Vítej, návštěvníku!

 Anitta Lavalettová neměla nikdy jednoduchý život, jako nemá nikdo, kdo vyniká nad své bližní bystrostí ducha a krásou těla. Když se stala shodou okolností láskou prince Enkry, bylo to ještě horší; posměšky spoluobčanů, kosé pohledy rodičů a možnost přístupu k neomezeným finančním zdrojům Arminu ji spolehlivě oddělily od každého, kdo by ji chtěl mít rád. Každý věděl, že patří princi z dalekého Ostrova, každý se jí stranil; ani ne uvědoměle, spíš s tím zvláštním odstupem, s nímž se lidé straní vysokých představitelů. Právě proto si zvykla, když měla tu možnost, jezdit co nejdál od domova, kde ji nikdo neznal a kde mohla být obyčejnou holkou jako tisíce jiných.

Ne, že by její postavení bylo nepříjemné; co ji napadlo, mohla téměř okamžitě realizovat. Měla vlastní dopravní prostředky, měla peníze a zvykla si dávat příkazy. Bratr Michell i spolužáci ji tu a tam přijali mezi sebe, i rodiče se snažili. Ale byla výjimečná a pozvolna si to začala uvědomovat. Taky k tomu zpočátku trochu přispěla, když se pochlubila kámoškám svým exotickým přítelem.

A teď byly prázdniny a z Ostrova přicházely znepokojivé zvěsti. Něco se tam dělo, ale každý to říkal jinak, noviny se předháněly v líčení bláznivých okolností života tam a nikdo nevěděl nic přesně. Anitta už dávno nevěřila ničemu, co slyší nebo čte; s vyššími možnostmi přišla taky zvýšená podezíravost. Očekávala pozvání do Arminu nebo návštěvu Enkry a těšila se na ni; třeba jako na potvrzení svého postavení. Ale nedělo se nic a ona neměla žádný nápad, co si počít. Strávila čtrnáct dní v Paříži, pak si zajela na Riviéru, ale moře znala a její pobřeží jí připadalo krásnější, tak se zas vrátila domů a žila ve své rodině sice bez starostí, ale taky bez jakéhokoliv vzrušení.

Tak jí připadalo jako zázrak, když jednoho dne přicházela z ranního nákupu a na dvoře spatřila, jak si nějaká dívka hraje se psem Topem. A když ta dívka zvedla hlavu, poznala Ťapku; oblečenou do riflí a pomalovaného trička, taky s blonďatými krátkými vlasy, ale tu samou starou Ťapku, se kterou toho tolik zažila.

„Ahoj!“ vykřikla Anitta a málem pustila tašku s nákupem, jak k ní běžela. Ťapka se rozesmála a šla jí naproti.

„To je dost, že se tu někdo ukáže... kdys přijela? Doufám, že se zdržíš!“

„Kdepak!“ Ťapka zamávala rukama, „Přijela jsem před chvilkou a hned zas pojedu. A ty se mnou, pochopitelně. Jedu pro tebe.“

„Výborný! Takže mám přijet? Enkra mě zve, nebo co?“

„Zatím tě zve Mike, komthur. Pamatuješ se? On tam Enkra válčí, ale měla bys být asi u toho...“

„Jo, něco jsem slyšela. Co se to vlastně u vás děje?“

Ťapka se jenom rozesmála. „Děje se toho moc. A máme dost času o tom pokecat, až pojedem. A poletíme. Je to na druhým konci světa. Takže, ty se teď sbal, za hodinu nám jede autobus a ještě musíme doběhnout do města...“

Anitta začala zběsile kmitat. Záhy se ukázalo, že s sebou vůbec nic nepotřebuje; i Ťapka cestovala jen s obyčejnou taškou od plynové masky, v níž měla pár kosmetických drobností, pas a peněženku, knížku na čtení a několik pohlednic, o kterých se domnívala, že by je nemusel mít její šéf. Anitta si ke zděšení celé rodiny vzala taky pár podobných věcí a rozloučila se s prohlášením, že se ukáže po prázdninách.

Do města běžely poklusem a autobus stihly. Když si zalezly dozadu mezi mládež a město jim zmizelo za zády, Anitta si teprve uvědomila, co se to děje a co právě začíná.

„Tak povídej, co je novýho!“

„To nesmím,“ mávla rukou Ťapka, „Mám nařízený, že ti nesmím nic říct, dokud neodstartuje letadlo. Mohla bys vyskočit z autobusu a strachy utéct!“

„No, to mě láká!“ oživla Anitta, „Budou nějaký potíže?“

„Značný potíže – a ty je máš vyřešit.“

„Dobrý. Ty potíže jsou s čím?“

„Skoro se vším.“

„Taky s Enkrou?“

„Především s Enkrou.“

„No jo. Tak to mi povídej po pořádku. To tě asi neposlal on, když to takhle říkáš.“

„Ne, Enkra o tom neví. Zatím mě posílá Mike Cross. A Enkrova osobní čarodějka Jennie. Panna Ohně.“

„Proč to neřekli Enkrovi?“

„No... komthur myslí, že to tak bude lepší. On totiž Enkra je poněkud... takovej rozladěnej. Každej po něm něco chce a on tím trochu trpí. Počítají, že až přijedeš, aspoň trochu se srovná.“

„A on si na mě ani nevzpomněl?“

„Vzpomíná na tebe často a rád, ale asi nechce, aby ses do toho zapletla. Víš, co se u nás děje?“

„Čtu noviny. Jenže každý říkají něco jinýho.“

„V podstatě je to tak: Enkra pořádá takovou zábavnou hru pro všechny kamarády. Nejenom s válkou, taky se stříháním. Možná nechce, abys při tom utrpěla újmu.“

„Ty, jak vidím, ses ostříhat nedala.“

„Protože jsem se k tomu nikde nedostala. Zatím jsem zařazená u komthura, tam se to tak moc neprojevuje. Kdybych byla u Asthry, asi bych tomu neutekla, jako žádná čarodějka.“

„Asthra taky?“

„Jasně. Enkra ji osobně stříhal.“

„To bych chtěla vidět!“

„Zaručuju ti, uvidíš. Asthra čeká, snad už dostala echo, že tě přivezu. Podle toho co se říká, to vzala s velkým humorem a málem Enkru i s jeho armádou porazila. A potom... no, to je právě ta potíž. On totiž Enkra chytil taky jednu čarodějku.“

„Tu pannu, co o ní mluvíš?“

„Ne, jinou. Ariadnu. Já ji znám, hodně hezká, strašně ctižádostivá holka. Právě proto, že je taková pěkná, tak to chlapec nějak nezvlád.“

„Přesně řečeno, zamiloval se do ní.“

„Nebo taky: ona ho svedla.“

„Ať je to jak chce, byl u toho. Takže já mám udělat pořádek a zas ho od ní odtrhnout. Myslíš, že to zvládnu?“

Ťapka neřekla nic, jenom pokrčila rameny.

„Jestli mě hodil přes palubu, je to marný. Já už jsem druhá a možná až poslední. Nemohla jsem si myslet, že mě bude mít rád věčně. Je to konečně už rok, co mě viděl naposledy.“

„Jennie myslí, že to půjde.“

„Jennie? Nějaká Panna Ohně, která ví houby... co myslíš ty?“

„Já doufám, že se to zvládne.“

„Tak ti teda děkuju. Ještě nějaký jobovky?“

„No... poslední dva dny nevím. Byla jsem na cestě. Až se tam vrátíme, bude toho ještě víc, co se neví. Budeme to muset nejdřív opatrně vysondovat.“

„A co hrozí?“

„Enkra se chystá bojovat s Rogerem Monroesem. Je to poslední vojsko, co mu ještě nepodlehlo, poslední aktivní obrana. Asi to vyhraje, už vyhrál nad všema, ale... je tady něco jinýho. Roger, až prohraje, uspořádá nějakou zábavu a je možný, že tam Enkrovi předhodí jinou holku. Asi jich má fůru.“

„Ta Ariadna to dovolí?“

„Nepleť se. Ariadna nechce být jeho ženou, na to nemá a je jí to jasný. Ale chce být jeho čarodějkou, to by dokázala.“

„Povídej mi o ní něco!“

„Je krásná. Má černý vlasy... teda měla, že, ale to je jedno. Krásný oči, kůži jako samet... zkrátka parádní kočka. Enkra neměl šanci odolat, zvlášť jestli se trochu postarala... Pracuje ve středisku dlouhý léta a odkoukala od Asthry spoustu triků. Zvlášť dobře ovládá zvířata, například koně...“

„Dlouhý léta ve středisku?“ zarazilo Anittu, „Kolik je jí let?“

„Něco přes dvacet. Proč?“

„Ona je starší než Enkra?“

„Jasně. Vidíš, na to jsem nepřišla. Jenomže, to jí moc nevadí. A jemu zatím taky ne.“

Anitta zmlkla a chvíli uvažovala. Pak řekla: „Je hezčí než já?“

„To ne. Ale...“

„Chápu. Umí to udělat.“

Anitta zmlkla a tvářila se pochybovačně. Až za hodně dlouho řekla: „Mám tam za těch okolností vůbec jezdit?“

„To je právě to, proč jsem ti to neměla říct. Chceš to vzdát?“

„Jestli jsem odepsaná, budu tam jen k smíchu. I Enkrovi.“

„Když něco, tak jseš host komthura. Přihlásí tě ke vzdělávání a vyděláš na tom aspoň školení ve všem, co budeš potřebovat. To taky není tak docela marný, řada lidí by byla ráda...“

„Já vím. Jenže proto tady nejsem...“

Ťapka ji začala přesvědčovat. Mluvila o tom, že je potřeba bojovat a nevzdávat se, život je silnější a Anitta má řadu spojenců. Anitta naslouchala a co si myslí, nebylo jasné; nakonec se nechala umluvit, aby řekla:

„Kouknu se, jak to vypadá. Když budu vidět, že to k ničemu není, hned zas pojedu. Jestli mi ten tvůj komthur zaplatí aspoň zpáteční lístek. A nebude chtít vrátit, co už do mě nastrkal.“

„Jasně. A když ne on, tak Asthra.“

Anitta začala uvažovat o jiné věci. Jestliže ji Enkra opustí, přestane platit její dispoziční právo na majetek arminského státu a ona bude opět mimo. Bude zas obyčejná holka a všichni, kdo proti ní něco mají, jí dají co proto. Možná i její rodiče, kteří nikdy nebyli upřímně nadšeni nad jejími styky...

Váhala, jak to Ťapce říct, a nakonec přece jen něco naznačila. A Ťapka vybuchla: „To teda ne! To by pak byla moje věc a já bych ti sehnala takový zajištění, že by se o tebe nikdo neopovážil otřít! Neboj, jseš pod mou ochranou, já tě padnout nenechám!“

Tak Anitta přestala se svými starostmi a už radši mlčela. Ťapka začala povídat o Enkrově válce a různých zábavných podrobnostech, a že vyprávěla skutečně s humorem, Anitta přece jen trochu roztála; než dojely do Paříže, už se smála docela uvolněně.

Na letiště Orly dojely autobusem; Anitta tam ještě nebyla a v tom babylónu se nemohla vyznat, ale Ťapka si starosti nedělala a prohlásila, že jim za chvíli letí letadlo.

„Kam vlastně poletíme?“

„Bude to trochu složitější. Komthur nařídil vyhnout se nebezpečným trasám. Přes Střední Východ zkrátka nesmíme. V Libanonu unášejí letadla a Irák s Íránem válčí...“

„Ale tys tamtudy přiletěla, ne?“

„Já nejsem VIP.“

„Co to je?“

„Very important person – velmi důležitá osoba. Jako přítelkyně korunního prince. Kdyby se to domákl někdo z těch teroristů, mohl by nám klást podmínky. Unesl by třeba letadlo...“

Anitta se otřásla. „Tak kudy letíme?“

„Máme trasu Dakar – Rio de Janeiro – Bogotá – Honolulu – Ósaka – Bangkok – Kingtown. Vyhovuje ti to nebo chceš nějakou změnu?“

„Proboha! Afrika, Brazílie, Peru, Havaj, Japonsko a Thajsko? To všechno uvidím?“

„Až na to Peru. Bogotá je v Kolumbii.“

„Fantastický! Tam všude budeme moci vystoupit a podívat se?“

„Ovšem. Budeme měnit letadla i letecké společnosti. Taky kvůli špionům.“

„To budeme mít taky falešný pasy?“

„Já mám svůj, jelikož nikdo neví, jak se doopravdy jmenuju. Pro tebe mám falešnej, ale zatím ho nepoužijem, až kdyby bylo třeba. Pro pořádek: jmenuješ se Kate Malloryová. Ale to tě naučím po cestě, až budeme měnit spoj. Zatím by se ti to zbytečně pletlo.“

„Já žasnu! To všechno pro mě děláte a přitom nevíte, jestli to k něčemu bude?“

„Zatím máme šanci. Jestli to bude v pořádku, potom nic. A když ne, budeme muset zvolit jinou variantu. Ale ty se neboj, tobě nikdo v žádným případě neublíží.“

Ťapka našla spoj do Dakaru a vyzvedla v kanceláři letenky. Byly zajištěné dopředu, takže s tím nebyly starosti, a placené pomocí šeku. Pak si ještě pořádně prohlédly letiště a už byly vyzvány, aby nastoupily do letadla. Což na Orly není problém, chodí se posuvnými koridory přímo do stroje.

