Po vítězství nad Asthrou ztratil Enkra veškerý zájem na dalším vedení války. V podstatě nechal vše na svých důstojnících, sám zůstal u čarodějky a zajímal se o nejrůznější experimenty na sobě i jiných. Jeho armáda se několikrát střetla s Rogerovou na pomezí stepi a džungle, zvítězila sice, ale Rogerovi se vždy podařilo s podstatnou částí vojsk ustoupit. Vypadalo to na dlouhou a složitou honičku po lesích, o kterou Enkra neměl zájem. Velení svěřil polnímu maršálovi Jackie Therlowovi.

Asthra dala mírně, leč důrazně najevo, že ztráta její nádherné hřívy pro ni znamenala poslední rozloučení s dětskou pošetilostí všeho druhu; od této chvíle ji zajímá jen vědecká práce, nyní na vzdělávacích programech. Těm skutečně věnovala veškerou péči, přičemž jako relaxaci vařila vegetariánské speciality, které po předložení Božstvům rozdávala kamarádům. Jestliže ji starý láma tituloval jóginí, bylo to zcela oprávněné a každý se mohl snadno přesvědčit, že žije příkladně asketickým životem.

Enkra se choval nevyzpytatelně. Ariadna, která jej neustále na každém kroku doprovázela, měla zpočátku pocit, že je v něm skryto několik nezávislých osobností, podle toho, s kým zrovna jedná. Choval se jinak, když se s Asthrou zabýval vědeckou prací, jinak se choval k Mikovi jako svému učiteli, jinak před veliteli své armády. Která jeho tvář je pravdivá? Nakonec jí došlo, že se chová pořád stejně: hraje divadlo. Je dokonalý herec, obsazovaný tu do role prince a velitele armády, tu vědce, tu pokorného žáka moudrého Mistra. A když s ní byl sám, hrál další roli: dokonalého milence. Sluší se, aby byl takový, tak to dělá.

Polní maršál Jackie neprojevoval o moc větší aktivitu než jeho pán. Zpočátku se samozřejmě jevil snaživým, zvláště když se chtěl vytáhnout před Deborah; ale velmi rychle ho to přešlo. Jeho dívka Senta měla k válce vztah vlažný až lhostejný, spíš ji bavilo být s ním, ať už kdekoliv. Navrhla jako vhodného kandidáta na velení svého bratra Kurta, Jackie to uznal a předal mu otěže státu.

Kurt Diettermann se ze všeho nejdřív jmenoval reichsführerem. Účel této funkce nebyl jasný nikomu, ani jemu ne; odborníci měli za to, že se jedná o pokus ideologicky se pomstít Deborah za její četná trýznění fyzická i morální. Je otázka, zda mu týrání vadilo natolik, aby se chtěl mstít; většina kamarádů byla přesvědčena, že se mu to líbí. Jako jeden z prvních zásahů mu udělala obřízku, ale totéž učinila i Jackovi a dokonce Leslie Therlowovi, který byl na tento znak dospělosti nesmírně pyšný. Obřízka se zalíbila také ostatním a rychle se vžila zvyklost, že si ji chlapci dávali udělat před zahájením sexuálního života.

Deborah razila zásadu, že nejvhodnějším darem mezi milenci je nápadný zlatý či stříbrný šperk, který se zasazuje na všeobecně viditelné místo: do ucha, do nosu, prsní bradavky... postupně se jí podařilo přesvědčit všechny ostatní. Zvláště Kurtovi dělalo dobře být propíchán na všemožných místech a nejvíc ho vzrušilo, když mu dívka působila bolest na nejcitlivějších bodech. Deborah to dělala ráda a on jí to ochotně oplácel – pak už to vyžadoval i ode všech ostatních.

Senta dávala zpočátku najevo rozhořčení na Jacka, že se jí stal nevěrným právě s Deborah, tak krásnou a vynikající vznešeností. Jackie zahanbeně mlčel, ale Deborah vysvětlila Sentě, že staré zvyklosti z období první kolonizace stanoví morální kritéria poněkud jinak, než si myslí ona. Například: každý sexuální styk je uzavřením manželství před tváří Boží, takže Jackie pouze přijal Deborah za spolumanželku k první choti Sentě. Deborah je zároveň manželkou řady dalších mužů, kteří jsou tím s Jackem spřízněni, jako by byli jeho bratry. Rovněž Senta je její sestrou a také každá další dívka, kterou Jackie obdaří svou přízní. Není důvodu se rozčilovat, že to zcela jistě udělá, když pro nic jiného, tak ze společenských důvodů.

Jackie nad těmito argumenty mávl rukou a nechal Deborah mluvit; ale bráška Kurt naslouchal velmi pozorně a v jeho mysli zanechaly poučky patřičnou odezvu. Líbila se mu myšlenka, že tak může uzavřít příbuzenství s většinou šlechtických rodů, příjemným a všeobecně oblíbeným způsobem; okamžitě si vytvořil pořadník, do kterého zaznamenával vhodné kandidátky a postupně je zval, aby se přišly spříznit. Většina to uvítala s nadšením; vědomí, že obětí vlastního těla pomáhá uzavřít mír a spojenectví, je plnilo takovým štěstím, že ztrácely jakékoliv pochybnosti.

Sekta Zlých Jazyků, všestranně neoblíbené, leč stále utěšeně prosperující společenství řady dobrovolníků, to viděla jinak: ty holky jsou samozřejmě chlípné coury a kluci prasáci, kteří si vymysleli vznešené důvody, aby se mohli volně pelešit každý s každým; je pochopitelné, že je to baví, ale morálka společnosti strašlivě trpí a bylo by dobře, kdyby to někdo zakázal. Těžko však asi princ; ten se válí se svou děvkou Ariadnou a možná i se samotnou Asthrou, což je vrchol neřesti a Sodoma Gomorha; ale už brzy přijde trest, země se otevře a pohltí všechny ty zpustlé ničemy, aby od nich byl konečně pokoj.

Faktem je, že vyšších důstojníků, kteří byli představeni u dvora říšskému vedoucímu Kurtovi, jeho čarodějce a poradkyni Deborah a dalším vznešeným dámám, pořád přibývalo. Rovněž dvorních dam; povinností všech těchto hodnostářů bylo být příbuzným všech ostatních a zajišťovat tak mír a spojenectví. Což se skutečně dařilo, kromě soukromých potyček drobného významu mezi pány nedocházelo ke konfliktům.

Zatím se armáda potýkala po džungli s roztříštěnými smečkami, její velitelé se rvali na vlastní pěst s tím, kdo s nimi měl z minula nějaké nevyřízené účty a všechno hlásili velitelům jako zvláště závažné případy vítězství. Kurt to považoval za důkazy své strategicko-taktické geniality, Enkra to bral lhostejně na vědomí a Jackie se Sentou nebyli k nalezení.

Roger Monroes, bitý osudem i Enkrovými plukovníky, zvětřil šanci a vydal se rovněž na lov. Schytal a svedl četnými sliby pod svůj prapor spoustu všelijakých dobrodruhů z menších smeček i samotářů; podařilo se mu posílit svou armádu natolik, že v příštím střetnutí museli Enkrovi jezdci ustoupit. Ani to však prince nepřimělo, aby se k armádě vrátil.

Když se Enkra dozvěděl, že Mike pozval do Arminu Anittu, velmi ho to potěšilo. Na rozdíl od Ariadny, která byla rovněž při tom.

„Anitta! Ona na mě nezapomněla... to je přece výborná holka! Já jsem moc rád, že tady bude! Budete si výborně rozumět, jste obě takový fajn... a zkusíme nějaký věci. Anitta je hrozně vnímavá, říká to Asthra a Mike taky povídal, že by to šlo... zkusím s ní pracovat sám a naučím ji něco z toho, cos mi tuhle ukázala...“

Ariadna se tvářila, jako by polykala živé housenky.

„Nevím, jestli bude ráda, že mě tady vidí!“

„Proč? Anitta je bezva. A má ráda čarodějky.“

Takže Ariadna neměla šanci něco namítat. Enkra vypůjčil od sira Lery služební auto, kterým se po Kingtownu vozili vzácní hosté, většinou hlavy spřátelených států. Chtěl si půjčit i čestnou rotu motocyklistů, ale pak usoudil, že by to vypadalo, jako že se o Anittu bojí a rozhodl, že bude dokonce sám řídit. Nebo nechá řídit ji, bude-li chtít. Asi takovým autem ještě nejela.

Přijel jí na letiště naproti, dokonce o hezkou chvíli napřed, takže musel čekat. Letadlo letělo přesně, což ho potěšilo stejně jako velitele dispečinku, který měl nejasnou obavu, že by mu zpoždění bylo kladeno za vinu. A přistálo rovnou před letištní budovou, kam se stavěla letadla diplomatů.

Chvíli před přistáním volal kapitán letušku Ginu do kabiny; přál si kávu a když místo Giny přišla Ťapka, poněkud se divil. Udělala mu kafe a vysvětlila, co se děje s cestujícími. Načež se chvíli smál a potom nařídil, aby je probudila. Na poslední chvíli by to nebylo dobře.

Ťapka všechny probudila sama. Anittu nechala naposledy, neboť vytušila jisté nepříjemnosti, a nemýlila se. Cestující se zvolna probírali a podle své letory se buď divili, co se to s nimi dělo, styděli se nebo nadávali. Jednoznačně spokojený byl jenom ten mladík, který věděl, oč jde.

„V životě by mi nenapadlo, že ta malá je taková výborná holka!“ vykládal, „A miluje mě! Víš, co mi řekla?“

„Že jseš pitomec,“ řekla Ťapka rázně, „Copak jsem ti neříkala, že se ti všechno bude jenom zdát?“

„Ale to přeci nebyl sen! Byla jako jindy, úplně stejná, ale zas úplně jiná, protože mě má ráda... jenom se tak tvářila, že mě nevidí! Ale ještě dneska večer, jestli ji uvidím, jí řeknu...“

„Ale ona nebude taková jako ve tvých snech!“

„Nevadí! Ukecám ji, uvidíš! A pozvu tě na svatbu, jestli nám to vyjde. Víš, jak umí milovat?“

„Je to na tobě vidět.“

„Chm... myslíš, že bych se měl přestrojit? Ale koukám, že jsem takhle nedopadl sám!“

Měl pravdu, a to byl zdroj konfliktů. Lidem v letadle, hlavně zkušenějším Arminům, už došlo, že někdo si s nimi zažertoval. Byla tu Jennie s oholenou hlavou, taky Ťapka, která vypadala dost velitelsky. Anittu nepodezřívali, neboť spala, zato Ťapce chtělo pár lidí dát do držky. Jenomže ta se jen smála.

„Jestli se to někomu nelíbilo, ať to řekne! Já mu pak zařídím sen, kde ho budou pronásledovat příšery z Večerníčků a pozvolna mu okusovat ruce a nohy!“

„Takže přiznáváš, žes to způsobila ty!“ vykřikoval jakýsi obchodní atašé, nastrojený v elegantním obleku. Trochu to u něj vadilo víc než u mládeže v džínsách.

„No a co? Takovou cestu, jakou jsi měl dneska, jsi asi ještě neviděl! Lítej s náma, jsme cestovní kancelář snů!“

Letuška Gina byla taky jednoznačně nadšená, jen jí trochu vadilo, že neplní své povinnosti. Naštěstí se blížili k letišti, takže nařídila, aby si každý sedl na místo a připoutal se. Pak zmizela ve své kabince a nechala vše na Ťapce a Jennii. Taky Anittě, kterou už probudily.

„Klídek,“ řekla Ťapka, „Přistanem a vypadnem. Nemáme nic s sebou, nemusíme čekat na zavazadla. A máme oficiální poslání, pustějí nás přes celnici. Ať se tady třeba sežerou!“

Vyčkaly, až letadlo přistálo. Pak se zvedly a šly k východu jako první. Gina jim otevřela dveře, technici přisunuli schůdky a Enkra k nim došel a čekal.

Anitta vyšla z letadla, ještě trochu rozpačitá; pak ho uviděla a zatvářila se divně, bez vlasů ho těžko poznávala. Ale hned se mu rozběhla naproti a málem se přerazila, neboť po schůdkách se má chodit pomalu. Naštěstí ji dole chytil rovnou do náruče.

„Tak tě vítám u nás doma!“

Pustili se a prohlíželi. Až na tu hlavu vypadal dobře, ale že se zatím stihl opálit a měl ji zdobenou téměř novým tetováním, nebylo to tak hrozné, jak se doposud obávala. Taky si trochu zvykla od minule, kdy většina šlechticů přišla o hřívy.

„Ty seš čím dál hezčí!“ řekl jí, „Trochu jsi povyrostla, ale to vůbec nevadí. Já jsem taky vyrostl!“

„Jseš bezvadnej! Jenom mi trochu vadí ty tvoje... vlasy!“

„Počkej, jak budeš vypadat ty, až si tě ostříhám!“

„To mi teda neuděláš! Já nechci vypadat jako strašidlo!“

„To máš teda smůlu. Ostříhám tě hned, jak přijedem domů do mýho zámku. Nejdřív tě vezmu nůžkama, potom ti tu palici opajcnu břitvou a pak teprv ti dovolím se koupat v Ohni. Abys to měla s celou parádou!“

Anitta něco podobného musela čekat, ale chtěla se s ním aspoň na přivítanou trochu pohádat. Jenže na schůdkách se objevili další v čele s tím elegantním panem atašé, a ten něco vykřikoval.

„Hele, padáme!“ řekla Ťapka, „Nemáme moc času!“

„Proč? Něco jste vyvedly?“

„Trochu jsme si hrály... s lidma v letadle.“

„Fajn – na co?“

„Zařídily jsme jim pěkný sny a teď se jim to nelíbí. Všem šťastný lásky – jestli víš, co to bylo.“

„Jasně, to Asthra dělá lidem na požádání...“ Enkra to říkal za pochodu a mířil rovnou do haly. Celníci čekali v pozoru, oštemplovali všem třem pasy a nad jejich taškami jen mávli rukou. Zato pan atašé jim musel svůj služební pas předložit ke kontrole a pochybovačně nad ním kroutili hlavami.

„Máme tady auto, pojedem!“ Enkra chápal vše ihned, „Ukážu ti naše město, Anitto. Moc krásný!“

Anitta roztržitě sledovala Ťapku, která si stáhla tričko a vystavila na odiv lotosové květy, vytetované na prsou. Jennie se taky svlékala, Enkra měl na sobě jenom rifle.

„Je tady horko,“ řekla Ťapka, „Udělej si pohodlí!“

„Není to tak zlý, ale pěkně je,“ konstatoval Enkra, „Nebo se pojedem vykoupat? Ale je to blbý, nikdo tu není. Všichni lítaj všelikdes po světě... a já tam mám jezírko!“

„Kam vlastně jedem?“ ptala se Anitta.

„Mám takovej malej domeček.“ vysvětlil.

Takže jeli; Enkra z auta ukazoval význačné zajímavosti města. Potěšil Anittu prohlášením, že na zítřejší večer ji pozval jeho adoptivní otec, Vládce sir Lera na večeři, aby si ji prohlídl.

„Na to bys jí měl ještě nechat vlasy!“ radila Ťapka.

„A schválně ne! S vlasama ji viděl na fotkách a na filmech. Ostříhám ji a basta! A tebe taky, ať si nemáte co závidět!“

„Seš s tím stříháním pěkně trapnej!“ pravila Anitta, „Začíná mě mrzet, že jsem sem vůbec jezdila!“

„Mrzet, jo? Počkej, to tě ještě bude mrzet, až poznáš, co na tebe tady čeká!“ smál se. Anitta ho praštila pěstí do ramene a on ji začal odrážet bez ohledu na to, že řídí.

„Hele,“ řekla Ťapka, „Pusťte mě k volantu a pak se můžete kočkovat, jak chcete. Já bych nerada havarovala.“

Anitta, jíž slovo kočkování něco připomínalo, zrudla; Jennie se tvářila jako o funuse. Enkra zastavil a přelezl dozadu, dívky pro změnu dopředu. Anittu přetáhl jako pytel, ať se brání, jak chce.

„Koukám, že se z tebe stal pěknej surovec!“ vykřikovala, „Jak jsi mě chytil, udělal jsi mi modřinu!“

„Ukaž, kde ji máš!“ bránil se, „Ať to můžu posoudit!“

„Neukážu, nic ti po tom není... a nešahej na mě!“

Enkra se s ní začal prát a přitom ji svlékal. Anitta se zuřivě bránila, oba při tom všelijak pokřikovali. Ťapka je sledovala ve zpětném zrcátku; oči jim svítily, smáli se a vzájemný kontakt je vzrušoval tak, že bylo o strach, zda vůbec vydrží až do zámečku. A když Enkra stáhl s Anitty všechny její šaty, bránila se ještě víc, jenom proto, aby cítila jeho ruce na svém těle.

Byla jiná než před rokem – i on byl jiný. Tehdy bylo jejich sbližování jemné, něžné, téměř ostýchavé; za ten rok dospěli, stačili si zvyknout, zatoužili po divočejších hrách. Uměli být rafinovaní, divocí, dráždili se navzájem a zase bránili jeden druhému ve splnění svých vášní. Ale měli se rádi, to bylo vidět na první pohled.

„Ariadna je vyřízená,“ řekla si Ťapka, „Možná to nevzdá, ale už je druhá a Enkra jí to dá brzy najevo...“

Jennie neříkala nic. Taky se dívala strnule dopředu, vůbec se neohlédla. Nechtěla to vidět ani ve zpětném zrcátku, ani ve skutečnosti. Uši ale zavřít nemohla a jejich pochichtávání a vzdechy se přeslechnout nedaly. Trpěla a Ťapce jí bylo trochu líto. Ale nemohla jí nijak pomoci.

Konečně dojeli k novému zámečku.

