Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kdyby se byl Enkra vrátil toho večera, nebylo by se možná nic stalo. Ale nevrátil se, a kluci ho až do setmění čekali marně. Když nepřijel, začali se dohadovat, co budou dělat, a měli spoustu skvělých nápadů.

Alain, kterému se moc líbila Enkrova Honda, ji pořád obcházel a okukoval. Frank a Pepé chodili s ním.

„Myslíš, že bys to dokázal řídit?“

„Proč ne? Řídil jsem už mopeda! A tohle mi Enkra ukazoval...“

„A troufl by sis jet na tom do města a zpátky?“

„Jasně! Přeci jsem zkušenej motocyklista!“

„Enkra se bude zlobit!“ namítl někdo z ostatních.

„Prosím tě! Těch deset kilometrů ani nepozná! A myslím, že není zas tak moc háklivej na svý věci...“

„Určitě se někde zasekl a přijede až ráno. Do tý doby bys mohl být zpátky, Alaine!“

„Jsem zpátky za půl hodiny, neměj péči!“

Možná kdyby tu byl Leon nebo Jean, neuskutečnilo by se to. Ale nejvyšší šarže tu byl Alain, a ten na to přišel. Takže se dohodli, že zaveze dva kluky domů a pak se vrátí. Sedl si na motorku, oni se srovnali za ním, nakopl ji a vyrazil.

Liška Sindy tiše kňučela a zřejmě se snažila mu zabránit v jeho počínání – už si na ni zvykli, ale domluvit se s ní nedokázali. Tak musela snést tuhle hru bez námitek.

Alain uměl jezdit na motorce, i když ho ten silný stroj párkrát ošklivě překvapil. Ale protože k první kolizi došlo hned po startu, dával už pozor, takže dojeli v pořádku. Zamával klukům, pak zajel na náměstí a s helmou pod paží se procházel – byl by rád, kdyby si ho někdo všiml a třeba dal najevo, že ho obdivuje nebo kritizuje, ale lidé chodili kolem docela nevšímavě a Alaina jako majitele tak krásné motorky přehlíželi jako širé rodné lány.

Ten, který si ho všiml, nebyl jeho přítelem – když si uvědomil, že černovlasý kluk v kožené bundě patří k motocyklu, dal někomu zprávu. A ti lidé na něj čekali.

Když se Alain vrátil k motorce a chystal se odjet, přiblížili se najednou tři chlapi. Alain se hrdě vypjal, neboť mu opravdu věnovali pozornost. Jenomže ti muži se na něj vrhli.

Alain si dost rychle vzpomněl na Enkrovy kursy karate. Jednoho srazil úderem hranou dlaně. Druhého přehodil přes hlavu na dláždění, až to bouchlo. Třetí ho přemohl a když se ti dva dostali na nohy, odvlekli ho do džípu a odvezli. Svázali ho jako balík – do úst mu dali roubík, a když se pokusil bránit, přidali mu pár kopanců. To už Alain chápal, že je zle.

Místo, kam ho zavezli, byl opuštěný statek. Přestože měl děravou střechu a vytlučená okna, bylo v něm živo – pobíhala tu spousta krátce ostříhaných mužů v civilu, a jejich řeč připomínala Alainovi mluvu kovbojů z dobrodružných filmů. Napadlo mu, že jsou to Američané a taky mu došlo, že to nebude kvůli němu.

Zavlekli ho k chlapovi, který měl tak okolo padesátky, měl tupý obličej alkoholika a chování délesloužícího poddůstojníka. Ten muž se na Alaina rozštěkal v americké angličtině a když pochopil, že ničemu nerozumí, nařídil pozvat tlumočníka.

Tlumočník byl voják, aspoň podle chování. Když vešel, postavil se do pozoru a něco hlásil, ale velitel ho okamžitě zarazil. Tlumočník změnil postoj na Pohov!, ale nepřestal vypadat vojensky.

„Jak se jmenuješ?“ ptal se.

„Alain Fernaud.“ Alain si promyslel, co bude říkat, a zdálo se mu vhodné prozatím nelhat.

„To je tvoje motorka?“

„Jaká motorka?“

„Chytili jsme tě u motocyklu Honda!“

„Prohlížel jsem si ji. Je to krásná motorka...“

„Komu patří?“

„Nevím. Jenom jsem si ji prohlížel!“

„Lžeš! Přijel jsi na ní!“

„Ale to se mýlíte, pane!“

„Měl jsi přílbu a v kapse klíče, které se k té motorce hodí!“

Alain sklopil oči a zatvářil se nevinně. „Nezapírám nic, pane. Ta motorka se mi líbila, a moc rád bych se svezl... Já nevěděl, že je vaše, pane...“

„Ty moc dobře víš, komu patří ten stroj!“

„Já vím, že vám, pane! Odpusťte mi, prosím vás, já už to nikdy víckrát neudělám!“

Tlumočník to přeložil veliteli. Ten kývl na nějakého poddůstojníka a ten vrazil Alainovi pár facek, po kterých na chvíli přestal cítit čelist. „To jenom, aby sis nehrál. My moc dobře víme, komu ta motorka patří! Tak si z nás nedělej blázny!“

Alain neříkal nic.

