Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Anitta přišla domů a dostala hned vynadáno. Michell kupodivu vyšel bez úhony, pravděpodobně proto, že na něm nebylo nic vidět. Zato Anittiny copánky vzbudily velkou nevoli.

„Co to máš na hlavě?“ křičela na ni matka, zatímco otec jenom bručel a tvářil se zlostně. „To jsi celý den neměla nic jiného na práci, než si zaplétat takovéhle strašidelné copy? Nestydíš se? Co si o tobě lidi pomyslí?“

„Já... chtěla jsem to zkusit, mami!“ bránila se Anitta.

„No ovšem! Zkusit, slečna! Ona se bude parádit jako velká, že jo! Myslíš, že už jsi vyrostla, že nebudeš muset poslouchat, že? No dobře, nos si tedy copánky! Stejně se dáš ostříhat, jen co se vrátíme! Nemysli si, že nám přerosteš přes hlavu, holčičko!“

Anitta se tvářila zkroušeně, div neplakala. Věděla, že to na maminku nejvíc působí.

„Nejradši bych zůstala doma,“ mávla rukou matka. „Nezdáš se mi, Anitto. Poslední dobou jsi divná – skoro by bylo lepší, kdybych nikam nejezdila. No, co se dá dělat, slíbili jsme to – ale potom si na tebe už dám pozor!“

„Já budu hodná!“ slíbila Anitta ochotně.

„To bych ti taky radila. A jdi už spát, nebo zas ráno nebudeš chtít vstávat! Já nevím, co děláš v noci, že pořád seš taková ospalá! Jako kdyby ses po nocích toulala a chytala myši!“

Anitta nediskutovala a zmizela ve svém pokoji. Michell, který důrazné domluvě ušel o vlásek, už tam na ni čekal.

„Jseš pitomá káča,“ sdělil jí. „Kvůli tvým copánkům by nám ještě zítra zatrhli výlet po moři!“

„Myslíš, že to platí?“

„Ty si s ním byla celý den, mohla ses dohodnout...“

„Měli jsme na starosti jiné věci.“

„Jseš pitomá krůta. Co je důležitější než ta loď?“

„A ty seš blbeček!“ chtěla zalézt pod peřinu.

„Nemysli, že jsem tak blbej! Zabouchl se do tebe, to je mi jasný! Jenže, když já nebudu chtít, tak budete mít konec s tím touláním, je ti to jasný?“

„Dokonale. A jestli já mu něco řeknu...“

Michell ji chytil za krk a chvíli škrtil. Anitta ho zas kopala a tloukla pěstmi – ale brzy toho nechali, aby neztropili nějaký hluk. A Michell po chvíli dodal: „Stejně sis vybrala dobře. Pořád je lepší, než nějakej Leon Devart!“

Anitta šla spát. A spala dobře, protože byla unavená a potlučená jako ještě nikdy. V noci se jí nic nezdálo a když vyšlo slunce, probudila se svěží a ochotná zažít spoustu nových dobrodružství.

Táta s mámou jim udělili tolik dobrých rad a ponaučení, že by byli málem zmeškali autobus. Matka nařídila, aby na jídlo došli k sousedce, aby poslouchali a nedělali nic nedovoleného, a vůbec. Otec bručel, že jestli se něco dozví, dostanou oba výprask jako nikdy. Anitta i Michell slibovali, až se hory zelenaly. A pak staří Lavaletovi odjeli.

Byl nádherný den, slunce svítilo jako o závod, ale nebylo velké vedro. A vanul dost čerstvý vítr.

Sotva staří zmizeli, objevil se v zahradě Enkra. Přiběhl zřejmě před chvílí, protože zhluboka oddechoval. Málokdy ho viděli aspoň trochu uštvaného. „Půjdem. Jste připravení na cestu?“

„Co si máme vzít na sebe?“ ptala se Anitta.

Michell měl připravené pruhované tričko a obvyklé rifle. Anitta měla taky rifle, jinak si nebyla jistá.

„Vem si co chceš,“ řekl Enkra. „Něco ti seženem...“

Tak vzala taky tričko a protože na moři fouká, i větrovku. Michell nechápal, na co by mu byla, ale když Enkra nařídil, vzal si ji také.

