Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kim přišel k Pasqualovi přesně o sedmé, Pasqual ho už čekal. Spolu vyběhli po schodech a zmizeli v Pasqualově pokoji.

„Kam budeš všude volat?“ ptal se Pasqual.

„Mám na to celý seznam,“ Kim vytáhl z kapsy papír. „Víš co, budeš odškrtávat, kam se dovoláme, jo?“

„Jasně. Kam nejdřív?“

„Do Marseille. Tohle číslo.“

Pasqual měl založenu modemovou kartu, takže vyklepal číslo a podal Kimovi sluchátko.

„Armand? To jsem rád, že seš to ty. Poslouchej: Vyhlašuji heslo Trojzubec! Nepřítel jsou Amíci, tady v Troissy. Jestli tě napadne něco, co by se jim dalo vyvést, klidně to můžeš realizovat, ale jenom po dobrým, zatím. Jinak očekávám všecky kamarády, který se nebojí ostříhání, tady v Troissy-sur-Mére. Můžete přijet autobusem, na lodi nebo třeba vlastním autem. Co nejdřív...“

Dokud Kim mluvil s lidmi z Francie, Pasqual rozuměl. Když ale přešel na Itálii, Španělsko a Německo, už se začal trochu divit.

„Kolik ty vlastně umíš jazyků?“

„Všechny...“ Kim stručně vysvětlil Pasqualovi situaci a ten s lítostí sledoval, jak štěbetá japonsky nebo nějak podobně.

„To by se mi taky líbilo, umět řeči...“

„No... když budou mít holky čas, třeba tě něco naučej.“

„Co... ono by to nějak šlo?“

„Jo, pokud nevymlátím všecky čarodějky jako škodnou...“

Když Kim odškrtal všechny adresy, vstal a protáhl se.

„Tak ti děkuju, víc pro vítězství udělat nemůžem. Dobrá mašinka... hele, nechceš jít k nám na oheň? Třeba by se ti to mohlo líbit...“

Pasqual po tom nesmírně toužil, ale sám by se to neodvážil nikdy navrhnout. „A... to by šlo?“

„No jasně! Jenže... co vaši, když nebudeš doma?“

„Až se vrátí, budu už spát. Nebudou mě budit!“

„Oheň bude možná trvat dlouho do noci...“

„S tím počítám. Dám do postele svýho největšího medvěda a zakryju dekou. Budou myslet, že jsem to já...“

Pasqual sundal z knihovny plyšového medvěda a nainstaloval do postele. Když se člověk podíval ode dveří, vypadalo to, jako by tam spal člověk.

„Máš docela dobrý nápady! Tak padáme!“

Vyšli ven, proběhli zahradou, malými dvířky a uličkami k přístavu a k turistické oblasti.

„Jen tak pro pořádek – naši nepřátelé jsou Amíci, dost drsný. Chtějí nás ostříhat...“

„Vím. Slyšel jsem, jak jsi to říkal do telefonu.“

„A co ty na to?“

„Nic. To je spíš tvoje věc... ty jsi silnější...“

„Když tě chytnou, nebudou s tebou dělat žádný cavyky!“

„Já s nima taky ne.“

Kim se zasmál, plácl ho do ramene a rozběhl se. Pasqual běžel za ním, co měl síly, i když nebyl zvyklý běhat rychle.

U tábora potkali hlídku – Kim se zajímal, co se děje a strážný odpověděl, že nepozoroval nic zvláštního.

„Očekával bych, že v noci zaútočí...“

„Já spíš myslím, že ne. V noci jsme silnější my, a oni to vědí! Před chvílí se vrátili psi, co tam hlídkovali. Nic se neděje...“

„To je divné... no dobře! Měj oči otevřené!“

V táboře byl málokdo, všichni byli u moře na široké pláži. Kim zašel do svého stanu, svlékl se, vlasy načesal do stran a do nich zasunul orlí péro. Pasqual chvilku váhal, potom se taky svlékl. Poprvé v životě. S úžasem sledoval zlatohnědou pokožku svého kamaráda, mohutné svaly, tetování z podivných ornamentů.

„Je slavnost, tak musíme vypadat, ne?“ smál se Kim. „My chodíme nejradši nazí... to si zvykneš...“

Pasqual radši neříkal nic. Šel s Kimem na pláž, a sledoval lidi kolem, většinou nahé, vyzdobené pomalováním, péry ve vlasech a podivnými amulety na krku, zápěstích a kotnících. Nikdo z těch divoce vyzdobených lidí mu nevěnoval žádnou pozornost, což bylo dobře, protože se jich Pasqual velice bál.

Na pláži stavělo několik kluků hranici. Velela jim Ťapka a Sandra, jmenovaná abatyší řádu Čistého srdce. Stranou usedlo několik bubeníků; ještě se nezačalo, ale už začali vybubnovávat temnou, trochu znepokojivou melodii, působící jako vzdálené hřmění. Když je Pasqual slyšel, přebíhal mu po zádech mráz. Ty bubny byly vydlabané z velkých dřevěných špalků a potažené kůží, a kluci do nich bušili dlaněmi i prsty, jak bylo zrovna zapotřebí. Jeden však měl buben indický na řemeni přes krk, a na ten vyluzoval odlišný rytmus než druzí.

„Co se bude dít?“ ptal se Pasqual šeptem.

„To by mě samotného zajímalo...“ řekl zamračeně Kim.

Prozatím se sešli všichni náčelníci.

„Vrátil se Hasan a ostatní se čluny,“ hlásil Juan. „V noci nemá cenu na moři hlídkovat, i kdyby se Enkra objevil, stejně by ho neviděli...“

„K sakru, kde může být? Už tu měl být dva dny... co když už ví, že po něm jdou, a organizuje nějakou akci sám?“ ptal se Kim.

„Já bych na jeho místě docela určitě něco zkusil,“ řekl Juan. „Když uvážíme, že neví o naší přítomnosti, je dost nebezpečný se pouštět do boje jenom s místními...“

„To je pravda. Ostatně, jak jsi ty dopadl, Sebastiano?“

„Prošli jsme s Alainem jejich skrýše, ale nikdo tam není. Jenom trosky tábora. Hledal jsem tu jejich lišku, taky nikde nic.“

„Kde tedy jsou?“

„Nevím. Alain taky neví. Odtamtud odešli ve velkém spěchu, stopy se ztrácejí na skále. Potřebovali bysme asi psa, ale všichni psi hlídali nepřátele...“

„Zítra se tam podíváme znovu a pořádně! Přece nemohli zmizet ze světa!“

„Co když je Enkra někam odvedl? Možná se vrátil tajně, proklouzl i Hasanovi, a teď se s nimi někde skrývá...?“

„Nechal jsem na skále značku.“ řekl Sebastiano.

