Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Slunce zapadalo do krve. Doktor Merciér seděl na zahradě na lavičce a hleděl na moře, lesknoucí se krvavým odleskem. Když k němu Simone došla, neohlédl se, ačkoliv o ní jistě dobře věděl.

Simone si sedla vedle něho. Chvíli se mlčky dívala s ním.

„Na co myslíš?“ zeptala se.

„Naši říkají, že když slunce takhle zapadá, věští krev.“

„Máš strach, že by se to mohlo vyplnit?“

„Vždycky se může něco stát. Nevím.“

„Vypadá to, jako by ses něčeho bál.“

„Nebojím se. Ale vyčkávám nebezpečí. To není totéž. Možná se něco stane a možná ne, to nemohu vědět.“

„Co by to mohlo být?“

„Nevím. Kamarádi z Ostrova cítí nebezpečí, jako to cítí šelmy. Já ne. Jenom mám takový zvláštní pocit, ale to nestačí...“

„Kde je ten chlapec?“

„Nevím. Zřejmě zkouší svoji loď. Je dobrý vítr, půjde mu to. Kdyby se rozhodl odplout, má dobrou šanci...“

„Neodpluje. Jestli má dívku...“

„Člověk nevsadí všechno na jednu kartu. Ani pro ženu ne.“

„Ty jistě ne.“

Mlčel. Simone taky mlčela a přemýšlela.

„Už o sobě víme všechno, Miku?“

„Nikdo neví všechno. Víme tolik, kolik můžeme vědět.“

„Znám konečně tvoje skutečné jméno.“

„Třeba ani to není moje jméno.“

„Jméno, které znají druzí lidé. Možná je nějaké, které nezná nikdo. Nebo jsou věci, které nikomu neříkáš. Ale to je už jedno. Víme o sobě všechno a nemusíme si před sebou už na nic hrát.“

Neříkal nic.

„Když jsi komthur – to jsi jedním z těch dvanácti, kteří vládnou v Arminu?“

„Už dávno není jen dvanáct komthurů. To bylo kdysi, za císařství. Teď je komthur zkrátka vedoucí představitel řádu. V současné době je nás osmadvacet a není vyloučeno, že budou i další...“

„Přesto. Jsi jeden z nejvyšších šlechticů země.“

„To ano.“

„Bylo by hodně zlé, kdyby si komthur řádu začal něco se striptýzovou tanečnicí?“

„Jestli myslíš na společenskou prestiž, nebylo by to zlé. Naopak, oběma stranám by to mohlo přinést příjemné zážitky. Ale ty se chceš zeptat na mne osobně.“

„Možná bych chtěla.“

„Ne, Simone. Je mi líto.“

„Mně je to taky líto.“

„Dovol, abych ti připomenul, že ses sama rozhodla strávit tuhle dovolenou bez mužů.“

„Snad jsem se rozhodla. Ale to jsem tě ještě tak moc neznala...“

„Ještě mne vůbec neznáš. Nejsem člověk, kterého by mohla mít nějaká dívka ráda. A nechci si lásku kupovat.“

„Vím, že jsem na prodej, a netajím se tím. Ale někdy taky já mám právo něco chtít. Třeba si koupit muže. Ale ty nejsi na prodej?“

„Jde ti o mne osobně, nebo o můj komthurský kříž? Měla bys ještě sedmadvacet dalších možností...“

„Jsi sám. Je to proto, že jsi sám rád?“

„Je to proto, že neumím být jiný.“

„Nikdy jsi nechtěl být s někým raději než sám?“

„V posledních letech ne.“

„Kdy to bylo?“

„Když jsem byl mladý, zalíbila se mi jedna dívka. Jenže její cesta vedla jinam než moje. Tehdy jsem pochopil, že se k tomu nehodím, a rozhodl se zabývat se raději jinými věcmi než dívkami. A dnes jsem už natolik starý, že mne nepřiláká ani dívka tak krásná jako ty.“

„Každý člověk musí mít něco rád.“

„Mám rád.“

„Co?“

„Touhu. Jít světem a těšit se na to, co je za příštím obzorem. Čekat, co mi příští den přinese zajímavého darem.“

„A když se zklameš?“

„Většinou se zklamu. Ale i na to se dá zvyknout.“

„Není ti někdy těžko?“

„Někdy je.“

„Jaká byla ta dívka, kterou jsi měl rád?“

„Krásná, chytrá, podnikavá, vznešená. A odmítavá.“

„Už chápu, že se jí nemohu rovnat.“

„Jí možná ano. Ale ne vzpomínkám. Protože vzpomínky jsou vždy krásnější než skutečnost, Simone.“

Teď neřekla nic ona. Slunce už zapadlo a oceán pomalu tmavnul. Kolem se začalo šeřit a vysoko na obloze vzplanula první hvězda.

