Vítej, návštěvníku!

Enkra a jeho kamarádi se vrátili do své lesní skrýše. Po cestě dávali najevo nadšení nad skvělým vítězstvím v bitvě – ti, kteří se trochu báli četníků, se už uklidnili, a ti, kteří to předtím nepřiznávali, teď plánovali pochytání a likvidaci všech četníků ve městě a okolí.

Jean a Leon šli s Enkrou a chovali se důstojně, jak se na náčelníky vítězné smečky sluší.

„Michellovi kluci se teď asi drhnou,“ smál se Jean. „Jak dlouho jim vydrží ta černá barva, Enkro?“

„Moc dlouho ne. Jak se umyjí mýdlem, půjde to dolů.“

„Tvrdil jsi, že to vydrží měsíc!“

„Kecal jsem jim. To je nemůžu ani postrašit?“

„A máte barvu, která by opravdu vydržela?“

„Ovšem, že ano.“

„Černou, co máme na vlasech?“

„Jakou chceš. Umíme namíchat jakékoliv rostlinné barvivo...“

„A takovou zlatohnědou, jako máš barvu kůže?“

„To se dokonce dělá. Když se někdo vrátí z delšího pobytu ve světě a nechce, aby si ho lidi moc všímali, může se natřít. Než ta barva vybledne, se opálí a už to nepotřebuje.“

„A vážně by to šlo?“

Enkra se zasmál. „Co zas plánuješ? Nelíbí se ti barva tvojí pleti a chtěl bys být tmavší?“

„A ty bys to pro nás udělal? My bysme ti byli moc vděčný...“

„Takže ty a ještě někdo, jo? A že tě doma seřežou, to nic?“

„Až se vrátím domů! Zatím mě přece hledají, nevíš to?“

„Jeane, každou další vylomeninou si jenom zhoršuješ možnost se vrátit domů! Uvažuješ o tom, že to někdy taky skončí?“

Jean se podíval velice smutně. „Takže ne, jo?“

„Kdo chce kam, pomozme mu tam. Ale budu potřebovat nějaký věci..“

„To pojedem zas nakupovat někam tajně?“

„Ale ne, teď je to už jedno. Stejně už mě honí po celým kraji. Tak mi aspoň sežeň dva chytrý kluky, který doběhnou koupit do města, co jim napíšu...“

Jean hbitě vybral dva, kteří mu připadali dost inteligentní.

„A kdy by se to dalo udělat?“

„Třeba ještě dnes večer. Musím to nejdřív smíchat a uvařit...“

„Skvělý! Takže už budeme vypadat jako kluci u vás v Arminu, jo?“

„Až na ten účes...“

„Sakra, to je pech, že máme tak krátký vlasy... proč vůbec nás nechávají stříhat? Já už v životě nikdy k holičovi nepůjdu!“

„Půjdeš. Když chceš žít tady...“

„Já tady nechci zůstat!“

Oba umlkli. Enkra nechtěl jitřit jeho myšlenky, Jean si uvědomoval, že co řekl, není jen plácnutí do větru. Pak se k nim přidali další kluci a vyptávali se, co Enkra dál plánuje – tak došli na místo v dobré pohodě plné jiskřivého napětí.

Vykoupali se, chvíli se vyhřívali ve večerním slunci a čekali, až se vrátí kluci z města. Pak Enkra převzal požadované chemikálie, smíchal je v kotlíku a vařil. Kluci přinesli i štětku podobnou natěračské; jak tekutina bublala v kotlíku, mnozí se tlačili co nejblíž a odhadovali, jaký bude výsledek. Všichni byli napjatí, a když Enkra lhostejně prohlásil, že se to musí vařit nejmíň hodinu, považovali to málem za křivdu. Jenže Enkra si lehl, zavřel oči a klidně vyčkával.

Konečně se dočkali. První si vynutil právo vyzkoušet to na vlastní kůži Jean. A hned po něm Leon, který sice tak hysterické nadšení nejevil, ale o to víc to potřeboval. Kluci natírali jeden druhého, Enkra u toho vlastně nemusel být; usedl na skálu a zíral, jak slunce zapadá do moře. Křik a smích od kotlíku ani nevnímal – rukama si objímal kolena a zíral do dálky. Leon přišel blíž a usedl vedle něj.

