Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Příštího jitra zaútočili Enkrovi jezdci na postavení Santanuevy a Gold Stepa pod Orlími horami. Strhl se boj, který záhy přerostl v honičky po celém okolí města Iron-city. Santanuevovci byli vynikající chovatelé koní a jejich pýchou bylo předvádět je v běhu; proto když bylo jejich postavení rozbito a někteří pochytáni, jednotlivé smečky uprchly do stepi a lákaly za sebou pronásledovatele. Samozřejmě ti byli taky dobrými koňáky; tak chtěli dokázat, že ty obratné jezdce chytí. Některé chytili, některé nikoliv; někteří taky padli do zajetí. Trvalo to dva dny nepřetržitých honiček a srážek; v mnoha vynikl i Enkra a jeho družina. Popisovat každou zvlášť by vydalo na celou knížku; vyprávění o některých dodneška může poutník slyšet u ohňů, dokonce je možné věřit, že skoro všechno je pravda.

Odpoledne druhého dne se podařilo Enkrovi z jedné a Diegovi z druhé strany obklíčit jádro Santanuevovy smečky včetně knížete. Pedro byl přinucen přijmout boj; jeho jezdci se bránili do posledního muže a rvali se jako čerti, mnozí i zbraněmi. Enkra osobně bojoval se Santanuevou na kordy, což byla specialita ironského náčelníka; zvítězil spíš pomocí triků z Lilie než zběhlostí v šermu. Enkra se nikdy nenaučil ovládat šavli tak jako třeba kapitán Sid, spoléhal vždycky víc na holé ruce než na zbraň; zato Pedro byl šermíř skvělý a rád to ukazoval. Dokonce to chvíli vypadalo, že vyhraje; Enkra vlastně zvítězil tím, že mu kord vyrazil a pak ho srazil úderem levé ruky, když se k němu neopatrně přiblížil. Ale zvítězil a vítězoslavně odváděl knížete Santanuevu do svého tábora.

Tábor nalezl poničený a vypleněný; za jeho nepřítomnosti využil situace lord Roger a napadl ležení, bráněné čarodějem Fernandem a Frennem Morrisem. Ale i když v táboře bylo málo obránců, potázal se Roger se zlou; bránili se tvrdě, pochytali řadu jeho bojovníků a nakonec se jim podařilo Rogera odrazit. Když se objevili císařští, nechal Roger dobývání, obrátil se a zmizel. Pronásledovat ho nemohli ze strachu, aby Santanueva a ostatní zajatci nevyužili situace a neuprchli.

Stříhání zajatců v čele s knížetem Pedrem Santanuevou přenášela televize. Enkra učinil, co bylo zapotřebí, potom přijal jeho hold a propustil ho na svobodu, což bylo dost nebezpečné vzhledem k tomu, že princezna Asthra ani zdaleka nebyla poražena. Pedro slíbil, že se do dalších bojů už nebude plést, raději se postará o záležitosti výstavby, které se i jemu jevily důležitější.

Po porážce Santanuevy se Gold Step stáhl do města a začal řídit jeho obranu. Enkra vzápětí na město zaútočil. Roger poslal na pomoc Stepovi skoro polovinu své armády, sám se však raději zdržoval v bezpečné vzdálenosti. Jeho jezdci napadali osamělé oddíly císařských a chránili se přijít do styku s většími seskupeními; taky proto, že pokud se to někomu z nich stalo, byli bez soucitu stříháni.

Město Iron-city Enkra dobýval dva dny. Jeden den moderní čtvrti bráněné Gold Stepem a den a noc Kasbu, kam se stáhli náčelníci podřízení Santanuevovi. Občané Ironu se ty dva dny moc nevyspali, ale jsou zvyklí na horší věci. Když pak byli poraženi a chyceni všichni náčelníci, nařídil Enkra ještě den a noc oslav.

Občané Iron-city oslavují rádi a cokoliv. Samozřejmě, že k tomu účelu dal Santanueva k disposici svoje zásoby jídla a pití, velké továrny ve městě iniciativně vyhlásily volný den; takže nic nebránilo zástupům, aby se vyhrnuly do ulic a s provoláváním slávy vpadly do hospod a různých zábavních zařízení.

Přestože se války týkaly bojovníků, to jest kluků do patnácti let (s jistými výhradami do osmnácti), oslav se zúčastnili ještě podstatně nadšeněji dospělí a dospívající. Zvláštní přitažlivost měly hlavně pro dívky, které se pletly do cesty a provokovaly tak dlouho, až byly chyceny a mučeny všemi způsoby, jak se dá dívka ztýrat. Určité náznaky už byly z Údolí ohně, kde v rámci bojů došlo k masovému zneužívání nejen místních, ale i turistek, jež tam trávily dovolenou.

Daleko horší výtržnosti se daly očekávat tady, obyvatelstvo Ironu je tím proslulé; takže ženy své cti dbalé by učinily nejlépe, kdyby se zabarikádovaly ve svých obydlích a nevystrčily ani špičku nosu. Udělaly samozřejmě pravý opak: načančaly se co nejpřitažlivěji a vyrazily do ulic. Některé měly stálé partnery; ti se samozřejmě snažili nespustit svou dámu z dohledu, neboť jim nebylo neznámo, jaký osud by ji čekal. Jiné byly sice taky pod dozorem, ale dělaly vše, aby svému majiteli zmizely z očí. Řada jich byla osamělých, ani ty si nedávaly pozor; naopak, daly se s potěšením opít a vláčet po nejpochybnějších špeluňkách v doprovodu mužů, o nichž nelze říct, že byli gentlemani.

V noci se konal slavnostní ohňostroj, který zajistili Stepovi gardisté. Umějí i jiné efekty, jak se ke své škodě přesvědčili jejich nepřátelé, když se s nimi náhodou dostali do konfliktu.

O půlnoci byl zapálen Živý Oheň; učinila to Enkrova čarodějka Jennie, Santanueva i Gold Step dostali čest vstoupit do něj jako první. Všichni se velice těšili, tak se ve velkém počtu shromáždili na pláni za městem, kde se koupání mělo konat; Enkra měl trochu obavu, aby při nějaké chybě Oheň nepoškodil město. Měl v tom ohledu špatné zkušenosti z Francie.

Jennie si počínala už velice zručně; při pohledu na ten oslnivě zářící plamen, který vznikal z ničeho a ničím nebyl živen, plamen řízený jen pohyby jejích rukou, se Enkra nemohl zdržet obdivu. I tentokrát řídila obřad pozorně a nedělala žádné chyby.

Přesto náhle Oheň zaplápolal jasněji, pak zakolísal, pohasl a znovu se rozhořel. Enkra stál nedaleko čarodějky; viděl, jak se polekala, zmateně zamávala rukama a snažila se vší mocí Jej zvládnout. Nevěděla, co se děje; ani to, že teď už zase hořel klidně, ji nijak neuklidnilo. Enkra věděl, co dělá: pokoušela se Oheň uhasit, ale nedařilo se to. Dokonce Enkrovi napadlo přijít jí na pomoc; ale sám to neuměl ani tak jako ona.

A Oheň nejen že nezhasínal, začal se ještě rozšiřovat a nabývat na objemu. Neměla mísu a Oheň hořel na písku, takže se mohl volně vydat kterýmkoliv směrem. Plameny se doplazily k čarodějce a Jennie v nich zmizela; bylo to sice příjemné, ale byla vyděšena Jeho vzpourou. Vzápětí šlehly plameny i k samotnému Enkrovi – jen se usmál a vstoupil do nich. A smál se, když mu vzplanula na těle odumřelá kůže a mechový porost na hlavě, který narostl od posledního koupání.

Od té chvíle se Oheň bez překážky šířil dál. Enkrovi už došlo, co se děje, zřejmě i čarodějce; ale mezi diváky narůstal neklid, někteří se snažili dostat odtud, jiní naopak chtěli do Ohně. Mnozí byli opilí; takovým zaklínačky obvykle v přístupu bránily, ale dnes se zdálo, že to nevadí. Byl tu zmatek, dokonce křik a hádky; ukončil to až sám Oheň, když se jediným rychlým zášlehem zmocnil všech, kdo tu byli.

Tehdy Enkra spatřil Asthru. Seděla na bílém koni, měla na sobě bílou blůzku a rudou sukni, jako kdysi čarodějka Kateřina ve starých filmech, v ruce čarodějnický pětidráp. A smála se.

„Chyťte ji!“ rozkřikl se Enkra, „Hoďte ji do Ohně!“

Nikdo si ho nevšímal. Tančili v plamenech a smáli se, neboť jim to bylo příjemné. I Enkra cítil lehkou bezstarostnost a dobře se bavil; ale bavil by se ještě líp, kdyby princezna okusila vlastní zábavy.

Viděl, jak Asthra položila pětidráp na sedlo, pozvedla ruce a jemně poškubávala prsty. V její tváři byl výraz vítězoslávy a spokojenosti, čas od času se zvonivě smála.

Nyní Enkra pocítil zvláštní vzrušení, o jehož důvodu si nemohl nějak být jist. Současně chápal, že to dělá ona, ale protože nevěděl, jak se jí to mohlo podařit a nevěřil tomu, co vlastní rozum napovídá, cítil zároveň, že to on sám, jeho vlastní tělo, prožívá tu skvělou chvíli; teprve když spatřil ostatní, pochopil. Bylo to vzrušení podobné milostnému a stejně jako u ostatních, i u něho se projevovalo přípravou k sexu.

Enkra se nikdy nestyděl a nevěděl ani, že by něco takového měl prožívat; ale když nyní splýval v plamenech Živého Ohně se ztopořeným pohlavím a viděl kolem sebe lidi stejně postižené, přece jen pocítil cosi jako ostych. Ale vše bylo vzápětí přehlušeno přívalem vášně; Oheň se jej dotýkal ještě vzrušivěji a Enkra, aniž se mohl uvědoměle bránit, se s ním počal mazlit jako s milenkou; totéž činili všichni ostatní. Asthra je zřejmě zhypnotizovala; u jednotlivého člověka to pro ni nemohl být žádný problém, ale hypnotizovat a ještě udržovat Oheň, to je přímo mistrovský kousek. Kromě toho musela působit jinak na muže a jinak na ženy, neboť i když dívky byly v menšině, byly tam; i ony prožívaly sexuální uspokojení, aniž se stýkaly s kým jiným než s Ohněm.

Nemohl se divit, že vzrušení dospělo až k vyvrcholení; Enkrovo tělo samo uposlechlo a učinilo, co bylo třeba. Avšak Asthra zatím nehodlala dát svým obětem pokoj; vzápětí nastalo další kolo milostné hry a pokračovalo, znovu a znovu; jen čarodějka, osamělá a smějící se, věděla, co se děje. Enkra pochopil, že to takhle půjde až do úplného vyčerpání; a že byl mladý a silný, věděl, že ta noc bude dlouhá. Už se však nechtěl bránit, ani se nesnažil ji chytit; zalíbilo se mu to, tak se podvolil všeobecné náladě a prožíval s nadšením a plným zaujetím tu noc podivné lásky. Když se přestal bránit, nastaly u něj zvláštní, neznámé vize: nejen že se miloval s Ohněm, cítil i doteky nějaké ženy, kterou cítil, ale neviděl; bylo to nádherné a on si už jen přál, aby to trvalo co nejdéle. Potom ztratil docela představu, co je skutečnost a co snová představa – podvolil se poslušně všemu, co přicházelo.

Už se nemiloval s jednou ženou, ale s několika najednou. Nebo snad s mnoha? Se všemi? Cítil současně vášeň všech přítomných žen a byl obsažen ve všech mužích, kteří tu byli. Zároveň ale taky ve všech ženách, takže cítil lásku mužů. Nechápal to, ale cítil, že je to tak; je propojen se všemi ostatními a nejen to, kromě lidí také se zvířaty, hmyzem, rostlinami... a bytostmi, jež neuměl pojmenovat, ale které byly také přítomny na tomto místě. Zoufale zatoužil dozvědět se, co to všecko znamená, ale vyšší vědomí, ozývající se v jeho mysli, se mu posmívalo za jeho hloupost; měl už dávno sám od sebe znát odpověď. Měl pocit, že se dotýká zábav polobohů, ale žádný z nich nebyl takový, jaké znal z četných popisů, jež prostudoval, takže tápal ve tmě, nechápavě hledal, jak je oslovit, a oni se mu posmívali.

Nakonec už ztratil docela představu, co je skutečnost a co iluze; tehdy se podvolil všemu co přicházelo, miloval se s bohyněmi, vstupoval do atomů a v buňkách jeho těla se točily a vybuchovaly galaxie.

A probudil se s úsvitem, spící na té pláni.

Procital těžce; ještě nějakou chvíli v něm dozníval ten šílený sen. Neměl tušení, kdy vůbec usnul, ale asi nespal nijak dlouho. Necítil se unaven, jen nebyl ve své kůži, jako většinou po intenzivnějších dávkách hypnózy.

Uměl si pomoci; usedl se zkříženýma nohama, zaklonil hlavu, složil dlaně na temeni a setrval tak; přímo cítil, jak pozvolna přichází k sobě. Spravit se mu trvalo zhruba minutu, ale zůstal ještě dvě další minuty v relaxaci, až pak se narovnal a vstal.

Kamarádi a kamarádky leželi všelijak zpřeházeni na místě, kde padli. Enkra se přesvědčil, že každý leží sám, v žádném případě tu nebyly dvojice, jako po některých jiných hrách. Teď se tělesně cítil skvěle a domníval se, že i oni budou v nejlepší kondici, jen co se proberou. Mnozí už byli v polospánku, zvedali hlavy a dokonce něco říkali, je to tedy na dobré cestě.

Všiml si Leslie Therlowa. Ten už byl téměř vzhůru, ohlédl se po Enkrovi a zašklebil se dost nepříjemně. Enkra si uvědomil, že si Leslie přejíždí prsty po hlavě a pochopil proč: od stříhání si chránil účes a vadilo mu, že o něj přišel. Ten účes byl pouhý pruh vlasů od čela k zátylku, jaký nosil Grizzly a jeho kluci, když přišli z Kingtownu; byl sotva patrný, ale Leslie si našel nějakou kamarádku a obden ji otravoval, aby mu oholila zbytek hlavy. Přece jenom byl parádník.

„Dobrý, Leslie?“ zeptal se ho Enkra.

„No...“ kluk se zatvářil všelijak, Enkra přistoupil a položil mu dlaně na hlavu. Přece jen něco uměl; přejížděl mu palci po lebce a záhy dosáhl toho, že se cítil daleko líp. Nebo se alespoň začal usmívat.

„Ale bylo to fajn, co? Ta Asthra umí věci!“

„Dokázal bys říct, cos cítil?“

„Jasně, to co všecky. Myslím, že to bylo... no, jako s holkou. Že to bylo ono?“

„Ano, bylo to ono.“

„Já teda s holkou nikdy nebyl, ale myslím si to podle toho, co jsem kdy viděl. V kině, na videu a tak. Ale poprvé jsem to zažil. Je to fajn, ne?“

„Zažil... cos opravdu zažil, Leslie?“

„No...“ kluk se začal trochu ostýchat, „Všecko!“

„Počkej, Leslie! Jde mi o to, jak to prožívali kluci, co ještě nemají zkušenosti. Tys přece nikdy nic podobnýho nezkoušel, nebo ano? Léta na to ještě nemáš... a jistě uznáš, že ptát se někoho cizího by se nehodilo...“

Leslie zvážněl. Enkra ho dokonce odvedl stranou.

„Tak povídej. Došlo k erekci?“

„Jako jestli... jo, postavil se mi.“

„A k výronu semene?“

„Jo, to taky.“

„Stalo se ti to už někdy předtím?“

„Říkal jsem ti, že ne.“

„Ani jsi to nikdy nezkoušel? Zkus to teď!“

Leslie se kousal do rtů. „Já nevím... asi to nepůjde!“

„Dovolíš, abych to zkusil já?“

Leslie se podrobil s krajní neochotou. Kdyby nejednal se svým velitelem, asi by odmítl, protože žádnou chuť k tomu neměl. Ani potom mu to nebylo nijak milé.

„Au, nech toho! Nelechtej mě!“

„Zdá se, že to nepůjde.“ konstatoval Enkra.

„No... však si to myslím!“

Enkra ho nechal být a zatvářil se tak, že se Leslie začal rázem cítit provinile. „Jestli je to takto, pak to znamená, že v noci prožívali tohle všichni. I docela malý děti, co sem přišly očumovat... Já tu Asthru utopím jako kočku!“

„Proč? Však to bylo fajn!“ špitl Leslie.

„Právě proto!“ zafuněl Enkra nenávistně.

Leslie chvíli pozoroval, jak tiše zuří. Pak navrhl: „Heleď... co kdybys mi dal za trest propíchnout nos?“

„Co?“ vytrhl ten nápad Enkru z pomstychtivých plánů.

„No, takhle propíchnout! Prorazit tu chrupavku vprostřed, pak propíchnout... zastrčil bych si tam takový stříbrný drátky. Jako kočičí vousy, takový... bezvadný!“

„Jak jsi na tu blbost přišel?“

„Měla to jedna holka...“ Leslie zrudl a tvářil se nejistě.

Enkra v okamžení upadl do meditace a hledal; pokud ho nemátla zase nějaká iluze, tak majitelka té zvláštní ozdoby nebyla žádná holka, jak definoval Leslie, leč apsara, božská tanečnice z vyšších planet. Nebylo jasné, je-li člověk či něco jiného; možná několik různých bytostí současně, podle toho, v jakém prostoru ji divák vnímal. Až doposud měl pocit, že podobná stvoření viděl jenom on a příliš si nedůvěřoval.

