Vítej, návštěvníku!

Bílé mramorové zdi domků a šedivá mramorová dlažba ulic a náměstí na Hvaru sálala vedrem. Po nábřeží, ve stínu stromů před kasinem i úzkými uličkami se prodíral hlučný, pestrobarevný a veselý dav dospívajících chlapců; sem tam vypískl hlas nějaké dívky, tu a tam se překvapeně snažil zmizet cizinec. Starousedlíci jen zírali na ty mladé, na přeplněný přístav, na mola, ke kterým každou chvíli připlouvala další loď. Nebylo tu k hnutí a byl tu blázinec, jaký tohle tiché městečko už dlouho nezažilo. Mladí vpadli do malých hospůdek na nábřeží, cpali se pržolicou a musakou a pleskavicou a vším možným, co zdejší lidé jedí, pokřikovali na sebe a smáli se a chovali se, jako kdyby jim tohle město od teďka patřilo.

Když nad městem zakroužil hydroplán, vyvolalo to mezi nimi pozdvižení tak veliké, že i polodivoké kočky, čekající na zbytky, se vylekaly. Kluci vybíhali ven, mávali a čekali, zda hydroplán přistane – když slétl k hladině a přijel po ní k molu, čekal ho už celý zástup.

Z hydroplánu vystoupil mladíček jako panenka, v zelené uniformě s rudými nárameníky komthura, avšak bez hvězdiček a bez jakýchkoliv dalších znaků. Zpod důstojnické čepice s výbojně zvednutou střechou padaly až na ramena kadeřavé zlaté vlasy, obličej se marně snažil zastřít pýchu. Jako dávní důstojníci z dob války měl honácký karabáč, kterým ukazoval a eventuálně zdůrazňoval svoje příkazy.

Znali ho všichni: Kurt Diettermann, komthur Černé Lilie a jeden z Enkrových nejlepších kamarádů. A jeden ze zástupců Rogera Monroese, lorda kancléře.

Spolu s ním vylezli další dva kluci – byli z Kingtownu a patřili ke štábu, ale jejich jména už nebyla tak známá. A ještě dívka, kterou neznal už vůbec nikdo. Zřejmě nebyla ještě tak uvyklá světu, protože se rozhlížela překvapeně.

Kurt vystoupil na molo a procházel mezi kamarády, potřásaje si s jednotlivými bojovníky rukama. Při tom všechny zdravil, vyptával se, kolik jich je a s jakou silou sem přijeli, a dodával všelijaké žertovné poznámky, které mu zajišťovaly všeobecnou oblibu u podřízených.

Až se zastavil před Chrisem Everettem.

Na tohle setkání se všichni přítomní velice těšili už od chvíle, kdy poprvé Chrise uviděli, konkrétně jeho účes. Chris se totiž na válku připravil tak, že si nechal vyholit skalpovou kadeř jako starodávní Indiáni – ten pramen hustých a dlouhých světlých vlasů mu teď trčel nahoru z holé lebky, vylepšený ještě o několik per. Stejně vypadali i jeho bojovníci, ale důležitý byl náčelník. Kromě toho byl o rok starší a o hlavu větší než komthur, a protože měl na sobě jen bederní roušku, bylo vidět jeho úctyhodné svaly, takže vytýkat mu cokoliv bylo na pováženou.

Kluci navíc škodolibě Chrise kryli do poslední chvíle vlastními těly, takže se Kurt ocitl před jeho účesem bez předchozího varování. Stáhl obočí, jak to činil jeho náčelník Roger, chtěl něco říct, zarazil se a nakonec řekl: „Kdo ti tohle dovolil?“

„Co jako?“ zeptal se Chris nevinně. Taky on se těšil na střetnutí se všemocným pánem.

„Ten účes, co máš na hlavě!“ funěl Kurt.

„No a co? Náš táta ho za války nosil taky. A je snad válka, ne? Tak je to ten správný účes!“

Kurt zamlel spodní čelistí a chvíli lapal po dechu k nevýslovné radosti publika. „Jenže, to byla válka na život a na smrt! A to, co je teď, je jen taková hra na válku! Psina, je ti to jasný?“

„No, když je to taková psina, tak co se nad tím rozčiluješ?“

„Protože tenhle tvůj účes je ostuda celýho národa!“ rozkřikl se Kurt, „Jak sis mohl vůbec něco takovýho dovolit bez dovolení...“

