Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Z Údolí ohně do Sun City není daleko; jezdí tam městský autobus, Sun City nemá tramvaje jako daleko menší Tigerstown. Takže Enkra, který se usídlil v lázních, nechal starost o armádu a vše ostatní svým náčelníkům a odjel s Jackem, Kurtem a Sonnym do Wallisovy laboratoře.

Doktor Wallis byl poctěn na nejvyšší míru. Slyšel už samozřejmě o tom, co se děje, ale Enkru ostříhaného ještě neviděl. Ovládl se a tvářil se vážně.

„Přišel jsem se přesvědčit, jak to jde!“ oznámil mu Enkra tónem svrchovaného pána a vládce.

„Můžeš se podívat. Dali jsme už do provozu prototyp a zatím jede perfektně!“

Enkra si dal předvést stroj. Zjistil především, že to už není konstrukce zaplňující celý sál, ale jediná, celkem vzhledná skříň s různými číselníky a displeji. Jen ta deska, na které ležel objekt pokusu, byla stejná.

„Teď právě se naši technici pokoušejí sestavit zařízení, které by kontakty sdružilo na pevnou plochu. Něco jako přílbu, kterou si každý nasadí na hlavu a ona k ní přilne. Je to poněkud složité vzhledem k tomu, že každý má odlišný tvar hlavy. Ovšem rozložení citlivých bodů je téměř identické, takže jakmile vyřešíme problém přitisknutí kontaktů k lebce, bude to jasné...“

„Chtěl bych ten stroj vyzkoušet!“ řekl Enkra.

„Jistě. To se dalo čekat...“

Wallis přejel Enkrovi po hlavě konečky prstů. Byl spokojen, Enkra se před jízdou koupal v Ohni. „Prosím, lehni si.“

Enkra ulehl, vypil posilující nápoj a zavřel oči. Wallis mu osobně připojil na hlavu kontakty, potom ho zasunul do stroje a zapnul program. Jednalo se o úvodní praktický výklad systému vyučovacího stroje a jeho ovládání, kterým procházel každý, kdo se chtěl zapojit do práce střediska. Trvalo to jen deset minut, ale když se Enkra probudil, věděl o práci Wallisova stroje tolik jako ti, kdo program zpracovávali.

„Výborně! Myslím, že není žádných překážek při začlenění do praxe... Mohli bychom začít vyrábět Wallisy sériově!“

„Zatím nemáme vhodné součástky. To, co se přivezlo z Japonska, se téměř do posledního mikročipu použilo.“

„Já vím. Ale příkazy pro zajištění výroby jsem už vydal. Až budeme v Iron-city, přesvědčíme se, jak jsou plněny.“

Zatímco se výuce podroboval Kurt, Enkra s Jackem se potloukali po jednotlivých místnostech střediska a zajímali se o práci, kterou tu prováděli laboranti. Většinou se jednalo o zpracovávání nejrůznějších programů, jazykových i exaktních věd. Enkra se v tom už vyznal, Jackie zatím ne, ale vzhledem k univerzálnímu vzdělání měl předpoklady porozumět.

Při té příležitosti si všimli dívky, která tam pilně klapala na stroji dost nesrozumitelné texty.

„No ne! Tebe znám, ty jsi přece Laila! Roger tě sem poslal?“

„Roger mě tu v podstatě uložil, abych mu nepřekážela v rozletu. Ale já jsem tu ráda, moc mě to baví. Je to fajn práce...“

„Stejně nevím, co to děláš!“

„Sepisuju si podklady pro program nářečí Faísů. To je jeden takový arabský kmen, pocházela z něho moje chůva. Když jsem byla malá, něco mě naučila a něco jsem objevila v knížkách. Klasickou arabštinu jsem už zpracovala, můžeš se přesvědčit...“

„Nikdy jsem neslyšel o nářečí Faísů. Až to doděláš, mohl bych to zkusit. Zřejmě se na něj nevztahuje univerzálka, nikdo z těch lidí tam nebyl...“

„Řekla bych, že jich zůstalo tak tři stovky. Pasou kozy někde v horách u El Khureiby a sem tam někdo se dostane jako sluha i do paláce v Rijádu. Jenomže se nic neví o tom, že není Arab.“

„Dobře. Až to zpracuješ, budu se zajímat. Když se ti vede dobře, jsem rád. Myslel jsem, že se budeš snažit spíš vrátit někam ke dvoru...“

„Nesmysl! Co u dvora? Samé intriky a závist; toho mám až po krk. Tady je to výborný, každej má svou práci a tu si dělá. A když je někdo druhý v tísni, ochotně mu pomůže...“

Enkra se s ní rozloučil a šel. Ve dveřích se potkal s velice hezkým mládencem s bílými zuby, který se na něj upřeně zadíval, jako by se divil jeho přítomnosti.

„Ahoj, Lucku!“ zasmála se Laila, „Ale přišels moc brzy, ještě s tím nejsem hotová...“

„Já taky nechci, abys toho nechala. Jen jsem přišel připomenout, že večer jdeme do toho kina. Sehnal jsem lístky, ale motorku ne, musíme autobusem.“

„Chm... Enkro, počkej chvíli!“ křikla Laila a Enkra se poslušně vrátil zpátky.

„Poslyš, ty bys to mohl zařídit. Nemáme tady žádné dopravní prostředky. Měl bys nařídit, aby nám něco přidělili!“

„Jaké dopravní to... myslíš?“

„No... zatím to děláme tak, že si všechno necháme vozit. Tady Luck je například šofér od jednoho náklaďáku. Ale potřebovali bysme vlastní, abysme nebyli odkázaní na cizí firmy!“

Enkra se vrátil a chvíli uvažoval. „Co potřebujete?“

„Nejspíš jeden těžký náklaďák na převážení. Potom dvě nebo tři menší dodávky. Naše věci nejsou těžké a veliké, ale důležitá je operativnost. Aby byly pořád v pohotovosti...“

„Hm... no dobře. Kdo se o ně bude starat?“

„...bych řekla, že tuhle Luck se v tom vyzná...“

„No... a ty seš kdo?“

„Luck Grevy.“ Mladík podal Enkrovi ruku a vycenil ty své bílé zuby. Enkra viděl, že je velice hezký a domyslel si, proč se o něj Laila tolik stará.

