Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ráno bylo nádherné, slunce oslnivě zářilo a po včerejším bouřlivém počasí nebylo ani památky. Ale protože vanul příjemný větřík, Enkra hned po rozednění dal napnout plachty a vypluli na moře. Anitta dělala snídani, kluci upevnili všechny plachty a kromě hlídky se opalovali na střeše kabiny. Anitta se k nim pochopitelně přidala a plachetnice se stabilní rychlostí šinula po zčeřené hladině.

Ráno v Troissy bylo také nádherné. Stříbrovlasý muž, který obcházel pobřeží, zastavil téměř na konci, kde začínal přístav – sledoval rozcvičku skupiny dospívajících dětí, které na pláži intenzívně cvičily.

Většina rozcviček se koná v nejnutnějším oblečení, v trenýrkách nebo plavkách, ale tyhle děti měly oblečena volná trička a rifle, a byly naboso. Jeden z nich stál před ostatními, předcvičoval a vykřikoval při tom japonské výrazy, označující údery karate. Všichni po něm prováděli údery do prázdna, vyrážejíce při tom odpovídající výkřiky. Některým to moc nešlo.

„Přímý úder hranou!“ zaslechl ten muž příkazy instruktora. „Kop levou nohou! Boční kop levou! Cvrčku, nedělej si z toho blázny! Úder prsty zprava! Úder předloktím! Odraz... Cvrčku, jestli ještě jednou... Kop zespodu! Hranou pravé nohy! Odraz!“

Muž pokýval spokojeně hlavou. Znal ty údery stejně dobře jako oni, mnohokrát mu zachránily život.

„Dvojice! Připravte se! Podotýkám, že bojovat se bude opatrně, hlavně ti, co to moc neznají!“

Stříbrovlasý muž identifikoval kluka zvaného Cvrček; měl pruhované námořnické tričko a stál proti klukovi většímu o dvě hlavy, ale když se střetli, dostal ho na zem během několika vteřin a ještě se tomu smál. To velitele popudilo, skočil po něm a surovým úderem ho srazil do písku – nezdálo se však, že by to Cvrčkovi sebeméně vadilo.

Rozcvička trvala dlouho – kluci vyzkoušeli nejznámější údery karate, ale taky některé, které moc obvyklé nebyly. Terry poznal, že někdo z instruktorů musí mít duchovního učitele v okruhu Černé Lilie, ne-li přímo v řádu.

Pro jistotu počítal, kolik jich je; napočítal přes čtyřicet, z toho čtyři pět dívek. Poznal taky, že někteří nejsou rodilí Armini, spíš hosté ze zemí, kde je arminští kluci sehnali. I to bylo možná v pořádku; ale v současné chvíli to mohlo být nebezpečné. Proto Terry Fischer odcházel a uvažoval, jak se těch nevítaných pomocníků zbavit.

Konečně rozcvička skončila – kluci se nahrnuli do vody, začali se v příboji prát a topit a urychleně se zbavovali svých obleků. Kdyby se byl Terry zdržel, mohl si na nich všimnout něčeho zvláštního: mnozí měli na těle nakreslené černé pruhy tygrů.

Před mnoha lety, za války, nosili takové pruhy příslušníci zvláštního oddílu, kterému se říkalo vojenská šlechta. Ta sice zahynula hned na začátku války – ale v poslední době se o ní natočilo pár filmů, a ty jí zjednaly obdiv mezi mládeží.

Arminská duchovní nauka říká, že každá ozvěna dřívějších činů je citlivě převzata a použita novými tvůrci idejí. A je zvykem, že každá nová varianta je horší a nebezpečnější než předchozí. Co bude znamenat tohle znovuzrození?

Alain jako velitel tábora cítil, že by měl něco dělat. Včera měli program od Enkry, nákup a přenesení potravin jim zabralo téměř celý den a bylo dostatečně dobrodružné, protože se museli skrývat a nosit balíky, většinou tajně. Dneska už nic takového neměli, ostatně včerejšek jim stačil a teď vyžadovali něco jiného a lepšího. Ráno, když se vykoupali, obklopili Alaina a chtěli, aby se něco dělo.

Alain rozhodl, že se pokusí domluvit s Michellovou partou další kolo boje. A protože se jim boj ve skalním městě velice líbil, dohodli, že se sejdou opět tam. Neměli barvu, kterou se minule s takovou vervou pomalovávali, ale domluvili, že kdo bude zajat, bude aspoň vyválen v bahně, kterého tam bylo dost a dost, po posledním dešti. A vykoupat se může v jezírku, které se od bahniska ani moc nelišilo.

Kluci to přijali s radostí – než slunce vylezlo výše na oblohu, zuřila už bitva s patřičnou razancí.

Pasqual se v té době nudil. Věděl sice, že se ve městě něco děje, ale jeho komunikační prostředky nic neříkaly, protože jejich majitelé dosud o ničem neměli tušení. Ti kluci se neozvali a nic nenasvědčovalo tomu, že by si na Pasquala ještě kdy hodlali vzpomenout. O slibech měl Pasqual velice nízké mínění.

