Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Enkra seděl na zádi a kormidloval; ostatní kluci se skrčili za kabinou, kde je tolik nesmáčely vlny. Jachta se klepala pod nárazy vln, kymácela se ze strany na stranu a v ráhnech to skřípalo a praštělo. Všichni byli promáčení na kůži, protože vlny občas přeletěly palubu a spláchly všechno, co nebylo přivázáno – ale Enkra se u kormidla jenom smál a tvrdil, že je vítr aspoň pořádně požene.

Ta první hodina, co jeli po moři, byla nejhorší, co zažili; Enkra je učil zacházet s plachtami, a i když většinu práce udělal sám, přece jen toho měli dost a byli rádi, když si mohli sednout do závětří. Enkra byl neúnavný a dával najevo, že jeho to baví a nedělá mu to potíže.

Teď zavolal Jeana a nařídil mu, aby držel kormidlo.

„Půjdu se podívat na Anittu. Kdyby něco, zavolej...“

Vstoupil do kajuty – Anitta ležela na lůžku velitele lodi a byla přivázaná, aby nespadla při zmítání lodi na zem. Zvedla hlavu a zatvářila se nešťastně.

„Je ti zle?“ Enkra k ní přisedl. „Počkej, přejde to, jen se neboj...“ vzal její hlavu do dlaní a tiskl prsty některá místa na spáncích. Dělal to jemně a s citem, ale přesto cítila sílu, kterou měl v prstech. „Už je ti líp? Nebo ještě špatně?“

Anitta zhluboka oddechovala. „Je... trochu líp... Ale ještě mě takhle hlaď...“

„Pomohl bych ti jehlami, ale při tomhle houpání bych se netrefil. Musí to stačit takhle...“

„Je to příjemné...“

„Akupresura. Vážně ti to pomáhá? Myslel jsem, že se to nikdy pořádně nenaučím...“

„To tě taky naučila ta tvoje čarodějka?“

„Ne, ta umí jiné věci... to v lékařských kursech...“

„Ty jsi taky doktor?“

„Ani zdaleka ne. Ale jednou možná budu.“

Pořád jí přejížděl prsty po hlavě. Anitta se přestala dusit, její tváře zrůžověly a oči dostaly lesk. Dokonce se na chvíli posadila. „Jak je venku?“

„Ostrý vítr, ale jinak pěkně. I slunce zase vylézá...“

„Jsi úplně promáčený.“

„Taky bys byla, kdybys vylezla ven. Jestli budeš chtít, přijď se podívat. Já jdu za klukama, co tam vyvádějí...“

Enkra vyšel z kabiny; Jean držel kormidlo, zatínal zuby a snažil se usmívat. „Jde mi to, žejo?“

„Docela dobře. Ty umíš se člunem, a tohle není těžší...“

„Tak mě ještě chvilku nech...“

Enkra si sedl naproti a sledoval, jak Jean zápasí s kormidlem. Pak to nevydržel a šel mu radit. „Trochu doleva... víc doleva ho drž! Však to loď přežije...“

Jean natočil kormidlo doleva, jak Enkra ukazoval. Kolem bylo všude širé moře, ocelově šedé pod šedou oblohou. Jenom čas od času, když se ukázalo slunce, se rozzářilo jako obrovské zrcadlo. To taky přivítalo Anittu, když vyšla na palubu. A vzápětí ji přelila vlna, která s ní praštila o prkna paluby a nebýt zábradlí, spláchla by ji do moře.

„Musíš se držet!“ křikl Enkra, podávaje jí ruku.

„To nic,“ rozesmála se Anitta. „Jenom že jsem mokrá durch! Neměla jsem se ti posmívat...“

„Máš pravdu. Až bude teplejc, svlíknem se...“

Anitta si sedla ke kormidlu a Jean šel s ostatními radši k plachtám. Enkra chvíli Anittu poučoval, jak s kormidlem, potom vylezl na stožár přesvědčit se, že plachty dobře drží na ráhnech. Přece jenom to byla nová loď.

„Kam vlastně plujeme?“ ptala se Anitta, když se vrátil.

„Kam chceš plout?“

„No... myslela jsem, že se jen tak projedeme po moři...“

„To ano. Ale někam podívat se přece můžeme, ne?“

„Třeba do Brestu?“

„Tam jsme byli, tam to známe...“

„A kam bysme teda mohli?“

„Například do Anglie. Není to daleko a viděla bys kousek cizí země. Chceš?“

„Ale já neumím anglicky!“

„Já ano. Narodil jsem se tam.“

„A je to daleko?“

„Při tomhle větru ani ne. Žene nás přímo k severu... viděla bys kanál La Manche a všechny lodi, co jím plují...“

„Já jsem pro...“

Michell přišel blíž, aby slyšel, o čem mluví jeho sestra.

