Doktor Merciér vyčkal, až Pierre Chartiér odejde do města, pak se zeptal Simone: „Jestlipak umíš zacházet s plachetnicí?“

„Jasně že jo, jsem holka od moře! Ty nějakou máš?“

„Chtěl jsem nějakou koupit. A rád bych, abys mi při tom pomohla. Ale pojedeme autobusem...“

„Proč ji nechceš koupit tady?“

„Jen tak. Radši to zkusíme někde ve větším městě...“

Takže se Simone hezky oblékla a vyrazili do Brestu. Dle Simone bylo slušné oblečení rifle a tričko, k tomu jakási velmi orvaná bunda, ale na plachtění to bylo akorát. V autobuse Simone dílem podřimovala a dílem se vztekala, že se jede pomalu.

„Umíš anglicky?“ ptal se doktor Merciér.

„Trochu. A proč?“

„Jen tak. Jmenuji se Stuart Hamilton a ty jsi moje přítelkyně. Nepředstavuj se, ani mě nijak neoslovuj.“

„Stuart Hamilton? Co je to za blbost?“ Simone zaváhala, ale potom jí něco blesklo hlavou. A už mlčela.

Pan Stuart Hamilton navštívil obchodní dům, který stál blízko přístavu a prodával i sportovní potřeby. Když začal mluvit anglicky, přišel k němu sám majitel, který tuto řeč ovládal, a vysvětloval mu přednosti všech možných typů sportovních lodí. Simone koukala oběma přes rameno, chytala jednotlivá slovíčka a snažila se pochopit, o čem je řeč. Nakonec se domluvili a všichni tři se vydali do přístavu, prohlédnout si žádanou loď.

Simone čekala nějakou malou plachetnici, ale to, k čemu zamířili, byla dvoustěžňová jachta s pomocným motorem, která unesla deset, v případě potřeby i patnáct lidí. Mělo to spoustu plachet a muselo to stát pěkné peníze, ale to pana Hamiltona zřejmě nezajímalo. Naopak, prohlížel jachtu do všech podrobností, nechal si vysvětlit systém ovládání plachet a dokonce vlezl i do podpalubí, aby se ujistil, že je v pořádku motor. Simone, kterou několikrát požádal lámanou francouzštinou o radu a pomoc, jej ujistila, že krásnější jachtu nikdy neviděla.

A tak nakonec pan Hamilton zaplatil. Směnkou na švýcarskou Obchodní banku v Curychu, kterou podepsal jménem Hamilton. A taky předložil svůj americký pas, jehož číslo a základní údaje si pan ředitel obchodního domu opsal. Pak se zdvořile rozloučili, a doktor Merciér se Simone osaměli na svojí jachtě.

„Já zírám a nevěřím vlastním očím,“ řekla Simone. „Tak ty nejsi doktor Merciér, ale nějaký milionář Hamilton!“

„Jsem obojí stejně.“

„Kdybych tě neznala, klidně bych řekla, že ten americkej pas je úplně pravej!“

„Je pravej.“ podal jí pas, aby si ho mohla prohlédnout.

„To je divný... a můžeš mi ukázat i ten švýcarskej?“

Smál se, když jí ho dával. Simone je srovnávala – byl to stejný člověk, a oba pasy nesly známky používání a cestovní razítka z několika zemí. Nakonec to vzdala.

„Oba jsou pravý,“ řekla rezignovaně. „Tak mi ale řekni, kdo ty vlastně doopravdy jsi! Hamilton nebo Merciér?“

Pan Hamilton nebo Merciér rozhodil rukama. „Jak ti to mám říct? Budeš si zkrátka muset vybrat...“

Simone už našla ztracený klid. „Jak ti mám uvěřit, že jsi vůbec někdo z nich? Co když máš ještě třetí pas na docela jiné jméno?“

„Nemám. Ale kdyby bylo zapotřebí, mohu ho mít.“

Chvíli na něj mlčky a zuřivě zírala. „To znamená, že všechno, co jsi mi o sobě napovídal, nebyla pravda?“

„Většina ano. Přesněji řečeno, od jisté doby ti říkám co nejvíc pravdu. V případě, že ti ji nemohu říct, radši mlčím.“

„Jediná skutečně důležitá věc je to o tvém princi. To je pravda?“

„Ano. Je to můj princ, a já jsem tady, abych ho chránil.“

„A při té příležitosti si koupíš luxusní jachtu.“

„Došel jsem k názoru, že jí bude zapotřebí. A musí to být loď, na jaké je možné se pustit na širé moře. Ostatně, musíme ještě zajistit příslušné zásoby...“

„Počkej... ta jachta je taky pro něho?“

„Může se stát, že bude muset urychleně zmizet. Připravíme mu ji. Když ji nebude potřebovat, tím lépe.“

„Děje se něco nebezpečného?“

„Ještě ne. Ale tuším nepříjemnosti. A jsem placen za to, abych jim předcházel, pokud to jde.“

Simone to pochopila. Vydali se do města nakoupit zásoby a různé další věci, které se dle doktorova názoru mohly při plavbě hodit. Do přístavu jim s tím musel pomoci poslíček z obchodu.

Simone zjistila, že doktor se v plachtařství nevyzná ani za mák. Kdyby ona sama nechtěla natáhnout aspoň nějakou plachtu, jel by celou cestu na motor a podle pobřeží, pro ostudu všem plachtařům. Zato si kolem hlavy uvázal šátek, takže vypadal jako pirát.

„Stejně jsem nevěděla, že máš tolik peněz!“

„Zatím jsem je vzal z konta na nepředvídané účely. Doma mě čeká tvrdý boj, až je budu chtít zpátky. Možná budu muset pár let počkat, než mi je princ vrátí...“

„Kolik ty máš ve skutečnosti peněz?“

„Pár tisíc dolarů na soukromém kontě.“

„A při tom ovládáš milióny?“

„Služba je služba...“ povzdychl si a začal se smát.