„Dobře.“ Enkra vzal list papíru a napsal příkaz pro Lucka Grevyho, aby zajistil dvě dodávky a sedmitunový kamión. Účet proplatí státní správa z fondu na vědecký rozvoj, což Enkra podepsal. Luck ten papír přijal a spokojeně se usmál.

„Kdybys ještě něco potřeboval, obrať se na mě!“ řekl Enkra na rozloučenou a šel. A když se potkal s Jackem, řekl mu:

„Tak se Roger elegantně zbavil jedný svý holky. Dal ji sem do střediska. A ona si tu našla takovýho sympaťáka... udělal jsem ho vedoucím dopravy.“

Jackie to nekomentoval. Jenom si uvědomil, jak se Rogerovi všechno perfektně daří.

Poražený, leč zdaleka ne zničený Sandy Cripp se se zbytkem své armády stáhl do Údolí ticha, kde už čekali jeho zajatci. Jejich změna barvy na modrozelenou ho nadchla a přiměla k záchvatu smíchu; chvíli uvažoval, že by takto vybarvil celý svůj kmen, potom to ponechal na pozdější dobu. Raději vypravil všechny, kdo byli schopni něco vyřídit, do okolí pro pomoc. Pořád tu ještě nebyli všichni kamarádi, o kterých věděl; Sandy soudil, že kdyby se skutečně všichni sešli, mohlo by se mu podařit zvítězit.

Leslie Therlowe tu byl také. Od chvíle, kdy změnil barvu, si ho celkem nikdo nevšímal. Nemohl utéci; taky neměl kam. A při téhle barvě by si ho povšiml každý z Apačů, který by ho potkal a ihned vrátil zpátky do tábora. Leslie měl klid, možnost přemýšlet a podnikavou povahu. Ještě ho pořádně neznali.

V Arminu se hraje mezi smečkami taková hezká hra: na honičku. Kdo ji chce hrát, musí být nejlepší a musí to dokázat dřív, než má právo vyzvat ostatní. Koná se tak, že dotyčný vyrazí s určitým náskokem do terénu a zbytek smečky ho honí, společně či individuálně, jak kdo chce. Uprchlík zvítězí, když v určeném čase nebo i neomezeně dorazí na předem stanovené místo. Jinak ve všech případech prohrává. Může být zadržen jakkoliv, o tom pravidla nic neříkají. A je to jediná možnost, jak může jedinec porazit celou smečku; proto se každý bojovník těší, že si to jednou zkusí.

Leslie se těšil taky a chtěl to hrát se svými kamarády, ale zatím se to nikdy nehodilo. Teď přemýšlel, zda by se to povedlo s Apači; výhodou bylo, že ho neznali a těžko odlišovali od ostatních zajatců. Kdyby se povedlo nepozorovaně vyplížit...

Tapi se svým nádherným koněm byl pryč, dostal za úkol navštívit jednu spřátelenou smečku a přimět ji pomoci Apačům. Ale byli tu jiní, a taky měli skvělá zvířata; Apačové si na koně potrpí. Leslie si vyhlédl asi čtyřletého hřebečka, vraníka s bílými punčoškami; patřil jednomu ze starších bojovníků, protivnému klackovi s vějířem per v účesu a nafoukaným vystupováním. Ten kluk se moc rád zúčastňoval porad náčelníků a dost se tam rozkecával, takže když se svolala porada, mohl si Leslie být jistý, že se nevrátí.

Leslie si opatřil trochu černé barvy. To nebyl problém, Apačové se pořád pomalovávali a barev bylo víc než potřeba. Pak se několikrát ochomejtl kolem koně a dával pozor, zda na něj nebude útočit. Někteří koně k tomu byli cvičeni, ale tento byl naštěstí povahy družné. Leslie ho pohladil po nozdrách a hřebec spokojeně frkal; dalo se počítat s úspěchem.

Když se do tábora dostavila velká skupina jezdců s rudými péry ve vlasech (skalpových kadeřích, zbytek hlavy měli taky natřený na rudo), svolal Sandy obzvlášť slavnostní poradu. O to větší, že to byli příslušníci strany Červených a bylo zapotřebí je ukecat, aby se podřídili Sandymu a nedělali moc velké zmatky. V podstatě to byli pitomci, ale bylo jich hodně.

Leslie chvíli čekal a když se ujistil, že majitel jeho koně je tam taky, přemístil se nenápadně ke koni. Černou barvou mu rychle natřel ty svítivě bílé a velice nápadné punčošky; hřebec si to nechal líbit, zvykl si na divné nápady svých pánů. Pak ho Leslie klidně vzal za ohlávku a vedl k vodě napojit; zajatci se starali o koně, to nebylo nic divného. Když se hřebec napil, zavedl ho Sandy opatrně na okraj lesa a loudal se tam s ním tak daleko, aby ho nebylo slyšet; pak teprve nasedl.

Nespěchal. Někde na okraji údolí byly hlídky, těm se musel šikovně vyhnout. Věděl o nich, ale přesné místo samozřejmě nemohl znát; teď záleželo na tom, kdo koho dřív uslyší, takže napínal uši a dával pozor i na to, co dělá jeho kůň. Ten slyšel líp než Leslie a možná byl zvyklý to hlásit svému pánovi, i když soustava signálů mohla být odlišná. Každá smečka má vlastní zvyklosti a mnozí z předních bojovníků také. Leslie tedy projížděl svahem vzhůru a sledoval vše kolem sebe, dokud se nedostal na hřeben – pak sjížděl zase dolů, pořád tak pomalu a klidně.

Podařilo se. Hlídku tvořili tři mladší kluci, jako obvykle, a těm se nikdy nedařilo držet disciplínu. Místo co by se schovali a mlčeli, povídali si mezi sebou, sice jen šeptem, ale přesto slyšitelně. Leslie je přece jenom zaslechl; obešel je širokým obloukem a dával pozor, aby ani on, ani kůň nezpůsobili hluk. Až když se od nich vzdálil tak, že je už slyšet nemohl, teprve nasedl a pobídl koně k rychlosti.

