Očekávaná bouře nepřišla; naopak, den skončil v dusnu a horku, jakoby přetrvávalo poledne. Enkrovi kluci toho večera vůbec neměli chuť se oblékat – přišli od moře, sedli si k ohni a ti, kteří přece jen něco na sebe natáhli, to za chvíli propotili a znechuceně odložili. Noc byla taky horká a nedalo se spát – ale Enkra spal docela klidně, nahý a stočený do klubíčka na své pokrývce. Tentokrát nikam neodešel, nejspíš vytušil, že Michell sestru hlídá a nikam by ji nepustil.

Ráno bylo chladné a osvěžující, ale když se vydali na pochod ke skalnímu městu, začalo slunce pálit a okolo osmé bylo pořádné vedro. Michell tam už byl, jeho kluci se tvářili ostražitě a čekali, co bude. Když se objevili Leonovi, Bretonci okamžitě vyskočili a stáli ve střehu; ale Enkra, který šel první, přišel bez bázně k nim a usmíval se.

„Neblázněte! Nejdřív se domluvíme! Vymyslel jsem... vlastně, přinesl jsem takovou hru, kterou hrajeme u nás doma. Kdyby vás to bavilo...“

„Třeba jo,“ řekl Michell. „A co?“

Enkra ukázal, že nejdřív je potřeba se posadit do kruhu. Všichni to učinili, ale tvářili se i nadále nepřívětivě.

„Ta hra se jmenuje Najdi a znič! Začali ji u nás hrát nepřátelští vojáci za války a mysleli to velice vážně, takže koho dopadli, na místě zabili. Tak nás naučili hrát taky. A když jsme je vyhnali, už jsme ji nezapomněli a občas se v ní cvičíme. A protože by nás brzo bylo moc málo, už se navzájem nezabíjíme, což by se vám možná taky nelíbilo...“

Michell se mračil. Zdálo se mu, že Enkra zbytečně šaškuje, což byl ostatně názor většiny. Leon a Jean, kteří ho znali nejlépe, se divili, protože většinou byl lhostejný a netečný, spíš přijímal nápady jiných, než aby sám něco prosazoval.

„Takže, rozdělíte se na dvě družstva, samozřejmě podle příslušnosti ke smečkám. Taktika, jakou vymyslíte, je vaše věc. Jde o to najít v nepřehledném terénu, tomhle skalním městě, co nejvíc nepřátel a zlikvidovat je. To se udělá tak, že dopadenému nepříteli nakreslíte svoji značku. Na tělo nebo na hadry, to je jedno. Přinesl jsem celkem dvacet lahviček z umělý hmoty, jsou to cyklistické láhve na čaj nebo limonádu, a válely se na smetišti u lesa. Udělal jsem dvě barvy, červenou a modrou. Domluvte se, kdo si kterou vybere. Michell jako host si vybírá první.“

„Mně je to jedno. Třeba červenou...“

Na Enkrův pokyn předal Jean Michellovi deset lahviček s barvou. Byly opatřené řemínkem, kterým se daly pověsit na krk a šroubovacím uzávěrem, aby se nevylily.

„Když dopadnete zajatce, přemůžete ho a podrobíte si ho, označíte ho svojí barvou. Můžete to kreslit třeba prstem, to je jedno. Doporučuji, aby si každá parta vymyslela vlastní symbol, aby se pak vědělo, kdo co dokázal. Pokud ovšem nebudete chtít zůstat všichni pohromadě, což bych se dost divil, v takovém velkém počtu byste těžko něco ulovili...“

„A co bude potom s tím zajatcem? Toho pustíme?“ ptal se Michell, kterému se hra začala líbit.

„Zajatec je váš, tím znakem se stává jedním z vás. V tom právě je ta hra. Podle předpisu by měl bojovat na vaší straně, proti svým bývalým kamarádům. Ovšem to neznamená, že to skutečně musí dělat. Když se dostane zpátky ke svým, může se dát přemalovat zase na svoji barvu, tím přestává být zajatcem. Kamarádi mohou svý příslušníky osvobodit a tak je znovu zapojit do boje. Dokud ale patří někdo nepříteli, musí poslouchat – jinak by mohl být potrestán jako zrádce...“

Kluci se začali smát a dost živě bavit. Enkra chvilku počkal, až opadne první vlna vzrušení.

„Jestli tomu dobře rozumím,“ řekl Leon. „Budeme se plížit tam v těch křoviskách a šutrech, hledat nepřítele a přepadat ho, abysme získali zajatce. A oni zase proti nám, žejo?“

„Přesně tak.“

„A kdy vyhrajeme?“

„Až schytáte všechny zajatce, nebo přinutíte nepřítele utéci.“

„To se vám nemůže podařit!“ řekl Michell. „Jenže, vy máte přece jenom výhodu! Je s váma Enkra a ten je lepší než všichni! To je nespravedlivý, nemyslíte?“

„Nebudou mít žádnou výhodu. Nebudu bojovat na jejich straně.“

„Cože, ty se chceš přidat k Michellovi?“ vyskočil Jean.

„Ne. Zůstanu sám. Budu někde ve skalách, a vy mě budete hledat stejně jako Michell. Budu třetí strana a budu mít černou barvu. Budu bojovat jen za sebe a kdo mě chytí a přemůže, získá vítězství, i pro mne platí povinnost poslouchat svého pána...“

„To je spravedlivý,“ řekl Michell. „Jenže, teď nám řekni, jak to bude probíhat v těch skalách...“

„To už si řekni sám, ty jsi náčelník. Já jsem vám už řekl, co bylo zapotřebí. Teď jdu a vy si dělejte, co umíte. Můžete jít do skal spolu nebo z různých stran, nebo jak sami uznáte za vhodné. Já půjdu sám...“ Za této řeči Enkra svlékl tričko, stáhl plavky a oboje sbalil a zastrčil pod nejbližší kámen.

„Proč se svlíkáš?“ ptal se Michell.

