Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Sedlák Lavalet měl ve zvyku se probouzet časně. I tohoto dne vstal s kokrháním kohoutů, vyhlédl z okna a ujistil se, že bude pěkný den. Takže si navlékl košili a spodky a vyšel na zápraží.

Obvykle vstával dost nevrle; už na něj přikvačila léta, v noci špatně spal a ráno ho všecko bolelo. Ale dneska se cítil o dvacet let mladší, dobře vyspaný a odpočatý a cítil v sobě sílu, že by mohl převracet skály.

Ale když vyšel na dvůr, zjistil, že není ve statku první, kdo vstává. Protože vstříc mu přicházela Ťapka, usmívala se a vypadala svěží jako samo jitro.

Sedlák Lavalet už rozhodně v životě viděl nahou ženu. Viděl jich dokonce víc. Ale ještě nikdy šestnáctiletou, zvláštně tetovanou na místech k tomu obzvláště nevhodných a na svém vlastním dvoře. A když se na ni kriticky zadíval, musel uznat, že je velice krásná a že se mu při pohledu na ni tají dech.

Ťapka takové starosti neměla. Usmála se na něho.

„Hele, jak ses vyspal? Dobrý ráno! Zapumpuj mi!“

„Co... co jako?“ řekl nechápavě.

„Máte tady nádhernou pumpu! Zapumpuj mi vodu!“

Lavalet došel k pumpě. Šla dost těžko, ale místní lidé si s ní hravě poradili. Když vytryskl proud ledově chladné vody, Ťapka se pod něj celá skrčila a nechala si promáčet vlasy, pak se pečlivě myla a přitom ještě vyrážela pištivé zvuky, jak se jí to líbilo. A potom vylezla a otřepávala se.

„Tohle je hrozně fajn, po ránu! Máš príma vodu, takhle studenou jsem ještě nezažila...“

„Dostaneš zápal plic,“ řekl smířlivě. „Nemáš nic na utření?“

„Já nepotřebuju, svítí přece sluníčko! Hned uschnu!“

Díval se, jak se směje, a moc se mu líbila. Dlouhá léta už si nevšímal žen, ale tohle stvoření se mu skutečně líbilo natolik, že se v něm začalo ozývat něco dávno zapomenutého, co ho podivně znepokojovalo.

„Něco jsem našla. Myslím, že je to starý cep. Dáš mi ho?“

Ťapka odběhla a vrátila se. Skutečně to byl starý cep se zlomenou žerdí. Protože se už dávno nemlátilo cepem, nebyl k ničemu, a sedlák to taky řekl.

„Udělám si z něj nunchaku. To je japonská zbraň.“

„No... když myslíš... A kde je Anitta?“

„Ještě spí. Chceš, aby se vzbudila?“

„Mně je to jedno – ale když ty jsi vstala...“

„Anitta bude spát, dokud ji nevzbudím. Chci, aby si řádně odpočinula. Počkám ještě asi hodinu.“

Ťapka zašla do kůlny, kde měl Lavalet svoji dílnu. Teprve po chvíli sedlákovi došlo, že tam chce něco dělat, tak pospíšil za ní. Spatřil, že si počíná docela zručně a seřezává zbytek žerdi na délku asi třiceti centimetrů. Tak vznikly dva klacky spojené spolu řetězem s očkem; Ťapka je začala ohlazovat rašplí.

„Co jsi říkala, že to bude?“

„Nunčaku – to je japonská zbraň, používali to tam všelijací potulní darebáci. U nás to mívají holky. Jedna moje kamarádka má kratší a užší, ale ze železa. Jednou ranou dokáže i zabít...“

„Zabít – takovým klacíčkem?“

„Nemysli si. Kdybys tím dostal přes koule, veselo by ti nebylo.“

Lavalet sebou škubl. Ťapka si ani neuvědomila, že ho to vnitřně pohoršilo a že se rozhněval. „Nezdá se ti, že jsi trochu drzá?“

„Proč?“

Lavalet vybuchl: „Jsi v mém domě, tak by ses měla chovat jako host a ne jako... nevím ani, jak to nazvat! Mluvíš sprostě, tykáš mi jako nějakému klukovi, děláš si tu co chceš, chodíš nahá jako kdybys neměla kapku studu a vůbec... jak si to představuješ?“

Ťapka vypadala dost překvapeně. „A jak si to představuješ ty?“

„Copak nemáš ani tu nejmenší představu o slušném chování mezi lidmi?“ přece jenom ho to trochu zarazilo.

„No... moc ne! Naše zvyky jsou trochu jiné!“

„A to k nim patří výrazy jako dostat přes koule?“

„Ach... já jsem to neřekla správně bretonsky? Je to speciální úder, působící na muže... já ti to řeknu japonsky.“ a pronesla nesrozumitelný výraz, který ho ještě více zmátl.

„Takže, ty bys to člověku, který tě napadl, udělala? A tak klidně, jak to říkáš?“

„Jenom v případě, že bych ho nemohla přemoci jinak. Nebo kdyby jich bylo víc.“

„Proč si vlastně myslíš, že musíš s někým bojovat?“

„Když mě napadnou, jinak to nepůjde. Nebo kdyby někdo sáhl na Anittu, musela bych ji chránit...“

„Ale Anittě nehrozí žádné nebezpečí!“

Ťapka pokrčila rameny. „Já vím svoje!“ řekla.