„Doufejme, že ji Enkra objeví včas. Nelíbí se mi, že s ním nejsme dohodnutí na společném postupu. Kdybysme o sobě věděli, byl bych daleko klidnější...“

„Možná bysme to měli ohlásit aspoň tomu chlapíkovi od tajné služby, Kime! Třeba by ho to zajímalo...“

„Plukovník Brantner? Myslím, že ten by nám nepomohl. Není to příjemný člověk a choval se ke mně dost nepřátelsky!“

„Teď, když jsme v boji, by se třeba choval jinak než v míru. Měl bys s ním promluvit...“

„Dobře. Chodí každé ráno na procházky po pobřeží, já si ho tam zítra ráno najdu a řeknu mu to. Možná už se to dozvěděl jinak, ale pro jistotu... a aby neřekl...“

Pasqualovi z toho šla hlava kolem. Kim ho vzal za ruku a přivedl ke dvěma dalším klukům. Jednoho z nich Pasqual znal, věděl, že se jmenuje Alain, ale nebyl by ho poznal, protože byl ostříhaný a od hlavy k patě pomalovaný černými pruhy, připomínajícími tygra. Taky druhý kluk byl pomalovaný jako tygr, ale měl vlasy, a dost dlouhé.

„S Alainem se asi znáte, a tohleto je Cvrček. Cvrčku, ty si ho vezmeš na starost a když bude třeba, postaráš se o něj. Všecko mu vysvětlíš! Je to Pasqual, pomáhá nám se spojovací technikou!“

„Ahoj!“ řekl Cvrček a podal Pasqualovi ruku. Ten už věděl, jak ji má stisknout, ale zaváhal, když měl podat ruku Alainovi.

Alain taky váhal. „Kime, víš, že tohleto je starostův kluk?“

„Vím, říkal mi to.“

„A víš taky, že je to srab a náfuka, kterej se s náma nikdy ani nechtěl bavit?“

„Nemůžeme být všichni stejní. Možná s vámi nekamarádí, ale v žádném případě není srab. Kdyby byl, nebyl by tady s námi.“

„Leon by ho do party nevzal!“ trval na svém Alain.

„Leon skončil kvůli svým předsudkům v pasťáku a ty pod dvěma noži! Já Pasqualovi věřím, a myslím, že je stejně dobrý jako kterýkoliv z nás! Chtěl bych, aby byl naším kamarádem!“

„Ať řekne sám, jakej na nás vždycky byl!“

Pasqual se díval z jednoho na druhého. Vypadalo to, že se rozbrečí, ale místo toho řekl: „Kluci u nás nejsou jako vy, Kime. Jsou suroví a zlí, a nechtěli se mnou nikdy kamarádit!“

„A přece jsme v jednom táboře a stojíme tu bok po boku! Vidím, že na obou stranách jsou zbytečné předsudky. Možná jsi zatím marně hledal kamarády, Pasquale. Ale možná také, že jsi je nehledal tam, kde jsi je mohl najít...“

Dívali se na sebe a nevěděli, co říct – až to rozřešil Cvrček, který už nemohl vydržet: „Hele, hádat se můžem vždycky, ale měli bysme sebou hodit, abysme nepřišli o začátek! Takovej oheň zas tak často nebejvá, žejo...“

Prošla kolem nich Sandra. Neměla žádný oděv, zato na hlavě čelenku z lesklého plechu s nějakými přívěsky po stranách, které jí při chůzi cinkaly. Vypadala nesmírně fantasticky.

„No nazdar,“ řekl Cvrček. „Viděli jste to? Červenej tilak...!“

„Nemýlíš se?“ zarazil se Kim. „Já tam jdu...“ A zmizel.

„O co jde?“ ptal se Alain, protože Pasqual nic nechápal.

„Tilak je znamení, který se nosí na čele. I tygři a leopardi ho mají, takovýhle...“ Cvrček ukazoval na Alainově čele dva rovnoběžné pruhy od kořene nosu nahoru. „Takhle nahoru je to znamení Višnua, napříč Šivy. Brahmáni nosí tilaky bílé, naše šelmy samozřejmě černé, jako ostatní pruhy. Mají je od přírody, to je znak nejvyšší rasy, jiné šelmy takové nemají. Chápete?“

„A ty červené?“

„No právě! To mají čarodějové!“

Rachot bubnů sílil – přidala se k nim nějaká píšťala či flétna, vzápětí malé činely, zvané kartály. Kluci se snažili dostat k ohni do přední řady, aby něco viděli – protože Pasqual a Cvrček byli menší než druzí, pustili je ti větší před sebe. Alain stál za nimi, ale viděl taky docela dobře.

Prošla kolem nich Ťapka, krásná a vznešená, s rudým Višnuovým tilakem na čele. Přinášela jakousi kovovou nádobu – nebyla to obřadní bronzová mísa na třech nožkách, ale také tu nebyla žádná kněžka Ohně. Zatím Ťapka lámala suchý rákos a když ho bylo dost, připravila z něj v míse hraničku.

Bubeníci o stupeň zvýšili intenzitu rámusu, který vyluzovali. Taky píšťaly vystoupily o oktávu výš a přidaly se další kartály, protože se u hudebníků objevila Lejdy a převzala hlavní melodii. I ona byla nahá, celá pomalovaná bílou hlinkou, takže ve tmě téměř zářila.

Všichni už byli shromážděni; nyní přicházela Sandra, v přílbě s přívěsky. Poklekla vedle Ťapky, sklonila se nad mísou a zpívala v řeči, které nerozuměli ani všichni Armini. Zapálila oheň, vztyčila se s nádobou v dlaních a shromáždění vyrazilo rytmický pokřik. Všichni viděli podobné scény mnohokrát ve filmech z doby císařství – ale tam to byl skutečný Živý Oheň. Pak Ťapka zapálila od ohně v míse pochodeň, a tou zapálila hranici.