„Na to zapomeň!“ doporučil Lesliemu, aniž upřesnil, zda na tu dívku nebo na proražení nosu. Povšiml si, že se opodál probírá Santanueva; s tím nejednal tak jemně, vrhl se na něj a štěkal: „Teda, máš pěknou ségru, jen co je pravda! Tohle jí na nějakou dobu nezapomenu, to si piš!“

„No a co?“ vyvalil oči Pedro, „Nelíbilo se ti to?“

„Mně jo, ale mám nepříjemnej pocit, že i všem ostatním. Až do kojeneckýho věku, řekl bych. Teď jsem vyzpovídal našeho malýho, kterej by normálně neměl o tom vědět ani čárku. Samozřejmě, už má za sebou první zkušenost...“

Pedro se zvedl, snažil se probrat. Přejel si rukou přes tvář a dotkl se i hlavy; zarazila ho hladká kůže, bylo to poprvé, co mu Oheň sežehl hlavu. „No jo. Naše kuře holt umí!“

„Vidím!“ Enkra jen mávl rukou a vyrazil hledat svoji čarodějku Jennie. Taky ji brzo našel; ještě spala, tak jí položil ruku na čelo a probudil tak jemně, jak jen v tom rozpoložení dokázal.

„Ahoj!“ usmála se, „To už je ráno?“

„Jo. Probudila ses, nebo ti mám pomoct?“

Zaváhala; takže jí pomohl jako Lesliemu a ona se dala jeho rukama ochotně přivádět k vědomí. Dokonce se zdálo, že jí to působí potěšení.

„Tak,“ řekl, když skončil, „Teď se vzpamatuj, čarodějko, budeš mi odpovídat na otázky. Dokážeš ještě ovládat Oheň?“

Otevřela pusu, ale vzápětí ji sklapla. „Já... nevím!“

„Jestli tě o to Asthra připravila, tak ji na mou duši budu muset trhnout dveřma!“ rozčílil se.

„No, já nevím... bylo to takové... zvláštní!“

„Vím. Jde o to, jestli jsi zůstala pannou nebo ne. Pokud ne, tak... to snad už je trestný čin!“

Vypadala nešťastně; vstala a rozhlédla se. „Mám to zkusit?“

„Prosil bych. Ale někde bokem, tady v tom zmatku... Jak vůbec se stalo, že se Asthra zmocnila Ohně, který jsi vyvolala ty? To je tak jednoduché ho ukrást?“

„Pro ni asi ano. Chvilku jsem se snažila bojovat, ale...“

„Jasný, je lepší. Kdy se to naučíš?“

„K tomu je zapotřebí být ženou. Skutečnou Paní Ohně...“

Enkra cosi zachrchlal, vypadalo to, že se dusí. Přešli na volné prostranství, kde se to písku otiskla kopyta Asthřina bělouše.

„Tady to zkus!“

„Já nevím... jsem dost v depresi! Je zapotřebí, aby čarodějka byla klidná a vyrovnaná, když dělá nějakou práci...“

„Proč jsi rozrušená?“

„No... bylo to takový... trochu neobvyklý!“

„Mám ti nějak pomoct?“

„To... to bys asi nemohl.“

„Tak mám odejít?“

„To by bylo skoro lepší.“

Enkra zachrochtal ještě jednou a skutečně odešel. Uvědomoval si, že za normálních okolností by ho poslala do tak ošklivých míst, že by tam určitě nešel. Jennie se nikdy neomlouvala ani nic nevysvětlovala, hned začala nadávat. Často preventivně.

Jak tak procházel táborem a sledoval, jak se zhroucené postavy probírají, narazil na svého čaroděje Fernanda, plného nadšení.

„Teda, ta Asthra válí! Tohle udělat s tolika lidma, vést Oheň a ještě nás! To bych chtěl taky umět! Nebo aspoň někdo z našich kdyby se naučil! Jenže moje ségra je ještě moc maličká...“

„Myslím, že tady taky někde pobíhá, co?“

„Jasně, támhle...“

„Tak mám obavu, že tvoje sestra se už čarodějkou nestane. Je otázka, zda je ještě vůbec panna...“

„Blázníš? Je jí osm let!“

„No právě. Po tom, co s náma Asthra vyváděla...“

Fernando polkl naprázdno. „Oheň není hmotný! Nedokázal by přece provést defloraci... aspoň myslím!“

„Já si to taky myslím, ale radši bych si byl jist. Mohl bys tu svoji sestru prohlídnout a vyslechnout?“

„To můžu, ale dost nerad bych se s ní o tom bavil.“

„Já už vyslechl našeho Leslieho. Proto vím, že to fungovalo bez ohledu na věk a tělesný schopnosti. Prožily si to i děti, včetně malejch šprčků. Už chápeš, proč nemám k Asthře ten obdiv?“

Fernando se zatvářil velice pochybovačně.

Přiběhl k nim nějaký menší kluk.

„Hele, už zas hoří Oheň! Bude to zas jako včera?“

„To se ti tak líbilo?“

„No, bylo to bezva... Můžu zas?“

„Zkusit to můžeš, když chceš. To, co včera, už doufám nebude!“

Enkra přišel k Ohni; Jennie se ani neohlédla, musela se koncentrovat daleko víc než jindy. Enkra dokonce sám do Ohně vešel; teprve pak se cítil očištěný.

„Svoláme poradu náčelníků.“ rozhodl.

Porada se sešla velice ochotně, neboť Sandyho Apačové už dělali snídani. Jeřábový vejce, což je v oleji osmažený salám a sýr, zapečený se syrovými vejci a ochucený kořením. Je to vynikající a Enkra si chvíli bezmyšlenkovitě pochutnával, než si všiml, že je v tom maso. Ani pak se nerozzlobil.

„Asthra nám vyhlásila válku,“ sdělil jim, „Ten její včerejší vtip se jinak nedá posuzovat!“

„Říkala, že si to chce rozdat...“ ušklíbl se Santanueva.

„Dobře. Chce boj, má ho mít! Ještě dnes vyrazíme proti její armádě. Ví někdo z vás, kde si zřídila hlavní stan?“

„Řekl bych, že ve stepi; nemůže se moc vzdalovat od vody, pít potřebuje každý, lidé i koně. Možná někde u Skály milenců...“

„Proč prozrazuješ její plány?“ divil se Fernando.

„Nebojovala se mnou, ale na vlastní pěst!“

„To je v pořádku,“ řekl Enkra, „Santanueva a Gold Step nemusejí bojovat v mé armádě, nejsou ke mně ničím vázáni. Ctím naopak příbuzenské vztahy...“

„No... já právě chtěl říct, že bych to zkusil!“ řekl Gold Step, „Asthra... když byla u nás na válečné radě, říkala, že bude válčit třeba proti všem. Více méně nás vyzvala...“

„Asthra vám dala šanci?“

„Jasně řekla, že až nás porazíš, můžeme jít bojovat proti ní. Že nám teprv ukáže, jak se bojuje.“

„Zbláznila se!“ usoudil Grizzly.

„Obávám se, že ne. Asthra nemluví nikdy do větru. Jestli vás vyzvala, tak si samozřejmě myslí, že přemůže všechny...“

„Odvahu teda ta holka má, to je fakt!“ řekl Jackie.

„Nechala si všechny čarodějky,“ řekl Pedro, „A taky kluky, co s nima choděj. I některý další.“

„Kolik je jich dohromady?“

„Pět až sedm set. Podle toho, kdo se k ní přidal...“

„Nás je desetkrát tolik, i s vámi! Zešílela?“

„To už byla předtím...“ povzdychl si Pedro.

„Nemyslím,“ řekl Enkra, „Spíš doufám, že to bude rovnocenný boj i při tomhle počtu. Pamatujete na Troissy?“

„Zkusit bysme to měli!“ řekl Jackie.

„Když nezkusíme, tak jsme zbabělci!“ smál se Sandy.

Enkra se zamyslel. „Vyšleme hlídky zjistit, kde je. Sandy?“

„Pojedu. Padesát jezdců?“

„Tak. Padesát ty, padesát Diego. Nejvyšší opatrnost, před bojem odeslat spojku. Přijdeme vám na pomoc...“

„Zbytečnost, ne?“ kroutil hlavou Diego.

„Aby ses nedivil...“

„Co je to ta Skála milenců?“ ptal se Fernando.

„Stará pověst,“ řekl Pedro, „Za dávných časů byl na Zemi šejtán a bránil lidem v lásce. Zakleli ho do skály, která má kouzelnou moc. Když tam přijdeš se svojí dívkou a miluješ se s ní, ten šejtán ječí bolestí. Proto tam všichni mladí chodí...“

„Já to slyšel jinak,“ řekl Step, „Cosi o pyšné princezně, která odmítla svého milence. Odmítala spát s kýmkoliv, proto byla zakleta do kamene...“

„Těch legend je moc, skoro každý to povídá jinak. Možná je ta tvá lepší. Zkrátka, taková skála ve stepi, docela osamělá. Tam někde najdete Asthru.“

„Je tam taky pramen?“

„Malé jezírko. Koupeme se tam.“

„Dobře. Tak jeďte, Sandy a Diego!“

Náčelníci odběhli, aby svolali svoje mužstvo a připravili se. Pak odjeli a za sebou nechali celý svůj tábor, který se teprve pomalu balil. Enkra by byl taky měl chuť vyjet, ale moudře uznal, že je lepší nespěchat a nechat něco podřízeným. Takže se vypravil až s ostatními, když už slunce stálo vysoko na obloze.

„Ve stepi budeme muset nosit šátky na hlavě,“ řekl Santanueva, „Předtím nás chránily vlasy, ale teď... snadno bys dostal úžeh!“

Enkra se tvářil trochu překvapeně, ale přiznal, že má pravdu. Mnozí měli hlavu poprvé odkrytou a žhavé slunce, které je všem Arminům přítelem, umí být taky pěkně nemilosrdné, když je někdo podceňuje. Rozhodl tedy, že seženou šátky podobné arabským, dokonce s cípem zahalujícím ústa a nos proti létajícímu písku. Poslal pro ně do města a Pedro se nabídl, že je zaplatí jako svůj dar bojující armádě.

„Asthra má taky nějaké šátky?“ ptal se Jackie.

„Asthra je nepotřebuje. Zná step od malička.“

„Až ji ostříháme, bude je potřebovat!“

Zatím se však armáda valila stepí a vedro stoupalo čím dál víc. Mnozí tím trpěli, zejména cizinci, kteří u toho taky chtěli být. Enkra si to takhle nepředstavoval; znal to daleko lépe v džungli, kde s vedrem nebyly takové problémy.

„Je jediná možnost,“ řekl Santanueva, „Rozbít tábor u řeky. Jestli je tam ovšem dost vody pro všechny.“

„Kde tady máš jakou řeku?“

„Takový potok. Za dešťů se samozřejmě rozvodní, jenomže teď... sotva se vleče. Ale na táboření by to stačilo.“

„Je to daleko?“

„Ani ne. Ten potok je přítok Rybnaté řeky, co teče z hor. K večeru bysme tam byli...“

„Dobrá. Pojedeme k tomu tvýmu potoku.“

Enkra trochu vrčel, že musí změnit trasu a vracet se, i když ne do původního postavení. Ale uznával, že bojovat s Asthrou a ještě se stepí nebude snadné.

Za největšího poledního vedra zastavili. Nedalo se to dělat jinak, i koně odmítali jít dál. Santanueva poradil, aby postavili přístřešky proti slunci, stanové plachty roztažené na čtyřech oštěpech, a koně pod ně schovali. Taky lidé si lehli pokud možno do stínu a odpočívali; v noci to se spánkem bylo slabší.

Ve chvíli největšího vedra, když vše spalo, se objevili jezdci. Nebylo jich moc, ale přiřítili se jako blázni a posměšně ječeli. Na obličeji černé pruhy jako gepardi, taky po těle všelijak podivně pomalovaní; oni i jejich koně. Jeli nazí na neosedlaných koních, ale jezdci i koně se pohybovali neuvěřitelně rychle, jako by jim vedro spíš sílu dodávalo než bralo. Přehnali se přes tábor jako smršť a za jízdy napadali každého, kdo si troufl zvednout hlavu; pak každý jednoho z bojovníků chytil, přehodil přes koně a už s ním mizel v dáli.

„Proboha – co to bylo?“ děsil se Enkra.

„První pozdrav od Asthry,“ řekl čaroděj Fernando, který se dost rychle probral k vědomí, „Vypadá to, že zhypnotizovala jezdce i koně. Jak to dokázala, to ovšem nevím...“

„Myslíš?“

„V tomhle vedru by normálně koně odmítli poslušnost, ne že by takhle letěli. Je to něco podobného, jako dokázal Denis Baarfelt za stavby Skalního chrámu. Pamatuješ se?“

„Viděl jsem vzpomínky několika lidí...“

„Já četl vyprávění leoparda Artanny. Denis je tehdy uspal a celé dny nechal pracovat na nejvyšší výkon. Přitom nejedli ani nepili, všechnu energii brali přímo ze Slunce. A večer se probouzeli odpočatí...“

„Jestli se objeví znovu, musíme jednoho z nich chytit!“

„Dobře. Zařídím to. Ale už asi nepřijdou, dostali svoje a mají to dost daleko...“

„Myslíš, že se ukážou v noci?“

„V každým případě bude dobře dávat si pozor.“

Protože se beztak všichni probudili, zvedl Enkra tábor a velel pokračovat v cestě. Během pochodu je dojel jeden kluk; patřil do Diegovy smečky a vypadal příšerně, on i jeho kůň. O koně se začal okamžitě starat Fernando, o jezdce Enkra. Kůň se chvěl, po těle mu vystupovala pěna, byl zřejmě uštvaný. Chlapec těžce dýchal a byl zpocený jako myš.

„Co se stalo?“ ptal se princ.

Ptal se marně; chlapec sebou škubal a snažil se mu něco říct, i když se to nedařilo. Enkra mu hladil palci hlavu, uklidňoval ho a přitom koukal, jak se Fernando stará o koně; s tím to bylo ještě horší, ale jak znal koňáky, dají ho zas do pořádku.

„Jezdci!“ vychrlil ze sebe kluk, „Jejich jezdci!“

„Viděl jsi je?“

„Napadli... Diego je napadl! Chytili ho...“

„Jak se to stalo?“

„Jsou strašní... strašní!“

„Kde jste je viděli?“

„Já... jeli jsme k té skále. Viděli jsme... v dálce. Diego nařídil je pronásledovat. Mně... řekl mi, abych se díval, přinesl ti zprávu... Měl takový rozkaz.“

„Jo, to jsem mu nařídil já.“

„Diego... myslel, že je to zbytečný. Ale poslechl. Těch jezdců bylo... tak dvacet. Víc jistě ne. Možná i míň.“

„Diego měl padesát jezdců!“

„Obklíčil je. Oni se jen smáli... jezdili hrozně rychle. Pak se tam začalo bojovat. A pak odjížděli... a Diego s nima! Všichni kluci! Já... dva jeli za mnou, ale já zdrhal jako blázen!“

„Dvacet jejich přemohlo padesát našich?“ ptal se Enkra, „Víš to jistě?“

„Já... já to viděl!“ vykoktal zvěd.

Enkra se rozhlédl po svých náčelnících. Kromě Santanuevy se všichni tvářili pochybovačně.

„Sami jsme to viděli,“ řekl Fernando konečně, „Zfetovala je dokonale. Kdo ví, co bude dál!“

„O Sandym a jeho jezdcích nevíš nic?“

„Ne... nikoho jsem neviděl.“ kroutil kluk hlavou.

„Jdi si odpočinout.“ rozhodl Enkra.

Jeho kůň se už taky uklidnil; poklusával kolem a pořád ještě sebou nervózně škubal.

„Kluk ho málem zabil,“ řekl Fernando, „Potrvá ještě pár dní, než bude zas běhat. Vypadá, že ho ti gepardi vyděsili k smrti!“

„Vystrašit k smrti arminskýho bojovníka není lehký! A pochytat padesát jezdců se dvaceti taky ne. Co uděláme, Fernando?“

„Co nejrychleji k řece. A utábořit se! Navrhuji dobře opevnit tábor...“

„Myslíš, že máme v noci čekat návštěvu?“

„Já bych to na jejich místě zkusil.“

Pokračovali dál; Enkra poslal k řece napřed pár jezdců jako předvoj, aby našli vhodné místo a poslali mu naproti někoho, kdo by pomohl s organizací. Pak jel sám a po cestě přemýšlel.

Z těch jezdců se mu vrátili dva. Když dojeli, Enkra dal svolat náčelníky, neboť mu oznámili, že řeka je obsazena nepřítelem.

„Ta Asthra snad umí věštit, co chceme udělat!“ vztekal se Kurt.

„Věštit umí, to je pravda,“ řekl Enkra, „Ale na tohle stačilo trochu přemýšlet. Co teď?“

„Je nás víc než jich. Nejmíň desetkrát...“

„Jenže jsou lepší. Co uděláme, pánové?“

„Pochytáme je do lasa!“ navrhl Fernando.

„Myslíš frontální útok?“

„Jestli budou řeku bránit, nemohou se pohybovat. Jejich převaha je hlavně rychlost a síla. O chytrosti nic nevím.“

„Jsou šelmy,“ dodal Grizzly, „Budeme s nima zacházet jako se šelmama. Uvidíme, co to udělá...“

Enkra nařídil všeobecný poplach; jezdci se řadili podle smeček a chystali si lasa. Grizzly navrhl vytvořit skupiny po deseti a přesně rozdělit funkce: kdo bude útočit, kdo zkusí nepřítele vylákat, kdo ho chytí a případně spoutá. Nezastíral, že to nebude procházka růžovým sadem; navíc Asthřini bojovníci jsou docela čerství a Enkrovi unavení.

Když dorazili k řece, byl už skoro večer. Byli si vědomi, že nepřítel o nich ví, tak se nijak nekryli; viděli Asthřiny kluky, jak přejíždějí sem tam na koních, posměšně ječí a chystají se. Nějaká holka na vraníku projížděla po druhém břehu řeky a zřejmě jim velela, protože tu a tam práskala honáckým bičem.

Na jediné její hvízdnutí zaútočili proti Enkrovi, všichni a najednou. Enkra viděl, jak se blíží; bylo jich sotva padesát proti všem jeho jezdcům a vypadalo to na první pohled směšně, ale chystal se bojovat ze svých nejlepších sil. Vybral si jednoho nepřítele; když dojeli k sobě, Enkra se vymrštil a skočil po něm. Ten druhý skočil v téže chvíli, úplně jako kočka; úder karate, který na něj Enkra použil, se minul cílem, byl příliš pomalý. Zato ruce toho kluka se sevřely kolem Enkrovy šíje jako svěráky, málem ho uškrtily. Enkra se rval ze všech sil; nebýt divokých tréninků s Grizzlym, možná by podlehl. Nakonec se mu podařilo rozrazit mu ruce a osvobodit se, ale nedokázal vůbec toho strašného soupeře srazit k zemi; teprve když mu přišli na pomoc druzí, podařilo se ho zvládnout.

