Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Plukovník Aldrich neměl rád civilisty, především ne takové, kteří ho hodlali obtěžovat. Proto, když se objevil nějaký civil, který ho chtěl navštívit, plukovník dlouho váhal a domlouval se s pobočníkem, který mu to přišel oznámit.

„Jak že se jmenuje?“ bručel jako rozmrzelý medvěd.

„Nick Riordan, pane.“

„Američan?“

„Zdá se. Řekl, že účel své návštěvy řekne jen vám, pane.“

„Myslíš, že je to voják?“

„Řekl bych, že bude spíš od nějaké vládní instituce.“

Plukovník Aldrich tušil, proč ten člověk přišel. Je to pro tu zatracenou ostudu, kterou udělal ten mizerný kluk jeho debilním vojákům. Psaly o tom noviny. Svinská práce!

„Ať jde dál...“ rozhodl konečně.

Nick Riordan byl prostřední postavy, prostředního věku, nenápadného vzhledu a přirozené inteligence. Mohl být docela sympatický, kdyby na dálku nečpěl kontrolou a nepříjemnostmi. Takhle ho plukovník usadil do křesla a nalil mu místní koňak, protože domácí whisky už dopil.

„Jaké je vaše přání, pane Riordane?“

Riordan mu podal průkaz a řekl tři písmena: „C.I.A.“

Aldrich se zatvářil, jako že mu celá CIA může být ukradena i se svými reprezentanty. Ale řekl vlídně: „Čím vám mohu být užitečný?“

„Zajímali jsme se trochu o toho chlapce, který se střetl s vašimi vojáky. Vůbec se zajímáme o celý ten případ. A měli jsme slušný úspěch – známe jeho jméno i místo pobytu...“

„To je příjemná zpráva!“ vzrušil se plukovník.

„Jak pro koho. Ten chlapec se jmenuje Enkra Weston a je to princ a následník trůnu Arminské republiky. Nebo Arminského císařství, jak si kdo přeje. V poslední době to není úplně jasné a vůbec už není jasné, co bude, až ten kluk zasedne na trůn.“

Aldrichovo nadšení dost rychle vyprchalo. „Jo tak... tedy nějaký protekční synáček, na kterýho nesmíme šáhnout, jo?“

„Naopak. Jsem tady proto, abych vám poskytl některé rady, jak si to s ním tiše a bez potíží vyřídit.“

Plukovník začal uvažovat. Protože to nedělal často, nebylo to prosto obtíží. A bylo to na něm vidět.

„Myslel jsem... snad podat žalobu. Ovšem takhle...“

„Máme jedinečnou šanci. Slyšel jste někdy něco o Arminské vnitřní a zahraniční politice?“

„No... v kursech se něco říkalo.“

„Myslím, že bude oboustranně výhodné, když vám trochu osvěžím paměť. V těch záležitostech dochází občas ke změnám a bylo by dobře znát poslední verzi našich stanovisek...“

„Jo, to jistě.“ řekl plukovník spokojeně.

„Tedy, Armin je řízen vojensko-náboženskou organizací, zvanou Řád rytířů Blesku. Jejich představitelem je sir Lera de Guyrlayowe, doživotní president, velmistr řádu a něco jako diktátor. Dle vlastního mínění dobrý otec své země a člověk nesmírně moudrý a osvícený. Dle mínění ostatních už to není tak slavné, ale dá se říct, že v poslední době se drží v ohnisku přízně obyvatelstva.

Jeho partnerem v politice je mocný rod Monroesů a jejich přátel a příbuzných. Monroesové mají v podstatě neomezené finanční zdroje, možnost proniknout do ozbrojených sil a podporu a oblibu veřejnosti. Jejich rod se chystá nasadit svého reprezentanta Rogera do nejvyšších státních funkcí, jakmile bude dost starý, aby to nepůsobilo směšně. Dá se říct, že je to dítě, které bude ministerským předsedou, jakmile se vylíže z puberty.“

„Rozumím,“ řekl plukovník Aldrich, který rozuměl stále méně – především ne, proč mu to vlastně Riordan vykládá.

