Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Bývalá polepšovna se změnila opět v zámek jako za starých časů. Dozorci byli propuštěni na svobodu, za posměchu a nadávek svých bývalých vězňů. Také ředitel Gramm byl vyhnán, ač jenom s ručníkem okolo boků. Majetek těch ničemů byl rozdán chovancům, což zařídil Erik Targiér.

Enkra rozhodl: „Na místě, kam vstoupí noha Vládce, není dovoleno držet jakékoliv vězně, pokud nebyli odsouzeni podle práva. Proto jsou všichni vězňové od této chvíle svobodni!“

„Ty máš nějaké právo propouštět vězně?“ ptal se obdivně Jean.

„Za dávných časů, když král navštívil nějaké město, nesměli v něm být vězňové, leda by to on nařídil. Dokonce když měl být někdo popraven a přišel král, byla mu dána milost a svoboda.“

„Proto se říká, že koho se dotkne král, bude žít?“

„To je ještě starší. Za dávných dob byli králové na takové úrovni, že uměli uzdravovat dotekem ruky. U nás se z toho stalo právo – když císař sir Charry podal někomu ruku, osvobozoval ho tím ode všech vin a žádný soud už ho nesměl stíhat.“

„Nezneužívali toho ale zločinci?“

„Ne. Císař se nedal tak snadno oklamat.“

„Znal jsi ho?“

„Zemřel dřív, než jsem se vůbec narodil. Ani můj otec ho nikdy neviděl, i když s dnešním Vládcem byli přátelé.“

„Ale jsi jeho nástupce...“

„Pokud zvítězím, možná jednou vstoupím na jeho trůn.“

„Bylo by krásné být u dvora takového Vládce...“

„Je to tvrdá práce, Jeane, vidíš sám. Vláda je nejvyšší služba své zemi – a málokdy oceněná lidmi, kteří jsou při tom. Což ale nás nesmí odradit. Duchovně vyspělý člověk koná, co má konat, bez ohledu na souhlas nebo kritiku jiných.“

„Ale snad existuje něco jako spravedlnost, ne?“

„Určitě ano, ale najít ji je těžké.“

„Musí to být krásné – hledat spravedlnost!“

„Chceš být předsedou nejvyššího soudu mého dvora?“

Neměli moc času na diskusi – přišel Kim. „Poslyš, je tady zase pár všelijakých cizinců. Teď jsou to Španělé.“

„Co chtějí?“

„Bojovat. Jsou tady na prázdninách, dali se dohromady a vytvořili oddíl. Je jich celkem třicet.“

„Mají nějakého velitele?“

„Mají, ale nestojí za nic. Ani jako bojovník, ani jako diplomat, zkrátka má jenom velkou hubu.“

„Ale při tom chce bojovat? Vyptej se, jestli budou souhlasit s naším instruktorem, pak jim vyber někoho šikovného z Juanovy smečky a pošli ho sem. Ať je to někdo, kdo už má zelenou pásku.“

„Rozumím. Přijmeš je hned?“

„Ještě ne. Je tady ten kluk z Amritsaru?“

„Jo, ale už trochu ztrácí trpělivost.“

„Neškodilo by, kdyby se v ní pocvičil. Ale pošli ho sem.“

Kim odešel. Za chvíli se vrátil s chlapcem, který se tvářil dost nejistě – byl veliký, ale ještě mladý a měl dlouhé černé vlasy až na záda. Hned na prahu padl tváří k zemi a polohlasem přednesl obřadné pozdravení v sanskrtu:

„váňchá-kalpatarubhyas ca krpá-sindhubya eva ca

patitánám pávanebhyo vaisnavebhyo namo namah...“

Enkra se mu okamžitě poklonil také. „Přistup blíž. Kdo jsi?“

Chlapec byl zřejmě poučen, neboť hned začal mluvit bengálsky: „Jsem Tara Singh, a můj otec, který nosí stejné jméno, je jedním ze strážců Zlatého chrámu v Amritsaru.“

„Přesněji řečeno, je to velitel ozbrojené skupiny strany Akálí dal, která bojuje za nadvládu Sikhů nad ostatní Indií.“

Chlapec nebyl překvapen ani zmaten. Usmál se. „Ten nejlepší má právo a povinnost převzít břímě vlády.“

„Domníváš se, že vy Sikhové jste nejlepší?“

„Jsme jediní, kteří jsou schopni dát zemi, co potřebuje. Ti ostatní jsou jenom prach, který zviřujeme na cestě.“

„Na to jsi přišel sám, nebo ti to řekl otec?“

„Otec mi dal poučení, samozřejmě. Ale poznal jsem to i sám. Mám oči a vidím, co se kolem mě děje.“

„Budeš ozdobou svého rodu a své strany, Tara Singhu. Ale kvůli čemu jsi přišel sem k nám?“

„Přišel jsem, abych se stal ozdobou tvého trůnu, můj pane. Neboť ty jsi nejlepší ve své zemi a já jsem ochoten padnout před tebou do prachu.“

Enkra se začal smát. Pokynul chlapci, aby šel blíž a posadil se k němu na okraj jeho pokrývky.