Teď musel co nejvíc spěchat; než si všimnou, že se někdo ze zajatců ztratil. Sice neměli přesný přehled, spíš se mohli zajímat o toho koně. Hlídky si nebudou nic pamatovat, to je v pořádku; ale všichni Apačové jsou skvělí stopaři a hon na člověka je pro ně jedna z nejoblíbenějších zábav. Takže kupředu; sice je možné, že někde před ním je ještě jedna hlídka, ale to už je riziko. A možná není, nikdo alespoň nic takového neříkal. Leslie si od začátku dával pozor, co se mezi Apači povídá.

Věděl, kam jet. Dneska ráno si povídali dva kluci z Kingtownu, pomocný oddíl Apačů, že Enkra nechal své vojsko v Údolí ohně a sám odjel do Sun City. Prý až se vrátí, bude se útočit; což znamená, že Leslie ho najde tam, kde to docela dobře zná. Orientační smysl mu nechybí, v tom se cvičil od mládí; takže to vzal na severovýchod a věděl, že musí narazit na cestu.

Když už jel tři hodiny, věděl, že se to podařilo; i kdyby ho začali honit, nenajdou ho tak rychle, aby jim nestihl utéci. Spokojen sám se sebou přestal dávat vypjatě pozor, spíš se snažil odpočinout si; je možné, že bude mít ještě nějaké další potíže.

Tak si teprve v poslední chvíli všiml jezdce, který se objevil proti němu na sotva postřehnutelné lesní stezce. Nebyl to Apač, neboť měl skalpovou kadeř, ale patřil určitě k nepřátelům, protože měl na rameni vytetovanou zelenou lilii. Byl o hlavu větší a měl zbraně. A potěšeně se zašklebil.

„A hele!“ řekl.

Leslie neřekl nic. Ten druhý vytáhl aspoň nůž.

„Tak pojedem zpátky! Řekl bych, že jsi z Údolí.“

„Jsem. Ale zpátky nepojedem. Dokonce ani ty ne!“

Druhý kluk se spokojeně zasmál. „Chceš se rvát?“

„Zkusit to můžem.“

„Máš nějakou zbraň?“

„Rukama. Nebo se bojíš?“

Nepřítel zastrčil nůž. Kopl koně patami a vyrazil proti němu, aby měl nějakou výhodu, ale Leslie mu uklouzl; chvíli se honili, až ten druhý skočil na Leslieho a strhl ho na zem.

A to neměl dělat; Leslie měl svoje kursy z Lilie a tam tuhle hru mnohokrát probírali. Takže se mu podařilo dost rychle dostat toho kluka pod sebe a nakonec taky přemoci. Klečel mu na ramenou a držel ho pod krkem. „Tak co? Kdo kam pojede?“

„Vyhráls to...“ zavrčel poražený vztekle, „Umíš se rvát, i když jseš ještě smrkáč...“

Leslie mu sebral z opasku jeho nůž. „Máme svý zvyklosti. Jedna z nich je taky ta, že stříháme zajatce. Takže drž!“ vysvětlil.

„Jste pěkný srabi!“ vrčel nepřítel, ale nepohnul se; Leslie mu co nejšikovněji odpižlal hustý pramen vlasů i s jeho péry.

„Tak už mě pusť!“ řekl kluk sklesle.

„A to zas ne! Musím tě svázat. Kecal bys, a to nechci. A taky bys moc brzo přišel k nim!“

Zajatec se pokusil bránit, ale Leslie ho znovu přemohl a tentokrát vzal rukojetí nože přes hlavu. Pak sundal s jeho koně postroj a řemeny ho spoutal; do úst mu nacpal hrst hlíny a utáhl řemenem.

To všechno, i když to bylo velice nepříjemné, vydržel ten kluk celkem bez protestů; ale když si Leslie ještě vzal jeho koně, aby měl zásobního, to už sebou cloumal a vztekle koulel očima. Leslie si toho nevšímal; vyrazil co nejrychleji a jel jako ďábel.

Tak dvě hodiny se nedělo nic; jenom to, že se značně přiblížil k pahorkatině, kterou táhli od Sun City k Údolí ohně. Poznával to podle porostu, který se měnil na suchomilný; brzo vyjede na otevřenou pláň, tam bude záležet jen na rychlosti koní.

Když dospěl v úvahách až k tomu, uvědomil si, že koně nějak zneklidněli. Zvláště vraník otáčel uši dozadu; Leslie nemusel moc uvažovat, aby pochopil, že jsou za ním a nejspíš ho pronásledují. Pobídl koně a bez váhání se hnal do pahorkatiny.

Projel okrajem lesa a dostal se na otevřenou step; vlnila se a občas nastražila zrádné pukliny mezi pahorky, ale v podstatě se táhla rovně až k řece, u které se bil s Tapim a padl do zajetí. Leslie byl spokojený; pobídl koně (teď jel na hnědákovi toho osamělého jezdce) a drže druhého koně za otěže, rozjel se přímo přes pláň.

Chvíli nato zaslechl v dálce vzteklé výkřiky; ohlédl se za jízdy a viděl skupinu asi dvaceti jezdců, která právě vyjížděla z džungle. Byli dost daleko a nenaháněli mu příliš strachu, takže se jen zasmál a jel, co to dalo. Občas se ohlížel; pokud mohl posoudit, srovnali se do dlouhé řady a jeli cvalem. Tempo zůstávalo rychlé, vzdálenost se nezkracovala ani neprodlužovala.

Leslie odhadoval, že do Sun City má tak tři až čtyři hodiny této rychlé jízdy. Uvažoval, jak si rozdělit síly, ani ne tak svoje, jako svých koní. Hnědák byl zřetelně slabší a rychlý běh ho víc vyčerpával, takže se rozhodl ujet co největší vzdálenost na něm a potom ho nechat osudu. Vraník byl naopak celkem svěží a měl zřejmě chuť do další honičky. Bude ho zapotřebí na finále nebo na nenadálá překvapení.

