Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ve chvíli, kdy zapadalo slunce, i když slavnost pokračovala a všichni byli ve velice dobré náladě, vyhledal Enkra Anittu a tvářil se velmi vážně.

„Je na čase, abys odešla!“

„Proč? Docela se mi tu líbí!“

„Přijde noc! Mám obavy, aby na nás někdo nezaútočil. Až se bude bojovat, budu klidnější, když budeš hodně daleko a pod dozorem spolehlivého člověka. Ťapky.“

„Daleko radši bych byla s tebou!“

„Snad pochopíš, že mám o tebe strach! Když budu vědět, že jsi v bezpečí, budu moci bojovat beze všech obav...“

„Ale já o tebe se budu bát! Nevyháněj mě, prosím!“

„Ne, rozhodl jsem. Je mi to líto, ale musíš odejít, tady pro tebe nebude dost bezpečno. Ráno můžeš zas přijet, ale teď je noc a já nevím, co se bude dít...“

Anitta nakonec poslechla. Enkra přidělil Ťapce svoji motorku, rozloučil se a dívky vyrazily. Ťapka jezdila zostra, Anitta měla trochu strach, ale protože sama řídit neuměla a bez Ťapky by se domů nedostala, nezbylo jí než sedět a křečovitě se držet.

Lavaletovic statek byl rozsvícen, zřejmě byli všichni doma. A čekali na Anittu a Michella, ovšem Michell byl po Enkrově boku v táboře a chystal se nadšeně do boje. Takže Anitta pomohla Ťapce zatlačit Hondu do stodoly a potom ji vedla dovnitř. Ťapka obhlížela statek, moc se jí líbil a vyptávala se, k čemu slouží co z hospodářského nářadí.

V družné zábavě vstoupily tedy do chodby a pak do obytné světnice. Anitta nějak ztratila opatrnost, tím se stalo, že jakmile otevřela dveře, skočil po ní rozložitý hranatý chlap s hrubým obličejem, chytil ji za rameno a dřív, než cokoliv mohla udělat, vrazil jí facku, až jí tvář zčervenala.

„Takhle se chodí domů?“ rozkřikl se.

Víc nestačil. Ťapka vystartovala jako raketa, popadla ho za ruku a škubla – muž jí přeletěl přes hlavu a rozplácl se na podlaze. Zůstala stát nad ním, připravena dát mu další nakládačku, jestli se zvedne.

Anitta vykřikla leknutím, taky další lidé v místnosti zařvali, spíš překvapením. Byla to Anittina matka a babička, která seděla u kamen a doposud zřejmě podřimovala, ale byla rázně probuzena.

„Co... co je to?“ vykoktal ten hrubý chlap.

„Ťapko, nech ho!“ křičela Anitta. „To je můj táta!“

Ťapka tedy couvla. Ale netvářila se moc přívětivě, asi jí starý Lavalet připadal ještě nebezpečný. Teď se zvedal.

„Co to má znamenat?“ zabouřil.

„To je moje kamarádka!“ řekla Anitta. „Prosím tě, nezlob se na ni! Ona myslela, že mě někdo napadl!“

„Co má co... a vůbec, jak dokázala...?“

Ťapka rozuměla bretonsky, to už Anitta věděla. Nyní přece jenom přistoupila a pomáhala otci vstát. A řekla zdvořile:

„Nehněvej se na mne, prosím tě! Netušila jsem, že u vás je zvykem, že otcové bijí svoje děti! Ale můj princ mi přikázal chránit svou paní před kýmkoliv, proto kdybys jí ještě chtěl ublížit, musela bych ji bránit znovu...“

Lavalet si ji prohlížel. Byla to hezká šestnáctka, opálená a zdravá, se světlými vlasy a modrýma očima, na pohled křehká a bezbranná. Nedokázal pochopit, jak ho ta pápěrka mohla dostat na zem.

„Cos to řekla? Jaká tvoje paní?“

„Anitta. Je mojí povinností ji chránit.“

„A kdo jsi ty?“

„Ťapka, ve službách prince Enkry.“

„Kdo je to princ Enkra?“

„Přítel tvojí dcery.“

„Tím chceš říct, že moje dcera chodí s nějakým klukem?“

„Ano.“

Lavalet zesinal, krev se mu nalila do hlavy. Skočil ke kamnům a popadl železný pohrabáč. „Zabiju tě, ty couro!“ rozkřikl se na dceru. „A tebe taky, ať jsi kdo chceš!“

„Ťapko, ne!“ vykřikla Anitta, ale marně. Ťapka usoudila, že je čas zasáhnout a skočila do cesty; udeřila Lavaleta hranou dlaně přes ruku, takže pustil pohrabáč, odkopla ho a chránila Anittu před zuřivými útoky – při tom chytila pár ran, ale to jí nijak nevadilo. Jen se zeptala: „Můžu ho uklidnit?“

„Ano, ale jemně!“

Jemnost v podání Ťapky znamenala, že zkroutila starému ruku a přinutila ho, aby usedl na lavici ke stolu, kde už seděla matka Lavaletová. Udělal to a zíral na ni vztekle a tupě, zatímco Anitta přiběhla k babičce a pokusila se schovat za ni, jak to dělávala když byla malá.

„Už mě nech!“ řekl Lavalet. „Nebudu ji bít, sakra! Ale ty máš strašnou sílu, holka!“

Ťapka odstoupila. „Bylo by dobře, kdyby ses uklidnil. Nebo ti smím pomoci nabýt ztracené duševní rovnováhy?“

„Ty se seber a okamžitě vypadni z mého domu!“ zavrčel.

„To nesmím, pane. Můj pán by mne potrestal, kdybych nechala svou paní bez dozoru. Musím být s ní, dokud nedostanu jiný rozkaz!“

„Tady poroučím já!“ rozkřikl se Lavalet.

„Mně poroučí jenom můj princ.“

Matka Lavaletová se rozhodla zakročit. „A vůbec, kde je Michell?“

„V princově táboře.“ řekla Ťapka.

„A co tam dělá?“

„Bojuje – jako ostatní.“

„S kým?“

„S americkou armádou.“

„Proboha! Copak jste se všichni zbláznili?“

Na tohle Ťapka odpovědět neuměla, a Anitta řekla: „Víte, ono se toho stalo moc, za poslední dobu. Musela bych vám vyprávět...“

„Času máme dost, můžeš začít!“ řekl Lavalet. „A začni tím, jak je možné, že jsi se spustila s nějakým ničemným přivandrovalcem!“

„S nikým jsem se nespustila, tatínku. Enkra je...“

„Je to nějaký flákač a pobuda, který nevěděl nic lepšího než tě přivést do hanby a řečí! Viděli tě s nějakým klukem, nelži mi! A odjela jsi s ním prý na lodi!“

„Ano, to je pravda.“

„Michell byl s vámi? A ještě někdo?“

„Jean a Leon, to jsou kluci z města.“

„Takže jsi s nimi jezdila čtyři dny po moři, že? A takhle vypadáš? A to mi chceš namluvit, že jsi zůstala počestná?“

„Ano, tati, přísahám! Enkra se mě ani nedotkl, je to slušný kluk a vůbec, nemyslím, že by...“

„Já vím! Myslíš, že tamti myslí na něco jiného, než jak se s tebou vyspat? Stejně myslím, že to už udělal a ty nám sprostě lžeš do očí!“

„Ale já jsem s ním fakt nic neměla, přísahám!“

„Lžeš, couro!“

„Nelže,“ vmísila se Ťapka. „Já vím, že nelže...“

„Ty se do toho nepleť! Jistě se sama válíš s kluky, jsi stejná jako ona a lžeš, jako když tiskne!“

„Spím s kluky, ale nelžu. A není proč. Ostatně, kdyby se to stalo, Enkra by se s tím zcela jistě netajil.“

„Cože, on by se ještě chlubil?“

„Tati proboha!“ ozvala se Anitta. „Oni mají docela jiné zvyky než my, nerozčiluj se...“

„Dovedu si to představit! Smilstvo, lež a podvody!“

„Tati, jedno vím určitě, oni nelžou, zvlášť ne v těch věcech. Podle jejich zvyklostí milovat se s někým je čest a každý se tím rád pochlubí, to je pravda. Ale když Ťapka něco řekne, tak bys tomu měl věřit.“

Lavalet začal nadávat. Ťapka otevřela zatím tašku, kterou měla na řemeni přes rameno, chvilku se přehrabovala v malých lahvičkách a jednu vytáhla. Nakapala několik kapek do hrnku, zalila vodou a podala sedlákovi. „Vypij to, bude ti líp!“

„Co je to? Chceš mě ještě ke všemu otrávit?“

„Ne, jenom ti pomoci. Umím pomáhat lidem...“

Lavalet zaváhal – ale pak to vypil. Chutnalo to odporně, což posílilo jeho důvěru, neboť považoval za lék jenom ty věci, které mu nechutnaly.

„Jakto, že umíš léčit lidi?“

„Neumím všechno, jen něco. Naučila mě to Asthra.“

„Kdo je to?“

„Princova čarodějka.“

„A vůbec – jakto, že umíš bretonsky?“

„Umím všechny jazyky. Mám univerzální vzdělání.“

„To u vás mají všichni?“

„Všichni ne, ale mnozí.“

Lavalet si sedl. „No dobře. Ale teď jsem zvědav na tvoje vysvětlení, Anitto. Jak to bylo s tím princem, co o něm pořád mluvíš. Čeho je jako princ, a tak...“

Anitta se dala váhavě do vyprávění. Trochu si je přizpůsobila, ale ne v podstatných věcech; víc než o sobě vyprávěla o Enkrově umění v plachtaření, operaci leoparda a podobných věcech. V průběhu toho vyprávění se Lavalet čím dál víc uklidňoval, dostal normální barvu, dýchal klidně a při věcech, které to zasluhovaly, se dokonce začal usmívat. A když Anitta skončila, řekl:

„Člověk by nevěřil, že je to všechno možné! Vlastně jsi měla svým způsobem štěstí, že ses k tomu napletla!“

„Viď že jo, tati!“ souhlasila Anitta nadšeně.

„Připadáš mi nějak dospělejší... Vlastně jsem si ani neuvědomil, jak jsi vyrostla. Pořád tě vidím jako malou holčičku!“

„To bude tím účesem a oblečením... Enkra mě takhle učesal a v Anglii mi koupil něco na sebe...“

„Sluší ti to! Jsi vlastně velice krásná dívka...“

Paní Lavaletová se tvářila udiveně, její manžel takhle nikdy nemluvil. Ale byla zvyklá radši mlčet a pochybnosti si nechávat pro sebe. „Bude nejlepší jít spát,“ řekla, když usoudila, že je toho tak akorát. „Jedly jste něco, děvčata?“

„Najedly jsme se v táboře, než jsme jely...“

„Tak aspoň koláč... pekla jsem, třeba vám bude chutnat!“

Anitta jeden kousek snědla, Ťapka se ládovala jako hladový vlk. Paní Lavaletovou to potěšilo a chválila ji.

„Když je co jíst, tak se jí. Až nebude, budem hladovět.“ vysvětlila jí Ťapka svůj světový názor.

Spát měla Ťapka u Anitty v Michellově posteli. Staří se už smířili s tím, že syn doma pár dní nebude – a když dívky odcházely, popřál jim Lavalet dokonce dobrou noc.

A pak všechno ztichlo a byl klid až do rána.

Když se Enkra šťastně zbavil Anitty, jeho chování se trochu změnilo – začal chodit po táboře a starat se o jeho obranu.