„Vzplanul posvátný oheň!“ pronesla Sandra zvučným, dobře slyšitelným hlasem. „Bratři a sestry, vytvořme posvátný kruh spojený vzájemným přátelstvím a láskou, aby nás chránil proti zlu, které proti nám chystají zaslepení a hloupí lidé!“

Vedle ní se zastavil Kim. Teď vypadal jako válečný náčelník divošského kmene – a pronesl vážně a rozhodně:

„Bratři a sestry, jsme tady proto, že naši nepřátelé vyhrožují ve své zaslepené pýše naší zemi, našemu princi i nám všem. Odvážili se vyzvat nás k boji, abychom dokázali, že jsme lepší než oni. Nevíme, kdo v tomto boji zvítězí – ale naše čest nám velí, abychom výzvu přijali! Proto prosím sestru Sandru, aby nám vyprosila sílu ochránit se proti Zlu a zvítězit!“

Opět se ozval rytmický pokřik. Dívka, stojící před ohněm s rukama zdviženýma, chvíli vyčkávala. Potom opět promluvila:

„Vlády nad světem se ujala noc – nadchází jitro čarodějů! Jsme noční šelmy, proto dnešní noci budeme bojovat, jak mají šelmy ve zvyku! Náš nepřítel je slepý a hluchý, když nevidí – ale my vidíme, proto jej porazíme a zničíme, jak je naší povinností i právem! Hledala jsem dlouho, jak si poradit v situaci, do níž jsme se dostali – a našla jsem cestu v poučeních, jež mi dala má duchovní učitelka princezna Asthra. Podaří-li se, co máme v úmyslu, dá mi to právo věřit ve vítězství!“

Bylo ticho. Sandra polykala naprázdno a chvěla se po celém těle; teprve po chvíli měla sílu říci:

„Jestliže se podaří to, co dělám a v co věřím, stanou se dnešní noci naši bojovníci šelmami, jako se to stávalo našim předkům. Je to těžké a doposud nikdy v našich časech to nikdo neudělal. Proto vám musím pro všechny případy říct několik věcí.“

Sepjala ruce a chvíli je křečovitě svírala, aby přemohla chvění.

„To se týká především těch, co nejsou zasvěceni. Označím ty, kteří budou do východu slunce nebezpeční každému, s kým se setkají. Vy, kdož uvidíte jejich znamení, nepřibližujte se k nim a nesnažte se jim vstoupit do cesty, protože si nejsem jista, zda by vám neublížili...“

Pasqual pohlédl překvapeně na Cvrčka – ten měl oči široce otevřené a zdálo se, že velice touží být mezi vyvolenými. Měl smůlu, s ním se rozhodně nepočítalo.

„Znamením jsou gepardí pruhy! Barva, které použiju, se dá snadno smýt, a může se stát, že by někdo nebyl označen, proto si dávejte radši pozor...“

„Je to pravda?“ zašeptal Alain Cvrčkovi. Ten neřekl nic, teprve když Alain opakoval otázku, probral se. „A co?“

„Že z nich budou kočky!“

„Když to řekla, tak jo!“

„Půjdu se nyní připravit,“ řekla Sandra. „Ťapka bude střežit oheň a Lejdy tančit. Vy usedněte a spojte svoje ruce. Do prvních řad usednou bojovníci, kteří touží po přijetí ducha šelmy...“

Chlapci si taky sedli se zkříženýma nohama, propletli ruce s vedle sedícími a čekali, co se bude dít. Bubeníci mlátili do svých nástrojů jako vzteklí, píšťaly řezaly do uší divokou, nepochopitelnou melodií.

Lejdy vstoupila do kruhu bojovníků – sklonila se nad ohněm a dotkla se plamenů svými kartály. Potom poklekla, cinkala a něco zpívala, kývajíc se ze strany na stranu. Pořád ve stejném rytmu se nakonec zaklonila, zvedla ruce nad hlavu, až se prohnula jako luk, ale hrát nepřestala. Řady přihlížejících se začaly kývat v tomtéž rytmu, a ti, kdo znali, opakovali po ní jednotlivé věty. I Alain a Pasqual se zapojili, i když si možná uvědomovali výstřednost a nesmyslnost situace; ale melodie je uchvátila, a oni si tiše prozpěvovali s dívkou.

Pak se Lejdy z místa vymrštila a začala tančit. Ten tanec se nepodobal ničemu, co Pasqual kdy viděl – snad jenom tanečním kreacím divochů v nitru Afriky či Jižní Ameriky. Tančila stále rychleji a při tom částečně zpívala, částečně vyrážela extatické skřeky, které ještě zvyšovaly šílenství, ovládající celé společenství. Tančila, mlátila o sebe kartály, zmítala sebou a vyskakovala vysoko do výšky, a shromáždění ji povzbuzovalo výkřiky stejně šílenými. I Pasqual, který měl nejlepší vůli zůstat při smyslech a nenechat na sebe zapůsobit tohle prostředí a divošský rituál, cítil, že se sám stává divochem, a vrací se k prastarým zvyklostem, které tu existovaly za galských druidů.

V jednu chvíli se propletl do kruhu velký pes vlčák – natáhl čenich ke Kimovi a zdálo se, že mu něco kňučí do ucha. Kim sebou škubl, ukázal vedle sedícímu chlapci něco na prstech, a ten zas dalšímu. Vzrušení se šířilo řadou, zřejmě se něco dělo.

Vrátila se Sandra – v rukou držela mosazný kalich s nějakou tekutinou. Nějaká další dívka přinášela misku s barvou. Sandra se přesvědčila, že oheň dobře hoří a Ťapka o něj pečuje, a vyčkala, až Lejdy dokončí svůj tanec a zmírní extázi hudebníků. Potom předala kalich Ťapce, a ta se vydala podle řady bojovníků a dávala po řadě jednotlivým chlapcům napít. Dívka namáčela prst do barvy a kreslila jim na tváře dva pruhy od očí šikmo přes tvář k bradě. Poslední šla Sandra, položila každému dlaně na hlavu a něco mu šeptala.

