Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Noc strávila Anitta opět doma. Ráno ji Ťapka vezla na motocyklu do města a dokonce jí dovolila chvilku řídit, což Anittu přivedlo k nadšení. Doma jí už dovolili cokoliv, zřejmě ztratili víru, že by se jim mohlo podařit něco jí zakázat.

V noci nedošlo k boji, všichni si odpočinuli a teď se bavili, jak kdo měl ve zvyku. Anitta postřehla, jak chlapec Hart vysvětluje novinářům, že se ve volném čase nezabývá rvačkami, ale výzkumem a ochranou biotopu jihoamerického psa pralesního (Speothos venaticus). To byl ostatně důvod, pro který se nacházel ve Švýcarsku, odkud si přijel odpočinout sem.

V koutě zahrady vysvětlovala čarodějka Sandra skupině dívek i kluků, jak se provádí zasvěcení. Objasnila, že v podstatě veškerá činnost je naprosto bezvýznamná z hlediska objektivní skutečnosti a její význam čistě osobní. Proto rovněž tetování, kresby na kůži a různé amulety jsou důležité výhradně pro svého nositele a nikoliv pro ostatní lidi, kteří by k nim přišli náhodou nebo podfukem. Namátkou tečky, které tetuje ona sama za ucho lidem, kteří doposud mají vlasy, jsou znamením zasvěcení, což způsobuje příznivý účinek mystických sil na onu osobu, avšak nikoliv ve všeobecnosti, ale v individualitě onoho jedince. Vysvětlovala to tak, že ji přihlížející novináři začali považovat za buddhistku.

Sandra jim vysvětlila, že není buddhistka, i když tak vypadá, ale vyznává integrální víru vedoucí přímo k Bohu, tedy nikoliv víru popsanou v jedné posvátné nauce, nýbrž současně ve všech takových naukách. V tom smyslu je tedy křesťanka, muslimka, jehovistka a vše ostatní stejně jako buddhistka. Pokud někdo chápal doteďka, vysvětlila také, že existuje individuální cesta k Bohu nezaměnitelná s cestou jiného živého tvora, a tedy ona má svou vlastní jedinou cestu, kterou nemůže jít nikdo jiný a ani ona nemůže jít cestou někoho druhého. Nepochopili nic, ale pro jistotu ji začali zdravit.

Enkra vyjednával s plukovníkem Monfleurem, který se dostavil coby zástupce francouzské strany. Překvapil Enkru tím, že byl důstojníkem cizinecké legie, čímž mu nebyl o nic sympatičtější. Choval se vzorně.

„Bude mi potěšením, Vaše Excelence, poskytnout vašim vojákům to nejlepší zaopatření! A můžete si být jist, že v našem táboře to budou mít jako na té nejlepší rekreaci...“

„Doufám, že tábor bude u moře, aby se mohli alespoň koupat.“

„Zajisté! A dokonce jim zařídíme ranní rozcvičku dle zvyklostí naší legie, nemáte-li nic proti tomu.“

„Bude jenom dobře, když se budou držet v bojové pohotovosti.“

„To jsem rád. Prý jsou ti vaši kluci dobří vojáci!“

„Doufám, že ano.“

„A že prý nemají námitek proti myšlence za slušný žold přijmout i zaměstnání u jiných armád.“

„To je jejich věc. To já nemohu ovlivnit.“

„A kdyby se náhodou stalo, že některý z nich by zatoužil strávit nějaký ten rok v naší legii?“

Enkra zbystřil pozornost. „Chcete verbovat?“

„Samozřejmě za předpokladu, že proti tomu nebudete nic namítat!“

„Když někdo bude chtít do legie, dostaví se ke mně nebo mým důstojníkům a oznámí jim to. Dostane povolení jít a zůstat tam, jak dlouho bude chtít. Ale trváme na dodržování určitých podmínek. Například plat – nemůžeme dovolit, aby byli placeni pod cenou. Máme svoji úroveň!“

Monfleur se urazil, ale nemohl to dát najevo. „My v legii nikoho neokrádáme!“ zafuněl.