Letadlo bylo dost plné, ale v luxusní třídě, kde dívky seděly, to nebylo tak zlé. Většina lidí byla černých, čemuž se Anitta ani nedivila. „Kdyby mi včera někdo řekl, že poletím někam do Afriky, moc bych se mu smála!“ řekla.

„Smích je zdravej.“ odvětila Ťapka.

Pak už se Anitta věnovala novým zážitkům. Nebyla ve vzduchu poprvé, ale neletěla ještě v Boeingu na dálkovou trasu; co zatím nalítala, byly vyhlídkové lety malým strojem v Le Havre. Ťapka znala létání důvěrně, tak jí vykládala, co a jak; když se ocitly ve vzduchu, Anitta přilepila nos na okénko a sledovala krajinu pod sebou. Vydržela to celou dobu, dokud bylo vůbec něco vidět; až nad oceánem se trochu unavila.

„Jestli chceš, můžeš se prospat.“ řekla jí Ťapka, „Až bude vidět Afriku, vzbudím tě.“

„Mám strach, že neusnu!“

„Ale usneš! Dokážu tě na jakkoliv dlouho uspat... Až tě ostříhají, bude to ještě daleko snazší.“

Anitta pocítila dotyk jejích prstů, konejšivý a chladivý. Pak se propadla do bezvědomí, z něhož se vynořila až na dohled od afrických břehů. Cítila se nezvykle odpočatá; za ten rok málem zapomněla, jaké to bylo s Asthrou.

„Bezva! Já úplně zapomněla, že seš taky čarodějka!“

„Asthra mě leccos naučila.“

Anitta se nejdřív zajímala o africké pobřeží a prohlížela si je; pak teprve řekla: „Poslechni, Ťapko, jakou by mi dalo práci stát se čarodějkou?“

„Záleží, čeho chceš dosáhnout.“

„Chtěla bych umět to, co umíte vy!“

„Konkrétně která? Stalo se zvykem, že se za ně prohlašuje kdekdo. I mně ten titul dáváš, i když vůbec není pravdivý. Dneska to už o sobě říkají i holky, co zrovna přišly do střediska.“

„Kdo by na něj měl vlastně nárok?“

„Asthra. Nikdo víc.“

„Proč?“

„Jenom Asthra umí základní práci čarodějky: umí učinit živé z neživého. My všechny ostatní umíme tak nanejvýš pomáhat, ale tu skutečnou Proměnu neumí žádná z nás.“

„Učinit z neživého živé... hezky řečeno. Co to znamená?“

„Základní podmínkou práce je stvoření Živého Ohně. To Asthra umí. Další je oživení mrtvého těla. To už taky dokázala, přestože teď to nedělá.“

„Počkej! Tím myslíš, že kdyby třeba někdo někoho zabil, Asthra by ho dokázala oživit?“

„V podstatě ano. Pokud by mu nezničil nějaký životně důležitý orgán. Třeba neusekl hlavu a neodnesl ji s sebou pryč. Nebo vyrval srdce a oddělil je od těla...“

„A kdyby to srdce jenom probodl?“

„Asthra by ho měla dokázat zacelit a přimět k činnosti. U mě dokázala něco podobného; moje srdce už taky nepracovalo.“

„Zvláštní... za jak dlouho po smrti to dokáže?“

„To záleží na mnoha okolnostech. Ke mně přišla ve chvíli, kdy jsem ještě žila, ale byla už v agónii. Dala okamžitě připravit mrazicí box a do něj mě uložila. Potřebovala zachovat neporušený mozek, je nejdůležitější. Pak si mohla dovolit delší dobu pro zásah. Kdyby neměla nic, muselo to být téměř okamžitě. Dá se říct do deseti minut.“

„Ale to dělá i spousta lékařů mezi lidmi; říká se tomu klinická smrt a je řada lidí, se kterými se to už dělalo.“

„Já vím. Taky neříkám, že je to něco zvlášť divného. Ale každý to neumí.“

Anitta nad tím uvažovala a připadalo jí, že na tom přece jen něco bude; uvádělo ji ale do rozpaků, že Ťapka mluví o zásazích na sobě tak klidně a neosobně. Radši se jí přestala na chvíli ptát. A Ťapka řekla sama:

„Počítám s tím, že projdeš nějakým základním kursem. To by tě mělo naučit většinu toho, co my ostatní ovládáme. Až na práci s Ohněm, samozřejmě, k tomu už nemáš předpoklady.“

„Chápu. Kolik toho umí Ariadna?“

„Mnohem víc. Ovšem, ona je velice nadaná.“

„Myslíš, že já nebudu?“

„To se pozná až na místě. Podle toho, jak ti to půjde, budeš zařazovaná do vyšších a vyšších stupňů. Předem nemůže nikdo vědět, jaké má předpoklady. A taky jak ho to bude bavit.“

„Myslíš, že nebude?“

„Znala jsem pár děvčat, které byly docela dobré, ale neměly za cíl pracovat v oboru. Naučily se základy, co potřebovaly, a šly někam do praxe. Třeba do nemocnice jako ošetřovatelky. Nebo měly děti, vdaly se a staraly se o domácnost. Co koho potká...“

Anitta jenom povzdychla. „Jde mi o tu Ariadnu. Mám naději, že bych se jí někdy mohla vyrovnat?“

„Ano; samozřejmě, že ano! Naději máš. A myslím, že ti každý z nás rád pomůže, abys byla ještě lepší.“

Tak už Anitta mlčela a dívala se na Afriku, která pozvolna plynula pod křídly letadla.

V Dakaru měly šest hodin času na další letadlo. Stačilo to sotva na cestu do města a zběžnou prohlídku středu obchodní čtvrti, několika stavebních památek a tržiště. Anitta více méně zírala, zatímco Ťapka ji prováděla, přestože tu nikdy nebyla. Anitta se závistí zjišťovala, že se její společnice s každým domluví; černoši většinou neuměli francouzsky a Anittina angličtina nebyla ani zdaleka taková, aby se dohovořila. Ťapka mluvila i nářečím místních obyvatel, jenom u jednoho vysokého zamračeného černocha přišla na chvíli do rozpaků.

„To byl Tuáreg! Jejich jazyků je několik a já znám jenom jeden. Ti ostatní nebyli zastoupeni, když se dělala univerzálka...“

„Těší mě, že taky něco neumíš.“

„Kdyby bylo potřeba, dá se to zařídit. Ale musela by se jejich řeč zpracovat jako program pro Wallis.“

„Hm... s čím vy si taky neporadíte!“ zavrčela Anitta.

Z Dakaru jí zůstala vlastně jen tříšť dojmů; a už musely zpátky na letiště. Konečně, blížil se večer. Letadlo odletělo se skoro dvouhodinovým zpožděním a nikdo jim nevysvětlil, proč. Zato však dostaly dobrou večeři; po ní Ťapka Anittu znovu uspala, aby si odpočinula. Když ji probudila, svítalo a letadlo se snášelo k městu rozzářenému jako vánoční stromeček.

„Rio de Janeiro.“ ohlásila Ťapka, jako kdyby byla její zásluha, že jsou tady. Anitta jenom žasla.

„Budeme tu mít skoro celý den. Prohlídnem si to pořádně. Škoda, že zrovna není karneval, to je tu obzvlášť veselo. Viděla jsem o tom pěknej záznam jedný holky, která to tady prožila. Moc krásný, třeba ti to ukážou...“

Anitta se sice zajímala, ale mnohem víc ji těšilo, že vidí vše na vlastní oči. Město se zatím teprve probouzelo, to ale nevadilo; než se dostaly z letiště do centra, uteklo dost času, slunce stihlo město prohřát a vylákat lidi ven. Takové mraveniště Anitta ještě neviděla; všichni ti lidé vypadali bezstarostně a vesele, smáli se, žertovali, nic jim nechybělo.

„Ostatní lidi v Brazílii říkají, že Cariocas mají celý rok neděli! Ale pravda to není. Jsou čtvrti favelas, kde se žije bídně...“

Tam se ale nedostaly; zato vyjely lanovkou až na nejvyšší horu a výtahem na vyhlídkovou terasu v soše Krista, která rozpaženýma rukama žehná městu i celé zátoce. Prošly se městem, taky si na chvíli odpočaly v etnografickém museu a seznámily se se životem indiánských praobyvatel země. Anittu by bylo velmi zajímalo, jak žijí ti lidé dnes, ale na to neměly čas; zbytky Indiánů žijí už přírodním životem jen v amazonských pralesích.

Po celý den vyvolávaly obě krásné dívky, navíc blondýnky, značnou pozornost místních obyvatel, tedy mužů. Naštěstí zájem nikdy nepřekročil meze zdvořilosti; jen jednou nějaký mladík, na první pohled nafetovaný či aspoň opilý, zkusil dívky obtěžovat, ale Ťapka jej srazila jediným kopnutím do rozkroku a když se zhroutil, klidně ho překročila a pokračovala v cestě. Anitta jen vyjekla leknutím, ale podřídila se.

Den, protoulaný ve velkoměstě, obě řádně unavil. Totiž, Anitta necítila nohy a sotva se ploužila, zatímco Ťapka vypadala stále svěže a odpočatě. Když jely na letiště, Anitta v taxíku únavou na chvíli zdřímla a řekla závistivě:

„Obdivuju, že se ti vůbec nechce spát!“

„Vyspím se v letadle, neboj se. Jsem zařízená tak, že se hned neunavím. Umím se regenerovat velmi rychle.“

„To bych taky chtěla! Poslechni, mohla by mi to Asthra udělat? Nebo je to vyhrazeno jenom pro někoho?“

„Víš, já nejsem tak úplně normální,“ smála se Ťapka, „Asthra při mém oživování zapojila některé tělesné funkce trochu jinak. U tebe by to chtělo hodně složitých operací, což se běžně nedělá. Možná někdy v budoucnu...“

Tak se Anitta spokojila s tím, že jí Ťapka zařídí odpočinek, až poletí letadlem. Jenže na letišti zjistily, že situace se začíná kazit: v Bogotě vypukla stávka letištního personálu a letiště nepřijímalo. Letecká společnost nabídla náhradní spoj přes San Francisco v USA, ale Ťapka nepřijala.

„Spojený státy máme zakázaný! Kdyby tě tam poznali, mohli by něco chtít vysomrovat. Musíme jinudy.“

„A kudy?“ Anitta si prohlížela letové řády a vůbec se v nich nemohla vyznat. Kdyby byla sama, propadla by zoufalství.

Ťapka rychle hledala. Šlo jí to jedna radost. Potom se zeptala dívky v kabince společnosti, a něco odsouhlasila.

„Je to dobrý. Poletíme přes Valparaiso a Auckland do Melbourne. A odtamtud na Hawai...“

„Cože – do Austrálie?“

„Ano, samozřejmě.“

„Takže já přece uvidím všechny kontinenty!“

„Antarktidu vynecháme.“

Anitta jen kroutila hlavou. Ťapka vyřídila všechny formality, Anitta se musela jenom podepisovat. Pak počkaly na letadlo a opustily Brazílii. Anitta by usnula i bez Ťapky, ale stejně byla uspána tak rychle, že ani nestihla poděkovat.

Takže přeletěly Kordillery, kterým se tady říká Andy, prospala i přistání ve Valparaisu v Chile, kde vůbec neopustily letadlo. Až při přistání v Aucklandu na Novém Zélandě ji Ťapka probudila.

Auckland viděla Anitta jenom ze vzduchu, zato v Melbourne bylo dost času, aby si mohly prohlédnout město. Anitta opět jen trapně zírala, vše obstarávala Ťapka. Když to bylo v jejím životě poprvé, tehdy v anglickém Brightonu, se o všechno staral Enkra a Anitta byla příliš mladá a nezkušená, takže jí nic nevadilo; teď se cítila nepříjemně při pomyšlení, že je jako nesvéprávná a musí dovolit, aby o ni pořád někdo pečoval jako o malou. A dost se těšila, že se všechno naučí sama.

Z Austrálie se vlastně vracely, protože Ťapka chtěla mermo mocí na Hawai. Měla odtud zajištěné letadlo, takže vše bylo v pořádku; z Melbourne do Kingtownu přímá linka stejně není.