„Co je ti? Připadáš mi nějaký divný...“

„Nic mi není. Proč?“

„To ti dochází, že ses dostal do války s četníky, žejo?“

„To mi dělá nejmenší starost.“

„Tak co teda?“

„Přemýšlím... o Michellovi a tak...“

„O tom buranovi? Prosímtě, co tě na něm může zajímat?“

„Proč si myslíš, že je... zabedněný?“

„Jako všichni Bretonci! Stačí se na něj podívat...“

„Moc hezký není, to jsem viděl. Ale podle mého názoru mu to zapaluje dost dobře; a podle Sindy není špatný. Možná by nebylo marné mít v něm kamaráda...“

„Ty blázníš! Tvoje liška ti řekne, že se jí líbí, a ty bys ho hned bral do spolku! Víš, kolik let s ním válčíme a co všechno nám udělal?“

„Kluci, se kterými vedu války já, jsou nejlepší kamarádi, jaké mám. Že jsme kamarádi, nemusí znamenat, že nebudeme moci bojovat. Naopak, vymyslíme na sebe ty nejzábavnější finty, abychom druhého přemohli...“

„To by bylo hrozně divný válčení... bojovat s někým, proti komu nic nemám? Musíš mít pořádnej vztek, abys mohl dobře bojovat, ne? Já vím, ty seš klidnej a umíš se ovládat. Ale my...“

„Proč bys nemohl mít vztek? My se taky snažíme vzájemně se naštvat, aby to za něco stálo. Jenomže, když se stane a dojde k vážnému boji, hned se spojíme...“

„Ty myslíš, že budeme někdy potřebovat... jejich pomoc?“

Enkra chvíli váhal. „Nevím. Možná.“

„Proti policajtům?“

„Asi se budou chtít pomstít. To, co jsem jim udělal, je nemůže nechat v klidu. Budou nás hledat...“

„Já bych radil zmizet. Co nejrychleji, než nás tu vyčenichají. Nebo než se rozkecá, kde jsme a co děláme. Kluci držet hubu nebudou, zvlášť ne teď, když se všichni napatlali na hnědo. Tohle dopadne strašně...“

„Zmizet... jenže, já nemůžu jen tak zmizet.“

„Pročpak ne? Co tě tady ještě drží?“

„Nevím přesně. Mám tady ještě nějakou práci...“

„Proboha... zas něco takovýho jako ráno?“

„Možná. Nebo... třeba poslání.“

„A to se týká Michella?“

„Částečně určitě. A částečně taky všech ostatních...“

„Bude to něco velikýho?“

„To je právě to, co přesně nevím. Možná jo, ale... je mi divně, Leone. Jako kdybych se přiotrávil nebo pořádně opil. Opil ses někdy třtinovým rumem?“

„No... sem tam jsem si lízl kořalky. A co?“

„Já jsem se opil, když Roger slavil patnáctiny. Všichni pili. Roger chtěl, aby ta oslava stála za to. Potom se děly všelijaký věci, ale to není důležité. Jenom to, co jsem cítil. Teď taky...“

„Ale nic nepiješ.“

„Právě...“

„Není to strach z toho, co se stane?“

„Možná je to i trochu strach. Ale zároveň se na to těším, a čekám, že to bude něco hrozně fajn. Chápeš to?“

„Nechápu. Ale stejně to všechno vidím černě.“

„Tak vidíš. Já to vidím taky černě, ale při tom vím, že před tím nebudu utíkat. Radši toho necháme...“

Vrátili se k ohni. Všichni se už natřeli barvou, nikdo neuvažoval nad následky. Teď tančili okolo ohně a chovali se jako divoši, což se jim velice zamlouvalo. Enkra a Leon se k nim bez zábran přidali, Enkra dokonce začal zpívat nějaké nesrozumitelné ječivé válečné písně.

