Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Svítalo. Oheň na pláži zvolna dohoříval. Hned u břehu moře hlídala skupina Arminů houf ztlučených a vystrašených zajatců, kteří seděli s očima sklopenýma a ani za svět by se nepokusili zmizet strážcům z dohledu.

Pasqual patřil samozřejmě k vítězům. Chodil okolo zajatců s tyčkou od stanu, kterou tak účelně použil, a nafukoval se snad víc než Cvrček a jiní hrdinové. Byl velmi spokojen sám se sebou i se svými výkony a jen ho trápila obava, co tomu řekne jeho otec starosta.

Ťapka seděla u ohně a choulila se do deky. Přestože noc byla jasná, k ránu se začala od moře táhnout lehká mlha, a ta mlha nebyla příjemná nikomu, ani Ťapce ne. Občas natáhla ruce k ohni a ohřívala se, přiložila nebo aspoň shrábla dřevo.

Z mlhy se pozvolna vynořovali bojovníci. Přicházeli většinou pomalu a sklesle, jako by byli na smrt unaveni. Jejich tváře byly ztrhané, z pohybů se dávno vytratila kočkovitá pružnost. Mnozí usedali k ohni nebo se schoulili jako zvířata a odpočívali.

Přišel taky Sebastiano – Cvrček k němu pospíšil a snažil se na sebe upozornit, aby mu náčelník něco řekl, Sebastiano si však nevšímal ničeho a nikoho, schoulil se do písku a zřejmě usnul.

Ale moc dlouho kluci očumovat nemohli, protože další bojovníci sem přiváděli nové a nové zajatce. Už jich tu byla skoro stovka a to bylo víc, než mohli uhlídat, kdyby se ti muži rozhodli se osvobodit. Naštěstí byli zatím dost potlučení a vylekaní a na žádnou iniciativu neměli chuť. Někteří prozíravější Armini si to uvědomovali, ale nevěděli, co s tím dělat.

A s ránem přišli také noví kamarádi – skupina kluků a společně s nimi chlapík drsného vzezření, kterému se všichni mlčky podřizovali. Rozhlédl se, vybral si Cvrčka jako zřejmě nejbystřejšího a kývl na něj. Cvrček samozřejmě nelenil a pospíšil k němu.

„Ahoj,“ řekl muž a podal mu ruku. „Co se děje?“

„Právě jsme vyhráli velikou bitvu!“

„Koukám. Co jsou to zač?“

„Amíci! Kim je bude soudit...“

„Kdo je Kim?“

„Náš náčelník. Ještě je... někde v boji.“

„Hm...“ muž se rozhlédl a nezdálo se, že by byl zajatci moc nadšen. „Já jsem Rejnok. Myslím, že bych princi Enkrovi mohl být užitečný...“

„Já jsem Cvrček!“ neopomenul se chlapec představit.

„Tak mi povídej, co se tu dělo...“

To byla činnost, kterou udělal Cvrček ze srdce rád. Rejnok poslouchal, a když se dozvěděl o Ťapce, projevil přání si s ní popovídat. Přišel k ní, Ťapka zvedla oči a neřekla nic.

„Ahoj, já jsem Rejnok. Ty jsi místní čarodějka?“

„Nejsem čarodějka. Jenom jsem pomáhala Sandře...“

„Zastupuješ tady vedení státu?“

„Ještě tohle! Ne, rozhodně ne. Když tak Kim, Sebastiano, Juan..“

„Mohu s nimi mluvit?“

„Asi ne, nevím. Jsou hrozně unavení. Bylo to trochu nad jejich síly a nevím, kdy se probudí...“

„Co jste s nimi vlastně udělaly?“

„Daly jsme jim napít extraktu z kořenů... zkrátka, takového vývaru. Pak je Sandra zhypnotizovala a udělala z nich šelmy. Vydrží jim to do východu slunce, potom se snad probudí. Znáš to?“

„Neznám a ani nechci, stačí, když to umíš ty.“

Ťapka mlčky zase usedla k ohni.

„Kde je teď princ Enkra?“ ptal se Rejnok.

„Prince jsem ještě neviděla, jsem tu teprve od včerejška.“

„Potřeboval bych s ním mluvit!“

„My taky.“

V tu chvíli přišel Kim. Ťapka mu vyšla vstříc, Kim se zastavil a vyčerpaně na ni zíral. „Jdi si odpočinout! Jsi unavený...“

„Jsem velmi unavený,“ řekl sotva slyšitelně.

„Probudím tě, až bude čas...“

Kim si lehl k ohni a vzápětí usnul.

„Měla bys udělat něco na posilněnou,“ řekl Rejnok. „I nám by to pomohlo, jsme dost unavení, cestovali jsme co nejrychleji...“

„Mám strach vařit silnější věci, dokud nevím, jak to dopadlo s touhle první. Víš, ta věc je taky droga, a kdyby to dostal někdo do ruky, mohl by to zneužít...“

„Mexické kaktusy, co? Trochu jsem se za ta léta něco naučil, ale nepoužívám to rád...“ Rejnok si sedl k ohni a mlčel.

„Proč ti říkají Rejnok?“ ptal se ho Cvrček.

„Kdo na mě šáhne, dostane ránu.“

Jiný kluk by se možná polekal, Cvrček se smál.

„Hm,“ řekl Rejnok a zavřel oči.

Přišel sem Hasan a obrátil se na Cvrčka: „Já nevím, co mám dělat! Je ráno, měl bych vyrazit na moře a čekat na prince...“

„Tak jeď, ne?“

„Jenže, potřeboval bych někoho z kluků s sebou jako doprovod, abych se s princem dohodl!“

„Vem s sebou Alaina, ten Enkru zná!“

„Radši bych někoho z Ostrova.“

Cvrček to řekl Ťapce. Hasan by se na ni nikdy nebyl obrátil, byla dívka a on dívky neuznával, i když se jí vážil jako čarodějky. Ťapka poslala Cvrčka sehnat někoho, kdo nebyl zhypnotizován a kdo by to mohl zvládnout, tak sběhal tábor a sehnal pár kluků.

„Jen tak pro pořádek, bylo by třeba zjistit, kdo tu je a kdo ne! Pro případ, že by někoho v noci přece jen chytili, byl tady zmatek...“ navrhovala.

„To zvládnu. Pasqual mi pomůže, žejo?“

Pasqual jenom zíral. Ale souhlasil, tak dostal tužku a papír a sepisoval jména, protože Cvrček každého znal a s každým byl kamarád. Tak se zjistilo, že moc kluků nechybí, snad pět nebo šest. Ale zmizela taky Lejdy – nebyla k nalezení a Ťapka se kvůli tomu začínala zlobit.

„Možná, že ji chytili! Viděl jsem ji bojovat, a dost zostra. Možná... když jich bylo víc...“

„Lejdy v životě nebojovala, tohle muselo být poprvé!“ mračila se Ťapka. A protože vycházelo slunce, šla probudit Sebastiana.

Sebastiano se probouzel ztěžka – jindy Armini na první pokyn vyletěli a byli hned vzhůru, ale teď se dlouho protahoval, zíval a tvářil se podivně.

„Tak co, spíš nebo jsi vzhůru?“ ptala se.

„Jsem vzhůru. A o co jde?“

„Možná někoho z našich chytili. Co tomu říkáš?“

„Viděl jsem, že někoho chytili, ale nevím, kdo to byl a jak se to stalo. Neměl jsem čas se o to starat.“

„Teď je čas se starat.“

Sebastiano se tedy probral. Šel k moři a chvilku v něm plaval, aby se probudil, voda byla studená a rychle ho přivedla k životu.

„Je potřeba vytvořit úderný oddíl a jet se podívat k té jejich základně! Zkusíme je vyměnit za naše zajatce.“ rozhodl.

Chvilku trvalo, než Sebastiano sestavil oddíl. Jeho muži byli většinou zcela vyčerpaní a musel počkat, až je slunce probere k životu. Potom se teprve oblékli, našli jeden opuštěný kamión vojáků a odjeli.

Nastávaly však jiné problémy; do tábora přicházeli všelijací lidé, očumovali a někteří taky fotografovali, a to technikou velice kvalitní, takže Ťapka šla zjišťovat, co se děje.

Jeden z mužů si ji nejdřív vyfotografoval. Nebylo divu, byla to pěkná dívka a pořád ještě se nestačila obléknout. Teprve potom odpověděl na její otázku: „Kdo jste a co si přejete?“

„My jsme zástupci tisku, slečno. Doufám, že nemáte nic proti naší přítomnosti tady?“

„Ráda bych viděla vaše novinářské průkazy!“

„A máte nějaké pověření nás kontrolovat?“

„Jsem zástupce velitelství. A nevykej mi!“

Novinář se rozesmál, ale vytáhl průkaz. Ťapka si ho pečlivě prohlédla. „Dobře, beru na vědomí, že jsi novinář. Až se situace trochu uspořádá, budeme přidělovat akreditace zástupcům jednotlivých novin, aby se tu nepotloukal někdo nepovolaný...“

„Ty vážně myslíš, že v tom blázinci dokážeš udržet pořádek natolik, abyste věděli, kdo se tu potlouká jen tak a kdo má na to povolení?“

„Samozřejmě. Naše lidi poznám a vás si nějak označíme... třeba nějakým zvláštním odznakem, abyste nepřišli k úrazu.“

Novinář se jenom smál. Ale jiný přistoupil blíž a strčil Ťapce před oči svůj průkaz. „Blanchard, Paris Match. Smím vám dát několik otázek, slečno... nebo jak vám mám říkat?“

„Tykat a oslovovat jménem, prosím. Já jsem Ťapka.“

„Cože jste? To je nějaké jméno?“

„Říkají mi tak kamarádi.“

„Ale máš také nějaké občanské jméno, ne?“

„Samozřejmě, že mám.“

„A to nesmíme vědět?“

„Nemám nic proti tomu, ale nechápu, k čemu by to bylo dobré. Kamarádi mě znají jako Ťapku a ostatní mě nemusí znát vůbec.“

„Všichni Armini mají přezdívky?“

„Někteří si říkají jménem. Podle toho, kdo je jak znám v kruzích kamarádů, jiný problém v tom nevidím. Tajné to není.“

„Dobře, Ťapko. Ty jsi tedy členka vedení vaší organizace?“

„Zástupce velitelky dívčího oddílu...“

„Dívky mají svou vlastní organizaci?“

„No... jak kdy. Do určité míry ano. Ale posloucháme Kima, samozřejmě, a koordinujeme s ním veškeré akce.“

„A kdo je to Kim?“

„Kim je náš velitel.“

„Mohli bychom s ním mluvit?“

Ťapka se rozhlédla, ale nikde Kima neviděla. „Zatím asi ne, někde lítá. Ale on se co nevidět ukáže.“

„A jakou má ten Kim funkci?“

„Náčelník štábu západního vojenského okruhu.“

Tohle její prohlášení vyvolalo mezi novináři značnou pozornost, jeden reagoval: „Já myslel, že je to nějaký kluk!“

„Je to kluk. A co?“

„S takovou funkcí? Kolik je mu vlastně let?“

„Nevím.“

„Kdo je tady nejstarší? Měl by tu být někdo dospělý, ne?“

„Možná ano. Proč?“

„Bývá zvykem, že za děti zodpovídá někdo dospělý.“

„Já se nevyznám ve vašich zvycích...“

„Ale snad přece víš, kolik je komu let, ne?“

„My to nikomu nevyčítáme.“

Novináři kroutili hlavami a zjišťovali, že domluvit se s Ťapkou nebude lehké. Někdo to zkusil jinak. „Proč všichni chodíte nazí?“

„A proč ne?“

„Přece není zvykem... říkáš, že se nevyznáš v našich zvycích, ale ani vy přece nechodíte mezi lidmi pořád nazí, ne?“

„Já se potom oblíknu. Ještě jsem se chtěla jít vykoupat...“

„A slyšela jsi někdy o tom, že lidé se koupou i oblečení? Říká se tomu plavky, víš?“

„Vím, taky je občas nosím. Ale než jste přišli vy, nebyl tu nikdo, komu by to vadilo...“

„K takovému jednání by tě nemělo nutit jenom to, že jsou přítomni cizí lidé!“ řekl někdo káravě. „Ale dívčí stud a morálka!“

Ťapka pokrčila rameny. „Já se zas tolik o tyhle věci nezajímám. Na to jsou u nás specialisté...“

„Jací specialisté?“

„Psychiatři. Ti ovládají vaše morální přesvědčení dokonale a občas nám dělají přednášky. Jenomže, to není moje specializace, já dělám dějiny umění.“

„Víš vůbec, co my nazýváme morálkou?“

„No jasně, přece říkám, že ty přednášky...“

„Ale nám jde o tvoji vlastní morálku!“

„Vždyť ti říkám, že do toho nedělám!“

Novinář si povzdechl. „Pane Bože! A takhle vysvětluješ morální záležitosti i svým podřízeným, jo?“

„No... kdyby se na to zeptaly, tak jo. Ale nikdo u nás se vaší morálkou zas tolik nezabývá...“

Novináři se smáli, dělali si poznámky a nevěděli, co na to říct. Zatím se objevil Juan, tvářil se nevrle a zíval na celé kolo. „Co je, co se to děje?“

„Zástupci tisku,“ informovala Ťapka. „Interview.“

„Aha!“ řekl Juan.