„Jdu do boje, ne?“ Enkra navlékl na krk lahvičku, lehce na ně zamával a vmžiku se ztratil mezi balvany.

„Sakra... ono už to začalo!“ Michell vyskočil na nohy. „Kluci, za ním, třeba ho ještě chytíme!“

Leon se nejdřív chtěl rozběhnout tam, kam mířil Michell, ale pak mávl rukou a ukázal na opačnou stranu. „Nadběhneme jim! Enkra jistě projde skrz na druhou stranu. Nezná to tady, aspoň doufám. Možná si to včera prohlídl, ale to nic neznamená...“

Enkra to tu skutečně včera obhlédl. Skalní město nedosahovalo takových výšek jako v pískovcových skalách, využívaných horolezecky. Nejvyšší skály byly sotva deset metrů vysoké, ale vytvářely tmavé a zcela nepřehledné bludiště. Byly tu stezky, ale ty nevedly všude, a Enkra jich chtěl využívat co nejmíň.

Uprostřed bludiště byla mokřina, nyní téměř vyschlá – kousek od ní převislá skála, kde bylo možno tábořit a někdy se tam uchylovali trampové, jak poznal podle ohniště.

Chvíli běžel po cestičce, až se dostal k místu, kde stála rozložitá borovice. Tam se zastavil, vyskočil a chytil se větve, na kterou se vytáhl. Přelezl po borovici až jak nejdál mohl, rozhoupal větev a přeskočil na sousední, stejně rozlehlou. Přelezl na veliký balvan, z balvanu na skalní věž. Tam si lehl na břicho, zakryl hlavu velikým listem lopuchu a čekal, co se bude dít.

Shora viděl celé bludiště jako na dlani, přesněji řečeno vstupní část, kudy přišel. Viděl tedy, jak se za ním rozběhli všichni Michellovi kluci a hnali se jako blázni dost daleko – pak se ale zarazili a chvíli mluvili. Kupodivu, do diskuse se pletla i Anitta, oblečená v riflích a kostkované košili a lišící se od kluka jen dlouhými copy. Ta taky navrhla rozdělit se do deseti skupin po dvou až třech – méně jich být nemohlo, protože neměli víc lahviček. Jednotlivé skupiny se jaly prozkoumávat všelijaké úkryty blízko cesty.

Enkra takový postup schválil. Zatím vyčkával, kde se objeví Leonova smečka, ale tu nebylo vidět. Čekal tedy a zatím se bavil sledováním, jak se Michellovi kluci proplétají roštím a trním; občas na sebe křičeli, ale pak si přestali rozumět, tak toho nechali. Zatím nenarazili na žádného nepřítele – prošli taky pod Enkrovou věží, ale nevšimli si ho a on se jim taky neukazoval. Nakonec mu zmizeli z očí.

Enkra slezl dolů a vydal se po jejich stopách. Zatím je slyšel, protože neuměli chodit tak tiše jako on, tak se neznepokojoval. Dokonce objevil stráň zarostlou maliním, nechal všeho a začal se pást. Potom pospíšil zase za kluky, ale už mu zmizeli dost daleko a nemohl je najít, aniž by se jim příliš přiblížil.

Zatímco se těžce probíjeli neprostupným terénem, Enkra využíval svých schopností a obtížné úseky překonával nejraději po stromech nebo po skalách. Necítil závrať a i když neměl žádné technické pomůcky, nebál se a skákal po skalách jako opice. Občas se zastavil, rozhlížel, naslouchal a větřil – sem tam zaslechl nějaký zvuk, ale nebyl tak charakteristický, aby mu mohl věřit nebo se jím dokonce řídit.

Nakonec se rozhodl vyčkat. Objevil pro změnu zase stráň s jahodami, lehl si tam na bok, trhal jahody a pojídal. Líbilo se mu i to slunce, které ho hřálo, připadal si jako doma – dokonce na chvíli zavřel oči a byl by možná zdříml, kdyby ho nebyl vyrušil nějaký zvuk.

Ten zvuk vyvolal Alain se dvěma dalšími, který ho objevil a napadl. Enkra se hbitě odkulil stranou, vyskočil na nohy a odrazil útok. Jenže jeho výchova už přinášela své ovoce: Alain i oba druzí byli schopni zaútočit dost tvrdě, taky Enkra se mohl bránit mnohem účinněji. Došlo k rychlému střetnutí, které Enkra vyřešil tím, že se dal na útěk.

Málem vletěl do rány Michellovým klukům, hned dvěma družstvům, která zaútočila z obou stran. Sotva se s nimi začal rvát, vrhli se Alain a jeho kamarádi na nepřítele taky a nastal zmatek; Enkra ho využil, srazil k zemi každého, kdo se mu napletl do cesty, a zmizel. Byli by ho možná pronásledovali, ale bojovali mezi sebou a to je zdrželo. A protože Michellových kluků bylo víc, přemohli Alaina i ty ostatní a drželi je v sevření.

„Uznáváš, že jste zajatci?“ vrčel Michellův pobočník Ginny na Alaina, klečel mu na prsou a klouby prstů otloukal žebra. „Vzdáš se, mizero, nebo tě mám umlátit?“

Alain měl škrábanec na tváři a bouli na hlavě, ale vzdát se nechtěl. Jeho kamarádi už přestali s odporem, dokonce jim už kluci nakreslili na trička červené trojúhelníky, aby poznali svůj majetek. Alain se ale přesto jenom posmíval.

„Tak naposledy – vzdáš se nebo ne?“

„Tobě, jo? To bych musel bejt blbej!“

„Enkra říkal, že kdo je zajatej, má se vzdát!“

„Zajatej a přemoženej, to není to samý! Já přemoženej ještě nejsem, i když na mně ležíte tři...“ škubal obličejem Alain.

„Jak chceš! Vidíš tam ty kopřivy?“

Alain neřekl nic. Podařilo se mu uvolnit jednu nohu a kopal okolo sebe, jak nejvíc mohl. Marně, přemohli ho znovu.

