Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Dívka Anitta se zprudka probudila. Neznámá, nepochopitelná bolest ji probrala k vědomí, a ona by málem vykřikla, kdyby se nestyděla, protože ta bolest se odehrála v místě, o kterém nemohla a nesměla nikomu říct. A jak se jen vzbudila, zvedla se na lůžku a s očima rozšířenýma hrůzou hleděla do temné noci.

Na protějším lůžku ztěžka oddychoval její bratr. Nedalo se říct, že chrápe, na to byl ještě příliš mladý, ale dýchal ztěžka a zdravě, jako se oddechuje v klidném spánku po dobré práci. Moc práce tedy Michell neudělal, to je pravda, ale večeři už spořádal jako dospělý, a taky spát uměl bohatýrsky. Anitta se při tom pomyšlení trochu usmála a popřála bratrovi klidný spánek.

Teď musela promyslet, co sama se sebou. Cítila, jak jí po těle teče krev. Věděla, co to je. Říkali jim to ve škole, taky tetička, když si ji prohlížela při koupání a zjistila, že dospívá. Jak to říkala?

„Jsi už veliké děvče, Anitto. Ještě to nevíš?“

Nevěděla. A ptala se. Matka byla při tom – podívala se na tetu, kývla hlavou a rychle odešla. A teta pokračovala:

„Přemýšlela jsi už nad tím, jaké jsou rozdíly mezi mužem a ženou, Anitto? Myslím, do důsledků!“

„Jasně, že to vím,“ Anitta pohodila světlými copy. „Už jako malá jsem přeci viděla, co má Michell a ne já.“

„Vím. Ale přesto... měla bych ti něco říct. Svlékni se a pojď sem, k zrcadlu.“

Anitta vyhověla, i když se jí zdálo, že tetička mluví velice divně. Přistoupila a hleděla na sebe. Na útlá ramínka, sotva vystupující náznaky prsou, štíhlý pas a pozvolna se rozšiřující boky. A na klín, ve kterém začaly vyrůstat kupodivu tmavé chloupky, přestože vlasy byly světlé.

„Ano – začínáš být dospělá, Anitto. Nebude to dlouho trvat, a stane se ti něco zvláštního. Možná už jsi slyšela o tom, co se stává ženám. Že jim teče krev, cítí bolest, a třeba se domnívají, že jsou nemocné. Není to nemoc. Jenom znamení, že jsi žena.“

Anitta poslouchala. Tetička toho řekla ještě mnohem víc, mluvila k ní moudře a s pochopením pro její dětský rozum i pro to, co přijde a udělá z ní dospělou. Anitta to všechno vzala na vědomí a zase zapomněla, jako všechna ostatní poučení. Ještě se jí to nestalo a nebylo to důležité.

A teď se to stalo. A ona nevěděla, co dál. Krev byla na její noční košili. Krev byla na prostěradle. Jestli tu krev uvidí Michell? Proboha, ten možná ví co a jak, ale jeho posměšky by v téhle chvíli ráda neviděla. Otec? Je přísný, mohl by se hněvat. A matka spí společně s ním.

Vstoupit do ložnice rodičů bez důvodu nesměla. Od dětství věděla, že by to neměla dělat, protože dospělí to nevidí rádi. Věděla proč to je, ale do téhle chvíle si nedokázala v plné míře představit, co je mezi mužem a ženou. Teď to začínala tušit. A strašně se pro to styděla.

Neuvažovala moc racionálně. Raději, než by zůstala v jednom pokoji s bratrem nebo vešla k rodičům, otevřela vrátka na dvorek a vyšla ven z domu. Noční chlad ji trochu roztřásl, ale brzy si zvykla. Byla krásná noc, na obloze svítily jasné hvězdy. Anitta nevěděla, kolik je hodin, ale odhadovala, že chvíle po půlnoci.

Huňatý pes Top přiběhl blíž a zvědavě ji očichával. To ji uvedlo do ještě větších rozpaků. Zahnala ho, sice šeptem, ale mnohem přísněji, než kdy dřív, protože Top byl její miláček. Nechtěl odejít, naopak kňučel, skákal na ni a choval se tak drze, že si nevěděla rady. Nakonec přece jenom kousek poodběhl, ale díval se na ni a vypadal, že s ní chce začít nějakou divnou hru.

