Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Čas letěl a vše se zvolna dostávalo do svých kolejí. Na Universitě se pracovalo na vybudování vzdělávacího střediska; po šestce Leslie Therlowa přišly na řadu další třídy, tentokrát od posledních, devítek. Využívala se jazykovka, byla dokončena vyšší matematika a Anitta byla z prvních, kdo ji mohli vyzkoušet.

Dobytím Onga-Orangu válka skončila definitivně. Co kde zůstalo, nad tím se mávlo rukou a kluci se vzájemně přistřihli v rámci svých bojových střetnutí. Enkra do bojů nezasahoval, držel se doma a choval moudře jako princ a následník. Roger sestavil vládu ze všech zasloužilých náčelníků a každému, kdo získal princovu důvěru a náklonnost, přidělil výhodné místo. Trochu to sice odnášela státní pokladna, ale v Arminu není zvykem přeplácet státní představitele, takže se to dalo bez potíží vydržet.

Občas Anittu napadlo podívat se taky někdy domů do Francie. Při ranním lenošení si představovala, jak se předvede spolužačkám s vyholenou hlavou zdobenou tetováním a bude vyprávět, co všechno tu zažila. Ale zatím nespěchala; v Arminu se jí líbilo, usilovně studovala, pracovala na programech ve středisku, zúčastňovala se společenského života po Enkrově boku. A bylo jí docela dobře.

Až na ty vlasy. Jednou to Enkrovi dokonce řekla; po koupání v Ohni, které jim zařídila čarodějka Jennie. Leželi spolu na lůžku, unaveni milováním, Enkra hladil Anittu všude po těle a ona se k němu slastně choulila. Přejížděl jí rty po hlavě, hladké a hebké jako samet, což ji obvykle nesmírně vzrušovalo a nažhavilo k novému kolu milování. Ale tehdy řekla:

„Chtěla bych zase nosit vlasy.“

„To bych chtěl taky. Ale jak to chceš zařídit?“

„Roger byl minulý týden v Anglii. Vzal si na to dokonce tři paruky, každou jinou.“

„Roger je parádník.“

„Přivezl si novou holku, takovou moc hezkou Irčanku. Chodí si po paláci s pravými vlasy na hlavě a nafukuje se...“

„Roger jí to dlouho nedovolí.“

„Já vím. Ale zatím se nafukuje víc, než je zdrávo. Nic neříkám, je to milá holka, ale...“

„Vytahuje se ne princeznu? Tak fajn, ztrestáme ji!“

„Ale ne, to nechci! Já bych spíš chtěla... moci se taky něčím vytahovat! Kde jsou časy, cos mi splétal u nás ve skalním městě vlasy do copánků... kdybych tehdy tušila, že už nikdy nebudu nosit copánky...“

Enkra chvíli mlčel. „Budeš nosit copánky. Slibuju ti to.“

Anitta se k němu přitulila co nejblíž.

„Lžeš, miláčku. Ale lžeš krásně...“

Enkra málokdy zapomínal. Mlčel, ale pamatoval si; když přijela do Kingtownu čarodějka Asthra, požádal ji o rozhovor.

„Nestýská se ti někdy po těch tvých dlouhých krásných vlasech?“

„Jak jsi na to přišel? Sám jsi mi je ostříhal!“

„Já vím. Ale jsi s tím pořád ještě tak spokojená jako tehdy, když se to stalo?“

„Když ti mám říct pravdu, nakopala bych tě do prdele, až bys šel a šel a šel. Uvažovala jsem o tom, jak se ti pomstít. Ale na nic jsem zatím nepřišla. Třeba se umlátíš sám...“

„Asthro, chtěl bych, aby bylo možné nechat si zase narůst vlasy. Ale při tom používat Wallis.“

„A lítat ve vzduchu a plavat ve vodě a koupat se v Ohni a při tom aby ses neumáčel a nepopálil. Nechceš toho trochu moc?“

„Chci. Ale vím, po kom to mohu chtít.“

„Můj draze milovaný Enkro, jsem čarodějka, ale neumím všechno. Tohle nikdy nikdo nedokázal! Žádná ze Sesterstva...“

„S každým problémem je možno si poradit. Máme k disposici veškerou techniku, která existuje. Dokážeme vše, co je na světě myslitelné. Jak bychom nesvedli tohleto?“

„Protože to není myslitelné.“

„Určitě je. Technicky to musí být možné.“

„To sis měl rozmyslet dřív!“

„Myslím na to teď. A tobě to dávám za úkol.“

„Tak víš co, ty rozmazlenej spratku? Trhni si nohou!“

Čímž diskuse skončila. Asthra rázně odmítla udělat něco pro Enkrovo dobro v této i jakékoliv jiné věci a odjela. Anittě řekla mezi čtyřma očima, že jejímu pánovi a vládci už pořádně šibe. Doporučila jí, aby odjela co nejdřív, než se zblázní docela.