„Pane jo!“ vzdychla Anitta, „Co je tohle?“

„Moje sídlo. Líbí se ti?“

„No... je takový dost zvláštní!“

„Pojď se kouknout, jak to tu vypadá! Vymyslel to Roger Monroes a je moc krásný, jak to kluci zmákli... však uvidíš sama!“

Enkra ji s nadšením prováděl; v zámečku se k nim přidávali kamarádi, kteří je tu čekali, v první řadě Ronny, velitel gardy. Anitta ho v první chvíli zařadila mezi lidi protivné, ale záhy zjistila, že patří do jiné kategorie; podle toho, co povídal, byl jednoznačně blbec.

Mnohem víc ji zaujala dívka, která jim přišla vstříc, když si prohlíželi přijímací sál; krásná, o kousek větší než Anitta, ale ne zas tak velká jako Enkra, s ušlechtilým tvarem hlavy a velkýma zářivýma očima. Hlavu měla vyzdobenou barevným tetováním, stejně jako většinu těla. Anittu zabolela samozřejmost, se kterou chodí zcela nahá; jako by se slušelo, aby se každý kořil její kráse.

„To je Ariadna, moje čarodějka.“ představil ji princ s patrnou hrdostí.

Anitta se nadechla jako před skokem do vody. „Jsem ráda, že tě poznávám... už jsem hodně slyšela o tvém umění a těším se, že se s ním budu také moci seznámit...“

„Vítám tě v našem středu,“ uklonila se maličko Ariadna, „A těší mě, že máš zájem o vznešené Umění, kterému ses nemohla naučit nikde ve světě. Samozřejmě mi bude potěšením učinit pro tebe, cokoliv budu při svých chabých schopnostech moci...“

Usmívala se a vypadala přátelsky. Jenže Anitta jí nevěřila ani jediný z jejích úsměvů.

„Usedněme na svá křesla!“ pravil Enkra, „Rád bych ti představil přední hodnostáře říše, pokud jsou zde přítomni...“

V čele sálu bylo křeslo, ozdobené odznaky moci a erbem Guyrlayowů, tygří hlavou ve čtvrceném poli černém a stříbrném. Vedle stálo druhé křeslo, už ne tak parádní, ale přesto nádherné. Když na ně Anitta usedala, uvažovala, kdo na něm asi sedával před ní. Ariadna usedla do dalšího křesla téměř v rohu, jak sedávala kdysi dávno u císařského dvora abatyše Valérie.

„Proč nemáš korunu a žezlo?“ ptala se Anitta téměř šeptem Enkry, který seděl s rukama na opěradlech a koleny sraženými k sobě, v póze egyptského faraóna.

„Korunu má Vládce, i se žezlem. Ale máš pravdu, měli bysme mít nějaké odznaky.“ řekl nahlas.

„Můžem půjčit z císařskýho pokladu!“ navrhl Frenn Morris.

„Souhlasím.“ řekl Enkra, „A půjčíme něco taky pro Anittu. Zkusím, jestli by nám Lera půjčil tu čelenku, co nosila císařovna Diana v Africe. Moc se k tomu, co podnikáme, hodí...“

„Když nepůjčí,“ řekl Grizzly, „Uděláme si vlastní! Na to ještě máme...“

S dupotem, jaký považoval za vojácký, předstoupil před trůn Ronny. Hlásil:

„Pane, dostavil se zástupce města Indiopolisu a pokorně žádá o slyšení...“

Hodnostáři se nejdřív překvapeně podívali jeden na druhého. Z Indiopolisu nikoho nečekali.

„Kde se tady vzal?“

„Čekal, až se vrátíš z letiště. Je tady od včerejška, ale někde se dozvěděl, že přiletí Anitta a tak řekl, že si počká, až u toho bude dauphinka.“

„Jak se jmenuje?“

„Bello Corrona.“

„Hm... myslím, že ho neznám. Dobře, uvedeš ho. Pánové, na místa a tvařte se vznešeně!“

Anitta se rovněž pokusila sedět vznešeně, ale moc jí to nešlo. Ronny odešel ke vchodu a nařídil vpustit vyslance z Indiopolisu.

Mohlo mu být tak šestnáct a byl krásný, jak si Anitta okamžitě všimla. Kromě černých vlasů dlouhých až na záda byl vyzdoben též knírkem a kotletami, takže téměř celý opálený obličej byl zakryt tou černou hřívou. Na sobě měl džínsy tak chatrné, že stěží držely pohromadě, dle zvyku o trochu menší; košili z bílé krajky a kabátek od uniformy kapitána válečného loďstva, zdobený nášivkami. Na opasku nosil šavli.

„Don Grizabello Benedetto Arthuro di Corrona, vikomt Barratarie a světský biskup Agrigenstký!“ představil ho Ronny, nenápadně nahlížeje do vizitky, kterou mu vznešený host podal.

Anitta sebou trochu znepokojeně škubla. Enkra zůstal klidný, velký dojem to na něho neudělalo.

Bello Corrona předstoupil před trůn a poklekl na kolena, aby sklonil před Enkrou hrdou hlavu.

„Povstaň bratře, a pověz, proč přicházíš!“ vyzval ho princ dle zvyklostí.

„Přicházím k tobě, pane, v zastoupení šlechty a lidu města Indiopolisu, které se honosí neochvějnou věrností trůnu a koruně arminských Vládců. A posílá mne k tobě s pokornou prosbou!“

„Sluší se vyhovět občanům našeho milého věrného města, pokud se rozhodnou o něco žádat!“

„My, vojenská šlechta Indiopolisu, jsme hned na počátku boje, po oznámení tvé vůle, vytvořili ozbrojené oddíly. Od té doby čekáme, až Tvoje Svatost laskavě uráčí pohlédnout na nás okem milostivým a zaútočit na naše město, abychom tě mohli přesvědčit o své statečnosti a bojových schopnostech. Ty však zatím dáváš přednost boji s jinými, dle našeho názoru méně schopnými. Proto se náčelnická rada rozhodla požádat tě v tuto dobu.“

„Boj o Indiopolis mám samozřejmě ve svém plánu. Nemohu za to, že doposud se moje armáda musí probíjet džunglí...“

„Jediná džungle, jíž se Jeho Výsost komthur Jackie Therlowe byl nucen probíjet, byly houštiny v klíně princezny Deborah,“ odtušil Bello s úsměvem, „Ale tento problém vzápětí odstranil, ač nevím, zda břitvou či Ohněm. Co mu ještě brání v dalším tažení?“

Anitta zrudla a očekávala, že jej princ pokárá.

„Vedeš opovážlivé řeči, bratře!“ řekl místo něho Sandy Cripp.

Bello Corrona upřel drzé cikánské oči na Anittu.

„Jak známo, město Indiopolis se vždy těšilo veliké přízni od císařovny Diany! Proto se osměluji věřit, že až nastoupí na trůn nová císařovna, bude i ona zachovávat k městu náklonnost a lásku. Proto prosím též tebe, princezno Anitto, aby ses přimluvila u svého i našeho pána, aby na nás nezapomínal!“

Anitta vykulila oči. Pohlédla na Enkru, ale ten se kousal do rtů a zdálo se, že se baví. Taky ostatní se pobaveně usmívali nad jejími rozpaky.

„Nevím, co bych pro to měla udělat!“ řekla.

Bello přistoupil blíž a uklonil se, ale při tom si ji prohlížel nesmírně drze a chtivě. „Dívka jako ty má vždy možnost přesvědčit muže, s nímž je tělesně spojena, aby vyhověl jejímu přání. Stačí když požádáš svého pána, aby ti dal naše město jako dar ke tvému příjezdu. Zajisté ti nic nedokáže odmítnout...“

Anitta se pokusila přeložit do arminštiny, co si myslí v řeči bretonské. Dopadlo to ale dost bídně, jen se zakoktala.

„Má paní!“ řekl Bello a opět se uklonil, „Chci tě ujistit, že tvá krása a něžný půvab si jistě získá srdce našeho lidu – kdyby se někdy stalo, že bys ztratila lásku svého pána, najde se ve městě dosti mužů, kteří touží jen po tom nahradit ho...“

Enkra zakroutil hlavou, bylo to na něj moc. A Sandy Cripp ihned přišel na pomoc: „Máš skutečně moc řečí, bratře!“

Bello čekal asi jenom na to, neboť vítězně zablýskal očima: „Je zvykem v našem městě, že žádnou krásnou dívku nenecháme ani jedinou noc spát samotnou! Až se stane, že by pánovi došla síla, jsme tu my, jeho věrní šlechtici, kteří velmi ochotně přispějeme ku pomoci...“

To už se šklebili všichni Enkrovi hodnostáři. Jenom Anitta střídavě rudla a bledla.

„Zatím si stačíme sami,“ řekl Enkra, „Nepotřebujeme, aby nám naši věrní a milí jakkoliv pomáhali...“

„Já taky neříkám hned! Ale kdyby sis třeba měl chuť chvíli odpočinout... K nám do města jezdilo hodně vysokých státních představitelů odpočívat se svými přítelkyněmi; a pokud s sebou žádnou neměli, snadno tam nějakou mohli získat...“

„Enkro,“ vydechla Anitta, „To si musíme vážně nechat líbit?“

„Cítíš se uražená?“ usmál se Enkra a když mu neodpověděla, obrátil se na Bella: „Moje dáma se cítí být uražena tvými drzými výroky! Nestydíš se?“

Bello pleskl rukou o jílec svojí šavle. „Jsi muž! Chceš ochránit čest svojí dámy?“

„Kdy, kde a jakou zbraní?“

„Jak si budeš přát. Jsem tady a čekám!“

„Dobrá; svoláme všechny, kdo by to chtěli vidět, na zápasiště. A máš právo říct, jaká je tvá silná zbraň. Chceš bojovat šavlí?“

„Lépe než šavlí bojuji dvěma dýkami, jak se učíme u nás ve městě. Ale dej si pozor, princi, je to nebezpečná hra!“

„Jsem si vědom. Slýchal jsem o vašich zápasech. Ale mám dívku, která pracuje s Ohněm a nemusím se bát nějakého zranění!“

Bello Corrona vztáhl ruku. „Doufal jsem, že se mi podaří vyzvat tě k boji, princi! Moji kamarádi by mě označili za zbabělce, kdybych se vrátil a nestřetnul se s tebou!“

„Dobře. Teď se půjdeme vykoupat a pak spolu změříme síly. Jsem rád, že jsi tady, Bello, neboť chci Anittu pobavit...“

„Jsem mademoiselle le princesse k službám...“

Enkra vstal. „Takže děkuji všem a jdem si zaplavat! Stejně už je nám všem asi horko...“

Anitta šla po jeho boku a přitom uvažovala, co to všechno znamená. Bello na ni udělal hluboký dojem, stejně i vše ostatní. Pomyslela si, že by ji velice zajímalo, co si ten drzý frajírek doopravdy myslí.

Ale vždyť to není tak těžké! Pořád ještě má na rukou spirály, ty jí pomohou. Jen mít na chvíli klid, aby na ni nikdo nezíral!

Enkra je zavedl do své lázně. Rozsvítil podvodní reflektory a všichni obdivovali nádherný interiér. Anitta na chvíli couvla do stínu a zvedla ruce před oči.

Chvíli váhala, zda se jí to podaří; ještě to nedělala sama. Hleděla na spirály a pokoušela se je roztočit; až jí z toho začalo hučet v uších a vše se jí míhalo před očima. A najednou... spirály se skutečně roztočily, každá jinam – Anittino vědomí se společně s nimi také rozběhlo na různé strany. Teď se soustředila na porozumění myšlenkám jiné osoby. Jak ji to učil starý láma? Přivřela oči, za nimi zůstaly ty divoce kroužící spirály, přitiskla si dlaně na spánky. Cítila, jak jí buší krev v tepnách. Pak se pokusila najít Bellovy myšlenky...

'Číhám, se mi to už povedlo! Enkra není moc vodvázanej... ale ta jeho číča! Ještě ji trochu pošimrat ve slabinách, to bude brnkačka. Vypadá to, že je do ní zabouchnutej a vodkejvá jí, co mu promítne v kukadlech. Sakra, tak ji dostat pod sedlo, aspoň jednou... třeba po tý mlatě vypukne mejdan, tam by to šlo... Když jí to pěkně udělám, bude mě všude prostrkávat, i u šéfa! Kde vona vůbec je? Zkusím ji trochu nadráždit, to mají holky rády...'

Anitta se téměř lekla. Ty posměšné drzé oči, způsoby frajera, ta ironická řeč! Proboha, co s tím klukem dělat, jak ho aspoň prozatím zpacifikovat?

Vzpomněla si na Ariadnu, ta jí taky nedala už dlouho spát. Kde je? Ano, někde u prince. Zkusíme si ji najít...

'No, jen se vytahuj, chlapečku. Anitta stejně někam zmizela... Jo, možná to půjde. Je pěkná, ale blbá. Za chvilku se jí nabažíš. Nebo ti přihraju něco jinýho. O to, aby ses se mnou učil lásce, ti zas tak moc nestojím, to si klidně kroť tu holčičku. Ale tvojí čarodějkou budu já, a vy oba uděláte, co si budu přát. Nejenom ty budeš můj; oba mi budete patřit! Uvidíme, jestli jsem lepší než pobožná dévadásí Asthra... Sakra, kde je ta holka?'

Rychle, ještě někoho. Enkru? Enkru!

'Kde tě mám, Anitto? Sakra, jak... no dobře! Co bys asi dělala, kdybych si to s tebou rozdal hned tady v bazénu? Dělá se to, Roger by to udělal... Jenže nevím, možná by se ti to nelíbilo... ne, radši zatím po dobrým. A ten klacek z India do toho...'

A dost! Anitta rychle sevřela dlaně, přitiskla ruce na spánky a snažila se uklidnit. Vtom ji někdo objevil v jejím koutě.

„Tady seš? Pojď, budem se koupat... co je ti?“

„Nic... trochu se mi zatočila hlava...“

Většina arminských kluků i několik málo dívek neměla co svlékat a ti, kdo měli, se rychle všeho zbavovali. Anitta sklouzla po mramorové klouzačce do nazelenalé vody... bylo to příjemné a okamžitě ji osvěžilo. Potopila se pod vodu, snažila se dostat na dno, ale bazén byl dost hluboký; konečně se odrazila a vyplula zas na hladinu.

Enkra si ji našel a doplaval k ní. „Hele, chceš si něco zahrát? Řekni, můžem dělat, co si budeš přát...“

„Já nevím... já ty zdejší hry neznám...“

Objevil se u ní další člověk. Podle vlasů poznala Bella Corronu – překvapilo ji jeho krásné atletické tělo, stejně jako hlava dost zarostlé černými dlouhými chlupy. Taky si všimla, že má co děvčatům předvádět, i ve stavu klidu.

„Pokud chceš, princezno, naučím tě všechny zdejší hry!“ zafrkal nosem a uhnul, protože po něm Enkra vyjel, „Neboj, umím to...“

V tomtéž okamžiku ucítila jeho ruku na svém těle. Jenom po ní jemně přejel, ale sáhl na ni tak, že jí po zádech přeběhl mráz. Ano, ten umí hladit dívky!

„Bello, ty hade!“ zasyčel Enkra a šel po něm. Bello mu uklouzl a ještě se tomu chechtal; ujel mu dost daleko, Enkrovi se napletl nějaký jiný kluk a byl okamžitě potopen pod vodu.

„Nevyčerpávej se před bojem, princi! Máme před sebou pěknou zabíračku! Potom si budem hrát s holčičkama...“

Anitta doplavala ke kraji, vylezla a zůstala tam sedět. Enkra připlaval za ní a taky vylezl. „Nezlob se na Bella,“ požádal vemlouvavě, „Víš, on je z Indiopolisu, tam mají jiný zvyky...“

„Znásilnit každou holku, co se tam objeví?“

„Nepředstavuj si to jako velký násilí! Většina si ráda hraje... možná skutečně myslí, že se ti líbí. Je zvyklý na obdiv všech děvčat...“

Anitta dostala nápad. Stávalo se jí to málokdy, ale teď zrovna ano. „Hodil by se k té tvojí čarodějce!“

„Co... proč myslíš?“

„No nic... jen mi napadlo, že by jim to spolu slušelo. Jsou to oba krásní mladí lidé...“

Enkra užasl, ale smysl to mělo, tak mu to začalo vrtat hlavou. Byl si vědom, že Ariadna teď bude sama a v dohledné době s ní on asi nic mít nebude. Vlastně, nikdy ji nebral tak vážně...

„Tak jak, jdeme na to?“ Bello se vynořil z vody a důkladně se otřepával. To Enkra nemusel.

„Jasně. Rozcvička před obědem nemůže ničemu škodit...“

Ronnyho gardisté zajišťovali zbraně a též cvičiště. Rychle se scházeli diváci, dokonce někdo přitáhl i filmovou kameru. Jennie přinesla Enkrovy toaletní potřeby.

„Vypadá to, že se bude stříhat...“

„Jasně,“ řekl Enkra, „Můžem je hned vyzkoušet, co, Anitto?“

„A to teda ne! Jak by to přišlo? Každej, koho jsi ostříhal, s tebou napřed bojoval a tys ho porazil. Jak bych já přišla k tomu, abys mě potupil, aniž bys nade mnou zvítězil?“

„Ty se mnou chceš bojovat? A jak, prosím tě?“

„Snad víš, jak se bojuje s holkama...“

Enkra překvapeně zamrkal a bylo vidět, že se mu ta myšlenka zalíbila. „Ty bys vážně chtěla?“

„Až porazíš Bella, budeš bojovat ještě se mnou!“ řekla vážně, „Nebudeš mít tolik síly a je otázka, jestli mě vůbec zvládneš!“

Enkra měl smysl pro mimořádné drzosti, takže mu jenom blýsklo v očích.