„A teď rychle! Počkáte u moře, až přivezu loď. Musím pro ni do města...“

Přes les běželi, Anitta a Michell dokonce ze všech sil. Enkra skákal jako jelen, občas se zastavoval a čekal na ně. Jaký to musel být běh, když se předtím tak uhnal, si neuměli ani představit.

Všichni Leonovi kluci vyjma Alaina a Franka čekali na břehu; pozdravili se s Michellem a Anittou jako kamarádi, Enkra se hbitě svlékl do plavek a skočil do vody.

„Musíme čekat,“ řekl Leon. „Kluci už jsou ve městě, ale na řízení jachty tam musí být i Enkra...“

Frank a Alain byli ve městě, toulali se po přístavu a rozhlíželi, jestli neuvidí ty kluky z předvčerejška. Nikoho neviděli a neměli moc zájem po nich pátrat.

Najednou si všimli, že Enkra leze z vody přímo na jachtu. Kývl na ně, oni přeběhli po dřevěném můstku a vytáhli ho za sebou. Enkra už zmizel v kajutě, prohlížel motor a vzápětí nastartoval. Alain vytáhl kotvu a mohlo se jet. Nikdo si jich zvlášť nevšímal, v přístavu pořád byly nějaké výletní jachty.

Když vyjeli z přístavu, Enkra nařídil rozvinout plachty. Kluci si s nimi neuměli poradit, tak musel sám – ale učil je, jak se s plachtami zachází a litoval, že nemají někoho, kdo by držel kormidlo. Takhle kormidlovali střídavě Alain s Frankem a Enkra opravoval jejich chyby. Teprve když se dostali k jejich zátoce, převzal kormidlo sám. A taky nechal skasat plachty, protože mezi skalami se nedalo manévrovat jinak než motorem.

„Jde vám to! Byli by z vás dobří plachtaři, jen mít trochu víc cviku...“

Shora z útesů pozoroval plachetnici doktor Merciér. Nebyl sice odborníkem na lodi, ale svoji loď poznal okamžitě. Jen litoval, že nemá dalekohled, aby se přesvědčil, kdo je na palubě. Sledoval plavbu, dokud nezajela do zátoky a potom spokojeně sestupoval dolů k pensionu.

Simone se dneska koupat nešla. Moře bylo bouřlivé, slunce nehřálo a vanul ostrý vítr.

Doktor Merciér obcházel orvaná křoviska na okraji skal, když proti němu z úkrytu vyskočil kluk v zelené košili s japonským krátkým mečem v ruce. Nezaútočil, zastavil se v pozici zkušeného zápasníka a zdálo se, že má dost strach. Skoro současně se objevili další dva z jiných stran, takže doktora obklíčili.

Nepolekal se. Zůstal klidně stát, držel v ruce svou hůl a čekal, co bude. Viděl už v životě daleko divočejší typy a zvykl si.

„Stůj a nepokoušej se bránit!“ vykřikl na něj kluk.

„No prosím,“ řekl doktor Merciér. „Co bys rád?“

„Kdo jsi?“

„Kdo jsi ty?“

„My jsme se ptali dřív! A je nás víc!“

„Nemysli, že se s tebou budu prát,“ řekl vlídně doktor. „Na to nemám léta ani figuru. Ale nenechám se od tebe buzerovat!“

„Varoval jsi Cvrčka před policajty! Znáš naše znaky!“

„Příště se na toho pitomce vykašlu.“

„Řekni, kdo jsi!“

„No tak dobře. Plukovník Mike Brantner z tajné služby. Stačí?“

„Jakého státu?“

Doktor Merciér se rozesmál. „Víš co? Seber se a jdi. Seš trapnej i s těmi svými zabijáky. A styď se!“

„Můžeš nějak dokázat, že jsi náš agent?“

„Ne. A nevím, proč bych to měl dokazovat zrovna tobě.“

„Protože jsme silnější!“

Doktor Merciér neodpověděl. Jen potřásl útrpně hlavou.

„Jmenuji se Kim a jsem náčelníkem štábu západního okruhu armády Černé Lilie! Ve službách prince Enkry!“

„Mám se postavit do pozoru?“

Kim se zarazil, protože pýcha, kterou bylo možno vypozorovat v jeho hlase, neudělala dojem. „Ty víš, kde je princ! Řekni nám to!“

„To bys měl vědět spíš ty. Jsi jeho náčelník štábu!“

„Přivedl jsem mu svoje vojáky. Tohle jsou mí důstojníci!“

„Juan.“ řekl jeden z chlapců.