Ginny, tváře se sveřepě a sebejistě, zavelel: „Svlíkněte ho a vyválejte v těch kopřivách! Uvidíme, co bude povídat potom!“

Kopřiv byla houština a rostla v úžlabině mezi dvěma balvany; za nimi pak byla dost strmá stráň. Kluci Alaina svlékali a přidali mu při tom pár štulců, protože se úporně bránil, i když mu to už nevadilo tolik jako před čtrnácti dny. Ginny mu osobně uřezal všechny knoflíky na košili i kalhotách, a u trenýrek mu aspoň přeřízl gumu.

Dva kluci odvlekli Alaina ke kopřivám – snažili se hodit ho tam dost šikovně, aby se sami moc nepopálili, protože houští dosahovalo téměř jejich výšky. Alain se tuto chvíli nebránil, a to je příliš uklidnilo; když se totiž ocitl až u houští, náhle se zprudka osvobodil a vzápětí srazil jednoho z nepřátel kopancem do obličeje. To kluk nečekal – než se stačili všichni vzpamatovat, Alain chytil druhého a hodil ho před sebe do pálící houštiny. A jenom se tam rozplácl, Alain mu skočil na prsa, a vzápětí udělal mohutný skok přes celou úžlabinu. Samozřejmě, vrcholky kopřiv ho šlehly přes nahé nohy, ale to vydržel, chytil se mladého stromku a hbitě po něm vylezl nahoru. Tam se zastavil a zašklebil se. „Tak si pro mě pojďte! Jestli si troufáte!“

Ginny pozdě pochopil, že se jim dostal z moci. Posílal sice svoje bojovníky za ním, ale ti k tomu nejevili moc chuti a spíš hledali kudy kopřivy obejít. Alain nečekal, až takovou cestu najdou; obrátil se, vyběhl dost šikovně po svahu a byl pryč.

„Mizera!“ vzdychl Ginny. „No, ale takhle nahej domů stejně nemůže. Je vyřízenej!“

„Jo, jestli! Tomu to tak vadí, zůstane si klidně v lese a večer to už bude každýmu fuk! Víš, co je Enkra naučil, ne?“

Ginny to věděl a dusil se vztekem. Aspoň vylil Alainovu barvu a ještě rozdupal lahvičku podpatkem, aby ji nikdo už nemohl použít. Pak se obrátil k zajatcům: „Co čumíte? Jdem si chytit někoho jinýho! A uvidíte, co s váma udělám, jestli se pokusíte o nějakej podraz!“

Zajatci šli, co mohli dělat – ale byli si téměř jistí, že Alain je v tom nenechá a jistě jim nějak pomůže.

Alain hledal Franka; slyšel hluk, jak se někdo prodírá křovím, a pro jistotu se schoval – udělal dobře, byli to nepřátelé. Prošli kolem něho a vykuleně se rozhlíželi. Vzápětí za nimi prošel Frank se třemi dalšími. Alain na něj tiše zavolal a Frank přišel blíž. „Co se stalo?“ ptal se téměř šeptem.

„Chtěl jsem chytit Enkru, ten mi utekl a přepadli nás. Ginny – takovej zrzavej blbec...“

„Znám ho... co ti udělal?“

„Nic moc. Kluky zajal, ale já mu utekl, jenom mý hadry tam zůstaly. Jestli si myslí, že mi to vadí...?“

„Jasně! To oni jsou takový srabi! A kluky má jako zajatce, jo?“

„No... jde s nima tam dolů, jako k bažině. Kdybysme...“

Frank chvíli přemýšlel. „Chtěl jsem chytit tamty, ale když...“

„Jasně! Zkusíme dostat Ginnyho!“

„Tak jo. Počkej...“ Frank se zastavil a stáhl tričko, pak i rifle. „Stejně je horko! Bude se nám líp bojovat...“

Kluci si zvykli na arminské způsoby, svlékli se bleskově; šaty schovali do skal, a už se dali do tichého běhu po stopách unesených kamarádů. Zakrátko se dostali k místu, kde se bitka sběhla, a po jasných otiscích Ginnyho bot je sledovali dál.

„Kam myslíš, že půjdou?“ ptal se Alain.

„Určitě se rozdělí, aby sevřeli někoho z našich do kleští,“ soudil Frank. „Zjistíme, ve který skupině je Ginny...“

Šli rychle, ale tiše – Enkra je něco naučil, zbytek pochopili sami. Objevili místo, kde Ginnyho skupina přecházela potok – byly tam jasné otisky a kousek dál se rozdvojovaly. Alain s Frankem se vydali směrem, kterým šel Ginny.

Alain šel první; když zvedl ruku, všichni ztuhli. Viděli, jak Ginny a ještě jeden kluk opatrně zkoumají hluboký příkop, ve kterém se někdo mohl skrývat. Jiné nepřátele nebylo vidět, ale tihle zřejmě klidu okolo moc nevěřili.

„Až přijdou blíž!“ ukázal Frank na prstech. Taky to je už Enkra stačil naučit, v boji se nehodí vykřikovat. Alain kývl hlavou a vydal se za krytem křovisek okolo, aby se dostal k nepřátelům z opačné strany.

Ginny prozkoumal příkop, mávl rukou a vydal se nahoru, naproti Alainovi. Frank kývl na ostatní, ale vyčkával – nechtěl to pokazit. A tak teprve když Alain vyletěl z křoví, vrhli se do boje i Frank a ostatní. Alain srazil v letu Ginnyho na zem a dokázal ho držet, než doběhli. Druhý kluk se pokusil velitele bránit, ale Frank ho strhl k zemi a než se oba nadáli, svázali je jejich vlastními provazy, protože sami nic takového neměli. Na Ginnyho bylo provazu málo; Alain si půjčil jeho kudlu a rozřezal mu krátké kalhoty na kusy, kterými ho svázal a ještě mu kus nacpal do pusy, aby náhodou nekřičel.

