Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Dvoustěžňová plachetnice se otočila zádí k větru a pomalu se snažila zajíždět do přístavu. Její posádka už svinovala plachtu s trojzubcem a chystala se k přistání. Zablafal motor, určený pro manévrování v blízkosti pobřeží. Na zádi vlála zelená vlaječka s černým medvědem, rdousícím těžko definovatelnou oběť.

„Hele,“ ukázal jeden z pětice kluků, zevlujících v blízkosti přístavu, na loď, „Znáš je?“

„Jsou z Údolí u Tigeru. Jejich náčelník se jmenuje Kočka a je to pěknej šmok.“ řekl náčelník party.

„Kolik jich je?“

„Co já vím? Uvidíme, ne?“

Kluci se zvedli a spěchali k přístavu. Plachetnice přirazila zatím k molu, dost nešikovně, bylo vidět, že posádka s ní ještě neumí. Plavci vylézali na molo, protahovali se a rozhlíželi. Uviděli partu a hned jí šli naproti. Bylo jich šest.

„To zvládnem!“ řekl náčelník, „Na ně!“

Všech pět naráz vyrazilo dopředu, se zuřivými výkřiky. Šestice se nedala zahanbit, vrhli se na sebe a jejich ruce a nohy se střetly ve vražedných úderech kung-fu. Rvačka trvala jen několik minut – potom ustala stejně rychle, jako začla.

„Ahoj, Kočko,“ oddechoval ztěžka náčelník, „Tak ses rozhodl?“

„Ahoj, Cliffe,“ smál se Kočka, „To víš, že nemůžu zůstat bokem... to je všecko, cos vzal s sebou?“

„Jasně. Malý jsem nechal doma. Hrozně vřeštěli...“

„Jakou máš loď? Viděl jsi tu moji? Líbí se ti?“

„No, pěkná kocábka... co tě stála?“

„Ani se neptej! Přes pět set tisíc těch jejich dinárů a ještě nějakej úplatek, aby nám ji nechali. Koupil jsem ji nahoře v Zadaru, víš, kde to je?“

„Fakt? Tam jsem se chtěl podívat, jenomže... mají tam nádhernou starou katedrálu...“

„Stav se, ukážu ti pohledy, co jsem tam koupil...“

„Kolik ti táta dovolil utratit?“

„Dal mi na útratu tisíc dolarů – kromě lodi, teda. To mám na celou cestu! Je to škrob, však ho znáš...“

„Ani mi neříkej! Víš, co si vymyslel můj starej? Drž se, ať to s tebou nesekne! Nedal mi vůbec žádný prachy, jenom svý kódový číslo. A prej když budu chtít něco koupit, tak mám dát vědět, on to přes svoji banku zatáhne! Tak mi řekni, jak mám takovým způsobem nakupovat! Třeba nový rifle!“

„Dyť tyhle ještě držej pohromadě, tak co?“

„Protože jsem je včera večer drátoval! Koukni se!“

„Ty seš tady už od včerejška?“

„Nojo. Včera jsem přilít a hnedka jsem se staral o koupení lodi. Támhleta, vidíš? S červeným pruhem... ještě jsem ji ani nestih pomalovat! A protože to dlouho trvalo, musel jsem čekat do rána. Jinak bych tady nebyl...“

„Kam se chystáš jet?“

„Na Hvar, samozřejmě.“

„Já myslel, že shromaždiště je tady!“

„Je to tady mrtvý, chcíp tu pes. Kluci odtáhli na ostrov, tam je to prej bezva. Pojedu taky, ale čekám ještě na nějaký kluky z Onga Orangu. Pojedou se mnou, abych jim moh eventuelně pomoct.“

„Komu se tady mám hlásit?“

„Po nábřeží bloumá takovej kluk, jmenuje se Ronnie Merritt. Znáš ho? Dělá soupis pro šéfstvo.“

„Ronnie z Frennový smečky? Toho si najdu. Jaký je to tu jinak?“

„Nádherný. Jdi se podívat do Diokleciánovýho paláce, je bezva. A nezapomeňte vylízt na věž kostela.“

„Neboj se, prolezem to. Kdybysme se neviděli, tak se sejdem na tom Hvaru. Já to najdu podle mapy...“

„Tak teda ahoj...“

Rozešli se na různé strany.