Lavalet potřásl hlavou. „Půjde Anitta zase za tím svým..princem?“

„Ano, pojedeme tam, až se probudí.“

„I když jí hrozí nebezpečí?“

„Zatím jí nehrozí nic. Kdyby se to stalo, poznám to včas a ochráním ji.“

„Stejně je to divný. Přišla jsi a obrátila celý můj dům vzhůru nohama. Měl jsem hodnou a poslušnou dceru – dneska se staví proti mně, má svoje přátele a svoje názory. Nevím, co s tím dělat...“

Ťapka na něj hleděla, a v očích měla smutek. „Tvá dcera už nikdy nebude poslušná a mírná, jako byla. Je už dospělá. A brzy přijde čas, kdy tě opustí. Nebuď smutný. Musí se to stát.“

Lavalet na ni chvíli mlčky zíral. Pak zaklel, odvrátil se a šel.

Ťapka dokončila svoji zbraň. Vyzkoušela ji na kamenné zdi a byla zřejmě spokojena, takže se vracela do statku. Když potom šla podél dveří, otevřely se a stařena ji vyzvala, aby vstoupila. Ťapka poslušně vešla a zastavila se u dveří. Stará žena si ji pozorně prohlížela. Pak řekla: „Kdo vlastně jsi?“

„Už jsi mne viděla. Jsem Ťapka, a sloužím tvé vnučce Anittě, jak mi nařídil můj princ.“

„To vím. Chci vědět něco jiného. Jsi druidka?“

„Ne.“

„Ale znáš věci, které jsou utajeny jiným lidem.“

„Znám toho ještě velice málo.“

„Kdo ti otevřel dveře k poznání?“

„Asthra, princova čarodějka.“

„Viděla jsem na Anittině těle znak. Druidský znak štěstí. Neviděla jsem takový znak od dětství, ale dobře jsem ho poznala. Ten jsi jí dala ty?“

„Ne. Enkra.“

„Také váš princ je druid?“

„Doposud ne. Ale bude to patřit k jeho vzdělání...“

„Jehanovi jsi dala nápoj. I ten je od čarodějky?“

„Ano.“

„Přijde ta dívka sem?“

„Nevím. Nikdo nezná její záměry.“

„Bojím se o Anittu.“

„Chráním ji před každým nepřítelem.“

„Před tím nejhorším ne. Před svou paní.“

Ťapka neřekla nic. Ani se neusmála.

„Až Anitta pozná tvoji čarodějku, bude chtít jít s ní a naučit se Umění. Znám Anittu dobře. Dokáže to, jestliže jí druidka dá možnost.“

„Proč to nechceš?“

„Bojím se o ni. Je tak mladá a čistá...“

„Nechceme jí ublížit...“

„Já vím. Ale ta věc jí ublíží sama. Znám to.“

„Anitta se musí sama rozhodnout, co chce. Ani já, ani ty nemůžeme rozhodnout za ni.“

„Vím. Ale jestli tvá čarodějka nepřijde, nebude mé Anittě nic hrozit.“

Ťapka chvíli váhala, pak potřásla hlavou. „Ať je to jakkoliv. Já to nemohu ovlivnit.“

Když odcházela, dívala se stará žena za ní a zřejmě o něčem velmi důležitém přemýšlela.

Anitta se probudila, jakmile jí Ťapka položila ruku na čelo. A byla svěží a velice podnikavá. „To už je ráno? Já jsem spala tak dobře... pojedem se podívat, co se stalo s Enkrou?“

„Jasně, čeká se už jenom na tebe. Umej se, najez se a jedem.“

Anitta neměla v oblibě tak drastické způsoby mytí jako pod pumpou na dvoře, ale přece jen se osvěžila studenou vodou, snědla chleba s máslem a hrst třešní, pak si sedla za Ťapku a vyjely. Nikdo z Anittiny rodiny se nepokusil jim v tom zabránit, matka Lavaletová dokonce Anittě zamávala.

Do města nebylo daleko; hned jak vjely do ulic, bylo zřejmé, že boj skončil opět vítězstvím Arminů, neboť Enkrovi přívrženci se hrdě procházeli po ulicích. Ťapce ukázali, že má jet rovnou do zámečku.

Tam byl nepřekonatelný zmatek; ještě přiváděli nějaké zajatce, Armini se přepočítávali navzájem, aby zjistili, kdo byl chycen, a někteří se utábořili v zahradě a teď odpočívali. Anitta našla Enkru ve společnosti jeho náčelníků, kterých o něco přibylo – nejvíc ji zaujal černovlasý, kudrnatý a velice pyšný kluk jménem Paolo, který se choval, jakoby mu to všechno patřilo.

Enkra Anittu uvítal a hned se začal chlubit: „Máme okolo stovky zajatců – a z vlastních jsme ztratili sotva dvacet kamarádů! Zatím je v tom sice nějaký zmatek, protože se do toho zamotali i cizinci, ale to se doufám brzo vyjasní...“

„Jo,“ dodal Sebastiano. „Vypadá to, že brzo. Vojáci pochytali po městě co mohli, především všechny, který za nic nemohli...“

„Já vím,“ Enkra nebyl příliš zdrcen tou zprávou, nicméně cítil se trochu provinile. „Měli bysme se nějak výrazně označit, aby to bylo jasnější...“

„Mohli bychom nosit zelené pásky okolo hlavy.“ navrhoval Kim.

„Mohly bychom je s Anittou ušít,“ navrhla Ťapka. „Ale musely bysme mít nějakou šikovnou látku.“

„Když už jste v tom šití, chtělo by to taky nějakou vlajku!“ řekl Kim, jak to slyšel. „Přece potřebujeme mít něco nad hlavou!“

„Modrý nebe ti nestačí?“ smál se mu Juan.

„Představoval jsem si vlajku, jako je arminská – ale s nějakým jiným znakem. Třeba...“

„Draka štěstí!“ navrhla Anitta a ukázala na Enkrovo tetování.

