Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Sir Lera z Guyrlayowu, Vládce Arminu a tím i světa, projevil přání přijmout k neoficiálnímu přátelskému pohovoru hraběte Mika Georga von Crosse. Když si něco takového sir Lera přál, slušelo se mu vyhovět, takže se komthur neprodleně dostavil.

Neoficiální a přátelský byl ten pohovor z několika důvodů: především se nemluvilo v pracovně, ale na terase a sir Lera nalil hostovi červené víno z vlastní vinice. Bylo sice vynikající, ale Zlé Jazyky říkaly, že kdyby si hosté poctění touto velkomyslností radši koupili flašku v krámě, ušetřili by si řadu problémů.

Mike tušil, že jen tak na kus řeči pozván nebyl.

„Tak co?“ zasmál se sir Lera, „Co říkáš úspěchům mého pana syna v jeho válce?“

„Dovol, abych ti blahopřál k dobytí Indiopolisu.“ řekl Mike s patrnou úctou k synovi i jeho otci.

„No právě!“ řekl Lera a přestal se usmívat, „Sleduješ trochu, co se děje s Enkrou a jeho armádou?“

„Samozřejmě. Nejen, že mě to zajímá, ale cítím se taky poněkud spoluodpovědný za to, co se děje.“

„To tě šlechtí! Aspoň ti nemusím vykládat, co se mi na tom všem nelíbí. A je toho dost, tím si můžeš být jist!“

Mike se raději napil vína a pokýval hlavou.

„Pořád ještě pozoruji v jeho činech a skutcích roztěkanost a nedůslednost, jaká nesvědčí státníkovi,“ řekl sir Lera vážně a moudře, „Když dostane nějaký nápad, hned se na to vrhne a jde kupředu hlava nehlava. Ale když se nesetká s vážným odporem a když se zdá, že vítězí, nechá všeho a postupně má o věc čím dál menší zájem. Což je velmi špatné a mohlo by toho být později zneužíváno. Mnoho předních politiků vytyčí sice smělé úkoly a zahájí jejich dobývání, ale postupem času ztratí zájem na realizaci a ponechávají to podřízeným, kteří ovšem ve většině případů nejsou o nic lepší!“

Mike si odkašlal, napil se znovu vína a pokrčil rameny.

„Když princ zahájil svoji válku, opřel se do toho s celou svou vehemencí. Jeho boje na jihu, dobytí Tigerstownu, Sun City a válka s ozbrojenou mocí Zelené Lilie, to bylo vynikající tažení se spoustou odvážných operací a osobním nasazením velitelů. Později se ovšem tempo znatelně zpomalilo a nyní, jak se zdá, zůstalo viset na mrtvém bodě!“

„No... jde o hru,“ řekl Mike, „Možná se Enkra jen trochu unavil a proto zmírnil tempo!“

„Ne, to rozhodně ne! Jeho činnost vykazuje zcela zřetelné entropické prvky! Je to naprostý rozklad disciplíny, ztráta zájmu o věc, to je zcela evidentní!“

Mike raději nediskutoval. Bude ještě dost času se hádat.

„Když to začínalo, Enkra byl až na otázku účesů zcela normálním arminským klukem. Včetně určitých morálních předpokladů, které naši mladí mají; dá se říct, že se v jeho počínání projevovala větší soudnost, než je zvykem, dokonce mi to trochu dělalo starost vzhledem k pověsti arminských císařů. Ale jak se zdá, bylo to zbytečné, neboť se rychle dostal nejen do normálu, ale dokonce do stavu více nemorálního, až to vzbuzuje pohoršení!“

„No... zatím ho nikdo nekritizuje!“

„To bych taky prosil! Enkra by těžko někomu dovolil kritizovat jeho počínání. Ovšem zdá se, že k tomu co nevidět dojde a možná z pozic, ze kterých bychom to nečekali. Je jasné, že morálka v jeho armádě hrubě upadla a oba víme, co je toho příčinou.“

„Ženské.“ řekl Mike velice stručně.

„Ano, i tak to lze říct. Ale sleduj se mnou: ještě v Sun City se Enkra stavěl proti tomu, aby byly dívky přijímány na výpravu jako rovnocenní partneři. Pak se střetl v Ironu s Asthřinými čarodějkami; tam došlo k zásadní chybě, když se seznámil s tou... dívkou Ariadnou!“

„Pokud vím, zpočátku jsi to vítal.“

„Protože jsem se už nemohl dívat na jeho samotu! Jistě, měl Anittu, ale na druhém konci světa, v podstatě bez viditelného důkazu, že taková holka existuje. Enkra čněl nad své okolí právě tou neotřesitelnou věrností k přízraku, který se projevoval jen fotografiemi, filmy a tak. Náhle měl po svém boku zkušenou holku, dokonce o poznání starší než je sám! Tak jsem byl rád, že se aspoň něco naučí a bude projevovat víc pochopení pro ženy!“

„Ty sám pro ně moc pochopení nemáš!“

„Ty mě kritizuj, od tebe to zní obzvlášť důrazně! Právě tvůj zkázonosný příklad je nejnebezpečnější a tomu jsem chtěl zabránit, chápeš?“

„Ze zdvořilosti k hlavě státu pomíjím tebe...“

„To nech stranou! Já měl svoje důvody... o tom se nebudeme hádat. Enkra seznámením s Ariadnou získal, podle mého názoru to bylo správné. Jenže potom se měl provést nějaký zásah k jejímu odstranění, a tys to ponechal osudu! To snad nebudeš zapírat!“

Mike se znovu napil, ale tentokrát ne z rozpaků: „Poslouchej, tvoje úvahy mi připadají praštěné! Ty se raduješ, že tvůj klacek konečně dostal do postele pořádnou kočku, a vzápětí se vztekáš, že ji někdo neodstranil! Co jsem měl podle tebe dělat, otrávit ji arzenikem? A vůbec, jak mám poznat, že její vliv už není žádoucí, nýbrž zhoubný?“

Sir Lera se zatvářil nanejvýš dobrotivě: „Já vím, bylo to obtížné. Proto tě taky neobviňuji ze zanedbání péče. Vůbec ti nic nevyčítám, dokonce ti děkuji za moudré a obezřetné vedení té záležitosti. Jsem rád, že se staráš tak, jak se staráš.“

Mike se přestal dusit vztekem a vyčkával, co bude starý povídat dál. Tušil, že to není všechno.

„Když jsi zjistil, že se už nehodí, odstranil jsi Ariadnu velmi inteligentním trikem,“ řekl Lera vlídně, „Pozvat Anittu bylo moudré, dost nám to pomohlo. Bohužel, situace je opět špatná a je třeba přijmout nějaké řešení. Anitta se bohužel bezchybně neosvědčila...“

„Hm. No dobře – tak co se ti nelíbí?“ řekl Mike, přemáhaje zlost, „Pokud vím, zatím dobyli Indiopolis...“

„Právě. Sledoval jsem to pozorně a soudím, že dobývat město jako Indiopolis systémem jeden den – jedna facka je příliš nedostatečné. Podle mého se Enkra ulejval a kdyby chtěl, mohl získat město rychleji...“

„Třeba nechtěl.“

„Nechtěl, to já vím! A proč nechtěl? Ono mu vyhovuje bojovat a nevítězit! Protože má vedle sebe tu holku, ta ho baví víc než celá válka!“

„Tím líp. Měl by se zajímat víc o děvčata než o boj.“

Vládce se sebe vydal temné zamručení. „Považoval jsem Anittu za nezkušené plaché děvčátko. Bohužel, velice rychle si zvykla na místní poměry, nechá se jimi ovlivňovat a zpětně je sama ovlivňuje. Předpokládal jsem u ní pomalejší adaptaci a silnější vliv západní morálky...“

„Co jsi od ní vlastně žádal?“

„Že toho kluka zkrotí, samozřejmě! Jenomže jak se zdá, on ji zdivočel na způsob našich děvčátek! A teď ještě ke všemu trčí v tom zatraceném Indiopolisu!“

„Mají tam práci. Dobývají Alexandrettu; usadilo se tam pár odbojných náčelníků a nechtějí se hnout.“

„Alexandrettu? Tu starou pevnost, která už dávno není nic než zřícenina? Jak dlouho jim to trvá?“

„Myslím, že skoro týden. Ale snad už ji dobyli.“

„A celý ten týden se noc co noc oslavuje! Proudem teče alkohol, souloží se na veřejnosti, málem před princovýma očima! A před očima té cudné Anitty, samozřejmě! Její první dvorní dáma pořádá zábavné soutěže, jejichž podstatou je, která holka vystřídá víc kluků! Kdo ví, zda se toho nezúčastňuje sama Anitta!“

„To by Enkra nedovolil.“

„Nedovolí dnes, dovolí zítra. Vím, k čemu může dojít, pustí-li se morálka ze řetězu. Přece jsem se v této zemi narodil a byl taky jednou mladý!“

Mike to raději nekomentoval. Vládce radši taky ne.

„Zkrátka, je zapotřebí s tím něco urychleně udělat!“

„Dobře. Zahájím velkolepou operaci. Anittu obviníme z veřejné nemravnosti a pošleme s ostudou domů. Enkrovi najdeme nějakou čistou pannu, která v životě neslyšela o sexu ani jako o povinném učivu ve škole. Přesvědčíme ji, že se nikdy za žádných okolností nemá před nikým svlékat, a kdyby viděla někoho nahého, má křičet a omdlévat. Anittiny dvorní dámy dáme pozavírat do polepšovny. Všechny občany Indiopolisu pošleme na nucené práce a jejich město srovnáme se zemí. Stačí to, abys byl spokojen?“

„Nežádal jsem tě o hloupé posměšky!“

„Jestli víš něco chytřejšího, klidně poraď.“

„Je jasné, že si musíme poradit s tím, co máme. Jinou a lepší Anittu nám nikdo nedá. Já osobně jsem proti změně Enkrovy orientace na jinou dívku. Kdoví, jaká by byla. A tuhle si národ až překvapivě oblíbil...“

„Bodejť ne! Je přesně taková, jako by mu z oka vypadla...“

„Ale no tak prosím tě! Mluv vážně aspoň chvilku! Zkrátka je zapotřebí ponechat všechno v tom personálním obsazení, jaké se vykrystalizovalo. Ale udělat nějakou změnu, aby zas nalezli své vlastní tradiční zvyklosti!“

„Nevím, jak to mám udělat.“

„Tak přemýšlej! Vymyslel sis všechny ty nesmysly sám, tak se trochu snaž! Je to všechno tvoje vina; tys vymyslel Enkru jako prince, tys podporoval jeho akci ve Francii a nechal ho tam tak dlouho, že se situace stala neudržitelnou. A ty podporuješ jeho lásku k Anittě. Tak to prosím tě vyřeš a nedělej mi starosti!“

Mike zdárně překonal další infarkt v životě. Chvíli měl chuť se na starého pána rozkřiknout, ale pak se uklidnil.

„Dobře. Vymyslím něco.“

„Tak jo. A dohlídni, prosím tě, aby to nebylo něco obzvlášť blbýho. Něco únosnýho i pro veřejnost, jo? Trochu nad tím uvažuj a nedej se zblbnout od svejch kamarádů!“

„Ano, jistě.“ vzdychl Mike.

„Nejlepší by bylo využít jeho přirozené agresivity. Zdá se mi totiž, že nejlíp mu je, když může s někým bojovat. Co takhle opatřit mu nějakého nepřítele?“

„Jeden tu ještě je. Roger Monroes.“

„Roger, prosím tě! Roger není k ničemu. Vyčkává, sleduje cvrkot a přemýšlí, jak se nejlíp vrátit k Enkrovi a jak přitom způsobit co největší zábavu svému pánovi. Od začátku jsem nebral Rogera vážně! Je hlava opozice, ale nedělá nic, co by se mohlo Enkrovi jen trochu nelíbit. Ustupuje, hloupě šaškuje a válí se s holkama! Co jinýho chceš od pitomýho frajírka? Ne, Rogera zamítám!“

„Pak to je ovšem velmi těžké.“

„A co někoho z ciziny? Jako vloni ti Američané...“

„Američané už nám rozhodně nevyhoví. Už loni stálo ohromné diplomatické úsilí je přinutit ke spolupráci. Přece víš, že si to představovali buď jako snadné vítězství během několika dní, nebo toho chtěli nechat. A museli bychom je pustit na naše území...“

„Hm, no ovšem. To nejde, chápu. S kým vlastně máme ještě jakž takž příznivé vztahy, aby pro nás byli ochotni něco udělat? Co třeba druhá strana?“

Mike zaváhal a zatvářil se povážlivě. „Jestli myslíš východ, tak ti jsou ještě mnohem neochotnější než Američané. Střetnutí s nimi nepřichází v úvahu ani u nás, ani u nich. Dokonce si ani nedovedu představit, na jaké platformě se s nimi dohadovat.“

„Nepřejí si prokázat nám drobnou službu?“

„Oni si spíš přejí, abychom my prokazovali služby jim. Naše potřeby a zájmy jsou jim spíš lhostejné.“

„No dobrá. Která země je ještě schopna pro nás něco udělat? Přesně řečeno, která je ochotná?“

„Vyjádřil ses jasně. Pokusím se odpovědět ti jasně taky. Ochotna: žádná. Schopna: každá, která potřebuje naši spolupráci. Což v praxi znamená, že v zemích třetího světa si můžeme dělat co chceme, v západních tak v rozsahu akce ve Francii. Na východě bych to nedoporučil v žádném případě.“

„Jde ještě o jeden problém. Jak nasměrovat prince, aby se začal zajímat o ty země.“

„Těžko. Předpokládám, že podle tvých rozkazů už nikdy nikde neuspořádá podobné hry. Jestli se ještě o něco takového pokusí, potom to už bude rozhodně myslet vážně.“

„Což by znamenalo válku!“

„Ano. Válku si ovšem zatím nemůžeme dovolit. A už vůbec ne pro Enkrovu zábavu. Ani v případě, že některá ze stran na konfliktu zúčastněných by byla pro a požádala nás o pomoc.“

„Jsem rád, že si to uvědomuješ. Především ty jako patron nejrůznějších podvratných operací různě po světě.“

„Stydím se, Veličenstvo!“

„Styď se, ale nešaškuj. Řekni mi dál, co máš v úmyslu udělat s princem, pokud se nepodaří mu zajistit jinou zábavu!“

„Počkat, až se vyřádí. Už jsem řekl, že jeho nadšení postupně poklesne.“

„Kdy?“

„Například s koncem prázdnin. Myslím, že bude muset věnovat pozornost studiu.“

„Při jeho inteligenci a univerzálním vzdělání to není problém. I kdyby měl zůstat nějaký čas mimo školní lavice. Viděl jsi, jak si poradil s učivem loni, i když přijel později.“

„A teď máme navíc Wallis...“

Sir Lera chvíli váhal. Pak řekl: „Problém není jen v Enkrovi. Problém je v tom, že všichni jeho dvořané se řídí podle něho, a pokud on bude vyvádět výtržnosti, budou se oni předhánět v ještě divočejších. O to víc, že brzy porazí Rogera a ten se bude snažit získat zpět ztracenou moc. Neumím si představit, kam až to může dojít, když to nezastavíme!“

„Taky já počítám s určitou omrzelostí. Nejdřív je vše lákavé a nádherné, ale s postupem času to zvolna ztratí na kouzlu. Ti mladí se chtějí bouřit; až se vybouří, uklidní se. Prozatím je pro ně veřejně předváděný sex lákavý, když tím přestupují zákony. Až zjistí, že zákon je nechává na pokoji, jistě toho nechají, ježto ty věci je pohodlnější provádět v útulném soukromí.“

„Děkuji ti za útěchu, Miku. Já to vím a Enkra to ví asi taky. Ale ještě jsou síly, které se pokusí nás vyprovokovat. Já se nenechám a vydal jsem už dávno interní směrnici, aby se ani nikdo z oficiálních orgánů nenechal vyprovokovat naší skvělou mládeží. Něco sice dokáže veřejné mínění, ale myslím, že to projde. Jde mi o to, aby je něco dokázalo zabrzdit. Možná se podle tvého názoru vybouří a zchladnou, ale je taky možné, že půjdou dál. Já chci vědět, kam až půjdou a jaké jim můžeme klást překážky.“

„O tom se bavíme celou dobu. Já se ale bojím, že žádné.“

„S tím je zapotřebí něco udělat. Podívej, ty máš Enkrovu důvěru. Pojedeš za ním a zjistíš, co a jak. A uděláš na místě odpovídající opatření. Můžeš použít jakýchkoliv prostředků, to ti ostatně nemusím vykládat. I kdyby při tom někdo náhodou přišel o krk, nebudu to považovat za tvoji osobní chybu. I když doufám, že k tomu nedojde!“

„Rozumím, pane.“

„Takže: objedeš to a podáš mi nezaujatou zprávu, jak jsi pochodil. Pamatuj, zájem státu nade vše. A šťastnou cestu!“

Čímž byl přátelský rozhovor ukončen. Mike si zhluboka oddychl.