„Enkro, dokázal bys přeplavat kanál?“ ptal se.

„Myslím, že ano.“

„A udělal bys to?“

„Musel bych na to mít čas. A kromě toho, plavat přes kanál se nesmí bez povolení, a na to je potřeba se přihlásit předem. Proč, chtěl bys to taky zkusit?“

„No... četl jsem o tom. Je to pěkná dálka, žejo?“

„Nejhorší je, že kanál je hrozně špinavý. Když se odřeš nebo si něco uděláš, můžeš dostat infekci. To už jsou lepší místa na plavání...“

Jachta pořád ještě letěla po vlnách jako šíp. Kluci si nebyli jistí, kde vlastně jsou, ale Enkra zůstával klidný.

„V Evropě je to jednoduché! Tady je každý kousek pobřeží nějaký maják. Stačí se zaměřit na dva a podle nich se dá vypočítat poloha lodi dost přesně...“

„Loď na obzoru!“ křičel Leon, vykláněje se přes bok.

Enkra přimhouřil oči. „Dopravní parník. Dost veliký...“

„Jak to vidíš?“

„Mám trochu zkušenější oči. Uvidíme ho za chvilku...“

„Támhle je taky loď,“ ukázala Anitta. „Až na obzoru...“

„Ty máš taky dobrý oči,“ pochválil ji Enkra. „To vypadá na supertanker. Doufám, že se nerozsype...“

„Jednou ztroskotala na pobřeží loď,“ řekl Leon. „Celá pláž byla od nafty. Museli jsme ji chodit čistit. Spousta mořských ptáků umírala.“

Enkra se zamračil. „Slyšel jsem o tom případu. To je zlé – a ještě horší, že se to může stát znovu...“

„Nejkrásnější lodi jsou plachetnice,“ řekl Jean, prohlížeje si napjatou plachtu. „Pořád je lepší plout s větrem, než s nějakým motorem. Já bych nejradši plachtil pořád...“

„Chceš být námořníkem?“

„Nevím. Nejradši bych byl něčím jako ty, dělal všechno...“

„Hm... co budeš dělat v životě ty, Michelli?“

„Budu sedlákem. A proč?“

„Jenom sedlákem?“

„Jestli to půjde, budu pěstovat speciální krávy. Copak to není umění, chovat krávy na plemeno?“

„Je to umění. Já jsem taky veterinární lékař... ukážeš mi pak to svoje stádo?“

„Jo, ty seš možná doktor, ale to já nebudu. Jenom chovatel, jako chlapi u nás...“

„Měl bys zkusit udělat si lékařskou fakultu. Abys mohl svým zvířatům pomoci, kdyby bylo třeba...“

„Na to nemáme prachy. Jestli někdo půjde študovat, tak by to měla bejt Anitta. Ta má lepší hlavu, pořád nosí samý jedničky...“

„Přiznej se, Anitto – čím chceš být ty?“

„Možná bych mohla být učitelkou.“ řekla zamyšleně.

„Pro ženskou je vzdělání na prd,“ řekl Leon. „Stejně se vdá a k ničemu jí to nebude!“

„A co když se nevdám? Co když chci něco víc než jenom se vdát a dělat manželovi služku?“

„To není tvá věc. Co tvůj táta rozhodne, to bude, tebe se na to nebudou ptát,“ řekl Leon opovržlivě. „Holky by neměli vůbec na študie posílat. Jsou to vyhozený peníze...“

„To říkáš proto, že sám študovat nechceš!“

„Chci být mechanikem – a co je na tom? Dobrej mechanik je někdy lepší než blbej doktor!“

„To je pravda.“

„Tak vidíš! Já na panský manýry nemám. Já si klidně budu vydělávat prací, mně to stačí...“

„Správně,“ řekl Enkra. „Jestli chceš, zařídím ti dobrý místo. Myslím, že to pro mě udělají...“

Leon pokrčil rameny. „Myslím, že by bylo lepší, kdybys radši nikde neříkal, že mě znáš. Jestli se proslechne, že jsem ti pomáhal s těmi četníky, budu do smrti v kriminále...“

„Nehádejte se,“ řekla Anitta. „Radši se dívejte, jak je ten parník krásný... jak se asi daří těm lidem, co na něm plujou...“

Parník už byl blízko – lidé na palubě si ukazovali na jejich jachtu a něco křičeli, zřejmě je povzbuzovali. Kluci i Anitta začali mávat a křičet, ale věděli, že jim nikdo nemůže rozumět.