„Kde je ten kluk z Ostrova?“

„Já nevím, koho myslíte!“

„Toho, co vás vede! Toho, který zmlátil naše vojáky! Ty jsi při tom přece byl, nezapírej!“

„Nebyl!“ bránil se Alain, ale nebylo mu to nic platné. Slyšel o tom od Jeana a Leona a věděl, co se stalo.

„Tak mluv,“ pobídl ho tlumočník. „Kde je Enkra Weston?“

„Neznám ho!“

Tlumočník sebral ze stolku několik fotografií. Jedna z nich ukazovala Enkru ve fantastické uniformě se zlatými nárameníky, vyznamenáními na prsou a klobouku s péry, podobném mušketýrskému. Ostatní byly civilní, ale všechny stejného člověka.

„Tak co? Znáš ho?“

„Neznám!“

„Jaké vám řekl jméno? Jak se představil? Jaké má papíry?“

„Vůbec ho neznám! Nikdy jsem ho neviděl!“

„Je mi líto, chlapče, ale asi se ti nepovede dobře. Možná jsi ještě neslyšel o výslechových metodách, ale poznáš je, a bude tě to mrzet. Radši odpovídej po dobrém!“

Alain neřekl nic.

Pak přišli dva muži. Spolu s tím, který ho předtím fackoval, ho začali bít; jejich údery byly účinné a přesné a nezanechávaly při tom viditelné stopy, protože velitelé zakázali způsobit zranění, které by bylo možné později prokázat pro účely soudu.

Alain nevydržel. Nikdo by nevydržel takový výprask. I když byl bit často doma i jinde, začal po několika ranách řvát a prosit, a když ho nechali být, plazil se po zemi a prosil je, aby ho už nebili – a sliboval všechno možné.

„Tak dobře. Tak tedy mluv. Kdo je ten váš kamarád z ciziny?“

„Říkají mu Enkra.“ řekl Alain zlomeně.

„Co tady dělá?“

„Nevím. Je s námi.“

„Kde máte svoje ležení?“

„V lese. U jedný skály.“

„Je tam Enkra teď?“

„Není.“

„Tak kde tedy je?“

„Na moři. Odejel na svojí plachetnici.“

„On má plachetnici? Kde ji vzal?“

„Nevím. Najednou řekl, že ji má. Předtím jsem ji nikdy neviděl, ani v přístavu ne.“

„K kým odejel a kam?“

„Nevím, kam. Říkal, že se dneska vrátí, ale nevrátil se.“

„Koho vzal s sebou?“

„Leona, Jeana, Michella... a ještě někoho z Michellovy party.“ Alain nějak nechtěl prozradit, že se jedná o dívku. Trochu se už vzpamatoval a i když ho bolelo celé tělo, začínal uvažovat, jak zmírnit škodu, kterou natropil.

„Leona Devarta vzal s sebou?“

„Ano.“

„Co vám nařídil, abyste dělali, než přijde?“

„Nevím... dneska se měl vrátit...“

Muži se mezi sebou krátce dohadovali.

„S kým ze svých lidí se tady ve Francii stýkal?“

„Nevím. Já jsem nikoho neviděl.“

„Neříkal nikdy, že tu někoho zná?“

„Já nevím... asi ne...“

„Někoho jsi viděl,“ řekl tlumočník. „Mám zavolat ty tři?“

Alain byl odhodlán vydržet – ale když se otevřely dveře a ti vazáci vstoupili, rozbrečel se. „Jednoho jsem viděl... ale nevím, jestli se setkali. Jen vím, že ten člověk se o něho zajímal.“

„Kdo to byl?“

„Doktor Merciér... bydlel u vdovy Fresnellový, a byl to Švýcar.“

„Švýcar? Zajímavé... jak vypadal?“

„Byl tlustý, chodil ztěžka a většinou o holi...“

„Jak víš, že patřil k Enkrovi?“

„Enkra o něm jednou mluvil s kamarády.“

„A podívejme! Se kterými?“

„Já nevím... s Frankem a Pepém...“

„A co říkal?“

„Nevím. Snad, že ho ten chlap sleduje...“

Muži se chvíli domlouvali mezi sebou. Pak tlumočník řekl:

„Jaké má princ zbraně kromě revolveru, co vzal našemu vojákovi?“

„Princ?“ Alain polkl naprázdno.

„Neřekl ti to?“

Alain sklopil oči a nepromluvil.

„Váš kamarád Enkra je princ a následník trůnu ostrovní říše Arminu. Neslyšel jsi o ní něco?“

„V zeměpise...“ zabručel Alain.

