Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Johna Webstera zatkli přímo v baru Astoria, když se dostavil na sjednanou schůzku. Když poznal příslušníky tajné služby, pokusil se střílet. Dostal to do ramene a ve rvačce zkusil spolknout dávku cyankáli, ale ani to se mu nepodařilo. Odvezli ho na centrálu tajné služby a vyslýchali.

Dozvěděli se, že je Američan, důstojník CIA, jmenuje se Bert Ledzinski a jeho nadřízeným je plukovník Nick Riordan. Vypověděl vše o svém spojení s velvyslanectvím i rezidentovi Steve Connollym. Také se přiznal, s kterými dalšími osobami ve městě udržoval spojení, co od nich přijal a co komu zaplatil. Takže se provedla velká razie, při níž byly zjištěny další zločiny.

Při dalším výslechu vypověděl Bert Ledzinski, že už tři roky pracuje současně pro další stranu, nepřátelskou USA a CIA. Této velmoci odevzdával kopie všech svých hlášení, za což byl placen víc než dobře. Peníze uložené na tajném kontě ve Švýcarsku byl ochoten převést do Kingtownu a předat státu, čímž si zachránil život. Za ochotu vypovídat a celkově dobrou spolupráci s orgány Arminu by si byl vysloužil i odpuštění, maximálně nějaký trest vězení, ale dodatečně se zjistilo, že kdysi dávno provedl také násilnou akci v bytě jednoho diplomata. Při té akci ho přistihla dvanáctiletá dcera domovníka a tu Ledzinski zastřelil. Byla ještě panna, ne-li přímo dítě; takový zločin je v Arminu považován za neodpustitelný.

Velvyslanectví Spojených států učinilo pochybný krok a žádalo o vydání svého občana Johna Webstera. Arminská tajná služba se rozhodla učinit gesto dobré vůle a předala jim uvedeného pána včetně protokolu o jeho výslechu, v němž byla uvedena fakta o jeho spojení s nepřátelskou velmocí. John Webster opustil Armin společně se dvěma příslušníky americké vojenské policie. Už nikdy ho nikdo nespatřil.

Steve Connolly byl přeložen do Republiky Afarů a Isů a vhodným způsobem povýšen. Na dotazy ohledně své účasti v aféře odmítl vypovídat.

Spojené státy se odmítly zajímat o osud Lucka Grevyho a osobou svého velvyslance prohlásily, že ten muž je občanem Arminu a USA nenesou odpovědnost za jeho činy. Dále prohlásily, že nemají jakýkoliv zájem na tom, jakým způsobem orgány Arminu vyřeší své problémy s Luckem Grevym a Lailou. Arminská strana vyjádřila nad tímto prohlášením uspokojení.

Vládce Arminu sir Lera z Guyrlayowu dostal rozbor vzniklé situace a informace z ní vyplývající. Po prostudování rozhodl následovně:

„Zločinná činnost, která byla prokázána obžalovaným, se týká téměř výlučně výzkumného střediska pro využívání hypnopedických strojů dr. Wallise, jehož správou byl pověřen princ následník arminského trůnu sir Enkra Weston. Z toho důvodu Vládce soudí, že by bylo spravedlivé, aby rozsudek byl vynesen tímto oprávněným nadřízeným. Vládce si vyhrazuje právo před vykonáním rozsudku veškeré okolnosti překontrolovat a schválit. Doporučuje se, aby princ Enkra pověřil praktickým řízením soudu svého ministerského předsedu sira Rogera Monroese.“

Direktiva byla jasná a Rogerovi zaplály oči, když to slyšel. Enkra přijal disciplinovaně, Roger s pochmurným nadšením. Načež přikázal, aby zatčení byli předáni jemu.

Luck Grevy se během výslechů sesypal a zůstal z něj uzlíček nervů. Laila se naopak chovala hrdě, odmítala odpovídat a dávala najevo, že vyšetřovatelé nejsou oprávnění ji vyslýchat. Nebylo zapotřebí její spolupráce, Luck řekl všechno na sebe i na ni.

Soud zasedal ve velké posluchárně Wallisova střediska. Roger mu předsedal, porotu tvořilo dvanáct čestných mužů, mezi nimi Jackie Therlowe, Kurt Diettermann, Sonny Albert, Jimmy Dixon, Fernando, Bello Corrona a Sandy Cripp. Enkra byl přítomen pouze jako osoba soukromá, druh korunní svědkyně Anitty.

Tento soud byl oprávněn soudit Lucka Grevyho, nikoli však Lailu. Roger zjistil, že formálně je Laila stále ještě majetkem princezny Asthry; dále se dopustila součinnosti při vraždě Ariadny, která je rovněž majetkem Asthry. Předpokládalo se, že Laila bude předána k potrestání čarodějkám, avšak Asthra odmítla případem se jakkoliv zabývat. Ani nepřijela do Sun City.

Když byli obžalovaní předvedeni, podařilo se Luckovi sebrat natolik, že se choval téměř důstojně. Na otázky po jméně a osobních datech odpovídal pevným vyrovnaným hlasem, nevykrucoval se a neprosil. Stejně tak Laila odpovídala s patrnou hrdostí a na soud shlížela pohrdavě.

Žalobu přednesl Frenn Morris, do jehož distriktu patří město. Uvedl jen holá fakta, i ta byla průkazná: spiknutí za účelem uloupení státního tajemství a předání nepříteli za úplatu, vloupání do trezoru a vražda dívky, která zločin objevila. To stačilo na trest smrti pro oba a každý to věděl.

