Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zatímco Enkra sváděl tvrdé boje a pokryl své jméno nesmrtelnou slávou, lord Roger se nijak zvlášť nevyznamenal. První dny trávil se svými důstojníky na zámku Monroesu, kde se příjemně bavili a plánovali, co podniknou s Enkrou, až ho porazí. Když došly zprávy, jak zvítězil v Tigerstownu a potom v Sun City, Roger znechuceně vytáhl do pole a odstranil se z okolí města až do kopců u Elghidu, kde si vytvořil u řeky opevněný tábor a čekal, co bude.

Město Elghid (dle Zlých Jazyků pouhá ubohá vesnice) se stalo turistickým centrem ze zcela nejasných důvodů. Není tam nic, co by stálo za podívání; ani hrad, ani zámek, ani sídlo některého z bývalých státních představitelů, zkrátka se nedá nic vidět. Ale je tam několik hospod, jezdí se tam na víkendy a někdy i na letní byt, když si lidé chtějí odpočinout po pilném vydělávání peněz. Staré boudy po prvních přistěhovalcích adaptují na výstavné vily a ti nejbohatší a nejsnobštější si stavějí zcela nové staré chalupy, vybavené kromě roubené studny, krbu a pece na chleba taky moderním klimatizačním zařízením.

Roger se poradil s dějinami válečnictví a postavil si stan, jaký měl král Richard Lví srdce na výpravě proti egyptskému sultánovi Saladinovi. Nebo aspoň jak tento stan předváděli v jednom historickém filmu. Dokonce s sebou vzal rytířské brnění a štít s vlastním znakem; docela vážně prohlašoval, až začne bitva, bude v tom brnění velet. Prozatím se ovšem žádná bitva nevedla, ani to nevypadalo, že by se nějaká chystala, tak brnění bylo i s pyšným chocholem z pštrosích per k ničemu.

U Rogera a jeho dvora bylo vždy důležité, jaká dívka je zrovna v kursu. Tedy čas, který odnáší všechno ostatní, odnesl i malou Japonečku; odešla do kursu a vzdělávala se v jazycích, než se vytvoří další programy. Roger byl prozatím volný a při zábavách udržoval styky s dívkami od dvora, které už znal a proto jim vážně nepropadal. Neměl nic proti zábavě s nimi a ony taky ne, takže mu bylo docela dobře. Čekalo se na novou favoritku, která by mu dodala ohně a inspirace pro válečné tažení. Všichni na to čekali, včetně šlechty od dvora.

Tak se ke dvoru dostavil taky Sebastiano Mendoza di Castro, s vrozeným optimismem a úsměvem na tváři. Zahlásil se svému bývalému veliteli, plukovníkovi Zelených baretů Kimovi, který tam služebně příslušel. Když vyřídili všechny obchodní záležitosti, což netrvalo dlouho, sedli si mimo dosah a povídali si.

„Abych řekl úplnou pravdu, nestojí to tady za psí štěk!“ řekl Kim, „Začínám uvažovat, jestli jsem si vybral správnou stranu!“

„Proč? Vypadá to, že to projedem?“

„Jestli vyhrajem nebo prohrajem je celkem jedno při týhle hře,“ mávl rukou Kim, „Ale u prince se aspoň něco děje! A tady? Roger jen přemýšlí, uvažuje a vyjednává s jinými smečkami. On získává pozice, my nezískáme nic.“

„A co chceš získat?“

„Koukni, co píšou noviny a ukazuje televize! Všelijaký předáci Zelených, co o nich nikdy nebylo slyšet, se vypracovali na nejbližší Enkrovy kamarády. A my, starý veteráni z Francie, sedíme a nic neděláme. Princ sice není zapomnětlivý, ale zásluhy se získávají tam kde je on, ne někde v závětří...“

„Takže ty navrhuješ vyrazit proti němu do boje a zkusit, co zmáknem, jo?“

„Jo, tak něco. Jenže pod vedením našeho pána Rogera, ne pod svým. Jinak nás Enkra smete jako starý listí!“

Sebastiano si chvilku promýšlel, co řekne. Pak si to v hlavě sestavil a řekl tohle: „Není ještě nějaká možnost někde něco sehnat? Myslím, něco jinýho než potyčky našich knížat. Třeba něco v cizině...“

„Jak jsi na to přišel?“

„Po pravdě řečeno, nemám sebemenší chuť přijít ještě jednou o hřívu. Měl jsem co dělat, aby mi to narostlo tak, jak to je. Užil jsem si dost hanby a všelijakýho vysvětlování vloni. Vrátit se jen proto, aby mě zas ostříhali, na to nejsem zvědavej!“

Kim si ho prohlédl líp. Sebastiano byl vždy velmi hezký a za ten rok ještě zmužněl. Ty jeho vlasy byly plavé a hezky se mu kroutily do prstýnků, sice krátkých na arminského náčelníka, ale velice vzhledných pro dívky. Není divu, že o ně nechtěl přijít.

„Chápu sice tvý problémy, ale nevím nic o žádným dobrým kšeftu.“

„Když na to přijde, já nemám ani moc velkej zájem o ty války!“ pokračoval Sebastiano, „Moc mě nezajímá problém doučování, mám univerzálku a myslím, že s ní pro zbytek života vystačím. Vlastně vůbec nevím, proč nás univerzály obtěžujou s těma blbostma.“

„Takhle přesně mluví i Roger.“

„Ani se nedivím. Ale nic s tím nedělá!“

„Roger má svý plány. Do těch nevidím. Ani mně jako členovi rady neprozradí všecko. Jen vím, že teď se chystá jednat s princeznou Asthrou a Pedrem Santanuevou.“

„Logický. Santanuevové jsou přímo ohrožený, jsou teď na řadě!“

„Jsem zvědav, co udělají...“

Stejně zvědavý byl i Roger; proto se chystal vyrazit do Iron-city. A že to bylo daleko a jeho už přemáhala pohodlnost, nechal koně se v klidu pást a vyjel automobily. Vzal s sebou taky Kima a Sebastiana, kromě jiných důstojníků; když přijel do Obzoru, vypadal jeho průvod velice impozantně.

Asthra je přijala v hávu čarodějky, dvou pruzích rudé látky sepnutých zlatými sponami. Na hlavě měla zbrusu novou čelenku s královským egyptským hadem, takže vypadala trochu jako královna Nefertiiti z televizního filmu. Dokonce držela v rukou háček a vějíř jako odznaky své moci.

„Přišel jsem,“ pravil Roger, vědom si své důležitosti, „Abych se dotázal Pedra a Asthry Santanuevových, jaká přijmou opatření a co učiní, až se armády prince Enkry dotknou území, která jsou knížatům Iron-city poddána!“

„Nemohu mluvit za svého bratra,“ řekla Asthra stejně vážně, „Ale já sama jsem se rozhodla bojovat, jak budu umět a moci; a spolu se mnou všichni, kdo mi podléhají.“

„To je velmi ušlechtilé rozhodnutí! Ptám se tedy, zda přijmeš moji nabídku pomoci a zařadíš se pod moje prapory. Připomínám, že společně budeme mnohem silnější než Enkra a jeho pluky, i když k sobě připojil armádu Zelených.“

Asthra mu věnovala jeden ze svých okouzlujících úsměvů. „Pokud vím, tvé armády zatím leží ve svých stanech a úspěšně tloustnou. Od začátku boje jste si netroufli na žádnou akci!“

„Doposud jsme nebyli dostatečně silní, abychom se mohli postavit jeho síle. Ale společně by se dalo zapůsobit na prince, aby zanechal svých pošetilých plánů a podřídil se radě moudrých, která nemá nic společného s jeho fantasmagoriemi.“

„Co tím myslíš?“

„Chci, aby odvolal svoje rozhodnutí o stříhání; a taky o všeobecném zavedení univerzálky.“

Asthra sebou nepokojně škubla. Podívala se po důstojnících obklopujících Rogera a uvažovala o nich; nevěděla co říct a Roger to poznal.