Když si bral v garážích auto, začal už přemýšlet, jak svoje poslání splní. Garážmistr na něj koukal dost nepřívětivě; Mike byl mizerný šofér a auta ničil víc než ostatní. Sice nikdy neměl žádnou nehodu, ale to jenom proto, že řídil vyloženě zbaběle a dával přednost nižším rychlostem a přemrštěné opatrnosti. Vydal mu starší mercedesku poněkud omšelého zjevu a motorové skříně, na níž už nikdo nemohl nic pokazit, a popřál šťastnou cestu.

Mike měl zjištěno, že Roger opustil tábor u Elghidu, popleněný jedním z Enkrových náčelníků, a odstěhoval se do džungle kousek na východ od města. Byla to stará zřícenina, nejdřív hrad z císařských časů, potom pevnost z doby ministerského předsedy Draggona, později přestavěná na skladiště, ještě později opuštěná a ponechaná osudu. Jméno to momentálně nemělo, Roger tomu říkal neznámo proč Vlčí brod.

Mike jel po silnici, dokud to šlo; potom zanechal auto na parkovišti u nějakého zapadlého motorestu a ohlížel se, jak se dostat dál. Bylo to daleko a do kopce, a on nemiloval velké cesty pěšky. Nakonec se rozhodl přece jenom jít; ale sotva došel na padesát metrů do džungle, už u něho byli dva strážní s kopími a zdvořile se ho tázali, kam chce touto cestou dojít.

„Chtěl bych se setkat s Rogerem Monroesem.“

Jejich jednání se značně změnilo. K horšímu.

„Jaké máš právo hledat lorda kancléře? A kdo vůbec jsi?“

Mike vytáhl svůj řádový kříž. „Jsem komthur řádu, jestli víš, co to je. A co chci od Rogera, po tom je tobě... víš co!“

Hodnost komthura přece jen strážného zarazila, takže změnil chování zase k lepšímu: „Promiň, pane, nepoznal jsem tě! Dovolíš, abychom tě doprovodili?“

„Spíš bych uvítal, kdybyste mi půjčili koně.“

Přivedli mu zvíře, kterého se bál na první pohled; polodivokého hřebce kdovíjakého chovu, který cenil zuby a pofrkával, sotva viděl kohokoliv cizího. Naštěstí si strážní povšimli, že jejich kůň nevyvolal nadšení a navrhli, že tu mají i mezka; toho Mike přijal a v doprovodu mladšího strážce vyrazil ke zřícenině.

Ten mládenec byl velice sympatický. Vypadal jako ničema, koulel divoce očima, celou cestu zarytě mlčel a tvářil se nafoukaně. Vypadal na čtrnáct a inteligenci nepřesahující imbecila.

Konečně se objevili další; všichni pestře vystrojení, s pečlivě načesanými vlasy a pomalovanými tvářemi. Mnozí měli zbraně a všelijaké zvláštní instrumenty, jimiž hodlali udělat dojem na případné návštěvy. Mike se na ně usmíval a byl ochoten je obdivovat, ježto měl dobrou náladu a rád dělal lidem radost.

Čím blíž k hradu, tím víc lidí se objevovalo; Mika zaujala dívka s podivně ostříhanou hlavou, která procházela mezi nimi a zřejmě patřila ke dvoru, neboť jí prokazovali úctu. Nijak moc dívek tu ovšem vidět nebylo.

Objevil se i nějaký důstojník; podle označení byl plukovník, ale Mike ho v životě neviděl ani o něm neslyšel, vděčil tedy nejspíš za hodnost Rogerově milosti. Strážný mu podal velice řízné hlášení, načež plukovník přijel k Mikovi, prohlížel si ho a tvářil se, jako by v hodnosti velitele čestné roty přijímal hlavu cizí velmoci. Dokonce pozdravil vytasenou šavlí:

„V zastoupení lorda kancléře barona Rogera z Monroesu si dovoluji co nejzdvořileji uvítat Tvoji Milost a žádám tě, abys laskavě přijal naše pohostinství!“

„Velmi rád. Jsem unavený a chtěl bych tady dokonce přespat, když to půjde...“

„Bude nám potěšením uspořádat hostinu na oslavu tvé vzácné přítomnosti!“ řekl plukovník hrdě.

Mike dost zaváhal. Takové velkomyslnosti nebyl u Rogera zvyklý a předpokládal, že to bude vlastní nápad toho plukovníčka.

Vjeli do nádvoří, plného rozličných šlechticů. Kdyby se všichni vypravili do boje, mohli Enkrovi pořádně pocuchat peří, avšak dávali přednost poflakování u dvora a bezúčelnému plánování vlastních hrdinských činů. Nedávali najevo velký zájem, ale bystře se ohlíželi, co Mike chce; zřejmě tu nebylo na návštěvě moc dospělých.

Roger přišel v japonském kimonu se samurajskými meči za pasem. Vypadal skutečně impozantně, to mu bylo třeba přiznat. Měl tvář a chování vojevůdce; škoda, že zatím jenom prohrával. Tvářil se velice nadšeně a vztahoval k Mikovi ruku: „Jsem hrozně rád, že jsi tady! Buď u nás vítán! Jistě se tady zdržíš alespoň pár dní!“

„V každém případě tu chci přespat.“

„Cože? Ty si snad představuješ, že budeš dneska v noci spát? To bys nás ovšem velmi těžce urazil...“

„Nerad bych tě urážel, Rogere, ale znám se. Uhodí půlnoc a já zkrátka padnu, to už je tak zařízeno. Dokázal bych se sice za půl hodiny probudit a pokračovat, ale bez spánku rozhodně nevydržím!“

Roger se rozhodl chovat pohostinně. Smál se, vzal Mika pod paži a vedl ho dovnitř, přičemž dával najevo, jak si ho váží. „Tady jsou noci!“ chlubil se, „Však počkej, uvidíš to a nebude se ti odtud chtít! Máme tu krásný holky a můžeme si s nima dělat, co chceme, to taky poznáš! Nemyslíš, že je nám jako v ráji?“

„Je otázka, jak dlouho vás Enkra v tom ráji nechá.“

„Ach tak!“ zvážněl Roger, „O tom jsi přijel jednat? Dokonce snad v jeho službách? No dobře, rozhlídni se, ať můžeš podat patřičně jasný hlášení...“

„Kdepak v Enkrových! Jsem tady z pověření Vládce...“

„Aha...“ Roger na chvíli zmlkl a uvažoval, co by to asi mohlo znamenat. Pak se uklidnil a byl zas suverénní. „No fajn, my se za co stydět nemáme! Může to vědět Enkra i sám sir Lera. O tom si ještě promluvíme... teď ti musím představit svoji novou holku!“

Mike se pokusil uhádnout, co uvidí. Věděl už předem, že to bude krásné a pravděpodobně silně nekonvenční. Když ho Roger vstrčil do svého parádního pokoje, nadechl se a pokusil o zářivý úsměv.

Dívka, která tam vyčkávala příchodu svého pána, byla už snad starší patnácti let, což bylo divné. Tělo měla krásné a zdobené zcela čerstvým tetováním. Zato obličej nalíčený mrtvolně bledou barvou, z níž vystupovaly ostře rudé skvrny na lícních kostech, hnědé rty a modré, nekonečně pitomé oči. Přesně řečeno jedno, protože druhé zakrývala špinavě rezavá kadeř, padající z čela. Zbytek hlavy byl ostříhán na kratičkého ježka barvy černé, zřejmě původní. Jenom na krku byl ještě malý copánek z několika vlásků, tentokrát plavý. Mike polkl dvakrát naprázdno a řekl: „No né!“

„Krásná, viď? Jmenuje se Zuzana...“

„Krásná,“ řekl Mike obdivně, „Kde jsi ji sebral?“

„Chovej se k ní slušně, je to host. Němka z Kolína nad Rýnem. Arminsky už trochu umí, ale ne moc. Pošleme ji na přeškolení do střediska, až... až se uvolní místo.“

„Až tě přestane bavit.“ řekl Mike swahilsky.

„Ale ona mě baví!“ řekl Roger touže řečí, „Je moc milá, sladká a přítulná... Mám ji moc rád a nikomu ji nedám, jenom tobě bych ji půjčil, kdybys chtěl...“

„Děkuju, jseš hrozně laskavej, ale asi bych si s ní neměl o čem povídat. A nemůžu tě připravit o takovou krásku!“

Roger nebyl hloupý. „Tobě se nelíbí, viď? Ale je hrozně moderní... ty nemáš moc velkej smysl pro módu. Tomu se říká styl punk, víš? Teď to letí ve světě...“

„Dokonce bych řekl, že přestává. Ta doba, kdy každej obdivoval pankáče, je už snad za náma. Ostatně tohle je krotší forma punku, jsou taky divočejší. To by musela mít půlku hlavy oholenou...“

„Jen se neboj, to jí udělám, jen co bude nějaká zábava. A co kdybych se tak podobně učesal já? Uvažuju, co na to lidi...?“

„Já jsem pro. Stejně tě Enkra ostříhá, jen co tě chytí!“

Roger se rozesmál. „Ještě mě nechytil! A bude mu to asi nějakou dobu trvat... povídej, co u něho je novýho!“

Dívka Zuzanka zatím zírala dost přitrouble. Roger posadil Mika do parádního křesla a požádal, aby přinesla nějaké občerstvení. Sám si sedl na stůl a komíhal nohama.

„Tak co mi vzkazuje náš milovaný Pán a Vládce?“

„Sir Lera je znepokojen povážlivým úpadkem morálky svého syna prince Enkry a rád by viděl jeho nápravu.“

Mike musel vyčkat, až se Roger dosyta vysměje.

„To je bezvadný – to jsem eště nežral! Dokud jsem ho měl ve svý péči, starej ani nevzdech na to, co se s ním děje, kdybych s ním i šoustal jako teplouš! A teď, když jsme ve válce, mi chce vyčítat, že se kluk spustil?“

„Vládce neříká zrovna, že je to tvoje vina. Zamýšlel se spíš všeobecně nad úrovní morálky a při tom si vzpomněl taky na tebe. Tvoje zvyklosti jsou všeobecně známy a mají řadu následovníků a obdivovatelů. Zvyk střídat každý týden holku a pořádat různé choulostivé hry je trnem v oku všem morálně cítícím lidem!“

„Nemůžu za to, že jsou takový telata, že s nima nejde vydržet víc jak týden!“ připustil Roger, „Až najdu pořádnou holku, tak je přestanu střídat. A myslím, že to nedělám jen já, ale spousta vysoce postavených lidí. Včetně těch, který kritizujou mý chování a tvrděj, že jsem odpovědnej za úpadek mravnosti v zemi!“

„Tvoje nemravnost sira Leru neznepokojuje. Jde mu spíš o to, že se podobně začíná chovat Enkra. I když jeho zpustlost se projevuje jinak; sám zůstává věrný Anittě, ale oba dopouštějí nemravnost u jiných...“

„No vidíš. A co s tím můžeme dělat?“

„Samotnýho by mě zajímalo, co máme dělat. Sir Lera si přeje, abych zjistil situaci v zemi a navrhl způsob vyřešení. Co se týče mravních atributů i vojenského rozložení sil. Například chce vědět, kdy svedete bitvu.“

„To nezáleží jenom na mně! Proč se ptáš?“

„Sir Lera soudí, že když bude mít Enkra důvod k boji, poněkud zmírní svoje chování a bude si počínat líp. Taky nebude moci věčně zůstat v tom zpustlém Indiopolisu.“

„Zatím se mu tam docela líbí. A pak, Asthra používá Enkrovy armády k výstavbě novýho Atanoru. Dokud se nedostaví, těžko je odtamtud pustí.“

„Na Atanoru staví každý den maximálně sto lidí. Ostatní se flákají po městě.“

„Víc se jich tam nevejde. Místo vybrali schválně hodně daleko od Starýho Atanoru, aby nemohlo dojít k žádnýmu kontaktu. Je to na malým place, je potřeba dobře plánovat a střídat je. Enkra si tam odpracoval pár směn taky, viděl jsem to.“

„Máš přesné informace z jeho tábora?“

Roger ukázal na televizor v rohu. „Jako každej. Ostatně, za hodinu začne mládežnické vysílání. Včetně nejmíň dvouhodinovýho záznamu. Ráno jsem koukal, jak Enkra učí Anittu jezdit na prkně po zátoce, pak nějaká střetnutí mezi veliteli. Poslechni, tys učil Enkru šermovat?“

„Spíš Sid než já.“

„Ale tys učil Sida, ne?“

„No, to jo.“

„To, jak bojuje náš pán se zbraní, je pro ostudu. Zdá se, že jakákoliv čepel mu vyloženě překáží. V několika soubojích málem prohrál a zachránil se jenom tím, že zahodil meč nebo dýku a natloukl soupeři holýma rukama!“

„Já vím. Viděl jsem to.“

„Měl bys ho vycvičit líp. Já jsem to zkoušel, ale on je na fechtování strašný dřevo.“

„Zato ty šermuješ skvěle, Rogere.“

„Děkuju. Dáme si pár kol pro zahřátí?“

„Radši ne. Já se peru dost nerad.“

„Ta tvoje lenost tě jednou zahubí, pamatuj si to!“

„Možná. A co se týče Enkry, pokusím se mu domluvit, nepočítám ale s úspěchem. Zřejmě si neuvědomuje, že zbraň mu má pomáhat, spíš musí myslet na to, jak ji použít. Otevřenou a zavřenou rukou bojuje automaticky, jako když chodí nebo dýchá. Měl by se naučit stejně automaticky používat meče.“

„Mně to nepovídej, já to vím! Jeho to nauč, ať se za něj potom nemusíme stydět!“

„Povím mu to, Rogere, přesně takhle. Třeba se mi podaří ho vyprovokovat, aby tě napadl. A konečně zlikvidoval...“

Vstoupila Zuzanka s občerstvením, přihlouple se usmívala a tác položila komthurovi na dosah. Potom nalévala čaj a podávala jim šálky; byla ochotna jim i krájet ovoce, ale Roger ji zrovna moc nepotřeboval nablízku. Požádal ji, aby se šla podívat za některým jeho podřízeným, zda tam má dost koní pro svoji jízdu.

Mikovi se na ní něco nezdálo; když se k němu naklonila, cítil z ní slabou vůni marihuany, což ho mátlo. Začal uvažovat, zda by neměl přátelsky obejmout a důkladně očichat Rogera.

„Ta tvoje Zuzanka je fakt fantastický stvoření! Už jsi zkusil poslat ji pro semtele?“

„Ona je na úrovni těch dvou policajtů, jak se bavili jejich velitelé, kterej má hloupější podřízený. Tak jeden nařídil svýmu zástupci, aby vzal deset doláčů a šel mu koupit nejnovější Rolls Royce. Druhej ho chtěl trumfnout a poslal svýho maníka do kanclu podívat se, jestli tam nesedí a když ne, tak ať se zeptá, kdy přijde. Oba dva řekli: Provedu! a šli; páni se hrozně bavili, jak jsou blbý. A ti dva ptáci se sešli venku a jeden hlásí: Tomu mýmu šéfovi už měkne mozek. Posílá mě koupit auto a přitom ví, že jsou jenom na poukaz a na velitelství je teď večer zavřený! Druhej na to: Z toho si nic nedělej, můj šéf je už taky úplně senilní. Posílá mě se kouknout, jestli není v baráku, jako kdyby si tam klidně nemohl zatelefonovat!“

Mike se zasmál a nechal si pro sebe pochybnost, zda by se s tím nedalo něco dělat, když Rogerův otec Leon je ministr vnitra a nejvyšší velitel policie. Radši řekl: „Hlavně, že tě má ráda!“

„I jo, proč by neměla? Poslechni, pořád mi vrtá hlavou ten její účes. Ty se v tom vyznáš, že bys mi mohl něco udělat s hlavou?“

„Počkej, proč já? Myslíš, že se ti mám za co mstít?“

„Máš zkušenosti z ciziny a víš, jak to má vypadat, aby to bylo co nejefektnější. Chtěl bych všechny kamarády překvapit!“

„To se spolehni. Některý se neudržej smíchy.“

„To je mi fuk, můžou se třeba počůrat. Tak jsme domluvený, že mi to uděláš, jo? Třeba dneska... před večeří!“

„Rogere, nebudeš se na mě potom zlobit?“

„Mám snad nějakou úroveň, ne? Ostatně, Zuzanku viděli a všem se moc líbí. Myslím, že to bude stylový.“

„V tom případě by ta delší kadeř měla mít odlišnou barvu od tvých normálních vlasů. Nějakou zvláštní...“

„Jistě. Jakou navrhuješ?“

„Oblíbený jsou ostře zelená, světle modrá, citrónově žlutá, ohnivě červená... zkrátka nezvyklý barvy.“

„Prima! Já bych chtěl... šlo by to půl zelenou a půl modrou? Jaký jsou na to vůbec potřeba barvy?“

„Neznám je, ale jestli tu máš telefon, zavolal bych si jednomu kamarádovi o recepturu.“

„Můžeš použít všecko, i vysílačku. Budu jedině rád, že můžu posloužit... a už se těším. Taky mi při tom něco oholíš?“

„Jenom po stranách nad ušima a vpředu. Takový kousky.“

„Bezva! Můžeš klidně zabrat i víc!“

„Přání mého pána je mi rozkazem...“

„Hlavně to nikde nevykecej. Chci je překvapit...“

Mike se dal do jídla, kdežto Roger vyvíjel účelnou činnost. Ještě bylo zapotřebí zjistit používané prostředky na barvení vlasů, což musel Mike, ale pak už jelo vše v Rogerově režii. Opět dokázal, že dokáže sehnat nemožné na počkání, zázraky do tří dnů, jak se všeobecně tvrdilo. Takže Mike měl čas sotva si na půl hodinky zdřímnout a už ho Zuzanka budila, že je čas.

