Vítej, návštěvníku!

Enkra odpočíval. Představoval si to tak, že neúnavně cvičil karate se svým novým partnerem Grizzlym. Konečně si našel soupeře důstojného svých kvalit a byl tomu rád; naučil ho svým fintám mistrovského zápasu a tím způsobil, že už ho nedokázal porazit. Bili se neúnavně a nelítostně a Enkra dělal všechno možné, aby se s ním vypořádal, ale většinou se snaha míjela účinkem. Kdyby Grizzly chtěl, mohl ho zatlouct do země jako hřebík, ale byl naštěstí hoch dobrosrdečný a mírný, tak zuřivě útočícího prince sice odrážel, ale neměl snahu ho příliš zmlátit.

I ostatní se bavili, jak uměli; k tomu patřily sportovní hry všeho druhu, ty se každému líbily. Koupali se v řece i ve známých léčivých pramenech, vyhřívali se na slunci a roznášeli nejrůznější pomluvy o kamarádech, které maskovali jako zábavné příběhy ze života.

Do Enkrova tábora neustále přibývali všelijací podivní lidé; mnoho jich bylo cizinců, především z Ameriky a Západní Evropy. Většinou byl někdo z nich kamarád někoho z Arminu, a aby mu zde nebylo smutno, přivedl s sebou celou partu. Enkra se s nimi samozřejmě nerval, na to neměli, ale s chutí vyzvali někoho z arminských známých a když prohráli, zapojili se velice ochotně do života v armádě. Enkrovi to nebylo divné ani nápadné, ale mnozí šlechtici už kroutili hlavami.

Nejdřív se nad tím pozastavil chytrý čaroděj Apačů Fernando. A hned s tím přišel za Enkrou, který k němu měl značnou důvěru.

„Proč myslíš, že je jich tu hodně?“ zeptal se Enkra poněkud bezstarostně.

„Ty to nevidíš, je tady fůra cizích lidí a oni nejsou nápadní. Ale já si toho dost všímám a vidím to trochu jinak!“

„Jak?“

„Ti kluci, co se tady objevují, jsou všichni dobře vycvičení, aby s námi zvládli. Naučili je obstojně arminsky a připravili na naše způsoby, takže nedělají hloupé chyby. Dokonce umějí i trochu bojovat, tak se od našich moc neliší. Zajímalo by mě, k čemu to kdo potřebuje a proč je sem posílá!“

„Ty myslíš, že to někdo dělá schválně?“

„Jo, myslím. Všichni ti kluci jsou z lepších rodin, mají nějaké jmění a určitý rozhled. Pár jsem jich nenápadně oťukal; je to jejich šlechta a rodiče souhlasí, aby tu byli a přizpůsobovali se našim zvyklostem. Nemysli si, že je to jen tak! Kdo z rodičů bude klidně souhlasit, aby si jeho dítě dalo udělat tetování, jako máme my – úplně pro nic za nic?“

Enkra kroutil hlavou. „Nevšímal jsem si toho!“

„Tak si toho urychleně začni všímat. Myslím, že je to zárodek nějaké další strany. Něčeho jako byla Modrá Lilie za války...“

„Modrá Lilie?“ Enkra se zasmál, „To není tak špatný nápad! Každopádně by byli aspoň v jedné nezávislé organizaci!“

Během pár hodin Enkra vydal příkazy svým nejbližším a už večer se sešli u ohně s patřičnými vědomostmi. Zjistilo se, že skutečně hodně kamarádů v táboře patří k cizincům a skutečný počet si málokdo uvědomuje do důsledků; taky že patří k vyšším vrstvám je pravda. Enkra to vyslechl a řekl:

„Dobře. Zítra uděláme reorganizaci. Potřebujeme vytvořit bojové smečky, takže se každý rozdělí podle původní struktury. A co zbude, s tím uděláme nějakej pořádek.“

Což se samozřejmě stalo. Enkra prohlásil, že se chystá do boje a potřebuje přesně znát své síly, takže jednotlivé smečky opustily tábor a houfovaly se na pastvině; cizinci se samozřejmě taky chystali do boje, ale podle Enkrova rozkazu ne se smečkou, do níž se přidali, ale pokud možno samostatně.

Při tom zjistil, že je jich hodně a že je jen tak někam přičlenit nelze. „Myslím,“ řekl jim, „Že byste měli vytvořit vlastní bojové smečky. Dokonce bych navrhoval dělení podle států, ze kterých pocházíte. Každá taková smečka by si zvolila vlastního náčelníka a sbírala lidi pod svůj prapor...“

„To nebude problém,“ řekl někdo z kluků, „My jsme většinou z Ameriky... to bude jediná ohromná smečka...“

„Ale Spojené státy se, pokud vím, neskládají jen z jedné republiky! Odkud jsi například ty?“

„Z Texasu!“

„Tomu se říká Republika Osamělé hvězdy, že? Máte ji i na vlajce!“

„Jo, to je pravda!“ rozzářil se Texasan.

„Tak vidíš. Chtělo by to obnovit sbor Texaských jezdců. To byl přece slavnej pluk!“

„No...“ klukovi z Texasu zazářily oči, ale přece jen ještě neztratil smysl pro realitu, „Jenže nás je tady zatím z Texasu jenom pět! To by na celý armádní sbor asi nestačilo!“

„Nic nevadí. Pět kluků, to už je určitá smečka. Můžete přece naverbovat další... tady nebo doma, to je jedno. Jak jednou ten pluk založíte, určitě už nezanikne...“

Texasan se tvářil všelijak, ale bylo znát, že mu to vrtá hlavou. Pročež odešel a bylo ho vidět, jak se s mohutnou gestikulací dohaduje s kamarády. Enkra seznal, že udělal pro svou věc dost, tak šel po svých. Teď bylo třeba už jenom nechat záležitost vykrystalizovat.

Sbor Texaských jezdců se ustanovil během hodiny. Bohužel jen ve čtyřech, pátý si vzpomenul, že pochází z Virgínie, kde za válek Severu proti Jihu též existoval nějaký slavný pluk. Bohužel nevěděl jaký, tak se rozhodl zajet do Sun City a zavolat domů, jak se ten pluk jmenoval a jaké měl výsostné znaky. Byl pevně rozhodnut založit ho sám, jako jediný reprezentant své země v Arminu. Podporoval to jen jakýsi kluk, se kterým se seznámil až tady, ten pocházel z Jižní Karolíny.

S tímto kamarádem začali plánovat založení další organizace, která u nich doma žije a prosperuje, totiž Ku-Klux-Klanu. Nicméně vytušili, že v mnohabarevné arminské společnosti by možná narazili, tak se rozhodli prosondovat to nejdřív u někoho z komthurů. Enkra nebyl k disposici, tak najeli na Jackie Therlowa, který je poslal za Kurtem Diettermannem.

Kurt se jejich záležitostí více méně bavil. Vysvětlil jim, že založit v Arminu Ku-Klux-Klan nebude možné, protože je to jednak zakázáno, jednak už jeden takový je, a přes všechny zákazy žije a vzkvétá. Nicméně neměl námitek proti založení konfederační armády, souhlasil dokonce se šedými kabáty, které má nosit. Takže byli spokojeni.