„Jdem na to, Bello! Mám ještě hodně práce!“

„Tak počkat!“ smál se Bello, „Teď co dostanu, když vyhraju? U nás ve městě kuřátka nehrabou zadarmo!“

„Neboj, něco ti dám!“

„Tak fajn – já si řeknu!“

Ronny přinesl z Enkrovy zbrojnice dvě dýky. Bello měl svoje, nádherné, elegantně vypracované a zdobené perlami. Na zkoušku jimi pohazoval v rukou, zkoušel je měnit, žonglovat ve vzduchu. Anitta dostala trochu strach, když to viděla.

Enkra si s dýkami nehrál, ani to tolik neuměl. Spíš si prohlížel soupeře, neboť nezáleží na zbraních, ale na člověku. Taky se ti dva nechtěli zabít.

Chvíli kroužili okolo sebe a odhadovali se; Enkra nechtěl první útočit, Bello předváděl svoje bílé zuby v úsměvu a taky čekal. Až to nevydržel: „Chceš ochutnat moji krev? Tak si pošmákni!“

Hrotem dýky přejel po lícní kosti a způsobil si drobný, ale značně krvácející šrám. Krev mu stříkla po tváři, olízl ji a dal najevo, že mu zachutnala.

Enkra věděl, jak musí odpovědět; zvedl dýku, aby si způsobil na tváři nějaké hezky vypadající zranění, ale jen to udělal, skočil prudce vzhůru a sekl druhou dýkou po Bellovi; ten udělal salto nazad, překulil se a tak tak se dostal na nohy. Zaútočil vzápětí, ale Enkra mu uhnul a nastavil jeho dýce svoji, až ostří vykříslo jiskry. Byl to neuvěřitelný styl, snad vzešlý z ostrovů v Tichém Oceánu, který Anitta sledovala jen s největším vypětím; oba byli rychlí a pružní jako kočky, daleko lepší než každý Evropan. To Anitta poznala, když se Enkra jen na okamžik zapomněl krýt a hned odskočil přizdoben pořádným šrámem přes prsa. Vykřikla, ale Enkra si z toho vůbec nic nedělal; teď zaútočil sám a za dvě vteřiny Bellovi ránu vrátil, aniž mu ublížil jen o chlup víc.

„Jseš dobrej,“ odplivl Bello do písku, „Můžu zkusit nějakou ostřejší chuťovku?“

„Klidně! Snad to zvládnu...“

Opět se srazili; Enkra v letu usekl jednu z Bellových kadeří, sám však získal škrábanec na lebce.

„Na mou duši, seš borec!“ řekl Bello, „Taky umím vyseknout na kůži řádovej kříž, ale mám strach, abys mě při tom nepodříz!“

Enkra zaváhal. Palcem si přejel po hrudní kosti až nad levý prs: „Sem...?“

Bello přimhouřil na okamžik oči. Enkra po něm skočil s dýkami v rukou, ale Bello je prudkými nacvičenými seky odrazil. Jeho dýky zablýskaly, Enkra odletěl a na kůži si nesl vyříznutý kříž. Bello na oplátku získal hluboký šrám na rameni.

„Nechte toho, je to řezničina!“ řekla Jennie, „Bello je jasně lepší, sami vidíte!“

Enkra po ní bleskl pohledem. Potom řekl: „S dýkami je lepší. Mně překážejí. Teď to dohrajeme, jestli chceš...“ Zabodl obě dýky před sebe do písku a zůstal s holýma rukama.

Bello pochopil, že to bude jeho konec. Pořád ještě měl svoje zbraně, ale Enkra byl lepší. Zase se střetli; Enkra udeřil Bella do zápěstí a vyrazil mu jednu dýku, druhou mu zkroutil; srazil ho na zem a přitiskl mu vlastní zbraň na hrdlo.

„Vzdávám...“ řekl Bello.

Enkra ho pustil, dokonce mu pomohl vstát.

„Řekl bych, že už jsi někoho zabil...“

„Ještě ne. Zatím nebyla příležitost. Jenom to cvičíme...“

„Co ještě umíte v tom vašem městě?“

Jak se zdálo, Bella fascinovala krev, prýštící z Enkrových ran. Přisál se ke kříži a začal ji chlemtat jako šelma; potom vzdálil hlavu a řekl krvavými ústy:

„Budu tě věrně následovat, kamkoliv půjdeš. Jsem tvůj pes.“

Anitta měla pocit, že se jí dělá nevolno. Zato Enkra na oplátku olízl krev z Bellovy rány. „Jsme bratři...“

Bello ustoupil. Oči mu planuly jako žhavé uhlíky.

„Mám chuť poslat tě domů a vyzvat, abys proti mně nastoupil se svojí armádou...“ uvažoval Enkra nahlas.

„To mi nesmíš udělat! Teď si musíš vzít moji hřívu!“

Jennie podala nůžky. Bello poklekl na kolena.

Všichni sledovali, jak ho princ stříhá. Dělal to divně, pokaždé vnořil do hustých kadeří prsty, bolestivě je sevřel a odstřihoval po kouskách, jako by se snažil způsobit mu co největší bolest, kdežto Bello se tvářil, jako by prožíval nejvyšší rozkoš. Anitta z toho měla pocit jakési zvrácenosti a když se podívala kolem, připadalo jí, že všichni přihlížejí tak zaujatě, jako by šlo o nějaký barbarský obřad.

Odněkud z hloubi mysli zaútočila otázka: 'Kdo je opravdu ten můj milovaný? Není náhodou nějak... zvrácený?'

Enkra skončil, ale Bello jej zadržel: „Nestačí! Když stříhat, tak pořádně! Nebo nemáš břitvu?“

Měl, Jennie ji držela připravenou. Enkra ji vzal, ale zaváhal.

„Možná namydlit...?“

„U nás ve městě se používá slaná voda...“

Ariadna mu polila hlavu. Enkra mu přejížděl břitvou po hlavě a za ocelí zůstávala holá, mrtvolně bledá kůže. Anitta viděla, že prožívá extázi; v duchu se děsila, že ji to za chvíli čeká také.

'Tady něco není v pořádku,' vylezla z myší díry v její hlavě znepokojivá myšlenka, 'Jestli tohle není sexuální obřad, tak ať mě... Někdo s námi manipuluje!'

Svět kolem ní se zahoupal, vědomí se zakalilo a vzápětí znovu vyčistilo; nyní už to bylo jasné: 'Je to obřad, ale příjemný!' velela jí jakási nadřazená síla, proti níž se nedokázala bránit. A co horšího, bylo jí jasné, že nechat se ovládnout se jí bude líbit víc, než kdyby se bránila.

Vtom před ní stanul Enkra. „Pokud vím, mám slíbený ještě jeden souboj. Nebo sis to rozmyslela, Anitto?“

„Ale... vždyť krvácíš!“ namítla.

„Máš strach také ochutnat moji krev?“

To byla výzva, jakou nečekala. Doma by znechuceně odmítla, ale teď ji to ani nenapadlo, sklonila hlavu ke krvácejícímu kříži na jeho prsou a olízla krev. Enkra ji uchopil bezohledně za vlasy a přinutil, aby se rty přisála k ráně.

„Jen se napij! Patříš mi stejně jako moje krev a budeš se mnou spojena nejsilnějším poutem!“

'Není při smyslech!' kníkla kdesi hluboko poslední myšlenka. Pak ho kousla jako rozzuřený jezevčík, přímo do té rány; ovládla ji bolest, jak jí surově cloumal hlavou, ale zároveň měla pocit, že nikdy neprožila nic tak vzrušujícího. Drásala zuby ránu a lačně chlemtala krev, dokud ji nezasáhl úder jeho pěsti.

Normálnímu člověku rána od Enkry obvykle stačila; Anitta sice vyjekla bolestí, ale vzápětí vycenila zuby: „Tak jo! Ještě!“

Dostala z každé strany facku; tu první dlaní, druhou hřbetem ruky. Při které jí praskly rty, nevěděla, ale okamžitě měla plnou pusu krve. V jeho očích zaplál rudý oheň, když tu krev viděl; teď se ho skutečně bála. Sevřel ji v náručí a přitiskl svá ústa na její, pil její krev a vrčel při tom. Zoufale vyrazila kolenem do jeho klína; zaječel bolestí a rozkoší zároveň a pak ji praštil pěstí přímo do nosu. Před očima se jí roztančily hvězdičky, odletěla ke stěně, praštila se o ni do hlavy a upadla.

„Ještě chceš bojovat?“ ryčel vzteky.

„Chci!“ prskla mu do tváře.

„Tak se braň!“

Bránit se proti tornádu je nesmysl, to přece musela vědět; ale zvládla toho dost, než se mu podařilo ji přemoci a dosáhnout spojení. Bylo jí absolutně jedno, kdo se na ně dívá, zmítala se v jeho objetí v písku zápasiště, kousala ho a drásala nehty; taky měla zároveň pocit, že to všechno vidí zvenčí, očima někoho jiného, nebo možná všech lidí, ale i to jí bylo fuk.

'Vychutnej si to, ty děvko!' odsekla, 'Tobě to takhle neudělal!'

Ariadna zavyla vztekem. Svět se na okamžik zahoupal, jak se všem přítomným vracel přirozený zdravý rozum, ale vzápětí převzal kontrolu Enkra. Zvedl hlavu a rozhlédl se po divácích, kteří jen fascinovaně přihlíželi: „To nás v tom necháte? Kluci, copak se vám žádná nelíbí? Holky, povzbuďte je trochu!“

Byla to sice první Hra, které se osobně zúčastnil, ale většina kluků i holek už něco podobného zažila. Rozhodně se nehodlali nechat prosit.

„Bello,“ dodal ještě Enkra, „Chlubíš se, jak seš dobrej, tak to ukaž... třeba Ariadně, ta to bude umět ocenit!“

Čarodějka byla v první řadě. Věděla co přijde, musela vědět; ale teprve teď se dala na útěk. Samozřejmě marně, Bello se na ni vrhl jako tygr a svalil ji do písku hned vedle Enkry a Anitty. Zda se bránila jen ze žertu či doopravdy, to nebylo jasné, ale ochutnat vlastní rozkoše dala Anittě už vědomě.

Nyní u Anitty došlo k něčemu, co dost dobře nechápala; její vědomí se rozdělilo na několik částí, jasně si uvědomovala, co provádí Enkra s jejím tělem (a líbilo se jí to), vnímala zároveň jeho pocity, Bellovy, Ariadniny... a kdesi úplně nejvýš byla ona sama, vnímající, leč netělesná, a tak se všemu jenom smála.

Pocítila uklidnění, smíření, současné vítězství i porážku všech nade všemi. Přestávalo jí vadit, že její emoce jsou majetkem každého z přítomných, že do ní kdokoliv může vstoupit, cokoliv tam spáchat a zase odejít. Přestávala se zlobit na Ariadnu, měla ráda Bella a byla sjednocena s Enkrou. Neexistoval snad nikdo spokojenější než ona. Ale ta rozkoš nebyla ještě úplná.

„A s tím stříháním bude co?“ otázala se.

Někdo podal Enkrovi nůžky. Pocítila, jak jí hladí vlasy.

„Drž jako ovečka!“ pošeptal jí.

Držela jako ovečka, když se chladné čepele zakusovaly do její hřívy nad čelem. Snažila se najít v tom tu zvrácenou rozkoš, co zažíval Bello, dosáhnout extáze či dokonce orgasmu, ale nešlo to, musela se smát. Nebylo to nic extra, ani příjemné, ani odporné – obyčejný kadeřnický úkon. Co na tom proboha ti lidé mají? Ani škrábání břitvy na hlavě ji nevzrušilo.

Pak ji Enkra vzal do náruče a nesl na dvůr, k vábícímu Živému Ohni, který tam střežila Jennie. Nezaváhala a nechala se vnést do plamenů; okamžitě ji uchvátily a naplnily hlubokým klidem. Stala se součástí kosmu a byla obsažena ve všech živých bytostech celé planety, celého vesmíru. Jediným mžikem oka položila tisíc otázek a obdržela tisíc odpovědí; nepamatovala si ani jedinou, ale dobře věděla to hlavní: nic z toho nemá smysl. Vše je v pořádku, Anitta i Enkra jsou jen dva malí broučci v obrovské dlani, která je hýčká a dopřává jim, aby si hráli. Stejně tak ostatní jsou jenom děti; hrajte si a buďte šťastní...

„Jsem unavená,“ řekla, když vystoupili, „Chtěla bych spát!“

Políbil ji na rty. Už nebyly rozbité, Oheň je ošetřil a Anitta si pamatovala, že to bylo velmi příjemné. Napadlo jí nechat se zase někdy zmlátit, ale bylo jí jedno, jestli to bude hned nebo za deset let. Chtěla odpočívat a vracet si tu chvíli.

Enkra ji zavedl do svého pokoje; složila se do pokrývek a jenom co zavřela oči, okamžitě usnula.

Zdála se jí spousta Snů.

Na strop Enkrova pokoje nechala Ariadna instalovat ohromné zrcadlo a Anitta je zdědila. Když se probudila a rozespalá si prohlížela to zvláštní stvoření, které tam viděla, nechápala nic a napadlo jí, že vidí strašidlo. Vyskočila, ale ocitla se proti trojdílnému nástěnnému zrcadlu, které ukazovalo tutéž příšeru hned několikrát. Chvilku jí trvalo, než ovládla své zděšení.

Spatřila tvář debila s opálenou tváří, mrtvolně bílou hlavou, odstálýma bílýma ušima a vytřeštěným výrazem; k tomu vychrtlé tělíčko se žebry jako radiátor, ruce a nohy jako hůlky a klín... je možné, aby něco takového někoho lákalo?

Bylo jí to sice trochu podobné, leč v žádném případě to nebyla ona. Takové stvůry se jí zjevovaly v příšerných snech, když byla maličká a za trest ji zavřeli do komory.

Tak se rozbrečela. To způsobilo, že Enkra otevřel oči a rozhodl se nějak ji uklidnit.

„Já vypadám hrozně!“ vykřikovala v pláči, „Myslela jsem si, jak je Jennie hrozně ošklivá – ale já jsem ještě příšernější!“

„Nechápu, co ti vadí! Až se opálíš, bude to fajn. Neboj, my se o tebe postaráme; hlavu ti namažu mastí, abys nedostala úžeh. A řeknu někomu, aby ti na ni udělal pěkný tetování...“

„Tetování? To mě budou píchat jehlou?“

„Neříkej, že máš ještě strach z bolesti!“

Anitta o tom začala uvažovat. Je fakt, že po dnešních zážitcích by se neměla nějakého píchnutí bát, ale... kdo může vědět?

„Nebudu se ti líbit!“ fňukala.

„Neboj. Ty se mi budeš líbit vždycky!“

„Jak... jak vypadá Asthra?“

Enkra se rozesmál. Na pracovním stole měl volně poházenu řadu novin a časopisů, prohrábl je a našel fotografii Asthry, když dávala první interview po své porážce. Hlavu měla oholenou a fantasticky pomalovanou; veliké jiskřivé oči jí zářily.

„Když Asthra je krásná, ať se děje co chce! Všem vám to tady moc sluší... já jediná jsem takhle hrozná...“

Enkra se smál. Dospěl k názoru, že přece jen něco bude na těch Rogerových řečech, že ženské jsou hloupé a myslí jen na blbosti. Kdo kdy viděl takhle vyvádět jen kvůli svému vzhledu? Vznešenost princezny jí nikdo neupírá, tak o co jde?

„Heleď, co jste to zkoušely v tom klášteře v Thajsku? Ťapka mi povídala něco o spirálách...“

Anitta pohlédla na svoje ruce; už dávno na nich nebylo stopy po kresbě. Alespoň mu na přeskáčku a zmateně vyprávěla, co a jak. Tomu Enkra naslouchal se zájmem.

„Vyzkoušíme to! Jak vypadaly ty tvý spirály? Nakresli mi je!“

Anitta mu je namalovala na ruku. Přemýšlel a rozhodl, že se poradí s Asthrou i jinými, co se v tom vyznají.

Na počest Anitty se konala slavnostní večerní hostina za účasti veškerých přítomných hodnostářů. Přišla jim to připomenout sama čarodějka Ariadna; Anitta bedlivě zkoumala, zda dokáže být krásná i bez vlasů a musela konstatovat, že ano.

„Kluci ti sehnali pár ozdůbek,“ oznámila jí s úsměvem, „Patří to do princova soukromýho pokladu, takže vlastně i tobě...“

Postavila na noční stolek dřevěnou krabici od vonných tyčinek, zdobenou obrázky indických božstev, a otevřela ji. Anitta prudce vydechla, protože v krabici byly dva náhrdelníky, několik náušnic, spousta prstenů a všemožné další věci, jejichž účel jí doposud nebyl jasný. Vše zdobené brilianty, smaragdy, rubíny, tyrkysy, perlami... ani to neuměla všechno pojmenovat.

„Čí to je?“ zeptala se a obávala se odpovědi.

„Tvoje.“ řekl Enkra téměř lhostejně.

„Nesmysl! Jak bych já... k tomu přišla?“

„Podíl na kořisti.“ pravila potměšile Ariadna, „Jak jistě víš, když někdo z princových dvořanů podnikne nějakou akci, sluší se, aby jednu desetinu výtěžku obětoval svému císaři. Pokud je dobře vychovaný, nevypočítává přesně hodnotu, ale odmění pána nějakým pěkným kouskem do osobní pokladnice... Tak to je ono.“

„Počkej, to nějak nechápu... za co ho odmění?“

„Za ochranu a pomoc, samozřejmě!“

Anitta pohlédla nedůvěřivě na Enkru, který rozhodně nevypadal, že někomu nějakou ochranu poskytuje.