Pasqual očekával, že se s bojovníky stane nějaká výrazná změna – ale zklamal se, nestalo se vůbec nic. Klidně seděli jako předtím, zírali na oheň nebo na Lejdy a vypadali skoro ospale. Pasqual dobře viděl na Sebastiana, který byl velitelem jedné ze skupin. Seděl se svěšenými rameny a přivřenýma očima, jakoby podřimoval. Sandra nespěchala; přestože zaklínání trvalo dlouho, nedala se ničím rušit a věnovala každému stejnou péči. Bubny rachotily, kartály řinčely a píšťaly ječely, Lejdy zpívala a ostatní jí podle možností pomáhali – a oheň zaléval celou pláž přízračným rudým svitem.

Pak vběhl do kruhu nějaký chlapec – zřejmě posel od vyzvědačů. Poklekl ke Kimovi a šeptal mu zprávu. Kim, který doposud neprošel žádnou změnou, jenom kývl hlavou, vstal a přešel k Juanovi, veliteli další skupiny bojovníků. A něco mu pošeptal.

Juan beze slova vstal. Pasqual viděl, jak vycenil tesáky, zavrčel a hbitě něco ukázal rukama. Jeho skupina byla v tu ránu na nohou a Juan, aniž vyčkával, se rozběhl uličkou někam do tmy. Jeho bojovníci za ním. Nikdo jiný si jich nevšímal; Kim se vrátil na svoje místo a přihlížel, jak Sandra zasvěcuje ostatní.

Chlapec, který přinesl zprávu, přihlížel zasvěcování se zájmem. Pak se rozhodl, poklekl do kruhu a když k němu Sandra přišla, o něco ji žádal. Sandra zaváhala, pokynula aby i on dostal napít, vložila mu dlaně na spánky a něco šeptala. Dívka mu nakreslila pruhy na tvář; a chlapec, aniž by cokoliv řekl, se rozběhl směrem, kterým odešel Juan a jeho bojovníci.

Přihlížející to nečekali, neudělali mu včas místo. Nevadilo mu to; jak běžel, udělal obrovský plavný skok přes všechny řady, dopadl na ruce a nohy, překulil se a vmžiku byl na nohou. A než se Pasqual stačil tomu skoku podivit, už ho nebylo vidět.

Kim ukázal Sebastianovi na prstech příkaz. Opět se stalo totéž, co předtím; bojovníci vstali a na příkaz velitele se rozběhli do tmy. Teď běželi okolo Pasquala, on viděl jejich klidné, téměř tupé tváře a široce vytřeštěné oči, a začínal se trochu bát. Především těch rychlých, účelných, elegantních pohybů, jakými doposud viděl se pohybovat šelmy.

Kim si nechal nejmenší skupinu a byl také poslední, kdo přijal zasvěcení. Na rozdíl od ostatních si nesedl, zůstal stát a hleděl do tmy. Pasqual si povšiml, že se mu pohybuje chřípí, jakoby nasával pach ze vzduchu. Sandra jej se zájmem pozorovala – pak požádala Ťapku, aby jí dala napít. Ťapka jí vzala hlavu do dlaní a šeptala něco – potom také jí nakreslila na tvář dva gepardí pruhy. A Sandra pomalu a klidně odešla do noci.

Ťapka poklekla k ohni. Přišlo k ní ještě několik jednotlivců, aby přijali zasvěcení – taky Lejdy. S jejím odchodem většina přestala zpívat, zmlkly píšťaly a většina bubnů. Také Pasqual a Alain se začali vzpamatovávat a začali zase rozumně uvažovat.

Zvedli se, přešli k moři – Cvrček si opláchl tvář vodou. Pasqual šel také, když si ho Ťapka povšimla a kývla na něj.

„Co ty máš s očima?“ ptala se ho.

Pasqual se hrozně lekl. Z Ťapky šel na první kouknutí strach.

„Já... já...“ zakoktal a sáhl po svých brýlích.

„Ty tvoje brýle se strašně lesknou a vadí mi v koncentraci,“ řekla mu, takže se lekl, že ho vyhodí nebo mu ublíží. „To je kvůli krátkozrakosti, ne? Chvilku drž...“

Natáhla proti němu dva prsty levé ruky. Pasqual kdysi viděl, jak zabíjeli prase velikou sekerou zvanou pantok, praštili ho tehdy do hlavy, prase se svalilo a škubalo nohama. Podobný pocit měl nyní; dostal strašnou ránu, zapotácel se a Cvrček jej podržel, aby neupadl. Zvolna se vzpamatovával.

„Mělo by se to srovnat. Rozhodně teď si ty brýle nenasazuj, a kdyby to ráno nebylo lepší, tak se u mě přihlásíš.“ řekla Ťapka a propustila ho v milosti.

„Co... co se to dělo?“ zajektal Pasqual, sotva se držící na nohou. „Co to se mnou udělala?“

„Nic divnýho... srovnala ti ty oči. Zřejmě dost agresivním bioenergetickým výbojem. Je dobrá, to bych já neuměl...“

Pasqual neviděl skoro nic, všechno s ním plavalo. Pokusil se si nasadit brýle, ale Cvrček mu v tom zabránil.

„Snad jsi slyšel, že máš chodit bez brýlí, ne? Když ti čarodějka něco nařídí, tak by rozumný člověk měl poslechnout!“

Pasqual zaváhal – nechápal vůbec nic. Položil několik velmi nesmyslných otázek, a Cvrček mu na ně začal trpělivě odpovídat. Při tom ho odvedl ke kuchyni a vnutil mu plechový hrnek s nějakým odvarem nemožné chuti. Pasqual na první napití vyprskl odporem a Cvrček mu vysvětlil:

„Vy lidé z Evropy máte docela pokaženou chuť, do všeho byste cpali cukr nebo sůl nebo koření. Je potřeba vychutnat všechno v tom stavu, v jakým to je! Když jíš věci syrové, mají přesně tu chuť, jakou mít mají od přírody...“

„Ty toho tolik víš!“ mžoural obdivně Pasqual.

Cvrček se nafoukl – a začal ho poučovat. Doposud nikdy se mu nestalo, aby ho někdo chtěl dobrovolně poslouchat – běžné bylo spíš, že při prvním pokusu o něco takového dostal buď do nosu, nebo se mu aspoň vysmáli. Když se darem osudu potkal s někým, kdo měl ještě méně znalostí než on, zajásal a začal vysvětlovat.

