Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Doktor Merciér zašel do města koupit si noviny a něco chutného ke kávě. Na náměstí potkal inspektora Chartiéra.

„Jsem rád, že jsi tady.“ řekl mu Pierre.

„Copak se děje?“

„Nevím – ale něco moc divnýho. Objevují se tu nějací podivní kluci...“

„Co... ten tvůj?“

„Ten ne. Ale... nemůžu říct přesně, co mi na nich vadí, ale zdá se mi to trochu divné.“

„Povídej mi o tom. Třeba ti pomůžu.“

„Nevím přesně, co je na nich zvláštního... uvidíš sám, až se objeví další. Za chvíli přijede autobus z Paříže.“

„Myslíš, že jím přijede někdo z nich?“

„Můžem se jít podívat.“

Autobusové nádraží se nacházelo v dolní části náměstí. Nebyl tam nikdo, kromě otráveně vypadajícího malého kluka v dlouhém pruhovaném tričku a džínsách orvaných k neudržení. Pak tam bylo pár místních lidí, kteří čekali na autobus.

Autobus přijel – vystoupili čtyři kluci v odřených riflích, s usárnami na zádech a v zelených zálesáckých košilích. Očividně patřili k sobě. Malý kluk rázem vyskočil, přiběhl k nim a řekl jim několik slov. Nejstarší ze čtveřice kývl hlavou, nahodili svoje bágly na záda a vydali se za ním.

„Takových jsem tu od rána viděl už aspoň deset! Mají namířeno do rekreačního centra. Asi pořádají nějaké shromáždění, nebo co.“

„Neřekl bych, že jsou zajímavý,“ soudil doktor. „Nějaká parta skautů nebo tak něco. Třeba hrají nějakou bojovou hru...“

Kluci přecházeli kolem nich. Doktor Merciér si zamnul ruce a zatřepal jimi, jakoby ho zábly. Kluk v pruhovaném tričku na okamžik zaváhal – blýskl očima po mužích, potom pokračoval v cestě. Ti čtyři za ním.

„Počkám na náměstí,“ řekl inspektor. „Nebo se podívám, kde se utábořili. Jsem zvědav, kolik jich ještě bude.“

„Myslím, že tihle byli poslední,“ řekl doktor Merciér. „Já půjdu radši na oběd.“

A nemýlil se.

Enkra přišel ke klukům a oči mu blýskaly, jako kdyby se mu něco obzvlášť povedlo nebo se na něco parádního chystal.

Leon mu přišel vstříc. „Co budeme dneska dělat?“

„Ještě nevím.“

„Nemáš žádný plán?“

„Mám spoustu plánů, ale nevím, který z nich je nejlepší. Kromě toho jsem se dozvěděl věci, které ty plány trochu pozměňují. Nejdřív se asi poplavu podívat na jednu loď.“

„Na loď? Jakou?“

„Takovouhle...“ Enkra roztáhl prospekt.

„Páni... to je nádhera!“ Jean se vyznal v lodích a koukal Enkrovi přes rameno. „Čí to je?“

„Prý moje. Aspoň mám od ní klíčky.“

„Hele, svezeš nás?“ škemral Jean.

„Ten, co mi ji předal, říká, že bych měl. Dokonce navrhl, abysme si vyrazili na menší výlet po moři. Jenomže... nemáme ještě sestavenou celou posádku.“

„Kdo ti v ní schází?“

„To je právě to – musím se s nima dohodnout. Od vás hlavně chci, abyste se nedivili.“

„To chceš tedy dost. Nedivit se, když získáš takovouhle jachtu – kdo by to dokázal?“

„Například já. Ale teď se musím přichystat.“

Enkra vytáhl ze své sportovní tašky potápěčské brýle a akvalung se šnorchlem, to jest trubicí pro podvodní dýchání. Jean to znal, byla to součást výstroje koupené v Saint-Malo. Navlékl si to a prozkoušel, jestli funguje.

„Poplavu do města a když to půjde, obhlédnu si loď aspoň zvenku. Já na ní dost poznám, nebojte se. Když jo, tak si pro ni zítra ráno zajdu a přivezu ji sem. Potom bych jel s vámi dvěma a ještě někým na výlet, ostatní budou zatím shánět zásoby. Už pomalu nemáme co zobat...“

Jean vytušil, že se to ostatním nebude líbit. Ale protože on měl lepší šanci, neříkal raději nic. Enkra vydal ještě příkazy ohledně cvičení v boji, a ponořil se do vody.