Vlastně ani nebylo divu, že si nevzpomněli. Po celý jeho život nebral Pasquala nikdo vážně, a on sám jasně chápal, proč. Byl malý, slabý, krátkozraký, bázlivý, nešikovný a plachý. A navíc ještě levák, což se při práci na počítači nedalo poznat, ale ve škole to působilo dost problémů. Učitelé mu za to nadávali a přecvičovali ho na pravou ruku, což zvládal s obtížemi. Matka ho zavedla k lékaři a ten jí řekl řadu velmi vědeckých a latinských termínů, čím vším Pasqual trpí, tak musel užívat rybí tuk a všelijaké prášky, ze kterých se mu dělalo špatně.

A tamti kluci? Velcí, silní, opálení, hbití a bezstarostní, kteří se stále jen smáli a žertovali a z ničeho si nic nedělali. Jak by si mohli něco dělat ze slibu, který jistě jen z legrace dali tomu hlupáčkovi ze starostovic domu? Už nikdy se neozvou, jejich nádherná dobrodružství bude zas moci sledovat jen pomocí svého počítače a napojení na městskou telefonní síť.

Když si to uvědomil, lehl si na svoje lůžko, zabořil tvář do polštáře a hubená ramínka se mu otřásala pláčem.

Enkra a jeho kamarádi dorazili na ostrov Jersey kolem jedenácté dopolední. Najít zoologickou zahradu nebylo těžké, hned v přístavu na ni zvaly poutače. Takže dojeli autobusem až před vchod a hned se tam naobědvali, protože Anittino vaření, po pravdě řečeno, nestálo za moc.

Enkra zjistil, že sir Gerald Durrell se nenachází doma, což ho velmi rozesmutnilo, protože se s ním chtěl setkat. Ale vůbec mu to nevadilo, aby neprovedl kamarády po zahradě – jestli si někdo myslel, že to provedou závodnickým stylem a během hodiny projdou všecko, dost se mýlil. Enkra sloužil jako živá encyklopedie; u každého zvířete vyprávěl, odkud pochází, jak žije, čím se živí, jak ho pan Durrell chytil a ve které knížce o tom píše. Znal je všechny a vzhledem k výtečné paměti z nich dokonce citoval různé zábavné příhody, až se kamarádi váleli smíchy. Shromáždili se kolem nějací Francouzi a poslouchali taky.

Pak se stalo, že se u nich zastavil jeden ze zaměstnanců zahrady a lámanou francouzštinou se Enkry na něco ptal. Enkra mu odpověděl anglicky, čemuž se muž zaradoval a mluvil s ním touže řečí. Někdo z Francouzů to postřehl a poprosil Enkru o překlad. Enkra to samozřejmě udělal velice rád – a protože se v davu nacházel taky nějaký Irčan, začal mluvit irsky. Anitta a Michell kupodivu trochu rozuměli, bretonština je rovněž keltský jazyk, a i když se za dlouhá staletí oba jazyky rozešly, přece jen pociťovali jistou příbuznost. Zapletl se do toho německý profesor, dvě švédské studentky, jeden Maďar a černoch z Francouzského Konga, který byl bez sebe nadšením, že s ním mluví jeho domorodým jazykem, poskakoval kolem s rukama nad hlavou a jásal.

„Ne, vážně,“ řekl Michell, když Enkra na chvíli vypadl z davu a oddechoval po té námaze. „Kolik ty umíš řečí?“

„Nevím. Všechny normální řeči. Proč?“

„To přece není možné, umět všechny jazyky! Jak by ses to naučil?“

„To jsem se neučil, znám je odjakživa. Těžko bych ti to vyložil, my to máme vrozené. Když slyším nějaký jazyk, rozumím mu a mluvím jím, ale nevím, jaký to je. Je to samo od sebe...“

„To není možný!“

„Kdysi dávno, ještě před válkou, byl u nás člověk, který to naučil všechny lidi, co byli s ním na jedné slavnosti. A zařídil to tak, aby to po nich dědily i jejich děti. Můj táta tam byl jako kluk. Kdybych měl děti, taky by to uměly...“

Kluci nad tím kroutili hlavou, moc se jim to nezdálo.

„Vsadíme se, jestli budeš rozumět každýmu, na koho ti ukážu?“

„O co se máme vsadit?“

„Nevím... jen tak! Co támhleten člověk s brejlema, jak mluví?“

Člověk s brýlemi nemluvil nijak, jenom stál a něco si bručel. Enkra k němu přistoupil. „Promiňte, pane,“ řekl anglicky. „Mohl byste říct něco svou mateřštinou?“

Muž se po něm překvapeně otočil a chvíli váhal. Potom to pochopil a zeptal se: „A co bys chtěl slyšet, chlapče?“

Enkra se usmál. „Podle přízvuku jste Rus, pane.“

„Ukrajinec. Proč?“

„Zkuste to, prosím! Rád bych slyšel, jak zní ukrajinština.“

Muž se usmál a začal recitovat nějakou báseň. Enkra mu vzápětí odpověděl jeho řečí, a muž se rozzářil:

„Ty jsi krajan? A proč si tedy děláš legraci?“

„Nedělám si legraci! Nevěděl jsem, že tomu budu rozumět...“

Dali se do diskuse. Pán byl profesor zoologie z university v Kyjevě, když s ním Enkra začal mluvit o zvířatech a když zjistil, jaké má vědomosti, byl přímo nadšen. Dokonce mu nabízel, aby okamžitě nastoupil na universitu jako mimořádný posluchač, ale Enkra zdvořile odmítl.