„Tak vidíš! Moc jsi se smál, a moc brzo! Teď budeš ty poslouchat nás!“ A i když lahvička barvy patřila Frankovi, Alain namočil prst a nakreslil svoji značku Ginnymu jak na tričko, tak i na prsa, aby se to nedalo zapřít.

Enkra se už podruhé přistihnout nenechal; věděl, že své kluky vycvičil dobře, a že vyvinou všechno myslitelné úsilí, aby ho dostali a dokázali tím svoji převahu. Skrýval se a čekal – něco hledal, dokonce se snažil větřit. Vyhýbal se každému a všem, a nedalo mu to takovou práci, protože měl dlouholeté zkušenosti. Až když našel, co hledal, byl spokojen a rozhodl se ukázat.

Anitta bloumala po rozkvetlé louce. Utrhla několik kvítků a zasunula za sponky, které jí držely vlasy spletené do copů. Přemýšlela, co vlastně ji nutí být tady, kde o ni nikdo z kluků očividně nestojí, ze všeho nejmíň bráška Michell. Nechal ji samotnou a bez pomoci, a kdyby ji někdo přepadl, vlastně by se ani nedokázala dost účinně bránit.

Najednou spatřila temný stín, někdo ji strhl na zem a zakryl jí ústa rukou. Byla by ječela jako siréna, to jí hned došlo a tomu chtěl zabránit – a když tu ruku poznala, uklidnila se.

Enkra ji pustil a kývl, aby šla za ním. Přeběhl kousek louky a ponořil se do lesa – beze slova ji vedl a ona za ním šla, dokud se neocitli mezi rozeklanými skalisky.

„Tak jsi mě zajal! Můžeš si mě i označkovat...“

„Spolehni se, že to udělám! Ale nejdřív se procvičíme ve šplhu!“

„Kam?“ rozhlížela se. Skály nebyly vysoké, ale zdály se jí dost příkré a nedostupné.

„Támhle nahoře je krásná plošina, není tam odnikud vidět. Je to zarostlé, ale já jsem si jí všiml.“

„Jenže, tam já nevylezu!“

„Neboj se, nic to není! Slabá čtyřka, víc nic...“

„Co?“

„Podle horolezecké klasifikace. Jedna až sedm. Čtyřka je tak střed, to slezeme i bez lana a dolů se dostanem taky, neboj se. Zvednu tě, a ty se támhle chyť, je tam bezvadnej stup. Vlastně... teď počkej...“

Anitta podle jeho pokynu padla na zem, Enkra se složil vedle ní. Zaslechla praskání větví a z křovisek vyběhli tři Leonovi kluci, rozhlédli se a zamířili dál v místech, kde byl porost nejřidší. Enkry ani Anitty si nevšimli.

„Dobrý,“ řekl Enkra. „Teď to zkusíme...“

Nastavil ruce, Anitta vylezla nejdřív na jeho ramena, pak i na hlavu – zachytila se rukama i nohama a dle pokynů vyhledávala cestu. Zakrátko se dostala na římsu, která ji pohodlně dovedla až nahoru – Enkra vzápětí vylezl za ní a pomáhal jí. Vrchol balvanu byl plochý, celý obrostlý křovisky i špičkami okolních stromů. A rozpálený sluncem...

„Tady je to bezva! Tady zůstanem?“

„Proč ne? Jasně, pak se můžem jít dolů trochu porvat, ale teď ať si to rozdají mezi sebou, aspoň nebudou tak bujný!“ smál se Enkra, natáhl se na kámen a vyhříval se.

„Pálí to tu.“ řekla Anitta.

„Lehni si na svoje šaty!“

„Myslíš, že bych se mohla svlíknout?“

Anitta váhala, ale udělala to. Poprvé ve dne – v noci jí to už bylo jedno, ale teď se bála, aby ji někdo neviděl.

„Jsem proti tobě strašně bílá! Chodila jsem sice na plovku, ale tam musím mít plavky! Jak je možný, že tvý kluci jsou tak tmaví?“

„Namíchal jsem jim takovou barvu. Na zhnědnutí.“

„A máš ještě?“

„Vyplácali všechno, polejvali se tím pro legraci. Ale nic nebrání udělat novou...“

„A udělal bys to? Pro mě?“

„Večer máš čas? Trvá to tak dvě hodiny...“

„Jasně. Jenže... naši by se mohli zlobit!“

„To je jedno. Tak až vaši budou na těch cestách...“

Anitta se začervenala. „Ty myslíš, že bych mohla být s tebou v lese? Jako kluci?“

„A proč ne? Přece se v lese nebojíš?“

„Podle toho, s kým. S tebou se nebojím.“

Enkra zívl. „Nechceš se trochu prospat?“

„Spala jsem v noci. Nepřišel jsi, že ne?“

„Ne. Věděl jsem, že tě uvidím dneska.“

„To je dobře. Michell mě zamkl a klíč měl pod polštářem.“

„Naučím tě otvírat zámky. Otiskni klíč do mýdla, a já ti takový udělám, abys měla vlastní.“

Anitta se smála. „Do mýdla, jo? A proč?“

„Do mýdla nebo do plastelíny. Dělají to tak zloději.“

„A ty jsi zloděj?“

„Někdy taky. Nikdy nevíš, co budeš v životě potřebovat, tak se učíme otvírat zámky. Měl jsem z toho jedna mínus.“

„Co vy se všechno učíte ve škole...“

Chvíli mlčeli. Anitta se odhodlávala k otázce: „Jaký jsou u vás holky?“

„Normální, jako všude. Proč?“

„Já myslím, jestli hezký.“

„Pochopitelně. Všechny holky jsou hezký.“

„Já ne. Mám blbý vlasy a bezvýraznej obličej. A pihy.“

Enkra natáhl ruku a pohladil ji po hlavě. „Jsi krásná. A budeš ještě krásnější, až se trochu upravíš...“

Anitta se podívala trochu překvapeně. „Jak upravit?“

„Dokážu udělat hezkou holku i sám ze sebe – tak by bylo dost divný, kdybych to nedokázal s tebou...“

„Ty a holka, jo?“ rozesmála se.