„Má s námi skoro stejnou cestu, ale je rychlejší,“ řekl Enkra. „On taky pluje na turbínové motory...“

„Jaká je to loď?“

„Německá, podle vlajky. Zřejmě výletní...“

„Ty znáš všechny vlajky?“

„Musím. Neznám ty nové africké státy, nebo různé vlajky z Tichomoří. Ale dovedl bych je najít, kdyby bylo potřeba.“

„Měli bysme taky mít vlajku.“ řekla Anitta.

„To bys ji nejdřív musela ušít.“

„Klidně. A jaká má být?“

„Mám svoji vlastní. Takovou standartu, rozdělenou na čtyři pole černé a stříbrné v šachovnicovém uspořádání. A tygří hlavu...“

„To může být pěkný...“

„Ale je to proti heraldickým předpisům. Správně má přijít kov na barvu nebo barva na kov. Černá a stříbrná jsou dva kovy, to je jako zlatá a stříbrná u papeže...“

„Copak černá není barva?“ ptal se Michell.

„V heraldickém smyslu ne. Barvy jsou červená, modrá, žlutá a zelená. Kovy jsou zlato, stříbro a černá. A potom znaky...“

„Když mi namaluješ svoji vlajku, udělám ti ji. Ale musíme na to sehnat látku...“

„Zkusíme to v Anglii, až tam přistanem.“

„My půjdeme taky do města?“

„A proč ne? Mám nějaký libry, zkusíme je utratit...“

Všichni začali nadšeně plánovat, co v Anglii uvidí. Enkra požádal Anittu, aby šla udělat čaj, protože jim byla zima – sám si sedl ke kormidlu. Vlny ještě pořád přelétaly loď a občas je pořádně promáčely, ale slunce přece jenom proniklo vrstvou mraků a usilovně svítilo.

V poledne Enkra změřil polohu a bleskurychle vypočítal, kde se nacházejí. Kluci ho přímo obdivovali, protože počítal z hlavy a nepřipouštěl, že by se mohl splést. Když zakreslil polohu do mapy, tvářil se spokojeně. „Za tři hodiny uvidíme anglické pobřeží...“ slíbil.

„Pustí nás tam vůbec? Co když budou chtít vidět dokumenty?“

„Budu mluvit anglicky. A kromě toho, tvařte se klidně. To bude stačit, jejich mladí si taky vyjíždějí plachtařit...“

„Ale máme francouzskou vlajku!“ připomenul Jean.

„Dáme tam anglickou, neboj se. V kajutě jsou vlajky všech zemí, co potřebujeme. Mike myslel na všecko...“

Enkra mluvil pravdu – přibližně za tři hodiny Anitta ohlásila zemi na obzoru. Nejdřív jako úzkou čárku, pak se pobřeží začalo zvedat a objevily se skály. To už potkávali taky jiné lodi, některé rybářské, jiné sportovní. Taky se potkali s dělovým člunem, který byl zřejmě na obhlídce. Měli už anglickou vlajku, takže si jich člun nevšímal a oni mu jenom zamávali.

„Jsme kousek od Bournemouthu,“ řekl Enkra, prohlížeje si mapu. „Za hodinku tam budem...“

Byli blízko pobřeží, museli skasat plachty, protože by je vítr mohl hodit na skaliska. Enkra zapnul motor a jachta se zvolna šinula podél břehu. „Jděte se převlíknout! Teď už to nebude tak moc houpat ani zalejvat palubu...“

Nejdřív se přestrojili Jean, Leon a Michell – pak šla Anitta a Enkra přišel za ní. „Slíbil jsem ti, že budeš parádní! Myslím, že ti budu smět pomoci udělat si obličej...“

„A co s ním? Já myslím, že tomu už nic nemůže pomoct...“

„Zkusíme to. Sedni si proti mně...“

Enkra vybalil svoje kosmetické prostředky. Chvíli si hrál s její tváří, vylepšoval jí obočí, řasy, podmalovával oči, dokonce i rty přejel světlou rtěnkou. Anitta na sebe neviděla, a tak teprve když jí ustoupil z cesty, mohla se vidět v zrcadle.

Vydechla překvapením. Dívala se na ni krásná dívka, která jí byla sice podobná, ale přesto to byl někdo jiný. Jako kdyby dospěla o tři roky, a přitom se její tvář změnila o hodně k lepšímu. Anitta si to téměř nedokázala představit, ale líbilo se jí to.

„Tak co?“ smál se Enkra. „Jo, ještě ty vlasy...“

„A co s nima?“

„Už máš ty copánky dost dlouho, a několikrát se namočily. Je na čase je rozplést a rozpustit.“

„Už jsem si na ně zvykla...“

„Nevadí, já ti je třeba zase někdy upletu.“

Rozpletl jí copánky a rozčesal. Anitta tím získala kučeravou zlatou hřívu, která jí dodala vznešeného vzhledu. Ani se jí nechtělo věřit té proměně – celý život se trochu trápila tím, že není zvlášť krásná, ale teď viděla v zrcadle dívku tak nádhernou, že si takovou nepředstavovala ani v nejodvážnějších snech.