„Kdo je tenhle pán?“ ptal se někdo z mužů.

„Juan, jeden ze členů náčelnické rady.“

„Ach, to je skvělé,“ řekl novinář, který se předtím rozhořčoval nad Ťapkou. „Poslyšte, mladý muži, vy byste mi jistě mohl podat vysvětlení k některým záležitostem, o kterých se nemůžeme domluvit s vaší kolegyní...“

Juan zamžoural očima, potřásl hlavou a řekl: „No, když si s ní tak dobře rozumíte, tak se s ní bavte dál!“

„Vůbec si s ní nerozumíme! Je to velice zvláštní dívka a troufám si říct, že její morální úroveň nedosahuje ani průměru ve vyspělých Evropských zemích...“

Juan si prohlédl Ťapku, jako kdyby ji viděl poprvé. „No... hlavně že je hezká a chutná jí jíst...“

„O tom bychom snad nemuseli diskutovat – jenže, mně jde o její názory na veřejnou morálku. Znáte je?“

„Ne.“

„Pak to ovšem chápu!“

„Ale jestli to říkala Ťapka, tak s tím souhlasím.“

„Aniž byste věděl, o co jde?“

„V záležitostech morálky rozhodujou většinou holky. My jsme zase přes ty vojenský věci, takže se obrať radši na Ťapku. Ona je to chytrá holka, dokonce něco studuje.“

„A vy děláte co?“

„Jak kdo. Já třeba chodím poslední rok do školy.“

„Kolik je vám let?“

„No... jak komu...“

„Promiň. Tobě osobně.“

„Bude mi patnáct.“

„Jaké máš plány ohledně povolání?“

„Budu koordinátorem pro výzkum medicíny.“

„Co to znamená?“

„To je člověk, který se zabývá výzkumem nemocí a jejich léčením.“

„Lékařem?“

„To taky, samozřejmě. Ale lékař potřebuje nejdříve někoho, kdo provede výzkum nemocného a dá direktivy, jak postupovat.“

„Jenže, milý chlapče, tím se zabývají ve vědeckých ústavech velmi moudří a zkušení vědečtí pracovníci!“

„Vím. Můj otec pracuje v takovém ústavu.“

„Aha, už ti rozumím. Takže, tobě se líbí otcova práce, proto chceš, až vychodíš gymnázium, studovat na lékaře, že?“

„Já mám zkoušky z medicíny letos na jaře.“

„Prosím?“

„Zkoušky z praktického lékařství jsem složil! Dali mi diplom, můžu procházet praxí. Až se vrátím z prázdnin, nastoupím v nemocnici a pak budu mít aprobaci na všeobecnou medicínu.“

„Takže ty jsi skutečně doktor – v patnácti letech?“

„Ano.“

„A kdy jsi vystudoval tu medicínu?“

„Mám univerzální vzdělání. Vrozené, chápeš?“

„Nechápu a nevěřím tomu. Je mi líto, chlapče, ale ty nám asi neříkáš pravdu. Když vidím tvůj vzhled a chování...“

„Já se nehádám. Kdo nechce věřit, nemusí.“

Novináři už nevěděli, co na to říct.

„Já nemám moc času,“ uzavřel Juan. „Popovídejte si s Ťapkou, ona vám to vysvětlí. Já ji jmenuji vládním zmocněncem pro styk s tiskem...“

„Dík,“ řekla Ťapka s milým úsměvem. „Ale Juane, oni chtějí, abych se na to oblíkla...“

„Hm. A máš co si oblíct?“

„Mám – ale není to nic moc...“

„Tak co ti brání?“

„Za chvilku bude horko, a mně se nechce oblíkat.“

„Tak se neoblíkej. Podle mýho seš hezká dost.“

Ťapka pokrčila rameny. „Tak to vidíte, kluci. Kdo chce, ať chodí nabalenej. Já nebudu.“

Juan odešel a Ťapka zůstala s novináři. Už si na ni trochu zvykli: „Proč má Juan na obličeji ty černé pruhy?“

„To je znamení bojových oddílů.“

„Něco jako válečné pomalování?“

„Ani ne – ale je to dobré, aby se lidi v tom fofru poznali na první pohled. V boji to nebývá lehké.“

„Takže Juan se toho boje zúčastnil.“

„Všichni jsme se ho zúčastnili.“

„Ale ty pomalování nemáš. Proč?“

„Já jsem byla tady v táboře. Tady to nebylo zapotřebí.“

„Proč jsi byla tady a ne tam, kde se bojovalo?“

„Někdo tady zůstat musel.“

„Umíš dobře bojovat?“

„Jakž takž.“

„Chápu. Většinou bývají děvčata v boji slabší než kluci.“

„Jak kdy a jak která.“

„Všiml jsem si,“ řekl jeden novinář. „Že většinou každý z vás odpovídá jenom za sebe a ne za ostatní. A když se mu něco nelíbí, odbyde to výrokem jak kdy a tak.“

„To máš těžký. My mluvíme zásadně jenom za sebe. Vy taky kladete hrozně blbý otázky, na který se nedá odpovědět všeobecně.“

„A kdo by mohl mluvit za všechny?“

„Princ.“

„A kde je teď princ?“

Ťapka pokrčila rameny. „Nevím...“

Enkra byl v té chvíli na cestě. Blížil se se svou lodí k Troissy a všichni se už těšili na domov, hlavně Anitta, která měla strach, že se na její výlet už přišlo a rodičům se nebude moc líbit. V čemž se ani moc nemýlila.

Důvod jejich zdržení nebyl vůbec záhadný ani důležitý. Enkra se staral o operovaného leoparda – ráno se na něj šel podívat a byl velmi spokojen, rána se dobře hojila. Zatímco byl v nemocnici, bloumala Anitta s kluky po pobřeží a objevila tam půjčovnu motorových člunů a vodních lyží. Takže se Enkry zeptala:

„Umíš jezdit na vodních lyžích?“

„Neumím.“

„To jsem ráda, že taky jednou něco neumíš! Chtěla bych to umět!“

„K tomu jsou zapotřebí jednak lyže a jednak člun. Máš je?“

„Tady za rohem je půjčovna.“

Enkra zaváhal. Potom vytáhl šek, který mu vnutili za operaci, a šel jej do banky proměnit za peníze. Zatímco kluci vypůjčili člun a lyže, a pokoušeli se s velkými obtížemi o domluvu v angličtině, koupil Enkra Anittě plavky tak malé, že kdyby je neměla, vyšlo by to na stejno. A potom celý den střídavě jezdili na vodních lyžích, večer byli na diskotéce a Enkra na konzultaci s lékařem z Londýna, který se dostavil poněkud pozdě.

Dneska ráno, než vyjeli, zašel Enkra naposledy do zahrady. Byl spokojen a rozloučil se se všemi velmi srdečně. A protože už měli všichni toulání dost, ochotně vyrazili na moře. Pěkně to foukalo a Enkra se rozhodl vyzkoušet, zda nezapomněli na plachtaření.

Anitta seděla u kormidla, kluci se starali o plachty. Enkra se rozhodl nedělat nic, jen kontrolovat a kritizovat práci ostatních – on všechno uměl, oni se museli učit. Radil jim tak dlouho, až se všem zprotivil – včetně Anitty.

V jednu chvíli, kdy stál před Anittou a nařizoval jí, jak má držet kormidlo, se rozhodli. Plachty byly v pořádku a nemuseli se o ně starat, takže kluci vyrobili velkou smyčku z lodního lana a přikradli se Enkrovi za záda. Nevšímal si jich, neustále pobíhali po lodi a něco dělali. Anitta ho mohla varovat, ale neudělala to, dokonce ani nehnula tváří (jak ji sám učil).

Michell přehodil smyčku přes Enkru a zadrhl mu ji na nohou. V té samé chvíli Leon a Jean popadli Enkru každý za jednu ruku, strhli ho na zem a uvázali za zápěstí k zábradlí. Cloumal a škubal sebou, napínal všechny síly, ale kvalitní lodní lana nedokázal ani přetrhnout, ani se vykroutit ze smyček – naučil je to sám a kvalitně. Anitta do toho nezasahovala, jen kormidlovala a smála se mu – Enkrovi v zápalu boje dokonce ulítlo pár vzteklých nadávek a kdyby se dostal z provazů, mohl být nebezpečný, ale s tím od začátku počítali a dávali si pozor.

„Tak, co s ním provedem?“ ptal se Michell.

„Jednoznačně, máme frajera pod kontrolou,“ prohlásil Leon. „Tak co, ještě se budeš vytahovat, že jste lepší?“

Enkra se už ovládl. Usmál se. „Jste dobrý...“

„Co by na tohle řekli tví kamarádi z Ostrova?“ ptal se Jean.

Enkra párkrát plácl dlaní o palubu. „Vzdávám se...“

„Počkej, to nepůjde tak jednoduše! Celou dobu nám krmíš uši povídáním o zvyklostech šlechty z Ostrova, tak bysme si taky rádi jednou zahráli podle vašich pravidel. Co bude, když tě pustíme?“

„Co řeknete. Jsem váš zajatec...“

„Jak dlouho bude platit to tvoje vzdání se?“

„Podle zvyklostí čtyřiadvacet hodin. Potom si to s váma můžu vyřídit... Ale neudělám to, protože jak jste mě dostali, to bylo perfektní a já jsem rád, že jsem vás takhle vyučil...“

„Hele, von ještě provokuje! Uvážem tě na lano a vymácháme v moři, jestli se budeš ještě vytahovat...“

„Zkuste to! Jednou už mě protáhli pod kýlem, a byla to větší loď než tahle! Rád si to zvopáknu...“

Chvíli se dohadovali, ale nikdo nepřišel na nic, čím by Enkrovi mohli ublížit a přitom si ho neznepřátelit nadosmrti.

„Anitto, řekni taky něco! Vymysli, co na něj!“

„Co já? Já jsem ho nepřepadla, já jenom držím kormidlo!“

„Nekecej, nekecej! Kdybys byla jen otevřela hubu, tak...“

„Ještě mě zmlaťte, že jsem ho nevarovala...“

„Jen nech! S tebou si to taky vyřídím!“ smál se Enkra.

Anitta předala kormidlo Michellovi a přišla blíž. Sedla si Enkrovi na břicho a dráždila ho chňapáním po uších, nose a jiných částech tváře. Byla dost šikovná, aby ji nechytil zuby.