„Před několika lety vyřešil ten Roger Monroes politickou krizi v Arminu tím, že starému siru Lerovi přidělil syna a následníka, celkem milého a dost prostomyslného chlapce, který Rogera na slovo poslouchá. Enkra Weston se stal více méně shodou okolností oblíbencem národa, Roger využil situace a dosadil ho na trůn. Sir Lera to přijal a jak se zdá, předá tomu chlapci vládu. Jakmile se to stane a Enkra bude diktátorem Arminu, má Monroes prakticky volné pole působnosti a nic ho nedokáže zarazit.“

„Jasné.“ řekl Aldrich a opravdu mu to jasné bylo.

„Sledujeme toho chlapce už delší dobu a uvažujeme, jakým způsobem by bylo možno předejít takové změně k horšímu. Delší dobu ho drželi v Arminu a nebylo možno s ním nic podniknout. Ale že přišel sem a vydal se do našich rukou, je pro nás poslední šance, plukovníku. Už nikdy nebudeme mít jinou...“

Plukovníku Aldrichovi blikala už nějakou chvíli v hlavě červená kontrolka. „Okamžik, pane Riordane. Předpokládám, že chcete provést nějaký zásah... s pomocí mých vojáků?“

„Vaši vojáci netouží pomstít se za pohanění svých kamarádů?“

„To je těžké. Ti chlapi byli jednak na dovolence, jednak přímo trestuhodně opilí. Není jisté, nakolik je ztloukl díky svým mimořádným schopnostem a nakolik byli schopni přerazit se přes vlastní nohy. Taky jsem ty nezraněné dal okamžitě zavřít.“

„Ujišťuji vás, že kdyby byli střízliví, dopadli by stejně!“

„Kdyby byli střízliví, asi by se s ním nervali!“

„Vyprovokoval by je. Bojuje nesmírně rád a s kýmkoliv. Absolvoval vynikající školení asijského bojového umění.“

„Naši muži také, pane Riordane! Nesmíte si myslet, že jsou to nějaké padavky, které hned tak někdo zbouchá!“

„Nevím, zda někdo, ale princ Enkra zcela jistě ano. Nikdy ho nikdo neporazil, pokud bereme dobu, kdy je princem.“

„Hm. To snad je záležitost mistrovství světa v karate a podobných akcí. Kdybychom pořádali armádní hry, můžeme ho pozvat a chlapci mu tam s radostí rozbijí ciferník...“

„A vyřídit si to s ním hned – to je neláká?“

„Myslíte – poslat na něho pár střelců a udělat z něj sekanou?“

„Ne, to jsem na mysli neměl. Přesně tohle je to, k čemu nesmí dojít. Jestli zahyne, bude to pro Arminy další posílení jejich odporu vůči nám. Roger Monroes vyhlásí odvetná opatření, a nenávist celého národa se projeví spoustou potíží. Ne, nesmíte ho zabít. Musí žít, ale musí dostat za vyučenou!“

„Jsem pro,“ řekl Aldrich spokojeně. „Ale jak?“

„Je Armin. Je pyšný jako ďábel, vychovali ho tak. Chci, aby poznal sílu, která je větší než jeho síla. A jediný, kdo takovou sílu má, jste vy, váš pluk. Dokážete ho přemoci?“

„Není nic, co bychom nedokázali!“

„V pořádku. Momentálně se nachází v okolí městečka Troissy na bretonském pobřeží. Vaši lidé se tam přesunou a vyřídí to s ním. Jenže, bude zapotřebí udělat to... diskrétně.“

„Aha... Francouzi, co?“

„Doposud nevědí, s kým mají tu čest. Přesněji řečeno, neví to jejich policie. Možná tajná služba už něco tuší, ale třeba mlčí. Jakmile se to dozvědí, jejich názor se může dost podstatně změnit. Diplomati jsou vždycky poserové...“