Ve stejnou dobu byli na moři také kluci z Cádizu – Juan, Paco a Cvrček spolu s majitelem lodi Hasanem. Blížili se už k Lisabonu, a Hasan pořád nevycházel z údivu.

Především ho překvapilo, jak se samozřejmě ujali jeho lodi. Hlavně Juan a malý Cvrček ji uměli perfektně ovládat – Paco byl na tom hůř, teprve se to učil. Další překvapení bylo, že hned, jak se ocitli mimo přístav, se svlékli – Juan s Cvrčkem měli po těle podivné tetování ze spousty symbolů. Paco je neměl a jeho pleť připadala Hasanovi bledší než u ostatních.

„Paco je místní,“ vysvětlil Juan. „Je to náš kamarád a chce jít s námi, tak jsme ho vzali. Nevadí, zvykne si...“

„A proč máte to tetování?“

„To se u nás dělá každýmu. Je to paráda a taky to oznamuje, kdo je ten dotyčnej a co všechno zažil. Některý kluci toho mají daleko víc... To podle zásluh...“

„Mohl bych mít něco takového i já?“

„Mohl. Jenže bysme nejdřív museli najít někoho, kdo umí tetovat. A kdo zná význam znaků. Já to například neumím...“

Hasan se tedy aspoň svlékl a chodil nahý jako oni. Dost se mu to líbilo – vůbec se mu všechno líbilo.

Když se přiblížili k Lisabonu, začali se oblékat a chystali se k zakotvení. Hasan přihlížel, jak si Juan pečlivě načesává dlouhé vlasy, a pak si přes ně váže pestrobarevnou čelenku. Taky košile, kterou si bral, byla vyšívaná všelijakými ornamenty a zdobená třásněmi po švech.

„Jdeme mezi lidi, musíme reprezentovat. Vem si taky něco extra!“

„A co by to mělo být?“

„Viděl jsem v kajutě takový šátek, co nosí Palestinci.“

„Kefíji?“

„Jo. Jestli to umíš, tak si ji uvaž.“

„Budu vypadat jako nějaký šejk!“

„Jsi přece šejk! Tak ať je to vidět.“

Hasan si uvázal kefíji a za opasek zasunul pochvu s křivákem z Jemenu, který patřil jeho otci. I ostatní kluci se vystrojili, jak nejlíp uměli, a když přistáli, vyrazili společně do města.

„Kde najdem ty tvoje kamarády?“ ptal se Hasan.

„To nevím, nikdy jsem tu nebyl. Ale najdeme je...“

Měl pravdu – po cestě přístavem se Juan najednou podíval na kluka, který postával opřen o palmu a těšil se ze stínu – pohnul prsty a něco jimi ukázal, kluk odpověděl stejně a vzápětí přiběhl. Vyměnili si několik slov a ten kluk zase odklusal.

„Čekají nás. Za chvíli jsou tady.“ přeložil Juan.

„Kolik jich je?“

„Vidíš, na to jsem se neptal. Ale uvidíme...“

Bloumali přístavní čtvrtí – za chvíli se objevil kluk, se kterým mluvili, a za ním čtyři další. Všichni měli těžké tlumoky, někteří vyřazené vojenské, jiní dokonce rukodělné. Tři byli běloši, čtvrtý černý jako bota – ten vedl navíc na řemeni psa neurčité rasy s velkými bílými zuby a zavilým výrazem v obličeji.

Juan jim šel nadšeně vstříc – na Hasana chvíli zapomněli. Zato on mohl vidět, jak si všichni obřadně podávali ruce, zvláštním způsobem se zalomením palce, někteří se dokonce navzájem představovali. Zřejmě se neznali a patřili k sobě jen prostřednictvím kamarádů. Potom Juan představil Hasana a vysvětlil, že je majitel lodi, kterou se pojede. To vyvolalo jejich nadšení a kdo uměli, Hasanovi arabsky děkovali.

Hasan váhal – především se mu nezdál černoch, taky ten pes mu připadal zvláštní. Ale všichni psa hladili a mluvili s ním tak přívětivě, že se Hasan až divil. V arabském světě nemá pes velkou cenu, není-li speciálně vycvičen. Jak se zdálo, tenhle byl.

Zato se Hasanovi zamlouval chlapec jménem Sebastiano, který tu skupinu vedl. Byl ze všech největší, měl dlouhé světlé vlasy a zelenou košili vojenského střihu s jakýmisi odznaky. Když pohnul hlavou, zdálo se Hasanovi, že má v uchu náušnici – a když se opatrně zeptal Juana, Sebastiano to slyšel a ukázal mu ji.

„To není nic zvláštního,“ smál se Juan. „Všichni máme propíchnuté uši, ale v Evropě nic nenosíme...“

„A takové tetování mají taky všichni?“

Sebastiano si rozepjal košili. Při tom si Hasan všiml křížku s černou lilií, kterou nosil na krku.

„Jsem voják Černé lilie. To je zasvěcovací kříž...“

„A jsou tady i kluci, kteří k lilii nepatří?“

„Jasně,“ Sebastiano kývl na ty, co vypadali přece jen poněkud nesví. „To ještě po cestě něco posbíráme! Takhle bysme byli slabá smečka...“

„Potřebujem ještě někoho?“ ptal se Juan.

„Kim vzkázal, abysme sebrali, co se dá. Vypadá to, že budeme potřebovat co nejvíc kamarádů... začíná se to přiostřovat.“

„Myslíš, že se něco semele?“

Sebastiano vytáhl ze své usárny mačetu na sekání cukrové třtiny. „Myslíš, že jsme se s tímhle učili zacházet pro parádu?“

Řekli si to arabsky, takže Hasan rozuměl. Oči mu zaplály.

„Počítejte se mnou!“

„To buď bez starosti!“ rozesmál se Sebastiano.

