Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Asthřin předpoklad byl správný. Když se Enkra dozvěděl, jak Roger zneuctil svoji čest, vzplanul spravedlivým hněvem a rozhodl se zaútočit a ztrestat ho, jak se sluší. Proto opustil hříšné a rozmařilé město Indiopolis a spolu s armádou se urychleně vracel ke Kingtownu.

Samozřejmě to ve Městě vyvolalo radostné nadšení a taky strach jednotlivých náčelníků. Urychleně se tam vraceli všichni, kdo se chtěli boje zúčastnit. Roger Monroes dostal co nejrychleji zprávu a rozhodoval se, kde a jak se s Enkrou utká.

Nakonec rozhodl vyslat dopředu jednoho z japonských samurajů, který se jmenoval Tacuo a byl synem instruktora ve škole Černé Lilie. Jeho otec jej vychovával ve zdatného bojovníka a když se doslechl, že synovi bylo svěřeno velení, byl na vrcholu blaha. Tacuo vyjel spolu s dobrovolníky Enkrovi vstříc a očekával jej před Kingtownem.

Enkra se chtěl vytáhnout před Anittou, kterou vozil s sebou. Jeho armáda byla téměř tak početná jako Tacuova a plná odhodlání; vyrazil tedy do útoku proti středu, což bylo stejně statečné jako pitomé. Všichni Enkrovi důstojníci i většina bojovníků si to uvědomila hned, jak takový rozkaz vydal, proto vyrazili s větší chutí než kdykoliv jindy. Tacuo se nejdříve polekal, když se celá armáda vrhla na střed jeho provizorního opevnění, ale pak rychle přišel k sobě. Ustoupil z první obranné linie, dal Enkrovi šanci pochytat a zničit část obránců, které nechal na místě, a vzápětí uzavřel svými křídly cestu zpět. Tím dostal všechny císařské do obklíčení a s nadšeným jekotem se vrhl do boje, aby je přemohl.

Nastala řež všech proti všem, v níž se uplatnilo veškeré bojové mistrovství mladých válečníků. Anitta jen zírala, co se kolem ní děje. Samozřejmě byla v tom kotli a tu a tam se dokonce s někým srazila, ale Enkra ji chránil a napadal všechny sám. Rval se a řádil mezi nepřáteli jako Černá ruka; uměl bojovat líp než jiní, navíc měl poblíž většinu své gardy.

Tacuo byl víc než hodinu přesvědčen, že je vítězem, stačí jen přemoci Enkru a pár jeho nejbližších, aby je vítězoslavně předvedl před Rogera a jeho dvůr. Pak zjistil, že v boji muže proti muži Enkrovi kluci většinou vyhrávají a že není ani zdaleka jasné, kdo vyhraje; Enkra dokonce dovolil, aby někteří císařští odváděli z bitvy zajatce a tím ho dále oslabovali, takže musel být přesvědčen o svém vítězství. Tacuo si ještě jednou promyslel, co se děje a usoudil, že naletěl.

Byl samuraj a hrdina, poražen nemohl odejít. Takže se rozhodl zvrátit bitvu osobní statečností a vyrazit proti Enkrovi osobně. Vyzval ho k boji bambusovým mečem, který Japonci cvičně používají místo samurajské katany. Takovému zápasu se říká kendo a Tacuo v něm byl mistrem.

Většina už dobojovala; Tacuovi byli z větší části zajati na čestné slovo a i když byly ještě možné drobné opravy, vypadalo to na prohru. Takže bylo dost diváků, aby se mohl odehrát souboj velitelů. Vyčistili prostranství, přinesli dvě bambusové hole a připravili se.

Tacuo zaútočil, Enkra odrazil první i druhý jeho útok. Při třetím se jej Tacuo zlehka dotkl koncem své hole, což by byl nebezpečný sek, kdyby se jednalo o meče. Enkra ho zasáhl špicí do boku, není vyloučeno že smrtelně; to však nebylo úplně jasné a když se Enkra na malý okamžik zastavil, aby zjistil, co a jak, udeřil jej Tacuo ze strany do krku. Enkra podklesl v kolenou; byla to smrtelná rána a i holí byla drtivá. Pokusil se bránit, ale jak padal, dal mu Tacuo ještě jednu, tentokrát do prsou. A Enkra byl jasně a přede všemi zdolán!

Tacuo zůstal stát mezi ostatními, bambusovou tyč v rukou, šikmé oči planoucí hrdostí a nadšením. Proti němu vyrazilo aspoň dvacet dalších, ale nikdo na něj neútočil.

„Kdo vyhrál?“ ptal se Tacuo.

Enkra vstal. „Vyhrál jsi. Co bude dál?“

„Kdyby to byla válka, rozsekali bysme tě!“ křičel Jackie.

„Zkus to, když se nebojíš!“ odsekl Tacuo.

„Jsi unavený!“ namítal Jackie, leč neochotně.

„Jsem samuraj – ten musí vydržet hodně!“

Takže Jackie přeskočil Enkru, sebral jeho tyč a postavil se Tacuovi. Enkra se už zvedl, uhnul stranou a čekal, co předvede jeho pobočník, aby smazal svá minulá provinění.

Opět série úderů, opět tvrdý zásah. Tentokrát dostal Jackie ránu do ramene, jež by ho při použití meče přesekla vejpůl; říká se jí kimotori a je považována za mistrovský úder.

„Prohrál jsi! Moc ses vytahoval.“

„Dokáže tě vůbec někdo porazit?“ ptal se Enkra.

„Jsem dorostenecký mistr republiky.“ usmál se Tacuo.

„Vyhrál jsi. Chceš odejít se ctí?“

„Odejdu; ale ještě se setkáme. Zatím trénuj, protože ti ještě dám šanci. Ne s holí, to bys prohrál, ale rukama. Říkají, že jsi nejlepší, a já to chci vidět!“

„Tacuo Nagajamo, chci se s tebou ještě setkat! Kde budeš?“

„V Rogerově štábu. Přijď si tam pro mě!“

Enkrovi důstojníci přihlíželi, jak Tacuo došel ke svému koni a nasedl. Projížděl mezi armádou a nikdo mu neměl právo ublížit.