„Jak si to představujete?“

„Vaši muži budou v civilu a na řádné dovolence. Vyberete dobrovolníky, doufám, že se nějací najdou. Bude to pro ně dost užitečné cvičení. Nesmějí mít střelné zbraně, nejlépe vůbec žádné zbraně. Místní policie je značně alergická na nehlášené pistole – kromě toho, kdyby obě strany začaly střílet, nikdo už nezastaví masakr. Dokážou snad přemoci toho kluka bez střelby?“

„No... samozřejmě!“

„Pamatujte si, je to soukromá rvačka několika jednotlivců, motivovaná upřímnou snahou vojáků pochytat bandu asiatských zločinců. Rozhodně ne válka mezi USA a Arminem. To, co s ním uděláte, až ho dopadnete, mu bude stačit...“

Aldrich zaváhal. „Co máte na mysli?“

„Víte snad, jak ten chlapec vypadá?“ Riordan rozložil před plukovníka sérii fotografií. „To jsou jeho poslední snímky...“

„Pch,“ ohrnul plukovník nos. „Ty jeho hrozné vlasy...“

„Právě. Armini si na nich velmi zakládají a každé ostříhání považují za velice ponižující akt. Už vás napadlo, co udělají vaši muži s tím klukem, až ho chytnou?“

Plukovník se začal smát. „Ale to je maličkost! Náš holič stejně nemá nic na práci, rád to udělá...“

„Správně. Ručím vám za to, že mládenci zkrotnou jako beránci! A jestli ten kluk ještě bude miláčkem celé země a budoucím císařem, tak s hodně pošramocenou reputací! Bude to pro ně větší pohanění, než kdybyste ho zabili...“

„Maličkost! Ostříháme je třeba všechny, stačí říct!“

„Tak to říkám. Jestli se to povede, počítejte s pochvalou z vyšších míst. I kdyby bylo nutné... se později omlouvat...“

„Spolehněte se. Když nejde o nic horšího...“

„No... možná bych vás měl trochu varovat. Až to skončí, bude bez sebe nenávistí. Obávám se, že budete muset počítat s jeho... pomstou. Možná i krvavou.“

„Nebojím se malého kluka. Ani jeho kamarádů z Ostrova.“

„To je dobře. Věděl jsem, že se obracím na správného muže. Znám vaše bojové zkušenosti z Vietnamu a Koreje a jižní Ameriky... taky to, že Váš otec se vyznamenal ve válce s Japonskem...“

„Jenže, ty země jsou teď našimi přáteli...“

„Armin bude také naším přítelem. Jenom co jeho princ zkrotne...“

Aldrich zaváhal. „Poslyšte, Riordane, něco se mi na tom nezdá. Je to samozřejmě velmi jednoduché, ale... proč vlastně na tom tolik záleží vaší organizaci?“

„Arminská republika je stát, který velmi dynamicky zasahuje do politické situace v Asii i ve světě. Kdyby se z ní stalo císařství, jsou dost špatné zkušenosti s takovým státem...“

„Slyšel jsem. Byla tam jakási válka.“

„V poslední době se tam už zase ozývají taková divná slova. Jsou tam lidé, kteří už zase říkají své zemi Impérium. Zase je slyšet výrazy jako jitro čarodějů, nebo Ať se ráj vrátí...“

„Je to tak nebezpečné?“

„Víte něco o té zemi? A o významu těch slov?“

„Dohromady nic. Nejvíc to, co jste mi sám řekl.“

„O tom jejich řádu Blesků taky nic nevíte, co? Je to několik dohromady propletených a spolupracujících organizací, kromě Blesků taky Řád Černé Lilie pro děti a Řád Čistého Srdce pro dámy. Ale víte, jak se jim říká dohromady? Templáři!“

„To... to je něco ze středověku, ne?“

„Ujišťuju vás, že jsou velmi živí a velmi současní – taky velmi nebezpeční. Jejich hnacím motorem je touha po moci, ovládnutí světa; a Armin je jejich základna...“