Když se Enkra postavil na nohy, zjistil, že je po boji; všichni nepřátelé, kteří zůstali na svobodě, už dávno utekli a někteří s sebou dokonce odnesli další zajatce. Podařilo se jich chytit celkem osm, ale to spočítali až později.

Zatím si prohlížel svoji kořist; a byl dost překvapen. Klukovi mohlo být tak dvanáct, možná třináct, a byl o třídu lehčí. Kdyby byl v normálním stavu, nebral by ho Enkra vůbec vážně a ani by nepřipustil souboj. Jenomže teď, i když byl svázaný, se nechtěl vzdát; chňapal kolem sebe zuby, škubal pouty a snažil se vytrhnout, i když marně. Jinak byl docela hezký, měl ironské tetování a to pomalování černými pruhy. Žádný oděv, žádné ozdoby, dokonce ani náušnici a náhrdelník, ačkoliv bylo vidět, že jako správný bojovník má uši i nos propíchnuté.

„Blázinec,“ řekl Fernando, „Zfetovali ho pořádně... ani nevím, jestli ho dostaneme do normálu...“

„Můžem ho vyslýchat?“ ptal se Jackie.

„Těžko. Koukni, vůbec není při smyslech...“

Enkra si šel prohlédnout ostatní zajatce. Ani ti nevypadali líp. Odnesli je stranou, aby nepřekáželi, a tiše se domlouvali, jakým způsobem je Asthra mohla změnit.

„Jsou dvě složky,“ řekl Enkra, „Jedna z nich je posilující čaj; říká mu taky magorák, protože... to je vlastně jasný na pohled. Sám o sobě není nebezpečný, jen posiluje to, co ten který bojovník chce udělat. Trochu nebezpečnější je to druhý: Asthra vsugeruje člověku, že je něco jinýho. Třeba kočka nebo gepard, pes nebo pták nebo ryba. Zkrátka, dokáže to. Teď je důležitý, jak dlouho bude trvat, než je to přejde...“

„Myslíš, že je to přejde?“

„Určitě. Navěky to vydržet nemůže.“

„Třeba taky jo!“ řekl Fernando, „Možná je nějak termínovala. Jako, aby se tak chovali do rána, nebo...“

„Chápu.“ Enkra vstal, „Zkusím s nima něco, třeba s tím svým. Zkusím mu působit na hlavu – ale to by bylo potřeba ostříhat!“

„Je to tvůj zajatec, tak máš možnost.“

Enkra si podal nůžky a sklonil se k zajatci. Ten po něm začal okamžitě chňapat jako kočka, jednou se mu dokonce podařilo zuby ho škrábnout na ruce. Pak se Enkra začal víc hlídat a ostříhal zajatci několik dlouhých kadeří. A kupodivu, jako by to na něho mělo uklidňující vliv. Přestal se vzpouzet a jak Enkra stříhal, vypadal, že upadá spíš do naprosté letargie až apatie. Enkra toho samozřejmě využil a za chvíli mu ostříhal hlavu dokonale; pak mu položil ruce na lebku a začal ho masírovat, ale přitom už viděl, že chlapcovy oči koukají docela svěže a přítomně. Takže ho nechal a zeptal se:

„Tak co? Ještě seš kočka, nebo se s tebou už dá mluvit?“

„Já... co? Ne... já jsem normální!“

„To je dobře. Tak řekni jméno!“

„Džamba. Nebo mi taky říkají Šakal.“

„Proč?“

„Rád zpívám. Kluci říkají, že je to spíš výtí.“

Enkra se rozesmál. „Proč jsi teda dělal kočku?“

„Geparda. Asthra řekla.“

Enkra se ohlédl. Ostatní, kteří byli zajati, dosud zkoušeli uprchnout a nechovali se vůbec lidsky.

„Dobře jsi bojoval!“ pochválil Džambu.

„Jak gepardi bojujou.“

„Proč jsi přišel k sobě a ostatní zatím ne?“

Džamba zaváhal; Enkra ho chytil pod krkem. „Chceš, abysme tě mučili, než to řekneš?“

„No... mučit mě můžeš, když chceš. Nebojím se!“

Fernando ale zadržel Enkrovi ruku. „Počkej, myslím že už vím, v čem to je. Syndrom Samson; myslíš, že to Asthra použila?“

Enkra nepochopil, ale Džamba se zatvářil tak, že mu bylo úplně jasné, že Fernando na to přišel.

„Myslíš, že se uklidní, jenom když je ostříháme?“

„Tak řekla Asthra.“ sklonil Džamba hlavu.

„No paráda!“ vydechl Jackie Therlowe.

Enkra rozvázal Džambovi ruce. Chlapec se zvedl, rozpačitě se usmíval a nevěděl, co počít.

„Je to jasný, Asthra hraje vždycky fér. Ať všechny ostříhají! Můžem je taky přelíznout Ohněm. Chceš, Džambo?“

„Jasně! Stejně nám Asthra slíbila, že to uděláte!“

„Nějak moc dobře ví, co uděláme,“ bručel Enkra, „Začíná nám být pěkně nebezpečná...“

Přihlížel, jak bojovníci stříhají zajatce. Skutečně se postupně uklidňovali, když jim mizely vlasy. Jednoho strčili násilím do Ohně a jak mu hříva ohořela, uklidnil se jako jiní. Všichni se po vystřízlivění chovali velice pokorně, téměř ostýchavě.

„Jak dlouho by jim to vydrželo, kdybysme je nestříhali?“

„Na to by ti mohla odpovědět jen Asthra. Je možný, že několik dní. Když se termínuje k nějaké události, je to... zkrátka, můžeš pustit svý lidi z dohledu. Dokud se to nestane, poslušně plní příkazy...“

„Čím by se živili? O nic se nestarají, jenom bojují!“

„Ze slunce. U nás svítí dost. A v noci... asi ze zásob tuku. I když ti to nepřipadá možný...“

Nepřipadalo, ti kluci byli všichni kost a kůže. Jenže Enkra taky, takže se nedivil.

„Co bude dál?“ tázal se.

„Noc.“ řekl Fernando.

Nebyla to planá hrozba. Enkra to znal z Francie a věděl, že noc odedávna patří čarodějkám. Asthra určitě nezapomene na nic, co by jí mohlo přinést nějakou výhodu. Nařídil odpočinek, náčelníky svolal.

„Všichni přemýšlejte, co dál!“ vyzval je, „Víme zatím to, že Asthra zhypnotizovala svoje bojovníky, aby se rvali jako šelmy, dokud je neostříháme. Něco podobného je popisovaný už v Bibli, udělali to s nějakým Samsonem; taky měl sílu ve vlasech a když ho filištínská čarodějka Dalilah ostříhala, už byl krotkej jako koťátko. Zřejmě se už tehdy bavili jako my...“

„Dotaz,“ řekl Jackie, „Džambo, neviděl jsi u Asthřinýho dvora holku jménem Deborah? Židovka, moc pěkná a taková...“

„Jo, znám ji. Nosí v prsních bradavkách stříbrný zvonečky?“

Jackie vykulil oči. Džambo mu popsal, že Asthřina kamarádka, studentka matematicko-fyzikální fakulty, pracovnice výpočetního střediska a vynikající kabalistka, nosí stříbrné ozdůbky, kde to jen trochu jde: v uších, nose, v obočí i prsních bradavkách. Jako správná studentka dostala každý kousek od jiného milence – kromě nápadité matematičky je i proslulá nemravnice.

Jackie se zatvářil, jako by ho někdo osobně urazil.

„Pokud vím, Deborah byla velmi slušná dívka!“ namítl.

„Jo, jenže... před kolika lety?“ řekl Grizzly.

„Myslím, že by se nic nestalo, kdybys ji navštívil,“ poradil Kurt, „Ale vem jí jako dárek něco stříbrnýho...“

„Přece nemůže...“ váhal Jackie, „Kolik jí tak může být let?“

„Šestnáct, sedmnáct?“ hádal Sonny, „Tak o dva víc než tobě, to zvládneš. Bude určitě ráda, když se zas uvidíte...“

„Propíchá si tě stříbrnejma jehlicema!“ šklebil se Kurt.

„To bude psina, co?“ odfrkl Jackie, „Kdybyste si chvilku třeba dělali srandu z někoho jinýho...“

„U nikoho jinýho to tak nevyzní...“

„Zkrátka, Deborah byla velikej znalec Starýho Zákona! Možná to Asthře poradila ona. Za to by bylo dobře ji odměnit...“

„Jacku, u tebe to vypadá na stříbrnej prstýnek! Ale bacha, nebo to někdo práskne tvý Sentě a ta tě vosolí stříbrnou kulkou!“

„Vy toho nenecháte, zmetci nechutný?“

„Docela vážně,“ řekl Enkra, „Jacku, byl bych rád, kdyby sis tu Deborah vzal na starost. Když je tak mazaná a blízko u Asthry, bude určitě důležitá. Zpacifikovat jakýmkoliv způsobem!“

Jackie se zamyslel, pak řekl pouze: „Provedu!“

„V každým případě,“ řekl Kurt, „Budeme muset postupně pochytat všecky Asthřiny kluky. Pět až sedm set lidí. Dost práce!“

„A holky, co jim velej,“ připomněl Sonny, „Viděli jste, že jim poroučí nějaká holka. Jezdila za linií, ale byla u toho a nic za to nedám, že tam je hlavní. Ty jsou nejvíc nebezpečný!“

„Není vyloučeno, že jsou naprogramované jinak,“ řekl Fernando, „Jistě je nemůže uvést do transu, kdy by nevnímaly nic kromě boje. Musejí se takticky rozhodovat...“

„Věděl bych, jak je zneškodnit jednou provždy!“ šklebil se Kurt, „Jestli jsou panny, což čarodějky bývají...“

„Počkej!“ řekl Enkra, „Nemám nic proti ušlechtilé zábavě, ale Asthra by nám asi nezapomněla, kdybysme jí je zkazili. Trochu opatrnosti určitě nebude škodit...“

„Ona s náma dělá takový věci, a my ji máme šetřit?“

„Zatím jo. Včera v noci nás taky šetřila, alespoň myslím. Mohla udělat horší věci, než nás trochu pobavit. Ráno jsem se na ni zlobil, ale už jsem se uklidnil...“

„Něco by mě zajímalo,“ řekl Fernando, „Kam myslíte, že odvedli naše zajatce? A co s nima chtějí udělat?“

„Rozhodně je nemůžou použít k boji proti nám. Nemají vlasy a Asthra nebude vymejšlet nový programování. Nejspíš si je nechá v nějakým zajateckým táboře.“

„V tom případě by se dalo něco podniknout s nima. Bude jich tam dost a blízko velení. Kdybysme je využili na vzpouru... Zkrátka, kdo se tam dostane, měl by to obhlídnout a vykoumat, co by se dalo zmáknout...“

„Souhlas. Ale pro jistotu to nezkoušejte schválně. Až to začne, budeme mít dost starostí s těma, co zajmou sami.“

„Takže až se objeví, je zapotřebí pochytat jich co nejvíc, jo? A okamžitě a na místě stříhat...“

„Jo. To je základní příkaz.“ uzavřel Enkra.

Dokud bylo světlo, ulehli všichni k odpočinku. Když pak na krajinu padl soumrak, probudili se a připravovali k boji. Enkra osobně obešel tábor a zjišťoval, co a jak. Jeho bojovníci byli plní nadšení a těšili se na střetnutí.

Pak plynul čas a nic se nedělo. Enkra poslal několik zvědů, ale moc nevěřil na účinek, Asthřini jezdci se taky uměli plížit, a možná líp. Přesto se jeden vrátil a oznámil, že někde daleko ve stepi se cosi hýbá, ale není vidět co. Enkra vytušil, co to je, a čekal na dalšího zvěda; ale nikdo se nevracel.

Jezdci se objevili zčista jasna před předními liniemi. Vynořili se ze tmy a hned útočili; pomáhali si při tom příšerným řevem a ječením. Vletěli do tábora jako bouře a vrhli se na každého, kdo jim přišel do cesty; ale vzápětí po nich vylétla lasa a v mnoha případech našla cíl. Enkra sám taky po jednom skočil, strhl s koně a bez soucitu ho třískal pěstmi; už se poučil, že zaváhat nebo se chovat ohleduplně přináší jen potíže. Bez obtíží soupeře zmohl, i když se vzpouzel a sekal kolem sebe nehty jako skutečná šelma.

Nejvíc řádil Grizzly; na jeho sílu a odolnost neplatila ani kočičí síla a hbitost. Grizzly vlastně útočníky nelikvidoval sám; každého, kdo se na něj vrhl nebo se jen ocitl v jeho blízkosti, popadl silnýma rukama, zabránil mu v útoku a podržel ho, dokud někdo z kamarádů nesvázal šelmě ruce i nohy; pak se hned ohlížel po dalším. Během útoku chytil tímto způsobem čtyři; víc nikdo nezvládl. Možná by dokázal i víc, ale útočníci jenom prolétli táborem, pochytali koho se jim podařilo, a zas zmizeli ve tmě.

„Myslíš, že se vrátí?“ ptal se Fernando Enkry.

„Nepochybuj o tom; ale nejdřív někde odevzdají zajatce. Sami si s nima neporadí, myslím, že máme nejmíň půl hodiny čas.“

„Zajatce stříhat na místě?“ ptal se Sonny.

„Jo, okamžitě!“

Stříhali je při svitu pochodní; základní situace platila, po ostříhání přicházeli k normálnímu vědomí a byli zařazováni do zajateckého tábora. Kromě kluků byly chyceny dvě holky, stejně pomalované a zhypnotizované; Enkra je dal ostříhat, tak i ony přišly normálně k sobě. Při výslechu neřekly nic, co by mělo jakoukoliv důležitost.

Pak se objevili dva kluci z Diegovy smečky; přiváděli nějakého zajatce. Enkra nejdřív myslel, že je to někdo z jeho jezdců, protože byl ostříhán nakrátko; pak se ukázalo, že je to holka, dokonce čarodějka. Ti kluci se při útoku schovali ve stepi a vyčíhali si ji, když velela útočníkům.

Čarodějka se především výtečně bavila. Vůbec se nebála, spíš měla chuť se všemu dát do smíchu. Okoukla si náčelníky, kteří se kolem ní shromáždili a čekala, co bude.

„Tys velela tomu útoku?“

„Ani zdaleka! Jenom pomáhala...“

„Kdo tedy velel?“

„Princezna, pochopitelně.“

„Byla tady? A kde? Útoku se nezúčastnila!“

„Na to má lidi, ne?“ odfrkla dívka se smíchem.

„Jak to bude pokračovat? Budete zas útočit?“

„Co já vím, co Asthře napadne? Chytili jste mě a přivedli sem, to znamená, že se to už těžko dozvím...“

„Jaký jsi měla úkol?“

„Starat se, aby kluci dobře našli tábor a útočili na něj. Pak převzít zajatce, dát jim příkazy a odvést je.“

„Kam odvádíte zajatce?“

„Nevím. Asthra je někam předává. Na to je jiná parta. Nám neříká nic zbytečnýho, jenom co máme dělat.“

„Jakou máš specializaci?“

„Normální práce ve středisku. Nejsem žádná čarodějka!“

„Pracovala jsi s Ohněm!“

„Všechny pracujeme s Ohněm.“

„A šlo ti to?“

„Jako každý holce. Jde to, ale nic moc.“

„Jaké máš rozkazy?“

„Bojovat, dokud budu moct.“

„Když umíš pracovat s Ohněm, jsi nám nebezpečná. Budeme ti muset zabránit v používání tvých znalostí.“

„To se dalo čekat.“

„Což taky znamená, že tě musíme zbavit panenství.“

„No právě.“

„Bude čarodějka moc zuřit, když to uděláme?“

„Vůbec ne. Nás, co posílá do akce, už asi odepsala. Já jí tam celkem k ničemu nebyla, neboj se.“

„Dobře. Vyber si z přítomných, kdo to má být!“

Dívka se rozesmála: „A kdybych vybrala tebe?“

„Já... bohužel, nemám čas se ti věnovat. Musím velet, nemůžu se rozptylovat a...“

„Jseš pěkně sprostej! Nelíbím se ti, co? Tak v tom případě je mi docela jedno, kdo to bude!“

„Kurte, ty ses hlásil. Líbí se ti kamarádka?“

Dívka se ohlédla na Kurta a zdálo se, že jí není nijak zvlášť protivný. Dokonce se na něj usmála.

„Pojď se mnou kousek bokem...“ navrhl jí.

Šla; ale řekla při tom: „Jen se nebojte s náma trochu zacvičit! Nejsme z cukru. Až chytnete některou kámošku, udělejte jí to hned na místě a máte ji z krku!“

Čaroděj Fernando sledoval, jak s Kurtem odchází.

„To je úroveň, co?“ řekl Enkrovi.

„Asthra měla vždycky takovýhle nápady,“ mávl Enkra rukou, „Umím si představit, že nám pošle k likvidaci celý svoje výzkumný středisko. Všecky holky, kterejm to nejde...“

Sedli si a přemýšleli. Až Fernando řekl: „Už jsem pochopil, jak s nima zacházet.“

„Hm...“ řekl Enkra.

„Kdybys dovolil, vybral bych pár kluků. Pochytali bysme jejich čarodějky. Možná chytnem i Asthru! Holky jsou nejnebezpečnější; nemysli si, že tahle řekla všechno...“

„Mám je dát mučit?“

„Odolnost proti mučení je první věc, kterou je naučí, jak tam přijdou. Možná si to dělají navzájem, starší holky mladším. Taky mají svoje zvyklosti, jako my ve smečkách...“

Enkra věděl, že způsobit, aby bolest byla pro člověka pouze vzrušujícím drážděním nervů, uměly WZ už před dvaceti lety. Tak jenom vzdychl: „Kdyby tě chytli, přijdu o jedinýho člověka, kterej se vyzná ve zvyklostech čarodějů!“

„Já ti k ničemu nejsem. To co já, umí Frenn Morris taky, i spousta dalších. Ve svý smečce jsem čaroděj, ale proti těm holkám nemám vůbec šanci. Čaroděj u smečky znamená jenom to, že člověk nemá zrovna v hlavě piliny – nic víc.“

„I takovýho potřebuju.“

„Co vím já, víš ty taky. A možná líp. Dovol mi to!“

Enkra pořád ještě váhal.