Odnesli si věci na loď; Juan, Sebastiano a černoch zase odešli, ostatní zůstali. Nově příchozí se zařídili jako doma; svlékli se co nejvíc, málem si sundali i plavky, ačkoliv byli ještě ve městě. Cvrček se dal do diskuse s jedním z kluků, který měl kromě tetování na prsou ještě jakousi kresbu – a přesvědčil ho, aby vytáhl z batohu lahvičku barvy a sadu štětečků.

„Tetování neumí, ale pomalovat se můžem. Jdeme do války, ne?“

Vzal štětce, sedl si před zrcadlo a začal si malovat na paže jakési černé pruhy. Hasan nejdřív nechápal, ale pak mu došlo, že je to obdoba pruhů tygra.

„Za starých časů, když naši chodili do boje, tak se pomalovávali jako tygři,“ vysvětlil Cvrček. „Není to paráda?“

„Je. Ale stejně, vykoupeš se a zase ti to zmizí!“

„Tohle? Za měsíc, dřív ne! Naše barvy jsou kvalitní, jen se podívej!“ Rozběhl se, skočil do vody a zaplaval si ve špinavé vodě přístavu. Ale dokázal, že se pruhy nesmyjí.

Juan a jeho kamarádi se vrátili hodně nakvap a přivedli s sebou ještě dva další kluky, tentokrát vyhlížející jako z divokých vajec. A Juan hned svolával mužstvo.

„Vyjíždíme, a hned, žádný zdržování!“

„Proč, co se děje?“ ptal se Hasan.

„Já ti to potom vysvětlím!“

Jachta opustila nakvap přístav a zamířila na širé moře. Sebastiano kontroloval, zda je někdo nehoní; dva cizí kluci seděli na palubě, neříkali ani nedělali nic. Pes přišel blíž, očichal je a zas odešel.

Teprve když kolem nich nebylo vidět nic než vodu, přišel Juan a Sebastiano. Černoch tu byl taky a překládal Hasanovi. To, že uměl arabsky, ho s Hasanem trochu smířilo – a taky svaly, které černý chlapec měl a se kterými se Hasan nemohl rovnat.

Mluvil Sebastiano: „Jsem jedním z náčelníků smečky, která má tu čest vás hostit. Předem vás upozorňuji, že všechno, co jste až dosud prožili, nás zajímá jen jako příběh z minulosti, a nebudeme z toho vyvozovat nic pro budoucnost. Také vám musím říct, že se nebudeme starat, jsou-li jména, která nám řeknete, pravá nebo ne. Pokud ale chcete, můžete nám o sobě říct, co uznáte za vhodné.“

Kluci se po sobě podívali. Pak ten starší řekl:

„Jmenuji se Pedro. Vyrostl jsem v sirotčinci. Nelíbilo se mi tam, tak jsem utekl. Naučil jsem se krást lidem věci z kapes. Párkrát mě chytili, ale nic mi nedokázali. Teď musím pracovat pro partu starších kluků, kteří mi dělají zeď.“

„To byli ti, co se se mnou hádali?“ ptal se Juan.

Pedro se trochu usmál. „Hádali...?“ řekl nejistě.

„Když chceš, tak kterým jsem rozbil hubu.“

„To už spíš. Nechtěli mě pustit. Jsem šikovný. Taky umím vylézt do okna a otevřít dveře zevnitř. Vylomit zámek... a další věci.“

„Dobře. Jestli si to zasloužíš, pomůžeme ti. Najdeme ti práci, která ti půjde líp než tohle.“

„Děkuju. Chtěl jsem... když jsem tě viděl a pochopil, co jsi zač, byl jsem rád. Proto jsem tě požádal o pomoc.“

To už Hasan nevydržel. Zeptal se šeptem, co se stalo.

„Nic,“ černoch se jenom usmíval. „Viděl Sebastiana a zeptal se ho, jestli by mu pomohl...“

„On věděl, že sháníte lidi?“

„Někdy pomáháme lidem. A Sebastiano vypadá jako náš člověk...“

Teď vypadal obzvlášť, protože se svlékl a jeho šlachovité svalnaté tělo s rituálním tetováním jasně ukazovalo, odkud je.

Nyní vyzval druhého kluka.

„José je můj kamarád.“ vysvětlil Pedro.

„Já vím. Ale ať řekne sám, co je zač.“

Chlapec José měl hezkou, i když trochu vystrašenou tvář, dlouhé vlasy a plachý pohled. Teď, když musel promluvit, se nejdřív obezřetně rozhlédl: „Já... pracoval jsem jako... jako holka...“

Juan a Sebastiano se na okamžik po sobě podívali. Cvrček, který nemohl u ničeho chybět, se ale zeptal:

„Jako jaká holka? Na co potřebujou holku?“

„Jsou chlapi, co jsou na chlapečky. Já jsem si tím vydělával. Ale pak jsem poznal Pedra, ten mě chránil. Můj šéf vyhrožoval, že mi pořeže břitvou ksicht... to už bych si pak nic nevydělal... takže...“

Juan a Sebastiano se po sobě opět podívali. Pak Juan řekl:

„Zapomeneme na to a nebudeme ti to připomínat. Máš stejnou šanci jako Pedro – jakou cestu si vybereš, takovou budeš chodit. Náš princ rozhodne, co s vámi bude...“

„Všechno, jenom se nechceme vrátit do Lisabonu,“ vysvětlil Pedro. „Kdyby nás dostali...“

„Jestli se vrátíte někdy do Lisabonu, můžete si to s těmi chlapy vyřídit, jako jsme to udělali my.“ řekl Juan.

„Naučíte nás bojovat?“ José poprvé zvedl oči a usmál se.

„Naučíme vás karate. Ale netěš se, protože to bude zabíračka. Všichni dostanete školení, že budete potit krev...“

„Já taky?“ ptal se Hasan šeptem.

