Války
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
První nepřítel, proti němuž se obrátila Enkrova agrese, byly vesnice Masájů a Wassongů, z nichž pocházelo Mikovo služebnictvo a honáci. Tito černoši byli v minulosti sebevědomými a nebezpečnými válečníky, ale soustavné působení ostatních smeček je už dost zcivilizovalo. Bránili se úporně, ale neubránili; když jim Jackie vysvětlil, že je postihla čest být zařazeni do armády korunního prince, podrobili se velmi ochotně čemukoliv. K práci se absolutně nehodili, ale do boje měli chuť. Enkra se akce vůbec nezúčastnil, vzdělával se četbou Baarfeltova Grimoria.
Následujícího dne vyrazili k Tigerstownu. Tentokrát už s Enkrou v čele, neboť Tigeru velel jejich dlouholetý kamarád Jimmie Zrzek Dixon, toho Enkra nemohl urazit nepřítomností. Cestou se srazili s dvěma menšími smečkami; přemohli je v přímém boji a zbytky pochytali po džungli. Enkra osobně ostříhal náčelníky, o zbytek se podělili bojovníci; potom zajatci prošli Ohněm a byli zapojeni do Enkrovy armády.
K Tigeru dorazili v noci; přece jenom se trochu zdrželi s těmi dvěma smečkami. Enkra nařídil zaútočit s jekotem a práskáním bičů, proletěli nočními ulicemi a pochytali ty, kdo se odvážili proti nim vyjít. Nejvýznamnějšího z nich Enkra ostříhal a poslal domů vyřídit Zrzkovi, aby se ráno připravil k boji.
Válka se konala na pastvinách za městem u řeky za hojné účasti diváků, kteří se tam pohodlně dostali místní tramvají. Enkra zde rozbil tábor a připustil, aby kluci chodili mezi lidi a děsili je svými ostříhanými hlavami. Potkali-li v davu někoho mladšího patnácti let s účesem, zvláště dívky, stříhali je buď na místě nebo odvlékali do tábora k Ohni, který Jennie neustále udržovala.
Zrzek válku čekal a připravil se na ni. Jeho kluci nastoupili v nádherných válečných oděvech, s fantasticky načesanými hlavami, zdobenými péry a nejrůznějšími sponami a šňůrkami perliček. Byla to jejich poslední válka a loučili se skutečně s parádou; místní fotografové dostali za úkol zvěčnit si je na památku, protože Jimmy nařídil po boji zákaz fotografování všech svých bojovníků až do doby, kdy jim vlasy dorostou.
Boj trval celý den; po první srážce, k níž došlo sešikovanými oddíly, se rozdrobil do střetnutí jednotlivých předních bojovníků za hojného fandění přihlížejících. Bojovalo se pěšky, na koních, osaměle i ve skupinách, holýma rukama i zbraněmi nebo bambusovými tyčemi, jak kdo v čem vynikal. O tomto boji existuje podrobná dokumentace, dokonce televizní záznam, ježto v Tigeru existuje malé studio, vlastnící záznamový vůz.
Enkra zvítězil; v některých dílčích střetnutích byli sice jeho kluci poraženi, ale celkové vítězství mu nemohl nikdo upřít. Ani Zrzek, který konečně sklonil hlavu před svým pánem a nechal si od něj ostříhat svoje rudé pačesy. Když potom vstoupil do Ohně a očistil se, prohlédl se v kapesním zrcátku a prohlásil:
„Myslím, že už mi konečně přestanou říkat Zrzek. Aspoň na něco je to dobrý.“
Večer byl zapálen slavnostní oheň, při němž byli vyhlášeni vítězové všelijakých vzájemných střetnutí. Placky sice nedostali, ale jinak bylo vše dle předpisu, dokonce i zábava byla skvělá.
Ráno potom Enkra táhl dál, i se Zrzkovými kluky, kteří se přidali k armádě. Už jich bylo tolik, že neměli konkurenci široko daleko; v této sestavě se přiblížili k Sun City a po cestě rozdrtili každého, koho potkali.
Enkra a jeho vybraní bojovníci zaútočili na smečku Skaláků Frenna Morrise. Frenn je očekával a připravil pro ně pořádnou válku; jeho kluci se poschovávali do úkrytů ve skalním městě a dokonce se tam zabarikádovali, takže bylo nutné je nejdříve objevit, potom se dostat k jejich skrýši a dobýt ji. Výhodu měli samozřejmě obránci, jejich úkryty byly většinou těžko dostupné. Útočníci měli přesilu, ale měli taky několik raněných, většinou z pádů na skalách. Sice byli ošetřeni Ohněm, ale Enkra nařídil, že nikdo po zranění nesmí pokračovat v boji.
Frenn a jeho nejvěrnější se opevnili v sedle u horského jezírka – měli tam dostatek bláta, z něhož udělali těžké koule a jimi sráželi útočníky, kteří k nim mohli jen dvěma úzkými průchody. Enkru smetli celkem třikrát, pokaždé téměř před cílem. Až k večeru udělala přesila svoje, Enkra vpadl do jejich pevnosti a v těžkém boji ji dobyl.
Když už odpočívali a mysleli, že chytili všechny, zjistilo se, že Frennův pobočník Harry a mladší bráška Joe se spustili po laně do nějaké díry a utekli. Spolu s nimi utekli ještě nějací další; ti všichni teď hodlali bojovat dál. Nebylo ani myslitelné pronásledovat je v noci, takže Enkra rozhodl uložit se ke spánku přímo v dobytém průsmyku, střídavě hlídat a až ráno pokračovat v boji. V noci došlo k několika klamným přepadům, které sice nic neznamenaly, ale spolehlivě probudily celý tábor; takže když vyšlo slunce, vyrazil Enkra s ostatními opět do skal, honit se za uprchlíky. Před polednem je obklíčili na jedné skále a Enkra s Jackem a Kurtem tam pro ně vylezli. Teprve pak je dostali a mohli slavnostně odvést do ležení.
Byl to nejlepší boj, jaký zatím zažili a všichni oceňovali, jak perfektně to Frenn připravil. Dokonce uchystal i oheň, který se měl večer zapálit; takže bylo rozhodnuto odpočinout si a věnovat odpoledne zábavě. Frenna a jeho kluky samozřejmě ostříhali, to byla jejich povinnost, ale pak víceméně oddychovali.
Ovšem s tím nesouhlasili ti z Enkrových důstojníků, kteří se nezúčastnili boje ve skalách. Proto se rozhodli zaútočit sami na Sun City a přivést Enkrovi nepřítele v poutech rovnou pod nože. Když se rozhodli, taky to realizovali – a byli biti jako žito, kluci ze Sun City nebyly žádné housky a bylo jich hrozně moc. Ti nejohnivější se opevnili ve svých ulicích barikádami a uvítali útočníky takovou sprškou kamení, že nestačili utíkat.
Enkra řekl, že jim to patří a že měli mít víc rozumu, když útočili. Sám se rozhodl zaútočit nazítří ráno a nařídil oddych. V Sun City nevěděli, že princ nebyl při útoku a zatím oslavovali jeho porážku a radovali se, jak se jim to povedlo.
Ráno Enkra zaútočil, po jeho boku Frenn a Zrzek Dixon. Kluci ze Sun City se bránili opět tvrdě a úporně, takže boj byl zajímavý. A taky televizní, neboť místní studio si to nechtělo nechat ujít. Až po poledni se podařilo proniknout přes barikády a pochytat všechny obránce. Ale boj pokračoval dál, kluci prohledávali domy, vytahovali schované nepřátele ze sklepů a dokonce z kanalizace.
Večer se konal další slavnostní oheň, během něhož bylo prováděno stříhání zajatců. Tentokrát bylo delší a rozsáhlejší, ve městě bylo kluků i děvčat hodně a Enkra rozhodl, aby byl každý před očištěním Ohněm řádně ostříhán. Někteří navrhovali, aby se to provádělo jen u náčelníků, ale s tím zase nesouhlasili zajatci. Jedna dívka to řekla rovnou:
„Hele, máme jednou za život možnost být ostříhaní. Tak proč bysme zrovna my o to měli přijít jen proto, že vám, slavným náčelníkům, se nechce? Enkra si to vymyslel, tak ať vezme nože a stříhá, až si vyviklá ruku v pantech!“
Někteří kluci, například Frennovi, to pochopili velmi svérázně. Joe, jeho mladší bráška, to taky řekl naplno: „Koukněte, to stříhání si vymyslel Enkra a jeho důstojníci. Černá Lilie. My nejsme ani od Černý Lilie, ani od Enkrovy smečky, takže pro nás to neplatí. Pochytali nás a ostříhali, to je docela v pořádku. Kdo má moc, ten poroučí. Ale nikdo nás nemůže donutit, abysme někoho stříhali my!“
A podnáčelník Harry dodal: „Můžou nás donutit padnout na kolena – ale nedonutí nás v této poloze jásat!“
Enkra zauvažoval, zda by se neměl urazit, ale pak rozhodl, že jim velkomyslně odpustí. Jiní kluci zase stříhali zajatce s chutí a nebránilo jim v tom žádné přesvědčení.
Když už slavnost dosáhla vrcholu a noc se blížila k půlnoci, zaslechli dusot kopyt a ze tmy se vynořil jezdec. Nejdřív si povšimli dlouhých vlasů a per, zasunutých za vyšívanou stuhou. Nebyl tedy zdejší, přijížděl odjinud. Takže byl nepřítel.
Jezdec seskočil s koně a otěže podal jednomu z mladších kluků; přistoupil k ohni a když viděl, že všichni se na něj dívají, plivl demonstrativně do plamenů.
„Hledám toho, kdo se chlubí, že je princem a následníkem trůnu!“
Enkra vstal. „To jsem já. Proč jsi přišel a proč nás urážíš?“
Bojovník se k němu obrátil a opovržlivě zkřivil rty. „Nepoznám na tobě tvoji velikost. Vypadáš jako žába, která kváká v kaluži. Proto jsem tě nepoznal a nemohl pozdravit. A váš oheň jsem urazil proto, že jste nepřátelé mého kmene.“
„Kdo jsi a za jaký kmen mluvíš?“
„Jsem Diego z kmene Apačů.“
Enkra se ohlédl na Jacka. Ten vstal. „Za Apače mluví jejich náčelník Sandy Cripp a čaroděj Fernando. Toho znám!“
„Já neznám tebe. Kdo jsi?“
„Jackie Therlowe, náčelník této smečky.“
Diego si znovu odplivl do ohně. „Neznám náčelníka, který není označen symboly své moci. Vypadáš jako had nebo zdechlá žába.“
„Je jedno, co si o nás myslíš. Ale přišel jsi nám asi něco říct. Asi něco nepříjemného, jak tuším.“
„Můj náčelník Sandy Cripp zjistil, že jste svévolně proti právu překročili hranice našeho území. Napadli jste město Sun City a zajali bojovníky z toho města. Tím jste se postavili proti nám a propadli naší pomstě.“
„Neslyšel jsem nikdy, že by město Sun City patřilo nebo mělo patřit Apačům,“ řekl Enkra, „Vaše loviště jsou okolo Údolí ohně, tam v těch místech, jak ostatně říká taky mapa, kterou Jackie přinesl z potlachu, na kterém mluvil s vaším čarodějem.“
„Sun City není na našem území, to je pravda. Ale jeho bojovníci jsou naše kořist a kdo na ni sáhne, ocitne se ve válečném stavu s námi. Jen my máme právo bojovat s nimi a dokazovat v tom boji svoji statečnost!“
„V tom vám nijak nebráníme. Odejdeme, propustíme je a ponecháme je, aby s vámi bojovali, jak se vám zlíbí.“
„Nebudeme bojovat s nikým, kdo si nezachoval čest bojovníka!“ odsekl Diego, „Do dnešního dne patřili tito lidé a celý kraj nám! Vy jste nám jej vzali a zhanobením bojovníků jste zabránili, abychom se s nimi setkávali. Proto vás ztrestáme...“
„A nevadí ti, že i my jsme ostříhaní, jak ty pokládáš za zhanobení?“ zeptal se Sonny Albert.