„To zní, jako kdyby ta tvá šlechta chodila loupit a dávala ti část kořisti, abys jim to dovolil!“

„I tak se to dá nazvat.“ usmála se Ariadna.

„To snad nemyslíš vážně!“ Anitta pohlédla na Enkru s nepatrnou nadějí, že se mýlí; ale z jeho výrazu jí muselo být jasné, že to je rozhodně myšleno velmi vážně.

„Má drahá paní,“ Ariadna sklonila oholenou hlavu, takže Anitta si mohla prohlédnout její parádní tetování, „Podnikat za účelem získání kořisti je právem šlechty, jak jistě víš. Každý šlechtic přísně dbá na svoji čest, proto netřeba se obávat, že by se zapletl do podniků nečestných a zločinných; naopak je-li své cti dbalý, ochraňuje bezbranné a pomáhá jim přežít. Při tom ovšem čas od času získá nějaký podíl na jejich obchodech. Také chce z něčeho být živ, to každý musí uznat!“

„Ochraňuje – koho přesně?“

„Šlechtici jsou bojovníci. Ochraňují příslušníky ostatních kast; hlavně obchodníky a prosté občany. Když doprovázejí karavany kupců, mají právo na část jejich zisku, ne? A když třeba ochrání vesničany před zločinci, jak mohou odmítnout, co jim ti dobří lidé přinesou z čisté lásky svého srdce?“

„Dejme tomu, že to chápu. Ale co pak ten Enkrův podíl?“

„Jako bojovníci ochraňují kupce, tak stejně ochraňuje císař své věrné. V jeho případě nad nimi drží ochranou ruku a dává najevo jejich nepřátelům, že by přísně zakročil, kdyby se někomu z jeho věrných stalo něco zlého. Nemusí osobně, ale vyšle tam určité své zmocněnce, kteří najdou pachatele a potrestají ho.“

„Ale... někdo by mohl myslet, že se ti vaši šlechtici dávají najímat jako placení strážci při pochybných kšeftech, případně dělají ochranku zabijákům! A když se jim něco stane, pošle princ ještě horší zabijáky, aby se jim pomstili!“

„Takhle ošklivě by to řekl jen člen sekty Zlých Jazyků!“

„To jsou kdo?“

„Velice špatní lidé. Chodí sem tam a každého pomlouvají.“

„Tady jsou nějací takoví taky?“

„Určitě ne. Já žádného neviděla... ale...“

Anitta mávla rukou. Ariadna ji posadila před zrcadlo a vložila jí na hlavu diadém ze zářivých briliantů a perel.

„Tohle ti bude slušet. Dává se to do vlasů, ale jak sama vidíš, není to nezbytná podmínka. Hodily by se k tomu tyhle náušnice... ale jak koukám, ty máš v uších jenom jednu dírku!“

„A kolik bych měla mít?“

„No to já nevím – asi kolik je potřeba! Kam si dáš všechny ostatní náušnice, které dostaneš?“

„Kolik tak nosí správná princezna náušnic? Kolik dírek máš ty?“

„Na levým uchu šest, na pravým čtyři. Pokaždý je ovšem nemám všechny obsazený... podle potřeby.“

„Tak to bych nemohla... co dál?“

„Ozdoby do nosu, do obočí a spodního rtu. To taky nechceš?“

Anittě napadla spásná myšlenka: „Ariadno, mohla bys mi ukázat sama na sobě, jak se to nosí? Vyzdob se co nejkrásněji!“

Čarodějka zaváhala: „Nejsem si jistá, zda se smím ukázat na veřejnosti ozdobena císařskými šperky!“

Anitta vyhodila další trumf: „Pokud jsou aspoň trochu pravdivé klepy, kolující palácem, potom jsi po určitou dobu byla s princem spojena tak těsným poutem, že máš nárok na všechno...“

Ariadna dala najevo snahu bránit se a vysvětlovat, ale Anitta se řítila jako Orient Expres: „Ježto ses s Enkrou pohlavně stýkala, zastáváš postavení při nejmenším jeho vedlejší manželky a mé nevlastní sestry; což ti dává samozřejmé právo nosit všechny šperky, které patří do princova pokladu...“

Ariadna věděla, že je to pravda, takže to vzdala. Usedla vedle Anitty a za její neutuchající pozornosti si zaváděla jednotlivé šperky do uší, do nosu, do obočí; neměla propíchnutý ani spodní ret, ani jazyk, což ji poněkud společensky deklasovalo. Rovněž si zatím nenechala propíchnout prsní bradavky, natož pak ještě intimnější místa, jak některé dívky činily.

„Ale to já nemůžu nosit!“ bránila se Anitta, „A vůbec, kdo by mi tak propíchal ucho nebo nos?“

„Třeba já!“ usmála se Ariadna, „Jsem taky lékařka...“

„Ale... to se dělá nějak...“ Anitta už nevěděla, co říct.

„Předveď jí to!“ navrhl Enkra mírně.

Ariadna vybrala z jeho toaletních potřeb dlouhou jehlu a bez váhání si jí propíchla druhou stranu nosu. Nechala ji trčet v ráně, jen občas s ní hnula, aby zvětšila otvor.

„Ale... nebolí to?“ ptala se Anitta.

„Jen tak příjemně. Já to mám ráda...“

„Ucho by sis taky tak klidně propíchla?“

„Chceš to vidět? Propíchnu si cokoliv, co po mně uděláš ty!“

Ariadna se smála, dle Anittina názoru potměšile. Její mínění bylo ovšem opačné: z dobroty srdce se snažila Anittu obelstít a přimět, aby se nechala pěkně vyzdobit a nedělala celému dvoru ostudu. Vysoce záslužné počínání!

„Píchni mě taky, Ari!“ požádal Enkra.

„Tak vyplázni jazyk!“

Vysunul špičku jazyka mezi zuby; probodla mu tvář i jazyk jednou z jehel, až na druhé tváři vylezla ven. Potom mu propíchla oba rty, opět přes jazyk, a vše zajistila šrouby. Když nic jiného, aspoň už jim nemohl radit.

„O velkých svátcích nosí kluci tuhle ozdobu celý den!“ sdělila, „Na ramena si pak nahodí přenosný chrámek i s Božstvama a tančí s tím po ulicích... Jednou bych to ráda viděla!“

„Já bych si to rád zkusil!“ ukázal Enkra nesmlouvavě.

„Hele, on pořád může mluvit!“ ušklíbla se Ariadna, „Že bysme mu ještě přibily prsty hřebíkama ke stolu?“

Kupodivu dal rozhodný nesouhlas najevo nejen rukama, ale také akusticky; mohl ještě mručet.

„Tebe se nikdo neptá!“ odsekla mu čarodějka, „A ty drž!“

Propíchla Anittě jehlou nos, než se stačila bránit. Trochu to zabolelo, ale ne zas tak strašně, jak se obávala. Tekla jí krev, ale toho se už taky přestávala děsit.

„Od tý doby, co máme Oheň, jsou veškerý potíže jenom v mysli!“ komentovala Ariadna svoje počínání, když jí krouživými pohyby jehly zvětšovala otvor (a příslušnou bolest), „Mysl je samozřejmě velice mocná, ale dá se celkem snadno ovládat... Když změníš svůj náhled na věci a začneš bolest přijímat jako příjemné vzrušení, co ti ještě může vadit? Snad jen málo bolesti!“

„No, já nevím...“ řekla Anitta a fakt nevěděla.

„Povídají, že se Oheň nedá ovládat... Kecy! Náhodou se s ním dá dohodnout, když nejseš úplně pitomá. Je to Osoba, ne Energie nebo Síla bez rozumu! Asthra to ví moc dobře a jestli povídá někdy něco jinýho, tak se jenom pokouší zmást ostatní! Dávej si na ni pozor, je vychytralá a občas lidem blbne hlavu!“

Enkra dal opět najevo nesouhlas.

„No jo, ty aby ses jí nezastával! Nevšímej si toho, on strašně touží prosondovat si Asthru do všech detailů... ale to každej, já bych taky ráda! Ty nechápeš, o čem mluvím, co? Sdílení myšlenek. To tě někdy naučím, až náš pán vytáhne do války a svůj harém nechá opuštěnej někde v dobytým městě...“

Enkra vrčel jako tygr a zběsile mával rukama, ale Ariadna se tomu jenom smála: „Vidíš, jak je výhodný mu zneschopnit mluvidla? Ještě tak přivázat mu k něčemu ty ruce...“

„A nebolí ho to třeba?“ Anitta pocítila cosi jako soucit.

„Jasně, že ho to bolí. Proč by to jinak dělal?“

„Chceš říct, že i jemu se bolest líbí?“

„I tobě bude, až se naučíš regulovat si dávky. Lidi z Vnějšího světa to občas nechápou, ale oni zas mají drogy, alkohol, tabák a jiný hnusy. My si příslušný pocity zkrátka najdem v databázi, co máme v hlavě...“ poťukala si Ariadna na temeno lebky.

Vytáhla Anittě z nosu jehlu a konstatovala, že vzniklý otvor je zcela vhodný. Vybrala ozdobu s velkou perlou, vsadila do dírky a utáhla zevnitř šroubkem. Anitta žasla nejvíc nad tím, že to skutečně nebolí tak hrozně, jak se obávala; měla pocit, že za to můžou čarodějčiny jemné prstíky.

„Chceš důkaz, že Oheň vnímá a dělá to, co chceme? Koukej, kluci mají po těle na ozdobu soubor jizev. Kdyby je nechtěli, tak by jim je zkrátka smazal jako tabuli ve škole. Ale kterej kluk se jich chce zbavit, co? A já taky chodím do Ohně a díry v uších mám pořád. Tobě taky zůstanou, neboj se. Řeknu mu to.“

„Co to teda je, ten váš Oheň?“

„Správná otázka! Někdo tvrdí, že osobně Agni, bůh Ohně. Asthra se drží výkladu Mika Crosse, že je Nejvyšší Osobnost Božství Pán Višnu, protože v Bhagavadgítě se píše... no, to je jedno. Ale jsou tu taky impersonalisté, kteří existenci osob jako Višnu nebo Agni naprosto popírají. Ti říkají, že je to flogiston, duchovní látka obsažená v každém ohni, i normálním. No a jako zábavnou vložku ti řeknu názor lóže Ariori, že je to síla Paní Pele, Matky Sopek; což je ovšem naprostý nesmysl, protože kdyby to tak bylo, musel by existovat i v pevné formě – to je snad jasný, ne?“

Anitta chtěla říct: „Ne!“, ale Ariadna jí právě propíchla ucho, takže místo toho vydechla: „Au!“

Taky Enkra měl nějaký nesouhlasný komentář; tentokrát jeho zběsilým pohybům Ariadna věnovala pozornost. A zamračila se.

„Deborah je praštěná kráva a tvůj Jackie jí nepodléhá proto, že by měla pravdu, ale že je zblbla všecky i se Sentou!“ obrátila se k Anittě a vysvětlovala: „No, je tady jedna taková, co tvrdí, že umí Eliášův oheň. To je v Bibli takovej plamen, co sestoupil z nebe a spálil oltář Baala, i když byl prolitej vodou. Deborah se vytahuje, že by to dokázala taky, kdyby bylo potřeba, protože si našla v Talmudu, jak se to dělá. Jenže já tohle židovský učení zkrátka nesnáším!“

„A umí to?“ otázala se Anitta.

„Ale nesmysl! Jenom tak kecá; nikdo ji nebral vážně do tý doby, co svedla komthura Jacka; potom jeho holku Sentu, jejího brášku Kurta a všecky, co kdy do toho jejího hnízda zabloudili. Mně se to vůbec nechce líbit; jak by mohla umět Oheň, když nejen není Panna, ale snad ani nikdy panna nebyla?“

„Já to nějak nechápu!“ pípla Anitta, které při tom Ariadna snaživě cpala dráty do ušního lalůčku.

„To nechápe nikdo!“ mávla rukou Ariadna, „Jenomže Asthra jí hrozně fandí a dovolí jí dělat si, co chce. Kdyby ji napadlo stvořit Golema, tak jí to odkejvá taky!“

Anittě došlo jedno: až doposud se domnívala, že existuje pouze jedna skutečná čarodějka, Asthra. Teď se to jevilo, jako že je jich hodně a Asthra nemusí mít pokaždé pravdu, i když jí zřejmě nikdo neupírá vedoucí postavení. Což bylo ovšem hrozné!

„Tak co, sluší ti to? Hele, až se půjdeš koupat, budeš myslet na to, který díry v těle chceš mít a který ne, jasný? Zkrátka si v Ohni představ, jak bys chtěla vypadat, on to vyhmátne a udělá ti to, jak budeš chtít!“

„Tak jo.“ řekla Anitta; nos i uši ji bolely čím dál víc a měla strach se přiznat, aby se jí nesmáli.

„Hele, tohle je taky fór! Jedna holka tvrdí, že jí Oheň udělal zuby, chce se ti tomu věřit? Měla všelijaký plomby a když předtím slyšela, že spálí všecko neživý, tak se hrozně bála ho vdechnout nebo spolknout, aby jí neudělal v puse škodu. No samozřejmě, že na to myslela i při tom, plamen jí vlítnul do krku a prošel až do spodních plicních laloků; to jí dalo takovou pecku, že se tam kácela a museli ji podepřít, a když přišla k sobě, plomby pryč, ale zuby zdravý! Prohlíželi ji a nechápali; jak by mohl udělat sklovinu a ty všechny věci? Tak co, věříš tomu nebo ne?“

Anitta se těžko mohla vyjádřit, neboť nechápala nic.

„Hele, ty máš nějaký potíže, ne? Tak to řeknu...“ Ariadna ji pohladila, chvíli jí držela ruce na hlavě; bolest nezmizela, ale zmírnila se... právě na únosnou míru. Anitta si pomyslela, jak jsou ty její prsty příjemné a zatoužila, aby se jí dotýkaly víc a častěji... a čarodějka se zasmála: „No tak, teď se nelísej! To víš, že se někdy pomazlíme, ale bez něho...“

Enkra zuřil, Anitta zrudla; tak to rozhodně nemyslela.

„Tohle ti zatím stačí,“ rozhodla Ariadna, „Jseš fešná kočka, všichni tě budou obdivovat. Půjdem na tu večeři...“

„Ale... to si docela nic neoblíknem?“

„Jsem snad říkala, že je to večeře, ne?“

„A nevyndáš Enkrovi ty jehlice?“

To udělala; sotva mohl mluvit, už vyhrožoval: „Počítej s těmi nejtvrdšími tresty, Ariadno! Jseš mizerná zmije a...“

„Tak jo, ale snad ty tresty odložíš na pozdějc, ne? Anittě by se z toho mohlo udělat blbě...“

Mávl rukou. „Anitto, dobře ti radím: Nic jí nevěř!“

„Já hlavně nic nechápu.“ přiznala se.

„To je dobře. Ale jak dlouho ti to vydrží?“

Sál byl plný hostí; málokdo měl na sobě něco z textilu či jiné kůže než vlastní, vyzdobení ale byli pěkně. Anittu uvítali jako královnu a všichni ji chválili za vše, co udělala či řekla; až začala pochybovat, zda to myslí upřímně.

„Proč ne? My jsme opravdu rádi, že jseš mezi náma!“

Staří Římané hodovali vleže na lehátkách; v Arminu se sedí na širokých sedačkách, které se dají taky využít na ledacos. Anitta seděla v čele stolu vedle Enkry a z druhé strany Bello Corrona, který se snažil ji bavit. Bellovi dělala společnost Ariadna; bylo by asi správné, aby se věnovali jeden druhému, ale momentálně je daleko víc bavilo šokovat Anittu líčením zvláštních zvyklostí města Indiopolisu.

Stručně: staroslavné město Indiopolis je bezvýznamné hnízdo, zastrčené do hluboké zátoky a chráněné pevností Alexandrettou, nyní zříceninou zničenou za války. Za časů kolonizace zátoka vyhovovala svými rozměry lodím i lidem, teď se město rozrostlo a mělo by chuť být ještě větší, ale nemůže, nemá kam. Usilovně sice šplhá do svahů Sněžných hor, leč ani to moc nejde. I silnice má co dělat, aby se propletla průsmyky a dostala se tam. Investoři, kteří by byli ochotni financovat rozvoj, by se sem hrnuli, jen kdyby se dočista zbláznili; kromě toho jim nevyhovuje složení místního obyvatelstva. Ne že by byli všichni starousedlíci, ale je jich tam víc než přistěhovalců a z těch se udrží hlavně typy, které se co nejvíc přibližují šlechtě. V počtu chrámů Indiopolis suverénně vede nad vším ostatním, ale příležitostí k obživě tam moc není. Z čeho ti lidé žijí, je záhada.

Ale všichni jsou na své město nesmírně hrdí. Po instruktáži Anitta pochopila, že mají vlastní zákony, zcela odlišné od zákonů jiných; možná jsou součástí státu, ale doposud to neráčili vzít na vědomí. Lidí jako Bello tam mají víc a Enkra s nimi povede válku; už to měl dávno udělat, aby se neurazili. Očekávají sice, že podlehnou, ale četná střetnutí skupinová i osobní vstoupí do legend a legendy jsou význačná součást jejich života. Jestliže Anitta bude po Enkrově boku, stane se také součástí slávy města, jako císařovna Diana a všichni ostatní.

Anittu příval slov trochu zatopil, ale nepřehlušil varovný hlas zdravého rozumu. Ten jí napověděl otázku, zda někdo z obyvatel nebude mít proti ní námitky. I když je milenkou prince, rozhodně nepatří k tradiční šlechtě, je vlastně obyčejný přistěhovalec. Co když někdo vznese námitku v tom smyslu?