Tak jeli; bylo vedro a řeka, na kterou občas z vyšších pahorků viděl, lákala k osvěžení, ale to si nemohl dovolit, to by byl konec. Oni to možná udělat mohli, bylo jich dost a mohli se pravidelně střídat. Stejně, když se Leslie ohlédl, zjistil, že je může spočítat; předtím počet jen odhadoval. Pokusil se o to; zdálo se mu, že jich je osmnáct, alespoň těch, kteří vydrželi tempo a pozvolna se k němu přibližovali. Někteří možná odpadli a jsou vzadu. Každý z nich měl jen jednoho koně; zato měli jistě všelijaké zbraně a nástroje, kdežto Leslie vůbec nic, ani oblečení, ani nůž. Mohl sice vzít zbraně přemoženému soupeři, ale v tu chvíli to nepovažoval za potřebné.

Hnědák zřetelně ztrácel rychlost a Leslie to věděl. Když se ohlédl, mohl už rozeznat barvy, kterými byli pronásledovatelé pomalováni, dokonce i péra v účesu. To začínalo být nebezpečné; Leslie vybral vhodné místo na rovince, přitáhl si vraníka blíž k sobě a připravil se na přesednutí. Ve vhodnou chvíli vyskočil na kolena, odrazil se a přeskočil na vraníkův hřbet; ten na to byl zvyklý, nepolekal se ani nesnížil rychlost. Leslie se lépe usadil, pak pustil otěže hnědáka. Ten ihned zvolnil a zakrátko zůstal pozadu; běžel už jenom tak, aby neztratil kontakt s druhým koněm. Za chvíli ho to omrzí a on zůstane pronásledovatelům. Už nebylo třeba ho zdržovat.

A teď vpřed! Ti vzadu poznali, co se stalo; křičeli, pískali na prsty a všelijak mu naháněli strach. Leslie by byl zakřičel taky, ale ústa měl vyprahlá od té divoké jízdy; kromě toho zatím neměl důvod k jásotu. Město ještě neviděl, dokonce ani předměstí; to bylo na pováženou, neboť to znamenalo, že se možná spletl při odhadu vzdálenosti. Konečně, step bylo dost stejná a Leslie se v ní v tomhle kraji nevyznal.

Tak jel a jel; občas se ohlížel, ale vzdálenost se neměnila. Hnědák dávno zůstal vzadu; vraník zatím šel perfektně. Bylo to skvostné zvíře a Leslie by si ho docela rád nechal, ale původní majitel s tím asi nebude srozuměn. Kdyby se tak dalo o něj bojovat, nebo si něco zahrát! Jenže to půjde jedině, pokud ho nechytí. Jinak přijde o koně, bude bit a mučen a kdoví co ještě si na něj Apači vymyslí. Ovšem to Leslie věděl od začátku, s tím vědomím do toho šel.

Dřív než kluci spatřil na obzoru proti sobě obláček prachu. Taky za pronásledovateli se táhl podobný; bylo jasné, že jsou to nějací jezdci. Ale nemuseli být na koních, mohl to být oblak od džípu či náklaďáku, řidič nemusel mít nic společného s klukovskou válkou. To vše Lesliemu prolétlo hlavou; mohli to být kamarádi, taky nepřátelé, mohlo to být cokoliv. Teď teprve to začínalo být napínavé. A on měl napínavé hry rád.

Jak se tam blížil, zjišťoval, že se stalo přesně to, co se stát nemělo; na hlavách těch naproti, když je na okamžik spatřil, uviděl péra. Z kamarádů to nikdo být nemohl, těm by neměla péra v čem držet. Musejí to tedy být nepřátelé. Byl mezi dvěma smečkami a ani proti jedné neměl šanci.

Na druhou stranu – za řeku! To bylo to první, co ho napadlo, v podstatě jediná možnost. Co bude tam, mu nebylo jasné, věděl sice, že je tam kus stepi a pak nějaká pole, ale jak to tam vypadá, o tom měl matnou představu z televize. Ale nezaváhal; buď riskovat, nebo to vzdát a nechat se chytit. A vzdát to by byla taková ostuda, že by to nepřežil.

Vjel do řeky, která byla v těch místech dost široká, ale mělká a pomalá. Neodolal a na chvíli se položil do vody i s koněm; napít se nemohl, voda byla kalná, ale osvěžilo to oba a když se zvedli a vyrazili dál, bylo to opět veselé a bezstarostné. Leslie držel koně pokud možno v zákrytu stromů a křovisek u řeky; při dobré náhodě se mu může podařit proniknout dřív, než se ty dvě smečky domluví. Není vyloučeno, že spolu nejsou moc přátelské a bude to trvat déle. Tím líp.

Jel co nejrychleji; došlo mu, že když se bude nějak loudat a schovávat, bude to o to horší, protože ty nové nepřátele musí minout a čím dřív se tak stane, tím lépe. Občas, když se dalo pozorovat, zjišťoval, kde jsou a jak daleko; kdyby chtěli za ním, museli by přes řeku a toho by si všiml.

Minuli ho a pospíchali naproti jeho pronásledovatelům. Leslie už myslel, že je mimo nebezpečí, když se čtyři oddělili a zamířili k řece. Nevěděl, co chtějí, nejspíš je překvapila jeho zvláštní barva. Kdyby ho považovali za nepřítele, asi by za ním jeli všichni. Chvíli uvažoval, jestli se s nimi nemá dát do boje, ale raději to zamítl. Byli to velcí kluci a i kdyby je zázrakem přemohl, příliš by se tím zdržel.

Raději prchal, pořád tím břehovým porostem. Ti kluci přebrodili a jeli teď za ním; něco hulákali, ale nebylo jim rozumět. Leslie se hnal, jeho kůň přeskakoval keře a spadlé stromy, tu a tam musel i do vody, ale to nebylo tak zlé. I když, jak pro koho; jeden z nepřátelských koní v bahně uklouzl a padl i s jezdcem a než se oba zvedli, přední tři jim dost ujeli.