„No, vypadáš k světu! Ještě se trochu oblíkneš, a bude to fajn!“

„Já... já nevím!“ řekla nejistě.

„Já vím, a to je hlavní.“

Enkra se převlékal, vzal si bílé rifle a koženou bundu, vlasy načesal dozadu a svázal vyšívanou stužkou. Vypadal jako nějaký indiánský náčelník, ale něco měl taky z mládence, jací se vyskytují na divočejších diskotékách.

Bylo na čase jít na palubu – kluci si už pomalu nevěděli rady, protože na pobřeží se objevoval přístav.

„Bournemouth. Přistaneme někde bokem, kde je volno. Tohle jsou mola pro nákladní parníky...“

Osobní lodi kotvily blíž ke středu města a nedaleko široké pláže. Moc lidí tu nebylo, na to bylo dost zima – zato lodí spousta. Mnoho jich vyjíždělo na moře nebo se vracelo – nějací mladíci křičeli na Enkru, a on jim odpovídal.

„Co chtějí?“ ptala se Anitta.

„Ptají se, jak se nám plachtilo. Poradil jsem jim, jakým způsobem chytat vítr... Plachtaři si pomáhají...“

Zakotvili u jednoho prázdného mola. Přišel k nim nějaký chlapík, zřejmě pomocník správce přístavu – Enkra s ním jednal o místo a zaplatil hned taky správní poplatek. Dostali lístek s potvrzením a číslem a mohli jít do města. Za celou dobu se nenašel nikdo, kdo by se zajímal, odkud přijeli a zda mají nějaké dokumenty. U přístavu sice byla policejní hlídka, ale dětí si vůbec nevšímala, snad jenom Anittu si muži prohlíželi bedlivěji.

Hned u přístavu začínala obchodní čtvrť – obklopil je ruch a shon, zmatek, křik, podomní obchodníci. Chvíli se udiveně rozhlíželi, pak si zvykli. Enkra procházel mezi lidmi, občas prohodil s někým pár slov, ale nechtěl nic kupovat, prohlašoval, že je lepší nakupovat ve městě, tihle soukromníci jsou zavedení na námořníky a chtějí je oškubat.

„Ty už jsi tady někdy byl?“ ptala se Anitta.

„Byl jsem v jiných přístavech.“

„Ve kterých?“

„Různě. V Londýně, New Yorku, Los Angeles, Yokohamě...“

„Páni, to by bylo bezva...“ Jean se zasnil a přemýšlel o tom, až vrazil do nějakého člověka, který se mu namotal do cesty.

Ten člověk měl rozdrbané kalhoty od kdysi slušného obleku, blůzu zbraní SS z druhé světové války, růžovou košili s velkými fantastickými květy z látky připomínající župan, na nohou otřesně rozbité tenisky a náhrdelník z velkých umělých korálů. V uchu měl veliký zavírací špendlík a na něm řetízek se splachovadlem. Vlasy měl zelené a trčící nahoru jako štětka, okolo hlavu vyholenou. Výraz očí byl skelný a připitomělý, pohyby tápavé a nejisté.

Jean do něj vrazil, ale když to zjistil a odskočil, vykulil na něj oči a zíral. Dost blbě, to je pravda. Jenomže, muž ho chytil za límec a strčil mu před oči zaťatou pěst. Něco povídal, ale nikdo nerozuměl.

„Co chce?“ Jeanovi bylo cítit v hlase opravdový strach.

Muž se rozmáchl pěstí.

Enkra zprudka vymrštil ruku. Napjaté prsty zasáhly muže do čela těsně nad očima, sjely po oholené hlavě a dlaní jej smetly k zemi. Byl to tvrdý, nelítostný, krutý úder – podivný muž se složil jako pravítko a zůstal nehybně ležet. Enkra, aniž se o něj dále zajímal, pokračoval v cestě. Ostatní šli sice za ním, ale ohlíželi se na ležícího muže.

„Co to bylo?“ ptala se Anitta.

„Punk. A pěkně zfetovanej.“

Nějaké punkery už Anitta viděla, ale ti nebyli tak špinaví a tak nepáchli drogou. A taky to byli Francouzi a nebála se jich.

„Myslíš, že opravdu bere drogy?“ ptala se.

„Asi poměrně dost. Poznáš to podle očí. Rozšířené zorničky, nepřítomný výraz... a u něj je to i cítit.“

„U vás jsou taky... ti narkomani?“

„Několik jich tam bylo.“ přiznal Enkra neochotně.

„A co se s nimi stalo?“ ptal se Leon.