„Nebudeme s vámi bojovat. Ztrestáme vás jako věrolomné psy, kteří kousnou svého pána. Nic víc!“
Kluci se dívali jeden na druhého. Až Enkra řekl: „Dobrá, bereme na vědomí, že se vám to nelíbí. Chceš nám říct ještě něco?“
„Přišel jsem vyřídit vzkaz svého náčelníka: Odejděte z našeho kraje a neodvažujte se táhnout dál k Údolí ohně. Jinak vás stihne pomsta, jak zasloužíte. To je vše, co mají slyšet vaše uši.“
„Děkuji,“ řekl Enkra, „A teď, když jsme si tak hezky pokecali, ti malinko přistřihneme hřívu a můžeš jít.“
Diego se bleskově rozhlédl kolem sebe. Starší kluci už stáli a chystali se po něm skočit.
„Potluču vás jako slepý myši!“ rozkřikl se.
Enkra se pokusil ho chytit; ale Diego uskočil, porazil Kurta a skočil ke svému koni. Nemohl utéci, byl uprostřed tábora; ale sundal s postroje stočený bič a začal jím švihat okolo sebe. Enkra dostal ránu do tváře práskačkou a rázem ochutnal vlastní krev; i Jackie dostal po hřbetě, když se nebezpečně přiblížil.
„Tak co?“ smál se Diego, „Jste ubohé žáby, které se bojí rány! A chcete si troufat na bojovníka?“
Enkra hbitě zapřemýšlel, co a jak. Odběhl a přinesl zásobní stanovou tyč, dřevěnou a dlouhou asi dva metry. „Uhněte, nechte ho mně!“ křikl.
Diego pochopil, že to nebude jednoduché; Enkra chtěl tu tyč nastavit jeho biči, navinout a vytrhnout mu ho z ruky. Diego už zřejmě nějaký takový zápas podstoupil a věděl, že dokud drží svůj bič v ruce, má šanci, potom už ne. Takže se snažil bít kolem sebe hlavně po nohou a tam, kde nebylo nic nebezpečného. Smál se při tom a pokřikoval urážky.
Enkra bojoval klidně a soustředěně; dostal ještě několik ran, ale to mu nevadilo. Svou těžkou tyčí nemohl útočit tak lehce jako Diego bičem, ale nastavit ji, když svištící konec letí proti němu, to dokázal. Neútočil, bránil se, uskakoval – a najednou, když postřehl Diegovo zakolísání, skočil vpřed. Ale neudělal to, co Diego čekal, nenastavil tyč, aby se na ni bič namotal. Naopak vzal Diega tyčí po hřbetě, srazil ho na zem, skočil k němu a bič přišlápl. Diego udělal přemet a ohlížel se, čím by se ozbrojil; nakonec popadl z ohně hořící větev a mávl jí proti Enkrovi.
„Tak jo, když chceš,“ řekl Enkra. Teď držel bič on a oplatil okamžitě Diegovi ty jeho rány po nohou. Diego uskakoval, po cestě praštil hořící větví Kurta, který se pokusil po něm skočit a jednou dokonce mávl větví po Enkrovi, že sotva stačil uskočit, aby si nepopálil obličej. Jenomže pak ho Enkra udeřil bičem přes ruku a Diego pustil větev; vzápětí k němu Enkra skočil, kopl ho kolenem do břicha a pěstí udeřil do čelisti. Diego padl na zem a Enkra mu klekl na prsa.
„Bojuješ dobře!“ oddychoval, „Jen málokdo dokáže odolávat tak dlouho, když se s ním dám do boje...“
Diego neřekl nic. Jenom se tvářil zuřivě.
„Podej mi nůžky, Leslie!“ řekl Enkra.
Kurt a Jackie drželi Diega, dokud ho Enkra neostříhal. Pak, protože si získal jejich úctu, mu ještě vyholil ty šikmé pruhy, kterými přizdobil smečku v Kingtownu. Diego držel, vůbec nepromluvil, nepokoušel se bránit.
„A teď jdi!“ řekl mu Enkra, když to bylo hotovo, „Vyřiď svému náčelníkovi, že to čeká i jeho a všechny ostatní. Vraťte mu ten jeho bič, když s ním umí tak dobře zacházet...“
„Je tvůj, vybojoval sis ho,“ řekl Diego, „Porazili jste mne, ale ne celý můj kmen. Počkejte zítra!“
„Jsou všichni u vás tak dobří jako ty?“ ptal se Jackie.
„Sám uvidíš.“
Sledovali ho, jak vysedl na koně a odjížděl. Teprve když klapot kopyt jeho koně dozněl v dálce, rozšuměli se a komentovali to, co se stalo.
„Pojď sem!“ řekl Frenn Enkrovi, „No, pěkně tě vzal tím bičem! Máš na ksichtě pořádnou jizvu...“
Enkra si půjčil zrcátko a prohlížel se v odlesku ohně.
„No, pěkný. Poznamenal si mě...“
„Však to je hrošák!“ Leslie už stačil ten bič prozkoumat, „Řekl bych, že z pravý hroší kůže...“
„Koukni mi na záda!“ řekl Kurt, „Vypadá to, že jsem tam pěkně popálenej! Je to kus blázna, ten Diego!“
„Ví, že máme Oheň, tak si troufá.“ krčil rameny Sonny.
Přistoupila k nim čarodějka Jennie. „Zapálím Oheň a ošetřím vás. Když jste takoví blázni a musíte si přivodit zranění...“
„Já bych si to nechal,“ řekl Enkra, „Aspoň dokud s nimi budeme bojovat... že bych si to ošetřil jenom normálně...“
„Moc neblbni!“ zarazila ho, „Nemysli, že to nebude zítra vidět, když ti to Oheň vyčistí...“
Takže se Enkra podvolil; skutečně, po ošetření Ohněm mu zůstal na tváři znatelný rudý pruh.
Ostatní zatím diskutovali, co a jak.
„Chtěli jsme se vrátit domů,“ prohlašoval Zrzek Dixon, „Jenže, jestli si to rozdáme s tamtěma, to teda nejdem. To bude docela psina, že jo, Kurte?“
„Spolehlivě,“ bručel Kurt, „Ale když bude mít v ruce něco hořícího, tak už k tomu cvokovi nejdu!“
„Schystáme se a jdeme na ně,“ rozhodl Enkra, „Zatím půjdeme spát, abysme zejtra ráno byli čilí. Ukažme jim, že nejsme horší než nějakej kmen Apačů!“
Probudilo je sluníčko a nadšení. Hbitě sbalili, naskákali na koně a vyrazili; zatím po cestě podle řeky, jen hlídky vyjely dopředu. Ovšem Enkra byl stejně na špici, nedalo mu, aby neviděl nepřítele první.
Nejdřív nebylo vidět nikoho. Až když ujeli kus cesty a dostali se do zvlněných pahorků, všimli si v dálce dvou jezdců, kteří je zřejmě sledovali. Několik kluků vyrazilo dopředu, ale ti dva jezdci jen posměšně zaječeli a dali se na útěk. Enkrovi bojovníci je chvíli pronásledovali a pak se bez úspěchu vrátili.
Za chvíli nato se objevili další dva, z jiné strany. Opět se opakovalo totéž, když byli pronásledováni, utekli.
„Řekl bych, že nás chtějí vylákat.“ soudil Enkra.
„Takhle blbě?“ hrozil se Jackie.
„Necháme se vylákat a chytit?“ smál se Sonny, „Třebas by nás mučili... aspoň by se něco dělo!“
„Usnadňovat jim to nebudem,“ rozhodl Enkra, „Počkáme, až je napadne něco chytřejšího.“
Ještě víckrát spatřili v dálce jezdce, ale už se nepřibližovali ani tak, aby je bylo možné prohnat. Tu a tam nalezli na stromech a keřích namotané proužky žíní z koňských ocasů, uvázané takovým způsobem, aby to znamenalo urážku. Taky to dělávali, takže se patřičně rozzlobili.
„Řekl bych, že nás přepadnou někde u řeky,“ soudil Enkra, „Třeba v poledne, až bude vedro. Doufají, že se vykoupáme nebo aspoň napojíme koně... Tam na nás počkají...“
„Hele, tak to uděláme!“ navrhoval Sonny, „Já bych je chtěl vidět zblízka! Ať si s náma třeba pohrajou...“
„Když jsou Apači, tak asi budou umět mučit!“ soudil Kurt.
„No právě!“ smál se Sonny, „Víte, jak já už dlouho nic takovýho nezažil? Naposledy mě mučili vloni, jak jsme se zamotali do lovišť tý smečky z Elghidu...“
„Jestli budeš kecat, tak tě budu mučit já!“ slíbil Jackie.
Zezadu k nim dojel Leslie. Ukázal, že chce něco říct a přiřadil se k náčelníkům, vedle bratra. „Zůstal jsem trochu pozadu. Jak bylo to křoví u řeky, zatočil jsem koně a schoval se. Vypadá to, že jsou za náma a sledujou nás. Aspoň jejich hlídky...“
„Viděli tě?“
„Bohužel jo. Bylo jich víc jak deset, to bych se jim neschoval. Zkusil jsem jet řekou, aby mě neviděli, a dostat se nepozorovaně, ale měli hlídku i na druhý straně. S tou jsem nepočítal...“
„Prohnali tě?“
„Ani ne. Jenom řvali, ale to mi moc nevadilo. Dva se za mnou rozjeli, ale hned jsem je nechal vzadu.“
„Jasně, žádný prohánění,“ smál se Jackie, „My taky nikoho nehoníme, když hned uteče...“
„Já bych neutek!“ rozčílil se Leslie, „Jestli chceš, já se od nich klidně nechám chytit. A ještě předtím jim ukážu, co umím, když se se mnou někdo chce rvát...“
„My ti věříme,“ řekl Enkra, „Udělal jsi to dobře. Aspoň víme, co můžeme čekat.“
„No, Leslie, co můžem čekat?“ zkoušel Jackie bratra.
„Řekl bych, že nás přepadnou, až budeme u řeky. Odpočívat, koupat se nebo napájet koně.“ řekl Leslie rychle. A hned se ohlížel, jestli podle názoru náčelníků odpověděl dobře.
„Zdá se, že uvažujem všichni stejně,“ řekl Enkra, „Měli bysme se zamyslet, jak by se to dalo udělat jinak.“
„To je fakt,“ řekl Jackie, „Napadne jim, že na to přijdem!“
„A dá se udělat i něco jinýho?“
„Dá se leccos. Kdybysme aspoň věděli, kolik jich je! To by se dalo odhadnout, co si tak asi troufnou!“
Leslie ještě neodjel. „Pošlete mě na průzkum!“ radil.
„Zbytečnost,“ řekl Enkra, „Chytěj tě a zmučej!“
„No, to by bylo bezva!“ nadchl se Leslie.
„Pro mě za mě, klidně si jeď,“ řekl Jackie, „Co se stane tobě, na tom mně houby záleží!“
Leslie zablýskal očima, kopl koně patami a vyrazil hbitě vpřed. Ani mu nestihli dát dobré rady.
„No vidíš ho, blázna?“ smál se Jackie, „Jsem zvědavej, co pořídí. A kde ho najdem...“
„Začíná bejt dobrej,“ řekl Enkra, „V každým případě se nebojí. To je taky velký plus...“
Pokračovali v cestě; slunce pálilo čím dál víc a zdálo se, že bude pěkné vedro.
„Tak jak,“ řekl Frenn, „Na poledne se utáboříme, nebo se budeme bát nepřítele?“
„Nejdřív si najdem šikovnej terén,“ řekl Jackie, „Pak postavíme pořádný hlídky. A potom se rozložíme, jako kdyby nás v životě nenapadlo, že by nás někdo mohl přepadnout.“
Takže se Frenn rozesmál a rozjel dozadu zorganizovat to nějak. I všichni ostatní velitelé pochopili, co chce Jackie provést, a vyložili to ostatním.