„No počkej, počkej,“ Chris se nedal vyrušit z dobré nálady, naopak čím víc se rozčiloval jeho komthur, tím byl spokojenější, „Většina hrdinů z války na fotkách a obrazech má tyhlety copánky, a ještě tenčí a kratší. Já mám docela dobrej účes, řekl bych.“

„Ale odporuje zvyklostem a předpisům!“

„Ale! A kdo stanovil ty předpisy? Ty?“

„Já ne. Smečková rada a Roger Monroes.“

„No... dejme tomu. Jenže já jsem nejmíň tak dobrej náčelník jako Roger Monroes. A já se k tomuhle rozhodl a dal si to odsouhlasit svojí smečkou. Účes, který nosím, odpovídá tradicím našeho národa a neuráží náš estetický smysl hnusnou krátkostí. Ten hřeben, který mi zbyl, je dostatečně dlouhý, aby bylo jasné, že jsem se nedával stříhat jako ovce, a jak se zdá, není na závadu ani dojmu vznešenosti, kterým se má vyznačovat každý náčelník. A co víc, jestli mě chytí, stejně mě ostříhají,tak co?“

Kurt při jeho řeči oddechoval jako býk, než se vrhne na matadora. „Jak by to vypadalo, kdyby si každý dělal, co chce? Jak chceš udržet mravnost našich bojovníků na dostatečné míře, když ty, jako náčelník, jim dáváš takovýhle příklad?“

„A co dělá komthur Sonny Albert, tvůj kamarád?“ vpadl mu do zad jiný náčelník, „Jeho jednání je mnohem nebezpečnější pro morálku než naše!“

„A co dělá Sonny?“ zarazil se Kurt.

„No, viděl jsi ho?“

„Naposledy předevčírem... A co?“

„Já ho viděl včera, a měl účes, kterej přímo odporuje předpisům! Jenomže je to komthur a tak se o tom nemluví, žejo! A prý řekl, že je to věc každý smečky, jak se zařídí!“

„To nechápu!“ řekl Kurt, „Sonny je sice cvok a blázen pitomej, ale aby se dal ostříhat?!“

„No, nic bych za to nedal! Má vlasy načesaný dopředu do čela a zastřižený zároveň s obočím, a na spánkách před ušima vyholený až nahoru. A vzadu je takhle sestříhanej do špičky a nevím, jestli to nemá i vyholený, protože to vypadá moc pravidelně! Kdo mu to dělal, to nevím, ale kdoví, jestli nebyl dokonce u holiče!“

„To ne!“ řekl Kurt zděšeně, „Kde jsi ho viděl?“

„V Madridu na letišti. Myslím, že letěl někam na sever – já letěl sem, protože prej ve Španělsku nezavadíš o dobrou loď.“

„Jsem zvědavej, co mu řekne Jackie Therlowe,“ pravil Kurt pomstychtivě, „A Enkra, až ho uvidí! No dobře, tak tedy Sonny je výstředník. Ale to není důvod, aby ho kdekdo napodoboval!“

„Jenže jsme sto let za opicema,“ řekl někdo, „Viděl jsi, co se nosí v Evropě? Co nosí punkové? Neměli bysme se bránit proti novým vlivům...“

Kurt se k němu otočil. „To snad je zlej sen! Ty si chceš brát příklad z povalečů, budižkničemu a feťáků?“

„No, to ani ne. Ale jejich účesy jsou fajn!“

„Zakazuju! Zakazuju jménem nejvyšší rady! Kdo se opováží něčeho podobnýho, bude se zodpovídat po návratu domů před celou radou!“

„Tak víš co? Neřvi na nás, buď tak hodnej! My nejsme žádný pacholci nejvyšší rady ani tvý, ale samostatný náčelníci, který si můžou dělat, co sami chtějí, víš?“

„Abys jím ještě byl, až se vrátíme!“

„Co tím chceš říct?“

„Že rada tě může taky sesadit!“

„Sesadit? Volenýho náčelníka? To sis teda dovolil dost, Kurte Diettermanne! Tvoje nejvyšší rada mě může sesadit jen tehdá, jestli na to bude mít sílu! S tebou se dohadovat vůbec nebudu, to není na nic – a nejvyšší rada ať si přijde, já jí ukážu, kde končí její moc!“

„Ty se chceš postavit proti všem?“

„Ne! Jenom proti takovejm náfukům, jako seš ty a Roger Monroes! Víš co, rozdáme si to, až bude tady po tom, a uvidíme, kdo je lepší, jestli my nebo ten váš Kingtownskej spolek!“