„Ty obzvlášť. Nemysli si, že když máš naftový vrty, nemusíš se sám umět bránit...“

„A co za to budete chtít? Instruktoři karate berou pěkný prachy!“

„My cvičíme zadarmo. Ale neboj se, něco chtít budem...“

Hasan se pokusil chvíli uvažovat. „Naftu?“

Arminští kluci se rozesmáli. „Naftu máme. A i kdyby, to je záležitost budoucnosti. Zatím potřebujeme tu tvoji jachtu, abychom se tam dostali. A možná taky odtamtud.“

„Nemysli si, že je to jen tak,“ dodal Sebastiano. „Možná budeme muset utíkat. A možná dokonce přes moře. Troufal by sis doplout třeba... do Maroka? Nebo do Ghany?“

„Sám... bez lodníka?“ Hasan zaváhal.

„S námi.“

„No... s vámi jo. Ale... bude to fakt nezbytný?“

„To nikdo nemůžeme vědět. Ale musíme být připravený na všecko, za všech okolností...“

Jeden z kluků přišel blíž a řekl něco arminsky. Juan se jen zasmál: „Jo, taky buď připravenej, že se musíme zastavit v Santanderu. Je to v Biskajským zálivu a čekají tam prý na nás ještě nějací kamarádi...“

„Dobře,“ Hasan pokrčil rameny. „Jen tak pro zajímavost, kolik vás bude dohromady?“

„To nikdo neví – kolik se sejde.“

„Ani váš velitel to neví?“

„Ten? Jenom to spustil, a kde se s ním sejdem, to zatím nevíme. Jmenuje se Kim a je z Paříže. Ale co dělá teď, to ví jenom Bůh...“

Jestli se Bůh dobře díval, mohl vidět Kima a jeho dva kamarády, jak vystupují z autobusu v Troissy-sur-Mére. Vylezli, složili své ruksaky na hromadu a rozhlíželi se okolo sebe.

„Tak jsme šťastně tady,“ řekl chlapec, kterému říkali Dinky a byl synem šoféra arminského velvyslanectví.

„Hrozná díra,“ řekl druhý, který se jmenoval Claude a byl synem státního návladního, proslulého tvrdými rozsudky proti výtržníkům. O svém synovi se tento pán domníval, že se nachází v prázdninovém táboře pro dobře vychované děti.

„Je to tu pěkný,“ řekl Kim, který nikdy neztrácel optimismus. „Teď jenom zjistit, kde je náš kamarád...“

„To snad budou vědět místní lidi, ne?“ ptal se Claude.

„Těžko. Těm se asi nechlubí...“

Vzali si bágly a bloumali po městě. Nikdo si jich moc nevšímal, takových tu viděli spoustu. Nakonec Kim rozhodl, že nejdřív se zajistí ubytování.

Bruno byl německý student. Přijel do Troissy společně s kamarádem Gerhardem a dívkami Inge a Lotte. Inge byla dle vlastního názoru malířka a milovala divoké pobřeží Bretaně, ostatním třem to bylo jedno. V současné době se Bruno procházel otráveně po nábřeží a přemýšlel, jestli se na to nemá vykašlat a zapadnout do nejbližší hospody.

Tři kluci, kteří mu vstoupili do cesty, v něm nevyvolali větší zájem než jiná překážka v cestě. Ale jeden z nich si ho pozorně prohlédl a řekl:

„Ty vypadáš jako Němec!“

„To bude asi tím, že jsem Němec. Ale ty na Němce nevypadáš, asi taky nebudeš.“

„To je v pořádku. Mohl bys nám pomoci?“

Bruno zaváhal. Vypadali docela normálně. Až na to, že se Kim choval poněkud rázněji, než je mezi dětmi zvykem.

„Přijde na to, s čím.“

„Potřebujeme zajistit prázdninový tábor. Prohlídl jsem si plánek města a je tam takovej camping na kraji, kterej není moc nóbl. Mohl bys nám tam zajistit noclehy?“

„Proč já?“

„Jseš dospělej. Vypadáš jako vedoucí prázdninovýho tábora.“

Bruno váhal a pozoroval Kimovy oči. „Proč zrovna já?“

„Nemáme nikoho jinýho po ruce.“

„Je v tom nějaká levota?“

„Je v tom nějaká levota.“

„A když se něco stane, bude to na mně?“

„Bude lepší, když hned potom zmizíš. Kdyby něco, tak ti někdo ukradl pas. Dám ti za něj dvě stě franků.“

Bruno polkl naprázdno. „Chlapče, z toho kouká tak veliká levota, že si mě přivezou jako svědka, když to praskne.“

„Když bude nejhůř, podplatím taky správce, aby tě nepoznal.“

Bruno ještě chvíli váhal. Pak řekl: „Kolik vás bude?“

„Pro začátek čtyřicet. Deset stanů po čtyřech...“

„Dobře, zajistím to. Ale potřeboval bych nějaký doklad, že jsem skutečně váš vedoucí...“

Kim kývl hlavou. Z telete vytáhl složku na spisy a z ní strojem psanou objednávku s dost nezřetelným razítkem. Podle pasu doplnil Brunovo jméno jako vedoucího a dal mu ten papír. Bruno pokrčil rameny, protože francouzsky moc neuměl, ale souhlasil.

Camping se nacházel v bezprostřední blízkosti přístavu, a nevynikal žádnou komfortní pláží; byla to jen úzká nudle, končící na jedné straně skalisky a hlubokou proláklinou, na druhé straně začátkem betonového mola. Správce byl starý, neoholený a poněkud podnapilý, ale když se dozvěděl, že sem má namířeno celý tábor, hned oživl a potěšilo ho to. Formality vyřídil velmi rychle, dokonce koktal německy – Kim mu pomohl tím, že tlumočil, kde bylo zapotřebí. Dinky zatím prohlédl pláž a dokonce se potopil i do hloubky u skalisek – přišel velmi spokojený.

