Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Toho dne se diplomatickou Evropou přehnal orkán. Zasáhl řadu vysoce postavených osobností, které byly předvolány na koberec k osobnostem ještě významnějším. A pochopitelně, ježto osoby vysoko postavené nejsou nikdy za nic odpovědné, patřičným způsobem přenesly odpovědnost na osoby postavené níže a ještě níže, až se to nakonec dostalo k těm nejnižším, kteří už byli na výtky zvyklí, takže si jen povzdechli a pokusili se vykonat, co bylo zapotřebí.

Jako příklad by mohla být uvedena rozmluva mezi šéfem tajné služby a ministrem zahraničí republiky Francouzské, která se odehrála za časných ranních hodin asi kolem desáté, což byla pro oba pány doba velice neobvyklá a diktovaná jen vážností situace.

„Ani mi nic nevykládejte!“ hřímal ministr, zatímco šéf tajné služby si o něm myslel něco velmi nelichotivého. „Vaše služba zkrátka zaspala a uřízla si ostudu, jakou v dějinách ještě neznám! Vy jste slepí a hluší, jinak to vůbec není možné!“

„Je mi líto, pane,“ šéf tajné služby věděl svoje, ale ministr byl do jisté míry jeho nadřízeným a tak byl nucen se chovat uhlazeně. „Za situace, kdy do země neustále proudí nepřehledné davy turistů, není možné zaregistrovat příjezd nějakého kluka...“

„Americká CIA to zaregistrovala! A na našem území! Zřejmě jsou schopnější nebo mají lepší informace, ale to obojí vám příliš nelichotí, víte o tom?“

„Není vyloučeno, že mají informace přímo z Ostrova.“

„A tím se chcete omlouvat? Proč vy je nemáte?“

„Dal jsem si už předložit celý případ a vyvodím z něj přísná opatření...“ povzdechl si šéf tajné služby.

„Já jsem si dal taky předložit celý případ!“ řekl ministr vítězoslavně. „A závěry jsem udělal hned! Okamžitě, jakmile došlo k prvnímu případu, jste měli zasáhnout, rozumíte? Ten případ s únosem kluka z polepšovny vám zřejmě neřekl nic?“

„Poslali jsme tam jednoho z našich předních kriminalistů!“

„Který nepřišel vůbec na nic...“

„Sledoval stopu, ale byl uveden v omyl jejich agentem, který se vetřel do jeho přízně...“

„Proboha, člověče! On byl uveden v omyl! Držte mě, ať... víte co povídáte, pane?“

„Ten člověk je pracovník kriminálky, ne tajné služby. Nemohl tušit, že ten doktor Merciér...“

„Američané to tušili! Jak je to možné?“

„Především mají mnohem dokonalejší prostředky. Zatímco my máme potíže s financemi i počtem lidí, Američané se tomu jen smějí...“

„A kolikpak byste potřeboval lidí?“

„Už několikrát jsme podali obsáhlé memorandum, ve kterém jsme všechny svoje požadavky specifikovali. Ale vláda nám pokaždé odmítla přiznat patřičnou částku...“

„A vy chcete říct, že kdybyste tu částku měli, snadno byste zaregistrovali účast toho jejich prince na událostech v tom zatraceném městečku, že?“

„Byla by větší pravděpodobnost, pane.“

Ministr se chvíli dusil zlostí. „Doufám, že alespoň víte, jak se sem dostal. Podle záznamů o jeho pobytu v zemi nejsou důkazy...“

„Zřejmě přijel na cizí pas. Jak říkám, přes hranice každý den proudí tisíce turistů ze všech možných zemí...“

„Z Arminu jich snad tolik není.“

„Není vyloučeno, pane, že přijel na pas jiné země...“

„To už jste říkal. Ale přesto jste to měli vědět a podat nám okamžitě zprávu. Mohli jsme zasáhnout včas a nedovolit, aby se z toho stala taková aféra...“

„Ovšem, pane. Nicméně si dovoluji namítnout, že by z toho aféra stejně byla, protože jestli měl v úmyslu provádět takovéhle akce, nedal by se od svého úmyslu jen tak lehce odvrátit...“

Ministr se začal přívětivě usmívat, což nebylo nijak zvlášť povzbudivé. Zřejmě se cítil na koni. „Kdybyste nám včas dali zprávu, k aféře by nedošlo. Zařídili bychom, aby ho v tom pitomém městě čekal starosta na červeném koberci a děvčátka s květinami. Chtěl bych vidět, jestli by za těchto okolností vedl válku s místními orgány...“

„To pochopitelně ne, pane. Ale podotýkám znovu, jeho cílem bylo projít nepozorovaně a podařilo se mu to především díky tomu, že je na to speciálně cvičen. Kdybychom měli školy podobné těm jejich...“