„Budu chtít vidět před podpisem jejich smlouvy. Já mám taky povinnost chránit zájmy svých lidí. Nenamítám nic proti jejich službě u vás, ale musím vědět, že to nebude nevýhodné.“

„Zajisté, Vaše Excelence!“ řekl Monfleur a jeho nálada poklesla na bod mrazu.

„A ještě něco. Chlapci mají v době osobního volna určité zvyklosti. Sportování a zábavy... směl bych vás požádat, abyste jim to umožnili?“

„Ovšem, pane. O co jde konkrétně?“

„Požádali mne, aby si ti, kteří budou ostříháni, směli vytvořit na hlavě určité rituální tetování. Potřebují na to toaletní potřeby a tetovací jehly a podobně. Byl bych rád, kdybyste jim tam mohl tyhle věci vzít, do boje si je nosit nebudou...“

Monfleur si povzdychl. „Jak je libo, Excelence. Zařídím jim tam i televizi, aby se nenudili...“

„Jsem vám povinován vřelým díkem.“

Pak se rozloučili a švihácký důstojník opustil zámek.

Po Monfleurovi přišel ještě jeden dospělý muž – byl to zřejmě žid, jinak majitel malé továrničky na textilní výrobky.

„Dovolil bych si učinit vám určitou nabídku! Jak vím, vaše armáda je zcela nejednotně oblečená. Kdybyste měl zájem, mohl bych vám dodat třeba... taková trička všech velikostí s emblémem, který si zvolíte. A nebylo by to ani moc drahé...“

„Reklamní trička? Dělal jste už něco takového?“

„Zajisté, pane. Kdykoliv se v kraji něco pořádá, obracejí se organizátoři jenom na mne...“

„Souhlasím. Dokázal byste takovýto znak?“ Enkra mu strčil před oči předloktí s vytetovaným drakem.

„Zajisté, pane. Ale... nějak nechápu ten symbol.“

„Drak štěstí. Starý orientální symbol... i když jsem slyšel, že prý ho používali i keltští druidové!“

„Ovšem, drak štěstí!“ rozzářil se podnikatel, „Je to docela jednoduché... směl bych si to obkreslit?“

Enkra mu ho dokonce nakreslil sám. Žid vřele souhlasil a oznámil, že mu trička dodá v první sérii nejpozději odpoledne nebo večer. Enkra mu dal zálohu a podnikatel spokojeně odjel.

„Jen aby měl komu dodávat,“ řekla Anitta znepokojeně, „Viděly jsme všude kolem města spoustu vojáků...“

„Kde přesně jsi je viděla?“

Anitta kreslila do mapy postavení, jak si je zapamatovala, Ťapka jí pomáhala. Enkra svolal důstojníky a radil se s nimi.

„Navrhuji vyslat někoho na zvědy,“ řekl Sebastiano, „Zkušené bojovníky, kteří se nedají chytit... Pak tam pošleme oddíl!“

„Dobře. Pošli pět dvoučlenných hlídek. Vybereš je sám?“

Sebastiano kývl a opustil poradu.

„Já bych zkusil projít hlavní ulice s nějakým větším oddílem,“ navrhl Juan, „Jestli padneme na menší skupinu nebo osamělého vojáka...“

„Můžeš to zkusit.“

„A my budeme opevňovat zámeček,“ rozhodl Kim, „Už jsem tady nakreslil, co uděláme. Vzadu je spousta prken a taky trubkový lešení. Mohli bysme udělat ochoz kolem celý tý zdi...“

„Jsem pro.“ řekl Enkra.

Všichni byli spokojeni. Sebastiano vybíral dobré stopaře na rozvědku. Cvrček se taky hlásil, nebyl ani vyslechnut a hned ho hnali pryč.