Byla tma a bylo na čase jít domů. Kluci se rozcházeli neradi a záviděli těm, kteří zůstali spát v lese. Vypadalo to, že se sem brzy přestěhují všichni. Někteří měli od rodičů svolení, jiní se vymluvili, a mnozí byli možná právě teď zoufale sháněni po všech čertech. Enkra by si byl dokázal uvědomit nebezpečnost takovéhle situace, ale v současné chvíli mu to bylo jedno.

Když se všichni zavrtali do svých spacáků a pokrývek, Enkra ještě obešel tábor a sledoval, jak uléhají i Leon a Jean. Ale sám spát nešel:

„Půjdu do vesnice. Rád bych to tam obhlédl...“

„K Michellovi?“ Leon se tvářil rozespale a nechápavě. „Co tam ještě chceš obhlížet?“

„Tak. Chci se tam podívat.“

Leon mávl rukou, přetáhl si přes hlavu vršek spacáku a znehybněl. Jean neříkal nic, sledoval Enkru, jak se chystá k odchodu. A ještě chvíli pak ležel a díval se do tmy, jako by nad něčím přemýšlel.

Anitta se převalovala na lůžku, nemohla usnout. Michell chrápal jako o závod, ale to jí nevadilo, zvykla si. Přetrpěl i výprask, který dostal od otce jako odměnu za dopolední šarvátku. Bylo to v pořádku, všichni kluci dostali výprask a všichni s tím od začátku počítali. A když ho otec pustil, Michell se natáhl na zahradě do houpací sítě, Anitta se přiklackovala blíž a kousala třešně.

„Natrhej mi!“ požádal ji Michell a ježto k tomu nedodal nic o slepicích, kozách, kravách či husách, měl zřejmě lepší náladu než obvykle.

„Tak mě vysaď!“ požádala Anitta. „Dole už nejsou!“

„To bych moc rád věděl, kdo je sežral!“

„Já bych to taky ráda věděla! Když jsem přišla, už tam nic nebylo. Kdo nevyleze na strom, jak je tlustej a línej?“

Michell měl správně vstát a zatahat ji za copy nebo praštit do zad, ale neudělal to. Pohnul se a zahekal jako nebožtík.

„Copak, to tě tolik bolí ten nářez?“ Anitta si troufla na kritickou vzdálenost. „Nebo jak jsi dostal od kluků?“

„Seš kráva,“ řekl, ale neznělo to nijak zle. „Kdybys viděla toho mizeru, co jsem se s ním rval, nebylo by ti tak do zpěvu. Ten by tě jednou ranou zabil...“

„Ale nono, nono! Copak je to za borce?“

„Vím já? Nějakej cizinec – ale mluví bretoňsky jako my! Já nevím, vodkud je. Ale je divnej. Jenom ty jeho vlasy...“

„Schválně, jaký?“

„Černý jako havran. A dlouhý, ještě delší než máš ty, když se rozčešeš. Celej je tmavej... vypadá jako Indián.“

„A to on se s tebou rval, jo?“

„Jasně. A řeknu ti, perfektně. Seřeže každýho, kdo si řekne.“

„To je teda co říct, když ty pochválíš nepřítele.“

„Komu čest, tomu čest, se říká.“

„A volovi rohy!“

„Seš slepice. Je vidět, že ses nikdy nepotkala se žádným člověkem, kterej by měl větší cenu než slepičí flus.“

„Že ty jich tolik znáš!“ mávla rukou.

Michell chvíli mlčel a uvažoval. „Chtěl bych se s ním sejít někde bokem. Bez kluků. Trochu s ním pokecat. Připadal mi chytřejší než Leon Devart a ta jeho debilní banda...“

„To není žádný umění. Jenže, moc se netěš. Zamotal se s četníkama a touhle dobou už jistě maže do daleka...“

„To ho neznáš. Ten půjde, až on bude chtít, a žádnej četňas ho k tomu nedonutí. Ten má svoji palici...“

„Michelle, ty mluvíš, jako kdybys ho obdivoval!“

„No... do toho mám daleko. Ale kdyby chtěl... nebyl by to možná ani tak špatnej kamarád. Je... chová se čestně.“

„Jo? Jakpak se to projevuje?“

„To ty nemůžeš pochopit! Seš holka, a navíc pitomá.“

„A co když to pochopím?“

Michell mávl rukou, čímž odepsal celé ženské plemeno najednou. Anitta chvíli čekala, co z něj ještě vypadne.