„Když to nevyjde, půjdeš proti ní sám. Jako jsi šel proti nám! Bude to o to větší legrace!“

Enkra se rozhodl. „Tak jdi, Fernando. Chyť mi ji!“

Pak seděl a čekal. Nedělo se vůbec nic.

Útok přišel před svítáním, ve chvíli, kdy na východním obzoru začalo nebe blednout. Byl přesně stejný jako ten první: Asthřina jízda útočila, obránci chytali jednotlivé bojovníky. Jenže teď zaútočila většina nepřátel na místo, kde byl Enkra a jeho štáb. Rvačka, která nastala, byla strašlivá a když skončila, nebyl nikdo, kdo by neměl krvavé šrámy od zubů a drápů. Přitom se podařilo pochytat méně útočníků než poprvé, alespoň ostatním bojovníkům. A byl zajat jeden náčelník, Gold Step.

Když útok skončil, měl Enkra nejvíc práce se stříháním zajatců a neměl čas se starat, jak dopadl Fernando. Když vyšlo slunce, vrátili se Fernandovi jezdci a přivedli s sebou šest čarodějek. Žádná z nich nebyla Asthra; chovaly se vzpurně a bezstarostně.

„Kde zůstal Fernando?“

„Pronásledoval Asthru.“ řekl někdo a jiný dodal:

„Už se nevrátí.“

Enkra začínal být naštvaný. Pozorovali to na něm nejen ti, kdo ho znali delší dobu, ale i náčelníci, kteří s ním byli krátce. Nikdy předtím se za těchto bojů tak nerozčílil.

„Zajatce ostříhat, dívky zneužít! A všechny protáhnout Ohněm! Budeme potřebovat být svěží a při síle!“

Zatímco byly iniciativně prováděny jeho příkazy, zašel ke své čarodějce Jennii. Zřejmě ho už čekala.

„Mám s tvou paní jenom starosti! Je lepší než kdokoliv jiný... Co ty si o tom myslíš?“

Jennie jenom pokrčila rameny.

„Nechtěla bys být spíš tam u ní?“

„Asthra mě darovala tobě.“ řekla tiše.

„Přesto. Co když vyhraje?“

„Tak vyhraje, no. A co?“

„Ty holky na druhé straně jsou přece tvoje kamarádky!“

„Asthra je dokonce víc než tvoje... kámoška. A co?“

„Asthra je žíhaná bestie!“

„Povídá se, že se ti líbí. Nezapírej!“

Enkra zafrkal jako hřebec. „Zůstala jsi mi věrná. Děkuju ti.“

Sklopila hlavu a neřekla nic. Pak vstala. „Zapálím Oheň.“

Enkra se vykoupal první, po něm náčelníci. Pak se hned začali radit o dalším postupu.

„Nejlepší by bylo zůstat tady a čekat, až zaútočí,“ navrhoval Jackie, „Ale to by byla zbabělost. Musíme za ní!“

„Ke Skále?“

„Jo, tam. Kdyby se nám podařilo Skálu obsadit...“

„Co když nemá svoje sídlo tam, ale jinde?“

„Tím líp. Obsadíme to my a budeme bojovat odtamtud!“

Lepší nápad nikdo neměl; takže Enkra rozhodl nechat tábor na místě a vyrazit nalehko, jen s bojovými oddíly. Sice to tábor ohrožovalo a mohlo se stát, že až se vrátí, najdou ho obsazený nepřítelem, ale riskli to. Zajatce, kterým zatím nevěřili, tam ponechali pod dostatečně silnou stráží.

Určitá diskuse nastala o tom, zda s sebou brát cizí bojovníky. Samozřejmě Tex a ostatní náčelníci trvali na své účasti v boji, ale Enkra se o ně trochu bál. Až Sonny to vyřešil s taktem sobě vlastním: „Klidně ať jedou! Když je pochytají, aspoň poznají, co je Asthřina mučírna...“

Tak byli Texovi a ostatní jezdci zařazeni k ostatním. Enkra pobízel, aby se vyjelo co nejdřív, jenom co všichni budou připraveni. Což se taky skutečně stalo.

Hnali se stepí jako ďáblové; nikde se nic nehýbalo, takže za dvě hodiny spatřili špičku Skály milenců, vystupující neznatelně nad obzor. Zajásali a už se viděli jako vítězové a páni nad Asthřinou pevností.

Jenže chvíli nato si Leslie povšiml na obzoru přejíždějící hlídky nepřátel. Když zvědové viděli Enkrovy jezdce, obrátili se a zmizeli, ale bylo jasné, že co nejdřív se vrátí s posilou.

„Připravit k boji!“ velel Enkra a odepjal laso.

„Rojnici?“ ptal se Jackie.

„To bude nejlepší.“

Enkrova jízda se rozvírala jako vějíř. Sledoval, jak jednotlivé oddíly vyjíždějí po obou stranách do stepi a rozptylují se; pozvolna se vytvářela dlouhá řada, tvořená nejlepšími bojovníky, za ní potom menší skupiny mladších a slabších, kteří měli přijít na pomoc těm lepším ve chvíli potřeby. Texovi kluci se snažili napodobit Arminy a dost se jim to dařilo, i když pomaleji.

Na druhé straně se taky něco dělo; nebylo vidět, co to je, ale pořád tam někdo přejížděl. Nebylo jasné, zda Asthřini jezdci chtějí bojovat či utéci; zatím bylo možné obojí a mínění náčelníků se různila.

Pak všichni zaslechli bubny. To bubnování bylo temné, vzdálené, ale velmi pronikavé a všechny bubny hřměly ve stejném rytmu.

„Bitva.“ řekl Enkra.

„Asthra je vyšle do boje a ti bubeníci je budou ovládat!“ řekl Jackie, „To už taky uměli za starých časů...“

„Myslíš, že je zvládneme?“

Jackie neřekl nic; až za chvíli navrhl: „Dovol mi projet linií a umlčet ty bubeníky! Dokud budou mlátit do kůže, nemáme šanci!“

Teď mlčel chvíli Enkra. Sledoval, co se děje naproti a povšiml si, že se tam vytváří podobná linie jako u nich.

„Přijdeme o tebe,“ řekl opatrně, „Už jsme ztratili Sandyho, Diega, Fernanda a Gold Stepa. Proč ještě ty?“

„Nevěříš, že to dokážu?“

„Hledáš tu holku?“

„Rozhodně se jí nevyhnu, když ji potkám.“

„Dobře, Jacku. Riskuj a zkus to. Snad mi tě vrátí celého...“

„Jo. A jestli tam chytnu svou ségru Kate, tak ji přitáhnu na řemenu k tobě. Můžeš ji znásilnit nebo co budeš chtít, protože věřím, že pomáhá Asthře ze všech sil!“

„Myslím, že Kate si vyhlídla jinýho. Rogera!“

„Přerazil bych jí nohy. Ale co se dá dělat s holkou?“

Jackie zajel zpátky, vybrat vhodné jezdce ke svému podniku. Leslie se hlásil taky a málem dostal do nosu; pak si ho vybral jako spojku.

Asthra vyslala svoji jízdu do boje se vší parádou. Enkra viděl na hlavách nepřátel péřové ozdoby, všelijaké parádní kabátky, přílby s barevnými chocholy a ozdobami, dokonce korouhve s labutí. Poslední parádní útok Santanuevovy jízdy.

Pak spatřili i Asthru; projížděla se za linií na bělouši, s pětidrápem v ruce. Asthra, která vždy považovala jakékoliv oblečení za trápení, se dobrovolně oblékla do bílé halenky a rudé sukně, aby vypadala jako čarodějka Kateřina, až na to, že dlouhé vlasy měla černé a ne rudé. To byl asi důvod tohoto počínání, neboť ostatní si nedělaly násilí.

Enkra na chvíli zatoužil ji chytit, ale věděl, že nemá šanci. Asthra je příliš chytrá, než aby si ho pustila moc blízko k tělu. A před ní byla řada jejích gardistů, na kterých byla zdivočelost vidět na první pohled. Jenom to zaznamenal, že nikde není vidět zajatce.

Obě řady se přiblížily; Enkrových jezdců bylo zhruba desetkrát víc. Normálně by se boj rozhodl během několika minut, ale tady to vypadalo dost nebezpečně. Enkra dokonce zauvažoval, zda by neměl po Asthřině vzoru zajet dozadu a bitvu jen řídit. Avšak neustoupil. Asthra nemá starosti s vlastní pověstí – o Enkrovi by řekli, že je zbabělec.

A bubny rachotily; bubeníky nebylo vidět, možná byli za linií někde daleko, nebo se vůbec ukryli. Vzadu svítila do výšky Skála jako vztyčený prst.

Pak byla náhle Asthřina jízda těsně před nimi, řady se srazily. Enkra klukovi, který na něj útočil, docela zbaběle uhnul a nechal ho, aby se vrhl na jezdce za ním. Teprve pak mu skočil na záda a začal ho škrtit; bojovník, zhruba stejně velký, se jen ohnal a smetl prince ze zad jako obtížný hmyz. Skočili na něj další tři, ale on okolo sebe udeřil párkrát rukama a ti tři se svíjeli po zemi. Někomu se povedlo zachytit ho za nohu a stáhnout na zem, ale ani tam se nedal; vrhali se po něm, snažili se držet mu ruce a nohy, taky Enkra po něm skočil, popadl ho za vlasy a držel. Bojovník se na něj obrátil tváří, divokou, nelítostnou, zrůzněnou nenávistí a šíleným vztekem. Tehdy přiskočil jeden menší kluk s nůžkami a chráně se přijít do styku s jeho zuby a drápy, stříhal kštici, kterou Enkra držel. Mělo to úspěch, bojovník pomalu ochaboval, zřejmě se mu vracelo vědomí. Enkra ho nechal a sháněl se po jiném; ale taky mnozí Asthřini bloudili bojištěm, chytali neopatrné a odvlékali je. A do toho pořád ještě hřmotily bubny.

Enkrův kůň se někam zaběhl, ale jiných tu bylo dost; pokusil se chytit některého z Ashtřiných, a i když se kůň pořádně plašil, podařilo se mu to; stačilo pošimrat ho jen lehce po slabinách patami a už letěl jako střela. Enkra se rozesmál; vyrazil podle svých a křičel: „Pochytejte jejich koně! Každý si jednoho chyťte, jsou docela krotcí! Zkusíme, co zmůžou!“

Všiml si, že jedna z čarodějek, které byly pořád nablízku, na něj ukázala dvěma svým bojovníkům; ti se za ním okamžitě rozjeli. Byli to velcí kluci, silní a schopní; Enkra se dal urychleně na útěk, ale oni po něm šli jako honicí psi a vypadalo to, že se jim neztratí. V nejhorší chvíli si povšiml Grizzlyho, který si už zas hledal práci.

„Grizzly, pomoz mi!“ křikl, „Tamti dva jdou po mně!“

Grizzly naskočil na nejbližšího koně a zamířil proti těm dvěma. Když k nim dojel, povšiml si, že oni se mu vyhýbají a vůbec si ho nevšímají, měli oči jen pro Enkru! Rozesmál se; vrazil odzadu mezi ně, objal každého kolem krku svýma silnýma rukama a sevřel. Strhl je dozadu s koní a vlekl pod paží jako utopené kočky.

„Páni brouci!“ vykřikoval, „Oni nevidí a neslyší, jenom to, co chtějí! Podívej se na to!“

Enkra samozřejmě otočil, přijel blíž a pomáhal mu zvládnout zajatce. I teď, napolo uškrcení a zmatení tím, co se děje, se snažili útočit, ale pořád jen na Enkru! Rozkaz, který dostali od čarodějky, pro ně znamenal víc než zdravý rozum, dokonce pud sebezáchovy! Někdo z mladších přiběhl a stříhal je, až pak přestali mít snahu bojovat vůbec.

„To je bezva fór!“ vykřikoval Grizzly, „Hele, naveď na sebe ještě někoho! To je úplná pohoda!“

Enkra se rozhlížel. Asthřini jezdci, pokud nebyli chyceni, prchali a za sebou vlekli či před sebou na koni vezli množství zajatců. Nejvíc trpěli hosté z Evropy i Ameriky, kteří neměli ty správné zkušenosti. Vypadalo to, že je po boji, taky proto, že Asthra zmizela. A ty bubny už nezněly tak mocně; spíš se do jejich rytmu dostal nějaký zmatek.

„Jackie,“ řekl si Enkra, „Dokázal to. Je dobrej...“

Sám vyjel za čarodějkou, která na něj poslala ty dva. Teď samozřejmě zdrhala, ale neměla šanci proti Enkrovu koni. Dohnal ji, popadl za vlasy a podal si ji na sedlo. Taky se zkoušela bránit, něco řvala na kluky, kteří jeli kolem, ale ti ji zřejmě nevnímali. Enkra jí zacpal pusu dlaní.

Když ji přivezl ke svým a postavil na zem, byla už docela klidná. Dokonce se usmívala, snažila se vypadat příjemně a dost se jí to dařilo. Měla vlasy stejně černé a dlouhé jako Asthra, ale světlejší pleť a šedomodré oči. Na zádech kresbu, napodobující tygří pruhy; Enkra nejdřív myslel, že je to válečné pomalování, ale teď poznal tetování, dost rozsáhlé na dívku. I na rukou a nohou byla pruhovaná jako tygr.

„Tak ti děkuju – těch tvých dvou halamů jsem se tak lekl, že jsem musel žádat o pomoc!“ řekl jí Enkra.

„To je v pořádku. Kdyby tě chytili, teď bych si s tebou hrála já...“ usmála se a Enkra měl pocit, že ta správná zábava pro ni právě teď spíš začíná než končí.

„Jenže, dopadlo to naopak. Víš, co s tebou uděláme?“

„Znásilníš mě a ostříháš. Nebo naopak?“

„Já určitě ne. Dám tě někomu z družiny.“

„Nesouhlas! Tys mě zajal. Buď ty nebo nikdo!“

„Tak nikdo!“

„Nesouhlas. Rozmysli si to! Budu se ti mstít!“

„Tebe se tak budu bát!“

„Jsem čarodějka. Prokleju tě a budu ti škodit!“

Smála se a Enkra se taky smál, ale začínalo mu docházet, že udělal pořádnou chybu a těžko se z ní vymotá. Bez ohledu na to, že si z toho oba dělali legraci, měla pravdu; Enkra na sebe upletl bič a nemůže se jí nijak zbavit. Zákony cti hovoří jasně: pokud někdo porazí dívku v boji, má na ni právo. Kdyby toho práva nevyužil, dopustí se urážky tak strašlivé, že ho může celý život nenávidět. Tím spíš, jedná-li se o prince a čarodějku, dle tetování z velmi vznešeného rodu.

A nejhorší bylo, že se Enkrovi docela líbila; za poslední dny toho zažil dost, aby to trochu otupilo jeho morální cítění. Tak si uvědomil, že co si zavařil, musí si vyžrat. I s ní.

„Jak ti říkají?“

„Ariadna.“

„Páni! To je přezdívka, nebo se tak opravdu jmenuješ?“

„Jmenuju se tak. Jsem z rodu Sartiů z Lancasteru, moje babička byla milenkou samotného Denise Baarfelta.“

Něco podobného čekal, babiččini milenci se dají těžko prokázat. Denis se vyspal s každou hezčí holkou, s níž se náhodou potkal a s mnohými měl děti.

„Umíš pracovat s Ohněm?“

Usmála se a vztáhla ruku. „Zapal mi sirku!“

Enkra měl zápalky, jednu rozškrtl a pustil jí ji do dlaně. Když se dotkla kůže, oslnivě zazářila a shořela bez nejmenší stopy popela. A nepopálila ji.

„Umíš s Ohněm. Asi si tě nechám jako čarodějku.“

„To máš smůlu. Dokud patřím Asthře, jsem proti tobě. Taky máš svoji Pannu a je to moje kamarádka; to by neprošlo. Nemohla bych jí to udělat a rušit její práci.“

Díval se jí do očí. Pohlížela na něj přímo a drze, jenom se usmívala. Dávala najevo, že je ochotna se mu poddat třeba hned a na místě, ovšem k tomu nebyly podmínky.

Přijel sem jeden z náčelníků. „Všichni se stáhli tam ke Skále. Zaútočíme?“

„Máme spoustu zajatců. Myslím, že bysme je měli nejdřív odvést domů do tábora. Tamti se budou pěkně ostře bránit...“

„Můžem to rozdělit. Zajatci jsou už uklidnění, můžou je odvést i kluci z Modrý Lilie. A my zaútočíme, máme výhodnou pozici!“

„Pojedu se podívat.“ rozhodl Enkra.

Přistoupil ke koni, kterého se zmocnil; ten stál zatím klidně, čekal na příkaz. Ariadna se rozhlédla, zahvízdala a přivolala k sobě nejbližšího zatoulaného koně. Vzala jeho hlavu do dlaní, chvíli mu dýchala do nozder a něco šeptala, pak naskočila na hřbet a čekala na Enkru.

„Ty chceš jet se mnou?“ zarazilo ho to.

„Jak chceš zařídit, abych se ti neztratila?“ zasmála se, „Pouta ani hlídači pro mě nic neznamenají. Jenom ty mě můžeš zadržet na místě. Ještě neznáš moji moc...“

„Myslel jsem to jinak! To mě budeš všude doprovázet?“

„Tak se to sluší, můj pane. Přemohl jsi mne a získal, takže jsem tvá, musím být stále tam, kde jsi ty. Ve dne ti budu připravovat jídlo a pečovat o tebe, v noci spát ve tvém lůžku, dokud se čas nenaplní...“

„Jaký čas?“ dopřál si potěšení být nechápavý.