Ostatní neměli tolik štěstí nebo nedovedli tak bojovat. Padli do zajetí a byli ostříháni.

Zvěst o tom, že Enkra byl konečně jednou někým poražen, se roznesla a dozvěděl se ji i Roger. Někteří jeho podřízení měli obavy, že princ se rozhněvá, ale kancléř jenom zářil:

„Nebojte se, já ho znám líp! Střetne se s Tacuem znovu a porazí ho, protože bude bojovat rukama. Teprve potom bude spokojený; teď dostal tu správnou injekci!“

Samuraj Tacuo mlčel a choval se povzneseně. Vytušil, že získal místo v Enkrově štábu a kariéra ho nemůže minout, tak na požádání vyprávěl, jak těžké bylo prince porazit a že příště se to už určitě nepodaří.

Jediný, kdo upřímně litoval, byla Anitta. Enkra sice porážky nijak nelitoval a v soubojích se svými oblíbenými partnery býval bit pravidelně, ale to byli lidé, které sám vybral a kteří ho cvičili, aby byl nejlepší. Několikrát ho při tréninku filmovali zpravodajové sportovních redakcí televize a zkušení mistři oceňovali schopnosti jednotlivých členů gardy. Jeden taky navrhl, aby Enkra založil novou tělovýchovnou jednotu, která by dozajista získala všechny mistrovské tituly; Enkra o tom skutečně chvíli uvažoval, pak ale rozhodl, že by to nebylo napínavé a schválil, aby každý soutěžil za svoji smečku.

Enkra nechal jeden den odpočinku na zformování svých oddílů a stříhání zajatců. Těm význačnějším dovolil souboje, ale sám si to rozdal jen s jedním z nich; byl to dvoumetrový černoch, který se považoval za vynikajícího bojovníka, ale Enkra ho suverénně porazil. Tím trochu vylepšil svoje šance před Anittou i veřejností a získal právo ostříhat moranovi vlasy zpevněné hlinkou a natřené rudou barvou.

Město Kingtown se připravovalo k boji a vyčkávalo princova útoku. Enkra skutečně zaútočil, a to plnou silou své armády. Prohlásil, že ta poslední bitva se mu líbila, protože všichni skutečně bojovali a ne se jen honili nebo čekali, co udělají ti vpředu; rád by zažil ještě něco podobného. Taky ostatní byli pro; takže když císařští vpadli do ulic, vrhli se na ně obránci jako vzteklí psi. První vlnu odrazili, přestože ji vedl Enkra. Potom přišla druhá vlna, která prorazila linii obrany a přešla barikádu, kterou si postavili a za kterou chtěli bránit svoji čtvrť. Tak ji Enkra obsadil a obyvatelstvo vydal k ostříhání. A zastavil útok, aby dal těm, kterým se povedlo utéci, možnost se sešikovat.

Anittu nejvíc bavilo, že Enkrovi bojovníci vehementně útočili na barikádu, zatímco o blok domů dál byla hlavní ulice, kterou nikdo nebral na vědomí. Byla otevřená, jezdila po ní auta a dokonce tramvaje, ale císařští si jí nevšímali, ani obránci se tamtudy nepokusili utéci, i když někteří zkoušeli prorazit linii a uprchnout. Nejvíc to bylo vidět na děvčatech; normálně holky přebíhaly sem tam, dokonce do Enkrova týlu, ale když si tam vyřídily, co chtěly, vracely se zase zpátky.

Jednu poznala Anitta dokonce osobně. Zaujala ji, když v boji ostře fandila jednomu z kluků, tak k ní přišla a řekla jí: „To je tvůj kamarád, ten s tím žlutým pérem?“

„Chodíme spolu,“ řekla dívka s úsměvem; potom si prohlédla svou společnici líp: „Ty seš Anitta, že jo?“

„No, to jsem...“

„Já tě znám z televize. Já jsem Karin.“

„Ahoj,“ řekla Anitta automaticky a podala jí ruku, ale Karin se rozesmála a nestiskla ji.

„Já myslela, že se chceš rvát!“

„No... ani ne. Já se radši jenom dívám.“

„Máš dobře. Mě to taky moc nebaví, ale když jde o čest, tak zkrátka musím. Hej Perro, bij ho, máš šanci!“

Chlapec Perro srazil svého protivníka úderem pěsti, a už se ohlížel po novém. Karin ječela nadšením.

„Je dobrej, ten tvůj!“ ocenila Anitta.

„Kdyby se tak probil až k Enkrovi! Poslechni, nemohla bys to nějak zařídit, aby se ti dva srazili?“

„Těžko. Podívej, kde až je Enkra! A vůbec, stejně by ho přemohl a zmydlil. Enkra je nejlepší!“

„Já vím. Ale kdyby došlo na osobní souboj... co kdyby si princ Perra vybral do štábu?“

Ale nevypadalo to. Perro se střetl s jedním docela neznámým klukem a dostal, co mu patřilo. Přesto, že Karin řvala z plna hrdla a dokonce i Anitta fandila.

„Co se dá dělat,“ povzdychla si Karin, „Tak já půjdu. Musím se taky dát chytit... vážně si to nechceš rozdat?“

„No... kdyby to muselo bejt... a kam vlastně jdeš?“

„Musím to přeci oběhnout k našim, ne? Tady by mě nemohli chytit, to je jasný... Hele, až to vyhrajete, uděláte tady takový hry jako v Indiopolisu? A pozveš mě?“

„Nevím, o čem mluvíš...“ zrudly Anittě tváře.