„Jak se jmenuje ten tvůj zázrak?“

„Zrovna tobě to budu povídat! Seš slepice, rozkecáš to po celý vesnici a za chvíli to věděj i četníci!“

„Voni jeho jméno neznají?“

„No asi ne, když se mě na něj ptali!“

„A co jsi řekl?“

„Nic. Dělal jsem ze sebe vola.“

„To ti šlo, to chápu. A ty to víš?“

„Když to chceš vědět, tak Enkra.“

„To je jméno, jo?“

„Jasně. Bože, ty seš přeci pitomá holka. Ještě štěstí, že on sem nikdy nepřijde. Muselo by se mu z tebe udělat nanic.“

„Na nějakýho tvýho kámoše jsem tak zvědavá! Jestli nemám těch blbečků kolem sebe celou bandu!“

Michell konečně navrhl, že z ní udělá slepičí polívku, a Anitta zas něco o zabedněncích. Chvíli se přátelsky hádali, pak maminka Anittu odvolala – a tak se už k hovoru nedostali.

A teď ležela Anitta ve své posteli, bylo jí horko a nemohla usnout. Byla unavená a hlava se jí točila; přitom měla pocit, že by neměla být tady, ale někde docela jinde, nic ji netěšilo a nebavilo. Přemýšlela, převalovala se, občas zaslechla odbíjení kuchyňských hodin. Půlnoc, řekla si, měla bych spát. Jestlipak spí on? Nebo jestli přišel a zase se toulá kolem dvora? Pes neštěká, ale ten ho neohlásí, to už věděla. Jestlipak...?

Vstala docela tiše a vyklouzla ven. Teď už byla chytřejší, měla připravené tričko a kalhotky, aby se převlékla. Na dvoře ji uvítal Top, přitiskl se k ní a radostně kňučel. Pohladila ho, podrbala za ušima. „Tiše, Tope! Poslyš, hledej... hledej pána! Víš, koho chci? Hrál sis s ním!“

Samozřejmě jí Top nemohl rozumět – ale když řekla hledej, naježil hřbet, zvedl hlavu a čenichal do větru. Zakňučel a rozběhl se k plotu zahrady.

Anittě přejel po zádech mráz. Nemyslela, že ten cizí kluk doopravdy přijde, ani jí to nepřišlo na mysl. Ale jestli tu skutečně někde byl, tak potom... proboha!

Přehoupla se přes plot, rozběhla se sadem. Top se jí zamotal pod nohy, málem přes něj upadla. Zastavila se v místě, kam už nebylo vidět od domu, rozhlížela se, ale všude byla tma, a Anitta si pletla stíny stromů se stínem člověka.

„Enkro?“ vykřikla tiše.

Nikdo neodpověděl. Jenom Top tiše kňučel. Anitta se trochu uklidnila, udělala pár dalších kroků. Znovu se jí zdálo, že tu někdo je, a i když se ujišťovala, že to není možné, přece jenom vykřikla ještě jednou: „Enkro... jsi tady někde?“

Teď se opravdu pohnul jeden ze stínů.

„Nekřič. Jsem tady...“

Na setinu vteřiny zatoužila utéci domů, do své vyhřáté bezpečné postýlky. Ale neutekla. A taky mu nešla vstříc, zůstala stát a čekala, až k ní dojde. Šel neslyšně, sotva se dotýkal země.

„Nemohla jsem spát,“ řekla. „Šla jsem se projít...“

„Čekal jsem, jestli přijdeš.“

„Pořád jsem ne a ne usnout...“

„Asthra by řekla, že jsem tě přivolal svou duševní silou.“

„Kdo je Asthra?“

„Moje čarodějka.“

„Tvoje?“ Anitta se zasmála a on se opravil:

„Naše.“

Anitta očekávala, že se jí dotkne, ale neudělal to, stál proti ní a jen se na ni díval. „Michell spí...“ řekla.