„Zákon stanoví sedm dní. Po sedmi dnech a nocích se má za to, že jsi využil dokonale svého práva a já bych mohla odejít. Avšak jsem princezna, proto se sluší, abych byla tvým stínem sedmkrát sedm dní. Užívej mne, jak se ti zlíbí!“

„A kdybych tě nechtěl?“

„Po řečených sedmkrát sedmi dnech mne smíš prodat, vyměnit za něco užitečného či rovnou zavrhnout, pokud se ti znelíbím. Avšak to je ještě dlouhá doba a leccos se může přihodit...“

Enkra si povšiml, že Ariadna mluví vážně, jen její oči se stále usmívají; zato kamarádi se řehtali jako koně. V podstatě to byla pravda, nějaké zákony tohle zcela určitě říkaly. Pokud se jich většinou nevyužívalo, byla to chyba účastníků.

„No dobře. Tak pojeď se mnou...“

Projížděl bojištěm a zjišťoval situaci. Přišel na to, že nápad toho náčelníka, aby se o zajatce postarali cizinci, je dokonale nesmyslný, ježto cizinci většinou skončili jako zajatci u Asthry. Císařští měli zas spoustu zajatců z druhé strany; ti posedávali či postávali mezi ostatními, s rukama spoutanýma a vlasy všelijak ostříhanými, a ohlíželi se po princi značně nevlídným pohledem. Celá jeho armáda činila dojem totální dezorganizace a nezdálo se, že by byla právě teď schopna aktivního boje.

„Ale musíme pomoci Jackovi!“ řekl Kurt, který přijel blíž a jako jeden z mála jevil určitou schopnost další aktivity.

„Bubny je pořád slyšet. Jackie pohořel.“ usoudil Enkra.

„Tím spíš!“

Princ uvažoval a rozhlížel se. Pokaždé, když se jeho pohled setkal s očima Ariadny, tvářila se výsměšně. Fandila svým a jeho problémy ji těšily.

Pak se objevil jakýsi jezdec – přijížděl od nepřátel a nikdo ho nepronásledoval. Leslie Therlowe.

„Tak co?“ uvítal ho Enkra.

„Jackie se tam dostal, zničil pár bubnů a ostříhal některý bubeníky. Ale... pak ho dostali. Byli taky nadopovaný.“

„Co se s ním stalo?“

„Nevím. Odváděli ho někam pryč. Do stepi. A všechny...“

„Byla u toho některá čarodějka?“

„Nějakou holku jsem tam viděl.“

Enkra se zamyslel. Ariadna se potměšile usmívala.

„Co dělá Asthra se zajatci?“ ptal se jí.

„Nepovím.“

„Víš to?“

„Něco vím, něco si umím domyslet. Ale neřeknu.“

Enkra ještě chvíli zamyšleně hleděl ke Skále, kde se chystal obranný boj. Pak se rozhodl. „Vracíme se. Zítra je taky den!“

Neřekla nic, ale Enkra cítil, jak se potichu směje. Leslie si jen povzdychl.

„Vrátíme se,“ opakoval Enkra náčelníkům, „Máme příliš mnoho zajatců. A musíme se o ně postarat...“

Neřekli nic, souhlasili. Jenom Kurt poznamenal: „No, koukám!“

Tak se vraceli; Ariadna pořád po Enkrově boku, jako by tam vším právem patřila. Náčelníci si ji prohlíželi se zájmem, bojovníci s obdivem. Enkra se cítil celkem dobře, jako každý muž, když má po boku okouzlující ženu a lidé na něj valí oči.

Zato když dojeli a přišla je uvítat Jennie, zatvářila se na Ariadnu, jako by viděla jedovatého hada. Enkra usoudil, že ty dvě se asi ve středisku moc nemilovaly a kdyby Jennie mohla, nejspíš by tu krásku zakousla. Ariadna se taky nesnažila s ní sblížit; spíš ohrnula nos a tvářila se, že ji nevidí.

Enkra měl dost starostí s organizací tábora; bylo nutno starat se o zajatce, hlídky, obranu, nahradit bojovníky, kteří padli do zajetí. Bylo s tím práce nad hlavu a na chvíli na Ariadnu zapomněl, ale ta věrně a poslušně čekala, až si na ni udělá čas. A když skončil a přišel ke svému stanu si odpočinout, řekla:

„Máš toho hodně, viď? Pojedem se vykoupat?“

Enkra usoudil, že má chuť se ochladit. Ariadna odněkud zcela bez potíží vyčarovala dva koně, už přichystané. Enkra jen mrkal, protože svého koně i toho, kterého si chytil v bitvě, poslal odpočinout na pastvinu. A přitom dívka žádné volné zvíře s sebou nepřivedla; kdo ví, kde je vzala?

Tak se jí na to zeptal.

„Jeden z otroků mého otce byl chovatel koní. Naučil mě je přivolávat. Když potřebuju, každý kůň mě poslechne.“

Enkru zarazilo, co povídala; taky ten termín otrok.

„Otec má mnoho černochů a někteří jsou jeho osobním majetkem. Jistě... je to jen sluha, ale má postavení otroka jako za starých časů.“

Vyrazili. Enkra meditoval, že ještě neví, s kým má doopravdy tu čest. Tahle Ariadna není zřejmě obyčejná holka, na kterou není potřeba brát žádný ohled. Kdyby měl uposlechnout pokynů zdravého rozumu, bylo by nejlepší utéct před ní na druhý konec světa.

Koupat se dalo v místě, kde se voda rozlévala do větší šířky, i když byla mělká a kalná. Včera odpoledne tam postavili malou přehradu z kamení a bláta, aby jí bylo víc, takže když člověk neměl moc veliké nároky, mohl se v ní obstojně ochladit. Ariadna to taky hned udělala a Enkra ji následoval; koupal se nesmírně rád. Plavat se tu nedalo, ale aspoň po sobě stříkali vodu a honili se. Hodila po něm hrst bláta, Enkra jí to oplatil a když po něm skočila, složil ji do bahna na břehu a začal se s ní prát. A při tom kočkování ji najednou držel v náručí.

Její posměšné oči viděl těsně před obličejem. Cítil, jak se to pružné, pevné tělo svíjí pod jeho dotyky. Neřekla nic – ani nebylo zapotřebí nic povídat.

Opláchli se v čisté vodě od bláta. Potom vyšli na druhý břeh a vyšplhali na veliký plochý kámen. Ariadna ulehla na vyhřátou, uhlazenou plochu. Její oči se pořád tak drze a výsměšně usmívaly, když objala Enkru silnýma rukama a přitiskla k tělu tak silně, jako kdyby jej už nikdy nechtěla pustit. A on cítil její tělo na svém těle a zdálo se mu, že stoupá do výšky.

Pak spolu leželi na tom kameni, který je hřál do zad, a dívali se, jak nad nimi vycházejí hvězdy.

„Jsi můj a já jsem tvoje,“ řekla mu, „Teď ti budu pomáhat. Ztratila jsem schopnost ovládat Oheň, ale co vím a umím, to mi zůstalo. Ještě ti budu užitečná, neboj se...“

Enkra neříkal nic. Postřehla, že je rozladěný.

„Jsem tvoje žena před Matkou Zemí i před všemi bohy Vesmíru. Je jedno, co uděláš ty, ale já jsem ti odevzdala všechno co mám, svoje tělo i svou duši, tento život a všechny následující. Kdyby se stalo a já zemřela, i tehdy bych tě ochraňovala. Věř mi; je to součást mé Moci.“

Enkra však myslel na to, že se zpronevěřil dívce, kterou má rád a která na něj čeká doma ve Francii. Když si teď vzpomněl na Anittu, nemohl si odpustit určitý pocit studu a znechucení; ale přitom nelitoval, že to udělal. Když mu Roger o narozeninách dohodil do postele dívku, na kterou už dávno zapomněl, necítil nic takového, protože necítil nic k ní. Ariadna se mu líbila, toužil po ní čím dál víc. A věděl, že už ji nikomu nedá, ani její paní Asthře, ani společnosti. Nevěděl ještě, co si s ní počne, ale věděl jistě, že si ji ponechá. Anitta pro něj byla pořád ještě krásná, přitažlivá a milovaná, ale tahle nebyla přitažlivá o nic míň, dokonce... možná...

„Ale... nemůžu ti slíbit... nic. Ani, že ti budu věrný!“

Rozesmála se. „To je přece moje starost, ne?“

„Jak to? Mám dívku ve Francii, pokud víš...“

„Je v Arminu někdo, kdo to neví? Tu ti klidně dovolím...“

„A potom, třeba bude nutné, abych ze společenských důvodů...“

„Já přece vím, že král je v Impériu zástupcem Nejvyššího Pána a má tedy právo na všechny ženy! Měj si je – ale jenom ty, které ti já dovolím. Nedělej si starosti, ani to nepostřehneš.“

„Tím chceš říct, že ze mě budeš dělat blbce?“

„Víš, jak si počíná pes? Když někdo přijde do domu, očichá ho a rozhodne, zda je zloděj nebo host pána domu. Tak když se ti kolem čenichu začne točit nějaká panenka, já ji pozorně očichám a rozhodnu, jestli má nárok nebo ne. A když ne, tak ji pokoušu... ta se bude chudák divit, kam si to troufla!“

„Předem varován, lépe vyzbrojen!“ zašklebil se, „To je dobře, že to vím! Co když se mi tvoje péče nebude líbit?“

„Nemusí. Nekonám službu proto, abych se zalíbila tobě, ale abych plnila svoji povinnost. Bez ohledu na to, jestli mě za ni budeš chválit nebo kritizovat.“

„Nezdá se ti, že jseš pěkná bestie?“

„Co taky dobrýho čekáš, že od Asthry dostaneš?“

„Nedostal jsem tě darem! Ulovil jsem si tě!“

„Cha! Cha! Cha!“

„Co se tak tváříš? Chceš říct, že sis to přála?“

„Jasně. Všechno, co se stalo, mám pod kontrolou.“

„Vážně? I tohle?“ Vrhl se na ni a zmocnil se jí tím nejméně ohleduplným způsobem. Ovinula jej štíhlými pažemi.

„No konečně!“ vydechla a sevřela ho, až to bolelo.

Potom zase leželi, aniž se pustili z objetí.

„Nedovolila jsi, abych to přerušil! Co kdybys měla dítě?“

„Chceš? Zatím to nejde, mám to zakázané, ale kdybys chtěl...“

„Poslechni, ty jedna...“

Najednou pocítil, jak sebou škubla, zvedla hlavu a naslouchá do tmy. Rychle ji pustil, ona se posadila a větřila jako šelma.

„Za chvilku přijdou! Pojď, podíváme se... Mám bojovat s tebou?“

„Radši si dávej pozor. Nikam se moc nepleť... i když, na tebe by neútočili. Kvůli těm vlasům...“ pohladil ji po černé lesklé hřívě a ona se rozesmála. „Snad mi je ostříháš, ne?“

Uvědomil si, že je to jeho povinnost; a přestože si už zatím zvykl stříhat poražené náčelníky, tohle byla jiná situace.

„Mýlila jsem se,“ řekla, „Odložili útok. Bude to později...“

„Proč?“

„Nevím. Nějaké vnitřní problémy. Ale pojedem...“

Pospíchali do tábora; možná tam už po nich byla sháňka, ale nikdo Enkrovi nic nevytýkal. Enkra taky nic nevysvětloval; zašel ke stanu a přinesl si nůžky.

„Drž jako ovečka!“ řekl přiškrceným hlasem.

Ariadna držela jako ovečka. Vnořil prsty do jejích lesklých kadeří a zdálo se mu, že ještě voní stepní trávou. Měl pocit, že se jí to líbí, že se mu poddává s viditelným potěšením. Když dlouhé prameny padaly kolem ní na zem, sbírala je a splétala, aby se nikam neztratily.

„Uvidíš, co s nimi udělám!“ smála se.

Jennie udržovala Oheň; když přišli, pohlédla na Ariadnu ještě nenávistněji než předtím, ale neřekla nic a dovolila jí se vykoupat. I Enkrovi. Ariadna vystoupila, smála se a přejížděla dlaní hlavu, jako by zkoušela svou hladkou kůži. Přiměla k tomu i Enkru. Vůbec se k němu chovala jako ke svému milenci, na odiv všem lidem. Měla na to právo a nikdo jí to nezazlíval.

Když pak svolal válečnou radu, seděla po jeho boku.

„Samozřejmě, že Asthra zaútočí,“ řekla, když o tom někdo projevil pochybnost, „Chce zvítězit a tohle je jedna z jejích šancí. Bude chtít pochytat náčelníky...“

„To chtěla už včera,“ řekl Kurt, „A nic z toho nebylo!“

„Protože nebyli určeni lidé, kteří to mají udělat. Každý šel po tom, koho viděl před sebou. Asthra rozhodla poslat skupinu jezdců jmenovitě pro každého z vás.“

„Jak si to představuje?“

„Jednoduše. Třeba na Enkru pošle deset lidí. Nebo víc, to nevím, po tom, co se dělo dneska. Konečně ví, že vám to mohu říct. Ale na tom nezáleží. Ti lidé zkrátka budou mít zájem jen o Enkru, s ostatními se nebudou zdržovat.“

„To už jsme viděli v poledne,“ smál se Grizzly, „Napadnou ho a my ostatní je klidně pochytáme...“

„Ty ne. Na tebe taky někoho pošle.“

„Já se nebojím! Ale Asthra neví, že když se budou starat jen o toho svýho, jsou zranitelný! Je to úplně snadný je dostat...“

„Já bych řekl, že tak snadný to nebude,“ řekl Enkra, „Ti další taky nebudou jen tak koukat. Bude to hrozná řež!“

„Asthra vás chce dostat všecky do své moci. Pak bude vítězství její a ona vás obětuje svým bohům...“ sýčkovala Ariadna.

„Komu z bohů, konkrétně?“ ptal se Enkra.

„Amenréovi, bohu slunce. Nebo Atónovi, Dárci Života.“

„Jakým způsobem?“

„Nechá Slunce, aby do něj vstoupilo.“

„Nechápu nic,“ řekl Sonny, „Co doopravdy dělá se zajatci? Teď už to snad můžeš prozradit, ne?“

Ariadna se nejdřív ohlédla na Enkru, a ten přikývl.

„Odvádí je daleko do stepi. Tam jim dává práci.“

„Jakou práci?“

„Nevím. Vím jen, že je to těžká práce na nějakých výkopech nebo něčem podobném. Poslala tam stavební nástroje.“

„Nucené práce,“ vyděsil se kdosi, „Ale to je hrozné!“

„Je to nějaký její pokus. Velí tam sestra Jacka Therlowa Kate; takže její bráška už to ví přesně...“

„V tom případě je musíme osvobodit!“ rozhodl Enkra.

„To se ti nepodaří, dokud neporazíš Asthru.“

„Porazíme Asthru!“ vykřikoval Grizzly, „Rozdrtíme tu její bláznivou armádu a probijeme se tam!“

Pedro Santanueva mlčel. Ale Enkra si ho přesto všiml.

„Ty bys měl vědět, o co jde! Jestli se skutečně jedná o nějakou stavbu, tak je to i tvoje akce!“

„Nevím přesně; ale něco si myslím. Jestli je to to, co měla Asthra na mysli, tak umělé jezero.“

„Umělé jezero tady ve stepi? Kde na ně vezme vodu?“

„Spadne sama v období dešťů. Asthra spočítala, že jezero se při deštích naplní a zůstane do dalšího monsunu. Bude to velká vodní plocha... ale musí být hotové co nejdřív. Nevím, co v té věci podnikla, ale měla to v plánu.“

Nastal vzrušený šum.

„Jestli je pravda, že se tam kamarádi ryjou v zemi jako krtci o hladu, žízni a v tom slunci...“

„To Slunce je živí.“ řekla Ariadna.

„Myslíš, že to Asthra dokáže?“

„Studovala záznamy Mistra Denise z doby výstavby skalního chrámu. Chtěla to zkusit také, tohle jí dalo skvělou možnost. Proto se rozhodla to vyzkoušet.“

Někdo se ptal, o co se jedná; Ariadna se nedala prosit:

„Je to pokus podobný práci starých Egypťanů při stavbě pyramid a zavodňovacích kanálů. V tehdejších časech bylo zvykem, že dělníci pracovali v hypnotickém stavu a přijímali energii přímo ze Slunce. I my to zkoušíme.“

„Umíš to?“ ptal se Enkra.

„No... mohla bych se naučit. Asthra ti to jistě ráda prozradí, až válka skončí.“

„Zdá se mi to jako nesmysl!“ bručel Grizzly, „Pracovat a spát při tom? Jde to vůbec dohromady?“

„Sám jsi viděl, že jde spát a bojovat!“ smála se dívka, „Mohla bych tě přesvědčit...“

„Ty radši ne! Enkrovi jsi odpřisáhla věrnost, ale zatím si nejsem jistej, jestli to platí i pro nás ostatní...“

„Uvidíš, komu jsem věrná...“

„Necháme toho,“ řekl Enkra, „Co jsme se dozvěděli, je nesmírně závažné. Dneska v noci se musíme zmocnit co nejvíce jejich bojovníků a zneškodnit je. A zítra zatočit s Asthrou a jejími čarodějkami. S konečnou platností!“

Bylo rozhodnuto, že každý náčelník dostane skupinu několika šikovných bojovníků na ochranu. Až se na něj vrhnou nepřátelé, budou ho druzí chránit a postarají se o útočníky. A někdo bude připraven s nůžkami, aby je rychle a čistě ostříhal. A potom... děj se vůle Páně!

Asthra splnila očekávání; její jezdci se přihnali stejně divoce a nečekaně jako včera. Vpadli do tábora jako smršť a hnali se po náčelnících. Enkra neměl vůbec kdy koukat po ostatních, jak se jim vede; ze všech stran se na něj hnali divoce pomalovaní nepřátelé, vůbec jim nestačil uhýbat. Padl na zem a snažil se před nimi krýt, protože zezadu se na ně zase vrhali jeho kamarádi a všichni dohromady se váleli po svém princi a veliteli v divokém chumlu. Občas někdo zařval bolestí, jindy vztekem, ale bylo to pořád jak v blázinci; teprve když tlak povolil, Enkra zvedl hlavu a viděl, že je po boji. V dálce mizely zbytky útočníků a ty, kteří byli zajati, odvlékali bojovníci k Ohni.