„Ty i já jsme knížata z dobrého rodu,“ rychle kul železo, dokud nevychladne, „Máme vzdělání které nám přísluší, většina našich lidí také. Považuješ za potřebné, aby je měl i kdejaký hloupý přivandrovalec, který tím může získat jenom drzost žádat věci, které mu nenáleží?“

„To nevím,“ řekla Asthra, „Ale nelíbí se mi, že chceš od Enkry jenom to, aby odvolal svá nařízení. Já chci daleko víc. Chci s ním bojovat, a to co nejdéle. A pokud to půjde, porazit ho!“

„Přímo v boji?“

„Samozřejmě! Léta mi utíkají; je to možná poslední boj, do kterého půjdu a ve kterém budu mít možnost velet. Chci naposledy vyrazit do stepi a chci bojovat, rozumíš? Potom ať se stane, co se má stát. To už bude Jeho vůle.“

„I když tě chytí a ostříhá?“

„Myslím, že většina bojovníků se na to těší. Ti, co s ním bojovali a podlehli, se proslavili u všech ohňů v zemi. Kdybych se přidala k tobě, nic takového by se mi nestalo. Možná bych si zachovala hřívu, ale nepobavila bych se. A tak, jak budu bojovat já, se jistě pobavím.“

Roger si skousl rty. „Co o tom soudí Pedro?“

„Pedro je kníže a má právo se rozhodnout. Je teď v Iron-city a stará se o některé speciální dodávky pro Obzor; kromě toho byl v cizině a pojede tam znovu. Nenosí už hřívu jako bojovník a já se trápím nad tím, co se s ním stalo. Obávám se, že nebude mít chuť vyjet do boje.“

„A jeho smečka?“

„Staří bojovníci mají jiné starosti, než se honit po stepi. Výstavba města nás všechny naučila jiným a zajímavějším hrám. Nevím, kdo z nich vsedne na koně, až přijde čas. Možná taky proto to chci udělat já. Za rok bych už možná nenašla sílu ani já.“

„Mluvíš divně, Asthro! Jako kdyby ses nemohla rozhodnout, jestli chceš být dítě nebo dospělá!“

„Máš pravdu!“ rozesmála se, „Měli bychom se na tom nějak dohodnout! Pokud jsme dospělí, potom musíme uznat, že vyučovací stroj je důležitý a za tím účelem se musíme dát ostříhat, ať se nám to líbí nebo ne. Jinak jsme děti a ty si mohou hrát na válku, jak chtějí...“

„Co uděláš?“

„Budu bojovat. A budu bojovat sama. Povedu do boje svoje jezdce, jak jsem vedla. Možná ještě jsem dítě. Tak ať to trvá co nejdéle...“

Tím končila veškerá diskuse; Asthra navrhla Rogerovi všelijaké programy, počínaje hostinou a konče koupáním v Ohni. Všechno ho lákalo, ale měl toho ještě dost v plánu pro dnešní den, tak se dohodli, že se sem vrátí, až to projedná. A Roger odjel do Iron-city, hledat Pedra.

Pedro Santanueva měl být v ocelárnách, kde se tavily nějaké speciální slitiny, potřebné pro výstavbu Slunečního obzoru. Jako jeho otec a dědeček se výtečně vyznal ve všem, co souviselo s kovem, měl o to přirozený zájem a ještě studoval, co nevěděl. A protože měl taky balík akcií oceláren, byl tam přijímán s náležitou úctou a jeho přání okamžitě plněna.

Roger byl taky přijat s úctou, která odpovídala jeho postavení. Ujal se ho obchodní ředitel, vznešeně k němu promluvil o záležitostech podnikání všeobecně a Oceláren zvláště, a navrhoval různé důležité věci, které by měl Roger prosadit ve vládě, některé hned a jiné, až se princ ujme vlády. Roger zíral.

„Pokud vím, momentálně jsem vůči princi Enkrovi v opozici! Dokonce jsem vydal prohlášení, že ho odmítám uznat a poslouchat!“

Ředitel mávl rukou. „Lorde Rogere, znám život v naší zemi od dětských let a rozumím mu aspoň natolik, abych podobné řeči nebral vážně. Nepochybuji o tom, že se to vyřeší smírem, ať jakýmkoliv způsobem. Mně jde o budoucnost, ne drobné nepříjemnosti v současnosti.“

Roger to spolkl. „No dobře. Rád bych ale teď mluvil s Pedrem Santanuevou, který je prý přítomen někde v provozech. Dokonce bych se tam rád podíval, pokud to není zrovna tajné.“

„Jistě, mohli bychom tě provést. Ale Pedro tu zrovna není; odletěl vrtulníkem do pobočného závodu do Rossa Blanky! Ale vrátí se sem okolo druhé hodiny odpoledne; musí tu být, protože se bude provádět odpich a u toho chce být.“

Roger nedal najevo žádnou rozmrzelost. Poděkoval panu řediteli a odjel na jednání s dalším ze slavných a mocných náčelníků Iron-city, Stephenem Goldem. Tento mladík, syn guvernéra a člověk všeobecně považovaný za zhýčkaného a rozmazleného, vynikal přes všechno po odchodu Santanuevů ve městě obrovskou mocí.

Gold Step už zřejmě o Rogerovi věděl; sloužila mu dost rozsáhlá síť agentů, aby si povšiml jeho nápadných automobilů. Takže když Roger přijel do guvernérského paláce, vypochodovaly mu vstříc Stepovy stráže. Nebo aspoň něco, co se dalo za stráže brát; mládenci mezi třinácti a sedmnácti v maskáčích a s čepicemi, na kterých se leskl znak rodu Goldů, maltézský kříž. Goldové jsou provokatéři a jejich kříž, podobný oficiálnímu kříži řádu Templářů, je jejich pýchou.

Step sám měl na sobě kalhoty od maskáčů, ale k nim bílou košili; na rozdíl od svých strážců neměl samopal ani jinou viditelnou zbraň. Přišel Rogerovi naproti a vesele se usmíval.

„Jsem připraven bojovat pod tvým velením!“ zahlásil se mu, „Nařídil jsem všem, kteří mi podléhají, aby se připravili na všechno. Dokonce bych měl chuť zaútočit přímo na Enkru!“

Roger se divil. Řekl něco v tom smyslu, že se chce především domluvit na společném postupu.

„Jestli chceš, můžeme ti předvést ukázky našeho výcviku! Ne tady, ve výcvikovém táboře v horách; máme tam perfektně vycvičené rangery!“

„Všiml jsem si tvých samopalů. To přece není kořist! I když mi připadají jako americké...“

„Měli jsme nějaké drobné akce... přesně řečeno jsme něco vozili od Američanů k jejich kamarádům v Africe. Tu a tam nám něco zůstalo za nehty... to se stává!“

„Dobrej kšeft?“

„Ucházející. Ale už se na něj vrhli jiný a bojím se, že se s nima o to budu muset... hádat.“

„Kdo konkrétně?“

„Znáš Lucipera Wanga? Tak jeho kámoši, černý. Jenže nad Lukem drží ruku Santanueva, taky Sid Hawker, kapitán freefighterů. Co říkáš, dalo by se s nima o něčem jednat?“

Roger polkl dvakrát naprázdno. Vyjednávat se Santanuevou a jeho klanem bylo to poslední, co si přál. Zejména ve prospěch Stepa.

„Myslím, že by ses s nimi mohl dohodnout!“

„Se Santanuevou? Šílenství! Všechno chce sám sežrat! Vůbec nebere na vědomí, že jsou tu taky jiní! Ale já mám taky svoje lidi, taky je musím něčím živit!“

„Radši se dohodni! Co kdybyste si začali navzájem lézt do zelí?“

„Ani bych se nedivil. Je málo konfliktů, ve kterých nepotřebují naše instruktory. Santanueva má spoustu všelijakých kámošů...“

Roger zaváhal. „Ti tvoji kámoši v Africe, to byl kdo? Tipoval bych angolskou Unitu!“

„Nesmysl! Luciper Wang a Unita? K smíchu! Ne, šlo o nějaké akce v Zaire a tam okolo.“

„Středoafrická republika? Bedel Bokassa?“

„Bokassa už taky není u moci.“

„No dobře, nechceš říct, nemusíš – mně je to celkem jedno. Ale říkám ti, mysli trochu, než se do něčeho pustíš. Co kdyby potom stáli naši lidi na obou stranách, proti sobě?“

„To říkej především jim, ne mně! Já jsem toho ještě tolik nepodnikal, jako Pedro!“

Roger si povzdychl. „Divím se, že se vy dva nemůžete dohodnout. Znáte se od dětství. A jste bratranci, pokud se dobře pamatuju!“

„Jo, to je pravda. Moje matka byla sestra Estébana Santanuevy. To víš, že znám ty starý pohádky, můj otec Hektor a jeho kámoš Estéban jako malý kluci v bažinách u Rossa Blanky a tak. Jenže, Estéban Santanueva je dávno mrtvej a taťka je tady ve městě guvernér. A já jsem šéf spousty maníků, který chtějí jíst.“

„Chápu tvý problémy. Ale přesto opakuju, že se nesmějí řešit tak, aby se naši dostali mezi sebou do konfliktu. Ani ty se Santanuevou, ani případně s Luciperem Wangem a podobně. Byly by z toho jenom zbytečný nepříjemnosti.“

„Právě proto se obracím na tebe. Jako na hlavu rodu Baarfeltů, jehož je Santanueva členem. A protože Luciper podléhá Pedrovi, myslím, že je taky možno ho zvládnout.“

Takové označení Rogerovi silně lichotilo a Step to věděl. Roger na chvilku vypadl ze své sebejistoty a začervenal se; pak řekl: „Budu jednat i se Santanuevou. A buď si jist, že budu myslet na tvoje zájmy jako na jeho. I když ani zdaleka nejsem hlavou Baarfeltova rodu.“

„Zatím ne. Ale co není, může být. Taky proto, že jsi dokázal zorganizovat odboj proti princi Enkrovi. To musí ocenit.“

Ochota vrátit se k tématu, o které šlo Rogerovi, byl další projev Stepovy dobré vůle. Baron z Monroesu přímo předl blahem.

