Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

V táboře Enkra zjistil, že se jejich počet rozrostl. Někteří kluci jen zaběhli domů, tam si vzali deky a spacáky a přišli bydlet do lesa. Usoudili, že jim tam bude líp než doma, někteří to měli i dovoleno od rodičů. Ti ostatní, kteří se ještě příliš báli, šli spát domů, ač neradi.

U ohně bylo mnohem veseleji než dřív, když tu bydleli ve třech. Zvlášť se to líbilo Sindy; lítala sem tam, pletla se každému pod nohy a okukovala kluky. Už se naučila trochu rozumět, co se povídá, zvlášť se jí líbilo, když někdo začal zpívat. Hned jak postřehla melodii, zvedla čenich k obloze a tiše vyla do taktu, což se zas líbilo klukům. Nikdo z nich doposud neviděl lišku zblízka a když seznali, že je to vlastně jen přítulný rezavý pejsek, začínali ji mít velice rádi.

Byli by nešli spát dlouho do noci, ale Enkra na tom trval. Ráno je čekal těžký boj, museli se pořádně vyspat. Takže pozdě v noci přece jen ulehli a neúnavná Sindy je střežila, podřimujíc Enkrovi v náručí.

Ráno se vykoupali v moři a zacvičili si. Počkali na ty, co museli přijít z města, a Enkra přehlédl, zda mají všichni dobré zbraně. Především dlouhé pružné hole, které sice označovali jako meče, ale používali jako klacky. Enkra sám si usekl pevnou tyč dlouhou asi dva metry; říkal, že tím se ubrání třeba dvaceti protivníkům, a nikdo neměl odvahu mu odporovat.

Po snídani vyrazili zvesela na cestu – v lese potkali sice hajného, ale Sindy ho zvětřila na dálku, tak se rychle schovali za keře a do proláklin, a hajný prošel okolo, aniž si jich všiml.

Kousek od pískovny se sešli k poslední poradě.

„Mám takový nápad,“ řekl Enkra. „Oni myslí, že jsme zbabělci a oni že jsou silnější. Napadlo mi, že bychom jim v tom měli vyhovět. Až nás napadnou, a oni tam na nás už určitě čekají, dám se do nich. Vy se chvilku můžete prát, aby to nevypadalo blbě, ale potom se dáte na útěk. Až jim utečete, obejdete to a budete sledovat, kam mě zavedou. Asi budou chtít vyzkoušet to svý slavný mučení – klidně, těším se, co mi předvedou. Potom je obejdete a přepadnete. Jasný?“

Klukům se plán velice zalíbil a schválili jej. A hned vyrazili v dlouhé řadě do pískovny, kde se zatím nehnul ani lísteček, ač Enkra velmi dobře věděl, že tam kluci jsou.

Útok přišel zcela náhle; ze všech křovin se vyrojili Michellovi kluci a vrhli se na čelo Leonova vojska, chráněné především Enkrou. Ten bojoval jako lev, odrážel oběma konci svého klacku útoky jednotlivých nepřátel, a s válečným pokřikem leopardů ještě postupoval. Neviděl, že za jeho zády začali ustupovat a nakonec zbaběle utekli, i se svým velitelem. Enkra zůstal sám a boj ho pěkně unavil; nakonec se mu sám Michell vrhl po nohách, podrazil mu je a dostal ho na zem. Rázem byla na Enkrovi kupa klukovských těl, a svázali ho jako balík.

„Tak vidíš,“ říkal Michell, ozdobený slušivou modřinou nad pravým okem. „Povídal jsem ti, že lepší jsme my...“

„Asi máš pravdu,“ připustil Enkra. „Kdepak je Leon?“

„Utekl, zbabělec! Viděl jsi, jak zdrhali? Jako králíci! Naučil se v té polepšovně jenom utíkat!“

Enkru postavili na nohy a postrkovali ho dozadu, do hloubky kaňonu, vytvořeného vylámáním pískovce. Muselo se podél jezírka a museli jít jeden za druhým, jinak se jim těžko lezlo do stráně. Bylo to tam velice bezpečné, téměř se tam nedalo dostat.

