Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Do Enkrova zámku dojeli téměř mlčky. Oba byli rozechvělí.

Anitta se rozhodla už nad ničím nepohoršovat a nerozčilovat, avšak dodržet to nemohla, neboť první osoba, na kterou jí padl zrak, jen co vylezla z auta, byl Kurt Diettermann v plné nádheře svého postavení nejvyššího generála. V tomto případě to znamenalo hlavu pokrytou čerstvým barevným tetováním a stříbrné šperky v uších (lalůčku i boltci), nose, obočí, spodním rtu, prsních bradavkách i pupku; Anitta postřehla cosi se blýskat i na penisu, tak tam s jistým odporem obrátila zrak a seznala, že je rovněž propíchnut nějakou ozdobou. To vše Kurtovi nebránilo, aby se nadšeně usmíval a radostně vítal s Enkrou.

„Jsem hrozně rád, Anitto, že seš tady! Pojedeš s náma k armádě, abys tam trochu posílila morálku?“

„Mám pocit, že to ani není potřeba! Jestli tam všichni tak povyrostli jako ty...“

Na chvíli zaváhal a provedl zběžnou prohlídku své osobnosti.

„Myslíš, že jsem se vytáh, jo? No, děláme co můžem... Enkra by měl dojet, trochu se to tam rozjelo do stran... fakt je, že jsme to i maličko pustili ze zřetele...“

„Zatímco jste se nechali propíchat, kde to jen šlo?“

„No jasně! To je teprv správná psina... jenom počkej, až uvidíš Sentu, ta zvoní při každým pohybu... strašně se jí to zalíbilo, tak teď zdobí každýho, koho odchytne! Všechno legovaný stříbro, zcela neutrální v Ohni. Mně to dělala Deborah, to je vůbec správná holka, já tě s ní seznámím, chceš?“

Neustále se bezelstně usmíval, ale jak byla Anitta rozladěná, neuspěl. „Ty seš taky jeden z těch!“ obvinila ho, „Odpověz mi bez rozmyšlení a hned: Taky by ses se mnou chtěl vyspat, kdyby byla nějaká příležitost?“

Kurt zašilhal nejistě na Enkru, pak řekl: „No... kdybys na tom trvala... nebo měl princ nějakou naléhavou práci...“

„Prase!“ řekla, obrátila se k němu zády a šla do svého pokoje. Až po cestě si uvědomila, že žádný nemá, neboť bydlí u Enkry; taky jí došlo, že se těžko bude moci zamknout, ježto podobné zařízení nikde neviděla.

„Co ji kouslo, proboha?“ ptal se Kurt Enkry.

„Nic. Trochu podrážděná. Snad ji to přejde...“

„Je úplně jiná než před rokem...“

„Myslíš, že my jsme úplně stejní?“

„A taky je to ženská. Mně při mých zkušenostech něco vykládej! Moje sestry a sestřenice a všecky manželky...“

„Postupně se seznamuje s povinnostmi císařovny...“

Kurt napjal jazykem spodní ret, čímž pohnul perlou v něm.

„Ty bys asi nestál o nějakou moji radu, co?“

„Když nebude blbá...?“

„Tak ne, no...“

„Řekni! Nebo ne, nech mě hádat... máme odjet za Deborah a dát se od ní propíchat jako jehelníček? Nebo za Asthrou pomáhat jí ve stavbě její přehrady... nebo...“

„Taky; ale já teď myslel spíš na ty ženský.“

„S těma mám dělat co?“

„Dej svým věrným poddaným příležitost, aby tvý záležitosti uspořádali sami. Myslím to tak, že vytyčíš samozřejmě smělé plány ve všech důležitých věcech, jako rozvoj státu a tak, a co se týče denních zábav, zvlášť s holkama, necháš to na ostatních a sám se budeš jen bavit...“

„Zní to nesmírně roztomile; akorát mi připadá, že bych se tak každej večer dočkal nějakýho pozoruhodnýho překvapení!“

„No jasně!“ zazářily Kurtovi oči, „Nebyla by to psina?“

„Určitě jo. Ale tohle rozhodně neudělám!“

„Hm... to jsem si myslel. Tak ne, no...“

Anitta okamžitě, jak došla do Enkrova pokoje, začala brečet. Ten záchvat nekontrolovatelného pláče v ní vyvolal pohled na sebe samotnou, když se koukla do zrcadla; představila si, jak ji někdo propíchá stříbrnými ozdobami (pochopitelně stálými v Ohni) a jak tím přestane být už vůbec podobná člověku; to stačilo, aby jí začaly cloumat tak prudké pocity, že se neovládala.

Tak ji našla Ťapka, jako vždy klidná a vyrovnaná.

„Ťapko, kdy budeme moct jet do toho střediska? Já už to tady nemůžu vydržet... nejradši bych jela teď hned!“

„Odjet můžeme. Ale jsi si jistá, že s tím Enkra bude souhlasit?“

„Ten ať mi neleze na oči!“ rozkřikla se Anitta; stručně a dost zmateně jí vysvětlovala podstatu jejich konfliktu.

Ťapka nevypadala, že by cokoliv chápala. „Možná by bylo dobře, aby sis odpočinula. Víš, cos absolvovala za poslední dny, je značně duševně vysilující. Nejlepší bude, když si na chvilku lehneš a nebudeš na nic myslet. Pak to bude lepší...“

„Ty si myslíš, že teď dokážu usnout?“ ječela Anitta, „Po všem tom, co se stalo?“

Ťapka ji jemně uložila do postele. Anitta se pokusila bránit, ale zjistila, že odolává jakékoliv obraně a má sílu železného svěráku. Vztekala se, ječela cosi o robotech a zrůdách a snažila se bránit; Ťapka jí položila ruku na čelo a jemně uspala. Pak, když zkontrolovala její spánek, zavolala telefonem do střediska o radu. Sehnala tam Mika Crosse a ten jí dal instrukce, co s Anittou dělat. Slíbila to.

Pak přišel Enkra a když zjistil, co se dělo, poděkoval Ťapce a ulehčeně odešel.

Takže Anitta se probudila odpoledne kolem půl čtvrté a myslela si, že docela sama. Byla už úplně klidná, zato měla pořádný hlad. Vzpomínala na svůj výbuch a trochu se styděla, především před Ťapkou, ale ta se objevila s obvyklým úsměvem, ochotná úslužně splnit jakýkoliv rozkaz.

Na požádání oznámila, že Enkra už odeslal některé důstojníky svého štábu k armádě; sám se rovněž chystá, ale až zítra, neboť dnes večer jej pozvali na svatbu Gudrun Diettermannové s Bello Corronou. Rovněž Anitta je samozřejmě srdečně zvána.

Kdo je Bello, věděla; Gudrun byla jedna z dívek Diettermannova klanu, nevlastní sestra či sestřenice Kurta. Kdo přišel na ten nápad ji provdat za Bella, nebylo jisté, ale určitě ne dívka, dost mladá a nezkušená, ač nikoliv panna. Tato okolnost je zcela nepochybná a byla příčinou, proč se na ni celý klan zlobí; jinak by ji totiž poslali studovat ovládání Ohně do Slunečního obzoru. Kdy a za jakých okolností došlo k oné nešťastné události, Anittu příliš nezajímalo, ale projevila přání si s nevěstou pohovořit, bude-li mít zájem.

Pochopitelně měla, neboť Anittu obdivovala. Proč? Přišla přece z Francie, má zvláštní mravy a hodně toho zažila, což se Gudrun doposud nestalo. Pro Anittu byl rozhovor s ní balzámem na nervy; měla pocit, že zatím nepotkala nic tak úžasně hloupého. Holka byla velmi mladá a otřesně rozmazlená, přestože ji soustavně otloukali snad všichni kluci v rodině, jak už tam je zvykem. Původně mívala krásné blonďaté vlasy, teď jí samozřejmě ohořely a z dětské tvářičky zíraly jen veliké modré oči, takže vypadala trochu jako E.T. Nesmírně toužila po čemkoliv zábavném; do India se těšila, ale ještě víc by ji potěšilo, kdyby ji našlapali do kosmické rakety a vystřelili na Měsíc. Že by šlo o život, jí nedělalo starosti; třeba by to přežila, ne?

Anitta se zeptala, zda si skutečně chce Bella vzít; po chvilce diskuse nabyla dojmu, že by si stejně klidně vzala sedmihlavého draka. Nesmírně se těšila, že jí novomanžel předvede vrcholné milostné umění, o němž dosud měla jen matnou představu; když jí Anitta vyhrožovala, že to možná bude bolet, rozzářily se Gudrun oči a začala se těšit ještě víc. Svěřila se, že se co nejdřív nechá propíchat jako bráška Kurt, pokud možno všude; manžel jí to určitě umožní a daruje jí patřičné šperky. Pokud ne, bude muset nasadit svoje umění a svést nějaké jiné muže, kteří jí přinesou ty věci darem; kdyby ji Bello nachytal při nevěře a zbičoval na pranýři, způsobilo by jí to určitě rozkoš.

Anitta se snažila vyděsit ji a vymýšlela si lecjaké horrory, leč marně. Gudrun požadovala od života, aby byla legrace, k čemuž hodlala přispět ze všech sil. Bolesti, nebezpečí a námahy se při tom naprosto nebála; dokonce ani netrvala na nutnosti tyto hry přežít. Pevně věřila v reinkarnaci s tím, že pokud zemře čestně, při dodržení veškerých pravidel své kasty, narodí se znovu jako říšská princezna a bude prožívat další nádherný život. Snad jediné, čeho se bála, bylo poklesnutí z dosažené úrovně; hodlala ze všech sil bojovat, aby k tomu nedošlo.

Jako poslední trumf si Anitta ponechala pohrůžku, že ji Bello po ukojení svých vášní předhodí členům svého klanu, dokonce možná bojovníkům ze své smečky. Gudrun vhrkly slzy do očí; strašně se těšila, že se stane předmětem tak důležitého politického jednání. Možnost, že ji významný šlechtic bude předkládat hostům, se kterými se chce spříznit, byla pro ni vyznamenáním; pokusila se Anittu umluvit, aby se ještě dnes večer odevzdala jak bratrovi Kurtovi, tak Bellovi; kdežto Gudrun požádá o přízeň Enkru a když se to podaří, budou všichni jedna velká rodina, což bude zajisté nesmírně krásné. Anitta bohužel nesouhlasila.

„Proč ne?“ kulila modré oči Gudrun, „Bello mi slíbil, že až mě uvede do paláce svého rodu, představí mě všem svým kamarádům. Taky na mou počest uspořádá takový obřad... to se shromáždí celá společnost, pak se zhasne a kdo si mě vybere... znáš to?“

„Jo, znám. Ty si to vážně necháš líbit?“

„Proč ne, bude to psina... škoda, že jseš taková upjatá. Bude to asi tím, že u vás v Evropě jste všichni pokleslí. Nevěříte, že Bůh nad vámi bdí a pošle vám toho, koho si zasloužíte...“

„Bůh? Co to má společného s Bohem?“

„No – to je přece Jeho rituál, ne?“

To byl argument, který Anitta nemohla nijak narušit; Gudrun po celý život dělala vše tak, jak jí velelo přesvědčení a nebyla schopna pochopit, že o tom někdo může pochybovat. Vždyť se přece všecko tak skvěle osvědčuje! Když se dozvěděla, že jí kluci ostříhají, upletla ze svých vlasů copánek a obětovala jej Matce Ištar; pak odmítala přijmout potravu, dokud neobdržela vizi, že se do ní zamiluje mocný kníže a velký válečník. Později ji sice zavrhne a odejde někam velice daleko, ale do té doby spolu budou mít syna a další dvě až tři děti.

„Vsaď se!“ naléhala se zářícíma očima, „Za devět měsíců mu porodím syna, uvidíš! Už teď se na to těším!“

„Ty chceš mít dítě?“ hrozila se Anitta, „Sama seš ještě děcko!“

„A co? Já mám náhodou děti ráda! Jaký bys radila dát mu jméno? A aspoň se mi nalejou prsa, abych ho mohla kojit...“ přejela si znepokojeně po hrudníku, který se jevil poněkud plochý.

„A co když to nebude Bellovo dítě, ale někoho jinýho?“

Gudrun se spiklenecky zachechtala. „Myslíš, že jsem blbá? Já si dám pozor a nebudu s nikým spát, dokud mi Oheň neřekne, že jsem v tom, víš? Teď těhotná nejsem, to vím úplně jistě; tak se s ním budu milovat co nejvíc, abych do toho přišla včas, než se ožení s nějakou jinou. Jak budu mít od něho dítě, už nemůže nikdo mít pochybnosti; tím se propojí dvě důležité rodové linie...“

Anitta ani nevěděla proč, najednou to dítě objala a přitiskla k sobě; Gudrun šťastně vzdychla a přitulila se, hladila Anittu všude, kde se hladit má a sama si kladla její ruce tam, kde se jí to nejvíc líbilo. A při tom vykládala, jak je strašně zamilovaná do Bella, jak je krásný, chytrý, vznešený, skvělý bojovník; potom pochválila taky ostatní kluky, kteří se jí líbili a pokud mohla Anitta posoudit, líbili se jí úplně všichni.

„Na tu svatbu ti přijdu, ale brzo si půjdu lehnout,“ slíbila, „Zítra brzo ráno odjíždím do střediska, tak abych nezaspala!“

Gudrun se jenom zasmála. „A Enkra půjde s tebou, viď? Však já nejsem tak hloupá, ledacos jsem slyšela... až se budete milovat, prosím tě, popřej mi štěstí! Jsi mocná čarodějka...“

„Přeju ti všecko, co si přeješ sama.“ řekla Anitta.

Ráno, když vstávali, měla Anitta pocit, že kouká nejvíc svěže ze všech účastníků svatební hostiny. Omyla se Ohněm, což už jí bylo jednoznačně příjemné, naučila se vychutnávat to jako Enkra. Při snídani ji objevila Gudrun a nadšeně děkovala; Anitta na ni vyjeveně zírala a nemohla pochopit, za co.

„Byla to nádherná noc!“ vysvětlovala čerstvá manželka, „A tys měla pravdu, když ses mezi nás nechtěla plést! Kdybys tam byla, Bello by se určitě snažil uchovat část své síly pro tebe a já bych neprožila tolik krásných okamžiků...“

„Ale já jsem snad opravdu nechtěla...“ bránila se Anitta.

„Víš, on je do tebe strašně zamilovanej,“ mlela Gudrun, aniž se ohlížela na okolí, špicující uši, „Jsi pro něj hrozně exotická a dokud tě nezíská, bude mít pořád pocit, že mu něco uteklo. Být na tvým místě, tak ho dlouho napínám a odmítám, abys ho trochu vytočila; to bude psina, až tě jednou někde chytne o samotě!“

„To teda určitě... a jak to všecko víš?“

„Jsme měli svatební noc, ne? Nechala jsem ho trochu napít, aby ztratil obranný reakce, a pak se do něj ponořila; perfektně jsem dosáhla sdílení a přečetla si ho od dětství až do teď, takže o něm vím všecko, co si sám pamatuje...“

Anitta se ohlédla na Bella, který stál vedle a usmíval se; její řeči mu nikterak nevadily, což Anitta nechápala.

„To ti dovolil, aby ses mu hrabala v paměti?“

„Dosáhli jsme sjednocení, ne? To je během pár okamžiků... Jsem mu chtěla taky nabídnout svoje zážitky, ale neměl chuť je brát!“

„Já si tě někdy přečtu...“ slíbil jí poněkud unaveně.

Anittě začínalo docházet, že to dítě vskutku zná magické praktiky jako násobilku, možná ještě líp. Nejspíš je to jediné, co ji kdy zajímalo... což řekla nahlas.

„Jo, každej říká, že jsem dobrá! To bude tím, že mi puberta začala dřív než ostatním holkám ze třídy. Naše instruktorka měla řeči, že mám v sobě geny nějakýho černocha z africký expedice, věřila bys tomu? Já jsem teda zírala...“

Anitta vyjádřila mínění, že je-li někdo čistě nordický typ, pak Gudrun; modrooká, se světlou pletí, pihami na nosíku, jistě patřičně blonďatá, než spadla pod nože.

„Tak vidíš! A přece jsou ve mně stopový prvky černošský rasy, což napomáhá k rychlejšímu vyspívání... jednou se nechám uspat a projdu si v regresi celej genealogickej vzestup, abych měla ve všem jasno a žádnej mě nemohl oblbnout...“

„Já vážně žasnu, co všechno znáš!“

„To teprv budeš žasnout! Dohodli jsme se s Bellem, že mě zapojí do obrany města; jedna jeho ségra je čarodějka, sice nic moc, ale na svý potřeby dobrá. Zkusíme se bránit... jo, počítejte s tím, že od teďka bojuju proti vám se svým mužem. Jistě chápete, že princezna z rodu Diettermannů nemůže zradit svého pána!“

„A bráchu zradit může?“ otázal se Kurt, upíjeje mátový čaj.

„Tebe klidně! Jak jistě víš, zrození je karmicky determinováno, takže jsem se ve vaší rodině vyskytla v podstatě náhodou, kdežto muž mi byl vybrán na základě vyšší vůle; v případě války mezi našimi rody se postavím na jeho stranu, už proto, že Indiopolis je slabší a bude tam víc legrace...“

„Nechceš třeba nasekat na zadek hned?“ otázal se, aniž odložil talíř se snídaní.