Jednu chvíli, když Leslie vyjížděl na vyvýšené místo, zaslechl zvuk, jaký sem nepatřil; zapřemýšlel co to je, ale poznal jen, že nějaký stroj. Snažil se vyjet ještě výš, aby to zjistil a pak si vzpomněl: kombajn. Někde nedaleko odtud se sklízí obilí; je tedy nedaleko města Sun City. Uvažoval; je-li tu kombajn, musejí být auta, která odvážejí zrní do sýpky. Směr těch aut mu může hodně napovědět, kudy do města. A vůbec, je to veselejší.

Ohlédl se a radost ho přešla. Za ním sice jeli pořád jen ti tři kluci, ale pár desítek metrů za nimi se hnala smečka, vlastně obě smečky, neboť ta druhá se přidala k prvním pronásledovatelům. Hnali koně bez lítosti, stejně už přišli na to, že jsou blízko města a hrozí jim Leslieho vítězství.

A pak uviděl taky ten kombajn. Vlastně byly dva, sklízely rozsáhlé pole velkostatku, patřícího městskému konsorciu majitelů půdy. Od kombajnů odjížděly náklaďáky s nákladem zlatého obilí; a v dálce se na obzoru rýsovaly krajní výškové domy města.

Leslie posoudil svoje šance. A pochopil, že se nemůže stát, aby jeho kůň vydržel až tam, do města. Bylo to na něj příliš daleko a Leslie ho nechtěl uštvat. Rozhodl se okamžitě zamířit k cestě; odhadoval, že v tutéž dobu tam najede i náklaďák s obilím, právě ho plnili u jednoho kombajnu a chystal se vyjíždět.

Nepřátelé si sice všimli jeho manévru, ale smysl zatím nechápali; nejspíš si mysleli, že se chce ztratit mezi náklaďáky, což byl nápad dost nesmyslný. Leslie měl jiný nápad; jel po cestě a ohlížel se, co dělá náklaďák. Vyjel, až po okraj naplněný obilím; jeho šofér si sice povšiml klukovské honičky na silnici, ale takových věcí si nevšímal, stávaly se často a nebyly pro něj důležité. Jenom dával pozor, aby někoho nepřejel, zvlášť ne toho vpředu, který měl z pochopitelných důvodů nejvíc naspěch. Raději při předjíždění pilně houkal na fanfárový klakson.

Leslie uhnul na kraj a zamával na něho, že si ho všiml; vzápětí vyskočil nohama na koňský hřbet a postavil se. Jak ho automobil opatrně předjížděl, Leslie se odrazil a skočil. Byl to skok odvážný a dost krkolomný, ale podařilo se mu zachytit se sajtny automobilu a převalit se do obilí. Na kluky, kteří byli jenom o malý kousek za ním, udělal ještě dlouhý nos.

Přišel o koně; co se dá dělat, stejně nebyl jeho. Kluci vědí, komu patří, jistě ho vrátí. Ještě je otázka, co bude s Leslieho koněm v táboře, ale na to taky dojde, až bude po válce. Teď je nejdůležitější dostat se včas do města.

Šofér si samozřejmě všiml, co se stalo. Byl překvapen stejně jako kluci, tohle mu ještě nikdo neudělal. Ale nezradil a jel až do města; teprve u sýpek zastavil za řadou dalších naložených aut a kývl okýnkem na Leslieho.

„Copak to má bejt, mladej? Vypadá to, jako kdyby sis koledoval o rozbití držky!“

„Zlobíš se tak moc?“ ptal se Leslie, slézaje.

„To ani ne, ale víš, co by z tebe zbylo, kdyby se ti to nepovedlo? Mastnej flek na silnici!“

„Musel jsem! Jinak mě chytili!“

„No a co? Vostříhanej seš stejně a ještě navíc ses přebarvil na nějakou divnou barvu! Jseš asi pěkný číslo, co?“

„Říkají to o mně...“

„Hm... náš mladej je taky někde v džungli. Co tam dělá, mi neráčil říct, ale nejspíš bojuje proti svýmu princovi.“

„Třeba jsme stáli proti sobě! Já bojuju za impérium... jsem Leslie Therlowe.“

„Jeden Therlowe je komthur Černý Lilie.“

„Jo, to je můj bráška Jackie.“

„No jo. Tím se to vysvětluje. Tak mazej, a nepřeraz se někde! Bylo by to na mně...“

Leslie samozřejmě na nic nečekal. Rozběhl se do města a hned prvního kluka se zeptal, co ví o Enkrovi. Enkra ve městě byl, přímo ve Wallisově středisku; takže bylo otázkou chvilky, než tam doběhl a našel kamarády. A tak stál před nimi, nejenom před Enkrou, ale taky bráchou Jackem, kterého se bál o trošku víc.

Ale Jackie se tvářil velice spokojeně: „No, povedlo se ti toho dost! Že tě chytili, vím už od zajatců, ale takovejhle útěk, to tě nejspíš proslaví. Od teďka bude moc lidí, který s tebou budou chtít bojovat jenom proto, aby ti rozbili hubu!“

„Tys takovejch znal taky dost a jseš ještě pořád jakž takž celej!“ ocenil Leslie, „Ale hlavně o nich všechno vím! A můžu vás tam zavést... přepadnem je a...“

„Myslíš, že se můžou bránit v tom údolí?“

„Jinde už to nepůjde. Ve městě už jsou naši.“

„Dobře. Vrátíme se do Údolí ohně a zaútočíme.“

„Ještě počkejte tak dva dni! Poslali si pro posily a do dvou dnů se sejdou všichni. Bude to tam veliký...“

„Dobře. Počkat můžem. Zatím bys mohl zkusit, jak funguje Wallis – zajímá tě to?“

„Jasně! Kluci se mě na to už ptali, ale nic jsem nevěděl, tak jsem jim nemohl nic říct.“

„Který kluci? Od Sandyho?“

„Jasně. I jejich čaroděj Fernando. Ale toho jste prej zajali!“

„Je tady, za chvilku s ním můžeš mluvit.“

Kurt vyprávěl Lesliemu o boji mezi Fernandem a Jackem. Od té chvíle, kdy ho Jackie porazil, se Fernando těšil jeho přátelství a protekci, takže dostal povolení zúčastnit se práce na programech pro Wallis. Jde mu to perfektně, je přece čaroděj.