„Takže můžu počítat s tvými bojovníky?“

„Samozřejmě. Dávám se plně pod tvoje velení.“

„Pochopitelně budeš členem mé vojenské rady!“

„Děkuji a počítám s tím.“

„Prozatím uveď všechny lidi do pohotovosti. Počítám s tím, že svedeme rozhodující bitvu v době, kdy Enkra bude přecházet Orlí hory; je to velmi vhodné, protože my je můžeme obsadit bez obtíží, kdežto on ne.“

„Orlí hory ale patří Santanuevovi!“

„S tím budu jednat já. Jistě nám poskytne pomoc, nebo alespoň nám nebude bránit.“

„Že nebude bránit, na to spoléhám. Ale co se týče pomoci, o tom mám svoje představy, a ty se nezakládají jen na čisté vodě!“

Roger se podíval na hodinky. „Mám půl hodiny na cestu do Oceláren. Pedro tam bude u odlévání nějakých věcí, takže s ním budu určitě mluvit. Dám ti vědět, na čem jsme se dohodli.“

Step ho vyprovázel. „Nic mi po tom není, ale na čem ses dohodl s Asthrou?“

„Na ničem.“ řekl Roger po pravdě.

„Hm – hm!“ řekl Step a rozloučil se.

V Ocelárnách přivítali Rogera, jako by patřil k nim, což ho potěšilo. Vyfasoval gumový plášť a přílbu s tmavým průzorem a směl k vysoké peci na ochoz pro mistry a technology. Pedro byl dole mezi dělníky a Roger sledoval, jak spolu s mistrem tavby odebral trochu speciální oceli, prohlíželi ji a podrobovali zkouškám. Dělníci si Santanuevy vážili, znali jeho kvality a on si naopak vážil jich, takže spolupráce byla dobrá. Někdo z vedení vysvětloval Rogerovi jejich problémy a technologické záležitosti, které Roger dílem nechápal a dílem pouštěl okamžitě z hlavy. Ale na tu chvíli to bylo zajímavé.

Pak se konal odpich a lití. Žhavá ocel tekla do kokil, které ji zase rozlévaly do pískových forem, kolem stříkaly jiskry a žhavé železo hrozilo všem neopatrným. Rogerovi se to líbilo, měl rád nové a neobvyklé zážitky. A vůbec mu nevadilo, že musel čekat, až bude po všem.

Se Santanuevou se sešel v kanceláři mistra po tavbě. Pedro si nechal udělat kávu a upíjel ji, vypadal trochu unavený a velice vážný. Roger si ho dobře prohlédl; ironský kníže teď nosil vlasy učesané skoro po evropsku, dokonce neměl ani náušnici v uchu, jako když byl kluk; v pracovním oděvu vůbec nevypadal jako říšský princ. Když mu Roger vysvětloval své záměry, poslouchal ho pozorně, pil kávu a neříkal nic.

„Dobře,“ řekl potom, „Celkem nemám námitek... abych ti pravdu řekl, nejradši bych se na to celé vykašlal.“

„Jak vykašlal?“

„Vzkázal Enkrovi, že ho beru a nechci s ním bojovat. Ať mě a mý kluky vynechá. Třeba se dám i ostříhat, u Asthry to není problém. Stejně se každou chvíli koupem v Ohni – stačí nevzít si přílbu...“

„A to bys poslední šanci vést válku nechal jen tak pro jiné?“ smál se Roger, „Všichni se chystají, jak si to s Enkrou rozdají; jen ty, jak se zdá, se nechystáš. Jsi taky náčelník a tvoji kluci mají jistě jiný názor!“

„Samozřejmě čestně splním, co se ode mne žádá,“ mávl Pedro rukou, „Jenže pochop, já už mám jiné zábavy! Vytáhnout na měsíc někam do stepi a honit se s Enkrou se mi zdá zbytečné a hloupé. Zvlášť teď, při těch zakázkách!“

„Asthra rozhodně pojede!“

„Nemluvil jsem s ní o tom, ale počítám s tím, že vezme všecky mladší kluky k sobě a zkusí to s nimi. Já možná potáhnu proti Enkrovi čelně, svedu s ním jednu, maximálně dvě bitvy a pak se mu poddám. Starší, co dělají na výstavbě města, půjdou s námi...“

Roger si povzdechl a pochopil, že s Pedrem mu žádné štěstí nepokvete. Takže řekl: „Dobře, souhlasím. Dělej si co chceš, nechci tě přesvědčovat. Ale mohl bys pomoci naší armádě; konečně, nejsi jediný, kdo se k nám přidal. Mluvil jsem s Gold Stepem, ten byl daleko nadšenější než ty...“

Mýlil se, jestli očekával, že to nějak zapůsobí. Pedro se zasmál a napil se kávy. „Copak Step! Ten nemá žádný starosti!“

„Třeba by ses divil. Říkal, že starosti má, dokonce s tebou. Prý mu kazíš jeho kšefty a přebral jsi mu nějaký obchody ve světě. Konkrétně tvůj pistolník Luciper Wang.“

„Luciper Wang není můj pistolník a nedostává ode mne žádné příkazy. Když od něj něco potřebuju, platím mu jako ostatní. A co se týče Stepových kšeftíků, ty bývají obvykle dost křivé a pochybné; těžko se divit, že mu je nepodporuju.“

„Možná Stepovy kšefty nejsou vždy bezpečné; ale tvoje taky ne, tím nemůžeš argumentovat. Stejně by mohl mluvit on o tobě; taky má spoustu lidí, kteří musejí něco jíst. Požádal mě, abych se pokusil dohodnout, protože s tebou chce žít v míru. Konečně, jste blízcí příbuzní...“

Santaneuva unaveně mávl rukou. „Rogere, Gold Step žije o generaci dřív než já. Já mu nebudu nijak kazit kšefty a nebudu mu konkurovat. Už dávno mám jiné starosti než tyhle přízemnosti. Výstavba Slunečního obzoru zabírá většinu času a když chci, aby to město k něčemu vypadalo, nemůžu se zdržovat hloupostmi. Teď, když se vyřešily určité finanční potíže, nepotřebuju už dělat takové naivní podrazy, z jakých mě obviňuje Stephen.“

„Vyřešily...? Tys sehnal peníze? A jakpak?“

„Chceš říct, že lord kancléř nic neví? To teda moc nesvědčí o tvé prozíravosti, opatrnosti a výsledcích tvých špiónů! Měl by ses podívat, koho a kolik platíš!“ posmíval se Pedro.

„Řekni jasně, o co ti jde!“

„Enkra mi poslal příkaz. Součástí Slunečního obzoru bude velké středisko pro vzdělávání dětí i dospělých pomocí Wallisových aparatur. Taky továrna na špičkovou elektroniku, přesně řečeno celý výrobní komplex. Jsem osobně zodpovědný za to, že se středisko rozběhne po prázdninách a továrna do roka od prvního července. Čím dřív, tím líp.“

„No... prima! A ty peníze?“

„Státní prostředky. Příkaz Vládce.“

„Ještě líp. Kompetence?“

„Šéfem jsem já, odpovídám princi Enkrovi a samozřejmě Vládci, vládě, komthurům a parlamentu. Vědeckým šéfem bude Asthra. Za přímé vedení odpovídá doktor Wallis.“

„Tak... Enkra mi překous kabel a já si toho vůbec nevšiml. Prima lord kancléř, co?“

„Stalo se to potom, co ses postavil proti němu. Co se divíš?“

„Asthra mi o tom nic neřekla.“

„Asthra zřejmě nepřipadla na myšlenku, že bys to nevěděl. Vždycky si s Enkrou všechno říkáte!“

„Mohl bych vidět ty plány?“

„Jasně. Pojedu do Obzoru, vezmu tě s sebou. Říkal jsi něco, že Asthra tě pozvala na večeři...“

„Dobře. To budu rád.“

Santanueva dopil kafe a umyl po sobě hrnek. Roger by to nikdy neudělal, byl zvyklý, že po něm uklízí služebnictvo. Pedro mířil do laboratoře, kde zatím udělali analýzy vzorků, prohlížet výsledky; Roger chvíli poslouchal jemu neznámé termíny, pak ho to znudilo. Radši si šel sednout na terasu a pozoroval rušnou činnost na továrním dvoře. Tam ho taky našel Pedro, když v laboratoři skončil.

Roger čekal buď otlučený náklaďák nebo starý Ford z armádního výprodeje, ale Pedro měl docela nový Datsun; zřejmě i v tomhle udělal nějaký krok dopředu. Na to se taky Roger nejdřív zeptal, když vyjeli.

„Jo, dostal jsem příkaz koupit si služební auto. A nejenom já. Enkra rozhodl přidělit vozy všem vedoucím pracovníkům. Vůbec má v úmyslu udělat něco s vozovým parkem.“

„Vidím, že věří, že se mu investice vrátí.“

„Musí se vrátit. Enkra měl původně zálusk na rekreační komplex na východním pobřeží, ale pak ho vylekala ta změť vlastnických práv. Tak se rozhodl, že mi pomůže s Obzorem a za to zřídí při městě univerzitní komplex. Stejně jsem tam chtěl mít vlastní Universitu.“

„A to bude majetek rodu Santaneuvů?“

„Majetek státu ve správě rodu Santanuevů. My nechceme žádný odboj ani separatismus. Enkra to dobře ví, proto nám věří.“

Roger chvíli mlčel. Uvažoval o tom, proč ten úkol Enkra nesvěřil jemu; předpokládal, že k tomu má lepší schopnosti. Kromě toho jeho sestry už ve středisku pracují, zatímco Asthra se o něm dozvěděla asi až od Enkry. Je to zjevná nespravedlnost! Enkra začíná Rogerovi pěkně přerůstat přes hlavu...