Mezi Američany byly i dívky. Nebylo jich moc, ale byly nebezpečně aktivní. Vynikala mezi nimi dívenka jménem Sandie, dcera módní návrhářky z Chicaga. Uměla skvěle malovat – tak za ní přišel plukovník Texasských jezdců, který během akce získal přezdívku Tex, a požádal ji o namalování znaku a vyšití vlajky. Nejdřív si nechala důkladně vysvětlit situaci a pak se nad ní hluboce zamyslela.

Přišla na to, že proč by měli Američané, když je jich tolik, podléhat nějaké černé, zelené či jiné Lilii, když budou mít vlastní pluky. A proč by nemohli mít svou vlastní lilii, čistě americkou? Taky ji hned namalovala, s hvězdami ve třech lístcích a pruhy na lístcích dolních. Když ji ukázala kamarádům, všichni souhlasili a znak se jim líbil; takže jej okamžitě začali šířit, kde se jen dalo.

Příslušníci jiných národů a národností sledovali počínání Američanů se zájmem a podezřením. Když pochopili, co a proč se děje, nabudilo to aktivitu i v nich a začali je hned napodobovat. Tak se během odpoledne ustavila lilie francouzská, španělská, italská a švédská, ta v počtu dvou lidí. Potíže byly s lilií německou, když Jackie odmítl odsouhlasit jejich znaky a uniformy, vycházející z ideového odkazu Hitlerjugend. Němců bylo i s Rakušany skoro dvacet a jednání s nimi trvalo dvě hodiny; nakonec bylo založení Německé lilie povoleno s tím, že v žádném případě se nesmí mezi výsostnými znaky objevit hákový kříž.

Netoliko, že se cizinci v Arminu sdružili ve vlastní organizace; oni se dokonce odstěhovali ze společného tábora. Postavili si svoje sídla, většinou jeden stan a kolem všelijaké přístřešky, kousek od ostatních; k nim stožár s patřičnou vlajkou, čím lepší a vyzdobenější, tím lépe. Američané si kromě vlajkových stožárů začali budovat i totemy.

Pochopitelně při ustavení nových organizací byla jmenována řada nových náčelníků. Většinou byla náčelnická rada ustavena ze všech přítomných, což byli převážně kluci starší. A ježto náčelníci bez bojovníků nejsou nic moc, rozhodli se okamžitě vyvinout nějakou činnost a povolat sem všechny dostupné kamarády i s jejich kamarády a každým, kdo bude mít chuť jít na druhý konec světa. Jak už řečeno, pocházeli z rodin, jež na to měly.

Čaroděj Fernando se skvěle bavil. Přišel za Enkrou, který si zrovna léčil modřiny a boule po tréninku s Grizzlym; rozvaloval se v bažině, obalen celý horkým bahnem, že mu koukaly jenom oči. Pokynul Fernandovi, aby se uložil vedle něho, a ten to s rozkoší udělal bez ohledu na to, že kůže po bahenní lázni získávala zdravě šedivou barvu s modrými a zelenými skvrnami.

„Myslím, žes to vyřešil perfektně, Enkro! Jestli je někdo chtěl zapojit mezi nás, teď už se mu to v žádným případě nepodaří!“

„Já myslím, že se naopak zapojili dobře!“ smál se Enkra, „Jsou teď plnoprávnými členy našeho společenství...“

„Jistě, to ano. Jenže v žádným případě už se jim nepodaří se mezi náma ztratit... rozpustit, nebo jak to chceš říkat. Ani nebudou chtít; mají svou národní hrdost, ta jim nedovolí skrývat svou identitu...“

Enkra neříkal nic, jenom se usmíval.

„A v každým případě se ani náhodou nedostanou k Wallisu nebo našemu vzdělávacímu systému. Kdyby je tam někdo chtěl dostat, budou muset mít nějaké doporučení. S něčím podpisem...“

„Myslíš, že jim o to jde?“

„A o co? Proč myslíš, že někdo zaplatí svýmu klukovi cestu na druhý konec světa? Proč mu dovolí toulat se po džungli, nechat se ostříhat a tohle všecko? Jen aby se pobavil? Ne, ti lidi zvětřili šanci získat pro svý děcka univerzálku, a dělají pro to všechno. A protože vědí, že dospělý bysme vyprovodili svinským krokem, posílají svoje děti. Fajn kamarády, pravda. Ale ve skutečnosti fungujou jako trojskej kůň...“

„Myslím, že už to není nebezpečný.“

„Teď už ne. Ale bude potřeba to hlídat.“

„Neboj se. Pozítří vyrážíme na Santanuevu. Podle zpráv, co jsem dostal, se k aktivní obraně vzchopí jen princezna Asthra; Pedra to moc nebaví, bere to jako nutný zlo. Pak se s ním dohodneme, co dál...“

Fernando odešel uklidněn. Zastavil se u ohně Američanů; colonel Texasských jezdců Tex si tam právě nechával od jednoho potulného Japonce vytetovat na hrudní kost znak svého pluku. Zatínal zuby, ježto to nebyla příjemná procedura, ale držel a ostatní ho sledovali s obdivem. Dalo se předpokládat, že během několika dní budou mít všichni cizinci svou příslušnost nesmazatelně nakreslenou přímo na těle.

Přesto Fernando cítil určitý podivný neklid, kterého se nijak nemohl zbavit.

Senta Diettermannová měla špatnou náladu. Nebylo těžké pochopit, co je její příčinou; kluci si užívají války někde daleko, ona zůstala ve Městě a jedinou její zábavou mohlo být porovnávat si s kamarádkami, jak jim dorůstají vlasy. Přesněji, jestli už na hlavě vyrazilo nějaké strniště, jako náznak, že tam někdy něco vyroste.

Jenže kluci si užívali i jinak. Sentu o tom přičinlivě informoval bráška Kurt, který se nikdy nezapomněl pochlubit svými úspěchy. Nejdřív to byla oslava vítězství nad kmenem Wassongů, jehož dívky byly proslulé svým sexuálním mistrovstvím a neutuchající chutí na milování s kýmkoliv. Kurt je hezký kluk a holky ho baví, ostatně Senta mu sama vodila domů svoje kamarádky a bavila se jejich zážitky. O tom, co dělá Jackie, toho Kurt moc nehlásil, ale nebylo pochyb, že se přidá, když má příležitost. Minimálně ze společenských důvodů.

Neboť u velkých kluků je zvykem, že po ukončení bojů se koná slavnost sbratření, při které hostitel nabídne významným hostům kromě pohoštění také dívku, pokud možno významnou; svoji holku, sestru či kteroukoliv z kmene, která má pro podobné hry pochopení. V krásné literatuře je znám případ náčelníka Apačů Vinnetoua, který předhodil svému hostovi sestru Nšo-či, a později jinému svou družku Ribannu, kterou mu dokonce ponechal navždy, už jí měl asi plné zuby. Senta se těmi příběhy bavila a docela ráda by taky vstoupila do legend.