Roger Monroes se choval důstojně, nicméně lidsky. Při čtení obžaloby se tvářil téměř soucitně a když Frenn skončil a Roger byl vyzván k vyjádření, řekl:

„Je mi vás líto. Dopustili jste se strašných činů.“

„Je to jasný,“ řekla Laila, „Všichni víme, k čemu nás chceš odsoudit – tak na co to ještě vokecávat?“

„Je třeba nejen odsoudit, ale i napravit; ne toliko trest, nýbrž i poučení očišťuje! Přál bych si, abyste pochopili, čeho jste se dopustili...“

Laila zmlkla. Luck těkal očima z jednoho na druhého a na chvíli si všiml i Anitty. Díval se tak prosebně, že musela sklopit oči.

„Naše země vás přijala jako svoje děti! Přišli jste sem chudí, bez přátel a bez možnosti obživy. Dali jsme vám svůj chléb i své přátelství a žádali za to jen to, aby tak, jak jsme my přáteli vám, i vy jste nám odpláceli přátelstvím. A čeho jsme se dočkali? Zrady. Nenávisti. Vraždy. Nevděku. Co můžeme učinit jiného, než vás potrestat pro poučení ostatním?“

„Tak nás dej zabít a neprotahuj to!“ řekla Laila.

„Smrt je příliš lehké řešení,“ zakroutil hlavou Roger, „Zabít je to nejlehčí. Stejně tak, jako jste zabili vy. Lucku Grevy, tvůj zločin je o to odpornější, že jsi zabil dívku, se kterou ses téhož dne miloval. Žádný zákon naší země ti nemůže dát milost.“

„Tys se mnou taky spal a chceš mě zabít!“ řekla Laila, „Jenom si vzpomeň na to, cos mi říkal, když jsi mě měl ještě rád! A cos udělal pak? Vyhnal mě a vystavil posměchu a pohrdání!“

„Svobodně jsi ke mně přišla, svobodně odešla. Je možné, že jsem slíbil, že tě budu mít rád a ten slib nesplnil. Ale neublížil jsem ti a našel místo, které by ocenila řada jiných. Dostala jsi všechny možnosti; ale tys jimi pohrdla a raději se dala na cestu zrady.“

Laila vstala. „Zradila jsem. Ale dělala jsem to nejen za peníze, ale i z lásky. Protože jsem milovala Lucka Grevyho. A miluji jej doposud, přestože se ukázal jako odporný zbabělec! Pořád je lepší než ty, Rogere Monroesi. Tobě můžu jen plivnout do tváře!“

Roger se nerozhněval. Stále se smutně usmíval.

„Je nutné dokázat vinu obžalovaných. Svědkyně princezno Anitto de la Valette, předstup a vydej svědectví.“

Anitta to skutečně udělala. Vypovídala dle pravdy, co a jak se událo; nevynechala milování Lucka s Ariadnou ani svoje pokusy sondovat mysl lidí ve středisku. Všichni přítomní naslouchali s rostoucím zájmem, v posluchárně vzrůstalo napětí.

Když Anitta líčila, jak sledovala Ariadnu, opakovala doslovně její výrok o Černé Matce Kálí. V tu chvíli nastalo ještě větší napětí; Roger se naklonil dopředu: „Můžeš to přesně opakovat?“

„Jistě, mohu,“ řekla. „Enkra je můj pán a vždycky byl! A moje paní Černá Matka Kálí; když tě obětuji, dá mi prince zpátky i s Anittou!“

Nějakou chvíli bylo napjaté ticho. Pak si Roger promnul prsty rukou a řekl: „V tom případě tento soud nemůže případ vyřešit. Je nutno jej soudit... dle zcela jiných pravidel.“

Opět bylo nějakou dobu mrtvé ticho. Pak řekl Frenn: „Jakých?“

Roger odpovídal zvolna a neochotně; jak slyšeli jednotlivá slova, začínali postupně chápat, proč.

„Jestliže se Ariadna odvolala k Černé Matce, učinila z lidského sporu záležitost vyšších mocností. Obávám se, že právem. Sloužila princezně Asthře, která je inkarnací... zřejmě... pravděpodobně není obyčejná lidská bytost, ale expanze Paní Sarasvatí, bohyně moudrosti. Také Ištar, Paní se lvími křídly, která chrání...“

Zmlkl v půli věty; Anitta si všimla, jak se mu třesou ruce.

„Karmanový zákon, který ovládá veškeré živé bytosti...“ pravil, když se vzpamatoval, „Je neúprosný a zasáhl množství přítomných, ne-li všecky. Obávám se, že... Ano, ovšem. Vládce mne pověřil vedením soudu, protože jsem to já, kdo... je nejvíce vinen. Trest Laile a Luckovi je zcela zanedbatelný proti tomu, který obdržím já sám od Matky Ištar. Nezbývá než poprosit Matku Kálí, aby se slitovala... a přijmout patřičné odříkání.“

Většina přítomných byli starousedlíci nebo alespoň arminští občané, kteří mají nárok na titul dvojzrozených; kromě fyzického narození obdrželi též duchovní zasvěcení. Ti zbývající se tvářili nechápavě, zvláště hosté z ciziny. Bylo tu i pár reportérů, psali jako diví do svých bloků a nechápali vůbec nic.