„Vy byste taky měli raději odejít,“ řekl novinářům. „Nebude tady pro vás dost bezpečno...“

„Slíbil jsi nám tiskovou konferenci! Pořád na ni čekáme...“

Enkra se ohlédl na oblohu, která mu nahrazovala hodinky. „Dobře. Dvacet minut, stačí to?“

Někdo mu přistrčil před obličej mikrofon, taky na něj namířili televizní kameru. „Dovolte, princi, abych vám položil otázku...“ začal televizní reportér, ale Enkra rázně trhl hlavou.

„Rád bych především připomenul zásady zdvořilosti a chování k představitelům našeho státu. Jsem, jak bylo správně řečeno, princem a následníkem arminského trůnu. A pokud jsem v této funkci oslovován, je zdvořilé, aby mi každý, kdo mne osloví, tykal. Vykání je u nás záměrná urážka a já moc prosím, aby k tomu pokud možno nedocházelo...“

„Promiň, neměl jsem v úmyslu tě urážet! Nicméně, je to první zvláštní věc, která vyžaduje vysvětlení...“

„Všichni lidé jsou bratři a sestry. A především by to měl vědět ten, kdo byl povolán ke službě vlasti. V našem světě snaha oddělit se od ostatních je považována za výraz nepřátelství. Potrpíme si na přátelské, téměř bratrské vztahy.“

Reportér přišel už k sobě a Enkra mu nahrál, takže se hned mohl zeptat: „Jak se s tím srovnává boj s vojáky, kterého jsme byli svědky, a který se chystá i nyní?“

„Byl jsem vyzván ke hře! Je snad jenom správné, že ji chci hrát?“

„Jaké jsou zásady této hry?“

„Je to hra na boj mezi mými bojovníky a vojáky amerického pluku Zelených baretů. Zkusíme, kdo je lepší – myslím, že je to docela dobrá hra. Je zakázáno používat zbraní, bojuje se jenom rukama – není to poctivý boj?“

„Ale doslechli jsme se, že jsou i další podmínky – jedna z nich mluví o tom, že kdo podlehne, bude jistým způsobem postižen.“

„Ano. Bude ostříhán. Naši nepřátelé vědí, že je nám to velice nepříjemné, proto to navrhli.“

„Každý, kdo podlehne? I ty?“

„Samozřejmě. Když je to hra, musí platit pro všechny.“

„Ale když prohraješ ty, bude to prohra všech ostatních!“

„I tak se to dá hrát. Vím, že jsem v postavení šachového krále a spočívá na mně tím větší odpovědnost, čím méně mám možností.“

„Nebojíš se toho?“

„Velice se bojím. Když na to pomyslím, mrazí mne v kostech a mám docela chuť nechat toho a zmizet. Jestli se stane, že skončím pod noži, bude to znamenat konec mojí prestiže u kamarádů. Všichni se mi budou smát a nikdo si mne nebude vážit. Je to věc, ze které mám větší strach než z čehokoliv jiného.“

Reportér se zarazil, tak upřímnou odpověď nečekal. A hned mu skočila do řeči nějaká reportérka:

„Epoca, Řím. Když máš takový strach, proč toho nenecháš být?“

„Nevím, jestli si to umíš představit. Už dlouho jsem se ničeho nebál. Neznám ten pocit. A i když není příjemný, vzrušuje mne.“

„Vzrušuje tě představa ostříhání, nebo ten strach?“

„Obojí, když se ptáš takhle. Vzrušuje mne pocit, že jsem osobně ohrožen. Už delší dobu se mi nemohlo nic stát a měl jsem pocit, že jsem nějak vyřazen ze hry. Teď jsem zase uprostřed dění, nejen že velím, ale sám mohu bojovat a mohu taky prohrát. Je to príma hra...“

„A co odpovědnost za ostatní, kteří hrají s tebou? Už několik jich bylo poraženo. A mohou být další.“

„Jestli je to vzrušuje tak jako mne, pak budou hrát dál. Jestli ne, mohou přece odejít, nedržím je násilím...“

„A co když se jedná o dívky?“

„Jejich situace je možná ještě o něco horší. Nevím, neznám to.“

„Ještě se tě zeptám na velice osobní věc. Ten pocit vzrušení cítíš už delší dobu, nebo právě teď, v posledních dnech?“

Enkra zaváhal. Přivřel dokonce oči a uvažoval. „Už nějakou dobu. Zdálo se mi, že se kolem mne nic neděje. Toužil jsem po tom, aby se něco zajímavého stalo, aby pro mne někdo vymyslel něco příjemného a veselého... zkrátka, nevěděl jsem, po čem toužím. Roger, můj náčelník, vymyslel na léto plán všelijakých výprav po okolí, po Arminu. Nelíbilo se mi to, bylo to nudné, takové bezvýznamné kočkování. Tak jsem využil situace a vyrazil do světa. Nevěděl jsem, co mne volá a co najdu. Ale chtěl jsem něco najít.“

„Třeba i boj? A pohanění... a možná i smrt?“

„Kdyby to bylo třeba, tak ať!“

„Paris Match, Godard,“ vmísil se další novinář. „Snad už těch vašich dotazů bylo dost, madam! Já bych rád věděl, jaký podíl na tvém rozhodování mají místní lidé, tvoji kamarádi z města!“

„Jsou členy náčelnické rady a jejich hlas platí při rozhodování.“

„Jedním z nich je i Leon Devart?“

„Ano. Byl tu velitelem předtím, než jsem přišel. Nechci překračovat pravomoc náčelníků z této oblasti.“

„Kdyby si místní obyvatelstvo přálo, abys odešel a ukončil to nepřátelství, udělal bys to?“

„Samozřejmě. Ale prozatím všichni souhlasí s pokračováním...“

„Leon Devart je ten kluk, kterého jsi unesl z místní polepšovny? Proč jsi to vůbec udělal?“

„Požádali mne o to.“

„Splníš každému, oč tě požádá?“

„Arminský Vládce má právo splnit každému ze svých občanů jednu prosbu za život. Dejme tomu, že jsem si v tomto případě své právo vybral předem...“

„Ale stejně – nezdá se ti nemorální udělat takovou věc?“

Enkra si na chvíli vzpomínal na přesnou citaci.

„Avšak tak praví Pán: I zajatí Mocného budou odňati a lup Hrozného bude vydán – neboť chci bojovati proti těm, kteří proti tobě brojí a chci vysvoboditi děti tvoje. Proroctví Izaiášovo, 48:25.“

Novinářům poněkud zmrzl úsměv na rtech. Proto se ozval muž, který nerozuměl dost dobře francouzsky. „Daily Mail London, Brown. V jakém stavu jsou tvoje vztahy k Velké Británii?“

„V tom nejlepším. Před třemi dny jsem byl na několik hodin na britském pobřeží a jsem rád, že mohu touto cestou poděkovat svým přátelům ve staré vlasti za pohostinství. Ujišťuji všechny občany Velké Británie, že jsem jejich upřímným přítelem.“

„Co jsi dělal v Anglii?“

„Nabral potraviny a vodu. Projížděli jsme se po moři v plachetnici...“

„Evening Post, Connolly. Je tedy pravda, že v době, kdy tvoji lidé bojovali, téměř o život, ty jsi věnoval svou pozornost projížďkám po moři a vyučování jízdě na vodních lyžích?“

„Ano...“

„Nezdá se ti to nezodpovědné vůči těm, kteří za tebe nesli tíhu boje?“

Enkra zaváhal. „Moji bojovníci jsou stateční a odvážní. Věřím jim, věřím v jejich schopnosti a jejich oddanost. Věřím jim natolik, že bych jim svěřil do ochrany nejen toto pobřeží, ale i svůj život.“

Italská novinářka se opět protlačila dopředu. „Je pravda, že jedním ze společníků na tvé lodi byla dívka? Kdo je to?“

„Je to jedna moje kamarádka.“

„Francouzka?“

„Bretonka, když už to musíš vědět.“

„Dá se říct, že to, co teď děláš, včetně rozhodnutí bojovat se silnějším nepřítelem, děláš pro ni?“

Enkra chvíli váhal. „Částečně i pro ni.“

„Jaké činy chceš ještě vykonat, abys získal její obdiv a lásku?“

Enkra namísto odpovědi uchopil nejbližšího novináře za ruku a podíval se na jeho hodinky. „Dvacet minut uplynulo. Je mi líto.“

Mezi zástupci tisku to zahučelo, a novinářka chytila prince za rukáv košile. „Nemůžeš mi odpovědět, nebo nechceš?“

Enkra se jí podíval do očí: „Ty jsi Oriana Fallaciová, že?“

„A odpověď?“

„I odpověď ti dám. Ale až ji budu znát.“

Pak odešel, aby přijal hlášení od svých náčelníků.

„Utvořili jsme dvacet sedm trojčlenných skupin,“ hlásil mu Sebastiano. „Sestavil jsem je tak, aby v každé byli dva zkušení bojovníci a jeden začátečník, pokud možno z těch lepších. Ostatní ponecháme jako ostrahu tábora.“

„Jak jste zařadili kluky z města?“

„Ke každé dvojici jsme dali jednoho instruktora. Oni jsou docela dobří, ale přece jen se nám zdá být vhodnější, aby v každé trojici byl aspoň jeden Armin.“

„V pořádku, s tím souhlasím. Ale dvacet sedm trojic je podle mého málo. Ostatní se nedají použít?“

„Ale ano, jenže... zdá se mi, že posílat je do boje s neukončeným výcvikem je hazard.“

„Co tomu říkají oni?“

„Mluvil jsem s nimi – jsou plni nadšení, až se toho bojím. U některých si nejsem jist, zda jim to vydrží, až se ocitnou proti skutečnému nepříteli...“ řekl Juan.

Enkra chvíli přemýšlel. „Překopejte ty trojky. Možná by bylo dobře, aby v každé byl jeden zkušený a dva nováčci jako u Leonových kluků...“

„Tvoje kluky jsme nebrali jako nováčky... přece jsi jim dal ty sám určitý výcvik...“

„Výcvik v pohodě není nic proti boji. Nejsou o nic lepší než ti, co jste posbírali po Evropě a naučili pár základních úderů.“

Sebastiano obrátil oči k nebi, Juan povzdechl.

„Ale pustit je do boje, to je nezodpovědnost!“

V té chvíli vstoupil Kim a slyšel poslední slova. Odpověděl místo prince: „Ano! Zlato se zkouší ohněm!“

„A jak si zodpovíš, když někoho z nich chytnou?“

„Já si to vůbec nebudu zodpovídat,“ Kim zřejmě už celou věc promyslel do důsledků. „Ono se mu zas tak moc nestane...“

Sebastiano a Juan se na sebe podívali a pokrčili téměř současně rameny.

„Když ho chytí dnes, přijde o hřívu,“ řekl Kim. „Za deset let ho podříznou, ale to už se nikdo chytit nenechá, za to ručím!“

„Ty počítáš s tím, že je předhodíš nepříteli, aby je zohavil?“ rozkřikl se Sebastiano. „Poslouchej, máš vůbec nějaký rozum?“

„Možná lepší než ty. Ano, jestli nejsou dost dobří, ať si je vojáci chytí a ostříhají...“

„A co kdyby se to stalo tobě?“

„Mně se to stát nemůže. Já se nedám.“

„Enkro, řekni mu něco! Co ty tomu říkáš?“

Enkra si to zatím promyslel taky. „Podle mého stačí jeden instruktor z našich zkušených kluků, k němu jeden dobrý místní a jeden nováček.“

„I za cenu, že taková trojice nemusí střetnutí vyhrát?“

„Pokud se setkají se silnějším protivníkem, nebudou na něho samozřejmě útočit. Počítám, že taková trojice se vrhne na jednotlivého nepřítele...“

„Ovšem... ale co když náš člověk udělá chybu, nebo když ho kluci neposlechnou?“

„Všechno se může stát. V tom případě podlehnou...“

„Žádnou zbytečnou sentimentalitu!“ vykřikoval Kim.