„Specializuji se na medvědy,“ vysvětloval profesor Černych. „Víš, u nás v Sovětském svazu je mnoho medvědů a já je zkoumám... tady mne zaujal krásný exemplář himálajského medvěda, ale bohužel, nepodařilo se mi vylákat ho ven z ubikace. Zřejmě se mu nelíbí na sluníčku...“

„To nic,“ Enkra se přezíravě usmál. „Já ho zavolám...“

„Snad nechceš říct, že bys ho dokázal přivolat?“

„Když ne, tak si pro něj dojdu a přitáhnu ho za ucho.“

Enkra šel k výběhu, obhlédl situaci a začal mručet jako medvěd. Hned při prvním zamručení dotyčný medvěd zvedl hlavu, pak se urychleně probudil, vystrčil hlavu a vylezl ven. Byl veliký, měl elegantní hlavičku a na prsou bílé V, které tento druh výrazně odlišuje od jiných. Enkra ně něj tiše mručel – medvěd se přikolébal k mříži, Enkra prostrčil ruce dovnitř a drbal ho v huňatém kožichu.

„Proboha, snad... dej pozor, co když ti ublíží!“

„Mně neublíží žádná šelma. Alespoň když je v klidu. Samozřejmě, kdyby se rozzuřil, nešel bych k němu.“

„Medvědi jsou zákeřní a nevypočitatelní!“

„Já vím. Ale stejně... je moc milý...“

Medvěd dokázal svou zákeřnost tím, že se rozvalil na záda a slastně mručel. Přišla i jeho družka, Enkra ji taky drbal a ona mu lízala ruku. Ošetřovatel na to sice dost divně koukal, ale nechal se od Enkry přesvědčit, že se mu nic nestane.

„Občas bychom tě potřebovali! Někdy musíme naše zvířata ošetřovat a ona se velice brání a zlobí...“

„Jestli chcete, pomůžu vám! Umím i operovat, nebo asistovat, když je třeba. Jestli máte někoho, kdo to potřebuje...“

„Teď ne, děkuji. Naštěstí nikomu nic není – až na leoparda, ale na toho by sis asi netroufal. Pozvali jsme lékaře z Londýna.“

„Co se stalo tomu leopardovi?“

„Někdo mu hodil do výběhu kus masa, ve kterém zřejmě byly nějaké jehly. Leopard to spolkl. Rentgenovali jsme ho... jehly se zapíchly do svaloviny žaludku. Domníváme se, že by bylo možné ho operovat, ale... je to přece jen leopard!“

Enkrův pohled zpřísněl. „Proč jste mi to neřekli hned?“

„Ty snad chceš říct, že by sis troufl na operaci?“

„Samozřejmě! Tomu leopardovi hrozí perforace žaludku a tím pádem smrt! V takovém případě to udělat musím!“

„Ale... já nemám moc velkou důvěru ve tvoje... ve vaše lékařské schopnosti, pane...“

Enkra řekl rázně a téměř příkře: „Jsem Enkra Weston z Kingtownu v Arminu. O mé kvalifikaci se každý může přesvědčit, když zavolá do Kingtownu a na velitelství Černé Lilie si vytáhne moji kartu. Kromě toho, v kočkách se vyznám líp než v jiných šelmách!“

„Prosím, jak si přejete, pane. Snad bychom mohli... ale bohužel potřebujeme ještě jednoho muže, který by vám asistoval...“

Enkra se ohlédl. „Profesore Černychu, jste ochoten mi asistovat při operaci leoparda?“ zeptal se ukrajinsky.

„Prosím?“ Černych zaváhal, asi dost rychle nepochopil.

Enkra mu rychle, leč výstižně vyložil, co se děje.

„No... nejsem sice veterinární lékař v praktickém slova smyslu, ale snad bych to dokázal... i když nevím, jestli se zde mohu zdržet! Musím se vrátit do Londýna, kde jsem ubytován, a...“

„Zajistíte profesorovi ubytování,“ řekl Enkra ošetřovateli. „Já budu spát na naší jachtě. Ale snad by moji přátelé mohli dostat něco k jídlu, budou muset delší dobu čekat. A prosím, připravte všechno k operaci, já se půjdu podívat na pacienta...“

Vysvětlil kamarádům, co se děje. Nejdřív nevěřili, že to myslí vážně – pak ale poslechli a šli si sednout do místní restaurace. Ošetřovatel ochotně vzal na sebe náklady všeho druhu.

