Vítej, návštěvníku!

Přístav Cádiz je krásné město, rozložené v malebné zátoce a navštěvované spoustou turistů, ale Hasana poněkud nudilo. Jeho otec, který patřil k elitě své rodné země a měl tolik peněz, že si to Hasan neuměl ani představit, se tu možná bavil, ale Hasan seděl na palubě jejich rodinné jachty a tvářil se omrzele.

Po přístavu bloumali všelijací lidé; mimo jiné se tu taky objevili tři kluci v džínsách, se všelijakými ruksaky na zádech. Měli dlouho neostříhané vlasy, drsné tváře a chování lidí znalých světa, a mohlo jim být mezi dvanácti až patnácti. Hasanovi bylo čtrnáct a soudil, že tento věk je nejvhodnější k poznávání světa, takže mu ti kluci byli docela sympatičtí.

Všimli si ho, zastavili se na mole u jeho jachty a o něčem si vzrušeně povídali. Pak obhlédli situaci a zjistili, že Hasan je na lodi sám. Dva z nich poodešli trochu stranou, ten nejstarší shodil svůj batoh, nechal jim ho hlídat a přišel k můstku.

„Ty jsi Arab?“ zeptal se francouzsky.

„Arab? Yes...“ Hasan uměl jenom anglicky.

„Dovolíš, abych šel dál?“ řekl chlapec arabsky.

Hasan rázem ožil. Mimo otce a jeho služebnictva prozatím neměl možnost se s nikým domluvit svou mateřštinou.

„Jenom pojď – stejně jsem tu sám...“

Chlapec přešel můstek a sedl si na zkřížené nohy vedle Hasana. Byl cítit lesem, kouřem táboráku a něčím dost nedefinovatelným. Hasanovi připadala ta vůně příjemná.

„Ta jachta je tvoje?“

„Otcova. Je ve městě, přijde sem na noc. Má tam nějaké jednání.“

„Cestujete kolem Evropy?“

„Jo. Otec chce, abych poznal svět bílých lidí.“

„Asi nemáte starosti s penězma, co?“

„Otec má několik naftových vrtů. V Kuvajtu.“

„Takže, až povyrosteš, bude z tebe naftový šejk.“

„Už je. Jenomže moje vrty spravuje otec.“

Cizinec se šklebil. Hasan čekal, co z něj vyleze, pak se rozhodl se zeptat: „Ale ty přece nejsi Arab, nebo ano?“

„Nejsem. Když to chceš vědět, jsem Armin. My umíme jazyky...“

„Asi něco potřebuješ, když jsi přišel. Viděl jsem, že se vám naše loď líbila...“

„Potřebujeme se dostat do Francie. Do jednoho městečka na bretoňském pobřeží. Troissy-sur-Mére.“

„Neznám pobřeží Francie.“

„Máme mapy, našli bychom to. Vyznáme se v mořeplavbě, ale nemáme loď. Ty loď máš, a krásnou.“

Hasan se začal usmívat. „Ty chceš, abych tam jel s vámi a dovezl vás tam, žejo? Tebe a ty dva kamarády.“

„A další kamarády, které posbíráme cestou. Nejdřív by bylo potřeba se obrátit dolů, do Lisabonu. Tam máme další...“

„Proč tam jedete?“

„Máme tam kamaráda, a ten bude asi potřebovat pomoc.“

„Taky Armina?“

„Jo. Našeho šéfa. Prince Enkru.“

Hasan chvilku uvažoval. „Když to řeknu otci tak, jak mi to říkáš ty, tak s tím nebude souhlasit.“

„Já to taky říkám tobě a ne tvému otci.“

„Proč myslíš, že já s tím souhlasit budu?“

„Připadáš mi fajn. Jestli nechceš, klidně to řekni a my pojedem autobusem. Ale... nebyla by to taková nuda...“

„Kdybych řekl, že umíte řídit loď, a že chcete jet se mnou na zábavní plavbu, otec by to třeba přijal. Stejně by se chtěl podívat do vnitrozemí, a loď mu v tom překáží...“

„Když se s ním dohodneš, budem jenom rádi.“

„Zkusím to. Uvidíme, co se dá dělat.“

Chlapec vstal a ukázal rukama něco těm dvěma na břehu. Sebrali svoje věci, přeběhli můstek a zastavili se na palubě.