Anitta se přinutila myslet logicky. Nejdřív ze všeho je zapotřebí umýt tu krev. Z noční košile. Z těla. Tu krev nesmí nikdo vidět. Svlékla košili a zůstala úplně nahá. Zapumpovala, a když začala téct voda, prala tu košili, co měla síly, prala ji sice bez mýdla a bez všeho jiného, ale s největším myslitelným úsilím. Bylo to velmi nepohodlné, voda tekla jenom když se pumpovalo, a dělalo to rámus, navíc Top využil situace a zase se ochomýtal okolo. Anitta byla téměř zoufalá – nakonec se jí podařilo co možná nejvíc odstranit tmavou skvrnu z bílé košile, jenže ta košile byla teď úplně mokrá. Anitta ji roztáhla na tyčky plotu, snad tam aspoň trochu proschne.

Aby se umyla pod pumpou, na to nebylo ani pomyšlení. Nemohla současně pumpovat a mýt se, neměla na to dost dlouhé ruce. Chvíli uvažovala a pak si vzpomněla na potok, který tekl za jejich zahradou. Teď v noci tam nikdo nebude.

Proběhla zahradou. Na chvíli se zastavila u pozdní třešně, utrhala hrst zralých plodů a rozčíleně je pojídala. Plivala pecky, ještě když přelézala plot. Ještě, že neměla nic na sobě, určitě by si to roztrhla. Přeběhla pruh trávy a s rozkoší se ponořila do chladné vody.

Pocítila bolest ještě horší než předtím – voda byla skoro ledová a Anitta tou bolestí vykřikla. Sotva se přinutila umýt se – pak vyšla z vody a chvěla se zimou a strachem. Klepala se a plakala nad tím, jak je ubohá, umáčená malá myška, která musí snášet bolest a posměch a ostudu a strach, odpor lidí, které má ráda a kterým se nemůže přiznat se svojí hanbou. Plakala, a zvolna se uklidňovala – a uvědomovala si, že je nádherná noc, tak zvedla hlavu a zahleděla se na hvězdy.

A byla nádherná noc. Miliony hvězd shlížely shůry na děvčátko Anittu, která se právě stala ženou, nesmály se jí, ani jí nepohrdaly. Dobrotivý, usměvavý Měsíc zaléval celé okolí svým svitem, a Anittina kůže v tom světle byla stříbřitá a hebká jako plyš, a kapky vody se na ní leskly.

Bolest pomalu ustupovala a Anitta se začala uklidňovat. Jak se tak koupala v měsíčním světle, ustupoval strach a trápení, jako by steklo z její kůže s kapkami vody. Teď se cítila očištěná a spokojená, vše co ji předtím tížilo, se rozplynulo. Mohla jít klidně spát, ale to se jí vůbec nechtělo, naopak pociťovala něco jako nadšení, rozkoš z té krásné noci a kdyby jí někdo připomněl teplou postýlku, vysmála by se mu.

Ale co má dělat dívka v noci, když nemůže spát? Sníst ještě pár třešní? Nebo se podívat v trávě, jestli už jsou nové jahody? Nebo zjistit, jestli už uzrály meruňky? Nebo dokonce první hrozny na otcově vinici? Anitta přemýšlela, jakou chuť si zvolí, ale nebyla si zatím jista – a jak tak uvažovala a jak procházela okolo plotu své zahrady, povšimla si najednou, že je tu nějaký živý tvor.

Nejdřív podezřívala psa Topa, že nevydržel na dvorku a vydal se za ní – ale nebyl to Top, bylo to něco jiného, menšího a rychlejšího. Proběhlo to kolem ní a oči tomu svítily chvíli zeleně a chvíli zlatě a chvíli zase jinak, takže se polekala, že je to strašidlo a rozběhla se pryč, než jí to ublíží.

A jak tak běžela, zakopla a upadla a bolestivě se při tom udeřila do kolena o nějaký protivný kámen, který musel být zrovna v cestě. Vykřikla opět, tentokrát se směsicí hrůzy a bolesti, vyskočila na nohy, ale v tu chvíli dostala zcela neopodstatněný strach, že si zlomila nohu, protože opět upadla, a vykřikla ještě strašlivěji. A navíc se tu opět objevily oči toho podivného zvířete, a přišly blíž.