Bellovi nadšeně zablýskaly oči; ostatní mu pak jako hostovi dovolili přednést přednášku na toto téma. Udělal to nesmírně rád a Anitta se z ní dozvěděla: Nikoliv zrození, ale osobní stav každého jedince určuje kastu. Šlechtici jsou nadáni vznešenou schopností vnímat auru, mentální energii vyzařovanou z každé osoby; Anittu prověřili a shledali ji vhodnou, takže neexistují pochybnosti, že by na něco neměla právo. Když ne v tomto, určitě v některém minulém (či budoucím) zrození byla princeznou z vysoké kasty a do své současné osoby se dostala na základě úradku bohů, za účelem vykonání nějaké povinnosti. To respektuje každý, kdo se s ní setká a pozná to. Že o tom sama neví, je důsledek momentální indispozice, zastření mysli vlivem prostředí. Až jí otevřou mysl, určitě to taky pozná.

„To otevření mysli bude bolet – jako píchání uší?“ ptala se.

„Ale vůbec ne!“ rozesmál se Bello.

„Ještě daleko víc.“ řekla Ariadna.

„Proč říkáte každý něco jiného?“

„My neříkáme nic jiného než ten druhý...“ řekla Ariadna.

Anitta otevřela pusu k otázce, ale pak ji sklapla. Namísto toho se zeptala: „Tak vy tvrdíte, že patřím ke vznešené kastě. Je to pravda, nebo mi jen vrážíte klíny do hlavy?“

„Je to naprostá pravda.“ osvědčili oba, „My to poznáme!“

„Co kdyby o tom někdo zapochyboval?“

„Vyzvu ho na souboj.“ řekl Bello.

„Tím ovšem pochybnosti neodstraníš!“

„Když bude nejhůř, odstraním toho nactiutrhače.“

Anitta jim přihrála dotazem, jak vlastně se stanoví kasty. Bello ochotně vysvětlil: problém se týká zejména dvou nejvyšších kast, kněží a bojovníků. Do věcí kněží se nemíchá, ale bojovníka pozná okamžitě a chová se k němu, jak se sluší.

Anitta se uklidnila; přesně do chvíle, kdy začal s ale. Přesné rozhraničení kasty je možno určit u kluků, ale u děvčat je daleko obtížnější, ježto některé dívky se chovají jako členky kasty bojovníků, ač jsou bráhmanky, a naopak. Příklad je zde přítomná princezna-čarodějka Ariadna. Co je ve skutečnosti zač, těžko určit a v podstatě po tom klukům nic není; určitě to ví Asthra jako nejvyšší osobnost v kastě (ačkoliv také o tom některé pochybují). Rozhodně jí nemá kdo co kecat do toho, co povídá nebo dělá; snad jen můžou odhadovat z výsledků, jaké je její skutečné postavení.

A aby se to nepletlo: mezi kluky kromě bojovníků a kněží existují též zaklínači; není to správný termín, ale jak označit osobu, která má vlastnosti a dodržuje předpisy obou kast? Zářným příkladem takového stavu je Bello; četné kontakty s čarodějkami způsobily, že se leccos naučil a umí to používat, aniž by ho to nutilo vzdát se základního znaku šlechtice: svévolného jednání.

To je totiž nejdůležitější rozlišení: bojovník jedná na základě vlastní vůle, kněz na základě příkazů Božstev. Šlechtic má právo dělat si, co sám chce; což každý respektuje do chvíle, kdy se dostane do konfliktu s příkazy víry. To by dělat neměl a kněží mu to často a rádi opakují; pochopitelně dělá vše, aby odhadl, kam až se může odvážit a co při tom riskuje.

Anitta zírala z jednoho na druhého a chápala pomalu. Požádala o nějaký jednoduchý příklad; Bello rád vyhověl.

Všechny panny jsou majetkem Bohyně Učenosti Matky Sarasvatí; je důvodné podezření, že její viditelnou manifestací je princezna Asthra. Čím vyšší postavení dotyčné, tím větší opovážlivostí a svatokrádeží je připravit ji o panenství a tím zbavit možnosti vyniknout jako Strážkyně Ohně. Určité nebezpečí pokračuje také později, ale to zase souvisí s tím, co se naučila v průběhu studií. Například Ariadna je vrcholně nebezpečná každému svému milenci a bude ještě víc, až nabude dalších zkušeností. Totéž čeká i Anittu, ale proč ji děsit předem.

Takže, když dívka začne dospívat, pozvou si ji čarodějky ke komplikovaným testům a zjišťují, má-li nějaké schopnosti či ne. Obvykle nějaké najdou; jen velmi malé části dají svolení provdat se okamžitě za kohokoliv. Ostatní nalákají do svých středisek, kde je usilovně vzdělávají a ty nejlepší posílají dál do vyšších ročníků (ne identických se skutečným věkem). Nejvyšší je Atanor; to byl kdysi klášter v horách nad městem, ale za války byl zničen a v současné době existuje jako výběrový ročník při Universitě. Když by však někdo takové zařízení hledal, nenajde je; kohokoliv se zeptá, každý mu řekne, že nic takového neexistuje. Pouze pár desítek (stovek, tisíců?) lidí ví, kde Atanor je a jak se tam dostat, ale ti to neřeknou nikomu, komu po tom nic není. (Anitta je ale srdečně zvána; zařídit přístup jí může téměř každá z přítomných dívek, nejlíp Ariadna).

Vzhledem k horkému podnebí a genotypu arminské dívky dospívají rychle; horká krev a příklad okolí v nich často probudí zhoubné vášně dřív, než si rodiče vůbec všimnou, že jejich panenka je už velká holka. Tedy je nutno bedlivě střežit, aby se neodevzdaly některému přitažlivému chlapci; nejlepší zavřít do nějaké školy a tam usilovně vzdělávat. Obvykle se vzpouzejí, jejich tělem zmítají rozličné touhy a vášně a prožívají bouřlivé konflikty se svým okolím. Některé si prosadí svou, utečou a vdají se; jiné se podřídí a zůstanou nedotčeny do chvíle, kdy dosáhnou úspěchu. Většina jich to dělá tak napůl.

Tento výraz Anitta moc nechápala. Ariadna s klidným úsměvem vysvětlila, že se týká nekoitálních sexuálních aktivit, při nichž dochází k uspokojení, ale ne k tělesnému poškození. Tyto praktiky jsou tím oblíbenější, že si je dívky mohou dělat navzájem, což rády a často činí. Když se Anitta zděsila, Ariadna ji poučila, že k podobným zábavám dochází i mezi kluky ve smečkách; za svědka povolala Bella a ten přikyvoval.

Upozornil však, že u kluků k tomu přistupuje prvek veřejného předvedení nadřazenosti vítěze nad poraženým; často se používá násilí a pokořujících prvků. Že to nedělá Enkra, je mnohými hodnoceno jako slabost a kdyby nebyl princ, asi by mu to vyčetli. Sám Bello se nikdy žádné hře nevyhýbal.

Anitta měla odjakživa hrůzu ze dvou věcí, před nimiž ji často varovali ve škole: homosexualitou a sexuálním násilím. Zeptala se tedy co a jak; Bello ochotně vysvětloval:

„To pojetí je zásadně zcestné. Homosexuální a heterosexuální znamená, že jedinec dává přednost všem osobám toho pohlaví; ale to nikdo z nás nedělá! Pokud vstupujeme s někým do kontaktu, pak s určitou osobou na základě jeho osobní přitažlivosti; v tom případě nezáleží na tom, zda je to muž, žena nebo třeba zvíře, polobůh či démon. Chápeš?“

„Ne.“ řekla Anitta, „Chceš říct, že někdo spí s polobohy?“

„No... povídá se to o Asthře.“

„A je to pravda?“

„I kdyby byla – jak to ty poznáš?“

Mávla nad tím rukou. „Jak je to s tím násilím?“

„Mezi kluky je násilí běžná forma komunikace.“ řekl Bello, „Ale náčelníci dávají pozor, aby byli vždycky vyzváni slabším. Kdo si začne s někým lepším, nemůže se pak divit, že dostane mlatu!“

„To vážně někdo dělá?“

„Divila by ses, kolik těch mladých smetáků na tebe furt doráží, když dáš najevo, že máš náladu si hrát. Člověk by byl šťastnej, kdyby přišel na to, co jim udělat, aby aspoň chvilku dali pokoj; teď, co máme přístup k Ohni, už jim nenažene strach nic!“

„Slyšela jsem něco o šikanu...“

„To je jediná možnost, jak s nima zvládnout! Tvrdej šikan na všecky, zvlášť na svý sourozence a ty nejhorší dolejzáky. Některý kluci to přehnali a teď s tím mají spoustu problémů...“

„Ale já myslela... slyšela jsem, že taky v sexu...“

„No, právě. Když se mladí domáknou, že by mohli být staršímu na něco užitečný, těžko se jich zbavuje. Jsou nesmírně vychytralí a nic jim nevadí; nejlíp si s nima nic nezačínat.“

Anitta potřásala hlavou, až jí náušnice chřestily. „A co takhle případy znásilnění děvčat? Dochází k nim taky?“

„Skoro ne...“ řekl Bello.

„Jo, dost často.“ řekla Ariadna.

„Tak jak to teda je?“

„No, jdou řeči, že se poprvé málokterá holka vdává dobrovolně. Ale na druhý straně, proč tam teda lezla?“ řekl Bello.

„Dáma má právo v kterýmkoliv okamžiku odmítnout!“

„Jo, hlavně v tom momentě, kdy kluka vydráždí do nepříčetna!“

„Jestli to třeba špatně nepochopil!“

Anitta vykulila oči, ježto Bello a Ariadna se začali zčista jasna prudce hádat; nejhorší bylo, že nechápala, o čem.

„Proč pořád mluvíte o vdávání?“ zeptala se, aby svedla jejich pozornost jinam, „Když už se uspořádá svatba...“

„Každý styk mezi dvěma jedinci různého pohlaví je svatba.“

S tím Anitta nemohla souhlasit; začala povídat něco o úřadech, případně knězi a matrice, čemuž se zas smáli ostatní. Ariadna to řekla zcela autoritativně:

„Každý milostný partner je zákonitý manžel a manželka. Jestli se dopředu, později či vůbec ne koná nějaký obřad, je druhotné. Pěkně to vypadá a je to všestranně přínosné, ale Bůh zaregistruje partnerství ve chvíli, kdy se ti dva poprvé spojí.“

„Takže já jsem Enkrova zákonitá manželka?“

„Já myslela, že to víš!“

Věděla; třeba to jenom chtěla znovu slyšet.

Bello začal líčit, že v rámci vítězství nad městem Indiopolisem by se měl na náměstí uspořádat nějaký nádherný obřad, při němž by byly přivlečeny panny v bílých řízách, spoutané zlatými okovy, a slavnostně provdány za vítězné náčelníky v čele s princem. Navrhoval, aby těch dívek bylo minimálně dvanáct, nejvíce potom dvanáctkrát dvanáct, to jest sto čtyřicet čtyři. Pokud by byly slavnostně deflorovány za nadšeného souhlasu všeho lidu, přineslo by to městu i obyvatelstvu mimořádný prospěch a požehnání.

„No fajn,“ řekl Sandy Cripp, „Ještě mi objasni, kde se v tom vašem městečku najde sto čtyřicet čtyři čistých panen!“

Bello zauvažoval, zda by mu neměl preventivně rozbít hubu.

„Já slyšel, že máš nějakou hezkou mladší sestru!“ řekl Sandy.

„Jo, Minku. Jenže mám taky spoustu kamarádů...“

„A tys jim ji vnutil, ty zvíře?“

„Co já? Vnucovala se sama, nebylo nutný ji přesvědčovat. A ty její kamarádky... Někdo by řekl děti, ale sám uvidíš, co dokážou, když je včas nezaženeš do patřičný vzdálenosti!“

„Což tys neudělal, že? A co na to páni rodiče?“

„Jak který. Náš táta Minku seřezal, že se nemohla tejden posadit. Ale nemyslel to zle, jen aby si to chvilku pamatovala.“

„Počítám, Minka zaběhla k nejbližší čarodějce, vykoupala se v Ohni a bylo po bolesti...“

„To bys ji podceňoval. Naopak, chodila po kamarádech a každýmu se chlubila. Naše malá, to je žihadlo!“

„Žes ji s sebou nevzal!“

„Kdybych věděl, co je tady za partu, tak jsem ji přivedl jako svůj osobní dar našemu císaři...“ uklonil se Enkrovi.

„Já bych mu dala!“ zavrčela Anitta.

„S tím nic nenaděláš,“ povzdychla Ariadna, „Jednou je hlavou státu a musí přijímat pohostinství svých šlechticů. Je zvykem, že když navštíví nějaký vznešený dům, je mu kromě pokrmu a nápojů předložena taky nejkrásnější dívka z rodu...“

„A co když ta holka nechce?“

„Proč by nechtěla? Je hezkej a sympatickej...“

„Třeba má někoho opravdu ráda, ne?“

„Jo, to by bylo možný. Tak má zas kamarádku, která zrovna nemá co na práci, ne? To se vždycky nějak zařídí...“

„Pro děvčata to platí taky?“

„Samozřejmě!“ usmál se Bello, „Tebe, princezno, bych nesmírně rád uvítal ve svém domě... nelitovala bys!“

„Dík. Zapíšu si tě do tanečního pořádku.“

Ariadna se jenom ušklíbla.

Anitta si jejich řeči přemílala všelijak v hlavě a formulovala ani ne tak otázky, jako námitky. Konečně řekla: „Kdysi jsem myslela, že jste morálně velmi vyspělá společnost. Teď mi připadá, že nejste o moc lepší než jiní. Dokonce bych zaváhala, jestli ne...“

„Skutečně lepší nejsme. Proč taky bychom měli být?“

„Protože se pořád mluví o morálce! Přitom kdejakou holku hned taháte do postele, třeba i násilím; to vám nevadí, když je každej z vás tak zbožnej?“

Ariadna odpověděla docela vážně: „Pochybovat o naší zbožnosti můžeš, ale nevím proč. Lásku i pohlavní touhu v nás vzněcuje vůle Boží; kdyby si Bůh nepřál, aby k tomu spojení došlo, změnil by situaci tak, aby se nám to nepodařilo. A moje morálka? Přiznám otevřeně, že mám chuť milovat se s každým z vás, jak jste tady, s chlapci i děvčaty, někdy v budoucnu to určitě udělám, až bude čas a chuť. Mám vás ráda, vážím si vás a cítím ke všem velké sympatie; proč bych vám měla cokoliv odpírat? A necítím kvůli tomu žádnou hanbu či pochybnost... Pokud však bude vůle Boží jiná, nikdy se to nestane. Vím to a nepochybuji o tom.“

Všichni s její řečí souhlasili; jenom Bello dodal:

„Hele, pojďte si to rozdat hned, ať je nějaká švanda! U nás se hraje taková pěkná hra, že se kluci shromáždí u jedný stěny, holky u druhý, pak se zhasne a každej si někoho najde. Jsou toho dvě varianty; při jedný se potom rozsvítí a lidi žasnou, s kým se to sešli. U druhý se nerozsvítí vůbec a nikdo se to nedozví; jenom Bůh ví, koho ke komu na ten večer přidělil...“

„U vás ve městě máte vůbec zajímavý hry,“ řekl Sandy, „Jistě jsi na to rád chodil...“

„Co já? Máma mě poslala, že mám hlídat Minku, aby se jí něco nestalo. Ona tohle hrála strašně ráda...“

„Tys tam vodil svou malou sestru? Takže je možný, že jsi s ní taky spal a ani o tom nevíš?“

„Blbost. Minku bych poznal po čichu, a ona mě. Většinu děvčat si pamatuju čichem, hmatem, sluchem... Je pravda, že jsme potom zkoušeli zjistit, kdo to byl. Ale Minka říkala, že je radši, když to neví. Má strašně ráda překvapení...“

„Jak by se tvářila, kdyby se na ni najednou zcela cizí kluk vrhl a chtěl ji znásilnit?“ ptala se Anitta.

„Někde na zábavě? Tam s tím většinou počítá...“

„Já nevím... třeba někde, kde by to nečekala! Třeba by přišla navštívit nějakou kamarádku a její bratr by...“

„Jo, to se dělá, když má třeba svátek nebo jí ta kamarádka chce za něco poděkovat. Ukecá kluky, aby jí to pěkně udělali...“

„Aha, takže nic... Pochopitelně, ty bys to pro ni taky udělal, kdyby tě požádala, co? Ale teď mi řekni: co kdyby ze všech těch her tvoje sestřička přišla do jinýho stavu? A měla mít dítě?“

„To by bylo bezva! Minka strašně miluje děti, ta by byla moc ráda, kdyby se jí to povedlo...“

„A co kdyby se nevědělo, s kým to má?“

„To by bylo nádherný! Takovej případ by znamenal, že přišlo na svět z vůle Boží; jeho biologický otec pouze splnil svou povinnost a odešel. Minka by byla moc šťastná...“

„A vaši rodiče? Taky by souhlasili?“

„No co – je nás šest, ještě jedno bysme uživili. Pak naši strejcové a tety a jejich děti; dědeček už nežije, tak je hlavou rodu strejda Edgar. Je nejstarší, má už i vnoučata...“

„Začínám chápat, že by vám asi skutečně nevadilo mít jedno dítě navíc!“ vzdychla Anitta, „Když se všichni sejdete doma, to musí být pěknej blázinec!“

„Ale my bydlíme všichni v jednom paláci! Teda, pokud nejsme na výpravě. On pořád někdo někde bloudí! Ale rádi se vracíme domů.“

Anitta se sice bavila, ale pozvolna jí začínalo leccos docházet a čas od času jí po zádech přejel mráz. Ti lidé tak skutečně žijí; není to nic proti ní, je to jejich normální způsob myšlení. Ariadna není zpustlá děvka, jen skutečně považuje za svoji povinnost spát s každým, komu chce prokázat laskavost. Bello je si skutečně jist, že pro každou dívku je potěšením, když jí to hezky udělá. A Enkra je jejich princ; nezastane se Anitty, kdyby se někdo rozhodl ji přemoci násilím, jako se nezastal Ariadny. Bude se taky smát, až se na ní budou střídat?