„Zaslouží si odpočinek. Bylo toho na něj hodně...“

„Tobě se nechce spát? Po takovém boji...“

„Spal jsem odpoledne. Víš, my jsme zvyklí toulat se po nocích... Zabloudil jsem sem...“

„Pojď se projít,“ řekla a zamířila k plotu. Přelezla, on se přes něj přehoupl tak lehce, jako kdyby byl z gumy.

„Jak krásně svítí měsíc...“ vydechla.

V té měsíční záři spatřila, že je opět nahý jako předtím. Teď byla ona oblečená a to jí dodávalo pocitu převahy.

„Není ti takhle zima?“ zeptala se.

„Nám nebývá zima. Zima vlastně neexistuje. Je to vlastně jenom nepřizpůsobenost těla vnějším klimatickým podmínkám.“

„Stejně je to divné, chodit nahý...“

„Proč? Tobě se někdy nechce osvobodit se ode všeho, co je zbytečné? Být jenom sama sebou, jako všechny šelmy?“

„Oblečení přece není zbytečné!“

„Jak pro koho.“

„Troufl by sis nahý jít mezi lidi?“

„Proč ne? Někdy si tak hrajeme i ve městech, ale nesmějí nás chytit četníci. Je to zakázáno...“

„Ale ty se jich moc nebojíš!“

„Našich ano. Umějí bojovat jako my a mají podobný výcvik. Přemohli by mě a pak by z toho byly problémy...“

„Tak se přece jenom něčeho bojíš! Michell říkal, že tě nic nevyvede z klidu!“

„Tady ne. Tady se nemám čeho bát.“

„Jen si nemysli! Přijde někdo, kdo bude větší rváč než ty, a hned budeš nahranej!“

„Víš o někom takovém?“

„Já, co já? Ale četníci si jistě někoho seženou...“

„Před dvěma lety mě přemohl jeden Japonec. Hamiró Uši. Můj učitel mě pak potrestal za to, že jsem prohrál s nepřítelem. Chtěl, abych s ním bojoval znovu, ale ten člověk... už zemřel...“

„Japonec? Kde jsi k němu přišel?“

„Byl to absolvent školy Bušidó. Něco jako samuraj, ale sloužil pro anglickou policii. Najali ho, aby mě přemohl.“

„To už tehdy věděli, že se umíš tak rvát?“

„Potřebovali ho, aby mě chytili. Teď už by na mne neplatil, přemohl bych ho jako všechny ostatní.“

„Jen jestli se nevytahuješ!“

„Vůbec ne. Je to má povinnost být lepší než ostatní.“

„Máš pěkně ťatý povinnosti. Kdo ti to nařídil?“

„Moji duchovní učitelé... a můj otec.“

„Proč tě to učí? K čemu jsou takové věci?“

„Abych mohl být k většímu užitku své zemi.“

„Ona záleží tak moc na tobě?“

„Obávám se, že dost.“

„Mluvíš jako nějaký princ.“

„Já jsem princ, Anitto.“

Rozesmála se. „Ty? Nahý, s těmi dlouhými vlasy a se svým uměním rvát se s kluky? Čeho bys ty mohl být princ?“

„Slyšela jsi někdy o ostrově, který se jmenuje Armin? Tam jsem princem a následníkem trůnu. Aspoň doufám, že ještě.“

„Proč bys nebyl?“

„Třeba proto, že bych se nechal od někoho přemoci.“

Rozesmála se. „Když budu běžet, dohoníš mě?“

„To se uvidí. Kam?“

„K lomu a zpátky. Tam, co jste bojovali...“

„Zkusme to. Běháš dobře?“

„Ve škole stovku za 11,6. A ty?“

„Nevím. Nikdy mě nenapadlo běžet stovku.“

Anitta se rozesmála a rozběhla se. Běžela po cestě a protože svítil měsíc, nemusela dávat tak moc pozor. Slyšela, jak Enkra dlouhými kroky běží za ní, neblížil se ani nevzdaloval, jenom udržoval stejnou vzdálenost. Taky by se dalo říct, že jí dýchal na záda, ale Anitta to brala vážně a běžela jako o život.