Roger postavil před dveře stráž, svalnatého černého mládence naprosto nedostatečné inteligence, a dal mu za úkol odhánět všetečné návštěvy. Sám si sedl před zrcadlo, aby mohl sledovat postup svojí proměny; asistovala Zuzanka, která jediná byla připuštěna k takovému obřadu.

Mike Rogera nejdřív učesal. Dokonce navrhoval, že by se dlouhé kaštanové kadeře měly někam schovat a později použít, ale Roger jen mávl rukou. Tak mu Mike ostříhal vlasy nejdřív po stranách okolo uší a vzadu, tak nakrátko, jak jen to šlo. Roger mlčel, držel a usmíval se; zdálo se, že vůbec ničeho nelituje.

Pak vytvořil pramen vlasů, který měl být zachován pro budoucno. Dosahoval hluboko pod bradu, ale Mike ho přistřihl zároveň se spodní čelistí. Taky vzadu nechal krátký ozdobný copánek a oba oddělil sponkami ode všeho ostatního. Pak se dal do Rogerovy hlavy, jako by byl jeho osobním nepřítelem. Roger si to klidně nechal líbit, i pak, když mu Mike břitvou vyholil spánky vysoko k uším i vlasy nad ušima a dál dozadu. Jenom řekl:

„Udělej mi tam pořádný linky!“

„Neboj! Bude to, jako když střelí!“

Bylo to, jako když střelí. Roger se prohlédl v zrcadle a byl velice spokojen, takže se Mike mohl dát do barvení. Nejdřív ze všeho odbarvil přední pramen co nejvíc na světlo, obyčejným kysličníkem; teprve pak jej rozdělil a jeden obarvil na modro, druhý na zeleno. Copánek vzadu se rozhodl udělat ostře žlutý, což Roger akceptoval. Zuzanka koukala obdivně a vyjádřila se, že tak dobrýho kadeřníka nemají ani u nich v Kolíně nad Rýnem.

Rogerova tvář byla opálená, krk a uši mrtvolně bledé. Mike radil zamaskovat bílé části líčením, Roger naopak navrhoval dát vyblednout ty opálené. Protože byl šéf a byla to jeho hlava, měl pravdu on, tak mu Mike vetřel do kůže světlé líčidlo. Trochu ho ještě upravil, jak se maskují herci v divadle, a bylo hotovo.

Roger si zkoušel v zrcadle výrazy obličeje. Změnil se téměř k nepoznání, po jeho zženštilé něžné kráse nebylo ani památky. Teď vypadal kupodivu dost nebezpečně a tvrdě, neinformovaný člověk by mu radši šel z cesty.

Teď už šlo jenom o to udržet jeho novou podobu v tajnosti do začátku zábavy; vyřešilo se to tak, že vše, co bylo zapotřebí, zařídil s ochotou Mike. O to ochotněji, že měl možnost se důvěrně seznámit s Rogerovým systémem vlády a různými jeho hodnostáři.

Slavnost se měla konat v bývalé jídelně, později skladišti, kde bylo dokonce i dosti čisto. Tam se taky stahovali jednotliví účastníci, hráli na kazeťáky či přehrávače kompaktů a poměrně dost popíjeli. Dva důstojníci se pohádali o nějakou holku a na místě se servali samurajskými meči, aniž si jakkoliv ublížili. Mike z nich neměl moc valný dojem a soudil, že by proti princovým vojákům dlouho nevydrželi, zvlášť proto, že jejich činnost byla značně rozkolísaná a bezúčelná.

Roger býval obvykle přítomen od začátku, ale tentokrát si dal na čas a vyčkal, až se shromáždí opravdu všichni. Bylo to divné už proto, že na začátku slavnosti se podávalo jídlo a kdo zmeškal, těžko na něj něco zbylo. Přesto tu nebyl a přišel až ve chvíli, kdy všichni jedli a tím pádem bylo až na hudbu ticho. Vstoupil a zastavil se ve dveřích, kde vyčkal, až první kamarád zvedl hlavu a podíval se na něho; pak ten dotyčný přestal jíst, údivem vydechl, a ti kolem taky zvedli hlavy.

A když už na něj civěli všichni, Roger prošel mezi nimi jako král a pyšně se usmál. „Co je, proč se nebavíte?“

„Teda, Rogere!“ řekl Kim Terriér obdivně.

„Pěkný, co?“ potřásl Roger patkou, „Svět jde dál a my za ním přece nemůžeme zaostávat!“

V tu chvíli si všichni umínili, že se do zítřka ostříhají podobným způsobem. Kluci i dívky, neboť Zuzanka v celé nádheře přišla taky a obdivovala svého pána i údiv, který vyvolával.

„Kdo ti to dělal?“ ptal se někdo.

Roger neměl chuť dělat reklamu Mikovi, aspoň ne větší, než si komthur skutečně zaslouží. „Jeden kamarád, co se v tom vyzná.“

„Skutečně to máš ale pěkný!“ řekl Kim, „Takhle to nosej kluci ve světě... bezvadný...“

„Je čas, abysme poučili ty burany, co je to velkej nóbl svět! Tak dá mi někdo něco k jídlu?“

Dostal svůj talíř a dal se do jídla s obvyklou chutí. Mezitím si ho řada kamarádů přišla obhlídnout zblízka a ve většině ho chválila. Jen sem tam se ozývalo: „Ale takovej účes je hrozně nemravnej!“

„Podívejte, jak to má nahoře krátký! Dokonce nad ušima oholený!“

„Copak tomu asi řekne princ?“

Roger, který zatím nedával najevo, že by slyšel, zvedl na ta slova hlavu a téměř vykřikl: „Ten vůbec nemá co otvírat hubu! Proti jeho vzhledu je tohle pořád ještě vysoce morální!“

„Ale souhlasit s tím nebude. Pokud vím, je proti punkům ostře zaměřenej...“

Roger blýskl volným okem a zkřivil rty v úšklebku: „Bude si muset zvyknout!“

Děvčata si vzaly na paškál Zuzanku. Samozřejmě nevydržela a vykecala, co věděla. Dívky obhlížely komthura a uvažovaly, jak si mu říct o podobnou službu. Byl znám špatným vychováním a nezdvořilostí k ženám; žádná z nich se s ním neznala tak dobře, aby si mu řekla. Nakonec se poradily a jednu vybraly, ta vyčkala chvíle, kdy Roger na chvíli poodešel a Mike seděl sám.

Takže se u něj objevila dívčinka jako obrázek, podle vzhledu ještě školačka, dle mínění většiny dávno dospělá žena. Mikův vkus byl zřejmě znám, tak byla drobná a útlá a měla medově zlaté vlasy až na záda. Přišla předvídavě odzadu a když ji zaslechl a ohlédl se, upřela na něj oči modré jako studánky a zapípala:

„Zdá se, že se moc nebavíš, komthure!“

„Neboj se, bavím se docela dobře.“ řekl vlídně.

Přistoupila blíž a pokračovala ve společenské konverzaci:

„Dneska to tady není nic moc. Jindy to bejvá lepší.“

„Třeba se to ještě zlepší.“

„Jo, to máš pravdu. Ještě je moc brzo, pozděj v noci bude bezva zábava...“

„No, ty se snad nějak zabavíš. Taková hezká holka...“

Přitáhla si sedačku a přisedla vedle něho. Zdálo se jí, že má vyhráno.

„Rogerovi to sluší, že jo?“ řekla obdivně.

„Doufám. Jinak by mě mohl dát trhat koňmi...“

„Tak je pravda, žes mu to dělal ty?“

„Taky myslíš, že jsem neměl?“

„Ale ne! Je to moc pěkný... mně se to aspoň líbí! Takový nezvyklý... jako ve světě!“

„Pěkně jsi to řekla.“

Usoudila, že už mu zalichotila dost a může přistoupit k věci samé. „Hele, udělej mi to taky!“

„Tobě? V žádném případě.“

„Proč? Máš proti mně něco?“

„To ne. Ale takhle zohavit tak hezkou holku, to bych si nemohl zodpovědět před svým svědomím.“

„Proč zohavit? Vždyť je to pěkný!“

Neodpověděl, jenom se zasmál. Dívka chvíli uvažovala, a potom zaútočila přímo: „Svoji holku bys přeci ostříhal!“

„Ty nejseš moje holka.“

„A co kdybych třeba byla?“

Mike se jen zasmál a neřekl nic, ale tak snadno se zas odbýt nenechala. Opakovala otázku jinak: „Proč bych nemohla bejt tvoje holka?“

„Jseš hrozně mladá...“

„Ale děcko už nejsem! Žádnej kluk si to nemyslí!“

„Já se s tebou nehádám. Jenom říkám, že na mě jseš ještě moc mladá. Jsem zhruba třikrát starší než ty!“

„To neva! Já už taky spala s jedním, co byl asi ještě starší! A prej se mu to líbilo!“

„Ani se nedivím. Jistě jseš moc fajn.“

„Kdybys nekecal a přesvědčil se, bylo by to lepší!“

Mike se smál. „Jsi hrozně milá. Jenže děvčátko, já ti asi nebudu k žádnýmu užitku. Ani ke stříhání, ani ničemu jinýmu. Najdi si na to jinýho blázna.“

Panenka ohrnula nos a zatvářila se velmi nespokojeně. „Nevím, co se ti na mně nelíbí! Nikdo si zatím na nic nestěžoval, všichni mě mají rádi...“ kňučela.

„Jseš malá, rozmazlená a ukňouraná. Nejdřív koukej vyrůst na dospělou ženskou a pak se starej o chlapy. A odprejskni!“

Chvilku to vypadalo, že se rozbrečí, ale překonala to.

„Jseš na mě sprostej jako nikdy nikdo!“

„Ještě bych ti měl nasekat na holej zadek, ale to by se ti možná líbilo, což nechci. Jdi si hrát jinam a svejm kamarádkám, který nenápadně šmírujou, jak to dopadne s tebou, vyřiď, že je nechci ani vidět. Jasný?“

Pohodila hlavou a šla. Uražená na nejvyšší míru.

„Co chtěla ta malá?“ ptal se Roger, procházeje kolem.

„Účes podle nový módy.“

„Hleďme! Co nabízela?“

„Svoji přízeň na dnešní noc.“

„Měl jsi to přijmout. Nebo se ti nelíbí?“

„Kolik jí je tak asi roků?“

„Mezi třinácti a patnácti, neptal jsem se. Pročpak?“

„No, právě proto. Je děcko a chová se podle toho.“

„Rozhodně už žádný dítě není. Mám to zjistit? Ta malá se mi docela líbí...“

„Je ve tvým akčním rádiu. Krásná a pitomá.“

Roger se potěšeně zasmál. „Zdrž se do zítřka a uvidíš ji krásně ostříhanou podle jejího přání. Vsadíme se?“

„Co bych se sázel? Sama se ti bude vnucovat a ty žádný morální zábrany nemáš. Jasně to dopadne, když na ní spočine tvoje oko!“

Roger se zasmál a podivně zkřivil rty. „Ukážu ti, o cos přišel! Stejně bych tě měl odměnit za tvoji službu... chceš?“

„Proboha, ne! Tvý odměny bývají horší než nejstrašnější pomsta!“

Roger se vesele smál, ale trval na svém: „Uvidíš sám, jak se umíme bavit! Například ta holka, cos odmítl, skvěle tancuje. Chceš to vidět?“

Mike mávl rukou. „Nejradši bych šel spát.“

„Ovšem, jseš už starší člověk. Počkej, udělal bych ti něco na posilněnou, abys hned nezkolaboval...“

„Nebudu tady nic pít a najedl jsem se radši předem. Nějak je tu pořád ze všeho cítit tráva... jseš schopnej zfetovat všecky!“

„Ty mi nechceš udělat žádnou radost! Dám ti, co si vymyslíš! Vyber si, kterou chceš, já ji přinutím, i kdyby se cukala!“

„Rogere, nechci žádnou z tvých děvčátek a vůbec nechci nic, co bys mi ty mohl dát. A jestli se budeš dál pokoušet mě zblbnout, tak už pro tebe nikdy nic neudělám!“

Ne že by se Roger zalekl, ale přece jen se rozhodl toho nechat. Ještě vysvětlil Mikovi, že si šlape po štěstí a dělá jednu blbost za druhou, pak se vydal za ostatními, takže Mike měl chvíli klidu. Sledoval, jak se baví mladí a vypadal spokojeně.

Dali nějakou rychlejší písničku, zřejmě velice oblíbenou u všech mladých, neboť vyvolala radostné vzrušení. Nezatančili si ale, ježto nastoupil Roger a ta dívenka. Roger si na to obul speciální botky, taky ona měla jinou obuv než je zvykem, tak se jim tancovalo zřejmě líp. A rozjeli takové figury, že se všichni, především Mike, divili. Věděl, že tomuhle se říká breakdance a nejvíc jsou v oblibě krkolomné kousky, ale zatím to na vlastní oči neviděl. Zato Roger se snažil a protože mu už nepřekážely dlouhé vlasy, mohl sebou mlátit o parket, jak chtěl. Ostatní přihlíželi a dokonce tleskali, což Rogera velmi těšilo.

Když skončili, přišel se dokonce za Mikem podívat, ještě ztěžka dýchal a byl celý zpocený. Slečna nepřišla, asi ji mrzelo to jeho odmítnutí. „Tak co, jaký to bylo?“

„Ani jsem netušil, jakej jseš sportovec. Kdybys takhle bojoval, bude Enkra na hrnci, ani si nevšimne jak!“

„Copak jsem někdy na osobní souboje byl špatnej?“

„To fakt ne. Omlouvám se ti...“

Roger se nafukoval a že byl všeobecně uznáván, pokračoval v tom, jednou s tou dívkou, potom se Zuzankou, která taky leccos uměla. To už to zkoušeli i další a taky jim to šlo; arminská mládež je pohybově nadaná a bojí se víc ostudy než zlomení vazu. Pak se Roger s tou malou někam ztratili, Zuzanka zůstala.

Nikdo si toho nevšímal, ani Mike by si nevšiml, kdyby se byli asi za hodinu a půl nevrátili. To nálada zúčastněných dostoupila vrcholu, kdy byli ochotni se bavit čímkoliv, tak příchod Rogera a dívky vyvolal nadšení. Už proto, že měla hlavu ostříhanou ještě divočeji a taky o poznání víc vyholenou po stranách; ve světě by se tak už pravděpodobně objevit nemohla. Ale byla naprosto spokojená a oko, které koukalo na svět, zíralo pyšně.

Roger se hodlal pochlubit Mikovi, tak ji přivedl blíž.

„Tak co, jak se ti líbí tvoje panenka?“

„Hrozně moc,“ řekl Mike neupřímně, „To ty sám?“

„Chtěl jsem si to zkusit. A zbyla ještě troška barvy, přece to nevyhodíme! Barevně nám vyšla krásně, co říkáš?“

Vyšla. Modrá už nebyla, takže dívka měla polovičku patky červenou a polovičku zelenou. A copánek taky zelený; ještě se pyšně otáčela, aby si ji mohl prohlídnout.

„Jde mi to, viď že jo?“ vyzvídal Roger.