„Odročuji tento soud do vyřešení dalších okolností. Konstatuji právem, že karmickou vinu na všem, co se stalo, nese řada dalších osob zde přítomných i nepřítomných; v podstatě každý, kdo vůbec kdy měl nějakou účast na zdejších událostech. Karmický postih se nevyhne především těm, kdo jsou spojeni sexuálními vztahy s někým z obou provinilců. Protože jsem se miloval s Lailou, přenesl jsem její zlou karmu také na všechny svoje partnerky a jejich partnery – doporučuji tedy všem, aby se patřičně očistili. Kromě jiného jsem se spojil s Ariadnou, s níž se předtím spojil také princ Enkra a její karmu přenesl na Anittu; obávám se, že tím došlo k velmi neblahému propojení kruhu a jeho Uzavření. Je mojí povinností varovat všechny, aby se nepřipojovali, nechtějí-li mít účast na našem postihu.“

Laila a Luck byli dost bystří, aby odhadli situaci: všechno se to otáčí někam jinam. Že by z toho nějak dokázali vyklouznout?

„Rozpouštím tento soud,“ řekl Roger, „Omlouvám se každému, kdo sem přišel, že jsem je obtěžoval.“ Pak udeřil kladívkem do stolu, zvedl se a odešel. Za ním odcházeli další; Lucka a Lailu odvedly stráže a diváci se vzrušeně dohadovali, co se děje.

„Co to všechno znamená?“ zeptala se Anitta šeptem Enkry.

Nevypadal zvlášť šťastně. „Přesně to, co Roger řekl.“

Roger Monroes vydal pokyn, aby na vhodném místě byl postaven chrám Černé Matce Kálí. Kdo chápali jeho pokyn, dali se do stavby s chutí a nadšením, jakmile moudří stavitelé určili místo, kde by měl stát. Byl to vrcholek kopce za městem, zarostlý v té době džunglí a sloužící za hnízdiště ptákům a úkryt malým šelmám. Tam byla do země zapíchnuta hůl a vydány pokyny. Nikoliv rozkazy; té činnosti se každý zúčastňoval dobrovolně a s nadšením.

Nejdřív začali klestit prales. Menší stromky rvali ze země holýma rukama, na větší používali sekery, ale rozhodně odmítali každou mechanizaci. Čím obtížnější byla práce, tím větší se šířilo nadšení; nehleděli na poškrábané ruce ani drobná zranění, smáli se, když jim po těle stékala krev. Mnozí lámali větvičky a třísky a probodávali si jimi kůži; nebylo neobvyklé, že když se potkávali, zdravili se co nejbolestivějším úderem do citlivého místa. Nikdo se nebránil, nastavovali si vzájemně nekryté části a čím větší bolest zakoušeli, tím víc se smáli.

Anitta se snažila být nablízku Enkrovi, který pracoval v přední řadě s ostatními; přestože se pokusil ji varovat, neunikla mnoha ranám a kopancům, když se někomu namotala do cesty. Ale zdálo se, že jí to nevadí; Enkra pak takové příležitostí vyhledával víc, než jí připadalo rozumné. Zdálo se, že rány raději přijímá než dává; stejně se chovali všichni a každou surovost vůči sobě přijímali s bouřlivým nadšením.

Takové jednání není moc zdravé, ale bylo jasné, že si dokážou pomoci. Sotva byl vrcholek kopce zbaven porostu, byl zapálen Živý Oheň; kupodivu se jeho opatrování ujala zcela neznámá dívka, téměř dítě. Poslala ji Asthra, nikdo neznal ani její jméno. Taky se na ně nikdo neptal, oslovovali ji Panno a ona odpovídala téměř šeptem a jen v absolutně nezbytných případech.

Když spatřili Oheň, šílenství dostoupilo vrcholu. Nikdo se už ničeho nebál, působili si různá zranění a nejvíc je bavilo, když jim z těla prýštila krev. Probodávali si kůži zaostřenými větvičkami a soutěžili, kdo jich bude mít víc a na zvláště bolestivých místech. Oblíbená místa byla prsa, záda, ramena, stehna i paže; větvičky s květinami si vbodávali do kůže na hlavě a zdůvodňovali to ztrátou vlasů.

Na kopci rostly i trnité akácie; dívky orvaly šlahouny a pletly z nich trnové koruny, které rozdávaly svým oblíbencům. Anitta taky jednu dostala; trny se jí zapíchly do kůže a cítila, jak jí po tváři stéká krev. Byla to příšerná bolest, trnité větve měly zřejmě jedovatou mízu, která po čase způsobila otupělost a za další dobu dokonce rozjaření. Nebyla si však jistá, zda to není vliv všeobecného nadšení. Ještě očekávala, kdy bude bita jako v Indiopolisu a zda se bude konat nějaký průvod.

Přestože pracovala s ostatními, udržovala si neustále určitý odstup a ovládal ji pocit, že si nepočíná rozumně. Ostatní takové pochybnosti neměli; bavili se tím. Ale z jejich výkřiků Anitta vyrozuměla určité souvislosti. Všechno to byl obřad, kterým se pokoušeli usmířit bohyni Kálí, které říkali Černá Matka a která zřejmě nesla velmi nelibě, že její oddané bylo ublíženo. Kromě Matky se hněval rovněž její manžel Šiva; o tom už slyšela dost, aby si rozmyslela ho provokovat.