„Bude se tu moct přistát... kdybysme sehnali loď.“

„Dá se tady vypůjčit loď na plachtění?“ ptal se Kim.

„Jasně, že jo... tam dál je půjčovna loděk...“

„A mají tam i nějaké plachetnice?“

„Na to, co umíš ty, určitě budeme mít lodí dost...“

Kim se tiše smál a i dědkovi to přišlo k smíchu. Přijal od Kima zálohu a ani se nedivil, že neplatí Bruno. Pak si kluci vytyčili plochu pro tábor a hned začali stavět stan. Bruno očumoval.

„Povídejte mi, co se bude dít!“ řekl, když skončili.

Kim se zasmušil. „Když ti to řeknu, budeš z toho mít jenom nepříjemnosti. Budeš vědět víc, než se sluší a patří.“

„To je mi fuk.“

„Dobře. Je tady jeden kamarád a vede nějaký spor s lidmi okolo. My se domníváme, že dojde k boji. A chceme mu v tom boji pomoci.“

Bruno uchopil jeho rozepjatou košili a stáhl mu ji přes rameno. Pak přejel rukou tetování na jeho paži.

„Kdyby mi to řekl někdo jinej, tak bych se smál!“

„Smích je zdravej,“ řekl Kim. „Klidně se směj. Ty jo.“

„Dělám medicínu v Heidelbergu. Nepotřebujete doktora?“

„My jsme taky doktoři.“

„A člověka jako já nepotřebujete?“

„Nejseš na to trochu starej?“

„Je mi třiadvacet. Zdám se ti tak moc starej?“

„Nejde o léta, ale o to, jestli nemáš třeba zábrany.“

„Měl jsem, když jsem ti pomohl?“

Kim k němu chtěl natáhnout ruku, ale pak se zarazil. „Jsi tady sám, nebo s někým?“

„Plus jeden kamarád a dvě holky.“

„Mluvíš jen za sebe nebo i za ně?“

„Jestli to, co se bude dít, bude zajímavý, tak i za ně.“

„Zajímavý to bude. Ale možná půjde i o krk.“

„Tak s náma počítej.“

Kim mu podal ruku. Se zalomením palců. Ostatní dva to udělali po něm a řekli i svoje jména. Pak řekl Kim:

„Zatím jdi k těm svým kámošům a řekni jim, co a jak. Zůstaňte zatím, kde jste, třeba to tak bude lepší. Jsi starší, ale myslím, že bys mohl udělat, co ti radím...“

„Jsem pro, náčelníku.“

„Tak ahoj. Až se sejdou kamarádi, pošlu pro tebe...“

Bruno vyšel z tábora a zamířil do města. Kamarádi už se po něm sháněli – hned zčerstva jim vyklopil, co se děje.

„Zvláštní,“ řekla Inge. „Už jsem chtěla odjet, ale tohle...“

„Třeba se něco strhne!“ vycenil zuby Gerhard.

„Mám nápad,“ řekla Lotte. „Jděte zatím do hospody, já tam za váma přijdu. Teď musím nejdřív zaběhnout na poštu...“

„Co chceš dělat?“

„Mám kamaráda Lothara, je to novinář. Třeba by ho to zajímalo!“

„Novinář? Je dobrej?“

„Jasně! Vylili ho ze Spiegelu za seriál o demonstracích proti vybíjení velryb. Teď dělá hlavně pro nezávislej tisk...“

„K jaký patří straně?“

„Zelenej, jako my.“

„Tak ho zavolej. My ti zatím objednáme pivo.“

Kim s kamarády procházeli městem a Kim si tiše hvízdal. Ostatní dva se rozhlíželi, a moc se jim to tu nezdálo.

„Není vidět nikde žádný kluky,“ řekl Claude. „Jenom takový turistický, s rodičema...“

„Možná, že jsou někde s ním...“ pokrčil Kim rameny.

„Že by to už začalo? A bez nás?“

„Hele!“ ukázal Dinky na četnickou stanici. Vybíhali z ní strážníci, nasazovali si čepice a nasedali do džípu, který se vzápětí rozjel, dost divoce.

„Potíže,“ řekl Kim spokojeně. „Možná se něco dozvěděli a teď se shánějí, kdo to zavinil.“

„Myslíš, že jdou po něm?“

„Já nikdy nemyslím. Myšlení bolí.“

Pokračovali v cestě a rozhlíželi se. Claude řekl:

„Támhle vidím nějakýho kluka. Ale je divnej...“

„Vypadá jako plyšovej medvěd.“ soudil Dinky.

„Nevadí. Pohovoříme.“ rozhodl Kim.

Chlapec byl oblečen do manšestrového oblečku hnědé barvy, dost parádního na místní zvyklosti. Vlasy měl taky hnědé, téže barvy jako jeho obleček, a načesané do ofiny. Když spatřil tři cizí kluky o hlavu větší, plaše zamžoural očima za silnými brýlemi.

„Ahoj,“ řekl mu Kim. „Ty jsi zdejší nebo turista?“

„Ahoj,“ řekl chlapec. „Zdejší... Proč?“

„Pojď bokem a hodíme řeč! Neboj se nás, my ti nic neuděláme!“

Chlapec si ho prohlížel. Svalnaté nohy v džínsách, bílé tenisky, khaki košile s pestrými nášivkami, šátek na krku. Křížek s černou lilií, prosvítající pod šátkem. Pravé zápěstí chráněné koženým chráničem, na levé ruce kromě hodinek řetízek s nějakou ozdůbkou. Na spodním rtu zarostlý šrám. V levém uchu stopa po propíchnutí. Tmavé pozorné oči. Vlasy delší než se sluší, sčesané dozadu.

„Já se nebojím.“ řekl.

Prošli nějakou uličkou a sedli si v parčíku na lavičku. Dinky se na ni nevešel, sedl si na zem se zkříženýma nohama.

„Patříš k místní partě?“ ptal se Kim.