„Chodila jsi na ty noční tance, ne? Já bych třeba...“

„Víš co, radši už jdi!“

„Tak ahoj.“ řekla Karin rozmrzele a šla.

Anitta se napletla blíž do boje, tak se s Karin zase zakrátko sešla. To už ji někdo vlekl spoutanou a surově postrkoval; Karin řvala a bránila se, ale když si všimla Anitty, usmála se na ni. Pak sebou cloumala a ječela dál, a její věznitel ji odtáhl.

Boj o Kingtown trval skoro celý týden; Enkra byl nucen dobývat jednu čtvrť po druhé a každá se bránila, co měla sil. Anitta tak nenásilně poznávala všelijaké divné kouty Města a nakonec se dostala i na nejposvátnější místo všech kluků: Nábřežní třídu.

Tam se odehrál poslední boj; náčelníci a přední bojovníci, kteří unikli z boje či zvítězili v soubojích a tím si vybojovali svobodu, se opevnili v několika domech a prohlásili, že jsou ochotni bojovat jen proti někomu z předních hrdinů. Takže tam televize nainstalovala kamery a odehrávaly se souboje. Samozřejmě se velitelé také předvedli veřejnosti a se slávou zvítězili proti dobrým soupeřům. Kluci z Kingtownu se znali a věděli, kdo koho může vyzvat, aby si neudělal ostudu.

Zatímco se Enkra plně věnoval válčení, Anitta navázala kontakt s dívkami; obvykle velmi stály o její přízeň. Ty nejaktivnější patřily k značně feministickému sdružení, zvanému Matky; kromě dospívajících děvčátek tam byly dospělé ženy, jejich učitelky a rádkyně. Seznámily Anittu se svým programem, který delší čas zkoušely prosadit; v poslední době čím dál úspěšněji.

Toto učení Matek se týkalo bojovnické kasty a jeho hlavní teze byly: Muž je Dobyvatelem léna, žena Držitelkou léna. Uzavřením manželství vzniká vztah k určitým hmotným hodnotám; pozemkům, statkům, bankám, továrnám, stádům dobytka atd. To vše je zapotřebí, aby z dítěte, které spolu muž a žena zplodí, vyrostl zdárně prospívající jedinec. Je tedy logické, že by všechen ten majetek měl být svěřen do péče ženě a před úřady na ni také zapsán. Muž potom samozřejmě může odejít, kam je mu libo, a tam získat nějaký další majetek. Může také vytvořit nové manželství s další ženou, zplodit další potomky a obdařit je dalším jměním z toho, co dobude. Rovněž tak žena může být dobyta a oplodněna nějakým dalším bojovníkem; je to dokonce docela příznivé, neboť tím se zvyšuje počet mužů, kteří o ni pečují. Všichni muži, se kterými kdy spala, jsou její manželé a přes ni vzájemně příbuzní; to posiluje vzájemný pocit odpovědnosti.

Anitta poněkud nechápala, co vlastně chtějí Matky od ní. Bylo jí to řečeno: s názory Matek sice souhlasí převážná část kasty bojovníků, ale rozhodně nesouhlasí veřejnost. Mezi šúdry je velice silné přesvědčení o vzájemné rovnosti lidí a představa, že pro všechny by měly platit stejné zákony. Což je samozřejmě nesmysl; ale vykládej to hlupákům! Bráhmani se o návrhy Matek moc nestarají, mají svoje vlastní usměrňovací zásady; v poslední době však získaly nečekanou podporu z kasty majitelů peněz, dokonce i z vrstev přistěhovaleckých.

Anitta byla vycvičena, aby v podobných případech provedla soukromý nezávislý průzkum. Udělala to a zjistila, že mají dost pravdy, dokonce i co se týče kupecké kasty. Většina jejích členů byli přistěhovalci, kteří koukali na vznešené arminské rody skrz prsty; starousedlíci jim opláceli zdvořilým nezájmem a nechutí se s nimi sdružovat. U dětí už to nebylo tak jednoznačné; Enkrova válka zapojila ty lepší z dospívajících, oni se zapletli do bojů a získali kontakty, které by jim mohly být později k užitku. Rodiče byli ochotni se smířit s ostříhanou a tu a tam rozbitou hlavou svých potomků, dokonce projevili ochotu jim přispět na takovou zábavu. Když se mladí nebudou cpát do přední linie, dá se na hrách bojovníků slušně vydělat!

Vztah k učení Matek viděli takto: podaří-li se mladému kupci navázat přátelství s některou princeznou a završit je sňatkem, získá skvělou operační základnu pro své obchody. Především bude mít firmu, která bude patřit před zákonem jeho manželce; kdyby došlo ke krachu, zůstanou peníze nedotčeny a majitelka o ně bude bojovat jako lvice, do čehož zapojí i četné příbuzné. Bojovníci skutečně mají tak vysokou morálku, že jsou ochotni zasáhnout proti nepřátelům svého příbuzného; odměna, kterou jim bude muset v nějaké formě dát, dosáhne pak jen zlomek toho, co by zaplatil, kdyby si je najal. Možná nebudou nadšení, ale zvykli si přijímat nepříjemnosti jako mimořádnou milost Boží a příležitost, aby dokázali svou vysokou odolnost.

Navíc starousedlíci jsou skutečně ochotni přijmout člověka, který se sám definuje jako člen kasty vaišjů. Dávají sice pocítit, že proti bojovníkům, natož bráhmanům, je ubohý hlupák, ale jeho peníze jim zas tolik nepáchnou. A když se jedná o hezkou dceru, je bojovníkům zcela fuk, z jaké je kasty. Zaslepeni láskou u ní nechají vše, co mají; zůstane jim jen to, co zákony definují jako osobní majetek: zbraně, oblečení, kůň a pár ozdob, které označují jejich stav. (Zákon říká, že jestliže o ty věci bojovník nějakým neštěstím přijde, měla by jej Držitelka léna nově vybavit. Ráda, proč ne?)