Svět podle Cvrčka byl rejdištěm neviditelných sil, z nichž některé byly dobré, jiné zlé. Bylo zapotřebí všechny znát, ty dobré využívat ke svému prospěchu a zlým se bránit. Tím se zabývali lidé se schopnostmi čarodějů, kterých si velmi vážil a snažil se jim přiblížit.

Pasqual se s úžasem dozvěděl, že každá činnost, kterou provádí, má nějaký vliv na něho i na okolní svět. Týkalo se to třeba jeho oblečení, účesu, chování, jídla. Cvrček vysvětlil, že nejlepším stavem je pro člověka naprostá absence oděvu, protože tak na něj mohou nejlépe působit přírodní síly ze vzduchu, slunce, vody, ohně, stromů, trávy a podobně. Jakékoliv oblečení mu přináší nějakou reakci, dobrou nebo špatnou. Pasqual byl vychován v přesvědčení, že jeho oblečení záleží na módě a eleganci – tomu se Cvrček jenom smál. Vysvětlil, že různé kusy oděvu buď posilují nebo oslabují osobnost nositele, odráží se v nich duchovní úroveň osoby, která oděv vyrobila, nosila jej před námi a vůbec s ním jakkoliv přišla do styku. Proto moudří arminští bojovníci nosí jen velmi málo oblečení, a každý kus při získání podrobují duchovní očistě a zasvěcení.

Pasqual se zmínil i o vlasech – Cvrček se rozzářil a vysvětlil mu, že hlava jako sídlo mozku má výsadní postavení mezi částmi těla, které je nutno chránit. Všeobecně je nutno dbát, aby se hlavy nedotkl člověk na nízké duchovní úrovni, naopak je dobré, aby se hlavy dotýkaly osoby posvěcené, duchovní učitelé a světci, a kupodivu taky hezké dívky. Jen takové osoby se smějí zabývat úpravou účesu vznešeného bojovníka, a to způsobem, který je určen zákonem tak složitým, že by to Pasqual v životě nepochopil. Lidé pošetilí až šílení si nechávají na svoje vlasy sahat od holičů a jiných pochybných osob bez duchovního očištění a bez kasty, čímž neuvěřitelně riskují. To, co se stalo Alainovi, že totiž byl ostříhán od nepřátel, bylo z jejich strany hrubým útokem nejenom fyzickým, ale i z hlediska magického, a je nanejvýš na místě se jim tvrdě pomstít.

Pasqual byl vychován v přesvědčení, že jako starostův syn musí pěkně vypadat a líbit se všem sousedkám, vesměs městským drbnám. Poprvé v životě se dozvěděl, že pěkně vypadat může v různých společnostech mít různý význam. Cvrček a ostatní patřili ke kastě říšských šlechticů a museli dodržovat zásady a zvyklosti svojí kastě odpovídající.

„Ale... já snad ne?“ řekl opatrně.

„A proč ne? Domníváš se, že porušení zásad ti přinese nějaký zásadní duchovní prospěch?“ ptal se Cvrček téměř výhružně.

„No... to ne... ale já k vám přece nepatřím!“

„Nepatřil jsi k nám do chvíle, než jsi přišel sem! Od nynějška jsi pod ochranou řádu Černé Lilie, a my nemůžeme dovolit, abys jako náš kamarád přišel k nějaké škodě!“

„No... ale až budu zase doma...?“

„Jakmile se jednou staneš arminským občanem a šlechticem, je už jedno, kde se nacházíš, a v jakém společenském postavení je tvoje dočasné smrtelné tělo. Doporučoval bych ti především v takovémto případě počínat si moudře a využívat všech dobrých energií...“

Pasqualovi to docházelo poněkud pomaleji, ale byl tu taky Alain, který Cvrčkovy řeči poslouchal už od rána a věděl o něco víc. Ten položil otázku, jaká práva a povinnosti má arminský šlechtic, čímž Cvrčka nesmírně potěšil – mohl se rozpovídat.

Základem činností všech arminských bojovníků je prokazování dobra všem ostatním živým bytostem. Nesnáz je v tom, že mnohé tyto bytosti po dobru ze strany Cvrčka & spol. nijak netouží, ba někdy se odváží vidět svoje tužby v něčem docela jiném. V tom případě je nutno jim taktně vysvětlit, co vlastně potřebují, a v případě potřeby je něžným nátlakem donutit, aby na to přišly. Jak si něžný nátlak představoval Cvrček, bylo jasné. Vyložil ostatním, že mnoho lidí se nachází v máji, tj. světovém klamu, který jim zastírá pravou podstatu věcí, viditelnou jenom vznešeným. Od chvíle, kdy přijal poučení, nedělal nic jiného, než že vysvětloval lidem, v čem spočívá jejich prospěch a dokazoval jim, co mají a nemají dělat. Obvykle byl za to bit.

Kuchyní prošla Ťapka a tvářila se vážně.

„Přišel pes od Kima,“ oznámila Cvrčkovi. „Vypadá to, že se k nám blíží nějací nepřátelé. Snad by bylo dobře, abyste... se buď připravili k obraně, nebo raději někam utekli...“

„Co budeš dělat ty?“ ptal se Cvrček.

„Já? Nevím... asi taky uteču. Nebo se budu bránit. Podle toho, co bude zapotřebí...“

„Já budu bránit tábor!“ řekl Cvrček hrdě. „Dokážete bojovat jako já, kluci?“

„Jako ty určitě!“ řekl Alain sebevědomě.

„Já nevím...“ řekl Pasqual daleko skromněji.

„Nevadí! Třeba padneme, ale svoji čest neposkvrníme!“

Ťapka odběhla a Pasqual položil neopatrně otázku na její význam a různé činnosti. Cvrček začal ochotně vykládat svoje znalosti z oboru, který mnozí Armini považují za nejdůležitější: sexuální magie. Je to největší zdroj síly, ale jen pro ty, kdož se nacházejí pod ochranou některé dívky. K těm Cvrček nepatřil, už proto, že toho nebyl technicky schopen. Nauka o sexuální magii se šířila výhradně prostřednictvím dívek, ale ty jí využívaly jen ve prospěch svých milenců.