„Hele, tohle všechno ti řekl táta, nebo tě to naučil duchovní učitel. Ale řekni taky něco za sebe!“

Tara Singh zamrkal. Podíval se trochu podezíravě na Jeana, který byl Enkrovi nejblíž, pak na ostatní Arminy, a nakonec řekl:

„Poslyš, fakt seš tak dobrej v karáču, jak se všeobecně povídá? A naučil bys mě taky něco?“

„Jasně, když budeš chtít! Ale stačíš na to?“

„Otec by mi pěkně zvednul mandle, kdybych nestačil! Nevím, co by mi udělal, ale jestli to tady zvrtám, dobře mi nebude!“

„Je na tebe přísný?“

„To je slabý slovo. Od malička je na mě jako na psa!“

„Slyšel jsem už o Tara Singhovi, a nebylo to nic moc lichotivýho, ale to vždycky říkali jeho nepřátelé.“

„Jeho přátelé se ho bojí ještě víc než protivníci.“

„Ale tebe má rád, ne?“

„Má mě rád. Ale chce, aby ze mě byl dobrý Sikh.“

„Nemáš to lehký, kamaráde. Já to taky nemám lehký, takže bysme si mohli rozumět. Jen tady klidně zůstaň...“

„A budu moci stát ve stínu tvého trůnu?“

„Jasně. Jsi u mě vyslancem, dokud bude zapotřebí. A hlavním šéfem všech Sikhů. Stačí ti to ke štěstí?“

„Děkuju ti, pane. Nic jiného jsem si ani nepřál.“

Enkra se rozesmál. „Jestli je tady někde Cvrček, ať přijde!“

Cvrček se přihnal okamžitě a s velkým zájmem.

„Tohle je Tara Singh, Cvrčku! Postarej se, aby dostal něco najíst a někde se ubytoval. Ty sbíráš všelijaký exoty, tak ti ho přidělím taky. Ale při zasedáních bude u mého trůnu...“

„Jasně, pane!“ Cvrček se celý vytáhl, potom kývl na Sikha a odvedl si ho s sebou.

„Co mu říkáš, Jeane?“

„Pěknej cvok, řekl bych. Chová se strašně přepjatě...“

„To je výchovou. Jeho otec z něho chce mít útočnej meč víry a nakládá mu toho na hřbet víc, než může takovej kluk unýst. Bejt odpovědnej za celou zemi, to tě může taky pěkně zlomit...“

„Myslíš, že má nějakou odpovědnost?“

„Značnou. Musí se se mnou spřátelit a vnutit se mi do přízně. A až se stanu Vládcem, připomenout mi, jak jsme spolu bojovali a jak jsme se měli hrozně rádi.“

„Co je ten jeho otec?“

„Sikhský nacionalista a hledaný terorista. Víš, co jsou Sikhové?“

„No... nějací Číňani, ne?“

„Když, tak Indové. Zřejmě nejpokrokovější náboženská sekta v celý Indii. Věří v jednoho Boha, mají posvátné knihy a jejich učení se podobá i křesťanství, aspoň trochu. Poctivě pracují, využívají všeho, co je kolem nich, dbají na vzdělání a poctivé obchody. A drží fantasticky spolu, za všech okolností. A když dojde k boji, taky velice statečně bojují. Proto má každý z nich ve jménu slovo Singh, což znamená Lev.“

„A vlasy nosí dlouhé jako ty.“

„Nikdy se nesmějí stříhat ani holit. Nosí taky vousy, nejdřív stočené a potom si je rozpustí, až zestárnou. Docela sympatičtí lidé. Jenže Tara Singh, otec tohohle kluka, je pěkný darebák a nikdo mu to už nikdy neodpáře.“

„Proč mají oba stejné jméno?“

„Není to jejich jméno. Ten starší se jmenoval dřív jinak a myslím, že má taky jiný pas. Tara Singh se mu jenom říká mezi jeho přívrženci. A kluk... kdoví, jak se jmenuje podle papírů.“

Během jeho řeči vstoupil Kim. „Ti Španělé, Enkro...“

„Jo, ať vejdou. Koho jsi jim vybral?“

„Jmenuje se Antonio a je to syn šoféra naší ambasády v Madridu. Ale výbornej kluk, myslím, že ho znáš!“

„Znám. Tak ať přijde. A oni taky.“

Vstoupila skupina snědých černovlasých kluků, kteří se se zájmem rozhlíželi. Jejich veliteli už mohlo být tak sedmnáct.

Enkra je uvítal španělsky a oni mu odpovídali – Jean nerozuměl ničemu, jen cítil, že se hovoří dlouze, květnatě a většinou zbytečně. Ale nakonec je Enkra přijal a předvedl jim Antonia, který se zelenou stužkou kolem hlavy vypadal dost divoce a tím jim imponoval. Přijali ho a odešli s velkou radostí.

Enkra si povzdechl. „Víš co chtějí?“

„No nevím, samozřejmě. Nerozuměl jsem jim, jenom mi není jasné, proč pořád mluvili o svém králi...“

„Ano, to slovo říkali. Přejí si obnovení kastilského království v rozsahu před Napoleonovým vpádem. Chápeš to?“

„Proboha... ale proč to chtějí od tebe?“

„Navrhují, abychom to tady nechali být a odsunuli se do Španělska; že prý tam si to můžeme rozdat s Amíky taky a bude tam víc kamarádů, kteří nám přijdou na pomoc.“

„A proč chtějí zpátky to království?“

„Zřejmě jim to připadá jako dobrý nápad.“

„A uděláš to?“

„Zatím jsme neskončili tohle. Přece neutečem od rozdělané práce!“

Vtom vpadla dovnitř Ťapka. Protože přišla bez Anitty a dokonce ji chvíli nechala bez ochrany, zřejmě byla vrcholně rozhořčena.

„Vrátila se Sandra!“

„Fakt, už jsem ji dlouho neviděl! Kde se toulala?“

„Byla v zajetí...“

Enkra zvážněl. Protože Ťapka nechala otevřené dveře a předpokládala, že půjdou za ní, šli – ve vstupní hale spatřili velkou skupinu ostříhaných kamarádů, kteří právě dorazili. Bylo jich tolik, že nemohli všichni patřit k Enkrově armádě – vojáci pochytali kdekoho, a ti sem teď všichni přišli. Taky Sandra, která si první všimla Enkry:

„Ahoj – tak co, jak mi to sluší? Dívala jsem se do zrcadla před holičstvím a je to paráda, nebo snad ne?“

Už to, že použila urážlivého slova holičství, Enkru rozladilo. Procházel nasupeně mezi nimi – ti, kdo ho znali, mu pro jistotu provinile ustupovali z cesty.