Anittu zajímalo, co vlastně ona s tím. Především napomáhat při prosazování u prince, Vládce a ostatních hodnostářů. Všichni jsou sice pro, ale vtělit podobná ustanovení do zákona se jim nechce s ohledem na veřejné mínění. Je třeba dlouhodobé trpělivé práce a spoluúčasti každého, kdo je srozuměn, aby se dosáhlo nějakých výsledků. Anitta je jako cizí princezna ideální císařovna; sama žádné léno nemá a od Enkry toho asi moc nedostane, protože mezi jeho osobní potřeby patří armáda státu, kterou musí vydržovat. Sluší se tedy, aby přijímala četné dary od jiných předních šlechticů, třeba v rámci spříznění.

V tu chvíli v Anittě hrklo, neboť jí to došlo. Představitelky pokračovaly dál: po vítězství budou uspořádány četné oslavy. Bylo by přínosem, kdyby dauphin a dauphinka přijímali pohostinství čelných rodů do té míry, že by se veřejně spříznili s jejich členy (může to být dle vlastního výběru). Milostné spojení s princem je za všech okolností poctou a požehnáním pro celý rod – a korunní princezna si jistě taky ráda užije. Existoval dokonce už nějaký seznam, jak by to mělo probíhat; ovšem princ, jak je všeobecně známo, trpí vůči těmto plánům značnou averzí. Mohla by tedy Anitta být tak laskavá a popohnat ho?

Anitta by tedy rozhodně nemohla. Sama s tím nesouhlasila, spíš jí to nahánělo hrůzu. Dámy kroutily čerstvě oholenými hlavami a opatrně vyzvídaly, jak to tedy bylo v tom Indiopolisu. Přece je všeobecně známo, že tam Anitta chodila na sabathy čarodějek, kde se milovala s tím, kdo jí byl seslán Vyšší mocí! Dokonce někdy ve tmě, aby ani sama nevěděla... Že to není pravda? Ale nepovídej, my tady máme dobrou agenturu a všechno víme!

V tu chvíli vzplála rozhořčením, pohádala se a vyhnala je. Dámy se chápavě pousmály a naznačily, že si počkají, až princezna přijde k rozumu. Výslovně upozornily, že o nějakou magii ani tak nestojí, spíš jim jde o to navazování příbuzenských vztahů. Tak dobře, už jdou; však ona si to ještě rozmyslí...

Rozhořčená Anitta si šla stěžovat Enkrovi. Kupodivu se ani moc nezlobil; spíš postřehla jisté pochopení. Ne, že by se mu zrovna chtělo jim vyhovět, ale uznával oprávněnost jejich požadavků. Což Anittu naštvalo ještě víc a poněkud napěněným hlasem ho požádala, aby jí upřesnil svoje pojetí pojmů věrnost a nevěra.

Enkra obrátil oči do imaginárního bodu na stropě a jeho rty začaly nezvučně ševelit. Tento způsob už znala a věděla, že znamená pokus vzpomenout si, co říkal na to téma duchovní učitel. Což ani moc nechtěla vědět, ale byla nucena vyslechnout: Je určitý rozdíl mezi láskou a sexuální přitažlivostí. Láska je věc posvátná a může v ní existovat absolutní věrnost; obdiv jednoho ke druhému vytváří Bůh prostřednictvím činností duše a pokud se to stane, je to Jeho nádherný dar.

Pohlavní touha je taky Boží dar, ale může fungovat i v případě, že láska je omezená či vůbec žádná. Zatímco láska ve většině případů věci různě komplikuje, sexuální touha je naopak vyjasňuje a zlepšuje vztahy mezi spolupracovníky, je tedy jednoznačným přínosem pro všechny zúčastněné. Vzniká na úrovni těla, když toto tělo zatouží po jiném, aby se vyrovnalo určité napětí vznikající z rozdílného energetického potenciálu; když k tomu dojde, jsou obtíže obvykle zažehnány a spokojenost už nic neruší.

Anittě se začaly poněkud blyštět oči a pozvolna plánovala, že po něm skočí a pokouše ho. Enkra se tím nedal rušit a zdlouhavě vysvětloval, jak vyrovnáním aury mezi přáteli, spolupracovníky a příbuznými vzroste jejich schopnost vytvořit funkční smečku. To už Anitta několikrát slyšela od jiných, možná v trochu jiné podobě, a moc se jí to nelíbilo. Enkra si naštěstí vzpomněl na její otázku a dodal, že pokud je někdo tak aktivně zamilován, že to blokuje jeho schopnost fyzické touhy po někom jiném, měl by být z různých erotických hrátek vynechán; není to logické? Avšak většina mladých v současné době není k nikomu vázána tak silně, aby nemohla zkusit strávit noc s někým jiným; proč tedy nevyužít vhodné situace a nepomoci zlepšit stav společnosti?

„A proto jsi okamžitě vyjel po Ariadně, ačkoliv tvrdíš, že nic kromě tělesné přitažlivosti jsi k ní necítil?“

„To máš těžký,“ usmál se, „Ariadna je přece čarodějka!“

„No a?“

„Každý bojovník je povinen vyhovět čarodějce, když ho požádá o nějakou službu! Jinak by mu mohla odepřít své požehnání!“

„A co když vůbec není čarodějka, jen vychytralá coura?“

„To nevím... ale Ariadna mě přesvědčila o své kvalifikaci už dřív. Kdybych jí nevyhověl, zle by se mi vedlo!“

„A kdyby tě požádala Asthra? Taky bys za ní hned běžel?“

Enkra trochu zrudl; Anitta už slyšela, že je do princezny silně zamilován a touží po její přízni.

„To nemůžeš tak brát!“ bránil se nejistě.

