Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Když doktor Merciér vyprávěl Simone, že koordinátoři nedostávají žádný plat, nebylo to nijak zvlášť vzdáleno od skutečnosti. I když by se zdálo, že kdo dostává všechny potřeby zdarma, si žije bez starostí, přece jen člověk tu a tam potřebuje nějaké peníze, tak si někteří méně majetní členové vládních kruhů přivydělávali, jak se dalo. A tak komthur von Cross sepsal ve volném čase scénář k filmu Znak Trojzubce, který byl natočen a o minulých vánočních prázdninách vysílán v arminské televizi, kde si získal značnou popularitu.

Příběh, ačkoliv patřičně zašmodrchaný a napínavý, byl v podstatě jednoduchý a obracel se především na dospívající mládež. Hlavním hrdinou byl chlapec z rodu šlechticů z Atlantidy, který se spolu s otcem dostal do starého Řecka. Tam byl otec zabit polodivokými horaly a kluk Zeno skončil v otroctví. Do jeho vesnice se dostaly neurčité zvěsti, že snad Atlantida byla zničena. Zeno se rozhodl uprchnout, toulal se po řeckých a později egejských městech a hledal svoje soukmenovce a lidi, ochotné utvořit skupinu a zjistit, co je na tom pravdy. Při té příležitosti vykonal řadu hrdinských činů, podařilo se mu získat dívku stejně mladou jako byl sám, i stejně ztřeštěnou, a v závěru vyplul na ukradené lodi k západu, hledat svoji vlast.

Natočit podobný film nebylo příliš obtížné; na Arminském pobřeží se nachází řada vesnic v dost bídném stavu, aby je bylo možno vydávat za starořecké, taky o divoké pobřeží a staré zříceniny není nouze. Zeno odehrál svou roli v jedné staré košili a někdy i bez, největší položku v nákladech tvořily staré zbraně, na které si všichni potrpěli. Lidí, ochotných při takovém filmu spolupracovat, bylo taky víc než dost, takže nic nestálo úspěchu v cestě.

Když mladí, kterým byl film určen, spatřili jeho premiéru, velice se jim zalíbila, natolik, že se dožadovali pokračování. Bylo jim přislíbeno a Mike sepisoval po večerech další díl, nelítostně štván filmovou produkcí, která už sháněla patřičně divoké exteriéry. Plán říkal něco o dvou dalších dílech, z nichž jeden popisoval dobrodružství Zena a jeho kamarádů v oblasti Itálie a možná i afrických břehů, další pak u Gibraltarského průlivu, tak zvaných Herkulových sloupů. Čím dál do barbarštějších zemí, tím víc mohl Mike pustit fantasii ze řetězu a vymyslet si divnější a potrhlejší společnost. Jestli se Zeno někdy dostane do Atlantidy a co tam zažije, ještě nikdo nevěděl, a podle rychlosti Mikova psaní se to těžko kdy dozví.

O tom samozřejmě Alain nemohl nic vědět – taky netušil, že znak Trojzubce, který maloval Zeno na zdi řeckých vesnic jako heslo pro kamarády, dojde za chvíli k netušené slávě. Bylo mu proto divné, proč Cvrček jásá nadšením.

Cvrček mu ochotně a rád vylíčil děj filmu, jenomže tak bohužel činil na přeskáčku a značně nepochopitelně, takže z toho Alain moc neměl. Než stačil něco pochopit, přišla k němu dívka, které říkali Sandra, a ze které měl Alain z nepochopitelných důvodů trochu strach.

„Svlíkni se!“ nařídila.

Alain by se byl před kluky svlékl bez zábran, ale dívka mu přece jen nebyla moc po chuti. „A proč?“

„Musím tě prohlídnout. Když máš patřit k armádě, musíš přece projít lékařskou prohlídkou, ne?“

„Ty seš doktorka? Nepovídej!“

Pohled dívky Sandry připomínal spíš výraz, jakým lidé sledují něco, co vylezlo z kanálu. „Nezdržuj a dělej, nemám na starosti jenom tebe!“

Tak se Alain svlékl. Sandra mu přejížděla po těle hbitýma, pevnýma a velmi jistýma rukama, ale Alaina nejvíc zaujaly veliké, hluboké oči – jako kdyby ho jimi přiváděla do transu.

„Z tebe těžko někdy něco bude! Cvrčku, budeš mu dávat vitamínový koncentrát a něco na posílenou. Udělám to, ty dohlídni, aby to užíval, jak nařídím!“

„To snad dokážu sám!“ Alain se urazil, protože Cvrček byl o poznání menší a mladší a nechat se hlídat takovým klukem bylo pro něj potupou.

„Jen aby.“ řekla Sandra a šla.

Alain si sedl do stanu, který mu přidělili, a čekal. Po chvíli přišel Cvrček, donutil ho sníst tři tabletky a zapít je horkým mátovým čajem. Alain vykonal, co mu bylo poručeno.

„Půjdem se vykoupat?“ zeptal se Cvrček a svlékl si na to tričko. Kupodivu chodil s dlouhými rukávy a nohavicemi, což jiní většinou nečinili – a když to tričko sundal, vydechl Alain překvapením, protože měl na rukou i na těle černé pruhy, připomínající kresbu zebry.

„Co to je?“

„Tygří pruhy... a co?“

„To máš po celým těle?“

„No jasně! Chceš je udělat taky?“

„No... já nevím!“ Alain měl nedobré zkušenosti s Enkrovými nápady a tušil podobný vývoj. Zato Cvrček zajásal.

„Už jsem na to přišel, co udělat s tvojí hlavou! Teď už je mi to jasný! Namaluju ti tygří znaky i na palici, ať tamti třeba puknou vzteky! Chceš se stát posvátným Tygrem?“

„Ech... ee?“ Alain zůstal s otevřenou pusou.