„Počkej, to není ještě skončený! Taky mi jdeš na nervy tou svou nafoukaností, nejenom klukům! Budeme vyjednávat?“

„Já nevidím jinou možnost.“

„A dodržíš to, co tady domluvíme?“

„Co můžu jinýho dělat? Prohrál jsem, už jsem to řek!“

„Jestli jsem ti dobře rozuměla, tak kdybys nedodržel svoje slovo, mohl by každej, komu jsi ho dal, o tobě vykládat všelijaký fuj věci. A to si ty nemůžeš dovolit, kdybys měl rejt rypákem v zemi! Takže to nás spolehlivě kryje proti tvý mazanosti...“

„Vůbec ne spolehlivě, miláčku! Můžu si na vás vymyslet nějakou fajn pomstu, do který se zamotáte sami...“

„Jo, to si ohlídáme. Neboj nic, já už do tebe trochu vidím. Když se domluvíme, než tě pustíme, dodržíš to. Tak poslouchej moje podmínky: čtyřiadvacet hodin otroctví u nás.“

„Souhlas.“

„U každýho...“

„Co?“ Enkra se vymrštil, shodil Anittu, ale nedokázal se dostat z vázání. „Vy hajzlové mizerný, já vás vytluču všecky...“

Anitta se jen smála. „Jak se zdá, jdu na to dobře. Slibuješ?“

„Ne! S tím nemůžu souhlasit!“

„My klidně počkáme, až změkneš! Necháme tě takhle a budeme si jezdit po moři, dokud nám nedojdou zásoby!“

„Chachá! Musíš domů, jinak dostaneš na zadek!“

„To je podraz! Hrajeme my, nepleť do toho mý rodiče! Dej slovo!“

„Každýmu z vás jeden den? To je taky podraz!“

„Jsme čtyři – tak budeš otrokem čtyři dny. Nejdřív Michellovi, pak Jeanovi, pak Leonovi a nakonec mně. Slibuješ?“

Bylo vidět, jak se Enkrovi v hlavě motají kolečka přemýšlením.

„Nechytrač! Neboj se, i kdyby ti kluci nechtěli ublížit, já si na tobě nechám záležet!“

Enkra došel k nějakému závěru. „Tak dobře. Den každému...“

„Počítáno od zítřka rána!“

„Jak chceš.“

„A kdyby někdo z nás třeba nemohl, jako dostal domácí vězení, tak se ten jeho den odloží, až ho doma pustěj!“

„Počkej! Jak dlouho budeme takhle blbnout? To může trvat dlouho!“

„A ty jsi chtěl co nejdřív odejet, to já vím! Neprovokuj, nebo ti to ještě natáhnu nějakejma přestávkama!“

„Anitto, ty riskuješ! Jednou se z těch provazů dostanu!“

„A co mi uděláš, aby to bylo pro tebe čestný? Jsem moc zvědavá!“

„Jednou si vynutím den já na tobě...“

„To můžeš – to je čestný. Ale za to, co uděláme my tobě, a co ty budeš muset udělat na náš rozkaz, se nebudeš mstít!“

„Nebudu.“

„A klidně každýmu řekneš, jak jsme tě přemohli!“

„Řeknu.“

„Tak fajn. Je potřeba to zaručit čestným slovem?“

„Vždycky jsem dodržel každou hru, kterou jsem začal!“

„Pusťte ho, kluci!“

Jean a Leon odvázali Enkrovi ruce, nohy si už uvolnil sám. Anitta pro jistotu utekla ke kormidlu, ale Enkra nehodlal útočit – třel si zápěstí a zřejmě přemýšlel, co si na ně vymyslet.

„Co s náma uděláš, jestli tě ještě jednou takhle chytnem?“ zeptal se Michell. „Myslím, až si odsloužíš to otroctví?“

„To už nedokážete!“ zubil se Enkra. „Jednou se vám to povedlo, protože jsem nedával bacha, ale víckrát už ne! Teď budu současně koukat dopředu i dozadu, uvidíte!“

„Zejtra se uvidí...“ smál se Michell.

Museli se starat také o plavbu – vítr zanesl loď blíž k pobřeží, občas potkávali jiné plachetnice, ale pokud možno se jim vyhnuli. Teď však Enkru jedna něčím zaujala.

„Vypadá to, že se uvidí hned! Anitto, natoč kormidlo vlevo – támhletu nech přiblížit!“

Všechny potěšilo, že se začal chovat normálně, přece jenom se jeho pomsty trochu báli. Plachetnice se přibližovala – byla o trochu větší než Enkrova a bylo na ní několik členů posádky.

„Hele,“ řekl Leon. „Mají na plachtě trojzubec!“

„No právě...“ řekl Enkra.

Jeho hlas všechny zarazil, ohlédli se po něm.

„Trojzubec je znak Atlantidy, alespoň tehleten. A je nakreslený, ne našitý...“ vykládal a jeho hlas zněl znepokojeně.

„Neměla bych si vzít něco na sebe?“ řekla Anitta.

Enkra neodpověděl. Opíral se o stožár, natahoval krk a hleděl na cizí loď. Potom rozpřáhl ruce a zamával jimi – na druhé lodi taky někdo vstal a začal mávat rukama v rychlém tempu.

„Přiblížit se těsně k nim!“ zavelel Enkra.

„Mám se oblíknout?“ ptala se dívka.

„Teď neblbni! Vypadá to, že jsou to nejspíš naši!“

Byli by se ptali dál, ale jeho tvář byla napjatá a soustředěná, a zdálo se, že očekává od té lodi něco velmi vzrušujícího.

Konečně se ocitli dost blízko, aby si viděli na ruce. Enkra něco ukázal na prstech, a ten druhý začal velice rychle, takže i když je Enkra něco naučil, nerozuměli všemu. Enkra se zamračil, pak se jeho tvář změnila v divoký škleb. A zasmál se.

„Dostali, co zasloužili,“ řekl nahlas a pořád vzrušeně gestikuloval. „Pěkně jste to zblbli s těmi vašimi dny... Zrovna teď se to nehodí, a to tak, že vůbec!“

Druhá loď se otočila, a začala se vracet ke břehu.

„Pročpak?“ ptala se Anitta. „Děje se něco?“

„Jo. Podržím ti kormidlo a ty si vem plavky. Jedeme ke břehu a bude tam veliká sláva. Oslava vítězství.“

„Nad kým jsme vyhráli?“

„Nad Zelenými barety. Američany.“

„Nějak nechápu. To je nějaká legrace?“

„Pochybuju, že by to mysleli jako legraci.“

Všichni zvážněli. Enkra nevypadal, že by to nebral vážně.

„Co se vlastně stalo?“

„Napadli nás Američané, nějací vojáci. Je to od nich prý taková hra. A my jsme je porazili...“

„Kdo my?“

„Moji kamarádi. Nevím, kde se tu vzali ani jak se do toho dostali, ale vypadá to, že jsou v tom až po krk. A my taky...“

„Bezvadný!“ řekl Jean, který se zvědavostí nemohl už ani udržet na lavičce. „Tak povídej, co se děje!“

„Pochybuju, že je to tak bezva. Spíš to bude průser!“

„Hele, jestli ti to vadí, my můžeme tu naši hru odvolat!“

„No fuj, to bys mě urazil! Snad odložit, ale... páni, tohle bude průser! Jestli se Roger dozví, že mě porazili tři místní kluci, tak mi to bude vyčítat ještě za rok!“

Ta druhá loď už mířila ke břehu. Enkra nespěchal, asi chtěl, aby tam byli dřív. Seděl u kormidla a mračil se, zatímco si Anitta natahovala svoje plavky. Kluci se taky oblékali a Leon se zeptal: „Ty se neoblíkneš, Enkro?“

Enkra předal kormidlo a natáhl si rifle na holé tělo. Tričko si nevzal, jenom si učesal vlasy.

Jenom Anitta pozorovala, že se s ním děje nějaká změna. Jeho tvář dostala najednou vznešený a pánovitý výraz, jako kdyby se chystal přijmout hold svých podřízených. A kupodivu, právě to ji vylekalo a začala se taky obávat věcí příštích.

Ťapka chodila s novináři po táboře a snažila se dost úspěšně předstírat, že ji to baví a že hloupé otázky jí nejsou proti mysli. Právě vysvětlovala systém tetování bojovníků.

„Základní označení pro každého kluka je véčko: špička na hrudní kosti, konce na ramenou. Dělá se to při prvním zajetí, tak do dvou let od doby, kdy začne jezdit. Když ho chytí nepřítel, podrobí ho obvykle mučení, podle toho, jak je u nich zvykem. Ale to véčko mu udělají skoro vždycky, a potom k němu přidávají další řádky, při dalších zajetích. Ale nemusí to být vždycky, povinné to není.“

„Pro ty kluky je normální, že když je chytí nepřítel, bude je mučit? Nemohou se tomu nějak vyhnout?“

„Mohou, velmi jednoduše. Nejít do boje. Nikdo nezaútočí na někoho, který není bojovník. Tím, že se dá do hry, zároveň souhlasí s tím, jak se hraje. A nikdo z kluků by se tomu vyhnout nechtěl.“

„Dobře, tak to je to véčko, to má každý. Co dál?“

„Uvnitř do véčka se zásadně nekreslí. Tam patří znaky – jeho osobní, jeho rodu, smečky, někdy státu. Nejdůležitější znak nosí každý uprostřed véčka, ten mu obvykle dělají lidi z jeho smečky, nebo dokonce někdo schválně objednaný.“

„Rozumím. O tom, co bude nosit ve véčku, rozhoduje sám?“

„V podstatě ano. Kdo má vlastní erb, má ho tam. Starší muži mají někdy na hrudní kosti jen stylizované náčelnické pero, to bylo v dobách, kdy se ještě znaky dělaly na levou paži pod ramenem, jako domovenky. Teď se zvyklosti trochu změnily.“

„Někteří kluci mají na ramenou templářský osmihrotý kříž s lilií uprostřed. To je znak Černé Lilie. Někteří ho mají bez lilie.“

„Ten bez lilie je nesmysl. Měl by smysl v případě, že by dotyčný byl členem řádu. Jinak je to jen ozdoba...“

„Je možné nosit znak organizace a nebýt jejím členem?“

„Ano, je to možné. Ale... přijmeš-li nějaký znak, stáváš se tím členem automaticky. Ne hodnostářem, ale určité zasvěcení to je.“

„Čemu se říká zasvěcení?“

„Slibu, který dává bojovník tomu, čemu věří.“

„Bohu?“

„Ano. Je to smlouva mezi ním a věčností.“

„Ale slib musí učinit před nějakým člověkem. Knězem nebo králem nebo někým takovým, ne?“

„V případě, že to není možné, postačí učinit slib v duchu, přímo Bohu. Každý je odpovědný za to, co slíbil – co slíbil Bohu, je důležitější než to, co řekl lidem.“

„Znamená to, že každý, kdo tady je, má nějaký takový slib?“

„Ano, předpokládáme to. Ale jaký byl jeho konkrétní slib, to je věc každého z nás. Musel by sám říct...“

„Dobře. Vrátíme se k tomu, co mají kluci na těle. Co znamenají kresby na zbytku těla, na rukou, nohou a tak?“

„Na rukou obvykle znaky spřátelených smeček, to jest těch, se kterými bojoval a uzavřel nějaký mír. Na nohou jiné symboly, tím různější, čím z větší dálky pochází. To už se nedá říct tak všeobecně.“

„Co znamená tetování, jako máš ty?“

„Nic. To je jen ozdoba. Dívky mají jiné zvyklosti než kluci.“

„A ty jizvy na zápěstí?“

Ťapka se zarazila, pohlédla na svoji ruku. Poprvé se zdálo, že se jí nechce odpovědět, ale ovládla se. „To je od sebevraždy.“

„Tím chceš říct, že ses pokusila o sebevraždu? Proč?“

„Z nešťastné lásky.“ řekla stejně klidně, jako by popisovala přírodní krásy okolí.

Novináři se dívali jeden na druhého a kroutili hlavami.

„Kdy to bylo? To už je dávno, ne?“

Chtěla odpovědět, ale od přístaviště se ozval nějaký pokřik.

„Princ přijíždí!“ oznámila.

Na její jizvy všichni rázem zapomněli. Hrnuli se blíž, aby taky něco viděli, i když zatím do přístaviště zajížděla jen plachetnice jednoho z chlapců, označená na plachtě trojzubcem. Její velitel stál na přídi a vzrušeně mával rukama.