„Tak jak se ti to líbí?“ ptal se Michell zvesela.

Byla tam připravena konstrukce, kterou občas používali k mučení zajatců – něco jako šibenice, dva kůly s příčným břevnem. K tomu břevnu Enkru uvázali za ruce, a Michell dohlížel, aby stál pěkně na špičkách, s tělem hodně nataženým.

„Zatím je to příjemný,“ komentoval Enkra. „Nedávno jsem byl na zámku Monroesu v Rogerově mučírně. Kluci mě natáhli na skřipec, protože se domnívali, že jsem na svůj věk moc malý...“

Michell si uplivl. Vytáhl z kapsy zavírací nůž. „Leon nás naučil takovou pěknou věc. Máš na svejch hadrech zbytečně moc knoflíků, a to nemá bejt. Takže, nebudeš mít žádný knoflíky.“

Při řeči odřezával jeden knoflík po druhém – Enkra si na to vzal košili s knoflíky odshora až dolů a modré rifle, taky se zapínáním. A taky plavky, kterým Michell aspoň přeřízl gumu, aby líp spadly. Kluci se začali smát a křičet na oslavu, ale Enkra byl docela klidný a působil dojmem, že ho to baví.

„Nojo,“ řekl Michell. „Škoda, že ty seš zvyklej chodit nahej. Když jsme s tímhle začínali, kluci obyčejně dost řvali...“

Enkra neříkal nic. Jenom se usmíval.

„Ty se přestaneš smát, až tě sešleháme kopřivama!“

„Uvidíme, až to přijde.“

Michellovi kluci zatím poplenili kout, kde rostla spousta dlouhých kopřiv. Přinesli je sem a začali Enkru šlehat po obnaženém těle. Enkra mlčel a nechal si to líbit.

„Tak co, jaký to je?“ ptal se Michell spokojeně.

„Říkají, že dobrý na revma. Protože občas spím na holé zemi, třeba mi to bude užitečný na zdraví...“

„To je mizera!“ rozkřikl se Michell. „Aspoň ho seřežte!“

Několik kluků se do něj dalo, ale neměli štěstí. Enkra všechno vydržel, aniž dal najevo bolest nebo strach.

„A to je všecko? Já vymyslím daleko lepší věci, až tě dostanu pod ruku!“

„Jenže, ty mě nikdy pod ruku nedostaneš!“

„Naučili mě jednomu moudrému úsloví: Nikdy neříkej nikdy!“

Michell se zatvářil pohrdavě – přistoupil a zakroutil mu pořádně nosem. Enkra to sice vydržel, ale jen Michell poodstoupil, oběma rukama se chytil příčného břevna, zhoupl se na něm a oběma nohama kopl Michella do prsou. Ten pochopitelně upadl a ostatní se začali smát.

„Tak ty budeš ještě kopat? To jsem v životě neviděl... svázanej, a ještě se bude bránit!“

„Z těch tvých pout bych se dostal během pár vteřin...“

„A že jsi to ještě neudělal...“

Enkra visel pořád ještě za ruce. Natáhl se, zachytil zuby provaz na pravém zápěstí a zacloumal jím. Vzápětí vytáhl pravou ruku a tou rozvázal uzel na levé. A už byl bez pout a připraven k boji. Skutečně to trvalo jen pár vteřin a Michell udiveně zíral.

V té samé chvíli se ozval všude kolem válečný pokřik, který Leonovi kluci odkoukali od Enkry. A už vybíhali ze všech stran a vrhali se na překvapené Michellovy bojovníky. Ti dávno odložili svoje klacky i jiné zbraně, nečekali další útok – a byli biti jako žito. Enkra osobně srazil Michella a několik dalších, počínal si teď velice rychle a dost bezohledně. Samozřejmě, že se Michellovi kluci nedali jen tak – rvačka byla všeobecně tvrdá a nelítostná, obě strany při ní získaly řadu boulí a modřin, ale nakonec to Leonovi borci vyhráli a Michellovy spoutali jejich vlastními provazy nebo hlídali, aby se nemohli ani hnout.