„Dokázaly byste to?“

„Jistě...“

„Dobře. Dám ti peníze, a můžete to s holkama udělat. Ať je vidět, že jsme armáda...“

Enkra poslouchal, ale nevěnoval tomu pozornost – zato zbystřil sluch, když přišel jeden z pobočníků.

„Jsou tady nějaký kluci! Přijeli před chvílí a chtějí s tebou mluvit. Vypadají divně!“

„Odkud jsou? Z Arminu?“

„No... to bych zrovna neřekl.“

Kluci byli čtyři, měli na sobě obyčejné džínové obleky, zato na hlavách arabské kefíje. Hasan, jen co je viděl na chodbě, se k nim vrhl.

Nejstaršímu z hostí bylo podle vzhledu tak sedmnáct a uměl se chovat ve vznešené společnosti. Padl před Enkrou na tvář a potom poklekl a vztáhl k němu ruce dlaněmi dopředu, jako by prosil.

„Nechť Alláh všemohoucí dopřeje tobě, tvému rodu a tvé zemi tisíc let šťastného života! My, kteří nemáme vlast a marně hledáme po světě, kde složit hlavu, tě přicházíme pozdravit a nabídnout ti pomoc...“

Enkra odpověděl arabsky: „Jste mi srdečně vítáni, bratři. Usedněte a povězte, co přinášíte...“

Anitta nerozuměla ani slovo, ale vycítila, že její přítomnost tady je zcela zbytečná, tak se vyplížila ven. Ve dveřích narazila na Cvrčka, který špicoval uši a zřejmě se dobře bavil.

„Rozumíš jim?“

„Jasně... jsou to Palestinci! To je švanda!“

„A co chtějí od Enkry?“

„Pochopili, že mají šanci se s ním dohodnout na něčem výhodném pro sebe, tak přiběhli jako první! Ještě jich bude daleko víc, to teprv něco uvidíš!“

„Ale co jim Enkra může dát?“

„Teď nic – ale až se stane Vládcem!“

„To bude asi ještě chvíli trvat.“

„No... než se támhleten stane vůdcem Palestinců, to bude trvat ještě daleko dýl. A navíc, mezi nimi není dokonalá jednota, a kdo dřív přijde, ten ovlivní Enkrův názor nejvíc. Tohle jsou zřejmě přívrženci Arafata... a jeden z nich by mohl být drúz. Nádhera!“

„Co je na tom tak skvělýho?“

„Protože jestli se dohodnou, Enkra jim může poskytnout nějaký svoje bojovníky. To by znamenalo, že budou mít větší šanci proti nepříteli. Ostatním Palestincům a možná i Izraelcům. Chápeš?“

„Vůbec ne.“

„To nevadí. Zatím žvaní jenom samý hlouposti. Enkra o jejich válce nic neví, nebo to aspoň dělá. Pojď pryč.“

Anitta šla pryč a hlava se jí točila.

„Jenže, stejně mají smůlu! Nejvíc si pospíšil ten Paolo. Pěknej syčák! Budoucí velkej šéf Mafie, jestli to přežije...“

„Ten hezkej kudrnatej kluk?“

„Jeho papá ovládá celou Sicílii, nebo aspoň hodnej kus. A je členem jejich rodinný rady, to znamená, že by mohl ovlivnit všechny! Chápeš ty možnosti?“

„Nechápu nic.“

„Prachy, holčičko! Jestli něco potřebuješ, šikovně to naznač těm Taliánům, a máš to...“

„Ale já nic nepotřebuju!“

„Škoda. Kapou z nich prachy jako ze špatnýho kohoutku voda, a zatím je jejich ruka otevřena...“

Přišel k nim Erik Targiér a s ním kluk zrzavý skoro jako liška Sindy. Vypadal docela sympaticky a usmíval se tak přihlouple, že to zarazilo i Anittu.

„Hele, Cvrčku, ty umíš řeči! Co je tenhle zač?“

Cvrček začal bystře konverzovat s cizincem – během několika vět se shodli a začali se vesele dohadovat.

„Je to Irčan a jmenuje se Olwyn. Přiletěl rovnou z Belfastu. To bude ještě větší legrace!“

„V čem ta legrace má spočívat?“ ptala se Anitta.

„Copak nevíš, co je v Ulsteru? Přece válka!“

„No a co?“

„Olwyn chce přesvědčit Enkru, aby jim šel pomoci.“

„Ne, proboha!“ lekla se Anitta.

„Samozřejmě nepůjde, to je jasný. Ale stačí, když dovolí ostatním. Počkej...“ Cvrček položil Olwynovi nějakou otázku a ten mu začal rychle odpovídat, mávaje rukama jako větrný mlýn.

A Cvrček se chechtal. „Samozřejmě, to jsem si hned myslel! Platit nemají čím, ale chtějí toho požehnaně! Jako vždycky!“

„Mně z toho jde hlava kolem!“ zavzdychala Anitta.

„To každýmu,“ řekl Cvrček spokojeně a dál se dohadoval s Olwynem. Během diskuse Olwyn rozepjal svoji koženou bundu a ukázalo se, že má pod paží pouzdro s pistolí a navíc ještě kolem pasu masivní řetěz s velkými oky, který rozepjal a předváděl Cvrčkovi.

„Proboha, co je tohle?“ vykulila Anitta oči.

„No, to má na obranu, samozřejmě. Ptal jsem se ho, jestli je připravenej k boji, tak to ukazuje.“

„Vždyť by tím mohl někoho i zabít!“

„Proto to taky s sebou tahá.“

Ťapka si půjčila řetěz a zkoušela ho. Pak začala něco vysvětlovat Olwynovi a ten se zájmem poslouchal. Taky Cvrček se bavil, přímo výtečně. Když vyprskl smíchy, Anitta se trochu nakvašeně zeptala, čemu se směje.