„Ovšem, chápu, že máte určité potíže, ale já mám taky potíže, a to mnohem větší! Tak mi poraďte, co mám v této situaci dělat!“

„Především, pane ministře, je třeba si otevřeně přiznat, že to není jen naše chyba, taky chyba Arminů. Oni ho sem pustili a dovolili mu tyhle hry.“

„To jim mám říct do očí?“

„Nevím, pane. Co tomu říká jejich velvyslanec?“

„Jejich velvyslanec říká ledacos, ale nic konkrétního. Oznámil, že se dotáže svých nadřízených, a prozatím se neozval.“

„Zřejmě ho postavili před hotovou věc, stejně jako nás. Nebo to aspoň předstírá.“

„Ani to není vyloučeno. Dále jsem mluvil s americkým tajemníkem velvyslanectví. Říká, že o ničem neví, pan velvyslanec je na dovolené, ale že ho bude okamžitě informovat.“

„Pochopitelně. Nikdo s tím nechce nic mít.“

„Ráno se mnou telefonicky mluvil president. Je ve velice obtížné situaci. S USA nás spojují nejtěsnější vztahy, ovšem naše obchodní a přátelské kontakty s Ostrovem jsou také důležité. Pan president soudí, že by bylo nejlépe postupovat velice opatrně.“

„Dovoluji si souhlasit.“

„No ovšem, když už jste to takhle zvrtali! Kdybyste byli bdělejší, mohli jsme udělat patřičná opatření. Teď musíme čekat, jak se situace vyvine.“

„Mohli bychom zasáhnout našimi ozbrojenými silami.“

„Proti komu?“

„No... proti tomu, kdo narušuje pořádek.“

„Je podle vás bojová hra mezi americkou armádou a nějakými kluky z Ostrova narušením pořádku?“

„Samozřejmě.“

„A kdo je za něj odpovědný?“

„Armini, pochopitelně!“

„Většina jich je mladších patnácti let. Jenom jejich náčelníci jsou starší, ale ani jim většinou není jednadvacet, takže postavit je před soud by bylo krajně obtížné. Američané jsou dospělí lidé. A kromě toho se na pravidlech řádně dohodli.“

„To je také pravda, pane. Jenže... obyvatelé Arminu jsou známi svojí agresivitou a nebezpečností.“

„Takže podle vás, když někdo vydráždí tygra, pustí ho z klece a bude ještě pošťuchovat, aby se vrhnul na lidi, je vším vinen jen ten tygr?“

„Netušil jsem, pane, že fandíte Arminům!“

„Nefandím a přeju jim, aby je mor schvátil i s jejich princem. Ale bohužel, občané jim budou fandit, už proto, že naši občané jsou na jejich straně. Děti těch lidí z města jim prý aktivně pomáhají, a kdoví, jestli ne i dospělí...“

„Jenže Američané jsou armáda, a jsou to naši spojenci.“

„Kdo podle vašich zpráv vítězí?“

„Situace je bohužel velice nepřehledná. Ale vypadá to, že první kolo vyhráli Armini.“

„Takže ostatní kola vyhrají asi také. Co uděláme, jestli ty Zelené barety rozbijí na mraky?“

„Budeme nuceni přijmout to jako fakt.“

„To znamená podle vás co?“

„Říkal jste něco o drůžičkách s květinami...“

„A o státních hodnostářích, podávajících ruku nahému klukovi s vlasy až na záda?“

„Snad se aspoň upraví, když bude přijat našimi představiteli! Snad ví, co se sluší...“

„Ví to docela určitě. Jak jinak by mohl porušovat tak bezostyšně všechny základní normy slušnosti? Ale buďte si jist, že to docela určitě neudělá, když pro nic jiného, tak proto, aby nám dokázal svou nadřazenost...“

Šéf tajné služby polkl dvakrát naprázdno. „Je tady ještě jeden drobný problém, pane. Televize...“

„Cože?“

„Televize v tomhle období má velmi málo zajímavých pořadů. Mnozí lidé se domnívají, že by tohle lidi mohlo zajímat. Z toho důvodu už tam poslali svoje přenosové vozy...“

„To doufám nemyslíte vážně?“

„A hledají sponzory mezi zadavateli reklamy. Obávám se...“

Ministr si povzdechl. „Obávám se, že můžeme udělat jediné: čekat, co se bude dít dál. A modlit se, aby to dopadlo aspoň trochu snesitelně. Protože jak znám svoje milé kolegy, budou se snažit vytlouct z toho určitý kapitál. A to nejen naši lidé, ale i všichni ze zahraničí.“

„Víte snad něco konkrétního, pane?“

„Vím jenom to, že všichni lidé z tajných služeb celého světa krouží už od rána jako supi. A až najdou, co hledají, nastane tvrdý boj, a nikdo neví, kam to povede.“