„Poslouchej, proč ti vlastně tolik jde o moje ocenění? Ty přece víš, že s tebou moc nesouhlasím. Kdyby ses zeptal svých kámošů, jistě by tě ocenili víc a nadšeněji. Opravdu tolik stojíš o můj kyselej ksicht?“

Roger zaváhal. Pohlédl na dívku a pokrčil rameny. „Třeba opravdu stojím o tvý skutečný mínění!“

„Znáš je předem. Jedna hrůza.“

Roger postrčil přítelkyni, aby se šla pochlubit kamarádkám, pak promluvil česky. Poblíž nebyl nikdo, kdo by té řeči rozuměl:

„Znáš nějakej způsob, jak se vyhnout princovýmu stříhání a zachovat si čest? Jestli znáš a neřekl jsi mi ho, tak se ti snad doopravdy budu mstít.“

„Neznám, Rogere.“

Roger se zasmál a řekl zas arminsky: „Tak vo co de?“

„O nic. Máš pravdu. Je to krásný. Doopravdy.“

Roger se rozesmál; dívky se snažily mu lichotit, asi taky stály o novou úpravu svých pošetilých hlavinek. Odešel s nimi a bylo slyšet, jak se směje a povídá jim vtipy.

Mike vypil trochu alkoholu, ale jen střídmě. Ostatní pili víc, mnozí zřejmě nejen alkohol, ale nějaké zvláštní nápoje pochybného obsahu. Tráva byla cítit všude, někteří kouřili zcela veřejně. Mike usoudil, že je čas odejít a nechat je bavit, jak umějí.

U vchodu se na něj pověsila ta holčička. Už notně opilá, zřejmě zastižená plačtivou opicí, protože blábolila:

„Proč vlastně mě nechceš? Co ti na mně vadí? Já přeci nejsem tak špatná, jak si myslíš, nikomu jsem neublížila! A umím být milá, nemysli si! Proč pohrdáš holkou jako jsem já, když všem se líbím a každej mě chce?“

„Nebreč,“ pohladil ji po zbytku účesu, „Jseš fajn!“

„Tak proč mě teda nechcééééš?“ rozeřvala se.

Mike ji hladil po hlavě. Našel citlivý bod nad uchem a jemně tiskl. Dívka se uklidňovala, její pohyby dostaly zvláštní vláčnost. Vzal ji pod rameny a pomalu vedl ven, kde nalezl jeden volný kout. Tam ji uložil a něco jí šeptal do ucha; dívka klidně, pozvolna usnula.

Když Mike před svítáním odcházel, všichni ještě spali. Jedině hlídky, kluci většinou mladší než dvanáct let, obcházely kolem a neopomněly vzdát komthurovi čest.

Od Rogera zamířil k Asthře. Neplatily pro něj hranice bojujících smeček, tak jel rovnou, státní silnicí. Ani vlastně nikoho z mladých bojovníků neviděl, jen u motorestu, kde zastavil na přesnídávku, se páslo pár koní a hlídal je omrzelý kluk s rozježenou skalpovou kadeří. Ani v Iron-city, kudy projížděl, neviděl žádné děti; sem tam proběhla nějaká holčička, samozřejmě už taky ostříhaná. Kluci byli ve válce.

Mike na nic nečekal a mířil do Slunečního obzoru. Tam se pilně pracovalo, i když se vzhled Santanuevovců taky změnil. Většina kluků i děvčat nosila cosi jako mechovku, jak jim dorůstala po ostříhání. Zřejmě si všichni už zvykli na nové pořádky.

Asthra měla kratičké jemné vlásky jako kočičí srst a vypadala tak něžně, že neodolal a pohladil ji po tom kožíšku, když ji líbal na uvítanou. Přivinula se a slastně zavrněla.

„Konečně vím, jak na tebe! To si musím dát narůst takovýho ježka, abys ke mně projevil trochu něžnosti?“

„Já byl na tebe naopak vždycky něžnej!“ rozhrábl ježka a přidal jí pusu na ohrnutý nosík, „Příšerko!“ zašeptal jí do ucha.

K jeho podivu jí vytryskly slzy. „No prosím! Já ho tak miluju a on mě ještě uráží!“

„O nějaký lásce slyším poprvý!“ bránil se, „O tom nebyla řeč!“

„Klídek, tati!“ udělala škleb, který vzdoruje veškerému popisu, „Hysterický ženský, ne? Však se hned uklidním...“

Vzala ho pod křídlo a vlekla na staveniště, kde se hemžilo víc pracovníků než jinde. „Tak prosím, tohle je první výrobní blok koncernu ESA Electronical Company! Tři dílny už běží, i když zatím jen cvičně. Ale první kousky už máme...“

Na prohlídku staveniště dostal Mike stavbařskou přílbu, na prohlídku dílen bílý plášť. Zatím ještě nezachovávali čistotu tak úzkostlivou jako ve výzkumném středisku, takže se nemuseli sprchovat. Sprchy taky ještě nebyly v provozu. „Ale už brzo budou, dělníci si stěžují. Nejspíš zařídíme úplnou klimatizaci...“

„To bude stát pěkný peníze!“

„Neboj se nic. Stát převzal garanci, vypadá to, že budeme mít pěknej kšeft. Pojď se kouknout, co děláme...“

V dílnách pracovaly většinou mladé dívky. Měly nosit pracovní pláště, ale mnohé je přehodily přes židle a zůstaly nahé. Hodně jich pracovalo s klenotnickými lupami, jiné dokonce s mikroskopy.

„Vyvíjíme stroje, které budou pracovat samy... Lidé budou jen seřizovat chod a kontrolovat hotové kusy. Tohle všechno jsou ubohé počátky, ani si toho nevšímej...“

Mike se zájmem prohlédl dílny, vyslechl Asthřino vysvětlování a položil pár opatrných otázek. Něco sice věděl, ale ne tolik, aby mohl zasahovat do dění. Oddychl si, když byl zase venku.

„Jak se zdá, baví tě to,“ řekl jí, „Jako všechno, co je nové. Až to uvedete do provozu, přestane tě to bavit!“

„Předám to někomu,“ mávla Asthra rukou, „Ale využívat toho budu dál. Je to fajn, mít Wallis.“

„Ty máš Wallis?“

„To jsem ti neřekla? První ze zkušební série! Dokonce dřív než Universita v Kingtownu. Půjčili mi ho na vyzkoušení...“

Stroj byl instalován v jednom z obytných domků. Před verandou seděl na štokrdleti kluk se samopalem přes rameno a zjevně se nudil. Mike se trochu divil.

„Povídali ve středisku, že mají pochybnosti. Někdo jim tam šmejdil a zatím nevědí, kdo. Podezřívají někoho z hostí, co tam procházeli výukou...“

„Takže ty ses rozhodla neponechat nic náhodě.“

„Stráž kontroluje, aby dovnitř nešel nikdo nepovolaný. A taky sleduje, co kdo nese dovnitř a ven. Není to sice ta ostraha, co bych si představovala, ale lepší než vůbec nic.“

„U Wallisu nejsou jen naši lidé?“

„Ale jo, jsou. Jenže je možný, že někdo z nich se dal zlákat nepřítelem. Konečně, to je Ezrova věc.“

„Tak trochu i moje. Ale zatím jsem nedostal hlášení.“

„Oni nemají žádný důkazy. Jenom se jim zdá, že někdo se pokouší něco dělat. Zjisti si to sám.“

Wallis měl elegantní skříň, o polovinu menší než ten první. Obsluhoval ho jeden chlapec a dvě dívky, další dívka ležela na kanapi a na hlavě měla přílbu. Asthra se zeptala na situaci a jedna z dívek podala hlášení.

„Jaké máš programy?“ ptal se Mike.

Dívka na Asthřin pokyn přinesla desky se seznamem. Další příkazy už prováděla bez schválení, uznala ho asi za pána.

„Tohle je zajímavý!“ klepla Asthra prstem, „Programování jedna až čtyři. Pracuju na takovým novým schématu, jestli se to povede, tak to pěkně zkrátí obvody...“

„Světelný vodiče, to je co?“

„Úžasná věc. Nevím, jak ti to vysvětlit... nechceš si to taky prohlídnout? Fay, udělej mu hlavu!“

„Docela bych rád.“ řekl Mike a snažil se nevidět, jak se na to zatvářila dívka Fay. I Asthra si toho všimla.

„Necukej se, je to komthur! Víš, máme pořád spoustu potíží se základní úpravou. Nikdo to nechce dělat...“

Dívka Fay využila situace: „Promiň, komthure, ale já jsem laborantka, žádnej holič! Já neříkám, tobě to udělám. Jenže by někdo měl rozhodnout, kdo bude stříhat všecky ty lidi, co tady procházejí cyklem. A říkám předem, my laborantky rozhodně ne!“

„A kdo teda? Kdo má dělat obsluhu?“ ptala se Asthra.

„To bys mohla taky chtít, abych myla po městě hajzly!“ vyjela Fay, „Koukni, já nic neříkala, když šlo o naše lidi. Nějakou kámošku a kluka z party přelíznu, o to nic. Ale povídá se o masovým nasazení, to už není muška! Zkrátka, budu to dělat případ od případu a ne, jak si kdo vzpomene!“

Asthra si povzdechla: „Tak vidíš, jaký mám já starosti s tím personálem! To není jenom Fay, žádná holka to nechce dělat, a kluci už vůbec ne!“

„Budeš na to muset najmout lidi.“ řekl Mike.

„A kde je mám vzít? Za peníze to nikdo nevezme, je to přece nečestná práce! A hodně se o tom kecá. Teď každej říká: ostříhat se nechám, to princ nařídil. Ale nebudu stříhat jinýho, to je kastovní přestupek!“

„Hlavně ty malý utřinosové,“ řekla druhá dívka, „Já řekla bráškovi, aby mi přelíz břitvou hlavu, divili byste se, jak dokázal nafouknout hubu. On sám, to jo, když se mu nařídí, drží jako ovečka. Ale dělat že to nebude, to je pod jeho důstojnost! Přitom za války dva kluky oholil, to mu nevadilo!“

„Změnila se situace?“ zeptal se Mike s úsměvem.

„Uklidnilo se to,“ řekla Asthra, „Po všem tom bláznění objevili kluci svou vlastní důstojnost. Někteří žádají, bych jim zase půjčovala přílbu. Mají sice na hlavě jenom takový mech jako já, ale stříhat se dobrovolně nechtějí...“

„O tom tedy Enkra neví...“

„Jsem zvědavá, až se to dozví... Pak pokecáme. Než se naučíš ty světelný vlákna, půjdu něco uvařit...“

Dívka Fay přinesla nářadí a Mike s ní zašel do koupelny; hlavu mu udělala rychle a zručně, bylo vidět, že má praxi. Mezitím dívka, která procházela školením, ukončila svůj cyklus a odešla, tak se hned mohl uložit on. Už si to taky vyzkoušel, takže ho nic nemohlo překvapit. A dozvěděl se skutečně hodně; když děkoval a odcházel, uvažoval o konstrukci nových strojů.

Asthra pořád ještě nikde nebydlela. Přespávala v nemocnici, jeho ubytovala v jednom z pokojů intenzivní péče, který byl nejblíž její šéfovské pracovně. Byla by ho nechala přespat třeba u sebe, ale druhé lůžko se tam nevešlo a na gauč se vešla sotva sama. V nemocnici kupodivu nebyla obvyklá lůžka jeden a půl.

Vařila s přísným soustředěním a zpívala při tom mantry; Mikovi zakázala přístup do kuchyně, ale svolila, aby pomáhal zpívat, až bude jídlo obětovat Božstvům. Neměla chrámovou místnost, jen oltář v jedné skříni; uctívala Nrsimha-déva, Pána se Lví Hlavou, který byl také jeho oblíbenou podobou. A vytáhla harmonium, takže mohl zahrát oblíbenou píseň Hare-haraye-namah.

Jedli sami dva na terase a hleděli na moře, které se laskavě a mírně vlnilo v záři odpoledního slunce.

„Cos to udělal s Rogerem?“ zeptala se.

„Už ses to dozvěděla?“

„Mám přece taky nějakou agenturu!“

„Chtěl to. Chystá se buď do světa, nebo do boje proti Enkrovi. Všichni se asi ostříhají.“

„Jak to tam vypadá?“

„Úpadek a mravní bahno po všech stránkách.“

„Jako všude, kde je Roger,“ zasmála se potěšeně, „Taky tě zlákali, nebo jsi jim utek?“

„Lákali, ale nezlákali. Nebylo tam nic, co by se mi mohlo líbit. Jestli chceš, můžu ti to vykládat...“

„Nemusíš. Když nic nebylo, tak by mě to ani nebavilo. Radši mi povídej o jejich ideologický výzbroji.“

„Nic moc. Rozklad a dekadence. A čekání na spásu, kterou si představujou jako Enkru s plamenným mečem.“

„Enkra už konečně dobyl Indiopolis. I s Alexandrettou. Nejvyšší čas... začínaly se tam dít dost divný věci.“

„V jakým směru?“

Asthra se rozvážně napila odvaru z bylin, o kterém tvrdošíjně tvrdila Mikovi, že mu nahradí jeho oblíbenou kávu.

„Pustila jsem trochu ze řetězu svoje čarodějky.“

„Slyšel jsem.“

„No a ony...“ podívala se na něho rozpačitě.

„Čarovaly. Slyšel jsem. Veliký magický pole přes celý město. Se spoustou účastníků, z nichž některý neměli tušení, o co jde.“

„Tak si umíš představit, jak to dopadlo!“

„Povedlo se, ne?“

„No... bylo to pěkný. Ale potom vzkázala Senta, že mají pár drobných potíží. Že jim nechtělo vychladnout jídlo... vlastně se začalo vařit, když na něj jen položily ruku... oni zase tak moc nejedly, takže...“

„Co?“ zbystřil pozornost a poposedl.

„Všude kolem byla najednou spousta energie! Když jsi vyhodil tužku do vzduchu, tak lítala po celým areálu a...“

„Ale no tak!“ protáhl nevěřícně.

„A potom jim začaly vypadávat vlasy. Uvolňovaly se z kořínků v chomáčích. Konečně vím, proč se starý mágové holili...“

„Asthro, začínám mít dojem...“

„Pak se rafly Deborah s Kate a ostatníma. Smála se jim, že jsou pouťový komediantky, když jim jde o parádu... Na místě si spálila celou hlavu, už nikdy jí tam nic neporoste.“

„Ale ne! Čím to udělala?“

„Prstama. Tehdy dostala malá Gudrun záchvat a začala řvát...“

„Nedivím. Co bylo dál?“

„Díky Bohu nic. Enkra je rozehnal a holky naštěstí poslechly. Deborah měla nějaký divný řeči, ale... zatím nic.“

„Pozvala sis ji na koberec?“

Asthra na okamžik zvedla oči, pak je zas sklopila. „Jseš sám komthur, tak víš, jak moc můžeš koho seřvat. Udělala snad některá z nich něco špatnýho? Udělala něco, co jsem jim nepovolila?“

„Takže za všechno můžeš ty?“

„Co já vím, jakej za to dostanu trest? A navíc... obávám se, že tohle je teprve začátek. Pustili jsme něco na svět...“

„Myslíš to stříhání?“

„Byli jsme už moc rozmazlený. Zvykli jsme si věřit, že jsme lepší než jiný, protože nosíme vlasy až na záda. Pořád jsme se děsili, že se stane něco strašnýho, kdybysme o ně jednou přišli. Teď se to stalo a nic. Jsme to pořád my, jenom míň krásní.“

„Lituješ toho moc?“

„Nelituju ničeho. Ale když se mi něco zdá, nebo když si sama sebe představuju, tak vždycky s hřívou.“

„Byl čas, kdy se za stříhání zabíjelo...“

„Kdyby mi to udělal někdo cizí, zabila bych ho.“

„Ale byl to Enkra. A on ti může udělat cokoliv...“

„Nevím, jak to říct. Je mi jako po bouři, když se vyčistí vzduch. Jako kdyby z nás všech sejmul nějakou tíhu, očistil nás! Jsme už docela jiní a mám pocit, že lepší...“

„Očištění železem... vzpomínáš na ty doby?“

„Já v té době ještě nežila. Z dějepisu...“

„Já už žil, ale byl jsem hodně malý. V naší zemi se stala spousta věcí, zvláštních a podivných. Tehdy i nyní...“

„A ještě se stane.“

„Víš něco určitého?“

„Anitta mě tuhle uspala, abych si odpočinula. Přála jsem si... konečně, proč to neříct. Přála jsem si milence, který by jednou za čas udělal to, co každá holka musí mít...“

„Sid ti nestačí?“

„Prosím tě! Bojí se mě... bojí se na mě šáhnout! Když mě viděl poprvé bez vlasů, byl vyděšenej, jako kdybych byla strašidlo!“

„Nediv se, vypadáš tak.“

„Kdo před chvilkou říkal, že jsem krásná?“

„Kdo říká, že strašidla jsou ošklivý?“

Mávla rukou. „Tak zkrátka, uspala mě. Jenomže se to kouslo... měla jsem sen, teda spíš vizi. Nebudu ti říkat, kdo to byl. Ale dostala jsem... mám tři cesty. Všechny dost úděsný.“

„Počkej, děvče! Nějak nechápu...“

„Můžu si vybrat ze tří budoucností! Už chápeš?“

„Vybrat?“ opakoval s důrazem.