„Učíme se to, vážně. Mohl bych ti to ukázat... mám paruku a kontaktní čočky do očí...“

„To skoro vypadá, jako kdybys byl špion.“

„Jsem i špion, když je potřeba.“

Kroutila nad tím hlavou. „A co bys se mnou udělal?“

„No... nejdřív ze všeho bych ti rozpustil vlasy. V noci jsi je neměla takhle spletený a slušelo ti to víc.“

Anitta si poslušně rozpletla copy. Nosila s sebou dokonce i malý hřebínek, takže se učesala. I když stejně jednoduchým způsobem, hladce a dozadu, aby se nic nezměnilo.

„Takhle ne! Máš dlouhé krásné vlasy. To je potřeba zdůraznit a ukázat celému světu!“

„Maminka mi za to nadává! Chce, abych se nechala ostříhat na takovou poloviční délku... moderně!“

„Opovaž se! Mně se to líbí!“

„Jaký účes bys mi navrhoval ty?“

Enkra nad tím už chvíli přemýšlel. „Upletu ti copánky, ale jiné. Po celé hlavě, jak to nosí některý holky. Viděla jsi to někdy?“

„Taková ta spousta tenkých copánků? To dá hroznou práci!“

„Času máme dost, ne?“

Anitta si lehla, položila mu hlavu do klína a Enkra jí splétal vlasy do copánků. Dost mu to šlo a ani ji to moc netahalo, takže si to nechala líbit.

„Povídej mi, jak je to ve tvojí zemi...“

Enkra vyprávěl. Mluvil páté přes deváté, přeskakoval z jedné věci na druhou a zase se vracel a někdy i opakoval, mluvil podstatně víc, než po celou dobu, co byl pryč z Arminu. Vyprávěl jí o všem možném, Anitta živě reagovala, smála se a souhlasila s ním nebo mu zas nevěřila a nechala se přesvědčovat, a Enkra pozvolna ztrácel pocit, že mluví s někým cizím a zdálo se mu, že ji zná léta a žije po jejím boku, jakoby k němu neoddělitelně patřila.

Slunce nelítostně pálilo a čas míjel. Zezdola slyšeli tu a tam křik, vítězoslavný, vzteklý nebo zuřivý, podle toho, co se tam dělo. Enkra jakoby zapomněl, že má taky bojovat, seděl na skále, splétal Anittiny vlasy a povídal si s ní. Tam dole se mohlo dít cokoliv; pro něj byla teď jenom ta dívka a jejich společné osamění. Tak minulo i poledne – horko bylo čím dál větší a když Enkra práci dokončil, Anitta už dál nemohla vydržet.

„Mám hroznou žízeň! Budeme muset slézt... je tam takový pramen, napijeme se! A mám s sebou chleba se škvarkama, dám ti půlku!“

„Dobře, půjdem dolů.“ souhlasil.

Anitta si začala natahovat rifle, ale zarazila se. „Říkal jsi, že mě označíš svým znakem. Aby bylo vidět, že jsem tvůj majetek!“

„Ano, to je pravda. To musím!“ otevřel lahvičku, namočil prst a kreslil jí něco na hruď podle vytetovaného znaku na předloktí.

„Co to je? Nevidím na sebe!“

„Drak štěstí. Dala mi ho moje čarodějka.“

„Drak štěstí? K čemu to je?“

„Kdo má draka štěstí, tomu se splní jeho přání...“

„Ty vážně věříš na kouzla?“

„Někdy ano. Co když i tebe mi někdo přičaroval?“

„Mě? To je nesmysl!“ řekla velice rázně.

Neodpověděl – domaloval draka, a Anitta se oblékala.

„Co tě přivedlo k našemu domu v tu první noc?“ ptala se.

„Nevím,“ odpověděl bez váhání. „Šel jsem na průzkum...“

„Přemýšlela jsem, jak se stalo, že jsme se setkali. Že se právě tu noc stalo to... a že jsem vyšla ven. Vlastně jsem měla zůstat doma... dělala jsem všechno úplně naopak! A jak se stalo, že právě tobě jsem začala věřit...“

Enkra neříkal nic. Jenom se usmíval.

„Ty říkáš, že nad námi bdí nějaká čarodějnice?“

„Nade mnou. O tobě ani neví.“

„Když jsem byla malá, vyprávěla mi babička o čarodějnících a o takových věcech. Je moc stará a pamatuje doby, kdy se ještě čarovalo...“

Enkra se nesmál, byl vážný. „Ještě žije?“

„Ano, ale je už velice stará. Žije s mojí tetou...“

Neříkal nic. Hledal, kudy slezou dolů – musel jít první a pomáhat Anittě, aby se nezabila.

„Možná přijede tetička k nám, když tam naši jedou. Potom by přijela i babička... přišel bys k nám, abys ji viděl?“

„Jestli to bude zapotřebí...“

„Kdybych ji poprosila... třeba si ty pohádky ještě pamatuje. Když říkáš, že znáš nějakou čarodějnici...“

„Je to holka o málo starší než ty.“

Anitta se rozesmála. „Jo ták – ona si na to jenom hraje?“

Enkra na to neřekl nic. Slezl dolů a podal jí ruce. Anitta lezla taky, mnohem opatrněji. Než slezla, řekla:

„Nad mořem se nějak stmívá. Jestli nepřijde bouřka...“

„Klidně může! Stejně je horko!“

Anitta lezla s velkými obtížemi, tak nedávala moc pozor na to, co se děje kolem nich. Enkra slezl první a zůstal stát pod ní – všiml si, že neví, jak dál. „Skoč mi do náruče, chytím tě!“

„Nebo se potlučeme oba dva...!“

„To je možný, ale tebe podržím!“

Anitta tedy skočila. Neviděla ani, kam vlastně. Padala a v tom pádu ucítila Enkrovy ruce a pak padla na něho, dvakrát se převalili a zůstali ležet na měkkém. A rozesmáli se.