Fernando přišel, ale Leslieho nepoznal. Taky nebylo divu, při té modrozelené barvě. Když mu připomněl co a jak, moc se smál.

„Měl jsi pravdu, je to bezva! Zkoušeli jsme to na některých kamarádech, dokonce i cizincích. Teď aspoň všichni umějí dokonale arminsky. A taky spoustu cizích jazyků, který už jsou zpracovaný. Budu do toho asi dělat, baví mě to...“

„A do boje už nepůjdeš?“

Fernando se ohlédl na Jacka. „Docela rád, jenže s někým jiným. S Jackem to zkusím za rok, ale pak ať se těší!“

„Jen abys nebyl bit ještě víc! Jackie bude za rok taky lepší!“

„Tak aspoň seřežu tebe; ty mi nedáš tak moc práce!“

Leslie se dobře bavil; pobíhal po středisku a každému se vytahoval svojí novou barvou a svými hrdinskými činy. Starší kluci se tolik nezajímali, ale byla tu i spousta mladých, kteří mu upřímně záviděli.

V Údolí ohně se zatím děly věci podivné. Když odtamtud odejel Enkra, dost se uvolnila morálka, namísto náčelníků se akce ujala mládež starší, většinou studenti a jejich dívky. Využili toho, že se smí stříhat a oholili každého, kdo se jim dostal pod ruku; potom to šli oslavit, zpili se do bezvědomí a v opilosti vyváděli výtržnosti, které se dle jejich názoru blížily orgiím za časů císařství. Zábavností svých her přilákali většinu hostí z ciziny, kteří rádi podléhali podobným svodům; ale bohužel taky hodně děvčat ze smeček i ze zajatců.

Frenn, který podobným hrám tolik nakloněn nebyl, zaváhal a pak usoudil, že příčinou uvolnění morálky je pobyt ve městě proslulém svou hříšností. Proto se rozhodl změnit tábořiště, opustil Údolí ohně a rozbil tábor na pláni před městem. Morálku sice zachránil, ale jeho manévr neušel vyzvědačům Sandy Crippa.

V ranních hodinách, když většina obyvatelstva Údolí ohně vyspávala po nočním řádění, přepadli Apačové město a jediným útokem je dobyli. Pokud tam byly Frennovy hlídky, padly do zajatí. Na tábor se Sandy zaútočit neodvážil, ostatně nebylo by to k ničemu dobré. Ale vlády ve městě se ujal okamžitě a počínal si velice nelítostně.

Nařídil pochytat všechny, kdo se zúčastnili orgií, a rozdělit je. Cizince a osoby, nad nimiž neměl žádnou pravomoc, nechal pouze zavřít do jednoho opuštěného pavilónu; kdo se bránil, dostal sice přes hubu, ale jen mírně. Zbylé rozdělil podle věku, do patnácti a nad patnáct; studenty a mládež starší patnácti let, co nepatřili k jeho smečce ani v minulosti, dal rovněž zavřít s tím, že o nich rozhodne soud, ale všechny mladší, pokud se opili nebo dopustili orgií, dal veřejně bičovat u pranýře na náměstí.

Když se to vyhlásilo, považovali to všichni za další zábavný příspěvek k obveselení; ale když začaly špičky bičů dopadat na jemnou kůži několika prvních děvčátek, připadalo to zvláště cizincům přece jen poněkud kruté. Takže přišel dokonce sám pan starosta se se Sandym dohodnout.

Byl to starší, velice slušný pán, který se téměř naučil jednat jako gentleman. Daleko byly časy, kdy v Údolí ohně vládla Mafie; ten pán byl slušně oblečený, usmíval se a choval se jako vlídný strýček k nezbednému synovci.

„Já jsem si samozřejmě vědom, že nemám právo zasahovat do tvých rozhodnutí... ale přece jen jsem odpovědný za všechno, co se ve městě děje, především za pořádek a klid...“

„Skutečně – nemáš právo zasahovat do mých rozhodnutí!“

„Já vím, taky jsem to řekl. Ale to, co se děje ve městě, je jiná věc! Mohl bys mi vysvětlit, proč se chováš k těm dětem tak nesmiřitelně a krutě?“

„Jsou to moji lidé. Jak se k nim chovám, to je věc moje a věc smečky!“

„Ale děje se to před zraky cizinců, kteří se v našem městě léčí! Snad by bylo možné alespoň dívky ušetřit...“

„Dívky, o které ti jde, potupily smečku. Podlehly své slabosti, daly se opít a souložily s cizinci pro jejich zábavu. Bylo rozhodnuto, aby svoji vinu smyly krví. Ostatně, chlapci budou potrestáni rovněž a mnohem víc!“

„Pokud ale vím, tato provinění neobstojí před zákony, kterými se země řídila za císařství a které mládež uznává ještě teď...“

„Nezajímají mě cizí zákony. Zajímá mě jenom můj zákon; ten mluví jasně. Kdo podlehne své slabosti, musí být potrestán. Je to pro jeho dobro; až neřest opět zaútočí, budou už obrněni strachem před dalším trestem a nepodlehnou.“

„Ty nesouhlasíš s orgiemi?“

„Ne. A už vůbec ne pro zábavu všelijakým pochybných hostům, co jste si sem natahali. My tady nejsme pro kašpary...“

„Ovšem... ale svět je bohužel zkažený a zlý! Je smutné, když mladé dívky podlehnou slabosti těla a spí s chlapci; ale což je třeba je za to trestat bičem? A až do krve?“

„Je rozdíl v úmyslech, k tomu přihlížím. Mám sestru; je jí o trochu víc než třináct let. Když za mnou přišla a řekla, že se jí zalíbil jeden kamarád, bojovník, kterého znám, vážím si ho a vím o něm jenom dobré, schválil jsem její úmysl a sám vložil její ruku do jeho. Přeju jí, aby její láska byla krásná a přinášela jim rozkoš. Ale kdyby se spustila s někým, kdo si zaslouží jenom opovržení a hnus, zbičoval bych ji sám, protože ji miluji a je mi jí líto. Zákon musí být dodržen!“

„Každý ale nesoudí tak přísně jako ty!“

Sandy vstal. „Až bude každý soudit přísně a spravedlivě, bude tento svět lepší. Odejdi a nestarej se o věci, po kterých ti nic není. Ti, kdo se provinili a kdo podléhají mému soudu, budou potrestáni, ať se to komu líbí nebo ne!“

Starosta měl ještě řadu dalších námitek, ale Sandy jej dal vyhodit svými strážemi. Exekuce pokračovaly; dívky dostaly většinou deset ran, kluci dvacet; a pokud se zjistilo, že měli na svědomí navádění k neřesti, byli někteří biti do bezvědomí, což diváky ničilo ještě víc.