„Enkra říkal, že mi pomůžeš,“ řekl Pedro, „Potřeboval bych něco od tebe.“

„Myslel jsem, že se mnou Enkra už nepočítá!“

„Nemyslím teď. Až bude po prázdninách a po té válce. Teď stejně ještě nic nepotřebuju. Zatím děláme betonáže základů, to je dost práce, protože než se bude něco stavět, musí se základy řádně zpevnit a zapadnout do písku.“

„Hm... a o co by šlo?“

„Ty máš nějaký styky s Angličany, že jo? My se s nima nemůžeme dohodnout na určitých komponentech... dal bych ti přesná čísla, z hlavy neznám všecky ty názvy...“

„Aha. Teda se jedná o to, abych to zkusil projednat s jejich vládou. Jako nákupčí.“

„No... jedná se o přísně tajné záležitosti. Strategický materiál se tomu říká. Odmítají prodat to komukoliv, snad ani Američané si neškrtnou. Používá se to taky do raket.“

„Pro Wallis?“

„Jasně.“

„Zařídím.“

Kus cesty oba mlčeli. Roger sledoval cestu; z Oceláren vyjeli rovnou na dálniční nájezd a z něho zcela novou křižovatkou na Pedrovu silnici do Obzoru, vhodné závodiště pro Enkru a ostatní obdivovatele silných motocyklů.

„Stavíš si pořádné sídlo,“ řekl Roger, když už mu to ticho bylo dlouhé, „A přitom nemáš žádného dědice. Obdivuju, že to děláš.“

„Mám svůj národ. A co se týče dědice, nemyslím si, že je to trvalé. Třeba nějakou dívku najdu.“

„Máš všechno tak promyšlené, že tě nic nemůže překvapit, viď? Položil jsi dokonalé základy pro svůj budoucí šťastný život.“

„Ano, myslím, že jsem šťastný.“ řekl uvážlivě Santanueva, „Rozhodně víc než ostatní knížata. Každý se za něčím pořád honí, bouří se, rozčiluje, vede spory. Já byl taky takový, pamatuješ, ne? Spolu jsme se přece taky servali...“

Roger na to vzpomínal dost nerad. Santanueva byl vynikající šermíř a od té doby, co mu dával lekce švagr Sid Hawker, ještě lepší. A na Sida měl Roger taky svoje vzpomínky.

„To byl tehdá nářez!“ řekl spokojeně a zasmál se, aby to nevypadalo, že ho to mrzí.

„Teď bude taky. Víš, myslel jsem na to, co jsme říkali. Sice pořád tvrdím, že by bylo líp se na to vykašlat; ale až to začne, možná se mi vzbouří krev a budu se rvát jako za starých časů!“

„To je taky potřeba!“ vzrušil se Roger, „Enkra by se vztekal, kdyby proti němu byl nějakej čajíček! Viděl jsi sám, že nejvíc na něho zapůsobí kluci, který se rvou jako čerti!“

„Máš nějaký zprávy?“

„Vždycky mám nějaký zprávy. Teď zrovna nejvíc dá na toho Grizzlyho. Znáš ho?“

„Jo. Taková ohromná gorila...“

„Enkra sice odpočívá, ale představuje si to tak, že každej den bojuje s tím Grizzlym. Třeba celý hodiny. Naučil ho svoje finty, aby Grizzly uměl to, co on. Enkra nemá rád slabý soupeře. Taky v devíti případech z deseti dostává nářez...“

„Cože, Enkra?“

„Jo. Nechal se slyšet, že toho Grizzlyho chce mít na podzimním mistrovství republiky.“

„Pochopitelně. Ale chce ho porazit, ne?“

„To nemůže nikdo vědět. Zatím to Enkrovi dávali jen instruktoři – teď si sestavuje družstvo kluků stejně dobrejch, jako je sám. A chce jich mít co nejvíc.“

„Jacka, Kurta, Sonnyho. Kdo ještě je dobrej?“

„Všichni náčelníci. Frenn, Fernando, Diego i Sandy Cripp. A k tomu Čing, začal zase trénovat. Možná i Taoraket. A jako eso ten Grizzly. Dobrá sestava, ne?“

„Chm-hm! To bude pěknej přebor!“

„Co máš ty, Pedro?“

„Nic, žel Bohu. Já sám už se dávno nestačím za mladejma klukama ani koukat. A moji náčelníci? Kewin, Kay, Paul Fox... snad Féri. A možná ten malej černoch z Austrálie, Tiippi. Jenže ten je spíš na zbraně. Ostatní zestárli a už se jim nechce rvát...“

„Teď jsi řekl jedno zajímavý jméno: Paul Fox. Co dělá a co bude dělat ve válce?“

„Pěstuje koně. Má jich... ani sám neví. Od obzoru k obzoru. Teď si pořídil na farmě docela novej strojovej park, asi bude něco pěstovat. V souvislosti s tím svým chovem. Musí kupovat krmivo, to mu dělá díru do kapsy.“

„Výtečně. Co udělá, až přijde Enkra?“

„Je to jeho starej kamarád. Počítám, že půjde do boje a bude bojovat, jak nejlíp bude umět. Slušelo by se to...“

„Mohl bych s ním mluvit?“

„Do Obzoru moc nejezdí, jen obchodně. Ale Asthra by ho mohla pozvat na nějakou akci.“

„Na to asi nebudu mít čas. Chtěl jsem odjet ještě dneska domů, do tábora. Máme toho moc a Enkra se chystá...“

„Tak ať přijde. Já se ho nebojím; uvidíme, co dokáže. Asthra už určitě přemýšlí, jak mu připravit patřičný uvítání...“

Roger zmlkl. Santanueva nebyl ten pravý pro jemné válečnické finty, na nichž si Roger tak zakládal a které byl ochoten do nekonečna propracovávat. Raději než bojovat. Pedro vyčkal, až se nepřítel přiblíží, pak ho napadl, obklíčil a zlikvidoval. Nebo byl bit jako žito. Roger měl pocit, že by mu těžko vysvětloval, proč zatím nevytáhl Enkrovi naproti ani o metr.

Když se objevily na obzoru výškové stavby nového města, trochu ožil, neboť Pedro začal vykládat, co a jak chce postavit, kde a s jakými náklady. Přece jen se v architektuře a stavitelství vyznal, přestavoval přece své i cizí zámky. Santanueva mluvil o výstavbě s nadšením a patrnou hrdostí a když viděl jeho zájem, byl o to spokojenější.

Nakonec dojeli k Asthřině sídlu v nemocnici, trvale prázdné. Asthra je už čekala a dala příkazy, aby byla připravena večeře, což v jejím podání znamenalo hostinu se zpěvem, tancem, dívkami a možná i Živým Ohněm. Pedro zastavil Datsun na parkovišti před nemocnicí a Asthra jim vyšla vstříc, aby je na tu svou hostinu pozvala; a jak je zvykem všech Arminů, nejdříve se šli vykoupat do bazénu, naplněného nazelenalou, příjemně chladnou vodou.

„Přemýšlela jsem o tom, cos mi říkal, Rogere,“ řekla Asthra, když se líně provalovala na lehátku a nechávala na sebe proudit horký a voňavý vzduch, „A rozhodla jsem se, že budu bojovat na vlastní pěst. Jsem čarodějka a musím toho využít. Pedro, vezmu si ty kluky, které nebudeš potřebovat. Nemusí jich být moc; budou o to lepší. Ale nechám si všechny svoje dívky.“

„A jejda!“ řekl Roger, „To vypadá, že Enkra okusí, jak bojují zfetovaní a zhypnotizovaní. Například jako v zámečku Troissy-sur-Mére?“

„Mám spoustu nových nápadů. Drobných, ale možná zajímavých!“ smála se Asthra, „Napadlo mi ještě něco: zatím co Enkra odpočívá, nechceš si to, Rogere, cvičně rozdat se mnou?“

„Cože... co s tebou?“

Princezna se rozesmála. „Nedělej, že neslyšíš nebo nechápeš! Je mi jasný, že se ti moc nebude chtít, ale já bych se docela pobavila. Tvoje vojsko proti mýmu, souhlas?“

„Pokud vím, dohadovali jsme se na tom, že budeme bojovat proti Enkrovi! Kdybysme se ještě i my postavili proti sobě, bude nás potom sbírat jako hříbky po lese!“

„Ále...“ Asthra se protáhla a zatvářila se smutně, „Já se ale hrozně nudím! Strašně moc by se mi líbilo, kdybych se s někým mohla pořádně servat. A ty se mi na to hodíš, Rogere!“

„Nevím, co máš k disposici, ale já bych tě i s tvojí armádou nejspíš v jedný bitvě rozdrtil na mraky!“ vyhrožoval.

„Zkusíš to?“ zapředla a zvedla hlavu.