„Jo, co se divíš? Mimochodem, jseš v tom taky, tak poslouchej. Jedna možnost: daleká cesta. Někam z tohoto světa. Expedice na výzkumný lodi, návrat po letech nebo nikdy. Dost divnej svět...“

„To se mi moc nechce věřit!“

„Druhá: válka v Evropě. Možná dokonce o tu tvoji zatracenou zem plnou kacířů a čarodějů. A slavnostní smrt v boji... ovšem potom návrat jako vlastní dcera, po letech a se vší slávou...“

„Další inkarnace, a zas jako čarodějka?“

„Co by za to některá dala, což?“

„Děsíš mě. Co ta třetí možnost?“

„Zůstat tady a být hodná čičinka. Žít dlouho, relativně klidně a šťastně. Možná dokonce mít dítě. Netuším s kým, určitě ale ne s mým miláčkem, ten by si netroufl mi ho udělat.“

„To je dobrý, ne?“

„Ale... asi poklesnout. Střemhlavej úpadek morálky... nechápu důvod, ale to je asi účel.“

„Takže tři možnosti, a všechny blbý?“

Najednou ho prudce objala pažemi. „Zachraň mě, Miku! Pomoz mi z toho nějak... Jseš můj učitel, tátu už nemám... nikoho nemám, jenom tebe! Prosím tě jako nikdy nikoho...“

Sevřel ji do náruče, přitiskl si její hlavu na prsa a zabořil ústa do kočičí srsti na její lebce. Tiše jí dýchal na kůži.

„Rozhodni to za mě!“ zašeptala, „Prosím...“

„To ne, dcerunko.“ řekl vážně, „To právě udělat nemůžu.“

„Ale já mám hrozný strach!“

„Já taky. Ale rozhodnout za tebe nesmím.“

Dlouho seděla, hlavu přitisknutou na jeho prsou. Mlčela, jenom z očí jí tiše tekly slzy. Konečně promluvil:

„Tu vizi jsi obdržela kvůli tomu, abys ty rozhodla.“

„Aspoň... nějakou radu?“

„Jakou radu jsi dala svým holkám, když jsi je pouštěla do světa?“

„To byla docela jiná situace!“

„Ale něco jsi jim určitě řekla.“

Sklopila oči. „Aby... se nebály rozdělit se o karmu.“

„Řekla jsi jim taky, když se spojí s chlapcem, převezme sice on polovinu jejich karmy, ale také ony přebírají jeho? A navíc, na každé ulpí část karmy jeho předchozích milenek? A při další příležitosti se to zase propojí s dalšími?“

„To přece všechny vědí!“

„Všechny? Válka o Indiopolis je propletla jako rybářskou síť, nakonec každého s každým. Byli tam i relativně neznečištění... tak jsi to chtěla? Aby každý dostal kousek karmy všech?“

„Všechno to není moje vina! Spoustu vymyslely taky holky... teď už těžko oddělíš jedno od druhého!“

„Nevzdávej se tak rychle svých zásluh! Ty jsi ta, která dokážeš očistit všechny a všechno. Stavíš se před tvář Nejvyššího Pána v podobě Živého Ohně. Přijímá tvoje pokyny, takže jsi stále ještě v milosti, Jeho oblíbená služebnice...“

„Jedna z mnoha! Nejbezvýznamnější...“

„Nelži sama sobě a nedělej si legraci ze mne. Jsem komthur a ty nejvyšší čarodějka. Vzali jsme na sebe povinnost stát před Pánem za všecky ostatní. I za ty dívenky, které se v Indiopolisu tak nadšeně milovaly a neměly tušení, že z jejich vášně vybudujete obrovské energetické pole... A za bojovníky, kteří vesměs nemají tušení, do jaké hry jste je zapletly...“

„Tak dobře! Tak mě tedy potrestej... ubičuj mě třeba k smrti!“

„Nechápu proč. A nemluvím o tobě. To já budu stát před Trůnem a vysvětlovat tyhle okolnosti...“

„Kvůli mně?“

„Učil jsem vás všechny. Tebe, Enkru, Rogera... Anittu. Každého, kdo se do toho zapletl. I Clarence, když na to přijde. Nezapřu svoji zodpovědnost a nebudu ze sebe dělat neviňátko...“

„A co tedy bude dál?“

„Když jsme s Rogerem letěli do Francie, položil mi otázku: Jací budeme? Tehdy jsem mu odpovídal... hodně jsem namluvil. Až potom jsem o tom začal přemýšlet sám. A položil jsem otázku... Jemu. On rozhoduje, ne my. Vložil jsem všechno do Jeho rukou.“

„Pošli mě třeba do nejhlubšího pekla, jen když tam budu moci vzpomínat na Tvoje lotosové nohy?“

„Občas jsem to zpíval. Opakoval jsem to i jiným; nevím, jak moc jim to vešlo do krve, ale... mnozí to udělali. A Pán možná... započal svoje dílo. Ne, že by k tomu potřeboval moje nebo tvoje svolení. Ale byl vyzván; a On rád plní přání svých oddaných.“

„V poslední době byla odhalena řada tajemství. Některá důležitá, třeba Wallis. Pracoval na tom dlouho, i ty jsi určitě leccos věděl.“

„A najednou se všechno začalo dařit. Enkra přijal hru a zahájil svůj veliký boj...“

„Když jsem ho hecovala před rokem ve Francii, nepřijal. Ale už mu pěkně začínaly jiskřit oči... možná kvůli Anittě!“

„Žijeme v převratné době, Asthro.“

„Žijeme v blázinci, se říká. A nevíme, jestli jsme ošetřovatelé nebo chovanci, dodávají moje laborantky.“

„Přispěju ti do tvé sbírky citátů: Z nás nikdo konce války neuzří; ta válka pohltí nás všechny...“

„To určitě neřekl Šrí Čaitanjá Maháprabhu...“

„Friedrich Schiller, Valdštejnova smrt.“

„Dobrý. Pozoruhodně jsi mě uklidnil.“

Mike pozvedl kameninový šálek, aby se napil; zjistil, že už je prázdný a totéž zjistila Asthra, takže mu znovu nalila.

„Udělej něco s těmi účesy!“ řekla prosebně.

„Co? A jak?“

„Nevím. Ale uvažuj: Všechno bude dobrý, až skončí tahle doba. Opřeme se o lidi, co nebudou ochotní dát se vléct proudem. O ty, co sice poslechnou a dají se stříhat, ale neudělají to druhému. Považuji to za věc sebeúcty. Nezpronevěřit se vlastním zásadám.“

„Tys nikoho neostříhala?“

„Některý s velikým potěšením. A když kluci brali pod nože moje nejkrásnější kamarádky, mráz mi jezdil po zádech vzrušením! Ale už to trvá dlouho. Kdyby to šlo... nějak napravit.“

„Kdyby ses teď objevila s hřívou, ostříhají tě znova!“

„Protože bych je provokovala! Ale stejně... kdyby to šlo...?“

„Mniši v Himálaji mají takovou mast na povzbuzení růstu vlasů. Zkoušel jsem to na Enkrovi, když jsme přijeli z Anglie.“

„Účinkuje to spolehlivě?“

„Nijak zvlášť. Tak o padesát procent.“

„Když se to propracuje... máš tu mastičku?“

„Mám recepturu. A zbytek v kelímku, ale není to nic moc...“

„Dej sem, vyzkouším to. Vyznám se taky v chemii, dokázala bych možná... uděláš něco záslužnýho pro celou zemi!“

„Jestli princovým pacholkům narostou nový vlasy, budou mít zas krásnej důvod k boji!“

„Stejně budou bojovat! Tohle je měření sil vyšších velitelů. Enkra si vytváří svůj dvůr. Ještě to potřebuje kosmetické úpravy, ale v podstatě má svý lidi pohromadě. Ještě připojí Rogera a pár jeho lidí, ale moc se to už měnit nebude...“

„A ti, co se nezúčastnili?“

„Řekla bych, že se už nikdy nikde nechytají. Zaspali svoji dobu a nic je nezachrání.“

„Máš kliku, že jsi včas nastavila hlavu.“

„Já bych se neztratila. Ale nevadí, hraje se dál. Trochu jsme změnili trumfy, ale hra je pořád ta samá.“

„Budu o tom uvažovat, Asthro.“

„Nemysli si, že já ne. Taky dělám svý výzkumy...“

Slunce dávno zapadlo. Všude bylo ticho, jenom to moře tiše šumělo. A oni dva seděli dál na terase.

„Nikdo nedokáže dohlédnout, co se stane,“ řekla Asthra smutně, „Někde v dálce je něco, co nás čeká, ale žádný nevíme, co to je. Možná je to dobré a možná ne. Já nevím.“

„Ani já nevím.“

„Princ hledá svoji cestu. Už hodně našel a dokázal. Ale teď se všechno změní. I on se změnil.“

„Vládce se bojí, že k horšímu.“

„Bylo to zapotřebí. Musel poznat, co je zlo. Teď už mu neublíží.“

„Dal svoji Daň Ďáblu. Není pravda, že kdo jednou dá Ďáblu, co chce, je už před ním chráněn. Každý den platíme nějakou daň...“

„Dal ji, a přišlo smíření. Nastane, až skončí ta jeho podivná válka. Pak přijde náš čas.“

„Čas moudrosti?“

„Éra Vodnáře, kdy moudrost světa bude vylita na lidstvo. Tak to říkají astrologové.“

„Také ty máš ve svém jméně hvězdy.“

Asthra se zaklonila a pohlédla na oblohu. Usmívala se.

„Zítra, až se probudíme, bude svět docela jiný. Možná lepší. Chtěla bych tomu věřit. Naše země se změní k lepšímu – a my jsme při tom. Není to krásné?“

„Je to krásné. Jenže já už při jedné změně k lepšímu byl. Tehdy to moc dobře nedopadlo.“

„O čem mluvíš?“

„Kdysi dávno u nás doma. Přišel čas, kdy jsme věřili, že se vše změnilo a že teď jdeme dopředu, ke šťastnější budoucnosti. Jenže pak přišlo Zlo a utopilo to v krvi.“

„Víš to a znáš, jak se bránit. Teď už se nenecháme překvapit. Budeme bránit svoji zemi.“

„Jak? Kdo určí, co je správné a co ne?“

„Ten, kdo chápe a rozumí, musí rozhodnout.“

„Nějaká nová Tajná rada? Jako byla za prince Lery?“

„My budeme Tajnou radou prince Enkry. Povedeme jeho kroky po všech cestách a budeme chránit jeho osud...“

„Máme na to právo? Víš jistě, že máme pravdu?“

„Věřím tomu. Neublížila jsem nikomu. Ani nesmím ublížit. Jsem přece čarodějka...“

„A víš vždycky, co je správné? Zcela neomylně?“

„Snad... Věřím tomu.“

„Přemýšlím nad tou zemí léta. Vzali jsme její osud do svých rukou, přitom nevíme, zda dokážeme pomoci či uškodit. Teď chceme ovlivňovat svět. Zatím jsme dovolili velké stříhání s následnou explozí magie. Co bude dál, to si myslíme, ale nevíme.“

„Já věřím v Dobro a Moudrost. Nic není silnější než člověk, který poznal Pravdu a slouží jí. A my ji poznáváme. Jsme silní.“

„Je krásné věřit. Ty, Asthro, máš sílu, kterou já nemám. Věříš ve svoje činy. Já mám strach.“

„Kde je tvoje moc služebníka Nejvyššího pána? Svěřil jsi svůj osud do Jeho rukou. Čeho se tedy bojíš?“

„Jsem Jeho služebník. Ale bojím se, že moje služba není dobrá. Nebude se mnou spokojen... A já cítím, že se stále blíží den, kdy budu stát před Jeho tváří a zodpovídat se.“

„Pořád ještě chceš odejít a nechat mě v tom samotnou?“

„Ne, už ne. Vzpomínám na to, co jsi mi řekla. Je krásné, když nás ještě umí bolet srdce.“

„Ještě to bolí?“

„Ne. Už mne nebolí nic.“

„Ale nejsi šťastný.“

„Být otupělý a mrtvý není taky nic šťastného. Nebolí mne srdce, ale ani se mne netýká, když bolí jiného. To je zlé. Už se neumím dojmout bolestí druhých.“

„A pro koho děláš to, co děláš?“

„Dělám vůbec něco? Někdy se mi zdá, že jenom chodím od ničeho k ničemu a žvaním. Je to práce?“

„Přemýšlíš. Ještě jsi nedošel ke konci. To znám. Cesta je dlouhá a od patníku k patníku vládne tma.“

„Ta tma ale není kolem. Ta tma je i ve mně. Bojím se.“

„Čeho víc? Tmy kolem nebo tmy v tobě?“

„Tmy ve mně. Tma, která je okolo, není věčná, je možno ji prosvítit paprskem Světla. Tma, která je ve mně, je Zlo. Bojuji s ním, ale je tu pořád.“

„Bojuj dál. Každý paprsek je potřebný. A vykřešeš jej jenom z vlastního srdce. Z vlastní bolestí a vlastní touhy. Nic cizího ti nemůže pomoci. To přece víš!“

„Mám strach z bolesti. Nechci ji. Zvykl jsem si mlčet a nechat všecko míjet. Už mám dost toho, co mě bolí.“

„Nemáš dost a nikdy nebudeš mít. Pořád ještě je mnoho věcí, které tě musí a budou bolet. Lžeš sám sobě, když chceš tvrdit, že se tě nic netýká. Ne, tvoje srdce neokoralo, je pořád stejně citlivé. Až nebude nic cítit, budeš mrtev.“

„Už tě nebudu prosit o slitování, Asthro.“

„Pomoz mi a já se možná slituji, až budeš potřebovat něco skutečně velikého. Víš, že když prosíš, musím pomoci.“

„O to, oč jsem tě žádal minule, už nepožádám. Podařilo se mi překonat zlou chvíli. Ale dobrou ještě nenacházím.“

„I to dobré tě někde čeká. Věř, jako věřím já.“

„Budu věřit a čekat.“

„Cíl je daleko, ale je krásný. Čekej a věř...“

„Zachrání-li mne něco, je to touha. Ta mi zůstala.“

„Tak vidíš. Už jsi zachráněn...“

Seděli a dívali se do dálky. Shora na ně hleděly hvězdy a u jejich nohou tiše a laskavě šumělo moře.

Od Asthry zamířil Mike do Indiopolisu. Upřímně řečeno, nechtělo se mu. Měl určité informace a tušil, že se mu jednání prince Enkry a jeho dvora nebude líbit a že bude muset mnohokrát zavřít ústa, již otevřená ke kritice, aby nemusel dát najevo svůj nesouhlas. Kromě toho se v Indiopolisu většinou necítil dobře; měl pocit, že si ve své profesi diplomata, kněze, čaroděje a všeho ostatního nepočíná tak dobře, jako většina obyvatel toho města, a že by se měl všech funkcí vzdát a předat je někomu lepšímu.

Cesta byla dlouhá a únavná. Většinou vedla nehostinnou stepí, někdy přecházející v poušť, jinde pahorkatinu. Silnice byla postavena kdysi za časů císařství, později byly poškozené úseky v různé době a s různou intenzitou opravovány. Takže někde to bylo lepší, jinde horší, a Mike nebyl dobrý řidič. Jel tedy jak se dalo a při tom se pokoušel urovnat si v hlavě, co se doslechl a dočetl v různých pramenech. Nebylo to jednoduché, každý říkal něco jiného a často protichůdného. Byl si vědom, že pravý stav věcí si bude muset zjistit sám.

Enkra se zabýval dobýváním odloučených částí města a pacifikací odbojných smeček, takže se bavil dobře. Jejich členové byli dobří bojovníci, a byli podporováni schopnými čarodějkami, které se soustavně zdokonalovaly. Ještě když se bojovalo v ulicích, omezily se na zběsilé ječení a občas zhypnotizování kamarádů, aby bojovali odvážněji. Teď, když se s Enkrovou armádou střetly v nějakém odlehlém údolí, téměř každá holka vrhala proti soupeřům výboje energie, někdy jasně viditelné. Naučily to i kluky, se kterými chodily, a nedaly se přemoci, dokud nebyly chyceny a zkroceny. Potom však stejně nadšeně bojovaly na Enkrově straně, zvláště proti kamarádkám, které ještě chyceny nebyly. Nebylo vyloučeno, že při nějaké příležitosti, třeba když nebylo po jejich, se urazily, ohlásily nepřátelství a zasahovaly do boje jako třetí strana, třeba proti všem.