„Tak jsem si moc nezabojoval,“ konstatoval Enkra, „V tomhle se ani nedalo. Roztrhali by mě na kusy.“

„Odvlekli Santanuevu a Kurta,“ hlásila mu Ariadna, „Udrželi se ale všichni ostatní. To je úspěch...“

Enkra si prohlédl zajatce, ale starost o jejich ostříhání a zařazení ponechal jiným. Uměli to už dokonale a on měl docela jiné a důležitější starosti. Ulehli s Ariadnou do stanu.

„Víš, že Asthře tak trochu fandím?“ zeptal se, „Zvlášť teď, když vím, k čemu ta její hra je. To jezero musí dostavět!“

„Rukama tvých lidí?“ ušklíbla se.

„Kdyby potřebovala moje ruce, taky bych jí je půjčil... Jenže já ji zítra chci porazit a zdeptat!“

„Zdeptej, jak umíš. Ale teď spi. Do rána je krátce...“

Ráno se ukázalo, že Ariadna umí velice chutný posilující čaj. Naservírovala ho Enkrovi, když ještě ležel; on jí poděkoval a pak spolu popíjeli, jedli horké chlebové placky a povídali si.

„Mohla bys mi povídat o programování lidí?“

„To je šeredný slovo, programování! Lepší je Dávání závazných příkazů...“

„No dobře. Však víš, co tím myslím!“

„Co bys chtěl vědět?“

„Všechno. Tak, abych to mohl použít.“

„Jsi blázen. Asthra má o tom celé oddělení knihovny, spoustu tlustých knih. Komthur von Cross celou jednu stěnu plnou knížek, a stejně z toho nic neumí udělat...“

„Aspoň to, co víš ty. Můžeš?“

„Můžu. Umíš už něco?“

„Umím přivést člověka do transu a dát mu příkaz. Ale ten trvá, jen než se probere. Mám na mysli hluboce vštípené rozkazy.“

„Chápu, co myslíš. Existuje spánek letmý a hluboký. Aktivní polovědomí, posthypnotické příkazy... ty věci, když se člověk probudí a začne plnit, co se mu přikázalo. Jenomže to není moc spolehlivé a Asthra to dělá nerada.“

„Co třeba udělala s těmi kluky?“

„Copak jsi to ve Francii neviděl sám? Dělala to tuším Ťapka... ta je dobrá, má to přímo od Asthry, ta jí dala... víš, jak je naprogramovaná Ťapka?“

„Nevím. Vlastně... něco jako osobní strážce pro toho, kdo se jí dá příkazem.“

„Ne, kdepak! To bys zjednodušoval. Ťapka je Asthřin největší úspěch; docela nový, perfektně vymodelovaný člověk. Když se tehdy zabila, začaly už na mozku degenerativní procesy. Asthra musela oživovat mozkové buňky, to je nejhorší, co může být. Jak ji pak dávala dohromady, snažila se dostat toho do ní co nejvíc, aby byla co nejchytřejší, a povedlo se jí to. Ale citová oblast byla zasažená nejvíc a Asthra se bála, aby měla vůbec smysl pro lidské city. Tak jí je... zaktivovala.“

„Něco takovýho jsem četl. Asthra to taky povídala, i když trochu jinak.“

„Hledala, na koho ji nasměrovat. Třeba její citové projevy... Napadlo jí, že by to měl být někdo, kdo s tím nebude mít žádné potíže. Jak víš, Mike nemá nikoho, kdo by ho měl rád – takže nevznikla žádná konkurence a jemu třeba tak šikovná holka přijde k chuti. Tak ji nasměrovala na něj.“

Enkra se zasmál. „To jsem už taky slyšel. Ale pokud vím, nijak zvlášť nezajásal!“

„Asthra při tom taky trochu přemýšlela. Není takový blázen, aby ji naprogramovala na vášnivou lásku, z toho by se zbláznil. Nemohla k němu přijít a hned mu skočit kolem krku, to by nejspíš utekl nebo ji zastřelil. Naopak, Ťapka si ho chce získat svými osobními kvalitami. Je krásná, chytrá, přizpůsobivá jeho potřebám. Chce být s ním a pozvolna ho... ochočit. Chápeš?“

„Chápu.“

„Asthra vydala přísný rozkaz: Nikdo mu nesmí nic říct. Sleduje, za jak dlouho si toho on sám všimne a projeví o ni zájem. Zatím už je to skoro rok a ještě nezareagoval. Asthru to trochu zlobí, ale na experimentu trvá.“

„Takže on je jediný, kdo nic neví?“

„Tvůj kámoš Mike je slepý jako patrona, to je jasný každýmu, snad i tobě. Proto ho taky Asthra vybrala. Kdyby byl normální člověk, prohlídl by si ji ze všech stran a ty lotosový kvítky by ho tak zjančily, že by ji zatáhl někde bokem a udělal, co je potřeba. Pochybuješ?“

Lotosové kvítky bylo tetování, které nechala Asthra udělat Ťapce na prsou. Velmi krásné tetování, jak se Enkra pamatoval. Trochu tím kryla stopy svých kosmetických operací.

„Nepochybuju.“ řekl.

„Ty seš taky pěkně tvrdej případ,“ protáhla se rozkošnicky Ariadna, „Včera, když jsi mě chytil, jsem si nebyla vůbec jistá, že nám to tak pěkně dopadne. Ale jako chlap seš správnej...“

„Takže ty tvý řeči, že to máš pod kontrolou, byly humbuk? Ještě tě můžu vždycky nakopat do zadku a poslat pryč...“

„Teď už těžko. Stýskalo by se ti po mně.“

„Stýskalo, ale přemohl bych se.“

„A taky mě potřebuješ. Jsem totiž dobrá nejen v milování, ale taky v tý hlavičce, cos mi tak šikovně ostříhal. Dokud se ode mne nedozvíš všechno co znám, budeš se mě držet. A ty to víš!“

„Hlavně jsi taková skromná a jemná!“

„Jsem, jaká jsem. Netvrdím, že jsem trpělivější než strom a pokornější než tráva. Ale mám tě ráda... A když budeš tak milej jako včera, mohlo by to bejt krásný léto...“

Enkra zafuněl. „O té lásce až za hrob... to byl taky vtip?“

„Copak já vím? Myslela jsem to vážně, ale vím, že nerozhoduju já, ale souhra okolností, náhoda nebo polobozi... možná se stane něco, co mi zabrání pokračovat. Buď rád, že zatím je to fajn!“

„Mluvíš, jako kdyby ti bylo sto let!“

„Hádej, kolik mi je.“

„No, o něco jsi starší, to vím... sedmnáct?“

„Dvaadvacet. A tobě patnáct. Myslíš si ještě pořád, že máme před sebou perspektivní vztah?“

„Dvaadvacet... a tos byla celý ty roky ve středisku?“

„Kde já jsem všude byla...“ vzdychla.

„Nevypadáš... hádal bych ti tak...“

„Koupala jsem se v Ohni. Udržuje mládí a dává sílu. Když budeš chtít, propojím s tebou někdy svoje vzpomínky, abys měl aspoň představu, co jsem všechno v životě podnikala... V Orlích horách jsou poustevny, kde můžeš dost dlouho meditovat, kolem tebe jenom skály, nad hlavou jenom orli... nebeský klid!“

„Nechceš doufám, abych z tebe dostal strach?“

„Ty nemusíš. Ale kdyby někdo jiný...“

Enkra potřásl hlavou; raději vstal a šel obejít tábor.

Záhy zjistil, že se chystají obtíže; v kroužku kamarádů spatřil hlavičku s blonďatým ježkem, kterou záhy identifikoval jako Sentu Diettermannovou. Hledala buď brášku Kurta (který byl zajat včera večer) nebo Jacka Therlowa; předstírala, že nemá tušení, co se s ním mohlo stát. Enkra naopak soudil, že to ví velmi přesně; možná má nějaké informace o existenci dívky Deborah, nejspíš od některého člena sekty Zlých Jazyků. Na chvíli Enkra váhal, zda nemá požádat Ariadnu, aby dotyčného proklela a přivodila mu nějaký ohavný trest, ale pak to zavrhl; nesluší se vystřelovat šípy do tmy. Určitě to byl některý dobrý kamarád, kdo dal Sentě echo, nejspíš však ne Kurt, protože její výroky na jeho adresu nebyly příliš lichotivé.

„Koukej, pravda je taková,“ řekl jí Enkra autoritativně, „Tvýho Jacka zajali Asthřini bojovníci a v tuhle chvíli na něm zrovna čarodějky zkoušejí experimenty někde ve stepi. Nejspíš kope díru nebo otesává skálu nebo tak nějak. Ani tě nepozná, kdybys k němu přišla, ježto je v transu a nevnímá nic...“

Senta se mračila; položila pár doplňujících otázek a dostala vyčerpávající odpovědi, žádná ji však nepotěšila. Nakonec pohodila hlavou a řekla: „No fajn. Tak já jedu.“

„Kam jako?“

„No tam, co je on – za Asthrou.“

„To počkej, neblbni! Ty myslíš, že jen tak můžeš...?“

„Co by ne? Já s vaší válkou nemám nic společnýho, jde mi jenom o mýho kluka, to by měla Asthra pochopit. Nebo ne?“

„Sento, varuju tě silně a vyhrožuju vším možným! Netušíš, do čeho lezeš a co tě tam čeká!“

„Heleď, neděs Karkulku, dokud není v babiččiný chaloupce. Jedu za Asthrou a vy se tu mějte jak chcete, kamarádi. Ahoj!“

Enkra chtěl ještě něco říct, ale Ariadna mu položila ruku na rameno. „Nech ji. Chtěla to sama...“

Senta ji zrentgenovala očima a zřejmě usoudila správně.

„Dík, kočko. Na revanš...“

„Budu se těšit.“ přikývla vážně Ariadna.

Senta nepřijela na koni, nýbrž na Jackově Hondě. Nasedla, nasadila parádní přílbu s kresbami různých mytologických příšer a opustila tábor, aniž se nasnídala.

Asthřiny stráže ji odchytily ve stepi, sotva spatřila špičku slavné Skály. Představila se a oznámila, s kým hodlá jednat, ale ne proč; strážní chvíli uvažovali, proč jí nevyhovět, ale potom na nic nepřišli a poslali jednoho kluka, aby ji tam zavedl.

„Ale jestli se pokusíš o útěk...“ vyhrožoval velitel.

„Nejseš ty blbej?“ otázala se, „Proč myslíš, že sem jedu?“

A odjela, zatímco on to promýšlel.

Asthra z ní neměla pražádnou radost; možná by víc uvítala nějakou ohavnou novinku. Chvíli se zkoušela vykrucovat, že nic neví, ale ani Senta nebyla nadarmo princezna.

„Koukni sestřenko, přiznej barvu! Co jste udělaly s Jackem? Nemám nic proti, když ho trochu skřípneš, je bujnej až moc, ale chtěla bych být s ním, chápeš? Jestli skutečně láme skálu na tvojí přehradě, tak mi půjč kladívko a majzlík, já tam půjdu a budu lámat s ním!“

Asthra zhluboka vzdychla. „Víš... když on skálu zrovna neláme!“

„Tak co teda dělá?“ Senta se rozhlédla po interiéru stanu, který víc než obydlí bojovníka připomínal chrám s různými obrazy božstev, „Jak se tvoji Ochránci dívají na sprostou lež?“

„No, jak chceš! Tvého Jacka si vyžádala jako osobního otroka jedna jeho dávná kamarádka. Jmenuje se Deborah a on jí něco dluží z dřívějška... nemohla jsem s tím nic dělat!“

„Nemohla, nebo nechtěla?“

„Nechtěla. A co?“

„Dík. Co konkrétně tam dělá?“

„Cokoliv si představíš, je ještě málo.“

Senta stála a hleděla na ni. Byla hodně podobná Kurtovi: hezká, zelenooká, i s tím zlatým ježkem dost andělská, ale v ten moment to byl Anděl Pomsty. Asthra měla pocit, že by se měla třást.

„Jedu za ním! Kde ho drží?“

Asthra se pokusila ještě jednou zamlžit situaci, ale Senta na žádnou mlhu nebyla zvědavá. „Odpověz! Kde?“

„Víš, co je Lovecká chata? Kdysi dávno tam měli nějakou hlídku pašeráci drog, když z toho směru vozili opium z plantáží; potom je vybušil Sid Hawker, ale ta chata...“

„Tuším, kde je. Jedu tam.“

„Tak hodně štěstí.“

„Dík, Asthro. Jo – byla jsem trochu tvrdá. Tak promiň.“

„To nic. Máš na to právo.“

Senta vypadla; Asthra chvíli zůstala nepohnutě sedět a nořila se do hlubin své mysli, aby zjistila dvě věci: proč jí nezalhala a proč ji neodmítla. Nakonec konstatovala, že zřejmě usoudila, že Senta je skutečně v právu. Potěšilo ji to.

Senta vyměnila motorku za koně, nechala v táboře všechno vybavení i oblečení a zamířila směrem, kde tušila Loveckou chatu. Dorazila tam krátce před polednem, tedy za nepříjemného slunečního žáru, ale tím se nenechala zdeptat. Kromě toho byla rozpálená vzteky, avšak ani to ji nezničilo.

Chata nebyla nikým střežená, pokud nepovažujeme za hlídače velikého psa nezjistitelného plemene, něco mezi tibetskou dogou a kamčatským medvědem. Senta na první pohled seznala, že je to pes poloarminský, kříženec mezi rozumnou bytostí Canis sapiens a Zelenookým; takoví tvorové byli nesmírně vzácní, toto křížení je zakázáno zákonem i zdravým rozumem. Vznikají z něj polointeligentní tvorové, u kterých je obtížné stanovit, je-li to bezprávné zvíře či uvažující osoba. Onen pes ležel na zápraží, olizoval si packu a tvářil se, že v každém případě udělá, co mu nařídili. Smůla byla, že Senta neměla tušení, co to je.

„Ahoj, pejsku,“ pronesla, když uvázala koně k napajedlu, „Chci navštívit tvoji paničku. Co ty na to?“

Zachoval se přesně tak jako většina kříženců: neudělal nic, jen koukal, co bude. Opatrně k němu došla a byla připravena, že by ji mohl napadnout; ale neudělal nic, tak ho pohladila, podrbala pod krkem a strpěla, aby jí oslintal ruku a později též obličej. Na otázky neodpovídal, nezdálo se, že by uměl mluvit.

„No, hodnej pejsek,“ řekla, „Ale kde máš u všech čertů tu svou paní? Nemohl bys ji aspoň zavolat?“

„Štěkni, Beliale!“ řekl příjemný dívčí hlas.

Pes ze sebe vydal hluboké prsní: „Buf!“

Senta zvedla hlavu.

Ve dveřích stála dívka; velmi hezká, s tmavší pletí, hlubokýma černýma očima a výrazným nosíkem, který jí ovšem velice slušel. Vlasy měla černé a skoro stejně krátké jako Senta; oblečená byla jen do spousty stříbrných šperků na všech místech, kde se to dá považovat za ozdobné. Usmívala se a řekla: „Šalom!“

„Ty seš Deborah?“ otázala se Senta, aniž odpověděla na pozdrav.

„A ty Senta. Čekala jsem tě. Pojď dál!“

„Přišla jsem osvobodit svého kamaráda Jacka!“

„Já vím. Pojď tedy dál!“

Senta skutečně vstoupila. Jackie stál hned za dveřmi, ale tak, že ho Deborah zakrývala. Vypadal poněkud rozpačitě.

„Přišla jsem pro tebe,“ řekla Senta, „Půjdeš se mnou!“

„Těžko,“ zvedl zápěstí a ukázal jí, že je má spoutána stříbrným řetězem, stejně jako kotníky, „Nesmím. Jsem otrok.“

„Co jsi s ním udělala?“

„Co se dělá s otrokem.“ usmála se Deborah, „Přinutila jsem ho, aby mi sloužil. Ponižuji ho a týrám. Co se ti na tom nelíbí?“

„Je můj! Chci ho zpátky!“

„Jsou dvě možnosti, jak ho získat. Koupit – nebo vybojovat.“

„Budu bojovat!“ řekla Senta okamžitě.

„Nedělej to!“ řekl Jackie rychle, „Ona tě...“

„Mlč, otroku!“ štěkla Deborah nelítostně, „Jsem ráda, Sento, že sis vybrala tuto možnost. Zrovna mám náladu se pořádně servat!“

„Nepočítej, že tě budu šetřit! Dalo by se říct, že tě nenávidím a že si vychutnám každou ránu, kterou...“

„Veliká čest pro mě! Tolik štěstí si ani nezasloužím!“

„Nejlepší to bude venku na dvoře... co ten tvůj pes?“

„Je zvyklý, že si hrajeme. Dokud na něj neupadneš, nevzruší ho to; když, při nejhorším tě zakousne. Taky dost dobrá možnost.“

Senta si prohlížela soupeřku značně kriticky; dotkla se své prsní bradavky a řekla: „Nebudou ti vadit ty cingrlátka?“

„Ani ne. Nechce se mi odstrojovat...“

Senta přimhouřila oči. Ohlédla se a zjistila, že pes Belial jim skutečně nevěnuje pozornost; postavila se tedy do střehu a když usoudila, že se podobné reakce od Debory nedočká, zaútočila na ni rukama i nohama, jak ji učil Kurt a Zuzanka. Deborah ustupovala, bránila se dost dobrými kryty, ale sama neútočila – až do chvíle, kdy náhle vymrštila levou ruku před sebe a ušklíbla se. Senta pocítila, jako by jí do čela narazilo kladivo, před očima se rozlétly modravé jiskřičky a skácela se na zem.

„Ty mrcho! Ty používáš magie!“ vyjekla.

„A jak myslíš, že bych zmohla princova pobočníka?“

„To nebudeš bojovat čestně?“

„Pro mě je tohle čestný boj. Co o tom soudíš ty?“

Senta vyskočila na nohy; opět zaútočila, ale tentokrát si dala dobrý pozor na nebezpečnou levačku. Blesk přišel tentokrát ze Židovčiny pravé ruky a Senta znovu upadla na zem.