„Kdybys na tý rvačce trval, tak snad... ale teď se chci loučit s Anittou, protože nevím, kdy ji zas uvidím. Doufám, že nás za války přijdeš napadnout po princově boku; nejvíc se těším, až budete dobývat město ulici za ulicí a dům od domu...“

„No... uvidíme.“ řekla Anitta rozpačitě.

„Já vím, podléháš vůli Imperátora a vůli bohů; ale pamatuj si, že jsem si tě nesmírně oblíbila a stále na tebe vzpomínám...“

Anitta přemýšlela, proč tomu tak je; nepochybovala, že Gudrun říká pravdu, taky proto, že vymýšlet si nějaké lži ji v životě nenapadlo, když pravda je daleko otřesnější. Pak přemýšlela, že před odjezdem bude muset strpět ještě loučení, při kterém ji bude kdekdo objímat a líbat. A kdyby jen to! Většina považovala za přirozené vzájemně se osahávat, lechtat a dráždit, samozřejmě nejvíc na nejchoulostivějších místech. Každý to očekával a bylo jim to zřejmě příjemné; vypozorovali, že Anitta se brání, stydí a vzteká, což jim působilo úžasnou zábavu.

Rozhodla se nedat jim šanci a chovala se, jako by šla na lékařskou prohlídku; to do chvíle, kdy jí Bello suverénně zajel rukou do klína a zdálo se, že tam chce provádět hloubkové vrty. Tehdy zapomněla na svoje odhodlání a zprudka vyrazila kolenem dopředu; zasáhla ho tak přesně, že zasténal bolestí a málem se skácel, což vyvolalo smích a pozdvižení všude kolem. Anitta se vylekala a chtěla se omlouvat, ale to už se ovládl a začal koktat omluvy sám; bylo jasné, že dívku, která se opovážila soustavně ho odmítat, si bude dlouho pamatovat.

Konečně seděla v autě vedle Ťapky a nechávala se vézt na jih. Do Sun City vedla dobrá silnice, v současné době přestavovaná na dálnici. Některé úseky byly už hotové a na nich Ťapka pouštěla stroj naplno. Anitta se nebála, považovala ji za naprosto a zcela spolehlivou; ani nepřemýšlela, spíš se bavila rychlou jízdou.

Asi na poloviční cestě Ťapka navrhla stavit se v motorestu na kávu a něco dobrého. Anitta souhlasila a teprve když zastavily vedle dalších aut a kamiónů, zarazila se.

„Neměly bysme si aspoň něco oblíknout?“

„Proč? Tady na jihu? Jsme hezký holky, ne?“

Anitta zaťala zuby. Vstoupily do motorestu plného lidí a nikdo jim nevěnoval mimořádnou pozornost. Ostatně řada lidí, zvláště mladších, taky oblékání nevěnovala moc velkou péči. Daly si kávu a nějaké zákusky, snědly to a Anitta si s rozpaky uvědomila, že nemá ani cent na zaplacení. Naštěstí se starala Ťapka.

Potom v autě se Anitta rozhodla mluvit: „Nezlobíš se na mě, že jsem na tebe byla včera hrubá? Já to tak nemyslela...“

„To nic. Povolily ti nervy, to se stává.“

„Tobě nervy nikdy nepovolí!“

„Já jsem tak seřízená, víš? Asthra to udělala tak, abych se ani nemohla rozzlobit.“

„Já přece vím, že seš člověk a ne robot! Už se vážně nezlob!“

„Nezlobím se.“

„A odpovíš mi na něco, když se zeptám?“

„Jistě.“

„Všichni tady mají chuť milovat se s každým, kdo se jim líbí. Pro tebe to platí taky?“

„Ne. Jsem seřízená tak, že...“

„Já vím. Ale kdybys nebyla?“

„Tak bych byla jako ostatní, samozřejmě.“

„Jenže mně trochu vadí, že všichni muži mají o mě zájem. Enkra říká, že bych to měla brát jako poctu; jenže já nevím...“

„Zvykneš si.“

„Mohla bys mi v tom nějak pomoci?“

„Nevím. Možná by sis měla pomoci sama. Pamatuješ na ty lidi v letadle? Kdyby sis přivolala podobný sen, jaký jsi dala jim...“

„Sen? Jaký sen... o čem?“

„O všem tom, čeho se bojíš a co se ti zdá nemožné. Nebo třeba nepříjemné. Zkrátka zkusit si to, aby ses toho přestala bát.“

„To nevím... já bych to asi neuměla...“

„Zkus nad tím meditovat.“

Anitta skutečně uvažovala, Ťapka řídila. Pak se zeptala lehce ironickým hlasem: „Nebo se bojíš, že by se ti to líbilo?“

Anitta reagovala upřímným pobouřením.

„Bello Corrona je zkušený a chytrý,“ pokračovala Ťapka, „Určitě ví, jak zacházet s dívkami! Jsi si jistá, že když na tebe sáhl, cítila jsi skutečně pouze odpor a hnus?“

„Bylo to, jako kdyby mě zamrazilo!“

„Vztekem nebo rozkoší?“

„Musím poslouchat tyhle tvoje řeči?“

„Jestli se chceš dobrat patřičného výsledku...“

Anitta se chvíli zlobila, pak se rozhodla vybruslit na tenký led. Ťapce věřila a byla s ní sama, takže se nemohlo nic stát.

„Co bych podle tebe měla udělat?“

„Zkusit si takový sen. Prožít si to s každým, kdo na tebe udělal dojem. Já vím, že to nebude ve skutečnosti. Bude to prakticky to, co od každého očekáváš. Tvoje potlačované představy o nich se zkrátka zhmotní, aspoň pro tuhle chvíli. Pak se už nebudeš muset bát!“

„Myslíš, že ne?“

„Zcela jistě. Až na případ, že bys to někdy s některým zkusila; budeš možná nepříjemně zklamaná. Ty tvoje sny budou nejspíš lepší než jakkoliv skvělá skutečnost.“

„Nemáš vůbec žádný mravní cítění!“

„Ani ho na nic nepotřebuju.“

Anitta ještě trochu váhala; pak se pokusila zvednout ruce se spirálami před obličej. Bohužel žádné spirály už neměla, Oheň očistil všechno, co nebylo pevně zažráno do kůže. Ale představila si je a to stačilo, aby pocítila známý tlak a hučení v hlavě; a poznala, že upadá do transu.

Co prožila v té chvíli, nevyprávěla nikomu, ani Ťapce. Seděla vedle ní, dávala na ni pozor, tak viděla, že tvář má zkřivenou vypětím a po obličeji jí teče pot; zmítala se, škubala sebou v křečích, vyrážela extatické výkřiky. Ťapka dokonce uznala za potřebné ji několikrát uklidnit; kousek před Sun City ji uspala klidným spánkem beze snů. Jen tak jí mohla pomoci.

Když se Anitta probrala, koukala velice divně. Nepovídala nic, jenom se rozhlížela a asi si nemohla srovnat v hlavě, co se dělo. Pak na to přišla, ale stejně nic neříkala. Ťapka ji nechala, nemělo smysl na ni naléhat.

„Pane Bože!“ řekla konečně, „To se teda děly věci...“ A zas chvíli mlčela, neboť jí došlo, že to Ťapka nemůže vědět. „Vážně to všecko, co se mnou dělali, byly moje představy?“

Ťapka nechala dramatickou pauzu. A když se zeptala, znělo to vesele: „Bylo to aspoň fajn, nebo se ti to nelíbilo?“

„Když já nevím...“ řekla Anitta nešťastně.

Ťapka neřekla nic, dokonce se ani nesmála. Věděla, že by Anittu mohla nejspíš odradit.

„Jestli to všecko jsem si vymyslela... to jsem doopravdy tak zkažená? Má to znamenat, že si to všechno přeju?“

„Ne vždycky. Třeba se toho taky bojíš.“

„No jo! Ale stejně jsem si to vymyslela!“

„Potlačené představy jsou zvláštní jev,“ řekla Ťapka naprosto klidně, „Ty přece nemůžeš za to, co tě napadne. Až kdyby ses rozhodla realizovat to ve skutečnosti, by na tom záleželo. Teď jsou to jen takové sny, nic víc.“

Ale Anitta si nebyla jistá. „Jestli jsou to moje představy, tak už nemůžu mít nikomu za zlé, že mu napadají všelijaké věci, co by chtěl dělat se mnou! Za myšlenky nikdo nemůže, že?“

„No právě. A vůbec, nenech se tím deprimovat. Nic se nestalo, je to přece legrace, ne? Tak se nauč tyhle věci vychutnávat tak, jak jsou, a nedělej si s tím hlavu.“

Tak Anitta už úplně zmlkla. Než si rozmyslela, jak reagovat, objevilo se před nimi Sun City a za chvíli byly ve středisku.

Pracovalo se dnem i nocí; když Ťapka oznámila, nač tam jsou, ujal se jich nějaký Luck Grevy, zřejmě z nedostatku lepších odborníků pověřený velením směny. Za odbornou část odpovídala Laila, kterou Ťapka znala ze střediska.

„Měli bysme chvilku volnou,“ řekla ochotně, „Jestli má Anitta chuť na první lekci hned, může to být za deset minut. Zatím jí můžeš oholit hlavu, ale pořádně...“

„Ráno jsme se přelízly Ohněm! Za tu chvíli to nevyrostlo!“

„Předpis říká bezprostředně před použitím!“ pokrčila rameny Laila, „Ukaž, jak vypadáš!“ Přejela jí po hlavě prsty a tvářila se neurčitě, „No dobře. Pro dnešek! Zítra se musíš od někoho nechat oholit. Máš tu svýho kluka?“

„Dobře víš, že nemá! Je to Enkrova holka...“

„Hm... máme s tím čím dál větší potíže! První stříhání ti udělá kdekdo, to každýho baví. Ale holit někomu hlavu dvakrát denně, to brzo každýho bavit přestane. Potřebovali bysme někoho, kdo by to dělal profesionálně.“

„A...“ zamíchala se Anitta, „To tady vážně není žádnej holič?“

„Blázníš?“ Laila se cítila oprávněně pobouřena, „Ty bys chtěla vyzradit tajemství kdejakýmu nepříteli? Co kdyby to rozkecal?“

„No... a co třeba z našich lidí?“

„Z nás se nikdo nedá na tak špinavou a morálně pochybnou práci. Je známo, že holiči vynikají velice mizerným charakterem! Nepochybuji, že by donesl všechno někomu z nepřátel...“

„Co takhle vyříznout mu jazyk?“ zeptala se s úsměvem Ťapka.

„To by šlo,“ připustila Laila docela vážně, „Ale takový zásah si jen tak nemůžem dovolit. To by chtělo nějakého zločince, který by byl odsouzen k smrti a cestou milosti pouze vykastrován, zbaven řeči a přidělen ke stříhání kamarádek...“

„Proč vykastrován?“ ptala se Anitta.

„To je stejně jedno. Většina jsou teplouši.“

Přišel Luck Grevy. Usmíval se a vypadal velmi důvěryhodně. Anitta si všimla, že přestože má oholenou hlavu, vzadu nad krkem má pár přerostlých chlupů jako kastovní copánek.

„Bezva, co?“ otočila k ní Laila hlavu, „To vymyslel Luck! Tam vzadu už žádný kontakty nebudou, tak se to nemusí holit. Holky, co neprošly válkou, už mají opravdovský sikhy...“

„Tak přece ten morální úpadek není absolutní...“ řekla Ťapka.

„Máš pravdu. Za války se ale nosily jiný copánky, kluci jeden z temene hlavy a holky dva za ušima...“

„Šlechtic může mít účes jakýkoliv, jenom pokud to není bělošský módní sestřih!“ pronesla Anitta moudře.

„Správně, sestřičko!“ nadchla se Laila.

Anitta se svěřila Luckovi a ten ji odvedl k Wallisu, zručně připojil na hlavu elektrody a uložil. Laila ji musela uspat, to nedokázal; ale všechno ostatní už dělal sám. Ťapka zůstala sedět s Lailou a poslouchala její stížnosti na potíže v práci; Laila měla čas, neměla nic na práci a tak vítala možnost se vykecat.

Ťapka se chovala korektně. Lailu měla docela ráda, ale trochu jí zazlívala nadměrnou zvědavost, sklon intrikovat a plést se do věcí, po kterých jí nic nebylo. Taky teď semlela páté přes deváté a umlkla jen, když se vyptávala na podrobnosti života u dvora. Především ji zajímala kariéra Ariadny, s níž udržovala už ve středisku mimořádně přátelský kontakt.

„Máš smůlu. Ariadna už je mimo, na vedlejší koleji. Od chvíle, co přijela Anitta, Enkra nemá o Ariadnu zájem.“

„Tak co s ní bude?“

„Myslím, že nějakou dobu zůstane u dvora. Je schopná čarodějka, může třeba léčit...“

„A co ten... Bello Corrona?“

Ťapka neutajila překvapení. „Jak to víš?“

„Někdo to tady povídal. Že prý ji Enkra přidělil tomu klackovi z Indiopolisu. Kdo ví, proč?“

„To jo, ale jen tak cvičně. Ostatně Bello se včera oženil; vzal si malou Diettermannovou, Kurtovu nevlastní sestru. Vypadá to, že ho Ariadna moc neoslnila.“

„Ariadna se prý nechala slyšet, že by chtěla zastávat funkci princovy oficiální čarodějky.“

„Princovou čarodějkou je Asthra.“

„Asthra má svůj vědecký program, nebude se zdržovat běžnými hračičkami!“

„To je do jisté míry pravda. Ale je tam Jennie... kdyby bylo potřeba, může Asthra dojet...“

„Tak by to bylo nejlepší. O Anittu se budeš starat ty?“

„Proč já?“

„Potřebuje přece někoho, kdo by jí pomáhal. Aspoň ze začátku.“

„Pomáhal – s čím?“

„Přece nenechá svoje schopnosti ležet jen tak ladem! Jestli opravdu dokáže ovlivňovat lidi a vnímat jejich myšlenky...“

„Co – Anitta?“

„Přece jste dělaly nějaké pokusy v Bangkoku!“

„Ale... to byly jen takový úvodní testy...“

„A podařily se líp, než bys čekala. Aspoň ten starej byl velice spokojen...“

„Ty víš vážně všechno hned v tý chvíli, co se to stane? Kdo ti to prosím tě donesl?“

„Co já vím? Nějaká holka tady povídala... nepamatuješ se, kdo to mohl být, Lucku?“

Grevy právě studoval nějakou knížku, roztržitě zvedl hlavu. „Já ji ani neposlouchal. Tady pořád někdo chodí a žvaní...“

„A předpisy o utajení, to pro vás nic není?“

„My to nikomu cizímu nevykládáme! A pak, žádnej Top Secret to není. Byla u toho spousta jejich mnichů...“

Ťapka si na něco vzpomněla. „Hele, potkaly jsme na Havaji tu americkou holku. Mildred Ishamovou, víš... Chce to zkusit.“

„Vážně? Zatím se tu neukázala!“

„Když se ukáže, můžete ji vyzkoušet a případně něco přiučit. Ale žádný hloupý kecy, ani před jejíma kámoškama! Vsadila bych se, že někdo z nich sem přijel vyzvídat...“

„Stejně se nechytají! Co tady můžou vidět, bude za pár tejdnů v každý vědecký příručce. Co je tajný, je jenom v jediný hlavě, starýho Ezry Wallise. A ten to nikomu nevykváká! Co umíme my, to je malina. Jestli chceš, klidně tě to můžem naučit taky...“

„Podle toho, jakej dostanu rozkaz. Zatím mám postrážit Anittu, než si ji odvede Enkra. Nebo něco jinýho, jak rozhodne Mike.“

„Zítra má přijet...“

„Dobře.“

Seděly a povídaly si; Luck byl s nimi, ale neposlouchal, spíš si četl. Až když zacinkal tichý zvoneček, vstal a šel vypnout přístroje a probudit Anittu. Napoprvé se probouzela dost těžko a hloupě koukala.

„Tak co?“ řekla jí Laila, „Jak se ti daří?“

„Dobrý to je... podařilo se to?“

„Asi jo, když mluvíš arminsky. Neboj, uvědomíš si to sama...“

„No jo, vážně! A při tom mi to vůbec nepřipadá jako cizí řeč. Dřív jsem moc nerozuměla, musela jsem vždycky přemýšlet... a teď, jako kdybych mluvila odjakživa...“

„Neboj, zvykneš si. Teď jdi odpočívat a relaxovat!“

Anitta o ničem nediskutovala a zalehla; za okamžik už spala. Konečně jednou bez pomoci někoho z čarodějů. A taky se sama probudila, když už táhlo na devátou a bylo pěkně horko. Vykoupala se a sháněla po jídle; u snídaně ji chytila nějaká laborantka a ptala se, zda nemá chuť se naučit arabsky; program je založen a momentálně mají chvíli volnou, tak by ji vzali.

„A k čemu mi to bude?“

„Arabština se hodí vždycky! Co kdybys náhodou jela na Střední Východ? Nebo kdyby tě ukradli a prodali do harému...“

Anitta pokrčila rameny, spolkla poslední kus smažené šunky, zapila Zlatým Tygrem a šla. Takže o tři čtvrtě hodiny později už uměla arabsky, slovem i písmem. Jak ochotně předvedla Ťapce.