Enkra s profesorem Černychem našli karanténní stanici a vešli dovnitř. Klec s leopardem objevili hned – šelma ležela natažena na zemi, ztěžka dýchala. Na dosah jejího čenichu ležela miska s vodou a miska se syrovým masem.

Enkra otevřel klec a vlezl dovnitř. Leopard se zvedl a pokusil se bránit, ale Enkra tiše, uklidňujícně mručel, takže si zase sklesle lehl. Enkra ho hladil po hlavě, dotýkal se čenichu. „Na poslední chvíli! Má vysokou horečku. Prosím, má tady někdo akupunkturní jehly?“

„Ne... to jistě ne,“ řekl ošetřovatel, který měl službu. Věděl, oč jde, už ho informovali.

„Dobrá, tak sežeňte jakékoliv jehly, třeba na šití. Ale taky lihový kahan kvůli desinfekci...“

„Co s tím chcete dělat?“

„Především mu musím okamžitě srazit horečku a dát alespoň místní znecitlivění. Má veliké bolesti...“

„Jistě. Promiňte, mohu vás s ním nechat o samotě?“

„Pochopitelně! Nejsem snad malé dítě!“

Bylo to od něho dost šokující prohlášení, ale ošetřovatel odběhl pro jehly a nezaváhal. Profesor Černych zůstal na okraji klece – sice na leoparda sáhl, ale dovnitř se mu moc nechtělo.

Enkra hladil leoparda po hlavě, občas mu tiskl konečky prstů určité body na hlavě, za ušima, ušní boltce. Leopard trochu vrčel a jednu chvíli dokonce olízl Enkrovi ruku, ale jinak se nehýbal.

Ošetřovatel se vrátil s jehlami, nějaká dívka přinesla i kahan. Enkra jej zapálil, jehly vydesinfikoval v plameni a potom zapíchl do určitých míst v oblasti ucha. Leopard to strpěl bez protestů, zdálo se, že nic nevnímá. Enkra občas rukou kontroloval jeho čenich. „No, už to bude lepší... zdá se, že to půjde! Je už připraven operační sál?“

„Ano, připravuje se...“

„Dobře. Přeneseme ho. Sám už asi chodit nemůže...“

Přivezli vozík – Enkra přitáhl zvíře k okraji klece, vylezl a jeho hlavu a přední tlapy vzal do náruče. Počínal si při tom velice šetrně a opatrně – dva ošetřovatelé mu pomohli naložit ho na vozík, protože šelma byla dost velká a těžká.

Operační sál byl moderní a krásný – Enkra spokojeně kývl hlavou a prohlédl si i nástroje, které se mu zalíbily.

„Půjdem se mýt... Prosím, sežeňte nám nějaké pláště...“

Profesor Černych šel s ním – ale překvapilo ho, když se Enkra v šatně svlékl. Prohlížel si jeho opálené tělo, pokryté kromě rituálního tetování také všelijakými zarostlými šrámy a jizvami.

„Jak jsi k tomuhle přišel?“

„Tohle mi udělal leopard jenom o málo menší než tamten...“ ukázal Enkra s úsměvem na jednu z jizev.

„Proboha... to jsi s ním bojoval?“

„Ani ne, jen jsme si tak hráli. Moc se rozvášnil, oni jsou velice temperamentní. Pak mi to olizoval a moc se omlouval, že nechtěl!“

„Začínám chápat, proč jim tak rozumíš...“

Enkra se osprchoval, svázal vlasy gázou a navlékl si na hlavu lékařskou čepici. Potom si začal mýt ruce; přišla sestra s plášti a trochu ji zarazil, ale pomohla mu do obleku jako váženému chirurgovi.

Když vstoupili, byl v sále už shromážděn celý operační tým, a ti lidé vypadali dost pochybovačně. Enkra bez váhání přešel na svoje místo a rozhlédl se po ostatních.

„Prosím, než začneme, několik slov. Jmenuji se Enkra a zdvořilost naší země vyžaduje, aby se mi tykalo a říkalo jménem. Není vyloučeno, že v zápalu operace budu tykat i vám ostatním, jak je u nás zvykem. Kdyby to někomu moc vadilo, omlouvám se mu předem. Můj asistent profesor Černych je Ukrajinec, rozumí anglicky, ale nejsem si jist, zda dokonale. Budu s ním mluvit ukrajinsky. Bude-li třeba, budu současně tlumočit. Má někdo nějaké dotazy?“

Nikdo neměl žádné dotazy. Jenom vrchní ošetřovatel řekl:

„Klidně nám tykej, chlapče. Líbí se nám to...“

„Dobře. Začněte hlásit tep, tlak, teplotu...“

Přistoupil k pacientovi. Někdo už oholil leopardovi kožešinu v místech, kde měla být operace provedena.

„Skalpel,“ Enkra natáhl ruku dozadu. Sestra instrumentářka mu podala nástroj, Enkra jej uchopil a pevným, na milimetr přesným řezem prořízl leopardovi kůži.