Leslie jel jako o život; až když se karavana ztratila na obzoru, trochu zvolnil krok svého koně. I jeho hřebeček už měl dost povalování a chuť se pořádně rozběhnout, takže Leslie se podvolil jeho rytmu a vedl ho podle řeky, rozhlížeje se obezřetně na všechny strany. Naslouchal, rozhlížel se a když se mu zdálo, že je to třeba, i větřil; ale nezaznamenal nic podezřelého. Našel sice nějaké staré stopy, ale ty ho nijak nezajímaly. Čerstvá stopa vypadá zcela jinak; Leslie občas zajel k vodě a kontroloval břeh, kde by byly stopy nejlíp patrné.
Nebezpečí jej na sebe nijak neupozornilo; přesto pocítil jakýsi neklid. Rázem se přestal zajímat o okolí, sklopil hlavu a zajímal se jen o svého koně; zároveň zbystřil všechny smysly a ještě pečlivěji naslouchal a rozhlížel se, nepatrně pootáčeje hlavu. Vidět nemohl nic, břeh byl zarostlý křovinami; musel spoléhat na sluch. Tak zaslechl z křoví prasknutí větvičky, a od té chvíle už věděl. Teď šlo jen o to, kolik jich je. Apačové jezdili po dvou, ale mohli taky od toho zvyku upustit.
Leslie usoudil, že nejlepší bude vyjít jim vstříc. Sjel k řece, sklouzl s koně a zavedl ho do vody, aby se napil. Neohlížel se při tom, nevnímal, jak kůň stříhá ušima a tiše si s ním povídal, jako by tu byl docela sám.
Skočil mu po krku a rukou se pokusil sevřít mu hrdlo. Leslie jej podržel za zápěstí a padl do vody i s útočníkem; v poslední chvíli se co nejvíc nadechl a ponořil co nejhloub do vody. Ten druhý se nenadechl, aspoň ne záměrně. Počítal asi s překvapivým útokem a nevěděl, že Leslie dělá už dlouho partnera bráchovi Jackovi při cvičení v sebeobraně. Chvíli se rvali v hloubce, nepřítel poznal, že překvapení se nepovedlo a snažil se vydržet; ale Leslie měl vzduchu víc a když Apač vypustil poslední bubliny, držel ho především ve vodě. Teprve když se začal topit a jeho pohyby se staly nekoordinovanými, Leslie se vynořil a za vlasy ho vytáhl za sebou na břeh. Neutopil se, na to byl moc odolný; ale kašlal, prskal a dusil se, chrchlal vodu a taky dost nadával.
Bylo to dobrý, nikde se neobjevil žádný druhý. Leslie se nejvíc bál právě toho, že za nimi do vody někdo skočí a pak se role obrátí, ale nebyl důvod k obavám. Zatím.
„Tak jak?“ řekl, „Vzdáš se nebo se budeš rvát dál?“
„Byl bych... pěkně blbej,“ vzdychl druhý kluk, „Jestli počkáš, hned se dám... do pořádku, a pak...“
Tak ho Leslie srazil zas do vody. Tentokrát se rvali na mělčině a zviřovali při tom oblaka bahna. Apač se skutečně rychle posbíral a chtěl klást odpor; Lesliemu trvalo dost dlouho, než ho přemohl. Pak mu klečel na prsou a otloukal mu hlavu o kořeny u břehu. „Tak vzdáš se, nebo ne?“
„Vzdávám!“ řekl ten kluk a přestal se bránit.
„Konečně.“ řekl Leslie a svalil se vedle.
Chvilku leželi vedle sebe; pak se Apač pohnul, tak Leslie vstal a trochu se opláchl od toho bahna. Ten druhý udělal to samé, pak vylezl na břeh a sedl si.
„Já jsem Leslie Therlowe. Jak ti říkají?“
„Tapi.“
Bylo mu taky tak asi třináct, vlasy měl černé, oči jako uhlíky. Kromě jiného tetování měl na paži zbrusu novou zelenou lilii, zřejmě od Jackovy návštěvy na jihu.
„Jseš dobrej, Tapi!“ ocenil Leslie.
„Kdybych byl dobrej, tak bys ty teď poslouchal mě!“
„Kdepak. Já mám výcvik v Lilii. My přemůžem každýho...“
„Se ještě uvidí. Ještě jste nás nedostali!“
„Patříš k Apačům, že jo?“
„Jasně. Jinak bych se na tebe vykašlal.“
„Poslali tě na průzkum?“
„Jako tebe. Přihlásil jsem se...“
„Co chystají vaši bojovníci?“
Tapi potměšile zablýskal očima. „Náš čaroděj Fernando si chystá tetovací jehly. Každýmu z vás udělá hlavu, když už jste se udělali takhle...“
Jako většina jižanů se styděl říct naplno ostříhali. To slovo je velice neslušné v oněch kruzích; ovšem udělat má taky zvláštní význam. Arminsky se řekne marri; kdežto maarri znamená vykonat s někým sexuální styk nebo udělat něco, co mu přináší zvrhlou rozkoš. Přesně tak to Tapi vyslovil.
„A to udělá všem, nebo jenom náčelníkům?“
„Každýmu, koho zajme.“
Leslie začal uvažovat. Tapi zbystřil pozornost, zřejmě vytušil, že se v něm něco hnulo.
„Poslechni, tys taky chtěl bojovat, ne?“
„Už jsme bojovali – a tys mě porazil!“ smál se Tapi.
„Jenže, když já jsem tě porazil, tak tě přivedu k našim. A tam tě ostříhám!“ (tentokrát to Leslie řekl naplno).
„Já vím. Co se dá dělat – prohrál jsem!“
„To není tak jistý. Můžeš se pokusit... třeba utéct. Nebo mě přemoct a osvobodit se...“
„Jenže ty seš lepší. Sám jsi řekl, máš kursy Lilie. To my ještě nemáme. Zas bys mě přemohl a ještě zmlátil.“
Leslie se mu podíval do očí a viděl, jak se mu chechtá.
„Zřežu tě jako psa, když budeš takhle kecat! Myslím, že jsme tady jenom my dva. Někdy se stane, že někdo zdánlivě prohraje, a potom to ještě může vyhrát...“
„Ty chceš, abych tě zajal a přivedl k našim?“
„Kdyby mi váš čaroděj udělal to tetování...“
„Když mu řeknu, proč ne?“
Leslie vyskočil. Tapi se taky rychle zvedl.
„Tak se braň, ty zbabělče!“
A už se zase váleli v jednom klubku po zemi. Leslie nejdřív chtěl prohrát, jak jen to půjde nejrychleji, ale když se Tapi do toho dal naplno, Leslie se podvolil přirozené agresivitě a rval se jako o život. Skončilo to nakonec zase tak, že Leslie zkroutil Tapimu ruce a přinutil ho rýt nosem v zemi. A Tapi to vzdal.
„Tak vidíš, že tě nepřemůžu!“ smál se, „Máš to marný!“
Leslie si uvědomil, na čem se dohodli předtím, pustil ho a vstal. Ale těžko čelil posměšnému pohledu černých očí.
„Tak dobře,“ řekl, došel ke svému koni a vytáhl lovecký nůž, „Porazil jsem tě, tak si tě ostříhám. Nemám to, co bych na to měl mít, ale půjde to i tak. Včera jsem nůž brousil.“
Tapi se ani nepokusil bránit. Spíš se dobře bavil, když mu Leslie ořezával tím nožem dlouhé černé vlasy. A když se mu zdálo, že Leslie končí, řekl:
„Tohle jemný bláto je skoro jako mejdlo. A ten tvůj nůž je fakt pěkně ostrej...“
Leslie mu namazal hlavu tím blátem a vyholil do kříže, jak to dělal Enkra. Potom se Tapi šel opláchnout do vody a přejížděl si prsty po hlavě.
„No, už to máme dva! Diego a já!“ řekl spokojeně.
„Ani ti to koukám moc nevadí!“
„Čeká nás to všecky, ne?“
„Čeká. Ale až po boji...“
„Já přeci neříkám, že už jsem skončil.“
„Ty o tom ještě nevíš, ale skončil jsi!“
Vtom po něm Tapi skočil. Leslie to tentokrát doopravdy nečekal; právě otíral svůj nůž o trávu a zjišťoval, jestli si ho neotupil. Převalili se, nůž vypadl Lesliemu z ruky a chvíli po něm marně šmátrali. Delší ruku měl nakonec Tapi, zmocnil se zbraně a přiložil ji Lesovi na hrdlo.
„Tak – teď jsem doopravdy vyhrál. A regulérně!“
„Uznávám,“ řekl Leslie, „Jsem tvůj zajatec!“
Ještě jednou se vykoupali. Pak přebrodili na druhou stranu, kde měl Tapi svého koně; a Lesliemu zazářily oči, protože to byl kůň nádherný. Byl bělouš, ale tak hustě grošovatý, že měl nakonec barvu ocelově šedou, jen hříva byla čistě bílá, propletená zelenými stužkami. Na krku, hrudi a zadku měl namalované posvátné symboly černou a červenou barvou, jak se sluší na koně Apačů. Tapi jezdil bez sedla, jen na pokrývce, v křoví měl toulec se šípy, luk a lovecký tesák, který ovšem neměl pochvu a zasunoval se do toulce. Všechno nádherně zdobené.
„Ten kůň je nádhernej!“ neutajil Leslie.
„Jeho máma je Arabka. Tawhída, dcera Aiši, má rodokmen až k Mohamedovým klisnám. Reortská kobylka... koupil ji už můj otec. Připustit ji nechal k anglickýmu plnokrevníkovi, proto má můj Sokol takovou hlavu...“
Chvíli obdivovali koně; Tapi se chlubil a skutečně měl čím, to Leslie uznával. Když skončili, řekl Tapi pár uznalých slov i o jeho hřebečkovi.
„Je to dobrej kůň, to neříkám,“ řekl Leslie, „Jenomže už mi připadá trochu slabej na to, co od něho potřebuju.“
„Nepovídej! Taky Reort, podle vzhledu...“
„Jasně. Bráška má u Reortů protekci, tak mu dali hříbě. Zatím mi vyhovuje, ale můj druhej kůň je starej, brzo odpadne... Na tom jezdil už brácha Jackie...“
„Sokol by se ti líbil, to vidím. Jenže...“
Vyjeli. Chvíli mlčeli a Leslie si prohlížel Sokola, jak hbitě a lehce kluše. Líbil se mu čím dál víc.
„Letos jsme dali Tawhídu znova připustit,“ řekl Tapi, „Ještě se to nenarodilo. Jestli bude takovejhle...“
„Tvýmu Sokolovi jsou tak tři roky. To mezitím neměla jiný?“
„Jedno hříbě jsme prodali, když mu bylo půl roku. Daleko, už jsem ho neviděl. Loni měla klisničku. Říkám jí Manka. Pase se u nás doma... je moc krásná.“
„Manka – jako Rumcajsova?“ smál se Leslie.
Tapi se na okamžik zatvářil zuřivě. Pak se uklidnil a zabručel: „Manuela. Podle jedný holky.“
„Jo tak!“ řekl Leslie a zmlkl.
„Kolik máš na toho koně?“ ptal se Tapi po chvíli.
„Jak kolik mám?“
„No, snad si šetříš nějaký prachy, ne?“
„To jo. Mám skoro tři sta dolarů.“
„Ech!“ zafrkal Tapi a umlkl.
Teď zas bylo na Lesliem, aby se zeptal: „Kolik bys chtěl?“
„Dva tisíce dolarů. Pro kamaráda.“
„To není pro kamaráda! To je pro nejhoršího nepřítele!“
„Chovnej kůň? S papírama?“
„Na papírech jezdit nebudu.“
„Když si ho vychováš, bude ti běhat i závody!“
„Po závodech taky jezdit nebudu.“
„Já ti ho nevnucuju!“
Leslie se urazil a mlčel. Jeli zvlněnou stepí a mířili k horám, modrajícím se v dálce. Leslie přemýšlel.
„Tisíc!“ řekl potom.