Cvrček utajil jenom jediné: že totiž ke svým znalostem nepřišel v rámci řádného výcviku od nějakého duchovního učitele, ale odposlechem vyspělejších kamarádů. Je pravda, že si před ním povídali o všem možném a nedávali pozor, kdo je poslouchá – ale pokud si ho všimli, nebo pokud neprozřetelně na svoji přítomnost upozornil, byla jejich reakce jednoznačná: Drž hubu a vypadni! Proto také nebylo jeho poznání tak úplné, jak se snažil předstírat.

Nyní ovšem musel přestat kecat; radši si všímal, co dělá Hasan a skupina jeho kamarádů. Připravovali svoje lodě k odplutí; vyvezli je kousek dál na moře, aby k nim případně mohli doplavat a odjet. Na lodích nechali nejslabší bojovníky jako posádku, sami se vrátili na břeh a chystali se bránit nějakému útoku.

A ten útok nebyl planou hrozbou; přiběhl sem nějaký kluk a vykřikoval, že viděl automobily, které sem jedou plné nepřátel. Vyvolalo to zmatek, ale probralo to z klidu Ťapku.

„Začalo to! Kdo si myslí, že se dokáže bránit, připravte se k boji! Ostatní rychle zmizte!“

Pasqual si nemyslel, že se dokáže bránit. Zato Alain a Cvrček to věděli docela jistě a byli plni optimismu. Tak s nimi zůstal, ale moc se na to netěšil.

Potom uviděli reflektory automobilů – vozy se blížily a před táborem se rozvinuly do rojnice. Už za jízdy vyskakovali z vozů muži a hnali se dopředu. Neměli žádné zbraně, jenom holé ruce, ale to docela stačilo – a byli oblečeni v civilu.

Pasqual dobře viděl první střetnutí mužů s obránci, které vedla Ťapka. Armini se nehodlali prodat lacino, uvítali nepřítele tvrdými protiútoky karate a kung-fu, takže vojáci záhy poznali, že tohle nebude procházka růžovým sadem. Rychle se vyčlenily jednotlivé dvojice, které spolu bojovaly – ostatní vojáci se vrhli do tábora.

Cvrček šel taky kupředu; sahal sice mužům sotva do pasu, ale odvahu měl na všechny. První chlap, který po něm sáhl, ani nepochopil, jak ten klouček tak bleskově dokázal srazit jeho ruku úderem hranou dlaně, a potom ho kopnout do rozkroku. Zato druhý nabral Cvrčka těžkou botou a poslal ho někam mezi stany. Cvrček samozřejmě tu ránu vydržel a byl za chvíli na nohou; ale to už se hnali další přes ně, Alaina, který se snažil udělat totéž co Cvrček, smetli jako pírko. Pasqual zařval a dal se na útěk – za ním dusaly těžké okované boty, Pasqual v nouzi nejvyšší vjel do jednoho stanu, prolezl jím na druhou stranu a když se muž vrhl za ním, shodil mu stan na hlavu. Pak se schoval do trosek vedlejšího stanu, zamotal do celty a svinul se tak, že ho nebylo ani moc vidět – a tam se schovával po celý zbytek boje. Protože vojáci především honili ty, kteří utíkali nebo se snažili bránit, nic se mu nestalo; pokud si ho někdo v té tmě všiml, nechal si ho nejspíš na potom, až po vítězství budou sbírat zajatce.

Tak taky viděl, jak se Lejdy srazila se dvěma vojáky. Předtím viděl tuhle dívku tančit a byl si jist, že je křehká, jemná a zcela bezbranná. Kromě toho vypadala jako oživlá panenka Barbie (opravdová od Matella!). Když teď kopla jednoho z mužů do obličeje, druhého přehodila přes rameno do písku a ještě mu dupla do ksichtu, poznal, že zdání obvykle klame. Nejvíc ho udivily nezvykle rychlé a téměř kočičí skoky, jimiž se pohybovala.

Ale několik Arminů a většina hostů a příchozích ze světa nemohlo stačit na vycvičené rváče Zelených baretů. Vojáci chytali jednotlivé zajatce, svazovali je a začali odvlékat ke svým vozům. Přemohli taky Lejdy a vedli ji dost blízko kolem Pasquala, takže mohl vidět, jak je vyzdobila zuby a nehty. Bylo jen otázkou času, kdy objeví i jeho.

A najednou se u jednoho z aut objevil další bojovník. Čtyři muži tam právě táhli každý jednoho zajatce, když se ze tmy náhle vymrštilo cosi tmavého, nepředstavitelně rychlého a hbitého. Ve skoku to srazilo kopnutím do hlavy jednoho z vojáků, dopadlo na druhého, strhlo ho k zemi a omráčilo úderem ruky. Vzápětí podtrhl nohy třetímu a přeskočil ho, aby se vrhl na čtvrtého. Ten čtvrtý měl jediný čas se bránit, a bránil se docela dobře – přesto jej útočník smetl jako kočka myš. Zajatci samozřejmě na nic nečekali, vrhli se na svoje věznitele a počali je tlouct, aby pomohli – ruce měli sice svázané, ale kopat mohli.

Ten kočkovitý bojovník zatím vyskočil na kabinu auta, zachytil se tam v typicky zvířecí pozici, otevřel ústa a vítězoslavně zařval. Když se k němu vrhl nějaký voják, skočil mu z kabiny rovnou na hlavu.

Pasqual pochopil, že nastalo konečné zúčtování. A taky to, že se už schovával dost dlouho, na arminského šlechtice a bojovníka. Vylezl, ozbrojil se stanovou tyčkou a běžel na pomoc. A když potkal na své cestě vojáka, otřeseného právě strašlivým útokem jednoho z těch polozvířecích bojovníků, natáhl ho tou stanovou tyčkou přes hlavu a nepřestal, dokud se nesložil k zemi a tam jenom skučel bolestí.

Plukovník Aldrich byl samozřejmě se svými vojáky, sledoval útok ze svého velitelského džípu. Byl s ním i Riordan, ale ten se rozhodně nemínil zaplést do boje a nějak se v něm angažovat. Šlo mu jen o prince, chtěl vidět jeho zajetí a ponížení – pak by odešel a zapomněl na vše, co se tu stalo.