A v hlavě jí zněla slova z nějakého pojednání:

„Stane-li se zavrženíhodný čin, je jím v nejvyšší míře vinen král země; ačkoliv sám nic nespáchal, je otcem a pánem poddaných a předstupuje za ně před trůn Boží, takže je povinen nésti trest. Po něm pak členové jeho rodiny v té míře, v jak vznešeném se nacházejí postavení; rovněž tak stav kněžský a šlechtický má za povinnost přinést oběť. Pospolitému lidu pak se umožňuje, aby se těchto obřadů zúčastnil a zlepšil si svůj osud...“

V té chvíli to bylo jasné: vinen je každý, kdo kdy přijal část karmy někoho ze zúčastněných. Anitta k tomu přišla zcela nevinně, obdržela karmu Ariadny přes Enkru, ale nepokládala za vhodné se hádat. Ani to nemělo smysl; od chvíle, kdy se výstavba chrámu Černé Matky stala obřadem, byla každá námitka nesmyslná.

Jakmile se to rozkřiklo, začaly ze široka daleka proudit davy dalších kamarádů a kamarádek. Někteří až doposud neměli s věcí nic společného, ale k tomu stačilo pouze obrátit se na vhodnou osobu opačného pohlaví a požádat: „Prosím tě, aby ses se mnou rozdělila o svou karmu!“ Takto oslovená dívka ve většině případů nabídla své tělo příchozímu a ještě si za to nechala poděkovat nějakou tou fackou. Někteří kluci se pak při milování nechávali šlehat trnitými větvemi, až z nich stříkala krev.

Anittě se podařilo nádherným způsobem přispět k programu, když ji po mnoha hodinách napadlo, že už dlouho nedostala nic k jídlu. Setkala se s Enkrou, kterému oči hořely šílenstvím a tvář měl pokrytou špínou, promíšenou vlastní i cizí krví.

„To nebudeme nic jíst?“ zeptala se ho.

Pohlédl na ni, jako by promluvila čínsky; potom mu ale v očích zaplálo poznání a on přímo vybuchl smíchem: „Jíst? No jasně, jíst se musí! Já už si dělal starosti, kam to všechno dáme! Ale už to vím, zkrátka všecko sníme!“

Nechápala, o čem mluví; až do chvíle, kdy se vrhl na větvičky, listí, dokonce kořínky vytrhané ze země, a to vše si začal cpát do úst. Žvýkal, polykal a nevadilo mu, že je v tom spousta hlíny; ještě se tomu smál. Ostatní to začali okamžitě dělat po něm a se smíchem ochutnávali vše, co našli: tlusté růžové housenky, různý hmyz, pavouky s dlouhýma chlupatýma nohama. Takové tvory nesmějí jíst vyznavači Pána Višnu, avšak Matku Kálí je dovoleno uctívat masem, vínem i opojnými prostředky; oblíbenou rostlinou Šivy je konopí, z něhož se vyrábí marihuana. Ti, kteří hodlali dodržet svoje vegetariánské přesvědčení i za těchto podmínek, hlodali kůru ze stromů, dokonce dřevo, pokud se jim podařilo je uhryznout. Anitta ochutnala mladé bambusy a musela si přiznat, že je to docela dobré.

Jen co byl vrcholek kopce zbaven veškeré vegetace, začali přinášet různé kameny. Směrnice byla jednoduchá: uvidíš-li kámen, který ti připadá vhodný ke stavbě chrámu, přines jej! Podle čeho se posuzovala vhodnost kamene, Anitta netušila, ale určitě to nebyl jen tak okamžitý nápad. Mnozí přinášeli velmi těžké balvany tvaru zcela nevhodného pro transport; klesali pod nimi, padali a často přišli k drobným zraněním, ale nedbali toho. Na místě je potom začali otesávat; většinou kladivem a dlátem, ale někteří se pokoušeli upravit je pouze nějakým dalším kamenem.

Anittě se stalo, že uklouzla a při pádu se ošklivě potloukla; že jí tekla krev z nosu, by celkem přežila, ale nějaká větev se jí zapíchla do břicha tak nešťastně, že bylo nutno to ošetřit. Kdo měl podobně nebezpečná zranění, pospíšil k Ohni; nebyl-li toho schopen, pomohli kamarádi. Oheň samozřejmě všechny rány ošetřil a uzdravil; ale takový nešťastník svojí neporušenou čistotou okamžitě vyprovokoval ostatní, aby se na něj soustředili a vše začínalo nanovo.

Panna pohlédla na Anittu lhostejně a pokynula jí, aby vstoupila do Ohně. Udělala to a s potěšením sledovala, jak se vše, co jí působí bolest, ztrácí do nenávratna. Když vystoupila, byla zdravá a svěží, ale cítila, že by si měla na chvíli odpočinout. Odklopýtala stranou a schoulila se do porostu, který prozatím nezasáhla ničivá smršť rozjásané mládeže.

Tam chvíli odpočívala, vypnula pozornost a chtěla pár okamžiků spát; téměř vzápětí ji probudil zvláštní pocit, že není sama. Rychle se rozhlédla, už se naučila ostražitosti; ale ten někdo nepřicházel zvenčí, nýbrž zevnitř, z ní samotné. Napadlo jí uvést se do transu, ale něco jí napovídalo, že to není zapotřebí, stačí jen vypnout pozornost a podvolit se. Tak nějak jí bylo, když propojila své myšlenky s Ariadnou a vnímala její vzpomínky.