Po válce s kmenem Apačů se taky konaly slavnosti. Určitě následovali dobrý příklad a vnutili svoje holky vítězům. Samozřejmě že holky se na to těšily celou dobu, taky se chtějí bavit. Potom dobytí Údolí Ohně, potom Sun City. Spousta příležitostí na parádní mejdany. Ale já tam nejsem!

Když byly malé holky, byla její nejlepší kamarádkou Kate Therlowová. Společně plánovaly, za koho se provdají, kdy a s jakou slávou. Kate má bráchu Jacka, který se Sentě od začátku líbil, takže bylo jasno. Jackie se o holky v té době moc nezajímal, ale vzal to na vědomí a neprotestoval. Kate sice zařadila kluky Diettermannovy do dlouhodobého plánu, ale koho si vybere jako prvního, pořád váhala. Dívky mají ve zvyku sestavovat si pořadník svých favoritů, ale taky ho často mění a probírají to s kamarádkami. Ten první je považován za jejich manžela, ostatní jsou bráni jako spolumanželé, pokud se vlivem nějakých událostí neposunou na vyšší místo. Tento systém zavedly za císařství dvorní dámy císařovny Diany a ačkoliv byl později mnohokrát zrušen a zakázán, je mezi holkami stále populární. Mezi kluky také.

Klan Diettermannů čítá množství bratří, sester, bratranců a sestřenic. Všichni jsou krásní a blonďatí, zvláště děvčata mají každá jiný odstín zlaté barvy. Když se točil nějaký film o elfech, vždycky si na ně někdo vzpomněl a pozval je aspoň do komparsu. Legendy říkají, že skutečně mají nějakou příměs elfské krve, takže jim stačí pouze přidělat špičaté uši. Když na to přijde, Kate je taky sestřenice a docela hezká, ale Senta byla vždycky hezčí a je na to hrdá. Jedním z jejích plánů bylo po svatbě uspořádat obrovský mejdan pro všechny holky z klanu a v jeho průběhu všem ostříhat jejich zlaté kadeře, aby si to dlouho pamatovaly.

Senta měla vlasy nádherné a dlouhé. Plánovala, že si je nechá volně růst až do svatby, kdy z nich vytvoří pořádně dlouhé copy a vyzdobí si jimi domácí oltář. Plán to byl hezký, ale neprošel. Při jedné rvačce ji nějaký tygr sekl drápy do hlavy, ještě teď má slušivé jízvy. I když to byla nešťastná náhoda, musela se ostříhat a rány pořádně ošetřit. Kate ji v tom nenechala a ostříhala se taky, přidali se dokonce i kluci, takže ostudy byla fůra.

Podruhé přišla o hřívu, když jedna její spolužačka zahynula spolu s matkou při autonehodě. To už byla politika. Ta kamarádka pocházela z přistěhovalecké rodiny, ale patřila do party, kterou Senta a Kate ve třídě vytvářely, a bylo třeba dát najevo smutek. Přidaly se k nim další tři holky a dokonce dva kluci, takže pohřeb byl slavnostní – případně ostudný průser, podle toho, kdo to jak posuzuje.

Od té doby měly její vlasy klid až do teď. I když se s ní Jackie ve vhodné chvíli pomiloval a tím z ní učinil svoji ženu, neostříhal ji, ani ona jeho. Taky se nekonala slavná svatba v katedrále, jak by se slušelo, pouze smečka vzala jejich vztah na vědomí a oběma blahopřála. Ani ten svatební mejdan nebyl. A Senta nemá ani osobní oltář, na který by ty copy pověsila. Kate má alespoň vlastní kapli vyzdobenou ikonami, ale zase není doma, nýbrž ve Slunečním obzoru, kde se učí ovládat Živý Oheň. A manžela si zatím žádného nevybrala, má vůbec docela jiné plány.

Senta se rozhlédla kolem sebe. Je pravda, že má vlastní pokoj, jehož stěny jsou vyzdobeny spoustou fotografií, ráda se nechala fotit co nejčastěji, takže o veškerém jejím konání jsou jasné důkazy. Jednu dobu uvažovala o myšlence nechat se namalovat ve stylu byzantského ikonopisu a darovat ten portrét Kate k ostatním, když je sbírá, ale zatím má jisté pochybnosti, zda někdy bude svatá. Určitě by byla, kdyby padla v nějakém boji, ale po tom nijak zvlášť netouží. Leda kdyby vypukla válka; pramáti rodu, vévodkyně Julie z Dunbaru, odešla ze své poslední bitvy přímo do nebe a Senta má její ikonu, kopii od Kate.

Kate bude čarodějka, kněžka Ohně. Senta bude její Dvojka, princezna z kasty WF, bojovníků se znalostmi magie. Špičkovou čarodějkou být nechce, i když jí některé drobné věci docela jdou. Například když si vaří čaj, ohřeje vodu v konvici přímo na dlani, vlastní energií. Taky umí blesky, i když pořádný souboj ještě s nikým nesvedla, pouze s kamarádkami v rámci výcviku. Jenže to je problém všech holek z Lilie, rády cvičí, ale do pořádného boje se ještě nedostaly. Kluci si aspoň dali trochu rvaček ve Francii, když šli tahat Enkru z průšvihu. Přišli na poslední chvíli a vyhráli, od té doby se tím pořád chlubí, ale daleko víc si užili ti, co tam byli od začátku a porvali se pořádně, i když prohráli a přišli o hřívu. Senta by si taky dala líbit boj, o kterém se vyprávějí legendy, ale... ach jo!

Holky se prostě nechytají. Povinností Dvojky je sbírat pro svou paní kladnou energii a předávat jí; Senta ví, jak to dělat, ale Kate zatím žádnou nepotřebuje a Senta má minimální možnosti ji získat. Nejlepší je vysát E+ od kluků při sexu. Avšak od Jacka ne, ten předává sestře Éčko přímo. Nejlepší by na to byl pořádný mejdan, kde by energie proudila mezi všemi, Senta by ji vysosala a práskla Káče jedním šlehem, ať se třeba mlátí v kotrmelcích. Kdyby tak byla s kluky ve válce na jihu! Taky by si dala říct bouřlivé milování s cizími kluky, nejlíp po pořádné rvačce, až by řvala bolestí a rozkoší. Starší holky toho nakecají... A ségry, ty malé mrchy, by zíraly a záviděly...

Vzpomínky z doby císařství hovoří o dvou způsobech. Oblíbená byla čtyřka, když milenecký pár navštívil kamarády a v rámci návštěvy se měnili, aby se pochlubili svým uměním. Obvykle to domluvily holky, ale kluci byli taky rádi. Pokud se jednalo o kastovně rovnocenné, bylo to potvrzení přátelství. Pokud byl někdo z nižší kasty, cizinec nebo otrok koupený v cizině, postoupil o úroveň výš. Jackie je významný náčelník; Senta by se docela bavila, kdyby ji v rámci spojenectví předhodil nějakému polodivokému náčelníkovi jiné smečky, sprostému nevychovanému buranovi, ke kterému by od začátku cítila odpor... ale zvládla by ho! A jeho primitivní Éčko by bylo naše...