„Nerozčiluj se,“ řekla Sandra. „Přece jsme si to tak dohodli, ne? Však o nic nejde... máme taky zajatce, pohrajem si s nima!“

Enkra mlčky zíral – bylo to výhružnější, než kdyby začal křičet.

„A má to svý výhody,“ pokračovala Sandra. „Moje teta Florence se chlubila, že má na hlavě tetování ještě z války. Jak bysme si to udělali, kdyby nás kamarádi ze Států neostříhali, co?“

Enkra po ní blýskl očima. „Štáb – ke mně!“ ukázal rukou a odešel do trůnní místnosti. Všichni náčelníci pospíšili za ním.

Enkra usedl na zem, ostatní do kruhu, jako se sedá u ohně.

„Fakt Enkro, kdysi se dělalo takový tetování,“ řekl Juan. „To jsi jistě viděl doma, na fotkách z války, i u rodičů...“

Enkra se kousal do rtů a rozhlížel se po nich. Těch ostříhaných bylo skutečně moc. A jestli jich ještě přibude... tetování na hlavě je docela dobrý důvod, jak aspoň oslabit tu ostudu...

„Sandro!“ řekl. Dívka zvedla oči. Vypadala hrozně uboze, v její tváři zůstaly jenom ty veliké, daleko od sebe posazené oči.

„Můj pane, za dávných časů existovalo trojí očištění. Očištění Ocelí, Očištění Ohněm a Očištění Krví. Je třeba dát najevo, že ti, kdo absolvovali první očištění, jsou připraveni k činnostem týkajícím se duchovní služby...“

„Co chceš dělat?“ zeptal se.

„Teď nějakou dobu nebudu dělat nic. Ale až poznám, co se má stát za této situace, pak přijdu a začnu...“

„Souvisí to s Probuzením Draka?“

Sandra se usmála koutkem úst. Princ nebyl tak neinformovaný.

„Džaj!“ řekl a tleskl dlaněmi.

Tváře všech se rozzářily. Kim se rozhodl připomenout:

„Má každý právo vyzdobit si kůži na hlavě tetováním?“

„Těžko proti tomu něco namítat. Ale je tady někdo, kdo to umí?“

„Třeba já,“ řekla Sandra, „mám tu i jehly...“

Enkra to vzdal. Naznačil rukama, že souhlasí se vším.

„Dobře, Enkro. Smí být znakem těch, kteří tu bojovali, tvůj Drak štěstí? Jen ty smíš dát souhlas...“

„Ano, svoluji.“

„Týká se to jenom našich lidí, nebo i hostů? Jistě budou chtít..“

„Ty jsi čarodějka. Ty rozhodni.“

Sandra rozzářila ty svoje velké oči ještě víc. Vstala, a jakoby povyrostla o kousek výš. Otevřela dveře a odešla ze zasedání k navrátilcům ze zajetí, aby jim oznámila princovo rozhodnutí.

„Nařizuji: Jistě všichni víte, že k tetování musí kůže být nejen ostříhaná nahrubo, ale čistě vyholená, nejlíp břitvou. Takže, kdo bude chtít, ať se nejdřív dá pořádně oholit...“

Kluci to pochopili – a rozprchli se jako hejno vrabců. Sandra se obrátila na Juana: „Uděláš to pro mne?“

„Oholit?“ Juan zaváhal, nakrčil nos odporem. „Proč já?“

„Věřím tvým rukám...“

„Ano.“ řekl, a odešli spolu.

Cvrček byl samozřejmě nedaleko, špicoval uši a dozvěděl se, co se domluvilo. A hned spěchal ke svým kamarádům a vysvětloval jim to, bohužel poněkud nesouvisle.

„Kluci, při příští akci musíme do první brázdy! Jak budeme mít trochu štěstí, tak nás chytí!“ agitoval.

„Ale když nás chytí, tak nás taky ostříhají!“ kroutil hlavou Pasqual, kterého to zřejmě ani dost málo nelákalo.

„No jasně že jo, ty janku!“

„Ale... vždyť děláme všechno proto, aby nás neostříhali!“

Cvrček zvedl oči k nebi. „Bože, jak může někdo bejt tak tupej? Jasně, že to nechceme – ale zas to není tak úplně blbej nápad! Víš, jak budou doma zírat, když si necháme udělat tetování?“

„A nejste vy v tom Arminu všichni úplně blbí?“ ptal se Alain. „Váš princ to bere jako otázku cti, a ty to chceš...?“

„Nojo, ale vlasy dorostou a s tou ctí se to už nějak udělá! V každý válce jsou přece zajatci, a každýmu se všecko nepovede. Ale mít parádní tetování na hlavě, to je přece správná věc, ne?“

Mezi Arminy nastal určitý skrytý pohyb, kterému mohl málokdo z cizinců rozumět. Už se opět změnila situace, a co platilo doteďka, bylo náhle překonané vývojem. Čarodějka Sandra se za půl hodiny objevila – hlavu měla hladce vyholenou, dokonce si dala vyholit i obočí, a stejně tak i celé tělo. Oči jí modře zářily jako Bílé Kočce Arreaux. Odložila také náušnice a všechny ostatní ozdoby, zato měla na čele namalován rudý tilak. Tara Singh před ní pro jistotu padl na tvář.