„Mohou být někomu nebezpeční?“

„Vypracovali za tím účelem vlastní duchovní nauku; tyhle děti jsou jejím finálním produktem. Absolutně odvážní, vychytralí a ukáznění, přitom chtiví dobrodružství... Už jsem jich pár poznal. Tihle nejnovější jsou ještě o poznání dravější než dřív!“

„Duchovní nauka – u dětí?“

„Bohužel ano. Možná znáte z filmů ty scény: Moudrý duchovní učitel někde na opuštěném místě v horách a jeho oddaní žáci? Naučí je bojovému umění a spolu s tím vysoké moudrosti čínské nebo indické a podobně. Jenomže, ti kluci se to učí bez gurua, jeden od druhého, třeba po cestě vlakem! Sotva někdo z nich setřepe ze zadku skořápku, už vyučuje své vlastní žáky. Starý duchovní učitel trochu přemýšlel, než dal někomu zasvěcení a povolil mu šířit svoje nauky dál – ale oni si dávají zasvěcení při čekání na tramvaj, a sotva někdo něco jen napůl pochopí, už to vykládá každému, kdo mu připadá sympatický!“

„Proto říkáte, že jsou tak nebezpeční?“

„Jsou nepochopitelní. Vypracovali svůj vlastní systém společnosti, rozdílný od jiného. Říkají, že k němu patří všechna jejich mládež, ale není to ani zdaleka pravda – tak asi dvacet procent je jich bojovníků. Znáte kastovní systém?“

„Nijak zvlášť. Slyšel jsem něco...“

„Existují čtyři hlavní varny nebo-li kasty. Brahmánů, tedy kněží, kšatrijů-bojovníků, vaišjů-obchodníků a šúdrů-dělníků. Pro ně jsou důležité ty první dvě. Enkra je vládcem bojovníků, což je vlastně kasta kšatrijská. Brahmánům se tam u nich říká čarodějové a je jich tak jedno procento. Zbylých osmdesát procent pro nás nemá vůbec žádnou důležitost a o boj se nijak nezajímá.“

„Devětasedmdesát procent.“

Riordan se zatvářil vztekle. „No ovšem! Takže, prince Enkru nadšeně podporují bojovníci a čarodějové. Všechno pro ně má význam – jeho vlasy, oblečení, tetování na jeho těle, každý krok a každé slovo. Zásah proti němu je zásahem proti všem a naopak, on zase má povinnost bránit jejich zájmy. Chápete to?“

„Křišťálově. Zásah proti němu bude průser.“

„Přesně. Bojíte se?“

„Ne, pane Riordane. Poté, co jste mi to vysvětlil, mi to připadá velice zábavné. Vyberu dobrovolníky na tu akci. A co víc, budu jí osobně velet. Nemám rád blázny a čaroděje.“

„Děkuji vám. Ale upozorňuji vás, abyste zbytečně neriskoval. Je možné, že ti lidé se budou mstít. Například Roger Monroes, jakmile se dozví, kdo mu to udělal...“

„Monroes... A co kdyby se do toho zamíchal?“

„Jestli se vám dostane do rány, Rogera můžete zabít.“

„Máte i jeho fotografii?“

Riordan zaváhal. „Opatřím vám ji. Případně snímky dalších, které nepotřebujeme. Ty všechny můžete zlikvidovat, ale v co největší tichosti. Prince samozřejmě necháte žít, ale to jeho zneuctění musí být jasně vidět před celým národem...“

„Dobře. Vyřešíme tyhle vaše problémy...“

„Mrtví nekoušou, co? Bohužel, mrtví koušou a hloupost se strašně trestá. Buďte uvážlivý, Aldrichi! A... místní kluky, kteří se k němu přidali, taky šetřte. Nemusíme vypadat jako hrdlořezové před celou světovou veřejností...“

„Každýho, koho chytneme, vám předvedu jako cvičenou vopici, a vy si o něm rozhodnete. Stačí vám to?“

„Dokonale.“

„Na náš pluk se můžete spolehnout! Znáte přece naše heslo: Jdi do světa, poznej tam zajímavé lidi – a hned je oddělej!“

Plukovník Aldrich se spokojeně rozesmál. A k němu se vzápětí přidal svým smíchem i Nick Riordan.