„Sebastiano.“ řekl druhý.

„Ahoj,“ řekl doktor, ale ruce si nepodali. Kluci pořád ještě svírali svoje dýky.

„Řekneš nám, kde je Enkra?“ ptal se Kim.

„Neřeknu. Taky proto, že to sám nevím.“

„Lžeš! Jsi tady, abys ho sledoval!“

Doktor Merciér se nadechl a zase vydechl. „Chlapče, kdybys byl doopravdy důstojník, musel bys vědět, že když ke mně přijdeš, máš pozdravit, postavit se do pozoru a schovat zbraně! Teprve potom máš právo mě požádat o příkazy!“

„Děláš, jako kdybys měl právo poroučet každému!“ vyštěkl Kim. Zasunul meč do pochvy a jeho kamarádi taky, ale nezdálo se, že by se hodlali chovat uctivěji.

„Jsi si jistý, že to právo nemám?“

„Kdo tě poslal?“

„Vládce.“

Kim se zarazil. Podíval se po kamarádech, zaváhal.

„Neposloucháme Vládce! Jenom prince Enkru! To je náš pán!“

„Vaše věc.“

„Jestli ti můžu poradit, radši se seber a ztrať se co nejdál odtud! Princ zahájil boj s představiteli státní moci, která nelidským způsobem tyranizuje svoje mladé a bezbranné obyvatele. Rozhodli jsme se jim pomoci a není vyloučeno, že dojde ke střetnutí!“ varoval Kim.

„Toho idiota hraješ schválně, nebo je to tvůj zásadní životní názor?“ zeptal se doktor.

Kim polkl naprázdno. „Ať je to jak chce, doporučuji ti, abys odešel. Co nejdřív a co nejrychleji! Princ tě tu nepotřebuje, a my teprve ne!“

Doktor si ještě jednou povzdychl. „Víš co? Polib mi...“

A s těmi slovy prošel okolo Kima a pokračoval v cestě. Kim chvilku zíral – pak kývl na svoje důstojníky a všichni tři zmizeli z dohledu.

V zátoce se Enkra chystal odplout. Leon, Jean a Michell byli samozřejmě nadšeni, nehledě už na Anittu, která se těšila jako malé dítě na vánoční stromeček. Zato ti, co zůstávali, se snažili najít námitky.

„Je čím dál horší počasí!“ řekl Alain. „Slunce už úplně zalezlo! A fouká čím dál větší vítr. Ještě přijde další bouřka!“

„Vítr být musí,“ smál se Enkra. „Co by hnalo naši loď? A co se slunce týče, ono zas vyleze...“

„Budete na to stačit?“ ptal se Frank. „Dá to práci řídit a ovládat takovou loď!“

„Zvládnem to. Ostatně, zítra večer jsme zase zpátky, aspoň doufám. Kdyby ne, tak pozítří ráno...“

„Co ale máme zatím dělat my?“

„Zajdete se podívat domů. Možná by vás vaši zase jednou rádi viděli. A ty, Alaine, pro nás něco zařídíš. Tady jsou peníze a seznam zásob, které je třeba nakoupit...“

„Nakupovat?“ Alainovi se taková služba moc nezdála.

„Když nechceme umřít hlady, někdo nakoupit musí. A my to udělat nemůžeme, nás tam už hledají. Je to práce pro člověka s odvahou a chladnokrevností, proto to ukládám tobě. A je třeba potraviny přestěhovat do lesa naprosto tajně...“

„Dobře...“ Alain se s tím konečně smířil a rozloučili se velice přátelsky. Enkra nasedl s ostatními na plachetnici a vyjel na motor ze zátoky. Kluci ještě sledovali, jak spouštěl plachtu; pak se loď rozjela a zmizela jim z očí.

„Co se dá dělat,“ vzdychl Frank. „Půjdem nakupovat...“

Doktor Merciér šel taky nakupovat; setkání s Kimem a jeho kluky mu nijak nenarušilo dobrou náladu. Simone si potřebovala koupit spoustu drobností, a k tomu všemu potřebovala jeho radu. Kromě toho byla velmi zvědavá, co se děje, a protože jí nikdo nemohl nic říct, hledala sama, dost s úspěchem.