„Ne, nepatřím. Myslíš k partě Leona Devarta?“

„Jo, toho. Ale víš o něm?“

„Podle toho, co.“

„Hledáme jednoho kamaráda.“

„Toho cizince, co vytáhl Leona z pasťáku?“

„Přesně. Copak o něm víš?“

„Je to váš princ. Enkra Weston.“

Armini na chvíli zaváhali. Nebyli zvyklí mluvit tak otevřeně o věcech, které považovali za tajné.

„Ty víš, kdo jsme?“ zeptal se Claude.

Chlapec se zarazil, ale Kim na něj spiklenecky zamrkal.

„Voko není blbec – voko vidí! Žejo?“

„Jasně.“ řekl chlapec a uklidnil se.

„Tak co víš o Enkrovi?“

„Přišel a vytáhl Leona z díry. Teď vede válku – asi s bandou Michella Lavaleta z tý vesnice za kopcem.“

„To se o něm ví všeobecně, nebo to víš jenom ty?“

„Nikdo ještě nic neví. Ale pátrají po něm. Je tady jeden inspektor z Paříže. A taky jeden moc divnej chlapík...“

Kim kroutil hlavou, ale Dinkymu se to přestalo líbit.

„Poslechni, Méďo Béďo, ty toho víš nějak moc! K partě nepatříš, a Enkra jistě nerozkecával svý záležitosti po celým okolí. Tak jak je možný, že toho víš tolik?“

„Když se někdo moc chce něco dozvědět, tak se to taky dozví.“

„A co když bychom my chtěli taky něco vědět?“

„Přijde na to, co.“

„Co měl Enkra s těmi americkými vojáky?“

„O tom vím jenom to, co píšou noviny. Nemůžu se na ně nějak dostat. Ale možná, že už to budou vědět...“

„Dostat? Jak dostat se na ně?“

„Napíchnout jim telefon. Říká se tomu tak, ne?“

Dinky a Claude usoudili, že ten kluk si z nich dělá blázny. Kim byl mnohem uvážlivější. „Seš nějak dobrej, kamaráde. Skutečně umíš napíchnout cizí telefon a něco se dozvědět?“

„Teď to jde, všude je elektronika. Stačí znát kódy.“

„A ty je znáš?“

Chlapec se rozhlédl, dost opatrně. „Táta není doma. Pojďte na chvíli k nám, ale musíme zadem, aby nás někdo neviděl. Mám zakázaný vodit k sobě cizí lidi.“

To jim bylo k smíchu; ale šli, prošli úzkou uličkou k zahradní brance, kterou si otevřel tajným klíčem a vpustil je dovnitř. Zahradou prošli k zadnímu traktu pohledné vily a hostitel je vedl nahoru.

„Kluci, prosím vás... nedělat hluk a nezanechávat nikde žádný stopy! Táta by mě seřezal...“ prosil je.

„Ty se nějak moc bojíš toho svýho táty! To ostatní kluci taky musejí dodržovat tyhle bezpečnostní opatření?“

„Sem nikdo nechodí. A já se nesmím se žádným z těch kluků kamarádit. Táta má strach, abych se nezkazil.“

„Moudrý člověk, má pravdu. Kdepak je?“

„Odjeli i s maminkou do Brestu na nákupy. Vrátí se až večer, ale to už musíte zmizet...“

„Buď bez starosti, nezdržíme se...“

Vešli do jeho pokoje a chlapec pečlivě zavřel dveře. Na oknech byly spuštěné záclony a v pokoji bylo dost dusno. Po třech stranách stály vysoké almary plné knih, na těch knihovnách plyšová zvířata. Jednoduché lůžko a stolek s jednou židlí. A potom hranatá krabice domácího computeru s obrazovkou, klávesnicí a nějakým dalším zařízením, a zásobník na diskety.

„Páni!“ vydechl Claude. „Tohle chci od táty dostat, a on se pořád brání! To je Toshiba, ne? Fajnová věcička, takovej počítač! Umí nějaký elektronický hry?“

„Ten umí i lepší věci...“

„Třeba F-l5? V tý jsem už plukovníkem...“

Chlapec se zasmál a zapjal počítač. Hbitými prsty navolil program a na obrazovce se objevila krajina v Perském zálivu, nad níž hráč přelétal coby pilot stíhačky F-15 a odstřeloval nepřátelská letadla a pozemní cíle. Claude se k tomu okamžitě hrnul.

„Malinko jsem šáhl do programu,“ řekl chlapec. „Můžu si tam hodit neomezený množství střeliva. Když mi dojdou rakety, tak je tam naházím a můžu zlikvidovat jedním letadlem třeba celou střední Evropu...“

„Poslechni, a to ten tvůj táta, když je na tebe tak přísnej, ti koupil takovej počítač?“

„Táta říká, že je lepší se vzdělávat než někde lítat. Když jsem chtěl jít za klukama, dal mi nějakou knížku. Všechny jsem přečetl. I odborný věci. Potom slyšel, že prej se počítačovejma hrama bystří mozek, tak mi koupil tohleto. Tak si s tím hraju.“

„A máš docela dobrý znalosti.“

„Hodně čtu knížky.“ pokrčil chlapec rameny.

Claude to bohužel se svojí stíhačkou napálil do skály, čímž pro tentokrát skončil. „Hele, Béďo, a co umíš ještě?“

„Tak třeba... ty jsi Francouz, že? Jak se jmenuješ?“

„Claude Chebron. Proč?“

Béďa vytáhl ohmataný zápisník, našel si v něm nějaké kódy a začal je vyklepávat na obrazovce. Objevily se písmena a čísla, ze kterých rozuměli jen jménu Claude Chebron – v krabici vzadu za počítačem to začalo blikat, pípat a chrčet. Chlapec vzal dětský telefon, kterým se dalo volat tak sotva z pokoje do kuchyně, zapjal do něho vývod z té krabice a vytáčel nějaká čísla.