„A jak to teda mám brát? Jásat radostí, když přijde některá z těch... a klidně ti nařídí, aby ses s ní vyspal? To se mám mile usmát, udělat vám čaj a lehnout si vedle vás?“

Mlčel a tvářil se ukřivděně. Anitta zuřila dál:

„Co bys říkal, kdybych se před tvýma očima vyspala s jiným?“

Zamyslel se. „Kdyby to vyžadoval zájem státu...“ řekl potom.

„Tak zájem státu, jo? A ne tvoje smilná a prasecká povaha!“

„Sklon mé povahy ke smilstvu je také záležitost státu,“ ujistil ji s mírným úsměvem, „Jestliže mi byla taková povaha dána, potom zajisté proto, abych mohl řádně splnit svůj úkol a spojit různé rody Impéria příbuzenskými svazky...“

To už nevydržela; zaječela na něj pár bretonských nadávek a šla.

Ještě ve velmi naštvaném stavu se zúčastnila audience u Vládce, na kterou je pozval, aby pochválil syna za dosavadní úspěchy.

„Prázdniny pomalu končí... tak co, jak se ti líbily?“

„Je to fajn! Řekl bych přímo špica.“

„Ale nepodařilo se ti zatím dobýt celou zemi. Severu ses ještě ani nedotkl. A východní pobřeží taky nemáš...“

„Budu bojovat dál. Ještě mám víc než týden času.“

„To ti nebude stačit ani na Rogera.“

„Na Rogera určitě bude. Zlikvidoval jsem mu polovičku armády, ti zbývající už moc nedokážou.“

„Nemysli si! Roger má určitě něco pod palcem, aby tě překvapil. Možná si pozve nějakou posilu!“

„To bych moc rád! Chtěl bych nakonec zvítězit nějak slavně, aby si to všichni pamatovali!“

„Takže souhlasíš s tím, že je konec. A co ten zbytek? Nemáš chuť bojovat dál?“

„Proč ne? Konečně, já přece do školy hned nemusím. Pár dní se můžu zdržet. Nejdřív dobydeme sever, samozřejmě, to bych klukům nemohl udělat. V Onga-Orangu mě už čekají...“

„No dobře, jak chceš. Snad se nic tak hroznýho nestane, když tam nebudeš. Víš o tom, že Universita dostala jeden vyučovací stroj? Zatím ho zkoušejí vědečtí pracovníci, než to pustí do veřejnosti. Ale od září by to už mělo běžet...“

„Mohl bych být při tom?“

„Chtěl jsem tě tam poslat. Abys byl aspoň při některé praktické zkoušce. Jsou u toho dobří lidé, ale přece jenom bych chtěl mít jistotu, jak to bude probíhat...“

„Dobře,“ slíbil Enkra, „Postarám se o to.“

„Ale zatím se bav. Máš přece prázdniny...“

Tak se Enkra bavil. Dva dny věnoval na oslavu vítězství a na uklidnění města po vzrušených posledních dnech. Pak, když přijal přísahu všech náčelníků, vyrazil konečně proti svému kancléři.

Předešli ho novináři. Vyzpovídali Rogera a on jim ochotně odpovídal. Předváděli ho v televizi, v moderní bundě americké výroby, tričku s letícím orlem firmy Wrangler a s dvojbarevnou patkou přes oko. Spánky si dal znovu pečlivě vyholit, aby vypadal skutečně elegantně. Jeho důstojníci vypadali podobně, ne-li ještě hůř, ježto někteří si pustili fantazii na špacír a udělali si na hlavách nejbláznivější výtvory.

Zato když se objevily Enkrovy pluky (měly to z města necelé dvě hodiny koňmo), očekával je Roger v ocelovém plátovém brnění, vyzbrojen křižáckým mečem a chráněn štítem a přílbou s chocholem pštrosích per. Konečně na to brnění došlo, vozil je s sebou od začátku války. Celkem spolehlivě ho mohlo chránit proti kamení, kdyby Enkrovi napadlo a chtěl po něm hodit nějakou kostkou.

Osvědčený Tacuo Nagajama vedl protiútok. Tentokrát se střetl s Enkrou beze zbraně a byl poražen, jak se čekalo. Enkra mu přímo v boji uřízl samurajský copánek a poslal ho do zajetí pod osobní stráží.

První den se Enkrovi nepodařilo dobýt pevnost. Roger nebojoval, procházel se ve svém brnění na ochozu a sledoval válku. Když byl Enkra odražen, Roger mu posměšně kynul železnou rukavicí a dělal všelijaké poznámky, které mohly prince co nejvíc rozčílit.

S večerem Enkra obléhání nechal; pochytali zase spoustu zajatců a bylo třeba je ostříhat. Tak se rozložili pod hradem a zabývali se zajatci. Zatím nahoře u Rogera oslavovali vítězství, zněla tam hudba a smích i křik, a dívky se naposledy vzdávaly vítězům.

Příští den, jako obvykle, se konaly osobní souboje. Ti nejlepší z nejlepších Rogerových bojovníků vycházeli z brány a vyzývali Enkrovy. Konalo se to obřadně a s veškerou pompou středověkých turnajů; dokonce to někdo řekl a Enkrovi se to zalíbilo. Nechal se slyšet, že kdyby Roger měl odvahu, střetl by se s ním v klání.

Roger se okamžitě dotázal, má-li Enkra rytířské brnění. Enkra poslal někoho z důstojníků do Kingtownu; měli tam všelicos, taky brnění, které nosil někdo z důstojníků ještě za císaře Charryho. Jestli mu k něčemu bylo, není jasné, ale byla to dokonalá práce schopná provozu. Sir Lera neměl námitek, posel brnění přivezl a po dohodě mezi sekundanty se Enkra začal strojit.

Za zvuku trub vyjel z brány Roger Monroes na těžkém hnědáku, vhodném k podobnému způsobu boje. Enkra těžkého koně neměl, ale spoléhal na svého osvědčeného Šankiho. Kamarádi mu museli pomoci dostat se do sedla, plátová zbroj není nic pohodlného ani lehkého. Anitta mu podala přílbu, na niž připjala zcela nový chochol z per v barvách francouzské trikolóry, červené, modré a bílé (na poslední chvíli péra obarvili a barva ještě trochu pouštěla). Jackie mu podal štít, zatím bez znaku, neboť to se nedalo stihnout. Grizzly podal dřevec, vystrouhaný z čerstvě podetnutého stromku.