„Já nevím, proč se se mnou nikdy nepočítá!“ vztekal se, „Každýho jinýho vezmou, ale já jako kdybych byl nějaký mimino!“

A tak se Sebastiano rozčílil. „Víš co? Ty uděláš nejlíp, když se dáš co nejdřív chytit a ostříhat! Zavřou tě do tábora u moře a konečně dáš pokoj a nebudeš se mi plést pod nohy! Jen si jdi do boje třeba sám, já už tě nechci vidět!“

„To vypadá, jako kdybys souhlasil s akcí!“

Sebastiano popadl Cvrčka pod krkem. „Hele, jdi si kam chceš a dělej si, co chceš! Budeš naše zvláštní skupina bez přesnýho příkazu, něco jako partyzán, chápeš? A ty svý povedený kámoše vem s sebou, mám jich plný zuby!“

Cvrček nafoukl hubu a odešel. Sebastiano usoudil, že se urazil a už dá pokoj. A protože měl moc práce, vypustil ho z hlavy.

Cvrček přišel ke svým kamarádům a poněkud učesaně jim tlumočil velitelovo mínění. Poopravil jeho slova v tom smyslu, že jim byla dána mimořádná důvěra a proto jsou vysláni ukázat, co umějí.

Ukecat se dali Pasqual, Tara Singh, Olwyn a Pazour, který měl dokonce nápad. „Hele, můj strejda má rybářskou loďku! Mohli bysme s ní obeplout pobřeží a podívat se, co a jak!“

Cvrček to přeložil zúčastněným. Jejich rozhodování bylo malinko ztíženo tím, že dva z přítomných nerozuměli jinému jazyku než svému – ale všichni souhlasili.

Pazourův strejda byl starý mládenec a sprosťák. „Jestli s tou loďkou něco provedete, kluci, nakopu vás všechny do prdele! Rád to nevidím, že mi ji bereš, přece jen je to moje obživa.“

„Neboj, strejdo, vrátíme ji v pořádku! Vždyť mě znáš!“

„Právě, že tě znám. A už hodně dlouho!“

„Hlavně, jestli je v motoru nějaký benzín...“

„V nádrži je už skoro hovno, ale v kanystru by mělo být deset litrů. Kup si za svý!“

„To bych musel mít nějaký peníze. Hele, půjč mi!“

„Naseru ti.“ řekl strejda a odplivl si.

Takže vyjeli a benzínu měli dost málo. Zjistilo se, že jeden z nich, totiž Tara Singh, neumí plavat. Neměl na to ani moc šancí, v jeho vlasti tohle umění naráží na nedostatek vody k tomu potřebné. Taky Pasqual nebyl nijak perfektním plavcem; Olwyn se ovšem chlubil, že umí i s plachetnicí. Žádnou plachtu neměli, tak museli používat motor.

Na pláži, kde byl předtím jejich tábor, se teď rozvalovali vojáci. Měli tam dva náklaďáky a bylo jich víc než dvacet, vařili si něco a když viděli člun a poznali, že je nepřátelský, smáli se a dělali všelijaké posunky. Nebylo možné je napadnout.

Kluci objížděli turistický komplex – ačkoliv byl krásný den, bylo koupajících se dost málo, všichni se zajímali jen o probíhající boje. Někteří na kluky mávali a fandili jim, jiní zas nadávali, podle zaměření. Ani těmto nebylo možno to zatrhnout.

„Musíme udělat nějakou pořádnou akci,“ soudil Cvrček, „Nejlepší by bylo přepadnout nějakej oddíl a zajmout je.“

„Celej oddíl?“ Pazour se škrábal na nose a moc se mu to nezdálo, „Je nás na to dost?“

„Jasně, a jsme dobrý,“ řekl Cvrček, „Žejo, Olwyne?“

Irčan se jenom smál a přikyvoval.

„Že se toho blba ptáš! Vždyť ti vůbec nerozumí!“

„Já rozumím!“ řekl Olwyn, „Přepadnout, jasný!“

„Ale tam bude víc chlapů než nás!“

„Jasný, jasný!“ kýval rezavou hlavou Olwyn.