V reálu? Jackie tyhle příběhy zná a taky ho baví, ale zatím je na začátku. Císařský zákon říká, že manžel princezny má právo na všechny její sestry, sestřenice, spolužačky a kamarádky. A naopak. Takže všechny holky Jackovi usilovně nadbíhají, ale on to moc nepřehání. Ano, párkrát se to povedlo, a bylo to fajn. Ale Senta by si dala říct daleko častěji, má spoustu hezkých kámošek a seznámit se s jejich kluky by ji bavilo... Ve čtyřce se taky sluší vzájemně ochutnávat tělesné tekutiny, a Senta má mlsný jazýček.

Podle zákona je sex pouze interakce lingamu v ioni, pokud možno s oplodněním dívky. Všechno ostatní je pouze mazlení, které císařské zákony považují za přijatelné. Senta se od mládí ráda mazlila s kamarádkami i s kluky, a třeba i se šelmami. Nechat se olízat od tygra či leoparda je rozkoš. Ovšem když se zapletete do jejich milostného souboje, můžete přijít k úrazu a získat šrámy na hlavě. Ještě že mám tak tvrdou lebku. Bolelo to, ale Kate mě šlehla a zastavila krev, pak už to bylo fajn. Tehdy jsme se ujistily, že Káča bude dobrá čarodějka. Kdyby tady byla...

Jenže Káča je v Obzoru a tam se těší na válku. Asthra si to nenechá ujít, ta mrcha mazaná. Asthra je taky sestřenka, ale vzdálená. Její cowen je banda přistěhovaleckých holek všech možných barev a původních národností, to si kluci nenechají ujít. Hlavně Kurt, ale Jackie si taky dá říct. Kdybych tam byla, taky bych se přidala do hry. Černí a hnědí kluci se mi vždycky líbili... jestli se tam Jackie zadrápne, třeba někoho přivede do čtyřky! Nebo že bych já sama vyjela? Bylo by to ušlechtilé, jsem konec konců princezna ze vznešeného rodu a sluší se předávat svoji kastu níže postaveným...

Základní konflikt politiky Arminu je mezi starousedlíky a přistěhovalci. Zlé jazyky můžou namítnout, že přistěhovalci jsme všichni, původní obyvatelstvo jsou šelmy. Když řeknete princezně z Monroesu, že je náplava z Británie, bude se vesele smát a přidá pár vtipů na tohle téma. Kdybyste něco takového řekli dceři bohatého průmyslníka, bude se vztekat a vřískat, protože je fakt náplava a nemá vychování. Diettermannové nejsou stará šlechta, ale když si dědeček vzal princeznu z Baarfeltovského rodu, postoupil dost vysoko a nikdo si netroufne o tom pochybovat.

Jsem princezna? Nepochybně. Mohu vysledovat svoje předky v nepřerušené linii až ke knížeti kardinálovi Baarfeltovi. Správné by bylo, kdybych se vdávala v katedrále a ruce by nám svázal arcibiskup kingtownský. S tím jsou v současnosti nějaké problémy, pořád se hádají, kdo biskup je a kdo ne. Měla bych bílé krajkové šaty na nahém těle, ségry by mi nesly čtyř... ne, pětimetrovou vlečku. Ve vlasech diadém z perel a briliantů... To bych nějaké vlasy měla mít, že? Celou svatbu by přenášela televize a přivandrovalecká pakáž by slintala vzteky. Asi to uspořádám, až se rozhodnu mít děcko. Odblokovat se. Byla by to legrace.

Zatím jsem chráněná jednak mentální blokádou, jednak antikoncepční žvýkačkou. Dobrý vynález. Když holka dostane první menstruaci, začne si kupovat žvýkačku s příchutí bylinek, modrou nebo zelenou, podle toho, co nám chutná. Dřív od toho modraly a zelenaly zuby, teď ji vylepšili, že máme zuby krásně bílé. Navíc přidávají ty trávy i do zubní pasty. Stačí polykat sliny a holka je chráněná dva až tři dny. Ale kdybych chtěla, stačí vysadit... Jackie by na to nepřišel, ten by se divil!

Asthra je taky čarodějka, určitě je chráněná daleko líp. Je nádherná a skvělá, navíc bezkonkurenční mrcha. Kdyby ji napadlo sbalit Jacka, třeba bysme si hodily čtyřku... s kým vůbec ona chodí, s nějakým klukem z Evropy, plukovníkem Freefighterů Sidem Hawkerem. Bude asi pěkně zvrhlá. To bych si taky nechala líbit. Uvidíme, kdo je větší mrcha, jestli ona nebo já. Já se naštvu a vypravím se tam...

Dovnitř nakoukla malá Gudrun, nejmladší sestra. „V telce dávají záznam z Iron-city, dobývání města. Chtěla jsi to vidět...“

Jasně, na to jdu. Gudrun je můj miláček, neskutečná potvora. Tak dlouho zlobila a škemrala, až jsem ji taky ostříhala. Věřili byste, že když holka přijde holohlavá, kluci se z ní můžou pominout? Ještě to nechodí do školy, a už by to balilo kluky! Tuhle se šmajchlovala Jackovi, dost se bavil.

A ještě votravovala, abych ji naučila blesky. Tak jsem ji šlehla, až vzala druhou o zeď. A co byste řekli? Jenom se řehnila jako kobyla a zkoušela mi to vracet. Počkej, ty budeš brečet, až tě začnu pořádně trénovat! Musíš být lepší než já, kdybych tě měla přerazit. Ani není vidět od země, ale rvát se, to by chtěla. Je stejná jako já, když jsem byla v jejím věku. Káča byla vždycky ta hodnější.

Vlastně to není tak špatnej život.

Enkrova armáda vytáhla proti Iron-city pod vlajícími praporci a za rachotu bubnů. Jenomže jak opustili Údolí ohně, zanechali vší parády a rozjeli se dopředu; Enkra se svými důstojníky a podléhajícími smečkami a Sandy s armádou Zelené Lilie. Vzadu zůstaly smečky cizinců, různé pomocné oddíly, zásobovací skupiny a čumilové; jejich dlouhý had se táhl ještě skoro celý denní pochod za útočným čelem.

Enkra se nikde nezdržoval; postavily se mu do cesty nějaké osamělé smečky z kraje, kterým táhli, ale proti takové přesile neměly šanci, většinou je přemohl a zpacifikoval Sandy či Diego. Čelo armády postupovalo nerušeně vpřed a ve dvou dnech dosáhlo předhůří Orlích hor.

Tam byla hranice Santanuevova území. Nebylo pochyb, že Pedro o nich ví a očekává je. A po jeho boku další dvě armády: Stepova a Rogerova. Lord kancléř se konečně vzchopil k činnosti, přitáhl se svým vojskem do Ironu a po několika oslavách a zasedáních válečné rady zahájil vojenské operace. Ve skutečnosti jeho jezdci přepadli pár smeček z okolí a podrobili si jejich odbojné náčelníky. Tato vítězství, stejně snadná jako Enkrova, dodala Rogerovým důstojníkům kuráže a tak šli do boje plni optimismu a víry ve vlastní síly.