Asthru a její cowen samozřejmě uznávaly jako nejlepší, což znamenalo, že právě ji chtějí přesvědčit, že jsou lepší. Asthra to schvalovala, avšak aby měly víc šancí, dobrovolně opustila Enkru a vrátila se do Slunečního obzoru. Vedení boje přenechala svým žákyňkám, aby se dostatečně vyřádily bez jejího dozoru. Holky s tím nadšeně souhlasily a ty nejmladší Panny občas remcaly, aby vypadla i Kate a ostatní starší a příliš zkušené. Ostatně, na co vůbec potřebujeme Enkru, jeho důstojníky, dvorní čarodějku Ariadnu a její patolízaly? Nejlepší by bylo, kdyby zakončil poslední boje a vydal se domů, pokořit hlavní město Kingtown. Potom by se válka čarodějek mohla rozvinout do netušených rozměrů a trvat jakkoliv dlouho. Protože ať se dělo cokoliv, dodržovaly zásadu, že která se něco naučila, okamžitě to učila všechny ostatní s vědomím, že to vzápětí použijí proti ní.

Enkra se bavil dobře, kdežto Anitta se nudila. Když měla náladu, občas se ráda poprala, ale bystře pochopila, že Enkrovi jenom překáží a on se musí krotit, aby ji chránil. Raději zůstala ve městě a nechala se opečovávat. Aby se nenudila tolik, se starala Meggie Sarrabonová a Bello Corrona.

Meggie nebyla špičková čarodějka. Ani předtím nebyla moc dobrá, ale každého znala, doslechla se o všech drbech a ochotně a ráda informovala Anittu o všem, co nevěděla. Sehnala pro ni Dům, jeden z těch, které kdysi vytvořily dávné čarodějky, a který byl naprogramován k obsluze svých obyvatel. Byl to starý Dům a leccos v něm už přestávalo fungovat, ale Anitta přesto zírala. Celý den se mohla povalovat na zahradě, opalovat se a když se chtěla vykoupat, určila si přesně teplotu vody. Meggie zajistila, aby ji chodily navštěvovat sympatické kamarádky, každá přinesla něco k snědku a vyprávěly jí zajímavé příběhy ze svého života. Když se Anittě líbily nějaké jejich ozdoby, se smíchem jí je darovaly, a ona je zase dávala dalším, protože nebyla lakomá a dělalo jí radost, když mohla někomu udělat radost. Když se jí líbilo nějaké tetování, určitě se našla některá, která to uměla, a hned a na místě jí kůži ozdobila, jak chtěla. Bolelo to, ale Anittu těšilo, když se Enkra vrátil, objevil na ní něco nového a pak dráždil rozpíchanou kůži, že málem vylezla po zdi. A ještě něco: Meggie ani ty ostatní nikdy neprojevily snahu vyspat se s Enkrou, ačkoliv podle vyprávění jim jakékoliv milostné hry nečinily obtíže. Anitta nebyla žárlivá. Často si to opakovala, přesto nesnášela Ariadnu a kteroukoliv holku, na které jeho zrak utkvěl déle než na kameni v cestě. Tolerovala herečky, zpěvačky a jiné osobnosti, se kterými se Enkra nikdy osobně nesešel a sejít nemohl, ale přece jen víc ty, co už byly dávno mrtvé. Nalomilo to taky její vztah k Asthře, nemohla přehlédnout, že se Enkrovi líbí.

Meggie jí kromě jiného vyprávěla dějiny Indiopolisu. Konkrétně příběhy četných bohů a jiných nadpřirozených bytostí, které se tady běžně zjevují a zasahují do života normálních lidí, obvykle zábavnou formou. Anitta byla slušně křesťansky vychovaná, v neděli jako každé poslušné dítě chodila do kostela a ve škole měla z náboženství stejně dobré známky jako ze všeho jiného, ale jejím koníčkem to nebylo. Mythologické příběhy snášela, pokud byly jednoduše pochopitelné a zpracované do filmů. Dá se říci, že měla všeobecný přehled.

Město Indiopolis včetně obyvatelstva patří mořské bohyni Escxatli, projevující se jako Stříbrný Delfín, nebo krásná dívka jezdící na delfínu. Kdysi měla právo přicházet do shromáždění, zpívat a tančit před Trůnem Nejvyššího. Když její město dobyl nepřítel, styděla se tolik, že se už mezi druhé bohy neodvažovala. Když bylo opět osvobozeno, její sebevědomí stouplo, ale jaké je její postavení, není jisté.

Víra Arminů vychází z učení Templářů. Je to směs všeho možného, přičemž odlišný názor je sice dobrý důvod ke rvačce, ale rozhodně ne k nějakému mocenskému zásahu. Významně přispěla císařovna Diana, která odlišné názory sbírala přímo vášnivě. Meggie se v tom dokonale vyznala a snažila se to Anittě vysvětlit. Přesněji, snažila se ji vmanévrovat do postavení císařovny, aby rozmnožila již existující názory o další. Podle svého vyjádření věřila všemu, křesťanské svaté i pohanské bohy považovala za reálně existující bytosti, které někde žijí a prožívají všelijaké příhody, do kterých jim může člověk zasáhnout.

Čarodějky uctívaly Triádu, každá svoji osobní. Slušelo se, aby alespoň jeden ze tří byl křesťanský světec, ještě lépe patronka. Úkolem čarodějky bylo dotyčné osoby zkontaktovat a vzájemně seznámit, s cílem, aby se pohané vrátili k Božímu Trůnu a smířili se s Pánem. Což se ale nemusí stát hned, na přesvědčování a různé potyčky mají celou Věčnost. Taky existují zlí démoni, které je nutno odhánět a občas jim vyprášit kožich. Ne zabít, jednak se nedají tak snadno, jednak by jich byla škoda. Kdyby je Bůh chtěl mít mrtvé, zabil by je bez problémů sám.

Špičková čarodějka si počíná takto: když při zkoumání nějaké dávno zapomenuté kultury narazí na jméno nějakého boha, snaží se zjistit o něm co nejvíc informací. Mohou existovat knihy, ve kterých se jeho činnost popisuje. To jméno může být synonymem již známého, někteří bohové mají tisíce jmen a různě je střídají. Pak je třeba znát jeho rodinu, vztahy s ostatními. Když už toho ví dost, zkusí ho v meditaci najít a zjistit, zda ještě existuje a kde se skrývá. Pokud ho najde, patřičně se mu pokloní a otáže se, zda by se nechtěl vrátit do společnosti. Zkusí mu vysvětlit, k jakým změnám došlo za jeho nepřítomnosti. Potom ho představí své svaté patronce, a svěří do její péče a ochrany. Zároveň sepíše vědeckou publikaci, kterou předvede těm zhruba deseti lidem na světě, které to zajímá. Tím dotyčný bůh zaujme patřičné místo v pantheonu, a lze očekávat, že během dalších tisíciletí bude brán na vědomí.

Někteří bohové jsou ovšem vzpurní. Od Trůnu Nejvyššího odešli proto, aby nemuseli nikoho poslouchat, naopak aby měli svůj vlastní národ a svoje uctívače. Takové je nutno zapojit do bojových her, ve kterých se budou moci patřičně vyřádit. Na naší straně bojují mocní hrdinové, kterým velí Svatý Jiří, Archanděl Michael a další významní svatí, kdežto mužstvo tvoří naši předkové, padlí v různých válkách. K těm se po dlouhém a slavném životě připojíme jednou i my, ale do té doby se musíme patřičně osvědčit. Takže, pokud obdivujeme nějakého pohanského boha, budeme mu jednou stát tváří v tvář a bude naším úkolem ho patřičně zcivilizovat a zapojit do hry.

Praktickým důsledkem tohoto učení je spousta podivných chrámů, rozesetých po celém městě. Pokud se čarodějka dozví, jak takový chrám vypadal, zkusí si postavit jeho repliku, pokud možno menší a jednodušší, ale ne zas tak, aby nebyl funkční. Některé stvořila malá holka jen proto, aby dokázala své učitelce, že to dokáže. Některé poškodil zub času nebo válečné události, ale většina byla zafixována tak důkladně, že se po dobrém odstranit nedají. V některých se provádělo jakési uctívání (aspoň občas), v jiných pouze strašilo. Nicméně všechny byly vyobrazeny na pohlednicích a v různých publikacích, a obyvatelé na ně byli patřičně hrdí. Meggie ráda doprovázela Anittu po městě, předváděla jí jednotlivé stavby a vyprávěla, co o nich ví. Taky ji upozornila, že staří bohové, kterým vyhynuli nebo odešli uctívači, se pokoušejí ulovit do svých sítí nějaké nové, takže když jejich chrám navštívíš častěji, začnou se vtírat, zjevovat ve snu a tak dál. Ze začátku zařizují různé příjemné zábavy, ale později přitvrdí. Meggie je ovšem křesťanka, chráněná několika kříži vytetovanými na různých místech těla, takže každému je jasné, že pohanští bohové mohou získat její přátelství, nikoliv však bezvýhradné odevzdání.

V této chvíli nadešla vhodná chvíle, aby se zapojil Bello Corrona. Anittě se líbil. Byl hezký, zábavný, přiměřeně odvážný a všechny holky ho moc chválily. Kdyby nebyla věrná Enkrovi, docela by si s ním něco začala. Což se ovšem nesměl dozvědět, a když o něm diskutovala s kamarádkami, kladla jim na srdce, aby mu to za žádných okolností neprozrazovaly. Samozřejmě to vykecaly nejen jemu, ale každému, jak je v zemi zvykem. Bello nebyl tak hloupý, aby nějak naléhal, spíš byl odhodlán, že si počká.

Když se setkali poprvé, zmínil se, že má nějakou církevní hodnost. Anitta to přehlédla, nebrala to vážně. Ve skutečnosti byl studentem církevního gymnázia a chtěl studovat teologii. Což v jeho podání znamenalo, že se zabýval ledasčím, zvláště sektou Svatých.

Svatí byli extrémní křesťanská sekta, vzniklá za císařství z osob, které opustily svoji hříšnou vlast, aby se tam již nikdy nevrátily. Byli odhodláni žít čistým, bezhříšným životem a nepřipustit žádný útok zla a neřesti. Živili se pilnou prací na rodinných farmách. Nepili alkohol, nekouřili, neznali žádné drogy, někteří nejedli ani maso. Většinou chodili nazí, oděv považovali za nemravnost. Pokud je zima či nutnost navštívit hříšné město donutila se přece jen obléci, nosili bílé, ručně tkané oděvy jednoduchého střihu. Do chrámů vstupovali zásadně nazí, neboť je hříchem zastírat něco před Stvořitelem. Na znamení pokání za svoje hříchy si o nedělích či velkých svátcích holili hlavy i všechno ostatní ochlupení. Pečlivě se starali o děti, avšak nenutili je k ničemu, co samy nechtěly. Vyhýbali se násilí, i někomu něco poroučet považovali za hříšné. Otcové rodin zastávali místa kněží, starci postupovali v hodnostech na základě výběru celého farního shromáždění.

Rozdílné názory měli na rozmnožování. Všeobecně si přáli mít co nejvíc dětí, každé dítě je darem Božím. Každou farmu obýval jeden rod, teda Otec, Matka a jejich potomci. Když děti povyrostly, mohly uzavřít novou rodinu a odstěhovat se na vlastní farmu, ale také mohly zůstat, i se svými vlastními potomky. Do dospělosti děti vstupovaly, když chtěly. Slušelo se, aby každá dospělá žena, pokud jí v tom něco nebrání, porodila v intervalu dvou až tří let dítě. Neslušelo se jakkoliv bránit početí. Pokud byla žena nemocná, příliš mladá či příliš stará, mohla jí čarodějka možnost početí mentálně zablokovat, ale takový zásah považovala většina za neštěstí. Naopak být oplodněna hostem, nejlépe náhodně procházejícím, bylo bráno jako mimořádné požehnání, neboť získá pro rod odlišné geny a vzniklé dítě bude zdravější.

Je nutno přiznat, že život v komunitě nebyl příliš zábavný. První generace to nevnímala, přesně tak si přáli žít. Jejich děti, a ještě spíš vnoučata, se do této situace narodily a považovaly to za standard, ale lákalo je i leccos jiného. Samozřejmě mohli kdykoliv odejít, žít někde jinde a později se zase vrátit. Mohli si přivést partnery, a také hosty. Do sekty se nevstupovalo, ani se z ní neodcházelo, členem byl každý kdo chtěl a jak dlouho chtěl. Slavnostní sňatek se uzavíral před knězem, a byl podmínkou, aby novému páru ostatní pomohli postavit rodinnou farmu. Mohli mít několik dětí; malé tam odešly s nimi, větší bydlely, kde chtěly.

Přestože děti byly darem od Boha, někdo je musel fyzicky zplodit. Nejvhodnější k tomuto účelu byly slavnosti, které se konaly čas od času, když členů komunity později přibylo, třeba každý týden. Sešli se tam všichni, kdo chtěli, zpívalo se a tančilo, později se popíjely i slabě alkoholické nápoje. Když byli všichni v nejlepší náladě, shromáždili se muži na jednom konci prostranství, ženy na druhém. Potom se zhaslo, nebo je přítomná čarodějka oslepila. Ve tmě se účastníci spojili, jak jim příroda velela. Bylo dobré, aby nikdo nevěděl, komu Bůh koho určil za partnera. Když bylo po všem, čarodějka jim uvolnila zablokovaný zrak a zábava pokračovala, nebo kdo chtěl, odcházel domů.

Není pochyb, že tento obřad se všem přítomným líbil. Účast cizích lidí byla vítána, zvláště mladí si zvali všechny kamarády, kteří chtěli přijít. Zdravotní riziko bylo minimální, v Arminu neexistovali vážně nemocní, a pokud byla přítomna čarodějka, před začátkem omyla všechny přítomné Ohněm. Což bylo výhodné i pro to, aby nikdo nerozpoznal partnera třeba podle účesu. Přestože obřad byl důležitý a významný, později se vztahy řešily a probíraly, a byla u toho spousta legrace. A pro koho to zábava nebyla, nemusel tam chodit.

Bello Corrona sektu Svatých bezvýhradně obdivoval a snil o tom ji obnovit. Líčil děvčatům, jak bylo krásné, když se o velkých svátcích scházely v Sídlech celé velkorody včetně přátel a hostů, všichni se zbavovali svých hříchů (a vlasů) a potom se očištění scházeli v chrámu. Než vstoupili, omyli se před chrámem vodou, a pokud to šlo, i Ohněm. Trvalých členů sekty nebylo mnoho, ale hostů a náhodně příchozích daleko víc, stovky i tisíce. Všichni měli nárok na odpuštění hříchů a posvěcení Tělem a Krví Páně.

Po válce byla sekta samozřejmě zakázána, jejich způsob života byl pro novou vládu nepřijatelný. Mnoho členů také padlo; Svatí nebyli bojovní, ale zvláště mladí rádi cvičili a když nastala potřeba bránit vlast, šli do boje s odvahou a bez strachu ze smrti. Takže jich ubývalo, až nakonec zbyly jen osamělé farmy a jednotlivci, kteří většinou sloužili v nemocnicích jako ošetřovatelé a dělali práce, které nikdo dělat nechtěl. Staří Svatí byli poměrně zámožní, přebytky potravin prodávali a nekupovali nic, co nutně nepotřebovali. Jejich úspory vláda zrušila při měnové reformě, zůstaly jen pozemky, farmy, stáda atd. V nouzi byli nuceni postupně vše prodávat, nebo to rozkramařili jejich dědicové.

Bello měl dobrou snahu sektu obnovit. Byl hluboce zbožný, nekouřil, alkohol požíval jen výjimečně, aby se dostal do stavu vytržení. Vlasy mu ostříhal Enkra, a protože se kamarádil s čarodějkami, nevyrostlo mu nikdy nic víc než černý mech. Navrhoval uspořádat především dva nejvýznamnější obřady, procesí pokání a mystické spojení za účelem zplození potomků. Anitta byla rozhodně proti, Meggie jednoznačně pro.