„Řekni mu, že jestli to projedem, tak mu tu rezavou palici ostříhají dohola!“ požadoval Pazour.

Cvrček to udělal. Olwyn začal rozkládat rukama a něco vzrušeně povídal, zřejmě nic přívětivého. „Co říká?“

„Že je mu to jedno.“

Tara Singh zřejmě něco pochopil. Začal se taky rozčilovat a kluky zajímalo, co se nezdá jemu.

„Povídá, že jejich náboženství zakazuje dát se ostříhat. Jasně, že to víme, a že to taky nechceme. I když, takový tetování na hlavě, jako mají starý vojáci z války...“

„Ale já taky nechci bejt ostříhanej!“ řekl Pasqual.

„Ty prosímtě mlč! Tobě to může být úplně jedno! Tu tvoji ofinku... stejně ti to zas naroste, tak o co se ti jedná, o co?“

Pasqualovi se nejednalo o nic. Pazour řekl: „Když by to muselo bejt, já se ostříhat nechám. Nebylo by to poprvé, i když...“

„Seš blbej, až to bolí!“ řekl mu Pasqual.

Pazour se ještě pamatoval, že je to maminčin mazánek a srab, od kterýho si nenechá nadávat. Přehodil ho přes okraj loďky do vody, což nebylo těžké, protože nohy už ve vodě měl. Pasqual nezaváhal – chytil ho za nohy a stáhl za sebou do vody. Pazour se s ním začal rvát a ostatní fandili se značným řevem. Bylo to na mělčině, jinak by Pazour Pasquala zavlekl do hloubky a tam by to musel vzdát, ale tady chtěl dokázat, že je arminským bojovníkem a tak používal všech triků, které ho kluci naučili. Nakonec ho Pazour přemohl, ale dalo mu to dost práce.

„Náš náčelník vždycky říká, že je blbost lézt do vody oblečenej!“ řekl Cvrček moudře. Ještě nikdy v životě neposlechl, ale radit druhým pokládal za správné.

Pasqual stál po pás ve vodě a smutně se prohlížel. „To už je můj osud. Co jsem s tebou, padám pořád do vody a pořád oblečenej.“

Pazour naopak připlaval blíž. „Cos to říkal? Mám vodu v uších!“

Cvrček se k němu nahnul. Pazour ho chytil za pruhované tričko a už byl ve vodě. Vzápětí za nimi skočil Olwyn, který nemohl chybět – Tara Singh zůstal na člunu a uvažoval, jak se zachovat.

„Jenom pojď do vodičky!“ smál se mu Cvrček, „Je tady mělko...“

Takže Sikh do vody šel, i když bez nadšení. Když se párkrát potopil, raději se svlékl a nechal si jenom turban, kterým měl ovázané vlasy.

„Víte co, naučíme ho plavat!“ navrhl Pazour.

Cvrček to Sikhovi přeložil a ten souhlasil. Tak se všichni svlékli, svoje hadry rozložili po člunu a Cvrček zahájil výuku. Pasqual chvíli plaval s nimi, pak ho to omrzelo, našel si příhodné místo s jemným pískem a opaloval se. Olwyn si půjčil rybářský vlasec, uvázal ho na kus klacku a zkoušel lovit ryby. Cvrček a Pazour se bavili s Tara Singhem a dělali při tom takový rámus, že se Olwyn nespokojeně mračil.

Tara Singh se zajímal, co to Olwyn dělá – když pochopil, že se chystá chytit ryby a dokonce je zabít, byl upřímně zděšen. Spustil vodopád přesvědčování a Cvrček horko těžko překládal těm ostatním. A vzápětí začali žasnout i oni.

Život sikhského chlapce se totiž řídil spoustou omezujících zásad, jejichž dodržování sice nikdo nekontroloval, ale přineslo by mu něco horšího, totiž poklesnutí ze stavu vznešeného člena kšatrijské varny na nižší úroveň, v lepším případě šúdry, v horším čándala, člověka bez kasty a pojídače psů. Patřilo k nim:

- nejíst maso, ryby, vejce a žádné produkty ze zabitých zvířat

- nejíst nic, v čem jsou obsaženy rostliny nižší úrovně, to jest mimo jiné cibule, česnek, pórek, houby aj.