„Dřív se u nás slavily tak zvaný Tygří svátky, všichni lidi to nosili! Teď si to kluci dělají taky, ale už moc ne, protože... no, zkrátka už se to nedělá.“

„Ale ty to děláš, jak vidím!“

„Když máš pruhy na těle, získáš ochranu všech vznešených Tygrů, jejichž duše jsou v naší blízkosti! Já tedy nejsem zasvěcený čaroděj, ale tohle by dokázal i malý kluk!“

„Mám pocit, že tě moc nechápu!“

„Bože, ty seš tupej! Podívej, v dějinách světa zajisté v bojích padla spousta tygrů. Někteří z nich byli vyspělé duchovní osobnosti, velcí bojovníci a tak. Jejich individuální duše, když jejich tělesný život skončil, zůstaly v podobě otisku v naší blízkosti, hledají kontakt s dalšími živými těly a pokoušejí se nám pomáhat v našich činnostech, je ti to jasný?“

„Vůbec...“

„No, a když má někdo na těle tygří kresbu, nosí na uniformě tygří kožešinu nebo jiný zasvěcený znak, vznešený Tygr vstoupí svým duchem do jeho těla a dává mu sílu. Už to chápeš?“

Alain nechápal nic, ale podlehl. Ono se ani nedalo se Cvrčkem dělat nic jiného, než podlehnout jeho naléhání – vzdor svému mládí měl vyřídilku, kterou jen tak nemohlo něco udržet v klidu a nacházel spoustu fantastických a zcela neoddiskutovatelných argumentů. Teď si přinesl lahvičku s barvou a štětec, nařídil Alainovi, aby seděl a nehýbal se a začal mu kreslit na tělo pruhy.

„Poslouchej, a umíš to vůbec?“ ptal se Alain nejistě.

„No dovol? Jsem bojovník a procházím duchovním uvědomováním!“

„No... ale jestli umíš kreslit ty pruhy?“

„Tohle jsem si taky dělal sám! I na zádech!“

„No, vypadá to dost tygrovitě... ovšem já ještě žádnýho tygra zblízka neviděl. Jenom v zoo...“

„Páni! Tak to musíš přijet k nám, já tě s nima seznámím! My máme sídlo hned u džungle a oni k nám chodí každej den, na mlíko a na šlehačku... jenom přijď, naši budou rádi...“

„To si dovedu představit,“ vzdychl Alain. „Jenže, zatím nemám tušení, co udělat s našima. Ti mi dají, až přijdu domů!“

„Tak nechoď! Máš přeci prázdniny!“

Cvrček maloval a v jednom kuse žvanil. Na Alainovi se mohl vyřádit víc než na jiných, kteří se mu svěřili, takže mu pomaloval celé tělo; nakonec se soustředil na hlavu, nejdříve tu část, která ještě před nedávnem byla pokrytá vlasy. Když chtěl začít kreslit na obličej, Alain se naposledy vzbouřil a byl naposledy ukecán.

Vzápětí vstoupil do stanu Juan a zamračil se jako čert.

„Co zase blbneš, Cvrčku!?“

„Co by? Maluju mu tygří pruhy!“

„Nezdá se ti, že je to blbost? Už když sis je udělal sám, řekli jsme ti, abys víc myslel a míň si dělal srandu! Tím hůř teď!“

„Řeklo se, že půjdem do boje! V boji má bejt každej označenej! A posvátní Tygři poznají svého chráněnce a...“

„A já ti dám do držky! To, co děláš, je hovadina!“

Cvrček důstojně vstal. „Od teďka budeme dělat všichni takových hovadin daleko víc!“ řekl moudře, a Juan se rozesmál.

„Vlastně, máš pravdu. Seš svéprávnej, dělej si co chceš. Já jsem přišel za Alainem, ne za tebou. Potřebujeme tě...“

Alain šel s ním a Cvrček pochopitelně taky. Nikdy by nedopustil, aby mu uteklo něco zajímavého, když se nepodařilo ho včas vyhodit ze štábní porady.

Všichni velitelé byli v náčelnickém stanu a měli tam i zajatého vojáka. Navzdory tomu, že mu nijak neublížili, vypadal špatně a jakmile se k němu někdo přiblížil, škubal sebou a chtěl se zbavit roubíku.

„Zjistili jste něco?“ ptal se Alain.

„Řekl všecko,“ usmála se dívka Sandra. „Zjistili jsme, že je strašně citlivej na lechtání. Tak jsme ho chvíli šimrali na patách, a on nevydržel. Dokonce máme už i situační plán toho statku, kde tě drželi...“

„A kvůli tomu tě voláme,“ dodal Juan. „Potřebujem vědět, jestli je to nakresleno správně.“

Alain se podíval na plánek. „No, zdá se. Tohle je místnost, kde jsem byl zavřenej. Tohle je okno na dvůr. Tady mě vyslýchali. A tudy jsme sem přišli.“

„A venku, na dvoře?“

„Já nevím. Když mě vezli tam i nazpátek, zavázali mi pokaždý oči. Mají takovej pytel na hlavu...“

„Takže jsi nic neviděl?“

„Jenom, když jsem se podíval z okna na dvůr. Chtěl jsem vědět, jestli tam není nějaká hlídka. Neviděl jsem nic...“

„Jak ten dvůr vypadá?“

„Tam vzadu jsou nějaké konírny nebo stodola, nevím, co to je. Má to střechu ze slámy...“

„Stará sláma? Dobře proschlá?“ zeptala se Sandra.

Kluci se po ní ohlédli. „To myslíš vážně?“ rozesmál se Kim.