„Che! Che!“ řekl Tapi.
„Víc jak tisícovku nedám dohromady, kdybych se zbláznil! Řeknu si tátovi, půjčím si od bráchy, možná mi něco dá i naše Kate... ale víc jak tisícovku neseženu!“
„Nejdřív se jdi někam zeptat, kolik stojí pořádnej kůň! Potom se teprve chystej něco kupovat!“
„Nojo. Dyť já vím...“
Dlouho mlčeli. Až řekl Tapi: „No dobře. Že seš to ty. Osmnáct!“
„Osmnáct set? Nojo, ale když...“
„Když to bude hřebec. Když se narodí klisnička, tak ji vůbec neprodáme. Klisny mají hříbata. A hříbata budem prodávat. Nejsme přece úplně blbí!“
„Osmnáct set...“ uvažoval nahlas Leslie, „To bych musel půjčit ještě od někoho... jenže od koho? Diettermanni by mi dát mohli, ale nebudou chtít. Nebo budou chtít něco do zástavy. Ale kdybych řekl bráchovi, ten chodí s jednou jejich holkou. Třeba...“
Na obzoru se objevily dvě tečky. Zvětšovaly se, byli to jezdci. Jeli cvalem a vlasy s péry za nimi vlály.
„Patnáct, Tapi!“ řekl rychle Leslie.
„Nikdy!“
„Tak kolik?“
„Dobře. Sedmnáct!“
„Sedmnáct... no... tak jo! Platí!“
Podali si ruce za jízdy. Jezdci byli už blízko, bylo vidět jejich tváře, pomalované černě a červeně. Objeli je z obou stran a zatočili k nim, aby je zastavili.
„Co se stalo, Tapi?“ ptal se jeden.
„Tohohle kluka jsem zajal!“
„Doopravdy? A neztratil jsi při tom náhodou něco?“
„Jo, přišel jsem při tom o hřívu. Totiž, on nejdřív zajal mě; pokusil jsem se ho přepadnout, ale ubránil se. Pak jsme bojovali ještě jednou, tehdy mě znovu přemohl a pak ostříhal. Tím ztratil opatrnost a já přemohl jeho. Tak jsem ho zajal a vedu ho k nám do tábora.“
Oba jezdci se tvářili dost nechápavě, asi jim to nebylo jasné. Přesto jeli s nimi.
„Vyslechneme ho! Fernando se chystá podat si každýho, koho chytíme!“
„Kde je Fernando?“
„V ležení ve skalách. I Sandy. Diego vyjel.“
„Chce je přepadnout?“
„V tuhle chvíli už to asi udělal.“
Leslie sebou neklidně zaškubal. Ohlédl se, zda neuvidí zvířený prach od karavany, ale neviděl nic a jezdci se jen rozesmáli.
„Neboj, jedinej zajatec nebudeš! Možná chytíme i jejich prince a jeho náčelníka Jacka Therlowa...“
„Jacka nechytíte! Ten se nenechá...“
„Myslíš? Já ho znám z potlachu. Chtěl bych s ním bojovat, je výbornej... znáš ho, kluku?“
„Je to můj brácha. Já jsem Leslie Therlowe.“
„Tak tě vítám! A buď si jistej, že si na tobě smlsnem, Fernando umí perfektně tetovat a slíbil, že každýmu, koho chytnem, udělá na hlavě parádní výzdobu...“
„Proto za ním taky jedu!“ řekl nevzrušeně Leslie.
„Jo tak!“ řekl druhý z jezdců a uznale si ho prohlédl, „No dobrý... uvidíme, jakou budeš zpívat potom!“
Leslie neřekl nic, jen se usmíval. Jel mezi nimi a prohlížel si je; docela se mu zamlouvali. Přemýšlel, co potkalo jeho smečku.
Skutečně ji něco potkalo. Minula doba největšího horka, kterou strávili v pohodě, ale v plné bojové pohotovosti u potoka. Ke koupání tam bylo málo vody, aspoň pro všechny, ale opláchli se a napojili sebe i koně. Celou dobu byli připraveni k boji, jak se objeví nepřítel, a celou dobu se nikdo neobjevoval, nikde se nepohnulo ani stéblo.
„Jak se zdá, přišli na jinou myšlenku než my!“ řekl Enkra.
„Zajímalo by mě, kde je ten náš klacek,“ řekl Jackie, „Už se měl dávno vrátit. Nejspíš ho chytli.“
„Patří mu to,“ řekl Kurt, „Neměl se tam hrnout.“
„Ale jo, on se nechal jistě chytit rád!“ smál se Sonny.
„Co myslíte, řekne jim něco nebo ne?“ ptal se Enkra.
„Něco jim určitě řekne. Umějí to!“ soudil Sonny.
„Něco jim řekne, ale jestli to bude pravda, se ještě neví!“ řekl Jackie, „Než to z něho dostanou, dávno budeme mít po akci!“
Dohodli se, že nemá význam déle čekat; zvedli tábor a vyjeli. Pořád ještě bylo vedro a kluci, kteří si neodpočinuli a byli od svítání na koních, pozvolna klímali za jízdy. I Enkra a Jackie ztěžka drželi oči otevřené, přestali se bavit a většinou i myslet. Jackie dokonce uvažoval, zda by se neměli utábořit a někde se opevnit na noc.
V tu chvíli zaslechli zběsilý jekot. Ze všech stran se vyhrnuli jezdci; jako by se vynořili ze země. Předtím pravděpodobně leželi za miniaturními kopečky, za trsy trávy, za křovisky; koně byli cvičení, aby se uměli položit a nechat se zasypat pískem či jemnou hlínou, a kluci se zachovali stejně. Ještě na nich bylo vidět, jak byli posypaní prachem, aby je nebylo vidět; teď za nimi ten prach vlál a vířil.
V čele útočil jezdec s rudým šátkem na hlavě; podobný šátek nosil Santanueva, ale ten měl dlouhé vlasy. Tohle byl Diego, poznali ho především podle biče, kterým točil nad hlavou. Jezdci se rozjeli kolem karavany, ječeli, mávali biči, lasy a zvláštními lapačkami; když se jim podařilo dostat do blízkosti Enkrových jezdců, házeli po nich lasa, strhávali je s koní a odvlékali.
Enkra se rázem probudil, pobodl koně a vyrazil proti nepříteli. Měl Diegův bič, pro tu chvíli nejlepší zbraň; podařilo se mu rychle seřadit čelo, takže dohnali útočníky a několik jich chytili. Ovšem Diego a většina Apačů se ztratila stejně rychle, jak se objevili; odtáhli s sebou víc než dvacet zajatců, většinou těch lepších, kteří se pokoušeli s nimi bojovat.
„No, to se jim podařilo,“ řekl Jackie, který přivezl jednoho zajatce před sebou na hřbetě koně, „My jich chytili osm, oni víc než dvacet. Zatím mají výhodu...“
„Přece jenom nás překvapili! Ten Diego je ďábel!“ klel Enkra, „Jestli tohle zopakují, musíme je pochytat všecky!“
„Těžko. Zatím nachytali zajatce, o to jim šlo. Odtáhnou si je někam a budou si s nima hrát...“
„Musíme z těch našich dostat, kde mají tábor. Pak je přepadneme a všecky zajmeme...“
Utábořili se u řeky. Bylo tam místo k tomu vhodné, chráněné dvěma pahorky na obou březích. Koně nechali dole pod spolehlivou ochranou, kluci se utábořili na těch kopečcích. Jackie vyslal po celém kraji hlídky a pravidelně přijímal jejich hlášení.
Zajatci byli předvedeni před náčelnickou radu. Všichni byli pomalováni černě a červeně, měli dlouhé vlasy a chovali se velice bezstarostně; zřejmě se dobře bavili. Enkra nařídil je ostříhat a potom mučit, dokud neřeknou, kde je jejich tábor. Kluci se nechali celkem ochotně přistřihnout a nic nenamítali ani proti mučení; zatím byly použity mírnější metody.
Ten nejstarší ze zajatců, jistě už víc jak patnáctiletý, se jenom smál: „Jste srabi! Víte, co dělá Fernando s vašima klukama? Pořídil si na ně nový tetovací jehly a udělá jim hlavy! Kdybyste dokázali něco takovýho, to by teprv bylo!“
„Nemysli si, že to nedokážem!“ řekl Enkra, „Máme s sebou lidi, co umějí pracovat s jehlama!“
Uměli to i členové smečky; Taoraket, Čing-i-liu, trochu dokonce Albenzio Machado. Uvázali zajatce ke čtyřem kolíkům, zaraženým do země, a dali se do nich. Tetování bylo skutečně bolestivé a ti mladší dost křivili obličeje, i když se snažili přemáhat.
„Tady je sypká země,“ řekl Frenn Morris, „Zahrabte je po krk do země! Určitě si do rána vzpomenou...“
Skutečně vykopali hluboké jámy a spustili do nich zajatce. Mělo to tu výhodu, že se aspoň lehčeji dostali k hlavě, aby jim mohli udělat tetování. Nakonec se skutečně dozvěděli osm odpovědí, kde je tábor Apačů.
Každá z těch osmi odpovědí byla ovšem jiná.
Jediný, kdo v tu chvíli věděl, kde tábor je, byl Leslie. Přivezli ho tam a hned se kolem něj shrnuly dívky a mladší kluci, kteří si ho se zájmem prohlíželi. Zvlášť jeho oholená hlava vzbudila pozornost, stejně jako sestřih Tapiho. Tapimu se ovšem smáli, kdežto Leslie je zajímal.
Předvedli ho před náčelníky; Sandy Crippa neznal, ale pochopil, že je to on, podle ohromné čelenky z per divokého krocana, jejichž bílé konce byly zdobeny zelenými žíněmi. Taky čaroděje Fernanda poznal podle typického pomalování a zvláštního ustrojení, sestávajícího většinou z amuletů a magických ozdob.
Leslie přiznal svoje jméno a pochlubil se, že je bratrem náčelníka Jacka. Přiznal taky, že patří k armádě, která táhne proti Apačům a slíbil jim, že všichni přijdou ostříhat, jak je zřetelně vidět na hlavě kamaráda Tapiho. Ostatní Enkrovy záměry objasnil méně přesně a když se začali ptát na konkrétní princovy úmysly, zmlkl docela.
„Myslel jsem, že mě k odpovědi donutíte mučením!“ řekl.
„Nezmýlil ses,“ řekl mu Sandy, „Fernando, ukaž mu, co umíš se svými jehlami! Ať vidí, jak si umíme vážit dobrých bojovníků...“
„Nejdřív mu dáme najíst,“ rozhodl Fernando, „Tapi, vem si ho do svého stanu a zařiď, aby ho nakrmili. Jeho noc bude dlouhá a plná bolesti; ať nevyje předčasně!“
Tapi ochotně vyhověl; až na to, že jeho stan byl celtový přístřešek podepřený dvěma klacky, který rozhodně nemohl poskytnout útočiště oběma klukům, a o jídlo se postaral tak, že to dal za úkol několika dívkám, které byly moc zvědavé. Zatímco sháněly pro Tapiho i Leslieho kukuřičnou placku s pečeným masem a jakousi pálivou omáčkou, přišla další dívka a prohlížela si Tapiho se značným zájmem.
„Kdo ti tohle udělal?“ ptala se, potlačujíc smích.
„On!“ ukázal Tapi a stručně, ale celkem pravdivě jí vyprávěl, co se stalo. Holka se smála, kroutila hlavou a připojovala velmi žertovné poznámky.
„Moc se nesměj!“ řekl jí Tapi, „Nebo tě ostříhám já, za urážku bojovníka! Kdyby tě chytili oni, bylo by to horší!“
Potřásla dlouhými copy a rozesmála se: „Tak stříhej! Já do boje nejdu a tobě se taky bránit nebudu!“
„Moc nežvaň, nebo to doopravdy udělám!“ vrčel.