A vtom jí vybuchlo v mysli poznání: ano, Ariadna! Přišla přes hranici neznáma, aby se s ní znovu spojila. Zkoušela to už delší čas, ale Anitta se koncentrovala na dění kolem sebe a nechtěla vnímat nic mimo. Teď je však vhodná chvíle...

Několik bleskurychlých výměn myšlenek: „Co chceš?“

„Jsem s tebou. Budu s tebou.“

„Jak dlouho?“

„Dokud budeš potřebovat.“

„Proč právě já?“

„Jsme sestry.“

„Radši bys měla chránit Enkru.“

„Není třeba. Enkru chrání přímo Pán.“

„Zasloužil si to nějak?“

„Slouží zemi. Je král, představitel Pána.“

„Kde teď jsi?“

„Všude a nikde. Není žádné kde. Není žádné kdy. Není žádné já.“

„Ale já ještě jsem!“

„Taky to nebude trvat dlouho.“

„Mám zemřít?“

„Pro tebe za mnoho let. Já těch pár okamžiků počkám.“

„Uslyším tě?“

„Jen když budeš chtít.“

„Líbí se ti tahle hra?“

„Líbí se Matce.“

„Ty už ses s ní setkala?“

„Já jsem Matka. Ty jsi Matka. Každá živá bytost.“

„Co mám dělat teď?“

„Čiň, co chceš.“

„Ale co bude nejlepší?“

„To, co ti způsobí potěšení.“

„Je správné, co dělají ostatní?“

„Nenech se ovládat předsudky. Je jedno, co dělají druzí.“

„Jaké je to – tam na druhé straně?“

„Nic, co bys chápala.“

„Proč jsi tedy zde?“

„Mám tady Službu. Chránit ty, které mám ráda.“

„Potřebuje tě někdo kromě mne?“

„Najdu si, kdo mne potřebuje.“

„Proč trvá tvoje Služba i tam?“

„Ze Služby se neodchází.“

„Vrátíš se ještě někdy... živá?“

„Nevím. Bude-li zapotřebí, dostanu tělo.“

„Chtěla bych tě vidět. Cítit, sevřít v náručí...“

„Je jeden způsob...“ Ale v téže chvíli Ariadna zmizela; zůstal jenom její smích, a i ten se ztrácel v dálce. Anitta chvíli uvažovala, co znamenají poslední slova, pak na to přišla: Může se narodit jako její dcera. Pak budou konečně spojeny a ona ji bude moci obejmout...

Ta chvíle přispěla ještě víc k jejímu uklidnění; zas jí bylo všecko o něco víc jedno. Ať se stane cokoliv, není to nic zlého; vše už se stalo, vše řídí všemocná vyšší moc. Anitta je jen malý brouček v laskavé dlani... proč a čeho by se měla bát? Matka Kálí umí být krutá a nesmiřitelná; ne však k těm, kdo se neprovinili. A Nejvyšší Pán, který milostivě sestoupil v podobě Živého Ohně, je Absolutní Láska...

Se smíchem se vracela k ostatním. Teď už jí bylo jedno, jakou hru ještě vymyslí; přijímala vše se stejným nadšením jako oni a smála se tomu. Není přece sama!

Chrám Černé Matky se tyčil do výšky a působil hrozivým dojmem. Stavěli ho starým, tradičním způsobem dávných civilizací: bez malty, z kamenů tak přesně otesaných, aby zapadly k sobě. Nebylo to jednoduché, ale byli nadšení a nevadily jim prsty rozedřené až do krve. Naopak; slušelo se, aby každý kámen byl pokropen krví. Nejmocnější prostředky magie jsou krev, sperma a vlasy. Vlasy obětovali Ohni, krví posvěcovali kameny a sperma... samozřejmě, pro to také nalezli vhodné uplatnění.

Ještě nebyl dostavěn. Ještě ze široka daleka přicházeli chlapci i dívky, někteří sami, jiní v rozjásaných skupinách, přinášeli další kameny a přidávali je. Ale už existovala vnitřní chrámová prostora, oltář a socha, kterou přinesli až z Onga-Orangu. Byla to zvláštní shoda okolností: v podkrovním bytě tam před několika týdny zemřel starý samotář, vysloužilý námořník, který trávil dny svého stáří pozvolným upíjením se k smrti. Když uspořádávali jeho pozůstalost, zjistili, že jedinou cennou věcí je bronzová socha Kálí, stará snad několik století. Kde k ní přišel a za jakých okolností, se nezjistilo a nebylo ani moc vhodné po tom pátrat. Aby bylo možno zpustlému starci zajistit aspoň nějaký pohřeb, byla socha dána do dražby, skupina mladých se na ni složila a teď ji se slávou přivezla sem.

K instalaci se sešli všichni, kdo patřili v okolí k bráhmanské kastě. Celý obřad vedl komthur Cross; Anitta jej poprvé viděla s posvátnou šňůrou přes rameno a Višnuovým tilakem na čele, hrál se zavřenýma očima na ruční harmonium a zpíval k tomu mantry z Atharvavédu. Ostatní se k němu připojovali, sánskrtské verše zněly pod modrým nebem a Oheň klidně planul na dosah jeho ruky.