„Budeme taky hledat, pane, ujišťuji vás...“

Ministr kývl hlavou. Už ho chtěl propustit, ale na něco si ještě vzpomněl. „Poslyšte, vaše hlášení o pobytu toho... von Crosse! Co víte dál, co se s ním stalo?“

„Zcela spolehlivě opustil Francii. A odletěl domů, protože jeho letadlo přistálo v Kingtownu. Naši lidé to potvrzují.“

„Kdo je tam místo něho?“

„Není tam snad nikdo, pane!“

„Určitě nesvěřili dohled někomu z těch kluků. Podívejte se pořádně, někdo se tam určitě potlouká. Možná by nebylo od věci se ještě jednou zeptat té holky... té tanečnice, víte...“

„Simone Fresnellové. Sledujeme ji, neprojevuje žádnou aktivitu.“

„Přesto ji ještě jednou vyslechněte. Ale opatrně, je možné, že ji sleduje i někdo jiný. Měli by to provést uniformovaní četníci, v rámci běžného výslechu. Nechte to udělat tomu... Chartiérovi, třeba. A místním lidem, naši ať jsou mimo hru. Chápete?“

„Rozumím. To by neměl být problém.“

„Teď si musíme počínat co nejopatrněji. A jestli se podaří získat kontakt na jejich člověka tady, chci o něm mít ty nejlepší informace. A pak ho chci mít tady, ve svém křesle. Neporušeného a v dobré náladě. Udělejte to, jak chcete – ale já se s tím člověkem musím dohodnout za každou cenu!“

Když si nadřízený něco přeje, podřízený, má-li rád svoji existenci, vyhoví. Takže sotva se po telefonu stalo ministrovo přání zřejmým příslušným orgánům, vydali se dva uniformovaní strážníci se služebním vozem do pensionu vdovy Fresnellové, aby přivezli k výslechu její vnučku Simone. Nalezli ji na zahradě, kde se částečně opalovala a částečně četla noviny, referující o událostech v místě a okolí. Když ji vyzvali, aby se oblékla a šla s nimi, přijala to docela zvesela.

„Už jsem se začínala nudit! Snad se něco zajímavého dozvím, ne?“

Strážníkům se to vůbec nelíbilo. „Myslím, že bychom se spíš my rádi dozvěděli něco od vás, slečno. Obávám se, že jste nám neřekla všechno o tom člověku, který tu bydlel...“

„Moc toho o něm nevím, a když čtu v novinách, co se mu všechno klade za vinu, lituju, že jsem si ho víc nevšímala. Musel mít docela pestrý život!“

Ukázala jim americké noviny, které nelítostně kritizovaly morální profil plukovníka von Crosse a přesvědčovaly čtenáře, že je zrůda a ďábel v lidské podobě.

„Uvidíme.“ řekl strážník. Pak počkali, až se Simone upravila a vyvedli ji ven z domu.

Tam se zarazili – kolem jejich služebního automobilu postávali čtyři svalovci tupých tváří a ponuře mlčeli. Když se objevila Simone, trochu ožili, ale překážet nepřestali.

„Dovolíte, pánové?“ zeptal se jeden strážník a pokusil se otevřít dvířka automobilu.

„Vám dovolíme cokoliv,“ řekl dost špatnou francouzštinou jeden z mužů. „Ale ta dáma půjde s námi...“

„Ta dáma je předvolána k výslechu! Nemůže být ani řeči o tom...“

„Sklapni!“ řekl zostra vazoun. „Povídám, že půjde s náma, a basta! A ty drž zobák, nebo...“

„Jsme zástupci státní moci Francouzské republiky! Pane, žádám vás, abyste se nám legitimoval a upozorňuji vás, že jestliže se pokusíte nám bránit ve výkonu služební povinnosti, máme právo proti vám použít služebního obušku, ba i zbraně...“

„Co to povídá?“ ptal se jeden z mužů americkou angličtinou.

„Žvaní,“ poučil ho mluvčí, a dodal francouzsky: „Koukejte zmizet, oba dva!“

Mladší strážník sáhl po svém revolveru, a to neměl dělat. Dva z nich se na něj vrhli, jeden mu podržel ruce a druhý zasadil pár pořádných ran do břicha. Než si stihl uvědomit, co se děje, už ležel na zemi.

Druhý strážník se bránil o chvíli déle a o trochu úspěšněji. Podařilo se mu vzít pendrekem jednoho z útočníků přes rameno a zchromit mu na okamžik ruku. Potom ho druhý srazil kopnutím do obličeje, a protože přispěli i ti, kteří se už vypořádali s mladším, byl zbit ještě hůř než on a zůstal taky ležet.