Vládce Arminu sir Lera Guyrlayowe dostal hlášení o událostech ve Francii k snídani. Po jejich přečtení požádal, aby byl k němu okamžitě předvolán Roger Monroes.

Roger vytušil nepříjemnosti na základě svých dlouholetých a rozsáhlých špatných zkušeností. Přesto přišel okamžitě.

„Četl jsi dnešní zprávy o tom, co dělá tvůj princ?“ ptal se ho sir Lera tónem mrazivě výhružným.

„Zatím ne, pane...“

„Tak si to přečti!“ hodil mu sir Lera hlášení.

Roger tak učinil a nebyl si jist, jak se má na to tvářit.

„No, co tomu říkáš?“

„Dětská hra, můj pane. Tvůj syn je poněkud veselé povahy a někdy dost přesně nerozezná hranici mezi hrou a...“

„Dost!“ zarazil ho Vládce. „Na základě toho, co se stalo, nařizuji, aby se okamžitě vrátil do Arminu. A co se týče tebe: nařizuji, abys okamžitě přestal s jakýmkoliv zasahováním do téhle záležitosti. Zakázal jsem operační službě seznamovat tě se skutečnostmi z hlášení, vůbec tě jakkoliv poslouchat. Dokonce tam máš zakázán přístup! Odvolávám taky Mika Crosse, je měkký a neschopný. Ochranou prince pověřím jiného agenta!“

Roger se neptal, koho. Věděl, že mu po tom nic není, a že by mu to rozlícený Vládce ani neřekl. Jenom mlčel.

„Upozorňuji tě, Rogere: jestli uděláš v té věci ještě cokoliv dalšího, dám tě preventivně internovat až do skončení případu!“

Roger dobře věděl, že podle arminských zákonů nemá nikdo, ani Vládce sám, právo kohokoliv preventivně uvěznit. Také ale věděl, že žádné právní předpisy nezabrání mocným tohoto světa provést, co si usmyslí. A tak pořád mlčel.

„Později rozhodnu, jakým způsobem zhodnotím tvoje a Enkrovy činy!“

„Pane,“ začal Roger opatrně. „Uznej laskavě, že nemám žádnou odpovědnost za to, co Enkra udělal! Udělal to proti mé vůli a bez mého vědomí, a já nemám žádný vliv na to, co se stane...“

„Jak jsi ho vychoval, takový je! Dobře vím, že to byly tvoje rady, které ho ovlivnily! Ty jsi jeho náčelník, ty za něho neseš odpovědnost! A teď můžeš jít!“

Roger srazil podpatky a šel. Když byl za dveřmi, zhluboka si oddychl. A už po cestě se schodů přemýšlel, co udělat. Bylo mu jasné, že má jedinou možnost, odejít na svůj zámek a sekat dobrotu. Vládce se dozví o všem, co by udělal, a ve svém hněvu bývá někdy neuvážlivý. A že se rozhněval, je nade vší pochybnost.

Roger málem vrazil do nějakého kluka. Znal ho z Nábřeží, a ten kluk k němu vždycky cítil dost velkou úctu. Taky teď mu zdvořile ustoupil z cesty. „Kdo jsi a co tady děláš?“ ptal se Roger.

„Já...? Jmenuji se Edgar... z Křivé ulice. Proč?“

„Kde je tvůj náčelník?“

„Na jihu... já... byl jsem tady za otcem, a hned se vracím!“

„Znáš Jacka Therlowa?“

„Jasně!“

„Najdeš ho a vyřídíš můj vzkaz. Enkra se zapletl ve Francii s místní policií. Ve městě Troissy-sur-Mére. Vládce mi zakázal mu pomoci. Jackie si musí pomoci sám, bez jakékoliv podpory státu. Je ti to jasné?“

Edgar jenom kývl hlavou. „A kde je Jackie Therlowe?“

„Snad byl u Frenna z Bílých skal. Tam ti řeknou. Zkrátka, najdi ho a vyřiď mu to. A dávej si pozor. Myslím, že to, do čeho se pouštíš, je proti zájmům momentální státní moci...“

Edgar si jenom povzdychl. Pak kývl hlavou a šel.