„Tak teď to víš. Jaké má zbraně?“

„On nepotřebuje žádný zbraně...“

„Hm... dobře. Kam dal tu pistoli? Někomu ze svých lidí?“

„Já nevím...“

„Leonovi nebo Jeanovi – nedal nějakou zbraň?“

„Ne. Neviděl jsem.“

„Takže v tom lesním táboře žádné zbraně nemají?“

„Myslím, že ne.“

„Nakresli nám, jak se tam dostaneme!“

„Jsou to moji kamarádi!“ vzbouřil se Alain.

Dostal další výprask. Po něm jim dost neochotně nakreslil plánek, jak se dostat k jeskyni a k tábořišti. Neviděl pro slzy, byl na pokraji sil a všecko ho bolelo.

„Zatím ho zavřete!“ rozhodl velitel. Dva muži odvlekli Alaina a zavřeli do jednoho prázdného pokoje na statku. Když odešli, bolestí omdlel. Dlouho ležel bez hnutí jako mrtvý – zvenku slyšel pokřik, pobíhání, startování motorů. Pak všechno utichlo, ty motory se vzdalovaly. Věděl, co to je. Jedou zajmout jeho kamarády, které zradil.

Alain nevěděl, co se vlastně stalo. Jenom tušil nebezpečí a chápal, že se musí osvobodit a uprchnout, jinak to s ním dopadne ještě hůř. Kromě toho se velice styděl: nevydržel, zradil kamarády, řekl všecko, co chtěli vědět. Je srab a nikdo už mu nepodá ruku. Snažil se omlouvat se bolestí, strachem, převahou těch velkých mužů. Marně; uvědomoval si, že Enkra by nepodlehl a to vědomí mu ničilo jakoukoliv snahu o udržení sebeúcty.

Pak se vzpamatoval a rozhodl se jednat. Byl spoután několika různými způsoby, které mu téměř nedovolovaly se pohnout. Pevně svázané ruce měl přivázány křížem k nohám, samozřejmě rovněž spoutaným a skrčeným dozadu. Kromě toho byl celý pevně omotán silonovým lanem, na několika místech pevně svázaným. Jediná část těla, kterou mohl trochu hýbat, byla hlava. Nedali mu také žádný roubík – tady na statku byli jen oni a pomoci by se nedovolal. Zda zamkli dveře, nevěděl, to byl v bezvědomí. Ale i kdyby, byl odhodlán je vyrazit.

Nejhořejší provaz se téměř dotýkal jeho brady. Alain k němu sklonil hlavu a začal jej pilovat drobnými pevnými zoubky. Provaz však byl silný a Alaina brzy chytila křeč do krku. Zvedl hlavu a odpočíval – po chvíli se opět sklonil, ale křeč se zase přihlásila dřív, než se vůbec k provazu dostal. A přece už chybělo jen tak málo, aby provaz praskl! Několikrát jej ještě chytil do zubů a usilovně kousal – a když ho křeč opět donutila zvednout hlavu, nadechl se co nejvíc se dalo a napjal paže, co měl síly. Povedlo se, provaz praskl.

Alain, naplněný radostí nad prvním úspěchem, se pokusil dosáhnout na druhý. Při tom zjistil, že by se k tomu musil zkroutit do paragrafu, což však nedovedl, alespoň ne v tomto stavu. Skrčil se proto jinak a pokusil se rozkousat provaz na nohou, blízko kolen. To už šlo mnohem hůře; zato byl lepší výsledek. Tento provaz neměl samostatný uzel, jeho rozkousání uvolnilo i dva vedlejší. Kdyby neměl ruce přivázány k chodidlům, mohl natáhnout nohy a snad dokonce i chodit. Napadlo mu to a snažil se nějak uvolnit ruce. Enkra by to jistě dokázal – škoda, že se něčemu nepřiučil! Nešlo to nijak, navíc se tím dost vyčerpal.

Položil se na zem a odpočíval. Při tom se rozhlížel po místnosti. Byla tu tma, ale už se rozkoukal a trochu přece jen viděl. Místnost byla dlouho opuštěná a nebylo toho tu mnoho. Nejblíž stál stůl s jednou přeraženou nohou, podloženou několika starými cihlami. Alaina napadlo, že by snad o některou jejich hranu mohl přepilovat pouta na rukou, ale zjistil, že na cihlách není jediné ostré hrany. O to, co mělo hranami být nebo snad dokonce kdysi bylo, by si jistě spíše do krve rozedřel ruce, než pouta. Dále tu byla skříň s vyraženou jednou dolní výplní, takže bylo vidět obsah: několik hadrů, staré noviny a rozbitá pastička na myši. V koutě stará odřená bota. Nikde žádný střep z láhve nebo něco ostrého, co by mohlo pomoci.