- nejíst nic, co bylo připraveno v nádobí, které přišlo někdy do styku s výše uvedenými fuji a hnusotami

- nejíst nic, co uvařil člověk bez kasty přijatelné pro kšatrije

- nejíst nic, o čem vůbec neví, z čeho to je a kde to vzali

- nejíst nic, co nebylo předem obětováno Božstvu

- nepožívat omamné látky jakéhokoliv druhu, včetně alkoholu

- nekouřit ani tabák ani hašiš

- neužívat nic, co by mohlo být drogou, nebo to není jasné

- nepít čaj, kávu ani čokoládu

- neoddávat se zakázanému sexu – tj. jakýkoliv pohlavní styk, kromě toho, který má muž se svou manželkou pouze jednou měsíčně a který slouží k početí pěkných dětí, které rodiče vychovávají jako oddané Pána (s tím naštěstí Tara Singh doposud neměl žádné problémy)

- nehrát hazardní hry, zvláště o peníze, včetně šachů a karet

- nevydávat neuváženě peníze za věci nesloužící duchovnímu rozvoji nebo prospěchu vlasti a sikhského společenství

- nedotýkat se ničeho, co vyrobili, někdy vlastnili nebo jinak poskvrnili lidé bez kasty.

- nenechat lidi bez kasty dotknout se své vznešené osoby, především pak ne na hlavě, a na částech těla a orgánech, majících zásadní důležitost nejen hmotnou, ale i mystickou.

- a další.

Tara Singh to vypočítával celkem lhostejně, byl zvyklý ze školy. Kluci zírali v tichém úžasu a soudili, že je blázen. Jenže Cvrček, poněkud poučený, je překvapil tím, že se všemi hlavními zásadami, rozmnoženými o takových třicet až čtyřicet drobností, naprosto souhlasí a rovněž se snaží jimi řídit, i když ne tak striktně. Věděl ostatně o Tara Singhových zásadách od chvíle, kdy chlapec velmi podezíravě očichával vše, co mu předložili k jídlu, a zásadně odmítal cokoliv, co mu připadalo jako maso. Ovšem takových je mezi Arminy víc.

Jediným štěstím bylo, že všichni Armini mají kastu, tedy jsou příslušníky kšatrijské čili bojovnické varny, šlechty. Pazour prohlásil, že pokud ví, on kastu nemá a nikdy mít ani nemůže – na to ho Cvrček poučil, že dotykem ruky arminského válečníka získává kastu každý, komu ji on hodlá dát, a to i v tom případě, že k onomu dotyku dojde v rámci bojového střetnutí. Podle duchovních učitelů smeček, což byli kluci jen o málo starší, docházelo dokonce z toho důvodu v případě, že arminský bojovník zabil nějakého odpora, k jeho vysvobození a duchovnímu povznesení v příštím životě, tedy činu všeobecně prospěšnému. Arminští bojovníci to vzali za svoje a prokazovali tuto laskavost svým nepřátelům hojně a rádi.

Pazour neuvěřil a dopustil se několika urážek Cvrčka osobně a arminské šlechty všeobecně, což nešlo nechat bez trestu. Pazour už měl určité zkušenosti, proto uprchl do moře, kam za ním Cvrček vlítl a začali se rvát. Tara Singh se odvážil připojit ke hře, což byla chyba, neboť museli dávat pozor, aby se neutopil. Pasqual přihlížel, Olwyn se nedal vyrušit z chytání ryb.

Svět je zařízen tak, že každá neopatrnost vede do záhuby, a za každou chybu přijde trest. Tak přišel seržant a s ním tři vojáci. Přišli po stezce přes skalnatý výběžek, zřejmě je přilákal křik. Chvíli se dívali, pak opatrně slezli a chytili Pasquala dřív, než je stačil zaregistrovat. A jeden z nich se pokusil chytit Olwyna, který ale postřehl za sebou podezřelý pohyb a otočil se. Ztuhl a vyrazil výkřik.