„Máme jim odpovědět, jestli jsme přijali jejich výzvu!“

Kim chvíli uvažoval. „No, ono v poledne... bude slušný horko! Kdyby to třeba náhodou chytlo...“

„Mezi tolika chlapama se snadno najde neopatrnej kuřák, kterej odhodí hořícího špačka cigarety, ne?“ řekl Juan.

„Stačilo by šíp s hořícím koncem,“ řekl Sebastiano. „Já umím s lukem docela dobře...“

„Podle toho, kde jsou hlídky...“ uvažoval Kim.

„Já bych to třeba zjistil!“ nevydržel Cvrček. „Obešel bych to...“

Neměl otvírat pusu, připomněl jim svoji přítomnost. Juan ho vytáhl za ucho před ostatní:

„Ty tady především nemáš co pohledávat! Tohle je válečná rada a ne mateřská školka! A když se ti náhodou podaří se sem vetřít, tak aspoň drž zobák a nepřivolávej neštěstí na svou drzou hubu!“

Cvrček urychleně zalezl, ale vypadnout rozhodně nemínil.

„Pošlu Dinkyho a Toma,“ řekl Kim. „Myslím, že to docela v pohodě zvládnou. Dinky má zkušenosti, Tom asi taky.“

„Já bych poslal ještě Aliho,“ řekl Sebastiano. „Dokáže všecko co ostatní, a je daleko silnější...“

„Dobře, Dinky, Tom a Ali. Sebastiano, pošli je hned. Alaine, tobě zatím děkuju... Vlastně, počkej. Možná bys měl vědět, že tam chceme někoho poslat se vzkazem, že přijímáme výzvu k boji.“

„A koho chceš poslat?“ ptal se Sebastiano.

„To je problém! Když se jim nebude líbit, ostříhají ho taky!“

Kluci zaváhali, dokonce ani Cvrček se moc neukazoval.

„Tak půjdu já,“ řekla Sandra. „Pro mě zákony bojovníků neplatí!“

„Zbláznila ses?“ vybuchl Juan. „Jak jim něco přelítne přes nos, nebudou s tebou dělat cavyky a ostříhají tě jako Alaina! To bys chtěla?“

„Zaprvé, co je ti po tom, co já bych chtěla? Půjdu k nim jako parlamentář, nemohou se ke mně chovat jako k zajatci. A máme taky jednoho jejich vojáka. Kdyby se mi něco stalo...“

Juan rozhodně nesouhlasil. Sandra se mu líbila a její škoda by ho rozběsnila k nepříčetnosti. Zato Kim docela souhlasil:

„Když chce jít, ať si klidně jde, co bysme jí to rozmlouvali? Myslím si to samý co ona, že vyjednavači nemohou ublížit!“

„Jestli jo, tak toho, kdo na ni šáhne, podříznu!“ rozhodl Juan a připojil se k většině.

Sandra se cítila poctěna důvěrou, dokonce si začala psát body jednání, aby náhodou na něco nezapomněla.

Pak vyhodili Cvrčka i s Alainem z jednání a kluci šli zpátky do stanu dokončit malování. Ale nebylo jim souzeno tam dojít, ježto potkali dívku se sportovním pytlem přes rameno, která se se zájmem rozhlížela po táboře. Když viděla kluky s pruhy, usmála se a Cvrček ji pozdravil.

„Ahoj,“ řekla. „Jsem tady dobře?“

„Určitě ano – jenom nevím, jestli ve vhodnou dobu.“

„Copak? Děje se něco, u čeho bych neměla chybět?“

„Právě jsme začali válku. Slyšela jsi někdy heslo Trojzubec?“

„Trojzubec? To je něco z Atlantidy.“

„No, teď je to taky náš znak a naše heslo! Bojujeme za našeho prince Enkru proti zločincům, kteří mu chtějí ublížit.“

„Není to poprvé, řekla bych. Tak jsem to stihla. Fajn.“

„Vítáme tě.“ řekl Cvrček a podal jí ruku.

„Já jsem Ťapka.“ řekla a stiskla mu ruku se zalomením palce.

Šla s nimi do jejich stanu, tam hodila svůj pytel pokud možno do kouta a usedla s nataženýma nohama. Svlékla zelenou maskovací bundu, pak přetáhla přes hlavu i tričko, a Alain vykulil údivem oči, když si všiml tetování na jejím hrudníku. Na obou ňadrech měla lotosové květy, symbol něžnosti a čistoty.

„Tohle je príma, nebejt pořád sešněrovaná!“ řekla a natáhla se na Cvrčkovo lůžko.

„Odkud jedeš?“ ptal se Cvrček pro začátek opatrně.

„Z Bruselu. Byla jsem v Bruggách v galerii. Dělám dějiny umění.“

„Ty studuješ?“

„Ne, fotografuju staré obrazy. Vládní zakázka.“

„Vypadáš na čarodějku...“

„To určitě jenom vypadám.“

Ťapka si přejela dlaní přes obličej. Cvrček si všiml, že vytřepala prsty směrem k zemi. „Jdu se koupat, kdo jde se mnou?“

Pak svlékla vše, co měla. Po těle měla ještě řadu podobných něžných malovánek a Alain si ji prohlížel s velkým údivem. Zato Sebastiano, kterého potkali cestou k moři, na ni zíral s netajeným podezřením.

„Copak ty jseš zač?“

„Já jsem Ťapka.“ řekla a podala mu ruku.

„Sebastiano. Jsem jedním z náčelníků...“

„To jsem ráda. Tak se ti hlásím do boje. Prý sháníte lidi...“

„Jde o to, jestli se sháníme zrovna po tobě. Nevypadáš na rváče!“

„Jen se neboj – k nějakýmu užitku třeba budu!“

Sebastiano pozorně prohlédl její tetování, dokonce strčil nos až k lotosovým květům na jejích prsou. „To jsou Ironské barvy! To tetování ti dělali u Asthry!“ obvinil ji.