„Mluvil jsem s kluky,“ řekl Leon, který prozatím do hádek Arminů zasahoval nerad. „Docela se těší...“

„Teď. Ale co řeknou zítra?“

„Každý dostane, co si zaslouží.“

„Dobře,“ Sebastiano rozevřel dlaně. „Souhlasím. Předěláme trojice podle tebe, Kime. Ale chraň tě pámbu, když dojde k nějaké katastrofě!“

I když měli náčelníci jiný názor než Enkra, jakmile byly rozkazy schváleny, začali okamžitě provádět, co se dohodlo. Nejdřív oznámili, že se dosavadní trojky předělají a bude zapojeno mnohem víc místních a jinak přifařených účastníků, což vyvolalo radost – potom začali hned na místě ustavovat trojice, a hned je posílali na určená místa. Kluci disciplinovaně vybíhali po své práci a tábor se zvolna vylidňoval.

Cvrček, který při prvním sestavování nebyl vůbec vzat v úvahu jako možný kandidát, se dozvěděl co je nového, a okamžitě zapnul mozkové závity. Potom sehnal Alaina a Pasquala a oznámil jim, na co přišel. Nejdřív to nemohli pochopit.

„Nechápete?“ Cvrček byl tak nadšený, že mu přeskakoval hlas. „Jeden zkušený arminský bojovník, jeden místní borec a jeden nováček! To jsme přece my!“

„No... počkej, že bys ty byl zkušený bojovník?“ řekl Alain, který už měl určité špatné zkušenosti.

„No a nejsem?“ Cvrček se nafoukl. „Jestli ti vadí, že jsem trochu menší než je středoevropský průměr, tak to se nediv, já jsem jenom tak málo narostl. Ale jinak jsem stejně dobrej jako každejkoliv jinej!“

„Konečně, mně o nic nejde. Já už můžu klidně padnout nepříteli do rukou, mně se nemůže nic stát. Co ale říkáš ty, Pasquale?“

„Já Cvrčkovi věřím. Viděl jsem ho v boji, a on je fakt dobrej!“

Pasqual bez svých brýlí vypadal nemožně. Mžoural ustrašeně kolem sebe, na hubeném tělíčku měl nakresleno několik tygřích pruhů a pořád ještě si nezvykl chodit nahý. Alainovi ho bylo líto.

„A vůbec, ty... nebudou se po tobě vaši shánět?“

„Teď už je to jedno. Kdybych přišel domů do rána, tak by snad byl rámus. Ale když nepřijdu vůbec, asi mě dají do polepšovny jako Leona.“

„Polepšovna už dlouho stát nebude,“ rozhodl Cvrček. „Hele, kluci, jdem se zahlásit...“

Neměli štěstí, padli na Sebastiana, a ten je znal.

„Zbláznili jste se všichni tři? Vůbec s váma nebudu o ničem diskutovat, čelem vzad a zmizte! Poslat vás do boje, tak mě budete chodit v noci celej život strašit...“

„Co si myslíš?“ vykřikoval Cvrček. „Že jsme o něco horší než jiný, že nic nedokážem? Myslíš, že...“

Sebastiano ho chytil za krk, obrátil ho čelem vzad a nakopl do zadku. Cvrček udělal pořádné salto, jiný kluk by se rozbrečel, ale on se jen převalil na nohy a křičel:

„Však počkej, uvidíš, co my dokážem!“

„Ať už tě nevidím! A jestli se hneš z tábora, tak tě přetrhnu jako hada!“ řval za ním Sebastiano.

„Aspoň vidíte, jaký jsou to pitomci,“ vysvětloval Cvrček ostatním dvěma, když se dosti vzdálili od rozzuřeného velitele. „Musíme jít na vlastní pěst!“

„Ty chceš jít do boje i přes zákaz?“ divil se Alain. „To už je opravdu nepodobný víře!“

„A ty tady chceš zahnívat? Pasquale, co ty?“

„No... já bych šel do toho boje!“

„No, tak vidíš! Alaine, jdeš s námi?“

„Čert to vezmi, jdu!“

A tak vypadli z tábora. Po cestě potkali čarodějku Sandru – oči jí svítily jako vánoční prskavky.

„Hele, kamarádko,“ prosil ji Cvrček. „Potřebovali bysme... něco!“

„Něco, jo? Ty seš, Cvrčku, známej jako sviňka štětinka... nebo ještě líp svině svinutá! Ale že mám dobrou náladu...“ Sandra vztáhla levičku a téměř se dotkla Alaina prsty. Pak se stejně dotkla Pasquala na hrudní kosti a on pocítil úder jako elektrickým proudem; ale jako by z něj tím výbojem síly spadla únava a strach. Nakonec si nechala Cvrčka; ale ten dostal ránu, že se natáhl na zem a třel si hrudník dlaní.

„Čím ses to prosím tě nabila? Máš dneska energii...“

„Nebuď zvědavej, narostly by ti moc brzo chlupy... Chtěl jsi to?“

„Jasně, díky! Stejně jseš hvězda!“

Cvrček nabyl sebevědomí a začal hned poučovat:

„Musíme se vyhejbat každýmu, kdo je podezřelej. A každýho nepřítele musíme vidět první. A jak ho uvidíme, musíme hned vyzkoušet, jak se ho zmocnit. Já ho zlikviduju úderem karate, ale vy mi musíte pomoct, kdyby náhodou taky něco uměl...“

„Jasně,“ řekl Pasqual snaživě. „Jenže kde ho najdem?“

„Nepřítel hledá nás, v noci se jistě pokusí zaútočit. Včera se jim to nepovedlo, ale dneska to zkusí zas, já je moc dobře znám!“

Neptali se, odkud je může znát, když za poslední války nebyli na světě ještě ani jeho rodiče – takové detaily hrdinům nikdy nepřekážejí v rozletu.

„Hele, pojďte se kouknout k nám!“ navrhl Pasqual. „Je to kousek, jenom přes zahradu...“

„Tak jo, ale opatrně!“ souhlasil Cvrček.

Prošli zahradou – starostův dům byl tichý a nic se tam nehýbalo. Pasqual ukázal okna kuchyně, Cvrček si stoupl na ramena Alainovi a poslouchal.

„Mluví o tobě! Je tam četník...“

„A co říkají?“

„Že mají strach, že tě unesli. Aby se četníci snažili tě vypátrat a osvobodit. Podezřívají nás...“

„Co říká ten četník?“

„Že za týhle situace nemůže nikoho najít. Uklidňuje ho... prý se ti nemůže nic stát, když se nepřipleteš do žádnýho boje. Je to pitomec.“

„Hm... měl bych tátu uklidnit, že jsem s váma, žejo? Aby se o mě zas tolik nebál...“

„Zbláznil ses?“ zasyčel Alain. „Když se mu ukážeš, zavře tě a už tě ven nepustí...“

„Kousek dál je telefonní budka...“

Doběhli k budce; Pasqual měl minci, takže ji hodil do automatu a vytočil číslo. Starosta to vzal okamžitě.

„Tati? To jsem já, Pasqual. Hele, řekni tomu četníkovi, ať mě nehledají. Já se vrátím sám, až to skončí.“

„Pasqual... proboha, kde jsi? A jak to víš?“

„No, já vím všechno. Je u nás doma četník a ty ho chceš poslat, aby mě hledali. Nedělej to, mně se nemůže nic stát a kamarádi by pomohli, kdyby...“

„Kde jsi? Jací kamarádi? Jak to všechno víš?“

„Kamarádi, no Armini, chápeš? Oni jsou fajn a je s nima veliká legrace. A učím se čarovat. Já ti to budu vykládat, až přijdu domů, ale teď nemáme moc času, jdeme do akce. Tak ahoj!“

A Pasqual položil telefon.

„Tos ho teda uklidnil!“ soudil Alain.

„A vykecal jsi mu, že jdeme do akce!“ řekl Cvrček.

„On stejně neví, co to je! A aspoň se už o mě nebude bát!“

Proběhli uličkou, přeběhli přes hlavní a zmizeli v předměstské čtvrti. Cvrček šel první, občas zastavoval a naslouchal – ostatní věděli, že v tomhle je lepší, tak se mu svěřili. Proběhli všelijakými průchody mezi zahradami, dvakrát přelezli plot a nakonec se dostali na okraj města – bylo tam veliké vrakoviště a smetiště, nikdo tam nechodil, ale dalo se pohodlně prolézt dírami v plotě. Alain to tam znal.

„Tady se dá docela dobře čekat. A já tam znám bezva schovávačky.“

Teď vedl on. Proběhl mezi hromadami starých automobilů a objevil pod kupou ostatních starý mercedes s měkkými sedačkami. Kdyby to tam nepáchlo myšinou, bylo by to docela útulné.

„Tady počkáme, až se bude něco dít,“ rozhodl Cvrček, stulil se na sedadlo řidiče a přitáhl kolena k bradě. „Stejně jsme vyrazili asi moc brzo. Ještě není noc...“

„Tma už je solidní!“ řekl Pasqual.

„Já vidím i potmě.“ uklidnil ho Cvrček.

Chvilku seděli mlčky – pak si začali šeptem povídat. Cvrček jim vyprávěl o svých hrdinských činech doma v Arminu, Pasqual mu to přímo hltal. Alain moc nevěřil, ale nechtěl mu kazit radost a nechtěl se ani hádat, takže mlčel a občas naslouchal, co se děje venku. Když Cvrček umlkl v půli slova, zvedl hlavu a bystře naslouchal vzdálenému houkání sýčka, řekl Alain:

„To nic! To je jenom sova.“

„To není sova.“ řekl Cvrček.

Vstal – předtím chodil dost normálně, teď se začal plížit jako kočka. Klukům se najednou zdálo, že proti němu chodí jako slon v porcelánu; Cvrček šel rychle a téměř neslyšně, přikrčený a pozorný; jednu chvíli zvedl ruku a vzápětí padl k zemi.

Zaslechli motor – nějaký velký vůz projížděl kolem ohrady. Jel dost pomalu, zřejmě řidič dával dobrý pozor, co se kolem děje. Pak se vůz zastavil, nějací lidé z něj seskakovali. Bylo slyšet tiché hlasy, ale jenom Cvrček jim rozuměl. Počítal na prstech, kolik je to lidí – když napočítal dvacet, obrátil se a zavrtěl hlavou, aby ukázal, že přemoci tyhle se nedá.

Slyšeli, jak někdo škrábe ocelí o plech; zřejmě se pokoušeli otevřít vrata, protože o dírách nevěděli.

„Jdou po nás,“ řekl Alain. „Utečem?“

„Nevědí to! Spíš asi chtějí něco ukrást...“

Přeběhli blíž a schovali se za jedním vozem. Viděli teď na bránu, kterou se už podařilo otevřít – dva muži ji drželi, zatím zajel dovnitř velký kamion, a oni ji zase zavřeli.

Nějaký velitel k sobě zavolal šoféra a ještě jednoho muže, a polohlasem k nim mluvil: „Chlapi, vy zůstanete tady a budete hlídat auto. Myslím, že vás tady ti čerti nenajdou, ale jestli jo, tak se od nich rozhodně nedejte nijak zblbnout! Jsou to parchanti, to víte sami!“

„Jasně, šéfe! Nehnem se od auta!“

„My vyrazíme do ulic. Jak někoho chytneme, přivedem ho sem a necháme tu ještě další hlídku. Na každýho z nich musí bejt aspoň jeden náš, jinak se jim podaří se nám ztratit, víte co umějí! Do tý doby tu hlavně neusněte nebo nechlastejte, nebo víte co s váma udělám, až se vrátíme do kasáren!“

„Jo, šéfe. Můžem aspoň kouřit?“

„Kouřit můžete. Ale s chlastem... nemáte zašitou flašku?“

„Můžete si nás prohledat, šéfe!“

„No... jen aby! Tak já jdu!“

Vojáci vyčkali, až jejich velitel odešel. Potom si zapálili.