Než odletěly z Melbourne, potkaly se na letišti se skupinou tří mladých, dvou chlapců a dívky. Ťapka se s nimi dala vehementně do řeči, aniž by Anitta rozuměla jedinému slovu, ale bylo jí jasné, že rozhovor je přátelský. Když se rozloučily a usadily v letadle, zeptala se, co se dělo.

„Ale... začínají první potíže. Chtěli s náma.“

„Kam? Proč?“

„K nám do Arminu. Zdá se jim, že je tam veselo.“

„No fajn! Proč jsme je nevzaly?“

„Momentálně to nemám v popisu práce.“

„Já myslela, že je zvykem pomáhat každýmu, kdo se obrátí...“

„Normálně jo. Ale teď musím v první řadě dovézt tebe.“

„A ono by se to nějak ohrozilo?“

„Třeba ne. Ale zkrátka, dostala jsem jasný příkazy, abych se do ničeho nepletla a nevyvolávala jakékoliv konflikty. Proto taky nebudeme rozšiřovat smečku o nikoho!“

Bylo to jasné a Anitta neříkala nic. Jen se v duchu silně naštvala – a pak na to zapomněla.

Na Havaji bylo dost času, aby se nejen porozhlédly po hlavním městě Honolulu, silně amerikanizovaném a vypadajícím jako menší kopie New Yorku, ale taky se šly vykoupat na světoznámou pláž Waikiki. Ťapka z důvodu konspirace porušila zvyk koupat se bez plavek a natáhla si bikinky, i když tak malé, že to bylo téměř stejné jako bez nich. Anitta s sebou plavky měla, takže to bylo bez nebezpečí.

Tedy, bylo by bývalo. Jenže Ťapka nevzala v úvahu svoje parádní tetování, kdežto všichni ostatní na ni znepokojeně zírali. Není zatím zvykem, aby tak krásná dívka byla po těle barevně zdobená; i když měla zakrytá prsa, okolí hrudníku bylo odhalené dost, aby mohli poznat, co a jak. Takže dívka, která prošla okolo, se zarazila a vrátila, neboť hned poznala, s kým má tu čest.

„Ahoj!“ zaječela a vrhla se k Ťapce, „Já uvažovala, jestli seš to ty, nebo ne! Ty vlasy tě dost měněj...“

„Ahoj!“ řekla Ťapka a nedávala najevo, že by ji znala.

„Koukáš, jako kdybys mě viděla poprvý! Copak si nevzpomínáš? Moje fyziognomie ti nic nenaznačuje?“

„Myslím, že jsme se viděly ve Francii.“

„Jasně! A hned ti připomenu svý jméno, aby to bylo jasnější. Mildred Ishamová – už víš, nebo ti mám ještě pomáhat?“

„Vzpomínám si. Mildred... ty jsi dcera toho milionáře.“

„To mi ani nevzpomínej! Ten zatracenej starej kretén! Zabila bych ho, kdyby... jé, hele, mám nápad!“ Mildred neztratila nic ze svých vynikajících způsobů, popadla Ťapku a odtáhla ji trochu bokem, „Ty bys mi to mohla zařídit! Kdyby dejme tomu starýho pána někdo trochu přiškrtil... Šlo by to?“

„Těžko. Já do toho nedělám...“

„Ale jistě znáš někoho takovýho, kdo by to zvládl!“

„No... našlo by se. Ale proč?“

„Je to starej škrob a škrťa! Víš, že mě vyhodil z domu? A nedal mi ani šesták, nemám vůbec nic, chápeš? Jsem úplně na mizině!“

„Hm. Jak chceš zaplatit tomu, co by... to udělal?“

„Přece po starým všecko zdědím, ne?“

Ťapka kroutila hlavou a chovala se tím rezervovaněji, čím bezprostředněji si počínala Mildred. Anitta ji poznala a nijak nepochybovala, že i Ťapka ji poznala na první pohled, ale zřejmě se neměla chuť k ní předčasně hlásit. Mildred se uložila vedle nich a nepřetržitě mlátila svojí pilnou pusinkou:

„Začala jsem prosazovat ten náš styl v oblíkání a stříhání a takovejch věcech. Měla jsem slušnej úspěch, to vám teda řeknu! Ale to by starej nesměl bejt závistivej! Využil mý slabý chvilky, že jsem v tu dobu chodila s jedním klukem, kterej nebyl tak úplně v lajně. Trochu se zapletl s podsvětím, no, potřeboval prachy! Ten starej syčák se zašprajcoval, že nedá nic ani jemu, ani mně! Dokonce ani to, co mi patří podle práva! Tak jsem s ním vedla soudní spor; ještě vlastně vedu, ale teď zrovna nemám na advokáta – tak to trochu usnulo. Však já se zas zvednu, nemějte péči!“

„A co děláš tady?“

„Co by, odpočívám! Mám dovolenou, tak si užívám. A život je zde daleko lacinější než doma ve Státech...“

Ťapka překládala Anittě, aby získala čas, a mezitím si Mildred pořádně prohlídla. Nezůstalo v ní nic z punku ani z arminského výstředního zjevu, naopak byla docela příjemně vypadající dívka, spíš dle vkusu normálních lidí. Tak se zeptala:

„A čím se vlastně teda živíš teď?“

„No... dělám, co můžu. Holka se vždycky uživí.“

„Zkrátka, znáš lidi, kteří ti něco dají, že?“

„Přesně tak! Tady je dobrejch lidí se kterejma se člověk nemůže ztratit... jenom bych se na to nejradši vykašlala.“

Což Ťapka docela chápala. Mildred mlátila pusou dál a pletla páté přes deváté; Anitta už taky začínala chápat, co se děje, a bylo jí kupodivu emancipované Američanky líto.

„Měly bysme jí pomoct!“ navrhla.

„Radši ne,“ řekla Ťapka opatrně, „Byly by s tím potíže!“

„Ty máš pořád strach z nějakejch potíží! Jenže já to vidím jinak: je to kamarádka, která bez vlastní viny přišla do špatné situace a měly bysme se o ni postarat. Třeba jí aspoň půjčit na cestu nebo... peníze přeci máme?“

Ťapka kroutila hlavou, ale před Mildred nechtěla moc mluvit; nebylo vyloučeno, že by rozuměla, kdyby se začaly moc hádat. Zatím Mildred objevila kamarádku a zavolala ji blíž. Ta druhá byla taky velice hezká a spolu s ní chodil pán okolo padesátky v ostře žlutočervených bermudách. Bylo celkem jasné, že ten pán platí všechno a dívka mu poskytuje rozptýlení.

„To je Rya a David!“ představila je Mildred, „Ryo, to jsou mý kámošky z Francie. Víš, jak jsem ti povídala...“

Začala zmateně vyprávět o událostech ve Francii, zatímco pan David si prohlížel hlavně Ťapku, která se mu líbila. Během toho povídání se objevila další slečna, tentokrát s chlapcem o generaci mladším než David a zřejmě s menším bankovním kontem, o to však podnikavějším.

„Ty máš vážně tetování po celým těle?“ ptal se ten kluk, „Není to jenom nějakej podfuk?“

„Mám. U nás s tím nejsou takový problémy...“

„Když jde jen o to, já vím o pláži, kde by ses nemusela tak moc schovávat! Tam se může i bez...“

„Proti tomu nic nemám, ale bohužel spěcháme. Jistě je to nějak moc daleko, tak bysme nemohly...“

„Mám tady džípa! Zajedem tam a potom vás můžu hodit rovnou na letiště. Stejně vám to letí až večer...“

Vypadalo to, že se nedohodnou, ale nakonec se přece jenom dohodli. Po cestě přibrali ještě další mladé lidi podobného zaměření, což Anittu bavilo a Ťapce dělalo starosti.

Ta pláž nebyla ani tak daleko a od oficiálních byla oddělena jen palmovým hájem. Tady chodili všichni, jak se na nich příroda vyřádila, tak se Ťapka s Anittou ochotně svlékly taky. Pánové se mohli přesvědčit, že Ťapka má skutečně po celém těle barevné tetování; jenže pan David si víc prohlížel Anittu, která mu díky svému mládí připadala přitažlivější.

S Anittou se za ten rok stala trochu změna; vloni by pobouřeně odmítla podobnou pozornost a řekla něco o vepřích, dnes ji jeho pozornost příjemně vzrušovala. Ještě jí nebylo patnáct, ale dobře věděla, že tento věk je pro starší pány nesmírně přitažlivý. Ne, že by mu něco dovolila – ale nechávala ho slintat touhou.

Mildred neúnavně organizovala. Věděla, co se děje v Arminu, už slyšela i o Wallisu. Vytáhla z velmi neochotně odpovídající Ťapky některé informace a přesvědčovala ostatní, že by to bylo nesmírně zajímavé. Většina jich byla nadšeně pro, jako pokaždé, když se něco vymyslí. Společně začali přesvědčovat Davida, který byl nejdůležitější: měl to zaplatit. Pravda je, že přestože byl nadšen, nebyl ochoten nic platit. Maximálně sobě a své dívce Rye, nanejvýš ještě Mildred jako prostředníkovi. O ostatních nechtěl slyšet a oni neměli peněz tolik, aby si to financovali sami.

Ťapka toho nijak nelitovala. „Stejně to nejde, protože my na vás nemůžeme čekat! Odletíme už dneska, musíme tam být rychle.“

„To by nevadilo,“ smála se Mildred, „My bysme to zvládli sami, jenom se dostat do Kingtownu! Tam už se nějak obejdeme... a potom samozřejmě doporučit. Jenže ta cesta, to je ten problém!“

Nakonec společně ukecali Davida, že pomůže všem dohromady k turistické letence. Nějaké peníze dali dohromady sami, něco jim půjčil a na nejlevnější lístek to stačilo. Sám chtěl být s Ryou v luxusu, ale Rya si přála zůstat s mladými, tak neměl námitek a rozhodl se letět rovněž jako turista. Někdo přinesl letový řád a našli vhodné spojení přes Singapur a Bombay, obvyklou trasu. Ťapka jim to pochválila a slíbila, že v Kingtownu si je vezme na starost. Více méně proto, aby se nepletli na její trase.

David ještě zaplatil všem večeři v jednom dost luxusním restaurantu. Přesně řečeno pozval jen Ťapku a Anittu, ale Mildred a její parta si pozvání něžně vynutili. Pak je dovezli na letiště a loučili se tak nadšeně, až to vyvolávalo pozornost.

„Já nevím, proč ty se zlobíš,“ řekla Anitta, když už seděly v letadle a Ťapka ji chtěla uspat, „Jsou to milí lidé!“

„Víš, kdo je ten David? Zeptala jsem se na to; má továrnu na součástky k raketám. Zbrojař, slušně řečeno!“

„No a co? Každý má něco, čím se živí...“

„Jo. Jenže on si tyká s ministry a senátory, dokonce chodí do Bílýho domu na recepce. Jeden z představitelů jejich vojensko-průmyslového komplexu, jestli ti ten termín něco říká. Člověk, co si umí velice dobře spočítat, co je to Wallis a jak by mohl pomáhat tomu, kdo plánuje strategické operace!“

„Teď je na dovolený, ne?“

„Takový člověk nikdy není na dovolené! Zvětřil šanci, takže se určitě nebude starat, jestli odpočívá nebo pracuje. Chce mít to nejlepší a pojede po tom hodně tvrdě. Jinak by určitě nesouhlasil s tím, abysme s sebou tahali tu bandu...“

„My je nikam netaháme!“ vztekala se Anitta, „A vůbec, ostatní jsou přeci fajn. Kvůli Davidovi nemůžeš odsoudit všecky!“

„Tys neměla pít to víno, nemyslí ti to. Naše kamarádka Mildred je podle tebe čistá lilie?“

„Jestli myslíš, že teď zrovna žije z prostituce, tak za to ona nemůže. Neměli ji vyhodit z domu!“

„Zapletla se do tak pochybných kšeftů, že to její táta nemohl vyřešit jinak. Informovala jsem se. U ostatních, ti to říkají podstatně jinak než ona. Naše Mildred je členka nějaké bandy, shání se po ní policie. Proto je tady a ne doma ve Státech. A co se týče jejího otce, taky není nic moc...“

„Vidíš v každým jenom lumpa! Ty bys ani neměla mít žádný kamarády, když je neumíš mít ráda!“

„Mám ráda všechny lidi. Což neznamená, že musím být úplně slepá a nechápat, co jsou zač. Mildred je přesně ten typ, který nechceme a nebudeme podporovat. Neříkám, že se s ní nebudu kamarádit, ale zásadně mimo naše území. Jestli se jí povede dostat k nám, budeme ji muset nějak zpacifikovat.“

Anitta měla chuť diskutovat dál, ale Ťapka to nehodlala připustit. A zasáhla obvyklým způsobem: uspala ji.