Aby zmatek nebyl tak malý, do toho všeho ještě přijela televize. Její technici byli pověřeni, aby získali přenos z bojů mezi Arminy a vojáky, případně z dalšího kola války, a za tím účelem se rozhodli umístit na vhodná místa přenosové vozy, kamery a další spoustu techniky. Důvody boje je nezajímaly stejně jako pravdivost reklam Namaluj si Sindy, Dopřej si tu pravou svěžest, Vy čumíte – my čumíme: Persil! a podobně, které přenos platily.

Pasqual se potloukal kolem řídící kabiny a přihlížel výstavbě techniky. Podařilo se mu sem tam něco podržet a něco podat, a jak už tam jednou byl, zabral se s někým z televizáků do odborného hovoru a ocitl se ve svém živlu. Technici záhy zjistili, že má v oboru jakési vědomosti, a počali ho brát vážně.

Narazil teprve, když ho někdo požádal, aby přeložil skupině německých turistů, že silně překážejí ve výhledu kamery a měli by se uklidit někam bokem. „Ale já neumím německy!“

„Já myslel, že vy Armini umíte všecky řeči!“

„To jo, ale... já nejsem Armin! Já jsem místní...!“

Tím si Pasquala získali nadobro. Být považován za jednoho z Arminů, to byl jeho největší sen. Ani si nepovšiml, jak získal podobnou intonaci hlasu, způsob chování a další zvyky, které zkušenějšímu člověku Ostrovany prozradily.

Enkra se ochotně podřídil požadavkům režiséra přenosu, dovolil, aby si poblíž něho sedl komentátor a dokonce i přesunul dobu soubojů podle jejich možností. Takže byl zahájen přenos i boje.

Menší výtržnost způsobil nadporučík, kterého přivedli v noci a kterého dal Cvrček zavřít do sklepa.

„Vím, pane, že musím bojovat s tím, kdo si mne vybere! Ale žádám o právo vyřídit si to s jedním klackem, který mi pije krev, a který podle svých slov má stejnou hodnost jako já!“

Enkra zaváhal. Podíval se na Kima, a ten svolil.

„Támhleten to je!“ ukázal důstojník na Cvrčka. „Vím sice, že je to malý kluk, ale rád bych ho poučil, co je slušnost ke starším! Aby si už víckrát nedovoloval...“

„Já jsem pro!“ vykřikl Cvrček.

Enkra váhal. Cvrček byl proti nadporučíkovi sotva poloviční.

„Považuješ tento svůj požadavek za čestný?“

„To nevím. Ale ten kluk je takový zatracený mizera, že mu rozbiju hubu, i kdyby to mělo být nečestné! Mám mu co vracet!“

„Enkro, pusť mě na něj! Uvidíš, jak mu rozbiju hubu já!“

„Dobře,“ řekl Enkra. „Jak chcete...“

Když proti sobě ti dva nastoupili do kruhu, komentáře přítomných novinářů i diváků nebyly moc lichotivé pro důstojníka – rvát se s malým dítětem jim nepřipadalo fair. Cvrček nadskakoval radostí, že se mu to podaří, a plukovník Kim mu osobně šeptal do ucha dobré rady, které Cvrček pouštěl zase druhým uchem ven.

Jedna z těch rad byla, aby neútočil a raději nechal nadporučíka, ať předvede co umí. Samozřejmě se Cvrček okamžitě, jak byl dán pokyn, vrhl na muže a vymrštiv se do vzduchu, kopl po něm – mířil na obličej, ale nadporučík jej chytil za nohu a nebýt toho, že ho Cvrček druhou nohou odkopl, byl by si ho podržel a seřezal. Diváci tlumeně hučeli nevolí, zvláště proto, že vzápětí malý zase zaútočil a tentokrát dostal ránu sevřenou pěstí, že kus odletěl a rozplácl se na zemi.

„To nic,“ křikl na Kima, který se mračil a chystal se zasáhnout. „Neboj se, ještě není konec!“

„Hned bude,“ řekl nadporučík. „Jenom co tě...“

Ale další jeho rána šla do prázdna. Cvrček sice nepoučitelně znovu zaútočil a chystal se udělat totéž co poprvé, kopnout do obličeje bočním kopem, ale v poslední chvíli si to rozmyslel a jenom proletěl kolem nadporučíka. Ten se po něm vrhl, hmátl do prázdna a ztratil rovnováhu, zatímco Cvrček se překulil a zasáhl ho oběma nohama do ramene. Vojáka to zabolelo, skočil po tom zatraceném klukovi a málem ho dostal – jenomže mu Cvrček o setinu uhnul a ještě ho při tom praštil do nosu, až začala téct červená. A vzápětí zas sáhl do prázdna, zatímco Cvrček mu proskočil mezi nohama a odzadu ho kopl do zadku.

Teď už se smáli všichni, novináři i čumilové. Ten malý kluk, to zatracené škvrně se směšným jménem Cvrček, si s tím velikým a silným mužem hrálo, jako si hraje myš se slonem. Kdykoliv mohl, udeřil ho tak citelně, až zařval bolestí, přitom se nenechal jeho hrubou silou dopadnout, aby se ta síla projevila. A když muž bolestí a vztekem ztratil rozvahu, dostal ho Cvrček nakonec na zem a klekl mu na prsa, což přimělo diváky k bouřlivým ovacím.

„Cvrček zvítězil.“ potvrdil Enkra spravedlivě a jedna z dívek dala Cvrčkovi pusu a uvázala mu kolem hlavy zelenou stužku.

Nadporučík vstal, kroutil vztekle obličejem a zdálo se, že se mu to vůbec nelíbí. Dokonce nadával, i když tak tiše, že mu nebylo rozumět.