„Simone, ty nemáš v životě štěstí. Vždycky, když se zamiluješ, padneš na nějakého darebáka. Kdybych tě teď neodmítl, byl bych jedním z řady darebáků, možná dokonce tím nejhorším. Protože připojit se ke mně může taky znamenat ohrozit sebe.“

„Hrozí ti něco?“

„Každý den mi něco hrozí. A ani ne tak mně, jako těm, kteří jsou mi blízcí. Taky proto nechci mít nikoho blízkého.“

„Něco nebezpečného? Třeba smrt?“

„Třeba smrt.“

„Proč?“

„Kdo mne zná, časem se dozví moc nebezpečných věcí. Možná jsem neměl nic říkat ani tobě; ale i já dělám chyby. Vlastně, vůbec jsem se s tebou neměl seznámit, i to vím. Nebyla bys první, kdo na mne doplatil.“

„Vyhrožuješ mi. Ale já nejsem hloupá a nevěřím každé povídačce. To jenom tak říkáš, to už znám...“

„Jsou lidé, kteří mne nenávidí. Ne pro mne osobně, za to nikomu nestojím. Ale jako část moci mé země. Mou zemi nenávidí, proto ohrožují i mne. A protože na mne nemohou, mohli by to zkusit přes lidi, kteří jsou mi blízcí.“

„Je takový člověk?“

„Už ne. Mám matku, ale ta žije daleko odtud a už nikam nechodí. Zajistil jsem pro ni klid a bezpečí, té nikdo neublíží, dokud je živa.“

„A ostatní lidé? Tví bratři a sestry a jiní příbuzní, tví přátelé a třeba nějaká žena...?“

„Nemám bratry ani sestry, nemám žádnou ženu a žádné děti. Přátele mám a chci je mít. Ale ti vědí, kdo jsem a vědí také, co mohou očekávat. A většina mých přátel je nebezpečnější než nepřátelé.“

Simone váhala. Chvilku si uspořádávala myšlenky.

„Chtěla bych jít s tebou do tvé země. Jestli máš strach o peníze, mám dost, abych mohla dělat, co se mi zlíbí. Moje profese hodně vynáší a nemá velkou režii. Muži, kteří mě chtěli, mi dali víc, než stačím utratit, tak jsem si ledacos uložila. Mohla bych odejít s tebou a doprovázet tě na tvých cestách. Nebojím se ani tvých nepřátel, ani tvých podařených kamarádů. A budu ti k užitku, to jsi měl možnost poznat.“

Neřekl nic. Chvíli čekala, ale nedočkala se odpovědi.

„Možná mne nemáš rád. Ale já žila s mnoha muži a žádného z nich jsem neměla ráda. Proč bys nemohl třeba i ty poskytnout trochu rozptýlení ženě, která by tě třeba mít ráda chtěla?“

„Co ti na to mám říct?“ povzdychl.

„Že nejsem ta, se kterou chceš jít.“

„Já už nechci jít ani s ní.“

„Změnila se tak moc?“

„Já jsem se změnil. Zvykl jsem si žít bez ní. Nevadí mi to. Už mne nic nebolí, když si na ni vzpomenu.“

„Ale pořád ještě na ni vzpomínáš.“

„Vzpomínám na mnoho věcí. Většinou na místa, kde jsem byl šťastný. Na místa, kde se mi líbilo.“

„Dokážeš ještě být šťastný?“

„Doufám, že ano.“

„Budu po tvém boku tak dlouho, dokud mi nedáš odpověď.“

„Čekat je dlouhé, Simone. Já jsem taky dlouho čekal. A ty jsi mladá a krásná. Získá tě někdo jiný. A lepší.“

„Možná ano. Neříkám, že ti budu věrná do smrti. Ale chci být s tebou, dokud budu sama chtít.“

Mlčel. Obloha pomalu tmavla.

„Půjdu,“ řekla. „Dnes v noci budou dveře mého pokoje otevřené. Jestli chceš, přijď...“

Odešla. Komthur si podepřel bradu dlaní a hleděl na moře. Dlouho tak seděl a mlčel – teprve když zaslechl téměř neslyšný pohyb, rychle se otočil.