„Já jsem Juan,“ představil chlapec. „Tohle je Paco a Cvrček.“

„Já jsem Hasan Muhammad Ferchad Džaffar al-Gawaddí.“

„Na to zapomeň. Jestli chceš, vyber si jiné jméno. Bude lepší, když tvoje pravé jméno nikdo nebude znát. Pro případ potíží.“

„To je dost zvláštní... jakých potíží?“

„Není vyloučeno, že někde budeme muset zmizet, když se do nás dá místní policie a podobné orgány. Potom nás budou hledat podle jmen. Když je nebudou znát, potrvá jim to déle...“

„Zvláštní zvyk. Jdeme snad do války?“

„I tak by se to mohlo říct. My všichni se známe jenom křestními jmény nebo přezdívkami. Někteří spolehliví kamarádi jména znají, ale není potřeba je šířit dál. My to tvoje zapomeneme taky, a na moři přemalujeme i jméno vaší lodi.“

„Myslíte na všechno,“ řekl spokojeně Hasan. „Dobře – ale to jméno Hasan si nechám. Ostatní zapomenu.“

„Tak to bude nejlepší. Máš na lodi nějaké zbraně?“

„Dvě lovecké pušky a vodní harpuny. Proč?“

„Jen tak. Nebudeme zatím nic potřebovat. I když, revolver mám.“

„Ty vážně počítáš s nějakým střetnutím?“

„Kdybych s ním počítal, budu mít lepší arzenál. Pamatuj si, že nikdo není nikdy bezpečný – i když je naftový šejk! Ale teď nám ukaž motor a ostatní zařízení lodi...“

Hasan je provedl po celé jachtě – Juan všemu rozuměl a všechno znal, ostatní dva taky zřejmě věděli, co a jak. Protože Paco nerozuměl arabsky, přešli na angličtinu, která vyhovovala všem.

Skončili v kuchyni – arminští kluci vypakovali nějaké dobroty a vyráběli z toho večeři. Byla v tom i šunka a Hasan, který měl zakázáno vepřové, chvíli váhal, ale pak zjistil, že je výtečná.

„Některé Mohamedovy zákony nejsou nejlepší! Otec zase rád pije alkoholické nápoje, ale u nás doma je to přísně zakázáno. Proto musí jezdit na prázdniny do ciziny...“

Hasanův otec se ukázal až k večeru, společně s Palestincem, který dělal na jachtě strojníka. Hasan mu vysvětlil, co dělají na lodi ti cizí kluci, šejk se vesele smál a připadalo mu to zábavné. Taky z něj trochu táhl calvados. Nakonec řekl:

„Budu jenom rád, když mého syna naučíte zacházet s lodí! Bude se mu hodit, když získá přátele, jako jste vy...“

„Počítám se čtrnáctidenní plavbou,“ vysvětloval Juan. „Bude se vám to hodit, Výsosti?“

„Velmi dobře! Zajedu si na tu dobu do Paříže a do některých dalších měst! Jsem rád, že se mi postaráte o syna... jemu by se tam asi tak nelíbilo...“

Otevřel malý trezor v jídelně jachty a vybral odtamtud většinu peněz – a bylo jich na první pohled dost. Zapřemýšlel, a potom nechal synovi přibližně sto tisíc dolarů v různých měnách.

„Doufám, že to bude stačit, pro těch čtrnáct dní! Kdybys pociťoval nouzi, Hasane, stačí když zatelegrafuješ mému advokátovi a on ti nějaké peníze pošle...“

„Děkuju, tati,“ řekl Hasan. „Jsem rád, že mi věříš natolik, že budu moci samostatně cestovat...“

„Je na čase, aby ses stal tak samostatným jako tihle kluci! Doufám, že se budeš dobře bavit...“

„Na to se spolehni...“ řekl Juan.

Doktor Merciér snídal, prohlížel noviny a usmíval se. Pierre Chartiér prohlížel noviny, snídal a mračil se. Simone snídala a tvářila se vyčkávavě.

„Ani jediná zpráva,“ řekl inspektor konečně. „Náš malý hrdina se zřejmě propadl do horoucích pekel. Nebo ho schovali jeho společníci, protože už splnil svůj úkol.“

„Myslíš, že by byli schopni ho odstranit?“ ptal se doktor.

„To těžko, budou ho ještě potřebovat. Ale ukryli ho a čekají, až ho policie chytí. O důvod víc, abychom čekali a nedávali najevo, že jim vidíme do karet.“

„Co budete dělat, kluci?“ ptala se Simone.

„Já půjdu na pláž a budu odpočívat.“ řekl inspektor.