Pierre Chartiér zmizel hned po ránu. Kde byl a co dělal, nevěděli, ale nic dobrého to asi nebylo.

Simone uložila svoje balíčky na lavičku a sedli si. Vál ostrý vítr a cuchal jim vlasy – Simone se marně snažila si je upravit.

„Co jsi takový rozladěný? Nějak jsi ztichl, a to se mi nezdá...“

„Nic! Naopak, mám radost. Proč?“

„Jo, usmíváš se moc pěkně. Ale neříkáš nic...“

„Tuším věci nedobré. Nevylučuji, že moje činnost nebude zhodnocena příznivě.“

„I nepovídej! A copak, copak?“

„Čekám, jak budou nadřízení reagovat na princovy potyčky se zákonem. Ale zatím se nic neděje.“

„Což je dobře, ne?“

„Nijak zvlášť. Správně bych měl dostat instrukce.“

„Aj, aj! A když jsi je nedostal, tak co?“

„Není vyloučeno, že je dostal někdo jiný.“

„A sakra! Že by tě chtěli vynechat ze hry?“

„Možná to, a možná mi sem pošlou nějakého pomocníka. Nebo mě rovnou vystřídají. Nevím, co je napadlo, ale nelíbí se mi to.“

„Co s tebou udělají?“

„Nic, neboj se. Zatím jsem žádnou velkou chybu neudělal. Ale stejně... podívej se!“

Několik kluků neslo nacpané ruksaky. Šli rychle, nikde se nezdržovali. Jeden jim velel, ukázal rukou, aby šli, ale sám se vracel. Simone se tvářila nechápavě.

„Toho velitele znám, patří k místní armádě. Doufám, že si ho nevšimne kamarád Kim, jinak ho zatkne.“

„Kdo je to Kim?“

„Princův náčelník štábu.“

„Ale ne! On sem poslal už i svůj štáb?“

„On o tom ještě neví...“

Simone se začala smát. Doktor Merciér jí vyprávěl o svém setkání s Kimem a jeho chlapci, a ona se smála čím dál víc. V zápalu vyprávění zapomněl věnovat dostatečnou pozornost svému okolí. A tak si nevšiml jakéhosi turisty, který si taky všímal, co se děje kolem. Možná to byla největší chyba, kterou udělal.

„Ti kluci od vás jsou sladký,“ smála se Simone. „Jednou mi toho Kima musíš ukázat, chtěla bych ho poznat...“

„Princ ti nestačil?“

„Ne... vidím, že se se svojí mládeží nenudíš!“

„Toho Kima mám chuť přerazit.“

„Já zas bych ráda přerazila támhletoho chlapa!“ Simone ukázala na mladíka v kostkovaném saku, který k nim přicházel a už zdálky se usmíval. „Proboha, radši o mně nic neříkej!“

„Kdo je to?“

Mladík už byl v doslechu, takže Simone řekla: „Stacy MacFarlan, novinář. Pěknej syčák, jen co je pravda! Slídí po senzacích a podezřelých novinkách...“

Doktor Merciér se usmíval. Zato Stacy se tvářil, jako kdyby viděl strašidlo. „Teda Simone! To bych do tebe neřekl!“

„Copak se ti zas nezdá? Nemysli si, že ze mě budeš tahat nějaký rozumy! Já vůbec nic nevím!“

„To bych se divil – s tímhle chlápkem po boku!“

„Vy se znáte? Pan doktor Jacques Merciér ze Švýcarska...“

Stacy MacFarlan se rozesmál. „Simone, ono bude něco pravdy na tom, co každýmu vykládáš. Že každej chlap, se kterým něco máš, se dřív nebo pozdějc ukáže jako ničema. Ale tentokrát jsi to vážně přehnala, ne?“

„Proč?“

„Člověk, kterej se momentálně těší tvý přízni, je lotr známej po celým světě. Nevím co ti nakecal, ale vím o něm už delší dobu svý, a hodně lidí se mnou. Pěkný den, pane plukovníku. Pamatujete se na Londýn před dvěma lety?“

„Jak na co,“ řekl Mike s úsměvem. „Vítám vás...“

„Plukovníku?“ podivila se Simone.