Kroky téměř tak tichými jako kroky kočky se k němu blížil muž s prošedivělými vlasy. Zřejmě přeskočil plot, a zřejmě nepřišel od města, ale z druhé strany, od útesů.

Mike vstal. Ten druhý k němu přistoupil blíž.

„Terry Fischer?“ zeptal se Mike překvapeně.

„Ahoj, Miku.“ řekl ten druhý.

Posadili se na lavičku. Chvíli mlčeli.

„Je to krásná dívka.“ řekl potom Terry.

„Jsi tady dlouho?“

„Přišla ve chvíli, kdy jsem chtěl k tobě jít sám.“

„Takže jsi všechno slyšel.“

„Slyšel.“

„A víš, že o mně už ví všechno. Včera jí to prozradil nějaký potrhlý novinář. Nemůžu za to...“

„Nevěřím, že by se to dalo do nekonečně utajit. Měl jsi kliku, že se to někdo nedozvěděl dřív.“

„Začíná se nám to zamotávat, Terry.“

„Jsem tady proto, abych to rozmotal.“

„Zkusil jsem to. Princ má svoji hlavu.“

„Taky mám hlavu, a tvrdší než ten kluk.“

„Jen aby.“

„Ty jsi byl příliš měkký. Vládce si přeje, abys mi to tu předal a vrátil se domů.“

„Vládce je můj pán a velitel.“

„Taky já si to přeju, Miku.“

„Proč?“

„Navštívil jsem tvoji matku.“

„To jsem rád. Je vždycky tak šťastná, když přijde někdo z těch, které měla ráda...“

„Myslím, že mne nepoznala. Je u konce. Víš to?“

„Vím.“

„Měl bys být u ní, až to přijde.“

„Myslíš, že to přijde brzy?“

„Stojí na hranici mezi tímhle a oním světem. Dívá se dozadu a jde tam, kam za ní brzy přijdeme i my.“

„Já vím.“

„Domyslel jsem si, že to víš. Ale nechápu, proč jsi potom odcházel. Tuhle práci mohl vzít za tebe i někdo jiný.“

„Nemohl jsem se už na to dívat. Vzal jsem to tady, abych tam nebyl. Doufal jsem, že se to stane, až u toho nebudu. Služebnictvu jsem dal instrukce. Lékařům v Tigeru taky. Doufám, že...“

„Ale to je zbabělost, Miku.“

„Je to strašná zbabělost. Ale už nedokážu být s ní a dívat se, jak den za dnem odchází. Jak pozvolna opouští vše, co měla ráda, jak v ní vyhasíná život. Tys ji přece znal za starých časů.“

„Znal...“

„Víš, že se nikdy nezajímala o sebe, ale o vše, co se jí na světě líbilo. I teď, když jsem přišel domů, ptala se ze všeho nejdřív, co jsem zažil a viděl tam, kde jsem byl. Všechno ji zajímalo a všechno ji bavilo. Když se vrátím teď, nejsem si jist, jestli si vůbec všimla, že jsem tam nebyl.“

„Vím. Mluvil jsem s ní.“

„O čem?“

„Chvilku jsem zkoušel mluvit s ní já. Pak mluvila ona. Nekonečnou a zmatenou, nepochopitelnou řeč, ve které spletla páté přes deváté. Chvílemi tě chválila a chvílemi si stěžovala, vyprávěla všelijaké historky ze svého života a nejsem si jist, zda vůbec věděla, kdo jsem.“

„Takové je to poslední dva roky, Terry.“

„Nic jsi neříkal.“

„To je moje věc. Ostatně, dřív to bylo lepší. Až teď...“

„Přesto. Vrať se k ní. Čeká na tebe.“

Mike si povzdechl. A zeptal se:

„Vzpomněla si, kdo jsi, nebo věděla jenom, kdo jsi byl?“

„Byla ráda, že jsem přišel. Když jsem jí připomněl svoje jméno, začala vyprávět o tom, co bylo, když jsme spolu pracovali v Evropě. Dokonce se potěšila, když jsem jí řekl Hvězdičko.“

„Jak?“

„To ti neříkala? Každý z nás měl spoustu krycích jmen. Když kluci ze služby mluvili o Hedě, říkali jí mezi sebou Hvězdička. Měli ji rádi. Všichni jsme do ní byli zamilovaní. I já, i když se to tehdy nedozvěděla. Byl jsem študent, ona krásná žena...“