Ale bylo něco ještě horšího: odněkud z myší díry se potichu vplížila potměšilá myšlenka, zda by to skutečně bylo tak moc nepříjemné. Zatím se jí tu staly lecjaké věci: byla zatažena do drsné rvačky s Enkrou, zbita, přinucena k milování, ostříhána, vykoupána v Ohni. Posměvačná Ariadna jí propíchla nos a uši a do živých ran narvala zlaté šperky. Ale nic z toho nebylo tak zlé, jak se zpočátku obávala. Oni si umějí pomoci! Stačilo by dát se vycvičit, třeba od Ariadny, a dokázala by v tom nacházet potěšení. A Enkra by s ní byl spokojen.

Co vlastně na to všecko říká Enkra? Sedí a mlčí, dovolí jim, aby vykládali nejrůznější nehoráznosti a děsili chudáčka Anittu svými příhodami. Z těch řečí vyplývá, že není hybnou silou jejich divokých her, nezúčastňuje se, drží se stranou. Podlehl na krátký čas Ariadně; ale už se jí rychle zbavuje. Jaké jednání vlastně očekává od Anitty?

Ještě jedna dobrá myšlenka: musím se vzpamatovat a důkladně si všimnout, jak se chová princ, můj pán. Jeho chování pro mě musí být vzorem. A hleďme: jí jenom pokrmy bez masa a zapíjí horkým odvarem z bylin, zatímco dvořanům dovoluje jíst maso a zapíjet vínem a kořalkou. I svoje partnerky si pečlivě vybírá, ačkoliv se to dvořanům možná nelíbí. Je to vybíravost, netečnost nebo znak určité vyšší morálky? Neměla bych se chovat stejně?

Všimla si kolem procházející Ťapky. Kývla na ni, Ťapka přišla a hlásila, že strávila pár hodin telefonováním, až jí zajistila mimořádné přijetí k výuce do Wallisova střediska.

„To je nejlepší, co se ti mohlo stát! Rozhodně se musíš naučit nejběžnější věci: řádně arminsky a anglicky i pár dalších jazyků, které chceš. To už mají zpracovaný. Taky základy matematiky, abys ve škole dobře prospívala.“

Anitta měla s matematikou dlouhodobé potíže, takže ochotně a ráda. „Kdy tam pojedu?“

„Mám příkaz tě dovézt. Jestli tě nebude chtít předat Enkra...“

Enkra to slyšel a váhal. Musel jet ke své armádě a přivést ji do Indiopolisu, ježto si byl vědom, že když tam není, jeho důstojníci jeví o věc války podezřelý nezájem. Jenže větší chuť měl být s Anittou.

„No dobře,“ rozhodl nakonec, „Ťapka tě vezme do střediska a já si tam pro tebe přijedu. Zatím se kouknu, jak si vede armáda...“

Ťapka přikývla, usmála se a chystala se odejít. Anitta ji však nepustila. „Proč taky nezůstaneš na hostině?“ ptala se.

„Promiň, mám ještě nějakou práci,“ usmála se Ťapka, „Kromě toho já se neumím bavit jako ostatní...“

„A není to chyba? Třeba by sis našla nějakého chlapce...“

„Jsi moc milá, ale děkuji. Tyto věci opravdu nejsou v programu, kterým se řídím. Raději mi zavolej, až budeš něco potřebovat, pak ti možná budu užitečná...“

„Tak mi aspoň poraď! Co mám dělat, až mě to tu přestane bavit?“

Ťapka předvedla spiklenecký úsměv. „Vymluv se, že jsi unavená po dlouhé cestě letadlem. Pak popadni Enkru za křídlo, odtáhni ho do vašeho pokoje a... tam už si poradíš.“

„Nebude se někdo zlobit?“

„Ale co by! Budou rádi; Enkra stejně na divočejší zábavu nemá chuť, to je o něm všeobecně známý. Samozřejmě je dobře vychovaný a ze společenských důvodů by se nechal umluvit, ale...“

„Pochopila jsem. Dík. A dobrou noc!“

„Jo. Tobě taky.“

Anitta provedla zběžný průzkum, jak dobře se baví princův dvůr. Většina vytvořila páry či menší skupiny a prováděla vzájemné průzkumy tělesných detailů s mírným, leč slibným drážděním. Dívky se chichotaly vysokými hlasy, chlapci dávali najevo překypující sílu a energii, která si jistě poradí s každým odporem; zvláště když se nikdo vážně nehodlal vzpírat.

Anitta se přivinula blíž k Enkrovi a položila hlavu na jeho prsa. Rukou mu jemně přejela po těle; vzápětí si jeho ruka našla jednu z jejích prsních bradavek a začala ji jemně hladit.

„Chtěl bys, abych si nechala propíchnout i prsa?“ zeptala se.

„Když se ti to líbí, proč ne?“

„No... ani moc ne. Možná později... ale bolest mě nevzrušuje.“

„Škoda. Mě dost.“

„Až budeme sami, tak tě třeba pokoušu...“

„Neboj se, není to nezbytné...“

Dotkla se prsty jizev na jeho lících. „Skutečně se ti líbilo, když ti propíchala tváře? Nebo jsi jenom chtěl dát národu najevo, že má statečného prince?“

Neodpověděl; zdálo se, že nad tím usilovně přemýšlí.

„Já tě mám ráda, Enkro!“ pošeptala mu.

Bleskově se rozhlédl na obě strany. „Zmizíme! Myslím, že tady si bez nás skvěle poradí...“

Nenápadně a beze spěchu se zvedli a opustili hodovní síň. Nikdo si jejich odchodu skutečně nevšiml. Anitta se v jejich komnatě s potěšením zbavila všech šperků, které ji Ariadna přiměla nosit.

Pak ulehla a on si lehl vedle ní; únava ji okamžitě přešla a vše, nač se tak dlouho těšila, se stalo skutkem. Když potom doopravdy usínala, bylo pozdě v noci a Anitta byla šťastná.

Stejně hezké bylo ráno, když se probudili bok po boku. Dali si dobré jitro, pak vstali a šli zjistit, co ostatní. Většina také vstávala, dokonce se začínali chlubit hrdinskými výkony v noci; vynikali mezi nimi Bello a Ariadna, pro ty to byla v podstatě svatební noc.

Anittu nenapadlo nic lepšího, než jim blahopřát. Oba jí zcela upřímně děkovali a vedli řeči, z nichž vyplývalo, že jsou nyní všichni jejími příbuznými. Ariadna je přes Enkru spolumanželka, Bello švagr; aby situace byla dokonalá, zbývá Enkrovi vnutit malou Minku (nebo jinou princeznu z rodu Corronů), Bello by se pomiloval s Anittou a její bratr Michell s Ariadnou. Zatím sice o její existenci nemá tušení, ale Anitta ho jistě poučí, jak se chovat k princeznám, jen co taky přijede na návštěvu. Anitta to slíbila; zatím jeho příjezd nehrozil.

Nedalo se přejít mlčením, že hodovní síň je ve stavu poněkud zpustošeném. Květinová výzdoba povadla, po podlaze se povalovaly zbytky jídla a tak; bylo tedy nutno uklidit, než se podaří udělat snídani a nakrmit celý dvůr. To všechno byla Ronnyho starost, ale nebyl důvod mu to ztěžovat, takže vypadli a šli se vykoupat do bazénu, případně upravit svůj vzhled. Taky (s potěšením) odložili veškeré šperky; Anitta chápala důvod, proč je nosí, tím méně, čím víc ji bolely nedostatečně ošetřené rány.

Když se tak rozhlížela, napadla ji řada věcí, které zjevně nejsou v pořádku; takže se rozhodla popichovat. Zeptala se (se vší opatrností), proč se vlastně nedodržuje standardní denní režim, který Enkra tak rád prosazoval: budíček za svítání, ranní rozcvička, obřad v chrámu, přednáška a teprve pak snídaně. Při tomto dotazu upadli do rozpaků nejen přední dvořané, ale i Enkra a čarodějka Ariadna. Všechny ty věci se měly konat, dotaz Anitty nebylo hloupé blábolení hosta ze světa, ale první mírné připomenutí, že se ujímá své funkce princezny.

„No, my to zatím tak moc nepřeháníme...“ řekl Enkra nejistě.

„Taky proč, jsou prázdniny...“ pospíšil mu na pomoc Grizzly.

Jak známo, Grizzly nebyl nejchytřejší. Všichni to věděli.

„U dvora by měl být přítomen princův duchovní učitel, komthur von Cross,“ svedla Ariadna rychle vinu na někoho, kdo se naprosto jistě nebude bránit, „Přednáška je určitě jeho starost!“

„Mika znám,“ usmála se Anitta, „Ale když není přítomen, nemůže se jeho povinností ujmout někdo jiný?“

„Ty bys opravdu chtěla nějakou přednášku?“ ptal se Enkra.

„Já snad ani ne, asi bych jí ani nerozuměla; ale domnívala jsem se, že je to něco jako náboženská povinnost.“

Její trapný zvyk nazývat věci pravými jmény všechny znechutil.

„Pokud vím, obřad nahrazuje každodenní koupání v Ohni,“ plácl kdosi ne zcela věrohodně, „Při něm dochází k přímému kontaktu se specifickou formou Pánovy energie, takže...“ rozpačitě zmlkl.

„Tak vidíš. Jdeme se vykoupat.“ navrhl Bello.

Jennie byla připravena posloužit. Během příprav Anittě tiše, leč nápadně naznačila, že ona své ranní uctívání vykonala.

Při koupání v Ohni myslela Anitta na to, že díry v pokožce by si ráda ponechala, ale nemusely by ji tak bolet. Když vystoupila, měla pleť hladkou jako samet a v uších a v nose pěkně ošetřené otvory, jen do nich zastrčit patřičné ozdoby. Nálada se jí hned zlepšila a přestala mít chuť napadat ostatní.

Jenže události již běžely vlastním tempem. Enkra se zamyslel; když se dvořané shromáždili a snídali (chutně a vegetariánsky), oslovil je:

„Byl jsem upozorněn, že jednou povinností šlechticů je pečovat o svůj duchovní rozvoj. Je to pravda. Sám jsem nucen konstatovat určitý úpadek mravů, takže jsem se rozhodl připravit dnešní přednášku sám a připomenout všem některé skutečnosti. Pro lady Anittu to budou možná novinky, ale všichni ostatní by to měli znát a dodržovat.“

Anittě se to líbilo. Ze začátku zněl jeho hlas tiše a omluvně, ale postupně nabíral na síle a naléhavosti. Enkra zůstal sedět na svém místě, ale všichni k němu raději otočili hlavy.

„Moje přednáška se bude týkat oboru zvaného rádjá-vidya, tedy Královského poznání. Kromě Šrímad Bhágavatamu jsem čerpal rovněž z řady neucelených zmínek v jiných pramenech, ale hlavní základ je z Učení Vznešených Tygrů, které jsem poznal v Aurrgharru...“

Anitta postřehla, že mnohé to dokonce začíná zajímat. Enkra se téměř omluvně usmál, ale hovořil se vším důrazem:

„Povinností krále je starat se o rozvoj své země. Aby stát řádně prosperoval, je třeba konat veškeré činnosti v souladu s vůlí jak Nejvyššího Pána, tak důležitých polobohů a dle pokynů svatých bráhmanů, kteří střeží čistotu Vědění. Pokud se činnosti lidí, zejména vyšší šlechty, odchýlí od tohoto ideálu, vzniká chaos a nepořádek, který může stát zahubit.

Nebudu se nyní zabývat ani povinnostmi bráhmanů, ani nižších kast obchodníků a obecného lidu. Povinností šlechty je udržovat stát v pořádku, a král je prvním ze šlechticů Impéria, takže na jeho bedrech spočívá zodpovědnost za vše, co se stane. Králem v této zemi jsem já, a vy jste mými nejbližšími pomocníky. Byli jste z vůle Boží postaveni na svá vysoká místa a tyčíte se jako vysoké hory nad mravním bahnem, které se nachází všude kolem nás. Je na vás, abyste si uvědomili svoji zodpovědnost a před zraky obecného lidu konali činnosti, jak náleží!

Musím přiznat, že nikdo z vás zde přítomných, ani z ostatních předních šlechticů říše, se nedopustil žádného hrubého přestupku; také bych v tom případě zasáhl a dotyčnému připomenul, že... ale na druhé straně je možno vykonávat své povinnosti daleko lépe. To platí zejména pro současné období, kdy se můj dvůr teprve učí, jak svoji práci konat. V současné době ještě zodpovídá za chod státu můj vznešený otec, císař Lera de Guyrlayowe, kterému přeji ještě deset tisíc šťastných let života a vlády. Tím také můžeme omluvit vlastní chyby a nedostatky, což nebudeme moci, až se v plné míře ujmeme vlády...“

Jeho hlas přímo zvonil kovem. Anitta tiše žasla, jak ten milý, něžný kluk náhle získal královskou důstojnost. Působilo to na všechny kolem, takže se napřímili, jejich oholené hlavy ozdobily neviditelné koruny. I Anitta měla pocit, že je obsazena do role princezny a hraje v nějaké zvláštní hře, aniž tuší úplný dosah své funkce. Kdyby se náhle objevil drak, nedivila by se.

„Učení Bílých Tygrů praví, že základem prosperity státu je vysoká plodnost všeho, co se v zemi nachází: polí, stád i národa samotného. Když pole budou dávat hojnou úrodu, zvířata vrhnou četné zdravé potomstvo; tehdy také sama země zrodí ve své hloubi ušlechtilé kovy jako zlato a stříbro, množství zářivých drahokamů a perel v hlubině moří; tehdy je čas, aby se narodily děti, které budou ku cti a potěšení svých rodů. Když se zrodí dítě, je to naděje světa; země, v níž se děti přestanou rodit, postupně upadá, až zcela zmizí. A je tak dobře: nemá-li země budoucnost, nezaslouží si, aby žila.

Včera večer (mnozí i dnes ráno) jsme se jako častokrát předtím a ještě mnohokrát v budoucnu oddávali milování. To je naprosto správné, zejména v životním období, v němž se právě nacházíme. Moje přednáška má za cíl povzbudit vás, abyste to dělali ještě raději – a ještě dokonaleji. Kladu vám do paměti, že zatímco sex bráhmanů je vázán přísnými pravidly, sex obchodníků se řídí zájmy prospěchu a zisku a k sexuálním činnostem obecného lidu dochází často na základě náhody a je v tuto chvíli bezvýznamný, sexuální aktivita šlechty je po všech stránkách hnací silou státu!“

Anitta pocítila určitou nervozitu. Někdo ji ohrožoval, zatím sice nevěděla jakým způsobem, ale kdyby měla nějakou srst, začala by se jí ježit. Enkra na někoho útočil, a jí se to týkalo taky.

„Kasta bojovníků je nositelem nejdokonalejší lidské genetické výbavy. Za dřívějších časů pokyny bráhmanů zakazovaly předávat tento čistý genofond osobám mimo okruh šlechty a přísně trestaly takové jednání; avšak dnes stav společnosti poklesl natolik, že každé zlepšení genofondu je přínosem. Je příznivé pro stát, aby se rodily děti třeba ze smíšených spojení; tak se stane, že mysl dítěte, vyrůstajícího v nižší kastě, bude ovlivněna ideály vyšší kasty a dotyčný jedinec v dospívání pocítí touhu opustit bahnité břehy svého okolí a přimknout se těsněji k osobám, řídícím své jednání Zákonem. Zajisté se to každému nepodaří, ale i každý pokus má svou cenu a my jej musíme podporovat. Z toho důvodu se jeví jako správné, když se šlechtic pohlavně stýká nejenom se ženami ze své kasty, ale i s různými jinými.

V současné době vznikla řada způsobů, jak dosáhnout pohlavního uspokojení, aniž by to vedlo k oplodnění a narození dítěte. Snad je vám jasné, že všechny tyto metody jsou zásadně špatné. Zcela dokonalý je takový způsob, při němž se oba bezvýhradně odevzdají jeden druhému, aniž by mysleli na budování nesmyslných překážek. Vím, že to klade mimořádné nároky především na ženy, které ponesou tíhu péče o dítě; ale je mi líto, Zákon praví: žena má povinnost přivést na svět tolik dětí, kolik jich dostane od Boha darem. Každé početí je přímým darem Božím! Jestliže si je někdo nepřeje, pohrdá dary i dárcem a dopouští se přestupku.“

Anitta pocítila záchvěv paniky. Dneska ráno si spolu v podstatě hráli a mazlili se, rukama, ústy i všelijak, jak jim přišlo na mysl, byla si téměř jistá, že k přímému vniknutí semene do jejího lůna nedošlo; ale co včera, při tom prudkém útoku, jemuž se nijak nemohla bránit? Dostala se do takové extáze, že vůbec nevěděla, co s ní prováděl a co dělala ona. Jestli tohle všechno myslí vážně, potom by neměl mít zábrany a příště ji nešetřit. Ale jde její ochota hrát roli princezny až tak daleko?

A Enkra nesmiřitelně pokračoval: „Do vznešeného postavení šlechticů jsme se nepovznesli sami; dostali jsme se do něj z vůle Boží a je rovněž vůle Boží, jak dlouho se v něm udržíme a zda z něj poklesneme. Rovněž důsledky, které má naše jednání, jsou plně v kompetenci Pána; možná kněží je znají, ale my ne. Je zbytečné přemýšlet o tom, zda svým jednáním neublížíme tomu či onomu jedinci; naším bezvýhradným zájmem je prospěch Impéria, a toho dosáhneme pouze řádným plněním povinností! Je nesporné, že na důsledky našeho jednání doplatí někteří lidé, z našeho středu i podřízených; za chybu samozřejmě poneseme trest, ale bude to karmický postih, jemuž se nemůžeme a nesmíme vyhnout, jelikož by to znamenalo nesplnění povinnosti a poklesnutí, tedy ještě horší trest! Jsme šlechta, tedy lidé, kteří dobrovolně vlastním tělem chrání ostatní před působením zla. Každý úder, který zachytíme na svůj pancíř, je blahodárný, pokud nedopadne na tělo nevinného.