„Přesně tak. Dovol, abych upřesnil to tvý představování. Tohle je plukovník Mike George von Cross, a nevím, jestli je to jeho skutečný jméno. Taky se představuje jako Brantner, a to je jméno dokonale falešný. Kromě jiného je členem nejvyšší rady, komthurem Řádu Blesků a vším možným dalším. Doufám, že jsi mu nevěřila ani slovo z toho, co ti nakecal. Není to radno...“

Simone polkla dvakrát naprázdno a kouzelně se usmála.

„Ty jsi přece blbej, Stacy! Pochopitelně jsem nikdy nevěřila, že se jmenuje tak, jak mi čas od času říkal, ale taky nejsem tak blbá, abych si nedovedla domyslet, že kdo je tady s nějakým posláním, bude říkat svý pravý jméno...“

„Počkejte, vy dva,“ řekl Mike. „Jestli tady mám nějaký poslání, to je snad moje věc, pro vás jsem tady čistě na dovolený a nic jinýho! A ty, Stacy, budeš držet hubu a krok, nebo na to příležitostně škaredě doplatíš...“

Stacy se rozhlédl. „Nikde tady nevidím tvýho patolízala Sida Hawkera, von Crossi. Kampak jsi ho schoval?“

„Není tady. Má svoji vlastní práci.“

„Tak koho tady máš? Nebo mi chceš říct, že všechno, co tady máš na starosti, je válet se se Simone Fresnellovou?“

„Pitomečku!“ řekla Simone.

„Hele, tebe už znám a vím, že vlezeš do postele každýmu, kdo ti připadá zajímavej. Nevím, co krásnýho vidíš na tomhle volezlým dědkovi, ale prosím, měj si ho, já nežárlím. Jenom nevím, jestli tě zrovna von dokáže uspokojit...“

„Ty ses taky zrovna moc nevytáh!“

„Dám ti dobrou radu,“ Stacy ji chytil za kadeř a přitáhl si ji blíž. „Přesvědč tohohle svýho kámoše, aby sem pozval svýho pobočníka Sida. Ten ho má jako hřebec, takže myslím, že tak dva tři týdny by ti mohl vyhovovat...“

„Sprosťáku!“ řvala Simone téměř nepříčetně. „Myslíš si, že když píšeš do těch svejch všivejch novin, tak můžeš každýho urážet?“

Mike kroutil hlavou a zdálo se mu to celé dost nepříjemné. Kromě toho se okolo začali zastavovat náhodní chodci.

„Nechte toho, nebo se jděte hádat někam jinam! Tady jsme na náměstí a choděj tady lidi!“

Stacy MacFarlan trhl ramenem. Zavěsil se do Simone, druhou rukou popadl Mika a zazubil se na dav. „Hele, vím tu o jedný krásný hospůdce. Dáme si po pivě, pokecáme, uvidíme! Nebo máte lepší nápad?“

„Rozbít ti hubu!“ Simone sebou cloumala, ale vytrhnout se jí nepodařilo.

„Dobře, můžeme promluvit.“ řekl Mike.

„To jsem rád. Na mně záleží, co se dozví svět!“

„Samý lži a hovadiny!“ syčela Simone jako zmije.

Přesto zašli do hospůdky. Nedali si pivo, nýbrž červené víno – ale Simone se pořád tvářila uraženě. Doktor Merciér klidně. Stacy MacFarlan vytáhl blok a tužku. „Tak co se tady děje?“

„Nic.“ řekl doktor Merciér.

„To mi povídej! A co tu tedy děláš ty? Jaký tu máš poslání, že jsi tu švýcarskej doktor?“

„Léčím blázny. Máš taky nějaký problémy?“

„No dobře. Tak začnu já, ty mě budeš opravovat. Unesli nějakýho kluka z polepšovny a je to divný. Udělali jste to vy nebo vaši kámoši?“

„Nevím, neznám, nebyl jsem u toho.“

„Dobře, tak dál. Seřezali čtyři americký vojáky. Což je zvlášť odpornej zločin, ježto já jako Američan si to nemůžu nechat líbit. Byli tři, ale rval se jenom jeden. Vojáci soptěj vzteky, a vypadá to, že to tak nenechají.“

„Taky jsem to četl – v novinách.“

„Kdo to byl? Proč to udělal? Co s nima má?“

„Nevím, neznám, nebyl jsem u toho.“

„Dobrý. Kluk, ten samej, seřezal dva policajty a udělal si z nich trhací kalendář. Měl s sebou mohutnou bandu, která mu dělala diváky a klaku. Kdo a proč?“