Vládce si dále povolal Terry Fischera.

Plukovník Fischer zastával už přes dvacet let funkci velitele Vládcovy osobní tajné služby. Jako takový měl prakticky neomezenou moc, ale byl též mužem odpovědným za všechno. Patřil k nejstarším Lerovým přátelům a Lera mu neomezeně důvěřoval. Plukovník Fischer si byl důvěry svého velitele vědom a protože jí vděčil za vše, byl Vládci bezmezně oddán.

K němu už sir Lera nehovořil tak přísně. Požádal ho, aby si sedl a podíval se na hlášení.

„Už jsem je četl.“ řekl Fischer.

„A co tomu říkáš?“

„Tvůj syn je poněkud nevycválaný. Možná by mu slušelo trochu poučení, kam až smí zajít.“

„Dostane ho!“ řekl Vládce, ještě trochu nakvašený. „Zatím jsem srovnal Rogera. Zakázal jsem mu používat komunikační síť a vyvíjet jakoukoliv činnost. A ještě ho dej sledovat! Jestli se do toho namočí, přisámbohu, že mu ukážu hranice jeho moci!“

Terry Fischer nepatřil k příbuzným Monroesova klanu. Nic proti nim sice neměl, ale zpupnost Rogera a jeho přívrženců mu taky nebyla milá. Udělal si poznámku o sledování.

„Teď další problém. Jak víš, do Evropy odejel von Cross. Je v tom městečku a zdálky sleduje, co Enkra dělá...“

„To je v pořádku,“ řekl Fischer. „Von Cross je uvážlivý, určitě to zvládne. A postará se o kluka, kdyby mu něco mělo hrozit. I když s sebou nemá nikoho z výkonných sil.“

„Von Cross je měkký, nedůsledný, podléhá svým citům a k princovým přáním je až nekriticky shovívavý. Enkra je jeho miláček a cokoliv udělá, von Cross schválí. Nesmysl. Potřebuji člověka, který bude umět toho kluka zkrotit, ne mu nadržovat. Von Crosse okamžitě odvolej a nahraď někým naprosto spolehlivým.“

„Provedu.“ Fischer si udělal poznámku.

„Když říkám spolehlivým, tak tím myslím: Člověkem, který je oddán mně jako současnému Vládci. Ne člověkem, který už čeká, až se Enkra stane mým nástupcem, a který si to u něho a u Rogera bude preventivně žehlit. Máš i takového?“

Terry zaváhal. „Najdou se i takoví.“

„A přitom člověka, kterému to myslí a který se v případě potřeby umí sám obhájit zbraní. A samozřejmě ne blázna, který chce všechny konkurenty postřílet.“

„Pane... chceš toho dost.“

„Copak nemáš nikoho, kdo je schopný a zároveň spolehlivý?“

„Bohužel – vím jenom o jednom, kdo vyhovuje všem požadavkům. Jestli dovolíš, vyřídím to já sám.“

„Ty? To jsem ale na mysli neměl!“ znepokojil se Vládce.

„Můj pane,“ Terry říkal ta slova nerad a téměř proti své vůli, ale říct je musel. „Každý z tvých poddaných je ochoten položit za tebe život. Ale stejně tak miluje i prince. A v případě, že by musel volit mezi vámi dvěma, nemohu se zaručit za nikoho.“

Sir Lera ho vyslechl a pochopil. A povzdechl si.

„Je to tak! Když nepočítám nepřátele státu, pak nikdo z našich občanů není ochoten princi Enkrovi jakkoliv ublížit. Ani tím, že by kritizoval jeho činy...“

„To je od národa velice ušlechtilé!“ řekl sir Lera.