A pak ji zvedla silná, pevná tmavá ruka.

„Nekřič,“ řekl tichý hlas. „Neboj se... nic ti neudělá! Proč se tak moc bojíš?“

Anitta se obrátila. Neviděla nic, jen tmavou tvář a kupodivu velice dlouhé vlasy, skoro tak dlouhé jako její. Ale byl to muž – viděla široká ramena, útlé boky, ztmavlou pleť. A s hrůzou si uvědomila, že ten člověk je rovněž nahý. A to jí zmrazilo hrdlo, takže nemohla ani vykřiknout.

„Čeho ses tak polekala?“ ptal se ten člověk tiše a vlídně.

Obrátila oči. Zvíře už bylo docela blízko. A ten chlapec se k němu sehnul a pohladil je.

„To je liška. Jmenuje se Sindy a je má přítelkyně. Jestli chceš, můžeš si ji pohladit.“

Anitta v rozpacích uposlechla – natáhla ruku a dotkla se hebké srsti. Liška se dotkla její ruky vlhkým čenichem, pak jí tu ruku olízla. Tiše kňučela, ten chlapec se zasmál a taky zakňučel.

„Musím domů.“ řekla Anitta.

„Tam jsi měla být už dávno. To už teď nedoženeš.“

Anitta zaváhala. Na okamžik ji napadlo, že to je zrovna ten člověk, který by dokázal pochopit její trápení. Jenom kdyby nebyl tak zvláštní, nebo kdyby mu aspoň viděla do tváře, a kdyby tady nebyla ta liška, a kdyby nebyla nahá, a kdyby on nebyl nahý, a kdyby to nebyla právě tahle noc.

„Nemohla jsi spát.“ řekl tiše. „Vykoupala ses. To je krásné. Taky jsem se vykoupal, předtím...“

„Co tady děláš?“

„Nic. Přišel jsem se porozhlédnout.“

„V noci?“

„Já vidím i v noci.“

Anitta se lekla. On ji tedy vidí? Žádný muž ji neviděl nahou od doby, kdy se přestala koupat v železňáku.

„V mé zemi se dívky nestydí za to, že jsou krásné. Krása lidského těla je vznešená a je horší ji ukrývat, než odhalovat..“

Anitta si uvědomila, že odpovídá na myšlenku, kterou vůbec neřekla; taky jí napadlo, že on ví všechno, co nikdo. Pak taky pochopila, že by jí mohl ublížit hůř, než kterýkoliv člověk na světě. Tetička jí to dost jasně řekla. Od téhle chvíle nesmí věřit žádnému muži, každý jí může způsobit zlo.

„Neboj se, neublížím ti.“ řekl

Skutečně, umí číst myšlenky!

„Kdo jsi?“

„Člověk.“

„Jak ti mám říkat?“

„Enkra.“

„Já jsem Anitta.“

„Máš krásné jméno. I ty jsi krásná. Líbíš se mi.“

„Mluvíš hlouposti. Jestli budeš takhle mluvit, hned půjdu domů. A nedívej se na mě. A nechoď moc blízko.“

Byl tak blízko, že se jí téměř dotýkal. Udělal krok stranou a postavil se bokem, aby se na ni nedíval.

„Počkám, až si na mě zvykneš.“

„Nechci si na tebe zvykat!“

„To nevadí. Stejně si na mě zvykneš.“

„Odkud jsi sem přišel? Z nebe?“

„Z lesa.“

„V lese žijí hejkalové, bludičky a vlkodlaci.“

„Já jsem vlkodlak.“

„Nepovídej. Vlkodlaci jsou lidi, co se proměňují ve zvířata, a pak zabíjejí lidi.“

„Já jsem současně šelma i člověk. Ale nezabíjím, naopak. Chci být tvým přítelem. Věř mi to.“

„Věřím. Ale nechoď ke mně.“

„Nedotknu se tě, dokud nebudeš chtít.“

„Nikdy to nebudu chtít! Jak jsi na to přišel?“

Neodpověděl. Anitta hleděla do jeho očí a zdálo se jí, že ve tmě světélkují stejně jako oči lišky.