Něco ostrého? Okno! Bylo tu okno, ale příliš vysoko, než aby je ze země mohl dosáhnout. Pod oknem ležel svinutý koberec, ale ten nemohl pomoci. Jediná možnost byla využít starého rozervaného otomanu, který byl třetím a posledním kusem nábytku v pokoji. Byl dost vysoký, aby Alain, kdyby na něm klečel, mohl hlavou dosáhnout k oknu. Ale potíž byla v tom, že byl skoro na druhém konci místnosti. Alain se dokutálel k otomanu a vlezl pod něj; bude nutné dostat jej až těsně pod okno.

Byla to práce téměř nemožná. Provazy, které se Alainovi zpočátku bolestivě zařezávaly do těla, tlakem už trochu povolily, tak se mohl o něco lépe hýbat. Napadlo ho, že nesmí dostat křeč do prstů, tak jimi úporně pohyboval, aby rozproudil krev. Přesto, že byl spoután, lezl pomalu i s těžkým otomanem na hřbetě přes místnost. Cítil, jak ho do zad tlačí vyhřezlá péra. Otoman ohavně páchl myšinou, zřejmě si v něm tato zvířátka udělala hnízdo. Alain cítil špínu a prach na tváři – jak ležel v bezvědomí, vyteklo mu z nosu trochu krve, a ten se smísil na obličeji ve špinavou, slepenou masku.

Konečně se mu podařilo dostat otoman k oknu. Teď by se na něj měl vysunout, ale to taky nebylo lehké – otoman nebyl příliš vysoký, ale dost, aby se spoutaný člověk na něj nemohl dostat. Alain se sklonil, prohlížel si jednu nohu otomanu. Pak se obrátil a lezl až těsně k rohu – spoutanýma rukama nohu nadzvedl a provazy podsunul. Nyní měl pouta rukou i nohou omotána kolem nohy otomanu – opřel se o roh zády a zapáčil. Byly už jenom dvě možnosti – buď povolí pouta nebo noha. Oba případy byly Alainovi ku prospěchu. Provazy se mu bolestivě zařízly do zápěstí i nohou, až mu do očí vstoupily slzy – ale účele dosáhl. Zpuchřelá noha se s třeskem uvolnila a praskla.

Alain bradou stlačil roh otomanu k zemi a půlí těla se na něj vysunul. Snažil se lézt dál a dost se mu to dařilo, ale najednou se opřel na špatném místě a sletěl zpět na zem. Při tom si rozbil o pohozenou nohu obočí – oko mu zalila krev, Alain zůstal ležet na zemi a bezmocně plakal. Krev, pot a špína na obličeji bolestivě štípaly. Hrdlo měl vyprahlé, strašně se mu chtělo pít.

„Zatraceně,“ řekl a uvědomil si, jak nepřirozeně zní jeho hlas, dlouho už nepromluvil. „Zatracená práce...“

Když se mu trochu vrátily síly, pokusil se znovu ztéci otoman. Tentokrát se již nahoru nesunul, ale položil se půlí těla na sklopenou část a vší silou vymrštil zbytek těla vzhůru. Vrazil sice hlavou do zdi, až mu zajiskřilo v očích, ale byl nahoře!

Poklekl. Jeho pozice byla velmi vratká, přesto se dokázal vztyčit natolik, aby se rozmáchl hlavou a vší silou vrazil čelem do okna. Sklo se rozbilo a pořezalo ho na hlavě, ale toho si nevšímal – raději pátral po nějakém příhodném střepu. Všechny, co vyrazil, vpadly dovnitř mezi vnitřní a venkovní sklo. Kdyby je chtěl sebrat ústy, asi by se podřízl o zbytek skla v rámu. Odhrnul opatrně rty a zuby odlomil z dolní hrany úzký střep – pak jej pustil na otoman, posadil se a radostně se na výsledek svého snažení zahleděl.

Po chvíli se otočil a s obtížemi začal prsty hmatat po otomanu. Šlo to obtížně, protože se o prsty zároveň opíral, ale přece po chvíli střep nalezl. Jeho radost nezkalilo ani to, že se při tom dost pořezal – v několika málo minutách přepižlal ostrou hranou skla pouta na rukou i nohou, a potom i provaz, jímž byl omotán. Vstal z otomanu a radostně se protahoval.

„Teď uvidíte!“ řekl. „Jsem volný, a ukážu vám, co to je mučit a vyslýchat Alaina Fernauda!“

Ohmatal dveře a zjistil, že jsou zamčené. Zámek byl ale dost jednoduchý a starý – Enkra by jej určitě otevřel jen kusem drátu. Alain nad tím ani neuvažoval, raději si vzal zpod stolu jednu cihlu a několikrát udeřil do zámku. Stačilo to – v zámku to kovově cvaklo a celý mechanismus se odlomil od dost chatrných dveří. Alain do nich vrazil ramenem a dveře se konečně otevřely, aby mohl udělat krok na svobodu.

V té chvíli jej zasáhla prudká rána do hlavy, až se mu zatmělo před očima. Zatápal, udělal krok a zdálo se, že se ještě vzpamatuje, ale v té chvíli dostal druhou ránu. Alain tlumeně zasténal a bezvládně se svezl na kamennou podlahu.