„Já půjdu do města a potom možná taky na pláž.“ řekl doktor.

„Chtěla jsem zajít na tržnici. Půjdu s tebou.“ rozhodla se Simone a šla se převléknout.

Enkra byl toho rána velice soustředěný. Přestože využil první příležitosti a usnul na sluníčku, Jean a Leon na něm pozorovali jakési utajené napětí, chystající se k nějaké akci.

Kluci se koupali, cvičili se v boji a zkoušeli svoje zbraně. Především to byly praky, kterými uměli dobře vládnout, potom dlouhé pružné hole dlouhé asi metr a půl, kterými se domnívali, že šermují. Enkra si to s nimi jednou rozdal, během půlminuty je vyřídil všechny a zahnal svou holí do vody. Potom je naučil pár šermířských fint a upozornil, že jeho kamarád Roger šermuje daleko líp a Enkra za ním nestačí ani koukat.

Leona přestalo cvičení bavit. Šel si lehnout vedle Enkry a vyčkával, až se probudí.

„Chceš něco, Leone?“ ptal se Enkra s očima zavřenýma.

Leon už věděl, že poznává lidi podle kroku nebo dokonce podle vůně, a že se jistě probral, jakmile se Leon ocitl v blízkosti.

„Myslím pořád na to, jak to udělat s Michellovou bandou.“

„Obhlédl jsem si v noci jejich vesnici. Nemyslím si, že by bylo dobře zaútočit na ni přímo.“

Leon nadskočil. „Cože?“

„Že přímý útok by nemusel mít úspěch. To chci říct.“

„Vůbec by mě nenapadlo útočit na vesnici! A kde že jsi byl?“

„No tam, co jste mi ukazovali. Prošel jsem mezi domy. Vyvolali bychom příliš mnoho rozruchu, kdybychom se tam jen tak objevili.“

„Na půli cesty mezi vesnicí a lesem je pískovna, tam jsme si to vždycky rozdávali! Uprostřed je kus vylámaný a je tam takový jezírko... umíš si to představit?“

„Šel jsem v noci kolem.“

„Tak tam! V jejich vesnici jsem ani nikdy nebyl!“

„Hm... ten jejich náčelník, Michell – je sám?“

„Má rodiče – jsou to pěkně zazobaný sedláci. Proč?“

„Myslím, jestli má nějaké sourozence.“

„Jenom ségru. Takovou copatou uřvanou holku.“

„Aha. A kolik má bojovníků?“

„Jako kluků? Tak... snad pětadvacet. Možná míň...“

„To by šlo. To bude rovný počet...“

„S tebou to nebude moc rovný počet. Ty dokážeš spráskat třeba padesát takovejch kluků. Už se těším, že to jednou Michell schytá, jak to ještě v životě neviděl...“

„Možná. Povídej mi, jak se vede taková válka!“

„Podle okolností. Já jsem vždycky vymyslel taktickej plán.“

„Vymysli ho zas a pochlub se s ním.“

„No... jenže, zatím mě nic nenapadá.“

„Mohli bysme to jít obhlídnout, než se Michellovi kluci dozvědí, co máme v úmyslu. Vlastně, jak na to vůbec přijdou?“

„No... ono se to vždycky vědělo samo sebou. Totiž, ono se bojovalo, když nám někdy něco udělali.“

„Budeme je tedy muset upozornit, aby se připravili.“

„Myslíš poslat k nim jako někoho, kdo by jim to řekl?“

„Třebas. Ale zatím bychom se mohli jít podívat na ten terén v pískovně. Ty, já a Jean budeme stačit, ne?“

Leon souhlasil, Jean taky, a nadšeně. Ostatní nechali, ať si hrají jak umějí, a vydali se k vesnici. Liška Sindy běžela před nimi a revírovala, to jest zajišťovala, aby se jim nikdo nepřipletl do cesty. Objevila dvě báby na houbách a nějakou holčičku, která šla na jahody.

„Jděte pomalu dál, já ji obhlídnu.“ řekl Enkra.

„Co prosímtě uvidíš na malý holce?“ divil se Leon.

„Chci vědět, co a jak. Jděte, Sindy vás upozorní, kdyby něco. A já vás za chvíli doženu.“

Kluci považovali jeho iniciativu za zbytečnou, ale podřídili se. Enkra zmizel a za chvíli je doběhl.

„Tak co?“ ptal se Jean.

„Nic.“ řekl Enkra a pokračoval s nimi v cestě.