Dívka vytáhla Leslieho nůž. „Tímhle ti to udělal? Tak na, neváhej! Jestli si ovšem troufáš!“
Tapi koukl na Leslieho a zjistil, že se moc podezřele šklebí. A dívka se přímo vnucovala; takže vzal nůž a upižlal jí jeden z copů, jak nejblíž k hlavě to šlo. Zcela nečekaně a najednou se rozbrečela. Tapi zůstal zírat a nevěděl, co říct.
„Ty seš Manuela, že jo?“ řekl Leslie.
Tapi ho nakopl, že udělal salto nazad; když se zvedl, třel si bok, kam ho zasáhla jeho noha.
„Za co?“ řekl, dávaje pozor, aby byl z dosahu, „Říkals, že se ti líbí nějaká Manuela, ne?“
Dívka přestala brečet, podívala se na něj. „Jsem Manuela, ale proč? Cos mu o mně vykládal?“
„Že ti uříznu ještě ten druhej cop!“ řekl Tapi a chytil ji za něj, „Aby sis nestěžovala, že to nemáš s parádou! Ty mi ji podrž, Leslie! Je už moc oseklá a patří jí to!“
Leslie jí skutečně podržel ruce, protože se bránila. A Tapi ji všelijak opižlal, jak jenom to šlo. Už nebrečela, trochu se smála a trochu jim nadávala.
Pak přišly holky s jídlem a otevřely úžasem pusu.
„Jé, hele!“ pošťuchovaly se, „Manko, kdo ti to udělal?“
„Tapi! A tenhle zmetek mu pomáhal!“
Dívky se pochechtávaly, mrkaly na sebe, dvojsmyslně popichovaly – Leslie usoudil, že je potřeba se chovat důstojně, vzal si svoji placku a dal se do jídla. Tapi taky.
Když jedli, objevil se za nimi nějaký stín a rozchechtané holky rázem zmlkly a vytratily se. I Manuela, i když ta později než jiné. Ten stín byl čaroděj Fernando.
„Doslechl jsem se o tom, že ve městě mají nějaký stroj na nalejvání rozumu,“ řekl Lesliemu, „Je to pravda?“
„V podstatě jo.“ řekl Leslie.
Čaroděj si sedl naproti němu.
„Víš o tom, co to je?“
Mluvil vážně, takže Leslie usoudil, že se musí vytáhnout.
„Nikdy jsem to neviděl, ale brácha tam byl a mluvil o tom doma. Je to taková skříň; lehneš si na lehátko, přilepí ti na hlavu takový kontakty a pak ti zastrčej hlavu dovnitř. Uspí tě nějakým čajem. Je tam magneťák a z toho ti pouštějí program. A když se probudíš, máš to v hlavě.“
„Co to umí naučit?“
„Zatím toho moc není. Oni to pořád ještě zkoušejí. Jenže, Enkra myslí, že to brzo uvedou do provozu. Až pojedem do Sun City, chceme se stavit a vyzkoušet to. Hlavně Enkra.“
„Kvůli tomu vyhlásil to stříhání?“
„Jackie tvrdí, že až se to bude dělat všem, stejně nikdo nebude moct nosit vlasy.“
„Všem... i nám?“
„Enkra říká: všem občanům Arminu. Hlavně mladým. Ovšem Roger si myslí, že by to nemělo být pro každýho.“
„Ty máš univerzálku, viď?“
„Jasně.“
„Většina našich kluků nemá. Neříkám, že jsou pitomci, mít školy není všecko, ale bylo by lepší, aby ji měli. Jenže hodně jich jsou přistěhovalci. A já bych pro ně chtěl jen to nejlepší. I když nevím, co je nejlepší.“
„Já myslím, že to učení ve spánku je dobrá věc!“
„Já si taky myslím ledacos. Ale chci to vědět jistě.“
„To nevím, jak tě přesvědčit.“
„Ty nebudeš moci. Ale Jackie nebo Enkra ano. Potřeboval bych, aby dřív, než to použijou na kluky, to udělali mně. Je to možný, nebo je to blbost?“
„Je to možný. Jenže příkazy na to dává někdo jinej! Ani nevím, jestli Enkra. Možná... no, jistě by to udělat mohl.“
„Kdo ještě?“
„Stavovali jsme se na Crossu. Enkra jednal s komthurem.“
„Mike? To je fajn, toho znám z vandru.“
„Bude lepší, když se dohodneš s Enkrou. Já přesně nevím, co dohodl s Mikem. Nezajímal jsem se o to...“
„Chci vědět, jaký to je. Rozumíš? Nejdřív to chci vědět já... aby to třeba pro kluky nebylo něco zlýho. Chtěl bych je uchránit, kdyby náhodou...“
„Nevěříš v dobré úmysly vlády?“
„Věřím, že vláda má dobrý úmysly. Ovšem pro sebe. A ty sám jsi řekl, že Roger s Enkrou ve všem nesouhlasí. Věřím Jackovi a myslím, že bych věřil i Enkrovi. Zítra se s ním střetneme v boji; pak se uvidí...“
„Vaši kluci bojujou výborně! Enkrovi se moc líbil Diego!“
Fernando se jenom křivě usmál; ale Tapi se ozval: „Diego nám přivede Enkru přivázanýho na lase!“
„Ty drž hubu, ty motyko hloupá!“ štěkl Fernando a Tapi okamžitě ucouvl. Pak se ale čaroděj zasmál:
„Možná Diego skutečně přivede Enkru na lase! Tím by se to dost zjednodušilo. Uvidíme. Zatím se najez; co s tebou dál, nevím...“
Chtěl vstát, ale Leslie využil příležitosti:
„Ty umíš s tetovacíma jehlama, Fernando?“
„Umím.“
„Uděláš mi hlavu? A barevně?“
„Ty chceš víc barev? Vydržíš to vůbec?“
„Já vydržím hodně.“
„Ale my nemáme Oheň jako u vás! Umíš si představit, jak ti bude, až to skončí?“
„Neumím. Právě proto bych to rád zkusil.“
Fernando vstal. Pátravě hleděl na Leslieho, pak kývnul hlavou. A dodal: „Odpočiň si. Uvidíme.“
Odešel, a vrátil se Tapi a krátce nato i Manuela. Tapi všechno slyšel, Mance to z větší části za tepla vytroubil.
Než se Leslie najedl, nastal v táboře rozruch; všichni vstávali a dívali se k místu, kde se objevili jezdci. Jejich velitel měl na hlavě červený šátek a Leslie si domyslel, že to je Diego. Za ním jeli jeho bojovníci a přiváželi nějaké zajatce. Leslie by rád blíž, aby viděl, koho chytili, ale to mu nedovolili. Naopak mu svázali ruce i nohy a nechali ho hlídat nějakým malým klukem. Ten kluk se očividně bavil při pomyšlení, že má tak důležitou úlohu, takže hlídal bedlivě, na Leslieho otázky neodpovídal a občas ho šťouchal stéblem trávy do nosu, do uší a tak porůznu; s nadšením naslouchal jeho sprostým nadávkám.
Tolik se Leslie dozvěděl, že Diego si pospíšil okamžitě na radu do náčelníkova stanu. Rada trvala sotva deset minut; potom vyšli náčelníci ven, vydali rozkazy a nastal nepředstavitelný zmatek. Leslie viděl, jak se Tapi vrátil, popadl svůj toulec, na hlavu si hodil nějaký starý klobouk a běžel pryč. Manka mu přivedla čerstvého koně, toho nádherného grošáka tu nechal. Pak všichni odjeli, přes všechen ten zmatek v dokonalém pořádku.
Leslie usoudil, že nejlepší by bylo, kdyby utekl a cestou ukradl toho krásného Sokola. Samozřejmě by ho musel vrátit, jinak by ho pronásledoval celý Tapiho rod a možná i kmen Apačů pomstou. Ale jako triumf nad nepřáteli by to bylo fajn. Vyzkoušel pouta, ale držela pevně, byla umně svázána a přivázána ke kolíku; navíc ten malý zmetek ani na chvilku neochaboval v pozornosti. Takže Leslie všech pokusů nechal a když to šlo, raději zkoušel spát. Nebylo to nic pohodlného, ale nakonec přece jen usnul.
Zdálo se mu o grošovatém hřebečkovi.
Enkra se pohádal se všemi svými náčelníky a oni mezi sebou, ale stejně k žádnému výsledku nedošli. Diskuse byla o tom, jestli Apačové zaútočí k půlnoci nebo ráno za svítání. Enkra a s ním polovina rady se domnívala, že to bude za svítání, protože je nechají celou noc čekat. Jackie a jeho část se domnívali, že zaútočí o půlnoci, neboť budou myslet, že Enkra zvedne tábor před svítáním v domnění, že ho chtějí přechytračit. Prodiskutovali, kdo je větší pitomec, a potom poslali urychleně celý tábor spát s tím, že probudí všechny o půlnoci a do rána budou čekat. Takže zůstaly jen hlídky a unavení kluci zalehli k ohňům. Hlídky dostaly za úkol ohně udržovat, aby vysoko šlehaly a dávaly tak případnému vyzvědači na vědomost, že tábor je vzhůru a pohotově k přepadu. Před půlnocí ohně pozhasínají.
Enkra se probudil, když zaslechl první útočné výtí. Vyskočil na nohy a pohledem na oblohu zjistil, že na západě ještě zcela nezčernala; mohlo být mezi devátou a desátou noční, krátce po usnutí. A ze všech stran se na tábor hnali se zuřivým ječením jezdci! Podle toho to taky vypadalo: kluci vstávali neochotně, malátně, vztekali se víc na náčelníky než na nepřítele.
Enkra se vzpamatoval dost rychle; když se útočníci dostali přes chabě hájený okraj tábora a projížděli mezi stany, skočil jednomu za záda a shodil ho s koně; potom vyrazil proti ostatním. Nebyl samozřejmě sám, to by ho Apači chytili, neboť byl s nimi Diego a ten ho zřejmě poznal. Dokonce ho dostali s koně, když se plašil pod neznámým jezdcem, a chvíli se tvrdě rvali na zemi; pak zasáhli černoši, kteří se zrovna probudili a pochytali každého, kdo měl dlouhé vlasy. Diego, který ztratil šátek, jim utekl, taky nějací jiní; ale Enkra zorganizoval honičku, takže hnali Apače zase do stepi a hodně jich pochytali.
Zadnímu voji velel Fernando, čaroděj. Jackie ho poznal a ukázal Enkrovi. Čaroděj měl na hlavě podivnou přílbu z bizoní hlavy i s rohy, vějíř per všelijak barevně natřených, na rozdíl od per bojovníků v přirozených barvách. Když velel, mával nádherně zdobeným tomahawkem se třemi dalšími péry, štít měl z bizoní kůže se stylizovaným znakem Slunce.
„Fernando!“ křičel Jackie, „Nerozdáme si to?“
Čaroděj nejdřív prchal jako ostatní; ale když Jackie výzvu opakoval, zahvízdal silně na prsty, prchající Apačové provedli půlobrat a zastavovali. Jackie zvedl ruku a taky zastavil svoje jezdce. Udělali to rádi, měli zajatce a museli je zvládnout.
„Kde a jak?“ ptal se Fernando.
„Mezi dvěma ohni... na koních! Necháš si výzbroj?“
„Ale jen my dva! Kluci se budou jen dívat!“
„Souhlasím. Bude to souboj jenom nás dvou!“
„Ať to řekne taky Enkra!“
„Souhlasím!“
Fernando dal pokyn svým Apačům. Rozjeli se, nasekali větve a suchou trávu a udělali dvě hranice. Mezitím přišel k Jackovi jeden Apač a přinesl kulatý štít a tomahawk podobný Fernandovu.
„Máme Oheň,“ řekl Jackie, „Nechci nikoho zranit ani mu nějak ublížit, ale stane-li se to, budeme se moci ošetřit!“
„Souhlasím.“ řekl čaroděj.
Zatím se sjeli všichni, kdo byli poblíž a doslechli se to. Vytvořili dva půlkruhy; pokud se setkali, chovali se k sobě zásadně přátelsky. Apačové zapálili ohně a oba účastníci souboje najeli proti sobě.