Oba pobodli koně a vyrazili proti sobě; střetli se uprostřed kolbiště a srazili se dřevci proti štítům. A protože byli oba dobrými sportovci, vydrželi v sedlech, vydržely i jejich dřevce a štíty. Dojeli na opačné strany, obrátili koně a zvedli hledí; pak je opět spustili a vyrazili proti sobě znovu.

Tentokrát se srazili s ještě větší silou; Enkrův kůň podklesl v kolenou, ale neupadl a Rogerův dřevec se s třeskem přelomil. Enkrovi kopí vydrželo, bylo asi kvalitnější, nebo je Roger šikovněji odrazil stranou. Opět projeli a Roger si vzal nový dřevec; s tím se opět srazili a tentokrát rozbili dřevce oba. Ale ani jeden nevyletěl ze sedla, jak se očekávalo.

Enkra byl trochu překvapen; dokonce pochyboval, zda v brnění je skutečně Roger, neboť ten byl vždy o třídu slabší v boji než ostatní kluci. Zato jeho bystrý rozum se nedal oddiskutovat a všichni si ho vážili; zřejmě tím rozumem přišel na způsob boje, který mu vyhovoval.

A zatímco Enkra přemýšlel, Roger vyjel dopředu a vytasil těžký křižácký meč. Enkra měl taky takový, ale po zkušenostech s Kay-Brittem Wulffssonnem neměl moc chuti jej používat. Ostatně Kay tu byl taky a spokojeně se šklebil.

Ale vyjeli proti sobě a Enkra se kryl štítem, protože čekal Rogerův útok. A dočkal se; taky odpověděl pořádnou ranou, leč Roger ji snadno odrazil štítem. Střetli se několikrát; jak Enkra neuměl moc bojovat ani katanou, tak dokazoval, že to neumí ani těžkým. Jen sportovní trénovanost a vytrvalost mu pomáhala vydržet Rogerovy útoky; několikrát kancléřův meč zazvonil dokonce o jeho zbroj. Enkrovi se podařilo udeřit Rogera jen jednou, a to ještě přes záda a na plocho; sice zakolísal a vypadalo to, že padne na zem, ale udržel se a kůň ho odnesl z dosahu. Enkra měl potíže s krocením svého Šankiho, neboť ten nebyl uvyklý takové váze a byl o poznání pomalejší.

Nakonec Enkra přece jen zvítězil; totiž podařilo se mu useknout chochol z Rogerovy přílby. Zatímco Enkra jásal, Roger hodil svůj meč pod nohy jeho koně; meč se tam zabodl a Enkra strhl Šankiho, aby se o zbraň neporanil. Roger pak využil situace, obrátil koně a prchal k bráně svého hradu. Enkra pochopil, že byl obelstěn, pobodl koně a spěchal za ním, ale když dojížděl, brána se už zavírala; mohl si maximálně rozbít hlavu o důkladná železná vrata, což nechtěl. Tak tam zůstal stát a diváci se mu smáli.

Tak se tedy vrátil; získal Rogerův chochol a meč, což je možno považovat za triumf. Roger vzkázal, že neměl to srdce připravit ho o zítřejší boj, který by bez velitele možná neměl tu šťávu.

Když Enkru odstrojovali z brnění, dost těžce dýchal a toužil si odpočinout. Dovedl si představit, jak je Rogerovi, že rozhodně dneska už bojovat nechce a nebude. Sám Enkra se natáhl na lůžko, Anitta mu přinesla džús GTJ a ošetřovala podlitiny a boule, které nasbíral v boji.

„Vždycky jsem záviděl středověkým rytířům,“ řekl novináři, který jej přišel vyslýchat, „Teď co vím, jak je v takovém brnění v boji, jim nemám co závidět. A když si představím, že bych v té konzervě měl vydržet měsíce, jsem rád, že můžu chodit nahý!“

Toho dne se už nekonalo nic. Všichni toho měli dost a byli toho názoru, že diváci už viděli příliš mnoho a můžou taky odpočívat. Takže se lenošilo, jen Leslie a jeho kamarádi si zkoušeli zašermovat těžkými meči. Na škrábance moc nehleděli, až to došlo tak daleko, že si jeden propíchl nohu a museli se všichni dát ošetřit Živým Ohněm.

Zato ráno, jen slunce vstalo a kluci vylezli ze svých pelechů, se hnalo šturmem. Tentokrát tvrdě a nelítostně, za pomoci žebříků a šplhacích lan. Rogerovi obránci se úporně bránili, avšak neubránili; Enkrovi se v čele ostatních podařilo přelézt hradbu, pak už ho nemohlo nic zadržet. Rozvinul se boj v celé staré pevnůstce, během něhož bylo poničeno i to, co bylo ještě jakž takž v pořádku. Nakonec to císařští jako obyčejně vyhráli.

Roger se střetl s Enkrou. Bránil se vším možným, ale nic mu to nebylo platné, byl přemožen a vyvlečen na nádvoří. Tam mu Enkra, pochopitelně před televizními kamerami, samozřejmě barevnými, ustřihl nejdřív patku do čela, pak copánek vzadu a nakonec vše, co ještě zbylo. Ty barevné kamery si poručil sám Roger, jeho účes byl tak pěkně vybarvený, že bylo škoda o to diváky okrást.

Večer se konal slavnostní oheň, při kterém Roger jako první odpřisáhl Enkrovi věrnost a poslušnost a na oplátku byl potvrzen ve svých hodnostech a funkcích. A co víc, Enkra poprvé při vyjmenovávání jeho titulů přidal i titul prince z Baarfeltu.