Pedro Santanueva chtěl bojovat v průsmyku v Orlích horách. Válečná rada to zamítla, ježto tam jednak vede státní silnice, na níž musel být udržen provoz, jednak to bylo trochu nebezpečné. Roger a Step rozhodli, že bojovat se bude pod horami, kde je ještě jeden průsmyk; kdysi jím vedla stará silnice, ale po vybudování nové není k ničemu. Asthra se náčelníkům vysmála a ptala se jich, jak donutí Enkru táhnout zrovna tudy a ne jinudy. Na to Roger odpověděl, že uvidí.

Vyslal k Enkrovi jednoho ze svých šlechticů jako parlamentáře. Hledal na to dobrovolníka a taky ho našel; bezvýznamného vůdce maličké smečky z předměstí Kingtownu, ovšem s dlouhým a složitým jménem a spoustou bojovných předků. Ten mládenec vyjel Enkrovi naproti a požádal jménem lorda Rogera, aby považoval za hranici Santanuevova území ten starý průsmyk a nikoliv sedlo na státní silnici. Enkra přijal a velkomyslně ho propustil, dokonce bez stříhání.

Když Enkra v čele přední hlídky dorazil do průsmyku, vládl tu mrtvý klid. Poněkud rušil jen přenosový vůz televize, který stál u okraje silnice, technici se opalovali a popíjeli pivo. Jediné, co mohlo být zajímavé pro jejich kamery, byla Santanuevova vlajka, vztyčená na stožáru na druhé straně cesty.

Enkra dojel ke stožáru a zastavil koně. Pracovníci televize zbystřili pozornost, ale on se po nich ani neohlédl; naopak, spíš se rozhlížel po okolí. Bylo mu naprosto jasné, že tam někde se skrývají nepřátelé a čekají na něho, ale nebyl ochoten se jim vystavit jenom se svým štábem, jak přijel.

Santanueva v tu chvíli navrhl překvapivý útok na štáb. Kdyby se podařil, mohli Enkru zajmout, protože měli přesilu, ale byl tu i Roger a ten nesouhlasil.

„Chceme velkou bitvu! Dovolíme jim soustředit svoje síly!“

Tak Enkra zůstal sedět na koni vedle cesty a sledoval, jak do průsmyku dojíždějí a rovnají se jednotlivé oddíly. Defilovaly jako na přehlídce, pod rozvinutými prapory se znaky svých smeček, osad a pluků, jak kdo kam patřil. Televize vše s potěšením snímala.

Až když se celé prostranství zaplnilo bojovníky, Enkra pobídl koně a s velitelsky pozdviženou pravicí vyrazil vpřed. Za ním Sandy, který velel svým bojovníkům kamennou sekyrou. A potom celá armáda, která se valila po silnici dolů průsmykem, sledována televizními kamerami.

Tehdy se ze všech úkrytů podél cesty vynořili útočníci. Tu čest dostali Santanuevovi mladí bojovníci, kterých bylo hodně a měli odvahu, takže jim to nedělalo potíže. Nastal boj, jak káže zákon a zvyklosti uměleckého filmu; jelikož Santanuevovci jsou široko daleko známí jako vynikající kaskadéři ve westernech, válečných, indiánských, historických a sci-fi filmech.

Ten boj trval několik hodin; zezadu neustále přibývali Enkrovi bojovníci a střídali unavené či všelijak pošramocené, z druhé strany se vrhaly do bitvy nové a nové oddíly Ironských. Většinou vyhrávali Enkrovi a odváděli mnoho zajatců; o vlastní zajaté se nestarali, těm se nemělo co stát.

Dle Zlých Jazyků skončila bitva proto, že televiznímu kameramanovi došel film, ale pravda to není; k večeru Ironští couvli od průsmyku a ponechali ho Enkrovi jako kořist. Takže princ nařídil zastavit boj a dovolil nepříteli, aby se celkem organizovaně stáhl dolů do stepi. Enkrovi kluci si postavili stany přímo v průsmyku a chystali se oslavovat vítězství.

Pochytali hodně zajatců, ale nebyli mezi nimi žádní přední náčelníci ani bojovníci. Enkra tedy dovolil, aby se jimi zabývali jeho jezdci; sám jen přihlížel a soudcoval zápasy. Překvapilo ho jenom, že chytili jednoho z Rogerových důstojníků a přivedli mu ho ukázat, neboť byl zvláštní. Vlasy na temeni měl sestříhané nakrátko a v nich vyholený jakýsi znak; na zbytku hlavy ovšem normální dlouhé vlasy.

„Co má být tohle?“ ptal se ho Enkra.

„To je teď u nás móda,“ vysvětlil zajatec, „Vymyslel to Roger!“

„Cože, už i Roger dělá takový psí kusy?“

Zajatec byl náčelník menší smečky, s Enkrou se tak trochu znal a nebál se ho, takže se rozhovořil šířeji: „My jsme se tomu taky divili. Ale přijel s tím první a přímo od Asthry, z její hostiny. Tam se musely dít věci!“ obrátil toužebně oči k nebi.

„Schválně, jaký?“

„No, povídají se různý řeči! Třeba jako že si tam lord kancléř začal něco se samotnou princeznou!“

„Tomu se mi nechce věřit... to říká on, nebo kdo?“

„To říkají všichni; teda, ze začátku sbalil nějakou dvorní dámu a pěkně jí to udělal; potom došla princezna k náhledu, že by si taky nechala říct, tak se ještě zdržel... proto přišel se znakem Santanuevů, labutí vyholenou na hlavě. Jako výraz úcty k hostitelům...“

„Hm – hm!“ řekl Enkra nedůvěřivě.

„Já mám taky na hlavě znak svý holky, že!“ chlubil se zajatec, „Samozřejmě jsme si z něj vzali příklad, konečně se začalo něco dít... je to bezva! Když mi to holky dělaly, nemohl jsem se smíchy udržet...“

„A tvoje dívka, pochopitelně, nosí zase tvůj znak, že?“

„Jo, přesně tak! Hrozně jí to sluší!“

„Nepochybně. A to i Asthra nosí Monroesovskou růži?“

Chlapec upadl do rozpaků. „Teda, to já nevím... nikdo o tom nic neříkal, ale snad... no, já ji neviděl...“

„V každým případě máš smůlu, nevydrží ti to. Co udělá tvoje dívka, když její symbol na tvé hlavě smaže Oheň?“

„Na tom už jsme dohodnutí. Máme jednu kamarádku, která se učí tetovat; o víkendu si zajedem k ní na chalupu a ona nám udělá hlavy v barvách i se všema ozdobama okolo...“

„Teprve se to učí? To jí dovolíte?“

„Na někom se to naučit musí, ne?“

„Můžeš počítat s tím, že to bude pěkně bolet!“

„To teda bude! Ale my se těšíme; možná si necháme propíchnout taky další dírky do uší, nos a obočí... moje Lizzy se tak jako tak nebude smět ukázat doma před rodičema, tak si chce vyzkoušet, co si léta nesměla dovolit...“

„Kdo jsou její rodiče?“

„Á, nějaký bezvýznamný přistěhovalci! Jediná jejich zásluha je, že vydělali peníze a budou nás nějakou dobu živit; počítám, že svýho vnuka nevykopnou, až jim ho přijdem ukázat...“

„To už je taky zařízený?“

„No, zatím je to v plánu; ale Lizzie povídala, že kdyby se nám to náhodou stalo, že žádná tragedie to nebude, tak...“

„Tak to budete zkoušet, až se to náhodou povede?“

„Jo, přesně! Tak už mi to udělejte a pusťte mě, pojedu rovnou za Lizzy se jí ukázat...“

Enkra se rozesmál a nařídil, aby byl vzat přednostně a rovnou do Ohně; patří své Lizzy a znaku, který mu vyholila na hlavě, by se neměla dotknout lidská ruka. Pak jej v milosti propustil a vzkázal po něm srdečné pozdravy všem dvorním dámám.