„Princ Enkra vzal na vědomí naše rozhodnutí postavit se nepříteli v boji. Děkuje nám za naši oddanost, věrnost a statečnost a věří, že budeme stejně hrdinsky bojovat i nadále...“

„Jak to víš?“ Bylo zřejmé, že Ťapka doposud s nikým nepromluvila, a z výkřiků mezi davem se to nedalo zjistit.

„Ukazuje to přece na rukou!“

„Je to těžké rozumět posunkům?“

„Nevím. Já je umím odmalička.“

Enkrova plachetnice vjížděla do přístavu a chystala se zakotvit. V táboře byl rozruch, každý se hrnul k přístavu, jen hlídky zůstaly u zajatců. Ti taky zvedli hlavy a zjišťovali, co se děje. Nikdo už nespal ani neodpočíval, všichni byli velice svěží.

Na plachetnici čtyři kluci vytahovali plachty a balili je. Dívka, která kormidlovala, si prohlížela lidi na břehu se značnou nedůvěrou. Některým novinářům došlo, že princ bude pravděpodobně kluk s dlouhými černými vlasy, který udělal většinu práce s oplachtěním. Vypadal ze všech nejdivočeji.

První vyskočil silný kluk s velkou hranatou hlavou a pažemi jako opice – provlékl lano kruhem na molu a přitahoval člun. Hned za ním vyskočil princ, pomáhal mu a ukazoval, aby spustili kotvu, což se ihned stalo. Někdo jim pomáhal s uvazováním, mezitím vystoupili všichni ostatní a rozhlíželi se kolem sebe.

Přicházeli k nim náčelníci. Juan, Sebastiano, který se právě vrátil a Kim, který se probudil. Novináře překvapilo, že Kim je poměrně mladý, očekávali téměř dospělého člověka. Ale princ přijímal jejich pozdravy se vznešenou hrdostí.

Anitta zírala nejvíc. Byla po Enkrově boku a viděla, že co se děje, není kamarádský pozdrav; byl to hold rytíře svému králi. Náčelníci předstoupili s tvářemi naladěnými do vznešenosti, důstojným krokem s pýchou, která jejich funkcím přináležela – když sklonili před Enkrou hlavy, činili tak s nafoukaností velmožů. Enkra jim podal ruku, a taky on měl tvář plnou pýchy. Jeden z kluků ho oslovil, ale Enkra jej okamžitě přerušil:

„Úřední řeč bude francouzština!“

„Zdravím tě, princi Arminu a světa,“ řekl ten chlapec. „Jsem Kim, náčelník štábu západního vojenského okruhu.“

„Děkuji ti za to, že jsi bránil moje zájmy! Jsem šťasten, že se mohu spolehnout na svoje statečné šlechtice...“

„Moji pobočníci, Juan a Sebastiano.“

Enkra stiskl oběma ruku. „Moji přátelé: Anitta... Leon a Jean jsou náčelníky smečky z města... Michell velí bretonské smečce z vesnice za kopcem, se kterými jsme vedli válku.“

Náčelníci si obřadně potřásali rukama. A kluci pokukovali po Anittě, o jejímž společenském zařazení se Enkra nezmínil. Překvapovaly je především její nové červené plavky a taky drak štěstí, kterého měla vymalovaného na hrudi tak, že byl dobře vidět. Proto Kim řekl v rozpacích:

„Také tu máme čarodějky. Sandru, která je fakt dobrá a udělala z nás v noci pěkný šelmy... a Ťapku. Tu jsme jmenovali zmocněncem pro tisk, protože je tady spousta novinářů... Souhlasíš s tím?“

„Jsem ochoten je přijmout, budou-li chtít. A chci mluvit s tou čarodějkou, co nejdřív.“

„Ještě je někde...“ Kim ukázal, aby Enkra mlčel před cizími, a zeptal se: „Přijímat hlášení budeš ty nebo já?“

„Velet budeš ty, já budu u toho. Potvrzuji tě ve tvé funkci náčelníka štábu ZVO.“

Anitta si všimla, jak se Kim hrdě vypjal. Pak kývl na Sebastiana, aby podal hlášení:

„Obhlédl jsem ten statek. Není tam nic, odjeli a nenechali za sebou žádné stopy. Kamiony vyjely na silnici, tam se stopa ztrácí. Měli nějaké zajatce, ale kolik jich bylo, nevím. Zřejmě byli po celou dobu spoutaní a měli zavázané oči. Našel jsem tam takovou černou kápi, jako pytel na hlavu.“

„Poslal jsi stopaře?“

„Bez výsledku. Nechal jsem čtyři kluky revírovat po okolí, ale zdá se, že pochopili, že tam už to známe a budeme je hlídat.“

„Dobře. Sebastiano, vezmeš si na starost hlídky po celý dnešní den. Ty můžeš být při slavnosti, ale dávej pozor, aby nás někdo nepřekvapil. Asi přijde dost lidí z města a vůbec cizinců...“

„Pustit je sem musíme,“ pokrčil Sebastiano rameny. „A taky by tady měli být ti místní kluci...“

„Kde jsou?“ zeptal se Enkra. „Našli jste je?“

„Někam se schovali, nevím kam,“ řekl Kim. „Nenašli je ani stopaři... mají prý s sebou lišku!“

„Budou ve skalním městě, tam se dá schovat! Jeane, zajeď tam a přiveď je. Kime, dej mu nějakou dopravu. Ale radši motorku, auto tam neprojede...“

Jean kývl hlavou. Kim ukázal na jednoho z kluků. „Přiděluji ti Harta jako instruktora. Zařídí všechno, co bude potřeba.“

Chlapec Hart byl do tmava opálený, měl dlouhé černé vlasy, tetování po rukou a prsou a černé pruhy na obličeji. Na krku měl zlatý osmihrotý křížek s lilií a na pravé ruce kovový zápěstní chránič. Kdyby ho Jean potkal před čtrnácti dny, utekl by.

„Kam chceš jet? Doporučuju udělat to co nejrychlejc, protože bysme tu měli bejt do slavnosti...“

„No... já nevím!“ Jean se ohlédl na Enkru.

„Jestli můžeš, Jeane, jeď hned! Teď se toho moc dít nebude...“

„Tak jo,“ řekl Jean a vypletl se s Hartem z chumlu.

„Kolik máš bojovníků?“ ptal se Hart.

„No... tak asi dvacet. A dalších dvacet Michell.“

„Dobrý kluci?“

„Jo... moc dobrý, dokonce i Enkra je chválil...“

Hart došel ke svému stanu, oblékl si rifle a tričko a vytáhl mopeda. On sám měl helmu pomalovanou fantastickými příšerami, pro Jeana vypůjčil nějakou od kluka ze sousedství.

„Jenom taková maličkost: kdyby nás někdo náhodou napadl, zastavím a zkusím se ho zbavit. Kdyby to nešlo, skoč na motorku a ujížděj, jak umíš. Já je zadržím, než zmizíš. Musíš se dostat ke svým a zařídit to...“

„Jo, jasně. A mohlo by se to stát?“

„V noci jsem pár takových pěkně sejmul.“

„Tam... viděl jsem tam nějaký chlapy. To jsou oni?“

„Je jich tam ještě dost. Pasou po princovi, rádi by ho chytli!“

„Enkru? On je opravdu princ?“

„Opravdičtější už být nemůže.“

„A to až vyroste, bude králem?“

„Císařem, když to dobře půjde.“

„A když to nepůjde?“

„Tak ho tam vynesem na vlastních šavlích.“

Jean sice něco takového už dávno tušil, ale přece jen ho to překvapilo. Radši mlčel, sedl si na mopeda za Harta a dobře se držel, protože Hart jezdil dost osobitým stylem. Nebýt určitých zkušeností s Enkrou, asi by takovou jízdu nevydržel.

Enkra zatím procházel táborem a přijímal hold svých poddaných. Choval se s povýšenou arogancí a kluci, které tak pyšně přehlížel, šíleli nadšením. Novináři stáli s Ťapkou poněkud stranou a jenom zírali – ale když Enkra šel podle nich, zarazil se a kývl rukou: „Ty jsi Ťapka?“

Dívka předstoupila a sklonila hlavu.

„Jsi dobrá čarodějka?“

„Nevím. Umím jenom to, co mě naučila Asthra.“

„Kolik umíš?“

„Trochu hypnózu... a posilující prostředky.“

„Vyznáš se v boji?“

„Ano.“

Enkra jí chvíli pozorně hleděl do očí. Neuhnula.

„Kime, zmocněncem pro tisk udělej někoho jiného. Tvou čarodějku potřebuji, ale bude-li třeba, vrátím ti ji. Ty Ťapko, dobře poslouchej, dám ti důležitý úkol.“

„Ano, můj princi.“ řekla Ťapka oddaně.

„Tohle je Anitta. Svěřuji ji do tvé ochrany. Nebudeš mít žádnou jinou povinnost než ji chránit přede vším a před každým, kdo by jí chtěl ublížit. Při její ochraně smíš použít jakýchkoliv sil a prostředků. Rozumíš mi?“

„Rozumím.“

Enkra vztáhl ruku a dotkl se jejího ramene. „Nepodléháš zákonům lidí! Jenom mému rozkazu. Cokoliv učiníš, bude-li toho třeba pro její ochranu, je v mém jménu. Smíš i zabít.“

„Ano, můj princi.“

„Děkuji ti.“ řekl Enkra a podal jí ruku.

Pak pokračoval v cestě – Ťapka se přidružila k Anittě a šla vedle ní. Anitta zírala, a tím víc zírali novináři, kteří tomu všemu rozuměli. Enkra mluvil francouzsky kvůli Anittě.

Kim si během té chvíle rozmyslel svoji řeč. „Mám takový návrh... směl bych ti ho předložit?“

Enkra neřekl nic, jen kývl rukou.

„Rozhodl jsem se založit pluk. Jako byly za války u nás Černé barety – tak že bysme teď měli Zelené barety. Chápeš?“

„Úplně nový pluk?“ Enkra se spokojeně zamračil.

„Ano. Sestavený z kluků, kteří zvítězili...“

„Souhlasím. Vyhlas to!“

„Já, pane? Myslel jsem...“

„Jsi náčelník štábu. Komthur ještě nejsi, ale rytířský kříž Lilie ti mohu udělit sám. Pravděpodobně po ukončení boje. Tuším, že tohle ještě nebyl konec, a dělit se o medaile před koncem je prý nezpůsobné...“

Kim zrudl jako krocan. Anitta chvíli myslela, že se urazil, ale kdepak, byl tak spokojen nad tou poctou.

„Vyhlásím to!“ řekl a odešel pryč.

„Juane, vyprávěj mi o průběhu boje!“ řekl Enkra. Šel si sednout do jednoho stanu a Juan vyprávěl arminsky, buď že dobře neuměl, nebo nechtěl, aby všichni věděli to, co princ.

Anitta poodešla stranou a Ťapka za ní jako její věrný stín. Anitta byla ve velkých rozpacích, protože ještě nikdy neměla osobního strážce. A taky se jí Ťapka zdála poněkud divná.

„Poslyš... jak to Enkra myslel?“

„To nic,“ řekla Ťapka s úsměvem. „Ničeho se neboj, postarám se o tebe ve všem, co bude potřeba.“

„On myslí, že by se mi mohlo něco stát?“

„Když se bojuje, vždycky se může něco stát.“

„A ono se bude bojovat?“

„Určitě!“

„A myslíš, že já v tom musím být taky?“

„Když na tebe přijdou, tak určitě jo.“

„Proboha... a nedalo by se s tím něco udělat?“

„Jsem tady právě proto, aby se to nějak udělalo.“

Anitta se trochu uklidnila, ale ne moc.

„Co je to za jméno – Ťapka?“

„Tak mi říkají kamarádi. Jinak jsem Alice O'Curryová, kdyby někdo chtěl vidět papíry. Nebo můžu mít i jiný, podle potřeby.“

„Mám ti říkat Alice nebo Ťapko?“

„Jednoznačně Ťapko. Mý jméno nesmí nikdo znát, co kdyby se potom po mně sháněli fízlové?“

„Mohlo by se to stát?“

„Jestli na tebe někdo šáhne, tak se to docela určitě stane. Protože každýho takovýho člověka zabiju.“

„Dokázala bys to?“

„Jo.“

Ta stručná a velice výstižná odpověď Anittu přesvědčila.