Což není tak málo; situace s titulem knížat Baarfeltů byla trvale nevyjasněná už dlouhá léta. Posledním legálním dědicem toho titulu byl Denis Baarfelt, syn starého kardinála. A přestože Tomáš i Denis měli řadu potomků, nepocházel žádný z manželského lože; kardinálovi synové postupně zemřeli, Denis se nikdy neoženil. Za Draggonovy diktatury se navíc musel každý, kdo měl něco společného s tím rodem, skrývat či zapírat, což rovněž k rozmnožení nepřispělo. Takže se ta otázka začala řešit až po osvobození, kdy se zjistilo, že se k Baarfeltovské krvi počítá mnoho tisíc lidí. Princ Lera rozhodl, že právo být členem rodu má každý, komu se podaří nezvratně prokázat pokrevní příbuzenství s kardinálem; hlava rodu pak bude určena později na společném zasedání jednotlivých větví. Což se nikdy nestalo pro množství dalších důležitých věcí. Teď ale bylo z mnoha stran naléháno, aby se otázka nástupnictví řešila.

I proto, že stále ještě existoval poklad rodu, který kardinál a Denis investovali do státních půjček, splatných po osvobození. Už tehdy to byla řada milionů a časem peníze narostly do astronomických částek. Byly současně částí státního pokladu a nikdo vážně neuvažoval s tím, že by je někomu vrátil, ale šlo o to, kdo bude jmění spravovat a rozhodovat o jeho použití, což bylo důležité. Kromě Monroesů se k Baarfeltům počítali taky Santanuevové, Therlowové, Diettermannové, Albertové, Wulffssonové a spousta dalších; v podstatě téměř každý. Plodnost Baarfeltů byla veliká a jejich potomci ji zřejmě podědili. Ti jmenovaní měli určitý právní nárok na titul a statky a šlo o to, kdo bude jmenován vladařem Baarfeltovského domu a tím i správcem. Usiloval o to Roger, ale mnozí méně důležití členové poukazovali na to, že Roger zřejmě nebude ochoten dělit se o majetek s kýmkoliv dalším. Nemohl pominout nároky vznešenějších členů rodu, ale u těch bezvýznamných a chudých by mohl zkrátka prohlásit, že jejich nárok není prokazatelný a shrábnout všecko sám. Proto většina zkoušela zalichotit Rogerovi a připomenout se mu, menšina bojovala proti němu s cílem nedopustit jeho zvolení. Enkrova připomínka Rogerova vznešeného původu mu značně prospěla, což samozřejmě i on dokázal ocenit.

Dlouho do noci trval slavnostní oheň; vlastně teprve za svítání se kamarádi začali rozcházet. Připomínaly se slavné boje společné i osobní, mluvilo se o hrdinských činech jednotlivých náčelníků a předních bojovníků a semlelo se i ledacos jiného; v podstatě už všichni, kdo usilovali o kariéru, byli soustředěni do princova dvora a získali funkci, která jim náležela. A všichni včetně prince byli spokojeni.

Ráno se chvilku prospali, ale jen maličko, ježto se konal slavnostní vjezd do Kingtownu. Projížděli ulicemi a přijímali hold zástupů, radostně jim jásající vstříc. I sám Vládce vystoupil na tribunu na Victory street a zdravil projíždějící smečky; náčelníci a hodnostáři ho potom zdravili hlubokou úklonou nebo tasenou zbraní.

A opět se oslavovalo, tentokrát ve městě. Platil Roger, ježto byl poražen a chtěl, aby se o jeho oslavě hodně mluvilo. Proto zajistil slavnostní představení předních pěveckých a hudebních hvězd domácích i zahraničních; a protože slíbil, že účastníci koncertu budou moci použít universitní Wallis, dokonce zdarma a přednostně, dali se mnozí hosté v průběhu vystoupení nebo před ním taky ostříhat, takže se od místních moc nelišili.

Současně se chystala řada bojovníků k návratu domů. Bylo na čase, prázdniny končily. Loučení byl věnován následující den a už při rozchodu si mnozí slibovali, kdy a kde se zase sejdou; a že byli plní odvahy a pýchy, to jejich střetnutí se předpokládalo velmi bojovné.

Ale konaly se také jiné obřady: mnozí náčelníci, kteří dovršili věk dospělosti, odstupovali ze svých pozic a dali možnost mladším kamarádům, aby si vybojovali jejich místa. Samozřejmě bývalí náčelníci a přední bojovníci zůstávali členy smečky dál, byli dokonce zařazeni mezi její posvátné zkameněliny, ale slušelo se uvolnit místo a nechat je někomu mladšímu, a tohle byl dobrý důvod. Taky proto, že obsadili místa u dvora a předpokládalo se, že s tím budou mít dost práce a starostí. Potěšilo to hlavně kluky, kteří aspirovali na náčelnictví; ochotně se drali na nová místa, i když si vymiňovali, že v případě potřeby přijdou ke starším o radu či přímo na žebrotu. Ono to není špatné mít kamaráda ve vysokém postavení.

Velmi disharmonicky do toho vpadlo upozornění, že boj není ani zdaleka ukončen. Nejen že se bouřily smečky ze severu a východního pobřeží; zjistilo se, že v bezprostřední blízkosti města existují dvě silné smečky, které Enkra ještě neporazil.

Byl to především Chris Everett, odbojný komthur Černé lilie; jeho tábor ležel ve stepi severozápadně od města, Chris přepadal všechny a každého a zastřihoval je na válečnický účes, kštici na temeni hlavy. Neobsazoval žádné opevněné body a nehodlal nic hájit, protože měl vynikající koně i jezdce a chtěl se honit po stepi i s Enkrou.

A potom tu byl klášter Monserrat, později seminář, pak věznice, zase seminář a nyní téměř zřícenina, kterou obsadil arcibiskup Martin se svojí Žlutou lilií. Taky on měl hodně stoupenců, sice zbožných, ale taky bojovných, a chtěl se zúčastnit.