Kdo skončil práci, přicházel k Ohni, aby se očistil. Všichni si byli vědomi, že je to vysoce vznešená oběť; svěřovali se mu, aby si sám vzal, co mu patří, a ponechal jim jen to, co je jim ku prospěchu. Oheň je nezklamal; zachoval bojovníkům jizvy, které dosvědčovaly jejich hrdinství, ale čistil jemnou pleť dívek. Anitta si byla jistá, že kdyby si teď přála, aby jí ponechal vlasy, nedotkl by se jich; ale nežádala o to, naopak líbilo se jí, jak hladkou a čistou má kůži.

Mezi bráhmany byl též Roger Monroes. Zúčastňoval se od počátku všeho, co se tu dělo, tentokrát se ani nepodvolil své vrozené lenosti. Vlastníma rukama stavěl chrám, organizoval, vydal mnoho rozkazů; když se jej ptali, proč se tak namáhá, odpověděl, že je to jeho povinnost, neboť od něj pochází největší díl viny. Rovněž nezastíral, že je povinen podstoupit trest. Toto vše je ještě málo k usmíření Černé Matky; mnohým bylo již odpuštěno, avšak kancléři Impéria doposud ne.

V nejzvláštnější situaci byli Laila a Luck. Nikdo jim neškodil, neubližoval, dokonce ani neřekl zlého slova. Byli všemu přítomni, dostávali najíst a nechtěla se od nich žádná práce. Byli poučeni, že všichni zde přítomní se snaží usmířit zločin, kterého se oni dva dopustili; ale těžko dostávali odpověď na otázku, jak by měli sami své provinění odpykat.

„Nemůžete přijmout trest, dokud si jej neuvědomujete,“ řekl jim Frenn, „Kdybyste se zbavili iluze a pochopili, co je třeba, byli byste očištěni. Ale vy nechápete.“

„Tak nám to vysvětli! Řekni nám, co žádáte!“ naléhali.

Frenn si povzdychl. „To snad už ani nestojí za to.“

Kromě občanů Arminu se mezi davem nacházela spousta cizinců; po očištění Ohněm byli mnohdy od místních k nerozeznání, ale bylo možno je poznat podle pošetilých otázek. Ta nejčastější, kterou kladli, byla: „Proč si trest odpykávají jiní lidé, než kteří něco zavinili? Proč je hřích trestán na nevinných?“

Pokud jim někdo odpověděl, řekl: „Nikdo není nevinný. Každý má povinnost podstoupit trest v té míře, v jaké se cítí odpovědný za osud světa. A ti, které nebolí rány na vlastním těle, možná cítí o to víc bolest druhých.“

Roger však hodlal podstoupit trest na tomto hmotném těle. Ani on nikomu nic nevysvětloval; každý kdo se zúčastnil, naprosto přesně věděl, co dělat. Nejdříve mu jehlicí z legovaného stříbra propíchli tváře a jazyk; druhou jehlicí přes rty jazyk zajistili, aby nemohl mluvit, ale dokázal dýchat. Jeho nejbližší kamarádi přispěli ozdobami, jež mu vbodli do kůže na hlavě; každý ten špendlík nesl podobu Božstva nebo nějakou modlitbu. Za každý takový dar Roger poděkoval mrknutím oka.

Anittě se to počínání nelíbilo, ačkoliv si nebyla jistá, co lepšího by mohla udělat. Napadlo ji, aby z keře, který byl opodál zachován pro své nádherné červené květy, jeden utrhla a dala mu ho; a že ho neměla jak připevnit, vytáhla Enkrův špendlík (s podobou Pána Nrsimhy) a touto ozdobou připíchla vedle. Když pohlédla na Rogera, co on na to říká, spatřila, jak po jeho tváří stéká veliká slza dojetí.

Před chrámem postavili bambusovou konstrukci, připomínající šibenici; k příčnému břevnu uvázali Rogerovi ruce za zápěstí. Pak přistoupili dva přední bojovníci, ozbrojení oblíbenou devítiocasou kočkou; Anitta si vzpomněla na Indiopolis a po zádech jí přeběhlo slastné mrazení. Na koncích spletených řemínků byly zasazeny ostré kusy obsidiánu, sopečného skla, které při šlehnutí obzvlášť bolestivě drásaly kůži. Někdy se používá rybářských háčků, které při bičování vyrvou kusy kůže i masa, ale obsidián je považován za vznešenější (jako každý přírodní výtvor, jehož se nedotkla lidská ruka).

Za napjaté pozornosti davu začali bojovníci rytmicky bičovat Rogerovo tělo; po několika prvních úderech se objevila krev, ale to jen posílilo všeobecnou extázi. Když diváci došli k názoru, že ruce vykonavatelů zemdlely a oni se unavili, zajásali a vrhli se na ně; bojovníci se otočili k davu a šlehali nyní ty, kdož se jim snažili důtky vyrvat. Rozdali spoustu ran, sami se ale nemohli bránit; byli tlučeni, kopáni, kousáni, nakonec jim jiní vyrvali důtky, přidali několik bolestivých šlehů a vyhnali je pryč, aby sami zaujali jejich místo. Dav ucouvl, ale po několika ranách na Rogerovo tělo se situace opakovala. S každou další výměnou se nadšení zvyšovalo; a když Roger upadl do bezvědomí a bezmocně zůstal viset za zápěstí, dav řval a jásal.