„To je dobře – co umíš, ti ani policajti neukradnou. Příště se ale nenech jenom tak nahecovat na každou pitomost. Odpoledne si dáme angličtinu, tu potřebuješ víc...“

„Co mám dělat do tý doby?“

„Odpočívat nebo sportovat, jak chceš.“

„A co budeš dělat ty?“

„Nevím. Asi taky nic.“

Jenže Ťapka nevydržela nic nedělat. Tak si zjistila, že za chvíli se tady staví komthur, a počíhala si na něj.

Takže Anitta, která sehnala nějakou knížku a četla si v ní, náhle zjistila, že na ni padl stín; když zvedla hlavu, spatřila vysokého štíhlého kluka s krátkou, leč elegantní hřívou plavých vlasů a podmanivým úsměvem. Chvíli trvalo, než ho poznala.

„Sebastiano! Co ty tady děláš?“

„Ahoj, Anitto!“ lehl si k ní na deku, „Tebe už taky chytili?“

„Koukám, zato tebe nechytili!“ natáhla ruku a popadla ho za vlasy, „Jseš poslední neostříhanej kluk v zemi...“

„Právě proto se tady nechci moc zdržovat. Prchám v dál, kotě. Sehnal jsem prima kšeft...“

„Ale ne – a pročpak?“

Sebastiano se usmíval a vypadal velmi hezky. Ale co povídal, moc hezké nebylo: „Tvůj Enkra se úplně zbláznil. Když jsem kvůli němu přišel o hřívu poprvně, tak to aspoň mělo nějakej smysl. Ale teď mi to připadá jako jeho osobní frajeřinka. Což mi nesedí!“

„Co teda chceš dělat?“

„Zkoušel jsem to u Rogera, ale ten jen kecá a v ničem nepomůže. Tak jsem se šel zeptat Mika, jestli mi dá nějakou práci. Zjistil a sehnal; tak letím na procházku do Manily.“

„To je na Filipínách, ne?“

„Jasně. Najala mě jedna firma, co tam provozuje lodní dopravu. Budu tam dělat... nočního hlídače.“

„Já to nějak nechápu!“

„Slyšelas někdy o malajskejch pirátech? Tam v tom kraji jsou řízci, co přepadají lodě a vykrádají je. Tak já dostanu svůj plat, až tam piráti nebudou. Budu hlídat lodě, aby je neukradli. Případně zlikviduju centrálu, ale to ještě nevím, jak udělat.“

„Proboha... není to nebezpečný?“

„Pro ně? Dost.“

„Jestli ti piráti zjistí, že po nich jdeš, budou tě asi chtít zastrašit. Nebo dokonce zabít!“

„Vím. Jenže já nebudu zastrašovat, budu je rovnou pobíjet. Mám za každýho slíbenou prémii. Za známý šéfy zvláštní...“

„A když se ti to nepovede?“

„To už nebude má starost. To si vezmou na triko ti piráti. Ale má to různý výhody: třeba mě nikdo neostříhá. Nechám si narůst zas dlouhý vlasy, jako jsem míval dřív. A pošlu ti pohled...“

„To na to půjdeš sám?“

„Nejdřív to ozkouším. Mám domluvený s kámošema, že mi píchnou, až to tam omrknu. Já budu první sled... počítám, že o mně už vědí a že po mně půjdou. Mají svý lidi i ve společnosti, ti jim dají echo. Ale koho si pozvu já, nebude vědět vůbec nikdo!“

„Vypadá to, že riskuješ hlavu! Jen proto, aby tě neostříhali?“

„Mně to připadá jako dost dobrej důvod. Ostatně, třeba vyhraju! Pak přijdu k penězům a moci. Dočkáme, uvidíme...“

Anitta zvedla hlavu a spatřila komthura a Ťapku, jak k nim přicházejí.

„Tak hodně štěstí, Sebastiano!“

Sebastiano ji políbil. „Takže ahoj!“ řekl a šel naproti Mikovi.

„Domluvila jsem to,“ řekla Ťapka, „Jedou dál do Města. Až se budou vracet, staví se tady...“

„Slyšela jsi to? Mluvil s tebou Sebastiano?“ ptala se Anitta, „Víš, co se chystá dělat?“

„Jo, slyšela. Má svoje plány a ty Enkrovy do toho nezapadají. Každý arminský šlechtic má právo si dělat, co chce... A když nesouhlasí se svým pánem, má vždycky právo odejít...“

„Poslyš, Ťapko... je to, co Enkra dělá, úplně správné? Není to nakonec nějaká chyba?“

„Není mým úkolem posuzovat jeho činy. Jsem tady proto, abych poslouchala a plnila rozkazy. Ty sama si musíš ujasnit, co udělal Enkra dobře a co ne.“

„Ale já začínám mít pocit, že něco správné není! Sebastiano přece není žádný nepřítel, je to jeden z nejlepších našich lidí! A přitom nesouhlasí!“

„Nezbývá ti než to říct Enkrovi. On rozhodne...“

Potom Ťapka odešla. Anitta zůstala ležet na dece a přemýšlela.

Enkra u armády seznal, že morálka zcela upadla. Mnozí náčelníci smeček se vzdálili neznámo kam, jiní zatím vedli spory a války se svými nepřáteli na vlastní pěst. Jeden z náčelníků Zelených dokonce odmítl své zajatce stříhat a choval se, jako by Enkra nikdy nedal žádné příkazy. Takže si ho princ hned pozval na koberec před svoji milostivou tvář.

„Zjistil jsem, že nesouhlasíš s tím, co jsem nařídil! Slyšel jsem, žes porazil smečku od Černého potoka a když jsi to dokázal, neostříhal jsi nikoho z nich a propustil je!“

„Slíbili ti poslušnost a věrnost, pane!“ řekl ten náčelník a netvářil se vůbec provinile, „Vím sice, že jsem je podle tvého nařízení měl ostříhat. Ale bohužel se mezi mými bojovníky nenašel nikdo, kdo by to chtěl a měl právo udělat.“

„Jak to myslíš?“ zeptal se Enkra hrozivě.

„Můj pane, ostříhání nepřítele je práce katovská, v důstojnosti snížená. Samozřejmě, kdybych chtěl pokořit skutečného nepřítele, tak bych učinil, co je třeba. Ale smečka od Černého potoka jsou moji dlouholetí kamarádi a chtěl bych, aby jimi zůstali i nadále. Proto jsem od nich přijal slib poddanství, jak jsem byl povinen, ale před dalším jsem se zastavil. Nařídil jsem to sice, ale nikdo neuposlechl. Taky moji bojovníci jsou čestní muži!“

„Tak! Čestní muži, říkáš. To znamená, že ty nesouhlasíš s tím, že jsem vás ostříhal?“

„S tím souhlasím. To je tvoje vznešená vůle, pane.“

„Ale sám to dělat odmítáš!“

„Nemám povinnost porušovat svou čest. Jestli chceš, dej to za úkol někomu jinému. Já to neudělám, i kdyby za to měl na mou hlavu padnout tvůj hněv.“

„Víš o tom, že jsi hlupák?“

„Vím. Nikdy jsem nebyl moc chytrý. Ale nikdo z mých kamarádů nemůže říct, že jsem nečestný.“

Enkra chvíli váhal. Pak řekl jenom:

„Táhni. Jdi mi z očí, ať tě nevidím...“

Problém se smečkou, která unikla všeobecnému osudu, se vyřešil později sám: týden nato se střetli s jinou smečkou, která byla řádně poražena a ostříhána, a ti je samozřejmě přistihli podle svojí linie.

Enkra nařídil armádě přesunout se k Indiopolisu. Bez zdržování a válek s drobnými smečkami, které se pletly do cesty. Ty nechával osudu nebo podřízeným náčelníkům. Během tří dnů přesunul většinu lidí přes step na pokraji Větrné pouště a dostal se do obydlenějších krajů pod Sněžnými horami.

Náčelníci města Indiopolisu svolali ghívar a sjednotili se do jediné organizace. Bello Corrona, který už kvůli svému zhanobení nemohl zasedat v náčelnické radě, byl jmenován hrdinou a vřele oslavován jako první muž, který bojoval za svoje milované město a byl poražen v čestném boji. Ostatní si zvolili do čela tři proslavené válečníky: Kay-Britta Wulffssonna, Peera Shönhaarena a San van Longa. Kromě toho požádali samostatného náčelníka Esqira, levobočka Baarfeltovského rodu, aby sestavil z jejich jízdy pluk a s ním bránil hory i město proti Enkrově armádě.

Jmenoval se ve skutečnosti Ronald Lodovic Stephen Wa-dagha a měl titul Esquire of Ghaden, jehož zkomoleninou byla přezdívka. Měl v sobě všelijakou krev a jeho rod míval v minulosti různé osudy; tak se stalo, že měl pokožku téměř černou, modré oči a hnědé vlasy, dlouhé až na záda. Byl proslulý jezdec a jeho oblíbenou zbraní byl dlouhý bič. Táhlo mu na sedmnáctý rok a když se dozvěděl o pověření, nejdřív chtěl odmítnout; ale ostatní ho ukecali, aby ještě naposledy vyjel do boje.

Esqire svolal svoji jízdu pod hory a vyčkával prince. Když se objevil Enkrův první sled, který vedl Jackie Therlowe, Esqire ho napadl a rozprášil. S Jackem se střetnul v osobním souboji na biče a k údivu všech ho porazil. Pak jej odvedl jako zajatce a jednoho z nejmenších kluků smečky poslal k Enkrovi s urážlivým vyzváním, aby si pro svého polního maršála přišel.

Enkra se rozčílil a zaradoval, že bude opět pořádný boj. Taky jeho důstojníci byli nadšeni a hned plánovali řádnou odvetu.

Ve městě se zatím pilně oslavovalo vítězství. Přesné zprávy se nepodařilo zjistit, neboť zúčastnění odmítali jasně říct, co tam všecko provádějí; ale tolik se vědělo, že spolu s Jackem zajali též všechny dívky, tedy princeznu Deborah s celým dvorem. Jejich osud byl zajisté strašlivý; co s nimi vyváděli a komu musely být po vůli, zůstalo sice utajeno, ale spousta děvčátek po celé zemi jim nepokrytě záviděla.

Anitta viděla bitvu, která se strhla, v televizi. Ta zajistila část přímým přenosem, část poté ze záznamu, neboť celá bitva trvala od východu do západu slunce. Boj to byl strašlivý až nelítostný a nejen Jennie, ale i Asthra, která předvídavě přijela za Enkrou, měly plné ruce práce při ošetřování drobných zranění. Enkra vybojoval tři souboje s předními náčelníky a všechny porazil, ale nepodařilo se mu střetnout se samotným Esqirem. Ten se zato srazil s Grizzlym a zmlátil ho jako psa svým bičem; dokonce ho zahnal od sebe a přinutil, aby ustoupil a nechal Esqira utéci.

To už byl Enkra bez sebe vzteky. Přestože zajal téměř všechny, Esqire mu unikl a princ proti němu marně posílal svoje lidi. Až k ohni poslal náčelník opět jednoho ze svých bratří a navrhl na zítřek střetnutí: honičku, které se zúčastní sto nejlepších císařských jezdců. Enkra a přijal a rozhodl se být jedním z nich.

Příští den před východem slunce se shromáždilo sto jezdců pod Enkrovým vedením. Pak se objevil taky sám Esqire, nahý, se svým bičem jako jedinou zbraní a na nahém koni ovládaném jen smyčkou na spodní čelisti. Usmíval se.

„Jsem rád, kamarádi, že mi prokazujete tu čest a zahrajete si se mnou na honičku! Budu se těšit, že někdo z vás mě chytí...“

„Jeď!“ řekl mu Enkra, „Dáme ti náskok čtvrt hodiny a potom si tě podáme! Budeme tě pronásledovat, dokud tě neuštvem!“

„Stačí mi deset minut!“ řekl náčelník pyšně.

Enkra mu pokynul rukou a Esqire vyjel do stepi. Hleděli za ním a čekali; Enkra rozhodl vyčkat slíbených patnáct minut, než zmizí v dálce. Potom se sklonil ke svému hřebci Šankimu, hladil ho po hlavě a šeptal mu něco do ucha; snad zaklínadla, která ho naučila čarodějka Ariadna. Kůň pak vyletěl jako vlaštovka.

Televize zajistila vrtulník, který přenášel celou honičku. V Kingtownu přijímali sázky, kdo vyhraje. Většina tipovala Enkru, ale byly i jiné názory; mnozí byli přesvědčeni, že se Esqira chytit nepodaří.

Honička trvala přes čtyři hodiny, než se podařilo stovce jezdců uštvat jediného a zahnat ho ke skalám, odkud nemohl utéci. Enkra dojel první a chtěl se ho zmocnit, ale Esqire se bránil bičem a věnoval svému princi spoustu krvavých šrámů. Až tehdy Enkra rovněž použil biče a svedl s Esqirem legální souboj. V tom zvítězil, snad proto, že Esqire byl už unavený nad veškerou lidskou vytrvalost. Bránil se, dokud ho Enkra v podstatě nesmetl drtivým úderem s koně; pak zůstal ležet v bezvědomí a museli ho vzkřísit, aby se vůbec mohl podrobit ostříhání. Ostatně i Enkra byl unavený k smrti a docela rád nařídil dva dny odpočinku pro celou armádu, protože boj s Esqirem zanechal na všech jeho bojovnících viditelné stopy.

Pro město Indiopolis to byla vítaná zpráva. Teď neoslavovali, neboť nebylo co, zato vydávali řadu odhodlaných prohlášení. Nejvíc trpěli zajatci, zvláště ženského pohlaví; princezny se zoufale obracely (prostřednictvím televize) na své statečné zachránce a naznačovaly, jakému utrpení jsou zde vystaveny; Enkra sice dovolil jezdcům individuální akce na záchranu jednotlivých osob, ale ty v mnoha případech skončily porážkou a dalším zajetím dotyčného bojovníka.

Esqire se v zajetí choval jako vznešený náčelník: navrhl princi uspořádat po skončení bojů v horách Tanec Slunce, jehož by se zúčastnila řada předních šlechticů Impéria. Enkra přijal s nadšením; znamenalo to propíchnout si kůži na prsou dřevěnými kolíky, připoutat koženými řemeny ke kůlu a pak tančit okolo, dokud si kolíky nevyrve nebo nepadne vyčerpáním. Kromě toho má takový tanec hluboký mystický význam, který Enkra příliš neznal, ale Esqire se jej zúčastnil již třikrát a mezi jeho muži byli čarodějové, dokonale znalí těch obřadů. O důvod víc, aby bylo město dobyto co nejdřív.

Asthra přiletěla do střediska v Sun City. Použila k tomu účelu vlastní vrtulník a přistála nečekaně. Anitta zrovna četla reportáž o Enkrově vítězství v časopise a lízala přitom zmrzlinu, když se doslechla o vrtulníku a vyběhla ven, aby ho viděla.

Asthra vyskočila, v džínách a letecké bundě. Taky měla na hlavě helmu, ale tu sundala, takže Anitta viděla její holou lebku.

„Ahoj, kotě,“ podala jí ruku, „Jsem ráda, že tě nemusím nikde shánět. Poletíme hned zpátky...“

„Já taky? Ale přece... musím čekat, až budu mít všecky kursy!“

„Nemusíš čekat na nic. To všecko jsou blbosti. Poletíš se mnou a kursy si doděláš podle potřeby. Enkra tě potřebuje.“

„Ale... přece mi říkali...“ bránila se Anitta.

„Kdo ti co říkal? Mike? Ten souhlasí se vším, co já udělám. Na ostatní se můžeš vůbec vykašlat. Jestli máš něco cennýho, tak si to seber a letíme...“

Přišla i Ťapka. Asthra jí dala příkaz postarat se o informaci vedení střediska a pak se vrátit ke komthurovi. S nikým jiným se tady nebavila, nacpala Anittu do vrtulníku a odstartovaly do nebe.

„Proboha, Asthro!“ smála se Anitta, „To je všecko tak bláznivý! Já nevím, jak si to srovnat v hlavě... Nejdřív mě pošlou sem, abych se něco naučila, pak mě ty zas odvezeš. Ani jsem se nestihla rozloučit!“

„Však taky nejdeš ze světa. Ještě je uvidíš a když ne tady, tak jinde. Jsme malá země, nakonec se sejdem všichni v jedný hospodě, nedělej si starosti!“

„Hm... a k čemu mě potřebuje Enkra?“

„Chce, abys byla u armády. Asi se mu stýská. Nebo ti chce ukázat Atanor, naše nejstarší středisko.“

„To je od něho hezký...“ nechápala Anitta.