Probuzení bylo bolestivé – Alain měl pocit, že nemá svou vlastní hlavu, kterou nosil tolik let, ale nějakou cizí, podobnou spíš dýni, v níž chrastí usušená semínka. Všechno ho bolelo a bylo mu tak zle, že kdyby nebyl zase spoután jako balík, asi by se dal do vrhnutí. Jenže se nemohl hnout vůbec, tak se jenom dusil.

Venku hřmotily motory vozidel, chlapi kleli a nadávali. Tak už je po akci. Jakou šanci měli kamarádi proti těmhle zběsilým rabijátům? Zachránil se vůbec někdo?

Do místnosti vešli dva vojáci – vztekle pokřikovali, pozvedli Alaina na nohy a strkali ho ke dveřím. To už nevydržel a začal vrhnout – nadávali mu, ale nemohli nic dělat.

Když ho přivedli k výslechu, nebyl už skoro podobný člověku; špína, krev, zvratky, všechno se mu na obličeji speklo dohromady. Ze zmučeného obličeje zíraly už jen oči, a i ty prosily o milost.

Zjistil, že tu není jen ten chlap, co ho vyslýchal, ale jeden ještě starší a o něco vznešenější, alespoň chováním. A kromě toho taky člověk sympatické a inteligentní tváře, který seděl na židli za velitelem a když Alaina přivedli, nevěřícně kroutil hlavou.

„Co to slyším?“ ptal se velitel. „Cos to prováděl, chlapče? Snad jsi se nepokoušel o útěk?“

Alain neřekl nic. Zařekl se, že mluvit už nebude.

„Tak povídej, co tě to napadlo? Snad sis nemyslel, že ti chceme ublížit? Možná se naši lidé nechovali vždycky nejlíp, ale přece bychom ti skutečně nic neudělali!“

Alain na něj jenom podezíravě vzhlédl. Nevěřil mu, vůbec nikomu nevěřil. Starý muž pokračoval:

„Měl bys pochopit, že nám vůbec nejde o tebe nebo o tvé kamarády! Máme pochopení pro vás i pro vaše hry – ale ten, který vás svedl k nepředloženostem, musí být potrestán, to snad uznáš! Jde nám výhradně o arminského prince, a toho musíme dostat, chápeš?“

Alain neřekl nic. Jenom se tak díval.

„Nebo snad chceš při něm vytrvat i přesto, že už nemáš žádnou šanci? To bys byl tedy hrozně hloupý kluk, to musím říct! Mohlo by se stát, že by ses už nevrátil ke svým rodičům a už nikdy neviděl kamarády...“

Alain sklopil oči. Kamarádi! Kde jste? Co mi řeknete, až se dozvíte, že jsem vás zradil?

„Tak co mi na to řekneš?“

„Jste vrazi,“ řekl Alain. „Mizerní vrazi, nic víc!“

„My? Ale bože, co si to o nás myslíš? Skutečně věříš, že bychom my mohli někomu ublížit, Samozřejmě, pokud si to nezaviní sám, třeba svou tvrdošíjností; ale ty jsi snad dostal rozum a víš, že se nemáš vzpírat, ne?“

Alain měl plná ústa krve a slin. Vyplivl je tomu muži na naleštěnou botu a vypadalo to, jako kdyby mu chtěl plivnout do tváře, a jenom neměl sílu.

„Jak chceš! Jistě znáš německé přísloví Spolu chyceni – spolu oběšeni! Jestli ses ty rozhodl přidat se k arminskému princi ve všem zlém, nedá se nic dělat. Neříkej, že jsem tě nevaroval...“

Alain mlčel. Začalo mu docházet, že nemají žádného jiného zajatce a začal uvažovat, proč se útok nezdařil.

„Dám ti pár otázek,“ řekl plukovník po poradě s inteligentním civilistou. „Podle toho, jak odpovíš, se ti povede!“

Alain neřekl nic.

„Jistě už jsi pochopil, že tvoji kamarádi nám unikli. Nevím, jak se to stalo. Tys je nemohl varovat, ani nikdo z tvých kamarádů z města. A přesto jsme našli jen jejich opuštěný tábor. Odešli dost rychle, ale vzali s sebou ledacos, dokonce i spacáky. Kam šli? Jakým způsobem se v noci orientují v lese? Mluv!“

„Nevím.“ řekl Alain.

„Odvedl je princ? Řekni! Nebo ten člověk Merciér?“

„Nevím.“

„Kam mohli jít, když opustili tábořiště?“

Alain zaváhal. Potom řekl: „Do prdele!“

Velitel se zatvářil velmi nepřívětivě. Ohlédl se na muže v civilu a pokrčil rameny. Civilista taky krčil rameny.

„Dobře hochu, jak chceš. Zdá se, že s tebou nebude žádná řeč. No co, už o nás vědí, takže se nic nestane, když se dozvědí všecko. Propustíme tě.“

Alain vytušil léčku. Jistě to nebude jen tak, aby ho po tomhle všem jen tak propustili. Je v tom nějaká zrada.