Simone Fresnellová spala té noci sama – ačkoliv dosti dlouho čekala, že se přece jenom její dveře otevřou. Nejdřív se zlobila. Potom se rozhodla, že uspěje stůj co stůj, a že k tomu použije všech prostředků, které jí příroda dala a které se ve svém dobrodružném životě ještě naučila. Nakonec usnula a zdálo se jí o zlatých plážích a modrém moři a obloze se zářícím sluncem.

Probudila se, když se dveře zprudka rozletěly a dovnitř vpadl nějaký člověk. A zdálo se, že není sám. Byla ještě tma, i když venku začala obloha blednout. A ten muž měl v jedné ruce pistoli a v druhé baterku.

„Kde je?“ vykřikl zostra.

Rozespalá Simone se zvedla a překvapeně mžourala do náhlého světla silné baterky. „Kdo má kde být?“

„Ten chlap! Plukovník von Cross!“

Simone poznala Pierra Chartiéra. A s ním byl vrchní strážmistr Grébe a ještě dva policisté. Rozčílila se: „Co sem máte co lézt bez dovolení? Nevidíte, že tohle je můj pokoj?“

Policisté prohledávali skříně, jeden se dokonce podíval i pod postel. „Nikdo tu není!“ oznámil Grébe.

„Kdo by tu měl být, sakra?“ Simone se (snad poprvé v životě) zabalila do deky a vstala.

„Člověk, kterého znáte jako doktora Jacquese Merciéra. Zjistili jsme, že je nebezpečný špion a velitel sítě, která má na svědomí všechny zdejší zločiny!“

„Ty ses asi zbláznil, Pierre!“ zívala Simone.

„Nezbláznil – ale ten člověk nás oklamal! Neměla bys ho krýt, Simone! Tak řekni, kde je!“

„Spí ve svém pokoji, ne?“

„Tam není. Je tam nějaký lístek a peníze...“

„Jaký lístek?“

„Omlouvá se, že musí narychlo odejet...“

„Když teda odejel, tak co ho hledáš u mě?“

„Nezapírej! Vím velice dobře, že jsi byla jeho milenkou – a ten lístek by mohla být taky finta, kterou nás chce oklamat!“

Simone přistoupila k Chartiérovi a pronesla s výrazem zostuzené královny: „Vypadni z mýho pokoje! A pamatuj si, že jsem jeho milenkou nebyla, a že snad má holka právo se kamarádit s chlapem, a přitom s ním nemusí spát!“

„Snad jo. Ale ty nejsi ledajaká holka, a moc bych se divil, kdybys s ním nic neměla!“

„Zrovna tak jsem neměla nic s tebou, ty zaprcatělej policajte!“

„Aby tě to nemrzelo!“ začal se vztekat i Chartiér.

„Vypadněte z mýho pokoje! Ven, a všichni!“ ječela Simone.

„Dobře,“ řekl Grébe. „Ale v každém případě je třeba s vámi sepsat protokol. O všem, co jste se dozvěděla od toho člověka. Počkáme venku, než se obléknete, pak budete muset jít s námi na stanici.“

Odešli a nechali ji zuřit; ale jeden z četníků zůstal stát přede dveřmi, aby náhodou neutekla. Simone se nejdříve vztekala – pak se rozbrečela – potom se uklidnila. Oblékla se, napudrovala si nos a při tom už zase uvažovala. Napadlo ji, že doktor Merciér zmizel proto, že zjistil, že jsou mu na stopě, a to že je taky důvod, proč za ní nepřišel. Začalo jí ho být líto a začala k němu zase cítit sympatie.

„Tak prosím,“ řekla, když vyšla a natáhla k nim ruce. „Jsem snad zatčená, tak mi dejte želízka!“

„Nejste zatčená, pouze vás prosíme o vydání svědectví!“ řekl galantně vrchní strážmistr. „Samozřejmě máte právo nám svědectví odepřít, ale my je musíme žádat, protože vyšetřujeme závažný zločin a podle zákona je každý občan povinen nám pomoci...“

„Zajisté,“ řekla Simone. „Tedy mne veďte!“

Nevedli ji, měli venku auto. Odvezli ji na stanici a jeden četník s ní sepisoval protokol. Nešlo mu to nijak zvlášť a trvalo tak dlouho, že si Simone mohla rozmýšlet, co odpoví.

Vypověděla, že doktora Merciéra znala coby člověka průměrných kvalit a schopností. V čase, kdy byl s ní, se zajímal především o ni osobně, dále o dobré jídlo a pití, přírodní a historické památky a o pohlednice, kterých tu nasbíral přes dvě stovky. V její přítomnosti nemluvil s nikým kromě personálu, o nic se nezajímal a nic nepodnikal. Kam odejel a proč, nemá tušení. S novinářem, kterého znala z Paříže, se bavil v její přítomnosti a přiznával, že je někým jiným, než říkaly jeho doklady, ale Simone myslela, že si oba dělají legraci.