Bůh určí, kolik bojovníků, na jakém místě a za jakých okolností se skutečně narodí. Můžeme provádět dokonalé sexuální spojení se ženou vysokých kvalit, ale tím není zaručeno, že se dítě zrodí, že bude zdravé a bude mít patřičné kvalifikace. Na druhé straně můžeme strávit příjemnou hodinku laškováním s otrokyní u studny, a z jejího lůna se zrodí král! Takové jsou zábavy Nejvyššího Pána – jako jeho pokorní služebníci je musíme respektovat. Pro nás platí: pohlavní touha je přímou manifestací Pánovy vůle, a pokud nás zachvátí, je správné ukojit ji s tím, kdo v nás tuto touhu vzbudil.

Opět musím promluvit k přítomným ženám. To, co říkám, na vás klade četné nároky a mnohá jste již ovlivněna štvavými nápady feministek, jež chtějí zastřít přirozenou podstatu své ženskosti a stát se raději rovnými mužům. Já nechci nikoho nutit, dávám na výběr: buď dostát povinnostem, přivádět na svět děti a vychovávat je (za obtížných okolností), nebo nedělat to, popíjet čaj v dámských klubech a stěžovat si, že nikdo nechápe mou hluboce rozervanou duši. Po feministkách nechci nic, snad jen, aby mi táhly z očí. Obracím se ke skutečným ženám, které když pocítí lásku či touhu po muži, odevzdají se mu v téže chvíli.

Když jsem řekl, že sexuální činnost šlechticů je požehnáním pro stát, myslel jsem to doslovně! Při každém sexuálním aktu dochází k mimořádnému výdaji kladné energie, která pozitivně nabíjí vše kolem. To se stává, i když se spolu páří zvířata a lidé na nízké úrovni, ale především milování bojovníků (a bráhmanů) má tuto očistnou funkci. Mějte na paměti, že milujete-li se co nejčastěji a co nejdokonaleji, zlepšujete tím situaci celého vesmíru! K tomu ale nedochází, pokud to děláte nesprávným způsobem.

Možná si teď někdo říká, že moje přednáška je sice pěkná, ale já sám se také dopouštím přestupků. Máte pravdu. Jsem si vědom, že má činnost není dokonalá, hodlám se soustavně zlepšovat a za případné chyby přijmu trest. Zmínil jsem se, že vzedmutí pohlavní touhy je pokynem Božím, že se mám stýkat s určitou dívkou; avšak tuto touhu ve mně nevzbuzuje každá žena. Nevím, proč tomu tak je, zřejmě je to ona vůle Nejvyššího. Ujišťuji všechny dámy, že až mi Pán dá pokyn, budu se s nimi milovat až do vyčerpání. Ale nyní se s vaším laskavým prominutím omezím na ty osoby, které ve mně zmíněnou touhu probouzejí.

Anitta včera nadhodila otázku sexuálního násilí. Ve skutečnosti by k žádnému násilí nemělo docházet. Pokud je někdo šlechtic, měl by být na takové úrovni, aby dívku k odevzdání přiměl nějakým způsobem dobrovolně; pokud při tom cítí nepříjemné pocity, není to pochopitelně dokonalé a k příznivému efektu nemůže dojít. Pro ženy by případný násilný útok měl být příjemným překvapením; ale je mi jasné, že k tomuto pojímání je třeba dívku od útlého mládí vychovávat, u některých se to zkrátka zanedbalo. Nemohu tudíž doporučit, aby někdo prosazoval svoji touhu bezohledně.

Konečně, součástí genetické výbavy šlechtice je jistá schopnost vnímat rozpoložení partnera a zařídit se podle něj. Cítíme-li, že partnerka má náladu a pouze společenské ohledy jí brání dát nám to najevo, smíme bez váhání zaútočit. Pokud se tak nestane, je na uvážení každého jednotlivce, čím způsobí víc dobrého. Někdy je lepší se nevtírat...

Ale existuje řada dívek, které mají rády, když to nečekají; pro některé je to nejpříjemnější způsob seznámení. Bello nám tu včera vyprávěl o hezkém zvyku z Indiopolisu, kdy se dostávají do kontaktu zcela neznámí partneři. Až dobudeme to město, dovolíme mu podobný obřad uspořádat a doufám, že se rádi zúčastníte...“

Anitta si byla jistá, že už teď se na to všichni těší. Pouze ona sama nevěděla, co si má myslet. Enkra je takové mírný, hodný, příjemný... ale král! Vědomý si svých povinností...

„Myslím, že jsem vyčerpal většinu poznámek, které jsem k tomuto tématu měl; děkuji vám za pozornost a prosím, jestli někdo má nějaké dotazy, aby je položil...“

Anitta měla jeden jediný: kdo má vlastně živit ty děti, které se na Enkrovo nabádání narodí a jejich otec bude tou dobou již dávno mimo dosah. Ale mlčela, neboť tušila odpověď. Samozřejmě Bůh, kdo jiný? Jak se postará? Dovolí svým oddaným služebníkům, aby se postarali. Jak konkrétně? To už si vyřeší každý sám, není třeba s tím obtěžovat přímo krále – ne?

Pravdou bylo, že v Arminu hlady nikdo neumře, jídla je všude dost, hlavně ovoce a zeleniny. A co víc je zapotřebí pro zdravý vývoj dítěte? Když není na šaty, může pobíhat nahé, stejně se to všem líbí víc než co jiného. Už teď je tu řada vznešených šlechticů, jejichž majetek se vejde do malého uzlíčku; proč by si měl Enkra dělat starosti s tím, že přibudou nějací další?

A když na to přijde, není třeba pravda, že Bůh se skutečně nějak postará? Anitta už slyšela o případech, kdy někomu nečekaně spadlo do klína náhlé dědictví, dar či podobné štěstí. Co když Bůh skutečně pečuje o každého, kdo ho chce uctívat?

Padlo pár dotazů, ale nebyly důležité; kupodivu nikdo neměl tendenci uvádět Enkrovy pokyny na místě do praxe. Anitta se toho trochu obávala, ale ani Bello to nenavrhl a to bylo co říct. Když ho sledovala, byla si jistá, že po ní jede a nedá pokoj, dokud se s ní nespřízní tím nejužším poutem. I ostatním se asi líbila, ale z toho kluka z Indiopolisu měla největší strach.

Na druhé straně, jak velké nepříjemnosti by ji čekaly, kdyby se rozhodla připojit ke všeobecně uznávané hře a přijala někoho jiného; třeba zrovna Bella? Enkrovou manželkou už je, navěky a neodvolatelně, nikdo jí to nemůže upřít. Ovšem zdaleka nebude jeho manželkou jedinou; Enkra sice nepodléhá snadno, ale nátlaku společnosti věčně vzdorovat nemůže. Získala ho Ariadna, prý je dlouhodobě zamilovaný do Asthry, brzo ho svede nějaká jiná. Avšak postavení vévodkyně di Corrona taky není k zahození, tím spíš, že jejím prostřednictvím by se Bello stal spolumanželem vladaře. Což je dost na to, aby si manželky cenil.

Představila si svůj život v mystickém městě Indiopolisu, v omšelém paláci plném starých zbraní, knih a strašidel. Byla by manželkou rodu Corronů, kromě Bella jistě i jeho četných bratří, bratranců, strýců, synovců a množství jejich hostů. Dost ceněná, protože exotická cizinka se světlými vlasy (?) a roztomilými zábranami při milování. Zúčastňovala by se obřadů v temnotách a pak se pokoušela nenápadně zjistit, s kým to bylo. A kdyby o ni vůbec nikdo nejevil zájem, mazlila by se s malou Minkou, která bude určitě přítulná jako štěně, vzdělaná jako univerzitní knihovna a hloupoučká jako role vlnitého plechu.

A je tady ještě jedna možnost: zdrhnout. Vypařit se jako smrad, vymyslet si nějaký důvod, proč se vrátit urychleně domů, kajícná a zmoudřelá, sice s oholenou hlavou a několika dírkami v kůži navíc, ale jakž takž nedotčená. Co přijde dál? Bude to nádherné nebo děsivé? Nejspíš obojí zároveň. Zapojit se do hry a už nikdy se z ní nevyhrabat, nebo se ukázat jako trapný zbabělec – ale přežít? Ještě má šanci! Ještě má šanci! Ještě...

„Anitto, můj otec si přeje tě vidět. Byla bys tak laskavá?“

„Ano, jistě,“ usmála se, „Co si mám vzít na sebe?“

Enkra navrhoval, aby se neoblékali vůbec a jeli přes celé město nazí; nakonec si vzali nejobvyklejší oděv mládeže, volnou bílou tuniku v pase převázanou barevnou stuhou. Tkanina byla řídká a pod ni se nenosilo žádné prádlo; když zmokla, byla průhledná. Ke zmoknutí mohlo dojít co chvíli, všude po ulicích byly fontány a mládež se jimi soustavně sprchovala.

Město Kingtown se Anittě líbilo; přesně tak si představovala svět, v němž by chtěla žít. Jeho občané dávali zřetelně najevo, že oni si práci nevymysleli, proč by je tedy mělo zajímat, kdo a s jakými obtížemi ji udělá. Zato ohledně zábavy byli ochotni se ochotně zúčastnit a přizvat k ní kohokoliv, kdo vypadal, že by se mu to taky líbilo; což byla právě ona. Enkra jí pyšně předváděl místní zajímavosti a taky představoval kamarádům, kteří jí bohužel připadali všichni stejní.

Hlavně asi proto, že všichni byli zcela vyholení, významnější dokonce Ohněm. Méně významní se snažili je napodobit, ale bylo snadné poznat, že použili jen břitvu, i když se zbavili taky obočí. Stačilo podívat se na nehty: Oheň je opálil až k prstům, takže když měla nějaká dívka pěstěné nehtíky, bylo hned jasné, že se na její hlavě vyřádil její dnešní milenec.

V Kingtownském zámku byl mohutný zmatek. Enkra tu každého znal, Anittu donutil kráčet přískoky od jednoho hodnostáře ke druhému, přičemž s každým švadronil arminsky, neznámo o čem. Už se nemohla dočkat, až bude rozumět té řeči a nebude muset stát jako tvrdé Y.

Nejvíc se obávala samotného Vládce. Enkra měl určenu přesnou minutu, kdy se musí dostavit, tak chvilku čekali v předsálí; pak přišel jeden z Vládcových tygrů a požádal je, aby vešli.

Sir Lera seděl za stolem, před sebou jakési úřední listiny, které se zřejmě netýkaly Anitty. Odložil je navyklým pohybem, jímž dával najevo, že je velmi zaměstnán. Byl to pán ušlechtilé tváře a téměř bílých vlasů a choval se zásadně s profesionální vlídností a laskavostí. Anitta si všimla, že Enkra, který téměř ke každému projevoval kamarádskou důvěrnost, adoptivnímu otci věnuje větší dávku úcty než jiným; vyplašilo ji to ještě víc.

Když ale ten muž v bílých kalhotách a polokošili střihu téměř vojenského vstal a přistoupil k ní, rázem pocítila důvěru.

„Tak tohle je ta tvoje Anitta?“ pohladil ji po tváři a hlavě, „Viděl jsem ji na fotografiích... docela tě chápu. Je hezká... možná bych řekl podmanivá...“

Anittě vytryskly slzy. To, že ji sir Lera prohlašuje za krásnou a přitom se dotýká oholené hlavy, jí připadalo jako posměch.

„Někdo ti ublížil, dívko?“ zeptal se sir Lera a nejdřív klekl na kolena, potom se dokonce posadil na koberec. Objal Anittu rukama a přitáhl k sobě blíž, aby na ni dobře viděl. Podvolila se, ale nepřestávala vzlykat.

„Ublížili ti,“ řekl vážně, „Vím to. Odvlekli tě na konec světa dřív, než ses na to doopravdy připravila. Ocitla ses mezi lidmi, kterým nerozumíš a kterých se trochu bojíš. Enkru máš možná ráda, ale jeho kamarádi a kamarádky ti připadají nebezpeční, až divocí. I mne se zatím bojíš. A oni tě ještě děsí svými souboji a hrami. I láskou, kterou sis představovala docela jinak, než jak ti předvedli...“

Anitta přestala plakat a jen na něj zírala. Ten muž věděl snad všechno.

„Už neplač! Já vím, je to zlé. Ale zvykneš si a budeš šťastná. Podvolila ses jejich nátlaku, dělej tedy, co chtějí. Oni nechtějí nikomu ublížit, jsou jenom tvrdší než ty a jejich hry jsou taky drsnější. Myslím, že si zvykneš, naučíš se je hrát s nimi. Budeš lepší než oni, protože jsi šikovná, hezká a chytrá holka...“

„Vy... vy mi tak rozumíte...“ řekla nejistě.

Vlídně ji pohladil. „Když mě máš ráda, tak mi tykej jako druzí. Víš přece... já se na tebe nezlobím, jenom to připomínám...“

Anitta zmlkla v ještě větších rozpacích. Sir Lera ji ještě jednou pohladil po hlavě.

„Je ti nepříjemné, že tě ostříhali, viď? Mně to nevadí... když jsem byl mladý, přišla jedna taková doba. Musíš to brát jako legraci... Enkra taky nevypadá moc inteligentně, i když hlavu už má opálenou. To se všechno časem spraví... taky si zvykneš. Jsi hezká holka, pořád jsi hezká, pamatuj si to. A budeš nejkrásnější ze všech. Slibuji ti to...“

„Ty jsi tak hodný...“ vzdychla.

„Jsem starý. Čím jsem starší, tím víc mě zajímají děti. Asi je to přírodní zákon. Nikdy se mi nepodařilo mít děti, proto cítím větší náklonnost k cizím. Jednou to možná pochopíš. Ale zatím jsi mladá a jsi zde proto, aby ses bavila, tak to dělej. A nenech se deptat od toho mýho klacka. Je to syčák, i když je můj princ. Ale má jednu dobrou vlastnost: má tě rád.“

„Já vím...“ ohlédla se Anitta na Enkru.

„Co teď máte v úmyslu, děti?“

Odpovědi se ujal Enkra, už dlouho musel mlčet: „Anitta nejdřív musí do střediska, projít školením. Pak přijde za mnou a budeme dobývat Indiopolis.“

„Správně. Máte prázdniny, tak si hrajte. Takovou hru, jako sis dovolil ty, Enkro, jsem si já jako kluk dovolit nemohl...“

„Ty jsi svou zemi dobyl doopravdy!“

„Přemýšlím, co bude dobývat tvůj syn, až bude mít patnáct. Nebo ještě míň, protože bude dřív dospělý. Možná vymyslí svou vlastní kulturu a ty se budeš divit, jako se divím já...“

„Ale otče... nevěděl jsem, že...“

„Ach ovšem, promiň. Odpusť starému člověku, že ho překvapilo, jak celá země povstala a rve se mezi sebou jako klubko psů. Chtěl jsi to, tak to máš. Přál bych ti, aby tě to taky zaskočilo.“

„Bohužel... trochu ano.“

„Lituješ, že jsi to odstartoval?“

„To ne!“

„Tak je to v pořádku. Sleduji tu tvoji hru; nejvíc mě mrzí, že tě zatím ještě nikdo neporazil. Moc jsem se těšil, že to někdo udělá a vrátí ti to za všechny!“

Enkra zablýskal očima: „Nikdo mě nepřemůže! Jsem nejlepší, a to musím dokázat!“

„Jen tak dál! Jsi nejlepší a máš nejlepší holku, co? Zkrátka jednička... tak jdi a pokračuj v tom dokazování! Až dohraješ, potom si spolu o tom promluvíme...“

„Beru!“ usmál se Enkra sebevědomě.

„A ty, Anitto... no, zjemnit způsoby tohohle syčáka se ti těžko podaří. Ale ženská vždycky dokáže toho svýho dostat tam, kam potřebuje. Až ti otrne a budeš mít zase náladu a sebevědomí, pusť se do toho. Uvidíme, co z toho bude!“

„Ty si hraješ zrovna jako já!“ řekl Enkra.

„A co sis myslel? Že nemám právo se pobavit? Zatím mi tvoje hry připadají jako dobrodružný, trochu zábavný film. Tak se snažte, ať se na to dá koukat...“

Anitta se už uklidnila a pocítila k němu kromě úcty i značnou náklonnost. Dokonce ho políbila na tvář.

„Jděte si hrát, děti! Tato země je vaše hřiště a její obyvatelé panenky, které můžete všelijak přesunovat. Využijte toho!“

Rozloučili se a odcházeli; Anitta celá dojatá. Enkra venku pookřál a když se potkal s nějakým důstojníkem, začal se s ním hlučně dohadovat neznámou řečí. A Anitta, ponechaná sama sobě, rychle zvedla před oči svoje spirály.

Nalezla jeho myšlenky téměř okamžitě. Už si všimla, že se lehčeji spojuje s lidmi, kteří jí osobně jsou citově blízcí.

„Taková holčička...“ uvažoval, „Má to těžké... Jak jí voní kůže a jak hebkou má pleť! Jak je to už dávno, co jsem se mohl dotýkat takové dívky? Moc bych si přál vidět ta dvě hříbata, jak se milují. Nebo kdyby ona sama... kdyby byla aspoň o pár let starší nebo já mladší... Ale kolik let je teď té mojí?“

Anitta se zachvěla leknutím, jako by náhodou otevřela dveře, za něž nikdo nesmí nahlédnout. Poznání, že vyvolává fyzickou touhu i v jiných mužích než v Enkrovi, ji překvapilo už podruhé.