„Dejte ho do pořádku, umyjte ho a tak dál! V tomhle stavu vypadá příšerně...“ nařídil velitel svým mužům. Odvedli Alaina do kuchyně a tam pod vodovodem umyli, jak se dalo. Taky mu ošetřili rány na obličeji a rukou, dost odborně.

„No vidíš,“ řekl velitel, když ho přivedli. „Jsi docela hezký chlapec. Škoda, že to musíme udělat, ale když jsi nechtěl být s námi kamarád, budeme s tebou zacházet jako s nepřítelem.“

„Co se dá dělat.“ řekl Alain. Už mu trochu otrnulo.

„Pravda! Tak dobře poslouchej: půjdeš za svým princem a řekneš mu, že jsme přišli zahrát si s ním takovou hezkou hru. Na to, kdo je lepší – jestli on nebo my. Zatím jsme se ještě nepotkali tváří v tvář, ale tahle země je pro nás příliš malá. Buď on nebo já, tak mu to řekni. A taky všem svým kamarádům, aby to věděli...“

„Řeknu.“ Alain začal doufat, že se přece jen dostane na svobodu.

„A taky všem řekni, že každého, koho chytíme, ostříháme tak jako tebe. Možná to tobě nebude tak vadit, ale určitě to bude vadit princi Enkrovi. A všem jeho kamarádům. Ještě má možnost utéci přede mnou a nechat mi tohle město. Tvoji kamarádi mají možnost od něho odejít a vrátit se domů. Každý má svoji možnost. Ale až je chytíme, musejí počítat s tím, že dopadnou takhle...“

Alain se ohlédl – vstupoval sem muž se stříhacím strojkem. Zapnul ho do zdi a přistoupil blíž, zatímco dva drželi Alaina za ramena. „Ještě máš šanci!“

Alain zapřemýšlel, co by asi řekl Enkra. Pak odpověděl:

„Polib mně prdel!“

Velitel dal pokyn a žací lišta se zahryzla Alainovi do vlasů nad čelem. Ucítil slzy v očích, ale neřekl nic. Ten muž se vyznal ve své práci a pracoval rychle – byl zvyklý za pár hodin ostříhat celou jednotku. Kluk mu moc práce nedal, taky si nemusel dělat starosti s estetickým účinkem.

Když Alaina přistrčili před velitele, už nebrečel. Díval se ale radši někam do stropu.

„Tak,“ řekl velitel. „Víš, co máš říct svému princi?“

„Jo. Že ho vyzýváš k boji. Že ten, co prohraje, bude ostříhanej tak, jako já. Ale že může utéct jako zbabělec.“

„Správně jsi to pochopil. Tak se měj, hošíčku. A ještě takovou maličkost – tu tvoji motorku mám já. Mohlo by se stát, že bys ji princi Enkrovi rozbil, a to si nevezmu na svědomí. Ahoj...“

Alain odešel beze slova. Vrazili ho do džípu, který neměl vojenské znaky a měl civilní číslo, a zavezli do města – vysadili ho na náměstí a odjeli.

Bylo ráno a všichni lidé ještě spali. Od moře se táhla lezavě sychravá mlha. Alain udělal několik kroků, zastavil se u sochy svatého Floriána a nabral do dlaně vodu z kašny, aby si osvěžil čelo. Pak si sedl na lavičku a brečel.

Když potom vstal a šel, kam ho nohy nesly, povšiml si, že přece jen není v tomhle ztichlém městě sám. Enkra je naučil všímat si všeho, a Alain si také všiml tichých kroků, které ho zpovzdálí sledovaly. A taky pochopil, proč mu nevrátili motorku – kdyby odejel na Hondě, nikdo by ho nemohl sledovat. Takhle doufají, že je někam přivede.

Alain propadl panice – několikrát změnil směr, na chvíli se zastavil, zatajil dech a naslouchal. Kroky ztichly, ten muž váhal. Mlha mu pomáhala, aby ho Alain neviděl, a taky on se orientoval podle chlapcových kroků. Alain pochopil, že nemůže domů – ani k Enkrovi, který se co nevidět vrátí do přístavu.

Když se rozhlédl, zjistil, že je blízko přístavu; tam nesměl. Změnil směr a zamířil k jihu, k rekreačnímu komplexu. Když byl už od přístavu dost daleko, sedl si na lavičku a oddechoval. Byl vyčerpaný, od večera nic nejedl a v noci toho hodně prožil, takže se chvěl na celém těle a toužil jen po odpočinku.

Najednou spatřil nějaký stín – ne, dva stíny! Blížily se k němu a byli to kluci jako on. Jeden měl zelenou košili s nášivkami, druhý pruhované tričko, a oba rifle. S lítostí si Alain všiml dlouhých vlasů a celkové elegance v jejich chování.