„Jaká byla?“

„Krásná, chytrá, podnikavá, vznešená a odmítavá.“

Mike kývl hlavou. „Povídala mi o svých milostných aférách, ale já jí nevěřil. Je to všechno pravda?“

„Nevím, co ti říkala. Ale asi ano.“

„Když o těch časech mluví, vypadá to, jako že každý muž byl zamilovaný jen do ní. Vypráví, jak si ji chtěli brát bankéři a továrníci...“

„To má pravdu. Skutečně se to stalo.“

„Jenže si nikoho z nich nevzala.“

„Ona se nikdy nenechala přesvědčit. Vybírala si sama a většinou špatně. Ale nedala se uprosit, přemoci ani podplatit. Když se jí někdo nelíbil, nechtěla ho. A mnoha lidem to bylo moc líto.“

„Myslel jsem, že se jen tak chlubí.“

„Lidí, se kterými skutečně žila, bylo jen velmi málo. Dovedla odmítnout kohokoliv. Vždy, když o ni někdo usiloval, jsme se sázeli, jestli uspěje, nebo ne. Já sázel že ne, a většinou jsem to vyhrál.“

„Tak vidíš.“

Terry kývl hlavou. „Přišel jsem, abych ti řekl, že se máš vrátit. Ne proto, že si to přeje Vládce. Ale máš poslední možnost se s ní rozloučit. Jestli tady zůstaneš déle, už to nestihneš...“

„Onemocněla?“

„Stěžuje si na všelijaké nemoci, ale to není to hlavní. Její duše je nemocná. Nezklam ji, prosím tě.“

Mike sklonil hlavu.

„Zajistil jsem ti na zítra letenku. Z Orly, přes Teherán a Colombo. Když vyjedeš ranním autobusem, stihneš to.“

„To by znamenalo, že už neuvidím Enkru. Odjel na moře...“

„Enkru si vezmu na starost já.“

„Nic s ním nepořídíš.“

„To už je moje věc.“

Mike chvíli váhal. Terry řekl: „Jde o tu dívku?“

„Ne, vůbec ne.“

„Jestli za ní půjdeš teď, ještě to stihneš.“

„Ne, Terry. Možná by se mi líbila, a je to bez rizika, nabízí se mi sama. Ale nemám sílu...“

„Sám víš nejlíp, co děláš. Ale čeká na tebe.“

„Když teď odejdu, bude to vypadat, jako kdybych dostal strach. Jako kdybych utekl jako zloděj.“

„Bude to vypadat, jako že jsi musel odejít.“

„Simone to možná pochopí. Ale Enkra? Bude se na mne zlobit.“

„Na mne taky, a víc. Řeknu mu, kdo o tom rozhodl.“

Mike si povzdechl. „Dobře, Terry. Odejdu.“

„Tak fajn. Teď mi podej hlášení.“

„Není dohromady co. Enkra si hraje s místními kluky, Dělá poradce party Leona Devarta a válčí s nepřáteli od sousedů. A krásně se baví.“

„To jsem si přečetl v novinách. Zatím nikdo neví, kdo je ve skutečnosti pachatel, ale co nevidět jim to dojde.“

„Nepochybuj o tom. Ten novinář na to přišel a mlčet asi dlouho nebude. Zatím jsem mu odmítl cokoliv říct.“

„Měl jsi mu něco nalhat.“

„Není hloupý. Snažil jsem se, dokonce jsem mu dal svoje slovo, že to není princ. Jenže on zná i naše předpisy, neskočil na to.“

„Který novinář to je?“

„Stacy MacFarlan. Američan.“

„Neznám. Je významný?“

„Obyčejný reportér, ale za ním jistě přijdou další. Říkal, že těch novinářů je tu už víc – tuší nějakou senzaci.“

„Pochopitelně. Je nejvyšší čas. Co ten policajt?“

„Chartiér? Myslím, že začíná něco tušit. Pátrá na vlastní pěst a už mi nic neříká. Ani Simone. Teď není doma...“

„Pěkné. Přicházím na poslední chvíli. Ještě nějaké příjemné překvapení?“

„Ano, velice příjemné. Je tu jistý chlapec jménem Kim, který o sobě tvrdí, že je náčelníkem štábu Západního vojenského okruhu princovy armády. Asi se s Enkrou ještě neviděl, ptal se mě, kde ho má hledat.“