Enkru navštívil také redaktor od televize. Od vítězství v Údolí ohně s ním nikdo z reportérů nemluvil a diváci to žádali. Sesedli se až za tmy u malého ohně, zatímco u velkého probíhalo stříhání a sem tam souboje, pokud se někdo ze zajatců na to cítil. Redaktor byl uvážlivý člověk, Enkra se s ním znal a měl ho rád; kromě toho měl dobrou náladu a byl ochoten mluvit. Redaktor to vytušil a vedl rozhovor tak, aby se co nejvíc dozvěděl.

„Jak jsi spokojen s výsledkem dnešního boje?“

„Ano, jsem spokojen. Podařilo se nám dobýt průsmyk; je to důležitý strategický bod, bez jehož ovládnutí bychom se těžko dostávali dál. A kromě toho, máme hodně zajatců.“

„Jak si představuješ další průběh bojů?“

„Myslím, že zaútočíme na nepřítele a budeme se snažit zmocnit co nejvíc jeho lidí. Teď záleží na Santanuevovi, co si počne; má dvě možnosti, bud utéci do stepi a nechat se od nás honit, nebo se pokusit opevnit ve městě. Počítám s oběma variantami. Pravděpodobně nejdřív obsadíme Iron a přístav Rossa Blancu, teprve potom budeme honit rozptýlené oddíly Santanuevovy jízdy. Opačný postup by byl zdlouhavý a nic by nám nepřinesl.“

„Dobře – a potom, až se ti to podaří?“

„Prozatím stojí proti nám tři dobře organizované armády: Santanuevova, Gold Stepova a Rogerova. Podle některých zpráv operují společně a budou mít snahu nás obklíčit a zajmout. Jestli se jim to aspoň částečně podaří, mají naději na zvrat ve válce. Jinak budeme pokračovat dál jako dosud a nejspíš zvítězíme.“

„Dobrá. A až porazíš ty tři armády?“

„Pravděpodobně potáhnu směrem na Indiopolis. Dobytí Indiopolisu považuji za důležitý a neodkladný úkol, tamní smečky jsou mocné a významné. Pak nastane čas zaútočit na hlavní město Kingtown!“

„To je smělý plán!“

„Dobýt hlavní město je samozřejmým cílem každého, kdo chce ovládnout zemi. Až pak je možné útočit na ostatní města na severu a východě. Bohužel se zdá, že se tam jen málokdo dokáže vzchopit k aktivní obraně. I když bych byl rád, kdyby se někdo takový našel...“

„Vidím, že máš před sebou ještě hodně bojů a důležitých problémů. Přesto bych se rád zeptal, co chceš podnikat, až ovládneš celý Armin!“

Enkra se docela vážně zamyslel. „No... to snad už bude po prázdninách!“

„To je pravda. Ale s prázdninami nekončí svět a ty přece budeš i nadále princem! Tím spíš, že budeš vítězem nad celou zemí, pánem tohoto světa! Co podnikneš se svou mocí?“

Enkra honem nevěděl, co odpovědět; ale redaktor nebyl ochoten mu nic odpustit: „Kromě toho, ty sám jsi naznačil, že možná po těchto prázdninách nastane úplně jiný školní systém. Mluví se o používání Wallisových univerzálních vyučovacích strojů, o změnách v cyklu školní docházky... dokonce jsem zaslechl termín permanentní prázdniny. Co bude pak?“

„Pak?“ Enkra pokrčil rameny, „Myslím, že pak bude čas, aby se kamarádi bavili taky trochu sami. V každém případě válku dál nepovedu. Ať se smečky srážejí samy mezi sebou!“

„To bude dost smutná válka. Když nebude, co by si stříhali...“

„Předtím se taky nestříhalo.“

„To je pravda. Jenomže kluci se jak vidno moc rychle namlsali a teď nevědí, co dál. Každého je možné ostříhat jen jednou. Já vím, že vlasy budou růst dál. Jenže moc pomalu na to, aby to mělo nějaký význam.“

„To je pravda.“ přiznal Enkra.

„Když jsem byl malý, byla zrovna éra Detreyovy vlády. Tehdy se propagovala dobrovolná podřízenost, střízlivý vzhled a chování, snaha vyrovnat se světu i ve zvyklostech. Jenže my jsme tento styl odmítali; utíkali jsme z měst do džungle a odmítali dát se stříhat od holičů. Bylo to veliké a slavné dobrodružství, stavět se proti světu... tehdy jsme taky položili základy k dnešnímu uspořádání smeček.“

„Já vím. I když to nebylo nic nového. Podobný systém byl už za války.“

„Jo, to říkali staří. Jenže naši rodiče pocházeli z poválečné generace, která obdivovala Revoluční gardy a odsuzovala jakýkoliv boj a všelijaké výstřednosti. To jen nepřátelé pořád připomínali slib, že ráj se vrátí...“

„Já bych to chtěl dokázat.“

„Co?“

„Vrátit naši zemi do ztraceného ráje. Víš, moc jsem o tom četl, viděl jsem filmy i záznamy z té doby. Považuji to za svůj úkol.“

„To sis vytýčil pěkně veliký úkol!“

„Když jsem začal přemýšlet o svém postavení prince, začalo mi vrtat hlavou pár otázek. Proč jsem na světě? Proč mi svěřili tuto práci? Jakou stopu za sebou zanechám, co bude o mně a mé vládě v dějinách? Co ode mne požaduje Bůh? Tak jsem přemýšlel; a jak plynul čas, zjistil jsem, že je jen jedna velká věc, na kterou lidé vzpomínají. Ráj, který jsme měli a o který nás připravili zlí lidé. Možná přišel čas, abychom se tam vrátili.“

„Máš zvláštní sny, chlapče!“

„Zdá se mi nespravedlivé, abych byl na světě jen tak pro nic za nic. Abych jedl a pil, bavil se a miloval, a nic nad to. K tomu mne nemuseli učinit princem! Kdybych se narodil v rodině knížete, možná bych neměl takové starosti. Ale já do této země přišel jako chudák bez postavení a jen shodou okolností a štěstím jsem dosáhl takového místa! To přece nemůže být zbytečné!“

„To jistě ne! Ale je to veliká práce...“

„Mám na to celý život. Nemysli, že jsem na to nikdy nemyslel – myslím na to už dlouho, vlastně pořád. Už když jsem přišel z Anglie... mohu ti něco vyprávět? Budou to slyšet lidé?“

„Mikrofon je zapnutý... jestli ale chceš...?“

„Ne; chtěl bych, aby ti, kdo jsou mými kamarády, to všechno věděli. Mají právo to vědět.“

„Tak mluv.“

„Kdysi dávno jsem byl vězněm v kamenných zdech jedné polepšovny na ostrově, kterému se říká Anglie. Stál jsem na pokraji zoufalství; ačkoliv jsem věřil ve svoje kamarády a každou noc se mi zdálo o tom, že mi pomohou, ztrácel jsem už jistotu... byl jsem mladý, vlastně ještě dítě. Potom přišli a já věděl, že moje země nezapomíná na své děti. Tehdy jsem si řekl, že ani já nesmím zapomenout na svou zemi. Každý z nás má přece nějaký úkol. Velký či menší, ale musí ho splnit. Já ho taky chci plnit...