Potrestané nařídil Sandy odvézt do Údolí ticha a přidat k zajatcům; protože dle názoru většiny bylo tamější bahno léčivé, nechal je navíc v tom bahně vykoupat. Pak taky ostatní zajatce, kvůli barvě. Jak se pověst o barevném bahně rozšířila, někteří ze zajatých cizinců (když jim poněkud otrnulo) si přáli se taky zúčastnit. Sandy ochotně vyhověl, takže především dívky chodily druhý den světem modrozelené a dobře se tím bavily. Nejvíc, když se dozvěděly, že nějaký ten týden jim tahle barva zůstane.

Frenn se samozřejmě dozvěděl, co se ve městě děje. Bylo dost lidí, dětí i dospělých, kteří mu to za tepla donesli a někteří dokonce žádali, aby zasáhl a zabránil Sandymu v dalších zločinech proti lidskosti. Frenn to viděl docela jinak.

„Já souhlasím s tím, co Sandy dělá. Jsem pro to, aby potrestal moje bojovníky, pokud zanedbali své povinnosti a svůj smysl pro pořádek tak přísně, jako svoje.“

Sandy se to dozvěděl vzápětí a taky vyhověl. Ostatně, začal s tím ještě dřív, než to Frenn vyhlásil. Biče jeho bojovníků měly tolik práce, že se to dalo stěží zvládnout.

Překvapení vyvolávala reakce potrestaných; v převážné většině se chovali důstojně a přijímali trest bez námitek. Dívky sice při bičování trochu ječely bolestí, ale o milost neprosily; kluci ve velké většině zaťali zuby a neřekli ani slovo. Jeden ze studentů, kterému bylo už skoro sedmnáct, ale pořád ještě podléhal Sandymu (ten na vlastní účet vystrojil večírek s dívkami a alkoholem pro cizince), byl bičován devítipramennými důtkami až do bezvědomí, ale neřekl ani slovo. Stál na nohou a zatínal zuby, zatímco jeho záda měnila devítiocasá kočka v krvavý biftek. Když už nemohl vydržet, bez hlesu padl tváří k zemi a zůstal nehybně ležet.

Takové příklady statečnosti ovšem vyvolaly úctu a obdiv; Sandy ostatně prohlásil, že po vykonání trestu jsou všichni před zákonem i svými kamarády zcela očištěni.

Enkra se vrátil do tábora, setkal se s Frennem a dozvěděl se, co se stalo. Souhlasil s tím a nařídil připravit na zítřejší ráno útok. Nebylo to oznámeno Sandymu, ale počítalo se s tím, že se to zakrátko dozví. Taky dozvěděl a hned se začal připravovat na obranu. Mezitím mu ze všech stran přibylo bojovníků, takže se ve městě dokonce stačili opevnit.

Útok na město byl zahájen ráno, aby to diváci mohli pohodlně sledovat. Boj trval celý den; Sandyho bojovníci úporně bránili každou z barikád a teprve po řadě osobních soubojů se podařilo císařským dostat do středu města. Tam se taky Enkra střetl tváří v tvář se Sandy Crippem.

Na tu chvíli ustal celý ostatní boj; kluci byli příliš zvědaví, neboť Sandy byl považován za nepřemožitelného. Oba zápasníci šli proti sobě beze zbraní, jen holýma rukama. Střetli se uprostřed náměstí a zaútočili téměř současně. Enkra zasáhl Sandyho bosým chodidlem do ramene, ale nijak mu neublížil; zato Sandy ho udeřil pěstí do té nohy, Enkra jen zasykl a těžko se na nohu stavěl.

Apačové zařvali nadšením; vypadalo to, že se jim podaří vyhrát, neboť Enkra se nemohl tak rychle pohybovat jako obvykle. Zatím ustupoval, sice po obou, ale zmateně a s potížemi. Sandy na něho dvakrát zaútočil a Enkra se obránil jen s vypětím všech sil. Sandy se snažil zatlačit si ho ke zdi, kde by neměl kam utéci; podařilo se mu to, ale když potom zaútočil a chtěl prince srazit posledním úderem, Enkra ránu odrazil a zasáhl ho hranou dlaně do ramene. Sandy zakolísal, Enkra vyskočil a dal mu druhou ránu, tentokrát ze strany do krku. Sandy zasténal a konečně klesl.

Teď zase řvali nadšením císařští; Apačové se vztekali, ale nemohli už nic dělat. Vzápětí byl obnoven boj, tak měli dost svých starostí a neměli čas se starat o náčelníka. Teď byl nejnebezpečnější Grizzly; ten se už střetl s Kurtem a málem ho zatloukl do země jako hřebík, potom dokonce poranil Jacka v přímém boji, i když mu přitom pomohli další bojovníci. Teď si mohutný náčelník razil cestu mezi Enkrovými Wassongy a procházel mezi nimi jako nůž máslem.

Enkra na něj nezaútočil; zdálo se, že nemůže bojovat. Sedl si na obrubník chodníku a masíroval si nohu; ten úder byl zřejmě tvrdší, než mu bylo zdrávo. Sice chodil, ale rozhodl se bojovat spíš jen tak symbolicky.

Tak Grizzly prorazil; a s ním další, kteří se k němu přidali. Probili se ven z města a podařilo se jim uprchnout do Údolí ticha. Enkra to schvaloval; chtěl dobýt i toto místo.