„Proč říkal Enkra, že jsi čarodějka?“

„Nejsem tak docela. Asthra mě něco naučila, než mě sem poslala.“

„O té Asthře jsem už slyšela, ale osobně ji neznám...“

„Jestli něčemu rozumím, tak ji brzo poznáš osobně. Já nebo Sandra umíme leccos, ale nic zvláštního. Asthra umí víc...“

„Co například?“

„Vrátit život člověku, který ho ztratil.“

„Neříkej!“

„Zabila jsem se. Asthra mě přivedla k životu.“

Anitta zbledla. Ťapka jí ukázala zápěstí s jizvami. „Přeřezala jsem si žíly na rukou, abych vykrvácela. Našly mě kamarádky. Asthra mě vrátila životu a naučila mě, co bylo zapotřebí.“

„Proč jsi to udělala?“

„Milovala jsem jednoho chlapce. Opustil mě. Teď už to neudělám. Taková věc se dělá jenom jednou.“

Anitta se jí trochu bála. Ťapka byla velice krásná a vznešená, o mnoho starší a zkušenější, takže Anitta pochybovala, jestli jí může něco nařídit.

„Co budeme dělat?“ ptala se.

„Co chceš. Ty velíš, já půjdu, kam nařídíš.“

„Co se teď bude konat?“

„Nejdřív byste měli všichni něco sníst. A odpočinout si. Můžeš si jít třeba zaplavat, jestli chceš. Odpoledne bude slavnost.“

„No jasně, to bych chtěla vidět...“

„Tak fajn. Napřed bychom si měly něčeho dobrýho zobnout... kluci dělají dobrou polívku...“

Anitta souhlasila, a šly na polívku. Byla poněkud zvláštní, ostře kořeněná a bez nejmenší stopy masa, takže mohla jíst i Ťapka.

Tam je taky zastihlo vyhlašování Kimova rozhodnutí. Kim totiž přišel doprostřed tábora a naznačil rukama, že promluví k lidu. A když se všichni shromáždili, pronesl:

„Rozhodl jsem se ustanovit nový pluk naší armády, a to pluk Zelených baretů. Členem tohoto pluku se může stát jen bojovník, který přemůže v osobním souboji muže proti muži příslušníka amerického pluku Zelených baretů, a to tak, že ho buď zabije, nebo dostane do situace, kdy by mohl být zabit, aniž by tomu mohl zabránit. Souboje se budou konat odpoledne na cvičišti tábora za přítomnosti všech členů smečky a pozvaných hostí, kteří budou mít zájem přihlížet. Srdečně zveme rovněž zájemce z řad tisku a místních občanů, pokud budou mít chuť podpořit zápasníky...“

„Jdem, jo?“ řekla Anitta.

„Jasně!“ Ťapka to řekla spokojeně, ale přece jenom se jí na tom něco nezdálo, a Anitta to poznala. „Copak se ti nelíbí?“

„Strašně ráda bych si to s některým rozdala...“

„V boji s vojákem?“

„Jasně. Poslechni, dokážeš se na chvilku obejít beze mne? Já ho vyřídím tak rychle, jak jenom to půjde!“

„Samozřejmě – přece budu pořád mezi ostatními!“

„Tak fajn. Teď si půjdem odpočinout na pláž...“

Na pláži bylo víc kamarádů, většinou kluků. Všichni se koupali, opalovali nebo odpočívali, a Anittu potěšilo, že chodili nazí. Svlékla se tedy taky a uložila se vedle Ťapky, ale spát se jí nechtělo. „Můžu se tě na něco vyptávat, i když to bude blbý?“

„Ty můžeš všechno.“

„Jak to, že je Enkra princ?“

„Vládce Arminu sir Lera ho přijal za svého syna. To bylo před dvěma lety v Anglii, když tam byl v zajetí. Aby ho zachránil pro život, adoptoval ho...“

„Takže, on rodem princ není?“

„Sir Lera nemá žádné přímé příbuzné.“

„Ale všichni ho uznávají!“

„Všichni ne. Ale my kamarádi ho uznáváme.“

„Kdo například ne?“

„Třeba ti Američani. Ale máme nepřátele i doma – posmívají se nám a chtějí Enkrovi zabránit, aby se ujal úřadu. Proto možná taky podnítili ten boj tady...“

„Slyšela jsem... mluvilo se něco o tom, že koho vojáci chytí, toho ostříhají. Je to pravda?“

„Ano. Už nám to předvedli.“

„I Enkrovi by to udělali?“

„Dokonce i tobě, kdyby věděli, že k němu patříš.“

„I když jsem holka?“

„Jim je to jedno. Proto mám povinnost tě chránit.“

„To jsem ráda... ale Enkrovi by se to taky nemělo stát, že ne?“

„To se nesmí stát, i kdybychom měli všichni padnout. Kdyby se to stalo, byl by tím ohrožen celý stát!“

„To snad ne!“

„Kdyby byl Enkra takhle surově pohaněn, někteří z nepřátel by ho neuznali za Vládce. My samozřejmě ano, my jsme mu věrni do hrdel a statků. Ale nepřátelé jsou jiní než my, slouží démonům a čekají jenom na příležitost se vzbouřit. Proto nesmí dojít k tomu, aby o Enkrovi vznikly nějaké pochybnosti.“

„A Američané to vědí?“

„Myslím, že to udělali právě proto.“

„Už tomu začínám rozumět. Ale jakou cenu mám v té hře já?“

„To nevím. Ale určitě to ví Enkra, když mi tě dal na starost. Asi máš velkou cenu pro něho...“

Anitta zrudla. „Víš, nevěděla jsem, že je princ. On byl divný, ale vždycky kluk jako ostatní. Jenom... trochu jiný.“

„Princ musí být nejlepší ze všech. Taky má své povinnosti.“

„Já vím. Šlechta je šlechta!“

„My Armini jsme všichni šlechtici. První císař sir Charry Guyrlayowe, otec sira Lery, přijal zákon, kterým se všichni občané Arminu povyšují do šlechtického stavu.“

Anitta zesmutněla. „V tom případě se vám nemůžu rovnat...“

„Proč? Naopak, ty přece patříš Enkrovi a tím pádem přináležíš k nejvyšší varně a kastě státu...“

„Patřím Enkrovi?“

„Jak ti to mám vysvětlit? Kdyby si tě Enkra vzal za ženu, byla bys okamžitě říšská princezna a stála bys nade všemi...“

„Říšská princezna? Co je zase to?“

„Statut říšských princů měli komthurové a členové Korunní rady. Včetně císařovny Diany. Takže, když ty se staneš arminskou císařovnou, budeš ho mít taky...“

„Jak bych se mohla stát...?“ Anitta to ani nedořekla.

„Skoro bych řekla, že jí už jsi, aspoň fakticky. Co mi Enkra řekl, na to vypadá...“

„Já a princezna? Poslouchej, Ťapko, ty si ze mě děláš blázny! To bych přece musela být někdo úplně jiný než jsem...“

„O tom, co se stane nebo nestane, rozhoduje Enkra. Nikdo jiný. Leda, že bys odmítla...“

„A to jako říšská princezna můžu chodit takhle nahá a jíst guláš lžící z plechovýho kotlíku?“

„Říšská princezna může všechno.“

„To už jsi jednou řekla... to proto?“

„Ano. Ty skutečně můžeš všechno, co tě napadne.“

„I kdybych si přála zlaté náušnice a náhrdelník?“

Ťapka se rozesmála. „Samozřejmě! Chceš ty moje? Dám ti je, docela klidně... to bude hrozná legrace!“

„Ty máš něco ze zlata?“

Ťapka vyndala z ucha jednu náušnici. Byla z tepaného zlata s rubínem, který oslnivě zářil. „Jestli se ti líbí, jsou tvoje!“

Anitta si ji okouzleně prohlížela. „Proč by to měla být legrace?“

„Je zvykem, že císařovna rozdává šperky svým dvorním dámám, ne dvorní dámy císařovně...“

„Takže by to byla veliká ostuda, žejo?“

„Ostuda ne. Ale legrace určitě...“

Anitta zrudla. „Víš, já neznám tak dobře vaše zvyky. Kdyby se ti zdálo, že si trhnu nějakou ostudu, měla bys mě upozornit...“

„Ráda – ale žádnou ostudu! Od císařovny se všechno jinak bere!“

„Protože je paní státu?“

„To ne. Ale u nás je zvykem ještě od časů císařovny Diany, že Vládcova žena musí být trochu střelená.“

„Ale to snad ne! Šílená?“

„Diana nebyla šílená. Jen tak roztomile střelená. A ke dvoru si brala podobné dvorní dámy. To se národu moc líbí...“

„Budu muset dělat, co se národu líbí?“

„Právě že ne! Musíš si vymyslet něco vlastního, ale aby to mělo patřičnou úroveň! Aby všichni žasli a obdivovali tě!“

Anitta jenom zavzdychala. „Jak přichází císařovna ke šperkům?“

„Měla by je dostat darem od císaře. Tedy ty od prince. Nebo jako úplatek za nějakou protislužbu...“

„Přece nemohu brát úplatky!“ zděsila se Anitta.

„Proč ne? Když ti je někdo nabídne?“

„Za co třeba?“

„Podívej, mohla bys třeba být chytrá. Někdo přijde... no, tak třeba šéf Mafie. Potřebuje, aby princ přivřel oči kvůli nějakému průšvihu. Musí to být malý průšvih, protože kdyby byl veliký, nechala bys ho sebrat hradní stráží. A prosí tě, abys princi domluvila, aby to nebral osobně a nedal ho zastřelit. A ty řekneš: Uvidíme, co se dá dělat. On vytáhne nějaký to zlato nebo diamanty. Vezmeš klenotnickou lupu, prohlídneš si punc a poděkuješ nebo mu to hodíš pod nohy, podle toho, co je to za kus. A co je to za chlapa, taky. No a potom to řekneš svýmu milýmu, a on podle toho rozhodne...“

„To je ovšem absolutně proti všem slušným mravům!“

„Proč? Stejně nikdy nemůžeš dát zavřít všecky, co si to zasloužej a dělaj ve státě bordel, tak velký kriminály nemáme. Tak musíš nechat na svobodě ty, co zaplatěj.“

„A oni budou řádit o to víc.“

„To je princova věc, ne tvoje. Ty se budeš jenom přimlouvat, a když on přímluvu nevezme, tak budeš smutná. To se dělá tak, že když dotyčnýho seberou, řekneš: Sorry, já jsem pro tebe udělala, co jsem mohla, ale ty sis to svou hloupostí pokazil. Je mi líto, že tě pověsej, ale už jsi to, chlapče, přeháněl.“

„A to by fakt někdo udělal?“

„Jen počkej, uvidíš, jak rychle se to naučíš...“

„A jak se to zařídí, aby to Enkra nevěděl?“

„Proč by to neměl vědět?“

„Přece se mu nemůžu přiznat, že jsem se dala od nějakýho lumpa podplatit!“

„On to přece ví! Zeptá se tě, kolik kdo dal, a podle toho rozhodne. Eventuálně řekne, abys od někoho už nic nebrala. I když, to by ho zas varovalo a on by si dal pozor nebo vzal šmíra. Ne, radši ber od každýho, ať je v rodině pořádek.“

„To jsou skoro zvyky banditů, ne? Říká se tomu korupce a je to hrozně ošklivý!“

„On život má vůbec ošklivý stránky. Zatím tě před nima budou druhý chránit, ale měla bys o nich vědět včas...“

„Tak by se neměly vůbec dělat!“

„Jo, ono by nemělo bejt věcí...“

„A to se mi právě nelíbí – smiřovat se s tím, co není v pořádku! Proti tomu by se mělo rázně bojovat!“

„Tak bojuj, když chceš! Třeba teď si to rozdáváme s těma Amíkama. Jestli si myslíš, že to zvládneš, tak se můžeš zapojit. Ale varuju tě, jestli na to nemáš, půjdeš pod dva nože!“

„Tím myslíš, že mě ostříhají?“

„Jo. Za starých časů naši neznali nůžky, tak jim říkali takhle. Stará arminština je krásný jazyk, takový obrazný a básnický...“

„Škoda, že ho neumím...“

„Zkusím ti dát základy, a až přijedeš do Arminu, dostaneš kurs. Za dva měsíce tě naučíme perfektně, i se spoustou jinýho...“

Anitta si jenom povzdychla. „Nemůžu přece jet někam na druhej konec světa. Kdo by to zaplatil?“

Ťapka zívla. „Napíšeš si cesťák...“

„Cože?“

„Cestovní příkaz. Platí to stát, jsi přece princezna.“

„Na to jsem si ještě nezvykla! A vůbec, víš jistě, že by to někdo ve státních orgánech bral vážně?“

„Když tě nebudou brát vážně, udělej bengál.“

„Když ty to bereš moc na lehkou váhu! Nemůžeš být trochu vážná?“

„Můžu, ale proč? Naopak, ty se nauč brát život jako hru!“

„Že to říkáš zrovna ty! Když už jsi jednou zkusila... odejít...“

„Právě. Když bereš život jako hru, tak tě tak moc nemrzí, když prohraješ. Zkrátka položíš karty, a jdeš od toho...“

Anitta zvedla hlavu – ale Ťapka měla tvář zastřenou šátkem.