„No – nevím. Uvidíš ostatně sama.“

Anitta chvilku mlčela. Pak teprve řekla: „Víš, Asthro, trochu jsem přemýšlela, jak vypadáš po tom ostříhání. Ale ty seš pořád krásná holka. Jenom já vypadám jako ošklivý kačátko...“

Asthra se rozesmála. „Naopak! Jseš fantasticky krásná! Stává se z tebe tak bezva holka, že mám docela chuť ti závidět!“

„Co? I když jsem takhle zohavená?“

„Ty si to taky myslíš? Jdi s tím do kélu! To jsou jen blbý kecy hloupejch holek, co si nevidí na špičku vlastního frňáku! Pěkný holce to musí slušet i takhle. A vůbec, zas to naroste...“

„Jo; tak za deset let touhle dobou, že? Viděla jsem Sebastiana Mendozu, ten si nechal růst vlasy od loňskýho léta a jak vypadá? Jako zmoklej ježek, má to takhle krátký...“

„Kde jsi viděla Sebastiana?“

„Ve středisku. Stavoval se tam s von Crossem. A říkal, že jede někam mezi Malajce...“

„Slyšela jsem, že si shání kšeft. No dobrý, jak komu libo. Já bych vydržela, ostatně jsem tady, i když ostříhaná. Všecky, celej Iron, dal Enkra ostříhat! To byla hrozná legrace... já se na to těšila už dávno, a kdyby na to nepřišel on, určitě bych si něco vymyslela já...“

„Když já nevím...“

„Budeš si muset odvyknout tyhle pochybnosti. Jednou jsme říšský knížata a každej musí dělat, co si my vymyslíme. Rozhodně ne to, co chce chátra! Sebastiano je taky princ, takže má právo mít vlastní názor. Jiný se nám podřídějí...“

„S nadšením, jak jsem viděla u Esqira.“

„Esqire ani na moment nepochyboval o správnosti našeho konání. Bránil se jen proto, aby si zabojoval. Nevidělas to v televizi?“

„V přímým přenosu a ještě v reprízách. Poprvé dokonce za nadšenýho fandění všech dětí ve středisku.“

„Naši lidi mají sport rádi.“

Anitta se zatvářila téměř zatrpkle. Asthra si toho všimla.

„Taky jsem slyšela, že si začínáš zvykat na život! Ťapka mi hlásila cosi o snech...“

„Ta ti všecko vykecá!“

„Chtěla radu, tak se ptala. Zkoušela jsi to dál? Jak ti jde číst myšlenky druhých?“

„Tak... už jsem to moc nezkoušela. Pro jistotu. On se toho člověk hodně dozví...“

„A ty se už nechceš dozvídat?“

„Už sem se toho dověděla dost. Některý kluci si myslejí, že se s nima hned musíš vyspat.“

„Proč ne? Já si taky představuju, jaký by to bylo se kterým klukem. Na tom není nic zlýho.“

„Jenže, ono to jde vyzkoušet! Můžeš si přivolat takovej sen, ve kterým se ti to stane. Nevěřila bys, co všecko se může zdát!“

„Ty to dokážeš způsobit?“

„Zkusila jsem to. Na jiných i na sobě.“

„Krásný! Hele, udělej pro nás fiestu!“

„Nevím, jakou... a proč?“

„To se dělá; pozvou se lidi a dá se jim napít trochu takovýho čaje. Magoráku. Dostanou obzvlášť velkou chuť na všechny možný rozkoše. Pak si lehnou na rohože a čarodějka pomůže, aby se jim něco pěknýho zdálo. Je to lacinější než opravdová slavnost a líbí se to každýmu, protože všecko je podle jeho gusta...“

„Já vím. Už jsem to zažila. Jenomže... když jsem se probudila, připadala jsem si hrozně špatná a zkažená...“

Asthra po ní zašilhala. „Vážně? Naše hodná panenka v sobě objevila trochu zvrhlosti? To je fajn, to ti sluší. Ještě můžeš být o pěknej kus zkaženější, abys byla na našem standartu.“

„A co Enkra? Nebude se... zlobit?“

„Proč by? Náš malej je taky pěkný kvítko...“

„Ale kdyby věděl, co jsem prováděla v tom snu, v životě už by se mnou nepromluvil! Víš, Asthro, povídat ti to nebudu, ale kdyby někdo viděl... musel by mnou pohrdat celej svět!“

„Ne, vážně?“ Asthře zajiskřily oči, „Poslouchej, to bys mohla udělat, aby to zopakovali se mnou! Já nikdy nebyla na žádnejch pořádnejch hrách, protože dneska už se to nedělá... kromě toho, já mám opravdu ráda jen jednoho kluka a ten... no, znáš ho!“

„Sida? Jo, znám. A on ti nestačí?“

„Ale jo, je dobrej... jenže s ním není zábava. Už se známe moc dlouho. A já bych skoro ráda nějakou změnu! Jenže nemůžu najít nikoho, kdo by se mi líbil víc. Tak s ním zůstávám...“

Anitta mlčela a odhodlávala se. Pak vyhrkla: „Povídá se, že se miluješ... s bytostmi z vyššího světa!“

Asthra pár okamžiků mlčela. Pak řekla: „Nechceš chvilku řídit?“

„Co... cože?“

„Vrtulník. Není to těžký... před sebou máš pult pro druhýho pilota, tak polož ruce tak, jak je mám já a dělej to podle mně. Já ti to přepnu a můžeš si zalítat...“

„No já nevím...“

„Není to těžký; přece ses učila řídit auto! Tady nahoře to má jednu výhodu, nemáš se s kým srazit. Kdyby náhodou letěl kolem orel nebo tryskáč, tak se nám ještě rád vyhne...“

Anitta poslušně položila ruce na řídící páky, jak jí Asthra nařídila; pak dělala všechno, jak jí bylo ukazováno, a princezna trpělivě vysvětlovala, co se čím ovládá. Uplynula dlouhá doba, než Anitta řekla: „Nemysli, že jsem zapomněla svou otázku.“

„Nevím přesně, na co ses ptala?“

„Je pravda, že spíš s polobohy?“

Asthřiny oči byly veliké a moudré, ale Anittě se zdálo, že jimi náhle proletěl nějaký stín. „Budeš z nějakého důvodu šťastnější, když se to dozvíš?“

„Chceš říct, že mi to neřekneš?“

„Řeknu, když na tom budeš trvat. Ale...“

„Kdyby odpověď byla ne, tak dlouho bys neváhala.“

„A ty by ses nenaučila řídit vrtulník.“

„Zkrátíme to. Takové věci se dělají v meditaci... vyžaduje to zřejmě nějaké cvičení, dostat se do transu a tak. Odpověz mi, s kým ses setkala a jaké to bylo.“

„Tak... aha. To není tak... nejdřív mi slib, že ten knipl budeš držet pokud možno rovně. Ano, tak... Duchovní bytosti nejsou... není jen těch pár, o kterých se píše v literatuře. Je jich moc, některý jsou to, co se píše, jiný jsou... neznámý a některý zároveň to i ono. Čím vyšší, tím víc může mít podob... a nižší jsou zase někdy jenom aspekty některé síly vyšších... chápeš to?“

„Jo. Je to složitý, co?“

„A něco jsou přeludy mysli. Teda, všecko jsou přeludy... jenže některý si dělám sama podle toho, co podvědomě chci, asi jako když ty si představuješ ty kluky ve snu. A některý... odhaduju, že je to přímý působení Síly zvenku. Jenže těžko odhadneš, co je co, chápeš to? Já zkrátka nevím, kam se dostanu a co se tam se mnou stane! Taky se vůbec nemusím vrátit... živá.“

„Děláš to jenom ty nebo i některá jiná?“

„Zkusí to každá, která nemá strach.“

„Třeba Ariadna?“

„Byla dost dobrá. A ještě bude! Tvoje sestra je vysoce vyspělá duchovní osobnost, měla by ses od ní víc učit...“

„Moje sestra... pane Bože!“

„Otiskla svoji auru na stejného muže jako ty. Nebuď tak hloupě zatvrzelá... nikdo to tady nemyslí zle!“

Anitta vzrušeně zvedla ruce a vrtulník se zazmítal; Asthra ho rychle srovnala. „Jako v Indiopolisu?“

„Říkala jsem ti, že máš držet... co v Indiu?“

„Připravili tam těm holkám osud strašnější než smrt!“

„Aha; já to neviděla, ale říkali mi, že Jackova Senta strašně přesvědčivě brečela do kamery. Znáš ji trochu? Já dost, chvilku jsem ji tam měla... dost dobrá, hlavně se rychle učí. Jako vůbec všichni Baarfeltové. Říká se, že máme elfskou krev, víš to?“

„Nevím... nepochopila jsem!“

„Všichni potomci kardinála Baarfelta pocházejí z jednoho rodu. My, Monroesové, Therlowové, Diettermannové... V Indiopolisu nemá nikdo přehled. O Denisovi jsi slyšela? V dospívání rozdával svý geny, kde se dalo. V dospělým věku dokázal předat svou auru i těm, kdo z jeho semene nebyli... Právě tam v Indiu jsou jeho Silou nasáklý i ty kameny, co po nich šlapeš!“

„Mluvíš o magii nebo o užívání si s holkama?“

„Copak jseš tak tupá? Síla vzniká v každé živé bytosti, to snad víš. Duchovní energie, ne? Při propojení se násobí, a sexuální styk je nejdokonalejší propojení! Čím víc účastníků a složitěji propojených, tím větší Síla... a zvlášť tam!“

„Takže nejlíp by bylo, kdybysme se přidaly ještě my dvě?“

„No... ty bys tomu rozhodně pomohla!“

„A proč ty ne? Čím jseš jiná?“

Asthra neodpověděla; zabývala se řízením, protože z pahorkatiny pod nimi se začaly zvedat Sněžné hory a musela se soustředit.

„Já se zapojím,“ řekla konečně, „Trochu jinak, jen na mentální úrovni, ale... tak jim pomůžu daleko víc!“

„A proč ne naplno, jako ostatní? Když je to tak přínosné!“

„Až budu vědět, co by bylo nejlepší, tak určitě...“

Anitta se kousla do rtu. „To nevím ani já! Je dovoleno tvým moudrým doporučením třeba... nevěřit?“

„To jistě. Zdá se, že jsi chytřejší, než se zdálo.“

Teď Asthra na zemi něco hledala; byla to farma, kde musely přistát a dál jet na koních. Anitta jí pomáhala hledat v mapě, pak to místo objevily a identifikovaly podle vlajek na nápadné věži. Asthra přistála na dvoře.

Obklopil je houf mladých, chlapců i děvčat; trávili tu čas staráním se o koně a vzájemným oblažováním. Představovali se dlouhými a složitými jmény a potěšilo je, když se mohli navzájem dotýkat na uvítanou. Vznešená návštěva je očividně vytrhla ze zajetí nudy, kterou se marně pokoušeli rozbít.

Většina dívek byla černých; vyšlo najevo, že farma původně patří potomkům císařských otroků z Afriky, kteří se za několik generací rozrostli na řadu vesnic rozdělených do vzájemně se složitě proplétajících rodů. Bojovníci vyrazili do války, děvčata nechali doma a aby jim nebylo smutno, přiváděli jim do zajetí padlé bojovníky jiných národů; vysvětlili Anittě, že vznešené šlechtické rody mívaly odedávna svoji černošskou větev, míšence svých členů s otroky. V posledních letech se to zanedbalo, avšak je nanejvýš nutno tento ušlechtilý zvyk obnovit.

„Bohužel, všechny jsme se už vdaly za každého, kdo je tady,“ vysvětlila jedna z dívek, označovaná za šamanku kmene, „Bylo by potřeba přivést nějaké čerstvé zajatce!“

„Co když se bojí, že byste je snědly?“ zeptal se její současný druh, modrooký chlapec dost bílé pleti se zlatým ježkem.

„Na tobě bych si pošmákla!“ zablýskala bílými zuby, „Vidíš, co je to za zmetka, princezno? Udělala jsem mu obřízku podle starých rituálů, naučila ho milovat se s holkama a on se mi odvděčí sprostýma pomluvama! To jsou holt ty bílý!“

„Nemohly byste nás odtud zachránit, holky?“ ptal se jiný kluk, „Já bych ještě vydržel, ale Staff je Mormon! Jestli se jeho táta dozví, že se ve čtrnácti spouští s černoškama, zabije ho!“

Anitta dost rychle nechápala.

„Podle Knihy Mormon obdrželi černoši tuhle barvu pleti jako znamení své hříšnosti jako osoby propadlé peklu. Navíc, kdyby se Staffovi povedlo některou oplodnit, založil by rodovou linii, která by se tatínkovi rozhodně nelíbila!“

„Ten?“ usmála se šamanka, „Možná časem ho něco naučíme, ale teď rozhodně nestíhá; jeho táta může být rád, že ho vzděláváme!“

Chlapec Staff byl rudý ponížením a Anittě ho bylo líto.

„Nezdá se ti, že mu trochu ubližujete?“

„Teprv jsme začaly! Ještě přijdou horší věci, až se odhodlá dát si udělat tetování, jako mají ostatní kluci!“

Anitta viděla, že tetování se soustřeďuje na dvě oblasti: hlavu a okolí pohlavních orgánů. Na rozdíl od běžného tetování, které vychází z čínsko-japonské oblasti, černí používají mimořádně bolestivé metody zářezů do kůže, do nichž se vtírá rostlinné barvivo. Navzdory tomu se to klukům hrozně líbilo.

„A neumějí zdravit!“ stěžovala si jiná černá dívka.

Anittiným dotazem vyšlo najevo, že morani, příslušníci černých bojových sdružení (zvláštní část kmene s vlastními zákony) si vypracovali zvyklost mimořádně zdvořilého pozdravu krásné ženy postavením svého pohlavního orgánu do polohy 'K poctě zbraň!' Pomáhá jim při tom schopnost rychlejší a trvalejší erekce, kvůli níž se považují za vyspělejší rasu než ubozí běloši, kteří nedosahují jejich parametrů ani v délce a čipernosti onoho zařízení.

Anitta při tom poněkud zrudla. O další vysvětlení už nežádala, leč přesto se jí ho dostalo: morani zachovávají zvláštní zvyklosti, mezi něž patří nepoužívání žádné tkaniny; pokud nosí oblek, tedy z kůže, kovu, peří a podobně. Což se týká i dívek, protože ty se běžně zapojují. Žijí odděleně od dospělých a snaží se procházet co největším utrpením od okolní přírody, od nepřátel i od sebe navzájem; to trvá od chvíle, kdy se kluk odváží ke sdružení připojit (a stvrdí to obřízkou) až do doby, kdy ho to přestane bavit, ožení se a odejde.

Anitta položila řadu otázek inteligentních a jednu blbou: zda ti kluci a holky chodí taky do školy. S trochou váhání vyložili, že většina má univerzálku a školu nepotřebuje; zbývající ji už vůbec nepotřebují, ježto díky své hlouposti nemají tušení, na co by jim měla být. Je fakt, že čas od času do školy přijdou, obvykle ve větších skupinách a s vyvoláváním různých problémů pro vyučující. Školská správa se pokouší působit na rodiče, aby děti k něčemu přinutili; ti odpovídají, že jednak nemají na své potomky žádný vliv, jednak netuší, kde by mohli být. Umění číst a psát mezi nimi nemá příliš vysokou hodnotu.

Jelikož Anitta je blízkou přítelkyní prince, dívky naléhaly, aby řečený způsob pozdravu zavedl jako všeobecný, nařízený dekretem. Anitta tiše trpěla a koukala do země.

„No dobře – ale nebude se pak některá holka cítit dotčená, když tuhle pozornost nevyvolá?“

„Jde taky o to, jak dlouho se to dá bezdůvodně vydržet!“ řekl jeden z bílých, dle strniště na hlavě už dlouho zajatec.

„Proč bezdůvodně?“ usmála se šamanka, „Holka si může vybrat!“

„Vy černí se musíte krotit, to já vím! Já si taky představuju určitý věci, ale... zavede se to hned, nebo je potřeba schválení od prince?“

„Co od prince? Od princezny a dvorních dam, ne? Princ je kluk, nemá do toho co kecat. A taky on by měl takhle zdravit dámy!“

„Každou nemusí – jen tu, co se mu líbí!“

„Ale ta, kterou nepozdraví, se hrozně urazí!“

„Zas na druhý straně, když někdo půjde se svojí holkou, potkají nějakou jinou a on ji pozdraví, ta jeho bude pěkně zuřit!“

„To by nesměla! Obdivovat krásnou ženu je dovolený!“

„Ale pozor! Dovolený, ne nařízený! Když se něco stane zákonem, už to není dobrovolnej obdiv, ale donucování!“

Anitta poslouchala jejich žvanění a cítila se čím dál trapněji. Zato Asthra se fantasticky bavila a oči jí zářily nadšením.

„Poslyš, čarodějko,“ požádala ji šamanka, „Ty umíš Oheň, viď? Mohla bys nás okoupat? Většina už to dlouho neměla, jak vidíš na účesech... asi by nám to udělalo dobře...“

„S radostí, ale... taky bych něco potřebovala. Vy černí umíte dost dobře bubnovat, co? Mám v úmyslu něco zkusit... nahoře na Atanoru. Znáš to místo?“

„Jo...“ nadšení černé dívky o stupeň ochladlo, „Co to má být?“

„Sama ještě přesně nevím. Potřebuji na to Anittu a... vlastně, vás všechny. Kdo tady bezpodmínečně musí zůstat?“

Šamanka vybrala pár nejmenších, většinou skutečně dětí. Až ostatní odjedou na koních, zbude jen pár zvířat, a ty uhlídat je hračka, než se někdo ze starších zase vrátí. Dětem to bylo mírně líto, ale taky se prokletého místa poněkud bály.