Přestože byli oba zkušení a opatrní bojovníci, mohlo to být nebezpečné; sekerky byly ostře broušené a mohlo se stát, že by se někdo nestačil krýt. Fernando měl na hlavě přílbu z buvolí hlavy, takže měl více šancí, ale Jackie byl zkušenější v boji. I když ne indiánským tomahawkem, nepříliš podobným válečné sekyře.
Nějakou chvíli okolo sebe kroužili. Jackie zjistil, že Fernando si vyměnil koně a byl zvědavý, jaký je. Byl skvělý, to bylo vidět na první pohled. Všichni Apačové měli skvělé koně, zřejmě si na to potrpěli. Když se pak stalo, že se přiblížili a Fernandův kůň chňapl po Jackově hnědákovi zuby, Jackie pochopil. Ale i jeho kůň byl zvyklý bojovat, takže to průběhu boje nijak nevadilo.
A zaútočil. První dvě rány vykryl Fernando štítem, potom však zaútočil a první rána jeho tomahawku Jackovi málem ochromila ruku. Pozdě si uvědomil, že nemůže nastavovat ten kožený štít přímo, spíše srážet ránu stranou; příště to už udělal. Fernando se do něj dal, honil ho po celém prostranství a bil do něj sekerkou, až ze štítu lítaly kusy kůže. Jackie taky párkrát udeřil, ne takovou silou, ale šikovně; takže Fernando zjistil, že nebude lehké s ním bojovat. Kluci fandili podle své příslušnosti a někteří pozvolna ztráceli rozvahu. Tím spíš, že zatím se víc dařilo Fernandovi a jeho Apačové ho zbožňovali.
Jackie si připravil několik šancí; jednu z nich využil tím, že zasáhl přímo tomahawk a chtěl ho Fernandovi vyrazit z ruky. Vyrazil, ale Fernando se vyklonil ze sedla a zase ho chytil; měl ho uvázaný k zápěstí, což Jackie netušil. Vzápětí Jackie zase utíkal a uvažoval o něčem jiném; pak aspoň z boku zasáhl tu jeho bizoní přílbu a shodil ji, aby proti němu Fernando neměl tolik výhod. Měl ale taky starosti, především se svým štítem, který se pod ranami čarodějova tomahawku povážlivě třepil.
Další závažný útok podnikl Jackie tak, že zachytil Fernandův štít a škubl jím do strany tak, že soupeř ztratil rovnováhu. Už to vypadalo, že ho stáhne s koně; Fernando se polekal a sekl po něm tomahawkem. Ostří se na chvíli dotklo Jackova ramene; i ve světle ohně bylo vidět, že vystříkla krev. Fernando poodjel, natáhl krk a zjišťoval, co se Jackovi stalo; ten se taky podíval, ale zjistil, že to není nebezpečné, tak zamával sekyrkou a pokynul, aby se pokračovalo v boji. Fernando přijal.
Teď už kluci přestali fandit. Mlčeli, bylo slyšet jen frkání koní a těžký dech obou zápasníků. Znovu se několikrát srazili, znovu duněly sekery o štíty. A ten Jackův dostal další nelítostné rány a byl ještě horší. Jackie to zjistil, tak zahodil štít a už se nijak nechránil.
Kupodivu, Fernando to považoval za ještě nebezpečnější. Viděl, že teď přijde rozhodující chvíle, přesto zaútočil sám a jeho tomahawk zasvištěl Jackovi nad hlavou. Ten se samozřejmě vyhnul útoku a jak kolem něj Fernando projel, skočil mu na záda a sevřel hrdlo topůrkem. Než se Fernandovi podařilo zbavit se štítu, aby mohl rukama uchopit Jackovu zbraň, uplynulo několik vteřin; taky jeho divoký kůň se trochu splašil a zatancoval, tak oba zápasníci v klubku spadali na zem a váleli se v prachu. Pak všichni viděli, jak Jackie udeřil hranou dlaně čaroděje do hlavy a ten se přestal hýbat.
Enkrovi bojovníci propukli v jásot, Apačové v zlostný řev. Dva přiběhli, aby odnesli Fernanda, další dva podepřeli Jacka, který byl hodně vyčerpaný. Další chytali koně. Apačové se nepokusili nijak jim bránit, jen temně hučeli.
„Jackie zvítězil,“ řekl Sonny Albert, „Má ještě někdo z pánů chuť na souboj za podobných podmínek?“
Apačové se srazili dohromady, o něčem se dohadovali. Pak jeden z nich, kterého zřejmě kamarádi přesvědčili, vyjel.
„Přijímám boj – ale namísto tomahawků navrhuji biče!“
„S radostí!“ řekl Sonny.
Chvilku trvalo, než se oba připravili. Když potom začal boj, všiml si Frenn, že někteří Apačové nečekají na výsledek, nýbrž potichu otáčejí koně a ztrácejí se. Upozornil na to Enkru.
„Zřejmě nám nevěří a čekají nějaký úskok. Pošleme naše se zajatci do tábora. To bude nejlepší...“
Sonnyho boj s tím Apačem trval dlouho; zdálo se, že to ten kluk schválně protahuje. Enkra neměl námitek a když Sonny konečně zvítězil, zjistilo se, že Apačů je sotva polovina, a to většinou ti nejlepší bojovníci.
„Tak co?“ ptal se Enkra, „Ještě máte zájem?“
„Děkujem – už ne!“ zakřičel někdo a pak se ztratili ve tmě.
Leslie Therlowe se probudil, když se vraceli jezdci z boje. Takže viděl, že přivádějí nějaké zajatce a že se jich vrací hodně – víc ale nic, neboť byli dost roztahaní a vraceli se po částech. Přijel i Tapi; ptal se, zda Leslie nezlobil a pak řekl s úsměvem: „Myslím, že to stálo za to. Dali jsme jim!“
„Nekecej, že jste je porazili!“
„To zrovna ne, ale načechrali jsme jim pořádně peříčka! Teď už nebudou tak nafoukaný!“
Odvázali ho, takže si mohl sednout. Ale pořád byl pod dozorem, když ne jiného, tak děvčat. Měl možnost vidět taky zajatce, když je vedli kolem a zjistil, že nikdo důležitější do zajetí nepadl. A nikde neviděl Fernanda.
„Fernanda chytili,“ přiznal Tapi, „Bojoval s tvým bráchou Jackem. Tomahawky a štíty. Jenže tvůj brácha je fakt lepší...“
„Jackie ho porazil?“ zajásal Leslie, jenže vzápětí posmutněl: „Ale on mi slíbil, že mi udělá to tetování na hlavě!“
„Už neudělá, máš smůlu. Teď bude mít starosti s vlastní hlavou!“
„No, tak to je pěkně blbý! Já se jen kvůli tomu nechal chytit!“
„Tak vidíš, jak jseš zblblej režimem!“ řekl Tapi a šel po svých.
Enkra vyhlásil na příští den odpočinek. Taky už to dál nešlo, bojovníci byli z větší části unavení a do ničeho se jim nechtělo. Takže se vykoupali, všelijak bavili a nabírali sil. Večer už na tom byli docela dobře a měli chuť do boje, takže se začali hádat, co dál. Napadlo jim, že najdou tábor Apačů a přepadnou ho.
„Nakreslil jsem do mapy všechna místa, kam ho umisťovali zajatci,“ vykládal Sonny, „Koukněte: jsou to skoro všechna místa vhodná pro takový tábor. Ale jedno nejmenoval nikdo, tohle údolí. Já bych řekl, že je to tam!“
Diskutovali o tom a dohodli se, že by to mohlo být. Takže k večeru srovnali jednotlivé smečky a vyjeli. Jackie, který se sice necítil zraněn, ale přece jen měl na rameni šrám po Fernandově tomahawku, zůstal v táboře jako velitel.
Fernando, ostříhaný a ošetřený Ohněm, protože získal tu a tam nějaký ten škrábanec, se jen smál. „Nikdy nás neporazíte! Jste srabi!“
„Uvidíš sám, pochytáme je, jako jsme chytili tebe a tvoje kamarády!“ řekl mu Enkra.
„Protože je vás víc, ne proto, že jste lepší!“
„Bojoval jsi s Jackem muž proti muži a prohrál to! Já bojoval s Diegem. A změřím si síly i se Sandy Crippem a porazím ho!“
„Tak na to si počkám!“ řekl Fernando.
Takže vyjeli; Frennovi zvědové byli už před nimi a zjistili, že Sonnyho předpoklad byl správný. Viděli hlídky, ale nebyli jimi zpozorováni; v táboře viděli i ohně, u nichž seděli bojovníci. Nic nebránilo přepadu.
Enkra nařídil, aby nejdřív byly zneškodněny hlídky. Což se stalo velice rychle. Poté vyjel v čele svých jezdců přímo na tábor; dle příkazu se vrhli na ležení ze všech stran a postarali se, aby jim z něj neutekla ani myš.
Apačové se bránili tak udatně, že jen přesila je dokázala zmoci. Přesto trvalo víc než hodinu, než byli všichni přemoženi a spoutáni. To už taky vyšlo najevo několik faktů:
V táboře nebyli nalezeni zajatci z Enkrovy armády. Většinu zajatců tvořili méně zdatní a důležití bojovníci a množství děvčat. Velitelem tábora byl Diego. Sandy Cripp zmizel.
„Kde je Sandy?“ řval Enkra na Diega, kterého mu předvedli, už bez červeného šátku a bez biče, „Kam utekl váš náčelník?“
Diego se jenom šklebil.
Nakonec zjistili, že už před polednem vytáhl náčelník Sandy s hlavním oddílem, zajatci a dalšími spojenci z tábora a nařídil Diegovi, aby co nejvíc zdržel Enkrovy kluky. Cíl nikdo neznal, ale Enkra si domyslel, kam jedou. Jejich sídlem bylo Údolí ohně; tam bude třeba je hledat.
Leslie jel na koni, ruce a nohy spoutané. Ztratil svoje privilegované postavení, byl zařazen do skupiny zajatců a nikdo se s ním o ničem nebavil. Po stranách jeli zamračení jezdci se skalpovými kadeřemi plnými per a hlídali je.
Nebyli to Apačové; patřili ke smečce, která přijela ráno po boji do tábora jednat se Sandym. Kdo jsou a k jaké patří osadě, Leslie nevěděl, zaslechl jenom, že Sandy vyslal posly ke všem spřáteleným osadám a žádal je o pomoc.
„Žádám, ať si každý zvolí jméno indiánského kmene, ke kterému se chce počítat! Nadešel čas, aby se zbraně chopili všichni, kdo milují svobodu a nechtějí být jen hračkou v rukou mocných! Dokud žijeme a jsme svobodni, nepoddáme se zpupnosti císaře!“
Proto teď Leslieho hlídal kluk s pomalovanou tváří i hlavou, zřejmě aby nebylo vidět, jak má na hlavě kůži světlou proti tělu. Nikdy předtím se nejspíš neostříhal a nestačil se opálit. Přesto vypadal příšerně a péra, která měl v účesu, měl zdobena červenými žíněmi. Leslie by se rád zeptal, zda doopravdy zabil dva lidi, nebo to je jenom hec, ale radši nevyzvídal. Mohl by být důvodem ke třetímu péru.
Jeli celý den až do večera; Sandy a jeho Apačové ovšem jeli jinudy nebo jinak, zmizeli z dohledu a zůstali jen strážci. Občas přijel někdo jako spojka, dohadoval se o něčem s náčelníkem, ale hned zas odjel pryč. Když se setmělo, Leslie soudil, že se utáboří, ale jelo se pořád dál za svitu měsíce; až k půlnoci dorazili k místu, odkud bylo vidět město, rozhozené po svazích. Leslie tu nikdy nebyl, ale podle pohlednic poznal Údolí ohně, největší lázně v zemi. Strážci zabočili k jihu a zamířili k horkým pramenům.
Uložili se konečně v nějakém bočním údolí; tady nic nezářilo (jako okna ve městě), tak se ani moc nerozhlíželi. Padli na zem a usnuli, ani se nestarali o večeři. Měli toho za den dost.