„Asthra je moje paní.“

Sebastiano neřekl už nic. Jen potřásl hlavou a šel.

A tak šli k moři a koupali se. Cvrček vyprávěl Ťapce, co se stalo Alainovi – Ťapka se mu chvíli smála a chvíli ho litovala. Alain nevěděl, co má říct – ta dívka se mu líbila a současně se mu zdálo, že je něčím nebezpečná, aniž by věděl, čím.

„Zkusíme to,“ řekl mu Cvrček a vybalil svačinu, když zrovna odběhla. „Hele, Ťapko, chceš kousek housky se šunkou? Je strašně dobrá..“

„Nemám chuť, už jsem jedla...“ zasmála se.

Cvrček se rozdělil s Alainem. „No, a je to jasný!“ konstatoval.

Plukovník Aldrich vyčkával. Čas ubíhal a od vyzvědače nepřišla žádná zpráva – ani ostatní muži, které vyslal do města a okolí, nic nehlásili. Jenom sem tam nějaké děti, které někam spěchaly – ježto nikdo nevěděl, kdo patří k Enkrovi a kdo je obyčejný turista, Aldrich nedovolil zasáhnout.

„Možná se ten kluk skrývá někde v lese,“ vysvětlil Riordanovi, který si o zvěda dělal starost. „Je to pěkně složitá akce, co jsem mu dal za úkol...“

„Měl jsi poslat víc mužů,“ řekl Riordan. „Jeden nestačí!“

„Kdyby jich bylo víc, všiml by si toho!“

„Možná. Stejně si myslím, že rovnou k princovi nepůjde. Zvlášť, jestli Enkra skutečně odejel na nějaké lodi.“

„Nevěříš tomu?“

„Věřím. Ale... Enkrovi se mi nechce moc věřit. Má dost rozumu na to, aby obelstil nás všechny. I ty svoje kamarády. Jenom to, že tady nechal svoji motorku, mě přesvědčuje, že se vůbec vrátí.“

„Tu jeho motorku jsem nařídil pečlivě hlídat. Mohlo by se stát, že by si pro ni přišel...“

„Taky doufám, že to udělá. Ale nemyslím, že ho chytíme při tak banální příležitosti. Nejdřív mu budeme muset odříznout možnost se někde schovat, pak na něj můžeme uspořádat hon...“

Muži popíjeli whisky a klidně diskutovali. Bylo horko k padnutí, všechny to nutilo ke spánku. Aldrich se přinutil vstát a jít na obhlídku; chlapi polehávali na dvoře, hráli karty, pili pivo z plechovek a kouřili. Plukovník jednoho chytil, jak odhodil žhavý oharek cigarety rovnou do sena, rozsypaného po dvoře ještě od bývalých majitelů.

„Ty hovado! Chceš, abychom tady vyhořeli? Nevidíš, co je tady všelijakýho suchýho paliva? A ty střechy ze slámy, jak to jednou chytne, už to nikdo neuhasí! Copak nemáš v hlavě vůbec rozum?“

Voják stál v pozoru a tvářil se tupě. Aldrich nad ním mávl rukou. „Jestli ještě někoho chytím, že kouří tady na dvoře, rozbiju mu vlastnoručně hubu!“

Vylezl na půdu, kde se nacházela pozorovatelna. Dva muži, kteří tam hlídali, ho uvítali v pozoru.

„Tak co? Nikde nic zvláštního?“

„Nic jsme neviděli! Sledujeme celé okolí, nikde se nic nehnulo!“

Plukovník si vzal dalekohled a rozhlížel se po okolí. Nedaleko odtud se na pastvině popásaly černobílé kravky, někde dál štěkal pes. Nebylo vidět žádného človíčka, ani stromy, ani křoviska táhnoucí se skoro až ke statku, se nepohnula – bylo bezvětří a země se tetelila žárem.

„Mějte oči otevřené a nechrápejte mi tu!“ řekl plukovník a slezl z pozorovatelny. Oznámil situaci Riordanovi a potom si lehl na pohovku, aby na chvíli zdříml.

V křoviskách nedaleko statku se krčili tři kluci. Tom ukázal ostatním na prstech: „Ve vikýři je pozorovatelna! Viděl jsem odlesk slunce na dalekohledu, jak se rozhlíželi...“

„Šlo by to támhle tou strouhou...“ ukázal Dinky.

Černoch Ali zakroutil hlavou. „Tamtudy se neprotáhnu...“

Dinky se usmál a ukázal na sebe.

„Uvidí tě hlídka, která obchází okolo...“ ukázal Tom.

„Počkám, až se nebude dívat...“

Domluvili se. Dinky si připravil prak, Ali zapálil cigaretu. Jako jeden z mála Arminů uměl kouřit, takže ho sledovali, jak tahá z cigarety a chrání ji dlaní kvůli kouři. Pak ji podal Dinkymu, ten ji vzal do úst a plazil se příkopem, táhnoucím se ke statku. Když se dostal do zorného pole muže, obcházejícího z této strany objekt, schoval se za starým žebřiňákem bez kol, který tam vyhodili a nechali osudu. Tam čekal dlouhou dobu, dokud se muž nevydal na obchůzku opačným směrem. Viděli jenom, jak potahuje z cigarety a snaží se, aby mu nezhasla a aby se neudusil kouřem. Pak voják udělal několik kroků. Dinky vzal cigaretu, vložil ji do praku. Několik rychlých kroků, natáhl prak a vystřelil cigaretu na slaměnou střechu – vzápětí udělal dlouhý skok a už ležel na svém místě za žebřiňákem.

Zpátky se plížil velice rychle – kluci mu pomohli skrýt se v křoviskách. „Nic se tam neděje!“ řekl zklamaně.