Enkra se nejdřív svlékl – Leonovi kluci byli chytřejší a útočili už nazí. Potom si Enkra s Leonem sedli na balvany a nastal čas soudit a rozhodovat o zajatcích. Nejdřív samozřejmě přivedli Michella. Mračil se jako pokaždé, když se mu něco nedařilo.

„Viděl jsi,“ řekl mu Leon. „Že není radno hned jásat, když se ti podaří zajmout našeho kamaráda Enkru. Náhodou, tenhle plán včetně jeho zajetí vymyslel on, my jsme jenom poslechli.“

Michell to chápal. A mračil se čím dál víc.

„Takže teď jsi v jeho rukou, jak jsi říkal, že nikdy nebudeš. Co ty na to?“

„Jděte všichni do hajzlu!“ řekl Michell temně.

„Obávám se, že nejdřív tam půjdeš ty. Jak vidíš, dostali jsme úplně všechny tvoje kluky. Tentokrát je naše vítězství úplné. Vlastně bysme vás měli vzít do otroctví a vy na nás pracovat.“

Michell něco temně zahučel, a dál mlčel.

„No, zdá se, že ti došla řeč. Tak začneme. Nejdřív se nám vůbec nelíbí, že chodíte tak moc navlečení. K čemu potřebujete tolik hmotných předmětů? Zvykněte si chodit nazí jako my. Aby vám to šlo líp, nejdřív vám uřežeme ty knoflíky...“

Leonovi kluci se do toho ochotně dali; Michellovi byli tu s větší, tu s menší dávkou hrubosti svléknuti a jejich šaty upraveny podle stupně zlosti, kterou na ně kdo měl pro jejich dřívější činy.

Enkra zatím obešel zátočinu jezírka, vlezl do vody a prohlížel si bahno, které se tam usazovalo. Vrátil se zpět a v ruce měl plnou hrst toho černého slizu.

„Je mi vás líto. Tak málo chodíte na slunce, a tak na rozdíl od nás máte uboze bílou kůži, což se nesluší. Takže vás tímhle pěkně natřeme, a necháme to uschnout. Budete nějaký čas černí...“

„Jak černí?“ ptal se jeden ze zajatců.

Enkra mu plácl to bahno na prsa a rozetřel rukou. „Takhle! Až to uschne, už to nikdo nedokáže umýt. Možná by se to dalo odrhnout šmirglem, ale to za nějaký čas. Takže, do nich, pánové!“

„Tohle vám nedaruju!“ Michell cloumal pouty, že se málem osvobodil. „Ty mizero přivandrovalej, že sám jsi tmavej jako vopice, tak nás chceš taky načernit? Já ti ukážu, jenom co mě pustíte... ááá!“ zmlkl, když mu někdo zaplácl pusu dávkou bahna.

Leonovi kluci se dali do práce s nadšením – namazali všechny zajatce od hlavy k patě černým bahnem, zvlášť si dávali záležet na hlavě, dokonce i do vlasů jim vetřeli bláto. Nepočínali si při tom moc šetrně, tak zajatci nadávali, vzpírali se a zkoušeli se bránit. K ničemu jim to nebylo, nakonec byli všichni černí jako v Africe, a Leonovi kluci nevypadali o mnoho líp.

„Nechte je na slunci usušit,“ řekl Enkra. „Tak je to nejlepší. Máme doma takové bahenní lázně – dělá to prý dobře na prokrvení kůže a taky na srdce, jako prevence proti infarktu. Vlastně vás léčíme, měli byste nám být vděční...“

Podle toho, co zajatci říkali, moc vděční nebyli; nadávky, které Enkrovi adresovali, byly některé velmi neobvyklé a i zkušení Leonovi kluci se lecčemus přiučili.