Doběhla až k jezírku; tam se zastavila. Enkra doběhl taky a zůstal stát dva kroky od ní – Anitta byla uštvaná a těžce oddechovala, on dýchal jenom trochu rychleji a nebylo na něm znát vůbec žádnou únavu.

„Předběhla jsem tě!“ řekla vítězoslavně. „Jsem lepší!“

„Jsi lepší,“ potvrdil.

„Ale to ne!“ přistoupila blíž a chytila ho za vlasy. „Tys švindloval! Celou cestu jsi běžel v mých stopách a určitě bys mě dokázal předhonit...“

„Nechtěl jsem tě ztratit z očí...“

„Ale já chtěla skutečně závodit! Ne si hrát!“

Neřekl nic. Jenom se tak usmíval.

„Mám chuť se vykoupat,“ řekla. „Umíš plavat?“

„Uhřála ses. Neskákej do vody, dokud se neuklidníš!“

Anitta jen mávla rukou. Ve svém věku si nedělala starosti se studenou vodou. Ale zaváhala, pak si přetáhla přes hlavu tričko. „A nekoukej se na mě! Já nejsem jako vaše holky!“

Neřekl nic. Odvrátil hlavu, Anitta si stáhla i kalhotky a vklouzla do vody. Skočil za ní, tak tiše, jako kdyby nebyl člověkem, ale vydrou. Obeplaval ji v kruhu a vynořil se vedle ní.

„Dokážeš mě chytit?“ ptala se a plavala, co měla sílu.

„Nerad bych tě utopil...“

„To, že jsi utopil Michella, nic neznamená! Já plavu líp než on, to bys mohl vidět... Třeba jsem lepší než ty!“

„Třeba jo...“

Plavali až k protějšímu břehu; lépe řečeno plavala jen Anitta, když dorazila na mělčinu a postavila se, zjistila, že ho nikde nevidí. Rozhlížela se a už se chtěla dát do křiku, když to zažbluňkalo u jejích nohou a vystrčil svou černou hlavu. Zprudka vydechl a znovu nadechl.

„Ty ses potopil! Myslela jsem, že jsi zmizel...?“

„Učil jsem se potápět...“

„Děláš si ze mě jenom blázny!“

„Velice rád. Jestli chceš, oplať mi to!“

Oplatila mu to. Pověsila se mu na krk a stáhla ho do vody, ani se nestačil nadechnout. Chvilku se prali a voda kolem nich bouřila – potom se Anitta musela nadechnout a tak vystrčila hlavu, jenže Enkra ji vzápětí potopil a ona se nadechla vody a začala kašlat.

„Počkej, za tohle se ti pomstím!“ vykřikla, když popadla dech. „Jen co budeme na suché zemi...“

Enkra ji hlídal, aby se neutopila, dokud nebyla bezpečně na písku. Padla tam a chvíli lapala po dechu – pak jí došlo, že se zachovala dost pitomě, když se nechala jen tak přemoci. Ohlédla se a zjistila, že Enkra leží natažený krok od ní a dívá se na vodu. Skočila na něho a sevřela ho, jak byla zvyklá zacházet s Michellem. Enkra neudělal nic – zůstal ležet, i když mu Anitta klekla na prsa, roztáhla mu ruce a tiskla ho k zemi.

„Tak co děláš? Co se nebráníš?“

„Ber to, jako že jsi vyhrála!“

„Ale ne! Já nechci, abys mi pořád ustupoval! To myslíš, že jsem z cukru a nic nevydržím? Divil by ses, jak dokážu spořádat Michella, když si ke mně něco dovolí...!“

„Tak vidíš, jak jsi dobrá.“

„Tak sakra něco dělej a nelež jako kláda! Tohle není žádná hra! Bojuj, ty zbabělče!“

Enkra ji ze sebe shodil a bleskurychle se dostal na nohy. Anitta to tak rychle nedokázala a když vstala, stál už on v postoji zápasníka karate a očekával ji.