Takže se Anitta probudila, když letadlo přistávalo na letišti v Ósace. Byla temná noc a kolem samí Japonci; nadobro se vzdala myšlenky, že by si s někým mohla rozumět a zůstala ve vleku neúnavné Ťapky. Ta si nejdřív z letiště zatelefonovala, potom zařídila taxík do města. Zatím se trochu rozednilo a než se najedly a dostaly do centra, město už ožívalo.

Ťapka Ósaku předváděla, jako by ji postavila sama. Anitta nejen že ničemu nerozuměla, ale ani nic nechápala, japonská kultura a dějiny jsou od evropské podstatně odlišné. Ťapka to ovšem znala, v Arminu se pěstuje učení Zen poměrně často. Provedla Anittu po hradu a několika chrámech a ta byla upřímně okouzlena.

Z Ósaky odletěly bez rušivých příhod. Anitta byla tak unavená nezvyklými dojmy, že neměla námitek proti odpočinku; čím dál víc záviděla Ťapce, že nikdy neodpočívá a přesto se neunaví.

Do Bangkoku přiletěly pozdě odpoledne; Ťapka probudila Anittu delší dobu před přistáním, aby si mohla prohlédnout ze vzduchu město plné buddhistických chrámů.

„To je nádhera!“ vzdychla Anitta, „Tam bych se chtěla podívat!“

„Můžeš,“ řekla klidně Ťapka, „Přespíme tam.“

Než se Anitta stačila dost vynadivit, už přistáli. Na letišti byla opět řada fantasticky vypadajících lidí; ale Ťapka někoho hledala, a taky našla. Kromě mnoha dalších mnichů v šafránových řízách a s oholenými hlavami tady byla i dívenka s tváří vzteklé kočky, která jim přišla vstříc.

„To je Jennie, princova čarodějka,“ řekla Ťapka Anittě, a pak pokračovala francouzsky: „Jsem ráda, Jennie, žes nám přijela naproti. A vypadáš fantasticky...“

„Když ti jde jen o to, stačí deset minut a vypadáš stejně!“ řekla Jennie, „Jak mluvím francouzsky?“

„Docela dobře!“ řekla Anitta, jíž ta otázka platila.

„Naučila jsem se to včera v noci a zkoušel mě jenom Mike. Jela jsem rovnou na letiště.“

„Francouzsky se naučila kvůli tobě!“ dodala Ťapka.

„To je od tebe hezký...“ zakoktala Anitta, „A myslíš, že bych se mohla já naučit arminsky? Nebo i jinak?“

„Jak budeš chtít. A na co máme programy.“

„To se dá vážně naučit za jednu noc?“

„Za dvě půlhodinové relace. Ale mezi nimi musí být přestávka aspoň další hodinu. Plus čas na oholení hlavy. Před každým použitím se musí znovu, ale ve tvým případě bych udělala Oheň.“

Jennie se vyjadřovala velice úsporně a jasně, jenže i tak zněl její hlas, jako by se chtěla hádat. To právě vyvolávalo v Anittě tak zmatené pocity.

„Pojedeme do města?“ zeptala se Ťapka.

„Jasně. Mám tady vůz.“

Vůz byl letitá fordka místního původu a za volantem seděl mladý domorodec. Kouknul po nich se zájmem, pak se ale věnoval vozu.

„To je Rama. Ze služby.“

„Z turistické agentury?“ ptala se Anitta.

„Ale ne. Z naší tajný služby tady, chápeš?“

V Anittě trochu hrklo, mladík se jen klidně usmíval. Později se dozvěděla, že mladší členové služby slouží jako ochránci nebo technický personál. Ale stejně se zeptala:

„Co my máme společnýho s tajnou službou?“

„My jsme služba!“ odsekla Jennie svým obvyklým ostrým způsobem a Anitta vylekaně zmlkla.

Rama je vezl městem, přecpaným a rušným jako každé větší jihoasijské centrum. Anitta se rozhlížela kolem a Ťapka jí jmenovala jednotlivé zajímavosti, pokud je znala. Jennie neříkala nic, protože tyto znalosti neměla.

Dojely do chrámového komplexu na okraji města. Patřila do něj spousta všelijakých chrámů a ubytoven pro mnichy i mnišky; všude byly mohutné davy lidí – poutníků, turistů, prodavačů všeho možného i osob, jejichž zájmy nebyly jasně patrné. Ruch a zmatek Anittu ohlušovaly, zvláště její čich trpěl přemírou zvláštních vjemů. Byla okouzlená, ale naprosto zmatená.

Jennie se tady vyznala; zavedla je do ubytovny pro ženy, kde je už očekávala mniška tak mladičká, že jí Anitta hádala snad deset. Ukláněla se, cosi šveholila a neustále se usmívala; Ťapka jí něco povídala, dívenka se rozzářila ještě víc a odpovídala. Anittě začalo být líto, že nerozumí, o čem je řeč, ale dozvěděla se, že si jen vyměňují pokorné pozdravy.

Zato představené kláštera, k níž je odvedla, mohlo chybět málo do stovky; tvář měla úplně vrásčitou, zuby skoro žádné a oči téměř nevidomé. Možná potřebovala brýle, ale zároveň si byla vědoma, že na světě není nic, co by nezbytně musela vidět.

Jennie a Ťapka před ní poklekly a ona se dotkla jejich hlavy konečky prstů. Když pocítila, že Ťapka má vlasy, překvapilo ji to, ale už věděla, že lidé jsou šílení a potrpí si na zbytečnou parádu. Anitta v rozpacích poklekla taky a ruka staré ženy se jí na okamžik dotkla. Mniška něco pronesla, co zarazilo všechny; pak jim dovolila vstát a opustit sál.

„Co to povídala?“ ptala se Anitta šeptem.

„Nechápu. Něco, že jsi důležitá osobnost. Ona mluví nějak... divným nářečím z hor, víš?“ řekla Jennie.

Služebná dívka je zavedla do cely, malé a stísněné. Jediným zařízením byly tři skříňky na věci a rohože, na nichž měly spát. Anittě to připadalo strohé, oběma druhým vůbec ne. Další mniška jim přinesla šafránová roucha podobná tomu, jaké měla Jennie.

„A jej!“ řekla Ťapka, „Poslechni Anitto, vadilo by ti moc dát se ostříhat předčasně?“

„Jak ostříhat? Proč?“

„Slušelo by se to. V chrámovém komplexu je zvykem...“

Zasáhla Jennie: „Enkra by nám to neodpustil, bude si tě chtít ostříhat sám. Je to jeho právo. Zkusíme jim to rozmluvit...“

Anitta si za poslední rok nedala na vlasy sáhnout a sledovala v zrcadle, jak jí dorůstají a jaký mají pěkný lesk. Zeptala se:

„Proč vlastně by mě měl stříhat Enkra?“

Obě dívky na ni pohlédly jako na mentálně zaostalou. Chvilku se dohadovaly očima, která odpoví; pak to na sebe vzala Ťapka:

„V poslední době je zvykem, že Enkra stříhá každého, koho si podrobí, v boji nebo jinak. Ty jsi jeho oficiální milenka...“

„A to... se to každý dozví?“

„Nejspíš to bude přenášet televize.“

Anitta zaváhala, zda to bude oslava nebo ostuda. Ptala se dál: „A co budeme dělat tady?“

Na to odpověděla Jennie: „Letadlo nám letí zítra v poledne; jiné vhodné spojení nebylo. Mike rozhodl, že zatím máme zkusit nějaké experimenty.“

„Se mnou?“

„Jasně. Na citlivost a tak. Asthra tě hodnotí dost vysoko, musíme zjistit, zda tvoje schopnosti nějak neutrpěly.“

„Proč by měly... utrpět?“

„Deflorace většinou přináší organismu nějaké změny.“

Anitta se v rozpacích začervenala.

Ťapka se rozhodla jí trochu pomoci. „A kdy se chystáš ty?“

„Já? Nejspíš nikdy!“ v hlase Jennie zazněl nahořklý tón.

„Ale jdi! To chceš věčně zůstat takhle?“

„Zatím je mi tak docela dobře!“

„Ale dokud to nezkusíš, nevíš, jak ti to pak půjde. Jednou bys to zkusit měla!“

„To snad je moje věc, ne?“

Jennie se zatvářila ještě víc jako dravec, až se Anitta trochu lekla. Vůbec jí Panna připadala nebezpečnější než jiné dívky.

„Oblíkejte se! Za chvilku máme být v chrámu!“

Anitta se tedy převlékla do róby a zavěsila si na krk i růženec z dřevěných kuliček. Jennie jí vrazila do ruky nerezovou misku na jídlo a Ťapka jí ji zase sebrala, když postřehla, že si s ní neví rady. U dveří vyčkávala s neměnným úsměvem mladičká mniška.

Čím víc procházely tmavými chodbami a pečlivě pěstěnými zahradami, tím trapněji se Anitta cítila, protože snad každá žena zvedla oči, prohlédla si ji a usmála se. Zatímco Jennie měla hlavu holou a vypadala normálně, Ťapka měla krátké vlasy jako mnišky, které nebyly na svůj vzhled tak pečlivé a nosily delší dobu nestříhaného ježka. Anitta zvažovala, zda by bylo velkým proviněním dát se opravdu vyholit.

Chrám střežila veliká žena s mocnými svaly a hrubou tváří, asi nějaká strážkyně. Položila nějakou otázku a Jennie jí odpověděla tak podrážděně, že to Ťapce zaškubalo obličejem do smíchu.

„Ptala se, proč jsme se nedaly ostříhat. Jennie jí řekla, že je to naše věc. Ale kdybys slyšela, jak to řekla!“

„Překládej ty, když seš tak chytrá!“ řekla Jennie zostra, „Já nemůžu za to, že nemáme na tenhle jazyk program! Umím jenom pár slov, co jsem se naučila narychlo od Asthry!“

Vstoupily do veliké zšeřelé prostory, kde zářily oltáře se zlatými či pozlacenými sochami. Buddha tu byl ve spoustě podob, a kromě něho veliké množství ochranných polobohů, jeho blízkých společníků, duchovních mistrů a dalších; o některých neměla přehled Jennie ani Ťapka. Taky se nemohly moc bavit, neboť chrám byl plný mnišek, vpředu starší se zlatem se lesknoucími korunami recitovaly sútry a mladší pozorně naslouchaly.

Zařadily se mezi ostatní a poslouchaly rovněž; Anitta nemohla rozumět jedinému slovu a dost se nudila, ale Ťapka naslouchala velmi pozorně. Potom následoval společný zpěv, zatímco vpředu se konal nějaký obřad; konečně si mnišky posedaly do dlouhých řad a určené dívky roznášely jídlo. Rýži, zeleninu, ovoce; že nebude žádné maso, už Anitta znala z Enkrových hostin. Pochutnala si, taky měla pořádný hlad.

„Co bude dál?“ ptala se, když se najedla a byla nucena ukázat obsluhujícím, že skutečně nemůže víc ani kousek.

„Nevím přesně...“

Když vycházely, oslovila je starší mniška a něco jim důrazně vykládala; Ťapka přeložila: „Jsme pozvány na audienci. Přijde pro nás posel, máme počkat. Prosím tě, tu misku už konečně odlož!“

Čekaly v zahradě plné květin; dětská mniška je neustále věrně doprovázela jako stín. Konečně do zahrady vstoupil další mnich, tentokrát mladík; od děvčátka se začervenáním odvrátil zrak, ale na hosty se přece jen musel podívat.

„Prosím, následujte mne! Svatý učitel vás očekává...“

Rozloučily se s dívkou; nesměla vstoupit do kláštera mužů, neboť mladých noviců by se mohla zmocnit smyslná touha a rovněž ji by to mohlo nepřístojně vzrušit. Anitta přemýšlela, zda jejich rovněž ženská těla jsou proti pokušení imunní, či mnichy odpuzuje její ohavně chlupatá hlava. V každém případě mladík kráčel rychlými kroky, klopil oči a na žádnou z mnišek, které po cestě míjel, se ani nepodíval.

V mužském klášteře bylo zhruba totéž uspořádání jako u žen, jen znepokojení mnichů bylo větší, když chodbami procházely hned tři ženy. I někteří starší, kteří neúnavně drmolili na růžencích své mantry, na ně překvapeně pohlédli a nechápali, co tady dělají tak nečistá stvoření; potom se vzpamatovali a pokračovali ve svých modlitbách. Dali tím najevo poklesnutí; skutečně dokonalý mnich nevnímá, je-li kolemjdoucí muž, žena, pes či polobůh, přijímá všechny jako bytosti, jež zasluhují jeho soucit a pomoc. Chová-li se jakkoliv jinak, je to přestupek.