„Máš ještě nějaké přání?“ zeptal se ho Enkra. „Nebo chceš, abychom ti vybrali ještě menšího soupeře?“

Důstojník už neříkal nic. Kluci se ho chopili a odváděli k zohavení černou barvou. A už se chystala další dvojice k boji, protože toho bylo dneska moc a muselo se to stihnout co nejdřív.

Anitta se v podstatě nudila. Ti, kteří ji zajímali jako bojovníci, už všichni nastoupili – taky Michell, Jean a Leon bojovali a získali trofej. Enkra byl dobrý instruktor. Anitta po něm při boji pokukovala a postřehla, že sleduje dění jen velmi málo a zabývá se zřejmě nějakými jinými myšlenkami. Jeho tváří občas přeběhly nervozní záškuby, zřejmě se mu něco nelíbilo.

„Nebaví mě to,“ pošeptala Anitta Ťapce. „Nemáš nějaký lepší nápad, do čeho bysme se mohly dát?“

„Nevím... leda se pojď podívat, jak se zdobí kluci...“

Zdobením se rozumělo tetování na hlavě, které se provádělo pokud možno stranou od hlavního dění. Procházely tedy rumrajchem před bránou, kde už to vypadalo jako na pouti – chyběly jen kolotoče. Anitta si všimla všelijakých podivných lidí, kteří se tu usadili a zabývali se vlastními záležitostmi. Mimo jiné ji zaujalo několik punků, kazatel Svědků Jehovových, který rozdával všelijaké publikace a Strážnou věž pro svou sektu a skupina mladíků v rozevlátých růžových řízách a s myšími ocásky na temeni vyholených hlav, kteří cinkali na kartály a agitovali pro hnutí Hare Kršna. Ťapka se s dívkami v sárí, které k nim patřily, dala nadšeně do řeči, ale Anitta moc nerozuměla, o čem.

Anittu zarazilo ještě něco: stálo tu četnické auto, ale strážníci seděli docela klidně, dívali se na ten blázinec a zřejmě se nehodlali do ničeho míchat. Ukázala na ně očima.

„Já vím. Jsou tu už od rána, ale chovají se mírně. Enkra o nich ví...“

„Proč nezasáhnou? Přece to není povolený, a vůbec už nemáme co dělat v zámečku...“

„Zřejmě mají svoje rozkazy. Ostatně, když je tu televize a tisk, nemohou nás vyhnat. To by byla celonárodní ostuda...“

„Já to nevidím dobře,“ řekla Anitta sklesle.

„Já taky ne,“ řekla Ťapka. „Koukej se!“

Proti nim přicházel chlapec tak čtrnáctiletý, ale to bylo těžké odhadnout. Měl typicky asijský obličej se šikmýma očima, na sobě japonské kimono s drobnými malovanými značkami, za pasem krátký meč a na hlavě vyholenou jakousi pleš a utažený copánek, trčící dopředu a nahoru a potřásající se v chůzi.

„Co to je, proboha?“ lekala se Anitta.

„Japonský samuraj, jako když ho vystřihneš. To nic, u nás se točí samurajské filmy, tak jsem zvyklá. Vypadá jako pravý.“

Chlapec k nim přišel blíž a na něco se zeptal japonsky – Ťapka mu ukázala cestu k zámečku a několikrát se navzájem ukláněli. Když odešel, Anitta si všimla výrazu překvapení na její tváři.

„Něco divnýho?“

„No... už asi ani ne. Ale má na kimonu Yamanakiho znaky...“

„Jo? A co to znamená?“

„Kníže Yamanaki byl první císařův pobočník... slyšela jsi někdy o jejich rodu? Někteří jeho potomci se vrátili do Japonska a snad ještě někdo z nich žije, ale tenhle kluk... no, nevím!“

„Myslíš, že k nim patří?“

„Když jo, tak má právo na vysokou funkci u dvora.“

Enkra si příchodu samuraje všiml a nařídil, aby byl předveden. Enkra si vůbec všímal víc okolí než boje svých lidí.

„Jsem Iseda Narašima. Můj otec je Yoši Sakarra, kterého jsi snad zachoval ve své jasné přízni od doby, kdy ti byl představen v Osace...“ klaněl se samuraj.

Enkra se pamatoval na Yoši Sakarru, který mu tehdy připadal jako student. Jestli měl takovéhohle syna...?

„Vznešený a slavný Yoši Sakarra,“ řekl vlídně. „Pochází z rodu knížat Yamanaki a má právo nosit tento titul a přijímat veškeré pocty, které z něho vyplývají...“

Samuraje zdobí skromnost. Kluk sklonil hlavu, vytáhl z opasku vějíř, rozevřel ho a skryl za něj tvář, aby nebylo vidět, jak se nafoukl pýchou. Potom se ještě jednou uklonil, snad nejhlouběji, co to šlo.

„Můj pane, dovol, abych ti připomenul, že za císařství můj ctihodný předek měl právo stát za trůnem vznešeného císaře a sloužit mu jako jeho první samuraj...“

„Vím. Ale kníže Yamanaki byl Armin a přísahal císaři věrnost. A také ji splnil, když přišel jeho čas.“

„Pane, i já jsem přišel za tebou, abych ti sloužil!“

„A co za to budeš žádat?“

„Jenom jediné: přál bych si, abych směl stát za tvým trůnem ve chvíli, až před tento trůn předstoupí Eisaku Kondo.“

„Kdo je to?“

„Eisaku je synem obchodního ředitele firmy Honda. Znám ho velice dobře a smím říct, že je mým přítelem. Sám jsem ho učil mravům, které zavedl můj ctihodný předek kníže Yamanaki u dvora císaře Charryho, proto vím, že až přijde, skloní před tebou svou hlavu jako před sluncem tohoto světa...“

„A jak víš, že sem přijde?“

„Nemůže nepřijít.“

Enkra pořád ještě váhal. „A co bude chtít on?“

„Řekne ti sám, co bude chtít. Ale je zcela jisté, že ti přinese dary hodné jeho bohatství a moci. Já nemám ani moc, ani bohatství a proto ti nemohu přinést bohatý dar. Přináším ti svůj meč a svoji oddanost samuraje. Sám rozhodni, je-li to dost.“

Enkra nasadil výraz nasupeného panovníka ze starého japonského dřevorytu. „Jdi na svoje místo!“ ukázal.