„Vy jste viděla jeho doklady?“ ptal se četník.

„Samozřejmě. Psala jsem za babičku domovní knihu.“

„Jaký to byl doklad?“

„Švýcarský pas.“

„Byl pravý?“

„Nevím. Viděla jsem už pasy Švýcarů, kteří se ubytovali u babičky. Tenhle byl přesně stejný.“

„A jiný doklad jste u něj neviděla?“

„Myslím, že měl i řidičák.“

„Na jaké jméno?“

„Nevím, nedívala jsem se.“

„Myslím, jestli neměl ještě nějaký jiný pas.“

„Ne... nevím jistě. Žádný jiný jsem neviděla...“

„Překvapilo vás, když jej váš přítel nazval jiným jménem, než jaké udal vám?“

„Ani ne. Stacy MacFarlan zná spoustu lidí, a myslela jsem si, že si ho s někým plete.“

„A to vám nebylo divné, že ho označil za špiona?“

„Myslela jsem si, že je to taková legrace.“

„Pěkná legrace, jen co je pravda!“

„Doktor Merciér to taky považoval za legraci. Ještě si z něj dělal šoufky dál a vyprávěl mu všelijaké nesmyslné věci. Jako kdyby byl důstojníkem špionáže nějakého krále nebo čeho...“

„Vládce Arminu?“

„Možná. Už se nepamatuji.“

Chartiér, který mlčky přihlížel výslechu, se rozhodl zasáhnout.

„Nepadlo při té příležitosti jméno Enkra Weston?“

„Nevím. Říkali si všelijaká jména, ale já jsem jim nevěnovala moc pozornosti. Rozhodně to jméno neznám.“

„A tohohle chlapce?“ fotografie, kterou jí ukázal, byla z novin a Simone Enkru okamžitě poznala.

„Nevím. Dětí všude je...“

„Tohohle byste poznala. Nosí velice dlouhé vlasy...“

„To teď má spousta dětí. I mladých mužů...“

„Doktor Merciér s tím klukem nikdy nemluvil?“

„Nevím, co dělal, když jsem s ním nebyla...“

Výslech pokračoval. Simone odpovídala vyhýbavě a nenechala se nijak nachytat při nějaké znalosti. Na všechno odpovídala, že nic neví a v případě, že jí přece jenom něco dokázali, řekla, že se nepamatuje.

Až okolo desáté přišel jeden četník s oznámením, že doktora Merciéra si všimla jedna stařenka na autobusovém nádraží, a že údajně odejel do Paříže. Chartiér a Grébe se okamžitě vydali po této stopě; Simone nechali podepsat protokol a propustili ji.

„No,“ řekla si, když byla zase na světle božím. „Začíná to pěkně! Uvidíme, co bude dál...“

V té době čekal Mike v hale letiště Orly na svoje letadlo. Odlet se o chvíli zdržel a Mike, ačkoliv by už byl rád v letadle a ještě raději mimo území Francie, musel čekat. Čekání si krátil prohlížením lidí, kterých tu neustále proudily davy, mluvící všemi jazyky. Letiště Orly je jedním z největších na světě, potkat tam známého je osmý div světa – ale jemu se to podařilo.

Vlastně, nejdřív si povšiml dvou hromotluků nepříjemných tváří, kteří si razili cestu davem. Teprve pak spatřil i třetího muže, menšího, připlešatělého, tmavé tváře a blýskavých zubů, ale také uhýbavých a potměšilých očí, zakrytých silnými brýlemi. Byl to don Giovanni Civetta, nebo alespoň toto jméno měl zaznamenáno ve svých dokladech. A byl zasvěceným kruhům znám jako jeden z bankéřů ctihodné organizace, zvané svými členy Společnost nebo-li Societé – jiní lidé jim říkali také Mafie nebo Cosa Nostra.

Bylo zcela jasné, že don Giovanni ho už viděl, takže se Mike musel chovat přátelsky. Zastoupil mu cestu. „Buď zdráv, Giovanni! Už jsem tě dávno neviděl... jak se ti pořád daří?“

Civetta se zatvářil na pár setin vteřiny dost nepříjemně překvapeně; i když musel Mika vidět na dálku stejně jako on jeho. Pak se široce usmál. „Ciao, Mikelle!“ Stiskli si ruce a objali se, ale don Giovanni neklidně těkal očima kolem. „Co děláš tady v Paříži, fratello mio?“

„Vracím se domů na Ostrov.“ Mikovi se zdálo, že Giovannimu spadl kámen ze srdce. „Už jsme o tobě dlouho neslyšeli...“

„To víš! Starosti! Málo času setkat se se starými přáteli!“

V té chvíli si Mike uvědomil, že něco není v pořádku. Civetta se choval jinak, než jak se chovat měl, i když to nebyla změna příliš očividná. Správně se měl on sám snažit o to, aby se připomněl mocnému zástupci ostrovní říše. Jenže Giovanni se snaží moc se s ním nebavit. Mike tedy zmlkl a dal mu možnost promluvit.