Taky oni si ho všimli – dohodli se pohledy a přišli blíž. Alain se polekal, že je přivede do neštěstí.

„Nechoďte ke mně!“ vykřikl. „Sledují mě!“

Starší kluk reagoval okamžitě. „Kde je?“

„Tam!“ ukázal Alain do mlhy.

Oba naráz vyrazili vpřed. Alain viděl, jak od pouličního stánku se odpojil nezřetelný stín a pokročil jim do cesty – starší kluk se na něj vrhl a muž ho odrazil perfektním úderem karate. Ta rána ho sice odhodila, ale nezneškodnila; to už mladší kluk v pruhovaném tričku přiskočil a jeho pravička zasáhla muže do břicha. Muž se zkroutil, pak zprudka vykopl nohou proti chlapci, jenže ten uhnul a chytil ho za nohu. To už útočil ten větší – společně dostali špicla na zem. Trvalo to sotva několik vteřin.

Alain doběhl, když už mu nasazovali pouta. Darebák zlostně koulel očima a chtěl se vyprostit, ale Armini uměli vázat pouta dokonale; a do úst mu vrazili roubík.

„Je to on?“ ptal se starší chlapec.

„Nevím. Neviděl jsem všechny.“

„Kolik jich je?“

„To taky nevím.“

„A co jsou zač?“

„Asi vojáci. Američani.“

„Jak ses mezi ně zapletl?“

„Sebrali mě... mluvili o Enkrovi Westonovi.“

Na kluky to neudělalo dojem. „Kde je?“

„Kluci... oni mu říkají princ!“

„No a co?“

„On je fakt Enkra nějaký princ?“

„A co jinýho by byl?“

„Vyzvali ho k boji. Jestli prohrajem, ostříhají ho. A taky každýho, kdo bude s ním. Radši prej má zdrhnout.“

„To si počkají!“ vykřikl menší kluk a kopl do zajatce. „My jim ukážem, co to je urážet našeho prince!“

„Sklapni, Cvrčku! Ty pojď se mnou!“ řekl starší chlapec a postavil zajatce na nohy. „Bacha, ať neuteče!“

Chlapec Cvrček šel o krok za zajatcem. Dával na něj pozor, zatímco ten starší se staral o Alaina.

„Já jsem Sebastiano,“ řekl a podal mu ruku.

„Alain.“ stiskli si ruce se zalomením palce. Samozřejmě, mladší kluk při tom nemohl chybět.

„Cvrček,“ představil se s patrným sebevědomím. „Ty jsi místní?“

„Jo...“ zaváhal Alain.

„My jsme expediční sbor armády Černé Lilie! Bojujeme za svobodu a štěstí Evropy!“

„Teď nekecej,“ řekl Sebastiano. „Pak se mu vychlubíš dost.“

Z mlhy se vynořil další. Sebastiano řekl něco v cizí řeči, kluk kývl hlavou a rozběhl se zpět. Během chvilky se vracel, a spolu s ním ještě pět; zaznělo pár tichých rozkazů a oni se rozprchli do tří stran.

Většina tábora spala – ale spěchalo sem několik větších kluků, probuzených hlídkou. Šeptem se dohadovali. Pak jeden z nich předstoupil před Alaina.

„Já jsem Kim. Povídej nám, co se ti stalo!“

Alain stručně vypověděl všechno, co se dělo od chvíle, kdy byl zajat. Kluci soustředěně poslouchali. Zajatec seděl tupě na zemi a mlčel. V jednu chvíli vstoupil do kruhu jiný chlapec, něco řekl a zase odběhl, aniž si ho všímali.

„Dobře,“ řekl Kim, když Alain skončil. „Jakto, že Enkra nevěděl, že jsi jel do města?“

„Enkra je ještě pryč. Měl se vrátit, ale nevrátil.“

„Je ještě na moři?“

„Myslím, že se vrátí, až se rozední.“

Kim se obrátil na jednoho z chlapců s příkazem. Ten ani nepípl a vyběhl ven. Slyšeli, jak pokřikuje a svolává další.

„Budeme ho varovat. Jak se stalo, že tvoji kamarádi nepadli do léčky?“

„Myslel jsem na to. Enkra má takovou lišku. Nechal ji v táboře... asi varovala ostatní před útokem...“

To Arminy zaujalo – vyměnili si pár slov šeptem.

„Mohl by ses s nimi spojit?“

„Nevím... snad ano. Kdybych šel sám...“

„Zajistíme ti ochranu. Neboj se, už ti nikdo neublíží!“

„Teď už je to stejně jedno. Enkra praskne smíchy... to mám za to, že jsem si vypůjčil jeho motorku bez dovolení!“

„Motorka vojáka je majetek armády,“ mávl rukou Kim. „To Enkru nevzruší. Ale že na tebe sáhli, jestli patříš do jeho smečky, to ho rozzuří strašně...“

„Vzkázali mu, že s ním chtějí bojovat!“

Kim zkřivil rty. Pak vstal a kývl, aby předvedli zajatce.