Opodál ve stínu stálo policejní auto, v něm seděli dva milicionáři a popíjeli Coca-colu.

„Tak jsi to viděl,“ řekl starší, „To byli další.“

„Proboha, ti mají zvyky!“ vzdychal mladší, „Když se do sebe dali, já myslel, že se zabijou! Nechtěl bych si to s nima rozdat!“

„Máš pravdu, jsou dobrý. Ale díval jsem se, nic tak zlýho si neudělali. Má to svý pravidla...“

„Ani bych neřekl. Jen se viděli, vrhli se na sebe!“

„Jo. To dělají, když se znají. Už jsem to vypozoroval. Kdyby byli cizí, tak by se nejdřív chvíli okukovali a dohadovali a teprve potom se servali. Tihle jsou zřejmě kamarádi...“

„Proč se teda v jednom kuse rvou?“

„To nic není, jen takový kočkování. Všimni si, že se nepustí nikdy silnější do slabšího, vždycky si ten slabší začne sám. A nejodvážnější jsou holky. Poznáš je podle krátkejch vlasů...“

„Neblbni... ty přistřižený jsou holky?“

„Jo. Kluci se nestříhaj nijak, holky mají ty účesy trochu kulturnější. A náušnice v obou uších.“

„Viď, že ti kluci mají taky náušnice!“

„Jo, ale jen v jednom uchu. A taky všelijaký jiný ozdoby... i na těle. Tetování, takový divný...“

„Stejně jsou zvláštní... a budou tady dlouho?“

„Ne, hned jedou zas pryč. Tohle je jenom nějaká zastávka. Přiletí letadlem, koupí si loď a vyrazí do světa. Tady ve Splitu udělali zastávku, dohadujou se asi, kam se pojede.“

„Potěš pámbu toho, na koho se domluví...“

„Dostali jsme příkaz nechat je, ať si dělají, co se jim zlíbí. Jsou docela hodný, výtržnosti sice tropí, ale nekradou a nic neničí, takže proč je honit...“

„Ale vypadají příšerně! A můžou bejt nebezpečný...“

„V Rijece se prej včera večer přichomejtli k nějaký krádeži. Cikán ukrad ženský kabelku. Dva ty kluci ho dohonili a seřezali do bezvědomí. A to měl břitvu! Pak ho odtáhli na milici...“

Mladý policista se rozesmál. Starší si opřel hlavu o opěradlo a podřimoval, dokud mladší neřekl: „Hele, tvůj kluk! A nějakej...“

Starší muž otevřel oči. Přicházel k nim jeho syn Zoran a spolu s ním jeden z těch cizinců. Měl tmavou pleť, černé dlouhé vlasy a jiskrné oči, na krku zlatý amulet a na zelené košili několik nití s různobarevnými uzlíky, zřejmě pro ozdobu.

„Ahoj, tati,“ řekl Zoran, „Tohle je Joaquito.“

Cizí chlapec se zlehka uklonil. „Dovol mi, abych si s tebou promluvil,“ řekl dobrou chorvatštinou bez přízvuku, „O Zoranovi.“

Otec se podíval na kolegu, pak na syna. „Co se stalo?“

„Tati... oni by mě vzali s sebou! Slíbil mi to!“

„Kdo by tě vzal? A kam?“

„No, Armini! Jejich parta! A do Francie, na pobřeží! Tati, dovol mi jet s nima!“

„Nesmysl,“ řekl policista, „Zbláznil ses či co?“

„Nehněvej se, pane,“ řekl Joaquito, „Nabídli jsme to Zoranovi, protože věříme, že je schopen vydržet tu cestu, a proto, že je nám sympatický. Samozřejmě podléhá tvému schválení a řekneš-li ne, odejdu a už nikdy neporuším klid tvého domu.“

Policista byl značně překvapen kultivovaností jeho řeči. Zoran prosil: „Tati... už takovou příležitost mít nebudu!“

„Nevíš, co to je... na takové plachetnici!“

„Ale tati! Je mi třináct, na moře jezdím od malička a ty sám jsi mě učil plachtit! Plavu jako ryba, sílu mám a ničeho se nebojím... tak co?“

„Počkej, mlč. Mluvím s tvým kamarádem. Proč jedete do Francie?“

Joaquito ani na chvíli nezaváhal. „Bojovat za našeho prince. Má tam spor s nepřáteli, my mu jedeme na pomoc.“

„Aha...“ řekl policista.