Simone se pokusila utéci. Kdyby byla skočila do četnického auta a zkusila ujet, mohlo se jí to možná podařit, ale ji napadlo vrátit se domů, a to neměla. Muži ji chytili, ucpali jí pusu kapesníkem a už ji vlekli za roh, kde měli postaveno zase svoje auto, džíp khaki barvy bez jakýchkoliv označení.

Tam je čekalo překvapení, neboť o džíp se opíral muž. Už starší, do tmava opálený, měl téměř bílé vlasy, které mu velmi slušely. Byl štíhlý, vysoký, elegantně oblečený a sympatický. Ale byl jim v cestě.

„Uhni, vejre!“ řekl mu jeden z nich.

Bělovlasý muž se smutně usmál. „Nedělejte to, chlapci. Jsem už starej, nerad se peru. A moc nerad bych někoho z vás zmrzačil.“

„Kdo vůbec jseš?“ zeptal se ten nejchytřejší, co uměl francouzsky. Zatímco jeden držel Simone, ostatní se postavili do půlkruhu před šedovlasého.

„Nebuď línej a zjisti si to. Třeba jsem člověk...“

„Armin?“

Šedovlasý muž vážně přikývl.

V tu chvíli po něm tři současně skočili. Jejich ruce a nohy se střetly v divokém souboji, do kterého vzápětí zasáhl i ten, co držel Simone, když viděl, že kamarádi jsou strašlivě biti. Ale po sotva několika vteřinách leželi ti čtyři na zemi a svíjeli se bolestí, zatímco bělovlasý stál uprostřed nich a chystal se dorazit toho, kdo se zvedne. Simone si povšimla, že na pravé ruce má několik těžkých zlatých prstenů, které vydaly za boxer, v levé drží svazek těžkých klíčů – to ovšem na první pohled nebylo vidět.

„Pojedem,“ řekl a ukázal Simone na džíp. „Svezeme se někam, kde nás ti pitomci nebudou rušit.“

Simone poslechla, aniž řekla slovo. Ten člověk ji fascinoval, cítila se v jeho blízkosti bezpečná a spokojená, i když byl ještě větší rváč než ti čtyři.

„Nebudu dlouho okolkovat. Stejně se to co nevidět dozvíš. Jsem Terry Fischer, šéf arminské tajné služby. Mám hodnost komthura a generála, jsem člen státní rady a všeho možného. Jestli si někdo myslí, že jsem béčko, dopadne jako tamti.“

„Těší mě. Já jsem Simone Fresnellová.“

„Já vím. Neříkám ti to, abych se vytahoval, ale abys věděla, že ti můžu zařídit cokoliv, co budeš potřebovat.“

„Tak mi tedy odpověz na pár otázek!“

„To můžu.“

„Kde je doktor Merciér? Nebo-li von Cross.“

„Je tam, kde má být. Pravděpodobně už v Arminu.“

„Nevíš to jistě?“

„Poslal jsem ho tam. Měl by poslechnout.“

„Odešel poněkud nakvap.“

„I to jsem mu nařídil.“

„Proč?“

„Je to záležitost naší služby, ale jestli to chceš mermomocí vědět, tak ti to řeknu. Byla obava, že nezvládne, co je tady potřeba udělat.“

„Ty to zvládneš?“

„Doufám. Když ne, přestanu být šéfem služby.“

„Mohu ti být nějak užitečná?“

„Ne. Můžeš mi udělat jedinou laskavost: zmizet co nejdál od tohoto místa a nikde se neobjevit nejméně čtrnáct dní. To taky od tebe chci.“

„Kam mám zmizet?“

„Zařídíme ti pobyt kdekoliv na světě. Jestli chceš vidět Havaj, můžeš tam být do čtyřiadvaceti hodin. Celý pobyt zaplatí naše služba.“

Simone se rozesmála: „A když nechci vidět Havaj?“

„Co tedy chceš?“

„Chci vidět, co se tady bude dít.“

„To, co se tady děje, není žádný kino.“

„Právě proto u toho chci být. O prince se neboj, už jsme se viděli a jsme si moc sympatičtí. Kdybych mu řekla, dovolí mi to.“

„Máš smůlu. Jsem jediný z našich lidí, kdo neposlouchá prince Enkru, ale jen Vládce. Právě proto jsem tady. A ty jsi jedna z komplikací, právě proto, co se ti před chvílí stalo. Kdybych nebyl sledoval ty fízly, nebyl bych mohl zasáhnout. A může se stát, že příště už nebudu moci být tak rychlý.“

„Co se mi může stát?“

„Mohou tě vyslýchat kolegové od CIA. Nepřeju ti to, nepřeju to nikomu, ani nepřátelům.“

„Jenomže, já nic nevím!“

„Tím větší máš smůlu. Kdybys věděla, vytloukli by to z tebe. Když nevíš, budou tlouct dál, protože nebudou věřit, že nevíš. Holčičko, jsi v mlejnku na maso.“