„Nezdá se mi rozumné tříštit síly...“

„Prosím tě! Ukecal jsi už Gold Stepa. Možná i Pedro se od tebe nechal zblbnout! Máš skoro dvakrát tolik vojáků než Enkra a nechceš bojovat s mými děvčaty a pár jejich kamarády?“

„Tvoje děvčata jsou čarodějky a jejich kamarádi budou taky pěkný kvítka, nemysli si, že to nevím! A vůbec, jak víš, co jsem dohodnul se Stepem, co? Nic jsem ti o tom neříkal!“

„Mám přece svoji výzvědnou službu! Hned, jak jste se v bratrské lásce rozloučili, zavolalo mi to několik mých agentů a postupně dávají dohromady i to, o čem byla řeč. Především podle toho, co dělá Gold Step. Přemítám, jestli takovou službu má i Enkra.“

„Ať má, já s tím vřele souhlasím. I tvoje služba je dobrá, když takhle funguje. Ano, dohodl jsem se Stepem, že bude bojovat po našem boku. Dohodl jsem se i s Pedrem. Takže jen ty jsi stranou!“

„Vynikající... se moc těším, až vás Enkra všecky rozšmelcuje! Protože mu já ukážu, zač je toho loket! A ty se styď, Rogere. Neboj se mě tolik, ostříhala bych ti jen půlku hlavy, druhou bych nechala Enkrovi...“

„Jenom kecej!“ mávl Roger rukou, „Já mám dvě ségry a ty jsou ještě praštěnější než ty, takže se vůbec ničemu nedivím a nad ničím se nerozčiluju. Ne, nebudu s tebou bojovat. Chci změřit své síly s Enkrou a ty si dělej, co chceš!“

„Nikdo mi nechce udělat žádnou radost!“ stěžovala si Asthra, když se zvedla a šla do jídelny, kde se chystala slavnost.

Roger očekával přepych a vůbec se nezmýlil; bylo rafinovaně chutné jídlo, byly vybrané nápoje a byly tu i dráždivě vypadající společnice. Asthra se uměla starat o svoje hosty a Roger se velmi rád nechával hostit. Kromě toho jej lákalo nebezpečí, které tu bylo; Asthra měla schopnost ho opít či něčím omámit a přinutit k nějaké nepředloženosti. Roger, ačkoliv pil a bavil se, byl neustále ve střehu a vše, co mu předkládali, nabízel nejdřív dívce, kterou si vybral mezi těmi společnicemi. Asthra i dívka samotná ho ujistily, že je panna, neúspěšná začátečnice v profesi čarodějky, které se nedaří a podle všeho ani dařit nemůže; takže jí Asthra dovolila se pobavit dle svých záměrů. Dívka přijala Rogerův zájem jako poctu a chystala se mu oddat, jen co na to přijde vhodný čas.

Asthra sledovala, jak se její hosté baví. Byla na to oblečená jen do dvou pruhů rudé látky, spojených přezkami, obvyklého oděvu čarodějek, jen v barvě bílé. Roger měl pocit, že mu už někdy vyložila, proč ta červená, ale že to zapomněl či pustil z hlavy. Teď se na to snažil myslet; bylo to znepokojivé a příjemně ho to dráždilo. Uvažoval, zda by neměl jejím lákadlům podlehnout a nechat se zblbnout, ale současně plánoval, co provede on jí, až ji jednou dostane při nějaké příležitosti do drápů.

Jak příjemně míjel čas, sílilo v něm podezření, že je kolem něho spřádána jakási hedvábná síť; měl vyvinutý smysl pro podobné věci, sám sítě rád spřádal. Asthra v tom byla pravý mistr a Roger si mohl být jist, že je hlavní postavou dnešního dramatu. Celá ta hostina se koná jen kvůli němu, je lovnou zvěří, na kterou se pořádá hon. Příjemně ho to vzrušovalo a umiňoval si, že se musí co nejrychleji vzpamatovat a začít pořádně hrát, jinak protivník nadělá příliš mnoho bodů.

Když ho jeho duchovní učitel Clarence Whigg učil jemnému umění diplomacie, nutil ho do nekonečna analyzovat situaci a rozebírat každý detail, ať byl důležitý či nikoliv. Žádná maličkost není zanedbatelná, nic není tak nepatrné, aby se v tom nemohla skrývat zrada. Čím dřív a rychleji objeví záludnou hru protivníka, tím snadněji rozplete jeho sítě a splete svoje. Jako se bojovníci cvičí ve zbrani, tak se státník musí cvičit v léčkách; nezáleží ani tak na tom, zda jsou vážné nebo jen hra. Zatím je to hra, ale až přijdou vážné věci, bude dobře mít to natrénováno. Takže setřes opar okouzlení a začni rozumně myslet!

Asthra. Je princezna a čarodějka, nikdy jí nepřestává být, ani když rozmazluje svoje hosty. Chová se snad Asthra přirozeně? To by mohl říct jen ten, kdo ji nezná; naopak celá hostina je krajně neobvyklá záležitost a princezna jen svou přítomností porušuje tolik předpisů své kasty, že by za to zasloužila přísný trest. Pokud to tedy dělá, má svůj určitý záměr.

Asthra je přísně věřící, považuje se za dévi dásí, služebnici Boží. Od chvíle, kdy se zbavila dětské závislosti na svém okolí, dodržuje kastovní předpisy: nepožívá žádné drogy (alkohol, tabák ani psychofarmaka), nejí nic souvisejícího s masem (v podstatě vůbec nic, co si nepřipravila sama nebo někdo, komu věří jako sobě; a i tehdy si jídlo důkladně prověřuje, než je předloží svým Božstvům), vyhýbá se sexu, účelně hospodaří s penězi. Má stálého druha, kapitána freefighterů Sida, ale o jejich vztahu se vypráví různé podivné věci; pokud je to pravda, tak si chudák Sid se svou ženou moc neužije a nikdy si nemůže být jist, zda to, co v noci prožíval, se skutečně stalo nebo mu to jen vsugerovala. Pokud se týče peněz, předpis mluví o účelném používání; co znamená účelně, je ovšem někdy ne zcela totožné s názorem okolí.

Jak se vlastně chová Asthra právě teď? Na jejím stole stojí několik sklenic s různými alkoholickými nápoji; čas od času je pozvedne ke rtům, usměje se na toho, kdo jí připíjí, a svlaží si rty. Opravdu něco pije, nebo jen předstírá, že pije? Zapíjí vše z další sklenice z rubínového skla; Roger neměl pochybnosti, že v té sklenici je čistá voda. Dále: jídlo. Obsluhující jí neustále předkládají různé dobroty; z některých tu a tam kousek vezme, ostatní odnášejí netknuté. Bojovníci se samozřejmě cpou masem, to je jejich dlouholetý zvyk. Dívky Asthřina dvora si taky rády pochutnají; jakpak asi dlouho nic takového neměly? Pojídání masa je znamením pokleslé úrovně; skutečné čarodějky to nedělají. Ale jsou tu vůbec nějaké skutečné čarodějky?

Vše, co existuje v hmotném světě, souvisí nějakým způsobem se sexem. To řekl Clarence Whigg a určitě měl pravdu, ježto to přednášel v přestávce mezi milováním se sestrou Dany, při čemž byli i oba sourozenci, Roger a Jeanne. Clarence (přestože to moc nezveřejňoval) měl rovněž nějaké znalosti o učení tantriků, do něhož patří pozoruhodné sexuální praktiky. Vyučoval je Dany, něco předvedl i Jeanne a Rogera učil neomezovat své představy na ty povolené společností. Když mu (dospívající) Roger položil otázku, zda toleruje homosexuální vztahy, Clarence odpověděl, že neexistují vztahy hetero- či homo-, jsou jen vztahy mezi určitou osobou a jinými, kteří jsou jí nějak blízcí. Clarencovi neříkají nic cizí ženy, ale miluje ty, které osobně zná a váží si jich pro nějakou vlastnost nebo jejich soubor. Vřele miluje Dany, ale je mu sympatická i Jeanne, i Roger; dojde-li tedy k názoru, že jim prospěje nějaký druh milování s ním, provede to.

Roger se zachvěl, když si vzpomněl na jeho přednášky. Clarence jej učil vychutnávat pocity vlastní i cizí, ale vztahoval to též na obor, kterému Roger dlouho nemohl přijít na chuť: bolest. Sám Clarence považoval utrpení za součást rozkoše, způsoboval je partnerkám a s potěšením se od nich nechával mučit. Dany se učila velmi rychle; kousat, škrábat, zraňovat partnera různými předměty nebo jej alespoň ohrožovat. Roger při bolesti pociťoval od mala frustraci, ba hrůzu, což je strašlivé ve společnosti, kde kluci mívali běžně tělo pokryté tetováním a všelijakými ozdobami. Bylo věcí cti během bojových her získávat postupně výzdobu na kůži; Roger to podstoupil, ale nikdo si nedokáže představit, jak hrozné věci musel vytrpět. Ani ne tak bolest; to byl kolem dav kamarádů, takže zaťal zuby a mlčel, spíš předtím, když si mučení představoval a často kvůli tomu nemohl v noci spát.