„Radí mu, aby si tam udělal nějakej konec. Hák nebo sekeru nebo tak něco, aby to mělo tu správnou účinnost. Holky takový věci někdy nosily, je to u nás v muzeu. Hák na řetěze...“

Olwyn pokyvoval hlavou. Pak začal mluvit on a Cvrček simultánně překládal: „Víš, to je moc pěkná věc. Ale my bysme potřebovali spíš takový nějaký věci, který se používají k akcím proti budovám! Třeba dělat plastický pumy...“

„My holky se plastickejma výbušninama nezabýváme. To je na nás moc sprostý. My máme chladný zbraně...“

„U nás je zvykem vyhazovat do povětří nevhodné lidi i s jejich kanceláří. Můj táta jednou udělal atentát na daňovej úřad...“

Anitta obracela oči k nebi, ale mladý Irčan si s Arminy docela dobře rozuměl. Cvrček nabídl, že mu vyjedná spojení s kluky, kteří se vyznají ve výrobě trhavin, zatím že by se mohl ubytovat. A taky mu hned vyhledal volný pokoj a umístil ho tam – napsal jeho jméno na dveře a nakreslil stylizovaně irský znak.

Přišel taky Pasqual, velice spokojený se svými nočními úspěchy. A napolo nahý, protože jeho obleček se bezúspěšně pokoušely vyčistit dívky ze Sandřiny party.

„Jdete se koupat? Všichni se jdou koupat do bazénu...“

Ťapka a Cvrček ani na okamžik nezaváhali. Olwyn, kterého přesvědčovali, se tedy svlékl – a překvapená Anitta si všimla na jeho těle několika šrámů a jizev.

„To nic – tohle je od pendreku a tohle od kulky z plastiku. To na nás používají Angláni.“

„A jakto, že stříleli po tobě?“

„To bylo při demonstraci na paměť Roberta Sandse.“

Anitta netušila, kdo to byl a bylo jí vysvětleno, že Robert Sands zemřel na následky hladovky ve vězení a je mezi členy Irské republikánské armády uctíván jako hrdina. Ve výroční den jeho smrti se konala demonstrace a Olwyna zasáhla taky jedna kulka.

„Je to pravda, že plastický projektily nezabíjejí?“

„No... jak kdy. Jeden kámoš dostal kulkou do hlavy a byl mrtvej na fleku. Ale když netrefí, nezabije...“

Radši se šli koupat – v bazénu už ovšem bylo tolik lidí, že se tam skoro nedalo hnout. Někteří se ve vodě prali, jiní se snažili jim v tom zabránit tím, že je potápěli a snažili se je utopit. Ťapka by neměla nic proti tomu zapojit se do rvačky, ale Anitta váhala. Takže se do boje zapojil především Cvrček a pak i Olwyn, kterému se to moc zalíbilo. Pasqual, který se na koupání těšil nejvíc, si počínal opatrně a byl z bazénu vyhnán dosti rychle.

„Radši vypadnem,“ rozhodla Anitta a vypadly. Vyšly radši ven na zahradu, kde se zřizoval tábor; dílem ze stanů, dílem z přístřešků nebo jen spacáků hozených na kus igelitu, jak kdo chtěl. Nějaký kluk na ně vykuleně zíral a zeptal se, když šly kolem: „Ty jsi princezna Anitta?“

Anitta se tvářila téměř stejně vykuleně, ale Ťapka okamžitě odpověděla: „Ano. Co chceš?“

„Čarodějka Sandra někam zmizela. Chtěl jsem zasvěcení...“

„Anitta tyhle věci zatím nevykonává...“

„Tak nic. Já jenom...“ a kulil oči dál.

Procházely davem a překvapovalo je množství cizích tváří, které se tu objevovaly. Pak potkaly Michella a ten vypadal ustaraně a taky trochu vztekle. „Je to tady jako v blázinci! Hrne se sem fůra všelijakejch divnejch lidí. Budem brzo potřebovat nějaký pořádkový síly nebo co, protože je nás čím dál víc.“

„A kdo to je?“ ptala se Anitta.

„Všecky pitomci z celýho pobřeží se sem hrnou a nemají nic lepšího na práci než tu očumovat. Samozřejmě se hlásí do smeček, aby taky pomohli, ale bůh suď, jestli to bude co platný. Jsou to ucha zelený...“

„Co na to říká Enkra?“

„Nic. Zatím o tom ví Kim, a ten je moc spokojenej. Potřebuje mít co největší armádu, aby se cítil jako pán.“

„Ten Kim je podle mýho cvok.“

„To není vyloučený. Ale je to plukovník.“

„Sakra, copak musí bejt velitelem vždycky ten největší pitomec z celý party?“

„Já nevím. Asi by to nikdo chytřejší nevzal.“ řekl Michell a šel.

Anitta pokračovala v cestě a záhy zjistila, že je tu řada lidí, kterým není schopna porozumět. Armini to nebyli, to poznala. Ti lidé vypadali nejspíš na turisty a přidali se k partě jen na základě vlastní zvědavosti. Nebo taky ne.