Odvázali ho a ošetřili Ohněm; pak jej však znovu přivázali na původní místo, neboť bylo nutno třikrát za sebou podstoupit bičování až do bezvědomí. Roger se upřímně snažil vydržet co nejdéle; tak se stalo, že když klesl potřetí a definitivně, byla už tma a všude hořely nesčetné ohníčky. Zatímco kamarádi z jeho těla vytahovali jehlice a jiné ozdoby, aby jej mohli definitivně ošetřit Ohněm a uložit k odpočinku, oznámil Frenn Morris davu, že jeho pokání bylo dovršeno.

Tehdy vypukla další bouře nadšení; zmocnili se Koček a každý se snažil očistit sebetrýzněním od všech svých dosavadních vin a hříchů, ať byly veřejně známy či nikoliv; jak se stalo zvykem, i při tom se rvali, kopali, kousali, týrali se nejrafinovanějšími způsoby, na které přišli.

Černá Matka je ve své podobě Šaktí skutečnou matkou veškerého stvoření, jako její manžel Šiva Pánem Plodivé síly, skutečným otcem všech. Bylo tedy nejvýš vhodné uctít je náležitými obřady, jimiž se žehná zemi i všemu živému, co na ní roste a pobíhá. Jen málo dívek ušlo té cti, aby byly ztotožněny s Matkou, položeny zády na životadárnou zem a jejich jóni požehnána vstupem Pánova lingamu. A je pravdou, že pokud se bránily, pak proto, aby ještě více posílily rozkoš, kterou cítily.

A právě v té vznešené chvíli dala Matka pokyn, že přijala oběť: v dáli zaburácel hrom, oblohu prošlehly klikaté blesky a během několika minut se spustil prudký déšť. Rázem uhasly všechny ohně kromě jediného: Živého Ohně před chrámem, u něhož nehybně klečela Panna a střežila jeho čistotu. Mike, který byl přítomen ošetření Rogera a napomáhal jeho léčení vhodnými mantrami (z Ajurvédu), vyhlédl z chrámu a jeho tvář se naplnila štěstím; poklekl a vroucně děkoval Matce za prokázanou přízeň.

Ten déšť netrval dlouho, ale odplavil vše špatné, co tížilo Zemi i národ. Když ráno vyšlo slunce, spatřilo všechno široko daleko kolem očištěné: zemi, lidi i samotný chrám. Loučili se a postupně rozcházeli; už tady nebylo co dělat. Nakonec odešli všichni, jen chrám zůstal; však se brzy najde zbožný poustevník, který se usadí v jeho stínu a bude pečovat o to, aby oltář Matky nezůstal nikdy bez květin a vonných tyčinek.

„A co tedy vlastně bude s námi?“ ptala se Laila.

„S vámi? Ach ano, máš pravdu,“ řekl Roger a jeho tvář byla prozářená hlubokou moudrostí, „Je nutno to nějak skončit. Přišli jsme na vhodný způsob, jak vám zabránit páchat další škody.“

„Zabijete nás?“ zeptal se Luck ostražitě.

„Ale ne, to snad nebude nutné. Matka vás už zabila; vlastně ve skutečnosti neexistujete. Jsou tu jen vaše těla... co s nimi? Ve starých rukopisech je určitý návod... dal jsem pokyn vyrobit jistý nástroj a chtěl bych ho teď vyzkoušet...“

Roger pokynul Ronnymu, aby vytáhl z krabice přístroj, z něhož vycházely dva kabely zakončené zlatými hroty.

„Mezi těmi hroty se vytvoří silné elektrické pole; pokud se mezi ně dostane mozek člověka, pole zlikviduje jeho paměť. On pak vstane čistý a nevinný, jako by se znovu narodil. Ještě jsme ho nemohli vyzkoušet na člověku, ale mám pocit, že bychom nenašli nikoho vhodnějšího, než jste vy.“

Luck Grevy to pochopil první. Vyškubl se svým strážcům a padl před Rogerem na kolena. Spoutané ruce sepjal před obličejem:

„Milost! Pro milosrdenství Boží, to ne! Nech mě žít!“

„Nezemřeš. Znovu se zrodíš...“

Roger zapjal přístroj a přiblížil hroty k sobě, až mezi nimi přeletěly jiskřičky.

„Slitování...“ chroptěl Grevy, „Slitování!“

Roger přiložil hroty k jeho spánkům. Luck strašlivě vykřikl a skácel se k zemi. Roger odložil kabely a prohlížel ho.

„Žije, je v bezvědomí. Odneste ho do ošetřovny!“

Laila byla v obličeji bílá jako křída. Bezmocně těkala očima z jednoho na druhého, ale všichni se tvářili vážně.

„Ne!“ zaprosila, „Ta, co bude žít dál, už nebudu já! Bude to přece někdo jiný, někdo... já chci raději zemřít! To, co chystáš, je horší než smrt!“

„Budeš žít, a to ještě dlouho,“ řekla Panna hlasem tichým jako vánek, „Tak dlouho, abys měla čas odčinit svoje viny. Nebudeš už čarodějka, nebudeš nic... ale budeš pracovat jako užitečný člen společenstva. Tak bude dosaženo tvého napravení.“

„Ne!“ vykřikla Laila, „Smiluj se, Rogere! Já jsem tě doopravdy milovala! Nedělej mi to! Prosím tě!“

Ale kancléř již držel v rukou kabely a zlaté hroty sršely jiskrami. Frennovy stráže uchopily Lailu a držely tak, aby se nemohla vyškubnout. „Hodně štěstí v novém životě, Lailo.“ řekl Roger a přitiskl jí hroty ke spánkům.

