédl na Mika. Ten pokrčil rameny.

„Dnešní rozkaz byl formulován takto: Odstartovat a přistát na letišti hlavního města Spojeného království Velké Británie a Severního Irska jménem Londýn. Tam se spojit se členem smečkové rady Mike von Crossem a uposlechnout jeho rozkazů. Naložit matku arminského prince Enkry Westona, případně další doprovázející osoby podle princova příkazu. Tyto odvézt na letiště v Kingtownu, načež se vrátit na základnu. Na letištích přistávat na podvozek, zachovávat maximální šetrnost při manévrování, aby nebylo poškozeno letištní zařízení.“

„Kdo vám dal tento příkaz?“

„Náčelník Santanueva.“

„Ví o tom Vládce Arminu?“

„Patrně ano.“

„Posloucháte rozkazů Vládce Arminu?“

„Pokud se nevylučují s příkazy náčelníka Santanuevy.“

„Uposlechl byste příkazu ke startu od Vládce?“

„Za stávajících okolností ne.“

„Za jakých ano?“

„V případě, že by to byl rozkaz císaře Arminu.“

„Můžete to vysvětlit?“

„Jsem bojovník. Složil jsem přísahu Santanuevovi jako knížeti Iron-city, říšskému princi a dvořanu císaře. Neučinil jsem žádný slib prezidentovi Arminské republiky.“

„Neuznáváte Vládce Leru de Guyrlayowe jako hlavu státu?“

„Uznávám. Není mojí záležitostí mluvit do politiky. Prezident má právo vydávat příkazy všem občanům státu a jako vrchní velitel armády všem důstojníkům. Avšak kníže Santanueva má právo vydat rozkaz osobně mně.“

„Nějaký náčelník je pro vás víc než prezident?“

„Je to můj náčelník. Náčelník smečky má větší pravomoc než kdokoliv, kdo je do svého úřadu zvolen. Ale císař je víc než kterýkoliv náčelník. Císař vládne z vůle Boží.“

„A kdyby byl sir Lera císařem?“

„Potom bych byl vázán přísahou uposlechnout jeho pokynů.“

„Jaká je situace teď, když byl Enkra Weston jmenován princem a následníkem trůnu?“

„Smečková rada knížete Santanuevy se ještě nevyjádřila. Dnes jsem vázán příkazem sloužit princi Enkrovi. Co bude dál, nevím.“

„Když je vaším jediným pánem Santaneuva, co by se stalo v případě jeho smrti?“

„Poslechl bych toho, koho by on určil.“

„A kdyby neurčil nikoho?“

Ray se zamyslel – po několika vteřinách odpověděl: „Toho, kdo by byl zvolen náčelníkem smečky.“

„A než by byl zvolen? Třeba v případě války?“

„Řídil bych se vlastním názorem.“

„Fantastické!“ řekl někdo zezadu.

Vrchní šéf vyzvědačů z ministerstva se přiblížil. „Jste si vědom, že váš maximálně schopný a naprosto nepoškoditelný letoun je skvělou válečnou zbraní? Zbraní, která by mohla v případě potřeby rozhodnout válku?“

„Ano.“

„Jste schopen provádět válečné operace?“

„V současné době nejsem vyzbrojen.“

„A kdybyste byl?“

„Pak ano.“

„V případě, že k tomu dostanete rozkaz od Santanuevy?“

„Ano.“

„Nebo v případě, že se vám to bude zdát potřebné?“

„Ano.“

„Jaké jsou záruky, že Stříbrný šíp nebude zneužit ve prospěch ničení a válečných hrůz?“

„Zárukou jsem já a náčelník Santanueva. Podle přísahy jsou osádky Stříbrných šípů podřízeny jen jemu a mně.“

„Domníváte se, že taková záruka postačí?“

„Ano.“

Ti muži se to naprosto nedomnívali. Naopak si mysleli, že takový stroj v rukou sedmnáctiletého kluka, poslouchajícího kluka o rok mladšího, je světovým nebezpečím. Ale klidný, mechanicky odpovídající Ray nepostřehl jejich údiv ani pochybnosti. Usmíval se kamenným úsměvem a hleděl upřeně do prostoru za jejich zády, jako by vůbec nic nevnímal.

„Nezdá se, že byste měl velkou radost z naší rozmluvy!“ řekl někdo, „Proč s námi vlastně hovoříte?“

„Je to příkaz komthura von Crosse. Požádal mne, abych odpověděl na všechny vaše otázky.“

Někdo z novinářů vyprskl vzteklým smíchem.