Protože jeden chlapec snědé pleti a černých vlasů a očí se na Anittu obrátil: „Prosím, přimluv se za mě!“

„A proč? Co potřebuješ?“

„Přimluv se, aby mě princ vzal do svý party!“

„No... ale já nevím, jestli je to vůbec možný!“

„Ty přece můžeš všechno, na tebe on dá! A já jsem Alžířan, takže jak sama vidíš...“

„To je Enkrovi asi jedno, odkud kdo je!“

„Fakt? To by bylo fajn... a můžu to říct klukům?“

„Jakejm zas klukům?“

„No, mejm kámošům! Oni mě poslali, abych se zeptal, jestli by nás jako potřeboval, kdyby bylo potřeba. My nejsme žádný housky, my bysme taky leccos dokázali...“

„Kolik jich máš a kde jsou?“

„No, já bych jim zatelefonoval. Kdyby skočili na autobus hned teď, do večera by tu mohli bejt...“

„A kolik jich je?“

„No... já znám jenom ty svý kámoše, a těch je šest. Jenomže, oni mají taky svý kámoše a ti kámoši...“

„Jasně. Já se ti zeptám...“

Nezeptala se Enkry, ale Sebastiana, kterého potkala dřív.

„Když chtějí, tak ať přijedou. Stejně už je to tady spíš mateřská škola než válečnej kemp. Nevím, co s tím dělat. Nevíš to ty?“

„Nevím. Měla bych?“

Sebastiano pokrčil rameny a šel po svých. Anitta si našla toho Alžířana a vyřídila mu to. Moc jí děkoval.

Potom ji přepadla novinářka Fallacciová a začala vyslýchat. Anitta se bránila jako zvíře zahnané do kouta, ale Oriana měla své zkušenosti a na takovouhle dívenku ještě stačila bez potíží. Vytáhla toho z Anitty za chviličku hodně a hned to šla zpracovat.

Pak chytil Anittu ještě nějaký reportér z televize, ten uspěl hůř, protože poznala, na čem ji chytla Oriana, a naučila se tomu vyhnout. Nakonec se dostala s reportérem na otázky uměleckých děl, konkrétně filmů a televizních seriálů, které v poslední době viděla, s tím vystačili oba pěknou dobu – pak se ještě Anitta pochlubila, co ráda jí, a rozešli se v dobrém.

Enkra zatím dokončil přijetí některých zahraničních hostí a nařídil odpočinek a klid před slavností na počest vítězů. Anitta v noci spala, takže dostala za úkol hlídat, aby řádně spali všichni ostatní. Protože taky Enkra na chvíli zavřel oči.

Cvrček a Pasqual spali už dopoledne, hned po tom koupání, tak se probudili dřív, a hned začali vymýšlet, co podniknout.

Především Pasqual. „Měl bych se podívat domů! Vzít si něco na sebe. V tomhle chodit nemůžu, uznej, že to v noci dost utrpělo, hlavně v tý vodě...“

„Bodejť! Taky je to rozum nosit manšestrovej obleček! Máš chodit v riflích a bylo by to dobrý...“

„To je možná, ale já nemám bohužel žádný rifle.“

„No... něco by se snad u vás našlo, ne?“

„Právě na to myslím. Půjdu se asi podívat domů...“

„A tvůj táta tě chytne a už tě nepustí!“

„Nejdřív to zkusíme!“ Pasqual zavolal telefonem domů a čekal, jestli se někdo ozve. „Kdyby byl někdo doma, zvedl by to. Takže je tam teda čistej vzduch...“

Byli by šli sami, ale přidal se k nim Olwyn, kterému se rovněž nechtělo spát. Pasqual jím nebyl nadšen, neboť si nerozuměli, ale určité sympatie k němu cítil a tak tedy byli tři. Po cestě potkali ještě Alaina a tak byli čtyři a to už stačilo.

Vplížili se do starostova domu zadem přes zahradu a zjistili, že je tam skutečně mrtvý klid. Takže vlezli do Pasqualova pokoje a mladý pán se začal hrabat ve svém šatníku a hledat něco, co by se hodilo na použití v boji.

Olwyn zatím zíral na jeho počítač. Dokonce si vymohl jeho spuštění a chtěl hrát některou hru, ale Pasqual mu to nedovolil. Stejně neměli dost času na podobné zábavy.

„Stejně, ten tvůj počítač by se nám hodil na zámku!“ řekl Cvrček. „Mohli bychom se spojit s každým na světě!“

Pasqual překvapeně zamrkal: „Nojo, vlastně! A vůbec by to nebylo těžký, myslím, že bysme ho mohli přestěhovat docela snadno!“

Olwyn byl nejsilnější, odnesl monitor. Alain nesl klávesnici a modem, Cvrček samotný počítač. Na Pasquala zbyly zásobníky disket a tři sešity se všelijakými návody, co se všechno dá dělat. Šikovně se vypletli z domu a na ulici potkali kluky, kteří jim ochotně pomohli.

V zámečku se jich ujala Anitta. V bývalé pracovně ředitele Gramma zřídili výpočetní středisko a připojili se na telefonní linky – arminští kluci ve spolupráci s Pasqualem a jeho chytrým sešitem provedli řadu úprav, přičemž použili i domácí ústřednu. Kdyby ji někdy Gramm dostal zpátky, už by mu asi nebyla k ničemu.

První ze všech využil nového spojení Olwyn. Zavolal domů do Londonderry, že mluvil s Enkrou a on je velmi nakloněn plánům IRA na osvobození Belfastu. A že pokud se k jeho armádě dostaví ještě nějaký Irčan, bude přijat s otevřenou náručí.

Olwynovi kamarádi přijali tuto zprávu s nadšením. A protože se Olwyn pochlubil, že má možnost telefonovat přímo a bez kontroly, požádali ho, aby to vyřídil také jejich přátelům v hlavním městě svobodné Irské republiky Dublinu. Což Olwyn samozřejmě udělal.

Irská řeč je krásná, zpěvná a básnická. Armini ji dokonale ovládali, ale význam některých slov v irštině byl přece jenom trochu odlišný než v jejich řeči. Jedním z těch slov byl výraz čarodějka, kterého Cvrček i Ťapka používali k označení všech dívek, které se zabývaly duchovní činností. Olwyn mu rozuměl jinak a v řeči s kamarády jej taky párkrát použil.