„Počkej... třeba se rozhoří!“

Vydali se na zpáteční cestu; plížili se přímo pod pozorovatelnou, proto museli lézt pomalu a dávat pozor, aby nerozvlnili křoví. Teprve když byli dost daleko, mohli se zvednout.

V té chvíli zaslechli křik, vzteklý a rozčílený. Někdo vykřikoval, že ti pitomci shoří i s celým domem, a přál si vodu na hašení. Dinky se rozesmál:

„Povedlo se! Uvidíme, co na to řekne Kim!“

Viděli, jak ze statku stoupá kouř – zřejmě se pokoušeli hasit, ale nějak se jim to nedařilo, protože kouře neubývalo. Pak vyšlehl i plamen, a za chvíli plápolala celá střecha.

Kluci samozřejmě na nic nečekali a spěchali co nejdál. Zastavili až na okraji lesa a se zájmem přihlíželi, jak se vojáci marně snaží požár uhasit.

Sebastiano přiběhl od města. Byl dost udýchaný, ale smál se na celé kolo. „Ve městě už startují hasičské stříkačky! Uvidíme, jak si s tím konkurence poradí!“

Ozvalo se houkání hasičů, takže se kluci rozběhli ke statku. Viděli, jak vojáci strhávají plápolající slámu ze střechy, polévají ohrožené objekty a stříkají z minimaxů pěnu. Potom se tam objevil i požární vůz a podařilo se mu uhasit konírnu – sám statek prozatím nechytl, tomu se podařilo vojákům zabránit.

„Neshořelo to všechno,“ litoval Dinky. „Já myslel, že bude větší fajrák... měli jsme to polejt benzínem!“

„Poznali by, že je to schválně,“ řekl Sebastiano. „Já měl taky různý nápady... ale myslím, že tohle nebudou přičítat nám!“

Velitel požárníků zatím diskutoval s plukovníkem Aldrichem, který se mu představil jako vedoucí sportovního klubu, který má ve statku soustředění.

„Můžete mi vysvětlit, jak k tomu požáru došlo?“

„Nevím, pane! Zakázal jsem všem mužům, aby kouřili v objektu a jeho bezprostřední blízkosti, takže si myslím...“

„Já si myslím, že vaši chlapi nevěděli nic jiného, než odhodit špačka nebo sirku do slámy! Jak jste to vůbec pozorovali?“

„Najednou začala hořet střecha! Nikdo z našich chlapů to jistě nezavinil...“ ukazoval plukovník.

Požárník se prošel po dvoře a sebral několik špačků. „A tohle?“

„Já vím – ale přesto mám obavy, že to zapálil někdo schválně!“

„Máte na někoho podezření?“

„To ne – ale potloukají se tu všelijací divní lidé...“

Požárník si ho kriticky prohlédl. „Vaši sportovci taky vypadají divně, jen co je pravda. Nemyslím, že by to byly zrovna vzory všech ctností! Buďte rád, že jste nevyhořeli do základů!“

Plukovník se s tím spokojil a byl rád. Ale když hasiči odjeli, svěřil se Riordanovi: „Nic bych za to nedal, že to byli ti kluci! Umějí prý zapalovat na dálku!“

„To dělali za války, takovými velkými zrcadly,“ mávl rukou Riordan. „Teď už to určitě dělat nemohou!“

„Chvíli nato, co jsem chlapům zakázal kouřit, to chytlo! To přece není samo sebou, to mi nevymluvíš!“

„Tvoji chlapi zkrátka neposlouchají! Jako kdybys je neznal!“

Málem se pohádali – pak ale radši šli zjistit rozsah škody. Konírna, v níž byli ubytováni někteří vojáci, byla bez střechy a poněkud ohořelá, ale bylo možné v ní zatím bydlet. Aldrich všem pořádně vynadal a poslal je spát, protože v noci bude možná třeba provést další akci.

Když mu hlídka ohlásila člověka, přibližujícího se k objektu, plukovník rázem ztratil ospalost i únavu.

„Už to začalo! Možná, že ten požár je přivolal! Okoukli to, a přišli se podívat...“

„Je to holka!“ oznámil muž z hlídky.

„Holka?“ oba muži na sebe pohlédli s překvapením. „Co je zas tohle za nesmysl?“

Dívka došla k bráně a oznámila seržantovi, veliteli hlídky:

„Přicházím vyjednávat s vaším velitelem.“

„Ty že chceš s námi vyjednávat? Copak ses zbláznila?“

„Vyzvali jste nás k boji – a já jsem tady, abych vám dala patřičnou odpověď. Zaveď mě k veliteli!“

Seržant ji tedy předvedl před plukovníka.

Dívka byla neurčitého věku mezi patnácti až dvaceti, ale nejspíš vypadala na čtrnáct. Měla krátké tmavé vlasy dost neurčitého střihu, kostkovanou košili s koženými chrániči na zápěstí, džínsy a vojenské boty. A veliké, pozorné a hluboké oči.

„Já jsem Sandra...“

Plukovník Aldrich jí svoje jméno zůstal dlužen.

„Za koho mluvíš?“ zeptal se.

„Za kamarády, kteří jsou tady ve městě na prázdninách.“

„Chtěl jsem mluvit s princem.“

„Princ Enkra tady není.“

„Kde je?“

„Nevím. Vůbec tady není, neviděla jsem ho.“

„Kolik je tady Arminů?“

„Nevím. Pár našich odjelo, když se dozvěděli o té tvojí výzvě. My jsme zůstali a těšíme se na hru.“

„Ty snad chceš taky bojovat s mými vojáky?“

„Proto jsem tady.“

„Máš odvahu, holčičko!“

Sandra pokrčila rameny a neřekla nic.