„Můžeme si prohlédnout Stříbrný šíp i zevnitř?“

„Prosím. Do velitelské kabiny a zavazadlového prostoru můžete. Motorový prostor je uzavřen, tam se nedostanete. Programovou část počítače jsem zablokoval.“

Někteří reportéři se rozběhli ke Stříbrnému šípu a prohlíželi si kabinu. Vcelku tam viděli čtyři sedadla, měkce vypolstrovaná a zařízená pro možnost sklápění do různých stran. Vpředu byl rozsáhlý ovládací pult s různými číselníky a obrazovkami, ovládaný klávesnicemi a knoflíky. Jediné, co pochopili, byla vysílačka, zabudovaná do pultu. Jinak ani experti neměli možnost nic pochopit, veškeré texty byly v arminštině a u řady systémů chybělo jakékoliv označení. V zavazadlovém prostoru nebylo nic, co by stálo za pozornost – lépe řečeno nebylo tam vůbec nic. Motory se nacházely pod kryty s červenou lebkou a nápisem Danger. Ray přihlížel prohlídce svého stroje lhostejně.

„Nemůžou tam nic provést?“ ptal se Mike arminsky.

„Těžko. Do motorů se nedostanou a z počítače jsem vytáhl všecky důležité diskety. Kdyby něco, začne to pípat.“

„Pane Swallowstarre,“ oslovil ho někdo, „Mohu se zeptat, jakou odměnu jste dostal za postavení tohoto letadla?“

„Žádnou. Tohle letadlo.“

„Řekl jste, že patří smečce.“

„Taky já patřím smečce. Jsem součástí toho letadla.“

„Ve vaší smečce neexistuje odměna... třeba finanční?“

„Nevím, jak odpovědět. Já lítám rád, je to můj koníček. Smečka mi umožnila jej realizovat. Potěšilo mne to.“

„Jaký je váš roční plat?“

„Nemám žádný plat.“

„Z čeho žijete? Kde berete prostředky k obživě?“

„Mám dispoziční právo asi na milión dolarů ročně.“

„To je na vaši činnost v letectví nebo na obživu?“

„Na všechno. Také z toho živím matku a sestru.“

„A pan otec?“

„Zabil se při zkouškách cvičného letounu.“

„Ve službách smečky?“

„Ne, státu. Byl vojenským letcem.“

„Sloužil státu, kterého vy si moc nevážíte!“

„Můj otec byl šlechtic. Rozhodoval se sám za sebe a dělal, co mu kázala čest a smysl pro povinnost. Byla jeho věc, komu a za jakých okolností sloužil. Já s ním souhlasím.“

„Přijal byste vy službu v armádě státu?“

„Kdyby si to přál kníže Santanueva, pak ano.“

„Nebo kdyby se Vládce prohlásil císařem.“

„Kdyby měl Armin císaře, pak by všichni šlechtici země byli okamžitě jeho vojáky.“

„Co by se stalo, kdyby vám ty peníze nestačily?“

„Požádal bych o přidělení dalších.“

„Santanuevu, pochopitelně? Pořád nechápu rozdělení prostředků mezi výzkum, výrobu a vás osobně...“

„Z peněz, které dostanu, platím výzkum, výrobu i své potřeby.“

„Máte vůbec nějaký soukromý majetek?“

„Jistě. Oblečení, zbraně, knihy, počítače...“

„Máte automobil?“

„Dva. Terénní džíp a limuzínu. Dostal jsem je od smečky.“

„Vlastní dům?“

„Matka má domek ve městě. Bydlím buď tam, nebo ve výzkumném středisku... nebo jinde, kde je potřeba.“

„Já nevím... tak třeba loď na rekreaci?“

„Mohl bych si ji vypůjčit, kdybych chtěl. Ale nepovažuji za odpočinek plavit se po moři. Radši létám.“

„Chápu, že na účet smečky máte veškerou potravu. Ale co další věci? Třeba když si chcete vyrazit do baru?“

„Já? Co bych tam dělal? Myslíte na nějaké jednání?“

„Ale ne! Třeba se pobavit, s dívkou nebo tak...?“

„Kdybych měl dívku, jistě bych mohl používat svoje prostředky i pro ni. Ale momentálně žádnou nemám.“

„Neměl byste problémy, kdybyste si koupil třeba láhev koňaku? Nebo vyhodil peníze za cigarety... či dokonce nějakou holku?“

„Nekouřím a nepiju alkohol.“

„Nesmíte?“

„Nemám k tomu žádný důvod.“

„Jak se bavíte po práci?“

„Je těžké definovat, kdy pro mne skončí práce. Občas relaxuji. Cvičím, koupu se v moři, dřív jsem jezdil do džungle... chodím do kina, občas se scházím s kamarády...“

„To jsou vskutku nenáročné činnosti! Uvědomil jste si někdy, že byste mohl žít i jinak? Například opustit Armin a jít mezi lidi. Měl byste velký plat a větší možnosti užívat si života...“

