Vítej, návštěvníku!

Kingtownské mezinárodní letiště není nikdy oázou klidu; avšak v poslední době se sem hrnulo tolik novinářů, rodičů případných účastníků boje, turistů a čumilů, že se tu nevyznal vůbec nikdo. Strážní služba stačila tak sotva hlídat, aby sem nepronesli drogy či zbraně, starat se o totožnost příchozích neměl nikdo čas.

Muž, který přiletěl, měl novinářskou legitimaci a smyšlené jméno, stejně tak i pas. Ale byl to agent CIA major Nick Riordan, a kdyby se s ním setkal někdo, kdo ho znal, musel ho na první pohled poznat. Ke cti je mu třeba říct, že se neskrýval, nýbrž odjel rovnou z letiště do města navštívit pana velvyslance.

Velmi záhy zjistil, že s tímto pánem nebude mít co vyřizovat. Velvyslanec byl v Arminu více méně z trestu a v rámci zabránění dalším zásahům do vývoje; že se mu tu líbilo, nebyl ochoten udělat nic, co nebylo výslovně stanoveno jako jeho povinnost. Riordanovi odpovídal vyhýbavě a nerad, zřejmě měl o jeho chlebodárcích vlastní mínění.

„Víte snad, co se děje v zemi, ne?“ ptal se Riordan, těžko ovládaje pocit rozhořčení.

„Vím jenom jedno: že se tu dějí všelijaké zmatky a potyčky mezi různými skupinami. Myslím, že není dobře do toho zasahovat.“

„Vy přece máte nějaké děti! Kdybyste se jich zeptal, jistě by vás přehledně informovaly!“

„Moje děti jsou ve stáří dvanácti a deseti let. Nedomnívám se, že by jejich názor mohl mít jakýkoliv význam. Ostatně snažím se, aby příliš nepřišly do styku s místními dětmi.“

„Daří se vám to?“

„Bohužel, velmi málo. Především chlapec má řadu podezřelých kamarádů a mluvil něco o tom, že by o prázdninách měl v úmyslu zaplést se do těch jejich šílených her. Samozřejmě jsem mu to zakázal a poslal oba na prázdniny pryč.“

„Udělal jste závažnou chybu, pane velvyslanče. Váš syn měl možnost získat řadu užitečných známostí do budoucna. Uvědomte si, že ti, kteří dneska vedou ty boje, jsou jejich příští přední diplomati a političtí činitelé!“

„Pane, neučte mne znát politiku, prosím! Jste doposud velice nezkušený a nezralý, řekl bych!“

„To možná jsem; ale tolik vím, že připravit se o možnost získání přátel v budoucí vládě je politická krátkozrakost. Až se princ Enkra ujme vlády, bude to velmi důležité...“

„Jejich princ pro mne zatím není partnerem, pane! Je to kluk, se kterým nejsem ochoten mimo oficiálních příležitostí ztratit jediného slova! Až se ujme vlády, budu s ním jednat; ale do té doby ho neznám a znát nechci!“

Riordan to pochopil a uznal. Poděkoval panu velvyslanci za všechno a šel.

Místní rezident CIA byl oficiálně zařazen jako zástupce kulturního atašé. Ač mu táhlo na padesátku, vypadal o dvacet let mladší a snažil se seč byl, aby byl za mladého považován. Nosil dlouhé vlasy, pleť měl opálenou, často se usmíval sněhobílými zuby a strojil se jako student. Nalil Riordanovi třtinový rum, sedl si na stůl a při řeči gestikuloval jako jižan.