Teď už je dospělý; kdyby bylo z nějakého důvodu nutné nechat si vytetovat další znak někam, kde je ještě místo, udělá to klidně a s úsměvem. Naučil se bolest nevnímat, taky díky Clarencovi. Ten naopak podobné věci vychutnával s potěšením; jestlipak mu též způsobilo rozkoš, když ho prostříleli dávkou ze samopalu? Tehdy už ovšem byl v trochu jiném stavu mysli... Roger uvažoval, zda by se mohl nějak spojit s Clarencovým duchem a popovídat si. Dany to zpočátku zkoušela a tvrdila, že si nejen povídá, dokonce se s ním miluje; Roger byl přítomen jedné takové seanci, během níž dospěla k orgasmu, ale přesto jí zcela nevěřil, sestra je kromě jiného dokonalá herečka. Taky by dokázal předstírat cokoliv... i to ho Clarence naučil.

Asthra je žákyně Mika Crosse. Clarencova duchovní sestra, dá se říct. A Mike je velmi složitá osobnost; někteří odborníci dokonce říkají, že je nejhorší možný duchovní učitel a že by podobnou činnost neměl vůbec provozovat. Clarence, pokud o svém guruovi někdy mluvil, vyprávěl nejspíš o hádkách a sporech s ním, neboť Mike čím dál méně souhlasil s tím, co dělal. Přesto jej Clarence požádal, aby převzal jeho žáky... Roger mluvil s Mikem mnohokrát a nikdy nepřišel na to, co myslí vážně a co je výstřední žert. Spoustu věcí dělá jinak než by měl, dává protichůdné či zmatené pokyny, často nechává žáky v pochybnostech. Roger si nebyl jist, zda jej vůbec má rád. Jestli Mike má rád jeho, na to mohl naopak s čistým svědomím říct: ne. Mike nesouhlasí téměř s ničím, co Roger dělá. Ale nechává ho, ba pomáhá mu.

Roger se rozhlédl kolem a ujistil se, že vše je v pořádku. Prohlížel si svou společnici, hezounkou, blonďatou, neurčitého věku kolem patnácti; miloučké zvířátko, trochu hloupé, ale když ji Asthra vzala do svého střediska – kdo ví? Proč mu ji vůbec věnovala, určitě ne náhodou, takže s nějakým záměrem? Nestálo by za to prosondovat tu malou?

Jenže bohužel, Roger nebyl žádná hvězda v oblasti propojování mysli, ponoru do duše jiné osoby. Nebyl na tom ani tak zle, aby mu to vůbec nešlo, jako obvykle toho zvládl dost, aby to stačilo, ale ne tolik, aby byl špička. Těžký život diplomata... ale stejně má jisté podezření, které je třeba ověřit. Jen co Asthra odejde, jednou si přece musí odskočit...

Na tu chvíli Roger čekal. Jeho společnice právě upíjela z jeho poháru těžké omamné víno a byla od něho odvrácena. Příhodná chvíle; vložil jí obě ruce na hlavu, jako kdyby chtěl hladit její krátké zlaté kadeře, jemně přejel prsty, až se dotkly spánků v dobře známých místech. A pošeptal jí:

„Spi! A poslouchej moji vůli...“

Pocítil, jak sebou škubla; velmi rychle upadla do transu, asi to s ní dělala i Asthra. Teď musel pracovat co nejrychleji.

„Usmívej se! Nedělej žádné překotné pohyby! Obrať se ke mně!“ nařizoval a dívka učinila, co si přál. Hleděl do její tváře a zdálo se mu, že je bezvýrazná a její úsměv příliš ztuhlý; zkusil se jí dotknout v důležitých bodech a ověřil si, že je skutečně v hlubokém transu.

„Tiše mi odpovídej na otázky! Co se mnou zamýšlí Asthra?“

„Nevím.“ odpověděla dívka dost tupě.

„Jaké ti dala rozkazy?“

„Mám udělat všechno, co ode mne budeš žádat.“

„A pak?“

„Až usneš, mám tě chránit a oznámit to paní.“

„Z čeho usnu?“

„Nevím.“

„Říkala ti Asthra, že bych se tě mohl ptát?“

„Ne.“

Roger zauvažoval. Asthra je chytrá; pokud se k něčemu rozhodla, musela počítat s tím, že si chytrý Roger bude dávat pozor. Tedy je to něco, co neprokoukne snadno. I když, pokud tak uvažuje, může to být i víno. Pod svícnem bývá největší tma.

„Jaké jsi prodělala kursy?“

„Léčení evropské i orientální, soustřeďování, práce pod přímým řízením, chemie, základy práce s Ohněm. Ten jsem nedodělala.“

Rogera z toho zajímala jen ta chemie. „Jsi citlivá na drogy?“

„Ano.“

„Z toho, co jsem jedl a pil, je něco kontaminováno drogou?“

„Ne.“

„Poznáš, kdyby to bylo použito?“

„Ano.“

„Dobře. Budeš dělat co doposud, ochutnávat vše, co mi předloží. Kdybys postřehla něco kontaminovaného některým prostředkem psychického ovlivňování, musíš mě upozornit. Jinak se chovej zcela normálně...“

Asthra se vrátila, Roger ale nevěděl, zda si všimla, že se s dívkou stala nějaká změna. Teď musel zapnout všechny mozkové závity a přitom se chovat společensky, neboť všichni kolem se skvěle bavili. Asthra k němu dokonce přišla, žertovala a oslovila i dívku, ale Roger stačil dřív, než postřehla něco divného, plesknout svoji společnici po bocích a zvesela ji pobídnout:

„No, tak řekni přece Asthře, jak se ti tady líbí! Já bych řekl, že jsem takovou zábavu ještě nezažil!“

„Velice se mi tady líbí.“ řekla dívka trochu otupěle; to však mohlo být vlivem alkoholu.

Asthra se zasmála a šla.

Čas míjel a nic se nedělo; alespoň nic tak závažného, jak Roger očekával, nic, co by se týkalo jeho problému. Všichni byli v dobré náladě, ale již značně ovlivněni alkoholem; dívka zatím vše, co přišlo na stůl, schválila jako nezávadné, tak to klidně snědl a vypil.

Náhle Rogerovi přišlo na mysl, že přestože se už zbavil svého dětského strachu z bolesti, existuje ještě něco, co mu nahání hrůzu: ponížení. Clarence ovšem... dal by se některý ze zážitků, na které si Roger pamatoval, kvalifikovat jako ponižující? Jistě ano, pokud by někdo nebyl tak vyrovnaný a jeho hry tak... jak je nazvat? Clarence netrpěl ponižováním, ponižoval se s nevšední chutí sám. Dany ho týrala, často před veřejností, jemu se to moc líbilo a oplácel jí to...

Teď se stala zvláštní věc: dva chlapci se pohádali o dívku. To se stává, ale v tomto případě se ti dva rozhodli vyřešit spor na místě pěstmi a vrhli se na sebe. Roger uvažoval, zda je to hrané či skutečné, ale pak ho souboj dvou hbitých a silných zápasníků zaujal natolik, že se jím dal strhnout; vstal, vecpal se do kruhu, který se kolem nich vytvořil a dokonce vykřikl, když jeho favorit potřeboval povzbuzení. Někdo mu vsunul do ruky sklenici vína; Roger ji mechanicky zvedl ke rtům, aby se napil, ale vtom pocítil dotek dívčiny ruky. Napřed na okamžik nechápal, pak mu to ale došlo a oči se mu rozšířily úžasem. Takhle tedy; právě pro něho se odehrává tohle zajímavé divadlo! To Asthra přiměla ty dva, aby... vskutku, rafinované!

Ohlédl se; Asthra jej pozorovala, sice úkosem, ale přesto. Přihnul si, smočil rty ve víně, ale nenapil se, na to si dal moc velký pozor. Křičel něco na ty kluky, pohár držel v ruce; a když se stalo, že ve zmatku někdo Asthře zakryl výhled, vsunul pohár do ruky jednomu z Pedrových důstojníků a vzal jeho sklenici, pocházející ze stejného servisu. A tu postavil před Asthřinýma očima na stolek a protože netušil, jak by to mělo působit, bavil se dál soubojem, dokud jeden nevyhrál a oba toho nenechali.

„Zřídili jste se pěkně!“ řekl jim kdosi, „Tak se holkám líbit nebudete... hele, máš roztržené i obočí! To by chtělo Oheň...“

„To je nápad!“ řekla nějaká dívka, „Asthro, mohli bysme se koupat v Ohni?“

Princezna se přiblížila. Usmívala se.

„Jestli to někdo potřebuje, nebo chce...“

„Jasně – všichni se vykoupem!“

Alkohol uvolňoval zábrany, to bylo jasné. Tu a tam se ozývaly hlasy, že na co do Ohně přílbu, když půjdou do boje proti Enkrovi a přijdou tak jako tak pod nože. Asthra ale byla při smyslech.

„Ti, co budou bojovat, si musejí ponechat účesy! Je rozdíl být ostříhán v boji nebo v opilosti...“

Mnozí příslušníci dvora měli možná k jejímu rozhodnutí řadu podstatných připomínek; ale morálka se dosud neuvolnila natolik, aby otevřeně projevili nesouhlas. Takže se sice reptalo, ale Asthra vydala příkaz a někdo přinesl její přílbu. Čarodějka zatím vyšla na nádvoří a tam se připravovala k práci s Ohněm.