„To chceš říct, že se tímhle někam dovoláš?“

„Dovolám. Támhleto je modem, kterým se dostanu do sítě...“

„A kam to voláš?“

„Do ústřední evidence v Paříži. Mají tam skvělý IBM 370, to je sálový počítač. Tam jsem se zapotil, musel jsem udělat z osobního počítače vzdálený terminál, pak už to šlo...“

Na obrazovce se objevila řada čísel, a pak text:

„CHEBRON CLAUDE RENIÉR, nar. 28. 2. 1937, místo narození Chamonix. Zástupce vrchního prokurátora v Paříži...“ 

„To je o tátovi!“ řekl Claude překvapeně.

„Proto, že tebe počítač ještě nezná.“ vysvětlil Béďa.

Počítač vyklepával dál životopisné údaje – o manželství, rodinných poměrech manželky, pak se zmínil i o narození Clauda a jeho sestry Geneviéve. Skončil údaji o majetkových poměrech pana Chebrona a udělal značku pro konec. Béďa Claudovi pro radost nechal ještě údaje vytisknout tiskárnou. Pak vymazal všechny údaje a zrušil spojení.

„Tak co – jaký jsou moje hry?“ ptal se.

„Mazaný! Hele, umíš ještě něco s tím telefonem?“

„Jistě. Koho chcete?“

„A to můžeš každýho? I třeba... policii?“

„Jasně. Od četníků mám, co vypátrali v tý polepšovně.“

„Měli teď nějakej poplach. Můžeš zjistit, co a jak?“

Béďa chvíli manipuloval s počítačem a se svým zázračným telefonem. Dokonce ho přepnul na tranzistorák, aby slyšeli.

„Vážně, jak ti říkám,“ vykládal někdo v telefonu. „Ten mizera zmlátil a potupil dva naše chlapy! Šéf tam jel se na to podívat! No jasně! Zatím ještě nic nevím, čekáme, až se vrátí. To víš, že ti řeknu, jen co budu vědět...“

Béďa se usmíval. „Zajímavý věci dělá ten váš princ!“

„Dostal se do sporu s místními četníky?“

„Vypadá to. Měli bejt opatrnější. Počkáme, až se vrátěj.“

„Jak to poznáš?“

„Tadyhle z okna vidím na jejich dvůr. Jak vyjede nebo přijede auto, vím to hned...“

„Jak to, že neobjevili ten tvůj odposlech?“

„Pošta je zařízená na automatiku. Může se seřídit tak, že pustí někoho třetího do linky, ale musíš znát kód. Je to italská mašina, Olivetti, docela ujde...“

„Kde bereš ty kódy?“

„Od jednoho kamaráda v Milwaukee v Americe. Můžu mu zavolat.“

„To bude pěkně mastnej účet...“

„Ne, vůbec ne. Já nic neplatím.“

„Ale táta, žejo? Neseřeže tě?“

„On to přece vůbec neví. Já nemám telefon, tak jak by mi pošta mohla něco účtovat?“

„Počkej... nemáš telefon? Jakto?“

„Tohle je připojený přímo na dráty, bez čísla. Táta samozřejmě má telefon, ale že jsem si tohle připojil, to neví, on se v krabici nevyzná. Já jsem si nechal vytáhnout schema...“

„Jak jsi na tohle přišel?“

„Poradil mi to jeden kamarád z Bruselu. Taky počítačový pirát.“

„Máš docela dobrý kamarády. Jen tak, pro nic za nic?“

„Seřídil jsem počítač bruselský banky, aby mu napsal na jeho konto každej měsíc okolo tisíce dolarů. Vlastně v drobnejch, bylo to něco kolem devíti set, ale to neva, žejo?“

„To je fantastický... a co ještě všecko dokážeš?“

„No... já moc ne. Ale hackeři z Ameriky se umějí připojit i na počítač ministerstva války. Jednou s ním hráli takovou hru a vymazali mu při tom půl paměti. To byl hukot!“

„Proboha... to jsou kluci jako ty?“

„Nevím... možná trochu starší. My nevíme, kolik je komu let, nikdy jsme se neviděli. Já znám jenom jednoho hackera, co mě tady učil s tím počítačem. Ten mi dal to číslo do Ameriky a já jsem tam zavolal. A ti mě to pak naučili...“

„A tvůj táta fakt nic neví?“

„Kdepak! Ten by mi dal...“

„Ani bych se mu nedivil. Poslouchej, dokázal bys napojit taky arminský počítače?“

„Kdybych na ně měl volačku, tak jo. Ale takhle na dálku to je moc složitý. Dokázal jsem se dostat do Kingtownský telefonní centrály a tím jsem skončil. Musel bych na to mít víc času, třeba někdy dopoledne, když táta není doma...“

„Copak ty nechodíš do školy?“

„Když mám nějakou práci, tak řeknu, že mě bolí hlava. Táta hned zavolá svýho doktora a ten mě nechá doma.“

Arminští kluci se tvářili poněkud nedůvěřivě.

„Seš borec. Ani se nedivím, že tě nenutěj chodit do školy, když máš samý jedničky, žejo...“

„No... já ale nemám samý jedničky! Vloni jsem málem propadl...“

„Proboha... a z čeho, že jsem tak smělej?“

„Z matematiky...“

Kluci se chytali za hlavu. „A to si hraješ s počítačem, jo? Co tomu říká ten tvůj přísnej táta?“

„Zlobil se. Proto mi zakázal chodit mezi kluky, abych se od nich nezkazil ještě víc.“

„Jeho péče je opravdu dojemná...“

Béďa vyhlédl z okna. „Četníci jedou!“ řekl a začal manipulovat se svým počítačem. Za pár okamžiků už propojil telefon.

„Dejte mi pana vrchního komisaře!“ zaburácel nějaký hlas. „Tady je vrchní strážmistr Grébe!“

Byl spojen téměř okamžitě a komisař se ptal, co se děje.