Enkra zaváhal, co podniknout. Ale Roger se už ujal své funkce a hned rozhodl, že na oba ty spolky budou stačit Kingtownští sami, není zapotřebí ve městě zdržovat venkovské smečky. Takže propustili všechny, kdo se zdržet nechtěli; kluci z Kingtownu byli rádi, protože si zatím zabojovali jen proti Enkrovi a chtěli též svůj díl lesku z jeho slávy.

Takže Enkra hned následující neděli vytáhl proti Monserratu. Bral jen dobrovolníky, ale i tak jich bylo hodně a vzali klášter šturmem. Martinovi mniši se bránili jak uměli; vydrželi několik hodin, pak je armáda přemohla a pochytala. Sám Martin dokázal, že umí bojovat provazem, který jako mnich nosil kolem boků; střetl se s Enkrou a byl celkem hladce poražen, ale přece jen si něco vybojoval: Enkra jej na Rogerovu přímluvu jmenoval arcibiskupem a nejvyšším vojenským kurátem se všemi právy, která arminští kněží mívají. Většina bojovníků byli tvrdí sektáři se zvláštními zvyklostmi a byli celkem rádi, že někdo za ně bere na sebe povinnost velebit Hospodina.

Páter Martin se ukázal jako hlava otevřená; podařilo se mu zalichotit Rogerovi natolik, že dokonce schválil, aby mniši dostali Monserrat darem a mohli si ho přestavět a zvelebit, aby byl obyvatelný. Dokonce na to vyhradil i nějaké peníze ze státních zdrojů a další z majetku rodu Monroesů; jednak tím vykonal čin zbožný a v každém případě ušlechtilý, jednak se dary na náboženské účely odčítaly z daní, což Roger věděl. Jediný, kdo mohl mít námitky, byl Vládce sir Lera, ale ten si už dávno zvykl, že Roger rozdává z majetku, který není jeho.

S Chrisem Everettem byla svedena bitva na stepi; byla to rvačka jezdecká a velmi tvrdá, v níž sice Enkra zvítězil, ale Chris utekl do pustiny a nechal si skoro polovinu své jízdy. Takže bitva dopadla nerozhodně a Chris se dal slyšet, že se mu to líbí a chtěl by pokračovat. Že ale Enkra měl zrovna jiné starosti, vzkázal Chrisovi, že má možnost si sehnat další poddané a nechal ho být.

Pak bylo taky nutno se rozloučit s cizinci, kterých mezitím přibylo natolik, že jejich pluky byly rovnocenné větším smečkám a náčelníci zasedali v Enkrově radě. Taky oni odjížděli a dost je to mrzelo, ježto se jim válka líbila. Slíbili, že se co nevidět vrátí, v každém případě na příští prázdniny. Enkra se poradil s Rogerem a pak několika vybraným dopřál možnost použít Wallis a naučit se, co potřebovali, třeba různé jazyky. O Wallisu se už psalo v novinách a vědělo se, že existuje, takže Roger nic netajil. Kromě některých maličkostí, jako třeba princip stroje a jeho programování.

Odchodem cizích hostí skončily prázdniny definitivně. Opět se začalo chodit do školy; Enkra s třemi ostatními do gymnázia na náměstí Johna Lennona, jednoho z vyhlášených. Většina studentů byli univerzálové a kteří nebyli, vypadli v prvním ročníku pro neschopnost konkurence.

Válka ale pokračovala dál; hned o dalším víkendu Enkra spolu s částí armády zaútočil na východní pobřeží. Než pochytali všechny místní hrdiny po džungli, trvalo to sice týden, ale škola nad tím na pokyn vyšších míst zavřela oči. Ostatně ti, kteří táhli s Enkrou, byli dobří žáci a pár dní se jim dalo odpustit.

Horší to bylo s dobýváním severních území. Enkra téměř ztratil zájem, poslal tam svoje důstojníky a ti se snažili tím méně, čím dál byli od svého prince. Občas tam Enkra zajel podívat se, jak to jde; šlo to pomalu, z výše popsaných důvodů. Dobytí Onga-Orangu se odkládalo na neurčito, k malé radosti místních.

Boje v celé zemi na nějakou dobu ustaly; bylo nutno vyřešit vnitřní problémy smeček, přijmout další nové bojovníky a jmenovat velitele. A hned nastal problém: totiž, za dřívějších poměrů přijímání do smečky prováděli tak, že nováčkovi ostříhali vlasy a na krku udělali rysku, kam až musí dorůst, aby byl považován za plnoprávného bojovníka. Teď byli ostříhaní všichni včetně náčelníků a malí kluci většinou spadli mezi ostatní. Takže se stříhání konalo dle regulí, ale místo rysky na krku byl určen termín zhruba dvou let, během něhož se měl nováček osvědčit, aby mohl být přijat. Ale čarodějové smeček proti tomu dost žehrali a s nostalgií vzpomínali na staré časy.

Zemí chodili divní lidé, kritizující prince a jeho nápady. Hodně dalších jim popřávalo sluchu; z toho plynuly ty divné zvyklosti, které přijímalo čím dál víc bojovníků. Jejich základem bylo prohlášení: podřídíme se princově vůli a dovolíme, abychom byli ostříháni. Ale sami nebudeme stříhat nikoho z kamarádů! Příčí se naší cti, abychom se podíleli na něčem takovém, i když to nepovažujeme za nečestné, je-li to princovo přání.

Vznikal tím tichý odpor, o to horší, že navenek všichni klidně souhlasili. Dávné doby Detreyova a především Draggonova režimu naučily všechny navenek souhlasit, uvnitř mlčet a myslet si svoje. Enkrovi se to doneslo a dost ho to mrzelo – ale nemohl s tím nic dělat.

Errata:

30.05.2021 11:44