Šest mnichů, kteří seděli v místnosti, kam byly dívky uvedeny, bylo rozličného stáří a odstínů barvy pleti, ale všichni byli na dokonalé úrovni. Obřadně je uvítali, Ťapka jim skládala poklony a překládala, zvláště pro Anittu.

„To je zajímavý,“ dodala, „Tam ten starý mluví tibetsky!“

„Vážně?“ Anitta nevěděla, co na to říct.

„Jo. Zřejmě schválně tak promluvil, jestli budu rozumět. Možná mu ani zdejší nerozumějí jediné slovo.“

„No... a jak se sem dostal?“

„Přišel. Mají mezi sebou časté kontakty; třeba se vydal přes Himálaj, Indii a celou Indočínu. Kdoví, jak dlouho mu to trvalo, nejspíš šel celou cestu pěšky.“

„To bych se divila, že by vydržel! Tak starý člověk?“

„Starší, než myslíš. Možná patří dokonce k nejvýše zasvěceným!“

Slova se ujal jeden mnich: „Sdělili nám, že jedna z vás ovládá Oheň, který dává život. Ty umíš hovořit všemi jazyky a obsáhla jsi veškeré světské vědění, jež může naučit Mistr. Co umí vaše nejmladší sestra?“

„Anitta je doposud příliš mladá a nenaučila se nic, co by bylo k užitku. Ale má k tomu velké schopnosti a my si přejeme, aby se vzdělávala...“

„Prokazujete jí pocty, jako by byla nejlepší ze všech. Je zvykem, že mladší slouží starším, ne naopak. Nerozumím tomu.“

„Ten zvyk je u nás stejný; ale Anitta je zatím jako dítě, které se nedokáže postarat ani samo o sebe. V tomto světě je nováčkem a my jí musíme pomáhat, jak jen to jde.“

„Souhlasím. Čiňte, jak chcete.“

„Navrhuji vyzkoušet telekinezi. Je to oblast, kterou ovládáte líp než my a chtěla bych se něco přiučit...“

„S tou dívkou?“

„Myslím, že je k tomu vhodná.“

V té chvíli se zvedl starý láma a přistoupil k nim. Položil Anittě ruce na spánky a ona pocítila ten dotyk jako nevýslovně příjemný. Naklonil se k ní; byl cítit něčím nedefinovatelným, co připomínalo kostelní kadidlo. Něco povídal a ona mu nerozuměla, ale uklidňovalo ji to. Ťapka chtěla překládat, ale zarazil ji pokynem vyschlé ruky.

A náhle ucítila slova: „Neboj se. Chvěješ se, to mne ruší. Co se ti zdá nepříjemné nebo zvláštní?“

Zapřemýšlela, jak mu říct, že jí to není ani tak nepříjemné, jako nezvyklé; že on sám jí částečně nahání hrůzu a částečně připomíná dobrotivého dědečka z pohádek. Vyslovila jenom první dvě slova, a už ji zarazil: „Vnímám tvoje myšlenky líp než slova. Ale musím se dotýkat tvé kůže a překonávat tvůj strach. Uklidni se, prosím...“

°Copak mi čte myšlenky?° podivila se.

„Cítím, co si myslíš. Umíš dýchat tak, aby tvoje tělo nalezlo vnitřní klid?“

Samozřejmě neuměla, ani si to nedovedla představit. Položil jí jednu ruku na hrdlo, druhou na hruď. Zlehka tiskl, ona se musela podvolit a dýchat v tom rytmu. Skutečně se začala uklidňovat, dýchala teď pravidelně a rytmicky.

„Nyní upadneš do spánku. Budeš cítit a vnímat vše, co říkám, a budeš mi rozumět.“

Anitta měla pocit, že se vznáší a neví kam. Ale ruce starého lámy ji hned přidržely u země a vracely ke skutečnosti, i když se jí jevila jinak než předtím. A chápala:

„Skutečně vnímáš líp a rychleji než jiní. Co cítíš nyní?“

Pokusila se nějak ujasnit ten šílený let nahoru, do volného prostoru, ale nedovedla se nijak vyjádřit. A láma se tázal:

„Chceš létat?“

V tom okamžiku byla ptákem a vznášela se nad zemí. Spatřila pod sebou chrámový komplex, město, kterým odpoledne jela, přístav, dokonce letiště. A už letěla někam dál, nad zelenou džunglí se starými městy, nad rušnými vesnicemi, rýžovými poli až k horám, tyčícím se na obzoru. Částí vědomí viděla, jak láma usedl naproti ní, bere jí hlavu do dlaní a hladí ji, ale nevadilo jí to, letěla nad čím dál vyššími štíty hor, vnímala mrazivý vzduch a oslnivé slunce třpytící se na ledovcích. Pak spatřila nejvyšší horu a pod ní zelené údolí se starou prazvláštní stavbou, která jí při spatření sevřela srdce dojetím.

„To je klášter Shangri La,“ zaslechla lámův hlas, „Můj domov...“

Malý pták slétl níž a usedl na stříšce brány, chránící nádvoří zarostlé horskou trávou, kde si hrála ochočená mláďata yetiů. Nádvořím se procházeli mladí lámové, mumlajíce modlitby a při chůzi roztáčeli modlicí mlýnky. Ti nejstarší a nejctihodnější seděli na zastíněné terase v téměř nehybné póze, v rukou modlicí růžence; moudrýma očima nepohnutě zírali do dálky. Všude panoval nerušený klid a mír; klid počal zvolna prostupovat i Anittu, až se cítila být součástí toho zvláštního společenství a poznala, že patří sem a je tu doma. A pocítila také lítost, že musela odejít, aby šířila všude po světě Vědění, touží po domově a přeje si se tam vrátit. Oči se jí mimovolně zalily slzami.

Slyšela, jak starý láma říká Ťapce: „Nevěřil jsem, že ta dívka má skutečně mimořádné schopnosti. Teď jsem přesvědčen. Až ji nebude chtít vaše čarodějka nebo princ, dej mi ji na pár let. Vezmu ji s sebou do Tibetu.“

„Pokračujeme v experimentu.“ odpověděla Ťapka.

Anitta kráčela nádvořím kláštera Shangri La ke svatyni; ležela tam na čtecím pultu obrovská kniha, napsaná neznámým písmem na bambusových destičkách a svázaná lýkem. Ta kniha se před ní sama otevřela, ona četla zcela neznámá slova v neznámém jazyce, ale okamžitě jim rozuměla a dokázala by je přednést, kdyby si to byl láma přál. Ale on nic takového nechtěl, tak pouze četla.

„Zvláštní,“ řekl jí, „Dokážeš číst na dálku. Dovedla bys číst také v myslích lidí?“

Neřekla nic, jen si pomyslela, že by se to nejdřív muselo zkusit. Láma jí přejížděl po obličeji svou laskavou dlaní.

A náhle porozuměla, na co myslí lidé. Cítila myšlenky mladého mnicha, který si upřímně přál získat schopnosti starého lámy. Ale cítila taky, jak jeden ze starších mnichů uvažuje:

„Kdyby mě sem ten starý pitomec nezavolal, mohl jsem se zúčastnit hostiny u pana Lianga. Tam bych jako mimořádně zbožný světec jistě dostal pořádný dar. Je to pošetilost sedět tady a koukat na kejkle...“

Taky pocítila myšlenky Ťapky:

„Pokračujeme v experimentu.

Je to nebezpečné pro Anittu? Není. Dál!

Interakce. Někdo se se mnou spojil. Proč?

Rozumím, zkouška telepatického spojení. Hlásím styk v pořádku.“

Láma se trochu zarazil, tento styl myšlení zjevně nechápal. Anitta by mu byla ráda sdělila, kdo je Ťapka a jak přišla ke svým schopnostem, ale nedokázala to vyjádřit. Zřejmě pochopil.

A potom cítila taky myšlenky Jennie:

„Má schopnosti! Je lepší než já... jestli přijde do Arminu, možná porazí Ariadnu, ale jistě i mne. Získá si Enkru už tím, co dokáže. A přitom je velice krásná, tak krásná! Ostříhají ji, ale ani to ji nepoškodí, protože to udělá on. A já budu pořád jen sloužit... přitom ho mám ráda, možná raději než ona...“

„Ne!“ chtěla Anitta vykřiknout, „Mám ho ráda víc, než kdo jiný! Nechci se ho vzdát a budu o něj bojovat, s Ariadnou i s tebou!“

„Klid, dívko!“ utěšoval ji stařec, „Nic se neděje... nesmíš se tolik vžívat do situace! Je třeba se uklidnit a vyprázdnit mysl. Zhluboka dýchej...“

Jeho dechové cvičení ji skutečně uklidnilo, ne však docela; pořád ještě ji vzrušovalo, že bude muset bojovat o svou lásku.

Stařec přemítal a Anitta to cítila: „Proč nikdy nemůže být člověk dokonalý? Jsou tu tři dívky. Jedna ovládá Oheň a umí léčit rány. Druhá vidí vše, co je lidem skryté. Třetí má znalosti celého světa. Jak by bylo krásné, kdyby byla na světě bytost, jež by spojovala vše dohromady... proč jsou lidé tak slabí?“

„Nejsou slabí,“ řekla myšlenkami, „Člověk je schopen obsáhnout vše, ale potřebuje čas. My jsme dosud velmi mladí...“

Shlížel na ni s nepohnutou laskavostí; pak jí zlehka přejel po čele dlaní. „Nejsi unavená?“ otázal se, ale už nerozuměla jeho slovům. Zeptala se jí Ťapka a Anitta jenom kývla hlavou; cítila přímo smrtelnou únavu a touhu propadnout se do nebytí. Neřekla nic, ale on to zřejmě věděl, protože ji zlehka pohladil po spáncích a ona usnula v meditativní poloze.

„Ta dívka dostala veliký dar! Chraň ji před každým nebezpečím. Chránil bych ji sám, ale nemám k tomu už dost síly.“

„Jsem tady proto, abych ji chránila.“ pronesla Ťapka věcně.

„Odveď ji do cely a pak se vrať. Chtěl bych s tebou ještě mluvit.“ řekl a obrátil se k ostatním mnichům: „Jděte, bratři. Snad ještě stihneš hostinu u pana Lianga. A věz, že napříště tě už nebudu obtěžovat, tvoje přítomnost mi stejně není k ničemu. Ty zůstaň, novici.“

Mladý mnich setrval, zřejmě překvapen.

„Řekl jsi, že se chceš naučit vše, co umím já.“

„Neřekl jsem to, otče!“

„Myslel sis to. V té chvíli jsem tě slyšel. Je to pravda, myšlenky nemohou lhát. Kdo jsi a z jakého rodu?“

„Jsem Lao a můj otec je rolník. Chtěl, abych se stal mnichem a nemusel pracovat, proto sehnal peníze a poslal mě do kláštera. Tady mě naučili číst a dali mi práci v chrámu.“

„Přikážu, abys šel se mnou. Potřebuji tě.“

Mnich projevil skutečnou radost, přes výcvik v sebeovládání; padl na zem a políbil starci nohu.

„Od této chvíle jsi mým stínem a budeš mne následovat, kamkoliv půjdu. Pošlu tě na různá místa; v klášteře Šao Lin v Číně se naučíš bojovat, abys nemusel mít obav před nepřáteli. V Arminu tě naučí rozumět cizím jazykům a všemu, co se týká hmotných věcí. V Nagoji v Japonsku si osvojíš znalost Zenu. A budeš-li i poté klást poznání nad smyslové požitky a hmotné výhody, nezlákají-li tě rozkoše světa, půjdeš se mnou do kláštera Shangri La, abys tam poznal nejvyšší moudrost...“

„Děkuji ti, otče!“ řekl Lao se slzami štěstí v očích.

„Nyní zůstaneš se mnou. Budu mluvit s tou dívkou. Hovoří naší řečí a ty dobře poslouchej, co řekne!“

Ťapka splnila slib a přišla, jen co uložila Anittu. Zatím ji nechala pod dozorem Jennie. Když vešla, zjistila, že je přítomen i Lao, ale ani mrknutím nedala najevo, že by jí to nějak vadilo.

