Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Simone Fresnellová toho rána jenom čekala, až se doktor Merciér probudí a půjde na svoji ranní procházku. Jakmile klaply jeho dveře, byla připravena u dveří jako věrný psík, a byla na to i vhodně oblečená do teplé bundy a riflí.

„Ahoj,“ usmívala se. „Na procházku, na procházku?“

Doktor Merciér klepl nespokojeně holí do podlahy.

„Trochu se projít před snídaní...“

„Můžu jít s tebou?“

„A nebudeš se nudit?“

„Moc ráda bych šla s tebou na procházku.“

„Proč zrovna dneska?“

„Protože zrovna dneska se určitě nebudu nudit.“

Doktor Merciér se mračil a uvažoval. Simone řekla: „Jdeš na schůzku se svým jehňátkem. Dobře to vím.“

Pustil ji ze dveří a zaklapl je za nimi. „Roztrhnu ho jako hada, pacholka jednoho mizernýho!“

„Já vím! Chystáš se na to už od večera, co ses dozvěděl o tom jeho sporu s četníky. Moc ráda si to poslechnu!“

„Nemysli si! Nebude to nic zábavného!“

„Stejně si to ráda poslechnu.“

Vydali se po útesech. Doktor kráčel rychlými kroky a jeho hůl klepala po kamenech. Simone měla co dělat, aby mu stačila a radši mlčela, protože funěl a každým krokem se vztekal víc a víc.

„Simone, vzal jsem tě s sebou, ale musíš mi něco slíbit.“

„Že to nerozkecám. Už jsem něco rozkecala?“

„Já vím. Ale stejně ti to musím říct.“

Zastavili se v jedné dost divoké zátoce – doktor zapískal nějakou melodii, dost tiše, ale přesto slyšitelně. Pískal si jako pro zábavu – pak si sedli na kámen.

„Tvůj princ se jmenuje Enkra Weston,“ řekla. „A země, ze které jsi přišel, má jméno Armin.“

„Ano.“

„To jen proto, abys věděl, že nejsem úplně pitomá. Slyšela jsem toho o Arminech hodně, a když jsem slyšela o jeho nevšedních schopnostech, vzpomenula jsem si. Říká se, že Armini své děti vychovávají v nadlidi. A svého prince především.“

„Jsme lidé jako ostatní, Simone. I náš princ.“

„Ráda se přesvědčím sama.“

U lesa se kmitl rezavý hřbet lišky. Doktor opět zapískal; liška přiběhla blíž a nerozhodně se zastavila. Něco na ni zakňučel a zavrčel, liška se otočila a odběhla pryč.

„Vyplašil jsi ji! Chtěla jsem si ji prohlédnout, je tak krásná!“

„Neutekla. Šla jenom vyřídit vzkaz.“

Seděli a čekali. Za kopcem vycházelo slunce, obloha od něho dostávala zlatý lesk, i když oni ještě slunce neviděli. Až se dotkne moře, rozzáří se celé jako veliké zrcadlo. Ale teď ještě chybělo pár minut.

„Jsem na něj zvědavá. Nebude se zlobit, že jsi mě vzal s sebou?“

„To ještě nic není proti tomu, jak se zlobím já.“

Simone se pořád dívala kolem, takže si všimla stínu, který se kmitl u lesa. Ale ani v nejdivnějších představách nemyslela, že princ přijde docela nahý a bezstarostný jako uprostřed ráje. Šel dlouhými kroky a bezstarostně se usmíval. „Ahoj, kamarádi!“

Doktor Merciér řekl něco ve své řeči a tak zostra, že se Simone ošila a chlapec rozchechtal. „Bože, ty seš sprosťák! Děvče, kdybys rozuměla, jak mi vynadal, tak bys s ním rozhodně nechodila! Styď se, takhle mluvit před dámou!“

Doktor Merciér zase něco řekl a Enkra odpověděl: „Mluv francouzsky, nebo nehraju!“

„Věděl jsem vždycky, že máš v hlavě nasráno, jenomže to jsem měl o tobě ještě moc dobrý mínění! A víc k tomu nemám co dodat!“