„Tak fajn, ostatní se sbalí a pojedou s námi. Nebudeme se moc zdržovat, nevím přesně, jak je to daleko...“

„Můžu převzít velení?“

„Jistě. Jak se vlastně jmenuješ?“

Šamanka ze sebe vydala zvuk, sestávající z mlaskání, chroptění a několik samohlásek. „Taky mi říkají Itti...“

„Tak u toho asi zůstanem. Sestav oddíl a zajisti zásoby...“

Itti byla velitelka jak se patří; schopnost seřvat podřízené jí byla vrozena a vynikala jak mocným hlasem, tak předvídavostí, co by mohli ostatní zkazit či udělat nedokonale. Asthra si jejího počínání nevšímala, zajišťovala vrtulník. Přitom svlékla všechno, co nepotřebovala a Anittu vyzvala k témuž.

„To mám jet úplně nahá?“

„Proč? Ozdoby v uších a nose si můžeš nechat!“

Anitta nadále váhala. „Budeme tam i v noci! Nebude mi zima?“

„Tak dobře. Vezmeme ti pár přikrývek...“

Jaké potěšení mají domorodci ze zvyku jezdit nazí na neosedlaných koních, bylo Anittě záhadou. Ale podřídila se, když to dělala Asthra; Itti oznámila, že jsou připraveni, takže za chvíli již řada jezdců zahájila výstup po úbočí směrem do hor. Zakrátko ztratili z očí farmu, pak silnici, která od ní vedla zhruba týmž směrem, ale kroutila se docela jinak.

„Po silnici bychom se tam dostali taky, ale trvalo by to dýl.“

Cesta trvala dlouho. Koně stoupali zvolna, krok za krokem, čas od času bylo nutno sestoupit a jít pěšky. Anitta nebyla zvyklá chodit bosá po kamenitých stráních, ale naštěstí se jejím nohám nestalo nic horšího, než že se párkrát škrábla o kámen. Věděla, až Asthra zapálí Oheň, škrábance zmizí a její chodidla budou opět zdravá a neporušená. Stejně Oheň zažene únavu; tak proč si nedopřát trochu bolesti a sebetrýznění? Kdyby tančila na skleněných střepech nebo šlapala po žhavém uhlí, jak to dělají kajícníci, bylo by to horší; a přece jim tato činnost přináší rozkoš a oni se smějí, když cítí bolest.

Po několika hodinách výstupů po svazích a sestupů do roklin, což bylo snad ještě namáhavější, byla zpocená a uštvaná, že sotva stála na nohou. Asthra byla kupodivu docela svěží, ani na jiných nebylo znát únavu, snad jen na chlapci Staffovi. Nebyl možná nejmladší, ale z nějakého důvodu křehčí než druzí, což dělalo nejvíc starostí Itti. Kromě přirozeného zvyku starat se o druhé se k němu cítila citově vázána.

Konečně se začalo slunce blížit k západu a Anitta obracela oči k nebi jako díkuvzdání, že přijde večer. Asthra se rozhlížela, čas od času se dohadovala s Itti, kde jsou; nakonec odsouhlasila tábořiště, které šamanka navrhla. Bylo v malém údolí, kde byla tráva pro koně a potok, spadající jako vodopád z výšky tak deseti metrů a končící v jezírku, hlubokém po kolena. Jeden člověk se tam mohl pěkně vykoupat; Anittu nechali jít první a smáli se, jak zacvakala zuby při dopadu ledové vody na rozpálenou kůži.

„Už chápeš, proč morani chodí nazí a učí se vzdorovat horku i zimě?“ smála se Itti, „Jsi zbytečně choulostivá; to je tím, že jsi zvyklá mít pořád na sobě ty hadry!“

Anitta ani neměla sílu jí něco odseknout; ale kupodivu, studená voda ji osvěžila a za chvilku jí bylo daleko lépe. Sháněla se, zda Asthra zapálí Oheň, ale ta se k tomu nijak neměla, spíš nad něčím hluboce přemýšlela.

„Kde je vlastně Atanor?“ ptala se konečně.

„Vzdušnou čárou není daleko!“ ukázala Itti někam nahoru, „Ale protože nejsme ptáci, budeme muset obcházet spoustu roklí; tak se netěš, že tam budeme dřív než zítra odpoledne!“

„Oheň udělám ráno. Bych ráda, kdyby si dnešní noci každý mohl ponechat... svůj vlastní pach co nejvýrazněji. Netvrdím, že se tamti řídí čichem jako vlci, ale... Oheň mění auru!“

„Co chceš dělat?“

„Já vůbec nic. Ale nevadilo by, kdybyste zkusili vyprodukovat trochu kladné energie – všemi způsoby, jaké znáte!“

„To nám nemusíš říkat dvakrát!“ zašklebila se šamanka, „K čemu ji chceš použít... pokud to můžeš říct?“

„Už jsem ti řekla: já k ničemu. Nechám to na jiných...“

Anitta nerozuměla a rozum jí říkal, aby se radši nezajímala. Ale Asthra na ni kývla: „Mám na tebe prosbu. Jeden člověk tady má nějaké problémy, to dítě Staff. Mohla by ses mu věnovat?“

„Jistě, ale... co je zdrojem jeho potíží?“

„Právě to chci, abys zjistila a odstranila je.“

„Hm. A nemůžeš si to udělat sama?“

„Jistě bych mohla. Ale chci, abys to udělala ty. Kdyby se ti to nechtělo dařit, zasáhnu. Avšak přijde čas, kdy u toho nebudu.“

Konsternovaná Anitta pochopila, že ji Asthra vyzývá ke službě čarodějky, což sice dělat toužila, ale v přítomnosti princezny měla pocit, že se hodí k čemukoliv jinému lépe. Poznání, že si to Asthra nemyslí, ji vyvedlo z míry a musela se chvíli uklidňovat, než se odhodlala jít k němu.

„Prosím, byl bys ochoten věnovat mi chvilku času?“ otázala se s mírným úsměvem, jak se sluší na čarodějku.

Vyděsil se. Když bojovník vyvolá pozornost čarodějky, zvláště cizí, je to vždy trochu nebezpečné, zvlášť pro kluka, který je ještě hodně mladý a nezkušený. Tenhle na tom sice byl líp než lidé ze světa, ale rozhodně ne dobře. Odhadovala ho na něco mezi čtrnácti a patnácti, ani dítě, ani muž. Patřil do nějaké smečky, upadl do zajetí a dívky, vyspělejší než on, s ním začaly svoje podivné hry. Všechny mu prospívaly, to věděl; ale zároveň jej krutě ničily. To zase věděla Anitta.

„Jistě... co ode mne žádáš?“

„Nic. Chci ti pomoci.“

Od chvíle, co se ocitl bez ochrany starších kamarádů, mu chtěl každý pomoci. Obvykle to buď bolelo, nebo vyvolávalo neobvyklé či nebezpečné pocity. O důvod víc, aby se mu zježila srst.

„Nebo snad nechceš, abych ti pomohla vyřešit tvoje problémy?“

Docela chtěl. Když nic jiného, byla aspoň bílá. Odhadoval, zda by se s ní dokázal milovat; určitě by to šlo, kdyby překonal svůj příšerný strach. Bál se Anitty, její paní Asthry, prince Enkry, jehož je majetkem, i Itti, která sleduje každý jeho krok. Jestli mu Anitta poručí strávit s ní noc a on tento úkol nesplní zcela dokonale, vystaví se řadě nebezpečí, z nichž ne nejmenší je hněv prince za tu urážku.

„Nechci ti ublížit,“ hovořila Anitta vlídně, „Naopak, chtěla bych ti dát klid a vnitřní vyrovnanost. Prosím, neboj se... chceš se mne dotýkat, aby ses ujistil o mé dobré vůli?“

Přikývl; strach mu nedovolil cokoliv odmítat. Jak ho naučily, položil jí levou ruku do klína, zasunul prostředník a zlehka ji dráždil, zatímco pravou jí hladil na prsou. Anitta by nikdy nic takového nedovolila cizímu klukovi, ale teď měla pocit, že ho musí ještě povzbudit. Levou ruku mu vložila do klína, pravou ho hladila po vlasech. Na hlavě i jinde měl škrábavé strniště, jehož dotek jí byl docela příjemný.

„Uklidni se a uvolni,“ řekla mu vlídně, „Nemusíš dělat nic, co vyloženě nechceš... nejlepší bude přestat na to myslet a chovat se zcela volně. Chtěla bych vstoupit do tvé mysli; způsobí ti to velké nepříjemnosti? Tak přilož hlavu k mé a zkus přestat aktivně myslet; jen vnímej, co dělám já!“

Anitta byla všechno, jenom ne vyrovnaná osobnost; když se setkala s někým nadřazeným a on ji naplnil svým vnitřním klidem, zažívala okamžiky tichého štěstí. Teď ale byla s chlapcem vnitřně naprosto rozervaným, naopak zase ona byla dárcem klidu a vyrovnanosti. Staff to cítil a skutečně se dost rychle uklidňoval.

Když se pokusila přečíst jeho myšlenky, zaplavil ji zběsilý příval protichůdných pocitů, myšlenek a vzpomínek; spousta lidí ve spoustě případů tomu chlapci ublížila. Vyrovnával se s tím, jak se dalo, časem by to určitě zvládl a stal se dospělým, ale ona mu mohla pomoci, kdyby věděla jak. Což nevěděla; tak zkusila vypustit mu do hlavy svoje nedávné vzpomínky jako hejno kuřat na vesnický dvůr. Zaujalo ho to, možná taky proto, že pocity dívky neměl moc často příležitost zažít.

A nejen, že se uklidňoval; vnímal zároveň její současné pocity a rychle se učil, co dělat s rukama na jejím těle. Anittě to teď už bylo příjemné, hráli si vzájemně jeden s druhým a postupně se stávali jednou bytostí. Všechny její vzpomínky se mu líbily, ale bouřlivé nadšení v něm vyvolala chvíle, kdy se Anitta s Enkrou navzájem vzrušovali bolestivým kousáním; tehdy dospěl k extázi a málem ji začal kousat taky. To uvolnilo všechny jeho zábrany; od té chvíle jí svěřoval svoje myšlenky bez kontroly, jako by už dávno toužil se někomu svěřit.

Byl synem nepřístupného tvrdého otce, který jej sice nikdy neudeřil, ale neprojevil lásku ani pohlazením, natož vlídným slovem. Matka se projevovala daleko citlivěji, bouřlivě Staffa objímala a líbala, ale o to rychlejší byla ve fackách, když se nezachoval správně. Celý život měl strach z fyzické bolesti; jak rostl, záviděl ostatním klukům, že se odvažují vyzkoušet, kam až dokážou zajít a co všechno vydrží. Vnitřně toužil troufnout si to taky, prožít bolest až k nesnesitelnosti, extázi utrpení; potom se dozvěděl, že to je duševní úchylka zvaná sadomasochismus a že by s tím otec určitě nesouhlasil, tak si to nechal pro sebe. Dívky tyto problémy neměly a zacházely s ním jako s každým jiným klukem; podrobily ho svým drsným hrám, což se mu sice líbilo, ale naráželo na vnitřní bariéru jeho výchovy.

Anitta provedla bleskově několik změn. Odstranila blok, který mu bránil bolest vychutnávat i působit. Oslabila vliv otcovy tvrdé výchovy. Naopak zaznamenala zkušenost své vlastní rozkoše i to, co přijala od Enkry. Všechny tyto přestavby provedla, aniž se nad nimi zamýšlela, bylo to instinktivní jednání a nemusela se ani ptát Asthry, jestli na to má právo.

Pak ho nechala, už to stačilo. Musela mu dopřát čas, aby si to přebral v hlavě a ujasnil; zatím se jenom vesele smál.

„To bylo dobrý, čarodějko! Umíš takových věcí víc?“

„Cha – řadu!“ mávla rukou.

„A mohl bych si to ještě někdy...“

„Mohl. Ale zkus to spíš s Itti, mám dojem, že se jí líbíš. Moc ráda by si s tebou vyměnila svoje pocity...“

Ohlédl se. „Myslíš, že hned teď?“

„Myslím, že... víš, co je to překvapení? Vyčíhni si chvíli...“

Zablýskl očima. Stačilo mu naznačit a věděl, co dělat.

„Dík!“ řekl a zmizel jí z dohledu.

Anitta si přišla pro vyhodnocení k Asthře.

„Dobrý,“ řekla princezna, „Jseš nadaná... cos mu to řekla?“

„Zasloužím si odměnu?“ naklonila Anitta oholenou hlavu.

Asthra se rozesmála, objala ji a přitiskla k sobě. Pár dlouhých okamžiků se svíraly v náručí a nechávaly si vzájemně protékat myslí vše, co bylo důležité; pak obě naráz vyprskly smíchem.

„Dobrý!“ opakovala Asthra, „A teď pojď něco dělat, stmívá se!“

Staff Itti skutečně přepadl, když to vůbec nečekala a odešla ke koním přesvědčit se, že její zlá černá kobyla netrpí nedostatkem čehokoliv. V první chvíli se docela vážně pokusila bránit; když ho poznala, zmírnila svůj odpor a bránila se jen tak, aby ji s vypětím všech sil přemohl. Cítil určitou vnitřní nejistotu, až do chvíle, kdy se zahryzl zuby do její černé kůže; tehdy vyjekla bolestí a zakousla se mu do ramene tak bolestivě, že ztratil všechny zábrany a přinutil ji násilím. Přesně to měla ráda; taky během rvačky spojené s milováním (a naopak) začala vnímat vše, co cítil on a předávat mu svoje prožitky. Chroptěla vzrušením a čas od času vyrážela hrdelní skřeky ve svém jazyce; sice nerozuměl, ale líbilo se mu to a nutil ji k dalším.

Když už vyčerpáním dál nemohli, zůstali ležet v trávě; koně se popásali kolem nich, ale žádný na ně nešlápl, dokonce ani ta zlá kobyla je nepokousala.

„Nějak ses překvapivě zlepšil...“ šeptala mu Itti, „To ta bílá čarodějka? Abych si to s ní nevyřídila...“

„Přečti si to, jestli umíš!“ zasyčel jí do ucha.

Itti nebyla žádná hvězda, spíš zaklínačka než čarodějka; ale do kasty patřila a i když něco neuměla, věděla, jak to má dělat. Přitiskla se k němu a pokusila se o propojení mysli. Kupodivu se jí to podařilo, z její vůle poprvé v životě.

Tehdy se jí svěřil s tím posledním, co ho trápilo. Odjakživa vypadal hrozně dětsky; toužil získat dospělý vzhled alespoň tím, že mu někdo způsobí v obličeji výrazné jizvy, jaké nosí černí morani. Bylo to několik šikmých zářezů na lícních kostech, tím víc, čím větší zásluhy takový bojovník má. Dělaly se nožem, někdy kamenným, výjimečně rozžhaveným drátem či dokonce nehtem, který si někteří staří kouzelníci nechávali schválně růst na palci a nedovolili jej poškodit. Itti nic takového neměla, nehty jí shořely při koupání v Ohni. Ale Staff si uměl poradit.

„Nechci rovné zářezy! Máš zuby, ne?“

Když to pochopila, oči jí zablýskly ve tmě. „Ale bude to hrozně bolet!“ pošeptala s potlačovanou vášní.

„To právě chci! Dělej!“

Stiskla zuby kůži na jeho lícní kosti a prokousla až do masa; zasténal sice bolestí, ale zároveň cítila, jak narůstá jeho vzrušení. Ji naopak vzrušovala chuť jeho krve, byla přece z kanibalského kmene a někde hluboko v paměti měla uloženo, jak chutná maso a krev člověka. Snažil se vyškubnout, cloumal sebou a tím si způsoboval nápadnější ránu i větší bolest; konečně se mu to podařilo, ale Itti zůstalo mezi zuby pár vláken jeho kůže a ona je s potěšením spolkla. Jeho krev jí tekla do očí a nemohla si je otřít, když se snažila drápat ho nehty do zad; skoro žádné sice neměla a bolelo ji to stejně jako jeho, ale právě to se jí líbilo. Staff se ze všech sil snažil překonávat bolest; jen co se mu to povedlo, nastavil jí druhou tvář a zažil další vlnu bolestivé rozkoše, když se do něj zakousla. Teď už ji nechal, ať si dělá co chce; několikrát se převalili, až se ocitla nahoře, prudce se s ním milovala a při tom vrčela jako leopard.

Když skončili, kroutil se bolestí a měl pocit, že by se ty rány měly nějak ošetřit. Itti použila tradiční metodu, pomočila je; když mu horká tekutina stříkala na hlavu, bolelo to ještě víc a jak vykřikl, trochu mu vniklo do otevřených úst. Spolykal to, dávil se hnusem, ale zároveň se mu to líbilo; tak poznal pocit, který jej vzrušoval ještě víc než bolest: ponížení. Oplatil jí to, Itti se smála, ale on už nikdy nedokázal zapomenout.

Teď už byla úplná tma; Asthra zažehla malý ohýnek, usedla k němu a hleděla do plamenů rozšířenýma očima. Anitta seděla vedle ní a po zádech jí přebíhaly mrazivé vlny, protože kolem se něco dělo a ona to velmi dobře cítila. Koně se plašili, hřebci se vzájemně napadali kopyty a kobyly je kousaly do hřbetů; žádný kůň však neublížil těm dvěma, dokud neskončili. Pak vstali a přišli k ohni, pokrytí prachem, špínou a krví jich obou.