To se asi nemělo stát.

Všichni Armini vstávali brzy ráno, pokud vůbec v noci spali. Ale Simone Fresnellová vstala velice pozdě a po probuzení se ještě slastně protahovala a po očku pokukovala po Terry Fischerovi, který na propanbutanovém vařiči vyráběl šunku s vejci. Bydleli v malém bungalowu, který patřil k prázdninovému komplexu a který si Terry najal. Přišli tam pozdě po půlnoci a sotva Simone projevila první náznak souhlasu, zachoval se Terry jako správný muž.

„Už ses probudila?“ zeptal se nyní.

„Pojď ještě ke mně!“ řekla rozmazleně.

„Měli bysme taky něco jíst. Mám dobrou snídani, copak nemáš vůbec hlad?“

„Mám hlad, ale na tebe mám chuť taky.“

Terry odstavil pánev z vařiče a přistoupil blíž. Pozorovala jeho opálené svalnaté tělo s dychtivostí i trochou obav, protože v něm cítila sílu – ale Terry z ní jenom stáhl pokrývku a zavelel: „Nejdřív vstaneš a najíš se! Potom se uvidí.“

Tak byla nucena vstát a sednout si ke stolku. Terry postavil pánev na stůl, podal jí lžíci a uřízl kus chleba. Kráječ na chleba, který vytvářel úhledné plátky, mu asi nic neříkal. Živil se poctivě pořádnými sousty šunky a vajec, k čemuž přikusoval mocnými zuby kusy chleba. A zapíjel to červeným vínem, což se Simone taky líbilo. Jeho jídlo bylo stejně chlapskou činností jako všechno ostatní, co prováděl.

Simone jedla taky s chutí. A při tom pozorovala svého společníka a uvažovala, jak vůbec k tomu došlo – ze začátku by nikdy nemyslela, že ten večer dopadne takhle, ale on to zřejmě věděl dopředu a ani na chvíli nezaváhal. Simone se cítila poněkud provinilá, protože to přišlo rychleji než si stačila zvyknout – a kromě toho měla pocit, že stejně rychle, jako si ji získal, na ni Terry taky zapomene.

Terry snědl všechno, co nesnědla ona. Musela se postarat, aby svoji porci pohltila dřív, než k ní došel on, nebyl zřejmě zvyklý váhat. Když se najedl, otřel si pusu hřbetem dlaně, podíval se na Simone a rozesmál se. „Tak co? Ještě máš na něco chuť?“

„Ty víš, na co.“

Sevřel ji do náruče. Měl silné, mohutné ruce a když ji pořádně zmáčkl, ztrácela dech. Pod tíží jejich těl lůžko zavrzalo a na chvíli se bála, že se rozpadne, ale zřejmě bylo konstruované na drsné podmínky. A to, co prožila v noci, se opět vrátilo a Simone byla jednou zase doopravdy šťastná. Milovala svalnaté a mocné muže, nevadilo jí ani, když jejich zacházení s jejím tělem bylo poněkud hrubší, než předpokládá společenský řád. Za svůj život zažila už ledacos a většina mužů, které potřebovala k vylepšení svého majetku a postavení, byli lidé slabí, neschopní, bez vášně a ohně, kterým ona sama musela dodávat iluzi, že jsou výkonní a schopní, předstírat, že se jí to kdovíjak líbí. Tady nepředstírala nic a oddávala se mu vší vášní, která v ní byla.

Potom ležela přitulena k němu a prstem sledovala čáry jeho tetování, splétající se do podivných obrazců. „Co bude dál?“

„No... je na čase se zvednout a jít se podívat, jak dopadl náš princ v dnešní noci...“

„Myslela jsem, co bude dál s námi.“

„Co by mělo být?“

„Včera jsi mě chtěl poslat pryč.“

„Teď už je to jedno. Už je tady tolik lidí, že je všechno ztracený. Teď už se může dít cokoliv. Zkrátka, neuhlídali jsme to včas. Klidně tu zůstaň.“

„S tebou.“

„Třeba se mnou. Dokud tu budu. Nevím dne ani hodiny.“

„Myslíš, že tě odvolají?“

„Asi ne, dokud tady bude on. Musím ho hlídat. Kdyby se mělo něco zlého stát, bylo by to ještě horší.“

„A poslat zprávu svému šéfovi bys neměl?“

„Dozví se všechno podstatné z novin. Myslím, že je to už teď skutečně všechno jedno. Jenom... no, nic.“

„Myslíš ty... konkurenci?“

„Kdo ti řekl správný název? Mike?“

Simone se zamračila. „Musíme o něm mluvit?“

„Copak? Výčitky svědomí?“

„Jestli chceš bejt mermomocí protivnej, tak vstanu!“

Terry ji na usmířenou objal. „Nezlob se! Nemyslel jsem to tak... a Mike by stejně nezabodoval.“

„A co když jo?“

„Zkusila jsi to, ne? Tak víš, jak to dopadlo...“

Simone mlčela. Cítila se uražená, ale taky trochu zahanbená. Radši řekla: „Fakt asi vstanem a budem něco dělat...“

Terry souhlasil. Vstali, oblékli se a vyrazili do města – přestože tu Terry měl svoje auto, jeli raději místní dopravou.

Simone se dívala z okna autobusu stejně jako Terry, ale když na chvíli vzhlédla k jeho tváři, spatřila na ní záblesk překvapení. Vzápětí ukázal ke dveřím a na příští zastávce vystoupil.