„Poručík je z těch smradů celej vedle!“

„A ty se mu divíš? Viděls, jak se vrátili kluci z jejich tábora? Celý černý jako negři, a ještě pomalovaný jak šašci. Drhli se celej večír, a vůbec to nechce jít dolů...“

„Hele, tys je viděl včera v noci. Jaký jsou?“

„Choděj nahý a skáčou jak kočky. Já měl kliku, že jsem se jim dostal z drápů – kdybys viděl, jak dokážou skákat! Jako pravý šelmy, fakticky!“

„Jak to dělají?“

„Jeden negr říkal, že mají čarodějnici, a ta z nich ty zvířata dělá. Zkrátka je zhypnotizuje...“

„Ale jdi! To není možný!“

„To si možná brzo povíme!“

Chvilku oba mlčky kouřili. „Je to pravda, že jsou to kluci?“

„Jasně. Jejich náčelníci jsou obyčejný puberťáci a ty druhý ještě menší. A k tomu spousta debílků z okolí...“

„A že se uměj tak rvát!“

„Když tě budou od malička cvičit, taky se naučíš...“

„Naši taky umějí karate. A stejně je porazili!“

„Říkal seržant, že používají úplně jinej styl. Kočičí kantonský kung-fu nebo tak něco. A to umějí jenom ty větší, malý by ti nic neudělali, ty bys rozsekal do pasty na parkety! Zase se tak moc neboj, zatím je tady úplnej klid...“

Cvrček svolal všechny svoje muže k sobě. Nerozuměli posunkové řeči, takže musel šeptat: „Musíme se jich zmocnit! Půjde to dobře, doufám, na ty dva pitomce musíme stačit...“

„Jak to chceš udělat?“

„Nevím... zkusíme je vylákat. Pasquale, dokázal bys utéct a nechat se od nich chytit?“

„Jasně – ale jak to mám udělat?“

„Projdeš zadem a vylezeš dírou ven. Potom přijdeš zvenku, tam odtud. Vlezeš do ohrady a jak je uvidíš, zařveš leknutím a budeš zdrhat. Když se za tebou pustí, budeš se bránit. Ale oni tě stejně chytí...“

„Jasně. Co budete dělat vy?“

„Zlikvidujeme je. Neboj se nic, pomůžeme ti...“

„Fajn. A když ne?“

„Tak to jsme to teda projeli.“

Pasqual se odplížil; nezdálo se, že se mu to moc líbí, ale poslechl. Druzí dva zůstali v úkrytu.

Trvalo to dlouho a Alain už myslel, že Pasqual dostal strach a vzal to rovnou domů. Ale ne, za ohradou se ozvaly tiché kroky, potom se odsunulo prkno a něco vlezlo dovnitř. Oba vojáci ho už slyšeli, okamžitě se po něm vrhli, ale Pasqual jenom vypískl jako myš a už byl zas venku. Než se jeden z vojáků protlačil úzkou dírou, už mazal podle ohrady pryč.

„Zůstaň tady,“ křičel šofér. „Já ho chytím... musím ho dostat, poslal by na nás ty čerty!“

Rozběhl se za Pasqualem. Druhý voják udělal největší pitomost svého života, vystrčil hlavu dírou v plotě a díval se za ním.

Cvrček k němu doběhl a přirazil prkno na jeho krk. Muž stačil jenom zachroptět – potom mu Cvrček nacpal do huby kus špinavého hadru s hrstí hlíny a společně s Alainem ho vtáhli dovnitř. Pokusil se rvát, ale jenom chvilku – Cvrček mu dal parádní úder na krk a voják ztichl.

„Honem!“ šeptal Cvrček. „Tamten je za chvilku nazpátek i s Pasqualem! A tenhle dlouho spát nebude!“

„Jak bude prolízat, já ho popadnu a ty mu jednu vrazíš! Žádný mazlení a srandičky, hned ho vem přes palici, jak ho uvidíš!“

„Jasně!“ Cvrček byl velice spokojen. „Teď ten náfuka Sebastiano uvidí, kdo je nejlepší!“

Číhali za ohradou; slyšeli jak se voják vrací a Pasqual vřeští, i když mu voják svíral hrdlo. Pak se ozvaly sprosté nadávky: „Ta svině kouše! Má zuby jako lasička, parchant!“

Voják odsunoval zvenčí prkno a prostrkoval jím Pasquala, který se zuřivě bránil. „Sakra, tak ho vezmi a pomoz mi!“

Alain vtáhl Pasquala dovnitř. V otvoru se objevila vojákova ruka a Alain jí škubl k sobě. Voják prostrčil hlavu plotem, vzápětí mu dopadla na krk Cvrčkova zkušená ruka. Zasténal a složil se.

„To bysme měli,“ řekl Cvrček. „Teď s nima k autu!“

Chvilku trvalo, než prostrkali těžkého vojáka úzkou dírou. Pak oba odnesli k vozu a položili na zem. Ten první se začal probírat, ale Pasqual si toho hned všiml.

„Neudělal ti nic?“ ptal se ho Cvrček.

„Rozcuchal mi ofinku! Chytil mě za vlasy a něco mi povídal, nerozuměl jsem mu...“

„Já ti to někdy přeložím,“ slíbil Cvrček. „Teď je musíme svázat. Podívejte se dovnitř, jestli tam nemají nějaké řemeny... a bylo by jich potřeba víc.“

Podívali se, ale nenašli nic – vojáci si všechno vzali s sebou. Pasqual našel v kabině gumový obušek, jaký nosí policajti.

„Nech si ho, bude to tvoje domlouvátko na zajatce. Kdyby někdo neposlouchal, vem ho přes hlavu nebo přes koule, jak bude lepší.“

„Jak je svážem?“ ptal se Alain.

„Mají docela dobrý rifle. Rozřežem je na pásky...“

Cvrček měl krásný lovecký nůž. Hned se dal do práce a udělal spoustu dlouhých a pevných pruhů. Nejdřív zajatcům spoutali ruce a nohy, potom jim ovázali taky ústa, aby nemohli křičet. Řidič se při tom probudil a zuřivě koulel očima, ale nemohl nic dělat.

Cvrček prohledal oběma kapsy a nic zvláštního nenašel. Jenom řidič měl u sebe dýku, snad ještě krásnější, než byla Cvrčkova: dlouhou, úzkou, ostře broušenou, zavírací a možná i házecí.

„Hele, Pasquale, dárek!“ řekl Cvrček a dal mu ji.

„Ta je krásná! A řeže?“

„Zkus mu něco uříznout, poznáš to!“

„A co?“

Cvrček vzal dýku. Vojáci viděli, co dělá – sklonil se nad šoférem a prohlížel si trosky jeho kalhot. Pak mu sáhl do klína, a držel při tom pořád připravenou dýku. Voják sebou zazmítal a Cvrček se zasmál. „Když nebudeš hodnej, uděláme šmik šmik!“ řekl americkou angličtinou, a pak to přeložil ještě Francouzům.

Voják už neměl snahu se bránit. Ležel jako kláda a občas zavíral oči, když si blízko něho hrál Pasqual s jeho krásnou dýkou.

„Hele, mají docela pěkný vlasy.“ řekl Alain.

„Smíte to dělat?“ ptal se Cvrček. „Já nesmím, jsem šlechtic. Ale jestli chcete, můžete si je cvičně opižlat...“

„Já můžu,“ řekl Alain. „A oni si začali.“

„Tak jen do toho!“

Alain vzal dýku a začal šoférovi oškrabávat hlavu. Moc mu to nešlo, i když dýka byla pěkně ostrá.

„Namoč si to, půjde to líp.“ radil mu Cvrček.

„Nemám čím...“

„Ale máš, jenom chvilku přemýšlej.“

První to pochopil Pasqual, protože si už během dne zvykl, stáhl kalhoty a pomočil vojákovi hlavu. Ten sebou škubal, víc nemohl.

Náhle Cvrček zvedl ruku a ztuhl. Ukázal rukama, že někdo jde, tentokrát všichni pochopili a rozběhli se na svá místa. Nějaký muž šel co nejtišeji k bráně a křikl: „Hej chlapi, otevřte, vedu návštěvu!“

Pasqual na Cvrčkův pokyn pootevřel.

„Heslo!“ zachrochtal Cvrček hlasem odkoukaným od šoféra.

„Co blbneš? Nepoznáváš...“ muž vrazil do brány spoutaného kluka a vstoupil, ale v tu chvíli mu skočil Alain po krku, Pasqual ho vzal po hlavě pendrekem a Cvrček jej tentokrát zasáhl úderem zepředu, který ho taky spolehlivě uspal.

Zajatec koukal dost překvapeně – Cvrček s Alainem odnášeli vojáka, zatímco Pasqual mu vyndal roubík.

„Kluci, kde se tu berete?“

„Hele, Pazour!“ řekl Alain. „Co ty tady, kámo?“

„Ježíšmarjá, to je Alain?“ Pazour nemohl pochopit, proč má Alain ostříhanou hlavu a divnou kresbu na obličeji. „Ty bys mi mohl vyložit, co se tady vlastně děje! Najednou mě chyt tamten halama, a už mě vlekl s sebou! A já mu přitom nic neudělal!“

„Ty nevíš, co se tu děje, že ne?“

„Jak bych mohl vědět? Byl jsem čtrnáct dní u babky na prázdninách, teď přijedu a když se chci jít podívat do města, co všichni lítají jak pominutý, tak mě chytí tamten... co je zač?“

„Amík. Vojáček.“

„Neříkej: A co se stalo, že seš tak vostříhanej?“

„Byl bys taky, kdybys nepotkal nás. A vůbec všichni. Je tady válka, ale tím se ty neznepokojuj.“

„Kdo s kým?“

„Armini s Amíkama. A my na straně Ostrovanů.“

„Srandičky, srandičky! Že vás to baví, kluci!“

„No, srandičky, jak říkáš. Co jsi viděl ve městě?“

„Šmejděj tam takový kluci... dost zostra, a krejou se, jako kdyby vykradli trafiku. To jsou který?“

„Naši, Armini.“

„Aha. A tohle je jako nepřítel?“

„Jasně. Teď momentálně zajatec.“

„A co s ním provedem?“

„Dáme ho k vostatním a počkáme na další.“

Pazour kroutil hlavou a nevěřil vlastním očím. „Hele kluci, mě to neba, já jdu domů. Jestli si tady chcete blbnout, tak klidně, ale já to balím...“

„Jak chceš. Ale dávej bacha, je jich víc.“

„Vy jste kluci fakt vadný! Dobrý, tak já tady počkám s váma, a zatím mi vykládej, jak jste se do toho zamotali. Hele, tenhle je taky někdo od nich?“

„Cvrček. Je dobrej. Cvrčku, tohle je můj kámoš, ale on v tom s náma nejede.“

„Máš smůlu. Jestli tě chytnou, vezeš se jako my. Tak se urychleně ztrať, jestli nechceš poznat dvojitej nůž...“

„Myslí nůžky na stříhání,“ vysvětlil Alain. „Cvrčku, ale Pazour je šikovnej, mohl by nám pomoct...“

„Oukej, tak já to beru! Povídej co se děje, ať jsem chytřejší!“

Cvrček hlídal. A Alain s Pasqualem vykládali Pazourovi, jak se sběhly události.