Abych zapomněl na zlo, které mne potkalo, poslali mě do kláštera. Lamasérie Shangri La v Himálaji. Velice zvláštní místo. Nebyl jsem tam dlouho, ale přece jenom jsem se něco stačil naučit. Jsou tam moudří muži, nepředstavitelně staří a zkušení. Učili mě přemýšlet; možná jsem všechno nechápal, ale vzpomínám na to, je to součástí mých myšlenek. Možná se tam někdy vrátím, abych si ještě mnoho věcí promyslel. Někdy toužím po tom, abych se mohl poradit. Moc bych to potřeboval...

Když jsem tam seděl na rohoži a meditoval podle jejich příkazů, myslel jsem na to, co je věčné a co existuje jen pro tento okamžik. Probíjel jsem se těžce k poznání, neboť moje oči ducha byly ještě slepé jako oči kotěte a stál jsem teprve na prvních stupních schodiště, které vede k moudrosti. Trápil jsem se tím... tehdy mi jeden z lámů řekl: Čas je lékem na všechno. Netrap se, že jsi mladý. Hrej si, jako si hrají děti. Každá ze tvých her ať je lepší a dokonalejší. Sám poznáš, jak a kudy dál.

Myslím na toho muže čím dál častěji. Neznám jeho jméno, oni tam už nemají žádná jména. Říkají si jenom bratře a žijí mezi sebou jako bratři. Už ztratili veškeré lidské tužby, zůstal jim jen jejich skvělý rozum. Učili mne obejít se bez jídla, bez spánku a bez všech tělesných rozkoší; ale současně mi řekli, že dokud cítím potřebu takových věcí, není nesprávné ji uspokojovat. Vše, co učiním, je správné, pokud to směřuje vzhůru...“

Redaktor mlčel. Byl to rozumný muž a věděl, že přerušit teď Enkru ve vzpomínkách by znamenalo svést jeho pozornost někam mimo a přerušit chuť hovořit o sobě. Nestávalo se tak často, že princ měl snahu se svěřovat.

„Tam v lamasérii jsem přemýšlel i o tom, co se stalo. O něčem, o čem jsem se... dlouho styděl mluvit. Možná to není moje vina. Jeden člověk, současně moudrý i pošetilý, který mne vychovával a který mi řekl mnoho dobrých věcí, řekl taky jednu zlou... ne, to říkám špatně. Nevyšlo to z něho, ale ze mne; je to mé vlastní prokletí. Možná jsem je už překonal. Možná ne.

Tam ve vězení, mne taky ostříhali. Kdyby se mi to stalo dřív, než jsem poznal Armin, nevadilo by mi to. Jenže mezi bratry jsem se naučil, že je nanejvýš hanebné a ponižující dát se stříhat. Když jsem to tam podstoupil několikrát za sebou, vypěstoval jsem si odpor a nenávist ke stříhání. Pociťoval jsem přímo fyzickou bolest, když se mi to stalo, byl jsem nepříčetný vztekem. Teprve pak jsem se setkal se svým učitelem; a on potvrdil moje nejtemnější pocity. I jemu se stalo něco podobného, protože i on je obyvatelem dvou světů; i jeho se dotkla nespravedlnost a zlo lidí. Já se svěřil jeho moudrosti a posiloval nenávist, která ve mně byla. Považoval jsem tuto nenávist a tento odpor za součást své osobnosti. Já ani on jsme nebyli dosti moudří, abychom se s tím vyrovnali. Až nyní, když jsem dospěl...

Mysl člověka je přirozeně nakloněna k dobru a kráse. Současně však do ní Satan Ďábel zasadil semínko Zla, které nás přivádí k pocitům obdivu ke zlu a ošklivosti. Každý z nás to zná a pokud ne, pak byl o mnoho ochuzen. Nebo lže. Každý si občas představuje, že ubližuje někomu druhému, koho má rád a koho obdivuje, nebo komu závidí. Krásu, moudrost i třeba jen chvilkový úspěch. Říká se tomu sadismus a podle teorií moudrých se vybíjí ve smečkách při mučení zajatců. I mně dělalo potěšení mučit je; ještě pořád se mi to líbí. Ale vyšší formou tohoto uspokojení je pocit být sám mučen. Tomu říkají masochismus, ježto lidé si přejí mít všechno pojmenováno. V našich smečkách se to plánovitě učíme, ale většinou to známe, aspoň pokud jsme se někdy připletli. Časem se to všelijak mění, od hrubých a násilnických akcí přecházíme k jemnějším a rafinovanějším, ale ten pocit ubližovat druhým a trpět od nich bolest zůstává dál. I ve mně zůstal.

A tak jsem se léta snažil vyrovnat s tou chvílí, kdy se někdo dotkne mých vlasů. Nejdřív jsem si slíbil, že se už beztrestně nikdo neodváží mě ostříhat. Pak jsem v sobě objevil stopu ušlechtilosti a zapřisáhl se, že to nedovolím ani u jiných. Ale nakonec jsem si začal představovat, že to někdy někomu udělám sám. Někomu, kdo nade mne vyniká, koho si vážím a koho mám rád. Ubližovat někomu, kdo stojí hluboko pode mnou, je nejen hanebné, ale dokonce to ani nepřináší uspokojení. Bojujeme vždy s tím, kdo se nám vyrovná; jenom tak můžeme mít radost z vítězství. Já jsem samozřejmě taky myslel na ty lepší. Potlačoval jsem tu svoji touhu, jak se dalo, protože jsem si uvědomoval, že je hanebná a mrzká. A nikomu jsem to neřekl.

Potom přišlo loňské léto. Požádali mne, abych pomohl jednomu člověku z vězeňských zdí. A já nenávidím vězení, strašlivě nenávidím. Zbavit člověka svobody je nejhorší zločin, snad horší než ho zabít. Tak jsem tam šel a bojoval. Ve chvíli, kdy jsem ztrácel smysl toho počínání, protože jsem udělal, co bylo třeba a měl se vrátit domů, se objevil nepřítel, který mne vyzval k boji. Silnější, lepší nepřítel. I tak bych možná odmítl a vyřešil to jinak, ale on mi pohrozil ostříháním! A já zatoužil, aby mě chytili a udělali mi to. Abych poznal, zda jsem dost silný se s tím vyrovnat. Jestli nepodlehnu a nerozpláču se! A jestli zvládnu tu svou nenávist a chuť je zabít. Jestli jsem už dost dospělý na to, abych vládl jiným. Proto jsem šel do toho boje, proto jsem v něm vytrval do poslední chvíle. Chytali a stříhali všechny moje kamarády, a já to sledoval se zvrácenou rozkoší. Protože to stříhali mne, stokrát a tisíckrát, než k tomu dojde doopravdy! Kdyby mě chytili jako prvního, bylo to odbyto rychle, takhle jsem to prožíval s každým znovu a znovu! Nevím, kdo si to uvědomoval z kamarádů, ale jedna určitě ano, čarodějka Asthra. Protože ta rozumí lidem víc, než si rozumějí oni sami. A možná proto, že hraje podobnou hru jako já.