Když ji odnesli, napětí se trochu uvolnilo. Většina přítomných viděla Rogerův přístroj poprvé a nevěřila moc na jeho účinnost.

„Co s nimi bude dál?“ ptal se Frenn.

„Pojďte, ukážu vám.“ řekl Roger.

Všichni se nahrnuli do ošetřovny; tam na operačním stole ležela ve spánku dvě krásná lidská těla. Oba dva, muž i žena, byli tak tělesně půvabní, že citlivějším osobám se zachvělo srdce.

Roger přistoupil k Luckovi, který klidně oddychoval a jeho tvář byla tichá a mírná. „Připrav to!“ řekl technikovi.

Minulého dne mu přinesli kazetu, označenou nápadným textem: Základní instrukce – použít jen na osobní příkaz Rogera Monroese. Teď ji založili do Wallisu a Roger nasadil Luckovi přílbu. Uměl samozřejmě stroj obsluhovat jako všichni ostatní; zapojil jej a spustil kazetu.

Všichni mlčeli a sledovali, jak se otáčí. Když doběhla, sňal Roger přílbu i kontakty a provedl vyšetření. Zjistil, že Luckův zdravotní stav je vynikající; vložil mu ruce na lebku a jemně, citlivě tiskl jednotlivé body. Mladík sebou pohnul, zasténal, zalapal po dechu.

„Jmenuješ se Luck Grevy,“ řekl mu Roger, „Jsi hodný a ochotný udělat vše, co ti kdo nařídí. Pracuješ jako kopáč, protože rád kopeš zemi a vyhazuješ hlínu. Dělá ti radost vidět, jak svým krumpáčem rozbíjíš půdu a jak za tebou zůstává dobrá práce. Máš rád lidi a jsi rád, když pro ně můžeš pracovat. Nikdy neublížíš žádné živé bytosti. Jsi dobrý člověk...“

Luck mlčel a nehýbal se. Roger stiskl ještě jednou jeho hlavu. Luck otevřel oči a postupně se probíral k životu.

„Vstaň,“ řekl mu Roger, „Jak je ti?“

„Dobře, pane.“

„Kdo jsi?“

„Já jsem Luck Grevy, pane.“

„Výborně. Pověz nám něco o sobě.“

„Já jsem dobrej člověk, pane...“

„Nemusíš mi říkat pane. Jsem Roger, tvůj kamarád.“

„Roger, můj kamarád. To je hezký, pane. Já budu moc rád tvůj kamarád, Rogere.“

„Chtěl bys něco, Lucku?“

„Já jsem rád, že jsem tady, pane. Já bych chtěl něco dobrýho udělat pro lidi. Proto jsem tady.“

„Ty prý umíš dobře kopat zemi?“

„Umím moc dobře kopat, pane. Já umím kopat líp než ti všichni ostatní. Já rád kopu, pane.“

Luck Grevy se usmíval, ale byl to úsměv idiota. Taky jeho řeč zněla úplně jinak než dřív. Mluvil těžko, jen s obtížemi spojoval věty. Roger s ním hovořil velmi vlídně a přátelsky.

„Tak se mi to líbí, Lucku. Jseš dobrej chlap.“

„Já jsem dobrej člověk, pane. Budu moci zas kopat?“

„Jistě, Lucku. Budeš kopat celej život.“

„To je dobrý, pane. Jseš kamarád, Rogere.“

Anittu zamrazilo, když si uvědomila, co Roger řekl. Ten krásný mladík, jehož obdivovala při divoké a vášnivé lásce s Ariadnou, bude do konce svého života debilním nádeníkem. Člověkem na nejhrubší práci, který bude s chutí a ochotou provádět cokoliv, do čeho se nebude chtít nikomu druhému. A při tom bude šťastný.

„Teď chvíli počkej, Lucku. Dostaneš ženu. Budeš ji mít rád a budete spolu šťastní.“

„Já jsem šťastnej. Dobrej a šťastnej chlap, pane.“

Roger čekal, až se dotočí kazeta, na níž byly nahrány základní pokyny pro život. Všechno, co budou ti dva potřebovat po zbytek svých dní. Pracovat, jíst, spát, vykonávat základní úkoly. A poslouchat výše postavené.

„Jsi Laila Grevyová, žena Lucka Grevyho,“ šeptal Roger spící dívce, „Pracuješ ve výzkumném středisku; ráda stříháš a holíš lidi, co mají procházet školením. Děláš to dobře a s citem, všem je to příjemné a nikoho to nezraní. Jsi dobrá holka a lidi tě mají rádi, protože ráda děláš všechno, co ti kdo poručí...“

Pak sledovali, jak se probouzí a stejně přihlouple odpovídá na jeho otázky. Když spatřila Lucka, tvář se jí rozzářila hloupoučkým štěstím.

„Jděte si odpočinout!“ řekl Roger a Ronny je odvedl s sebou.

„Opravdu jsou to jiní lidé!“ řekl Enkra.

„Buďte na ně hodní a mějte je rádi,“ řekl Roger, „Jsou nevinní a dobří. Oni se ničím neprovinili. On nikoho nezabil. Ona nikoho nezradila.“

„Budeme je mít rádi.“ řekl doktor Wallis.

Jenom Anittu pořád ještě mrazilo v zádech.

Errata:

30.05.2021 11:44