Enkra byl nervozní jako šelma před útokem. Chodil po táboře a ujišťoval se, že vše je v pořádku, nic se nemůže stát. Leon, Sebastiano, Juan, Michel i Jean byli v akci, zůstal jenom Kim a ten mu na klidu moc nepřidával.

„Neboj se, zvládnem to! Poslali jsme do boje tolik lidí, že to musíme jednoznačně vyhrát!“

„Víš, že při nasazení většího počtu účinnost klesá! To říkají všecky příručky!“

„Taky ovšem záleží na kvalitě!“

„No, však právě!“

„Neboj se. Ochráníme tě i za cenu vlastního života.“

„Proboha, aspoň nekecej takový blbosti!“

Kim se naštval. Ovšem vynadat svému šéfovi nemohl, takže si to musel nechat líbit. „Stejně jsem ti chtěl něco říct...“

„No...?“

„Mám dojem, že přijímáš příliš klidně a s humorem možnost porážky a zohavení, které nám hrozí!“

„Myslíš, že by pomohlo, kdybych šílel strachem?“

„To ne. Ale když jsi mluvil s těmi cizinci, vypadalo to, jako kdyby ti taková možnost nepřipadala nepřípustná. Dokonce se mi jednu chvíli zdálo, že kdyby k tomu opravdu došlo, byl bys schopen jim odpustit.“

„A co mám podle tebe dělat?“

„Jestli se to stane, je zapotřebí, aby ten, kdo se tě dotkne, zemřel v nejstrašnějších mukách!“

Enkra obrátil oči k nebi. „Blbost! Pokud se to stane a oni mě ostříhají, řeknu jim pak hezky ahoj a rozejdem se jako přátelé.“

„Nepřichází do úvahy! Čest Arminu...“

„Vsadili jsme ji do hry, Kime. A můžeme vyhrát nebo prohrát, ale obojí verze nás nesmí vyvést z míry!“

„Musíme vyhrát, můj pane! Jak bych se pak mohl podívat do očí tvému vznešenému otci a lordu kancléři?“

„Rogerovi?“ Enkra se naježil jako foxteriér.

„Ano, lordu Rogerovi!“

„Lordu Rogerovi rozbiju hubu, jestli se opováží jen naznačit něco, co se mi nebude líbit! A tobě taky – co ty máš společného s lordem kancléřem?“

„Doposud nic, samozřejmě...“

„Ale až se staneš plukovníkem a šéfem Zelených baretů, začneš dělat kariéru, co? Nejsi jeho příbuzný?“

„Samozřejmě jsem. Sice vzdálený, ale...“

„Baarfelt?“

„Ano, z linie kardinálovy dcery Veroniky.“

„Neslyšel jsem nikdy, že by měl dceru Veroniku.“

„Byla to dcera abatyše Valerie.“

„Hm... dejme tomu. A co má být?“

„Tato Veronika si vzala za manžela Irwina Terriéra, který přišel s vojáky za války. Jejich syn Clovis byl můj pradědeček...“

„No dobře. Tak jsi tedy Baarfelt, Rogerův příbuzný a obdivovatel. Jako bych slyšel jeho. Ještě mě začni kritizovat pro jednání nedůstojné prince následníka!“

„To bych si nedovolil! Ale bylo by za co!“

„Já vím! A udělám všechno, aby toho bylo ještě víc!“

„Můj pane, povinnosti následníka trůnu...“

„Povinností náčelníka štábu je nebýt větší pitomec než jeho šéf! Už jsi o tom někdy slyšel?“

„Ano, ovšem.“

„Tak se tím proboha řiď! Hele, jsme na prázdninách a užíváme si legrace. Takže žádný nepříjemnosti a co řeknu já, to je pravda, i kdyby ševci padali! A podívej se, co je to tam za rozruch!“

Kim spěchal to zjistit, ale už se sem blížili dva kluci. Jeden z nich byl černoch Alí. „Pane, tenhle kluk s tebou chce mluvit!“

„Kdo jsi?“ ptal se Enkra.

„Ty jsi princ Arminů?“

„To bych byl.“

„Erik Targiér. Uprchl jsem z polepšovny a přišel tě prosit o pomoc... Slyšel jsem v rozhlase, co jsi říkal...“

„Targiér? Ty jsi kamarád Leona Devarta?“

„Ano. Vím, že jsi ho osvobodil. Slyšeli jsme, že nenávidíš mříže a vězení, proto tě prosíme, abys dal svobodu i nám!“

Enkra pohlédl na Kima, který se už nadechoval.

„To co ty si přejí všichni vězňové?“

„Který vězeň by netoužil po svobodě?“

„A jsou ochotni si ji zasloužit?“

„Kamarádi, kteří mne poslali, čekají jen na tvoji silnou ruku, která jim dá svobodu! Budou bojovat do poslední kapky krve...“

Enkra se nadechl. „Kime! Osvoboď vězně!“

„Kdy, můj princi?“

„Ještě teď v noci. Vem na to zbytek posádky v táboře a jdi tam ještě teď!“

„Ano, můj pane... ale ty tu zůstaneš sám?“

„Co bych tady dělal? Půjdu do boje jako ostatní!“

„S námi, na polepšovnu?“

„Ne, tam, kde se skutečně bojuje! Do předměstí!“

„Mohou tě chytit!“

„Sakra, dělej co ti říkám! Chceš vzít vrchní velení za mě, nebo co? Tak ať mě chytí, jestli jsou lepší než já!“

Kim se zalekl. Hněvivý princův výbuch byl víc, než kolik mohl vydržet.

„Pojď, Eriku! Ukážeš mi, jak to tam vypadá!“

Enkra si zhluboka oddychl. Pak se svým lehkým krokem vydal do města; liška Sindy se k němu přidala a běžela v jeho stopách.

Parta v ohradě měla plné ruce práce; přišli už tři vojáci se zajatci a postupně všichni tři skončili na voze, svázaní jako balíky. Zajatci byli osvobozeni a posílili partu pod Cvrčkovým velením, protože všichni tři byli shodou okolností hosté: Uwe byl Němec, Diego Španěl a Chris dokonce Američan, syn ředitele Americké banky v Paříži.

„Kdybych chtěl, zavolám tátovi a do hodiny Bank of America vypoví těm mizerům všechny úvěry,“ vytahoval se. „Můj otec zná osobně prezidenta a poradce pro zvláštní účely Brzezinskyho!“

„To je ti teďka platný,“ řekl mu Uwe. „Můj táta je profesor nukleární fyziky a dědeček byl untersturmführer SS, až na to, že je už v penzi. A jsou mi platný stejně jako tobě...“

„Nehádejte se! Bude tady rušno čím dál víc. Měli bychom na to upozornit štáb. Kdo si troufá zaběhnout k Enkrovi s hlášením?“

Troufli by si všichni, ale nikdo z nich si nebyl jist, jestli by se tam v pořádku dostali.

„Ti chlapi číhají po ulicích a když vidí někoho z nás, hned se po něm vrhají...“ vysvětloval Uwe.

„Diego, jak ses do toho dostal ty?“

„Já nevím. Já jsem se šel podívat, jak to vypadá, když se vede válka. Odpoledne jsem byl na slavnosti a tam byla legrace...“

„Kdo tě přivedl do smečky?“

„Nikdo! Já jsem tady se skautem... táboříme dole v tom velikým campu. Já k vám vůbec nepatřím!“

„Víc kluků se šlo jen tak podívat?“

„No... asi jo. Vedoucí nám to zakázal, ale když pak usnul, přišli jsme sem do města, a tady mě chytili...“

„Jestli je to tak, pochytají asi všechny. Umíš se aspoň bránit, kdyby něco?“ vzdychl Alain.

„Jasně, že ne!“

„Ještě lepší!“ začal Alain, ale Cvrček jej zarazil: „Dva!“

Všichni se rozběhli na svá místa. Taky Diego chtěl do boje, ale Cvrček ho zarazil: „Ty tady zůstaň, pitomče!“

Diego se urazil. Byl přece jenom Španěl a měl vznětlivou krev. Rozhodl se jim ukázat, co dokáže.

Uwe otevřel bránu a první voják přistrčil zajatce. Jak vešel, skočil mu Alain na krk, Chris na nohy a Pasqual jej vzal po hlavě pendrekem. V té chvíli vyběhl Diego a vrhl se na druhého vojáka.

Nemohlo to dopadnout jinak, než to dopadlo. Voják Diega odkopl a rázem se ho zbavil; potom, když poznal, že útočníků je víc, nechal zajatce zajatcem a dal se na útěk. Cvrček vyrazil za ním a vrhl se mu pod nohy – voják přes něj spadl, ale vmžiku byl zas na nohou a Cvrček taky. Teď stáli proti sobě.

Cvrček sahal vojákovi sotva do pasu, nebyl to pro něj vůbec soupeř. Proto se taky voják uklidnil a odhadl, že jestli se zbaví toho kluka, nebude mu už nikdo nebezpečný. A tak po Cvrčkovi kopl perfektním vysokým kopem proti krku.

Přehlédl jednu maličkost, že Cvrček tenhle kop umí možná líp než cokoliv jiného, protože kdykoliv něco provedl, dostal tímto způsobem poučení o mravech. A tak se naučil bystře uhýbat a perfektně odpovídat – uhnul a jak se voják vychýlil z rovnováhy, kopl zase on a zasáhl mnohem líp. Voják upadl a Cvrček mu skočil na prsa – kdyby byl těžší, přerazil by mu možná žebra, takhle mu na chvíli vyrazil dech. Voják se po něm ohnal a srazil ho, potom se postavil, ale to už Cvrček vyrazil hlavou. Zasáhl ho mezi nohy a to stačilo, aby začal bolestí kňučet.

„Rychle s ním do ohrady!“ křičel Alain, popadl muže za ruku a spolu s ostatními ho táhl. Pasqual rychle osvobodil oba zajatce. Jeden byl Frank, Alainův kamarád z Leonovy smečky, druhý nějaký mladý Armin. První skutečný Ostrovan mezi zajatci, proto se taky náležitě styděl.

„Hele, vy dva jděte říct Enkrovi, že máme zajatce!“ nařídil jim Cvrček. „My to tu zvládnem sami...“

Frank si zajatce nejdřív prohlédl a byl nadšen. „Teď jim ukážeme, co umíme zas my!“ řekl a běželi oba pryč.

Pasqual byl ve skupině, která odnesla zajatce a přidala je k ostatním na autě. A hned přiběhl zpátky. „Hele, ta vysílačka nějak moc píská. Zřejmě se po nich někdo shání!“

Cvrček si vysílačku prohlédl. „Mezi dva kameny!“

„Hele, mně by se z ní hodily nějaký součástky!“ řekl Pasqual.

„Teď nezdržuj!“ Alain hodil vysílačku na zem, našel železnou tyč a prováděl generální opravu. Hned přestala pískat.

„Když se nikdo neozve, přijdou se podívat.“ soudil Pasqual.

„Připravíme se k odjezdu,“ rozhodl Cvrček. „Ještě si chvilku počkáme, ale musíme být nachystaní!“

Už si nehráli se zajatci, naložili je jako pytle do vozu a někteří kluci si vylezli k nim. Cvrček s Pasqualem číhali ještě u brány; a skutečně, někdo sem přicházel a vedl zajatce.

Nenadělali s ním moc velké cavyky – Cvrček po něm skočil a Pasqual ho praštil pendrekem. Zajatec vřeštěl a když ho rozvázali, zjistili, že je to Pedro Zloděj. Vojáka nahnali na vůz klackem, teprve nahoře ho svazovali, a Pedro naskočil za ním.