„To víš, že vím, co se děje! Je to zajímavá a možná trochu nebezpečná hra, ale ten kluk se nebojí ničeho. Momentálně vede válku se svým vlastním ministerským předsedou. Je to sranda...“

„Považuješ ten konflikt za důležitý?“

„Vůbec ne. Oni se poštěkají každou chvíli a kvůli kdejaké hlouposti. Ostatně, Roger si hraje stejně jako Enkra. Jsem zvědav jedině na to, co budou povídat na konci léta, až se to vyřeší!“

„Kvůli čemu ty myslíš, že se poštěkali?“

„No, to je jasný. Princ přišel na myšlenku dát všechny ty svý zabijáky ostříhat na plešato. Roger si myslí, že mu to nebude slušet. Tak si musejí zákonitě dát do držky.“

Riordan si povzdechl. „Slyšel jsi o Wallisu?“

„Jasně. To je podle Enkry důvod toho všeho.“

„Víš o tom něco?“

„Vím. Nějaký doktor Wallis vymyslel nový stroj na nalejvání rozumu přímo do hlavy. Zatím je to ve stádiu pokusů.“

„Máš přes to nějakou kontrolu?“

„Ne. Nikdo nemá.“

„V jaké je to fázi?“

„No... říkám, dělají se pokusy.“

„Bohužel, to není pravda. Ten stroj existuje a funguje. Jako patent a už i jako prototyp. Jak jsem slyšel, jede na tři směny.“

„Jo, to je možný.“

„V Japonsku mají poprask. Odtamtud to vím.“

„Aha... Enkra od nich kupoval nějaký elektronický hejblata na tu svoji mašinu.“

„Správně. Žlutý hoši zvětřili kšeft, zřejmě jim došlo, že si z toho nedělá tranzistorák. Začali zjišťovat, o co jde, a druhou stranou připravovali sériovou výrobu těch hejblat, pochopitelně za patřičnou cenu. Jenže narazili na tvrdou vodu, princovi emisaři byli sice ochotný koupit jednotlivý součásti, ale rozhodně ne celou mašinu. Prozatím jim řekli, že je to ve stádiu pokusů a až se uvidí, co to bude potřebovat, že se dohodnou.“

„A ne?“

„Santanueva ve Slunečním obzoru dostal příkaz zajistit výrobu veškeré elektroniky pro celou akci. Už chystá výstavbu továrny.“

„Vědí to ti Japonci?“

„Zatím to víme my. Možná oni už taky, ale to v tuhle dobu není rozhodující. Jisté je, že sice Enkra kupuje jejich Hondy a spolupracuje s nimi na bankovních operacích, ale do vlastního chlívka si je pustit nehodlá. Buď na to už přišli, nebo přijdou co nevidět, ale to není naše starost. Naše věc je, abysme je předběhli.“

„Jak?“

„Ty máš nějaký děti, viď, Steve?“

„Mám dceru. Je vdaná v Západním Německu.“

„Ale ne, to nevyhovuje! Potřeboval bych, abys měl kluka... tak kolem dvanácti až patnácti.“

„Měl bych i kluka v tom věku. Byl jsem tady před čtrnácti lety a už tehdy tu byly hezký a přítulný holky...“

„Já to myslím vážně!“

„Já bohužel taky. Mám tady celkem tři děti. Třináct, osm a tři roky. Ovšem v hlášení je neuvádím. S jejich matkami udržuju mírné přátelství...“

„Povídej mi o tom třináctiletým.“

„Je to kluk a jmenuje se Steve po mně. Po mamince má příjmení Saltzner. Je to Němka.“

„Stýkáš se s ním? Zná tě a má tě rád?“

„No... když se u nich stavím, vidí mě rádi. Ale pochybuju, že by beze mne nemohl být. Potom se ta žena vdala a má ještě další děti s manželem...“

„Hm, rozumím. Byl by ochoten pro tebe něco udělat? Myslím... třeba proti... svým.“

„Byl by ochoten udělat pro mě všechno. Ale ne proti svým. Kdysi jsem se od jeho mámy ledacos dozvídal. Muselo se to s ní umět.“

„To se nehodí. Potřebuju někoho, kdo bude mít přístup k jejich tajným záležitostem. Než k tomu pustí tvýho kluka, bude to dávno veřejná věc!“

„Co chceš?“

„Chci úplné a přesné informace o tom jejich vyučovacím stroji. A chci je co nejrychleji a co nejbezpečněji.“