Cvrček okamžitě poznal, že se něco stalo – obrátil se ke břehu, pomohl na nohy Tara Singhovi a zjišťoval, co a jak. Zjistil, že Olwyn stojí na skalisku připravený utéct nebo bojovat, Pasquala drží jeden muž a kluk se zuřivě, leč neúspěšně brání.

„Pryč!“ navrhl Pazour, „Na vodě nás nechytí!“

„Počkej... mají Pasquala!“

Seržant došel až k vodě. Usmíval se a kýval na ně. „Tak jen polezte, hošánkové! Polezte ven, jestli se nebojíte! Dva vaše kámoše už máme, tak o co vám jde?“

„Jenom jednoho!“ řekl Olwyn, „Mě ještě nemáte!“

„Nemáš kam zdrhnout! Jestli skočíš do vody, napíchneš se na tamtu skálu,“ seržanta potěšilo, že někdo tady rozumí, „Jseš Angličan?“

„Anglán seš leda ty!“ urazil se Olwyn. Při tom pořád dával pozor, aby se mu nikdo nedostal do zad.

„Jsou čtyři a nás je pět,“ mrkl Cvrček na Pazoura, „Rozdáme si to s nima, ne?“ Vydal se ke břehu a Tara Singh za ním. Pazour musel taky, chtěj nechtěj.

„Jen pojď!“ smál se mu seržant, „Ostříhání nebolí, neboj se! Nebo už jsi to někdy zažil?“

„Když jsem byl ještě malý štěně...“ řekl Cvrček.

„Jo, tak ty už seš velkej, jo?“

„Akorát po tvýho kokota, ale to stačí...“

Seržant se rozchechtal. Cvrček už byl na pláži u něho. Vypadal jako zmoklá slepice a moc odvahy se u něho čekat nedalo.

„Dáš se svázat dobrovolně, nebo se budem chvilku rvát?“

„Dobrovolně.“ natáhl k němu Cvrček ruce. Seržant ho chytil za zápěstí – Cvrček se překulil dozadu do vody a strhl ho s sebou.

Tara Singh divoce zařval. Vyletěl hlavou proti druhému vojákovi, zasáhl ho do břicha a srazil. Uskočil, strhl si z hlavy turban a jediným pohybem ho rozvinul – pak z něj udělal smyčku, hodil ji vojákovi na krk a začal ho škrtit, přičemž ho ještě příležitostně kopal do obličeje bosou nohou.

Olwyn skočil na třetího vojáka, srazil ho na zem a snažil se ho zasáhnout úderem karate, aby jej zneschopnil. Voják nebyl dnešní, odhodil Olwyna nohama od sebe, ale ne dost daleko, aby se nestačil vzpamatovat. Skutáleli se do vody a rvali se jako psi.

Voják, který až dosud držel Pasquala, se teď snažil jej uzemnit a jít na pomoc ostatním. Pasqual uhnul, když jej chtěl udeřit, naopak se mu zakousl do ruky, kterou jej držel. Zatímco s ním voják cloumal, přišel Pasqualovi na pomoc Pazour, pověsil se vojákovi na krk a ten do něj bušil pěstmi, aby ho setřásl.

Cvrček bojoval ve vodě, a bojovat uměl. Přestože tu nebyla žádná velká hloubka, podařilo se mu potopit seržantovi hlavu, teď ho už jen držel a čekal, až mu dojde dech. Seržant se několikrát pokusil zbavit se ho a dostat se na hladinu, zasadil mu několik bolestivých ran, ale Cvrček nepovolil, dokud nepoznal, že má dost – teprve pak ho pustil a dovolil mu vyškrábat se na mělčinu.