Křik a nadávky se rozléhaly po celém okolí – to zapříčinilo událost, která se, po pravdě řečeno, neměla stát. Ale stalo se to, a Enkra se to dozvěděl, až když bylo pozdě. Protože nahoře na cestě se objevili nějací lidé a jeden z nich vykřikl:

„Hej, vy tam! Co to tam vyvádíte?“

Enkra se otočil. Stáli tam dva četníci a netvářili se moc přívětivě. Naopak, ten větší a tupější si pohrával s dlouhým bílým pendrekem.

„Pojďte sem!“ vykřikl na ně Michell. „Podívejte, co s náma udělali!“

„Vidím,“ řekl starší a trochu chytřejší četník. „Kdo to byl?“

„Támhleten,“ ukázal Michell hlavou, protože ruce měl svázané. „Ten to všechno vymyslel!“

Četníci postavili kola a sestupovali dolů se svahu. „Ty?“

„Když chcete, tak třeba já.“ usmál se Enkra.

Slezli a rozhlíželi se. Nelíbilo se jim nic z toho, co se tu dělo, ale nejmíň ze všeho se jim líbil Enkra.

„Co to tady vyvádíte?“

„Nic. Jen si tak hrajeme.“

„To je ale dost divná hra!“

„Nám se líbí. I Michellovi se líbila, dokud vyhrával.“

„Proč jste je namazali tím svinstvem?“

„Je to prý zdravé na prokrvení kůže...“

„Já ti prokrvím kůži, že se tejden neposadíš!“ vykřikl mladší četník a zamával pendrekem.

Enkra udělal malý krok zpátky, ale nepřestal se usmívat.

První četník zarazil kolegu pokynem ruky. „Proč chodíte nazí?“

„Když už se zmažeme sami, nemusíme snad zmazat svý hadry. Ale jestli chcete, my se klidně zmažem jako prasata, nám o to zas tolik nejde...“

„Řečí máš dost, a docela vtipných! A kdopak vlastně jsi?“

„Sandokan, tygr z Mompracemu...“

„To kvůli těm tvejm dlouhejm pačesům?“ zasmál se četník. „Ale vážně, tvoje jméno chci slyšet!“

„Zrovna si teď nějak nemůžu vzpomenout...“

Michell zaváhal, ale radši mlčel. Leon a ostatní se rozhodli, že nejlepší bude tiše zmizet – někteří se už začínali ztrácet. Leon to viděl a pokynul jim, aby se poztráceli co nejdřív.

„My totiž zrovna pátráme po jednom takovým, jako jsi ty. Po klukovi s dlouhejma vlasama, kterýho by se moc rád zeptal náš pan vrchní strážmistr na jednu záležitost. Jak to bylo s polepšovnou a jistým Leonem Devartem, kterýho odtamtud unesli.“

Enkra pokrčil rameny. „O tom nic nevím.“

„A toho Devarta taky neznáš, co?“

Jeden z Michellových kluků se dostal z pout a chytil Leona za ruku: „Tenhleten je Devart, pane strážníku!“

„To bych neřekl! Podle popisu má být Devart blonďák!“

„Má přebarvený vlasy, pane strážníku,“ hlásil horlivě ten klouček. „Já ho znám ještě z dřívějška...“

„Tak? A to by tady někde měl být i Jean Carmeau!“

„To je támhleten!“ ukázal někdo na Jeana.

„Tak to je jasný,“ četník vytáhl z kapsy pouta. „Takže pánové, pěkně nastavte ručičky, a půjdem.“

„Nepůjdem.“ řekl Enkra.