„Vidíš, že jsem tě porazila!“

„To nic nevadí. Hlavně, jestli jsi v pořádku...“

Vedl ji houštinami – jednou ji zadržel a schovali se, ale kluci šli od nich tak daleko, že ani nevěděli, kdo to je a na které bojuje straně. Dostali se k jezírku; bylo skoro vyschlé a jílovitá půda okolo ztvrdlá na kost. V tom blátivém jezírku se čvachtalo několik kluků; dávno už odložili svoje oděvy a tak bylo vidět, že jsou to Leonovi Francouzi se dvěma zajatci, přemalovanými na svoji barvu. Nezdálo se, že by měli chuť bojovat.

„Támhle, kousek výš!“ ukázala Anitta.

„Pojď. Budu tě chránit, kdyby něco...“

K prameni se dostali bez potíží – Anitta si klekla, ponořila obličej do studánky a hltavě pila. Voda byla chladná a byla to jediná studená věc široko daleko. Enkra se taky napil, ale neopomněl hlídat okolí.

Najednou vyskočil na nohy. „Jdou za námi... po stopách!“

„Zdrhnem?“

„Jsou jen tři! Jdi trochu stranou, hned je vyřídím!“

„Já se nebojím! Pomůžu ti!“

Ti tři patřili k Michellovi – když viděli sestru svého náčelníka, zarazili se. Chvíli nevěděla, proč to, potom si vzpomněla na stovku copánků na svojí hlavě.

„Zajal tě, Anitto? My ho seřežem jako psa, a ty zatím uteč!“

„Tak jo!“ vykřikl Enkra a skočil na ně. Vrhli se po něm všichni tři a během několika vteřin se váleli po zemi a svíjeli se bolestí. A Enkra se jenom smál.

„Jsi docela nebezpečnej člověk!“ bavila se Anitta.

„Zdrhej!“ skuhral velitel těch kluků. „Ještě to stihneš, a my ho trochu zdržíme...“

„Nemůžu,“ rozepjala si Anitta košili. „Jsem jeho zajatec...“

Ten kluk se pokusil zvednout. „Já byl taky zajatej, vidíš značku! Ale Michell mě osvobodil a zajal dokonce jejich kluky... vyhrajem to, Anitto, ještě uvidíš...“

Enkra vyčkal, až se postavil na nohy; pak mu je zlehka, téměř něžně podrazil a úderem ruky ho znovu srazil na zem.

„Nehoň se, chlapče! Máš to zapotřebí?“

Nic nedal na jeho nadávky, odcházel s Anittou a nechal je tam ležet. Ani neměl zájem označkovat si je jako zajatce.

Anitta se cítila osvěžena a dostala dobré nápady.

„S chutí bych se vykoupala! Třeba tam v tom bahňáku! Jenže, ti kluci by nás určitě zajali...“

„Se mnou na tebe nikdo nesáhne!“

„Já vím – ty každýho strašně seřežeš. To není vůbec lidský, takhle zacházet s lidma! Nemohl bys být mírnější?“

„Mohl, jenže to by mě přemohli.“

„No, tak by tě přemohli...“

„Necháme se zajmout?“ zablýskal očima. „Jestli chceš, já to pro tebe klidně udělám...“

„A co bys pro mě všechno ještě vydržel?“

Od jezírka se ozýval nějaký moc velký křik. Enkra s Anittou se skrčili za křoví a pátrali, co se tam děje.

A dělo se – během chvilky se objevilo několik přívrženců obou stran, a dali se do rvačky. Nejdřív na suchu, ale během pár minut skončily obě strany ve vodě, taky proto, že po tom všichni toužili. A už se vzájemně tloukli a potápěli pod vodu – teď zapomněli i zajatci, komu patří, a bojovali za svoji stranu, takže z toho vznikla rvačka každého proti každému.

Situace se moc nezměnila, ani když se na bojišti objevil Leon se svou skupinou. Sjel do bláta a vrhl se na někoho z Michellových kluků. Poznal ho snadno, protože Bretonci byli dosud oblečení, kluci z Leonovy party už zbytečnosti odložili.

„Jdem na to?“ zeptal se Enkra. „Stačí říct!“

Anitta zaváhala; pak ale spatřila, že se do rvačky hrne další parta, taky z Leonovy strany – její kamarádi dostávali nekřesťanský výprask.

„Jdem!“ vykřikla a rozběhla se. Enkra vyrazil taky, předběhl ji a sjel po svahu rovnou do jezírka. Anitta se nedala zahanbit, a protože v tu chvíli nepoznali, že je holka, srazil ji někdo do jezírka a trochu po ní šlapal. Enkra se jí vrhl na pomoc, ale v tom zmatku se nebránil svými nelítostnými údery a tak sám taky nějakou schytal. Pak zjistil, že Anittě nic není a dokáže se naopak dost účinně ochránit, tak se dal do boje s ostatními.

Na bojiště se přihnal Michell, Ginny, který utekl Alainovi, ale taky Alain, Frank a Jean, a všichni ostatní jejich kamarádi. Tak se tu postupem času sešli všichni – rvačka vyvrcholila, protože už nikdo nepoznával, s kým bojuje. Anitta se konečně vypletla z chumlu – byla trochu potlučená, ale její copánky nedoznaly jiné úhony, než že byly mokré a lítaly kolem hlavy jako rozzuření hadi. Enkra se taky dostal z největší vřavy – odtáhl Anittu stranou a pomohl jí dostat se na břeh.

„Tady je nějaký bláto...“ stěžovala si, když ji vysadil a ona do něj gecla. Enkra se rozesmál, nabral do dlaně jemného bahna a připleskl jí ho na tričko.