„Teď si představ, že bych tě mohl chytit a ostříhat,“ usmíval se Aldrich. „Líbilo by se ti to?“

„Můžeš udělat, co je ti libo,“ usmívala se Sandra stejně mile. „Prvního, který na mě sáhne, sice zmrzačím, ale ti ostatní by nade mnou mohli vyhrát. Jestli ti nevadí, že jsem vyjednavač.“

„Neříkej, že jsi tak dobrá v boji!“

„Nejsem nic moc. Ale neztratím se.“

„Takže se vážně nebojíš toho ostříhání?“

„Generále, ty zřejmě rád riskuješ, co? Ale dobře, když chceš. Já ti nic nebudu rozmlouvat. Jen bych ti chtěla poradit, abys nejdřív přemýšlel a až potom něco nařizoval...“

„Ty taky riskuješ ráda, ne?“

„To je rozdíl. Já si to můžu dovolit.“

„Mohli bychom ti udělat i jiné věci, které by se ti třeba nelíbily. Je tady hodně mužů, kteří by v tobě mohli najít určité zalíbení, i když jsi ještě skoro děcko...“

„Každou holku jednou někdo znásilní,“ řekla Sandra bezstarostně. „Já bych si ho potom našla a zabila bych ho.“

Aldrich se rozesmál. „Myslíš, že tohle vezmu vážně, holčičko?“

„Tys někde slyšel, že nesmím nikoho zabít, že? V tomto případě to neplatí tak docela. A my máme jiné možnosti, jak někomu vrátit zlo, které nám dal!“

„Už se klepu hrůzou!“

„Jedna kamarádka se dostala do podobné situace. Nějaký muž se jí násilím zmocnil, ačkoliv to nechtěla. Ve chvíli, kdy se jí dotkl, mu vložila do mysli impuls energie. Ten muž nosil od té chvíle svoji smrt s sebou. Nikdo mu neublížil, ale stejně do roka zemřel vlastní rukou. Nemohl snést svoji touhu...“

„Touhu po čem?“

„To nikomu neřekl.“

Plukovník zaváhal. Sandra nemluvila jako dítě, i když tak vypadala. Její hlas byl tichý a mírný, ale velmi naléhavý, a jemu se zdálo, že by se možná měl zamyslet nad tím, co říká.

„To jsou jenom pohádky!“ řekl nejistě.

„Dívej se mi do očí a dotkni se mé ruky!“ vyzvala ho.

Dívat se jí do očí nebylo nijak nepříjemné – měla krásné oči. Tak Aldrich natáhl ruku a dotkl se jí konečky prstů – ale vzápětí ucukl, protože dostal úder jako elektrickým proudem.

„Tohle je taky jenom pohádka?“ ptala se Sandra s úsměvem.

„Jak jsi to udělala?“ Aldrich si třel ruku. „To je nějaký fígl!“

„Ovšem, je v tom fígl. Vůbec žádnou ránu jsi nedostal, takže nechápu, proč hledáš stopu po popálení. Jenom sis to myslel.“

„Hypnóza? Potom nechápu, proč mi to prozrazuješ!“

„Takhle si hrají malé děti. Dospělí umějí jiné věci.“

Aldrich polkl dvakrát naprázdno. „Například jaké?“

„Například umějí aplikovat karmický zákon na svoje podmínky. Už jsi někdy slyšel tento termín?“

„Byl jsem ve Vietnamu a jednal s buddhisty.“

„Potom víš, že svůj život si můžeš představit jako váhy. Na jednu jejich misku kladeš činy dobré, na druhou činy zlé. Podle toho, kterých je víc, získáš tělo v příštím zrození, generále.“

„Nejsem generál, jenom plukovník.“

„Nevadí. Máš třeba šanci tu hodnost získat, když nás porazíš.“

„Říkáš to obdivuhodně klidně. Chceš mi v tom nějak pomoci?“

„Jsou to hry bojovníků. Já nejsem bojovník a pokud si hraju, je to jenom odpočinek mezi vážnou prací.“

„Chceš říct, že jsi to, čemu se u vás říká čarodějka?“

„To ne. Jenom se učím.“

„Rozumím. Proto poslali tebe k tomu vyjednávání. Znáš podmínky? Koho chytíme, toho ostříháme!“

„Souhlasím.“

„Včetně vašeho prince.“

„Když ho chytíte, budete mít možnost.“

„Pochopitelně, že ho chytíme! Ostříháme každého, místní lidi i Arminy, každého, kdo se proti nám postaví. Včetně děvčat!“

„Souhlasím.“

„To jsou všechny naše podmínky!“

„Výborně. Teď bych chtěla vědět, co budeme my dělat s Vašimi vojáky, které dostaneme.“

„Ty si myslíš, že se vám podaří chytit nějakého našeho muže?“

„Jednoho už jsme chytili.“

Plukovník Aldrich se zarazil, pak se rozesmál. „Pořád mi nešlo na rozum, proč jsi tak klidná! Teď už to chápu...“

„Správně chápeš, generále.“

„Musíte ho okamžitě propustit!“

„Hned, jak se vrátím ke svým kamarádům.“

„Aha... Ale stejně nepředpokládám, že byste chytili ještě někoho jiného. Musela to být nějaká náhoda.“

„A když ano, co s ním můžeme udělat?“

„Jestli chcete, můžete ho taky ostříhat!“

„U většiny tvých vojáků bohužel není co.“

„Pochopitelně. Vlasy jsou ozdobou ženy, ale ostudou vojáka. Naši muži chodí ostříhaní nakrátko.“

Sandra se přívětivě usmála. „Dobře. Koho chytíme, toho vyzdobíme barvou. Máme kvalitní rostlinné barvy – například naše černá vydrží měsíc. A jiné barvy umíme taky, však sám uvidíš...“