Enkra zaváhal. „Kníže Santanueva je zabil.“

„Skutečně zabil? Tak, že byli mrtví?“

„Pracovali pro obchodníky s drogami. To je na jeho území zakázáno pod trestem smrti. Musel to udělat.“

„Kdo je to, ten kníže Santanueva?“

„Bratr Asthry, naší čarodějky.“

„Ale ty jsi říkal, že je to nějaká mladá holka!“

„Santanuevovi je osmnáct.“

Zmlkli – zdálo se, že to jimi otřáslo.

Město Bournemouth nevyniká žádnými zvláštními historickými památkami. Svým hostům se zdálo zajímavé snad jen proto, že to bylo první cizí město, které viděli. Enkra se zhostil úlohy průvodce se ctí, ukázal jim všechno, co podle jeho názoru stálo za podívání. Radnici, kupecké domy ze šestnáctého století, kostel, kašnu na náměstí. Nakoupil pohlednice pro svého kamaráda Jacka a jednu napsal taky Rogerovi Monroesovi: „Už víš, kde se toulám?“

Taky nakupovali. Enkra objevil v zastrčené uličce krámek s módním zbožím, kvalita nic moc, ale parádu to ještě mohlo udělat. Anitta se tam oblékla od hlavy k patě a její proměna v mladou dámu byla teď dokonalá. I kluci sem tam něco kupovali – Michell si pořídil koženou bundu s odznakem stáje F 1 Tyrrell a byl na to velice pyšný. Potom si všichni dali dobrou večeři v pouliční jídelně a Enkra oznámil, že mu došly libry a s dalšími nákupy by museli už do směnárny, což nehodlá.

„Ty už jsi s námi utratil všechno, co jsi měl?“ ptala se Anitta.

„No a co? Nač jsou prachy, než na utrácení?“

„Ale co teď budeš dělat?“

„Nic. Odjedeme pryč z Anglie. Franky ještě máme.“

„Ale moc peněz už nemáš, nebo snad jo?“

„Máš pravdu, finance se krátí. Budeme muset nafasovat.“

„To myslíš, že ti někdo nějaké dá?“

„Ano, jsou i tací. A kdyby bylo nejhůř, vyděláme.“

„To bych chtěl vědět, jak ty si vyděláváš!“ řekl Leon.

„To taky ani vidět nechtěj. Zatím to zkusíme radši po dobrým...“

Ve spokojené náladě se vraceli k přístavu – stmívalo se, v ulicích se rozsvítily neony. Enkra si prohlížel výkladní skříně biografů a vyprávěl ostatním, o čem jsou filmy, které promítají. Měl zájem o další díl Barbara Conana, ale k jeho velké lítosti zatím žádný nebyl natočen. Tak se chvíli bavili o dobrodružstvích onoho hrdiny a obdivovali Arnolda Schwarzennegera.

„Je jako ty, každýho zmlátí,“ řekla Anitta. „Jako tamtoho šaška počmáranýho. Snad se mu nic nestalo...“

„Nemohlo se mu nic stát. Za chvíli se probral a byl zas v pořádku. Jenom to pro něj bylo poučením.“

„Doufejme.“ řekl Leon.

Vraceli se do přístavu. Už se docela setmělo, svítily jenom neony a pouliční lucerny. A ty neony čím dál víc lákaly do krčem a barů pochybné pověsti. Kromě Enkry si to nikdo neuvědomoval, neuměli číst anglicky, tak se smáli a vtipkovali až do chvíle, kdy si všimli shluku lidí, který se objevil na ulici proti nim. První je spatřila Anitta a vypískla překvapením.

Byl mezi nimi i ten feťák; ale ti ostatní měli na nohou těžké okované boty, bundy zvané bombery a hlavy vyholené dohladka. Taky tam bylo několik dívek, i ty vypadaly dost drsně.

„To... to jsou oni!“ vyjekla Anitta.

„Nebylo mu to poučením.“ řekl Leon.

„O kom se mluvívá, nedaleko bývá...“ dodal Michell.

Enkra neříkal nic. Prohlížel si nepřátele. Měli nože, jeden z nich řetěz s nějakou sekyrkou na konci, jiní gumové hadice, vylité olovem. Každý měl něco, čím mohl zaútočit.

„Michelli, ty budeš chránit Anittu,“ řekl konečně. „Leone, Jeane, troufáte si na některého z nich?“

„Ty myslíš, že...?“ Jean byl trochu nejistý, Leon ponuře mlčel.

„Jestli ne, tak zdrhněte.“ řekl Enkra vážně.

Jeden ze skinheadů udělal pár kroků k nim. Byla to pořádná vazba, na ruce měl mosazný boxer a pod špinavým tričkem se rýsovaly svaly jako provazy. A dokonce nebyl ani zdrogovaný.

„Ty jsi zmlátil našeho kámoše, frajírku!“ oznámil.