„To právě chci! Teď se koukej!“

Rychle uplácal z bláta kouli – mrštil ji po jednom z kluků, který se neopatrně přiblížil. Koule se rozpleskla tomu chudákovi na obličeji a rázem ho srazila do vody. Anitta zatleskala nadšením a Enkra už dělal kouli novou.

„Pomoz mi! Udělej jich co nejvíc, já budu jenom házet!“

Pochopitelně se nenechala prosit. Kluci, když se jich několik seznámilo s Enkrovými blátivými projektily, poznali nepřítele a rozhodli se ho chytit, seřezat a utopit v bahnité vodě. Ale Enkra se bránil velmi úspěšně – když někdo vylezl ven a chtěl je obejít, zasáhla Anitta: „Kdo vyleze z vody, je srab!“ vřískala. „Když si chcete něco začít, tak na rovinu!“

Michell, její bráška, s ní měl nejmenší soucit. Objevil někde podobné bahno, udělal z něj kouli a hodil. Anitta to dostala ze strany do tváře, udělala salto a už byla ve vodě. A co bylo nejhorší, Enkra se tomu jenom smál – ale neopomněl se bránit dalšími koulemi.

Možná jenom on si povšiml, že někde v dálce zahřmělo a obloha zešedivěla jako olovo. Teprve když ale oblohu rozčísl první blesk a vzápětí zaduněl hrom jako tisíc válečných bubnů, poznali to i ostatní; přestali se prát a začali zjišťovat, co se děje.

„Kdo je ve vodě, nezmokne!“ prohlásil Jean a ostatní se tomu smáli. Pokračovali ve rvačce s chutí a úsilím – podařilo se jim přemoci dokonce i Enkru, teď ho potápěli a mlátili a snažili se ho konečně zmoci. Enkra se nejdřív smál, při tom se trochu napil a nemohl se bránit tak účinně – Anitta zato utekla trochu bokem, ale odtamtud alespoň vykřikovala rady a pokyny, aby se nedal.

A pak se spustil déšť; po prvních nesmělých kapkách na nebi obrátili na zem necky vody. Rázem byla tma jako v pekle, jenom blesky občas ozařovaly oblohu – ve skalách odpovídala hromu mnohonásobná ozvěna, jako by se celá zeměkoule rozpadala pod těmi údery. A déšť se lil čím dál víc a bičoval vše, co mu bylo vystaveno.

Jenže kluci si z toho nic nedělali; kdo měl ještě něco na sobě, rychle to svlékl, vyždímal nebo nastavil dešti, protože bylo zapotřebí vyprat z toho bláto. A pak běhali v tom lijáku a smáli se, tu a tam se i střetli ve rvačce.

Do jezírka se odevšad začala valit voda – všechna vyschlá koryta potůčků se naplnila a odtok jedinou úzkou soutěskou vůbec nepostačoval. Náhle to nebyl blátivý rybníček – voda stoupala, podrážela nohy a mlátila o kameny tím, kdo jí dost rychle neutekl. Samozřejmě nečekali, vylezli výš a zírali, co se kolem děje. Jenomže všechny cestičky se rozbahnily, a kdo se snažil jít rychle, nejspíš uklouzl, padl na nos a vyválel se v blátě k nemalé radosti všech ostatních.

„Kolik stoupne ta voda?“ křičel Enkra na Michella, který to tu měl znát, ale zřejmě moc neznal.

„Nevím... po dešti jsem tu nikdy nebyl...“

„Radši půjdem kousek výš! Počkáme až to přejde... ale je to nádhera, co?“

Silný vítr mlátil korunami stromů, občas se ulomila nějaká větev nebo aspoň šiška. Blesky křižovaly oblohou, hrom burácel a déšť je šlehal po těle. Michell by nikdy takovéhle divadlo nenazval nádherou, ale Enkrovi zářily oči nadšením.

„Začíná mi být zima,“ řekla Anitta.

Enkra ji objal kolem ramen, třel rukama a snažil se ji zahřát. Přitiskla se k němu a dívala se na bouři.

„Až to přestane, zapálíme oheň.“ slíbil.

„To bych chtěla vidět!“ řekla s nedůvěrou. „Nebude určitě nic suchýho...“

„To nevadí. Najdeme trochu suchého dřeva někde v jeskyni.“

„Jaké jeskyni?“ Michell se zarazil. „Ty to tu znáš?“

„Není to jeskyně, jen takový převis. Našel jsem tam nějaké suché klestí, ještě po předešlých kamarádech... musíme potom zas nějaké připravit, než odejdeme...“

Spolu s bouří přišel chlad. Klukům dokonale zmrazil bojovnou náladu, a oni se už nechtěli bít, ani když bouře odcházela. Zato se jim krásně dýchalo – bouře pročistila vzduch a ten byl teď chladný a osvěžující. Znovu vyšlo slunce, ale už nepálilo, země byla čistá a přívětivá, z lesa táhla hustá pára. Jezírko se změnilo v dost velké jezero – ještě pořád bylo kalné a neprůhledné, ale už to nebyla blátivá louže.

„Vykoupem se?“ ptal se Enkra. „Bude to pěkně studené!“

Kluci trochu váhali, ale když jim šel příkladem, vykoupali se. Teď se tu dalo i plavat, tak se chvíli honili a cákali po sobě vodu, ale do rvačky se už nepustili. Radši vylezli a starali se o ten oheň.

Enkra odběhl a vrátil se s náručí suchého klestí. Opět mohli vidět, jak rozdělává oheň třením dřev; když zaplápolal malý plamínek, všichni ochotně přinášeli celé náruče dřeva, aby co nejdříve začal hřát.

Enkra upravil ohniště tak, aby se u něj dalo sedět v co největším počtu – nejdřív rozvěsili svoje svršky, pak se sesedli do kruhu. A kupodivu si nesedali podle smečkové příslušnosti, ale navzájem se promíchali bez ohledu na dřívější nepřátelství.