„Nemohl jsem spát,“ řekl po chvíli. „Je nádherná noc. Jako by mě něco probudilo. Přišel jsem se podívat sem.“

„Máš štěstí, že jsi kluk.“

Neodpověděl. Anitta pocítila rozpaky, tohle neměla říct. Jenže, on to možná ví, jako ví všechno. Rozhněvalo ji to.

„Stejně všechno víš!“ vykřikla. „Tak proč se posmíváš?“

„Já se ti neposmívám.“

Najednou se rozplakala. A jak tak plakala, ucítila, že ji bere kolem ramen a hladí její vlasy. A rozplakala se ještě víc a opřela si tvář o jeho rameno a plakala, a ramena se jí chvěla tím pláčem. A on stál, ona se o něj opírala a on jí hladil pevnou, laskavou dlaní.

„Ty víš, proč brečím.“ řekla potom.

„Ano, vím.“

„Tak vidíš.“

„Všechno, co se stalo, se mělo stát. Anitto, vše, co se nám kdy stane, je krásné. Lidé říkají, že co tě nezabije, to tě posílí. A tohle není k pláči. Stává se to každému...“

Opět začala plakat, a opět se jí ramena chvěla.

„Já věděla, že ty to víš... a to jsem nechtěla, to ne!“

„Jestli chceš plakat, tak plač. Bude to lepší.“

„Odejdi, a už se nikdy nevracej!“

„Odejdu, jen co přestaneš plakat a půjdeš spát.“

Plakala dál a držela se ho rukama, nemohl odejít. Čekal, až ji přejde ten hrozný pláč, a mlčel. A když zjistil, že už bylo pláče dost, jemně ji posadil na břeh potoka.

„Počkej,“ řekla. „Nechoď ještě. Noc ještě neskončila.“

Usedl vedle ní. Dotýkala se ho ramenem, cítila jeho teplo. Taky cítila vůni jeho kůže, zvláštní, divokou a dráždivou.

„Tobě se vůbec nehnusím?“ ptala se.

„Ne. Viděl jsem to už. U šelem. I u lidských dívek.“

„Kolik je ti roků?“

„Čtrnáct.“

„A tvojí sestře?“

„Nemám žádnou sestru. Ale viděl jsem to u dívek ve škole.“

„Nevěřím.“

„K mému vzdělání patří i lékařství. Musím to znát.“

„A ty holky... to strpěly?“

„Dívky u nás chodí často nahé. A když se to stalo, musely vydržet, ať chtěly nebo ne.“

„Ve vaší zemi to je možná lepší než tady. Tam se nikdo nestydí? Nikdy, ani když se na něj všichni dívají?“

„Nemá důvod. Ani ty nemáš důvod. Neboj se, Anitto. Ráno to už bude lepší.“

„To se ti řekne. Ale já musím domů...“

„A co ti brání?“

„Nahá? Košili mám... špinavou. Spala jsem, a...“

„Nemůžu ti pomoci. Mám tričko a rifle, ale nechal jsem je tam, co jsem se koupal. Než bych ti je přinesl...“

Anitta chvíli přemýšlela. „Na půdě mám trenýrky a tričko. Suší se tam. Jenže půda je zamčená. A klíč má maminka v kuchyni. To by slyšela...“

„Na vaší půdě?“

„Ano. Tam se nikdo nedostane.“

„Vylezu tam.“

„Ty víš, kde je náš dům?“

Neřekl nic. Přelezl přes plot a pomohl jí. Liška prolezla mezi plaňkami a běžela před nimi.

„Jestli tě ucítí náš pes, kousne tě!“

„Už jsme spolu mluvili. Je to hodný pes...“

„Ale cizí lidi kousne!“

„Já jsem šelma, už jsem ti řekl.“

Anitta dostala chuť na třešně. Zastavila se u toho stromu a hledala, ale jako z udělání nenašla ani jedinou.

„Jsou výš, na stromě. Vyzvednu tě.“

Dřív, než mu to stačila rozmluvit, uchopil ji a vyzvedl silnýma rukama. Na chvíli měla pocit, že ji to zvedá bráška Michell, měl taky takové silné ruce. Pak si uvědomila, že ji uchopil velmi blízko nebezpečným místům, a lekla se – ale to už byla na větvi a on se vzápětí vytáhl za ní.