„Pletl se mi do cesty.“ řekl Enkra ledovým hlasem.

„Jsme dobráci a jsme ochotný ti to odpustit! Ty máš hodně prachů, jak jsme viděli. Tak je vysyp a můžeš plavat.“

„Nemám žádný prachy. A zvlášť ne pro tebe.“

„To máš smůlu. To budeš teda škaredě bitej...“

„Ten boxer hoď na zem a jdi. Jinak ti zlámu ruku.“

Skin vytřeštil oči. „Hele, mladej, já už vím, co vy Asijci umíte! Ale nemysli si, že jsem nějakej srab. Naposledy...“

Nedořekl. Enkra vyskočil do vzduchu a padl mu oběma nohama do obličeje. Srazil ho tím k zemi, tohle přece jen ani tak mohutné tělo nevydrželo. Jak se kácel, ještě ho udeřil hranou dlaně přes předloktí; bylo slyšet, jak kost zapraštěla a mohutná ruka byla rázem ochromena. Vzápětí skočil na muže s řetězem a jak zvedal ruku, vytrhl mu řetěz z ruky – další ranou jej srazil na zem.

Leon a Jean už neváhali; vyrazili dopředu. Jean kopnutím do břicha srazil punka, který ho odpoledne obtěžoval a s kterým si měl co vyřizovat, Leon zaútočil hned na dva. Ale i Michell šel dopředu a Anittu nechal, ať se sama stará o svoje dobro. Popadl jednoho skina za krk a škrtil ho bez ohledu na jeho zmítání a křik. Anitta tedy chytila alespoň jednu holku v bomberu, odtáhla ji dál od ostatních a tam ji nakopla do zadku.

Ale co dělal Enkra, bylo příšerné. Jeho ruce a nohy rotovaly ve zběsilém tempu a narážely do těl nepřátel, kteří se nestačili ani bránit. Kromě toho vyrážel při každém úderu hrdelní výkřik, jaký vydávají snad jen jaguáři či tygři. Možná právě ty výkřiky vyděsily nepřítele nejvíc – ti, kdo toho byli schopni, se dali na útěk, zbývající zůstali ležet na dlažbě a svíjeli se.

„Dobrý,“ řekl Enkra, ztěžka oddechujíc. „Je někomu něco?“

„Ne,“ řekla Anitta za všechny. „Proboha, to bylo strašný... Já jsem se bála, že tě zabijou...“

Enkra zdvihl ze země řetěz. „Tohohle jsem se bál. Šikovný člověk tím dokáže druhého podříznout na dálku. Vem si to, Anitto, je to dívčí zbraň...“

Anitta zděšeně zírala na metrový řetěz s přivařenou ostře broušenou čepelí připomínající trochu sekeru a trochu nůž.

„Co s tím budu dělat?“

„Uděláš si na to náramek na zápěstí, aby ti to nikdo nevyrval jako já jemu. Kdyby to měl uvázaný, tak jsem mu tu ruku utrhl..!“

Enkra sbíral po zemi zbraně skinů – zalíbila se mu jedna dýka, a hned ji dal Michellovi jako podíl na kořisti.

„Pochvu nemám, tu si nechal ten blbec. Pozor, je ostrá!“

„Proč to bereš?“ ptala se Anitta.

„Zbraně nepřítele patří vítězi. Všechno, co se hodí, je vaše!“

Ten obrovský skin dostal během bitky ještě několik ran a kopanců, to až když ležel na zemi. Ale byl při vědomí.

„Poslouchej, ty hajzle,“ zasyčel, když šel Enkra kolem něho. „Tebe si zapamatuju... a až tě potkám, tak tě zabiju!“

Enkra se usmál. „Já si tebe taky zapamatuju...“

„Kterej seš? Máš nějaký jméno?“

„Tady nijak. Doma mi říkají Enkra.“

„Jako ten arminskej princ?“

„Tak nějak.“

„Můj brácha... dělal bachaře v Muttoncornu. To byla taková polepšovna, kde byl ten smrad zavřenej. Zabili ho.“

„Neměl dělat bachaře.“

„Seš stejná svině jako tvůj princ.“

„Každej, komu jsem ublížil, si o to koledoval.“

Přistoupil k nim Michell a prohlížel si boxer, který měl ten skin na zlomené ruce. „Pěkná věc... chceš ho, Enkro?“

„Ne, vem si ho na památku. Stejně s ním neumí zacházet.“

Michell ho bez ostychu stáhl raněnému z ruky. Skin se pokusil zvednout se a bránit, ale Enkra ho srazil zpátky.

„Mor na vás, na oba dva...“ zachrčel skin a omdlel.

„Půjdem.“ řekl Enkra, obrátil se a šel.