Když se dostali do blízkosti pískovny, vyrazila Sindy dopředu a vzápětí se vrátila a rozčíleně kňučela.

„Někdo tam je. Jsou tři a myslím, že kluci jako my.“

„Michellovi kluci!“ Leona to vzrušilo. „Musíme nenápadně zjistit, kdo to je!“

Kradli se nejdřív křovinami, potom dokonce lezli po čtyřech. Enkra se plížil první a jel po zemi jako had, využívaje všech terénních nerovností a krytů – ostatní dva se snažili, ale moc jim to nešlo. Sindy se držela u Enkry.

Nakonec vystrčili hlavu za skálou nad jezírkem a opatrně se dívali dolů. Tři kluci v krátkých kalhotách a hrubých košilích tam dávali dohromady něco jako vor, ovšem sestavený způsobem, který nedával moc důvěry v plavební schopnost.

„To je Michell,“ syčel Jean. „Tamten, dívej se!“

Chlapec Michell byl svalnaté, velmi podsadité postavy, měl hranatou, hodně nakrátko ostříhanou hlavu a výraz zarputilého buldoka. Stloukal kostru voru obrácenou sekerou a dost mu to šlo. Jeden z kluků mu přinesl nějaké prkno, a Michell mu dost nevlídně vynadal, protože se mu nezdálo.

„Co povídá?“ ptal se Leon, neboť to bylo bretonsky.

„Že je pitomec. Potřebuje mnohem delší prkno. Ale takové tu není.“

„Hm... stejně jim to nepoplave. Přepadnem je?“

„Můžem. Skočíme odtud přímo do vody?“

Leon se lekl. Byli na skále tak asi deset metrů nad vodou a kdyby se netrefili, mohli skončit na skaliskách.

„Radši ne... seběhnem a dáme se do nich!“

„Dobře. Půjdete první. Já počkám, jak si s nimi poradíte. Aspoň uvidím, jestli jsem vás necvičil nadarmo. Když by to nešlo, vletím na ně a zvládnu je.“

Jean byl nadšeně pro, Leon poněkud méně nadšeně, protože si nebyl jist. Ale Enkra se nechystal a tak museli oni – slezli o několik metrů níž a odtamtud se náhle vyřítili proti klukům. Všechna čest, Michell zareagoval téměř okamžitě. Odhodil sekeru, popadl do ruky nějaký klacek a jak se proti němu Leon řítil, natřel ho přes hlavu, že by mu byl určitě zarazil veškerou snahu po boji, kdyby nebyl dost rychlý a jeho ráně neuhnul. Naopak Leon udělal kotrmelec, popadl jiný kus klacku a Michellovi odpověděl protiúderem. Enkra se spokojeně usmál.

Jean se ocitl proti druhým dvěma. Byli sice o trochu menší než on, ale nebyly to žádné padavky – vrhli se na něho, a i když s jedním okamžitě praštil o zem, druhý se na něho pověsil a snažil se dostat ho k zemi. I ten první, který se dost rychle vzchopil, se už hnal na pomoc, a společně Jeanem cloumali jako hadrovým panákem.

Leon s Michellem zatím kolem sebe tancovali a snažili se zasáhnout jeden druhého svým klackem. Michell, navzdory své zavalitosti a zdánlivé neohrabanosti, byl mrštný a rychlý a měl snad i větší sílu než Leon, tak měl Leon co dělat, aby ho dokázal udržet v bezpečné vzdálenosti. Díky Enkrovu výcviku zatlačoval Michella, ale bylo vidět, že s tím má velké potíže.

Jeanovi se podařilo jednoho z protivníků vyřídit tím, že ho hodil do vody, teď zpracovával druhého. Enkra soudil, že brzo zvítězí i nad tím a přijde na pomoc Leonovi, když se na scéně objevili další dva; nesli všelijaké dřevo, na chvíli se překvapeně zarazili, pak zahodili co nesli a vrhli se do boje.

Enkra ještě chvíli vyčkával; ale když viděl, že ti dva se vrhají na jeho kamarády a jsou schopni je přemoci, vydal ze sebe leopardí válečný pokřik a vyrazil do boje. Seskákal jako koza po skalách až k nim a hned se vrhl na jednoho z příchozích. Ten chudák nestačil ani vykřiknout a už se válel po zemi. Druhého chytil za ruku, škubl a nebýt toho, že si včas uvědomil, že není doma mezi kamarády, mohl mu zlámat ruku. Takhle s ním jenom dost tvrdě praštil o zem a ohlížel se po dalším soupeři.