„Ale já mám rád svůj život – a užívám ho, jak chci. Jsem doma šťastný a spokojený. A nestojím o velký plat.“

„A nevadí vám, že se vám v Arminu nemůže nikdo rovnat? Netrpíte nepochopením svých kamarádů? Ve světě byste se mohl seznámit s lidmi velkého světa, s lidmi... velkého formátu! Poznal byste skutečné osobnosti a byl byste mezi nimi jako rovný mezi rovnými, ne jako génius mezi hlupáky jako u vás...“

Ray Swallowstarr zacukal tváří, jako by se chtěl zasmát. „Ale já žiju v Arminu... a nejsem žádný génius. A i když to zní divně, vy jste první hlupák, se kterým jsem se až dosud setkal!“

Tazatel zrudl jako rak – do smíchu ostatních se pokusil zachránit situaci: „Chcete říct, že u vás v Arminu všichni chápou vaše snažení, vaše cíle? Že vám tam všichni plně rozumějí?“

„To jistě ne, to by bylo dost špatné. Kdyby rozuměli mým výrobním tajemstvím, byl bych zbytečný. Každý má svoji práci, svého koníčka. Já třeba nerozumím ichtyologii nebo felinologii jako Enkra. Ale každý z nás si váží práce toho druhého.“

„Smím se zeptat: vyplývají vaše poněkud zvláštní názory z nějakého náboženského přesvědčení? Jaké jste víry?“

„Nezajímám se o náboženství. Myslím, že jsem ateista.“

„To je u vás v Arminu dost vzácné, ne?“

„Nevím. Patřím do kasty bojovníků a necítím potřebu zajímat se o náboženské záležitosti. Pokud je zapotřebí, uposlechnu pokynů některého kněze, ke kterému mám důvěru.“

„Takže, vy existenci Boha připouštíte?“

„Samozřejmě. Jak jinak?“

„Tak jste věřící nebo ateista?“

„Jsem ateista. Přímo Bohu sloužit nemohu, protože na to nemám dostatečnou kvalifikaci. Mám malou inteligenci.“

„To vám řekl kdo?“

„Můj duchovní učitel.“

„Vy máte svého duchovního učitele?“

„Samozřejmě. Jsem přece šlechtic.“

„Nepřipadalo vám to urážlivé?“

„Ne, proč? Každý má takovou inteligenci, jaká mu byla dána za jeho činy v předchozích životech. Pocítil jsem ulehčení, protože starat se o náboženské praktiky mne vždycky nudilo. Svěřil jsem tyto záležitosti kamarádům, kteří se o to zajímají.“

„Myslíte, že ani později nepocítíte potřebu kontaktu s Bohem?“

„Zemřu dřív, než ji pocítím.“

„Jak to víte?“

„Prozradila mi to čarodějnice. Věštkyně.“

„Co konkrétně víte?“

„Zemřu velmi mladý násilnou smrtí, pravděpodobně při nějakém neštěstí. Mohu to ovlivnit, ale ne příliš.“

„Udělal jste nějaké opatření?“

„Přijal jsem rytířské zasvěcení Templářského řádu Černé Lilie.“

„To vás nějak ochrání před smrtí?“

„Zajistí mi to příští zrození na odpovídající úrovni. Co se týče smrti v tomto životě, asi se s tím nedá nic dělat. Musel bych se nějak chránit, a to mi připadá zbytečné.“

Novináři koukali jeden na druhého a žasli.

„Pane Swallowstarre, připadáte si psychicky normální?“

„Nevím. Nejsem odborník v psychiatrii.“

Diskuse mohla pokračovat i nadále, ale v tu chvíli dorazila sanitka, doprovázená profesorem Cornem. „Dobrého jitra vám přeji, pánové. Dovolil jsem si osobně přivézt paní Westonovou...“

„Jste vítán, profesore! Dovolte, abych představil: Ray Swallowstarr, kapitán Stříbrného šípu. Doktor Lemmuel Garnet, smečkový lékař knížete Santanuevy.“

Profesor Corn bez rozmyšlení oběma podal ruku. Garnet, který do té chvíle zůstával v pozadí, teď na sebe soustředil pozornost. Byl to asi dvacetiletý mládenec, míšenec bělocha a Polynézanky, ještě menší než Swallowstarr a působící téměř dětským dojmem. Vzdor tomu lékařství rozuměl a měl dokonce nějaké zkoušky. Momentálně současně studoval na univerzitě v Indiopolisu a vykonával v Ironu praxi u Santanuevy, jemuž byl přítelem.

„Jsem rád, že paní Westonová bude pod lékařským dozorem...“ řekl profesor Corn, poněkud nedůvěřivě.