„Bacha, auto! Už jsou tady!“

Slyšeli, jak zastavuje auto a vyskakují nějací muži. Cvrček otočil klíčkem v zapalování, Pasqual a Alain se vedle něho skrčili pro případ, že by po nich někdo střílel. Často chodili do kina na detektivky.

Kamión projel branou, trochu ji zdemoloval a trochu si natloukl čumák. Co naplat, nebylo to jejich auto. To druhé stálo v cestě, takže ho smetli. Vojáci se rozprchli a pak se rozběhli za kamiónem, jeden ho dokonce dohnal. Pedro Zloděj ho vzal kamenem po hlavě.

„A jedem!“ křičel Cvrček. „Ať se práší za kočárem!“

„Umíš to řídit?“ řval Alain.

„Copak nevidíš?“

„No právě, že vidím... bacha, plot!“

„Kde?“

„Teď už nikde! Proboha, jeď rozumně!“

Prohnali se ulicemi. Jednu chvíli proti nim vyběhli nějací vojáci, ale neodvážili se útočit na zběsile jedoucí vůz; pak se ocitli na hlavní, tam mohl Cvrček předvést, do dokáže z vozu vyždímat. Kamion se kymácel jako postřelená kachna, ale jel pořád, i když od pankejtu k pankejtu.

„Všechny nás pomlátíš!“ bručel Alain. „Copak nemáš kus rozumu?“

„Chtěl bych tě vidět, ty blboune!“ odpověděl Cvrček. „Když dosáhnu nohama na pedály, tak zas nevidím přes palubní desku!“

„Uvážu tě na žebřík a nechám natahovat!“

„Nepomůže! To už mi dělali vloni...“

„Hele, tábor!“ vzdychl Pasqual šťastně. „Jsme doma!“

„Jo, ale jsou tam vojáci! Proboha, jen tam ne! Radši to obrať!“

Cvrček to obrátil. Na silnici. Jedním kolem vjeli do příkopu a jak se hrabali ven, urvali kus svodidla a pár patníků. A vlastní blatník, ale to byla maličkost.

„Jestli to přežijem, budu se denně modlit,“ sliboval Alain. „Kam to zas jedeš, proboha?“

„A kam mám podle tebe jet?“

„Proboha, přece ne do moře!“

„Já nevím – nějak mi to tam jede samo!“

Jak se to stalo, ví sám ďábel. Vozidlo přejelo přes písečnou pláž a vjelo do příboje – zastavilo se, když začaly vlny téct přes boky. A taky chcípl motor.

„Dojezdili jsme,“ řekl Cvrček. „Všichni ven!“

A aby byl dobrým příkladem, otevřel dveře a vyskočil do vody. Ostatní za ním, jen Alain se rozhlížel. „A už jsou tady! Dva kamiony...“

„Hele, já neumím plavat!“ křičel Pedro Zloděj.

„Tak se pokus zdrhnout.“ poradil mu Pazour a skočil do vody, aby plaval za ostatními.

Vojáci dojeli ke kamionu, vlezli dovnitř, ale do vody se jim moc nechtělo. Někteří se rozběhli za Pedrem a chytili ho.

„Pomoct mu nemůžem,“ ujišťoval se Alain. „Je jich jako blech... dostali by nás všechny!“

„Takovejch krásnejch zajatců,“ mrzel se Cvrček. „Kdo mi to teďka uvěří?“

„Neboj, nachytáme nový,“ řekl Pasqual, který statečně zápasil s vlnami. „Hele, nemám se svlíknout?“

„Jseš svéprávnej, dělej si, co chceš! Co je to támhle?“

„Loďka... sakra, naše!“

Byla to jedna z arminských lodí; křičeli, ona k nim připlula a vzala je na palubu. „Co se děje? Oni obsadili tábor?“

„Ano, ale nikdo tam nebyl. Kluci šli k zámečku...“

„K jakýmu? K polepšovně?“

„Jo. Enkra nařídil ji dobýt.“

„Je tam?“

„Ne, někde ve městě.“

„Proboha... on je tam? Tam je to horký!“

„Šel tam. Nám dal příkaz revírovat tady...“

„Musím se tam vrátit,“ rozhodl se Cvrček. „Měl jsem dvacet krásnejch zajatců a o všechny jsem přišel. Kamarádi se mi vysmějou, že jsem péro. Musím zpátky.“

„Půjdu s tebou!“ nabídl se Pasqual. „Zachráníme našemu princovi život...!“

„Tak jo, ale budeš držet hubu!“

„Nejdřív se podíváme, co je v polepšovně,“ rozhodl Alain. „Asi tam dají štáb. Bylo by to rozumný, barák je to pěknej...“

„Já tam nikdy nebyl...“ řekl Pasqual.

„Neboj. Když nám to nevyjde, budeme tam všichni. A aby nám nebylo smutno, přidají i prince...“ řekl Pazour.

Loďka je zavezla ke břehu, tam vyskočili a doplavali na pláž. Nikdo tam nehlídal.

Dobytí polepšovny se odehrálo tak, že kluci přelezli přes plot a obklíčili celý objekt. Kim vlezl ke psům – nejdřív chtěli štěkat, ale když je uklidnil, dokonce se k němu lísali. Jednomu z nich nařídil, aby zaštěkal – a když se rozsvítilo v okně, začal tesklivě výt.

„Sakra, co tam máš?“ obrovitý podomek Milu vykoukl z okna. „Něco tam je? Nebo chceš jenom dostat karabáčem?“

Pes poštěkával, ale rozumět mu nebylo. Milu vzdychl a natáhl si kalhoty – potom sešel dolů a otevřel dveře, aby zjistil, proč štěká jen ten jediný hafan.

Jak je otevřel, skočil mu Kim nohama do obličeje. Milu se složil jako prkno, a dva další kluci ho okamžitě svázali jako balík. Další se hnali nahoru a vpadli do místnosti dozorců dřív, než se stačili vzpamatovat. Erik se zmocnil klíčů a hnal se s nimi do patra, kde spali další dozorci, kteří měli střídat službu.

Ředitel Augustus Gramm se probudil zcela nepřístojným hlukem na chodbách. Vyběhl v noční košili, zato s revolverem – a ve dveřích se setkal s Kimem. Zvedl pistoli, Kim ho udeřil hranou dlaně přes zápěstí a vyrazil mu ji.

„Co to má znamenat?“ rozkřikl se ředitel.

„Jsem Kim Terriér, náčelník štábu západního vojenského okruhu. A zabral jsem tento objekt jménem svého pána prince Enkry.“

Gramm to pochopil dost rychle. „Panebože!“

„Ano, přesně tak. Jsem od této chvíle velitel objektu a žádám vás, abyste se vzdal.“

„Ale... mladý muži, to je hrubé a nepřípustné jednání! Narušil jste cizí majetek a...“

„Drž hubu! Zavřít!“ nařídil Kim.

Tou dobou zasáhli do dění kluci, které Erik pustil z jejich pokojů. Byli plně oblečeni a připraveni na všechno – taky na to, že chytili ředitele Gramma a vmžiku na něm roztrhali jeho noční košili. Gramm, zakrývaje se rukama, pištěl a prchal chodbou a kluci ho pošťuchovali a smáli se mu.

Chvilku to trvalo, než se rozruch trochu uklidnil. Dozorce a všechny dospělé zaměstnance zavřeli prozatím do cel, ty nejnebezpečnější ve sklepě do separace. Taky Gramma, který se klepal zimou a držel si na klíně noční čepičku, aby nebyl tak docela nahý. Erik Targiér dokázal, že nelenil a sestavil ze svých kamarádů nějakou gardu – ta se teď ujala velení.

Přinesli Kimovi dva revolvery dozorců a ředitelovu pistoli. Z kluků s tím nikdo nechtěl nic mít. Kim řekl:

„Enkra si nepřeje žádné zbraně. Ale taky nechce, aby je měl nepřítel.“

„V ředitelovým trezoru jsou ještě další. Myslím je jich šest.“

Kim zaváhal – pak se vydal do Grammovy pracovny. Vypáčil psací stůl, našel klíče od trezoru a otevřel ho, prohlédl všechny zbraně a přidal k nim i Grammovu pistoli a jeden revolver.

„Tohle si nechám,“ strčil poslední do kapsy. „Jeden nikdy neví, co se může stát...“

Erikovi to bylo jedno. Momentálně si ještě nezvykl na to, že je svobodný a dokonce velitel.

„Bylo by záhodno udělat nějaký přehled, proč byl kdo z kluků zavřený. Až přijde princ, měl by rozhodnout, co bude dál!“

„Svolá se čestný soud a přehodnotí se to. Co ty jsi vlastně udělal?“

„Nic. Můj otec je ve vězení, tak mě neměli kam dát a nemohli mě nechat pobíhat jen tak volně.“

„A proč zavřeli tvého otce?“

„Je to komunista a odborový funkcionář.“

„To snad není důvod pro uvěznění!“

„No... vedl stávku u nich v závodě. Došlo k takovým potyčkám, a jeden policajt to odnesl...“

„Policajti jsou škodná! Neslyšel jsem, že by byli chráněni spolkem pro ochranu ohrožených živočichů. Podle mého názoru je uvěznění tvého otce neoprávněné!“

„Já si to myslím taky. Soud byl, bohužel, jiného názoru.“

„Dobře. Říkáš, že jsi komunista? V tom případě tě jmenuji politickým zástupcem velitele pluku. Pokud ovšem získáš členství.“

Erik byl trochu překvapen, bylo to na něho rychlé. „Jakého pluku?“

„Náš pluk Zelených baretů se právě ustavuje. Jeho členem může být člověk, který dokáže porazit v souboji zelenýho Amíka. Jestli se ti to povede, tak tě navrhnu na politruka.“

„Ale proč zrovna mě?“

„Protože seš komunista, to je přece jasný!“

„A proč by měl být politruk komunista?“

„To já nevím – myslel jsem, že je to předpis. Vždycky se tím pověřovali takoví lidé. Já ani nevím, co to komunista je.“

„A vaše ideologie to připouští?“

„My žádnou ideologii nemáme. Na to tam budeš ty, abys nějakou vytvořil a pak ji uvedl do života. My se o takový věci vůbec nezajímáme...“

Erik si jenom povzdechl. Vypadalo to, že jeho život nebude lehký.

Vyšli opět ven – kluci mezitím udělali v zámečku svůj vlastní pořádek, a teď se pokoušeli vyrazit z oken masivní mříže. Kim přišel právě včas.

„Nechte toho! Copak jste se zbláznili? Ty mříže budeme ještě moc potřebovat!“

„Na co?“ kluci, opilí náhlou svobodou, se jenom smáli. „Přece skončila vláda útlaku a je svoboda! Proto musí prasknout všechny okovy a být zlomeny všechny mříže!“

„Okovy klidně, ale mříže budem potřebovat. Naopak, musíme tenhle barák řádně opevnit, ještě líp, než je!“

„A pročpak? On ho někdo bude dobývat?“

„Obávám se, že ano.“

„A kdo? A proč?“

„Jestli se má zámeček stát princovým sídlem, není vyloučeno, že nepřátelé se pokusí nás dobýt. Měli bysme udělat nějaké lepší opevnění i venku, u zdi. Především se mi nelíbí ta brána, je moc jednoduchá. Obložíme ji pytli s pískem. A na zeď uděláme šaluňky, abychom mohli stát na ochoze a bránit ji...“

„Ty si vážně myslíš, že se tady bude bojovat?“

„Nemyslím si nic, ale připravit se musíme. Princ mi nařídil tenhle objekt dobýt a bránit, a já to musím udělat co nejlíp!“

„Ale jestli se tu něco strhne, tak snad abysme radši nezůstávali, ne?“

„Jestli máš strach, můžeš klidně odejít.“

Mezi kluky se rozvinula živá diskuse – několik jich chtělo zmizet hned, jiní si přáli zůstat a bojovat, neboť se jich zmocnilo nadšení. Kim podporoval nadšence, Erik soudil, že bez těch, kteří nemají chuť do boje, to bude jenom lepší. Nakonec jich odešlo sotva deset; ale ti šli radši hned.