„Tajemník velvyslanectví Bangladéšské republiky,“ řekl tygr a myšlenky sira Lery se ihned soustředily na něco jiného. Anitta zrušila spojení; Enkra se už ostatně taky rozcházel.

Potom seděla v autě a přemýšlela o tom, co se dozvěděla. Enkra jí něco povídal o svých plánech a záměrech, vzpomínal na nějakou zvlášť povedenou akci, která se stala zrovna v těch místech, ale ona pro to neměla moc pochopení. A když se náhodou zmínil o Vládci, už se neudržela: „Enkro... on na mě myslel!“

„Kdo? Proč?“

„Sir Lera. Tvůj otec. Myslel na mě jako na ženu. Náhodou mi... přečetla jsem si to v jeho myšlenkách. Jen tak, napadlo mě...“

Enkra se rozesmál. Volnou rukou ji objal a přitom zajel pod tuniku. „A ty se něčemu divíš?“

„No ale stejně... je to zvláštní!“

„Jestli budeš číst myšlenky všech mých kamarádů, pravděpodobně skoro každý si bude představovat, že by si tě na chvíli vypůjčil. To není nic divného. A řada z nich by to skutečně udělala, kdyby dostali příležitost...“

„A není to trochu... sprosté?“

„Jak u koho. Takový Bello Corrona zcela jistě nepovažuje za nic špatného vyspat se s každou pěknou holkou. Jistě ví, že dokud patříš mně, nesmí si na tebe nic dovolit. Ale kdybych u toho nebyl, má právo zkusit štěstí. Podle jeho filozofie všechny jen čekají na jeho zájem. A nevysvětlíš mu, že to není pravda.“

„To ho nikdy žádná neodmítla?“

„Ale jistě, řada. Když nemá čas nebo má jiného, tak to ničemu nevadí. Z těch, co mají čas a nemají program, většina přijme. Proč by ne?“

„Já bych rozhodně nepřijala. Když mám někoho ráda, přece se hned nedám svést od jinýho!“

„To je v pořádku. Jsi trochu jiná.“

„Už se nedivím, že ses nechal tak klidně balit od té Ariadny. Kdoví, kolik jsi jich tady ještě měl, když jsem tu nebyla.“

Enkra zaváhal. „Ariadna je čarodějka.“

„A to je jako omluva?“

„Přece víš, že jsem ji zajal v boji! Přemohl! Tak jsem musel!“

„No ovšem, tvoje povinnosti! Když teď přemůžeš město Indiopolis a oni ti přivedou nějakou holku, je tvoje povinnost se s ní vyspat a taky to hned uděláš?“

„To ne. Mám tady přece tebe...“

„A kdybys mě tu neměl?“

„To je hrozně těžký ti takhle odpovědět!“

„Já vím, zvlášť pro chlapa. Protože ty a tví kamarádi nemyslíte na nic jinýho, než jak někde nějakou kočku utrhnout jako kytku. A to už vůbec nemluvím o tom, na co myslejí ty holky!“

„To máš z toho, že jim čteš myšlenky. To pak musíš počítat s tím, že se leccos dozvíš!“

Anitta uraženě mlčela. Až po chvíli řekla: „Komu ze svých kamarádů věříš, že by se nepokusil mě balit, kdybys byl daleko a svěřil mě někomu do ochrany?“

„Já věřím tobě.“ řekl okamžitě.

„Hezky řečeno. Jenže já chci, abys mi odpověděl! Komu ze svých bojovníků stoprocentně věříš, že by to neudělal?“

„To máš těžký, Anitto. Seš hezká holka...“

„Tak vážně, komu? Je někdo takovej?“

„Asi ne.“

„Bezva! To jsem chtěla vědět. A o který holce si mám já myslet, že neudělá všecko, aby tě aspoň na jednu noc dostala do postele?“

„K čemu by ti bylo takový ujištění?“

„První, co jsem se dozvěděla je, že tě miluje ta tvá čarodějka Ariadna. Vzápětí jsem totéž slyšela o Jennii, která se nesnaží jen proto, že chce ještě pracovat s Ohněm. A co povídal Bello o holkách z Indiopolisu, tomu dalo korunu. Tak komu mám věřit?“

„No... tak třeba Ťapce.“

„Tos vybral opravdu správnej příklad! Ťapka je od Asthry seřízená jako robot, jinak by asi taky měla úplně jiný sklony. Takže taky nikdo; to je teda moc pěkný!“

„Zatím to tady nikomu nevadilo...“

„Bodejť by ti to vadilo! Žádnýmu chlapovi to nevadí! Ale že na mě myslel i tvůj otec, mi už dodalo! A vůbec, kdoví co by se stalo, kdybych... ani nemluvím!“

„Vládce vynech. Je velmi rezervovaný a mám dojem, že by odmítl, i kdybys mu to nabídla. On se nikdy moc neprojevoval...“

„Což ho šlechtí. A vůbec, proč se neoženil?“

„Kdysi dávno měl rád jednu dívku, ale ta zřejmě nestála za nic. Případ Solitaire, píše se o tom ve vzpomínkách Jorga Detreye. Povinná četba, taky to budeš muset překousat. Hrozná nuda, samá politika. Pak, když to s ní skoncoval, už z politických důvodů nemohl přijmout kdejakou ženskou. A zvykl si na ty všelijaký herečky a zpěvačky...“

„Cože?“ Anitta vytřeštila oči.

„To se povídá. Líbí se mu všelijaký slavný hvězdy, co sem dřív přijížděly. Jestli to není jenom taková reklama, to já nevím. Teď už to není, teď je na herečky Roger.“

„Jak to myslíš s tou reklamou?“

„Lidi mají rádi, když jejich šéf projevuje lidské sklony. Hned ho mají radši a obdivujou ho, co všecko dokáže.“

„Já se seberu a pojedu hned pryč! Nechci být v zemi, kde lidi obdivujou takový věci!“

„To máš těžký, Anitto. My těžko ovlivníme, co si myslí naši poddaní. A až doteďka se ti všichni líbili!“

„Protože jsem si neuvědomovala, jací jsou! To takhle uvažujou všichni? I ti, se kterýma jsem kamarádila ve Francii? Sebastiano, Kim, Roger určitě, ale taky Jackie a Kurt a Sonny...?“

„Obávám se, že ta myšlenka napadla každýho. Jistě ale neudělají nic, dokud na tobě držím ruku...“

Anitta obrátila oči k nebi. „Kdybys mě jednou přestal mít rád, kdybys mě třeba nechal; to bych pak šla z ruky do ruky podle hodnostního pořadí, jo?“

„Já tě nikdy nepřestanu mít rád!“

„Odpověz, na co se ptám!“

„No... většina děvčat by to považovala za vyznamenání.“

„Právě teď je v té situaci Ariadna. Odmrštěná milenka...“

„Počkej; nikdo nikoho neodmrštil...“

„Vadí ti, že ještě myslím evropsky? Nebo je to tak, že tys ji vůbec nenechal, jenom jsi ji... Sleduješ mě vůbec?“

„Řídím auto, jestli sis nevšimla.“

„Počkej, ta tvoje ranní přednáška měla svůj smysl. Já bych teď chtěla vědět... já jsem tvoje manželka, jo? Podle všech práv před Bohem i lidmi, i když nás zatím nikdo neoddal?“

„Ano.“

„Ale Ariadna taky! A všecky ostatní...“

„Tolik jich zas nebylo. Navíc, jsou různé stupně...“

„Tak jo, na ty ostatní kašlu. Ale Ariadna je tvoje manželka!“

„Jistě. S tím se budeš muset smířit.“

„A Jennie? Jednou tě určitě sbalí...“

„Vzal jsem na vědomí, že by chtěla.“

„Jaké je postavení Ariadny právě teď?“

„Pochop, ona je čarodějka. Patří do nejvyšší kasty, určuje si sama, co bude a nebude... do toho jí ani já nemám co kecat!“

„Protože jsi z kasty bojovníků? Ani jako její manžel?“

„Ona je čarodějka, Anitto. Žena z bráhmanské kasty je vždycky dar Boží; obdržíme ho, aby nám byl k nějakému užitku. Později nám může být odebrán, pokud splnil svůj účel...“

„Jo, takže tys dostal Ariadnu darem od Boha! Takovej dar se samozřejmě odmítnout nesmí, to by se na tebe zlobil, co? Kdyby ti teď dal darem Asthru, to bys mu taky pěkně děkoval?“

Enkra odpověděl: „Všímáš si, že řídím, jo? V hustým provozu ve městě, takže rozčilovat mě...“

„To tě zmínky o Asthře tolik drážděj?“

„Ani ne, ale musel bych se soustředit...“

„Abys neudělal chybu a tvoje výroky byly v souladu s Písmem? A co kdybys mi odpověděl z vlastní hlavy?“

„Tak jo. Spojit se s Asthrou by bylo veliké požehnání.“

„Tak. Jenže ona ti nedá a nedá, co? Poslala Ariadnu jako svou zástupkyni; tys ji přijal, pěkně poděkoval a otiskl svou auru na její tělo, za což ti pěkně poděkovala zase ona. Teď získala titul říšské princezny a manželky budoucího Vládce...“

„Jak se zdá, poslouchala jsi pozorně.“

„A pro každého šlechtice říše je vyznamenáním, když otiskne tu tvoji auru zas na jeho tělo, protože dotyčný pán se tím stane tvým bratrem... a jeho další milenky jejími sestrami, až nakonec všichni budeme jedna veliká rodina. Není to krásné?“

Enkra něco zamručel a přibrzdil na červené.

„A ty s tím samozřejmě vřele souhlasíš, ať si Ariadna užije?“

„Ovšem; takové spojení má hluboký mystický význam...“

„A co kdyby si švihla s někým, kdo za to nestojí?“

„Teda, ty máš výrazy...“

„Odpovídej a nevytáčej se! S někým z nejnižší kasty...?“

„Ariadna v podstatě nemůže udělat chybu. Kohokoliv se dotkne, toho automaticky povznese na svoji úroveň...“

„Může poklesnout ona?“

„Teoreticky ano, kdyby přestala plnit vůli Boží... ale...“

„Jak to poznáš?“

„Já to nepoznám; navíc ani nemám právo jí do toho mluvit. Ona není zodpovědná mně, ani nikomu z lidí.“

„Tím myslíš, že Bůh ji sám potrestá?“

„Ano.“

„A tebe?“

„Snažím se být opatrný...“

„A když už jsme u toho – mne?“

„Víš, Anitto, to je těžký! Já chápu, že...“

„A co když tu vůli Boží neznám a můžu udělat chybu z hlouposti? Ty tady vykládáš něco o vyšších záměrech, ale mně do zatím připadá, že to všichni používáte jako omluvu! Vidíš hezkou holku, tak fajn, je to dar Boží a já se s ní musím vyspat, jinak bych se dopustil přestupku!“

„Pokud to tak někdo cítí, může to být pravda...“

„A kdybych já řekla, že cítím pokyn shůry, abych se vyspala teď hned třeba s tím Ronnym, co ti hlídá palác?“

„S Ronnym? Proč zrovna s ním?“

„Napadl mě jako první; ale odpověz, co bys dělal?“

„Anitto, počítám s tím, až rozšíříš svoje poznání, budeš mě občas překvapovat rozhodnutími, která z mého hlediska budou postrádat veškerou logiku. Tak se projevují čarodějky a...“

„Tak to ti děkuju. Začínám tě opravdu milovat!“

Uvědomovala si, že Enkra nechápe, proč se zlobí; v jeho světě to je přece tak jasné a logické! Chápala, že Ariadna si po svém dlouhém půstu poradila skvěle, strávila pár chvil s nejvyšším pánem říše a tím nabyla takového postavení, že teď si už může vybrat, koho bude chtít. Je samozřejmě velice chytrá a neudělá nic, čím by svá rozhodnutí zpochybnila...

„A to ten váš systém nikdo nekritizuje?“

„Nechápu, co tím myslíš.“

„Nikdo nemá pochybnosti o tom, co prohlašujete?“

„Ale jo, řada lidí. Nižší kasty zajisté nechápou...“

„Ale na ty my z vyšších kast samozřejmě kašleme!“

„No...“ řekl bez velkého nadšení.

„Takže vždycky na ně nekašleme?“

„Sir Lera považoval kdysi za správné stanovit, že se o svoji vysokou funkci bude ucházet v lidovém hlasování. Pochopitelně ji obdržel, ale... říká se tomu demokracie a...“

„A tobě to vůbec nevyhovuje, co? Ještě míň pak Rogerovi; tebe vždycky nějak ukecá, ale celou zemi?“

„Jsou to osoby bez duchovního poznání...“

Anitta se kousla do spodního rtu. „Enkro, mám rozkaz.“

„Cože?“ potřásl hlavou a zamrkal.

„Chci se s tebou milovat hned teď a na místě, kde řeknu!“

„Ano, jistě, ale...“ rozhlížel se se značnou nejistotou, byli ve vilové čtvrti a blížili se k rozsáhlému dělnickému sídlišti; provoz tu nebyl šílený, ale dost hustý a zmatený.

„Toto místo je plné nevědomosti a hříchu,“ prohlásila sebejistě a s neochvějnou autoritou, „Je třeba je očistit... nejvhodnější místo je v prostoru té křižovatky před námi...“

„No ale... zablokujeme celou dopravu!“

„To samozřejmě nechci; vyberu vhodné místo sama!“

Enkra vjel do křižovatky mezi vilovou čtvrtí a sídlištěm a tam se začal motat, jak mu ukazovala; zcela ignoroval jak dopravní předpisy, tak zoufalé troubení a pokřik šoférů okolo. Anitta jej nechala přetraversovat křižovatku napříč a pak ukázala na jakýsi parčík; tam zastavil, oba vystoupili a Enkra ukázal vztekajícím se řidičům jakési gesto, které většinu uklidnilo. Někteří možná měli zlost i nadále, ale poznali, že patří k elitě státu a měli rozsáhlé špatné zkušenosti s takovými lidmi.

Parčík byl kdysi míněn jako dětské hřiště; bylo tu jakési pískoviště s prolézačkami, ale z druhé strany krámky obchodníků se zeleninou a všelijakými nesmysly, za nimiž se kupily hromady prázdných bedniček a různých odpadků. Několik ubohých stromečků tu díky síle přírody přežívalo, ale...

„Vážně to má být na takovém místě?“ zaváhal Enkra.

Anitta měla chuť to vzdát, ale teď nesměla podlehnout.

„Ano. Cítím vnitřní hlas, který mi říká, že toto místo je třeba očistit a zasvětit... jak se jmenuje Šivova žena?“

„Kálí? Parvatí? Šaktí?“

„Ta poslední.“

Enkra se nejistě rozhlédl. Kolem očumovalo pár povalečů spíš tmavé pleti, obchodníci se hádali s kupujícími, toulavý pes se přehraboval ve smetišti... na křižovatce řídil dopravu policajt, podle obličeje míšenec všeho možného a podle vlasů bojovník, což ale nemuselo moc znamenat. Pořád si nebyl jist.

Anitta došla k nejstaršímu stromu, pokroucenému a držícímu se při životě jen silou vůle. Položila ruku na kmen, rozhlédla se a ukázala na jediný trochu slušný kousek trávy.

„Tady!“

Škubnutím na sobě roztrhla tuniku. Hodila ji na zem a ulehla na ni, aniž by čekala jakýkoliv projev nedůvěry. Enkra přetáhl svou tuniku přes hlavu; poklekl a spojil se s ní, ale Anitta pořád ještě měla pocit, že s tím docela nesouhlasí. Potom je oba přemohla vášeň a přestali uvažovat o čemkoliv. Soustředila se na prožívání té chvíle a se zvrhlým potěšením sledovala, co jejich počínání vyvolá v lidech kolem.

Je pravda, že lidé zírali. Povaleči, trhovci, kupci i všelijaká verbež, co tu bydlela, všichni se zastavovali, ukazovali si na ně, přicházeli blíž, až je obklopili, přihlíželi a pronášeli různé poznámky; naštěstí jim nerozuměla. A i kdyby, byla pevně odhodlána prosadit svou a nějaké blbé kecy ji nemohly zastavit.

Natolik se Enkra ještě kontroloval, že při vyvrcholení vystříkl semeno nikoliv do jejího lůna, ale vstal a postříkal okolí pokrouceného stromu. Lidé se smáli, tleskali a postrkovali děti dopředu, aby to pořádně viděly.

Nejvyšší místní autorita, onen míšenec policajt, se protlačil mezi čumily a přistoupil k nim; tvářil se pohoršeně.

„Co to tady vyvádíte, vy dva?“ oslovil je zhurta.

Enkra neřekl nic; jenom se usmál koutkem úst.

Policajt byl skutečně bojovník a jako takový uměl číst jeho tetování; okamžitě viděl, že má před sebou náčelníka a člena vysoké kasty. Potom ho poznal, o krok ucouvl a zaváhal, zda by neměl ten dav nějak rozehnat; ale jak by to asi udělal?

Enkra pozvolna přenesl zrak na lidi kolem; prohlížel si jednoho po druhém a Anitta s úžasem viděla, že postupně utichají. Konečně promluvil, jedinou autoritativní větu:

„Na tomto místě postavte chrám Šivovi a Šaktí!“

Pokynul Anittě; ta sebrala svoje věcí a prošla k automobilu jako pravá princezna, neohlížeje se na lidi, kteří jí okamžitě uctivě udělali místo. Enkra šel za ní, ani se neohlédl; nasedli a odjeli.

Errata:

30.05.2021 11:44