Ráno je probudila zima a hlad – a taky slunce. Leslie vstal a rozhlížel se; zjistil, že údolí je nádherné jako sen. Leželo výš v horách než džungle, takže tu byl smíšený les podobný evropskému, a mezi ním travnaté lučiny, kde se mohli pást jejich koně. Pod lesem bylo rozhozeno několik srubů a před tím největším se tyčil barevně pomalovaný totem.
Člověk, který se přišel podívat na zajatce, nebyl už žádný kluk – vypadal, že má přes třicet a kromě vlasů měl i husté vousy. Náčelník těch Indiánů mu vysvětloval s velkou vehemencí, jak byli zajatci pochytáni a muž se jen usmíval.
„No dobře,“ řekl potom, „Nemám nic proti tomu se o ně starat. Ale honit se za nimi nebudu, pokud někoho napadne utíkat!“
„Stráže tu necháme! Jde mi o to, abychom mohli taky do boje!“
„Vaše spády jsou mi jasný. Jsem pro.“
Takže náčelník a většina starších bojovníků naskákala na koně a odjela zase pryč. Ten muž a pár mladších zůstalo.
„Já jsem Doc a patřím k osadě Tiché údolí,“ představil se, „Kamarádi mě požádali, abych se o vás staral, dokud tady budete. Takže mě berte jako velitele, když vám to nebude dělat potíže!“
„Jak to?“ ozval se někdo odvážnější, „Ty přeci nemáš s náma nic společnýho! Jseš moc starej!“
„Tak to ti děkuju,“ řekl Doc se smíchem, „Já už myslel, že dobrý vychování vám zabrání mi to dát najevo. No, jak chcete...“
„Neříkáme to proto, že jseš starej,“ ozval se Leslie, „Ale že ve svým věku už nemáš právo se míchat do záležitostí smeček! Určitě nepodléháš našim zvyklostem...“
„To fakt ne; ale u nás trampů to není tak přísný. Jsem kamarád Sandyho, takže pro něj takovou maličkost můžu udělat. Taky to bude lepší pro případ, že byste chtěli poznat naše chvalně známý horský prameny...“
„A ty se v tom vyznáš?“
„Já jsem doopravdy doktor, víš? Pracuju dole ve městě ve špitále, tady jsem na dovolený. My lékaři máme nepřetržitý služby a já mám zrovna po ní.“
Kluci se divili, ale ne zas moc. Zvykli si brát věci, jak jsou, a Doc jim byl sympatický.
„Mohli bysme se podívat na ty prameny?“
„Můžem,“ řekl a dal pokyn strážcům, „Doufám, že neutečete, není ostatně kam. Kraj mají obšancovanej kolem dokola a s tímhle účesem se blbě schováte před ostatníma. Rozvažte je!“
Rozvázali; kluci se rozptýlili po údolí, ale zatím neutíkali pryč. Taky byli zvědaví na ty prameny. Doc je zavedl na horní konec údolí, kde se zvedala oblaka páry. Tam leželo jezírko, ze kterého vytékal potok. Někdo chtěl zkusit, zda se voda dá pít, ale zjistil, že je horká stejně jako v jezírku.
„To nic,“ řekl Doc, „Kousek odtud se propadá do podzemí a tam vychladne. Dole v Údolí ohně už teče jako studený potok. To jsme zjistili, i když jeskynní systém ještě neznáme. Chceme se dát do průzkumu, třeba to bude zajímavý...“
„Mysleli jsme, že se budeme moci vykoupat!“ řekl Leslie, „Ale v tý vodě bysme se uvařili...“
„Voda se ohřívá a chladne v cyklech. Zítra se budete moci koupat. Dneska leda že byste ochutnali naše léčivé bahno...“
„Jo? A proti čemu pomáhá?“
„Máme ho různé druhy. Dole ve městě se jím mažou pacienti, co mají kloubový revmatismus a vůbec všechny choroby pohybového ústrojí. Tohle, co je tady, nepomáhá proti ničemu, jenom je prý příjemné. Je teplé a jak vysychá na těle, stahuje kůži a tím ji prokrvuje. Pro vás je to sice škoda, ale snad zábava...“
„Tak dobře – proč bysme to nezkusili?“
Doc chvíli bojoval sám se sebou. Pak řekl: „Z druhé strany jezera, jak přitéká voda z toho potůčku, je nějak nasycena mědí a ještě nějakými dalšími solemi. Jednou tam dělali rozbor. Na nic to není, ale když se tím natře kůže a nechá uschnout, dostane zajímavou barvu...“
„Jo? A jakou?“
„No... takovou zelenou... až do modra. Nebo taky modrou do zelena. Zkrátka příšernou.“
„Bézvá!“ protáhl Leslie, „To jdem zkusit!“
Přímo se tam rozběhli; než došel Doc, který přece jen neuměl tak skákat s kamene na kámen, někteří se tím už mazali. Potvrdil jim, že ta nevábná šedohnědá břečka je bahno, o kterém mluvil, sedl si na kámen a pozoroval je. Bahno bylo teplé, někdy dokonce nepříjemně, když je nabírali z větší blízkosti horké jezerní vody – ale pěkně se roztíralo. Kluci se jim napajcovali i s hlavou, což jindy nemohli, až vypadali jako strašidla; pak se spokojeně začali honit po louce, protože čas hlídal Doc. Po dvou hodinách jim dovolil vykoupat se v potoce; trvalo nějakou dobu, než to bláto ze sebe dostali, ale jejich kůže skutečně dostala zvláštní modrozelený nádech, který vypadal hrozně. Dalo se čekat, že nějakou chvíli vydrží, tak byli se svým zajetím velmi spokojeni.
Sandy Cripp, nejvyšší náčelník Apačů, přijel do Údolí ohně se všemi bojovníky, kteří mu zbyli. To se stalo proto, že očekával příjezd posil, které sem sezval; během dne se už někteří objevili. Lázeňští hosté udiveně zírali, neboť byli většinou fantasticky vystrojeni a především učesáni; hlavně děti cizinců, které byly s rodiči, byly nadšené, ježto živé Indiány ještě v životě neviděly. Taky se hned zajímaly, co se děje.
Sandy byl hezký chlapec s atletickým tělem a vypracovanými svaly, táhlo mu na šestnáct a byl studentem gymnázia. Teď, jako náčelník, chodil s nádhernou čelenkou na hlavě a jako odznak moci nosil kamennou sekeru, jakou za pradávných časů mívali neandrtálci; jenomže tuhle si sám vyrobil a do hladka vyhladil, do rukojeti pak natloukl stříbrné cvočky.
Nejvýznamnější z jeho hostí nepřijel na koni jako většina, ale v džípu, přecpaném dalšími podobnými kamarády. Byl to nejvyšší náčelník všech smeček Zelené lilie v Kingtownu a říkali mu Grizzly. Právem, byl ještě o hlavu větší než Sandy, měl ramena jako almaru a kdyby si neupravoval tělo, byl by celý chlupatý jako opice. Od třinácti si pilně dřel břitvou tváře, takže teď v šestnácti mu už rostly kudrnaté černé vousy. Ale Sandyho nejvíc zarazila jeho hlava, protože měl vyholeno vše až na pruh vlasů od čela k zátylku, jako to nosí v Evropě punkové, a ten pruh zpevněn nějakým tužidlem do vysokého hřebene.
Sandy jej uvítal a zavedl do boudy, kde měli v tu chvíli hlavní stan. Grizzly kromě jiného s chutí pil pivo, zvlášť v takovém vedru. Otevřel si je tak, že utrhl uzávěr dvěma prsty, napil se a ulehčeně si oddechl. „Tak povídej, jak se ti vede!“
„Toho teď nechme,“ mávl Sandy rukou, „Všechno uslyšíš od jiných. Spíš jde o to, co mi můžeš nabídnout ku pomoci...“
„To je to s tebou tak zlý?“
„No... přišel jsem o Fernanda, musel jsem jim nechat i Diega. Mám ještě nějaký kluky a další se ke mně stahujou; ale princ má daleko víc!“
Grizzly dopil láhev a otevřel si novou. Tu pil už opatrněji, přece jen to byl alkohol.
„Ve městě je blázinec. Každej den tam přijíždí čím dál víc bláznů, který to chtějí vidět na vlastní oči. Především ze světa. Jenom z Ameriky jich už přijelo víc jak tři stovky. Samý kamarádi, který se tady s někým znají a nechali se pozvat na tu zábavu.“
„Viděl jsi je? Jaký jsou?“
„No... trochu mírnější než my. Nejsou tak praštěný, ale snad se zlepšej. S některejma, co mají styky s našima, jsem mluvil. Pomůžou nám. Je ale smůla, že nic neumějí.“
„Co s nima budem podnikat?“
„To, co s ostatníma. Předhodíme mu je, aby si pohrál. Nebo máš lepší nápad?“
„Ne, žádnej. Jen mě udivuje, že se sem hrne tolik Američanů, když posledně od něho dostali takovej nářez!“
„To je ten důvod. Od jistý doby u nich není nic populárnějšího, než jít mu to vrátit. Chtějí si to s ním srovnat, a při tom ho obdivujou. Slyšel jsem, jak o něm mluví. Jako o bohu...“
„Jejich vláda s tím souhlasí?“
„Jejich vláda vždy a za všech okolností trvá na své demokracii. Proto je pustí, i když s tím třeba nesouhlasí. Svobodná země...“
Sandy chvíli uvažoval. „Já jsem taky původem Američan. Přesně z Kalifornie. Odvykl jsem si věřit v dobrou vůli jakékoliv vlády. No, ale to neznamená, že bych hledal za vším lumpárnu...“
„Nevím. Co by mohlo být za lumpárnu poslat nám na pomoc pár desítek kamarádů?“
„Těžko říct. Kolik desítek?“
„Hodně. Skoro by se dalo říct stovky.“
„Co jsi s nima udělal?“
„Ani zdaleka všichni nejsou při mně. Každý má nějaké kamarády. A kdo nemá, ten se chytí po cestě; kamarádi kamarádů a tak. Ti, co přišli k našim, dostali vybavení a postarají se o ně zkušení bojovníci. Víc udělat nemůžu.“
„Poznají se v boji.“
„No... vždycky taky ne. Když měli předtím dost dlouhé vlasy, ani ne. Víš, většinou si každej nechal udělat tohle...“ Grizzly si pohladil výhružně trčící hřeben vlasů.