„Bude asi lepší, když na chvilku usnem...“ řekla Anitta.

„To je fakt.“ řekla Ťapka a usnula.

Anitta nespala moc dlouho, ale za tu dobu se stihlo udělat hodně věcí. Například byl uvařen oběd pro všechny, ve velikých kotlích, připravený ze všeho možného pod vedením čarodějky Sandry. Taky zajatci dostali pořádně najíst, a že si odpočinuli, měli dobrou náladu a na nadcházející střetnutí se těšili. Samozřejmě věděli oč se jedná, někteří se dokonce vytahovali, že svoje soupeře roztrhnou jako žábu.

Dále do tábora přišli členové Leonovy a Michellovy smečky, poněkud vyjevení, protože zjevení se Jeana a divně vyhlížejícího Harta je překvapilo. A když jim Jean s Hartovou pomocí vysvětlil vše, co se stalo, i s patřičnými souvislostmi, měli oči navrch hlavy a jediná liška Sindy zůstala naprosto klidná, stulila se Hartovi do náruče a nechala se od něho hladit.

Kluci vzali na vědomí, že nebezpečí, které je minulé noci vyhnalo z jejich plácku u jeskyně, doposud nepominulo. Ale díky vyprávění o úspěšné bitvě dostali chuť bojovat taky, především zvítězit, což si představovali velice růžově. Hart jim to taky tak vyložil, a oni si mysleli, že kdyby při tom byli, vyřídili by Američany levou rukou. Přišli v náladě bojovné a provolávali Enkrovi slávu.

Ale krátce po poledni, když Anitta s chutí dlabala to podivné jídlo zvané kitrí, se objevili také ti, kteří poznali druhou, méně radostnou tvář boje. Nejdřív zaslechla zmatek, křik a nenávistné nadávky, pak se objevili i oni. Bylo jich osm, sedm chlapců a jedna dívka. Klopili hlavy, ale přesto k sobě přitahovali všechny pohledy, protože ty hlavy byly dohladka vyholené a svítily do daleka bílou barvou. A to i u rodilých Arminů, protože ti si hlavu nikdy neměli možnost opálit.

Kim a ostatní náčelníci soudili, aby provinilci byli předvedeni před Enkru a on jim řekl svoje, pokud možno nic moc lichotivého. Ale Enkra zarazil křik a posměšky zvednutím ruky.

„Je nedůstojné bojovníka posmívat se nebo spílat poraženým! Boj ještě neskončil, a co se stalo našim kamarádům, se zítra či pozítří může stát každému z nás! Proto není na místě smích, spíš soucit a lítost nad tím, že naši bratři byli takto potupeni! A také, samozřejmě, spravedlivá pomsta!“

Z těch sedmi byli rodilí Armini jenom tři; ti nyní nedůvěřivě zírali na tvář svého prince. Enkra chápal, že promluvil pro mnohé dost překvapivě – tak dodal:

„Přijali jsme výzvu a známe podmínky. Proto musíme čestně dodržet, k čemu jsme se zaváhali. I kdybychom měli všichni pocítit ostří nože na vlastní hlavě, je to čestné a spravedlivé! Tuto hru chceme hrát až do konce, a já sám chci vědět, kdo je lepší. Jestli jsou lepší oni, přeju jim vítězství! Ale jestli jsme lepší my, potom jim vrátíme i s úroky, co nám provedli. A naši kamarádi, kteří v tom boji podlehli, jsou stejně stateční a čestní jako my, kteří jsme zatím byli potupy uchráněni!“

Tím veškeré námitky hasly a shromáždění se rozešlo. Enkra kývl na nejstaršího Armina z trojice a ukázal mu, aby šel do jeho stanu k výslechu.

„Povídej nám, jak to probíhalo!“

Chlapec usedl naproti náčelníkům. „Patřil jsem ke skupině, co bránila tábor. Tady mě taky sebrali. Byla to smůla, chtěl jsem pomoct kámošovi, kterýho dva drželi, a nevšim si, že je jich víc. Jemu se povedlo utýct, ale mě svázali a hodili na vůz. Přitáhli jich ještě víc, pak taky Lejdynu. Když viděli, že je to holka, jeden z nich rozhodl, abysme odjeli radši co nejrychlej pryč. Proto nás kamarádi nemohli osvobodit jako ostatní, jak to bylo taky dohodnutý...“

„O tom jsem slyšel. Tak dál.“

„Přivezli nás do toho statku. Nic jsme neviděli, dali nám přes oči takovou černou kápi. Domlouvat jsme se nemohli, jak někdo něco řekl, dostal okamžitě pendrekem. Nebo něčím jiným, to nevím, neviděl jsem nic. Slyšeli jsme co mluví, dohadovali se, že je někdo napadl a že to byly strašlivý kusy. Pak jsme slyšeli náš válečný pokřik. Odtáhli nás do vozů a odvezli jinam, ale nevím, kde to bylo. Tam nás nechali až do rána. Ráno přišli nějací papaláši, prohlédli nás a vyptávali se na jména a ostatní údaje. Rozkaz byl říct jméno, datum narození a místo původu, to jsem řekl. Co ostatní nevím, ale vypadá to, že taky nic nemohli říct. Vojáci se na nic neptali, jenom na tebe. Moc tě chtějí!“

Enkra kývl hlavou.

„Pak se ptali na totožnost velitelů. Mlčel jsem, ale oni už znali jména. Ovšem přezdívky je nezajímaly, chtěli civilní jména, a ta jsem ani neznal. Vyslýchali mě dost jemně, žádné zvláštní mučení to nebylo, takže jsem hravě vydržel. Někdo z hostů prý brečel, o tom nic nevím. Pak mě ostříhali a dali mi zas tamtu kápi. V naší přítomnosti už nic nemluvili, asi jim došlo, že jim můžeme rozumět. Pak nás zavezli na náměstí a tam pustili – tak jsme přišli sem.“

„Poznal jsi někoho z nich?“

„Jejich velitele bych dokázal nakreslit.“

Někdo mu okamžitě podal náčrtník. Armini s univerzálním vzděláním nejsou sice umělečtí malíři, ale vynikají v technickém kreslení, takže začal po paměti, ale velmi spolehlivě rýsovat tvar hlavy a podstatných detailů tváře. Vzniklý portrét představoval muže okolo padesátky, hranatého, dost neforemného obličeje, avšak s výraznýma pronikavýma očima a poměrně inteligentním výrazem.

„Proč myslíš, že to byl velitel?“

„Zdálo se mi, že ho někdo jednou oslovil plukovníku. Bylo to dost daleko ode mne, proto to nevím jistě.“

Kim si prohlížel portrét. „Zavolejte Alaina!“

Alain přišel i se Cvrčkem. Když se ocitl v blízkosti Enkry, stáhl hlavu mezi ramena, jako by mu ani na oči přijít nechtěl. Ale Enkra se nezlobil.

„Je tohle muž, který tě vyslýchal?“

„Ano, je. Teda... je to divnej obrázek, ale vypadá to, že jo.“

„Identifikační portrét, poněkud pochybný, ale zdá se, že je to velitel těch lidí...“ řekl Kim.

„Jo, je to on. A pak tam byl ještě jeden, ten jim nic nevelel, jenom se díval...“

„Nakresli ho!“

„Já neumím takhle kreslit!“

„Sandra s ním nejednala?“ ptal se Enkra.

„Říká, že mluvila jenom s velitelem. Byla tam spousta všelijakých chlapů, ale žádný z nich zřejmě nebyl vyšší hodnosti.“

Enkra kývl hlavou. Kim řekl chlapci: „Pro jistotu teď jdi a sepiš protokol o všem, co se stalo. Vypověz to podrobně, třeba to k něčemu bude. A pošli sem tu holku, Lejdy...“

Chlapec odešel mlčky a téměř provinile.

Za chvíli nato přišla Lejdy, a spolu s ní taky Anitta s Ťapkou. Přijít měla vlastně Ťapka, ale protože se nesměla hnout od Anitty, vzala ji s sebou. Anittě nebylo mezi náčelníky moc volno, ale všimla si, že je tady i Michell a Leon, to ji uklidnilo.

Lejdy vypadala téměř vesele. Sedla si mezi náčelníky a s úsměvem vyčkávala, co se budou ptát.

„Povídej, jak to bylo,“ řekl Enkra. „Svými slovy...“

„Tak jo! Bylo to pořádný mejdlo, lepší než diskárna! Když mě sebrali, bylo to tady v táboře. Já se rvala jako tygr, Sandra mi dala napít toho utrejchu, já naráz červeno před očima a už jsem jela jak dráha. Jenže jich bylo víc, a já vždycky od rvaček radši dál. Odtáhli mě do auta, svázali a zamotali hlavu do nějaký hadry. Pak mě odvezli k sobě do tý svý boudy. Nějaká stodola s ohořelou střechou, dost zpustlá...“

„To není jejich vina,“ řekl Kim. „To jsme spálili my...“

„Já vím. Jenže, byla jsem tam jenom chvíli, když přišel jeden z nich a nařídil, abychom rychle zas odjeli. Zas mi zavázali oči a vezli mě někam jinam, kam nevím. Nic zvláštního na tom domě nebylo – a zavřeli mě odděleně od kluků, tak nic nevím.“

„Měla jsi zavázané oči?“

„Nejdřív jo, ale potom přišli, sundali mi pouta i tu hadru a dohadovali se o mně. Nejdřív mysleli, že jim nerozumím, potom to asi pochopili a mluvili i se mnou. Dost jsem se jim líbila.“

„Není divu,“ řekl Kim. „Jseš pěkná holka...“

„Obzvlášť teď, žejo! Pak přišel jejich velitel a s ním ještě jeden chlapík, vyslýchali mě. Nejdřív se ptali na jméno a služební zařazení a tak dál. Potom na velitele a takový ty věci. Neřekla jsem jim nic, jenom jméno a datum narození, to se musí.“

„V pořádku. Na co se ještě ptali?“

„Odešli a už mě nesvázali. Uvažovala jsem, jestli bych neměla zkusit rozloučit se bez vojenských poct, ale pořád couralo kolem spousta stráží, a já byla nahá, to bych daleko nedošla. Než jsem něco vymyslela, přišel jeden, takovej hezkej kudrnatej kluk, odhadem poručík nebo něco takovýho, přinesl mi dobrou snídani a dokonce flašku...“

„Podívejme, civilizujou se!“ řekl Juan.