Kluci se zarazili; bizarní Enkrův zjev a očividná schopnost zvládnout více nepřátel najednou je překvapila. Stáli nerozhodně a nevěděli, co počít – tak si toho povšiml i Michell. Vyrazil zprudka do útoku, odrazil Leonovu obranu a praštil Leona koncem své hole tak, že mu na okamžik zahnal chuť do boje. Pak se obrátil a křikl: „Toho nechte mně! Já ho vyřídím!“

Enkra neřekl nic, jen čekal, co udělá. Michell vyrazil dopředu; vůbec mu nevadilo, že Enkra nemá čím se bránit. Mávl proti němu svou holí a chtěl ho udeřit přes hlavu. Enkra vymrštil ruku, zachytil konec hole a vyškubl ji Michellovi z ruky. Bolestivý úder, který k tomu samozřejmě patřil, jako kdyby ani necítil. Michell zůstal chvíli paf; když se rozhlížel, co by chytil do ruky, objevil svoji odhozenou sekeru. Na Leona ji nepotřeboval – ale tohohle cizince odhadoval výš.

„To nejde!“ vykřikl Jean. „Sekerou ne, Michelle!“

„Nech ho...“ řekl Enkra.

Michell zaútočil – Enkra odrazil jeho ránu koncem svého klacku a vzápětí jej udeřil přes ruku. Michell zakňučel, ale sekeru nepustil, naopak zaútočil znovu a tentokrát očekával odpor. Nedočkal se ho, naopak Enkra uskočil a sekera se zasekla do hlíny. Než ji Michell stačil vytrhnout, Enkra ho odrazil špičkou nohy, vytáhl sekeru sám a držel ji v rukou. Zasmál se a hodil ji do jezírka.

„Tu sekeru si zaplatíš!“ zaječel Michell.

„Jdi si ji vylovit...“ posmíval se Enkra.

„Sám mi ji vylovíš, a ještě budeš prosit!“

Michell se na něj vrhl; Enkra mu skočil vstříc, střetli se uprostřed a několikrát převalili – pak Enkra, ležící na zádech, nabral Michella nohama a hodil ho dost daleko od sebe. Michell dopadl na okraj břehu, vyskočil a chtěl se na něj opět vrhnout, ale Enkra mu skočil do cesty a srazil ho do vody.

„Můžeš zkusit vylovit tu sekeru...“

Michell prskal vodu, klel a vztekal se.

„Do něj, kluci! Je nás víc!“ křičel a hrabal se z vody.

Všichni jeho kamarádi se vrhli na Enkru, ale taky Jean a Leon se dali do boje – chvíli se všichni strkali na břehu, pak šli jeden po druhém do vody. Enkra je tam s pomocí kamarádů naházel. Jeana sice taky jeden strhl s sebou, ale nijak mu to nevadilo.

„Tak co, máte dost?“ ptal se Enkra, když se Michell, zmáčený a pohaněný, drápal na břeh.

„Co seš zač, ty hajzle?“ chrochtal Michell. „Odkud tě sem čert přinesl? A jak ses dostal mezi tyhle frajery?“

„Dejme tomu, že jsem jejich host. A proč?“

„Patříš k nám! Mluvíš bretonsky!“

„Mluvím všemi jazyky.“

„Kecáš! Čínsky taky?“

„Čínsky taky,“ Enkra řekl několik slov podivnou štěbetavou řečí.

Michell plival vodu a vrčel. „Stejně tě seřežu, počkej!“

„Máš možnost, já ti neutíkám. Když chceš dostat...“

„Když ty se pereš nějak jinak! Zkus to bez těch svejch zatracenejch kopanců a ran rukou!“

Enkra zaváhal. „Tak řekni pravidla!“

„Silou! Bez blbejch triků, který si vymejšlíš! Jako se rvem my!“

„Jak chceš.“

Michellovi kluci zatím vylezli na břeh a teď čekali, co si páni zase vymyslí. Na Leona a Jeana zírali zatím dost nevraživě. A když si všimli lišky, která seděla opodál s vyplazeným jazykem a se zájmem přihlížela, dost je to překvapilo.

Michell zatím svlékl košili, vyždímal ji a hodil stranou. Měl tělo samý sval a vůbec nebyl tak tlustý, jak to na první pohled vypadalo. Mračil se, uvažoval a chystal se Enkrovi přelámat kosti, jestli se mu nepodrobí.