Kráčeli mlčky. Až po chvíli řekla Anitta: „Všimli jste si, jak se Enkra tvářil, když s nima bojoval? Bylo to strašný...“

Enkra se usmál. „Copak, polekala ses?“

„Už věřím, že bys dokázal někoho zabít. Vypadal jsi jako šelma.“

„Jsem přece šelma, říkal jsem ti to.“

„Já vím. Teď už ti to věřím...“

„Neboj se, tobě neublížím. Žádnému dobrému člověku.“

Už byli v přístavu, kámen jim spadl ze srdce. Našli svou loď a slezli do ní.

„Poplujem nebo přespíme tady?“ ptal se Michell.

„Možná bude lepší přespat tady a vyplout až ráno...“

„Kam se podíváme ještě?“ ptal se Jean.

„V kanálu La Manche je ostrov Jersey. Tam má zoologickou zahradu člověk, kterému se velice obdivuji. Gerald Durrell. Chtěl jsem ji už dlouho vidět...“

„Četla jsem knížku, kterou napsal nějaký Durrell. Vypráví o svém dětství na ostrově Korfu v Řecku.“

„Ano, to je on. Mám všechny jeho knihy. Je málo lidí, kterých bych si tak vážil jako jeho...“

Uložili se ke spánku; ale i když byla Anitta hodně unavená, dlouho nemohla usnout. Spali společně a nechtěla nikoho rušit, tak naslouchala jejich dechu, dívala se do tmy a vzpomínala na chvíli, kdy se před jejíma očima Enkra změnil v šelmu.

Přestože věděla, že neublíží jí, přebíhala ji chvílemi po zádech mrazivá hrůza. Pouhé pomyšlení na to, že po jejím boku spí člověk schopný tak strašlivých činů, jí stačilo. Cítila, že se řítí do neznáma – ale nevěděla, jak si pomoci. A ten cit, který v sobě nacházela, ji děsil a mátl.

A potom najednou usnula, ani nevěděla jak.

Toho odpoledne v Kielu na severním pobřeží Německa obcházeli tři kluci jízdní řády lodních linek a dohadovali se, jakou lodí se nejlépe dostat dál. A protože se domlouvali arminsky, vyvolali pozornost muže, který se tam poflakoval a taky něco hledal.

Ten chlapík měl něco okolo třiceti let a nevypadalo to s ním moc dobře. Při troše kritického pozorování ho bylo možno zařadit mezi tuláky. Byl oblečen do starých riflí, umolousané košile a bundy, přes rameno měl poloprázdný tlumok. Jeho obličej byl ošklivý a pomačkaný, navíc přes pravou tvář se táhla zarostlá jizva. Vlasy dlouho nestříhané, neurčité barvy a neurčitého účesu. Nebyl oholen, ale neměl také vousy – jenom jakési strniště, které rozhodně jeho zjevu nepřidávalo na lákavosti.

Ale kromě toho všeho měl oči; průzračně modré a tak lidské a vlídné, že ani ta jeho ošklivá tvář, ani zanedbaný zevnějšek nedokázaly výraz těch očí pošpinit. Když se na člověka podíval, bylo možno poznat, že přes všechno, co se mu kdy přihodilo, zůstal člověkem.

Teď vyčkával – a když jeden procházel kolem něho, zastoupil mu cestu a ukázal něco na prstech. Chlapec zaváhal, kývl hlavou a ukázal stranou. Šli odděleně a sešli se až v koutě, kam nebylo zbytečně vidět.

„Ahoj,“ řekl muž. „Chcete se mnou mluvit?“

„Ahoj. Jasně... ale o čem?“

„Všiml jsem si, že chcete někam jet.“

„Do Francie. Svolává nás Kim... jeden kamarád.“

„Co je to za práci?“

„Těžko tomu říct práce... možná něco bude, ale přesně to nevím. Proč se ptáš?“

„Slyšel jsem, že se tam něco má dít. Chci vědět, jestli ta práce něco vynese. Kdyby ano, pomohl bych vám.“

„Nevím, jestli to něco vynese. Co ty jsi zač?“

„Říkají mi Rejnok. Sháním peníze.“

Chlapec zaváhal. „Já jsem Dietter. Proč ti nedá tvůj rod?“

„Nikdo mi nic nedá. Teprve až je vydělám, budu zase moci jednat se svým rodem. Jsem poznamenaný...“

„Jo ták...“ Dietter neutajil překvapení a odpor v hlase.