„To samý mi říkal i von Cross.“

„Aspoň vidíš, že někdy říká i něco rozumnýho.“

„Jenže, oni mě najdou všude! Nejlepší by bylo zůstat přímo u zdroje, aby mě měl kdo chránit.“

„A kdo by to měl jako bejt?“

„Ty, samozřejmě!“

„Já mám daleko jiný povinnosti než se o tebe starat. Neříkám, že by to bylo špatný, ale placenej jsem za to, co dělám pro službu!“

„Nejedla bych tvůj chleba zadarmo, pomohla bych ti!“

„Já vím. Mike o tobě mluvil moc hezky. Jenomže já nejsem takovej romantik jako on.“

„To nevadí. Já jsem romantik za oba.“

„Už jsem řekl. Zmizíš a potopíš se a nebudeš! Jestli chceš, zajistím ti jinou identitu a všechno. Ale odjet musíš.“

Za té rozmluvy dojeli na náměstí a tam zaparkovali, neboť tam bylo rušno. Vystoupili a šli spolu, zřejmě aby mu neutekla. Simone utéct nechtěla, spatřila svoji babičku a ta se k ní hned vrhla. „Simonko, víš, co se děje? Je tady princ!“

„Kde tady?“ ptala se Simone, rozhlížejíc se.

„No, pochopitelně tady ne, ale je ve městě! Představ si, skutečnej princ, následník trůnu nějakýho ostrova!“

„Já vím, já ho znám. Ale kde je přesně, řekni!“

„Snad mezi svejma... a jak to, že ty ho znáš? A kdo je tenhle pán?“ zbystřila vdova Fresnellová pozornost.

„Doktor Spangler, advokát,“ usmál se Terry Fischer. „Jsem přítel vašeho nájemníka pana doktora Merciéra...“

Vdova Fresnellová se vylekala. „Ale proboha – přece ten člověk byl nějaký nepřátelský agent!“

„To jsou jenom pomluvy, madam! Já jako jeho právní zástupce jsem povinen proti takovým nesmyslným řečem co nejpřísněji zasáhnout, a uvidíte, že jméno pana Merciéra bude brzy očištěno!“

„To by bylo jen dobře! Simone, já už ničemu nerozumím a nic nechápu! Co se to jenom děje?“

„Nejdřív mi řekni, co jsi slyšela o princovi!“

„No... prý přijel a je tam na břehu v tom prázdninovým táboře. A bude se prý konat slavnost vítězství a boje mezi jeho bojovníky a zajatými vojáky a já nevím, co ještě!“

„Tam bychom měli být!“ řekla Simone.

„Zvou prý jenom novináře! Kdo může, snaží se tam dostat, ale některý lidi taky říkají, že by to mohlo bejt nebezpečný!“

Terry přestal do jejich rozmluvy zasahovat. Vdova Fresnellová rychle vypověděla Simone vše co věděla, a pak se rozběhla shánět další drby.

„Tam bychom měli být,“ řekla Simone. „Jenže nejsme novináři!“

„Mám novinářský průkaz jednoho nezávislého listu z Equadoru. A Leicu... mohla bys být moje fotografka. Dobře, ustoupím ti, dneska tam ještě půjdeme. Ale potom musíš pryč, tady může být dost horko...“

„Jenže, princ už mě viděl. Pozná mě...“

„Mě zná velice dobře, ale bude mlčet...“

A tak dostala Simone Leicu a příkaz chodit všude s Terrym a fotografovat. Což jí šlo. A oba se zúčastnili coby novináři celé slavnosti. Ostatně, Terry převzal po Mikovi nejenom práci pro službu, ale také podávání zpráv pro Henry Gardnera.

I agenti musí být z něčeho živi.

Nick Riordan byl rovněž povolán ke svému nadřízenému, i když v jeho případě tento termín není přesný. Muž, do jehož kanceláře Riordan přišel, byl místní rezident, ale patřil k jinému oddělení a jejich služební činnost se vzájemně příliš nedotýkala, takže v podstatě to bylo jednání dvou nezávislých členů stejné firmy.

Nicméně rezident zuřil, a hned to dal najevo.

„Pane Riordane, jsem pověřen vás upozornit, že jakékoliv další vaše zásahy jsou krajně nežádoucí! To, co jste zavinil, přesahuje veškeré meze obvyklé ve slušné společnosti!“

Riordan chvíli naslouchal jeho běsnění a pak se posadil. To rezidenta tak překvapilo, že umlkl a kroutil hlavou. A Riordan využil ticha: „Myslím že víte, že mám pověření z vysokých míst!“

„Já mám taky pověření, a z ještě vyšších míst, pane! A kromě toho, vaši nadřízení vás nehodnotí nijak příznivě, jak poznáte z tohoto telegramu...“

Riordan si telegram přečetl a pokrčil rameny.