„Pane komisaři, já nemám slov!“ dusil se vrchní strážmistr. „Pamatujete se na ten případ Leona Devarta a toho... té cizí bandy, co ho unesla? Byl mezi nimi i dlouhovlasý kluk...“

„Já vím. Ten, co seřezal ty Američany. A co? Máte ho?“

„Dva moji lidé se pokusili ho zatknout. Zmlátil je, přivázal jejich pouty k nějakému kůlu a potom je ještě zesměšnil před všemi místními kluky. Uřezal jim knoflíky od uniforem, a jejich služební revolvery hodil do jezera...“

„Co jste to řekl?“ komisař začal tlumeně hučet. „Opakujte to!“

Grébe to opakoval, poněkud obšírněji.

„Vy chcete říct, že jeden kluk zbil dva vaše četníky? Že je dokázal přemoci a to docela sám?“

„Ano, pane vrchní komisaři. Zdá se, že...“

„Zdá se, že vaši lidé jsou trapní pitomci! Jaká je jejich sportovní průprava, když je zmlátí nějaký malý kluk!“

„Pane vrchní komisaři, víte přece, že ti čtyři Američané byli taky biti, a jsou to příslušníci...“

„Američané jsou Američané, my jsme Francouzi, pane! To je ostuda celého četnictva, a je to vaše vina, Grébe! Jak cvičíte svoje mužstvo, když nějaký malý kluk dokáže... To vám ještě přijde draho! Co jste s ním udělali?“

„On uprchl, pane.“

„Vy jste ho nedokázali pronásledovat? Vy jste ho nechali utéct? Člověče, k čemu tam vůbec jste?“

„Pane vrchní komisaři... než jsme se to dozvěděli, byli už ti kluci dávno pryč! Byl s ním i Devart a ten.... třetí, a spousta dalších! Rvali se ve staré pískovně, s nějakou jinou bandou... ti kluci nás upozornili, že četníci jsou tam uvázaní...“

„To je ostuda, Grébe! A bude ještě větší, jestli se to dozvědí novináři! A ten člověk z Paříže! Už o tom ví?“

„Ještě ne, pane. Volal jsem nejdříve vám...“

„Dobrá. Řekněte mu o tom. A zařiďte veškerá obvyklá opatření. Sledování všech cizích lidí ve městě, hlídky na ulicích, prohlídky a tak. To by bylo, abyste ho nedostali!“

„Už jsem to zařídil, pane. Ale při rychlosti jeho motorky a při jeho způsobech se obávám...“

„Pane, vy chcete říct, že ten klacek si může dělat ve vašem městě co je mu libo, a vy mu v tom nezabráníte? To se nestydíte?“

„Stydím se, pane vrchní komisaři. Ale dovoluji si poznamenat, že kdybyste před ním stál vy...“

„Vyprošuji si osobní invektivy, Grébe! A žádám, abyste udělali, co jen můžete! Přece musí být někdo, kdo o tom zatraceném spratkovi něco ví! Aspoň jeho jméno a totožnost, nebo vůbec něco! Třeba ti kluci...“

„Vyslechl jsem je. Nevědí nic...“

„Zatraceně... Grébe, řekněte to tomu Chartiérovi! A jak se něco dozvíte, hned mi to hlaste...“

Béďa stáhl zvuk na minimum. „Ten Chartiér je komisař, co bydlí u vdovy Fresnellové. A spolupracuje s ním jakýsi doktor ze Švýcarska. Jacques Merciér. Ale je to divný.“

„Co je na něm divnýho?“

„V záznamech švýcarský policie neexistuje žádný doktor Merciér.“

„Dobrý,“ vzdychl Claude. „Víš to jistě?“

„Počítač se nemýlí. Ledaže by... měl jiné jméno. Ale ten komisař viděl jeho pas, říkal to Grébemu.“

„Má francouzská policie možnost ověřit si totožnost doktora Merciéra ve Švýcarsku?“ ptal se Kim.

„Těžko... tedy, nevím. Ale proč by to dělali? Nic neprovedl...“

„Mohl bys zkusit archiv CIA.“ navrhl Kim.

„Na ty nemám zatím kód. Myslím, že ani Američani ho nemají, je moc dobře chráněný... Ale jistě pilně zkoušejí kombinace.“

„Jak se vůbec získávají takový kódy?“

„Dají se vypočítat – ale lepší je zjistit je od někoho, kdo je zná. Já se v tom ještě tolik nevyznám...“

„Dozvíme se, kdo je doktor Merciér,“ rozhodl Kim. „Tobě prozatím děkujeme. A ještě se s tebou spojíme.“

„Budu rád. Jenom je potřeba dát bacha na mýho tátu...“

„Jasně. Co vůbec dělá ten tvůj táta, že je tak opatrnej?“

„Starostu.“

„Cože... tvůj táta je starosta tohohle hnízda?“

„Nojo. Už několikátý období...“

Musel počkat, až se dost vychechtali. „A čím chceš bejt ty?“

„Nevím. Asi programátorem nebo systémovým analytikem. Ale to by mě asi taky nebavilo. Já vlastně ještě nepřišel na to, co by mě bavilo.“

„Dělej koordinátora jako my! Práce pestrá, každou chvíli možnost dostat přes hubu...“

Kluci se loučili, bylo pozdě. „Hele, najdeš nás v campingu u starýho přístavu. Vede to takovej starej vožrala... Vždycky tam bude někdo z nás jako operační. Kdyby něco, zavolej nám telefonem. Moje jméno ti neřeknu, ani bys mě pod ním nenašel. Ale kamarádi mi říkají Kim.“

„Já jsem Pasqual Labrieux. A moji kamarádi nemají možnost mi říkat nějak jinak, protože vůbec žádné kamarády nemám.“

„Už máš...“

Errata:

30.05.2021 11:44