„Tak, a teď mi ukaž, co umíš!“ zaječela a skočila na něj.

Enkra s ní samozřejmě nebojoval, jako by to učinil s nějakým klukem – jen se bránil a snažil se nedat najevo, že pro něj není soupeřem. Chvíli se váleli po zemi – pak se rozhodl přece jenom ji uklidnit, sroloval ji pod sebe a roztáhl na záda.

Jak tak na ní ležel a svíral ji, aby jí zabránil se vysmeknout, vzpomněl si, že tuhle hru už jednou viděl – ale tenkrát se jednalo o Jacka a Sentu. A nebylo to ani tak dávno.

Pustil ji a vstal. „Už s tebou nebudu bojovat!“

Anitta těžce dýchala, přece jenom se vyčerpala tím bojem. Zvolna se zvedla. „Proč?“

„Už nebudu. Takhle ne!“

Jeho hlas byl tvrdší než očekávala, a Anitta začala zvolna chápat, že tohle je jiná hra, než s bráchou nebo jeho kamarády. Taky trochu zvážněla.

„Ale nezlobíš se na mě, viď?“

„Na tebe se nemůžu zlobit...“

Přistoupila blíž. Navinula si na prst kadeř jeho vlasů a přitáhla jeho hlavu blíž, aby mu viděla do očí. Na okamžik byly jejich tváře velmi blízko.

„Anitto,“ řekl hlasem hlubším než jindy. „Kdybychom pokračovali v téhle hře, mohlo by ti to ublížit. To nemohu připustit.“

Zaváhala. Chtěla se na něco zeptat, ale všechna myslitelná slova jí připadala hloupá a nedůstojná. Dokonce jí do očí vstoupily slzy a měla chuť jej obejmout a rozplakat se mu v náručí.

„Půjdeme spát?“ zeptala se.

„Doprovodím tě. Nevyznáš se v noci.“

„Chtěla bych se v ní vyznat jako ty. Vypadá to, že ty vidíš potmě jako šelmy...“

„Už jsem ti to říkal, ne?“

„Jsi jiný než já! Úplně jiný!“

Neřekl nic. Anitta si vylezla na velký kámen, lehla si na něj a dívala se do hvězdného nebe. „Je krásná noc...“

„Mám rád takové noci. A zítra bude krásný den...“

„Kolik je na světě hvězd?“

„Odtud, ze země, jich vidíme jenom pár. Kdyby ses někdy dostala do stratosféry, viděla bys jich mnohem víc. Vzduchová vrstva nám brání vidět ty nejmenší hvězdičky...“

„Ty jsi tam byl?“

„Jednou mě svezli raketoplánem. Vyletěli jsme tak vysoko, že obloha byla úplně černá a země modrá jako... viděla jsi přece takové snímky z vesmíru?“

„Viděla... a cos tam dělal?“

„Ještě nic. Až budu na universitě, budeme mít kursy... možná se dostanu i do vesmíru. Myslím, že to zkusím...“

Anitta se zachvěla zimou. Ne tady, ale tam nahoře je nepředstavitelný mráz a opuštěnost, větší než na poušti. A tam má namířeno ten chlapec, jehož teplo cítí vedle sebe?

„Co tam chceš dělat?“

„Nic zvláštního... podívat se, jak to tam vypadá. Jako všichni, kdo se zabývají vědeckou činností. Jestli budu astrobiolog, budu tam hledat projevy života. To je přece krásné...“

„Myslíš, že je tam život?“

„Nevím. Ale jestli je, potom je nesmírně krásný...“

Anittě vstoupily do očí slzy. Sotva slyšitelně zašeptala:

„Až se dostaneš... tam nahoru, přineseš mi... kamínek z hvězd?“

Jeho ruka jí pohladila vlasy. Naklonil se k ní a stejně tiše jí pošeptal: „Přinesu...“

Errata:

30.05.2021 11:44