„Nevím.“

„Já vím. Nevíš docela nic, jako vždycky. Jenom jsi tady a šmíruješ svět. A svádíš moji kámošku Simone, což ti nedá moc práce. Anča lehne jako jehně, celou noc se ani nehne! Ale Simone se v noci ráda pere...“

„Neměl jsem tu čest...“

„Ale sakra!“ Stacy se zamračil. „Přece musím něco do těch svých novin psát, ne? Poslali mě sem, protože se šušká, že se něco děje! Už jsou tady ze Spiegelu, Corriere della Serra a Morning Postu. A nějaký soukromníci, který cejtěj trávu růst! Jenže já jedinej znám tvou vizáž ještě z Londýna, když jsi tam vysekával svýho malýho prince z tý jeho polepšovny. Tak mi řekni...“ Stacy se najednou zarazil s pusou otevřenou. A pak řekl: „Kde je vlastně tvůj princ?“

„Doma, v Arminu. Proč?“

„Kde doma? Nemysli si, můžu to zjistit!“

„Jsou prázdniny. Vyjel si do džungle na výpravu.“

„Do džungle, jo? A co když do Troissy-sur-Mére?“

„Blbost!“

„Miku, měj slitování! Jestli je tady, tak je to veliký a já mám o čem psát! A budu první, kdo to napíše!“

„Je nějaká možnost, jak ti zabránit, abys to napsal, i když to není pravda?“

„A není to pravda?“

„Vůbec ne.“

„Tak kdo je ten kluk?“

„Znáš Monroesovic rodinu? Taky Blackwelly? Konkrétně Hermanna Blackwella, čtrnáctiletýho klacka, kterej už neví, co dělat roupama?“

„Monroesy znám, co jsou Blackwellové, nevím. A co má být?“

„Ten Hermann Blackwell se ztratil svýmu milujícímu okolí. Poslal mě jeho strejda Leon, náš ministr vnitra. Je to můj chlebodárce, musel jsem sbalit svý prachy a jet do světa...“

„Hermann Blackwell... to je jeho jméno podle papírů, jo?“

„To je pravda, Stacy. Nic víc v tom není!“

„Lež jako věž! Kecáš, frajere!“

„No dovol? Chceš říct, že mi nevěříš?“

„Čestné slovo komthura templářů?“

„Moje čestné slovo.“ řekl doktor Merciér.

Stacy MacFarlan zvážněl. Dvakrát polkl naprázdno, potom řekl už bez nadneseného žertování: „Komthur se smí dopustit křivé přísahy jen kvůli někomu, kdo stojí výš než on. To znamená císaři nebo následníkovi trůnu. Začínám věřit, že je to opravdu ten kluk...“

Mike si povzdechl a napil se vína. Stacy řekl:

„Nemysli si, znám vaše předpisy a vím, že všechno, co mi řekneš mezi čtyřma očima, můžeš zapřít a okecat. Simone by asi pro mne svědčit nešla a tvůj řád a tajná služba by tě i z toho vysekaly. Proto nevěřím ani slovu z toho, co mi řekneš. Ale chci vědět, na čem jsem.“

„Když mi nevěříš, tak ti neřeknu nic.“

„No dobře, tak ti tedy věřím. Ale mohl bych mluvit s tím tvým Blackwellem? Položit mu pár otázek?“

„Těžko. Nemám s ním spojení.“

„Nějaký druh spojení s ním jistě máš. Nezatloukej – už jsem ti přece řekl, že jsou tady moji kolegové. Dřív nebo později ho někdo objeví a vyptá se ho. Já mu nechci nijak ublížit! Chci být jenom první, komu dá interview!“

„Já tě chápu, ale nejde to, rozumíš? On s tebou nebude mluvit, a já ho nemůžu přesvědčit, aby to udělal!“

„To už zní líp. Jistě se dohodneme... moje redakce by ti možná byla ochotna dát mimořádný honorář...“

„Když se to dozví moji šéfové, sedřou mě z kůže.“

„Nekecej, nekecej! Tví šéfové dobře vědí, jak cinkají penízky! Natahuješ mě, abys z toho víc vytloukl!“

„Ty víš, že o prachy mně nikdy nešlo.“

„To je konečně pravda... ale možná by tě zajímaly nějaký informace, který máme k disposici my!“

Mike neodpověděl. Stacy se spokojeně usmál. „Zdá se, že tohle je ta správná cesta, co? Tak dobře, něco za něco. Zařídíš mi to interview, a já ti zase dám všechno, co se dozvím. Platí?“

Mike opět chvíli uvažoval. „Jak o něm budeš psát?“

Teď zase zaváhal Stacy. „Důležitá jsou fakta...“ uhnul.