„Co... natřít barvou? A ještě navíc nesmytelnou?“

„Pěkně je pomalujeme, a vymyslíme na ně nějaké pěkné vzorky...“

„I... na obličeji?“

„To především. Ale i po celém těle, nám tolik na té troše barvy nezáleží. Kluci se musejí pocvičit ve výrobě chemických látek...“

Aldrich se moc přívětivě netvářil. „Nezdá se ti to trochu nefér?“

„Proč? Jak vy k my, tak my k vy!“

„Jenže, my jsme dospělí lidé a vy děti! Dalo by se říct, že na vás tolik nezáleží...“

„Jak komu, generále. A my jsme tě nevyzvali! Ještě to můžeš klidně vzdát. Ale až budeš pobíhat po světě a zářit všema barvama, tak nám nic nevyčítej...“

„Až ty budeš chodit po světě ostříhaná, nebude to o moc lepší!“

„Já to beru. Hra je hra...“

„Až se příště sejdeme, už tě nebudu šetřit!“

„Nemusíš – já tebe taky ne. A ještě maličkost: jde o majetek zajatců. Nechali jste si Enkrovu motorku, takže jestli se nám bude něco líbit, taky si to necháme. Doufám, že souhlasíš...“

„To tedy nesouhlasím! A tu motorku jsme si nenechali, princi Enkrovi ji ochotně a rádi vydáme!“

„No dobře. On si pro ni příležitostně přijde; radím vám, abyste se na to netěšili. Kdybys ji dal mně, bylo by to bez potíží...“

„Já tě chápu. Ale nedám, protože nejsem úplně padlej na hlavu. Kdo vyhraje, dostane kořist, tak je to ve vašich zákonech, ne?“

„Jak chceš. Kdy to začne?“

„Myslel jsem, že už to začalo.“

„Zdá se, že rád riskuješ, generále. Jsem ráda, že jsem tě poznala. Je málo lidí, kteří si troufnou probudit draka...“

„Co zase znamená tohle?“

„V každém bojovníkovi spí drak – když je probuzen, začne zkoušet svoji sílu. Málokdo si troufne probudit ho. Ale ty ano. Jistě víš, co děláš, jinak by mi tě bylo líto.“

„Někdy se ještě musíme potkat, čarodějko Sandro. Až tě chytneme a ostříháme, pozvu si tě někdy, a budeš mi vyprávět všechny svoje pohádky. Je to velice zajímavé.“

„A mělo by to účel? Pochopil bys je?“

„Leccos možná chápu. Nežiju v tak velkém klamu, jak si myslíš.“

Sandra se usmála. „Požádá-li mne někdo o poučení, nemohu ho nikdy odmítnout. Vysvětlili ti tři kvality hmotné přírody?“

„Ano. A ty mi chceš říct, že žiju v kvalitě nevědomosti, že?“

„Jestliže ne, snad pochopíš. V tuhle chvíli jsem příslušníkem smečky, bojovníkem, který musí dodržovat příkazy své varny. Jestli mne zbavíš vlasů, zbavíš mne taky poslušnosti. Potom už budu odpovědná jen sama sobě a Bohu.“

„Probudím v tobě draka?“

„Ne, to platí pro bojovníky. Já nevím, co budu potom. Nevím ani přesně, co jsem nyní. I pro mne je to hra, generále...“

„Víš, že se na naše setkání docela těším? Dám si na tobě záležet, já osobně! A bude ti to slušet, holčičko!“

„Já se na naše setkání těším daleko víc...“

Podali si ruce. „Přeju ti hodně štěstí.“

„Já tobě také...“

Plukovník zavolal strážného a nechal Sandru doprovodit za bránu statku. Když za ní hleděl z okna, vstoupil Riordan.

„Poslouchal jsi?“

„Samozřejmě. Myslím, že to dopadlo docela dobře.“

„Zvláštní dívka – myslím, že už chápu, proč poslali zrovna ji. Chvíli jsem se zabýval myšlenkou dát ji ostříhat hned.“

„Proč jsi to neudělal? Počítala s tím...“

„Myslíš, že se jim může podařit chytit někoho z mých chlapců?“

„Počítat s tím musíme. Co se dá dělat, budou barevní...“

„To bude pěkná ostuda!“

„Jejich ostuda bude daleko větší.“

Aldrich mlčel. Díval se na dívku, která ráznými chlapeckými kroky odcházela polní cestou.

„Co myslíš... mají víc takových jako je ona?“

„Záleží na tom? Aspoň bude větší ostuda...“

Aldrich chvíli mlčel. Pak řekl:

„To tedy docela jistě bude.“

Kim nemařil čas. Navštívil Pasquala, přesně řečeno schovával se v jejich zahradě, dokud se chlapec neukázal v okně. Pak tiše zapískal a naznačil mu, že s ním chce mluvit.

Pasqual to považoval za zázrak – málem se přerazil na schodech, jak letěl na zahradu. Společně zalezli za křoví, a Kim řekl:

„Potřeboval bych tvoji spojovací síť...“

„Jsem ti k disposici – a co se děje?“

„Vedeme válku. S Američany.“

„Přímo v Americe?“

„Ne, tady v Troissy. Přišli sem za námi, chytili Alaina z Leonovy smečky a ostříhali ho. Vyhrožují nám, že nás ostříhají taky. Když nás ovšem chytnou...“

Pasqual mžoural očima za brýlemi. „A co budeš dělat?“

„Vyhlásím poplach pro všechny kamarády.“

„Po telefonu?“

„Když mi v tom pomůžeš...“

„Hrozně rád, ale teď je doma maminka! Tak okolo sedmé půjdou s tátou na nějakou návštěvu, budou tam jistě do desíti. Stačilo by večer?“

„V sedm budu tady v zahradě.“

„Fajn. Já budu čekat...“

Kim zmizel a Pasqual běžel domů. Vypadal, jako kdyby dostal šok a reagoval značně nepřítomně – ale protože takhle vypadal většinou, nepřišlo to jeho rodičům moc divné.