„Už víš, proč bylo zbytečné přivolávat Oheň?“ smála se Asthra.

„Ale teď bys měla! Jejich zranění...“

„Až ráno! Nech je, je jim to příjemné... a bude to horší!“

Zatímco Staff se někam skácel a vzpamatovával, Itti svolala pár nejbližších družek a ve své řeči jim udělovala instrukce; asi dost zábavné, neboť vesele pištěly vysokými hlasy. Pak se začaly zabývat přípravou večeře; Anittě napadlo jim pomoci, ale bylo jich na to dost a ona cítila únavu a vyčerpanost, jako by celé odpoledne ryla zahrádku.

Zabrala se do meditace o vlastním počínání. Stalo se jí, co už několikrát od chvíle, kdy ji Ťapka odchytila a přivlekla sem: počínala si naprosto proti svému přesvědčení. Když byla ve stavu jasného rozumu, byla proti všemu, co souvisí se sexem, magií a celým tím šílenstvím kolem. Vlastně, když se zamyslela, po Enkrově loňském návratu do Arminu se rozhodla, že už nikdy nedovolí, aby se jí nějaký muž dotkl, zvlášť ne on. Ani Asthru si nepřála nikdy vidět; tak jak je možné, že sedí u stejného ohně jako ona a naslouchá jejímu zpívání? Všichni tady jsou jí odporní, nesnáší je, bojí se jich... ale když se na ni čarodějka podívá, udělá stejně všechno, co chtějí.

Asthra se na ni ohlédla a usmála se; pak pokračovala ve svém tichém zpěvu. Nebyly to sánskrtské mantry, ty už Anitta uměla; ve středisku na tom trvali z obavy před nelibostí komthura Crosse. Nařídil zpracovat celý soubor a pustit jej každému, přičemž čas od času dohlížel na plnění toho požadavku. Odmítnout jeho příkaz se odvážily jen skutečně silné osobnosti.

Večeře byla připravena velmi rychle; nádherně voněla, avšak Asthra pečlivě propátrala a pročichala svou misku, jestli tam není něco, co by jí mohlo uškodit. Když se přesvědčila, dost rychle to spolykala. Anitta už byla dávno hotová; únavou se jí klížily oči. Asthra dovolila, aby jí černé dívky vytvořily útulné hnízdo z pokrývek; co ale budou dělat ony?

Asthra jim dala jednoznačný příkaz: „Vytvořte co nejvíc kladné energie! Jak a s kým, to je mi jedno!“

Takové rozkazy věru není třeba dávat dívkám z kasty bojovníků dvakrát! Příklad Itti a Staffa navíc sváděl; jistou chvíli se vyjednávalo, zda hry konat ve dvojicích nebo ve větších skupinách, ale postupně zvítězil zdravý rozum: ať si každý vybere za partnera, kdo se mu líbí, později se mohou vystřídat nebo spojit, jak se jim bude líbit. Vhodná vzdálenost od sebe pak je taková, aby do sebe případně nekopali při divočejším řádění.

Anittě na okamžik blesklo hlavou, zda by se neměla taky zapojit; ale než to stihlo projít mozkovými obvody, už dostala příkaz, aby přestala myslet na hlouposti a raději šla spát. Vyjevila se, neměla tušení, že ji Asthra takhle hlídá; i když byla otočená zády, zpívala si a nevnímala, co se kolem děje. Další myšlenka: je to vůbec Asthra? Ale únava padla na Anittu jako tlustá dusivá deka, tak párkrát zívla, protáhla se a usnula stočená do klubíčka jako pejsek; dokonce ze spaní kňučela nosem.

Nebyl to vůbec klidný spánek; zdály se jí velice divné věci. Odněkud z okolí přicházely nějaké cizí bytosti, odvážní muži i ženy něžných tváří, s moudrýma vědoucíma očima, laskaví a vlídní. Hovořili na Anittu, vítali ji, pronášeli k ní věty plné laskavé moudrosti, ale ona nerozuměla ani slovu, ačkoliv už znala většinu arminských jazyků. Kdo vůbec jsou ti lidé? Nejčastěji se snažila s ní hovořit dívka, kterou zpočátku považovala za Asthru; avšak nebyla to ona, jen jí byla velice podobná. Svižná, roztančená, vypadala tak na patnáct; kolem hlavy jí vířily prameny dlouhých, černých a průhledných vlasů a když se Anitta soustředila, viděla, že to nejsou vlasy, ale proudy energie. I kolem těla a přímo tělem jí procházely vlny Síly, se smíchem je usměrňovala a chtěla nechat projít Anittou, ale ta se nějak bránila či nepřijala její dar vstřícně, zlobila se sama na sebe a ta holka se smála, až se vzduch kolem ní vlnil. Všichni ti lidé se jí smáli, bavili se tak skvěle, jako by byli na té nejlepší zábavě; jenom Anitta se nebavila, netančila, nebyla s nimi ve spojení.

Několikrát za noc se probudila, většinou když se někdo z oněch zvláštních lidí pokusil uskutečnit s ní přímé spojení. Všechno to bylo velice erotické, ačkoliv se nikdo nikoho nedotýkal, vlastně ani nemohl, protože tamti neměli žádná těla. Když se probudila a zděšeně zírala do tmy, (v níž zářil jen žhavý popel ohýnku), bylo jí jasné, že jsou všichni mrtví; ale sotva zase usnula, byli tady a rozpustile se smáli jejím obavám.

Když se probudila potřetí, trvalo její bdění dostatečně dlouho, aby si uvědomila dění okolo sebe. V tom temnu probíhaly pořád ještě nějaké milostné akce; kdo s kým, nevěděla a radši ani nechtěla vědět. Ale zarazila ji Asthra: ležela hlavou k ohýnku, na zádech, ruce rozpřažené, a svíjela se v milostné extázi. Snad také prožívala milování – ale s kým? Anitta se pokusila zjistit to, napojit se na princeznu a sdílet s ní její prožitky, ale hned ze začátku dostala tak mocný úder energie, že se vyděsila k smrti a radši zalezla pod pokrývky. Pak se chvilku klepala hrůzou, než se jí povedlo usnout.

Ale když opět spatřila tu dívku, už znala jméno: Valérie z Mendozy, nejvyšší čarodějka Atanoru a pokud ji neklame paměť, prabába Asthry. Valérie umučená, upálená nepřáteli, ale vítězná ve své pomstě; neodešla nikam, je stále na tomto místě a čeká, až bude moci dokončit svoje dílo. Teď se rozhodla vrátit sem, vstoupit do Anittina těla, mluvit jejími ústy a konat jejíma rukama. A co třeba milovat se spolu s ní?

Tentokrát se Anitta probudila zbrocená potem; že by to bylo kvůli tomu, že se zahrabala do těch dek jako krtek do nory? Již začínalo svítat, všichni ostatní spali stuleni v jednom klubku, jen Asthru nebylo nikde vidět. Anitta musela překonat vlnu hrůzy; pak začala uvažovat, čím by nejvíc Valérii pomohla. Jestliže se chce vrátit na svět, mohla by dovolit její duši vstoupit do spojení jejího vajíčka s Enkrovým spermatem a narodit se jako její dcera. Děsila se při pomyšlení, že by měla ve svém dětském bříšku nosit dítě, pak je porodit (té bolesti!) a starat se o ně; ale je to ještě horší, měla by dceru, která by od narození byla chytřejší než ona, projevovala nezvyklé sklony a považovala svoji matku jen za hostitelku při své misi... troufala by si na to vůbec? Nebude lepší mít normální dítě... A proč vlastně? Copak chceš mít dítě, ty hloupá? Rozhodně ne, ani nápad!

Už neusnula, jen zavřela oči, podřimovala a snažila se nevstat dřív, než vylezou ostatní, tábor se probudí a začne zvedat, aby se připravil k odjezdu. Jenže nevstávali tak rychle; probouzeli se, to ano, ale podle smíchu a výkřiků se připravovali poněkud zvláštním způsobem.

Pak už Anitta konečně musela vstát; Asthra seděla u ohýnku, koukala do plamenů a usmívala se. „Ty ses včera chtěla koupat v Ohni, viď? Teď je ta správná chvíle...“

Anitta vstala, rozespalá, nejistá, jako zpitomělá. Asthra bez problémů změnila Oheň na živou Bytost a Anitta se do něj vnořila; snad ještě nikdy nezažila nic tak příjemného. Měla pocit, že jí vnikl útrobami až do těla a vyčistil ji zároveň zvenčí i zevnitř, bylo to pár okamžiků bolesti a pak fantastická extáze. Než si to stačila vychutnat, už ji vyháněli a hrnuli se tam ostatní.

Anitta byla trochu zvědavá na Staffa, který byl nezřízeně pyšný na příšerně zjizvené tváře. Dokonce váhal nechat se ošetřit, aby nezmizely a Asthra ho musela ujistit, že i potom budou vidět. Co se týče Itti, ta se jenom smála a vyhrožovala, že jestli zmizí, bude mu je pravidelně obnovovat tak bolestivě, jak jen to půjde. Ale obavy se ukázaly zbytečné, když vystoupil z Ohně, měl lícní kosti výrazně poznamenané a vypadal podstatně dospěleji než dřív. Jeho štěstí bylo skutečné a nepředstírané.

„Teď jde o to, co tomu řekne táta!“ popichovali ho.

„Ať si kecá, co chce,“ mávl rukou, „Už se stalo a odstranit to nijak nemůže. Já se tomu můžu jenom smát!“

Anitta se zabývala přípravami k odjezdu, ale byla nepozorná, všechno jí padalo z ruky. Asthra si toho všimla a otázala se, co je jí; Anitta chvíli váhala a pak se svěřila s nočními zážitky. Na Asthru to bohužel neudělalo moc velký dojem.

„No ano, to se tady na Atanoru stává. Nevyděsila ses moc?“

„Vůbec ne, všichni byli hrozně milí...“

„I muži, kteří se ti zjevovali?“

„Možná ještě sympatičtější než děvčata. Snad trochu smutní, ale to asi... nevím jistě.“

„Jsou to duchové padlých nepřátelských vojáků.“

Zachvěla se. „Nepřátelé?“

„Pro tebe možná ne. Když spolu bojovali, nenáviděli se. Třeba ve chvíli smrti pominula jejich iluze a oni se smířili, nevím. Je od tebe hezké, že jsi se k nim chovala přátelsky.“

„Ano, jistě... Asthro... co jsi dělala v noci ty?“

Princezna se k ní otočila a pohlédla jí do očí. „Opravdu to chceš tak nutně vědět?“

Anitta zaváhala. Chvíli to přemílala v hlavě, pak řekla: „Radši ani ne!“ a šla balit.

Potom to šlo ráz na ráz: nasnídat, nasednout na koně a vpřed! Před nimi byla dlouhá cesta a nikomu to nedělalo starosti, spíš se zdálo, že se nádherně baví. Itti poučovala Staffa o příjemných pocitech, které cítí při jízdě nahá na koni; musela křičet dost nahlas, takže Anitta, která jela před ní, slyšela vše včetně roztomilých detailů a čas od času rudla. Asthře to bylo jedno, ostatní dívky vycítily její rozpaky a začaly se bavit tím, že přispívaly k výchově Staffa a dalších vlastními příběhy. Staff byl spokojen, Anitta zmatená; konečně jí došlo, že si z ní dělají legraci, ale nehodlala se kvůli tomu hádat.

Za největšího žáru dorazili k dalšímu jezírku s vodopádem; hned se šli všichni koupat a že vody bylo málo, strkali se a prali, což vyústilo v erotickou rvačku. Asthra se nezúčastnila, Anittu by moc rádi zapojili do hry, ale zbaběle uprchla a setrvala bokem, dokud se všichni nevyčerpali. Pravda, dívky by vydržely mnohem víc, ale klukům záhy došla energie a měli dost.

Asthra se jenom usmívala.

„K čemu to potřebuješ?“ zeptala se jí Anitta, „Ještě nemáš dost té energie, cos o ní včera mluvila?“

„Já ano. Ale pro ně je to pořád málo...“

Anitta se zachvěla. „Ráno mi něco napadlo. Navrhnout Valérii, aby se narodila jako má dcera...“

Asthra se nepodivila, jen se usmála. „Tobě taky? Já jí to nabízela už před časem... ale ona nechce. V téhle nehmotné podobě není čarodějkám tak zle; a jak říkáš, ochočily si jako společníky vojáky, které předtím zabily. Asi se jim to líbí.“

„Proč tedy chtějí tu energii?“

„Svět hladových duchů je složitý,“ povzdychla si Asthra, „Jak ti to mám říct? Potřebují vstupovat do našeho světa, přicházet a odcházet, ovlivňovat nás... chrání naši zem. Chrání Indiopolis, posvátné město. Ale potřebují naši pomoc...“

„Proč posvátné město?“

„Někteří říkají, že Dváraka nebyla v Indii, ale tady. Že odtud Pán vládl jako Kršna před sedmi tisíci lety... samozřejmě jiní to zase popírají a uvádějí spoustu důkazů, ale...“

„Já mluvila s Bello Corronou. Podle mýho je blázen.“

„Vím. Město funguje jako obrovský zdroj energie. Mluvila jsem s Deborah, se Sentou, s Gudrun. Daly se tam do spolku a rozhodly se vytvořit nové Sesterstvo... zapojit do řetězce všechny, co tam zrovna jsou. Kluci to vzali docela s porozuměním...“

„Nepochybuju. A co, máme se taky zapojit?“

„Nevím, co uděláš ty. Já jim fandím, ale nepřidám se.“

„Sesterstvo, to je co?“

„Za císařství spolek děvčat, která si odmítala pamatovat počet a jména svých manželů. Zdůvodňovaly to tak, že jsou plně odevzdány do vůle Boží, proto přijmou každého, koho posílá Bůh. Zakládaly si na tom, že svou láskou očišťují celý svět.“

„Atanorské čarodějky k nim patřily?“

„Jen ty, které nebyly panny. Ženy z Atanoru nepotřebovaly nijak zdůvodňovat svoje počínání; zkrátka konaly službu. Sesterstvo byl spolek potulný, jako vojenská šlechta.“

„Byly mezi nimi nějaké rozpory?“

„Mezi jednotlivci občas ano, ale nesměly přerůst podobu hry. Kdyby někdo viděl rozpory jako skutečné, poklesl by.“

„To by byl vyloučen nebo vyhnán?“

„Ty máš tak divné otázky... poklesl by! Sám by odešel...“

Anitta nad tím dlouho uvažovala. „Co mám dělat já, Asthro?“

„Proč se na to ptáš? Dělej, co chceš!“

„Od začátku, co jsem tady, na mě každý naléhá, abych se zapojila do těch vašich her. Do řetězce, do Sesterstva nebo jak se tomu všemu říká. Vyspala se s kdekým... ale já nechci!“

„Tak to nedělej. A co?“

„Ale všichni ostatní chtějí! Nejsem třeba... nějaká divná?“

„Anitto, jsi osobnost se svobodnou vůlí a vlastním rozumem. Proč se pořád snažíš o něčem rozhodovat? Udělej, co tě první napadne. Většinou to bude správně. A když ne, tak se oprav.“

„A co když ostatní s tím nebudou souhlasit?“

„Co ti na tom záleží? Oni vědí, co mají dělat, ty taky víš, co máš dělat. Když se tě někdo zeptá, poraď mu; dokonce můžeš dát radu sama, když myslíš, že ji potřebuje. Ale on si stejně bude muset poradit podle své hlavy...“

„Ale co je správné? Co od nás požaduje Bůh?“

Asthra se usmála a její oči zářily. „Děvče, kdybychom tohle vždycky věděli! Celý život se snažím odhadnout vůli Boží v každé chvíli. Někdy se to podaří, někdy ne. Možná jsem taky v iluzi po celý život a nevím o tom...“

„Co mám tedy dělat?“

„Sloužit tak, jak ti srdce káže. Nestarej se o výsledky, dělej, co máš dělat a každý svůj čin obětuj Bohu.“

„I tak soukromou věc, jako je láska?“

„Když se miluješ s Enkrou, odevzdávej se mu tak upřímně, jako by to byl sám Bůh. On v něm přece je, jako Nadduše. Neodpírej mu nic, dávej všechno dřív, než mu napadne si o to říct. Nenech si nic na zítřek, dej všechno dnes a buď šťastná.“

Anitta pocítila potřebu ji obejmout. Asthra ji sevřela v náručí a přitiskla k sobě; Anitta cítila vlny energie, které procházely z jedné do druhé. Byl to okamžik štěstí; pak ale Asthra vzhlédla k obloze a řekla: „Pojedeme, je čas!“

Zříceniny kláštera viděli daleko dřív, než k němu dorazili. Byl jistě obrovský; i teď se do výšky vzpínaly bílé zdi, pozvolna zarůstající bujnou vegetací. I za bílého dne tam planula řada ohňů, označující tábor Enkrovy armády.

Stezka se všelijak kroutila; z roklí se přihnaly smečky jezdců, nahých na neosedlaných koních, chlapci i dívky, což bylo poznat jen zblízka, neboť nikdo neměl vlasy ani žádné ozdoby. Smáli se, pískali na prsty a vykřikovali různé žerty; někteří se bujně pouštěli do potyček, jiní navazovali milostné kontakty. Těžko se dalo odhadnout předem, jak co dopadne, každý se řídil prvním impulsem, který ho napadl.