„Vzpomínal jsem na tebe... budu muset zase něco připravit... přátelé v Palermu určitě vydali nové pohlednice našich přírodních krás...“

Ano, skutečně něco nebylo v pořádku. Když před několika lety tenhle Civetta přišel prosit na Ostrov, aby mu nekřížili cestu a nechali ho podnikat, jak potřebuje, rozdával úplatky vpravo vlevo. Ještě před rokem řádně platil, co bylo domluveno. A teď se vykrucuje...

„Nedělej si starosti, Giovanni,“ řekl Mike zvesela. „Možná se zastavím i u vás v Palermu!“

Giovanni zprudka vydechl. „Prokázal bys nám velkou čest!“

„Ale co, jakápak čest? Člověk se rád sejde s přáteli!“

„Snad... pozval bych tě, až budu vdávat svoji nejstarší dceru! Jenže zatím je na to ještě příliš mladá... I když, přiznám se, že ji musím bedlivě střežit před mladými chlapci...“

Žvanil, a žvanil dost hloupě, neboť Mike si dobře pamatoval na jeho děti a věděl, že dceři je tak sotva třináct. Samozřejmě nebylo na první pohled jasné, že Giovannimu není tohle setkání po chuti, ale sotva postřehnutelné odlišnosti to zkušenému agentovi jasně řekly.

Mike taky něco povídal a při tom přemýšlel. Je zcela vyloučeno, aby ten člověk věděl, že byl Mike odvolán z případu a povolán k Vládci na koberec. Tak rychle by se to nedozvěděl ani v případě, že by měl svoje lidi přímo u Vládcova dvora. Je v tom tedy něco jiného.

Mike pocítil na šíji studené prsty strachu. Člověk jako Giovanni vždy přesně ví, odkud fouká vítr. Vždycky ví, co má říct nebo udělat, bezpečně pozná, kdo je zrovna u moci a kdo ne. Jestliže ví, že Mike upadl v nemilost, pak to může znamenat, že ho přestane potřebovat. A Mike ví z titulu své funkce o tomhle člověku a jeho přátelích až příliš mnoho. To Mafie neodpouští.

Giovanni se usmíval. Byl to zlý, jedovatý úsměv. Možná si všiml, v jakých rozpacích je jeho společník, možná měl jenom chuť mu konečně dát najevo svou nadřazenost. Lidé nízkých morálních kvalit se rádi vyvyšují nad toho, komu ještě před nedávnem líbali ruce. A Giovanni se vždycky choval tak poníženě, až to bylo Arminům protivné. Teď se karta obrací. Komthur von Cross je ztracen.

Rozloučili se. Giovanni odcházel s patrným potěšením, Mike se zastavil u stánku a přemáhal chvění, rozmáhající se mu v údech. Tady v letištní hale přece střílet nebudou! Ale jakmile opustí bezpečné území, je ztracen, protože ti lidé mají možnosti téměř neomezené. Nikdo to neví líp než ten, kdo dlouhá léta pracoval v podobné branži.

Pak se mu podařilo trochu uklidnit. Třesavka pominula, rozum začal opět fungovat. Giovanni Civetta není celá Societé. Možná, že sám má nějaké problémy, možná se jedná o chybu, kterou lze napravit. Mike není ani zdaleka vyřízen. To, že byl předvolán na koberec, neznamená, že bude sesazen ze svých důležitých funkcí. Ještě pořád má komthurský kříž a pořád ještě je pod ochranou své země. Civetta to ví stejně dobře jako všichni z podsvětí. Neodváží se zaútočit, dokud si nebude jist svou beztrestností.

Za několik hodin bude Mike doma v Arminu. Tam má dost prostředků, aby se ochránil i aby zjistil, co se děje. A nemusí se nikoho bát. Arminská vlast je silná.

Teprve nyní se zarazil a jeho myšlenky dostaly nový směr. Byla tu i druhá možnost: změněné chování toho muže neplatí Mikovi osobně, ale celému Arminu. Lidé z podsvětí vždycky dobře vědí, co se děje. Vědí jistě i o tom, že Enkra Weston je v Evropě, že vyloupil casino v Neapoli, co dělá v Troissy-sur-Mére. Možná vědí i něco, co neví Mike – o něčem, co hrozí tomu chlapci. Protože v něm je naděje Arminu, jestli Armin ztratí svého prince, zmizí tmelící pouto rozdílných skupin a stran, a nastane strašlivá anarchie.

Od chvíle, kdy pominul strach, který jím otřásl, uvažoval komthur zase klidně a účelně. Je-li ohrožen princ, je jeho povinností okamžitě zasáhnout. Neví ještě jak, ale na tom nezáleží. Jeho povinností je varovat ty, kteří jsou pro tuto zemi kompetentní. Taky Terry Fischera, i když ten to nepotřebuje. Není nikdo, kdo by cítil nebezpečí lépe než Terry Fischer.