Roger se ujistil, že není vůbec opilá. Jestli něco vypila, pak toho bylo tak málo a působilo to na ni tak slabě, že se to téměř nedalo postřehnout. Taky pracovat s Ohněm v opilosti by bylo příliš hazardní a asi by to neudělala; ačkoliv u Asthry si člověk nikdy nemohl být ničím jist.

Roger si vzpomněl na diskusi, zda Oheň má svobodnou vůli, či je vždy ovládán vůlí čarodějky. Asthra zastávala názor, že přestože ji Oheň poslouchá, má nejen cosi jako vnitřní zábrany, ale i jistý svérázný druh humoru, který v určitých chvílích hrozí prodrat se ven. Prohlašovala Oheň nejen za živou bytost, ale za reprezentaci boha ohně Agniho, který je aspektem samotné Nejvyšší Osobnosti Božství. Jako takový ji poslouchá jenom zdánlivě, ve skutečnosti se řídí prospěchem toho, kdo vstoupí do plamenů. Kdyby Asthra podlehla přeludům své mysli natolik, že by se začala považovat za ovladatelku Ohně, navenek by se nic nezměnilo, ale přikládala by si příliš velkou moc a tím propadla nenávratně zkáze. Napovídala toho ještě mnohem víc a postupem času jí mnozí přestávali rozumět, ale tuto část Roger pochopil velmi přesně.

Když obsluhovala Oheň, nemohla Asthra sledovat, co Roger dělá; měl tedy chvíli na to, aby si rozmyslel další počínání. Nevěděl, jak má působit droga, kterou údajně vypil a co by tedy měl dělat, aby přesvědčil Asthru, že je zasažen. Rozhodl se prozatím jevit lehkou otupělost, která byla průvodním zjevem většiny podobných preparátů, a nijak zvlášť se neangažovat. Vyptával se dívky, jaká droga a s jakými účinky to byla, ale ona mu nedovedla dát jasnou odpověď a co říkala, nemělo přesný smysl.

Když vyšlehl plamen, přivítali to hosté nadšeným křikem, což obvykle nečinili. Asthra to skutečně tentokrát neměla lehké; přesto vnímala přítomnost Rogera, protože mu nabídla přednostní právo se vykoupat, dokonce udělala dva kroky od Ohně, aby mu podala přílbu. Toho využila nějaká holka, napitá jak zákon káže, a bez dovolení se ponořila do plamenů. Nadšeně se smála, že na ní chytla lehká tylová říza i střapaté vlasy; Asthra se musela bleskově vrátit, aby ji ochránila. Ale nezlobila se, natolik byla nad věcí. Bylo jí jasné, že nemá nic podnikat v této sestavě a pokud se tak stalo, je její riziko, co se stane.

Roger si nasazoval přílbu velice pečlivě, než do Ohně vstoupil. Už to znal a věděl, jak si počínat. Proto mu také byl Oheň jednoznačně příjemný a dodal mu ještě sílu k další zábavě. Vystoupil a podal přílbu dalšímu; Asthra se ani neohlédla, věnovala se svému Ohni.

Neměla to lehké; mladí si vymysleli novou zábavnou hru, jak upoutat její pozornost a dostat se do Ohně bez přílby. Bylo to tím zábavnější, že stačilo se o Oheň jen šikovně otřít, a už si svou oběť chytil a nepustil. Byla to velká švanda a Asthra musela soustředit všechnu svou duševní sílu. Roger by v takovém případě dávno vypěnil, začal nadávat nebo přerušil to bláznění a uhasil Oheň. Asthra hru přijala, možná se bavila stejně jako oni. Podařilo se to už jen třem kamarádům, ostatní si uhlídala.

Roger přemýšlel, co se svou dívkou. Kdyby měla jít do Ohně, musel by ji probudit z transu; zatím klidně stála, přihlížela a nedělala nic. Koupala se nedávno, protože měla ohořelé chloupky na těle; Roger se rozhodl, že pro tentokrát ji toho potěšení zbaví a nechá ji spát.

Ostatní mladí taky cítili, že jim Oheň dodal sílu; začali se velmi aktivně párovat a hledali si nerušená místa pro lásku. Roger to chápal a nadšeně souhlasil; jeho společnice se mu líbila a měl chuť se přesvědčit, že nelže o svém panenství. Ona vlastní vůli neměla a předtím souhlasila, takže i kdyby si dělal nějaké starosti, žádné by neměl. Asthra mu už před slavností vykázala pokoj, nařídil tedy dívce, aby šla s ním, a zmizel tam.

Když za sebou zavřel dveře, ovládla ho vášeň docela. Stáhl ji na lůžko, sotva ji stačil probudit z transu; kdyby spala, nespolupracovala by tak aktivně a s potěšením. Takhle se mu vzdala málem dřív, než přišla pořádně k sobě; a Roger se rázem utopil v přívalu rozkoše, ve které ztratil i poslední zbytky zdravého rozumu.

Obvykle se i po vyčerpávajících milostných akcích probouzel odpočatý a svěží, tentokrát se mu ale vědomí vracelo pomalu a jaksi zvláštně; jen se probral, pocítil, že se něco změnilo a není v pořádku. Ta opatrnost, se kterou usínal a která jej provázela celý večer u Asthry, jej varovala a tak se usilovně snažil otevřít oči a přivést se k vědomí. Což se podařilo.

Byl v pokoji, kde usnul a vedle něho spala dívka, která s ním usínala. Ležela na boku, tiše oddychovala a byla velice krásná. Přesto Roger zjistil, že se něco stalo, a to dříve, než plně procitl. Tak se nejdřív přesvědčil, že mu nic nehrozí; potom zvolna zkoumal okolí a zjišťoval, co a jak.

Jeho mozek, zvyklý analyzovat a hodnotit, se o to snažil automaticky dřív, než pán přišel dokonale k sobě. Nejdřív si uvědomil, že není obvyklá denní doba; podle slunce mohlo být tak odpoledne a Roger se vzbouzel ráno, ať v noci řádil kdovíjak. Pak si vzpomněl, že ta jeho noc nebyla normální; kdysi vyzkoušel různé posilující preparáty a pod jejich vlivem se mu stávalo něco podobného; ale včera v noci nic takového nepoužil. Přesto si pamatoval, že noc lásky, kterou prožil, byla neobvyklá a že ji strávil v podstatně větší euforii, než jindy.

Při tom se podíval na dívku a strnul. Večer měla krátké, ale celkem přijatelné vlasy; když přišla do střediska, zřejmě si je ostříhala Ohněm, jak Asthra dovolovala nováčkům. Mezitím jí dorostly do této délky. Teď je sice měla taky, ale v nich vyholen znak Santanuevů, stylizovanou labuť. Muselo se jí to stát, zatímco spala a nezdálo se, že by proti tomu nějak protestovala nebo se bránila. Když Roger přemýšlel nad důvodem, viděl jediný: aby si to on mohl pořádně prohlédnout.

Taky mu napadlo, proč. Stačilo, aby si zlehka přejel po hlavě a nahmátl pečlivě vyholenou kůži; vyskočil a běžel se podívat do zrcadla. Někdo mu tam připravil malé zrcátko ve zdobeném rámu, ženskou tretku značné ceny, ale to teď bylo jedno. Rozhrábl vlasy na strany a prohlížel si vyholené místo; samozřejmě tam byla Santanuevovská labuť, bílá v kaštanových kadeřích. Ne tak velká, jakou měla dívka, přes celou hlavu. Ale dost velká, aby to bylo vidět, když se neopatrně pohne.

Rogera nikdo z jeho vrstevníků nikdy neviděl ostříhaného. Samozřejmě byl přijímán do smečky, ale to bylo v pěti letech a kdo si pamatuje pětileté kluky, i když ze vznešeného rodu? Co byl náčelníkem, znali ho všichni jenom s pečlivě načesanou parádní hřívou; ostříhat ho byla tak nepředstavitelná urážka a potupa, že ho polil studený pot a zachvátil zuřivý vztek; trvalo mu dost dlouho, než se vzpamatoval a ovládl svoji chuť letět za Asthrou a ukázat jí silou, co si o ní myslí.

Sedl si na lůžko, zhluboka dýchal a uvažoval. Když spal, přišla a provedla jemu i dívce tohle. Kdyby spal normálně, probudil by se při prvním dotyku. Muselo tu něco být, něco, čím ho Asthra přece jen obelstila, co mu nabídla v nápoji či v jídle, nebo... co to mohlo být? Při koupání v Ohni byl normální, to věděl. Pak odešel sem do pokoje a ničeho se už nedotkl. Pozor! Dotykové jedy? Kontaminace jedem je možná, může být na klice, na prostěradle, na spoustě míst. Jenže co na něj působilo nebyl jed, ale posilující droga. Něco podobného, co namíchal on Enkrovi noc po jeho patnáctinách, čím ho přiměl, aby strávil tu noc s dívkou. Enkra mu to nevrátil, Asthra ale nezapomíná. Ne, že by chtěla prince pomstít; chtěla se pobavit. A vyhrála to!