Iseda Narašima zvedl hlavu od země. Obešel Enkrův trůn a zastavil se o půl kroku za ním – tam usedl na paty a položil svůj meč před sebe. Pýcha v jeho tváři se dotýkala nebeských výšin.

Enkra se na prstech domluvil s Kimem.

„Isedo! Přeješ si bojovat s některým z nepřátel jako jiní z nás?“

Princ Iseda předstoupil před trůn. Teď už neskláněl hlavu, naopak svíral v rukou svůj meč a byl ochoten k službě.

„Holýma rukama. Podle dohody nebojujeme zbraněmi...“

Iseda kývl hlavou a podal svůj meč Cvrčkovi, který byl nejblíž. Pak se obrátil ke Kimovi a očekával svého soupeře.

Voják, který nastoupil, se trochu divil. Kluka takto vystrojeného a učesaného ještě nikdy neviděl a o japonských samurajích neměl představu. Iseda vyčkal, až Kim dá pokyn – potom přiskočil k muži, uchopil ho za oděv a praštil s ním o zem, až to zadunělo. Muž vyskočil na nohy, ale jen proto, aby dostal ránu bosou nohou do obličeje a znovu se seznámil s matičkou zemí. Iseda předvedl ještě několik parádních úderů karate, Enkra boj raději zastavil a prohlásil ho vítězem.

„Vidím, že jsi skutečně knížetem z Yamanaki. Až bude čas a budu to potřebovat, budu s tebou cvičit, protože se mi zdá, že bys mohl být lepší než já. Doufám, že mne budeš učit...“

„Jsi mým pánem!“ Princ Iseda vzal Cvrčkovi z rukou svůj meč, pozdravil jím Enkru a vrátil se na svoje místo za jeho trůnem.

„To je výchova!“ šeptal Cvrček Pasqualovi, který taky mohl na samurajovi oči nechat. „Podívej se, jak se ten kluk umí držet! Je vidět, že jsme ve slušné společnosti...“

„Jenom ten účes je příšerný! To se smí, u vás v Arminu?“

„Proč ne? Je to Japonec... a kdoví, jak budeme zítra vypadat my!“

Boje pokračovaly. Enkrova poznámka zaujala komentátora televize, který byl sám velmi zkušeným karatistou, a v přestávce si šel s Enkrou popovídat.

„Ano, existuje několik kluků, kteří se mi vyrovnají,“ přiznal Enkra ochotně. „S těmi rád trénuji. Nejlepší je asi Sebastiano.“

„A... mohl bych prosit o exhibiční utkání? Pro televizi?“

„Jistě, s radostí...“

Ale než se stačili dohodnout, přiběhl strážný, oči navrch hlavy. Dostavilo se auto s americkou vojenskou značkou, a v něm seděli důstojníci v uniformách. Zastavili vedle francouzského četnického auta, vystoupil poručík s bílou vlajkou a žádal, aby směl mluvit s princem.

Enkra poslal Kima, aby se zeptal, co se děje.

„Generál Joshua Tribber prosí prince Enkru o rozmluvu a žádá, aby byl chráněn právem parlamentáře...“ požadoval poručík.

„Princ Enkra potvrzuje generálu Tribberovi ochranu,“ choval se Kim neméně důstojně. „Generál je nám vítán...“

Generál Tribber byl asi padesátiletý, prošedivělý, trochu obtloustlý a celkem sympatický. Oblečen byl ve slavnostní uniformě se řády na prsou a choval se vznešeně. Kimovi, který mu sahal po rameno, stiskl ruku a říkal mu plukovníku.

Enkra přijal generála před objektivy televizních kamer.

„Jste mi srdečně vítán, generále! Ačkoliv mezi námi doposud nedošlo k přímému jednání, věřím, že přicházíte jako přítel...“

„Jsem rád, že vás poznávám, Excelence,“ generál sklonil před Enkrou hlavu a stiskl mu ruku. „A jsem si jist, že naše přátelské vztahy se budou i nadále příznivě rozvíjet...“

Enkra se vrátil na svoje místo, jeho samuraj Iseda přistrčil generálovi trojnohou sedačku – pak si sedl na paty trochu bokem a vypadal, jako kdyby hlídal, aby generál nic nevyvedl.

Tribberovi zřejmě nebylo po chuti, že jej Enkra přijal před celým dvorem a televizí, ale bylo nutno vydržet.

„Dovolil jsem si Vás navštívit, abych se seznámil s nejnovějším vývojem situace. Především bych vám rád oznámil, že jsem se právě ujal velení našim jednotkám v tomto prostoru – a protože k určitým změnám dochází, jak vidím, i na vaší straně, bylo by zřejmě rozumné ujasnit a lépe dohodnout podmínky...“

„Jsem tím poctěn.“ řekl Enkra s úsměvem.