„Jak se zdá, prozatím jste nedokázal vůbec nic!“ pokračoval dál rezident. „Jenom jste rozvrtali celý ten zatracený kraj a uvedli nás v posměch! Víte, co tam ti kluci teď dělají? Na slavnosti zesměšňují naše zajaté vojáky!“

„To bylo jenom první kolo. Také bych to mohl nazvat zkušebním střetnutím. Průzkum bojem...“

„Cože? Vy v tom chcete ještě pokračovat?“

„Samozřejmě. Až do úplného vítězství...“

„Teď okamžitě volám Washington a budu žádat o dovolení zatknout vás jako nebezpečného šílence a deportovat zpátky do Států!“

„V pořádku. Jen než to uděláte, se informujte u generála W., jestli s tím bude souhlasit.“

„Pane, zavolám třeba presidentovi...“

„Generál W. mu zavolá mnohem rychleji. Ostatně, já se domnívám, že president už byl informován...“

Rezident zrudl. Zavolal svoji sekretářku a vynadal jí, že mu ještě nespojila telefon, který si objednal.

„Uvidíme, kdo z nás má pravdu!“ funěl zlostně.

„Uvidíme.“ souhlasil klidně Riordan.

Telefonu se dočkali za deset minut. Rezident chvíli poslouchal a přerušoval mluvčího jen stručnými citoslovci, většinou souhlasnými. Riordan mlčel, dokud telefon nepoložil. „Tak co?“

„Poslyšte...“ rezident se ještě vzpamatovával. „Já ani v nejmenším nepochybuji, že jste velice odvážný...“

„Proč myslíte?“

„Řekli mi, že celá ta akce je čistě vaše věc a já za ni nenesu ani tu nejmenší odpovědnost. Že jestli se vám to podaří, bude to dobré. Jestli dojde k nějakému maléru, odnesete si to taky vy.“

„To je pravda.“

„A vy si na to stejně troufáte?“

„Jak vidíte, už jsem si troufl.“

Rezident se už uklidnil. „Pomoz vám Bůh! Ale teď – můžete mi stručně objasnit účel celé akce?“

„Samozřejmě, že ano. Čekám jenom, až mi položíte tu otázku a budete připraven chápat, co dělám.“

„Jsem připraven. A poskytnu vám podporu a pomoc, pokud bude zapotřebí...“

Riordan se spokojeně usmál, a opřel se pohodlněji. „Cílem akce je zdiskreditovat v co nejútlejším věku arminského prince Enkru a zabránit jeho nástupu na trůn a jakékoliv další činnosti. A toho dosáhneme, jestliže mu připravíme katastrofální porážku a zneuctění před celým světem. Věřím tomu, že jestli se nám podaří ho porazit, už nikdy se nestane arminským císařem.“

Rezident pokrčil rameny, asi moc nevěřil.

„Otázka nástupnictví je v Arminu velice ožehavá věc. Nynější Vládce sir Lera nemá žádné přímé ani nepřímé potomky a dokonce ani příbuzné. Předpokládali jsme, až starý pán zavře oči, monarchie v zemi zajde přirozenou cestou a otevře se možnost zavedení demokracie a parlamentního systému našeho typu. Bohužel jsou síly, které si to nepřejí, především silný rod Monroesů a jejich četní přívrženci. Těm je dobře, když mají císaře, a když hrozilo nebezpečí, že nebudou mít žádného, zkrátka si vymysleli prince a přinutili Vládce, aby ho adoptoval.“

„Lze ho tak snadno k něčemu donutit?“

„Tehdy byla výjimečná situace! Nevím zda to víte, ale před třemi lety došlo v Arminu k rozsáhlým potížím, které vyústily ve spiknutí a následující povstání. Podařilo se jim je porazit, ale přesto zůstaly některé nedostatečně vyjasněné záležitosti. A jedna z nich byla, že téměř celý národ byl ostře proti vládě. Nemyslete, že všichni jejich občané jsou svému Vládci věrni až do hrdel a statků, naopak. Především se nespokojenost rozmáhala mezi mládeží a vypadalo to, že se opět začnou objevovat boje mezi jednotlivými skupinami, jak tomu bylo za starých časů. Dějiny té země jsou zajímavé, je v nich spousta krve...“

„No dobře. Tak tedy mají prince. A co?“

„Princ je pro ně symbol budoucnosti. Od chvíle, co ho mají, se všechny spory řeší po dobrém – oni zkrátka věří, až se Enkra dostane na trůn, pomůže zemi ze všech potíží. Roger Monroes jim to v podstatě slíbil. Kdyby princ nebyl, začne to znova.“