Vlastně nejhůř na tom byli Pasqual a Pazour. Jejich voják se ještě bránil, zatímco ten Tara Singhův byl už napůl uškrcený a Olwyn svého otloukal o kameny a vypadalo to, že ho zmůže. Cvrček využil nestřeženého okamžiku a praštil bránícího se chlapa hranou dlaně do zátylku, takže se přestal cukat a padl.

„No, tak to bysme měli,“ řekl Pasqual, oklepávaje se od písku, „Tak se nám to přeci povedlo!“

„Pět na čtyři, to nic není!“ řekl Cvrček, „To by dokázal i kojenec, ne?“

Olwyn popotahoval, z rozbitého nosu mu kapala krev. Jeho vojákovi taky a víc, takže mohl být spokojen.

„Co s nima budeme dělat?“ ptal se Pazour.

„Naložíme je na člun a odvezem Enkrovi,“ rozhodl Cvrček, „Jsem mu ještě dlužen za ty zajatce z auta...“

Pazour plaval pro člun a přitáhl jej blíž – zajatci se zatím probírali. Cvrček jim osobně utáhl pouta a pak je poučil:

„Není dobrý bejt moc nafoukanej, když ještě není po boji. To jenom, abyste věděli, jak se chovat k posvátným osobám...“

„Ty mě poučovat nebudeš, ty zmetku malej!“ bručel seržant.

„Jednoho takovýho, jako seš ty, jsem už zatloukl do země jako hřebík!“ pochlubil se Cvrček, „Tentokrát už to nechám kamarádům, ať se s tebou špiní někdo jinej...“

Pazour přitáhl člun, jak nejblíž to šlo.

„Tak, teď si pěkně vlezete dovnitř a pojedeme na projížďku po moři! A budete hodný, nebo bych musel bejt taky zlej!“

Vojáci měli spoutané ruce, dalo jim práci vylézt z vody na člun, i když jim kluci pomáhali. Jen seržant se bránil a nechtěl s nimi.

„Vyber si,“ řekl mu Cvrček, „Buďto půjdeš na člun, nebo tě uvážu za záď a budeš za náma plavat.“

Nakonec tedy poslechl i seržant. Svalil se do člunu jako žok a ještě při tom vztekle nadával. Když do člunu vlezli ještě kluci, málem se ta kocábka s nimi potopila.

„Jestli jim napadne, překlopěj nás,“ řekl Pazour, „Ten člun není na tohle stavěnej! A strejda mě zabije...“

„Svážem jim nohy. Když se to potopí, tak s nima.“ navrhoval Cvrček a řekl to taky anglicky.

„Jdi to prdele!“ požádal ho seržant.

Motor škytal a sténal, když se ploužili podle pobřeží. Nakonec to Cvrček nevydržel. „Hele, Tara Singh a Pasqual ti pomůžou s člunem. My doplavem na břeh a půjdem po svejch... řekni Enkrovi, že to je za ty ztracený zajatce.“

„Chytí vás a ostříhají!“ varoval Pasqual.

„Nic jinýho si nepřeju.“

„A vemte si aspoň kalhoty!“ dodal Pazour.

Vzali si kalhoty, skočili do vody a plavali k pláži. Ostatní je pozorovali, jak vylezli a mávali jim. Potom, s člunem přece jen trochu odlehčeným, pokračovali dál, v pořádku přistáli a odvedli zajatce do zámečku.

Cvrček a Olwyn se vrátili až před obědem. Přivedli s sebou střapatou holku kolem třinácti v riflích a klukovské košili a dva zajatce svázané k sobě tak, že téměř nemohli chodit a museli se posunovat bokem. „Já jsem Líza,“ vysvětlovala dívka, „Vsadila jsem se se ségrou, že přijdu ostříhaná. Támhleti mě chytli a vyslýchali, jestli patřím k Arminům. Řekla jsem, že jo, vtom přišli tihle dva a zkazili mi to...“

„Nezlob se,“ utěšoval ji Cvrček, „Já chtěl bejt taky co nejdřív ostříhanej, a taky mi to nevyšlo... máme holt zkrátka smůlu!“

Errata:

30.05.2021 11:44