„Především bych rád připomenul,“ generál se nějak nemohl dostat do tempa, opakoval se a cítil se trapně. „Že já jako vrchní velitel nijak netrvám na pokračování tohoto vzájemného střetnutí. Tak, jak byly podmínky stanoveny předešlým velitelem plukovníkem Aldrichem, se jeví jako krajně nevýhodné a kromě toho také poněkud ponižující pro armádu Vaší Excelence, a já jsem samozřejmě ochoten je pozměnit, budete-li si to přát.“

Enkra se tvářil nechápavě a dost se mu to dařilo. „A proč?“

„Jsem si samozřejmě vědom, že podmínka plukovníka Aldriche, tj. ostříhání zajatců, musí být pro vás ponižující a zřejmě vzbudila vaši nelibost...“

Enkra se koutkem úst usmál a rozhlédl se po svých důstojnících.

„Ale to vůbec ne! Nemyslete si, že se cítíme nějak poškozeni... je to hra a my ji hrajeme docela rádi! Konečně, nikomu z nás neuškodí, když nás někdo občas zadarmo ostříhá, že, kluci?“

Všichni Armini se jako na povel začali usmívat, někteří dost mrazivě. I ti, kteří už tuhle hru poznali na vlastní kůži.

„Domnívám se,“ Tribber se začínal potit a nevěděl, jak se přesně vyjádřit. „Že zvyklosti a zákony, kterým se řídíte, vám zakazují jakékoliv stříhání vlasů, a že je to pro vás vrcholně nepříjemné...“

„Ano, to zajisté je. A my to taky udělat nesmíme, to je pravda. Ale nic nám nezakazuje strpět to, pokud jsme k tomu donuceni nepřítelem. Konečně, my taky nezacházíme s vašimi zajatci v rukavičkách a oni by se mohli cítit poškozeni...“

Generál zapolykal naprázdno. „Ano, i o tom jsem chtěl jednat. Domníváte se, že vaše jednání je v tomto směru správné?“

„To samozřejmě není – ale co s tím chcete dělat?“

„Domníval jsem se, že by snad bylo možno počínat si oboustranně mírnějším způsobem.“

„Jakým například?“

„Kdybychom se dohodli, bylo by možná lepší používat nějakého... symbolického způsobu. Například my navrhujeme, že bychom... dejme tomu nepostupovali při tom stříhání tak důsledně. Dejme tomu, že bychom přizpůsobili účesy vašich lidí evropské normě.“

„Jestli dobře rozumím, chcete nás ostříhat asi tak, jako se stříhají lidé tady?“ Enkra se zamračil. „Ale to je hluboké nedorozumění! To by nemělo tu správnou šťávu a nebylo by oč bojovat. To bychom to mohli rovnou zabalit a rozpustit to!“

„I to by bylo moudré řešení!“ zdálo se, že generál by mu dával přednost před čímkoliv jiným.

„Dobře. Jestli si přejete opustit bojiště, nemohu vám v tom bránit. Ovšem v tom případě musíme být my považováni za vítěze, se všemi důsledky. A měl by to potvrdit i plukovník Aldrich...“

„O nějakém vašem vítězství se vůbec nedá hovořit!“

„V tom případě jsme nuceni bojovat dál. A zřejmě za podmínek, jak byly původně stanoveny. Trváme na tom.“

Tribber si připomenul, že se vlastně původně přišel dohodnout.

„Podívejte, jednání plukovníka Aldriche nebylo nejuvážlivější, my to dobře chápeme. Ale vzniklo vlastně z oprávněného rozhořčení jeho vojáků, kteří neměli tušení, s kým se dostali do konfliktu... pak už to byl jen výsledek vzájemného působení...“

„Ano, je tomu skutečně tak.“ usmál se Enkra.

„Jak Vaše Excelence pojímá náš konflikt v současné chvíli?“

„Já to beru jako hru nebo jako sportovní střetnutí. Jak se zdá, stejně to berou i všichni diváci, televize a tisk, takže se mi jeví účelné pokračovat, pokud to všechny účastníky baví.“

„Baví to skutečně všechny vaše lidi? I ty, kteří prohráli?“

„Podle mých informací je to baví velmi.“

„Domníval jsem se, že ti, kteří byli ostříhání, se spíš zlobí.“

„Hněv je přirozeným lidským citem stejně jako láska. Je dobře, když bojovník v mládí pozná, jak chutná nenávist. Také ponížení, bolest a příkoří jsou nutné, aby došlo k rozvoji harmonické osobnosti. Jsem tomu velice rád.“

Generál tiše zuřil. Předtím očekával, že bude s tím klukem jednat o samotě – určitě by se s ním uměl dohodnout. Ale před celým jeho dvorem a před televizí? Jak jiná je kultura těch chlapců!

„Dobrá, budeme tedy pokračovat! Ale v tom případě mám ještě další námitku, a myslím, že oprávněnou. Pokud by se jednalo o skutečný boj, zřejmě by zajatci nebyli po ostříhání, případně nabarvení, propuštěni na svobodu, ale internováni v nějakých táborech, aby se nemohli znovu zapojovat do boje. Vaši lidé bojují dál a moji také, takže vzniká bludný kruh, ve kterém se každý znovu a znovu vrací – to by mohlo trvat do nekonečna...“

„To je pravda.“

„Navrhuji, aby zajatci byli předáni třetí straně, která by zajistila jejich další neúčast ve střetnutí. Požádal jsem už francouzskou armádu, aby to zařídila, a domnívám se, že nám vyjde všemožně vstříc...“

„Souhlasím, a připojuji se.“

„Děkuji, Vaše Excelence. V krátké době očekávám návrat plukovníka Monfleura, kterého jsem si dovolil požádat, aby reprezentoval v našem sporu zájmy francouzské vlády. Pokud můj návrh přijal, bylo by možno realizovat zajatecký tábor již od zítřka.“

„Souhlasím. A doufám, že tábor pro naše zajatce udělají aspoň někde u moře, aby se kluci mohli ve svém osobním volnu koupat.“

Generál Tribber si neodpustil: „Zdá se, Excelence, že považujete celou záležitost jenom za žert...“

„Samozřejmě. A o co jiného se podle vás jedná?“

„Ach... skutečně,“ Tribber si uvědomil, že udělal hloupost, a že je tady jednoznačně za pitomce. „Samozřejmě se jedná jenom o hru, ale současně s tím také o určité prověření operativnosti a bojového nasazení našich jednotek, to nelze popřít...“

„Kdyby se vojáci střetávali jen v takových bojích, bylo by to pro celé lidstvo přínosem.“ Enkra měl zřejmě zásobu moudrých výroků.