„Začla jsem tušit, že to nebude konečná. Ten kluk se mi omlouval, že mě museli zajmout, popřál mi dobrou chuť a dal si se mnou Coca-Colu. A vyptával se na všechno možný, ale po dobrým. Jestli jsem Arminka, že se nestydím bejt tak nahá, proč mám tetování, jestli je pravda, že to musí mít každej a tak dál. Potom se začal ptát, jestli je pravda, že za starejch časů byly tanečnice, který uměly fantasticky milovat, a že by to moc rád zkusil, a že proč jsou všecky holky v Arminu tak krásný jako já. Tak říkám proč ne, a on se úplně vyjevil. Ale stejně jsme skončili na takovým gauči a dělal co mohl, aby se mi to líbilo...“

Anitta sebou nepokojně zavrtěla, neměla ráda rozmluvy na toto téma. Ale Lejdy se nenechala přerušovat.

„Potom jsme zůstali ležet, a on zas začal ukecávat. Vyptával se na všechno možný, chválil mě, říkal, že by přijel do Arminu aspoň jako host, ale kdyby to nebylo tak těžký, protože když je nepřítel, nemůže si moc vyskakovat. Řekla jsem mu, že on pro mě není nepřítel, že mu pomůžu. A tak mě začal lanařit pro jejich tajnou službu, a sliboval mi hory doly, když mu pomůžu chytit Enkru. Děsně mě lakoval...“

„Samozřejmě jsi přijala!“ usmál se Enkra.

„Pochopitelně! Slíbila jsem mu modrý z nebe pod voko, on byl spokojenej, že jenom vrněl jako koťátko. Taky mi sliboval, že se mnou budou zacházet líp jak s ostatníma a dokonce mi nabízel prachy. Samo, že bych je brala, jenže pak se to všecko skácelo. Přišel ještě jeden a když mu ten můj říkal, že jsem dostala rozum a přistoupila na všechny jejich podmínky, řekl mu, že je pitomec a že Služební předpisy, odstavec 6, § 23, nařizují přijímat nabídky nepřítele, ale nikdy je neplnit. Takže mi to nesežrali a vzali mě hned pod kudly.“

„Vždycky se všecko nepovede.“ řekl Kim kolegiálně.

„No a potom, abych si na ně dlouho pamatovala, si mě vypůjčilo pár vojáků. Jestli chcete, abych vám to popisovala podrobně, tak ať jde tvoje holka pryč, nerada bych, aby nám tady omdlela.“

Enkra se zamračil, i když Lejdy se klidně usmívala.

„Taky říkali, že to samý udělají s každou holkou, kterou dostanou pod ruku. Speciálně na holky jsou zatížený, myslím, že to budou realizovat. Copak já, já už mám nějaký hry za sebou, ale ty co toho ještě tak moc nezažily, by se měly radši stáhnout.“

Enkra se mračil víc a víc. „Bylo by to možné posuzovat jako nepřátelský čin!“

„V dohodách to taky nebylo!“ blýskla očima Sandra.

„Těžko říct, jak to posuzovat,“ řekl Kim. „Já osobně s tím taky nesouhlasím, je to syčárna...“

„To musí říct Ťapka,“ řekl Juan. „Ona je velitelka.“

Anitta se ohlédla na Ťapku, která zatím mlčela a nedávala najevo, že se jí to týká. Teď řekla: „Žádáš o pomstu?“

„Ani ne, šla jsem do toho dobrovolně. Ale jestli se to stane ještě nějaký jiný, bude zapotřebí se mstít.“

Ťapka, klidná a vyrovnaná, přivřela na okamžik oči. Neřekla nic, jen zlehka kývla hlavou.

„Dobře,“ řekl princ Enkra. „Myslím, že je čas začít s těmi hrami. Čas utíká a kamarádi jsou připraveni. Ty si jdi odpočinout, Lejdy, potřebuješ to...“

„Zařídím to,“ řekla Ťapka a odešla s ní. Anitta pochopitelně nemohla chybět, takže šla taky a viděla, že Lejdy ve svém stanu ulehla, Ťapka jí položila ruce na ostříhanou hlavu, přejela prsty po spáncích a něco jí šeptala. Pak vylezla a šla k ohni. Anitta se zeptala: „Co jsi s ní udělala?“

„Uspala na tři hodiny.“

„To bys dokázala s každým? I se mnou?“

„Až si budeš chtít odpočinout.“

Zatím šly obě k prostranství, které zatím chlapci uklidili a připravili k chystaným zápasům. Vytvořili tam i něco jako velitelské křeslo pro Enkru, stlučené z různých prken a přikryté dekou, aby nevypadalo tak příšerně. Všichni ostatní seděli na zemi, ale Enkra byl přece jen princ a měl mít trůn.

Kruh byl dost veliký, aby všichni dobře viděli, a taky aby se vešli různí hosté, mimo jiné novináři. Ti připravili fotoaparáty a magnetofony, objevila se tu i televize, zatím jenom s reportážní kamerou. Ale někdo z redaktorů tvrdil Juanovi, že už volali do Paříže pro vůz na přímé přenosy, jestli se bude dít něco zajímavého, bude to třeba.

„Můžu ti slíbit, že zajímavé to bude,“ řekl mu Juan. „Ale jak to bude probíhat, to nevím.“

„My si to stejně podle potřeby upravíme.“ odpověděl mu stejně spokojeně televizní redaktor.

Byli přivedeni zajatci. Taky byly přineseny plechovky, do kterých byla navařena barva. Vypadala podezřele a měla podezřelou vůni, ale Armini s ní byli spokojeni a zajatců se nikdo neptal. Když jim dovolili, sedli si na zem a tupě čekali, co bude dál. Někteří ještě doufali, že se stane zázrak a někdo jim pomůže, ale většina už pochopila, že je plukovník Aldrich obětoval.

Za rachotu bubnů přišel Enkra a spolu s ním náčelnický sbor. Náčelníci usedli na svá vyhražená místa, poslední usedl Enkra na svůj trůn. Anitta si sedla téměř k jeho nohám na balík přikrytý arabským koberečkem, a Ťapka o krok za ni.

Na Enkrův pokyn vystoupil Kim, nafouklý jako holub.

„Můj pane a Vládče! Dnešní noci dobyli jsme velkého vítězství na našich podlých a zbabělých nepřátelích, kteří nás věrolomně napadli v pošetilé touze potupit a ublížit nám – ale byli našimi statečnými bojovníky zahnáni na útěk, a mnozí z nich padli do zajetí. Před svýma očima vidíš ty, které jsme pochytali – a v tuto chvíli nadešel čas, aby za svoji zpupnost obdrželi náležitý trest. Dovol mi tedy, abych zahájil slavnost, v jejímž průběhu budou zlí potrestáni a dobří získají zaslouženou odměnu.“

Enkra pokynul rukou. „Staniž se.“

Kim se nafoukl ještě víc. „Jak jsem už oznámil, rozhodl jsem založit nový pluk armády řádu Černé Lilie, který ponese čestný název Zelené barety, a bude tvořen těmi, kdo dokáží v boji muže proti muži porazit příslušníky Zelených baretů a získat jejich trofej. Protože naši nepřátelé nenosí svoje uniformy, nemůžeme získat barety; ale zvěst o statečnosti a o našem vítězství zůstane, a každý, kdo je tu přítomen, uvidí na vlastní oči, kdo má na příslušnost k pluku právo a kdo si je získat nedokáže.

Můj Vládče, dovol nám, abychom tento pluk vytvořili a za tím účelem zahájili slavnostní souboje!“

„Svoluji.“ řekl Enkra vážně.

„Je tvým právem, můj Vládče, udělit milost vítězi. Proto navrhuji, aby přestože naši zajatci byli už jednou poraženi, byl propuštěn každý, kdo dokáže zvítězit nad někým z nás. Jsme čestní a neublížíme nikomu, nad kým jsme snad nezvítězili v čestném boji. Bylo by pro nás větší potupou než pro zajatce, kdyby nám někdo mohl říct do očí, že jsme se dopustili čehokoliv nečestného.“

„To je pravda. Souhlasím. Ať je propuštěn každý, kdo zvítězí!“

„Naši bojovníci si vyberou ze zajatců protivníka a postaví se mu v kruhu. Boj bude veden beze zbraní, jen za pomoci otevřené či zavřené ruky. Nad dodržováním pravidel bude dohlížet celé shromáždění...“

Enkra pokynul rukou.

A Kim řekl: „Jako dosavadnímu veliteli mi dovolte, abych byl první, kdo se střetne s nepřítelem.“

Enkra pokynul rukou a bojovníci zakřičeli nadšením. Kim obešel zajatce a pak ukázal na jednoho z nich, svalnatého chlapíka o dvě hlavy většího, než byl sám. Zajatec vstal, protáhl se a vystoupil z houfu do kruhu. Mračil se, rozhlížel se kolem a zdálo se, že by nejradši pomlátil všechny kolem.

Kim, přikrčený, pružně našlapující, s rukama připravenýma k boji, ho pomalu obcházel. Armini pozorně přihlíželi – tyto souboje bývaly někdy bleskurychlé a když někdo propásl správnou chvíli, za okamžik už se neměl na co dívat. Voják taky věděl, že musí provést akci rychle – zatím jen odhadoval, co ten kluk dokáže a jak by s ním co nejrychleji zametl bojiště.

Pak Kim najednou skočil. Ve skoku kopl vojáka bosou nohou do obličeje, muž padl dozadu, ale vzápětí byl už na nohou a napadl Kima rovněž nohama, ovšem obutýma do těžkých bot. Rána zasáhla Kima do ramene, odhodila ho dost daleko a způsobila značnou bolest, ale nedbal ničeho. Přemetem se dostal na nohy, a jak po něm muž skočil, udeřil jej hranou dlaně do krku. Voják zasténal, zakolísal; Kim jej vzápětí udeřil kolenem do břicha a v pádu ještě jednou hranou dlaně. To stačilo, aby ten mohutný muž klesl k zemi – Kim nad ním zůstal ve střehu, připraven dát mu další ránu, ale voják se už nezvedl.

„Kim zvítězil!“ řekl Enkra a všichni to dotvrdili pokřikem.

Kim odstoupil. Dva chlapci popadli vojáka, jakž takž zvedli na nohy a odvlekli stranou; tam už čekali menší kluci a ti ho začali velkými natěračskými štětci natírat všelijakými divokými barvami. Muž se vzpouzel a bránil, ale bylo jich na něho víc, a teprve začínali, takže měli dost elánu i sil.

Enkra pokynul a Kim předstoupil a poklekl na jedno koleno před jeho trůnem. Enkra vstal a přistoupil k němu.

„Zvítězil jsi a máš právo stát se členem pluku Zelených baretů! Kromě toho máš právo stát se rytířem Černé Lilie, jak jsem ti příslíbil. Ale protože nemáme meč...“

„Pane,“ řekl Kim. „Dovol, abych ti zapůjčil svůj! Meč, který mám, není zasvěcená zbraň – ale po dobu, kdy jej vlastním, se jej nedotkla moc zla...“

Byl to onen krátký japonský meč, který předvedli doktoru Merciérovi při setkání na pobřeží. Čest podat jej Enkrovi byla svěřena Cvrčkovi a ten na to byl náležitě hrdý. Enkra po něm sáhl, ale čarodějka Sandra byla rychlejší – zadržela princovu ruku, sama vytasila meč a položila na něj dlaně, přičemž šeptala krátkou ochrannou mantru. Teprve pak jej vrátila do pochvy, a Cvrček jej mohl podat princi Enkrovi.

Enkra přistoupil ke Kimovi. „Osvědčil jsi v boji, že jsi čestný muž a statečný bojovník.“ Po těch slovech jej udeřil otevřenou dlaní do tváře, a pokračoval: „Toto trpíš dnes ode mne, a už nikdy od kohokoliv jiného. Ať je to poslední rána, která zůstane bez trestu!“

Vytasil meč a nasunul čepel meče Kimovi, který na něj položil pravou ruku. Pak Enkra slavnostně předříkával:

„Ve jménu Boha Pána a Vládce!

Přísahám, že zbraň, kterou nosím, pozvednu vždy jen k obraně práva a spravedlnosti.

Nikomu vědomě neublížím a od nikoho si ublížit nedám.

Povždy budu konat jen Dobro a protivit se Zlému, při čemž se budu řídit svou ctí a svým svědomím.