„Ty házíš blesky oběma rukama?“ zasykla vztekle.

„Taky nohama a... ještě všelijak. Nějaké námitky?“

„Že tě šíleně nenávidím!“

„To je fajn. Já mám ráda silné emoce.“

Tentokrát Deborah nezaútočila levou ani pravou rukou. Senta po ní šlehla bleskem, ale Deborah to lehce vykryla. Pak se Sentě zdálo, že se kolem ní pouze zavlnil vzduch. Před očima jí vytryskl gejzír barevných jiskřiček, svět se zahoupal a ona se složila potřetí; tentokrát už nevstala.

Obličej jí přetírala vlhká teplá houba; povzdychla si, ztěžka se probrala k vědomí a zjistila, že ji to olizuje pes Belial. Deborah stála nad ní, usmívala se a vypadala nedotčená.

„Dobré půl třetí odpoledne,“ pronesla zvesela, „Vítám tě opět do světa živých... uznáváš, že jsi poražená, nebo pokračujem?“

„Já... no, porazila jsi mě! Ale příšerným podrazem!“

„Jo, to by souhlasilo. Ve skutečnosti jsem ti nedala vůbec žádnou ránu; všechno je jenom ve tvé mysli. Iluze, přelud...“

„Jak to myslíš?“

„Vsugerovala jsem ti, že jsem tě porazila. Ve skutečnosti ses porazila sama. Vlastními představami. Chápeš to?“

„Nejsem přece blbá! Nelži mi tak sprostě!“

„My Židi už holt jsme prolhanej národ.“

„Fakticky jsi na mě nic nepoužila?“

„Ne. Ale ty máš dobrou představivost!“

Senta se zvedla. „Teď, když už to vím, bys mě nedostala!“

„Fakt ne?“ Deborah zvedla ruce křížem před obličej; Senta zase pocítila úder, tak tak že ji znova nesrazil k zemi.

„Už toho nech!“ řekla znechuceně, „Tak jsi vyhrála, no!“

„Bezva. Čí je Jackie?“

„Tvůj. Ale ať mě čert...“

„A čí seš ty?“

„Já? Co já?“

„Jestli ti to nedošlo, prohrála jsi. Jsi moje otrokyně.“

„To ne! To je proti všem zákonům...“

„Tady platí moje zákony, kamarádko!“

Senta zvedla nechápavě oči k Jackovi; ten se mračil. „Neříkal jsem ti, abys s ní radši nebojovala?“

„Dopadlo by to stejně,“ konstatovala Deborah, „Vyprovokovala bych ji, něčím urazila... až bych ji dostala. Chtěla jsem ji!“

„Co tady budu dělat?“ ptala se Senta.

„Otročit mi. Mně se líbí i holky, víš?“

„Jestli máš na mysli to co já...“

„Ano, to hlavně. Už se neptám, jestli máš něco proti. Jistě máš – ale na tom vůbec nezáleží.“

„Jak dlouho?“

„Dokud s vámi nebudu spokojena.“

Senta to vzdala; neřekla nic, ale výraz její tváře hovořil jasně. Konečně řekla: „Co nejdřív?“

Deborah jim ukázala, aby vešli do chaty. Valnou část hlavní místnosti zabíralo lůžko, vytvořené z různých přikrývek, polštářů a kožešin; to vše bylo ovšem nyní ve stavu nejvyššího neladu, jako by se tam odehrávala divoká rvačka.

„Nejdřív si sem Senta pěkně lehne a ty jí předvedeš všechno to, cos dneska v noci tak pěkně předváděl mně!“

Jackie byl sice bezprávný otrok, ale při tomto příkazu se přece jen vzepřel: „Včetně všech těch...“

„Ano. Včetně všech něžných i hravých detailů.“

„To nemůžu! Senta takový perverznosti nezná!“

„O důvod víc, aby se co nejdřív začala učit!“

Jackie obrátil oči k Sentě, jako by prosil o pomoc.

„Probuď se laskavě!“ rozesmála se Deborah, „Kvůli čemu myslíš, že sem ta holka cválá takovou dálku? Zkus se jí zeptat, na co myslela a co si představovala po cestě sem...“

Senta neřekla nic, jenom silně zrudla.

Jackie chvilku vyčkával, ale už se začal usmívat.

„V noci jsem tě učila, jak přivést partnerku do extáze. Teď máš tu správnou možnost si to vyzkoušet; tak neváhej!“

„A co budeš dělat ty?“

„Lehnu si k vám a budu se dívat. Kontrolovat, jestli to děláš správně. Případně, kdybych postřehla nějaký napětí, odstraním je jemnou masáží hlavy...“ Deborah zajela prsty Sentě do vlasů, aby ji hladila jemnými doteky. Senta neříkala nic, ale bylo vidět, že je jí to velmi příjemné.

„Tohle je nejsprávnější délka vlasů na stimulaci,“ vysvětlovala Deborah, „Pěkná blbost, že je nejlepší všechno odstranit... No jo, samozřejmě si nás obě pěkně oholíš, ale na to najdeme vhodnou chvíli, kdy nám to přinese nejvyšší rozkoš... na všechno musí být ta správná chvíle. Teď ji hezky přivítej po té dlouhé cestě!“

Jackie ještě váhal, ale Senta už s úlevou klesla do přikrývek. Přiblížil se k ní; když jí hleděl do očí, viděl v nich naprosto jasně, že Deborah opět má pravdu a že Senta sem přišla jedině kvůli tomu. Pobídla ho úsměvem.

Kratičkého ježka neměla pouze na hlavě, ale i na jiném místě; a právě tam ji začal hladit.

Možná je vhodná chvíle přiznat, co se dělo v hlavním městě. Enkra a Jackie to nevěděli, ani se o to nezajímali, ale Senta přišla přímo ze středu dění.

Tak především, většina smeček vyrazila do boje, takže kluků výrazně ubylo. Dívky zůstaly většinou doma a ne všem se to líbilo. Která chodila s nějakým klukem, většinou ji na rozloučenou při posledním milování ostříhal. Starší kluci, kteří už na výpravy nejezdili, se na svých partnerkách vyřádili pořádně; a ony jim to samozřejmě oplatily. Zbyla však spousta mladých, kterým se toho štěstí nedostalo, a ti dříve či později vyhledali Sentu.

Senta byla princezna rodem i výchovou, vztah s Jackem to jenom potvrdil. Byla do něj vášnivě zamilovaná, ale chodili spolu už víc než rok a učili se jeden od druhého. Ke čtrnáctým narozeninám daly kamarádky (Kate Therlowová) Sentě bohatě ilustrovanou Kámasútru ještě z císařských časů, přímo v sánskrtu. Senta a Jackie poctivě vyzkoušeli všechny popisované polohy, ale byly tam i obrázky s více než dvěma účastníky; Senta by je docela ráda zkusila, dokonce už věděla, koho z kamarádů by přizvala do hry. Taky by se ráda pochlubila svou obratností, ale Jackie nereagoval. Na vyzvání sice rámcově souhlasil, ale ke konkrétním krokům nebyl ochoten.

Když smečka odjela, Senta zůstala sama. Už po několika dnech byla nucena si přiznat, že jí chybí pravidelný sex. Její tělo vyžadovalo pravidelnou údržbu a když o tom tak přemýšlela, daleko víc, než jí byl Jackie schopen dát. Trochu meditovala, ale to její rozladění jen posílilo.

V tomto stavu mysli ji vyhledaly některé kamarádky, rovněž trpící nějakými frustracemi. Nebyly princezny, ale rády by se k tomu titulu dopracovaly. Ukecávaly ji tak dlouho, až se nechala a uspořádala monstrózní mejdan se všeobecným stříháním a následným úpadkem mravů. Kde? Samozřejmě ve Starém Dunbarovském paláci. Proč?

Když Kate navštívila domov a uspořádala ohnivou plavbu po jezeře, sestřičky Laura a Beáta se na ni vrhly a usilovně škemraly, aby je vzala s sebou do střediska. Kate věděla, že Asthra to nevidí ráda, byly ještě příliš malé a nezodpovědné. Nicméně souhlasila, že je tam vezme na týden podívat, maximálně na čtrnáct dní. Holky se sbalily, odjely, a voda se za nimi zavřela.

Na místě se ukázalo, proč Asthra vydala zákaz: práci s Ohněm zvládly bleskovou rychlostí, což však neznamená, že by dostaly rozum. Zůstaly dětsky potrhlé a nezodpovědné, tím nebezpečnější, že v afektu po sobě vrhaly ohnivé koule a bylo jim fuk, co trefí. Když už tam byly, starší Sestry se je pokoušely něco naučit; přece jen jim bylo líto ztratit tak bystrá děvčátka. Učily se vzorně, ještě líp než ty starší. Taky přišly na to, že větší legrace než bojovat mezi sebou je konat dobré skutky pro lidi, kteří od nich budou něco chtít. Většinou to skončí daleko větší katastrofou.

Do Paláce chodily všechny Sestry z Baarfeltova rodu, členky jejich cowenu a jejich zákonití i náhodní partneři. Někteří naznačovali, že když sexují právě tam, vydrží déle a mají z toho větší potěšení než jindy; možná je Dům posiluje a zároveň se nabíjí jejich energií. Jako všichni mladí měli dobré srdce a když si to Palác přál, chodili tam rádi a přivedli i svoje kamarády. Naučili se využívat všech systémů, které tam objevili, a dobře se bavili.

Senta si prohlédla Velký sál a vyjádřila pochybnost, zda je to správné místo k pořádání nějaké větší slavnosti. Nepořádek tam nebyl, vlastně tam nebylo skoro nic; na stropě zašlé fresky, omšelé stěny s nefunkčním osvětlením. Stačilo zamést a umýt podlahu, ale... Dům ji nejspíš slyšel. Ne že by se zablýsklo a vše se probudilo k životu, ale něco se přece jen hnulo. Když na chvíli poodběhla a pak se vrátila, fresky na stropě už zase zářily, stěny odrážely jejich siluety a podlaha... jako by veškerou špínu vsákla do sebe, byla čistá, pružná a připravená k tanci.

„Sakra, z čeho to je?“ vyptávala se jedna z děvčat, poklekla a ohmatávala podlahu, „Nějaká umělá hmota, ani dřevo, ani kámen, nic co znám!“

„Já slyšela, že když se tady vylilo něco na podlahu, třeba víno, sama od sebe to vsákla!“ řekla některá jiná a potřásala hlavou.

„Nejen víno. Vsákla to, i když se někdo poblil nebo pochcal!“

„Je to pravda, Sento?“

Senta neříkala nic. Hlavně proto, že neměla potuchy. Tak jen pokrčila rameny: „Zkus to!“

Chvilku se dohadovaly, pak se jedna skutečně vyčurala přímo uprostřed sálu. Potom všechny okouzleně sledovaly, jak se tekutina vsakuje přímo před očima.

„Je to dům postavený čarodějkou,“ řekla konečně Senta, „Vévodkyně Julie i všechny její dcery byly mimořádně schopné a jejich kamarádky soutěžily, kdo vymyslí lepší překvapení.“

Rozpoutala se diskuse. Jejím výsledkem bylo rozhodnutí, že mejdan uspořádají právě tady.

Senta brnkla Kate. Ta se omluvila, ale nazítří ráno se zjevily Laura s Beatou, a hned se ujaly organizace. Hlavičky měly holé jako vajíčko a slibovaly, že takhle budou vypadat všichni, kdo na mejdan přijdou. Teoreticky by mohly zapálit Oheň přímo v sále, ale hezčí to bude na terase, na níž se vycházelo přímo ze sálu francouzským oknem.

„To se nebojíte, že chytne celý palác?“

Podívaly se po sobě a ohrnuly nosánek. „Tch! Ty myslíš, že ho nedokážu ovládat? Co zapálím, to taky dokážu uhasit!“

„Koukám, už ti zase raší nějaký ohavný chlupy! Tak sleduj!“ Beata sepjala ruce, odtáhla od sebe a předvedla, jak mezi nimi vzplál ohýnek. Vdechla ho do plic, pak vychrlila na Sentu. Ta vzplanula jako pochodeň a Oheň ji obtékal o poznání déle než obvykle, přímo se s ní mazlil.

Tak se mejdan konal tady. Kamarádky pozvaly svoje kamarádky a snad všechny kluky, kteří zůstali ve městě. Holky se chlubily, že umějí Impuls a donutí kohokoliv k čemukoliv, ale nebylo potřeba; na první náznak se na sebe hosté vrhli a stříhali se navzájem, dokud bylo na kom co. A jelikož oholení hlavy znamená pád veškerých zákonů a morálky, přešlo plynule do divokých orgií. Jestli se jich aktivně zúčastnila též Senta, není jisté – jeden říká tak, druhý tak, nikdo nic přesně neví. Je však známo, že další organizaci zábavy ponechala na druhých.

Laura a Beata sledovaly divoký milostný boj se zájmem a pobavením; samy se omezily pouze na práci s Ohněm a nikdo od nich nic jiného nechtěl – snad je ani nevnímali. Ještě teď tam jsou a pomáhají při dalších mejdanech; ale už naznačily, že je to přestává bavit a co nevidět to někoho naučí, aby mohly samy zmizet.

Nicméně Senta byla tady, příjemně rozdrážděná a ochotná ke všemu.

Pod Skálou milenců zuřil tvrdý boj; císařská armáda dobývala jeden kus území za druhým, pološílení Santanuevovci se bránili, ale také útočili a odvlékali do zajetí jednoho po druhém. Enkra se zúčastnil divoké rvačky, během níž dopadli náčelníka stepňáků Taycammu; měl také tu čest poznat jeho sestřičku, která zde velela jako čarodějka. Bylo to malinko spletitější, nebyla tak úplně jeho sestra a jak k ní přišel, byl námět na delší večerní vyprávění; teď bylo hlavní, že byla chycená a už nezlobila.

Čarodějka Ariadna se ukázala jako velmi účelný pomocník. Vstala daleko dřív než Enkra (ten naopak zaspal, což u něho byl případ k zaznamenání do kroniky) a uvařila příjemně vonící odvar ze stepní trávy, který dala vypít koním. Zkušení koňáci soudili, že si nevezmou, kůň je zvíře velmi opatrné a vyhledává jen čistou, nezkalenou vodu, ale kupodivu si dali říct. Hladila jim nozdry a šeptala něco v řeči, kterou nebylo snadné poznat. Enkra chodil s ní a pozorně přihlížel.

Zřejmě se zdařilo, koně vyrazili velmi rychle a poslouchali na sebemenší dotyk své jezdce. Ale zdálo se, že ztratili zájem na tom, co se kolem nich děje; Enkra znal svého Šankiho dobře, ale ještě nikdy ho neviděl v takovém stavu. Umínil si, že tuto záležitost musí co nejdůkladněji prozkoumat.

Někteří nadšenci, zvláště hosté v čele s Texem navrhovali moc neváhat a zaútočit na Asthřinu armádu čelným útokem. Náčelníci se těšili, jak Enkra vybuchne a setře je, ale on to kupodivu dovolil a jen se smál, když vyjížděli s bojovným prohlášením, že mu přivedou čarodějky svázané a ostříhané.

Půl hodiny po nich vyslal nejzkušenější bojovníky s přesným úkolem: až nastane zmatek a Asthřini gepardi budou odvlékat bezmocné zajatce, napadnout je a pochytat co nejvíc. Sám však odmítl zúčastnit se boje a zůstal v táboře, zřejmě aby podrobil důkladnému výslechu Ariadnu.

Jeho plán se zdařil; bojovníci se vrátili se zajatci, po krátké době se vracely taky zdecimované zbytky hrdých útočníků. Tex si představil, jaký posměch by ho čekal, a nechal se radši zajmout. Enkra jen vystrčil hlavu ze stanu, schválil všechna opatření a vydal rozkaz, aby se v té činnosti pokračovalo. Jakékoliv návrhy na frontální útok odmítal.

„Je jich ještě hodně! Musíme jich co nejvíc pochytat, zvlášť čarodějek. To je oslabí, pak je dostanem...“

„Ale oni našich pochytají daleko víc!“ namítali mu.

„To víš, to je válka! Beze ztrát není vítězství!“

„Hm... máš asi pravdu,“ řekl mu Sonny, „Tak dobrou noc!“

Enkra se ohlédl na slunce, které teprve klesalo k západu, ale nekomentoval to, jen se usmál. „Tobě taky, Sonny...“

Jackie, Senta a Deborah odpočívali a odhadovali, kolik má kdo ještě sil a jak dlouho vydrží vyčerpávající hru. Všichni tři měli hlavy nejen hladce vyholené, ale natřené masážním olejem; to si prosadily dívky, když Deborah učila Sentu účelové masáže, napomáhající koncentraci. Jackie i Senta měli zasazen zbrusu nový stříbrný kroužek v místě, kde mívali obočí (to si taky oholili); Deborah jim do něj při milování v nepravidelných intervalech pouštěla bolestivé impulsy, které zejména Jacka vždy vybičovaly k nějaké pomstě. Ponechali si však zatím srst v klíně; však se najde vhodná chvíle, kdy jim ta hra bude ještě příjemnější!

Senta se pilně učila vychutnávat nejrůznější rozkoše svého dosud velmi mladičkého těla. Ukázalo se, že je velice citlivá na různé formy dráždění, ráda působila druhým bolest a ještě raději jí trpěla sama. Deborah ji zas s potěšením učila všemu co znala, a toho bylo hodně. Jackie měl strach, jak zvládne obě dívky najednou, ale v mnoha případech si stačily samy. Mírně žasnul, když slyšel Sentu dožadovat se ukázky, k čemu se používají prsty a jazyk, jak to popisuje třeba nauka o Tantře; vůbec netušil, že jeho dívka vlastní a čte takovou literaturu.

„Já to nečetla,“ bránila se, „Jenom jsme si o tom s holkama ve škole povídaly! No, tak trochu jsme to zkoušely, ale nic moc!“

Deborah se nádherně bavila. Jackovi pohrozila, že než se příště půjde vykoupat v Ohni, provede mu obřízku, aby jí nedělal ostudu; neměl námitek, ale hned to taky udělat nechtěl. Bolest snášel mnohem klidněji než Senta, byl na ni zvyklý a poněkud otupěl; to dívka jásala nadšením pokaždé, když ji někdo týral.