Enkra vyčkal, až ho pevně uchopil a sevřel. Byl to medvědí stisk a Enkrovy mnohem slabší paže neměly moc šancí, aspoň se to tak Leonovi zdálo. Jenže Enkra sevřel těmi pažemi Michellovi hlavu a pozvolna mu jí kroutil – kdyby se byl Michell nebránil, byl by ho uškrtil. Tak musel Enkru ze svého sevření pustit, Enkra jej hned převalil na zem a padl na něj. Několikrát se převalili sem a tam, chvíli byl nahoře jeden, chvíli druhý. Nakonec Enkra přimáčkl Michella a podržel mu svalnaté ruce na zemi.

„Tak co... kdo je silnější?“

„Máš ruce jak sirky...“ vzdychl Michell. „Myslel jsem, že tě... tak už mě pusť!“

„Řekni kdo vyhrál, pak tě pustím.“

„Ty, to je jasný...“

Enkra vstal. Michell taky. A opět se mračil.

„Kdybych tě dostal do vody, tak tě utopím!“

„Tak mě zkus dostat do vody!“

„Nechtěj to! Měl bys po parádě!“ Michell šťouchl do Enkry, že málem upadl, a vytahoval se: „Takovej houžvička... kdybych do tebe pořádně vrazil, poletíš až na měsíc!“

Enkra počkal, až do něj zase strčí. Pak ho chytil za tu ruku a škubl s ním tak prudce, že Michell opět letěl do vody. Enkra tam skočil za ním a oba si sevřeli krk. Kdo se víc nadechl, kluci nevěděli; jen viděli, že se potopili a rvou se pod vodou. Občas se snažili dostat na hladinu, aby se nadechli, ale ten druhý tomu vždy zabránil – kluci to nevydrželi, vběhli na mělčinu a stáli poblíž, aby to viděli. Voda se zakalila jemným bahnem, zvířeným ode dna, a z toho bahna se vymršťovaly ruce, nohy a občas i kus hlavy. Potom to všechno pomalu ustalo, Enkra se vynořil a vytáhl za sebou Michella jako utopenou kočku.

Leon a Jean zajásali a vrhli se k němu, aby mu pomohli vyvléct Michella na břeh – dýchal, ale prskal, kašlal a dusil se. Položili ho na břeh, Enkra ho prohlédl a usoudil, že je v pořádku, takže ho nechali a svlékali si mokré šaty.

Bretonci zaváhali – ale vypadalo to, že je po všem a teď už to půjde po dobrém. Takže se taky svlékali, i Michell se probral a začal se v rozpacích zouvat z bot. Nejdříve byl hotov samozřejmě Enkra; protože zůstal nahý, koukali na něj dost překvapeně.

Michell vstal. Uvědomil si, že jeho důstojnost náčelníka mu velí s tím cizincem vyjednávat, a rozum zase radí, aby to bylo po dobrém. Takže řekl: „Já jsem Michell Lavalet.“

„Enkra Weston.“ Enkra mu podal ruku, což Michella překvapilo. Tím víc pak dotaz: „Ty jsi příbuzný s Jeanem de la Valette?“

„S kým že?“

„S rytířem de la Valette, který založil hlavní město Malty. Byl to velmistr Johanitů. To město se po něm jmenuje.“

Michell nechápal, co na to říct, jeho kluci se začali podivně šklebit. Leon a Jean ne, protože moc nerozuměli, co si ti dva povídají. Leon řekl:

„To nemůžete mluvit jako lidi?“

Enkra neříkal nic, zato Michell zavrčel: „To jste se nemohli za ty léta naučit jazyku země, ve který žijete?“

„Pokud vím, žijeme ve Francii!“ mračil se Leon.

„Narodil jsem se jako Bretonec a tak i umřu!“ prohlásil Michell velmi pyšně. Asi to neměl ze sebe.

„Myslím, že vlastenecké city jsou velmi dobrý důvod k boji, přesto bych se přimlouval, abychom mluvili francouzsky,“ navrhl Enkra. „Kdybyste se neuměli domluvit, můžu to přeložit!“

„Jasně,“ odfrkl Michell. „Nám je to přeci fuk!“

Enkra sebral pár úlomků všelijakých klacků a začal z nich dělat ohniště. Dva místní kluci pochopili, co a jak a začali mu pomáhat – taky Michell přišel blíž.

„Nemáš náhodou zápalky?“ ptal se Enkra.