„Co? Snad by ses nechtěl pokusit vzepřít se úřední moci?“

„Rád bych to aspoň zkusil. Starší kamarádi říkají, že vždycky je dobře se aspoň pokusit...“

„Bránit se četníkům je ale velmi nepěkné!“

„Být zavřený je zvlášť nepěkné, pane. Už jste někdy bručel v kriminále? Já jo, a nebavilo mě to...“

„To sis měl rozmyslet dřív, chlapče. Tak ty ruce!“

Enkra kývl na kluky, aby se rozestoupili. Mladší četník k němu přistoupil blíž. „Říkají, že prej se umíš dobře rvát! Tak uvidím, jak dlouho se mi dokážeš bránit!“ zamával opět pendrekem.

„Tobě třeba do smrti! A jestli mi ještě jednou mávneš kolem nosu tím nesmyslem, tak jseš bez něho!“

Četník se pokusil jej udeřit. Neměl to dělat, protože Enkra uhnul a udeřil ho přes ruku hranou dlaně. Četník zasténal, chytil se za tu ruku a vzápětí dostal další ránu, tentokrát do břicha. Enkra mu vyškubl pendrek a hodil jej do jezírka.

„Já jsem ti říkal, abys to nedělal!“

„Tohle je útok na veřejného činitele!“ rozkřikl se starší četník. „Chlapče, za tohle tě polepšovna nemine!“

„Když mě ovšem chytíš. Zkus to, a pak mluv!“

Teď se na něj vrhli oba – chvíli padaly rány, potom se jeden po druhém složili na zem a sténali bolestí. Enkra sebral pouta, která jim vypadla na zem, spoutal jim ruce a pouta provlékl kolem kůlu, na kterém byl přivázán. Teď byli uvázáni sice volně, ale tak, že se nemohli uvolnit. Sebral jim i jejich revolvery a odložil je stranou, aby se k nim nemohli dostat.

„Tohle... je nejhorší, cos mohl udělat!“ sípal starší četník. „Okamžitě nás odemkni, nebo to bude ještě horší!“

Enkra si pohrával s klíčkem. „Mohlo by se stát, že by někdo z těchhle zbabělců chtěl poslechnout. Ten klíček zkrátka nebude.“ Před jejich očima zkroutil klíček v prstech do vývrtky. Byl z dobré oceli a četníci nevěřili, že by jej někdo ohnul i kleštěmi. „Jo, ty bouchačky; vzít vám je nechci, ale nechat taky ne. Tak je trochu namočíme.“ Vzal revolvery i s pouzdry a hodil do jezera, kde byla největší hloubka.

Starší četník jenom zalkal. „Víš, co je za tohle?“

„Ono se to sejde. Teď už na tom tolik nezáleží. Nebo toho nemám na triku ještě dost?“

„Každým dalším zločinem jen zvyšuješ dobu, po kterou budeš uvězněn! Nevíš snad, že ti můžeme hodně pomoci, když dosvědčíme, že jsi se choval řádně a snažil ses napravit svoje provinění?“

„Vím. Taky to někdy říkám lidem, když je vyšetřuju.“

„Ty – a vyšetřovat? Jak to myslíš?“

„Jak to povídám. Já jsem taky policajt, aspoň někdy. Takže mě neukecáš, pane kolego...“

Četníci zmlkli. Enkra kývl na Leona:

„Málem bych zapomněl na místní tradiční zvyklosti! Přece ty knoflíky! Takové zlaté a parádní ještě nemáme!“

Řezání knoflíků Michellovým klukům se nezúčastnil, ale teď si zgustnul – osobně odřezal všechnu parádu z uniforem obou četníků a vůbec nedal na jejich nadávání.

„Tak se tady mějte hezky! Ještě vám prohlídnu pouta, aby vás náhodou někdo nepustil. A berte na vědomí, že jsem se k vám zachoval ještě pěkně – zasloužíte si mnohem víc!“

„My se ještě sejdeme!“ křičel za ním mladší četník.

„Nepřál bych ti to...“

A tak už mlčeli až do chvíle, kdy Enkrův oddíl opustil bojiště. Zbyli tu jenom Michellovi kluci, důkladně svázaní. Michell sám, který byl dost blízko, se snažil uvolnit z pout – ale byly to kvalitní řemeny, dokonce ty jeho.