„Taky dobře. Děvče, chceš vědět, jak mě ten hrubián nazval? Jak s ním vůbec můžeš žít?“

„Já s ním nežiju,“ řekla Simone. „A jak ti nadává, je mi úplně jedno. Asi má pravdu.“

„Vy jste oba strašně starostlivý! Vo co de? Tak jsem udělal průser, no! Sám jsi mi to radil, tak co se divíš? Povídal jsi mi přece, abych udělal něco velikýho!“

„Jo, ale tím jsem neměl na mysli, aby ses vyškleboval místním četníkům! Něco, co by ti získalo sympatie veřejnosti a dalo lidem na srozuměnou, že bojuješ za správnou věc! Něco takovýho...“

Enkra zívl. „Nech toho kázání, je to trapný! Ty sám přece považuješ fízláky za škůdce lidstva a likviduješ je, kde na ně narazíš. Tak co se divíš? A vůbec...“

„Dobře, jak chceš! Ale tuším nepříjemnosti, a veliké! Myslím, že by ses měl jak se patří připravit – budou tě honit jako zvěř!“

„Já jsem připravenej. Neměj péči.“

„Dobře vychovanej chlapec,“ řekla Simone, která se doposud tiše smála. „A nedá se, žejo?“

„A ty by ses dala? Řekni sama, měl jsem dovolit, aby ze mě dělali vola?“ zazubil se jí do tváře.

„Jasně, to nemůžeš!“

„Tak vidíš. Kdo spadne do mlejnku, z toho je fašírka. To je přírodní zákon, s tím se nedá nic dělat.“

„A nenapadlo tě, že bys to mohl bejt taky ty?“ vybuchl doktor.

„Máš nějakou dobrou radu nebo jenom tyhle hefty?“

Doktor vytáhl z kapsy klíče ke startéru.

„V přístavu u mola 4b stojí jachta. Nemá zatím jméno. Ty klíče jsou k motoru. Je v ní dost benzínu, abys dojel do některého přístavu ve Španělsku nebo Portugalsku. Kromě toho má perfektní oplachtění, sami jsme to vyzkoušeli. Až dostaneš rozum, nasedni na tu jachtu, třeba i se svým Leonem a Jeanem a těmi ostatními pitomci, který jsi do toho zapletl, a jeďte, kam umíte. Máte šanci, že vás nikdo nenajde...“

Enkra chňapl po klíčích. „Takhle jsi měl začít, to je moc dobrá zpráva! Kde jsi vzal tu jachtu?“

„Včera jsem ji koupil v Brestu. Je úplně nová a zaplatil jsem ji z rizikovýho konta. Jestli s tím budou potíže, možná mi ji předepíšou k náhradě. Ale to tebe nezajímá...“

„Řeknu Kwarrovi, aby ti to zaplatil. Nestarej se o svoje žebrácký peníze. Netušil jsem, jakej jseš hamoun.“

„Kdo nic nemá, nemůže nic rozhazovat. Měl by sis to uvědomit.“

„Jestli mi na to nedá Kwarr, vyberu nějakou banku. Můžeš si bejt jistej, že tobě dlužnej nezůstanu ani pětník!“

„Co se vztekáš? Máš náladu jako rycí vidle!“

„Chceš, abych odejel, jo? Abych se vypařil jako zloděj, jako malej kluk, kterej rozbil okno a bojí se, že dostane na zadek? Tak to teda ne, a just ne! Já tady budu tak dlouho, jak dlouho sám budu chtít. A tvoji jachtu možná použiju a možná ne, jak se mi to bude hodit. Děkuju ti za ni – ale neodejdu!“

„To už je tvoje věc, můj milý. Ještě tady máš prospekty, abys věděl, co ti patří...“

Doktor vytáhl z kapsy bundy několik obrázkových prospektů. Enkra je rozložil a na chvíli ho opustila jeho suverenita. „Páni! To je nádherná lodička, takovou jsem... fakt jsi mi ji koupil?“

„Máš od ní klíče.“

„Tohle ti nezapomenu! Nezapomenu ti to, spolehni se!“

„Tak mě ještě chvíli poslouchej. Mám ještě něco – měl jsem to použít sám, ale obávám se, že ty to budeš potřebovat víc. Dala mi to Asthra...“ doktor vytáhl náušnici s umělou perlou a vložil mu ji do dlaně.