Když došlo k útoku, ztratil plukovník trochu klid; tohle nečekal, nepočítal s takovou reakcí. Viděl útok a doufal, že si s ním jeho muži poradí – ale naopak viděl, že vojáci prchají a křičí strachy, a ty děti je pronásledují.

„Co to je?“ vykřikl, otevřel dvířka džípu a vykláněl se ven. „Co se to tam sakra děje?“

V té chvíli ze tmy vyletělo štíhlé tmavé tělo. Plukovník stačil sotva uhnout hlavou, viděl ruku s prsty zkřivenými jako drápy šelmy, a ta ruka mu málem urvala nos. Zabouchl dvířka, ale ten člověk vyskočil na kapotu a cenil na něj vztekle zuby. Plukovník viděl rozšklebenou tvář, v níž se zračila zvířecí nenávist, tvář pomalovanou dvěma pruhy od očí k bradě, blyštící se oči a vyceněné zuby. Vzápětí vyskočil na střechu a začal rvát plátno, aby se dostal dovnitř.

Riordan vytáhl pistoli a odjišťoval ji. Tváří v tvář nebezpečí zapomněl na všechny zásady, které vštěpoval vojákům.

„Jeď!“ vykřikl plukovník. „Rychle pryč odtud!“

Řidič do té chvíle seděl jako přimrazený; teď nastartoval. To vzpamatovalo Riordana, který přece jen nevystřelil – ačkoliv plachta už praskala, i když ten nahoře neměl nic než holé ruce. Odněkud sem přibíhalo několik vojáků – možná prchali, možná šli svému veliteli na pomoc, to nebylo jasné. Aldrich jen viděl, jak útočník seskočil se střechy do klubka těch mužů a kácel je jako kuželky – pak řidič vyrazil zprudka vpřed.

Reflektory vyhmátly ze tmy přikrčenou postavu. Ten člověk vyskočil za jízdy na kapotu a předním sklem se díval dovnitř. Viděli jeho rozšklebený obličej a černé pruhy na tvářích. Ale taky tělo, zřetelně dívčí. Vzápětí udeřila oběma sevřenýma rukama do předního skla, to prasklo a částečně se vysypalo. Riordan vystřelil, netrefil sice, ale zřejmě přece jen lidskou šelmu polekal. Příšerně zařvala a sekla rukou po řidiči – ten leknutím strhl volant stranou a džíp vyletěl proti stromu – v poslední chvíli šofér vůz srovnal. Dívka odpadla a zmizela ve tmě, jen ještě slyšeli její příšerné zaječení.

„Proboha,“ řekl plukovník. „To byla ta holka... já ji poznal! Ta, co vyjednávala!“

„To snad ne!“ Riordan byl bledý jako křída. „To byla hrůza... co se to s nimi proboha stalo?“

„Musíme rychle na základnu! Mám takovou nějakou obavu...“

Řidič jel co nejrychleji a úporně mlčel. Plukovník ucítil podivný zápach a když si šoféra prohlédl pozorněji, pochopil, odkud přichází. Ale nezlobil se, sám měl co dělat, aby ten strašný okamžik překonal.

„Co bude s našimi lidmi tam... v táboře?“ zeptal se Riordan, který už schovával svůj revolver.

„Poradí si. Jsou to zkušení chlapi...“ plukovník si tím nebyl tak docela jist, ale věřil svým lidem.

Do nádvoří statku se vřítili jako bouře – už první pohled potvrdil jejich nejčernější obavy. Hlídka, která měla být před vchodem, tam nebyla, všechno otevřené, okna vyražená. Všichni tři proběhli objekt, oba důstojníci s revolvery v rukou. Byla tam spoušť: nábytek převrácený, všechny stoly vypáčené, co útočníci neodnesli, válelo se ve změti po zemi. Co se dalo, bylo zničené, zřejmě v záchvatu zuřivosti, protože jen tak rozbít nábytek holýma rukama člověk těžko dokáže. Jedny zamčené dveře byly rozbity tak, že jimi někdo zřejmě proskočil, protože výplň byla roztříštěna ve tvaru lidské postavy.

Plukovník našel jednu židli, která nebyla zcela zničena, a sedl si na ni. „Tak to vypadá, že tady jsme skončili...“

„Zřejmě si přišli pro tu svoji motorku.“ konstatoval Riordan.

„Nojo – ale kde jsou naši?“

Prošli objekt znovu, tentokrát pátrali i v bezprostředním okolí. A byl to Riordan, který objevil nějaký podezřelý pohyb, a radši hned vytáhl svůj revolver.

„Nestřílejte! Proboha, nestřílejte!“

Byl to jeden z jejich mužů – špinavý, poškrábaný v obličeji, vyčerpaný, chvějící se po celém těle.

„Pojď sem!“ nařídil plukovník. „A povídej, co bylo!“

Voják došel k nim. „Já nevím! Já vůbec nic nevím!“

„Přece snad víš, co se stalo! Musel jsi to vidět!“

„Neviděl jsem vůbec nic! Najednou se ozval od brány křik a viděl jsem, jak na nás někdo útočí. A pak mi někdo skočil ze střechy na hlavu a... to bylo strašný, šéfe! Vůbec nevím, jestli to byl člověk nebo nějaký zvíře! Ale mělo to strašnou sílu!“

„Copak jste se nebránili?“

„Plukovníku, těm se nedalo bránit! Byli strašný... na obličeji měli takový pomalování, něco jako pruhy... nic víc nevím. Neměli žádný oblečení, byli docela nahý. Taky jsem neviděl žádný zbraně. Ale byli strašlivý!“

„Vypadá to, že jsi se posral strachy! Jsi snad voják, ne? Copak se neumíš ubránit pár divochům?“

„Oni vypadali jako ďáblové! Já nevěděl, co mám dělat... tak jsem se snažil... schovat se jim!“

„Utekl jsi, to je jasný! A co ostatní?“

„Všichni utíkali, pane! Ale oni je honili – a když někoho chytili, hned ho srazili k zemi! A potom je snad někam odvedli, to nevím. Já byl asi jediný, kdo zůstal, nevšimli si mě...“

„O tvé zbabělosti si ještě povíme! Teď mi řekni, kolik jich asi bylo!“

„Já nevím... hrozně moc!“

„Zůstalo tady dvacet mužů. Tak kolik bylo útočníků?“

„Nevím... běhali strašně rychle a skákali jako nějaký kočky! Plot přeskočil jeden z nich jako nic!“

Plukovník mávl rukou a propustil ho.