Láma jí ukázal, aby si sedla. „Řekli mi, že je v tobě jakési tajemství. Chci vědět, co mi můžeš o tom prozradit.“

„Mohu ti říct vše, co vím sama.“

„Slyšel jsem mnoho slov a nevím, která z nich jsou pravdivá a která si jen lidé navymýšleli. Mluv!“

„Stalo se toto, otče: když jsem byla mladší, pocítila jsem, že už nechci žít. Proto jsem se zabila. Přeřezala jsem si žíly, aby mi vytekla krev, a spolykala jsem nějaké léky. Našli mne a odvezli do nemocnice, nepodařilo se jim ale zachránit mi život. Povolali k tomu však čarodějku Asthru, a ta si vyžádala moje tělo. Sotva jsem zemřela, odvezla tělo a provedla s ním řadu změn. Například změnila můj vzhled podle toho, jak potřebovala. Předtím jsem vypadala docela jinak. Také změnila moji mysl. Zbavila mne emocí, které nebyly k užitku, namísto nich dala jiné a lepší. Teď mám ráda všechny lidi, chci jim pomáhat a sama nic nepotřebuji...“

Láma poslouchal, jak vypráví; neptal se na nic, nechal ji mluvit. Teprve když domluvila a řekla vše, co sama chtěla, začal klást otázky: „Uvědomuješ si, jaké změny s tebou udělali?“

„Ano. Asthra si přála, abych všechno věděla.“

„Jak posuzuješ změny v citové oblasti?“

„Jsem jí vděčná. Pomohla mi, abych žila klidně a můj život byl naplněn smysluplnou prací.“

„Co považuješ za smysl svého života?“

„Pomáhat lidem, zejména svým přátelům. A milovat jednoho muže, kterého mi Asthra určila.“

„Kdo je to?“

„Nevím, zda smím říct jeho jméno.“

„Nemusíš to říkat, věřím ti. Věřím i tomu, že tvoje city jsou stálé a trvalé. Jen chci vědět, zda se někdy mohou změnit. Třeba násilným způsobem.“

„Ano, Asthra by je dokázala změnit.“

„Ty sama máš nějaké vlastní pocity? Myslím takové, co ti nedala jóginí.“

„Nevím. Nemohu odlišit, co je mé a co mi dala ona. Vnímám vše jako svoje, přestože si uvědomuji, že jsem dříve měla jiný názor. Byla jsem pošetilá, Asthra mi pomohla vyznat se v životě i v nitru sebe samé.“

„Jsi šťastná?“

„Ano, jsem.“

„Dosáhla jsi všeho, co jsi chtěla?“

„To ne. Ale usiluji o to.“

„Jsem starý, dcero, láska mi nic neříká. Ale vím, že vy mladí ji považujete za důležitou. Dosáhla jsi naplnění svého citu?“

„Zatím ne.“

„Jakým způsobem to hodláš napravit?“

„Nemohu to nijak napravit.“

„Proč?“

„Je zapotřebí, aby iniciativa vyšla od toho muže. Potom ji budu moci přijmout.“

„Proč nemůžeš sama pomoci jemu?“

„Nepřijal by to. Musí to být jeho vlastní myšlenka.“

„Jsi k němu velmi ohleduplná!“

„Ano. Jsem ohleduplná a nevtíravá. Vyčkávám na signál.“

„V jiných případech býváš mnohem aktivnější.“

„V jiných případech plním nějaký úkol. Tehdy musím vyvinout tolik aktivity, kolik je zapotřebí k jeho splnění. Pokud se týče mých záležitostí, ty se neřídí rozkazem, ale mým vlastním přesvědčením.“

„Původním nebo přejatým od jóginí Asthry?“

„Nevím. Nedovedu to přesně rozlišit. Ale myslím, že jsem nikdy nebyla příliš aktivní.“

„Chtěl bych o tom, co s tebou jóginí dělala, vědět víc.“

„Nejvíc by ses dozvěděl přímo od ní. Asthra ví i to, co mně možná neprozradila nebo co nechápu.“

„Je něco takového?“

„Nevím. Ale ctím tajemství, která jsou mi svěřena.“

„Přál bych si stvořit člověka, jako jsi ty.“

„Asthra naopak prohlásila, že už nikdy nikoho nestvoří. Je přesvědčena, že mi ublížila a že nejsem šťastná.“

„Zvláštní. Budu uvažovat o tom, co jsi řekla.“

Ťapka neřekla nic. Vyčkávala další otázky. Chovala se naprosto klidně, jako by mluvila o tom, co viděla v televizi.

„Když jsem dělal pokus s dívkou Anittou, byla jsi jediná, kdo si všiml spojení mezi mnou jako konatelem a jimi jako objekty. Pocítila jsi, že tvoje myšlenky už nejsou jen tvoje. Je to tak?“

„Ano, cítila jsem to.“

„Je možné, abys cítila myšlenky druhého člověka přímo?“

„Nevím. Nezkoušela jsem to. Ale dovedu se spojit přímým myšlenkovým spojením s Asthrou.“

„Proč jenom s ní?“

„Může mi dát rozkazy na dálku. Já ji mohu taky upozornit, že se děje něco, co by měla vědět.“

„Hlásíš jí všechno, co se dozvíš?“

„Pokud to považuji za důležité.“

„Pokud se dovedeš spojit s Asthrou, pak bys to uměla i s jinými lidmi. Dokázala bys číst myšlenky, aniž bys při tom spala.“

„Zatím jsem to nezkoušela. Ani k tomu nemám důvod.“

„Cítila jsi myšlenky ostatních lidí kolem?“

„Ne. Pocítila jsem, že někdo se se mnou spojil. Jen co jsem si to uvědomila, spojení se zrušilo.“

„Zrušil jsem je já. Nevěděl jsem co dělat a chtěl jsem s tebou promluvit. Rád bych vyzkoušel další pokusy v tom směru. Bylo by to možné?“

„Zatím ne. V budoucnu ano, bude-li souhlasit Asthra. Právě teď mám svoje úkoly.“

„V tuto chvíli je tvůj úkol doprovodit Anittu na Ostrov a starat se o její bezpečnost?“

„Ano.“

„V jakém vztahu jsi k Jennii?“

„Je to moje kamarádka ze střediska.“

„Znáš její city?“

„Ne. Přestože je velmi impulsivní, nerada se někomu svěřuje. Kromě toho si nesmí dovolit citové vazby, pokud je ve středisku; kdyby ztratila panenství, ztratí schopnost ovládat Oheň.“

„Ta dívka miluje prince Enkru.“

Ťapka se ani nepohnula, ale láma si povšiml, že zvýšila aktivitu. Zřejmě se jí to týkalo.

„Při pokusu myslela na to, že Anitta jí vezme šanci ho získat. Myslím, že ji nenávidí.“

„Nemyslím. Byla to Jennie, která navrhla, aby Anittu přivolal. Chce s její pomocí odstranit vliv dívky, která prince v současné době ovládá. Čarodějky Ariadny.“

„Jaké city váží prince k dívce Ariadně?“

„Líbí se mu. Domnívá se, že je to příjemná partnerka k milostným hrám, především tělesným.“

„Proč tomu nepřeje Jennie?“

„Obává se, že princ podlehne Ariadně i po stránce rozumové. Ariadna není v této věci zcela bez nebezpečí.“

„Anittě dává tedy přednost?“

„Nevím. Jennie se mi nesvěřila. Vím jenom to, co řekla mému pánovi, když ho žádala o pomoc.“

„Myslíš, že bych s ní mohl promluvit?“

„Měl bys to udělat, Nevím, zda ti odpoví, ale doufám, že se tak stane. Jsi moudrý muž, který ví, jak mluvit s člověkem jako ona.“

„Co uděláš ty? Budeš si toho všímat?“

„Mám povinnost chránit Anittu. Budu dávat pozor, aby jí Jennie neublížila, třeba i nevědomky.“

Láma chvíli váhal. Pak řekl: „Dobrá, jdi. A pošli sem Jennie. Chci s ní hovořit.“

Ťapka šla vyřídit vzkaz. Jennie zatím dávala pozor na Anittu, která spala posilujícím spánkem. Ťapka usedla vedle a znehybněla. Jennie odešla za lámou.

Když vešla, chovala se mnohem méně klidně než Ťapka. Ohlížela se na všecky strany, Laovi věnovala pohled spíš nepřátelský. Lámy se bála a nechápala ho.

„Jakou řečí mluvíš?“ ptal se stařec.

„Anglicky a arminsky.“

„Mluvím dost špatně arminsky, ale rozumím téměř všemu. Anglicky mluvím mnohem hůř, i rozumím. Pokusím se s tebou domluvit, ale prosím, abys mi vyšla vstříc.“

„Jistě...“ souhlasila.

„Jsi agni-kumárí, Panna Ohně. Proč musíš být panna?“

„Je to předpis. Je zapotřebí, abych se dokázala soustředit na práci. Dívka, která ztratí panenství, nemůže už ovládat Oheň.“

„Asthra není panna a dokáže to.“

„Asthra má schopnosti, kterými překonala tu překážku. Je to velmi důležité. Žena, která si schopnost zachová přes proměnu, má šanci postoupit dál.“

„Znáš nějakou takovou?“

„Slyšela jsem o mnoha, ale žádná z nich už nežije. Jen Asthra, ta se naučila ovládat Oheň už jako žena.“

„Ta proměna je pro tebe důležitá?“

„Ano. Abych mohla pokračovat, je důležité provést zkoušku. Myslím, že bych ji už brzy mohla zkusit podstoupit.“

„Víš, s kým bys to chtěla zkusit?“

Jennie na něj pohlédla vyloženě nepřátelsky. „Ano, vím. Ale myslím, že to není tvoje věc!“

„Mýlíš se. Je to moje záležitost, jestliže ten, na koho myslíš, je princ Enkra. Mám rovněž zájem na tom, co s ním bude.“

Jennie zkřivila svůj dravčí obličejíček do nenávistné grimasy. Vykřikla: „Jak to víš? Nikomu jsem to neřekla!“

„Četl jsem to ve tvých myšlenkách. Myslela jsi na to před chvílí, když jsme prováděli pokus.“

Jennie se zarazila. Dost nevěřícně. „Ty umíš číst v myšlenkách?“

„V té chvílí jsem to dokázal. Vím, že závidíš Anittě její schopnosti. Také vím, že ji nenávidíš.“

Jennie neřekla nic. Jenom sklopila hlavu.

„Uvědom si, dcero: tvoje nenávist je mnohem závažnější a účinnější než city někoho obyčejného. Jsi agni-kumárí a vládneš mocí, která ti dává Sílu. Proto ji nesmíš zneužít. Ani kdyby se jednalo o tvoje vlastní zájmy!“

Jennie se rozbrečela. A rozkřikla se: „Každý mi jen poroučí! Musíš, nesmíš! Proto, že jsem náhodou čarodějka, nemám na nic právo? Každá obyčejná holka má možnost dělat si, co chce! Jenom já ne; mně každý všechno zakazuje! Nemám snad právo na štěstí?“

„Jsi mladá a velice nezkušená. Štěstí nespočívá v uspokojení smyslových tužeb, ale v pochopení svého postavení Pánova věčného služebníka. Jen tak můžeš dosáhnout jednoty s kosmem. Rozumím ti a vím, že tě bolí srdce, že jsi nešťastná. Ale nemohu ti pomoci; nikdo ti nemůže pomoci. Jenom ty sama se musíš vyrovnat s tím, co tě trápí. Ale nesmíš při tom ublížit jiným.“

„Podívej se na mne, otče! Byla jsem vždycky ošklivá a nebylo kluka, který by mě chtěl! Teď je to ještě horší, co mi ohořely vlasy! Zjistili, že jsem schopna ovládat Oheň, dokonce v tom vynikám; ale k čemu mi to je, když nemůžu pomoci ani sobě, ani jiným? A Enkra? Zlákala ho Anitta, ačkoliv nevím, co na ní vidí. A ještě ta mrcha Ariadna, která je zlá a schopná zničit cokoliv a kohokoliv! Možná si vybere další holku, a ještě horší; jenom já ho nebudu mít nikdy! Proč? Co jsem komu udělala, čím jsem se provinila? Proč mám být trestaná pro nic za nic?“

„Pro nespokojenost svého srdce, dívko. Viděl jsem, že ses nedokázala ovládnout; ani teď to nedokážeš, i když hovoříš se mnou, který tě nijak neprovokuje. Nebudeš moci být šťastná, dokud sama sebe nezkrotíš a neuklidníš.“

„Uklidnit se, to podle tebe znamená zbavit se všeho, co dělá člověka člověkem? Být chladná jako kámen, jako jsi ty a ostatní čarodějové? To bych se mohla rovnou zabít...“

Láma mlčel a pohlížel na ni s klidným smutkem. Chápal, že překročila únosnou hranici mezi zlobou a hysterií a vyčkával, až se vyřádí a uklidní. Teprve když se rozbrečela a ten pláč zvolna odplavil její nepříčetný vztek, řekl:

„Tvá cesta k poznání bude ještě dlouhá a obtížná. Máš od Pána cenný dar, schopnost ovlivňovat hmotu. Ale neumíš ovládat ani sebe, to je zlé. Musíš se dlouho zdokonalovat, myslet víc na svoje poslání než na touhu po blízkém člověku. Myslím, že by ses měla snažit spíše mu prospět, získat jeho úctu a obdiv...“

„A vzdát se ho?“

„Nemusíš se ničeho vzdát. Vyčkat na svoji chvíli. S onou trpělivostí, kterou ti ukládá tvoje poslání.“

„Začínám nenávidět svoje poslání čarodějky. Chtěla bych se ho zbavit, protože mě víc omezuje, než mi dává radost.“

„I to je chyba. Máme směřovat k něčemu vyššímu a hodnotnějšímu, než čeho jsme zatím dosáhli. Ty se obracíš zpátky, zatímco bys měla spíše toužit po rozšíření svých obzorů...“

„To všecko jsou jen slova! Nic jsi mi neporadil, ničím jsi mi nepomohl...“

„Není na světě člověk, který by ti mohl pomoci, dokud ty sama nebudeš chtít. Uvědom si, že poznání se rodí z utrpení. A každé utrpení není jen fyzická bolest. Víc bolí duše...“

„Já cítím strašlivou bolest, otče!“ zaštkala.