Enkra jim přišel vstříc, sotva sesedli s koní; nadšeně vítal Anittu a představoval jí různé velitele, ať je znala či neznala. Pak zase předváděl jednotlivé zříceniny a líčil, co tu bylo dřív a co z toho udělá on, až na to bude mít prostředky.

„Až dobudeme Indiopolis, pošleme sem zajatce a oni postaví nový Atanor! Když bude potřeba, pomůžeme jim – chceš?“

„No... proč ne, konečně...“

„Mám skvělej nápad, Anitto! Udělám tě tady abatyší! Budeš mít funkci, co mívala Valérie za císařství...“

„Nevím, jestli...“ náhle zaváhala. Pak řekla rázně: „Ne!“

„Co ne?“ nepochopil, „Proč ne... co to říkáš?“

„Tohle místo patří mrtvým, Enkro. Neruš je.“

Dosáhla něčeho, co málokdo: Enkrovi došla řeč a jen zíral.

„Valérie a ostatní čarodějky tady žijí poměrně šťastně; od nás dočasně živých nechtějí nic, jen trochu energie a tu jim dáme; já sama bych jí chtěla dnes v noci odevzdat co nejvíc. Kdybychom tu postavili něco nového a začali tady žít, omezili bychom je.“

„Jak to víš?“

„Je to vůle... no, zkrátka to vím.“

Chvíli zíral. „Ano. Jo, určitě... tak dobře. Vydám rozkazy.“

„Ne; vykašli se na to. Nech všechno probíhat samo od sebe.“

„Ale... musím přece vydat aspoň rámcové směrnice...“

„Nic nemusíš. Podřiď se vesmírnému řádu a budeš šťastný.“

Pohled na jeho vyjevenou tvář by ji mohl potěšit; ale cítila se v té chvíli jako hlasatelka vyšší Pravdy a nezajímalo ji, jaký to na něj má vliv. Konečně vykoktal:

„Tak jo. Můžu aspoň uspořádat fiestu?“

„Můžeš,“ usmála se, „Čiň, co chceš.“

Setkala se taky s Esqirem; byl doposud zajatcem, ale počítal se už ke štábu a protože právě to chtěl, vypadal velmi spokojeně. Poznala ho podle tmavé pleti a podle toho, že když k němu přišla, pozdravil ji oním pozdravem moranů.

„Nemusíš mě zdravit!“ odsekla mu.

„Nezdravím tě, princezno,“ odpověděl, „Mně se doopravdy tolik líbíš, že bych tě chtěl!“

„Takže víš, kdo jsem!“

„Jasně že vím, nejsem přece blbec. Ale to mi vůbec nevadí, ještě jsem nesložil Enkrovi přísahu věrnosti. Kdybych měl doposud vlasy na hlavě a ty taky, klidně bych tě ukradl a utekl hodně daleko odtud. Ať si nás pak hledá po světě!“

„Jsi drzý a sprostý!“ rozkřikla se.

„Ale nezapomeneš na mě!“ smál se.

Neovládla se. Udeřila jej do tváře a vzápětí se polekala, když ji chytil silnýma rukama a strhl k zemi. Napřed nechápala, ale jak jí vrazil ruku mezi kolena a zapáčil, pochopila, že ji hodlá znásilnit; a to ještě všichni kolem postávali a smáli se, nikdo jí nepřišel na pomoc! Bránila se, ale měl větší sílu; nakopnout ho kolenem se jí nepovedlo, takže pomalu podléhala.

Vtom se objevil Enkra. Skočil na Esqira zezadu, popadl ho za krk a zapáčil. Esqire to nemohl vydržet, pustil Anittu a obrátil se proti novému nepříteli. Byl z toho skutečný boj, při němž se soupeři nešetřili; když Enkra konečně Esqira přemohl, krváceli oba z nosu a po těle měli spoustu dalších stop po boji.

„Jak ses opovážil?“ řval Enkra.

„Právem. Vyzvala mě!“ šklebil se Esqire.

„Je to pravda, Anitto?“

„Nevím, co si vymyslel! Najednou mě napadl!“

„To není pravda. Udeřila jsi mě!“

„Byl jsi drzý a sprostý!“

Enkra se zarazil. „Vážně jsi ho udeřila?“

„Dala jsem mu facku! Zasloužil si ji!“

Enkra ji rukou objal kolem ramen. Pak řekl: „Promiň mi, Esqire. Bylo to tvé právo a já je narušil. Ale Anitta nezná naše zvyky a nevěděla...“

„Co to povídáš?“ lekla se dívka.

„A ty se omluv! Nesmíš ho bít, když nechceš, aby s tebou bojoval. Jinak udělá, nač má právo!“

Anitta zaváhala. Pak řekla skoro šeptem: „Promiň...“

„Ty promiň mně,“ uklonil se Esqire, „Domníval jsem se, že... znáš zákony líp!“

Anitta byla ráda, když byla z dohledu. Hned se zeptala: „Co jsem zas udělala blbě?“

„Holka udeří kluka, jen když chce, aby ji přemohl. V Kingtownu ne, ale tady v Indiu je to běžné. Holka, co se brání, chce bojovat, to je jeho přesvědčení. Netušil, že ty ne!“

Anitta jenom povzdychla.

„Nejlepší bude uspořádat co nejdřív tu slavnost, co vymyslela Asthra,“ řekl Enkra, „Nejlíp večer. To všechny potěší a uklidní. I toho blázna Esqira...“

Anitta si tím nebyla úplně jistá, ale podrobila se nátlaku. Asthra už se starala o uvaření patřičného nápoje a nějak se to rozkřiklo mezi všemi, takže se těšili.

Ještě předtím uspořádala hromadné koupání v Ohni. Stalo se tak ve zříceninách bývalého chrámu, kde se to dělávalo před dávnými lety. Tehdy byl kostel vyložen měděným plechem zvlášť upraveným, aby jej Živý Oheň nezničil; později ten plech otrhali, protože vypadal jako zlatý, a chrám několikrát překopali hledači pokladů. Ale pořád ještě se v něm dalo něco pořádat a Asthra prohlásila, že udrží Oheň, aby nezničil něco cenného.

Někteří kluci i pár dívek se na to oblékali; vzali si starší oděvy, které už nechtěli, někteří dokonce oblečení bělošské, které kdoví kde sehnali. Ostatní jim tiše záviděli, pocit, že na člověku hoří šaty, jim byl příjemný a nikdy nic podobného nezažili. Anitta s sebou neměla nic, ale vzpomínala, že má doma pár součástí oděvu, které by ráda obětovala.

Večer se všichni nahrnuli do chrámu, kde Asthra zapálila Oheň v trojnohé míse. Když se shromáždili, Enkra s Anittou samozřejmě v čele, Asthra zvedla mísu s Ohněm a převrátila; rozlil se po celém chrámu a rázem zachvátil všechny, kdo v něm byli. Anitta pocítila nezvyklou euforii, chtělo se jí zpívat a tančit; a jak viděla, mnozí té touze ochotně podlehli.

Rozhlížet se v plameni není lehké, když poprvé šlehne do očí, je to příšerná bolest; ale Anitta byla zkušená a trvalo to dost dlouho, aby mohla obhlídnout okolí. Zdálo se jí, že je tu víc lidí, než bylo před chvílí, některé vůbec neznala. Jedna dívka se k ní otočila, smála se a vlasy jí hořely plamenem; byla to Valérie a skvěle se bavila.

Oheň uhasl, euforie skončila. Anitta se cítila silná, svěží, plná síly; ten pocit se jí líbil a chápala, že se líbí každému. Mladí se vyhrnuli z chrámu, vesele si povídali a smáli se při tom. Taky Enkra s Anittou pospíšili ven; Asthra je dohonila a zastavila Anittu:

„Měly bychom se domluvit, kdo bude dneska šéfovat; jestli já nebo ty! Já jsem pro to, abys to dnes byla ty. Už mám toho dost, ráda bych jednou zakoušela zábavu jako všichni ostatní!“

„Ale já nevím, o co jde!“

„O živé sny, které jsi zkoušela v letadle. Chtěla bych, abys mi darovala nějaký pěkný, pořádně divoký sen. Abych třeba i já někdy pocítila výčitky svědomí za svoji zkaženost...“

„Ale... ty seš přece čarodějka!“

„Ty taky. A já tě chci naučit, abys byla lepší než já. Proto to budeš mít dneska na triku...“

Anitta váhala, Enkra byl nadšen. „Jasně, Anitto! Dneska to udělej ty! A pro mě něco speciálního! Nebudu si nic přát, vymysli něco sama!“

„Ale když já nevím, co by to mělo být!“

„Tak zkus něco, co je normálně nemožné,“ řekla Asthra, „To jsou nejlepší hry! Jestli to dokážeš...“

„Nevím... já zkrátka nevím! Proboha, Asthro, pomoz mi!“

„Dobře, zůstanu s tebou a pomůžu ti. Ale vymiňuju si, že potom mě vezmeš s ostatníma!“

Mladí se zatím napájeli tím čajem. Věděli o co jde a byli velmi zvědaví, co se bude dít. Někteří taky jedli, ale nijak přehnaně; jednak to nebylo zapotřebí, jednak ani nebylo co. Kristův zázrak s nasycením zástupů dvěma rybami a pěti chleby je u mladých Arminů oblíbenou formou zábavy.

Enkra pozorně přihlížel, když Anitta přistoupila k prvnímu z kamarádů a hledala na jeho lebce citlivé body. Ten kluk byl ještě ke všemu drzý jako opice; patřil ke štábu, tak si dovoloval.

„Nechtěla by sis to se mnou zkusit? Mně se líbíš, a pak taky každej chválí, jak jsou Francouzky dobrý!“

„Já jsem Bretonka!“ odsekla Anitta.

„Tím líp! Neboj, budu tě všude chválit...“

Anitta neříkala nic, Enkra se jenom smál.

„Tak mu vyhov, však ti to nic neudělá!“

Anitta se kousla do rtů. „No dobře, jak chceš! Jestli ti nevadí, že tvoje holka bude mít ostudu...“

„Neprožívej to tak, o tebe přece nejde!“

Anittě se podařilo kluka uspat. Naklonila se k němu, aby mu pošeptala do ucha výchozí situaci; sledovala, jak se na jeho tváři rozlil blažený výraz. Bez váhání přikročila k dalšímu; ten si přál prožít noc s nějakou začínající zpěvačkou a Anitta beze všeho vyhověla, i když tu holku ani neznala.

Enkra sledoval její počínání velmi pozorně; když to provedla zhruba se třetinou lidí, řekl: „Rád bych to zkusil. Můžu?“

„Co já vím... Jestli to umíš?“

„Zkusím to s nějakou holkou, když dovolíš!“

„Beze všeho. Jseš svéprávnej, dělej si, co chceš.“

Enkra se zasmál; a přistoupil k jedné z bývalých Asthřiných čarodějek. Čaj už na ni zapůsobil, divně se šklebila a počínala si velmi bezstarostně. „Hele, snad to nechceš zkoušet sám? To pak ale musíš taky námět vymyslet podle svýho!“

„Stojíš o to tolik?“

„Neptal by ses tak blbě, kdybys věděl, co o tobě líčí Ariadna. Škoda, že seš takovej suchar a lakomec...“

„Jakej lakomec? Nevím, že bych někomu něco odepřel!“

„Možná prachy a tak. Ale trochu něžnosti holce bys mohl sem tam dát, ne? Nebo jsem tak škaredá, že sis mě v životě nevšiml?“

„Nezlob se; zatím se to nikdy nehodilo...“

„Já vím. Tvoje semeno je jen pro lepší dámy, že? Nebo jseš takovej jako všichni císařové před tebou, chladnej a necitelnej. Kdy už konečně zvolíme císařem někoho, kdo bude nejen dobře vládnout, ale taky nás uspokojí?“

Enkra měl řadu námitek, ale Asthra řekla: „Nech ji bejt, žvaní z horečky. Zkus to s ní!“

Šlo to dobře, děvče upadlo do transu, jen se jí dotkl. Jak si byl vědom, že na jejích slovech je něco pravdy, skutečně se jí vnutil za partnera. Pokračoval dál a teď zase přihlížela Anitta; potměšile se při tom usmívala.

Když se tábor proměnil na bojiště, kde se váleli jenom padlí, zůstali ti tři stát uprostřed. Tehdy řekla Asthra: „Demokraticky jsme dohodli, že ty zůstaneš, Anitto. Já chci dneska v noci spát a chci, aby se mi něco pěknýho zdálo. Jak jsem říkala...“

„Jak chceš. Vyberu ti ty nejzpustlejší nemravy, ať si jednou pořádně užiješ. Aby sis na mě nemohla stěžovat...“

Asthra se usmála. Ulehla a zavřela oči. „Tak dělej!“

Anitta ji skutečně uspala. Šlo to tak lehce, až podezřívala princeznu, že nějak pomáhá. Začervenala se, když jí pak šeptala do ucha úvodní námět.

„A teď já,“ řekl Enkra, „Něco pěknýho, prosím tě...“

„Nechceš radši... zůstat se mnou vzhůru?“

„Třeba – ale ne dneska. Radši ukaž, co tě naučili!“

Tak uchopila jeho hlavu do rukou. Když usnul, na chvilku ji napadlo, že teď by byla schopna vsugerovat mu cokoliv a na chvíli ji ovládla závrať; ale neudělala nic zlého. Připravila mu sen něžný a krásný, jaký by si přála sama, kdyby si mohla vybírat.

Pak zůstala sedět pod hvězdami a přemýšlela. Všude kolem lidé spali, závislí na její vůli, jejím umění. Přímo vedle sebe slyšela Enkrův dech, občas zasténání či nesrozumitelné slovo. A najednou ji ovládl smutek, že se sama nemůže zúčastnit.

Váhala. Měla určité pochybnosti, zda se jí všechno podaří, jak chce; ale nakonec se rozhodla. Pozvedla ruce před obličej a zahleděla se na spirály, nakreslené na nich. Ještě zaváhala, ale už se jí roztočily před očima a pocítila, jak se svět kolem ní začíná měnit.

„Slunce!“ poroučela si, „Ať mě probudí první paprsek slunce! Do té doby chci spát... spát a snít o tom, že jsem daleko odtud, někde mimo prostor a čas, že jsem pořád ještě krásná dívenka s dlouhými vlasy a taky on vypadá ještě tak krásně jako dřív... že se milujeme až do vyčerpání a čekáme na ten východ slunce...“

Slunce, které žádala o pomoc, jí pomohlo. Probudila se a téměř okamžitě pocítila chlad toho rána. Jako jediná, ostatní spali klidně, zima jim nevadila. Anitta vstala, protáhla se, prošla spícím ležením. Pořád ještě trochu snila a ten sen jí dal dobrou náladu pro celý dnešní den. Tak bloumala mezi ostatními, dívala se jim do tváří a odhadovala, co se jim asi zdá. Samozřejmě věděla, jaký sen jim dopřála, ale individuální podrobnosti předvídat nemohla. Usedla u ohně, který téměř vyhasl, rozfoukala žhavé uhlíky, přiložila hrst suché trávy a tenké větvičky. Pak seděla u ohně, hřála se a přikládala; čekala, až slunce vystoupí výš a ohřeje skály i zemi, na níž leží kamarádi.

Prvního probudila Enkru. Otevřel oči, usmál se a vztáhl k ní ruku. Přirozeně, jako by to bylo pokračování toho, co se mu zdálo, ji objal, přitiskl k sobě a líbal. Anitta se nebránila; i pro ni to bylo pokračování snu. Spojili se a milovali, zatímco jim slunce dodávalo teplo.

Když si odpočali, rozhodli, že je čas je probudit. Tak chodili táborem a probouzeli každého, koho objevili. Všichni kamarádi vstávali a usmívali se. Taky Asthra byla spokojená a pochválila Anittu i Enkru za dobrou práci.

„Odpočali jsme si,“ řekl Enkra, „Je čas zaútočit na Indiopolis. Už nás tam čekají...“

Z průsmyku, kde stojí Atanor, je město vidět. Anitta se šla na ně podívat a Enkra jí ukazoval jednotlivé význačné body. V životě neviděla tak kouzelnou zátoku, chráněnou skalním hřebenem s troskami starodávné pevnosti, kamennými domky, přístavem, rybářskými bárkami se spoustou plachet. A s modrozeleným mořem, laskavě hladícím betonová i mramorová mola a nábřeží.

„Začínám už chápat, že se tady Bellovi tak líbí! Skutečně to je nádherné město...“

„Město arminských císařoven! Tvoje město, Anitto! Přišli jsme, abychom je dobyli...“

„Tak jdem, ne?“

Nasedli a vyrazili; sice se na koních nedalo dostat moc daleko, ale vypadalo to impozantně. Když dojeli k prvním domkům, museli sesednout; taky proto, že je zasypala taková záplava rajčat i jiného ovoce, a do toho sáčky s kyselým mlékem, dokonce šlehačkou, že nemohli dál. Bylo to uvítání nečekané a docela veselé, protože většina toho, co dostali do obličeje, se dala jíst. Enkra se smál a dral se dopředu bez ohledu na to, co po něm házeli, klouzal a padal do rajské šťávy, ale zas se zvedal. Anitta šla po jeho boku a bavila se taky, ale někteří se přece jenom zarazili. Obránci se nakonec stáhli za barikády, postavené v úzkých uličkách; císařští jich pochytali jen pár. Jak se zdálo, velela jim dívka, kterou chytil osobně Enkra s Anittou: hezká, s ohrnutým pihovatým nosíkem a dlouhými tmavými vlasy.