„Od Asthry?“

„Kdybys potřeboval její pomoc, vhodíš perlu do ohně. Shoří a oznámí Asthře, že se něco stalo.“

Enkra kývl hlavou. Připjal si náušnici do levého ucha. „Děkuju.“

„A prosím tě, abys trochu přemýšlel. Co děláš, by tě mohlo mrzet, kdyby se dozvěděli, kdo jsi a co tu chceš. A nevylučuji..“

Ale Enkra už opět našel svoje bezstarostné chování. „Ti zdejší hlupáci na to nepřijdou ani za rok! Neboj se, zvládli jsme horší věci, zvládnem i tohle...“

„Aby ses nemýlil. Simone na to přišla, a nic jsem jí neprozradil. Jenom proto, že čte noviny...“

Enkra se usmál na Simone. „Netušil jsem, že je tvá holka ještě ke všemu vzdělaná. Myslel jsem, že ji máš jenom pro zábavu.“

„Proč myslíš, že musím být nutně úplně blbá?“ ptala se Simone.

„Povídá se to o holkách jako ty. Je pravda, že ti nějací lidé platí za to, že se před nima svlíkáš?“

„Lidi platěj za větší nesmysly.“

„U nás bys měla po kšeftu. V Ironu jsou hospody, kde si striptérky vybírají z dívek, co tam přijdou jako hosti. Mezi programem si odskočí na jeviště a svlíkne se. Barman jí za to něco sleví, a je to k oboustranné spokojenosti...“

„Vidím, že ty si taky neděláš žádný násilí!“

„Lidské tělo stvořil Bůh, proto je správné v tom stavu, v jakém bylo přivedeno na svět. Radím ti, aby ses nenechala svazovat žádnou hloupou společenskou konvencí. A jestli můžu o něco poprosit, postarej se, aby můj kamarád Mike na tvým krásným těle aspoň na chvíli zapomněl na svý těžký starosti. Jestli budeš chtít, tak ti to třeba i zaplatím...“

Simone zaváhala; mohlo to být míněno tak bezprostředně, jak to řekl, ale přece jenom byla žena a byla zvyklá vyčíst v jeho slovech urážku. A tak řekla: „Buď bez starosti! A kdybys někdy ty potřeboval něco vysvětlit nebo naučit, tak pro tebe to udělám se slevou...“

Na malý okamžik mu zrudly tváře i přes opálení. Otevřel pusu, aby něco řekl, ale pak se zase jen usmál.

„Poběžím, aby mě nesháněli. Děkuju za všechno, Miku. Za loď i za tu náušnici. Tvý rady jsem vyslechl a zařídím se po svým, když dovolíš. V žádným případě nepočítej, že odejdu dřív, než dokončím práci.“

„Máš něco tak důležitýho?“

„To by ses divil. Je to tak důležitý, že ty si to neumíš ani představit!“

„No... jak chceš. Abys mi pak nevyčítal, že jsem tě nevaroval...“

„Neměj péči. A ahoj, mějte se. Moji kamarádi se už jistě vzbudili a nesmím je nechat moc dlouho bez dozoru. Tak se mějte, a někdy zas přijďte pokecat...“

Se smíchem odběhl a zakrátko zmizel v lese.

„Pacholek,“ řekl doktor Merciér. „Zatracenej mezek tvrdohlavej! Dal bych mu za uši...“

Simone se naopak tvářila vážně a skoro obdivně.