Vztáhl ruce a položil jí je na hlavu. „Je mi tě líto, dívko!“ řekl vážně a smutně, „Ještě dlouho nikdo neocení, co děláš pro ty, jež miluješ. Ještě mnoho práce budeš muset vykonat, než sama něco získáš. A možná to nezískáš nikdy. Ale nesmíš v tom polevit, protože pokud se dopustíš chyby, nezískáš nic. A navíc tě stihne trest, jaký stíhá každého, kdo zneužije svého postavení.“

„Kdo by se odvážil mne trestat?“ zvedla hlavu.

„Osud, dívko. Každý z nás je mu podroben, nezapomínej!“

Opět hlavu sklonila; čekala jinou odpověď, tahle ji zdrtila. Plakat už nejspíš nedokázala.

„Povinností čarodějů je konat za všech okolností dobro,“ řekl stařec, „Navíc rozhodnout sám, co je dobré a co zlé. Žádná lidská moc nemá právo měnit a opravovat úradky Probuzených. Proto také karma trestá ty, kdož udělají nějakou chybu. I tebe, i mne. Je to veliká moc, kterou máme a veliké neštěstí, když ji zneužijeme.“

„Já ale nechci svou moc zneužít!“

„Věřím ti. Kdybys nebyla přirozeně dobrá, neposlouchal by tě Oheň. Jsi jen velmi nešťastná a nevíš, co si počít se svou mocí. Přemýšlej, rozvažuj, než něco vykonáš. Možná pak dosáhneš probuzení a osvícení...“

„Budu na to myslet, otče.“

„A teď mi pověz: dokázala bys nyní vyvolat Oheň?“

„Myslím, že ano.“

„I přes to, jak jsi rozrušená?“

„Mám to zkusit?“

„Ano.“

Díval se na ni, jak se sklonila a tiše si něco šeptala. Když v jejích dlaních zaplál plamínek, nachýlil se dopředu a prohlížel si jej téměř s nedůvěrou. „Ano, dokážeš to. Máš veliký dar. Překvapuje mne, že se umíš tak dobře soustředit.“

„Ale na tom není nic obtížného!“

„Posvátná kniha Šan-si, kterou jsem studoval, říká, že je zvykem čarodějů soustřeďovat se za pomoci spirál, nakreslených v dlaních. Ty to nepotřebuješ.“

„Nikdy jsem neslyšela o žádných spirálách.“

„Kniha říká: Vědoucí jsou označeni spirálami v dlaních. Když chtějí upadnout do stavu vytržení, hledí na ně, dokud se spirály nezačnou pohybovat. Když začnou kroužit okolo svého vlastního středu, je adept připraven k práci.“

„To je zajímavé! Zřejmě nějaká forma autosugesce...“

„Nezkoušela jsi to nikdy?“

„Zatím jsem o tom neslyšela...“

Láma kývl na Laa, který mlčky seděl na patách kousek za ním a poručil mu, aby přinesl štětec a tuš. Nakreslil Jennii do dlaní spirály a radil jí: „Natáhni ruce lehce před sebe... asi do této vzdálenosti. Teď se dívej na spirály... představ si, že se točí, otáčejí kolem své osy, rozjíždějí se od sebe...“

Jennie chvíli upřeně hleděla na svoje ruce, potom se odvrátila a zavřela oči. „Nejde to... bolí mě oči, točí se mi hlava!“

„Uklidni se. Zkus to znova!“

Zkusila se znovu dívat do vlastních dlaní. Tentokrát se již neodvrátila, zůstala sedět nehybně a zírala na svoje ruce.

„Co cítíš?“ ptal se láma.

„Uvolnění.“ odpověděla poněkud nepřítomně.

„Dovedla bys zapálit Oheň?“

Jennie složila dlaně k sobě a na okamžik sevřela. Vzápětí je rozevřela a v nich zaplál oslnivý plamínek.

„Teď zavolej jóginí Asthru. Pověz jí, co se stalo.“

Jennie přiblížila tvář k Ohni. Neřekla nic, jen oči měla doširoka otevřené. Vzápětí se zeptala: „Jak se ti to podařilo?“ a sama si odpověděla: „Ne mně. Mistr mne poučil.“

„S kým mluvím?“ položila otázku.

„Jsem Pchangche-chondj z kláštera Shangri La.“ řekl láma.

„Slyším a rozumím ti, Mistře. Proč mne voláš?“

„Dívka, která s tebou mluví, se naučila nové věci. Řekne ti sama, co to je. Myslím, že ti to pomůže.“

„Ano, zdá se, Děkuji ti, otče...“

„Chtěl bych se s tebou setkat. Přijdu k tobě nebo ty ke mně, jak chceš. Možná by bylo lepší, kdybys přišla ty.“

„Přijdu, až moji bratři nebudou potřebovat, abych pro ně pracovala. Zatím musím zůstat...“

„Dobře. Já nejsem vázán ničím. Přijdu za tebou.“

„Budu tě čekat.“

„Uhas Oheň!“ požádal láma a Jennie jej zamáčkla v dlaních.

Zakryl její dlaně hřbetem svých rukou a Jennie se probrala. Pohladil ji po hlavě. „Jdi si odpočinout! Budu meditovat o všem, co se stalo. Ráno ti řeknu, co bude dál.“

Skutečně odešla. Byla rozechvělá a zmatená, ani neuvažovala nad svými citovými problémy. Když přišla do jejich cely, Anitta spala a Ťapka podřimovala, schoulená u stěny; ale zvedla hlavu a sledovala ji, jak se ukládá. Jennie se rozhodla okamžitě usnout a opravdu usnula.

Anitta se probudila ráno a zdálo se jí, že sama od sebe. Ťapka samozřejmě nespala, Jennie zatím ano. Když jim mnišky přinesly ranní rýži, doprovázel je mladý mnich Lao.

„Osvícený vzkazuje, že se můžete odebrat domů. A přeje vám mnoho štěstí na vaší pouti.“

Anitta kroutila hlavou, počítala s dalšími pokusy, ale Ťapka se nedivila ani trochu. „Láma má právo rozhodnutí změnit, jak potřebuje. Nejspíš přišel na něco jiného. Poletíme domů.“

„A Jennie?“

„Samozřejmě poletí s námi. Musí se vrátit do střediska.“

Anitta neřekla nic a vyčkala, až Jennie na chvíli odešla. Teprve pak řekla s trochou rozpaků: „Včera se mi zdálo, že... někdo mi říkal, že Jennie chce... že taky má ráda Enkru a chce mi ho přebrat!“

„Ano, to je pravda.“

„Cože?“ Anitta vyskočila, „Jak na to přišla?“

„To nevím. Ale proto ji chci mít pod dohledem.“

Potom přišla Jennie a už nepokračovaly; jenom Anitta na Jennie pohlížela se značnou nedůvěrou.

Převlékly se; Jennie Anittu překvapila tím, že si vzala bílé kalhoty a bílou košili, bez paruky, takže vypadala dost divně.

„Chodit v bílém je jedna ze zvyklostí čarodějek,“ řekla Ťapka, „Většina jich nosí jen bílé věci. Asthra to ovšem nedělá, ta nosí všechno a většinou červenou řízu.“

„Je víc předpisů pro čarodějky?“

„Nepřeberně. To všechno se naučíš...“

„Proč bych měla?“

„Patříš k nám.“

Rozloučily se a opustily klášter; Anitta ve stavu mírně vytřeštěném, neboť se stalo tolik věcí, že si nebyla jista, zda se jí to jen nezdá.

Na letišti si Ťapka všimla kresby na Jenniných rukou a Jennie jí ochotně vysvětlila, co a jak.

„To je zajímavý!“ uznala Ťapka, „To by se mělo zkusit, co všechno to může ovlivnit. Myslím, že je toho dost...“

Nechaly to ale na pozdější dobu, bylo nutno nastupovat do letadla. Bylo to už poslední letadlo a mířilo přímo do Arminu. Což bylo dobře, všechny už měly cestování dost.

Letadlo bylo téměř plné a většina cestujících byli občané Arminu. Odlišovali se zřetelně poněkud zvláštním oděvem i tím, že si všichni navzájem tykali a bavili se spolu zcela neformálně. Taky Ťapka se s nimi přátelsky bavila, i když nikoho z nich osobně neznala. Anittě se to líbilo.

Ale postupem času všichni usnuli a dívky, které byly odpočaté, se začaly nudit. Proto se vyptávaly Jennie, k čemu ty spirály.

„Je to vynikající věc; asi si je nechám vytetovat. Stačí se na ně podívat a postupně upadám do transu. A přitom ho můžu řídit a můžu se z něj taky sama dostat, to je výtečné! Naučil mě to ten starý láma...“

„A vážně by to fungovalo?“ vyzvídala Ťapka, „Zatím jsem o tom nikdy neslyšela!“

„Můžu předvést. I když, tady v letadle bych nerada zkoušela Oheň. Kdyby se něco nepovedlo, mohlo by dojít k dekompresi a šli bysme rovnou dolů...“

„Funguje to i u jiného, než u tebe?“

„Můžeš si to zkusit sama, když nevěříš...“

„Nevím, jestli by to účinkovalo i na mně. Ale mohla by to zkusit Anitta!“

„Ale jo, s radostí!“ Anitta měla dobrou náladu a byla pro vše, co koho napadne, „Co mám dělat?“

Jennie si půjčila od Ťapky tužku na obočí a nakreslila jí do dlaní spirály, jako měla sama. Dalo jí trochu práce dodržet patřičný vzhled, ale celkem se to podařilo. Potom ji poučila, jak se na ně dívat a představit si jejich rotaci. Anitta to udělala, po chvíli se jí oči zamžily a Ťapka poznala, že neví o světě.

„Je to dobrý, povedlo se! Anitto, slyšíš mě?“

„Slyším.“

„Jak je ti? Chceš něco zkoušet?“

„Dobře. Těším se na pokus.“

„Bezva. Včera nedošlo na tu levitaci, co o ní mluvil láma. Zkus udržet ve vzduchu tuhle tužku...“

Ťapka vzala kuličkovou tužku a podržela ji na dlani Anittě před očima; pak ruku stáhla, tužka zakolísala, ale zůstala viset ve vzduchu.

„Co s ní mám dělat?“ ptala se Anitta.

„Zkus s ní lítat po kabině, jestli to půjde...“

Anitta si pomyslela, že tužka by měla pomalu letět mezi sedadly a tužka to skutečně udělala; lidé většinou spali, jenom nějaký kluk se po ní překvapeně ohlédl.

„Bezvadný... hele, ťukni tužkou toho tlouštíka, ať se vzbudí!“

Anitta ťukla tužkou muže do růžové pleše, on se znepokojeně ohlédl, ale hned zase usnul.

„Je to lenoch, spí dál...“ řekla Jennie.

„Mohla bych ho probudit bez doteku! Jen mu poručit...“ řekla Anitta a Ťapka se podivila:

„Ty skutečně projevuješ aktivitu, i když spíš!“

„Uvědomuji si, co se děje. Nespím, mohu i myslet...“

„Tak to zkus!“ řekla Jennie.

Tlouštíkovi se zdálo, že je pozván na hostinu a dostal pořádnou porci krocana na víně. S rozkoší si zavazoval pod krk ubrousek a chystal se ho zdolat. Vtom se probudil a ten sen mu zmizel v nenávratnu; dokonce se mu zdálo, že byl probuzen surovou rukou, která jím zatřásla.

„Eeech?“ zvedl hlavu a uvědomil si, že je v letadle. Na začátku letu sice dostal svačinu, ale pro něj to nebylo nic moc. Nezdálo se, že by to mělo mít pokračování, takže měl čeho litovat.

Anitta to všechno šeptem reprodukovala kamarádkám.

„Ty vážně umíš číst lidem myšlenky!“ konstatovala Jennie.