Večer, když ustal poslední odpor všelijakých zabarikádovaných nepřátel, se konalo na náměstí stříhání. Enkra osobně ostříhal Sandy Crippa přímo tam, kde předtím Sandy dával bičovat provinilé členy své smečky. Pak prošel Živým Ohněm, který zapálila Jennie.

Leslie Therlowe si dal tu práci a vyhledal mezi zajatci některé z kluků, kteří ho pronásledovali. Měli toho proti němu dost, tak se po řadě se dvěma utkal v boji. Sice zvítězil, avšak byl strašlivě bit; ten druhý mu dokonce natrhl obočí a rozbil nos, tak Leslie skončil zakrvácený jako řezník. Vykonal, co bylo jeho právem a ustřihl jim skalpové kadeře; ale pak se šel s nimi vykoupat v Ohni, aby si ošetřil obličej a byl zase k poznání.

Na noc se uložili ve Frennově táboře; měli toho za tenhle den dost. Noc minula klidně; zdálo se, že Grizzly se bude bránit jen ve svém údolí, na víc nic už neměl síly.

Ráno vyrazil Enkra do boje jenom s menšími oddíly; zajatců bylo tolik, že většina bojovníků je musela hlídat.

Leslie navrhoval, že povede armádu do Údolí ticha tak, aby si jich nevšimly žádné hlídky; Enkra souhlasil, ale pro jistotu poslal menší skupiny, aby obešly celé údolí přes hory a napadly nepřítele odzadu. Ukázalo se, že nebylo třeba opatrnosti, protože žádné hlídky nikde nebyly; taky v lese bylo ticho a klid.

„Proboha, snad neutekli?“ divil se Enkra, ale Jackie se mračil:

„Grizzly neuteče! Bude chtít bojovat do posledního dechu; utéct už nemá kam...“

Tak se stalo, že prošli nerušeně až do samého Údolí; spatřili tam chaty a okolo nich přístřešky, ve kterých bydlely jak zbytky Apačů, tak jejich četní zajatci. Okolo se táhlo provizorní opevnění, za nímž čekali nepřátelé. Velel jim Grizzly, s pečlivě upraveným účesem a několika péry označujícími náčelníka. Bylo jich sice málo a nebyla zvláštní čest napadnout je; Enkra přesto zavelel k útoku a v čele své armády vyrazil.

Ukázalo se, že jestli chtějí bojovat, nebude to možné na koních – koně jim v křoviskách jen překáželi a když se ohýbali dolů, mohli je obránci snadno strhnout, takže Enkra nařídil sesednout a koně pustit na louku. Pak zaútočili na hradbu, která nebyla nic moc a každou chvíli mohla povolit.

V té chvíli se na louku vyřítili další jezdci; jedni napadli hlídky a odháněli koně, druzí skákali přímo s koní na útočníky. Enkrovi se vrhl po krku vazák s rudě nabarvenou skalpovou kadeří, div že ho neuškrtil; Enkrovi dalo dost práce, než se dostal ze sevření a zbavil se ho. Současně vyrazili Grizzlyho kluci z ohrady; chvíli bylo vítězství na vážkách a vypadalo to, že Zelení vyhrají. Ale Enkra vydržel s nervy a udělal to, co dohodl předem s náčelníky: vrhl se do boje proti Grizzlymu.

Ten to čekal a připravil se k boji; mohutná ramena a paže měl natřené olejem, aby nebylo snadné ho chytit. Naopak on měl ruce jako svěráky; když se mu jednu chvíli podařilo chytit Enkru za ruku, musel nasadit všechny síly, aby se vyškubl. Dal Grizzlymu řadu úderů hranou dlaně, ale ten je vydržel a ani se nehnul, jako by měl nejen sílu, ale i odolnost skutečného medvěda.

A jako skutečný medvěd byl taky obratný; je hloupá pověra, že medvěd je neohrabaný. Enkra si jednou jedinkrát nedal dost pozor a hned ho zasáhla Grizzlyho pěst, rozbila mu nos a horní ret o zuby; a už plival krev. To měl ještě štěstí, že přece jen v poslední chvíli o chlup uhnul; kdyby to dostal do čelisti, mohl být knock out a mít po boji. Další Grizzlyho rána ho málem přerazila ve hřbetě; pak už si dával pozor, aby ho ten obr nikdy nedostal. Nakonec se mu podařilo vrazit mu hlavu do břicha, plnou váhou a v letu; teprve tak vyrazil Grizzlymu dech, vzápětí se mu povedlo dostat ho na zem a udržet ho tam po dobu potřebnou k vyhlášení vítězství.

Tím boj v podstatě skončil; poslední obránci podlehli nebo se vzdali přesile. Enkra škytal, prskal a ztěžka oddychoval; a když se vzpamatoval, prohlásil, že si jde dát to léčivé bahno. Všichni ostatní samozřejmě souhlasili a hrnuli se do bahniska, k veliké radosti osvobozených zajatců.

Enkra nařídil přesunout všechny zajatce Zelené Lilie do Údolí ticha. Byl tam zapálen slavnostní oheň, před kterým přislíbili jednotliví náčelníci princi Enkrovi poslušnost a uznali jeho vítězství. Enkra přijal jejich poddanství a potvrdil veškeré jejich tituly a privilegia; na závěr slavnosti pak vyhlásil Sandyho, Fernanda, Diega a Grizzlyho komthury Zelené Lilie. Současně vyhlásil jejich zrovnoprávnění s komthury Lilie Černé a přiznal jim veškerá práva státních představitelů.

Zároveň poděkoval kamarádům z Tigerstownu, černým Wassongům a dalším, které sesbíral po cestě; propustil je ze své armády, aby se mohli vrátit domů či bojovat s jinými smečkami. Do dalšího boje chtěl táhnout jen s dobrovolníky, kteří se k němu připojí.

Pak vyhlásil třídenní odpočinek přímo tady v Údolí; Apačové slíbili uspořádat sportovní hry, aby se nikdo nenudil.

A tehdy znovu zazněla píseň Měsíc bouří:

„Naše ahoj! sílu má – ta nedá se splést, touha má

vzbudit starý totem je cílem mých cest

a vrátit mu čest...“

Errata:

30.05.2021 11:44