Mike vyhledal úřadovnu pošty a požádal o blankety telegramu. Jeden velvyslanci Terriérovi, druhý na krycí adresu v Kingtownu, která označovala operační službu. Text telegramu zněl:

„Strýčkův zdravotní stav se zlepšil. Není třeba podnikat další opatření. Nejezdi bez předběžné dohody.“

Podepsal se jako Hamilton.

Je zvykem arminských agentů případné pominutí nebezpečí označovat jako vážný stav některého příbuzného – a naopak. Zřejmě soudili, že je to dobrá kamufláž.

Pak odešel do umývárny; umyl si ruce, namočil kapesník a na chvíli jej přitiskl na čelo. Mohl si tu chvíli slabosti dovolit. Když zvedl oči, viděl před sebou veliká zrcadla, kterými byla vyložena stěna. Po dlouhém čase se ocitl opět tak blízko zrcadla, a prohlížel si svoji unavenou, ztrhanou tvář. Od doby, kdy nosil vousy, se nepotřeboval prohlížet zblízka, a tak ho překvapilo, jak je zestárlý.

„Šedivím,“ řekl si. „Už mám šedé vlasy, šedou tvář... Bože můj!“

Profesor Černych později tvrdil, že nikdy neviděl tak precizně provedenou operaci. Jakoby Enkra nebyl člověk, ale naprogramovaný robot; každý pohyb byl účelný, rychlé a krátké řezy nezpůsobily větší ránu, než bylo nezbytně nutné. Zapomněli, že je to čtrnáctiletý chlapec; byl zkušený a zručný chirurg, jeho práce byla dokonalá. Teprve když skončili a když si strhl s tváře roušku, poznali, jak je vyčerpaný.

„To bylo skvělé, chlapče,“ řekl profesor Černych. „Nikdy jsem neviděl nic podobného...“

Enkra kývl hlavou. „Musel jsem mu pomoci.“

„Mohl bys operovat i lidi.“

„Lidi nesmím. Až mi bude patnáct...“

„Mohl bych... směl bych tě pozvat ke stáži na universitě v Kyjevě? Prosadil bych to, třeba proti vůli vedení...“

„Přijel bych velmi rád... ale moje povinnosti doma...“

Všichni členové týmu Enkrovi gratulovali. Sešli se ve vedlejším pokoji, sestra přinesla černou kávu. Enkra k ní podezíravě začenichal, a teprve potom se napil. Sestra vyprskla smíchy a potom se zastyděla. „Promiňte, doktore Westone...“

„Proč? Jen se směj, když je čemu. Já piju kávu málokdy...“

Dohodli se, že zůstane do zítřka pro případ pooperačních komplikací. Jeho kamarády zatím ubytovali v malém pensionu na břehu moře – Enkra tam pospíšil za nimi a našel Anittu sedět na schodech a hledět na stmívající se moře. Slunce už zapadlo, nad zemí i mořem se rozhostil veliký klid a mír, k němuž patřila i vzdálená hudba z přímořských tančíren a barů. Moře občas plesklo o kameny, jinak i ono bylo tiché.

„Je Bůh, Enkro?“ zeptala se Anitta.

Enkra usedl vedle ní. „Ve chvílích jako je tato slyšíš jeho hlas. Zaslechla jsi něco právě teď?“

„Nevím. Co říká tobě?“

„Říká mi: Jak jsi prožil dnešní den, synku? Jak jsi využil všech darů, které jsem ti dneska dal?“

Anitta ani nešpitla. Jen se dívala na moře.

„Dal jsem ti darem nejvzácnější poklady světa, synku. Dal jsem ti na hraní celý tento svět se vším, co na něm je. S tímto mořem, se svěžím větrem a horkým sluncem, s nejkrásnějšími krajinami a nejlepšími lidmi, aby byli tvými kamarády. Dal jsem ti nejkrásnější dívku, aby stála po tvém boku. Dal jsem ti na hraní leoparda se skvrnitou kožešinou a schopnost zachránit mu život. A na zítřejší den ti připravuji ještě milion dalších krásných darů. Jdi klidně spát, a těš se na zítřejší den. Dám ti možnost ukázat mi, jak si umíš mých darů vážit...“

„Jak... jak by měl člověk odpovědět?“

„Měl by využít všeho, co dostal. Dneska jsem já dostal šanci změnit osud jednoho živého tvora. Měl zemřít, ale žije a možná bude žít. To je nesmírně krásné. Můžu říct: dneska jsem ti zachránil jeden život, Pane. A když mi dáš možnost, zítra ti budu sloužit zase...“

„Ty jsi princ své země, že? Už tomu věřím...“

„Jsem. I to je dar. A oddaná služba.“

„Je pravda, že kdo se dotkne krále, bude žít?“

„Za císařství bylo právem Vládce odpustit všechny zločiny tomu, komu podal ruku. Nebo na koho ruku položil. Chtěl bych mít právo pomáhat druhým...“

Anitta si položila hlavu na jeho rameno. Enkra seděl a zlehka ji hladil po vlasech.

Errata:

30.05.2021 11:44