„Rozumím,“ řekl Rejnok. „Tak ahoj...“

„Počkej! Možná by to šlo. Ale můžem ti věřit, že nás neshodíš?“

Rejnok se neurazil. „Zabil jsem, ale nezradil. Kdybych byl nepřítel, nepřihlásil bych se ti.“

„Já vím... ale sám jsi řekl, že jsi poznamenaný.“

„Jsem vrah, ale nejsem zrádce.“

Dietter očekával něco podobného, nepolekal se. „Řekneš nám, cos udělal?“

„To můžeme po cestě. Vím o lodi, která pluje do Rotterdamu a vyplouvá za tři hodiny. Promluvil bych s kapitánem, dělám tam topiče...“

„Ach... myslel jsem, že jsi profesionál.“

„Jsem profesionál.“

„Dobře. Promluv s ním.“

Rejnok je nechal na místě a odešel. Za chvíli se vrátil už bez svého tlumoku, a usmál se. „Pojďte. Kapitán souhlasí.“

Ta loď, na které měli plout, byl obyčejný pobřežní kutr. Celá od oleje a šmíru, se starým parním strojem na uhlí. Kapitán byl stejně umatlaný jako jeho loď a vypadal spíš jako nosič. Kromě kapitána a Rejnoka byli na lodi ještě dva námořníci a dva pomocníci, a všichni vypadali dost bídně.

„Vypadá to, že se tady převáží něco, co se nemá,“ řekl Dietter chlapci Thorovi, který si to nespokojeně prohlížel. „Proto je tady Rejnok... už jsem se divil.“

Vlezli za Rejnokem do kotelny – svlékl košili a nyní chystal parní stroj k činnosti. Když naložil uhlí a čekal, až se rozhoří, sedl si na chvíli k nim.

„Chtěli jste vědět, co jsem udělal.“

„Vím, že na to máme právo – ale jestli to nechceš říct, nemusíš.“

„Je lepší, abyste to věděli. Doma... když jsem ještě byl doma, chodil jsem s jednou dívkou. Odmítla mne a našla si jiného. Žárlil jsem, tak jsem si na něj počkal a zabil ho. Dýkou, odzadu a ze zálohy.“

Nikdo nic neřekl. Thor pokrčil rameny.

„Jeho kamarádi mě hledali, ale nenašli. Utekl jsem a schovával se u svého strýce, který byl hlavou našeho rodu. Naštěstí dohodl s jejich rodem výkupné. A tak jsem odešel.“

„Kolik?“ zeptal se Dietter.

„Milion, jak je zvykem.“

„Kolik už máš?“

„Čtyřistaosmdesát tisíc.“

„Za kolik let?“

„Za sedm.“

„Hm, hm!“ řekl Dietter.

Nejmladší chlapec, který se jmenoval Albert, se zeptal: „Proč vlastně máš shánět ty peníze?“

Rejnok zaváhal, ale Dietter vysvětlil: „Albert není rodilý Armin. Je to náš kamarád a nezná ještě všechno...“

„Kdo zabije kamaráda, zaslouží smrt,“ vysvětloval Rejnok. „Ale je možné mu odpustit, pokud to dovolí hlava poškozeného rodu. A pokud takový vrah složí výkupné, které je mu určeno. Většinou milion arminských dolarů, nejlíp ve zlatě. Když je má, dá je. Když je nemá, musí odejít ze své země a vydělat si je. Teprve, když je předá, smí se vrátit a je bezpečný před pomstou kamarádů toho, kterého zabil.“

„Ale to je velmi krutý trest!“

„Spravedlivý.“ řekl Rejnok tvrdě.

„Jak se dá vydělat milion dolarů?“

„Na to se radši neptej. Těžko.“

„A musel jsi udělat něco, co... nesouhlasí se zákonem?“

„Většinou.“

Zmlkli. Věděli, že ptát se dál znamená dozvědět se víc, než by jim mohlo být milé. Ani Rejnok neměl zájem vyprávět jim o všem, co dělal ve svém životě.

„A když se ti to nepodaří?“ zeptal se Thor.

„Tak budu mít smůlu.“

„Mohli by tě při tom třeba i zabít.“

„Doma mě taky mohou zabít. Ale vím, že se nesmím vrátit, dokud nebudu moci splatit dluh krve. A já se chci vrátit domů. V noci, když spím, se mi někdy zdá o našem slunci a o modrém nebi a o zelených džunglích mé vlasti. Chci se tam vrátit a udělám pro to všechno, čeho jsem schopen...“

Dietter celou tu dobu přemýšlel. Konečně řekl:

„Ten, kdo tam je, je princ Enkra. Slyšel jsi o něm?“

„Slyšel jsem, že Armin má opět prince. Ale odešel jsem z vlasti dřív, než se to stalo. Neznám ho...“

„Princ Enkra by ti mohl udělit milost?“

„Mohl by. Ale omilostní princ vraha?“

„Když pomůžeš ty jemu, mohl by.“

„Půjdu s vámi. Možná tam bude práce i pro mne. A já příliš chci se vrátit domů...“

Errata:

30.05.2021 11:44