„Tady je třešní, že je do rána nesníme...“ smál se tiše.

Anitta trhala třešně, rozkusovala je se slastným chrupnutím a plivala pecky. On si počínal podobně a občas jí nějakou třešeň podal do pusy. Taky mu to oplatila.

Najednou ji něco zarazilo. „Odkud jsi říkal, že jsi?“

„Zdaleka. Neměl bych ti to říkat. Z ostrova uprostřed moře. Je to velmi daleko odtud...“

„Jak je možné, že mluvíš bretonsky?“

Enkra se začal tiše smát. „Mluvím všemi jazyky. Vykřikla jsi v bretonštině, tak jsem tak mluvil taky.“

„Jsi čaroděj?“

„Ne. Ty věříš na čaroděje?“

„Samozřejmě. Jsou zlí a žijí v lese, jako ty.“

„Jedna moje kamarádka je čarodějka, ale je laskavá a má mě ráda. A nežije v lese, ale v poušti. Nebo ve velkém městě mezi horami a mořem. Jmenuje se Asthra.“

„Neříkej mi to. Bojím se čarodějů.“

„Asthra by ti pomohla. Umí odejmout bolest. Když člověka něco bolí, ona mu položí ruku na hlavu, a bolest zmizí.“

„Zvláštní. Jak to dělá?“

„Přejede ti dlaní po spáncích. Takhle... trochu stiskne. Pak už tě nic nebolí...“

„Ale mě teď opravdu nic nebolí!“

„Tak jsem se to asi od ní naučil...“

Anitta potřásla hlavou. „Mám už dost třešní. Chci dolů.“

Enkra seskočil a rozpřáhl ruce. Anitta mu seskočila do náruče. Na chvíli se dotkli tvářemi, a jí to bylo velice příjemné – ale pak ho odstrčila.

„Říkali jsme, že vylezeš na půdu...“

Pokračovali v cestě. Pes Top jim přišel vstříc, Enkra na něho tiše zakňučel a on se mu otřel o nohy. Chtěl opět dorážet na Anittu, ale Enkra zavrčel a on se stáhl.

„Ty se s ním domluvíš?“

„S každou šelmou.“

Anitta ukázala na půdu. Enkra se podíval ze dvou stran a potom začal lézt nahoru. Vybral si k tomu roh budovy a za ten roh se právě držel. Anitta by neřekla, že je to možné.

„Tomu se říká lézt na sokolíka. Horolezci to nemají rádi, že je to dost namáhavé...“

Anitta jenom zírala; dostal se k římse, přelezl ji a zachytil se rukama okraje střechy. Pak se vytáhl nahoru, dostal se na střechu a přes ni k otevřenému okénku. Zmizel vevnitř, a za chvíli vylezl zase ven, sjel k okraji střechy a tam seskočil, i když to bylo dost vysoko.

„Měla jsem strach, že si ublížíš...“

„Skákal jsem padákem. Víš, že máte na půdě koťata? Jsou ještě malá, ale až otevřou oči, budou se ti líbit...“

„To naše kočka... vždycky je někam schová...“ smála se.

Přijala od něho šaty. Byly příjemně suché a čisté, a když si je oblékla, měla hned lepší náladu.

„Děkuju. Jsi moc hodný...“

„To nic. Za chvíli bude svítat, jdi spát...“

„A ty?“

„Taky půjdu. Mám to o trochu dál než ty.“

„Přijdeš ještě někdy?“

„Chtěla jsi, abych nechodil.“

„Já vím. Ale chtěla bych vidět, jak vlastně vypadáš.“

„Když si to budeš moc přát, ještě se uvidíme.“

„Moc si to přeju. Přijď!“

„Zkusím to.“

Na rozloučenou ji pohladil dlaní po tváři. Pak odešel, rychlými, plavnými a téměř neslyšnými kroky. I jeho liška někam zmizela, zůstal jenom rozpačitý pes Top.

„To se dělá, Tope?“ zeptala se. „Kamarádit se s cizím klukem? Nestydíš se aspoň trochu?“

Pes se jí třel o nohu a Anitta ho pohladila. Hladila ho dlouho, a při tom se usmívala.

„Nebo myslíš, že už pro nás není cizí?“

Errata:

30.05.2021 11:44