„Je tak důležitý?“

„Nejdůležitější ze všeho. Trochu ti opravím ty tvoje názory na konflikt mezi princem a lordem Rogerem. Roger se nechytil se šéfem kvůli stříhání, ale kvůli stroji. Roger ho nechce dát k veřejnému použití. Což chápu.“

„Co teda chce?“

„Utajení jen pro potřebu vlastních lidí. Vyšších kast, kněží a bojovníků. Velkovýroba inteligentů... přece takovou možnost nedá k disposici šúdrům!“

„To docela chápu.“

„Taky my to chceme na podobné akce. Jenže nechceme, aby to měl ještě někdo další. Protože kdo má možnost udělat si chytré lidi, má všechny další možnosti otevřené. Chápeš to?“

„Chápu.“

„Tak uvažuj se mnou: potřebujeme člověka, který nám pomůže. Musí být místní. Musí mít důvěru všech a volný přístup. A musí být ochotný pomáhat nám s rizikem, že to odskáče.“

„To je špatný. Z jejich lidí to nikdo neudělá. Pořád mají lepší možnosti s nima než s náma.“

„Nějaký neuspokojený, ctižádostivý mládenec! Někdo, komu se nespravedlivě ublížilo!“

„Jistě, že se někomu ublížilo. Ale ti nejsou schopní ani nemají přístup nahoru. Zatím každýmu, kdo na to měl, se vyhovělo. Musel bych hledat...“

„Hm. A ženy?“

Steve nalil ještě jednu skleničku rumu. Sedl si do křesla, bosé nohy složil pod sebe a podepřel bradu rukama. Ukázkově přemýšlel.

„Ženy... hm, uvažuju nad tím hejnem, co měl Roger Monroes. Ten má žen dost a opouští je bez větších morálních zábran. Jenže to jsou holky velice hloupé a není s nimi řeč.“

„Máš nějaké zprávy o nich?“

„Mám i jejich seznam. S daty, kdy nastoupila k veslu a kdy byla odstavena. Průměrně týden až čtrnáct dní. Setkání a loučení z různých důvodů, ale skutečný důvod je jasný: omrzela ho.“

„A žádná z nich se nechce pomstít?“

„Roger je dobrý diplomat. Ty, které by se chtěly pomstít, na něj nemají. Je to vata.“

„Přemýšlej! Výjimky se vždycky najdou...“

„Nevím. Možná Laila.“

„Jaká Laila?“

„Laila a dost. Majetek státu. Holka, kterou si někdo koupil pro legraci v arabským emirátu, ani nevím kterým, a přivezl ji sem. Slyšel jsem něco o ní, ale nevím přesně, co. Snad je jiná než ty ostatní slepice.“

„Zjisti mi to. I ty ostatní. Vůbec, zjisti mi, kde by se co dalo oťuknout. Já se budu taky trochu poptávat. Někde musí být slabé místo.“

„Dobře. Kdy to chceš vědět?“

„Co nejdřív.“

„Dobře. Večer se na to pozeptám. Zítra bych ti dal vědět...“

Rozešli se; Riordan navštívil ještě pár svých agentů, ale nedozvěděl se od nich nic pozitivního, většinou sami nevěděli o nic víc, než on.

Steve zavolal ještě večer. Riordan nelenil a sešel se s ním v jednom baru, kde to nevyvolávalo žádnou pozornost.

„Zjistil jsem něco o tý Laile. Vypadá to dost nadějně, je s ní něco divnýho. Je ctižádostivá a velice rafinovaná. Morálně zcela zkažená, ale to je u zdejších dívek normální. A dostala kopačky od princezny Asthry.“

Riordan se zamračil, něco mu to připomínalo. „Ta Asthra, to je jejich čarodějka, že? Milenka plukovníka Hawkera?“