V té době doběhl Cvrček a jeho kamarádi – uštvaní, zválení, špinaví, promáčení. A sháněli se po Kimovi. Kim se choval jako plukovník – nejdřív jim vynadal za ten vzhled a potom si nechal podat hlášení. Vyložil mu to Cvrček a Kim jen kroutil hlavou.

„Kdybych ti věřil, že jste získali tolik zajatců a zas je pustili, musel bych ti nabít hubu! Ale naštěstí vím, že strašně lžeš a vytahuješ se, tak je možný, že jste chytili dva, tři. Ale stejně myslím, že je to dost. Ve městě se ještě bojuje?“

„Je tam úplný blázinec – nikdo neví, co se děje. Nejhorší je, že nejsou nijak označení, tak nevíme, kdo je nepřítel a kdo jenom čumil. Myslím, že na to doplatí spousta nevinných lidí.“

„To se může stát docela dobře i nám! Sám jsi říkal, že chytili i docela cizí kluky. Jestli je to tak, měl bych jít Enkrovi na pomoc!“

„Jasně, půjdem!“ zajásal Cvrček.

„Ty ne, ty už jsi toho zkonil dost. Ty zůstaneš tady a pomůžeš Erikovi. Eriku, tebe jmenuji velitelem pevnosti – zatím počkáš do rána, budeš tady udržovat pořádek a klid, rozumíš? Když nebudeš něco vědět, zeptej se Cvrčka – přiděluji ti ho jako vojenského poradce. Já jdu do města – a kluci, kdo má odvahu, za mnou!“

Arminští kluci se bleskurychle připravili – než se kdokoliv vzpamatoval, už byli na cestě. Zůstal jenom Cvrček a někteří jeho kamarádi, taky Pasqual a Alain. A mírně řečeno překvapený Erik Targiér.

„Co budeme dělat?“

„Neslyšel jsi? Jsi tu velitelem, tak se starej!“ pronesl královsky Cvrček. „Nejdřív bysme se měli umýt. Máte tady koupelnu?“

„Máme dokonce sprchovnu a bazén! Tam v zadní části...“

Cvrček se nechal zavést do sprchovny, kde bylo deset sprch ve dvou řadách, potom do bazénu – byl kryt skleněnou kupolí a dost velký, aby se v něm dalo plavat. Dokonce byl napuštěný, to je potěšilo nejvíc.

„Bezvadná věc!“ vzdychl Cvrček a skočil po hlavě do vody. „Nádhera kluci, pojďte si to vyzkoušet!“

Pasqual měl snahu svléknout si svůj manšestrový obleček, ale než si stihl rozepnout kalhoty, už letěl do vody. Ostatní za ním, taky Erik, který dost rychle nestačil odejít od okraje. Cvrček obeplaval třikrát dokola, pak vylezl a hbitě se svlékl. Protože k bazénu přiléhala i šatna, rozvěsil tam své věci a zůstal nahý.

„Teď mi ukaž objekt!“ požádal Erika, který vylezl taky a svlékal se, tlumeně při tom nadávaje. Měl sice jen šedivou ústavní uniformu, ale nebyl zvyklý, aby se s ním takhle zacházelo.

„Už to tady prohlížel Kim...“ namítl.

„Aha... a prohlédl to všechno?“

„Jen venku, jak jsou výběhy pro psy a hospodářská část, jsme nestihli...“

„Fajn. Tak to ukaž mně.“

Erik neměl námitek. Zavedl Cvrčka ke kotcům psů, kteří okamžitě spustili strašlivý rámus. Nelíbilo se jim, že byli v noci zavření, což tu nebylo zvykem.

„Jej, ti jsou krásní!“ Cvrček se vrhl ke mříži a prostrčil jí ruce. „Nádherný čumáci, kde jste je vzali?“

„Pozor, jsou hrozně divocí!“ upozornil Erik, ale vzápětí se zarazil, když se ti zlí psi k Cvrčkovi vrhli, začali kňučet a lízat mu ruce.

„Pustíme je ven! Čumáci nemají co být zavření, a já jim vysvětlím že jsme jejich přátelé. Ale nikdo se jich nesmí bát...“

Otevřel kotec, vlezl dovnitř, sedl si a začal se se psy mazlit. A vrčel a kňučel docela jako pes, mluvil v nesrozumitelné řeči a při tom je hladil, drbal za ušima a pod krkem, a pořád si s nimi povídal. Erikovi to připadalo jako sen, protože co jeho paměť sahala, jednal se psy jenom Milu, a ten výhradně karabáčem. A teď najednou byli z těch divokých šelem beránci!

Cvrček pustil jednoho ven; pes přišel k Erikovi, očichal si ho a když mu položil ruku na hlavu, zakňučel docela přátelsky. Erik mu nařídil, aby šel s ním, pes ochotně poslechl. Cvrček zatím pustil dalšího, nakonec je vypustil všechny – psi se začali seznamovat s kluky, kteří se sem seběhli, a zdálo se, že si docela dobře rozumějí.

„Jakto, že s nimi umíš mluvit?“

Cvrček pocházel ze světa, kde domluvit se se zvířaty bylo zcela normální. „Jsou to přece duše jako my! Nikdo z nás neví, jestli za svoje činy v tomto zrození nebude v dalším životě psem, tak je moudré být s nimi zadobře!“

Vzadu za kotci bylo hospodářství. V chlívku chrochtali dva čuníci, v králíkárnách bylo asi čtyřicet králíků a popelily se tu i nějaké slepice. A taky tři krůty s krocanem, který nebyl rád, že byl uprostřed noci vyrušen, a rozčileně hudroval.

„Páni, krocan!“ Cvrček hned přelezl plot, vyškubl z krocanova ocasu tři péra a šikovně si je zastrčil do vlasů.

„Vypadáš jako Indián!“

„No a co? Doma jsem nosil péra, barevná z papoušků! Takováhle smí nosit jenom ten, kdo bojoval s nepřáteli a zvítězil...“

„Indiáni ale nosili orlí péra!“

„To je fakt, ale kde dneska seženeš orla! Většina kluků má péra z krocanů. Tadyhle nahoře se připne červená žíně, to znamená, že bojovník zabil nepřítele...“

„A tys už někdy někoho zabil?“

„To zatím ještě ne – ale mohl jsem...“

Pochopitelně to považovali za plané vytahování. Ale Cvrček si někde sehnal proužek látky, uvázal ho kolem hlavy a upevnil si péra lépe, aby je neztratil.

V té chvíli povstal venku rozruch a shánění velitele. Erik tam pospíšil a dozvěděl se, že přišli čtyři kluci a přiváděli čtyři zajaté vojáky. A ptali se, kam je tak nejlépe umístit.

„Já nic nevím!“ odsekl jim Erik. „Proč je sem vůbec taháte? Co tady s nima budeme dělat?“

„Někdo mi říkal, že je máme zavést sem a zavřít,“ vysvětloval Pépe, který mluvil za všechny. „Myslím, že to byl ten Kim!“

„Tak je to jasný,“ Cvrček se protáhl do přední řady. „Zavřeme je do těch kobek ve sklepě!“

„Já tady ale žádný zajatce nechci! Nám přece Kim nic neříkal!“

„Ale jo, jen je zavřete! Pak je pustíme nebo vyměníme za naše,“ rozhodl Cvrček. „Dej mi klíče, Eriku!“

Erik mu klíče dal. Cvrček nařídil, aby všichni další zajatci byli rovněž předvedeni a uvězněni, a sám osobně dohlédl, aby byli rozmístěni do jednotlivých cel.

„Bude to tady vypadat jako v blázinci!“ vrčel Erik.

„Ještě hůř, obávám se.“ utěšil ho Cvrček.

Záhy se ukázalo, že usuzuje správně. Kim rozhodl, aby byli zajatci odvedeni do zámečku a řekl to každému, koho potkal, takže se sem začali stahovat kluci z celého města. Bylo jich požehnaně a začal z toho být veliký zmatek. Erikovi se nelíbil, ale Cvrček měl ze zmatku radost jako pstruh z peřejí, a s nadšením se hrnul do velení. Erik mu ho přenechal, a Cvrček s potěšením šikanoval zajatce i jejich strážné.

Společně s ostatními přivedli taky důstojníka. Byl to nadporučík a byl pevně přesvědčen, že se mu zajetím děje příkoří. Přijel odpoledne na pomoc svému plukovníkovi a nepřítele viděl poprvé večer. Když ho dva kluci zmlátili jako psa, svázali a odkopali sem do polepšovny, usoudil, že bude předveden před nějakého velitele a křikem se toho dožadoval. Erik, kterému došla funkce a vliv zajatce, s potěšením zavolal Cvrčka.

„Co je, kdo to tu huláká?“

Důstojník před sebou spatřil kluka, který mu sahal do pasu, byl úplně nahý, pomalovaný černými pruhy přes opálenou kůži, střapaté vlasy měl svázané kusem látky a v nich ještě péra, která bylo možno považovat za orlí, vzhledem k nedostatku vzdělání v oboru ornitologie.

„Já žádám, abych byl předveden k veliteli!“

„To jsem já. Co je?“

„Ne!“ zařval důstojník.

„Jo!“ zařval ještě hlasitěji Cvrček.

„Já jsem nadporučík Hendricks a žádám, abych byl okamžitě kontaktován s důstojníkem odpovídajícího významu!“

„Těší mě. Já jsem Cvrček. Tak povídej.“

„Sakra, copak ten drzý klacek má právo dělat si ze mě legraci?“ Hendricks zřejmě neměl v pořádku nervy. „Povídám, že chci mluvit s velitelem!“

„Ale on tady doopravdy poroučí!“ řekl mírně Erik – bylo pro něho nevýslovným potěšením nechat je se hádat.

„Copak tady není nikdo starší?“

Erik pokrčil rameny. „Zeptejte se velitele.“ řekl a udělal čelem vzad, jako kdyby chtěl odejít.

Hendricks se podíval na Cvrčka a udělalo se mu zle.

„Hele, tak co chceš,“ řekl Cvrček netrpělivě. „Já tu mám na starosti víc zajatců než jenom tebe!“

„Jak se vůbec opovažuješ mi tykat? Já tě upozorňuju, že...“

Cvrček potřásl hlavou. Pak si zaťukal na čelo a řekl Erikovi: „Zavřete ho do separace, ať trochu vychladne. Kdyby dělal moc velikej rámus, tak mu dejte nakládačku.“

Erik kývl na čtyři svoje kluky. Už dávno toužili po tom dát někomu na budku, ale jaksi se to nehodilo. Ten důstojník byl spoutaný a osobně velice nesympatický. Takže ho odvlekli a ještě na chodbě do něj začali kopat.

„Ty jsi opravdu velice nekonvenční člověk.“ řekl Erik.

„Cože jsem?“

„Ale nic. Že jsi dobrej velitel.“

„Já si to taky myslím!“ řekl Cvrček spokojeně.

Enkra tou dobou shromáždil okolo sebe skupinu. Došlo k tomu tak, že zaslechl nějaký rámus, a když proběhl úzkou uličkou, spatřil jak čtyři vojáci stahují se střechy trafiky partu kluků, kteří ječeli a sprostě italsky nadávali. Tři už měli dole svázané, ale ti další se bránili jako čerti, a muži s nimi měli dost práce. Bylo ale otázkou času, než je odtamtud dostanou.