„Zoran ale do boje nepůjde! Potřebujeme ho na pomocné práce, zůstane na lodi. Jen my budeme bojovat, nemůže se mu nic stát!“

„Takže ho s sebou berete jen do počtu?“

„Naše vláda nám dala pokyn, že můžeme vzít s sebou lidi z místních zdrojů, které budeme považovat za dostatečně schopné. Potřebujeme je, protože naši mladí bratři zůstali doma, a nám nemá kdo pomáhat...“

„Přesto. Co když vaši nepřátelé napadnou i ty, kteří nebojují?“

„Dokud budu živ, tvému synovi se nestane nic zlého. I kdyby byl zajat, to nejhorší, co se mu může stát bude, že ho ostříhají.“

„A tebe taky ostříhají?“

„Ano. Když prohraju, oholí mi hlavu.“

Policisté se rozesmáli. „Zoranovi by neuškodilo, kdyby se dal na léto přistřihnout! Stejně nosí vlasy jako nějaký raubíř!“

„Počkej,“ řekl otec, „Co budete dělat potom?“

„Objedeme Evropu. Naši rodiče nám dovolili udělat si malý výlet okolo staré vlasti. Chci se podívat taky domů, do Portugalska... a pak pojedeme domů na Ostrov. Ale Zorana vysadíme ve Splitu.“

Všichni zmlkli. Policista rozvažoval, co dál.

„Neměl bych nic proti tomu, abys trochu poznal svět. Ale bojím se o tebe. Budeš sám mezi cizími lidmi...“

„Nebudu!“ Zoran nadskočil nadšením, „Jede taky Tomek Karadžija, víš kterej, žejo?“

„Cože... a jeho rodiče ho pustili?“

„No jasně, tati! Byl jsem u toho...“

„Opravdu?“

Joaquito řekl: „Jednal jsem s jeho otcem. Pustí ho, jestli ty pustíš Zorana. Jinak ne.“

„Tak!“ řekl policista.

„Jovanovičovi kluci prej taky jedou, ale s nějakou jinou partou! Oba dva, a jeden je mladší než já!“

„Počkej, Zorane! Joaquito, řekni mi něco o sobě!“

„Jmenuji se Joaquin Mendes dos Paranho. Moje rodina pochází z Coimbry v Portugalsku, ale nikdy jsem tam nebyl. Narodil jsem se a žiju v Indiopolisu.“

„Kdo je tvůj otec?“

„Nemám otce, pane. Moje matka pracovala v továrně na rybí konzervy. Teď smaží ryby v restauraci, která patří mému strýci. V jeho domě bydlíme a on mi zaplatil cestu sem. Nemá děti, a má mě rád jako svého...“

Policista jej pozoroval se zájmem. Ten chlapec mluvil klidně a rozvážně, jako dospělý. Nebylo na něm pozorovat dětské zlozvyky jako na Zoranovi. Zato v jeho jednání cítil sílu, odvahu a moudrost, která Joaquitovi dodávala sebevědomí.

„Dobře,“ řekl konečně, „Mluvil jsi s matkou?“

„Ano... stavovali jsme se doma.“

„A co říkala?“

Zoran zaváhal, pak řekl tiše: „Plakala.“

Policista kývl hlavou. „Slavko, zavez nás ke mně domů. Můj kluk si musí něco sbalit s sebou na cestu. A zastav se v bance... měl bych mu s sebou dát nějaké peníze, aby tam nebyl jako žebrák...“

Zoran nadskočil nadšením. Joaquito byl klidný – nasedl do vozu a nechal se vézt, aniž by ho to překvapovalo. Zoranův otec zašel do banky, zatímco Slavko vyslýchal Joaquita:

„Jakto, že umíš tak dobře chorvatsky?“

„Umím všechny řeči. Moje matka se to naučila a já to zdědil.“

„A mohl by se to ještě někdo naučit?“

„Možná ano. Ale to bych se musel zeptat někoho z koordinátorů.“

„To jsou tvoji nadřízení?“

„Ano. Vychovávají nás a dávají nám rozkazy.“

„Jsem rád, že taky někoho posloucháš.“

„Jsou lepší než já.“

„Umíš taky tak dobře karate jako tví kamarádi?“

„Jestli chceš, předvedu ti to.“

„Radši ne. Poslechni, jakto, že každému tykáš?“

„Všichni lidé jsou bratři. Když se modlím, tykám i Bohu. Jak bych potom mohl vykat lidem?“

Slavko se rozesmál. „To je argument, fakt. Jen mi klidně tykej, mně se to líbí...“

Vrátil se starší policista – chvíli se proplétali úzkými uličkami starého Splitu, až zastavili tak, aby se okolo nich protáhla nanejvýš kočka, a to hubená.

„Pojď se mnou.“ řekl policista Joaquitovi.

Zoran se rozběhl napřed – když vystoupali po schodech, už je vítala drobná, trochu uplakaná žena.

„Od začátku jsem věděla, že mu to dovolíš!“ lamentovala, „Jsi stejný blázen jako ten kluk! Vždycky jsi mu všechno dovolil, rozmazloval jsi ho a mě ses nikdy na nic nezeptal...“

„Dovolil jsem mu to. Přemýšlel jsem nad ním, a řekl jsem si, že má nejvyšší čas, aby se stal mužem. Aby zjistil, na co má sílu, aby poznal svět. Je už dost velký na to, aby mohl být dva měsíce bez tvé péče. A myslím, že ti, se kterými jde do světa, mu pomohou, kdyby něco potřeboval.“

Vešli do kuchyně. Usedli ke stolu, otec vytáhl láhev rakije a nalil do skleniček. „Napij se na zdraví a zdar cesty, Joaqauito!“

„Sklenku, kterou jsi mi nalil, vypiju – ale víc už ne. My nepijeme alkohol, nekouříme a nepoužíváme nic, co by omámilo naše vědomí...“

„Ale najíš se snad s námi?“

„Nemohu odmítnout pohostinství přítele...“

Žena už smažila maso – bylo ho hodně, zřejmě ho chystala Zoranovi na cestu.

„Zorane, synu můj,“ řekl otec vážně, „Co ti teď řeknu, chci, aby sis pamatoval celý život, a myslel na to, i když možná neposlechneš a budeš si myslet, že ti radím špatně. Ale jednou si na mne vzpomeneš, a jestli pak uznáš, že jsem měl pravdu, bude to dobré.

Jsi mladý – toužíš poznat svět a vidět jeho krásy. Také vykonat velké činy a dosáhnout slávy a bohatství. To všechno je krásné a já vím, že tě uchvátí. Svět ti ukáže všechnu svou nádheru a strhne tě do svého víru – poznáš, že se ti možná někde jinde bude žít líp a že tvůj domov ti nemůže dát všechno to, co někde jinde dostaneš lehčeji a snadněji. To vše je v pořádku, to musíš zakusit.

Víš, naše země je chudá a nikdy nerozmazlovala své děti. Chleba u nás roste z kamení a je třeba veliké námahy, abys uživil sebe a svou rodinu. Jsou země bohatší, kde je život lehčí – ale tohle je tvoje vlast. Tvůj dědeček za ni bojoval a padl se zbraní v ruce. Já v ní celý život žiju a kdyby bylo třeba, šel bych za ni do boje. I tobě dala ta země sílu a statečnost, jako všem našim předkům. Jdi, kam chceš – projdi třeba celý svět a zůstaň tam, jak dlouho se ti bude líbit. Ale jednou, až všechno poznáš a uvidíš, rozvzpomeň se na modré nebe a zelené moře a bílé skály své vlasti. A na matku a na mne, kteří tě čekáme. A pak poznáš, že přišel čas, aby ses vrátil domů...“

Errata:

30.05.2021 11:44