„No dobře, jak chceš! Jsi vzbouřenec a podle toho s tebou taky naložíme!“

„Jenom aby na tobě, Kurte, bylo po skončení války ještě co stříhat! Jestli tě chytěj tamti, mazlit se s tebou nebudou!“

„A dost!“ rozkřikl se Kurt a začal si rozepínat uniformu, „Ty mě urážet nebudeš, ty ne! Postav se mi jako muž, nebo...“

„Na to se ani nemusíš svlíkat!“ vykřikl Chris a skočil po něm. Kurt jej odrazil, ale vzápětí se na něj Chris vrhl znovu a začali se válet po zemi. Ještě štěstí, že Kurt byl zvyklý na boje s Enkrou, který byl přírodní talent a černý pás neměl nadarmo – zkroutil Chrisovi ruku tak, že se nemohl ani hnout, klekl mu na prsa a snažil se ho přinutit, aby se vzdal.

„Kluci, nenechte si to líbit!“ skučel Chris, „Dejte mu, co mu patří...“

Měl tu kamarády a ti kamarádi mu přišli na pomoc a vrhli se na Kurta. Ale i Kurt tu měl kamarády, a ti se zapojili do rvačky velmi nadšeně a s chutí. Během chvilky se rvali všichni jako psi a různí čumilové jim fandili.

Kurtova dívka byla nejdřív ze rvačky vyhoštěna – někdo ji chytil za krk a řemen kalhot a zahodil co nejdál od ostatních. Když se zvedla a zjistila, jak to probíhá, chvilku to nechala osudu – ale pak si všimla nějakého kluka, který jí neseděl, chytila ho a odvlekla na okraj mola, kde ho shodila do vody.

To byl nový impuls a nový nápad. A vzápětí ho využili všichni, kdo k tomu měli příležitost. I dívka se ocitla ve vodě, ani nevěděla jak – záhy se tam setkala s Kurtem i Chrisem. Ti poslední už naskákali do vody dobrovolně, jen z radosti nad tím, že boj se přenesl do mokrého prostředí – a jen ti, kteří neměli eminentní zájem na výsledku, vylezli zpátky na molo, sedli si tam a přihlíželi, jak rvačka dopadne.

Dopadla nerozhodně, jako většina bojů mezi Arminy. Nakonec všichni vylezli ven, spokojeni s výsledkem, protože Kurt přestal vypadat tak parádně a podobal se teď utopené myši.

„Nemysli si, že tímhle je to srovnaný!“ sdělil Chrisu Everettovi, „Až uvidím Jacka, budu mu referovat. Uvidíme, co na to řekne!“

Chris se taky uklidnil, ale podrobit se nechtěl.

„Ať rada radši přemýšlí, co s novými bojovníky! Zatím uvažujem, jaký pro ně vymyslet rituál při přijímání do spolku. Kamarádi soudí, že by nebylo dobrý brát je jen tak podáním ruky, jako se to dělá zatím. Jsme přece jen nějaká organizace a měli by skládat slavnostní přísahy!“

„To je pravda, ale přísahu zatím skládat žádnou nemůžou. Vždyť s náma jedou jen tak, jako na výlet, a k nějaký přísaze není důvod! A co se dotýká rituálu... bylo by to možný, ale ochraňuj tě pámbu, jestli si vymyslíš něco s podobným stříháním, jako máš ty! Jestli se dozvíme, že jsi někoho přinutil k něčemu takovýmu...“

„Já a přinutil? Každej kdo se dal ostříhat, to udělal dobrovolně a na základě vlastního rozhodnutí!“

„Já vím! Jenomže i ukecat někoho je proti předpisům, to si pamatuj! I když to bude kluk zdejší, kterej jede jako host...“

„Já nemám zapotřebí někoho ukecávat! Já ne!“

„Hele, o co ti jde? O co ti vůbec jde, řekni to!“

„Mně o nic nejde! Já jenom dělám podle svýho vlastního rozumu!“

„Víš, jak tohle může dopadnout? Neslyšel jsi, že už párkrát v dějinách se takhle blblo? Nejdřív všelijaký úpravy účesu, potom skalpový kadeře nebo copánky nebo všelijaký ornamenty, a nakonec... ani to nechci domyslet!“

„Poslední stříhání bylo na konci války, to už nikdo nepamatuje!“

„A ty to chceš obnovit?“

„Já nic neobnovuju, ať se každej zařídí, jak sám chce, ne? Ty bys neměl taky nikomu nic předepisovat, radši by ses měl starat, kdy se už vyrazí! Trčíme tu druhej den a nic!“