Při návratu do tábora narazil Kim na dívku velmi elegantního vzezření a oblečení. Zamračil se, neboť se mu nezdála.

„Co ty tady chceš?“ vyštěkl na ni.

„Pomáhat, co jinýho? Já jsem Lejdy, Ťapka mě zná...“

„Že tě zná Ťapka, to není moc extra doporučení! Já jsem viděl Ťapku dneska poprvé... a nejsi na to trochu stará?“

„Je mi devatenáct, a co má bejt?“

„A víš, o co se tu hraje?“

„Nějaký boje a nějaký stříhání. S vojáčkama. Beru.“

„A jseš si vědomá, že v tom můžeš taky zůstat?“

„Jasně. Veliký bubu všude. Jenže, já bubu nebojím...“

„Hele, to je hra pro nás, co jsme v Černý Lilii, z tý jsi už jistě dávno vypadla. Tak vypadni i vodsaď a nech nás bejt.“

„A co támhlety Němci? To nejsou dospělý lidi?“

„Ti se k nám přidali, my jsme je neukecávali. Chtějí to vidět, tak snad můžou vočumovat, ne?“

„Tak až to začne, já si sednu do první brázdy.“

Kim sprostě zaklel a sháněl se po Ťapce. Jenomže ta přišla celá rozzářená a velmi spokojená se svojí činností.

„Líbí se ti Lejdy? Je to jedna z nejlepších tanečnic, co znám.“

„Cože, tanečnice? Naposledy taková, co chodí s chlapama a...?“

„Jo, právě taková. Ale říkají, že je fakt dobrá.“

„Nesouhlasím! Lejdy, seber se a táhni! Tohle není pro tebe!“

„Jsem z arminský krve a jsem stejně dobrá, jako ty nebo každej jinej kluk! Že jsem holka a tančím s chlapama, který za to možná nestojej, to snad není chyba!“

„Je to chyba, a pro mě dost podstatná!“

„Jestli rozhodnou kamarádi, abych tady nebyla, tak se seberu a půjdu. Ale ty sám o tom rozhodovat nebudeš!“

Kim s kletbami sehnal Juana a Sebastiana. Bohužel, Sebastiano ho trpce zklamal. „Proč by tu nemohla bejt? Já proti ní nejsem!“

„Ale co tady bude dělat? K boji se nehodí, a svádět nepřátele snad nepotřebujeme!“

„Ťapka povídala, že ji na něco potřebuje...“

„Ťapku jsem sem taky nezval!“

Ťapka poslouchala a jen se usmívala. Teď promluvila:

„Může nám pomoct se zpíváním při večerním ohni. To taky umí.“

Kim se ocitl mimo obraz a chvíli nechápal. Pak mu to došlo.

„Jaký zpívání? Jakej oheň? Co to zas vymejšlíte?“

„Jdeme do boje,“ vykládala mu Ťapka, mírně a trpělivě. „Přece musíme uspořádat nějaký zasvěcení, ne? Lejdy nám pomůže zpíváním, tancem a tak, už jsme se dohodly...“

„Já vím, že čarodějky bejvaj různý,“ Kim se pokusil ovládnout své rozhořčení. „Ale tahle k vám přece nemůže patřit!“

Ťapka na něj mluvila jako na malé dítě, což ho štvalo: „Kamarádka Lejdy dělá do jisté míry chybu, když nedbá na rituální čistotu svého těla a dovolí, aby se jej dotýkali muži, kteří jsou mimo čisté společenství a vyšší kastu. Ale nyní touží po tom, aby dobrými činnostmi napravila toto poklesnutí a vrátila se zpět ke své oddané službě...“

„Já nevím, o co vám jde!“ vrčel Kim. „Sešlo se nás tady pár kluků a chceme bojovat s nepřáteli, kteří nás vyzvali! Vy holky do toho chcete vnášet zmatek!“

„Když za císařství začala válka, bylo zapotřebí provést taky zasvěcení!“ řekla Lejdy. Jestli tichý a laskavý hlas Ťapky Kima nebezpečně dráždil, tak proti hlasu Lejdy měl ještě větší námitky. Bylo na něm možno poznat, že trávila určitou dobu v prostředí, kde popíjela alkohol, kouřila cigarety a řvala písně zřejmě nikoliv duchovního obsahu.

„Nežijeme za císařství!“

„A jseš si tím jistej? Až se ráj vrátí, a znovu vzlétnou na stožáry naše posvátné prapory...“

Kim se chytil za hlavu a zacpal si uši.

„Dělejte si co chcete!“ rozkřikl se. „Když o to tak stojíte, tak si můžete jet po svý linii, ale samy mezi sebou! Mě s ničím neotravujte a taky mi nic nedávejte za vinu!“

„Mám to považovat za souhlas, abychom tady zahájily činnost řádu Čistého Srdce?“ zeptala se mírně Ťapka.

Kim zamlel naprázdno spodní čelistí a nebyl mocen slova. Sebastiano se šklebil.

„Je samozřejmé, že v tom případě za tebe převezmeme starost o zdravotní stav tvých bojovníků, a také o jejich duševní rovnováhu. Postaráme se, aby tvým statečným mužům nechybělo nic, co pro ně můžeme z titulu svých znalostí udělat...“

„Dost!“ zalkal Kim. „Ano, když chcete...“

„Je to naše povinnost...“

„Která z vás bude abatyše?“

„Dohodneme se a dáme ti včas vědět.“ řekla Ťapka a odešla i s Lejdy.

Kim chvíli vztekle nadával. Pak vyhlásil mimořádný trénink a šel vybušit všechny, kteří mu padli pod ruku.

Errata:

30.05.2021 11:44