Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Mike von Cross byl v zámku Monroesů znám velice dobře, takže když se ohlásil majordomovi, byl okamžitě ohlášen a vzápětí na to uveden k lordu Rogerovi. Přestože se v zámku vyznal, uveden být musel, protože tam bylo úplné bludiště pokojů, Roger měl ve zvyku občas obytné křídlo přestavovat a měnit a co bylo pravda před týdnem, dneska už být nemuselo. A Mike byl docela zvědav, jak se to právě změnilo.

Vešel do Rogerovy ložnice. Byla tmavá, celá vytapetovaná temně rudým sametem, protkávaným zlatými draky. Vlastně celý pokoj byl zaplněn jediným obrovitým lůžkem s nebesy, ze kterých splývaly podobné rudé čalouny, okna téměř zastřená a i záclony narudlé, takže vidět něco dalo dost práce. Na lůžku byla nakupena změť všelijakých polštářů, dek, tygřích a leopardích kožešin a jiných věcí, uspořádaných s tou nejbarbarštější nádherou.

A v tom všem leželi dva lidé: Roger s rozcuchanými vlasy, nějak temnější pletí a náhrdelníkem z mušliček na krku, a krásná dívka, zřejmě z valné části černoška. Když Mike vešel, dívka předstírala stud a snahu se zakrýt, Roger se samozřejmě podobnými předsudky nezatěžoval.

„Ahoj, Miku! To je dost, že ses obtěžoval navštívit ubohého, všemi opuštěného vězně!“

„Ale jdi... vypadá to, že se ti tady daří docela dobře!“

„Že jo!“ Roger spokojeně pohladil dívku, která na něho upřela oddané a vděčné oči. „Tohle je Manuela. Původem je z Portorika a koupil jsem ji od nějakých podvodníků z Los Angeles...“

„Neříkej!“ Mike se posadil na okraj lůžka a připravil se duševně na obvyklé Rogerovo představení na uvítanou. Samozřejmě nebyl tím správným posluchačem kancléřových elegantních formulací, neboť Rogerovi už od malička nic nevěřil, ale Roger přesto neopomněl se předvádět.

„Skutečně, takovou holku jsem ještě neměl,“ Roger přešel na španělštinu, aby z toho Manuela taky něco měla. „Přestože je ještě napůl dítě, její zkaženost už dostoupila těch nejvyšších vrcholů neřesti a musím přiznat, že i já sám jsem se od ní lecčemus přiučil. Je to rafinovaná holka, říkám ti, a měl bys mi to věřit! Její rafinovanost v umění svádět a přivádět muže k šílenství se skoro vyrovná její trestuhodné neschopnosti pochopit základní morální principy, které jí byly odjakživa utajeny...“

„Skutečně?“ povzbudil ho Mike.

„Vážně. Mám ji tady tři dny, a po tu dobu je náš život jediným velikým záchvatem neřestné lásky. Ostatně, pokud nikam nespěcháš, můžeš si to zkusit sám, já ti ji klidně na nějakou dobu půjčím!“

Mike se začal tiše smát. Roger poznal, že přestřelil a hned mu to bylo potvrzeno, protože Mike řekl:

„No dobrý, tak se bavíš s tou holčičkou. A co dál?“

„Dál? Nic, samozřejmě! Sám víš, že jsem byl zbaven veškerých pravomocí, dokonce nemám ani přístup do štábu. Mám domácí vězení a distanc ode všeho. To jsi přece musel slyšet.“

„Jasně, slyšel jsem.“

„Tak jsem se rozhodl, že než složím svoji mladou hlavu na popravčí špalek, budu si užívat života...“

„Tak leda to. Jsme na tom stejně, zdá se. Víš přece, že jsem byl taky odvolán z případu?“

„Ne... něco se mi doneslo, ale nevím to přesně!“

„Já taky ne. Oficiálně jsem byl odvolán z rodinných důvodů, matka je nemocná a já se o ni musel postarat...“

„Ach... je to vážné?“

„Převezl jsem ji sem do Kingtownu, do nemocnice. Lékaři říkají, že se z toho tentokrát ještě dostane.“

Roger zvážněl. Nechal Manuelu, přišel blíž a natáhl se vedle Mika. „A příště?“

Mike pokrčil rameny. „Sám tomu rozumíš. Máš znalosti...“

„Co budeš dělat?“

„Měl bych se tam vrátit. Nevydržím sedět nečinně a čekat, co se stane. Zvlášť, když máme potíže...“

„Nevím o žádných potížích...“

Mluvili sice arminsky, ale Mike se přesto ohlédl na dívku, která je napjatě poslouchala a oddaně vzhlížela k Rogerovi.

„Miláčku, udělej nám něco dobrého k jídlu!“ řekl Roger a něžně ji pohladil po vlasech. „Něco tak moc dobrého, jak to umíš jenom ty... něco, co by mě dokázalo posílit k dalšímu boji...“

Manuela se zvedla. Všechny její pohyby byly líné a vláčné, jako kdyby spala – zřejmě práce, ani ta nejjednodušší, nebyla jejím koníčkem. Odešla, aniž se vyjádřila k objednávce.

„Neumí mluvit?“ ptal se Mike.