„Jen se neboj, přijdete ještě včas. Nejdřív musíme vědět, jaká je situace, a teprve potom se může pokračovat!“

„Já vím. To tam slavnostně dorazíme, až budou všichni i s Enkrou pěkně do hladka oholený! Správně bysme měli v tuhle chvíli být už někde ve Španělsku nebo aspoň v Gibraltaru!“

„V Gibraltaru není shromaždiště, neblázni!“

„Tak pojedeme do Alžíru nebo do Maroka, mně je to jedno!“

„Ty jsi se zbláznil, Chrisi! Do Alžíru! Dokonce do Maroka! Tam by se na nás vrhli a udělali z nás trhací kalendář?“

„Vážně z nás? Chceš se vsadit, že my z nich?“

„Ne! A zakazuju experimenty tohoto druhu! Jsou to Arabové...“

„Ty se pořád jenom bojíš! Kdyby to leželo na tobě, vůbec bysme tady asi nebyli. Nebo čekáš, až bude Enkrovi úplně nejhůř, abysme ho mohli zachránit v poslední minutě?“

„Enkra je můj kamarád a neboj se, že mu nechci pomoct! Ale kdybysme dovolili, aby si každej dělal co chce, byl by to jenom chaos! Jsi náčelník a měl bys pochopit, že to nejde!“

Chris zle vrčel – ale protože už toho napovídal dost a ostatní měli taky zájem popovídat si s velitelem, stáhl se radši dozadu. A společně s ním se stáhli i ti, kdo měli stejné názory.

„Nechte ho kecat,“ řekl jim Chris, „Má sice vyšší šarži, ale taky hydroplán, a tím odletí! Ale my tu zůstanem a až bude pryč...“

„Co chceš udělat?“

„Nejdřív chci vědět, kdo půjde se mnou a kdo s ním! A kdo je skutečně bojovník a kdo baba!“

Disciplína nebyla nikdy silnou stránkou Arminů. Bojovníků, kteří chtěli jít do boje bez ohledu na rozkazy, bylo zajisté dost.

Kurt s těmi, kdo chtěli poslouchat jeho rozkazy, drželi válečnou poradu – potom se sesedli k ohni, zpívali a hovořili. Ten oheň samozřejmě nepálili na náměstí, ale na pozemku jednoho z místních občanů, který jim neprozřetelně nabídl pohostinství.

Kdyby se byli k tomu ohni všichni vešli, možná by to bylo v pořádku – ale pro Chrise Everetta a jeho přívržence tam nebylo dost místa, tak si mohli udělat vlastní oheň o kousek dál. A taky to udělali.

„Tamti,“ ukázal Chris rukou, „Budou dlouho mluvit a dlouho se chystat. My uděláme něco jiného. Připravíme lodi – a až oni usnou, vyrazíme. Než vyjde slunce, musíme už být u italských břehů; a podle nich potom na jih!“

„Kam?“ zeptal se Elliott la Sale, jeho kamarád.

„Víte, kde leží Kartágo? Blízko města Tunisu...“

„Chceš jet na africké pobřeží? Proč?“

„Protože to zakázal! Jak mi někdo něco zakáže, musím to okamžitě udělat!“

„Jasný! Jinak bysme byli pěkný srabi!“ přidal se někdo, „A tamten frajer ať si trhne nohou! Nejlíp levou zadní a s rozběhem!“

„Kdo jde se mnou?“

Chris se ani nemusel ptát. Čekali jen na to, aby dali rozkazy svým bojovníkům. A ti, občas se ohlížeje k ohni náčelníků, opatrně chystali plachty a lana a nakládali poslední zásoby.

„Mám ještě jeden nápad,“ řekl jeden z Chrisových přívrženců, „Víš, ten tvůj účes ho pořádně nadzvedl! A kdybysme...“

Někteří kluci zaváhali – ale jiný řekl: „Já jsem pro! A mám tady s sebou i vercajk, mohli byste mi to udělat hned...“

„Já zavolám ségru! Podle rituálu to má dělat holka...“

„To se teda nadře...“ smál se někdo.

„Neboj! My jí to potom oplatíme!“

Kurt Diettermann se to dozvěděl o chvilku později – někdo z kluků mu donesl, co se děje.

„Ať jdou! Každý svého štěstí strojvůdcem. Nemáme jim co poroučet, když nechtějí poslechnout. Ale my zůstaneme...“

A tak seděli a zpívali, zatímco lodi spiklenců se tiše vyplížily na širé moře.

Errata:

30.05.2021 11:44