Enkra na ně vletěl. Toho, co hlídal zajatce, sejmul odzadu, aniž si to muž vůbec uvědomil, potom skočil mezi ty tři a několikrát udeřil dlaněmi. Jednoho taky na sebe upoutala liška Sindy, která využila příležitosti a kousla ho do lýtka. Než přišel na to, co se mu stalo, už ležel v bezvědomí na zemi.

„Co vy jste zač?“ ptal se Enkra italsky.

„My... přišli jsme se jenom dívat! Nevíme, proč nás přepadli!“

„Nemáte lézt na čumendu někam, kde se něco děje. Tak rychle slezte a koukejte se zdekovat!“

Kluci skutečně slezli. „Ty seš Sicilián?“

„Ne. Armin.“

„Že máš sicilskej přízvuk!“

„Mám tam kámoše. Da Campovu famiglii.“

„Počkej... ty znáš Da Campu? Kterýho?“

„Enrica a Romea.“

„Enrica? Ten se zná i s vaším princem...“

„Já vím. Kdepak je?“

„Asi doma... ale já... když jsem slyšel, že je tady váš princ, tak jsem ho chtěl vidět...“

„Tak si mě prohlídni a pak mazej, než tě chytnou!“

„Ty seš Enkra?“

Mezi kluky nastalo řádné vzrušení. Všichni si chtěli na Enkru sáhnout, což sice neměl rád, ale strpěl to.

„Hele, co ty budeš teď dělat?“ ptal se ten kluk.

„Seberu ty čtyři a odvedu je k našim.“

„Giovanni! Pietro! Lucio!“ štěkl Siciliánek. „Vemte ty pitomce, stejně už jsou svázaný! Kam je mají dát?“

„Počkej,“ varoval Enkra. „Nemontuj se do toho, mohlo by se vám něco stát. Jdou po každým, kdo je s náma!“

„To ne! Kámoš mýho kámoše je i můj kámoš! Můj táta by mi nikdy neodpustil, kdybych se zdejchnul jako krysa!“

„Kdo je tvůj táta?“

„Don Battista Fassi. Já jsem Paolo Fassi.“

„Fassi z Agrigenta?“

Enkra zaváhal. Don Battista Fassi byl znám užšímu kruhu zasvěcenců jako jeden z pohlavárů Cosa Nostry a Armini se úporně snažili, aby s nimi nevstoupil ve styk, protože jeho svědomí nebylo nejčistší. Už těch všelijakých dobrodruhů měli mezi svými přáteli dost. Enkra si nebyl jist, co má Paolovi říct.

„Hele, Paolo, jestli teda chceš, můžeš jít se mnou. Ale kluci...“

„Kluci mě poslechnou!“ řekl Paolo Fassi důrazně.

„No dobře. Tak ty zajatce odveďte do zámečku za městem, snad už ho kluci dobyli. My půjdem dál...“

„Slyšeli jste, ne?“ štěkl Paolo.

„Počkej... nic takovýho. Půjdou pěkně s náma. Ale zavažte jim huby, ať neřvou. Umíte to?“

„Jasně!“ Paolo připojil pár italských nadávek, tak vybraně sprostých, že i zkušený Enkra zbystřil sluch.

„Oni jsou tvoji kamarádi nebo sluhové?“

„Oni? Kamarádi. Z celý Itálie, z Milána, Říma... jsme na táboře.“

„Že tě sem poslali na takovej tábor...“

„Padre rozhodl. Chce, abych si zvykl na nepohodlí.“

„A to tě ani nenechal hlídat?“

„Samozřejmě. Ale přece oblafnu takový dva pitomce!“

„Kde jsou?“

„Nevím, řekl bych, že mě hledají. Asi tak sto kilometrů na jih je takový rekreační středisko. Tam jsme byli...“

„Jak jste se sem dostali?“

„Štípli jsme nějakýmu pitomečkovi auto.“

Enkra jenom povzdychl. Jestli takových elementů bylo víc, mohlo to zajímavě dopadnout.

„Jestli potřebuješ, já brnknu tátovi! Pošle ti oddíl střelců!“

„To radši vyřídíme sami! S přehledem, takový břídily! Nebudeme do toho míchat cizí lidi...“

„Jak chceš. Vlastně jo! Ať vidí, že to dokážem sami, nebo ne?“

Enkra roztržitě pokyvoval hlavou. Ukázal, aby se schovali do křoví před nějakým domem, a taky tam zalezl. Kluci tam dokopali i vzpírající se zajatce a čekali.

„Hele, v novinách psali, že máš novou motorku!“

„Jo. Hondu CX 500 Turbo.“

„Jak ti šlape?“

„Fajn. Mám jí plný ruce, když ji osolím.“

„Chtěl bych taky takovou. Už jsem volal domů, aby mi poslali peníze. Fotr říká, že když budu dobrej...“

„Ty utratíš dost peněz za telefon, co?“

„Já jenom, jestli to žihadlo za něco stojí.“

„Řek bych, že je dobrá. Honda je solidní firma.“

„Jasně, když jí dělá reklamu princ...“

V té chvíli Enkra zasykl a všichni ztichli. Po ulici přeběhli čtyři vojáci s velitelem, který jim něco říkal.

Enkra vyslal šeptem Sindy. Proběhla okolo mužů a ti si jí všimli; jak běžela, rafla velitele do nohy.

„Sakra, co je tohle za mizernýho čokla? Vypadá jako zprasenej kojot! Tohle mu nedaruju, tý potvoře!“

Pokusil se Sindy nakopnout, ale ta nečekala. Vojáci se za ní rozběhli, a v tu chvíli vyrazil Enkra. Nastala krátká, leč účinná bitva, do které zasáhli i Italové – pak byli vojáci přemoženi.

„Umíš fantasticky karate.“ řekl Paolo.

„Jo? Tobě to taky dost jde...“

„Fotr mi platí Japonce jako instruktora.“

„No... tolik ti to zas nejde. Lepší trénovat s kamarády.“

„Jaký mám mít kamarády, doma?“

„Kluky z famiglie. Přece lidé tvého otce mají děti!“

„S těma mě nenechá chodit ven.“

„To tady slyším často. Kde vezmeš lidi, až je budeš potřebovat?“

Enkra zatím zručně svazoval zajatce – a neopomněl to ukázat Italům. Paolo nedělal nic, jen koukal.

„Myslíš, že bych měl mít už teď vlastní partu?“

„Jasně. Od malička musíš ukázat, že jsi šéf.“

„Nojo... ale co když tam bude někdo lepší než já?“

„Musíš být nejlepší. Pak budeš mít skutečně tu nejlepší partu. Jinak nebudeš vědět, co od koho můžeš očekávat, až je budeš opravdu potřebovat...“

Paolo nakrčil nos. Enkra dodal: „Někdo z nich třeba může běhat rychleji než ty. Jinej tě zboxuje, kdy si řekneš. A tak vůbec. Ale nejlepší dohromady musíš bejt vždycky ty.“

„Tohle bys měl říct mýmu tátovi...“

„Spolehni se, že bych mu to řekl.“

Enkra pokynul, aby vedli zajatce za ním. Vyznal se tu – proběhl uličkou a objevil stodolu. Sindy zjistila, že je tam klid, a tak Enkra vypáčil dveře.

„Tady je necháme. Nějaký kluky u nich, ať dávají na ty chlapy pozor. Zdržovali by nás...“

Paolo měl rád jasné příkazy. Hned vydal rozkazy, a už to šlo jako po másle. Zajatce zavedli do stodoly, svázali jim nohy, aby nemohli utéct, kluci je hlídali s přísným rozkazem být tiše jako myšky. Zbytek party s Enkrou vyrazil opět do ulic.

Sindy revírovala vpředu; vrátila se zpátky a něco kňučela, ale rozuměl jí jenom Enkra.

„Paolo, máme dobrou šanci – ale jestli ji zvládnem!“

„Co se děje?“

„Na konci týhle ulice stojí náklaďák. Kolem vojáci. V náklaďáku naši kamarádi. A je jich prý dost...“

„Jasný. Kolik je těch vojáků?“

„Sindy neumí počítat. Ale víc než deset, to umí.“

Paolo zaváhal. „Kdo chce jít s námi?“

Nikdo z jeho kluků neodmítl. Ty nejslabší a nejméně bojovné nechali jako hlídku u zajatců. Zůstalo jich šest i s Enkrou.

„Dobře. Paolo dokáže svého muže vyřídit sám. Já si vezmu na starost ty, co zbydou. Vy musíte každý skočit na jednoho a rvát se s ním, dokud nepřijdu. Bude to chvíli trvat, ale... musíte vydržet.“

„Vydržíme.“ řekl jeden z kluků. „Když ty, tak my taky!“

Sindy je zavedla. Okolo náklaďáku chodili vojáci a šeptem se domlouvali, někteří kouřili, i když nesměli. Na voze se ozývaly tiché hlasy zajatců a nadávky nějakého strážného.

„Kupředu,“ řekl Enkra. „Každý jednoho, rozumíte?“

Nejdřív vyrazil Paolo. Skočil na chlapíka, který seděl v kabině a koukal ven otevřenými dveřmi; chytil ho za bundu a strhl dolů na zem, kde se s ním začal rvát. Pak padli na svoje nepřátele ostatní; vojáci pochopitelně začali řvát a hnali se kamarádům na pomoc, ale v té chvíli mezi ně vpadl Enkra. Rozdal několik ran a kopanců, kterými uzemnil muže ženoucí se na něj, pak šel pomoci ostatním. Paolo kupodivu taky svého vojáka přemohl a šel mu na pomoc. Sindy se zakousla do nohy chlapíkovi, který seskočil s korby a chtěl se vmísit do rvačky. Měla ostré zuby a ničema vřeštěl.

„Gianni a Tonino, osvoboďte zajatce!“ nařídil Enkra. „Tady máš nůž na jejich pouta...“

Dva kluci vylezli na korbu – Enkra zatím prohlédl kabinu, je-li tam klíček. Bylo to v pořádku.

„Naložte je místo našich a jedeme!“

Ale odpověděl mu hlas dospělého muže. „To ne, hochu! Nejdřív hezky zvedni ruce!“

Enkra se otočil. Kousek od nich stál muž a v ruce držel revolver. Nebylo vidět jaký, ale zbraň to byla docela určitě vojenská.

„Porco...“ zabručel Paolo vztekle.

„Možná jsem prase, ale ty zvedneš ručičky a ani se nehneš! Ještě že jsem přišel... vy jste Taliáni, jak se zdá!“

„Ty taky,“ řekl Paolo. „Ale stejně jseš srab.“

„A poručík Zelených baretů.“

V té chvíli skočila Sindy a zakousla se poručíkovi do ruky. Zařval bolestí a na chvíli ztratil pozornost; ta chvíle Enkrovi stačila. Zatímco Paolo s ostatními poručíka svazovali, Enkra si prohlížel pistoli. „Docela dobrá! Děkuju ti, poručíku, už dávno jsem chtěl mít americkou bouchačku...“

Poručík radši ani nic neříkal.

„Naložte tyhlety, a jedem! S těmi ze stodoly toho bude dost!“

Sindy přišla blíž – vrčela a ukazovala zuby důstojníkovi, který zřejmě nevzbudil její sympatie. Enkra ji pohladil po kožíšku a řekl téměř šeptem:

„Děkuju ti...“

Kluci nahnali zajatce do vozu, sami si vylezli za nimi. Taky osvobození kamarádi vlezli zpátky na korbu, ale už radostněji než předtím. Enkra osobně řídil, Paolo si vlezl vedle něho.

„Stejně už svítá... tak tahle noc je teda taky naše...“

Errata:

30.05.2021 11:44