„Vrátíme se! Poslyš, seznámím tě se zajímavým člověkem, ale nesmíš se leknout. Je to hledaný terorista a moc se divím, co dělá tady...“

„A kdo to je?“

„Bhagwan Tara Singh, jeden ze zmocněnců sikhské nacionalistické strany Akalí dal. Poznáš, co je to za exota.“

Tara Singh, jak Simone za okamžik viděla, byl muž vysoký ke dvěma metrům, tmavé pleti, černých vousů stočených do ruličky a uvázaných za ušima, jiskrných očí, orlího nosu a podezřelého výrazu obličeje. Ale nejnápadnější na něm byl modrý hedvábný turban a růžová košile, pošitá stříbrnými nitěmi. Když spatřil Terry Fischera, zatvářil se nejdříve vztekle a pak se rozzářil.

Následujícímu rozhovoru Simone nerozuměla, neboť byl veden v řeči bengálské – ale Terry jí později řekl, o co šlo.

„Ahoj, Sandokane!“ řekl Terry. „Co ty tady děláš?“

„Zdravím neúplatného strážce bezpečnosti Ostrova!“ uklonil se se sepjatýma rukama Tara Singh.

„Ptal jsem se, co tady děláš! A nevykládej mi, že obdivuješ přírodní krásy Bretaně!“

„A co tady děláš ty?“

„Chráním svého prince před podobnými rozkladnými elementy, jako jsi ty, Tara Singhu!“

„Snad si nemyslíš, že chci tvého prince něčím obtěžovat?“

„Právě to si myslím, a ať mě čert vezme, jestli je tomu jinak!“

„Přeju vašemu čertovi, aby se s tebou moc nenadřel. Mýlíš se, Terry, a křivdíš mi, nechci jednat s princem...“

„Tak mi chceš tvrdit, že hledáš mě?“

„A co když jsem tady skutečně kvůli přírodním krásám téhle země? Nemůžu si vyjet na turistický výlet?“

„Můžeš, co by ne. Ale co jsi na světě, neprojevil jsi o přírodní krásy žádný zájem.“

„Já ne. Ale můj syn se o ně velice zajímá.“

Terry Fischer se zamračil. „Ty máš syna?“

„Každý správný Sikh musí mít syna, aby měl komu odkázat rodové jméno, zbraň a jmění. To nevíš?“

„Ale o tvém synovi jsem ještě neslyšel.“

„Je dost času, je mu teprve jedenáct let. Ještě se doufám stihne proslavit tak, abys o něm něco zaslechl...“

„Jedenáct let... A kde ho máš?“

„Je tam, kde má být.“

„U prince Enkry.“

„Můžu mu v tom zabránit? Ten chlapec tvého prince velice obdivuje a když se doslechl, že by jej směl spatřit na vlastní oči...“

„Je mi to jasný, nemusíš dál mluvit. A ty jsi tady jenom jako řidič svého syna. A protože tvůj chlapec nemůže zůstat bez ochrany, jistě za ním pak zajdeš, dáš se do řeči s Enkrou a...“

„Nedám se do řeči se žádným Enkrou. A můj chlapec je dost schopný se o sebe postarat sám, dokud nepojedem zase dál. Co myslíš, že bych mohl chtít od takového kluka, jako je tvůj princ? Vždyť nemá na nic vliv!“

„Ale bude mít, až se stane Vládcem.“

„Jestli se jím stane.“

„Jestli se jím stane, ovšem. Ale až se jím stane, vzpomene si na svého přítele Tara Singha, že?“

„Pořád se říká, že váš princ je čestný muž. Jistě na kamaráda z boje nezapomene, kdyby ho můj syn potřeboval. Ovšem to se jistě nestane.“

„Tara Singhu, byl jsi vždycky ničema a zůstaneš jím. A tvůj syn není asi o nic lepší...“

„Terry Fischere, když ty jsi bojoval proti svým nepřátelům, používal jsi často všech prostředků. Nepřátelé ti dávali ošklivá jména, ale tobě to nevadilo. Já dělám něco podobného, a co si o tom myslíš ty, mi nevadí. Bude-li Enkra potřebovat přátele, najde je také mezi Sikhy, to si pamatuj a vyřiď to všem, kteří to budou potřebovat vědět.“

„Znám tě, Tara Singhu. A dovedu pochopit, že sháníš podporu a přátele. Ale varuju tě – jestli nás zavlečeš do svých pochybných kšeftů, vyřídím si to s tebou tak, že zapláčeš!“

„Zatím pomáhám já tobě, myslím! Ostatně, o kšeftech si můžeme taky promluvit. Například o nějakých zbraních...“

„Už jsi jednou koupil zbraně.“

„Ano, a byly kvalitní, proto chci zase.“

„Neměl bych ti je dávat. Vláda, proti které bojuješ, je nám přátelská a nemáme s ní žádné nesrovnalosti. To už spíš s tebou máme potíže, jak vidím...“

„Ale moje zlato je pořád stejně dobré.“

Terry se zamračil, ale řekl o stupeň přívětivěji: „Co potřebuješ? Říkám ti na rovinu: kulomety ti nedám!“

„Kulomety mám, lepší než vaše. Potřebuji pušky, ty s optikou pro odstřelovače. Kvalitní pušky, jaké umíte v Asii nejlíp vy.“

„Kolik?“

„Pět set.“

„Tak na to rovnou zapomeň! Nevím, co tě to napadlo vůbec mi něco takového říct do očí! I kdybys uspěl u prince, postarám se, abys narazil u sira Lery, který do toho má taky co mluvit! S pěti sty puškami bys mohl nadělat tolik škody, že bych za to dostal karmu jako nejodpornější démon...“

„Kolik za ně budeš chtít? Počítám, že zvedneš cenu, aby ti ta karma nepřipadala tak hrozná...“

„Myslím, že jsi mi rozuměl dobře! Skutečně nedám! A budu varovat i prince Enkru!“

„Třeba... by dal někdo jiný! Znáš Nicka Riordana?“

„Riordana z CIA?“ zbystřil pozornost Terry.