„Chcete ho zabít?“

„To radši ne. S tím nejsou dobré zkušenosti, když někdo z nich vypadne ze hry, jeho nástupce je vždy o stupeň horší. Kdybychom ho zlikvidovali, oni ho budou mstít, a pravděpodobně se sjednotí proti nám. Jde mi o to znemožnit mu nástup na trůn, dokázat jim, že je neschopný, zbabělý, hloupý – zkrátka se na to nehodí. A víte, co nastane pak?“

„Samozřejmě, že nevím. Boj všech proti všem?“

„V podstatě. Různé skupiny najdou vlastní kandidáty. Monroesové, Santanuevové, černoši, Mafie, Ku-Klux-Klan, různé strany a spolky. Najednou tady bude deset možných princů a skončí to v nekontrolovatelném zmatku. Budou mít jedinou možnost, jak to vyřešit, a sice odstranit všechny diktátory a zavést pořádek.“

„A kdo to udělá?“

„Jsou tam lidé, kteří zůstali na svých místech po tom neúspěšném povstání. Herberta Alwina sice pověsili na karabáči před palácem, ale jeho přívržence nemohli všechny zlikvidovat. A oni čekají na příležitost...“

„Mají sílu to zvládnout?“

„To už je naše starost. Stačí nám, aby se dostali k moci na čtyřiadvacet hodin, ostatní uděláme my. Teď jde o to vyřadit ze hry toho kluka – dokud je on následníkem, jdou všichni za ním jako ovce za beranem. A za Monroesem, pochopitelně, ten je princovým kancléřem a vychovatelem.“

„Začínám chápat, jak si to představujete.“

„A proto je zapotřebí zasáhnout co nejrychleji. Toho kluka chytit a před celým světem zostudit. A to pokud možno dřív, než se v Arminu dohodnou – využili jsme toho, že Roger Monroes je momentálně v nemilosti u Vládce a má zákaz jakékoliv činnosti. Jak jsme se to dozvěděli, okamžitě jsme začali jednat...“

„Monroes že je v nemilosti? Proč?“

„Normální rozmíšky v rodině, nic závažného. Vládce usoudil, že mu mladý ministerský předseda přerůstá přes hlavu, tak ho setřel. Za pár dní se to uklidní, ale momentálně je vhodná situace...“

„A starý Monroes? Mám na mysli Leona...“

„Funguje, jak fungoval. Říkám, není to nic důležitého, jen takové laškování, ale je třeba toho využít. Taky toho, že se nám Enkra vydal na milost, víckrát už to určitě neudělá. Je nezkušený a momentálně bez ochrany svých nejbližších. Ti kluci, co se k němu přidali, jsou obyčejná sebranka, která neznamená nic. Snadno je zlikvidujeme...“

Rezident chvíli přemýšlel. Pak začal hledat ve svých papírech. „Možná by vás zajímala malá informace. Mluvil jste o Santanuevovi – momentálně je v Tokiu. Víte o tom?“

„Santanueva v Tokiu? Co tam dělá?“

„Nevím, o tom se v té zprávě nemluví. Ale je tam a o něčem s nimi jedná.“

Riordan se zamyslel. „Mohl bych o něco požádat? Nevím, jestli jsme náhodou něco nezaspali... víme jistě, že Monroes nevyvíjí žádnou činnost, ani nesmí, ale já bych stejně rád prošetřil, co dělají některé osoby. A to Jackie Therlowe, Sonny Albert, Kurt Diettermann, potom Santanueva a jeho sestra Asthra, Jimmy Dixon, Harky Alliger. Všichni dospívající klackové, z okruhu prince a Rogera. Mladí vlci! Dokážete to zjistit?“

„Pokusím se...“

„Já se vrátím do Troissy, k Aldrichově armádě. Zatím se chystá k útoku – tentokrát to nesmí dopadnout tak katastrofálně jako poprvé. Až to zjistíte, dejte mi vědět každou maličkost. Začínám mít pocit, že měli dost času udělat protiopatření – a moc nerad bych se dožil nějakého ošklivého překvapení...“

Sandra s Juanem se toulali ruku v ruce po skalách na pobřeží.

„Mám chuť udělat průser.“ pronesla zamyšleně Sandra.

„Tak udělej!“ řekl Juan.

„Ale já mám chuť udělat velikej průser!“

„Tak ho udělej!“

„Já mám chuť udělat průser, až by se zachvěla země a nebe, hvězdy přestaly svítit a nakonec by se nasral i princ Enkra!“

„Tak to nebude lehký, vytočit Enkru...“

„Dneska se chlubil, jak ho ráno vytočili kluci s Anittou...“

„No právě. Teď už si dá pozor.“

Sandra skákala po kamenech a občas se tiše zasmála. Našli maličkou zátoku, vykoupali se a lehli si na kameny.

„Jsem zvrhlá.“ pravila Sandra.

„Neříkej!“ řekl a prohlédl si ji se zájmem.

„Jenže já jsem zvrhlá a nemorální a celá skrz naskrz zkažená!“

„Vážně?“ Juan neshledával na jejím těle žádné závady.