Anitta si sedla vedle Enkry, vlastně jí tam udělal místo. Michell se mračil a nelíbilo se mu to – ale kromě něho se to nelíbilo taky jiným, a ti nemlčeli. „Poslouchej, Michelli,“ začal Leon. „Co má vůbec tvoje ségra co dělat mezi náma? Co ji s sebou taháš?“

„Já ji sem nezval!“ řekl Michell vztekle.

„Pozval jsem ji já,“ řekl Enkra. „Je to moje zajatkyně. Já jsem se jí zmocnil a ona je teď můj majetek.“

Leon to pochopil velice rychle. „Jo tak – takže ona je to jediný, o co ses dneska staral, jo? A proč zrovna Michellova ségra? Není dost jiných holek?“

Enkra neříkal nic. Zato někteří Leonovi kluci si povídali cosi poněkud nelichotivého.

„Jasně,“ řekl Leon, když se mu nedostalo odpovědi. „Co má náš kamarád co chodit s Michellovou sestrou?“

„A co?“ vybuchl Michell. „Je snad moje ségra něco horšího než každá jiná? Co ty se do toho montuješ, Leone?“

Anitta by se byla ráda proměnila v malou šedivou myšičku. Enkra mlčel a usmíval se, a ona nevěděla, co má na to říci.

Zato Michell se rozčílil. „Jestli si Enkra vybral moji ségru, aby s ní chodil, tak asi ví proč! Nebo myslíš, Leone, že si vybral blbě?“

„To neříkám! Jenže, je to takový divný!“

Enkra mlčel. Ještě padlo několik podobných útoků, a pořád nic neříkal. Až konečně všichni zmlkli, dívali se na něj a čekali, co řekne. A Michell řekl: „Tak k tomu přece taky něco řekni, Enkro!“

„Anitta je moje,“ řekl Enkra. „A zůstane moje, dokud si sama nebude přát něco jiného. A zůstane se mnou.“

„Ale Michell je náš nepřítel!“ rozkřikl se Leon.

Enkra vstal. „Nemusí být. Michelli, podej mi ruku!“

Michell vstal taky a tvářil se trochu udiveně. Podal ruku Enkrovi a ten ji stiskl se zalomením palce.

„Mezi mnou a tebou není nepřátelství! Podle mého je Michell náčelník smečky, na jejímž území jsme a jejíhož pohostinství teď užíváme. Bojovali jsme s nimi a já myslím, že se pobavili všichni, jak tu jste. Proč bychom tedy měli být nepřáteli?“

„Já to taky tak vidím,“ řekl Michell.

„A to znamená, že spolu budeme moct bojovat dál?“ zeptal se Leon. „Přesto, že Enkra je teď kamarád se všema?“

„A proč ne? Michell nikdy nebyl můj nepřítel. Na světě není žádný živý tvor, jemuž bych já byl nepřítelem – a ti, kdo se staví nepřátelsky ke mně, jsou jen pošetilí a hloupí.“

Nastalo ticho. Jean je přerušil otázkou: „Takový války se vedou u tebe doma, Enkro?“

„Ještě daleko tvrdší!“

„A to na paměť války, kterou jste tam měli?“

„Ne vždycky. Tohle jsou jenom takové hry – válka byla mnohem horší. Občas se scházíme na místech, kde se vedly boje, pořádáme velké hry za účasti mnoha kamarádů, kteří tam přijdou..“

„Povídej nám o tom...“

„Jsou místa, kde padli za dávných časů kamarádi v těžkých a krvavých bojích. Na těch místech po válce postavili mohyly – za každého padlého tam přivalili kámen. Nemáme válečné pomníky, ale za některých dnů se tam scházejí lidé, kteří ještě nezapomněli na smrt svých kamarádů. Pak se bojuje, hrají se všelijaké hry a večer se konají slavnostní ohně u mohyl padlých. A vzpomínáme na ně a chystáme se bojovat stejně jako oni, kdyby se válka vrátila do naší země...“

„Taky my umíme vzpomínat na padlé...“ řekl Leon.

„Kdyby ti, co padli, zůstali naživu, jejich synové a dcery a jejich vnuci by byli s námi. Pro ty, kteří se nesměli narodit, musíme vzpomínat na krev, která byla vylita. I za nás. A stejně tak se my učíme bojovat, abychom ochránili životy dětí, které jednou budeme mít...“

„Byl jsi někdy na takových hrách?“

„Jednou ano. V bažinách, kde kdysi za války zničili kluci z vojenské šlechty pluk nepřátel. Trvalo to tři dny a celou tu dobu jsme prolézali bahnem, přepadali jsme se a zajímali. Bylo to veliké a naše smečka to vyhrála, protože jsme měli nejlepšího velitele...“

„A kdo vám tehdy velel? Ty?“

„Ne. Můj náčelník, Roger Monroes.“

„Ty máš nad sebou ještě nějakého náčelníka?“

„Ovšem. Každý má nějakého velitele...“

„A to chceš říct, že ten Roger je ještě lepší než ty?“

„Ano. Možná neumí bojovat jako já, ale je chytřejší. Proto je taky náčelníkem. A teď bude náčelníkem můj kamarád Jackie Therlowe. I on je chytřejší než já...“

Kluci si vzrušeně šeptali. Přiznání, že na světě mohou být lidé ještě dokonalejší než Enkra, které i on uznává, je udivilo.

„Chtěl bych tam jít s tebou,“ řekl Jean. „I kdybych byl ten poslední z vaší země, a kdyby se mi tam všichni smáli – ale chtěl bych to vidět, a chtěl bych mít kamarády, jako jsi ty!“

Enkra neodpověděl. Díval se do očí Anittě, která neříkala nic, ale v těch očích jí tančily plamínky od ohně. A když to Jean řekl, trochu se zachvěla.

Errata:

30.05.2021 11:44