„S tím jsi musel počítat, když jsi ho učinil svým synem.“

„Ty víš, proč jsem to udělal! Bylo třeba pomoci jemu a pomoci i mně. Nemohl jsem tušit, jak to dopadne...“

„Nemám právo tě kritizovat, můj pane.“

„Já vím. Ale kdybys to právo měl, řekl bys, že je moje vina, že jsem toho kluka nevychovával líp.“

Fischer rozhodil rukama. Rezignovaně a smutně.

„Já jsem z něho neudělal posvátný idol!“ řekl sir Lera. „To byl někdo jiný! Monroesové od začátku ujišťují národ o jeho nevšedních schopnostech, zlatém srdci, křišťálovém charakteru a podobně. To oni ho nutí, aby byl jejich vládcem. Nemohu za to, že neudělá nic bez jejich doporučení.“

„Myslím, že to, co udělal, udělal bez nich! Utekl proto, že nesouhlasil s Rogerovým vedením. Je to jeho vlastní rozhodnutí – a výraz jeho citu pro spravedlnost...“

„Ty ho taky obdivuješ, Terry?“

„Já ho hodnotím realisticky. Ale můj vnuk Freddie, však ho znáš – je mu osm let a princovu fotografii má pověšenou nad postelí. Kdybych mu řekl, aby se šel dát zabít za prince, nezaváhal by ani na okamžik...“

Sir Lera si povzdechl a přistoupil k oknu do parku. „Zestárli jsme, Terry... Jsme staří a oni jsou tak mladí! A mají svoje hry a svoje zájmy. A nás nepotřebují už na nic. Proto si našli vlastního Vládce!“

„Vládcem Arminu jsi ty!“

„Vím, Terry. Ale abych jím byl, je zapotřebí, aby se Enkra vrátil domů. Co nejdřív a co nejtišeji. Zařídíš to?“

„Spolehni se.“ řekl Terry Fischer.

Hasanova jachta zakotvila v Santanderu a vzala na palubu dva kluky. Jeden z nich měl ale zprávu, že je třeba stavit se taky v San Sebastianu – takže to učinili.

V San Sebastianu nastoupili tři. Dva z nich byli naprosto stejní, dvojčata Pietro a Paolo. Neustále se smáli a štěbetali jako vrabčáci. Třetí kluk byl dost podivný: vlasy ostříhané víc nakrátko, než je u Arminů zvykem, náušnice měl v obou uších a choval se poněkud méně vyzývavě, takže Hasan k němu okamžitě pocítil sympatie. Ale vykulil oči, když se dál od břehu všichni svlékli a on zjistil, že je to dívka. Arminy to nepřekvapilo – ona si lehla na střechu kajuty a opalovala se.

„Ta holka s náma půjde taky do boje?“

„Sandra? Jo, je ze smečky. Líbí se ti? Dávej si na ni radši pozor, kdybys na ni náhodou šáhl, mohla by ti zlámat ruku. Měla v Janově nějaký spor a tak trochu přizabila jednoho chlapa.“

„Jakýho chlapa?“

„Co já vím? Asi nějakej úchylák, když po ní šel. To ještě nosila dívčí šatičky. Jenže, bylo to poblíž jejich vykřičený čtvrti, chlap ji začal ošahávat nebo dokonce chtěl znásilnit. Sandra ho pohladila, a jeho potom odvezla sanitka.“

„To je tak dobrá?“

„Sandra? Kdyby soutěžila, mohla by získat černej pásek.“

„Nemyl se,“ řekl Pietro. „Ta už se od tý doby naučila jiný věci! Přečti si její tetování – ta už nepotřebuje nikoho mlátit!“

Hasan se díval na tu dívku s patrnou úctou. Ona si ho nevšímala vůbec – klidně usnula.

„Teď už pojedeme přímo k cíli?“ ptal se Hasan.

„Radši jo. Kim už je tam, a zajistil nám místo na táboření. Už se tam sjíždí výkvět celý Evropy – to teprv něco uvidíš!“

Errata:

30.05.2021 11:44