„Fakta se dají všelijak vysvětlit. Například jeho střetnutí se státní mocí se dá interpretovat různě. Jako hloupý nápad ztřeštěného puberťáka, záměrný zločin teroristického začátečníka nebo ušlechtilé hnutí mysli člověka, který miluje víc svobodu a spravedlnost než svůj život. Budeš si muset vybrat.“

Stacy váhal. „Jsem podřízen redakci a šéfovi. Nemůžu slíbit, že budu tlouct na jeho stranu! Může se stát, že by můj názor upravili...“

„Tak vidíš.“

„Nojo, vidím. Jenže, já jsem Američan! A on se postavil taky proti Američanům. Dokonce vojákům!“

„Opilcům, kteří dělali výtržnost na koňské farmě.“

„Ale vojákům, kteří chrání Evropu před bandity z Východu! A tvůj princ... promiň, pan Blackwell, má zřejmě víc pochopení pro Východ než pro nás...“

„Ne vždycky. Víš, že naše názory nejsou zcela identické s jejich. A rozhodně jim nepodléháme...“

„Tak proč ten zatracený kluk nejel dělat ty svoje kousky někam na Krym nebo do Mangalie? Kdyby se postavil proti místním mocipánům, poskytli bychom mu tu největší podporu v tisku...“

„Stacy, ty si pořád myslíš, že já na to mám nějaký vliv! Říkám ti, že je to jeho věc, ne moje. A ty budeš moct psát o těch věcech, až se něco dozvíš. Jenomže, ode mne ne.“

„Stačí, že jsi tady. Kvůli nějakému Blackwellovi by tě ani nenapadlo courat po horoucích peklech.“

„No dobře. Tak napiš, co víš. Ve městě je agent ten a ten, tráví tu svoji dovolenou, klade milostné nástrahy krásné tanečnici z Paříže a usiluje o její čest. Co tu dělá kromě toho, to nikdo neví.“

„Na milostnou aféru důstojníka tajné služby a striptýzové tanečnice ti nikdo neskočí. To se ukazuje v kdejakým filmu. Poslouchej, nemohl bys ji znásilnit, potom rozřezat na cirkulárce a schovat po kufrech v nádražních úschovnách? To by třeba naše ušlechtilé čtenáře zaujalo!“

„Pitomečku!“ řekla Simone procítěně.

„Dneska jsou čtenáři zhýčkaný. Společné noci s děvčetem jako seš ty už je nezaujmou. Maximálně, kdybys byla nezletilá a tvoji rodiče by tě pronajímali za peníze. Nebo kdybys měl aféru se třináctiletým klukem z nějaké nóbl rodiny. Nedalo by se to nějak zařídit?“

„Jdi do prdele, Stacy!“ řekla Simone. „Kvůli tvým reportážím nebudeme dělat žádný prasárny, na to zapomeň!“

„Čtenáře dneska zajímají sexuální aféry, zločinnost, terorismus, drogy. Nepícháte si společně heroin? To by táhlo. Nebo třeba kdybyste udělali banku. Toho kluka můžete vzít s sebou a já bych vás při tom fotografoval...“

Mike von Cross vstal. „Víš co? Nevím o čem mluvíš. Zatím jsme se nedohodli – nech si to projít hlavou a přihlaš se, až se domluvíš se svými šéfy. Zatím si napiš co chceš, ale počítej, že já to zatluču.“

Stacy se taky zvedl. „Já budu hodnej, slibuju! Ale ty to pro mě udělej a dohodni se s tím klukem! Chtěl bych mít informace jako první!“

Mike pokrčil rameny. „Momentálně odjel, a já nevím, kde je. Jestli chceš, najdi si ho sám...“

A rozešli se, všichni tři značně nespokojeni.

Errata:

30.05.2021 11:44