„Umí. Španělsky dobře a anglicky trochu. Arminsky se učí, nebo to aspoň prohlašuje.“

„Hm. No, je to tvůj majetek.“

„Myslíš, že je špionka?“

„Připadá mi na to příliš pitomá.“

„Je skutečně pitomá. Ale já ji nedržím kvůli jejímu rozumu. Řekl bych, že krásná je dost, ne?“

„To jo. Ale holku si představuju poněkud jinak.“

„Pro tebe je všeho dobrýho škoda!“

„Asi jo. Zvlášť takovýho.“

„Tak teda povídej, co se děje!“

„Samozřejmě nevím nic určitýho. Ale něco se na nás asi chystá. A někteří naši pochybní přátelé už chytili vítr.“

„Kdo konkrétně?“

„Evropské podsvětí, v čele s Mafií. Potkal jsem jednoho z nich v Paříži a on se málem neobtěžoval mi odpovědět na pozdrav. Od chvíle, co je Enkra v Evropě, jim nějak moc stoupl hřebínek.“

„Projevuje se to nějak?“

„Do tvojí banky přestaly docházet platby, které sem posílají velcí předáci gangů. Kromě toho taky poplatky, které vybírají naši agenti v Evropě, se opožďují. Je to vidět všude, v Paříži, v Amsterodamu i v Neapoli.“

Roger se zamračil. Vlezl do hory polštářů, pokrývek a všelijakých ozdob a vytáhl odtamtud telefon – zvedl sluchátko, ale potom je zase položil.

„Víš to jistě?“

„Ano, vím to docela jistě.“

„Přesvědčil bych se, ale obávám se, že mám podložený telefon. A že mě sledují, kamkoliv se hnu.“

„To není vyloučeno. V tom případě už taky vědí, že jsem tady byl. Kdo to organizuje?“

„Dost hloupá otázka. Kdo tady velí?“

„Lera proti tobě není osobně zaujat!“

„Moji nepřátelé jsou bez sebe nadšením a nejradši by Tygra ukecali, aby mě dal upálit. Myslím, že mě někdo u Vládce očernil, proto mě odstavili!“

„Jak se zdá, nenecháš se odstavit na dlouho!“

„A ty ses nechal? Nejsem přece tak hloupý, abych si nedovedl spočítat, že to nebude dlouho trvat. Ovšem, má situace záleží na Enkrovi.“

„Samozřejmě. Ale jeho taky na tobě, co uděláš.“

„Nic neudělám. Jsem v nemilosti, nemám právo něco organizovat. Musím zůstat tady a bavit se.“

„S děvkou.“

„Manuela není děvka. Je sice rozkošně pitomá, ale to ničemu nevadí. K účelu, ke kterému ji mám, mi vyhovuje dostatečně.“

„Ani o záležitosti své banky se nesmíš starat?“

Roger si skousl rty. „Nejsem ještě plnoletý! Podíl, který mi odkázal dědeček Algernon, je sice veliký, ale rozhodovat o něm budu smět, až mi bude osmnáct, a to bude ještě jeden a půl roku trvat!“

„Řekl bych, že Vládce nebude tak nesmiřitelný, aby ti nedovolil se starat o prosperitu firmy!“

„I když to souvisí s Enkrou?“

„A co když ne?“

„Věříš snad na strašidla? Sám jsi řekl, že evropští šéfové zvětřili šanci dostat se nám z klepet, a že se jim zřejmě něco nelíbí. Takže to, co se děje, má přímou souvislost s princem!“

„Na strašidla nevěřím. Ale když najdu člověka, který má na krku stopy zubů a nemá ani kapku krve, musím brát jako pracovní hypotézu, že nám tu řádí nějaký upír.“

„A co říkám já? Je tu upír a jde po nás! Takže musíme zjistit, jak k tomu došlo a obnovit pořádek. Co vědí oni a my nevíme?“

„Nevím. Uvažoval jsem o tom, že se možná naštvali, když jim Enkra se zbraní v ruce vybral bar v Neapoli...“

„Enkra jako následník trůnu má právo tam přijít za bílého dne a žádat od nich milion ve zlatě, s hotovým placením. A oni nemají právo mu ho nedat, protože bysme je tvrdě skřípli.“

„Co když si myslí, že už je nemůžeme skřípnout?“

„Tak pitomí zatím nejsou. Enkra je možná ve Francii, ale pořád je princ. Já jsem tady, ale pořád ještě jsem velmistr Černé Lilie a mám svoje bojovníky, kam se podívám. Takže si ani oni nesmějí myslet, že bych se jich polekal.“

„Možná by bylo dobře jim to připomenout.“

„Zbraněmi?“

„No... snad ani ne. Jenom tak slušně upozornit.“

Roger ulehl na lůžko, založil si ruce za hlavou a zavřel oči. Zřejmě přemýšlel a tak ho Mike sledoval s porozuměním.

„Mohl bych jim domluvit,“ řekl pak Roger, otevíraje oči. „Dokonce bych na ně mohl i bafnout. Zkusíme to?“

„V každém případě se dozvíme, jak jsme silní.“

„Ano, to jistě. A jestli nebudou chtít poslechnout, potom je chytnem pod krkem. Ano, tak to uděláme...“

„Mohl bych ti v něčem pomoci?“

„Jistě. Jsi pořád ještě komthur? A máš přístup do sítě komunikací se světem?“

„Myslím, že ano.“

„Fajn. Napíšu ti několik telegramů a ty je pošleš.“

„Pro tebe všechno, Rogere.“

Roger vzal poznámkový blok a začal psát. Šlo mu to jedna radost, Mike odebíral vytržené listy a četl si je. A začal se usmívat.

„Nevěděl jsem, že jsi toho už udělal tolik!“

„Já jsem neudělal vůbec nic,“ usmál se spokojeně Roger. „Nesmím nic dělat! Ale mám kamarády...“

Errata:

30.05.2021 11:44