„Jak se zdá,“ řekl Riordan. „Stačí na vojáky, když se nějaký kluk pomaluje v obličeji, divoce ječí a všelijak divně skáče. No, to je skutečně důvod, aby dvacet Zelených baretů zbaběle uteklo!“

„Prosím tě, ty mlč!“ mávl plukovník rukou. „Viděl jsi to na vlastní oči! Ty sám jsi okolo sebe střílel jako nějakej kovboj!“

„Aspoň jsem se zmohl na aktivní obranu!“

Aldrich mávl rukou. „Nech toho, říkám ti! První střetnutí jsme zkrátka projeli, tak musíme zjistit, co se dá dělat dál. Především, co je s našimi chlapci. Ale to těžko zjistíme teď v noci. Za chvíli bude svítat, pak podnikneme nějaký průzkum!“

Riordan tedy mlčel.

Vrchní strážmistr Grébe bydlel ve městě – večerní bubnování od rekreačního centra ho neprobudilo, bylo to dost daleko, ale když v noci projížděla městem auta ve velkém množství, probudilo to paní Grébovou.

„Co se to zase děje?“ zeptala se, když patřičným třesením a vykřikováním sladce spícího manžela probudila. „Copak v tomhle městě nikdy nemůže být klid?“

Grébe, rozespalý a vzteklý, konečně vstal a přistoupil k oknu. Podíval se ven a drbal se při tom ve vlasech.

„Nějaká auta! Je to celá kolona, no!“

„V noci, jo?“ paní Grébová mívala spaní lehká a když měla důvod, ráda se hádala až do rána. „Copak nemůžou ty lidi jezdit ve dne jako všechny slušný lidi?“

„To nejsou odtud. Zdejší auta já znám. Asi turisti.“

„Turisti?“ paní Grébová se nadechla a vrchní strážmistr pochopil, že se dneska nevyspí. Zalezl do postele a v polospánku poslouchal úvahy své drahé choti o tom, jak v tomhle městě není žádný pořádek, turisté a všelijací pobudové si dělají co chtějí, obchodníci zvyšují svévolně ceny, stará Gautiérová paní Grébovou nepozdravila, venku je zmatek a hluk, někde u moře někdo pálí velký táborák, mládež je zvlčilá, neteř Evelína se spustila s nějakým subalterním úředníkem, vrchní strážmistr nedostal už tři roky přidáno, protože je zcela neschopný, všichni jeho kolegové už dostali přidáno, ježto jsou schopnější a nedovolí v noci provoz takových aut ve městě, dále že Grébe doposud nedopadl toho kluka, co unesl z polepšovny syna ožralce a flákače Devarta a Maurice, který kdysi dávno jeho ženě nadbíhal, má už tři domy v Brestu a jeho žena si žije jako prase v žitě.

Když paní Grébová došla až sem, ozval se zvenku nějaký strašlivý výkřik a ona se zajíkla. „Emile... slyšel jsi to?“

„Co... co to mohlo být?“ Grébe se probral, vylezl z postele a šel k oknu. Viděl stín, který přeběhl přes ulici a zmizel, ale jinak nic.

„Jsi četník, měl by ses jít podívat!“ rozhodla paní Grébová. „Vem si zbraň a jdi!“

Grébe si tedy vzal zbraň a šel dolů ke dveřím. Paní Grébová s pohrabáčem za ním – ve skutečnosti to byla žena přiměřeně odvážná a nesnesla by, aby její muž viděl něco, co ona nevidí.

Když byli asi uprostřed schodů, zabušil někdo na dveře. Zřejmě viděl horním sklem, že se v domě svítí.

„Pomóc! Lýdy, pomóc! Pustyt do tům, nebo ony zábyt!“

„Cizinec,“ řekla paní Grébová. „Nějakej všivej turista! Ne, abys ho pouštěl!“

„Ale říká, že ho chce někdo zabít!“

Ten člověk křičel něco anglicky – a jeho křik se proměnil v divoké výtí a vzdaloval se.

„Půjdu se podívat...“ řekl Grébe.

„Jdi, ale opatrně!“

Grébe se přiblížil ke dveřím. Opatrně nadzvedl kryt poštovní schránky ve dveřích a vyhlížel ven. Neviděl nic, pochopitelně. Za krkem slyšel funět svoji ženu. „Opatrně otevři!“

Grébe odemkl a udělal maličkou škvíru. Tou škvírou vyhlíželi oba manželé, a pozvolna otvírali víc a víc. Zaslechli blížící se dupot, a Grébe si připravil pistoli, ač nevěděl, co se děje.

Pak vyběhl do ulice nějaký muž a prchal, neohlížeje se napravo ani nalevo. Ani nekřičel, jenom utíkal, jako by ho štvalo tisíc běsů. Za ním vyběhl druhý – dvěma skoky jej dohonil, skočil mu na záda a srazil ho k zemi.

„Hej, vy tam!“ vykřikl Grébe. „Co to děláte?“

Útočník nezaváhal ani vteřinu – přímo ze své oběti skočil proti dveřím. Grébe je stačil přirazit, než těžké tělo zadunělo o masivní domovní dveře. Ale v té vteřině si stihl uvědomit divoký pomalovaný obličej, světélkující oči a divoce rozšklebenou tvář. Potom se zvenčí ozval strašlivý, rozzuřený řev.

„Proboha, Emile! Nechoď tam! Máš rodinu, pamatuj na to!“

Grébe ani na okamžik nehodlal vystavit se nebezpečí. Pečlivě zamkl na dva západy a ještě zastrčil závoru – a potom zalezl i se svou ženou do zadní místnosti.

„Měl bych poslat hlášení panu komisaři...“

„Zbláznil ses? Pošle tě ven zjistit situaci – počkáme do rána, pak to bude třeba lepší!“ jektala zuby paní Grébová.

„Máš pravdu,“ vzdychl vrchní strážmistr. „Máš pravdu!“

Jindy by řekla „jako vždycky!“, ale dnes ne. Posadila se vedle něho, nechala se obejmout a chvěla se. A k nevšední radosti svého muže až do rána mlčela.

Errata:

30.05.2021 11:44