„Ano, umím.“

V tu chvíli si hry dívek všimla letuška. Nebyla o moc starší než ony, možná se trochu nudila, tak přišla blíž:

„Hele, holky, co to vyvádíte?“

„Zkoušíme s Anittou takový pokusy.“

„Všimla jsem si. Jak držíš tu tužku ve vzduchu?“

„Levitací. Nic těžkýho...“

„Teď zkoušíme číst myšlenky.“ řekla Ťapka.

Letuška si přisedla na opěradlo jejich křesel. „To je zajímavý! Dokázaly byste to i u mě? Víš například, co já si myslím?“

Anitta ji měla na dosah, vztáhla ruku a vzala ji za zápěstí. Usmála se: „Kdo je to Percy Marshall?“

„Můj kluk... no, myslím na něho. Ale tos mohla zjistit jinak. Na co teď doopravdy myslím?“

„Myslíš na to, že až se vrátíš domů, pojedeš k sobě a tam se s ním setkáš. Máš chuť se s ním milovat.“

„Na to by přišel i blbec! Ne, zatím nevěřím. Zkus říct, na co přesně v tenhle moment myslím!“

„Mám to skutečně říct přede všemi?“

„No jasně, proč ne?“

„Myslíš na to, jak by bylo krásné, až přijdeš domů, kdyby tě chytil a tak jak seš, v té uniformě, hodil do vany plné horké vody. Pak skočí za tebou, vyhrne ti sukni a stáhne nebo roztrhne kalhotky. Spojíte se spolu a budete se milovat, až bude voda stříkat všude kolem...“

„Souhlasí,“ vzdychla letuška, „Tohle si nikdo nemůže vymyslet. Percy ví, že mám ráda horkou vodu a snesu trochu násilnější hry, ale to by nikdy neudělal. Je moc opatrný...“

„Proto spolu nemáte dítě.“

„I tohle víš? Holka, kdybych měla děcko, vykašlu se na lítání a jdu od firmy. Možná bych potom dělala něco na zemi, ale radši ani to ne. Chtěla bych být doma a mít do začátku tak dvě děti. Kluka a holku, samozřejmě. Pak možná další, to ještě nevím... Mohla bys nějak zařídit, aby mi to vyšlo?“

„Nevím. Asi ne.“

„No jo, škoda. Aspoň řekni, jestli si mě Percy chce doopravdy vzít, nebo jen tak kecá!“

„Musela bych se s ním setkat. Neumím ho najít v prostoru.“

„Asthra by to uměla!“ namítla Ťapka.

Anitta neřekla nic.

„Co ještě teda umíš?“ vyzvídala letuška.

„Hele, ty nám chceš pomáhat, nebo co?“ vyjela Jennie.

„Třeba! Hele, já jsem Gina. Teda správně Virgínie, ale to by asi teď působilo směšně, ne?“

Usmály se, až na Anittu, která nepochopila proč. Ťapka vysvětlila, že slovo virgin znamená pannu, teprve pak se usmála, ale se zpožděním. Všimly si, že chápe poněkud pomaleji.

„Tak si řekni, Gino, co bys chtěla udělat!“

„No... nějakej pěknej pokus! Máme tady dost lidí a všecky spějí – tak co jim naočkovat nějakej hezkej sen? Dřív to holky uměly!“

„Nevím.“ řekla Anitta.

Ťapka začala vzpomínat. „Myslím, že by to šlo. Sen je činnost podvědomí... vzpomněla bych si, jak to zařídit. Ale ty, Anitto, to musíš provést. Působit na ně budeš ty.“

„Ano, to mohu.“

Ťapka jí to vysvětlovala, Gina nerozuměla ničemu; Anitta by nejspíš nechápala taky, ale v transu byla vnímavější než za jiných okolností. Pokud jí informace záměrně podávala Ťapka.

„Řekni si, co se jim má přihodit!“ řekla.

„No... něco bezvadnýho. Třeba jako je Kočkování.“

Ťapka a Jennie se zasmály, Anitta opět nevěděla čemu.

„To bude těžký! Ona to neviděla!“

„Ale to je škoda! To byl moc fajn film!“

Skutečně byl. Jeho tvůrci ho označovali za veselohru ze života mládeže, kritici tvrdili, že je to nejbezostyšnější porno za poslední léta. Vyprávěl o prázdninách, na které pozvala sotva odrostlá dívčina z Arminu svou kamarádku z Evropy. Ta dívka si přivedla další kamarádku a obě dvě se seznamovaly se životem na Ostrově prostřednictvím sexuálních styků. Nad každým seznámením s dalším klukem projevovaly nelíčené nadšení; celý film byl kaleidoskop různých orgií soukromých, skupinových i všeobecných. Navíc o premiéře se hlavní představitelka nechala slyšet, že toho má ještě málo a je ochotna si to rozdat s kýmkoliv z diváků.

Vysvětlit tenhle děj Anittě ve stavu, v jakém byla, bylo nad lidské síly. Ťapka tedy rozhodla jinak:

„Mohla bys každému, kdo spí, dopřát chvíli lásky s tím, koho má nejvíc rád. Nedefinuj to nijak, každý si bude moci sám představit svého partnera. Šlo by to?“

„To dělala kdysi dávno Monika Morrisová,“ řekla Gina, „Já to samozřejmě nepamatuju, ale moje máma tam byla. Říkalo se tomu Všem šťastné lásky. Moc pěkný to prý bylo...“

„Tak dobře,“ souhlasila Ťapka, „Všem šťastné lásky!“

„Musím se jich dotknout.“ řekla Anitta.

Ťapka jí pomohla vstát. Gina šla před ní a odstraňovala z cesty vše, oč by mohla zakopnout. Anitta šla od jednoho ke druhému; podle pokynů přiložila na jejich hlavu ruce a něco jim šeptala.

Jeden mladík zřejmě nespal, otevřel oči a sledoval jejich počínání. Když k němu došly, zeptal se: „Co to děláte, holky?“

„S tebou nic, když nespíš...“

„No proč? Já můžu klidně taky usnout!“

„Zajišťujeme každýmu pěknej sen. S krásnou a přítulnou holkou, jakou si budeš přát...“

„Sny na přání? To je bezva! Mohl bych si taky něco přát? Třeba tak krásnou kočku, jako seš ty, jo?“

„Co si vymyslíš, to budeš mít. Já ti to neovlivním...“

„Tak bacha! Já si něco řeknu, jo? Můžu?“

„Stačí, když si to budeš myslet. Stejně si svoji holku vymyslíš sám, my ti s tím pomáhat nebudem...“

„U nás v ulici bydlí jedna taková... moc krásná kočka to je, ale ještě trochu mladá. Kdybych... mohl bych si přát třeba tu?“

„Můžeš si ji naučit, co budeš chtít.“

„Jenže ona se se mnou nikdy nechce ani bavit! Je taky pěkně nafoukaná, nosí se jako princezna...“

„Bude přítulná a ochotná a vyhoví každému přání, které vymyslíš. A ještě tě bude provokovat k dalším.“ řekla Gina.

„Fajn. Tak teda dělejte...“

„Mám ho vzít kladívkem, aby rychlejc usnul?“ ptala se Gina.

„Není nutno.“ řekla Anitta zcela vážně.

Uspala toho mladíka a pak všechny ostatní. Byly tam i děti, těm na doporučení Ťapky naordinovala pohádky dle vlastního výběru. Ťapka si s obavou uvědomila, že Anitta se v tomto stavu neumí sama rozhodnout a většinou provádí to, co se jí řekne bez ohledu na situaci a zdravý rozum. Musela ji co nejpečlivěji hlídat, aby něco neprovedla.

„Hele, holky, mohla bych si to taky zkusit?“ ptala se Gina.

„Co chceš zkoušet? Hypnózu nebo barevný sny?“

„Aby se mi taky něco zdálo...“

„O tom tvým Percym?“

„Kdepak! Radši o někom, kdo by to se mnou uměl! Nějakou pěknou zábavu, a může být třeba i ostřejší na tělo...“

„Zkrátka Kočkování. Dobře, zalehni sem do křesla. Já to za tebe vezmu, neboj se...“

Gina si lehla do křesla velice ochotně. Anitta ji uspala a jak se zdálo, prožívala Gina opravdu bohatě rušné sny.

Ťapka probrala Anittu, která si vyčerpaně lehla vedle Giny. Koukala ale dost vytřeštěně a ptala se: „Proboha... nebude z toho nějakej průšvih? Mám já vůbec právo to s nima dělat?“

„Proč bys neměla? Je to zábava a ty seš čarodějka...“

„Ale já vůbec nejsem čarodějka! Ani nevím, jak se to stalo... to jsi všechno dělala ty!“

„A pamatuješ se, jak se to dělá?“

„Pamatuju. Ukázala jsi mi...“

„Kdybys byla při smyslech, asi bys to ani nepochopila, ale to nevadí. Vyzkoušej si, jestli ti to půjde v bdělým stavu. Třeba na Jennie, zasloužila by si taky nějaký Kočkování...“

Jennie se samozřejmě bránila, tak se to nerealizovalo; ostatně Anitta se taky bránila pokračovat, spíš se hrozila všeho, co spáchala. „Je to příšerný! Podívej, co se s nima děje!“

Ťapka přistoupila k mladíkovi, který se s nimi předtím bavil, a prohlížela ho. „Nic zvláštního. Prožívá pěkně živej sen. Přesně podle nejlepších svých představ...“

„A co ten mokrej flek na kalhotách?“

„Orgasmus. To je docela normálka. Měly jsme je předtím svlíknout... ale riflím takovej flek moc neublíží. I když si to párkrát zopakuje.“

Anitta žasla, že obě jsou tak klidné a téměř se baví tím, co provedly; sama se pořád nemohla uklidnit a čas od času vyzývala, aby ten pokus přerušily.

„Hele, dej jí záraz, ať drží zobák!“ navrhla Jennie.

„Cože?“ nerozuměla Anitta.

„Že tě mám taky uspat, abys do toho nekecala.“

„Já... ale já myslím, že bys je měla probudit!“

Ťapka jí položila ruce na hlavu a Anitta ztichla.

„Tak, a jsme samy. Ještě vyřídit piloty a můžem unést letadlo, kam budem chtít...“

Jennie neříkala nic. Koukala, co bude.

„Heleď, kočko, stejně jsem s tebou chtěla promluvit. O Enkrovi, o Anittě a tak vůbec...“

„Nic ti po tom není. Nikomu po tom nic není!“

„To si jenom myslíš. Enkra je hodnostář Impéria, proto je pro všechny důležité, co s ním bude...“

„Ale! A ty mluvíš za nějakou Korunní radu, nebo co?“

„Mluvím za sebe a za ty, kteří mi poroučejí. Co mají zájem na tom, aby se poměry upravily. Pokud možno co nejrozumnějším a nejjednodušším způsobem. To jest, aby se Enkra vrátil k Anittě a až na další ji neopouštěl. Ani kvůli Ariadně, ani kvůli jiný holce. Včetně čarodějek.“

„Rozumím! Kdyby mi to řekl člověk, který myslí vlastním mozkem, tak bych se možná rozčílila. Ale robot, kterej jenom papouškuje, co mu kdo poručí, mi není na úrovni!“

Zatímco Jennie, ačkoliv začala úplně klidně, se čím dál víc rozčilovala a na konci už křičela, Ťapka zůstávala klidná.

„Možná nejsem člověk, ale nejsem taky robot. A i kdyby, mám svoji povinnost chránit prince a ty, které mi dali za úkol střežit. Včetně Anitty. Chci, aby byla šťastná.“

„Jestli myslíš, že budu o Enkru bojovat tak, abys to ty mohla pochopit, tak seš pěkně blbá. Neboj, dostanu ho a udělám to tak, abys mi v tom nemohla zabránit. Ani ty, ani Asthra. Ani komthur von Cross!“

Ťapka neřekla nic.

„Tvůj Mike je pěknej křivák. Požádala jsem ho o pomoc. A on místo co by mi pomohl, na mě poslal svýho hlídacího psa! No, moc nekoukej! Čubku, která mu není dost dobrá do postele, tak ji používá jako služku!“

Ťapka vydržela. Dokonce se usmívala, což Jennie při jejím temperamentu hrozně štvalo.

„Můžeš křičet a urážet mě, jak chceš. Já se nezlobím. Jen ti říkám: Dávej si pozor na to, co děláš. Já taky budu dávat pozor. Doufám, že mi rozumíš.“

Jennie si sedla na zem, sklonila hlavu a zakryla si ji rukama. Nebrečela, vztekala se.

Ledově klidná Ťapka zůstala stát mezi sedadly. Občas mezi nimi prošla a kontrolovala zdravotní stav pasažérů.

Errata:

30.05.2021 11:44