„Poslyš,“ Leonovi se to moc nezdálo. „Dávej si pozor! U břehu jsou občas víry a všelijaké zrádné útesy, kdybys na ně narazil, rozsekáš se... a v přístavu to taky není bezpečné...“

„Já vím. Ale právě to mi pomůže se tam dostat, aniž by si mě každý všiml. Neboj se, zvládnu to...“

Leon počkal, až zmizel. Pak si zavolal Alaina a Franka. „Kluci, vy ještě smíte do města. Zaběhněte tam a sledujte přístav. Je tam takováhle loď. Poflakujte se okolo, a kdyby Enkra něco potřeboval, pomozte mu! Jasný?“

Alain a Frank byli rádi a rozběhli se do města cvalem. Do přístavu doběhli celí uřícení a sháněli se po té krásné lodi; objevili ji, stála u mola docela klidně a mírumilovně, nikdo na ní nebyl a nikdo si jí moc nevšímal, kromě několika turistů.

Obcházeli tam skoro půl hodiny; neviděli nic zajímavého ani podezřelého a začínali se skoro nudit. A nudili by se asi dál, kdyby se neobjevili tři cizí kluci. Zřejmě nebyli z města, asi turisté – Alainovi a Frankovi byli nápadní svou plavnou a hbitou chůzí, jakou se pohyboval obvykle i Enkra.

Jeden z těch tří měl dlouhé světlé vlasy a zelenou košili s nášivkami. Přišel ke klukům a zaškubal prsty pravé ruky, jako kdyby do nich dostal křeč. Kluci nereagovali a tak cizinec přišel blíž a na něco se zeptal v cizí řeči.

„My ti nerozumíme!“ řekl Alain.

„To je vaše loď?“

„A kdyby jo, tak co?“

„Prodejte nám ji!“

„Prodat? Ty ses asi zbláznil, ne? Ani nemáš tolik peněz!“

„Dám, co si řeknete. Je to nádherná loď!“

„To jo – jenže není naše.“

„Tak koho?“

„Je ti po tom něco?“

„Když ji chci koupit, tak je.“

„Nech si zajít chuť. Taky bysme ji chtěli. Jenže majitel tady není, je to nějaký americký milionář...“

Chlapec se zamračil. „A jiná loď na prodej? Nevíte o něčem?“

„Nedělej si z nás blázna. Co my bysme mohli vědět? Zeptej se v Jachtklubu, to je dole v té zátoce. Za velkým campingem, naproti kasinu. Tam by to mohli vědět.“

Cizinec neříkal nic, jen si je pozorně prohlížel. Dotkl se Alainovy tváře, dokonce mu odhrnul vlasy z krku a ujišťoval se, že tu zlatohnědou barvu má všude.

„Co na mě šaháš? Copak jsem taky na prodej?“

„No, jen se nerozčiluj! Poslouchej, nemáš něco společnýho s tlupou Leona Devarta?“

„Náhodou ne!“ Alain měl od Enkry zakázáno cokoliv prozradit. „Naopak, Leon je náš nepřítel. A o co ti jde?“

„O nic.“ řekl chlapec, obrátil se a šel pryč. Ti dva další se k němu přidali a všichni společně odcházeli.

„Všiml sis?“ řekl Frank. „Měl v uchu náušnici!“

„Ty myslíš, že by to mohl být... někdo z nich?“

„Enkra měl dneska ráno taky náušnici. Takovou velikou, s perlou. Jestli tamten je jeho... kamarád?“

„Budem radši mlčet, ne?“ řekl Alain.

„Jestli jsme něco nezvrtali, žejo?“ řekl Frank.

„No... právě. Radši mu to ani neřeknem. Mohl by se zlobit, že jsme toho kluka nepřivedli...“

„Stejně tady nemáme nic na práci – poběžíme, ne?“

A rychle se rozběhli zpět do lesního tábora.

Bylo vedro. Anitta ležela v houpačce a četla si knížku, Michell si hrál s Topem. Nedařilo se to, i ten pes byl líný a nechtělo se mu skákat pro kamínky.

„Pojď se vykoupat!“ řekl Michell.

„Nemá to cenu. Je vedro, bude bouřka...“

„Fakt, je vedro. Hele, spadni s tý houpačky. Číst můžeš i na zemi! A já chci spát...“

„Tak spi, co ti v tom brání?“

Pes Top, kterého už přestali obtěžovat s kamínky, přivíral oči a zdálo se, že brzo usne. Ale náhle vyskočil, jako by ho píchla vosa, a vyrazil do zahrady. Neštěkal a nevyl, ale vyvíjel činnost v tomhle vedru neobvyklou.

„Co blázní ten pes?“ ptal se Michell.

Anitta zvedla hlavu. Top se vracel – a od stromu ke stromu se pohyboval nějaký stín. Srdce se jí zachvělo.

Michell se taky zvedl. V očích měl zuřivou nenávist.

„Jak si troufáš přijít až sem...?“ zasyčel.