„Poslyš, chlapče,“ oslovil ho starší četník. „Musíš se z toho dostat, a pomoci nám upozornit naše velitelství!“

„To se pěkně řekne – jenže, dostat se z toho není tak jednoduchý, jak by se vám zdálo!“

„Já vím, já vím. Ale stejně bys to měl zkusit...“

„Kdybych aspoň věděl, jak to dokázal on! Dostal se z pout za pár vteřin – a to jsem ho svázal, jak nejlíp jsem uměl!“

„Tys ho měl spoutaného? Proč jsi ho neodvedl k nám na stanici? Bylo tvou povinností ho předat úřadům, když jsi ho chytil!“

Michell po něm jenom otočil hlavu. „Vy jste přece...“

„Nono,“ zavrčel mladší. „Nějak ti moc narostl hřebínek! Nemusíš si z něho zas tolik brát příklad!“

„A proč vy jste se do toho pletli?“ vybuchl Michell. „Co je vám vůbec po tom, co my si děláme? Proč se montujete do věcí, po kterých vám vůbec nic není?“

„Byla to přece naše povinnost! Oni vás mučili!“

„Mučili nebo ne, to je naše věc! Vám po tom bylo...“ Michellovi se podařilo doplazit k jednomu z kluků, a začal mu zuby rozvazovat pouta. Trvalo to dlouho, protože uzly, které používal Enkra, se nedaly jen tak lehce rozvázat. Nakonec se to podařilo, kluk přinesl nůž a rozřezal pouta všem.

Michell vstal a protahoval se. Mladší četník zavolal:

„Utíkej rychle do vesnice a vyřiď, aby zavolali na naši stanici! Teď se vykašli na ty ostatní, to je přednější!“

Michell přišel blíž k němu: „Takhle? Jste pitomej? Copak se můžu objevit natřenej tím svinstvem ve vesnici?“

„To je pravda,“ řekl starší četník. „Nejdřív se umyjte!“

Kluci dokončili práci s rozřezáváním pout kamarádů. Pak vlezli všichni do vody a delší dobu ze sebe drhli uschlé bahno. Dalo to dost práce, drželo jako přilepené; až někdo objevil, že je dobře drhnout se jemným pískem, a konečně začali zase kluci vypadat trochu jako lidé.

„A teď už nezdržuj! Obleč si něco a utíkej domů...“

Michell poslechl – oblékl se a běžel domů, zatímco ostatní kluci se snažili podle pokynů četníků najít v jezírku jejich služební zbraně.

Michell zjistil, že doma je jenom Anitta – seděla na houpačce na zahradě, četla knížku a hladila psa Topa.

„Honěj tě čerti? Vypadáš vytřeštěně!“

„Honěj mě četníci, že mám volat jejich stanici. Jeden cizej kluk je zmlátil, spoutal a uvázal. A uřezal jim knoflíky od uniforem, a potom utek...“

„Cizí kluk? Kdo je to?“

„Má vlasy dlouhý jako holka, a tmavej xicht. I tělo... říkají mu Enkra nebo tak nějak...“

Anitta se usmála. „A jak vlastně vypadá? Je hezkej?“

„Vy ženský jste strašný slepice! Jako kdyby na tom něco záleželo! Vypadá jako z pralesa... divoký zvíře, no!“

Anitta se jenom usmívala. Michell šel domů a oznámil, co je třeba, jejich matce. Ta se sebrala a šla sehnat nějakého muže, aby zavolal na stanici.

Michell vyšel ven a sedl si vedle Anitty.

„Je to dobrej kluk. Kdyby nebyl s Leonem, docela bych ho bral. A rozhodně radši, než ty zabedněný pitomý četníky...“

Anitta neřekla nic. Jenom se usmívala.

Errata:

30.05.2021 11:44