„Nezlob se na něj. Je toho na něho moc najednou...“

„Co to plácáš? Je to nevychovaný klacek a předváděl se před tebou ještě víc než obvykle. Kdybys tu nebyla, snad by se choval rozumněji. Ale když se potká s někým novým, musí se předvádět za každou cenu...“

„Má starosti. Já to poznám, nemysli si...“

„Jaký, prosím tě? Co tady může mít za starosti?“

„Řekla bych, že se zamiloval.“

„Cože?“ doktor Merciér to přímo zařval.

„Co se divíš? Tvůj beránek si našel ovečku. A jak se zdá, myslí to s ní dost doopravdy!“

„Prosím tě! Ty už myslíš na ten sex i v případě takovýho malýho kluka! Co tě to vůbec napadlo?“

„Malýho? Je mu čtrnáct a můžu ti říct, že na svůj věk na tom není špatně. A jestli ta jeho ovečka stojí za něco, není vůbec vyloučeno, že jeho první láska dopadne dobře. Nebo špatně – jak pro koho...“

„To by mi tak ještě scházelo!“ povzdechl si.

„Scházelo. Aspoň budeš mít nějaký starosti. Jsem zvědavá, co řeknou tvoji šéfové, až se to dozvědí...“

Doktor Merciér mlčel a kráčel ráznými kroky zpátky.

„Jde o to,“ pokračovala Simone, „kdo je ta ovečka. Jaká je. Jestli ho taky chce – i když bych se divila, kdyby nechtěla. Je to krásnej kluk, tak strašně krásnej... až mu bude o takových pět let víc, byla bych schopná se mu plazit u nohou...“

„Prosím tě!“ odsekl dost nespokojeně, ale Simone se smála.

„Všiml sis, jak sebou škubl, když jsem přivedla řeč na jeho výuku? Není vyloučeno, že i na to už myslel...“

„Prosím tě, Simone, neblázni! Já tu mám starosti, a ty...“

„To teprve budeš mít. Jenom si uvědom: Má ovečka nějaký rodiče? Souhlasejí její rodiče s tím, aby se scházela s tvým beránkem? A budou vědět, kdo je beránek? A nebudou mít zájem vyvozovat z toho nějaký požadavky na tvoji státní pokladnu?“

„Neříkej ovečka. Nevíš, co to znamená...“

„Jsou rodiče, který ze zneuctění svý dcery dělají aféru. Kromě toho počítám, že ovečka bude tak asi kolem jeho věku, spíš o něco mladší. Třináctiletý holčičky už taky dobře vědí, k čemu jsou na světě. A když si nedá pozor, mohl by ji klidně přivést do jiného stavu, a potom...“

„Simone, já tě hodím do moře!“ zařval a postrčil ji blíž k okraji skály, pod kterou vlny bily do pobřeží.

„Klidně můžeš, ale prosila bych na klidnějším místě. Ale stejně máš spoustu starostí... neboj, já ti s nima pomůžu. Přece jenom seš chlap a ani sis nevšiml, co se děje. Patříš k těm chlapům, co jim holka musí vždycky připomenout, že je taky na světě, co? To já poznala hned, na čem jsem...“

„Pochopitelně. Ty jsi hlava otevřená.“

„Jsem ženská, můj milej! A každá ženská okamžitě pozná, když se jedná o věc srdce. A tvůj beránek má teď zrovna se svým srdíčkem velikej kolotoč. Nedivila bych se, kdyby se vracel od tý svojí. Měl nějaký moc nevyspalý oči...“

„Není zvyklý moc spát.“

„A že chodí nahý, je u něho normální?“

„U nich všech je to normální. Oblékají se, jenom když je to nařízené zákonem. Kdyby se jim dovolilo, chodí nazí celý život.“

„Až jednou budu mít víc času a peněz, zajedu si k vám na dovolenou. Lehnu si na pláž a budu se opalovat...“

„Pozvu tě, jestli ti to tady nestačí...“

„Budu se těšit. A teď bych se mohla taky vykoupat. Jednak se mi chce, a jednak bude lepší, když nepřijdem spolu, ne?“

„To je pravda,“ řekl a pozoroval ji, jak se svléká a vstupuje do vody mezi velikými balvany.

Errata:

30.05.2021 11:44