Tak došla řeč na stříbrné ozdoby, kterých byla Deborah plná. Byly dvojího druhu; kromě obyčejných taky ze speciálně legovaného stříbra, jemuž neublíží Živý Oheň. Na všech těchto ozdobách se Deborah nejvíc líbilo dávat se propichovat a udivovat okolí; když se rány zhojily, přestala si ozdob neúměrně vážit a přemýšlela, čím by si způsobila další bolest.

„Ani jsem netušila, že to jde!“ namítala Senta, „Myslela jsem, že Oheň šetří jenom čisté zlato! Teda vlastně, taky tu Asthřinu bronzovou mísu... ale ta je prý hodně stará...“

„Nesmysl. Existuje šestatřicet slitin, kterých se nedotkne; kardinál Baarfelt říká v Grimoriu, že Oheň nemá snahu ničit, jenom lidé neumějí vyrábět ušlechtilé kovy...“

„Ale metody vytváření takových kovů upadly v zapomenutí už hrozně dávno! Nikdo dneska už nedokáže...“

„Mluvíš jako Mike Cross. Je to tak, protože to říká ta a ta šástra! Nesmysl! Když chceš dělat nějakou práci, musíš vědět jak a proč; jinak se to možná povede, ale jen náhodou!“

„Mluvíš, jako kdybys to znala...“

„Dělám pro Pedra výpočty; zkouší teď ve svých slévárnách různé ušlechtilé kovy, taky stříbro. Tuhle mě pozval, abych pro něj spočítala přesné složení. Přivezla jsem mu to, byly to čtyři stránky výpočtů a on do toho chudák koukal jak husa do flašky. A to má univerzálku! Než bych mu vysvětlovala všechny propočty, večer jsme si lehli, pěkně propojili mysl a ráno byl našláplej, že mohl hned začít s odléváním! Za to mi dal tuhle sponu; pěknej kousek ušlechtilýho stříbra, ne?“

Tou sponou měla propíchnutý boltec ucha; Jackie ji ohmatal, pak zakroutil tak, aby ji to co nejvíc zabolelo. Zavrčela a pohrozila mu dlouhými nehty: „Hele, ty drápky nemáš, protože se koupeš v Ohni a ten ti je upálí, ale já jo – tak bacha!“

„A co když se tě nebojím? Mohl bych ti...“

„Hele, on bude ještě drzej! Nějak rychle jsi nabral sílu...“

„Jestli to není po tý tvojí večeři...“

Když dostali hlad, učila je totiž připravovat košer jídlo. Byla stále při chuti a uměla skvěle vařit i z mála, ale o Asthřině vegetariánské kuchyni se vyjadřovala s krajním despektem. Vůbec jim připadalo, že si princezny váží míň než ostatní dívky.

„Ale jo, ona je dobrá; ale bere všechno hrozně vážně! Nedokáže si už hrát jako ostatní holky od dvora...“

„Copak? Kritizovala tě, když jsi svedla Pedra?“

„Do takových věcí mu nemluví; konečně, je kníže a má právo si vybrat kteroukoliv holku ze svý smečky. Já teda z jeho bandy sice nejsem, ale na druhý straně se mi odjakživa líbil...“

„Tobě se myslím líbí skoro každej kluk...“

„Každej, kterej za to stojí. Nebo myslíš, že mám být nemístně věrná někomu, kdo mi plánovitě zahýbá, kdykoliv může?“

Senta začala hluboce přemýšlet; nakonec vyjádřila výsledek svých úvah:

„Souhlasila bys s výměnou?“

„Čeho a za co?“

„Jacka za jinýho kluka!“

„Ale jo, klidně. Stejně, po sedmi nocích na něj ztrácím právo a musela bych ho pustit; a co bys za něj nabídla ty?“

„No... třeba svýho brášku. Je to hezkej kluk...“

„Kurt? Jo, znám ho a docela se mi líbí.“

„Pokud vím, zajali jste ho; teď někde láme kámen. Určitě by mu bylo příjemnější být tady s náma, i když je to taky dřina!“

„Skvělá myšlenka! Na jak dlouho mi ho daruješ?“

„No... když je tady zvykem sedm dní...“

„Ráno se tady staví spojka; dám jim pokyn, aby ho přivedli. Ale ty seš taky pěkná potvora, panenko!“

„Proč? Chci s tebou být příbuzná; podle smečkových zákonů když spíš s mým bráškou, jseš jeho žena a moje švagrová. Kromě toho jsme spolumanželky přes Jacka, takže blízká přízeň; a kdyby se stalo, že bysme měly děti, byli by to nevlastní bratři!“

Deborah se smála ještě víc. „Seš nápaditá, to se mi líbí! Jsme už teď sestry; dnes v noci spojíme nejen svá těla, ale propojíme mysl, abychom mohly pátrat jedna ve vzpomínkách té druhé. Nabízím ti celý svůj život a všechny rozkoše, které jsem v něm prožila; na oplátku si vezmu tvůj...“

Senta ji dokonce objala; přitiskly se hebkou holou kůží hlavy na sebe a chvíli tak setrvaly.

„A vezmete mě do party?“ ptal se Jackie.

„To víš, že jo! A kdyby tu byl Kurt, taky bysme ho braly. Víš, Deboro, že jsem ho ještě nikdy neviděla při milování?“

(Možná by se slušelo říct trochu pravdy: dívala se na něj pokaždé, když mu přivedla některou kamarádku. Někdy přes zrcadlo, později přímo na místě. Kurtovi to ani zdaleka nevadilo. Ale před Deborah chtěla vypadat jako nevinná fialinka.

Taky by možná bylo dobře vyjasnit, jak to, že tak rychle prohrála. Že by chtěla?)

Při večerní poradě náčelníků se Enkra rozhodl definitivně zatočit s Asthrou a její armádou; vypracovali taktický plán a už v noci se rozhodli jej realizovat. Gepardi na ně podnikli dva útoky, nijak zvlášť silné; okamžitě po tom druhém Enkra nařídil všem kromě stráží nasednout a pronásledovat je.

Asthřina jízda jim sice zmizela ve tmě, ale Enkra tušil, kam asi jedou; hnali se tedy ke Skále a ohlíželi se po východním obzoru, který již začínal zvolna blednout. Když se objevil první paprsek slunce, spatřili i k nebi se tyčící Skálu.

Enkra se přesvědčil, že většina armády je za ním a nezůstává pozadu; rozhodl, aby se Grizzly a Sonny Albert pokusili obejít Asthřino ležení z druhé strany, sám chtěl útočit přímo na střed. Ariadna se na to tvářila odmítavě, ale princ se už rozhodl.

Asthra měla samozřejmě hlídky a těm neušlo takové množství útočníků. Enkra slyšel, jak zaduněly bubny a viděl, jak v táboře jezdci nasedají na koně; ale nečekal na nic a řítil se přímo na ležení. Vletěli tam jako bouře a Enkra mířil rovnou k bubeníkům, kteří už bušili do svých nástrojů jako o život. Jednoho smetl pěstí, dalšímu skočil na krk a podařilo se mu ho přemoci. Pak využil situace a prokopl blány bubnů, čímž zabránil bubeníkům pomáhat zhypnotizovaným bojovníkům rytmickým bušením.

Když to vše skončil a sháněl se po nějakém soupeři, povšiml si mladého muže, který stál pár metrů od něj ve třmenech nádherného vraníka. Znal toho svalnatého obra: jmenoval se Féri a byl kdysi Santanuevou určen za Asthřina ochránce. I teď měl zřejmě podobnou funkci; koukal na Enkru a pohrával si přitom s koženou smyčkou, dost dlouhou, aby její druhý konec mohl použít i jako bič. Enkra neměl zbraň žádnou a navíc byl na zemi, kdežto Féri seděl na koni. Nezdálo se, že by jezdec či zvíře byli nějakým způsobem mentálně ovlivněni.

Enkra se rozhlížel po nějaké zbrani; nenašel nic, tak aspoň chytil jeden proražený buben a čekal, co bude dál. Ve chvíli, kdy po něm Féri hodil smyčku, hodil Enkra buben a srazil ji stranou; vzápětí skočil po jezdci a měl v úmyslu strhnout ho s koně. Ale dostal druhým koncem lasa přes hlavu, že udělal dvě salta a na okamžik nebyl schopen pohybu. Jen o setinu vteřiny stačil uhnout smyčce, která mu zasvištěla nad hlavou; a už musel uhýbat kopytům koně, kterého na něj Féri hnal.

Enkra poznal, že je zle; bránil se, uhýbal, ale nedokázal na svalnatého podnáčelníka nijak zaútočit. Féri se zatím jen smál; sám se nemusel nijak bránit, měl všechny výhody na své straně. Ještě dvakrát se mu podařilo přetáhnout Enkru koženou smyčkou, vždy s citem; za starých časů vykonával pro knížete exekuce dlouhým bičem a měl zkušenosti. Enkra se už ohlížel, kudy by utekl, ale shromáždilo se okolo víc Asthřiných kluků a sledovali, jak si jejich velitel pohrává s princem, tak nemohl zmizet, ani kdyby to šlo; ostuda by byla moc veliká.

Tak zaútočil znovu s rizikem, že dostane opět šlehanec bičem; ve chvíli, kdy ho Féri udeřil, Enkra zachytil kožené lano a škubl ze všech sil dopředu. Féri se vzepřel, aby se chránil, Enkra bez váhání povolil – a skočil po něm. Za vzteklého řevu Santanuevovců se svalil i s Férim na zem a chvíli se po ní váleli; Féri se pokoušel dostat mu smyčku přes hlavu na krk, Enkra se tomu úporně bránil. Použil hodně svých technických fint a ačkoliv se tím úspěšně bránil, přemoci Fériho se mu nezdařilo. Nakonec ho Féri dostal pod sebe, klekl mu na prsa a smyčku zadrhl kolem zápěstí; pak ho převrátil na břicho a druhým koncem mu svazoval nohy. Diváci řvali nadšením a jásali ze všech sil.

V té chvíli na ně zezadu zaútočili Grizzlyho bojovníci. Grizzly sám prorazil kruh a vrhl se na Fériho; ten byl nucen nechat Enkru být a bránit se proti novému soupeři. Oba byli tak asi stejně silní a schopní; Grizzly o rok mladší, ale z bojů s Enkrou vytrénovaný a plný snahy dokázat tomu frajírkovi z Ironu, že svého pána nenechá svázat jako ovci.

Enkra se bleskově vypletl ze smyček; ještě kopancem poslal daleko od sebe černocha Tiippiho, a už neměl žádnou konkurenci. Chtěl pomoci Grizzlymu s Férim, ale ten se postaral sám a spoutal ho vlastní smyčkou. Zdálo se, že kromě několika jedinců, kteří utekli do stepi, už není nikdo,kdo by nebyl zajat.

„Asthra!“ vzpomněl si Enkra, „Kde je princezna?“

Nikdo se neozval; bylo jasné, že kdyby někdo Asthru chytil, docela určitě by se s tím už pochlubil. Enkra se vyptával, kdo ji viděl poslední, a skutečně jednoho našel.

„Když ses začal rvát s tím halamou, otočila to a mazala pryč do stepi! Já se o ni radši moc nestaral, měla s sebou ještě nějaký kluky...“

„Jasný,“ mávl Enkra rukou, „Za ní!“

Ten kluk jim nemohl moc poradit, ale vzhledem ke své zvědavosti se nabídl jako průvodce. Taky hodně ostatních jelo s sebou; když se vypletli ze zmatku v ležení, objevili čerstvé stopy a drželi se jich. Jejich koně zase letěli jako vlaštovky, tak se během půlhodiny dostali dost daleko od Skály; tehdy taky spatřili na obzoru tři tečky, které mohly být pronásledovanými. Asthra se na tu dálku nedala rozeznat.

„Jedem!“ řval Enkra, „Musíme ji dostat! Chci ji mít!“

Pronásledovaní vyjeli na terénní vlnu a zmizeli jim na chvíli z očí. Enkra si toho nevšímal; jeli ze všech sil a snažili se zkrátit co nejvíc vzdálenost mezi nimi. Tak se dostali taky na ten nízký hřeben a rozhlíželi se.

Pod nimi se rozkládalo mělké široké údolí. Částečně přírodního původu, ale z velké části též umělé, neboť se v něm jako mravenci hemžili lidé a prováděli rozličné pracovní úkony, většinou jednoduché. Někteří lámali kámen, jiní jej odnášeli k nasypané hrázi; další nabírali písek do košů a jiní jej nosili na místo, kde jej přisypávali a zvětšovali tím hráz. Všechno řídilo několik dívek, zřetelně rozeznatelných podle dlouhých vlasů.

Asthra projížděla mezi nimi; už neprchala, jenom jim zřejmě oznamovala, co se děje. Muselo jí být jasné, že když Enkra jednou přijel, je už s tímhle vším konec; ale možná měla ještě něco tajného v záloze.

Enkra vyrazil za ní; lidé, pracující na tom obrovském díle, se po něm ani neohlédli. Viděl, že přes panující vedro pracují s rozpáleným pískem a kameny velmi usilovně, běhají poklusem a ani na chvíli neodpočívají. Taky mnozí nosili náklady, které by za normální situace nebyli schopní uzvednout; přitom nevypadali nijak unaveně. Zřejmě pracovali v hlubokém hypnotickém spánku.

Leslie objevil Fernanda; napadlo mu zeptat se na brášku Jacka, o kterém nic nevěděl a kterého si přál zachránit, neboť měl divný utkvělý pocit, že mu ubližují. S nadšeným křikem se k čarodějovi vrhl, ale byl překvapen, neboť Fernando otesával kladivem a sekáčem nějaký kámen a nereagoval, ani když se ho Leslie dotkl; neúnavně a bez zájmu bušil do kamene a otesával jednu jeho stěnu do ideálně hladké roviny.

„Neboj se,“ řekla čarodějka Ariadna, když si přišel stěžovat Enkrovi, „Probudí je...“

Chlapci schytávali čarodějky; prozatím je jenom spoutali, neboť většina se nijak aktivně nebránila. Jedna se pokusila nějakého zajatce nasměrovat, aby ji bránil, ale než mu stihla dát patřičný rozkaz, už jí někdo hodil na krk smyčku a odvlekl ji pryč.

Asthra sledovala zánik svých družek celkem klidně; pořád ještě držela v ruce pětidráp, svůj odznak i zbraň, a Enkra na chvíli zaváhal, zda se jím nechce bránit. Za dávných časů se takové věci daly používat jako bleskomety a nebylo jasné, jestli jí ho někdo neopravil. Přesto jel přímo k ní a jeho jezdci ji obklopili těsným kruhem. Dva Asthřini průvodci se popadli do křížku s nejbližšími útočníky a po krátkém boji byli přemoženi.

„Tak jsem přišel.“ řekl Enkra.

„Vidím,“ vycenila zuby v úsměvu, „Vítám tě!“

„Chceš ještě bojovat?“

Asthra zaváhala. Prohlédla si přesilu, která ji obklopovala, na chvíli její zrak utkvěl na Ariadně, která byla pořád po princově boku, potom zlehka zavrtěla hlavou.

„Porazil jsi mě!“

Pak hodila pětidráp pod nohy jeho koně.

Enkra seskočil a zvedl ho; nevěděl, co s ním má podniknout, tak ho podal Lesliemu. Ten zato sáhl do sedlové brašny a zacvakal výhružně nůžkami.

Asthra se jenom zasmála. „Tak teda jo!“

Když k ní Enkra přistoupil, poklekla. A řekla: „Je to nevšední událost. Měli by to vidět všichni.“

„Tak je probuď!“

Asthra vstala. Zvedla ruce k nebi a zazpívala vysoký dlouhý tón. Naráz všichni přestali pracovat; Asthra ukázala čarodějkám něco na rukou a ty, pokud jim v tom nebránily stráže, přistoupily k nejbližšímu dělníkovi a dotykem dlaně je probouzely.

Enkra poslušně čekal, až se to stane. Jenom vítr hučel nad jejich hlavami.

„Ukážeš mi to?“ zeptal se šeptem.

„Chceš mi taky pomoct s mým jezerem?“

„Zavedeš skutečně do pouště vodu?“

„Až přijde období dešťů, bude tu veliké jezero. Ptáci se usadí na jeho březích a vyvedou tu mláďata. A lidem dá jezero pít.“

„Pomohu ti. Až potom.“

A pak opět mlčeli. Dělníci se zatím probírali a přicházeli blíž, aby viděli.

Aby viděli, jak princezna Asthra, čarodějka a nejmocnější lidská bytost současného světa, poklekne před Enkrou a on zasune čepele nůžek do jejích nádherných černých vlasů a odstřihne je u samé kůže. Jak ty prameny vlasů budou padat na vyprahlou zem a hlava princezny se změní v ochmýřenou kouli. Enkra pracoval soustředěně a s citem; Asthra se podvolovala tomu pokoření se zvrácenou rozkoší. A když skončil, zadržela ho a naznačila, že ještě nevykonal vše, co má. Takže Leslie podal břitvu a polil jí hlavu vodou z polní láhve; Enkra počal přejíždět ocelí po kůži a nechával za sebou podivně bílou stopu.

Pak se Asthra vztyčila a všichni viděli její hlavu ostříhanou. To ještě nikdy nikdo neviděl, nebyla ostříhaná ani při vstupu do smečky; za jejích časů se to dívkám nedělalo. Teď dostala, co jí patřilo.

„Uznávám tě za svého pána!“ řekla.

Enkra jí podal ruku. Neřekl nic. Vlastně ani nevěděl, co by měl zrovna teď pronést.

Pak poodstoupila stranou a sepjala ruce k sobě. Vdechla do dlaní a v nich se rozhořel malý plamínek, zdánlivě sám od sebe bez jejího přičinění. Pustila jej do písku, kde se okamžitě rozhořel v oslnivý plamen, a vstoupila do něj, aby se v něm na okamžik skryla. Pak odstoupila stranou, ale Oheň nezhasl; a Enkra to udělal po ní.

A pak přihlíželi, jak Enkrovi jezdci stříhají po řadě všechny čarodějky.

Errata:

30.05.2021 11:44