„Jo. Je tady.“

„Jak to víš? Viděl jsi ho?“

„Ne, ale mojí přátelé ho viděli. Je ve štábu princových nepřátel. A myslím, že jim půjčuje rozum, pokud zrovna nevelí.“

Terry Fischer se zhluboka nadechl a pokusil se ovládnout.

„Právě on nás přivedl na myšlenku, že možná záleží na tom, co se stane s princem,“ usmíval se Tara Singh. „Já samozřejmě nepovažuji toho kluka za důležitého. Ale Nick Riordan ho za důležitého považuje. A jestli si to myslí on, tak na to brzo přijdou i všichni ostatní. Jde o to, kdo dřív a kdo na které straně.“

Terry pokývl hlavou. „Dostaneš svoje pušky, Tara Singhu. Až se vrátím domů, budu podporovat tvoji žádost u Vládce. I když o ceně zatím dohodnuti nejsme...“

„Počítám s tím, že to bude drahé. Ale my Sikhové jsme nejmocnější v Indii a na to, abychom se domohli svých práv, pořád ještě máme dost...“

„Jak chceš. Vyřídím tvoji žádost doma patřičným lidem, a dám ti potom zprávu. Neboj se, najdeme tě...“

„Jako vždycky, Terry. Přijeď někdy do Amritsaru – zavedu tě do Zlatého chrámu a uspořádám pro tebe velikou hostinu – jako když jsme byli mladí a neměli jsme tolik zlých činů na svědomí...“

Terry přimhouřil oči. „Amritsar... Ty víš, jak jsem tam byl rád! Ale nevěřím, že ho ještě někdy uvidím... A co se týče tvýho kluka – nebojíš se o něho, když víš, že je tu Riordan?“

„Můj syn si musí sám najít svoji cestu. Ptal jsem se ho, chce spojit svou cestu s cestou tvého prince. Myslím, že je to moudré rozhodnutí, proto chci, aby byl po jeho boku. Jestli to nevyjde, udělali jsme chybu, já i on. Ale já věřím, že se to podaří... Máme právo to zkusit.“

Terry mu podal ruku. „Přeju ti hodně štěstí...“

„Také já tobě přeju deset tisíc let šťastného života...“

Rozešli se, a Simone chvíli ještě mlčela.

„Nejdřív to vypadalo, že se servete, ale nakonec jste se bavili docela přátelsky. Co ti říkal?“

„Řekl mi toho hodně, Simone. Vypadá to, že začíná veliký tanec všech šíbrů z branže. Shromáždí se tu výkvět agentů Evropy a okolí a všichni se budou škubat o mého malého chlapce. Nebude to tu lehké...“

„To vůbec nechápu.“

„Neřekl ti Mike, kdo je Enkra?“

„Princ. Možná někdy Vládce Arminu.“

„Jestli bude Vládcem, budou si ho chtít všichni získat a vymámit na něm různé výhody. Jeho přízeň bude mít cenu a co má cenu, o to je třeba bojovat. Bude veliký boj a kdo skončí pod koly, ten bude mít velikou smůlu.“

Simone to chápala, něco podobného říkal i Mike.

„Tara Singh je možná lotr, který v případě dopadení dostane ve své vlasti provaz. Ale muž, který zoufale miluje svoji zemi a udělá pro ni všechno. Obětuje sebe, svého syna a všechny svoje kamarády. Lépe řečeno, obětuje jejich momentální hmotný život, protože on věří v reinkarnaci a v návrat v příštím životě.“

„A v co věříš ty?“

Terry potřásl šedivou hlavou. „Nemáš nějakou jednodušší otázku? Když jsem byl mladý, věděl jsem mnoho rychlých a správných odpovědí. Teď neexistuje odpověď, která by dávala zcela výstižný smysl. Těžko ti to mohu říct.“

„Máš na ruce vytetován templářský kříž. Je to odpověď?“

„Ne. To je zasvěcení, které mi udělali, když jsem byl kluk. Možná v tuhle chvíli si ho dělají další kluci tam v zámečku. Ale není to důležité. Do srdce tetovací jehla nepronikne.“

Simone schovala tvář do límce jeho košile.

„Teď mi připadáš hrozně osamělý...“

„Jsem sám – jako každý, kdo chce přistoupit před tvář Boží. Až přijde ta chvíle, bude každý z nás docela sám...“

Hladil ji po vlasech, dokud nepřestala plakat.

„Pro tebe to má výhodu – určitě už tě pustili ze zřetele. Teď je tady tolik lidí, že ty se docela dobře ztratíš, takže nemusíš odcházet, když nechceš. Zůstaneš tu se mnou, jestli se nenudíš.“

„Vůbec ne. Ve dne ani v noci.“

„Dobře. Půjdem pracovat. Přišel čas sloužit svému pánu třeba i vlastní krví...“

Simone šla chvíli po jeho boku a přemýšlela. Potom se zeptala: „Hrozí nám něco, když se to všechno nepodaří?“

„Ano. Každému něco hrozí. Princi Enkrovi zneuctění, jeho kamarádům ztráta jeho přízně, nepřátelům... finanční i morální ztráty.“

Simone se zachvěla. „A hrozí někomu také smrt?“

Terry Fischer se na chvíli zastavil a uvažoval.

„Ano,“ řekl potom. „Mně.“

Errata:

30.05.2021 11:44