„No... máš to pěkný,“ řekl Sandy neutrálně, „Aspoň se mu budeš líp stříhat!“
„Cha! To nevíš, co je v Kingtownu. Každej, kdo se s někým zná, se snaží s ním chytit a ostříhat ho dřív, než přijde princ! Takový bitvy, jako se tam teď odehrávají, jsme ještě neviděli! Princ to tak zamíchal, že se v tom nevyznáme...“
„Co dělá Roger?“
„Opustil město a odtáhl. Zatím se potlouká porůznu po okolí a chytá zaběhlý smečky. Koho dopadnou, posílají ho jako svýho do boje. Je to nepředstavitelnej zmatek, nikdo neví nic jistýho. Vypadá to, že Roger neví, jak dál...“
„To se dost divím.“
„Počítal asi, že si to Enkra rozdá s ním. Na to jsou jeho kluci připravený. Nemysleli, že se mu postaví do cesty takovej kolos jako tvoji Apačové, ale že Enkra potáhne rovnou na Město.“
„Já vím; Roger nás nikdy nebral vážně.“
„Zato ostatní ano. Každej kouká, jak se to tu pozvedlo; všichni naši přívrženci se mě ptali, jestli bys je vzal, kdyby přišli...“
„Proboha, samozřejmě! Cos jim řekl?“
„Že už tady dávno měli bejt.“
Sandy se rozesmál. „Odjeli?“
„Na koních, vlakem i všelijak jinak. Já jel napřed džípem, myslím, že je to nejrychlejší. Některý mají pomoc rodičů nebo kamarádů, že je kousek vezmou. Zítra a pozítří to tu bude veliký, měl bys zajistit něco k jídlu pro ty, co nemají...“
„Kolik jich bude dohromady?“
„To nevím. Možná víc, než jich.“
„Myslíš, že bysme mohli i vyhrát?“
„Není to vyloučený. I když to dá fušku...“
Sandy si přejel dlaní přes obličej a chvilku se odhodlával. Pak řekl: „Co uděláme, když to vyhrajem?“
„Cože?“
„Kdybysme vyhráli. Co s ním uděláme?“
„S Enkrou? To by byla sakra věc!“
„Jo, to by byla. Jenomže, co bysme udělali?“
„Snad jsi měl nějakej plán, ne?“
„Nesmysl! Počítal jsem s tím, že se budeme co nejdýl bránit, za co největší zábavy. Potom se podrobíme. Aspoň tak to chtěl Fernando. Čím dýl vydržíme a čím víc bude muset bojovat, tím víc si nás bude vážit. Ale když ho porazíme...“
„Mohli bysme ho přinutit, aby odvolal to svý blbý nařízení o povolení stříhání!“
„Ty ses zbláznil, Grizzly! Teď, když se do toho dala celá země? To by nám neodpustili!“
„Porušil zákony. Musel by se jim podrobit. To přeci není nic zlýho, přinutit ho...“
„A co uděláš se svojí hlavou? Ty sám ses dal přistřihnout podle válečných způsobů, protože se chystáš na ostříhání! A ty tisíce kamarádů taky! Teď by se to mělo odvolat? Víš, co by nám všichni řekli? Nadělali by z nás trhací kalendář, v životě by s náma nikdo nepromluvil!“
„No... ten trhací kalendář by byl zajímavej. A co takhle zastavit stříhání až do doby, než si svýho prince vybojujou zpět? Že bysme ho třeba někam schovali a ať si ho hledaj!“
Sandy vyprskl smíchy. „Ty nejseš tak blbej, jak vypadáš, Grizzly! To je finta... na to bych nepřišel! Poslechni, ale to by se dalo! To se udělá!“
„Jestli na to budeme mít.“
„To se zorganizuje. Máme spoustu lidí a budeme bojovat ve známým prostoru. Tady ve městě – co tomu říkáš?“
„Policajti se zblázněj. V mezinárodních lázních a za účasti všech těch cizinců?“
„Vydáme prohlášení, že je to pro jejich zábavu a zpestření pobytu. A pozveme jejich kluky, ať si zahrajou s náma!“
„Někdo tě dá zavřít, když se jim něco stane!“
„Nestane. Enkra má čarodějku, kdyby se někdo poškrábal a odřel. Ať si klidně všechny cizince ostříhá, aspoň bude mít zábavu.“
„Když na to přijde, můžem vybírat i vlezný...“
„Klidně, ty pracháči na to mají. Za svý peníze si užijou kopec srandy. Zařídím to. Hlavně sežeň ty svoje kamarády, všechny sem do města. Ať se tady děje, co chce!“
Enkra zatím táhl se svou armádou k městu. Do cesty se mu pletly malé oddíly, které ho měly zdržet a zmást, ale nedal se vylákat, aby se s nimi honil po kopcích, maximálně za nimi poslal nějaký svůj oddíl. Do Údolí ohně poslal pár zvědů, sám nařídil utábořit se kousek od města a odpočívat. Dosud nevěděl nic o tom, kde Sandy je a co podniká. A nevěřil klidu.
Zvědové se vrátili v noci. Hlásili, že je ve městě poměrný klid, nepočítá-li se randál z barů a řev ochlastů. Jeden z nich přinesl plakát, který se mu podařilo ukořistit:
|
Městský výbor Zelené Lilie spolu s Městskou radou a sdružením obchodníků a podnikatelů zve všechny naše vážené hosty na INDIÁNSKÉ VÁLKY, které budou uspořádány pro pobavení našich milých pacientů v následujících dnech po celém území města. V tyto dny předvedou naši mladí kamarádi své bojové umění v předstírané válce, v níž se ukáže jejich síla, hbitost i chytrost. Na závěr bude uspořádána přehlídka vítězů a slavnostní průvod městem na pahorek Vítězství, kde bude zapálen slavnostní oheň. Nenechte si ujít tuto nádhernou podívanou! Vstupné dobrovolné. |
„No dobře,“ komentoval to Enkra, „Chtějí zábavu, mají ji mít!“
Ráno, když vznešená společnost snídala, vřítili se jeho jezdci do města. Ječeli, vyli, švihali kolem sebe biči a stříleli z luků na cíle, které bylo možno poškodit, například reklamní desky a dřevěné vývěsní štíty domů. Když potkali někoho ze Sandyho kluků, chytili ho a po nezbytné rvačce odvlekli s sebou. Diváci, kteří měli dobrá místa na terasách a v jídelnách, se smáli, tleskali a povzbuzovali zápasníky.
Sandy to očekával. Jeho bojovníci, pečlivě schovaní v různých úkrytech, spočítali Enkrovy kluky a zjistili, že jsou včetně příchozích v přesile, což je potěšilo. Když Enkra z města vyjel, poslal za nimi oddíl, aby je provokoval; pak rychle zmizel.
Enkra se tentokrát do města vylákat nechal. Jeho jezdci dopadli Apače na hlavní třídě mezi velkou fontánou a hudebním pavilónem, před zraky všech diváků. A dali se do nich tak nadšeně, že na chvíli jejich řev a tupé údery naplnily celý prostor; samozřejmě ten oddíl hned přemohli, spoutali a chtěli odvést.
„Ne,“ rozhodl Enkra, „Ostříhat na místě!“
„Tady, uprostřed města? Obklíčí nás!“ varoval Jackie.
„Pochopitelně. Proto to taky udělali.“
„Dobře – jak chceš!“
Lidé sledovali hru z oken a teras, tleskali, smáli se a fandili. Zajatí kluci se vzpouzeli, ale nebylo jim to moc platné, Enkrovi bojovníci se ukecat nedali.
Potom přišel útok. Sandyho armáda rázem uzavřela všechny ulice, i ty nejnepatrnější, a začala tlačit Enkrovy jezdce do středu hlavní třídy. Rozvinul se boj ještě prudší než ten předtím, ale tentokrát byli biti minulí vítězové. To diváky pobavilo, každý rád fandí tomu, kdo byl jednou poražen a vzchopil se.
A potom, když to už vypadalo, že to Enkrovi kluci projedou, se Enkra zaklonil v sedle a zaječel tak příšerně, že lidem tuhla krev v žilách. Na to se jeho kluci dali s novými silami do boje, protože do města se hrnuly další posily, tentokrát do zad Apačům. Nastala řež, při níž se děly věci zcela neuvěřitelné. Jezdci na koních běžně projížděli skleněnými výklady do krámů, přeskakovali ploty do bočních ulic, někteří nechali koně osudu a přelézali po okapových rourách, dokonce přímo po zdech nádherně zdobených léčebných pavilónů. Rvačka trvala víc než dvě hodiny; nakonec se podařilo probít jen několika desítkám Apačů. Jenže byl mezi nimi i Sandy Cripp a především Grizzly, jehož síla a šikovnost umožnila prorazit i těm ostatním.
Když boj skončil, Enkra nařídil odvést zajatce a dovolil vítězům, aby se občerstvili, jak chtějí. Někteří se potápěli ve fontáně, jiní si radši dali zmrzlinu, limonádu či bramborovou placku. Enkra se osprchoval ve fontáně a dal si zmrzlinu. Tehdy k němu přišel nějaký novinář, který se tu rekreoval nebo zvětřil senzaci; Enkra málokdy odolal možnosti promluvit v televizi nebo aspoň v novinách.
„Jsem s výsledkem boje velice spokojen!“
„Pokud vím, náčelník Apačů Sandy uprchl a společně s ním mnoho bojovníků!“
„S tím jsem právě spokojen. Kdyby neutekli, neměli bychom už zítra s kým bojovat.“
„Za co bojuješ?“
„Bojuju, abych všechny ostatní porazil.“
„Ale každý boj musí mít přece nějaký ideový důvod!“
„Já myslím, že nemusí. Ne, já nemám žádný všeobecně prospěšný a správný důvod. Bojuji, protože chci bojovat a dokázat každému, že jsem lepší. Možná to není moc slušné ke kamarádům, ale já nechci být slušný. Naopak chci dokázat, že jsem dobytek.“
„To mám napsat do novin?“
„Ovšem, samozřejmě! Chci, aby ti, co doposud váhají, se přidali k našim nepřátelům a bojovali proti mně. Chci porazit všechny.“
„A co když se ti to nepodaří?“
„Podaří se to. Zatím jsem vždycky zvítězil.“
„Může přijít někdo lepší, než jsi ty!“
„Když přijde a bude lepší, potom bude poroučet on a já budu muset udělat, co mi poručí. To je zásada čestné hry. Ale zatím jsem vždycky vyhrál.“
„V hromadném boji i v boji muže proti muži?“
„Ano. Možná je někdo, kdo mne porazí; instruktoři karate a tak dál. Ale od posledního boje uplynul pomalu rok a možná bych to s nimi mohl zkusit!“
„Dodržuješ zásadu, že výsledek boje platí po dobu jednoho roku a je závazný pro obě strany?“
„Ano. Podle zvyklostí by-li někdo poražen v souboji, mohl další výzvu dát vítězi až po roce. Chci to dodržet.“
„To znamená, že ti, kteří byli poraženi, tě musejí rok poslouchat a plnit tvoji vůli?“
„Ano. Podle zákona by měli, bez ohledu na to, jestli je to, co jim nařizuji, správné či nikoliv.“
„V zemi se hodně mluví o tom tvém stříhání. Jak je to možné, že ty, který jsi byl vždycky zuřivým odpůrcem jakéhokoliv zohavování nepřítele, ses nyní k této praxi sám přiklonil?“
„To je snad jasné: Jako diktátor si můžu dovolit změnit svůj názor a porušit všechno, co jsem předtím zakazoval. Nebo myslíš, že to tak není?“
„Ale mluví se taky o tom, že to není jen tvoje diktátorská zvůle, že to má určitý účel. Například se hovoří o profesoru Wallisovi a jeho vyučovacím stroji.“
„To je přehánění. Je to sice pravda, ale došlo k tomu v rámci shody okolností. Ne, nařídil jsem jako uzurpátor a krutovládce zohavit celý svůj národ, bez účelného důvodu. A mohu dokázat, že Wallisův stroj je zatím ve stádiu pokusů. Zajedu se na něj podívat, až skončím tohle; pak se uvidí, co bude dál.“
„Proč se snažíš dělat horším, než jsi?“
„Nedělám to. Naopak lidé mi stále připisují lepší charakter a ušlechtilejší pohnutky, než skutečně mám. Chci dát všem najevo, že jsem zlý a ovládaný nejhoršími pudy; nikdo by mi neměl přikládat žádné dobré vlastnosti.“
„No dobře, to je konečně tvoje věc. Co hodláš dál podnikat?“
„Nejdřív ze všeho porazíme tuhle bandu Apačů. Potom budeme pokračovat. A dojdeme až k severnímu moři, kde zničíme poslední zbytky nepřátel.“
„Hodláš napadnout všechny? I Santanuevovce?“
„Na ty se přímo těším. Princezně Asthře jsem slíbil, že ji ostříhám osobně. Doufám, že se vztekne!“
„Myslel jsem, že jste přátelé!“
„Jsem přítel každého svého poddaného. To neznamená, že se s ním nemůžu střetnout v boji. Ostatně, na tyhle prázdniny moji kamarádi nezapomenou!“
„Už jsem slyšel názor, že jsou to nejlepší prázdniny, jaké kdy byly. A taky, že jsou poslední...“
Enkra zaváhal. Až doposud odpovídal lehkomyslně, bez hlubšího přemýšlení, teď se doopravdy zamyslel.
„Možná.“ řekl.
A potom se otočil a rychle odešel. Bylo mnoho míst, kde ho bylo zapotřebí.
30.05.2021 11:44