„Kdo jste?“ zeptal se. „Kdo je váš velitel?“

Voják neřekl nic. Kim opakoval otázky americkou angličtinou, Cvrček iniciativně překládal Alainovi, ale voják zarytě mlčel.

„Ibrahime!“ zavelel Kim. „Vem si toho pitomce a dostaň z něho všecko, co ví! Prostředky si nevybírej, jako oni!“

Svalnatý černoch, který patřil k náčelníkům, vytáhl z pochvy na krku nůž a olízl ostří. „Kam se u vás doma věší hlavy?“

Voják se zarazil. Černoch mu ohmatal ruku a olizoval se. „Můj dědeček ještě jedl lidi! Dal mi skvělej recept...ochutnáte taky?“

„Dáme se pozvat, až promluví. Zatím se k němu chovej lidsky...“

Voják neklidně těkal očima kolem sebe. Většina chlapců měla po těle rituální tetování, ale černoch, do půli těla nahý, měl ještě navíc bílé jizvy vypálené snad žhavým železem. A vypadal, že by snad skutečně dokázal někoho sníst.

„Jestli mi něco uděláte, odskáčete to hůř než támhleten skrček!“

„Půjdem.“ černoch uchopil vojáka a přehodil si ho přes rameno jako pytel brambor. Ostatní tomu nevěnovali pozornost.

„Ty,“ ukázal Kim na Alaina. „Co udělá tvoje smečka? Bude bojovat s Enkrou, nebo se vzdá boje?“

„Nevím, jak ostatní. Ale já půjdu s Enkrou.“

„Dobře. Tak zůstaneš zatím s námi. Cvrčku, postaráš se o něho. Taky mu dej najíst a... něco s ním udělej!“

„Měli bychom to říct ostatním.“ řekl Sebastiano.

„Máš pravdu. Dej nástup!“

Sebastiano to vyřešil tak, že vyšel před stan a zahvízdal. Nastal zmatek a křik, všichni se sbíhali na pláž, kde se neuspořádaně řadili do jakéhosi útvaru.

Alain po boku Kima přišel před nastoupené řady. Trochu s údivem, trochu se strachem si prohlížel opálené tváře divoce vypadajících bojovníků. A oči upřené na svou hlavu.

„Kamarádky a kamarádi, tohle je kamarád Alain odtud z města. Patří ke smečce Leona Devarta, který hostí našeho prince Enkru. Zajali ho nepřátelé, američtí vojáci nebo někdo takový, to ještě nevíme přesně. A vyhrožují nám, že nás porazí a zneuctí jako jeho, jestli vytrváme u prince. Dali nám možnost odejít, nechceme-li bojovat – ale kdo zůstane, musí zvítězit, nebo ztratit svoji čest!

Rozhodl jsem se, že zůstanu a budu bojovat. Ti z vás, kdo chtějí zůstat se mnou, zůstanou tady. Kdo nevěří ve vítězství nebo se bojí porážky, může odejít. Především připomínám našim hostům, kteří nejsou z Ostrova, že je neváže žádný slib a žádné slovo, že je nebudeme považovat za zbabělce, jestli odejdou! Boj může být tvrdý a nebezpečný a my nechceme, aby postihl někoho nevinného!

Rozhodněte se – za půl hodiny nastoupí tady na pláži ti, kteří chtějí zůstat a ukázat našim nepřátelům, že si nenecháme srát na hlavu! Kdo mezitím odejde, toho nebudeme zdržovat ani se mu smát! Ale kdo zůstane, ten s námi buď zvítězí nebo padne!“

Odešel, a Alain se Cvrčkem s ním. Cvrček přinesl Alainovi horký čaj bez cukru, zato s nějakým exotickým kořením, a misku divně vypadající kaše, v níž identifikoval rýži, kousky brambor a spoustu zeleniny. Alain měl hlad a zkušenosti od Enkry, takže to snědl poměrně s chutí; kupodivu ho přešla únava, rychleji než čekal. Cvrček seděl vedle něj na patách a sledoval ho, jak jí, připraven zajistit mu, kdyby cokoliv potřeboval. Ale v očích mu potměšile blýskalo nějakou čertovinou.

Když přišel čas, opět vyšli na pláž a Alain opět viděl vyrovnané řady a tvrdé, odhodlané tváře. Moc jich neubylo, ale v jejich očích pozoroval tutéž chuť někomu něco provést jako u Cvrčka.

Kim předstoupil před ostatní.

„Kamarádi! Vidím, že jste se rozhodli bojovat a zvítězit! Taky já jsem se rozhodl. Pamatujete se na ten film o Atlantidě, který dávali o vánocích v televizi?“

Zřejmě se pamatovali, protože se živě pohnuli.

A plukovník Kim řekl:

„Vyhlašuji heslo Trojzubec!“

Errata:

30.05.2021 11:44