„To nemám. A i kdybych měl, asi by se rozmočily.“

„Nevadí. Já to zapálím dvěma dřevy.“ Enkra si vybral jeden klacek, nožem ho zaostřil. Jiný, z měkkého a trochu ztrouchnivělého dřeva sevřel mezi chodidly, první špičkou nasadil do spáry ve dřevě a začal jím rychle točit mezi dlaněmi. Kluci překvapeně zírali až do chvíle, kdy z obou dřev začal stoupat pramínek kouře. Enkra přihodil ke konci trochu suché trávy, opatrně zafoukal a už vyšlehl plamínek.

„No páni!“ řekl jeden z Bretonců. „Tohle jsme neviděli!“

„Co seš zač?“ ptal se Michell. „Indián?“

„Taky trochu,“ Enkra začal obhospodařovat oheň a další z kluků, chtěje mu pomoci, se snažil zlomit klacek.

„Nojo... sekera je v jezeře...“ řekl.

„Tak ji vylov a nekecej!“ vyštěkl na něho Michell.

Kluk zaváhal a Enkra se zasmál. „Já ji najdu. Je tam dost hluboko, ještě by ses utopil...“ Skočil do vody, potopil se a za okamžik se vrátil i se sekerou. Michell se zamračil:

„Pořád vám povídám, vy blbci, že se máte naučit pořádně plavat! Potom by vám to každej nenatřel takhle blbě...“

Nikdo se neodvážil mu připomenout, že sám dopadl nejhůř. Usedli k ohni do kruhu a hloupě koukali jeden na druhého. Michell si všiml Sindy, která si sedla vedle Enkry. „To je liška, jo?“

„Ano. Jmenuje se Sindy a můžete si ji pohladit.“

Ti bližší toho využili a Sindy to strpěla bez obrany.

Pak nastalo delší dobu ticho. Až Enkra to nevydržel:

„Leon přišel, aby vám něco řekl.“

„Leon?“ Michell se zamračil ještě víc než předtím. „Myslel jsem, že Leon je zašitej v polepšovně.“

„Byl a už není. Nelíbilo se mu tam, takže se rozhodl odejít.“

Michell pokrčil rameny. A Leon řekl:

„Protože se zjistilo, že se moc vytahujete a jste už moc voprsklý, chceme vám ukázat, kdo je tady pánem. Co jsem byl zavřenej, měli jste tady vy vesnický burani svatej klid. Tak je na čase, abyste zas dostali pěkně přes kokos.“

„To je na čase! Zvlášť, jestli ses tam v tý polepšovně naučil rvát líp než dřív. Vždycky jsi zatím dostal takovou nakládačku, že ses zastavil až doma, aby sis vyměnil kalhoty.“

„Mohl jsi vidět, že jsem se něco naučil! Jenom ty zůstáváš pořád stejnej buran, jak je vidět.“

„Taky jsem nebyl na študiích v lochu. Každej jsme nějakej.“

„Jestli mi to ještě jednou připomeneš, dostaneš přes hubu.“

„A co bych to připomínal? To snad každej ví, ne?“

„Já to nezapírám. Včera já, zejtra tam můžeš bejt ty. A jsem zvědavej, jestli seženeš nějakýho kamaráda, kterej by tě vodtamtud dostal, jako mě!“

„To tenhleten, jo?“ kývl Michell hranatou hlavou. „A kdo vůbec poroučí tý vaší bandě? Ty nebo von?“

Leon zaváhal, a Enkra řekl: „Samozřejmě Leon.“

„Jakto? Ty seš přeci lepší, ne?“

„Jenže já odejdu, ale Leon tu zůstane.“

„A ty seš tady jako co?“

„Říkal jsem, jako Leonův host. Jsem jejich kamarád a budu bojovat po jejich boku.“

„A dostaneš s nima taky nářez. Nemysli, seš možná dobrej, lepší než každejkoliv z nás, ale voni jsou slabota. Béčka, který nestojej za to, aby si vo ně člověk vopřel bicykl. Radši to polož a dej se k nám.“

„Kdybych bojoval na silnější straně, nebavilo mě mě to! U nás je takový zvyk, že ten nejlepší si zahraje s ostatníma honičku – utíká jim, a kdo ho chytí, může se nafukovat, že je lepší...“

„Nojo, u vás. A kdepak to je?“

„Ostrov Armin. Slyšel jsi o něm?“

„No... v zeměpise něco povídali. To je dost daleko, žejo?“

„Na druhým konci světa.“

Michell mávl rukou. „No dobře. Tak bude válka, no. Kdy?“

„Třeba odpoledne. Nebo zejtra. A tady v pískovně!“

„Jsem pro. Do zejtřka svolám všechny kluky...“

„Je vás hodně?“ ptal se Jean.