„A tobě to vůbec nevadí – že mám zvrhlý choutky?“

„Možná jo. Ale pochlub se s nima.“

„Pojď se nechat ostříhat!“

„To myslíš jak?“

„Když se v příští akci dostaneme do první brázdy, docela určitě nás chytí a ostříhají. Co ty na to?“

„Hm...“

„Tobě to vůbec nevadí?“

„Vadí.“

„Ale nevyskočil jsi a nezačal mě mlátit. Jseš taky zvrhlej.“

„A ty bys chtěla, abych tě zmlátil?“

„Chtěla bych, aby nás všechny pochytali a mučili a trýznili! Tebe, Enkru, Sebastiana, Kima a hlavně mě! Chci poznat, jak chutná opravdová bolest a ponížení a nenávist.“

„Chápu.“

„Jsem zvrhlá, zkažená holka. Zasloužím, aby mi plivli do ksichtu. Zasloužím, aby mnou pohrdal celý svět.“

„To se prý čarodějkám stává...“

„Mám tě zmlátit hned?“

„To říkal náš duchovní učitel...“

„Tomu dám do držky taky.“

Juan to nekomentoval. Sandra si položila hlavu na jeho hrudník, dívala se do nebe a rozvíjela svoje nápady:

„Teď jsem Sandra, čarodějka, princezna z dobrýho rodu a kšatrijský varny. Dodržuju všechny předpisy a zákony a neudělám nikdy nic blbýho. Ale až mě ostříhají, nebudu už nic. Očistím se ode všeho, i od vlastního jména. Budu vánek ve větru nebo stín v temné noci. Ani to. Budu nic...“

Juan pocítil potřebu hladit ji po vlasech, dokud je má.

„Zbavíme se všeho. Varny a kasty, předpisů, nadřízených i svých povinností. Budeme nic. Budeme si moci jít, kam budeme chtít, a dělat, co nás napadne. Princ ani Asthra a nikdo z kamarádů nám nebudou moci říct zlého slova. Pojď se dát ostříhat, Juane!“

„Jsi blázen, Sandro.“

„Konečně jsi správně zhodnotil situaci. Jsem blázen.“

„Ale jsi taky čarodějka. Musíš...“

„Právě. Já už nechci muset. Chci nemuset nic.“

Neřekl nic. Hladil ji.

„Až se očistíme ode všeho, co souvisí s hmotným světem, budeme konečně svobodní. Budeme létat mezi hvězdami a pohybovat se v jiných vesmírech. Budeme si hrát s osudy galaxií a vytvářet celé vlastní civilizace pro svoji zábavu. Budeme věční a nekoneční a nepodřízení zákonům hmotné přírody...“

Neodpovídal. Toužil zatajit i dech, aby ji nerušil.

„A potom ti ukážu, jak se umím mstít! Pomstíme se každému a všem, vstoupíme do jeho snů a budeme ho tam trápit nejhoršími představami, kterých se bojí, vrátíme mu to ponížení a trýzeň, která nás čeká...“

„Říkala jsi, že se na to těšíš.“

„A na tu pomstu se těším ještě víc.“

Rozesmál se. Převalil se na ni a silnýma rukama v zárodku potlačil veškeré její pokusy o odpor.

„A co kdybych tě začal trýznit já?“

„To si zkus! Co ti dali tu zelenou stužku, tak nevíš...“

„Ty se chceš bránit? Ty si troufáš se vůbec bránit...“

Vzpouzela a rvala se ze všech sil, ale nepoužila žádné z možností, které jí dal její výcvik. Oči jí zářily v soumraku, cenila zoubky jako zvířátko a snažila se ho kousnout. Ale vydala ze sebe jen jediný skutečný výkřik bolesti – potom mu zaťala prsty do vlasů a škubala je, drásala mu nehty ramena a záda a svírala jej všemi svaly jako ovíjející se krajta.

A potom oba ztichli a jenom vzrušeně oddychovali.

„Konečně ti došlo, co vlastně chci...“ zasyčela mu do ucha.

„Takhle sis to přála?“

Rozesmála se. „Tím to jenom začíná!“

Někde ve vesmíru se zrodila nová hvězda, vzplanula oslnivým jasem a její světlo se začalo šířit po celé hvězdné soustavě. Uplynou miliardy let, a to světlo zasáhne i maličkou planetu, které její obyvatelé říkají Země.

Někde ve vesmíru rozhodl chlapec jménem Christian Everett, že se zařadí mezi říšské prince. Bylo to rozhodnutí o to odvážnější, že při střízlivém posouzení k tomu neměl vůbec žádné předpoklady. Kromě jednoho: obrovské, nebetyčné drzosti.

Vyčkejme času.

Errata:

30.05.2021 11:44