O obřadu Spojení už byla řeč, o Pokání bude nyní. Mladí členové sekty si uvědomovali, že jsou hříšní, a přáli si alespoň za část svých provinění trpět již nyní, za živa. Uspořádali pochod městem, při kterém se sami i navzájem různě týrali. Běžné bylo bičování mnohapramennými důtkami, tzv. devítiocasou kočkou – dospívající kluci soutěžili, který víc vydrží. Dívky nebylo zvykem bičovat do krve, ale pár ran si dopřála každá, která se nechtěla vystavit posměchu odvážnějších kamarádek. Taky výrazné jizvy, které si kluci dělali na tvářích, byly v holčičí verzi méně nápadné. Zato zapichovat si do kůže na zádech i jinde tenké třísky nebo podvlékat pod kůži tenké větvičky nebylo neobvyklé. Holky na oplátku upletly klukům koruny z trní a pořádně zatlačily do kůže na hlavě. Každý z účastníků si vložil na ramena trám tak těžký, aby ho sotva unesl, a ostatní mu k němu přivázali ruce, aby se nemohl bránit. S tímto břemenem pak chodili ulicemi a klouzali po dlažbě, skropené krví kamarádů; kdo upadl, měl značné potíže se opět dostat na nohy. Malé děti dostaly za úkol, aby je po cestě bily bičíky nebo rákoskami a různě trápily, když se nemůžou bránit. Děti samozřejmě taky schytaly pár ran, před začátkem pro povzbuzení nálady, a hlavně v průběhu procesí, od kamarádů z jiné smečky. Oblíbený vtip byl vrhnout se pod nohy sotva klopýtajícího kajícníka, kterému navíc do očí stékala krev z čela do očí, a podrazit mu je. Občas někdo schytal pár kopanců, ale to správnému klukovi nemůže vadit. Speciálně skvělý vtípek byl zatáhnout mezi kajícníky někoho z přihlížejících diváků, dát mu taky pár ran a hlavně ho celého zamatlat krví. Pokud to byla pěstěná slečna, které se krev hnusila, tím líp. Když už tanečníci vážně nemohli, odvlekli se za pomoci kamarádů k chrámu, zbavili se svých břemen a omyli Ohněm.

Racionální lidé to neviděli rádi. Namítali, že pokud mladí skutečně chtějí prolévat svou krev, můžou navštívit transfusní stanici a nechat si ji řádně odebrat, za což dostanou navíc svačinu a odměnu. Mladí se jen smáli.

Když to Bello líčil kamarádům, Anitta byla zděšená a znechucená, ostatní jednoznačně nadšení. Někteří bolest a trýznění milovali, jiní se nechtěli projevit jako zbabělci. Jedinou nadějí Anitty bylo, že to odmítne Enkra.

Enkra zklamal. Chvíli pozorně naslouchal, pak se mu po tváři rozlil okouzlený úsměv a posléze vynesl závazné stanovisko. Ano, je ochoten se zúčastnit, alespoň poprvé. Víc než vlastní bolest a krev ho láká sledovat, jak budou trpět kamarádi.

Tehdy se Anitta neprozřetelně pokusila něco namítnout. A jeho tvář se roztáhla do ještě širšího úsměvu:

„Speciálně tebe si zbičuju sám. Abys pak měla důvod mě pořádně seřezat. Za všecko, co jsem ti kdy udělal...“

Anittě vhrkly do očí slzičky. A všichni kolem se smáli.

A do této nálady přijel Mike von Cross. Jak byl zvyklý, zajel rovnou do kláštera Nanebevstoupení Páně, bývalé templářské komendy, kde bydleli všichni církevní hodnostáři. Když se ohlásil, vyřídili mu okamžitě pozvání k arcibiskupovi.

Kdo byste řekli, že byl tou dobou arcibiskupem v Indiopolisu? Ano, hádáte správně. Don Octavio Corrona, Bellův otec.

„Díky Bohu, že jsi tady!“ řekl, když se objali a políbili, „Nikoho nevidím tak rád, jako tebe!“

„Proč? Co se děje?“

„Ty jako obyčejně nic nevíš? Ani co dělá ten můj pitomej klacek?“

„Kterej?“ zeptal se Mike a don Octavio zvedl zmučeně oči k nebi. Otázka nebyla tak hloupá, měl šest dětí, jedno lepší než druhé.

Jedním z nich byl asi třináctiletý Giulio, který přinesl na tácu kávu, červené víno a zákusky. Nemusel, ale poháněla ho zvědavost. Měl oblečenou mnišskou kutnu, což v jeho případě vypadalo poněkud směšně, ale mladých mnichů tu bylo víc.

„No, tenhle by ti o tom mohl taky povídat,“ navázal don Octavio na předchozí hovor, „Určitě se taky chystá...“

Giulio ani na okamžik nezaváhal, o čem je řeč. „Jasně!“ zašklebil se, „Přeci nezalezu někam do díry!“

„Tak řekni strejdovi Miguelovi, na co se chystáš!“

Kluk čekal jen na to, bleskově vyklouzl z kutny a obrátil se zády. „Trénuju! Takhle mě sešlehala Jana...“

„Jana je spolužačka, o půl roku starší. Chodí spolu.“ informoval don Octavio.

Mike si zběžně prohlédl pruhy na jeho zádech, a pak se zeptal jen: „Kolik?“

„Napřed dvacet, ale ze začátku byla moc mírná. Tak jsem jí to oplatil. Čtrnáct. Jí bude za tři měsíce. Pak přitlačila. Třináct.“

„Třiatřicet. Dobrý číslo.“

„Myslíš?“ rozzářil se Giulio, „Že má každej dostat tolik, kolik mu je? Nebo jak je to správně?“

„Správné je nikdy nikoho neudeřit.“ řekl Mike, ale Giulio jen mávl rukou.

„Večer se oholíme a nazdobíme. Jana chce vyšít na lopatky nějakou parádu...“

„Vyšít?“

„Kovovejma nitěma. Oheň to přitaví ke kůži a vypadá to nádherně...“

„A hodně to bolí?“

„Ani nedejchej. Bude řvát. To je správný, holka má při mučení ječet...“

„Co za to udělá tobě?“

„Nechce říct. Prej mám bejt překvapenej. Ale bude to něco parádního, ona je šikovná...“

Giulio byl rozzářený, don Octavio se mračil. „Nechám ho přikovat ve sklepě a pustím až po obřadu.“ prohodil.

Kluka to vůbec nevzrušilo, otcových hrozeb si už léta nevšímal. Spíš ho zajímal Mikův názor.

„Hele, když mi udělá pořádný šlice, jak moc jí to mám oplatit?“

Mike se zatvářil nechápavě, tak naznačil šrámy na tvářích. „Av-kely.“ vysvětlil.

„No, je to holka...“ řekl Mike opatrně.

„Jenže když jí nevyhovím, tak se mi bude mstít,“ vzdychl Giulio, „Chceme jít všecky, celá parta...“

Mike vymrštil ruku, obratně ho chytil za ucho a zkroutil mu je do vývrtky.

„Tak aby bylo jasno: žádný brutální šlice holkám! Když budou vyvádět, tak malej šrám na lícní kost, takovej ozdobnej. Žádný bití Čičinkou nad dosaženej věk! Žádný jizvy po těle přes tetování! Žádný nezvratný poškozování! Zkrátka, buďte na ně hodný!“

Giulio odskočil a třel si pohmožděné ucho. „Teda, ty seš... No tak jo, provedu!“

Don Octavio mávl rukou, Giulio sebral co bylo jeho a vypadl.

„Teda, ty to s nima umíš! Se mnou se už dávno tak dlouho nebavil! Vždycky jenom nafrní čumák a tváří se, jako že... Ech!“

„Co naděláš? Musíš to vydržet, snad dostane rozum. Když má bráchu jako Bello...“

„Bella kazí už pár let jeho máma. Fracek rozmazlenej! U mě se staví, jen když něco potřebuje...“

„Peníze?“

„Na ty kašle, má víc než já. Přišel se pochlubit, když se dal do spolku s princem... teda s dauphinkou.“

„Ale, že by?“

„Ne, zatím ne. Ale docela šikovně ji dráždí. Panenka je trochu... no, cizinka.“

Mike povzdychl a napil se. „Co potřebuješ?“

„Pozítří je neděle. Budeš sloužit se mnou. Jseš už tím biskupem, nebo ne?“

„Jsem obyčejný kněz, nic víc. Ani jsem neslyšel...“

„Já něco slyšel o arcibiskupství v Kingtownu. Vládcův požadavek...“

„Arcibiskupa snad máme, ne?“

„Nejvyšší čas mít dalšího biskupa. Kdyby se cokoliv stalo...“

„Nesmysl.“

„Každopádně se mnou budeš sloužit. Chci tě mít vedle sebe. Kdyby se něco stalo...“

„Konkrétně co?“

„Jdou takový řeči. Že se zúčastní řada Hostů.“

„Tak se přijdou podívat, no. A co?“

„Hostů! Nerozumíš?“

„Myslíš odjinud?“

„Takovou akci si těžko nechají ujít. Aktivní účast. Přijdou i do katedrály. Některých se nebojím, ale jsou i tací...“

„A ty myslíš, že já je dokážu zahnat?“

„Ano.“

Mike jen povzdychl. Don Octavio se naopak usmál. „No nic. Já jen, abys s tím počítal.“

Anitta měla divoké sny. Byla mučena, bičována, nakonec přibita na kříž a upálena. Když se k ní plazil oheň, probudila se.

Enkra možná spal, ale okamžitě procitl. Když mu to vyprávěla, objímal ji a hladil.

„Asthra ti nepomohla?“ zeptal se.

„Tu zabili jako první. Všechny čarodějky. Meggie, Jennie, Kate... i Ariadnu. Já šla poslední...“

Obávala se, že se zeptá, kde byl on. Když ji mučili, viděla tvář nejvyššího Soudce. Nebyl to on, ale byl mu hodně podobný.

Nezeptal se, jenom ji hladil.

„Neboj se. Nikdo ti neublíží.“

Včera, když jí holil hlavu, si dělal legraci, jak jí bude slušet trnová koruna. Všichni se holili břitvou, a byla to legrace.

„Jestli nechceš, nemusíš tam chodit...“

Neřekla nic, ale věděla, že musí. Ariadna tam bude. A nechá si svou jemnou kůži pořádně rozšlehat bičem.

Nejedli nic. Některé zábavy je lepší absolvovat s prázdným žaludkem. Ale napili se čaje.

Vhodné místo na mučení byl malý parčík s dětskými prolézačkami a jinými konstrukcemi. Už se tam shromáždilo hejno dětí, ochotných ke všemu.

Skoro současně přišla z druhé strany tlupa, ve které byli také Jackie, Kurt, Senta, Deborah, Kate a další. Radostně se zdravili, Kate sáhla Anittě na hlavu a zkontrolovala i tělo. Pak se rozjásala: „Měla jsem pravdu! Břitvou!“

„Jasně! Není to tak čistý, ale užije se víc legrace...“ souhlasil Enkra.

Anitta si trochu překvapeně prohlížela Deborah. Ta si vykroutila z různých míst všechny kovové ozdoby a namísto nich zastrkala dřevěné klacíky, každý o něco větší než původní dírka. Bolelo to a podivně vzrušovalo. Zvláště při každém pohybu.

„Co je ti?“ zeptala se Deborah, „Je ti špatně?“

Zavrtěla hlavou. Přemýšlela, zda se má přiznat.

Divně se cítila už od včerejška. Nedovedla vyjádřit, co to je, ale ve Městě se něco dělo. Anitta dokázala číst myšlenky druhých, když na ně viděla, když byli v dosahu, a když se přivedla do vytržení pomocí spirál na dlaních. Nedělala to ráda, cítila se hloupě. Včera cítila myšlenky nějakých lidí, kteří tu vůbec nebyli a které ani neznala. Kde byli, nevěděla, ani zda jsou živí či mrtví. A nebyly souvislé, pouze útržky.

Aby to přehlušila, vyzvala Enkru, aby jí oholil hlavu. Překvapilo ho to, normálně to neměla ráda. Ona jemu to oplatit nemohla, v průběhu dne se umazal a využil očištění Ohněm. Když ji holil v klíně, přešli automaticky do milování a bylo to nádherné, lepší než jindy. Usnula vyčerpáním, ale v průběhu noci přišly ty sny a... Ráno, když šli sem, to bylo ještě horší, nejen že na ni křičel každý, koho potkali, ale snad i zdi domů. A nemohla si zacpat uši, znělo to přímo v lebce.

Teď už to věděla. Celá tahle parta, a spolu s nimi okolo dvaceti dalších, si taky dopřála pořádně divoké milování, pochopitelně po stimulaci břitvou. Sešli se na to v koupelně nějaké místní čarodějky, a jak se spojovali tělesně, propojili taky vědomí, takže všichni cítili to co ostatní a mohli se vzájemně mazlit, dráždit a mučit. Udělali si na to tmu a vychutnávali pocity těch, které ještě neznali, ale jejich životní prožitky je zajímaly. Anitta udělala zásadní chybu, že tam nebyla. Měla tam být, a taky Enkra, Meggie, Bello... Možná i Ariadna. Meggie večer zavolala, že ji pozvali na večeři k nějakým kamarádům, Anitta napřed myslela, že jí blbne telefon, protože slyšela její hlas dvakrát s maličkým posunem. Potom se ty hlasy rozešly, a ten silnější říkal, že po večeři se budou konat orgie až do roztrhání těla, až tehdy pochopila, že to jsou její myšlenky. Anitta začala koktat, Meggie toho využila a rozloučila se. Chyba, měla je pozvat všechny.

Každopádně, teď byli všichni parádně rozjetí. Ke štěstí jim chyběl nářez Čičinkou a pár ozdobných jizev. Bude to bolet, ale přesně to si jejich mladá, zdravá a energií sršící těla přejí. Kdyby byla s nimi, byla by taky v takovéhle euforii...

„Ale tobě fakt není dobře!“ konstatovala Deborah, „Drž!“

Než mohla Anitta protestovat, objala ji a přitiskla co největší plochou těla. Horkého, téměř žhavého těla. Ne, to není tělesné teplo, to je energie. E+. Vstupovalo do Anitty, procházelo každou buňkou jejího těla a naznačovalo, co mohla prožít, kdyby dělala, co má. Jak to probíhalo, přestalo ji to mrzet, naopak se uklidňovala a rozdivočela. Teď potřebovala tu vzrušující bolest i ona.

Deborah jí vyndala náušnice a všechny piercingy. Kde to nešlo po dobrém, vyškubla je. Anitta mohla namítnout, že jsou legované a Oheň je nepoškodí, ale nikdo to nevěděl líp než Deborah, některé vytvořila. Místo ozdob nacpala větvičky a dřevěné špalíky, Anitta cítila sílu stromů, které je nabídly a srůstala s jejich věkovitostí. Mohla toho říct spoustu, ale když to skončilo, zmohla se na jediné slovo: „Ještě!“

Deborah to nepřekvapilo, vyhrála si už s dalšími kamarádkami. Otočila si Anittu zády, nehtem jí nařízla kůži a začala pod ni rvát tenký proutek. Míza čerstvé větvičky se spojila s krví, Anitta cítila další příliv síly. Proutek nebyl zaostřený a bezohledně jí rval podkožní tkáň, křičela bolestí a těšila se na další. Deborah jich provlékla pod kůží šest a když Anitta škemrala o další, slíbila: „Klid! Ještě dostaneš bičem!“

Teď měla chvilku čas zjistit, co se děje kolem. Enkra si povídal s Jackem a Kate. Nepovídal, mazlil se s nimi. Jackie byl jeho nejlepší kamarád, Kate se mu vždycky líbila a kdysi si slíbili manželství. Této noci si měli sliby splnit a byli by to udělali, kdyby Ant byla pořádná čarodějka. Ježto není, zanedbala svou povinnost a není s nimi propojena. Teď sourozenci napravovali, co šlo. Jenže Kate byla pořád ještě nedotčená. Paní Ohně.

Jako prudký úder pocítila přítomnost nepřítele. Otočila se a spatřila Ariadnu. Chvilku na sebe zíraly jako hyeny nad společnou mršinou.

Ariadna vůbec nebyla nepřátelská. Kdyby byla v noci s nimi, už teď by byly sjednocené. Tím víc ji nenáviděla Anitta. Toužila nasadit si boxerské rukavice a mlátit do té něžné tváře, dokud ji nerozbije na krvavou kaši. (Kdo je sakra Zuzanka?) Anitta nikdy neboxovala, ale ta Sue ráda. Dostala by taky, rozbili by jí nos a obočí, roztloukly by se navzájem na cucky, ale až by se pak společně ošetřovaly Ohněm, strašně by se smály a objímaly a od té doby už by byly Sestry jako ostatní. Ale Anitta nechtěla/chtěla být sjednocena s Ariadnou!