„Rozhodně dost, abysme ti načechrali ten tvůj parádní hřebínek! To se opičíte po něm, s těma vašima účesama?“

„Pořád lepší tohle, než bejt vylepanej jako gorila!“

„Abych ti tu parádu nepřistřih sám!“

Enkra zvedl ruku. „Ne, že bych vás chtěl srážet v rozletu, pánové, ale stříhat zajatce je známka velice špatného chování! Aspoň u nás to dělají jen lidé v kvalitě nevědomosti...“

Michell se zamračil. „A co se ještě všecko nesmí? Nejste vy moc uhlazený a naparáděný panenky?“

„Nesmíš nikomu ublížit natolik, aby to zanechalo následky. Třeba mu nesmíš useknout nebo zlomit ruku. S tím souhlasíš, ne?“

„No jasně,“ Michella ta možnost trochu vylekala. „Ale normálně snad zajatce mučit můžem, ne?“

„Jak mučit?“

„No... však uvidíš, až tě chytnem!“

„Začínám zrovna dostávat chuť!“

„To by tě pěkně rychle přešlo, kdybysme tě chytili! Takový mučáčo, jaký my umíme udělat, zatím každýho pěkně zlomilo! A prosil bys jako malej harant!“

Enkra se usmál, vesele a bezstarostně. „Udělám všechno pro to, abych to mohl vyzkoušet! Jenže, nejdřív mě musíte přemoct, a to asi nebude žádná sranda!“

„Neboj! My už se stačíme připravit...“

„Dobře,“ řekl Leon. „Zítra zahájíme válku. A do té doby bysme mohli smluvit příměří...“

„Souhlasím...“ řekl Michell vznešeně.

Oba náčelníci si podali ruce. Enkra byl vyzván, aby dohodu stvrdil, tak si potřásli rukama ještě s ním. Využil toho a naučil Michella zalamování palce.

Jean jenom čekal, až se to trochu uklidní; pak si šel prohlídnout vor, který Michellovi kluci stavěli.

„To čumíš, co? Líbí se ti to?“

„Ale jo, celkem. Jenom škoda, že to nepoplave.“

„Proč by to nemělo plavat?“

„Nevím. Ale Enkra to říkal.“

Byl povolán Enkra. Obešel vor a řekl: „Levá strana bude pořád stlačovaná pod vodu. To je vidět na první pohled. Ten vor poplave v nejlepším případě jako postřelená kachna.“

Tím ovšem všechny krutě urazil; začali mu jeden přes druhého dokazovat, jak se mýlí, tak mlčel a vyčkal, až svoje dílo dokončili a spustili na vodu. Michell a dva další na něj vstoupili a odrazili od břehu – asi deset metrů od mělčiny se vor začal levou stranou nořit do vody.

„Říkal jsem to.“ prohlásil Enkra a sedl si na břeh.

Kluci vytáhli vor. „Tak to asi taky víš, co s ním udělat, aby to plulo!“ nadhodil Michell.

„Věděl bych. Ale musí se to celý přestavět.“

„Tak nám to teda ukaž!“

Enkra se chopil sekery. Co oni předtím pracně stloukli, on zase rozbil, i když opatrně, aby nezpřelámal dřevo, jehož neměli nazbyt. Přemístil jednotlivá prkna, znovu je tu a tam stloukl dohromady, ale některé spojoval jenom houžvemi, tenkými klacíky, které zkrucoval mezi dvěma kmeny. Byla to dost těžká práce, ale když to ukázal Michellovi, dokázal to i on.

Nakonec, až pozdě odpoledne, mohl vor vyrazit na svoji první plavbu. A tentokrát se už nepotápěl.

„Seš dobrej,“ uznal Michell smutně. „Nedá se nic dělat.“

„Dalo by se. Kdybys sehnal čtyři starý soudky, uvázali bychom je ke kostře, jako plováky. Unesl by víc...“

Michell na něj chvíli nechápavě zíral. Pak se rozesmál: „S tebou budou opravdu fajn prázdniny!“

Zůstali u vody, dokud se nezačalo stmívat. Pak se rozloučili a Enkra s Leonem a Jeanem odešli v klidu domů.

Errata:

30.05.2021 11:44