„Pokud vím, nemá naše armáda Západní vojenský okruh.“

„To je pravda. Ale ten kluk se chová tak sprostě, že by si zasloužil se tím velitelem stát.“

„Co jsi mu řekl?“

„Odepřel jsem se s ním o čemkoliv bavit.“

„Dobře jsi udělal. Má nějakou cenu?“

„Zhruba padesát vycvičených rváčů. Jestli je to moc nebo málo, posuď sám. Předpokládám, že někteří z nich poslouchají jenom jeho, někteří ani to ne.“

„Jako obvykle. Dobře, pošlu ho domů.“

„Těžko. Neposlechl by možná ani Vládce, natož tebe.“

„Uvidíme!“

„Kromě toho mám dojem, že je tady ještě někdo. Nevím to přesně, ale zaregistroval jsem tu nějak víc cizích lidí. Nic podezřelého, to ne. Ale takový divný pocit mám.“

„Prověřím to. Přijel jsem v poledne a opatrně jsem se na tebe přeptal. Dost toho tady o tobě vědí, divil by ses. Hlavně ti všichni závidí tu holku.“

Mike se zasmál. „Když odejdu, řeči zase utichnou.“

„Jdi, Miku. Není to jenom příkaz Vládce, ale i moje přání. A přání lidí, kteří se pamatují na Hedu ze starých časů.“

Mike pokývl hlavou. Terry dodal:

„Ale než odejdeš, máš ještě jednu povinnost.“

„A to?“

„Ta dívka na tebe čeká. Jdi za ní. Teď hned.“

„Ty víš, že jsem to ještě nikdy neudělal.“

„Máš ideální možnost. Je to ta správná chvíle začít. Ona je zkušená profesionálka, může tě něco naučit. A když se to nepodaří, stejně odjedeš.“

„Uvažuješ jako cynik, Terry.“

„Trocha cynismu by ti neuškodila. Já jsem cynik celý život, nediv se tomu tak moc. Jdi a dělej, co je třeba. Jednou zapomeň na svoje zásady a na všechno, co ti brání...“

„Po tom, co jsme si tady všechno řekli?“

„Jestli myslíš na Hvězdičku, ta by s tím souhlasila. Nikdy netrpěla zbytečnými předsudky vůči činům svých bližních. A myslím, že Simone by se jí docela líbila.“

„Tos přehnal, Terry!“

„Ani moc ne. Tvá matka sama měla stejně přísné zásady jako ty, ale lidem okolo dovolovala skoro všechno. A když se náhodou stalo, že se potkala s darebákem, pro kterého bylo katovi škoda provazu, snažila se co mohla udělat z něj slušného člověka. Nikdy se jí to sice nepovedlo, ale snažila se stejně...“

„Tys ji musel mít hrozně rád, Terry...“

„Měl. Pozdravuj ji ode mne... vzpomene-li si.“

Stiskli si ruce. Pak Terry zmizel za nejbližším křovím.

Mike von Cross se vrátil do pensionu. Sbalil svoje věci. Spočítal kolik bude asi dělat účet, odpočítal bankovky a ještě něco přidal. Na lístek napsal:

„Musím na nějakou dobu odejet. Pro případ, že bych se už nemohl vrátit, platím za dobu, kdy jsem tu bydlel. Po návratu se vyrovnáme. Děkuji za všechno. Dr. Jacques Merciér“.

Do odjezdu nočního autobusu zbývaly tři hodiny. Posadil se do křesla, díval se do tmy a mlčel. Představoval si, jak by vstoupil do pokoje Simone. Jistě už spí, ale kdyby se jí dotkl, probudila by se. Vztáhla by ruce. Její rozšířené oči. Žádostivé rty. Vůně jejího těla. Náruč. Klín.

Jsou snad zavěšeny zámky na srdce jejich?

Seděl, mlčel a díval se do tmy. Pak vstal, vzal svůj kufřík a hůl a tiše odcházel. U jejích dveří se na poslední okamžik zastavil – ale neodvážil se stisknout kliku. Venkovní dveře ani nevrzly, když je za sebou zavíral.

Po cestě k autobusu šel rychle, stejnoměrnými kroky. Usedl na lavičku a čekal, až přijede. I když to mělo trvat ještě velice dlouho.

Errata:

30.05.2021 11:44