Enkra zvedl ruku. „Nekřič. Jestli nechceš, zase odejdu. Ale navrhuji, abychom teď mluvili jako přátelé...“

Michell zůstal na chvíli ohromen – Enkra došel k nim. Měl na sobě přiléhavé tmavé plavky a tričko s krátkými rukávy, a byl bos. Vlasy měl na krku svázané tkanicí.

„Co tady chceš?“ ptal se Michell.

„Ty jsi chtěl se mnou mluvit.“

Michell zaváhal. Ohlédl se na Anittu, která seskočila se sítě, ale nedávala najevo ten správný údiv. Michellovi to za několik okamžiků došlo. „To víš od ní? Odkud ji znáš?“

„Neblbni, Michelli,“ řekla Anitta. „Ano, řekla jsem mu, cos říkal. Ty sám ses s ním chtěl sejít, ne?“

Michell hbitě přemýšlel. Znají se. Mluvili spolu. Kdy se mohli sejít? Po celý den byl Michell s Anittou, jenom když bojovali, tak ne. Zbývá večer. Nebo noc. Michell se v noci na chvíli vzbudil a zdálo se mu, že Anitta nespí ve své posteli. Byl rozespalý a nezajímalo ho to. Teď si vzpomněl.

„Co máš s mojí sestrou?“ oči se mu podlily krví, zaťal pěsti a nahrbil se jako před bojem.

„Měl bych s ní něco mít?“ usmál se Enkra.

„Jestli na ni zkoušíš nějaký oblbovačky, tak tě zabiju!“

„Michelli!“ Anitta ho chytla za rameno. „Jak se to chováš? Nic mi neudělal, je na mě hodný! Nedělej ze sebe šaška!“

„Já?“ sípěl Michell. „Co se má on co s tebou slejzat? Nemysli si, že jsem blbej a nevím, o co jde! Chtěli byste spolu chodit! Ale to nedovolím, to radši tebe seřežu a jeho zabiju jako psa!“

Enkra mu neuhnul. Přistoupil blíž, tak blízko, že by se ho mohl dotknout. „Michelli Lavalete, už jsem tě myslím přesvědčil, že bít se se mnou není tak lehké. Ale nechci s tebou bojovat, přišel jsem v míru. A stejně tak i za tvojí sestrou jsem přišel jako přítel. A neublížím jí. Věříš snad mému slovu?“

Michell zaváhal. Zvolna se napřímil a rozevřel pěsti. „Tvýmu slovu věřím. Ale nevím, jestli... jestli platí i pro pletení hlavy holkám. Moje ségra už moc vyrostla na to, aby se jí mohl plíst do cesty kluk jako ty.“

Enkra mlčel. Chvíli zírali jeden druhému do očí, pak Michell oči odvrátil. „Co jsi nám přišel říct?“

„Přišel jsem ti říct, že Leon má v úmyslu vyzvat tě znovu k boji. Líbilo se mu to, a myslím, že i ty bys s námi chtěl ještě jednou zkusit štěstí...“

„Tak jako posledně? Tentokrát bych se nedal tak zblbnout, už vím, co dokážeš! Jenže v pískovně už to nepůjde, tam by nás hned objevili...“

„Navrhuji les na sever od vaší vesnice. Je tam takové malé skalní město. Tam by se dobře bojovalo...“

„Jsem pro. Kdy?“

„Nejlíp zítra. Ale... mám ještě jeden návrh. Nechcete se se mnou projet po moři? Bylo by to kousek podle pobřeží, možná i dál. Mám hezkou novou jachtu, a chtěl bych si ji vyzkoušet...“

„Já bych jela!“ řekla Anitta rychle.

„Na jak by to bylo dlouho?“ ptal se Michell.

„Myslím tak na dva dny. Za jeden se to nestihne...“

„Pozítří jedou naši do Nantes k tetě,“ řekla Anitta. „My máme být doma sami... jistě budou pryč aspoň ty dva dny...“

„To se mi líbí – tak jsme dohodnuti. Zítra uspořádáme válku ve skalním městě a pozítří se projedeme po moři. Souhlasíš?“

„Souhlasím,“ řekl Michell. „Řeknu to klukům, bude se jim to asi taky líbit. Ale nemysli si, tentokrát nevyhrajete!“

„Uvidíme. Sejdem se zítra před osmou u krajní věže...“

Chtěl odejít – ale Anitta ho zarazila.

„Enkro – mohla bych to zkusit taky? V boji...?“

„Když Michell dovolí. On je náčelník...“

„Nemysli si, že tě někdo bude chránit!“ krčil rameny Michell.

„Takže – dohodnuto,“ rozesmála se Anitta. „Budou fajn prázdniny!“

Errata:

30.05.2021 11:44