K tomu mi dopomáhej Bůh!“

„Přísahám...“ řekl Kim.

Enkra se dotkl čepelí meče obou jeho ramen se slovy:

„Ve jménu Boha Pána a Vládce! Pasuji tě na rytíře řádu Černé Lilie a nařizuji ti, abys po všechny své dny bránil právo a spravedlnost, nedal ublížit bezbranným a nevinným a trestal bezpráví a zločin, kdekoliv na ně narazíš. Bůh ti pomáhej!“

Pak zasunul meč do pochvy a odstoupil – Kim vstal a Enkra jej objal a podal mu ruku. Diváci provolávali slávu.

„Paráda, žejo?“ řekla Anitta šeptem Ťapce.

„Za starých časů by musel nepřítele zabít,“ zašeptala Ťapka. „Enkra by mu jeho krví nakreslil na tělo posvátné značky... teď už se to nedělá...“

Anitta se otřásla. „Díky Bohu!“

Chvíli jí něco vrtalo hlavou a usilovně přemýšlela – potom se odvážila zeptat: „A on je teď doopravdy rytířem tý Lilie?“

„Ty seš vážně hrozně nedůvěřivý stvoření!“ zasmála se Ťapka. „Vždyť jsi to viděla na vlastní oči!“

Anitta už radši mlčela – jen se zeptala: „Co bude dál?“

„Teď budou bojovat další. Hele, Sebastiano!“

Podnáčelník přicházel a při chůzi si protahoval svaly. Měl nádherné tělo, věděl o tom a právě teď měl příležitost to předvést. Pečlivě si vybíral svého protivníka – musel to být muž silný a pokud možno nebezpečný, aby nikdo na světě nemohl pochybovat o Sebastianově vítězství. Když pak ukázal vojákovi do kruhu a nastoupil proti němu, neodpustil si několikrát se zhluboka nadechnout a vydechnout, aby předvedl klenutý hrudník porostlý zlatými chloupky, procvičit paže, aby předvedl bicepsy, a zapérovat nohama, aby ukázal pružnost stehen a lýtek.

„Krásnej kluk, žejo?“ pochválila ho Ťapka.

Zajatec viděl předtím boj Kima s jeho kamarádem a mohl se připravit na to, co se stane s ním. Ale nemohl tušit, co dokáže Sebastiano – ten se zatím předváděl a ohlížel po děvčatech, zda si toho všímají. Voják se na něj vrhl a pokusil se ho srazit k zemi, dokud nebude připraven.

Sebastiano uskočil hbitě jako kočka. Jak muž letěl dopředu, podrazil mu nohy. Vzápětí mu ještě otřesenému zasadil několik ran rukama i nohama, nešťastník se vůbec nedokázal bránit. Sebastiano ho zmačkal jako papírový pytlík, zametl s ním prach na bojišti a potom ho nechal ztlučeného ležet na zemi. Diváci při tom řvali nadšením a když se Sebastianovi podařil nějaký obzvlášť surový úder, radostí málem šíleli.

Protože slyšet nebylo, ukázal Enkra rukama, že Sebastiano zvítězil. Sebastiano přišel k němu a vyčkával, až se nadšený řev utiší – ale asi to neměl dělat, protože se ozval hlas někoho, kdo mu zrovna nepřál: „Třeba to je náhoda! Ten chlap byl slabej!“

„Jestli chceš, udělám to s kterýmkoliv z nich,“ prohlásil sebejistě Sebastiano. „Kolikrát budeš chtít!“

„Nesouhlasím,“ ozval se Juan. „Nezbylo by na ostatní, tolik zajatců zase nemáme!“

„Ať zápasí! Chceme vidět, jestli je nejlepší!“

Nastal křik a váda, zatímco Enkra uvažoval. Potom ukázal otázku:

„Chceš bojovat se spoutanýma rukama?“

Armini posunkové řeči rozuměli a okamžitě ztichli, těch pár cizinců se taky rychle uklidnilo, takže Sebastiano řekl do ticha:

„Ano, zkusím to!“

Za napjatého ticha a pozornosti všech si vybíral nového soupeře. Toho předešlého zatím malí kluci odvlekli a dávali mu černý nátěr. Vojáci viděli porážku svého kamaráda a radši se snažili moc neukazovat tomu strašnému rváči na oči – ale jeden se přece jen neschovával, naopak se tvářil krvežíznivě. A když na něj Sebastiano ukázal, voják vstal a posupně se zasmál.

Zatímco se voják připravoval, svazovali chlapci Sebastianovi ruce zápěstími k sobě, co nejpevněji. Teď nemohl dávat rány hranou dlaně, jak to Armini s oblibou dělají; kdyby byl jen o něco horší, nemuselo to s ním dobře dopadnout.

Sebastiano čekal na útok – když na něj voják vyrazil, začal mu rychle šikovně uhýbat, a sám nedělal vůbec nic. Diváci mlčeli a pozorně ho sledovali – věděli, že není důvodu spěchat nebo se předvádět. Prozatím bylo třeba odhadnout, jak silný a schopný je ten, koho má porazit.

A najednou střelhbitě vyrazil. Skočil dopředu šipkou jako do vody, dopadl na spoutané ruce, udělal přemet a v tom přemetu zasáhl oběma chodidly muže do prsou. Ten nevydržel, zakolísal a padl na bok; Sebastiano ho přeskočil a ve skoku jej patou kopl do brady. Muž zařval bolestí, vzápětí se opět vzchopil a podařilo se mu dostat do chlapcovy blízkosti. Začal ho bít tvrdými údery a Sebastiano se bránil spoutanýma rukama – až do chvíle, kdy padl dozadu, nabral protivníka nohama a odhodil ho. Když pak na něj skočil, aby zopakoval svůj předešlý kop, zachytil voják jeho nohu a dostal ho na zem. A vzápětí do něj několikrát přesně a bolestivě kopl tvrdou botou. Sebastiano se kroutil jako had, křivil tvář bolestí – snažil se jen, aby ho voják nezasáhl do rozkroku, protože to by asi ve zdraví nevydržel. Bylo to nebezpečí o to reálnější, že bojoval nahý, a nebylo tudíž tak těžké jej přesně zasáhnout. Jen z posledních sil se mu podařilo kopnout nepřítele do kolena a srazit jej na okamžik na zem.

Když se Sebastiano vyhrabal na nohy, nebyl už vůbec nafoukaný a nesnažil se oslňovat diváky. Naopak těžce dýchal, po obličeji mu tekl pot a krev z natrženého obočí a jeho pohyby byly pružné ne proto, že by se chtěl předvést, ale že mu šlo o život. A když se vrhl na vojáka skokem šelmy, bylo to z posledních sil.

A ten útok mu vyšel – srazil muže koleny a při pádu jej udeřil do lebky sevřenýma rukama. Voják se pokusil bránit – dostal další, stejně tvrdou ránu, zasténal a zůstal nehybně ležet.

Sebastiano vstal. Soupeři už nevěnoval pozornost. Někdo mu rozvázal pouta na rukou, Sebastiano si otřel krev a pot z obličeje a předstoupil před Enkru, aby vyslechl rozsudek.

„Zvítězil jsi.“ řekl Enkra.

Sebastiano stál a usmíval se. Teď mu všichni jásali na oslavu, nikdo se neodvážil říct něco zlého. Naopak se ozval křik: „Zaslouží si rytířský kříž!“

Enkra se ohlédl tím směrem. Zaváhal, ale okamžitě to opakovaly další hlasy, tak zvedl ruku, aby je uklidnil, a povstal. „Poklekni!“

Opakovalo se to, co už jednou všichni viděli. Enkra pasoval Sebastiana na rytíře Černé Lilie a Sebastiano, když se opláchl v moři, zaujal svoje místo vedle Kima po Enkrově boku.

Teď byla řada na Juanovi, ten se pochopitelně nechtěl nechat zahanbit. Taky on měl souboj se spoutanýma rukama. Taky on zvítězil a pokryl svoji tvář prachem a krví a své jméno slávou. Taky on byl pasován na rytíře Černé Lilie.

„To je legrace,“ řekla Ťapka Anittě. „Jestli udělá rytíře ze všech, co tady vyhrajou, tak nastane v Lilii revoluce. Víš, co řekne Roger Monroes?“

„Nevím. Slyšela jsem o něm, ale...“

„Roger je velmistr, všechny takové akce podléhají jeho schválení. Jenže Enkra je princ a může jmenovat koho chce čím chce! Ale rytířů má být omezený počet a nevím, kolik míst je ještě volných...“

„Je to veliký problém?“ ptala se Anitta.

„To bych řekla! Jestli Enkra překročí limit, bude to další problém; měl by se někdo vyřadit, třeba pro pokročilý věk. Jenže, to nikdo nebude chtít...“

Anitta kroutila hlavou. Zatím sledovala další boj, tentokrát normálním způsobem, který samozřejmě Enkrův bojovník vyhrál vysoko na body i na přízeň publika.

„Kolik jich ještě bude bojovat?“

„No... dokud bude s kým. To je jedno, kdo.“

„To u vás dokáže každý kluk?“

„I holka. Mám ti to ukázat?“

„Neříkej, že bys zvládla takovýho chlapa!“

Ťapka se zasmála. Obrátila se k Enkrovi a ukazovala mu něco na prstech. Enkra zakroutil hlavou, odpověděl, že ne, to Anitta rozuměla. Ťapka pokračovala v diskusi a nakonec dosáhla souhlasu.

„Na chvilku tě nechám, ono se ti nic nestane.“

Televizní štáb, který už natočil několik střetnutí a ztrácel pomalu zájem, zase oživl když zjistil, že se k boji chystá dívka. Taky diváci jevili větší zájem, zajatci zvedli hlavy a prohlíželi si ji. Ťapka si na slavnost vzala kalhoty, teď k boji je svlékla a to cizince trochu udivovalo. Ale vybrala si pořádného chlapa a rázně jej hnala do kruhu.

Jestli čekal, že to půjde lehce a s takovouhle dívkou bude mít snadné pořízení, dost se mýlil. Ťapka mu hned na úvod zasadila několik tvrdých úderů rukama i nohama, a po zbytek boje se už jen marně snažil nějak se jí bránit nebo uhýbat. Pak se složil, a bylo po boji.

Diváci odměnili Ťapku bouřlivým pokřikem, Enkra ji vyhlásil vítězem a blahopřál jí. Do pluku ji ovšem vzít nechtěli a ona sama o to ani neměla zájem. Prohlásila, že zápasila pouze pro čest a slávu své paní princezny Anitty, což bylo přijato s jásotem. Anitta se červenala.

Několik zápasů svedli taky hosté, zvláště ti starší a významnější. Jedním z nich byl Hasan, který chtěl dokázat svým učitelům karate, že neplýtvali silami nadarmo. Zbyli na něj samozřejmě slabí zajatci, ale toho svého zmohl bez větších problémů a získal taky členství v pluku, i když nebylo docela jasné, zda se bude jeho akcí zúčastňovat.

Po dobu zápasů se třikrát stalo, že arminský zápasník prohrál. Dvakrát to byli hosté, takže se nic tak zlého nestalo – ale ten třetí byl rodilý Armin, jak dosvědčovalo jeho tetování. Přesto byl přemožen a voják se ohlížel na Enkru, co tomu říká.

„Zvítězil jsi. Máš právo odejít, kam se ti zlíbí!“

Voják chvíli váhal – pak urychleně opustil bojiště, diváci mu udělali místo, on prošel a zmizel jim z očí. Poražený se obtížně zvedal ze země – byl krutě zbit a navíc se cítil velmi pohaněn. Nikdo mu neřekl zlého slova, vůbec si ho nevšímali, jako kdyby neexistoval – se sklopenýma očima se protlačil mezi kamarády a zalezl do svého stanu.

K jiným nepříjemnostem nedošlo – a tak zápasy skončily přesvědčivým vítězstvím Arminů.

„Síla a šikovnost, kterou jste prokázali, je štítem naší země!“ řekl jim na závěr Enkra. „Naše vlast nepotřebuje hradby, zbraně ani atomové bomby – postačí nám naše statečnost!“

Errata:

30.05.2021 11:44