Počkat. Roger není tak hloupý, aby nepochopil, co se stalo. Když se pořádně zamyslí... Musel se dotknout něčeho, co bylo napuštěno tou drogou. Nebylo to jídlo ani nápoj. Co ještě mohla Asthra použít, čeho se musel dotknout? Prohlížel si celý pokoj, ale vše tu bylo neosobní a normální. Napadlo mu probudit dívku a znovu se jí vyptat v hypnóze; něco přece musí vědět! Ale jak se k ní přiblížil, došlo mu to.

Ta dívka! Proboha, Asthra přece věděla, že ji bude tu noc mít! Dávala jí instrukce, připravovala ji na defloraci! Je to možné? Roger si to nedovedl představit, ale v zásadě to možné bylo. Infikovat přímo dívku! Jak, kudy? Umístit vhodně upravenou drogu do vagíny? Ve chvíli, kdy penis pronikne dovnitř... Dokázala by Asthra projít blánou a umístit drogu až za ni? Možná ano, ale... bylo by to geniální! Od této chvíle je možné dát patřičnou dávku každému, kdo půjde s nějakou ženou! Roger jich zná hodně, které se k tomu ochotně propůjčí pro dobro státu a pána z Monroesu. A jestli mu Asthra prozradí svůj trik... nebo na to přijde sám? Není hloupější než ona, a ten nápad je geniální!

Probudil dívku. A ptal se jí při vědomí: „Co s tebou dělala Asthra, než mi tě dala?“

„Nevím... nevím, co myslíš!“ byla rozespalá, nic nechápala.

„Zkoušela nějaký lékařský pokus. Přímo v tobě, že? Co to bylo?“

Začervenala se. Málokdy se jí to stávalo. „Dala mi nějakou injekci. Říkala, že to bude fajn. A nekecala, bylo to opravdu...“

„Myslíš, že to na tebe mělo nějaký vliv?“

„Nevím. Asthra říkala, že ne. Já jsem taky necítila nic... co by k tomu nemělo patřit. I když přesně to nevím...“

„Jak vypadala ta injekce?“

„Normálně. Jenom... měla velice tenkou a dlouhou jehlu. Ještě jsem takovou neviděla.“

„Co ještě ti říkala Asthra?“

„Nic. Že mi to vysvětlí, budu-li chtít...“

Roger se už nevyptával. Bylo mu jasné, že asi princezna neměla zájem vykládat každému svoje tajemství, zvlášť ne předčasně.

Dívka mezitím vstala. Prohlížela se v zrcadle a smála se; Rogerovi ostatně taky.

„No, co?“ Roger přistoupil k zrcadlu a znovu se kontroloval. Vyholená labuť byla maličká, dala se snadno začesat ostatními vlasy. A Roger si vždy zakládal na svých nádherných kadeřích, takže stačí je jen vhodně upravit...

Jenže Roger Monroes je říšský princ. Nehodí se pro něho, aby tajil, že byl poražen. Skutečný válečník musí umět vychutnat jak vítězství, tak porážku. Do všech důsledků! Takže uchopil nůžky a ostříhal konce vlasů tak, aby to místo v žádném případě nemohly zakrýt. Dívka se smála.

„Počítám, že Asthra už čeká, jakou budu zpívat!“ řekl Roger, „Tak pojď, nesmíme ji nechat čekat!“

Vyšli spolu ven a hledali princeznu. Všichni byli venku na dvoře, něco se tam konalo; když se objevil Roger, obrátili se zvědavě k němu, on mezi nimi procházel a usmíval se.

„Vyhrálas to!“ řekl Asthře, „Jsi lepší než já, to se nedá nic dělat...“

Asthru to potěšilo, beze všech pochyb.

„Vyhrát nad tebou je největší vítězství, jaké se mi mohlo podařit!“ řekla uznale a přitom si prohlížela jeho hlavu. Neušlo jí, co udělal, ale neřekla nic; je zdvořile vychovaná.

„Mám dojem, že ten nápad by nemusel být neužitečný!“ pokračoval už tišeji, „Co kdybych někdy potřeboval ovlivnit člověka, aby udělal něco, co nechce? Mám na mysli třeba nějakého vzácného hosta z ciziny, ti obvykle nemají tušení, co se s nimi dělá...“

Asthra se jen usmála a pokrčila rameny.

„Jak je možné, že se nic nestane té dívce?“ vyptával se Roger dál, „Potřeboval bych samozřejmě, aby zůstala při smyslech...“

„Sám jsi viděl, že byla dobrá!“ zasmála se, „Všechno se dá zařídit. A naučit tě to můžu... Už jsi to viděl a možná bys na to přišel sám, při troše hledání. Chceš to hned?“

„Stačí, až se vrátím domů do Kingtownu. Nebudu to používat často... kdyby se rozkřiklo, že se ty věci dějí, někdo by na to přišel a...“

„Počínáš si moudře.“ souhlasila.

„Poučilas mě, jak si počínat moudře.“

„Zlobíš se moc?“

„Nezlobím se. Ale pomstím se ti!“

„Jestli to bude zábavné, proč ne?“

„Stříhat tě nebudu. To udělá princ, až se mu postavíš sama. I když budeš mít na své straně všechno umění, on je silnější!“

„Já vím. Nejdu do toho, abych vyhrála. Já se docela těším, že prohraju...“

„Netušil jsem, že jsi perverzní!“

„Jako ty, Rogere – jsme jedné krve...“

Chvíli si hleděli do očí. Asthra pečlivě pátrala po jakémkoliv stínu nelibosti, ale nemohla nic najít, Rogera právě přecházela ranní rozmrzelost. I příčina byla jasná: byl opět na výši situace, zvládl všechno a jeho podřízení k němu vzhlíželi s obdivem. V tom případě je vše v pořádku.

On naopak hledal v očích Asthry něco, o čem si nebyl jist, co to je. Věděl jenom, že to nalézá; ty oči byly hluboké, tajuplné a nesmírně moudré, takže pocítil určité rozpaky, jako když zlobil chůvu ve svém útlém dětství. Věděl jen to, že dneska už by si nikdo netroufl mu za rozpustilost nasekat na zadek.

Asthra se začala tiše smát. „Uvolni se!“ zašeptala naléhavě, „Mohla bych tě přemoci a najít si to v tobě, ale bude pro nás oba příjemnější, když se nebudeš vzpouzet! Já ti přece nechci ublížit, naopak bych ráda pomohla...“

Roger velmi dobře věděl, co tají: hlubokou mocnou touhu po té dívce, tím větší, čím je nedosažitelnější. Toužil sevřít její štíhlé tělo v náručí, servat z ní roucho čarodějky, svalit ji do trávy a zmocnit se jí, přemoci všechen její odpor a...

Asthra se usmála. Ovinula jej pažemi, až jí zacinkaly náramky na zápěstích, vložila mu prsty na spánky a jemně jej hladila. Ty veliké, hluboké oči slibovaly veškeré rozkoše ráje... Roger vztáhl ruce, dotkl se spony na jejím rameně a roucho sklouzlo na zem; Asthra se k němu přivinula, cítil teplo a dráždivou vůni jejího těla, která v jeho těle zákonitě vyvolala reakci; před očima užaslé skupiny kamarádů se s ním spojila a milovali se dychtivě a vášnivě uprostřed trávníku...

Ale ne! Tohle je přece nějaký nesmysl!

Tváře kolem ztuhly ve strnulých maskách, jako když se zastaví film. Roger stál proti Asthře a jediný kontakt mezi nimi byly její ruce na jeho spáncích. Pořád ještě se usmívala.

„Proč jsi to nenechal?“ řekla mírně, „Bylo to docela hezké!“

„Byla to iluze!“ namítl.

„Co jiného je život, než rozsáhlá iluze?“

Na to už neřekl nic.

„Aspoň jsem poznala, jaké máš touhy a sny...“ provokovala.

„Zlobíš se?“

„Vůbec ne. Ale... přece víš, že se to nikdy nemůže stát!“

„Vím.“ zavrčel, „Radši mi ukaž... jaké to bude po mé porážce!“

Znovu ucítil na spáncích její prsty. Vzápětí byl na nějakém divném místě, kolem byli jeho důstojníci spoutaní a odvlékaní do otroctví. Někdo velmi silný a bezohledný jím smýkl na kolena. Enkra přikročil s nůžkami a Rogerovy načesané kadeře se lámaly ve stisku těch ostří. Cítil to tak jasně a bolestivě, jak by ve skutečnosti vůbec nebylo možné. Vytrpěl si vše, dokonce i skřípění ostří břitvy na své kůži. Pak princ skončil a Asthra ho probudila. Chvilku nemohl přijít k vlastním myšlenkám.

„Takové to bude,“ slyšel její hlas, „Připravila jsem tě...“

„Dík... ty tvý biografy jsou bezva!“ vzdychl, „Jednou až nebudu mít co dělat, přijdu k tobě a dám si zdát tvoje sny...“

„Přijď. Já mám času vždycky dost...“

A potom odjel, aniž co pořídil.

V jeho táboře se nezměnilo vůbec nic. Přibylo pár lidí, někteří se zase ztratili neznámo kam. Ale všichni se jenom povalovali, cpali se dobrým jídlem, zapíjeli to ušlechtilými nápoji a bavili se s děvčaty.

Errata:

30.05.2021 11:44