„Především Hawker je kapitán, ne plukovník. Za druhé, on je jejím milencem a díky tomu se dopracoval toho místa. Asthra sama je velice chytrá, vzdělaná a vůbec dobrá. Má výcvikové středisko pro všelijaké chytré holky, a v tomhle středisku měla nějakou dobu taky Lailu. Protože jí ale šla na nervy věčnými intrikami, nakopla ji směrem nahoru a poslala Rogerovi.“

„To se ví jistě?“

„Holka, co mi to řekla, se kamarádí s holkama od dvora. Je to husa, ale má dobrý zprávy.“

„Dobře. Co Roger s tou Lailou?“

„Obvyklý průběh. Okouzlení k šílenství, potom uklidnění, nádherná láska a probuzení se snahou se dívky zbavit. Laila bojovala a vydržela o chvíli dýl než ostatní, ale taky šla. A to přímo do Wallisova střediska!“

„Ale ne! Vážně?“

„Jasně. Byl to pro ni další výkop nahoru.“

„A co na to sama holčička?“

„Těžko říct. Podle toho, co se o ní povídá, je dost chytrá na to, aby nebrečela nad zhrzenou láskou. Ostatně, Roger je jí morálně zavázán; když s ním šla, byla panna.“

„To se taky ví jistě?“

„Pochopitelně. Předtím pracovala s Ohněm. Nic moc, ale byla u toho a jinak by to nešlo. I když věděla předem, že nebude dobrá, předtím ani potom. Roger byl pro ni dobrá šance a ona jí chytře využila. Všechno se jí výtečně daří.“

„Jde o to, jak na to hledí ona. Jestli třeba necítí nějaký osten v duši...“

„Byla by nepředstavitelně blbá, kdyby cítila. Dala se do hry, musí tedy bojovat. Roger ji vytáhl za uši do nejexponovanějšího místa, to by jí mohlo stačit. I když – je ctižádostivá. Možná bude chtít dál. Ke dvoru. Nebo... těžko říct.“

„A co kdybysme se jí šikovně zeptali?“

„Těžká věc. Za odhalení nepřítele dávají i na jihu medaile a odměny...“

„To znamená mít proti ní krytá záda. Něco blbýho na ni nevíš?“

„Ty věci tady nejdou tak lehce. Informace, že šmelí s jetelovým semínkem, tu není na provaz. Museli bysme na ni mít něco, co by zapůsobilo na vyšší šarže.“

„Jaký jsou v tom směru možnosti?“

„Vražda, oloupení kamaráda, uškrcení nemluvněte a tak. Menší kalibry nemají šanci. Leda ještě zrada ve prospěch nepřítele.“

„Mínus. Co tak velezrádné výroky o státních představitelích?“

„To dělá každej z tý společnosti. Mínus.“

„Hm... nenapadá tě, čím ji přitlačit?“

„Těžko. Je pod Rogerovou ochranou. Roger cítí podraz přes půlmetrovou zeď a ona není zatím tak blbá, aby ho nepožádala o ochranu, kdyby se cítila ohrožená. A pro Rogera neexistuje nic, co by netoleroval lidem, který potřebuje.“

„Lidi většinou zazlívají ženám sexuální styky...“

„Kdyby ta Laila veřejně souložila s půltuctem Rogerových přátel nebo nepřátel, bude se bavit stejně dobře jako všichni ostatní. Možná by ho to rozčílilo v době, kdy ji miloval. Teď ne.“

Riordan zaváhal. „A co ona? S kým chodí?“

„Nevím. Asi si někoho našla ve středisku.“

„Rád bych to věděl přesně.“

„Máš nějaký nápad?“

„Jenom o ni mám péči. Kdyby s nikým nechodila, mohli bysme jí někoho najít. Aby nebyla sama.“

Steve se zasmál. „Jistě. Grevyho.“

„To je kdo?“

Steve s sebou všude nosil laptop, příruční počítač. Navolil tam příruční kartotéku a v ní chlapce jménem Luck Grevy. Byl to krásný mladík; dvě fotografie ho ukazovaly zcela nahého, takže se o tom každý mohl přesvědčit. Zlatohnědá pleť, černé vlnité vlasy dost dlouhé, úhledný obličej, mohutné svaly, sympatický úsměv a celkový vzhled odpovídající ideálu arminského muže. Pokud byl někde oblečen, pak taky do místního oděvu.