„Ano,“ řekl Lemmuel, „Rád vás poznávám, profesore. Učili jsme se o vás a vaší teorii prevence infarktů myokardu masážemi...“

Profesor se zarazil. Teorii tohoto znění šířil před dvaceti lety, považoval ji za dávno překonanou a domníval se, že se na jeho metodu, spočívající v tělesných cvičeních, masážích a přísné životosprávě, už dávno zapomnělo. Lemmuel o ní slyšel jen zběžně, ale hovořil o ní profesor Fitz z Indijské univerzity, kdysi spolužák profesora Corna, což Lemmy okamžitě vysvětlil.

„Fitz? Vy jste žák Aubry Fitze? V životě bych nevěřil, že by se Aubry Fitz může stát profesorem nějaké univerzity! No, je to zajímavé – vzkažte mu můj pozdrav a ať si někdy vzpomene...“

Zatím přicházela Mary, podpírána řidičem. Polekala se, když jí v ústrety vyšlehly blesky fotoaparátů – Enkra a Robert jí pospíšili vstříc. „Jsem rád, že jsi tady, maminko! Poletíš domů, tam se o tebe postarají naši doktoři...“

„Moc ráda... Ale proboha, tímhle?“

„Klid, mami. To je naše letadlo!“

„Vypadá spíš jako kosmická raketa! Snad to nepoletí na Mars, co říkáš, Eddie?“

„Na Mars by to nemělo dost paliva! Tohle je pilot Ray a doktor Lemmy, ti se o tebe budou starat.“

„Ráda vás poznávám, chlapci! Nevyklopíš nás nikde, viď, Rayi?“

„Ručím za tvoje bezpečí vlastním životem...“ uklonil se Ray, „Kdy si přeješ odletět, paní?“

„Doporučoval bych co nejdříve,“ řekl profesor Corn, „Nebylo by moudré cestování moc protahovat. Za jak dlouho budete na místě?“

„Za čtyři až pět hodin.“

„Hned bych letěl s vámi!“ řekl Enkra, „Ale nesmím odejít, dokud nebude potrestán Brang a ti ostatní...“

„Budu tě čekat!“ slíbila Mary.

„Ale Robert by mohl!“ řekl Mike, „Co tady vlastně máš ještě tak důležitého na práci?“

„V podstatě nic. Jenom dát výpověď ze zaměstnání a sbalit si kufry. Ostatní už jsem zařídil...“

„Výpověď můžeš dát hned, ředitel je přítomen. Kufry ti zabalíme s Enkrou. Letadlo je připraveno, prosím...“

Robert od prvopočátku toužil odletět tím nádherným Stříbrným šípem. Přesto se zeptal: „Vezmeš mne, Rayi Swallowstarre?“

„Samozřejmě. Nasedni, prosím!“

„Koneckonců, proč ne! Už jsem v životě odcházel víckrát a často překvapivěji.“ Robert políbil Enkru, podal ruku Mikovi a řediteli a dodal: „Přátelé, bylo mi mezi vámi dobře, ale odcházím tam, kam patřím. Odpusťte, ale chci žít tam, kde moje rodina...“

„Mnoho štěstí, pane Westone,“ řekl konsternovaný ředitel, „Ale máte u nás ještě plat... za poslední období a...“

„Pan von Cross to převezme. Miku, zaplatíš za mne činži a dluh u hokynáře a řezníka. To bude stačit. Když něco zbude, ať si to Enkra utratí. Bez halíře jsem z Arminu odešel, stejně tak se tam i vrátím. Pohoda, ne?“

Potom celá čtveřice přešla ke Stříbrnému šípu. Mary vystoupila po schůdkách, podpírána manželem. Enkra se šťastně usmíval a mával jim vždycky, když se ohlédli. Oba Armini pomohli cestujícím do letadla, pak vyběhli po schůdcích a dali pokyn, aby s nimi zřízenec odjel. Pak se zatáhl příklop, letadlo se zachvělo a otřáslo, a pomalu se rozjelo po betonové přistávací dráze. Všichni viděli, jak na zádi vyšlehly plameny, raketoplán se rozjížděl stále rychleji a rychleji. Pak, už v dalekohledech, viděli, jak se podvozek odlepil od země, stříbrná jehla vystoupala do výšky a zakrátko zmizela všem z očí.

„Konec představení,“ řekl Mike, „Pojedeme domů.“

Enkra si prsty promasíroval obličej a pak se mile usmál. „Tak jsme tady sami a můžem si dělat, co chcem. Miku, skončíme to co nejrychleji a pojedem taky. Ani nevíš, jak se těším do Arminu.“

„Obávám se, že máš smůlu, chlapče. Tak rychle to nebude.“

„Nevadí. Hlavně pryč odtud!“

„Hned, jak skončíme svoje povinnosti.“

Enkra neřekl nic. Potřásl cípy svého černého šátku, obrátil se a kráčel k jejich autu.

Errata:

30.05.2021 11:45