WZ Ari přistoupila a se všemi se vítala. Tím správným způsobem, jako před chvílí Deborah, objaly se a nechaly se vzájemně prosáknout energií. Anitta zuřila, když to udělala s Enkrou. O chvíli později přišla na řadu ona. Ari ji objala a... sondovala? Cítí to? Na její prudkou nenávist nereagovala nenávistí, naopak shovívavostí, jako kdyby Ant byla nerozumné dítě. WZ Ant. Neměla bych se urazit?

Najednou jí blesklo hlavou, že jméno Ari patří někomu jinému. To kupodivu Ariadnu zarazilo. A někdo se jim posmíval.

Ari poodstoupila a Anittu objala Kate. Krásná a mocná. Podobná Jackovi (a ten se jí vždycky tak líbil!)

„Uklidni se! Kdybych tušila, jak to s tebou bude cloumat...“

Anitta cítila vůni její krve. Kate měla méně šperků než ostatní, tak taky méně proutků, větviček a dřevěných špalíčků. Tak jí kamarádky nařízly na několika místech kůži a nacpaly tam, co se dalo. Zůstanou jí krásné výrazné jizvy.

Jestli ti chutná moje krev, tak si kousni! Kam chceš!

Anitta věděla, že to myslí vážně. Kate byla o něco větší než ona, tak sklonila hlavu a zahryzla se jí do kůže pod klíční kostí. Kate sevřela její hlavu a bránila jí se vykroutit, dokud se dostatečně nenapije. Chechtala se u toho. Anitta jí zuby rvala kůži jako zvíře.

Seš bezvadná. Už chápu, proč tě Enkra tak chce!

Ještě že ji pustila, Anitta se málem zadusila.

Ariadna přinesla devítipramenné důtky, zvané něžně Kočka nebo Čičinka. Kvalitní Číča, její ocasy proseknou kůži a zanechají pořádné stopy. Měla právo ji ochutnat první, a chystala se na to. Součástí dětského hřiště byl trám, na kterém se děti houpaly a ručkovaly po něm; tam ji přivážou za zápěstí a obdrží patřičný počet ran.

Jenže Ari to změnila. Požádala, aby ji místo za ruce pověsili za kotníky, hlavou dolů. Po kratší diskusi to kluci udělali, visela za nohy a hlava se jí kývala zhruba půl metru nad zemí.

Kočku dostala do ruky nízká hranatá holka se spoustou svalů, možná víc než má normální člověk. Sue Albertová, míšenec s krví trpaslíků. Sestra Sonnyho, dorostenecká mistryně v boxu. Podle kamarádek velice hodná a dobrosrdečná.

Biče zasvištěly a zanechaly na těle rudé stopy. Ariadna zařvala bolestivou rozkoší. Pak křičela při každém úderu.

Podstatou devítipramenných důtek je, že jednotlivé ocasy šlehnou kamkoliv a nedají se ovládat jako jeden bič. Ariadnino tělo se různě natáčelo a ona se nesnažila nijak chránit, ať rány dopadly kamkoliv. Sue ji tloukla, dokud neměla pocit, že má dost. Ari měla krvavé šlehy po celém těle, ale stejně si ještě řekla o přídavek. Když ji odvázali, motala se a kamarádky ji musely podpírat.

Anitta se opírala o nejbližší strom a klepala se jako v horečce. Cítila každou ránu, která na Ari dopadla. Stejně tak věděla, že to cítí všichni, s kým byla kdy propojena myslí. Zvlášť Enkra.

Mezi smečkou vypukla hádka o pořadí. Nápad Ariadny pověsit se hlavou dolů všechny okouzlil, tak biti ještě nebyli. Pořádek zavedla Kate, která měla mezi čarodějkami nejvyšší postavení. Poručila si patnáct ran, protože brzo bude mít narozeniny. Tím pádem dostanou všichni tolik, kolika let se dožili.

Anittě bylo čtrnáct. Když si to představila, podlomila se jí kolena. Ale zároveň se těšila.

Na chvilku poodešla a sedla si na nějaké břevno prolézačky. Samozřejmě vše vnímala, ale čím dál víc ji to vzrušovalo.

Rozhlédla se. Už si všimla, že opodál očumuje několik dětí. Teď jich přibylo, přihlížely a bavily se. Jejich úkolem bylo doprovázet procesí a ještě zhoršovat situaci kajícníků všemi způsoby, na které přijdou. Proto měly všelijaké bičíky a pružné rákosky. Taky už mezi nimi došlo k potyčce, asi na ně mělo vliv, co vyváděli dospělí.

Kate si přišla sednout vedle Anitty. Cítily k sobě navzájem sympatie. I Kate si všimla dětí a viděla, že se pokoušejí různě zlobit a provokovat. Měla děti ráda, tak se rozhodla vyhovět a pohrát si s nimi. Vstala, napřáhla k nim ruce a chvíli tak setrvala. Pro výstrahu.

Potom jí z prstů vyšlehly blesky. Viditelné blesky, jaké začaly používat některé místní čarodějky. Koho blesk zasáhl, zaječel a skácel se, někteří v kotrmelcích. Ostatní ječeli nadšením, poskakovali a dožadovali se, aby je šlehla taky. Kate to provedla, a zasahovala přesně.

Anitta věděla, že blesky jsou různé intenzity, od smrtících až po lehce dráždivé. Tyhle byly na děti tak akorát, aby to pořádně bolelo, ale ničemu neublížilo. Někteří kňučeli a plížili se pryč. Ti zbývající se dali na útěk, když znovu varovala vztažením ruky.

Až na jednu holčičku. Bylo to škvrně, kdo ví, zda už chodila do školy. Dostala šleh mezi prvními, ale když se jí povedlo postavit na nohy, opřela se o strom a pozorně sledovala, co Kate dělá. V hlavičce jí to šrotovalo zvědavostí.

Kate povzdychla a dovolila jí přistoupit blíž.

Bylo to drobné děcko kost a kůže, s velkýma očima modrozelené barvy. Hlavu si přelízla strojkem, a vzadu na sebe asi neviděla, takže jí zůstalo pár kratičkých chloupků na několika místech. Po těle měla několik vytetovaných ornamentů, zvlášť stříbrného delfínka na rameni.

„Jak to děláš?“ zeptala se.

Kate odpověděla: „Jak ti říkají?“

„Káča. Katutka. Nebo Katíí.“

„To je Kateřina? Já taky. WZ Kate.“

„Já vím. Jak to děláš?“

Kate ji objala a přitiskla hlavu na její. Na malé bylo vidět, že jí to dělá dobře. Kate do ní pod tlakem prala energii a informace.

Anittu zaujalo tetování, které měla Kate na zápěstí. ?? ???, vyjádření jejího loga v cyrilici. WZ Kath. Napadlo ji načíst je do vlastní mysli a pak bez varování otisknout dítěti na stejné místo.

Káča zařvala bolestí. Pak jí došlo, co se stalo, a obě Kateřiny se naráz rozesmály.

„Ď!“ řekla ta menší a třepala rukou, jak ji to bolelo.

„Ani jsem netušila, co všecko umíš!“ řekla ta větší.

„Já taky ne. Napadlo mi to zkusit...“

„Až tě zas něco napadne, tak to klidně udělej. Dokážeš hezky překvapit.“

Anittu napadlo se omluvit. Kačenka o žádné omluvy nestála, ale něco chtěla; tak si ji nainstalovaly mezi sebe, přitiskly se a sevřely ji jako v kleci. Dělalo jí to dobře, doma se s ní moc nemazlili.

Můžu zlobit? blesklo jí hlavou a Kate hned odpověděla: Opovaž se!

Kačenka se s nimi navzájem prosákla. Jinak se to snad nedá nazvat, všechny tři byly naráz jedinou bytostí. A zůstaly tak, dokud se nenasytila.

Zrušila to Kate. „Dost, holka! Máš talent, ale bude potřebovat kultivaci. Přijď za mnou do Slunečního obzoru. Ukážeš jim ten znak...“

„Já vím.“ řekla Kačenka a poslušně vstala, „Můžu teď jít za klukama?“

„Jasně. A moc jim neubližuj. Ne abys je tloukla bleskama!“

Káča zatřepala prstíky a okouzleně sledovala jiskřičky na koncích. Ušklíbla se a pak se jí za patami jen zaprášilo.

„Milá holka,“ řekla Kate, „Snad ji to do zítřka pustí.“

Anitta se nezeptala, o čem je řeč. Věděla to. Město je přesycené energií, ale během dneška se vybije.

Kluci se mezitím spráskali, jak který chtěl. Po celém těle měli krvavé pruhy. Anittě došlo, že teď je na řadě ona. Teď ji pověsí hlavou dolů a dostane čtrnáct ran. Celkem 119!

„Co bysme ji zbytečně mlátili? Podržte ji!“ řekla Ariadna. Kdosi chytil Anittu za nohy, další za ruce a podrželi. Důtky ji několikrát šlehly přes celé tělo, a pak ji pustili. Ariadna se smála. Měla to odbyté.

Avšak pro dobrotu na žebrotu. Jak Anitta viděla rozesmátou tvář své soupeřky, ovládla ji zběsilá nenávist. Naráz se cítila jako divoká kočka; vztekle zavřeštěla, vytasila drápy a začala ji sekat přímo do obličeje. Ariadna zavřískala ještě o oktávu výš, vrhla se na ni a Anitta byla nucena zavřít oči, jak ji sekala. Během několika vteřin se všichni rvali jako šelmy a nikoho nezajímalo, s kým se bije.

V průběhu rvačky Anittu konečně přešel vztek na Ariadnu. Vlastně ji přešel vztek na kohokoliv, jen se smála.

„Začínáš být pěkně nebezpečná,“ ocenila Ariadna, „Radši ji už přivažte!“

„Ještě počkejte!“ namítla nějaká cizí holka, krásně zelenooká, s momentálně pěkně zdrápanou tváří, „Támhle je parádní bahno!“

Vyválet se v bahně, tomu správný Armin nikdy neodolá. Proč tam ta velká louže byla a kde se vzala, není jasné; asi od nějaké hry dětí, byla pěkně rozťapaná od malých nožiček. Ani se už neprali, jen tam sebou každý plácl a několikrát se převalil, aby přestal být k poznání.

Potom vložili Anittě na ramena břevno a přivázali jí ruce tak, že jimi nemohla ani pohnout. Břevno nebylo těžké, ale pěkně nešikovné a nosit je na plecích nebylo snadné. Ale nestěžovala si, ostatní dostali těžší. Hlavně kluci.

„A princezna dostane hezkou korunku!“ řekla Ariadna se smíchem.

V Arminu roste spousta trnitého křoví. Tyhle trny byly dlouhé a ostré, a když jí je zatlačila do kůže, velice bolestivé. Bránit se nijak nemohla, tak jí aspoň plivla do tváře.

„Udělej to ještě jednou a sešiju ti pysky!“ pohrozila Ari.

„Radši ne. Nemohla by křičet!“ řekla ta zelenooká. Kluci nasadili Ariadně na plece kládu a zelenoočka ji přivázala.

Anitta už mlčela a radši sledovala, jaká břemena nakládají klukům. Pořádná, na hranici únosnosti. I jejich koruny měly delší ostny.

Kdo a kdy dal povel, aby vyrazili, si nevšimla. Najednou se vydali na trasu, protáhli se několika ulicemi a ocitli se na hlavní třídě. Tam už byli diváci, kteří je uvítali potleskem a obdivným voláním.

A taky rajčaty. Anitta to nečekala a jedno velice zralé rajče se jí rozprsklo o hlavu, šťáva jí tekla do očí a nedala se setřít. Lidé se smáli.

Čím vším ji během cesty polili, nešlo říct. Pokud to byla čistá voda, byla vděčná. Za barevnou vodu už tak vděčná nebyla, ale diváci si dali práci a namíchali z barvy neuvěřitelné kombinace. Nejhorší byly všelijaké mazlavé pěny, kvůli kterým na kluzké dlažbě ujížděly nohy a každý alespoň jednou spadl. Hodně tomu pomáhaly děti, které byly v podstatě všude a vymýšlely rafinované nápady, jak jim co nejvíc ublížit. Anitta měla děti vždycky ráda, ale tyhle měla chuť pozabíjet. Všimla si malé Katutky, která hbitě naučila metat blesky několik kamarádek a přišla na to, že nejúčinnější je šlehat je do nohou, pokud možno do chodidel. Když někdo trefil Anittu, jen zavřískala a měla potíže se udržet.

K průvodu se přidávali další a další kajícníci. Odněkud se vynořila parta černých bubeníků; stopy po bičování měli taky, ale místo klády na plecích veliké nešikovné bubny, do nichž bušili a v rytmu tančili. Ta melodie byla tak podmanivá, že všichni prostě museli tančit; přidávalo se i hodně diváků, strhali ze sebe šaty, nařezávali si kůži a tloukli se vším, co měli po ruce.

Když už děti obtěžovaly moc, povolily nervy i Deborah. Byla přivázaná a nemohla používat ruce, ale mluvit dokázala; řekla něco hebrejsky a ochromila dětem nohy. Ne moc, ale při tom, jak zběsile lítaly sem tam, to stačilo, aby upadly a ostatní po nich chvilku šlapali. Byl z toho pořádný zmatek; jen Katutka si setřela z obličeje všechnu špínu a bystře se rozhlížela, kdo to udělal.

Anittě vlastně nebylo tak špatně. Bolest překročila kulminační bod a teď už byla příjemně vzrušující. Dopřála by si i nějakou další, ale nikdo už jí nechtěl nic udělat. Aspoň vnímala pocity ostatních a když jí byl někdo sympatický, předala mu svoje vjemy. Skvěle se bavila.

Ať to bylo jak chtělo, najednou byli na náměstí před katedrálou. Někdo jí odpoutal břevno z ramen a někdo další ji postrčil do Ohně, který planul pod dozorem Jennie na kamenné terase přímo před vchodem. Ještě měla další nádherný zážitek, jak na ní hořela veškerá špína a všechny klacíky, které do ní kdo napíchal. Jizvy se zatáhly a teď jen mírně, příjemně svědily. Ty ozdobné samozřejmě zůstaly. Vtáhla Oheň do sebe všemi tělesnými otvory, nechala jej volně projít a jinými zase vypustit. Líbilo se jí, jak je čistá zvenku i zevnitř. Ještě jednou natáhla Oheň do plic a vydechla přímo na nějaké drzé děcko, které si usmyslelo ještě v téhle chvíli ji zlobit. Kluk zavřeštěl a potom se tomu dlouho smál.

Přestože jí bylo skvěle, cítila se unavená, tak si na chvilku lehla na trávník. Kolem posedávali a polehávali další. Vedle ní se složila Ariadna; Anitta si k vlastnímu překvapení uvědomila, že je to velice hezká a vlastně sympatická dívka. I šrámy na lícních kostech jí slušely. Tak se na ni usmála a pomyslela si, že příště se nebude bát a radši si to pořádně vychutná. Jako poslední přišly Kate a Deborah.

Zvon je volal do katedrály. Anitta prošla s ostatními a sledovala, co se děje u oltáře, ačkoliv nerozuměla a nic nechápala. Arminské bohoslužby se dost lišily od jiných, blížily se spíš řeckým až byzantským. Čtení z Evangelia nerozuměla vůbec, diakon je spíš zpíval než vyslovoval. Kázání už rozuměla, ale slova se jí honila v hlavě jako hejno sršňů a neměla se o co zachytit.

Ale všimla si, když se k ní protáhla ta cizí holka se zelenýma očima.

Dík, že jsi mě zavolala. Já jsem Ari. Artemis.

Anitta sebou znepokojeně škubla.

Jo, ta Artemis. Moc ráda jsem sem chodila, když tu byla Diana. To je dost, že se zas něco koná...

Anitta měla spoustu otázek, ale nevěděla, jak je vyjádřit.

Ano, moje kámošky jsou tu někde taky. A ty seš fajn. Ještě se ti ozvu – ahoj!

Když se Anitta ohlédla, už byla pryč.

Mike, don Octavio a další duchovní seděli v sakristii a svačili.

„Všiml sis někoho?“ otázal se arcibiskup.

Mike se rozvážně napil kávy. „Pár jich tu bylo.“ připustil.

„Já jsem neměl čas se moc rozhlížet. Asi se chovali slušně.“

„Velmi slušně. Taky tu bylo pár těch horších. Ale nic si netroufli.“

„Co bys udělal, kdyby něco?“

„Jeden démon přede mnou poklekl a pokřižoval se. Tak jsem mu dal Tělo Páně.“

„Teda, ty si troufáš!“ řekl jeden mladší kněz, co seděl vedle.

„Jeho šéfům se to nebude líbit. Už je nemusí poslouchat. Možná si to se mnou budou chtít vyřídit.“

Don Octavio potřásl hlavou a usmál se. „Jsem rád, že jsi tu byl.“

Errata:

30.05.2021 11:44