„Pěknej. Povídej mi o něm chvilku!“

„Původem Američan, přistěhoval se s rodinou, když mu byly tři roky. Otec je naším dlouholetým pracovníkem a v té intenci vychoval i svého syna. Luck studoval jak na zdejších školách, tak na našich univerzitách. Bojoval v Indočíně, ještě jako kluk...“

„Na které straně?“

„Postupně na obou. Zná většinu místních veličin a je jimi znám. Půl roku sloužil v Sidově protidrogovém komandu, má z té doby dokonce nějaký záslužný kříž. Teď provádí všelijaké pomocné práce na nejrůznějších akcích, většinou ve službách zdejší vlády a jejich korporací. Jeho koníčkem jsou krásné ženy a i když to z fotek není vidět, má nadměrně velké pohlavní orgány a naučil se jich virtuózně používat. Ve společnosti je považován za chlapce prostšího myšlení s výhradním zájmem o ty ženské...“

„Má tu... univerzálku?“

„Ne. Kde by k ní přišel?“

„V pořádku. Ví někdo, že má něco společného s námi? Nebo tuší?“

„Zatím jsme nepozorovali, že by to věděli.“

„Zná ho ta... Laila?“

„Možná od vidění. Sem tam se ukázal i v Iron-City. Ovšem, to ona byla ještě panna.“

„Sežeň mi ho. Jestli nemá na starosti něco zcela neodkladnýho!“

„Zítra ho tady máš. A taky zprávy o Laile a jejích stycích.“

Nazítří Steve skutečně přivedl Lucka Grevyho. Ve skutečnosti to byl ještě hezčí kluk než na fotografii a ještě sympatičtěji se usmíval.

„Víš, o co jde?“ ptal se ho Riordan.

„Podle Steva o utržení nějaký Laily,“ zasmál se Luck, „V čem jsou problémy?“

„Ta Laila dělá ve středisku v Sun City na výzkumném programu. Je zapotřebí se s ní seznámit a přimět ji, aby ti ukázala ten stroj, s co nejvíc podrobnostmi. Tak, abys to mohl reprodukovat, případně předat celý systém.“

Luckovi přece jen zmrzl úsměv na rtech. „Ale... tomu já přece nerozumím! K tomu bych musel mít univerzálku a kdoví, co ještě!“

„Právě. Máš dobrý důvod se o to zajímat. Chceš mít vzdělání, na tom není nic zlýho. Jsi mladý ctižádostivý muž, který chce pomoci své zemi, tak se chceš vzdělávat. A myslím, že Laila ti k tomu ráda pomůže...“

„Provedu!“ řekl Luck Grevy oficiálně, „Pojedu tam ještě dneska, nějakej důvod si už najdou. Která holka je ta Laila?“

Steve měl připravenou fotografii. Když chodila s Rogerem, někdo je náhodou vyfotil a udělal teď zvětšeninu. Luck si ji prohlédl.

„Momentálně chodí bez vlasů,“ upřesnil Steve, „Ty o ně přijdeš taky. Doufám, že i potom budeš pro tu holku přitažlivý!“

„Spolehni se. Uškubnout kteroukoliv kytičku mi nikdy nedělalo potíže...“

Riordan mu dal přesné instrukce. Zjistil při tom, že je to přes svoji krásu docela bystrý mladík a že se bude hodit. Vyprovodil ho a sedl si ještě na chvíli se Stevem.

„Teď odjedu,“ řekl mu, „Nechci se tu zbytečně dlouho ukazovat. Hodně lidí mě tady zná a kdyby věděli, o co se zajímám, šli by po tom. Nechám to na starost tobě; ale vrátím se a doufám, že mi budeš mít co předložit!“

Steve Mallory se spokojeně usmál: „Na to se můžeš spolehnout!“

Errata:

30.05.2021 11:44