„Skutečně,“ generál už se cítil jako na trní. „Dobrá, jsme tedy dohodnuti ohledně těch táborů pro zajatce...“

„Zajisté. Všechny vaše vojáky předáme Francouzům co nejrychleji.“

Generál vstal, a Enkra si taky pospíšil.

„Jsem rád, že jsme se dohodli, Excelence. Doufám, že i nadále budou naše jednání prodchnuta duchem spolupráce a porozumění...“

„Byl bych tomu velice rád...“

Potom si stiskli ruce a generál odešel za stejných ceremoniálních opatření, jako přišel.

Sotva zmizel, Enkra nenápadně svolal svou válečnou radu.

„Zdá se, že se něco změnilo. To, že poslali generála, znamená, že to začali brát vážně. Je třeba zjistit, co to znamená.“

„Jakým způsobem?“ ptal se Kim.

„Viděl jsem tady Terry Fischera, šéfa tajné služby. Ukážu ti ho, ty ho informuješ o všem a požádáš ho, aby zjistil situaci. Já sám s ním mluvit nemohu, vydává se za novináře a já chci uchovat jeho inkognito, jak jen to půjde nejdéle. A řekni mu, ať je pokud možno opatrný. Oni nemají s nikým slitování...“

„Podle mýho se chovají až moc přátelsky...“ namítl Kim.

„Právě proto se mi nechce jim moc věřit. Kluci, je potřeba se připravit na daleko horší věci, než byly doposud. Jestli se někdo bojí nebo má pochybnosti, ať se urychleně vytratí. Zvlášť místní lidi a hosté. Já bych nechtěl, aby mi někdo něco vyčítal.“

„Držíme s tebou!“ řekl Juan.

„Já vím. Ještě jednou... ne, vlastně pořád připomínejte všem našim, že to, co se děje, je jenom hra. Když někoho z nás chytí a ostříhají, pořád je to jenom hra. Nikdo to nesmí brát vážně...“

„A kdyby došlo na krev?“

„K tomu nesmí dojít! Dívá se na nás celá Evropa a možná i svět. Jsme přívětiví, veselí a zábavní lidé, kteří si rádi hrají. Někdy trochu divoce, ale pořád v dobré náladě.“

„Jasný,“ řekl Sebastiano. „Pořád je to jenom hra...“

„Musíme vyhrát, ale musíme vyhrát po dobrým. Kdyby došlo k něčemu zlýmu, je to naše prohra, i kdybysme vyhráli. Tak získávejte sympatie veřejnosti a držte kluky na uzdě...“

„Bez starosti,“ řekl Kim. „Já je udržím...“

Anitta byla na radě, ale necítila se přesvědčena o správnosti toho, co slyšela. Když se rozcházeli, zeptala se Enkry:

„Máš starosti, viď?“

„Nemám vůbec žádný starosti. Jenom o tebe, aby se ti nic nestalo.“

„Proč nemůžou ostříhat taky mě?“ zašeptala mu do ucha.

Enkra ji přitáhl k sobě a pohladil po vlasech. Prohlížel si její obličej velice zblízka, až objevil nad jejím uchem tři modré vpichy tetovací jehly. Byly dokonale skryté a Anitta nechápala, jak na to vůbec přišel. Nejspíš hledal.

„To mi udělala Sandra... Je to nějaké znamení...“

„Já vím, co to je. Dávej na sebe pozor...“

„Sandra už není to, co byla. Ona... změnila se!“

„Probudila v sobě Draka. To teprve začíná. Uvažuju, že zkusím přivolat sem Asthru. Potom...“

„Až to skončí, bude každý z nás trochu jiný, než byl...“

„Každý den se nějak změníme. Vstoupili jsme do řeky Času a ona nás nese... Kolem nás jsou síly, o kterých se nám ani nezdá...“

„Ale já jsem šťastná, Enkro. Hrozně šťastná...“

Kim zatím dával interview šedovlasému novináři, doprovázenému mladou hezkou fotografkou. Toho novináře nikdo blíž neznal, ale byli tady všelijací lidé. Když domluvili, Kim poděkoval a odešel a šedovlasý novinář si povzdychl:

„Čekal jsem nepříjemnosti – ale teď se zdá, že začalo něco jiného. Hra o naši zemi. Hra o to, kdo se vlichotí do přízně jejímu příštímu Vládci. A jak se zdá, už o to stojí i Američané. Bojím se, že to bude znamenat další potíže.“

„Ale já myslím, že to pro všechny dobré!“ řekla Simone.

„Pro všechny. Jenom pro mne ne.“ vzdychl Terry.

A šli se dívat na exhibiční utkání, která pro potřeby televize předváděli Enkra a Sebastiano. Po urputném boji se Sebastianovi podařilo vyhrát – a někdo z televize mu nabídl účinkování v nově natáčeném seriálu. Enkra neměl námitek, ale Sebastianovi se zatím nechtělo. Zatím to tu bylo příliš zajímavé.

Errata:

30.05.2021 11:44