„Tak co, líbí se vám naše uvítání? Kluci byli proti, ale já prosadila tohle, je to stylovější! My jsme pohostinný město!“

„Hezký to je,“ řekl Enkra, „Ale marně přemýšlím, čím bych se ti za to měl odvděčit. Jak to vypadá, chytili jsme tě a ať se děje co chce, svýmu osudu ujít nesmíš!“

„Já taky nechci, naopak se moc těším! Ty víš, co by mi udělalo největší radost, viď?“

„Jenže já tohle město věnoval své kamarádce Anittě! Ať ona rozhodne, co s tebou!“

Anitta tím byla zase zaskočena. Ta holka se jí přes všechno líbila a ublížit jí nechtěla. Ani nemohla, když viděla ten její úsměv a dychtivé oči.

„Enkru ti nedám, to je můj soukromý majetek! Ale můžeš si vybrat, kdo tě má ostříhat. Platí to, že ti musí vyplnit vše, co si řekneš?“

„Čtyřiadvacet hodin! Znáš už zákony, princezno, to je moc dobře! Jinak jsem ochotná ti poradit, kdybys nevěděla...“

„Jestli budeš chtít, můžu tě přijmout mezi svoje dvorní dámy. Jak ti říkají?“

„Jsem Meggie; jinak Marie Magdalena Margaretta de la Sarrabona. Původem Korsičanka...“

„To jsme skoro krajanky. Náš císař Napoleon byl původem taky Korsičan...“

„Já vím, byl to můj nevlastní prastrýc. Jednou šel kolem našeho baráčku, moje prateta mu nabídla pomerančovou šťávu, tak se tam trochu zdržel a...“

„Proboha!“ Anitta vykulila oči a chvíli žasla. Jenže Meggie už využila svého práva a zjišťovala, koho z gardy si vybere.

Roger Monroes dostal zprávu o útoku na Indiopolis do svého hlavního stanu. Dost podrobnou zprávu. A hned se nad ní zamyslel, i se svými důstojníky.

„Myslím, že je to v pořádku. Tohle mu už dokonale zláme vaz! Myslím, že líp to nemohlo dopadnout...“

„Myslíš, že nedobudou Indiopolis? Nesmysl, to je otázka pěti dnů, nanejvýš týden...“

„Já vím. Potom týden oslavy...“

„V Indiu oslavovat dovedou, to jo!“

Roger se spokojeně usmál. „To všechno vím. Jenomže to bude konec Enkrovy nafoukanosti. Tam ho naučí chovat se jako gentleman! A jak jsem slyšel o Anittě, taky si pěkně zvyká. Bude z ní dobrá císařovna...“

„Myslíš?“

„Už si odvykla se stydět a posuzovat všechny, kdo se baví, jako nemravy. Teď dokonce vzala do štábu jedno šikovný dítě... víte, který? Meggii Sarrabonovou! Znáte ji někdo... tak jako já?“

„Krásnou Meggii?“ zeptal se kdosi, „Jasně, že jo!“

„Už není tak krásná, protože ji ostříhali jako ostatní. Ale je to pořád ona, neboj se...“

„Já ji neznám, povídej mi o ní!“ žádal někdo.

„Zažil jsi někdy tajfun? Tak to je Meggie, když to rozpálí. Při tom vypadá jako počestná panna, dokonce se umí nevinně koukat...“

„To je to taková mrška nemravná?“

„Ani ne. Nymfomanka; říkají od deseti let, ale to asi budou pomluvy. Když já se s ní seznámil, tak jí bylo skoro čtrnáct...“

„A je pravda, že nevydrží, aby okolo ní prošel nějakej kluk a neseznámil se s ní?“

„Copak ty ses s ní setkal a neudolala tě?“

„Já ji viděl jenom zdálky! Bylo nás víc a Meggie si umí vybrat. Ale Roger by o ní mohl něco povídat, ne?“

„No co? Milá holka to je. Myslím, že jak jsme tady, nikdo by ji neodolal. Dovede být hrozně přítulná...“

„A jak jsme tady, těžko bysme ji dokázali uštvat.“ skepticky dodal ten, co ji znal ve čtrnácti.

„No počkej, to zas neříkej!“ řekl jeden důstojník, který byl na svoje schopnosti velmi pyšný, „Já bych si to s ní rozdal jenom jednou, potom už by se mi vyhýbala obloukem!“

„A řekla, že dětem neubližuje a zříceniny nechává turistům!“

„To mi budeš říkat ty?“

„Co já? Hlavně ona aby to nepovídala!“

„Třeba se s ní potkáme,“ smál se Roger, „Jestli skutečně bude dvorní dámou Anitty, máme šanci se jí do drápů dostat...“

„Pokud vím, dauphinka na nemravnost není. Jistě ji vyhodí, až přijde na to, co je zač...“

„Jestli na to přijde. Oni tam všichni drží spolu a ta malá Meggie se umí předvádět v nejlepším světle...“

„Ach jo! Čekají je tam prima dny...“ uzavřel Roger.

Anitta samozřejmě o Meggie nic špatného nevěděla a nikdo jí nic ani neřekl. Nová dvorní dáma uměla kromě jiného organizovat zábavu a podařilo se jí pozvolna přebírat řadu povinností, jichž se Anitta ráda vzdala. Slíbila, že jí pomůže vyznat se ve spletitých poměrech města Indiopolisu, a plnila slovo. Znala všechny drby, zejména v oblasti mezilidských vztahů; věděla, kdo s kým chodí a už nechodí a proč, věděla taky, koho s kým spojit, aby se mu dařilo. Kde něco neklapalo, taktně vypomohla sama. Byla to skutečně panenka šikovná a ke dvoru se velmi hodila.

Asthra jistě věděla, jaká Meggie je. Jenže neříkala nic a tiše se bavila. Musela brzo odjet, starost o Oheň ponechala Jennie a starost o vše ostatní Anittě. Tu práce v oblasti psychologické bavila, takže to bylo v pořádku.

Enkra bojoval s odvahou a úporností, která těšila jak armádu, tak mořeplavce z Indiopolisu. Probíjeli se úzkými zatarasenými uličkami a sráželi v tisíci individuálních i hromadných soubojů; tu a tam vyteklo trochu krve, ale většinou se bojovalo holýma rukama a vítězství bylo dosaženo až po pořádné a slavné rvačce. Enkra sice všechny souboje vyhrál, ale mnozí z jeho dvořanů se silnými a obratnými kluky z pobřeží prohrávali a bylo nutno je ponechat osudu a vyzvat až příští den. Samozřejmě toho využívali, hrdě se procházeli po Enkrově táboře, potřásali dlouhými hřívami a posmívali se ostříhaným druhům. Enkru to zlobilo, ale zákon říká jasně: nikdo nesmí vybojovat v jednom dni dva souboje, ježto by se mohlo říkat, že byl vyčerpán; tak aspoň na příští den vyzýval ty nafoukance sám a byl si jist, že s ním prohrají.

Tak nakonec obsadili celé město. Místní občané, pohostinní a dobří, jim nosili jídlo a nápoje, často alkoholické, pouštěli je do svých domů a nenamítali nic, když navštěvovali jejich dcery. Když děti přišly o hřívu, zbavovaly se vlasů celé rody, což ani sám Enkra původně nepředpokládal.

Anittě plynuly dny v permanentní zábavě. Přihlížela soubojům, vyznamenávala vítěze, tu a tam utěšila i poraženého. Večer se tančilo, hrálo na kytary, vyprávěly se zábavné příběhy a různé vtipy. Co se dělo v noci, o tom snad lépe ani nevyprávět.

Meggie vynalezla hezký zvyk; když jí Anitta vyprávěla o svém ranním milování s Enkrou na Atanoru, navrhla vítat každý úsvit splynutím jedné dvojice s podmínkou, že to musí být jejich první spojení. Důvodem toho bylo, aby uvítali slunce a pomohli mu vykutálet se na oblohu. Ochotně se nabídla, že v případě nedostatku zájemců vypomůže sama; jak hrdinské odhodlání na tak mladou dívku! Anitta jí za to děkovala se slzami v očích.

Tím se Meggie podařilo přeřadit do kategorie čarodějek; od té chvíle si troufala čím dál víc, navrhovala postavit nad městem Chrám Úsvitu a chtěla se tam stát velekněžkou; Enkra proti tomu nic neměl, pokud se postaví z peněz města, případně milodarů věřících, a jeho to nebude nic stát.

Tak se pozvolna probíjeli městem; pořádně se oslavilo, když císařští poprvé pronikli k moři a mohli se pěkně vykoupat. Nakonec zůstalo centrum, náměstí u katedrály a starý guvernérský palác; tam se opevnili všichni zbývající a kladli tvrdý a houževnatý odpor. Enkra se snažil, jak uměl, ale nedařilo se mu probít se do náměstí plného obránců.

Kdoví, jak dlouho by to ještě trvalo, nebýt Kay-Britta Wulffssonna. Tento náčelník, polodivoký jako jeho předkové a stejně rudovlasý, sestavil z nejodvážnějších kamarádů oddíl a s tím se pokusil prorazit obklíčení. Prošel prvním sledem jako nůž máslem a po cestě rozbil Sandy Crippovi hlavu klackem; ale pak se v čele druhého sledu setkal s Enkrou. Protože společně s princem přišlo víc bojovníků, než měl Kay-Britt, zastavil se a vyčkával, co udělá Enkra.

„Zvol si zbraň!“ nabídl mu princ.

„Vikingský meč! Pokud souhlasíš!“

„Dobře, souhlasím.“

Sehnat těžké meče nebylo tak těžké, jak to zpočátku vypadalo; na radnici mají museum a v něm jedenapůlručáky, původní z války. Jsou to těžké zbraně, dost nepodobné lehkým japonským mečům, tak oblíbeným u mládeže. Kay-Britt s jedenapůlručním mečem uměl, jak předvedl na požádání kamarádů: přesekl minci, kterou někdo vyhodil do vzduchu. To Enkra nedokázal, nebo aspoň nebyl ochoten předvádět. Jennie obhlídla situaci a pro jistotu zapálila Oheň.

Souboj začal tvrdým útokem Kay-Britta; Enkra se nejdřív jen bránil, z mečů míval odjakživa strach. Dostat železnou tyčí pět kilo těžkou přes záda není zdravé, ani když nemá ostří, což tento beze sporu měl. Bránil se a utíkal před Vikingem, nanejvýš srazil jeho ránu stranou; teprve když už myslel, že poznal všechny finty svého soupeře, zaútočil sám. Kay-Britt bez obtíží odrazil jeho útoky a ještě se mu podařilo škrábnout Enkru na stehně; jen málo a usekl mu nohu. Enkra zaklel a zkusil mu to oplatit, ale Kay byl jako z gumy; uskočil a vzápětí zas zaútočil, takže princ musel ustupovat. Enkra zkusil taky vyrazit mu meč z ruky, jak to někdy dělal kapitán Sid, ale s tímhle těžkým to nešlo tak snadno; spíš bylo se obávat, že Kay vyrazí meč jemu.

Nakonec to Enkra vyřešil tím, že se rozhodl meče raději zbavit. Zaútočil, při jednom útoku udělal chybu a dal Kay-Brittovi šanci jej napadnout. Kay skutečně vyrazil a strašlivou ranou srazil Enkrovu zbraň stranou. Enkra ji pustil z ruky a Kay ji odkopl tak, aby na ni už nedosáhl. Jeho kluci už vyrazili vítězoslavný řev a Kay zamával hrotem meče Enkrovi před obličejem, aby mu dal najevo, že ho rozseká, když se mu nepodrobí. Tehdy Enkra skočil do cesty, zachytil jeho ruku a přehodil ho přes hlavu i se zbraní – šlápl mu na zápěstí, aby mu meč vyrazil, a pak přidal ještě pár osvědčených úderů. Kay-Britt nechal všeho a zůstal ležet. Enkra ho nařídil polít vodou a než se Viking vzpamatoval, ostříhal mu jeho nádherné rudé vlasy.

Rozjásaní císařští se vrhli na bojovníky z Indiopolisu a během krátké rvačky jich většinu pochytali; zbývající se pokusili utéci zpátky za svoje barikády a některým se to podařilo, ale spolu s nimi tam prošlo i pár útočníků. Ostatní se drali za nimi a tím otvírali možnost pro kamarády, kteří byli ještě venku. Na náměstíčku se rozvinul poslední, zoufalý a o to tvrdší boj; většina obránců byla pochytána, ti poslední se ukryli do sklepení katedrály, kam nebylo dovoleno je pronásledovat. Avšak ani oni tam nesměli natrvalo zůstat; právo asylu bylo omezené.

V guvernérském paláci byla objevena řada zajatců, například čarodějka Deborah s celým štábem. Někteří zajatci byli v kobkách a radostně vítali osvoboditele; avšak řada jiných, zvláště dívky, byly vzápětí obžalovány, že napomáhaly svými kouzly nepříteli. Enkra zaváhal, ale jeho dvořané poukazovali na usvědčující fakta. Z nich nejzávažnější bylo, že čarodějkám narostly vlasy až příliš na normální situaci; někteří odborníci tvrdili, že dívky přinutili zajatce, aby jim pohlavním stykem předali větší množství energie a tu použily k tomuto účelu.

Enkra váhal, jak rozhodnout; Asthru tu neměl, Jennie nevěděla nic a Anitta měla na čarodějky z jiné party svůj názor. Konečně se navrhlo, aby byl vyslechnut polní maršál Jackie Therlowe; ten přece nebude svému princi lhát! I byl předveden před Enkru, aby podal výpověď.

Avšak ouha! Jackie odmítl podat jakoukoliv výpověď proti ženám, které se před nebo v průběhu zajetí staly jeho manželkami, což byly prakticky všechny kromě sestry Kate. Kromě toho pojal za choť další dívky, jejichž jména většinou neznal, na základě noční hry, jíž se též zúčastnil. Na upřesňující dotaz čarodějky Meggie, zda za těchto okolností je zcela vyloučeno, že nemohl přijmout i svou sestru, odpověděl váhavě, kdežto Kate se smála. Dále se v průběhu výslechu dopustil řady urážek a posměšků vůči členům tribunálu, takže někteří naléhali na potrestání.

„Co byste mi tak asi vy chtěli udělat?“ poškleboval se jim.

„No jo, to je fakt!“ řekl Enkra, „Co s tebou máme dělat?“

„Co já vím? To ti mám i v tomhle radit?“

Enkra pronesl něco v tom smyslu, že Jacka je třeba propustit na svobodu jako nevinnou oběť, kdežto čarodějnice přísně potrestat. V té chvíli se Jackie vzbouřil a prohlásil, že jeho manželky nemá nikdo právo trestat, když společně s nimi neztrestá i jeho; když Enkra navrhl, aby tedy propustili všechny, Jackie namítal hlasem ještě mocnějším, že spravedlnost je nutno prosazovat a že princ je povinen s nimi něco udělat. Jinak zaslouží stejný trest jako oni, protože to ve svém Impériu připustil.

V té chvíli promluvila Anitta. Nejdřív se dotázala, zda soudním jednáním je nějak narušena Jackova funkce vrchního maršála; což nebyla. Pak navrhla, aby jej tedy Enkra jmenoval předsedou tohoto soudu, s povinností vynést rozsudek nad všemi, kdo se dopustili čehokoliv špatného, včetně sebe. Tím vyrazila většině dvora dech, ale všichni ji prohlásili za geniální.

Potom jednali o zbytku náčelníků, ukrytých v katedrále. Na to se Anitta rozhodla jako nebojující účastník sestoupit do krypty a jednat s nimi, aby vyšli a střetli se s císařskými v řádných soubojích. Přijali to; ty souboje se konaly přímo na náměstí, dokonce za svitu pochodní, protože se již setmělo.

Enkra tentokrát neponechal nic náhodě; sám již bojovat nesměl, ale vybral ty nejlepší z nejlepších. Proto také jeho bojovníci za napjaté pozornosti města i státu zvítězili a porazili všechny odbojníky, což dosvědčil televizní záznam.

Tím bylo dobytí Indiopolisu dokončeno a zahájeny oslavy, plánované již dlouho před bojem. Na věžích města se rozhlaholily zvony, na radnici trubači troubili fanfáry, Enkrovi dal starostův syn pozlacené klíče od města. Ve sklepení arcibiskupství bylo objeveno sto čtyřicet čtyři čistých panen v bílých řízách, spoutaných do želez, aby nemohly předejít slavnosti a svést svoje strážné. Princezna Anitta nařídila dát jim milost a propustit je na svobodu; což armáda pochopila tak, že na ně čekala v bráně paláce a na místě s nimi naložila, jak si zasloužily a jak se už dávno těšily. Potom se uspořádal slavnostní ohňostroj, po celém zálivu jezdily osvětlené rybářské bárky a o půlnoci dokonce jednu vyřazenou loď zapálili a pustili po vodě, a ona plula v záři plamenů daleko do moře.

Tak město Indiopolis dokazovalo věrnost svému pánu.

Errata:

30.05.2021 11:44