Nakonec se mi to nepodařilo. Zvítězil jsem a nic se mi nestalo. Oslavoval jsem vítězství a skoro mě to mrzelo. Kamarád Cvrček to vyřešil tak, že se dal ožehnout Ohněm. Princezna Asthra mě tím dráždila, i mnozí jiní, kteří cítili totéž co já. Zůstal jsem ale pevný a nepodlehl jejich hecování. Ještě jsem měl sílu.

Pak jsem se stal konečně oficiálně následníkem trůnu. Nezměrná moc, jakou jsem získal, se mi konečně odkryla v plné šíři. Mohu všechno a jsem zodpovědný jen sám sobě. A Bohu. To je něco obrovského, co člověk těžko unese. A přitom jsem si nebyl jist, zda jsem schopen zvládnout sám sebe, to hrozné zvíře, které se ve mně ukrývá... a kamarádi, kteří jsou mi nejbližší, mě v tom ještě podporovali, protože i v nich jsou obsaženy stejně dobré a stejně špatné sklony, jako ve mně.

Tehdy přišla možnost, jakou jsem si nedokázal ani představit. Wallisův vyučovací stroj, který je geniálním dílem, ale vyžaduje jednu podmínku, totiž oholení hlavy, která se vyučování podrobí. O tom už psaly noviny, takže to každý ví. Když jsem se to dozvěděl, samozřejmě jsem v duchu vlastní cti řekl rozhodné NE! Ale potom jsem osaměl a pocítil, že mám možnost realizovat svoje nejhorší pudy. Že mohu využít situace a ostříhat všechny. Celou zemi, všechny kamarády i nepřátele a vůbec každého, kdo mi padne pod ruku. A že to neobejde ani mne. Promýšlel jsem to a čím déle to trvalo, tím jsem se víc odhodlával to udělat. A taky udělal! Ta chvíle, kdy všichni kamarádi byli současně nadšení i zdrcení, kdy přišlo to nejlepší i nejhorší na světlo Boží, kdy se začalo bojovat, to byla nádherná vteřina! I ten boj, co nastal, boj proti všem, nádherná válka, nejlepší ze všech... Kamarádi říkají, že to jsou nejkrásnější prázdniny a že jsem rozhodl dobře. Taky já se skvěle bavím a budu se bavit ještě líp, až dostanu pod nože ty zbývající. Všechny náčelníky, především Rogera a Asthru. Hlavně Asthru, tu potměšilou bestii, která se tím baví jako já, ale je starší a proto už má větší potěšení z představ než z jejich realizace. Jestli mě slyší, ať se těší, protože já ji neušetřím a nestojím o to, aby šetřila ona mě!

Ano, proč to vyprávím... Udělal jsem to. Přežil jsem to. Byla to vlastně jen legrace a vůbec jsem při tom nepocítil žádné pokoření a žádnou bolest. Je to jenom zábava. A kdyby se mi to mělo stát znovu, možná by to už nebylo tak příšerné, byl by to obyčejný hygienický úkon. Zatím mě ještě baví stříhat druhé, především ty, co něčím vynikají nebo které znám. Na kamarády, které jsem ještě nechytil, se doopravdy těším. Ale už začínám uvažovat, co bude dál. Až ostříháme všechny a až tím splním svoji vlastní Daň Ďáblu.

Protože přes všechny moudré a počestné důvody, které tu říkám, je to Daň Ďáblu; Satan je stále se mnou a hledí přes moje rameno, když beru do ruky nůžky. A stejně tak s ostatními, kteří tu hru se mnou hrají. Myslím, že je to v pořádku. Pořád ještě věřím, že když ďábel nedostane svoji daň, vezme si sám, co se mu zlíbí.“

Enkra zmlkl. Pohlédl na oblohu, na jasně zářící hvězdy. Taky redaktor chvíli mlčel, ale když viděl, že princ se nechystá odejít, pobídl ho: „Netušil jsem, že jsi taky satanista!“

Enkra po něm blýskl okem a ušklíbl se. „Zvláštní slova od toho, kdo se holedbá, že je služebníkem Božím, co? Mnoho našich znalců Písem popírá Satana Ďábla jako bytost reálně zasahující do dění ve světě, či aspoň snižuje jeho důležitost. Já se osobně přesvědčil, že Pán Pekel existuje a bydlí přímo tady, ve mně! Jeho našeptávající hlas mě doprovází jako nejvěrnější pes... Není těžké to poznat a odolat jeho kouzlu, ale mnohem dráždivější je podlehnout, dát se ošálit iluzemi a hrát si... Svádí to, a jak sleduji život kolem, mám pocit, že nejen mne!“

„Co tedy bude dál?“

„Až zvítězím nade všemi – a já zvítězím, protože teď už nemám nepřítele, který by se mi vyrovnal – potom nastane čas hledat nový boj a nové hry. Ještě nevím, co to bude. Ale na ráj, který chci vrátit své zemi, nezapomenu. A budu pro něj pracovat.

Učinili jsme první kroky na té cestě a zdá se, že jdeme dobře, správným směrem. Odstranili jsme nemoci; Živý Oheň nám dá zdraví, snad mládí a sílu těm, kdo to budou potřebovat. Wallisův stroj nám dá možnost svobodného poznání a rozvoje vlastních schopností, i pro ty, kterým se nedostalo univerzálního vzdělání. Osvobodili jsme se od mnoha zbytečných pout, odhodili jsme je jako směšná. Nyní přijde čas, abychom zajistili pro všechny dostatek potravy a všeho, bez čeho se nemohou obejít. Bude to veliký úkol, ale věřím, že to dokážeme. A potom... nevím. Ještě nevím...“

„Přál bych ti, aby se tvůj sen splnil, můj princi.“

„Nevím, kolik toho dokážeme my a kolik naše děti. Ale vím jedno: nevzdáme to. Nesmíme to vzdát! Už mnoho vládců slíbilo návrat ráje, ale nedokázali to splnit. My k tomu teď budeme mít možnost; bylo by nejhorší zbabělostí, kdybychom jí nevyužili. Pak by bylo zbytečné, abychom bojovali sami se sebou a se svojí slabostí. Myslím, že jsem sám nad sebou zvítězil. Teď chci zvítězit nad tím, co zbývá...“

Enkra zvedl oči k nebi a chvíli hleděl vzhůru. Potom se usmál na svého společníka:

„A na to je nejlepší se dobře vyspat...“

Errata:

30.05.2021 11:44