Enkra to zadal několika dalším předním odborníkům. Žádný z nich se neodvážil úkol přijmout; maximálně slíbili, že udělají vše, co bude v jejich silách. Ty síly byly zřejmě hodně omezené.

Takže se jako obvykle nestalo nic. Prominentní osobnosti si začaly shánět všelijaké slušivé paruky. Taky Anitta sehnala paruku a při větších slavnostech ji nosila. Roger si dal vyrábět každou chvíli novou a po předvedení veřejnosti je rozdával svým milenkám, kterých soustavně přibývalo. Na přímou otázku jednou řekl, že je nyní pod ochranou Černé Matky a dokáže zajistit ochranu i dívkám, které jí obětuje. Odborníci nevylučovali, že to je skutečně pravda. Dvorní dámy vyprávěly, že provádí s dívkami tak rafinované perverznosti, že to mnohdy nebylo ani technicky možné. A předháněly se, která jej navštíví dřív.

Asthra zachovala vznešený klid; nenosila paruku v žádném případě, naopak chodila oděna do bílého či šafránového roucha jeptišek a dávala najevo, že to považuje za správné. Enkra provedl cosi jako kompromis: při slavnostních příležitostech nosil černý šátek se stříbrným lemováním, velmi elegantní; vypadal v tom jako pirát z osmnáctého století.

Jediný, kdo doopravdy slíbil pomoc, byla Ťapka. Ovšem slíbila, odešla a nedělo se nic. Na to už si Anitta zvykla, takových bylo víc. Tak jí ani nenapadlo něco připomínat, když se Ťapka zas objevila. Hezká, veselá, dokonce s kratičkým ježkem, protože nepoužívala Wallis a neměla důvodu se stříhat.

„Přivezla jsi svýho šéfa?“ ptala se Anitta.

„Ten jel sám do Orangu. Přijela jsem jen za tebou, podívat se, jak si žiješ...“

„To je od tebe hezký. Už jsem myslela, že na mě zapomínají úplně všichni. Tak tě tady vítám...“

„Přišla jsem ti říct, že ta věc je na dobrý cestě.“

„Jaká věc?“

„Regenerátor. Šéf to zařídil.“

„Neblbni. Mike Cross?“

„Jo. Právě kvůli tomu jel do Orangu. Má tam kámoše, profesora Bergera. Starej protivnej dědek, hádavej a vzteklej. Ale v hlavě mu to běhá jedna radost a vymyslel něco, co se dá používat.“

„Kdy to uvidím?“

„Když se to podaří, tak zejtra odpoledne by tady měl bejt.“

Anitta se málem roztancovala po pokoji. Sice ještě nevěděla, co to bude a jak to bude fungovat, ani jestli to není jenom nějaký vtip, ale Ťapce věřila víc než komu jinému.

„A jak ty se vlastně máš? Už dlouho jsem o tobě neslyšela. Je u tebe něco novýho?“

„Nic. Asi jenom to, že... začínám mít strach, že nejsem tak dobrá, jak jsem si myslela. Nedokážu nic, co bych chtěla.“

„A proč? Jak bych ti mohla pomoci?“

„Obávám se, že mi nemůžeš pomoci. Nevím, jak by to bylo možné. Budu si muset pomoci sama...“

Anitta by ráda vyzvídala dál, ale přišla Jennie a ptala se na nějaké odborné věci. Všichni od dvora si zvykli, že Ťapka nosí v hlavě naučný slovník a dávali jí nejrůznější úkoly, které ona ochotně plnila a zdálo se, že jí to dělá radost.

Anitta se rozhodla nikomu nic neříct, ani Enkrovi. Ťapka s tím ochotně souhlasila a tak se bavili o všem možném, jen o tom ne. Hlavní slovo vedl Roger; bezostyšně se vyptával Ťapky na její duševní činnost. Týkalo se to totiž odsouzenců k smrti.

„Víš přece o experimentu, co jsem udělal s Luckem a Lailou? Chtěl bych vědět, jak takoví doopravdy přemýšlejí. Jestli to, že mají rádi lidi a ochotně plní příkazy, je skutečnost nebo se jen přetvařujou...“

„Podle mého názoru to myslí doopravdy,“ usoudila bez rozmýšlení Ťapka, „Chápu, co myslíš. Fungují asi jako já, snad na jednodušší úrovni. Ale cos jim vložil do programu, budou plnit.“

„Zatím pracují dobře,“ řekl Roger spokojeně, „Dávám jejich práci průběžně sledovat. Luck maká, až se z něj kouří a z Laily je perfektní kadeřnice. Občas má problémy, že se jí lidé štítí.“

„Uvědomuje si to?“

„Myslím, že ne. Dělá svoji práci; dokáže za hodinu kompletně ostříhat dvacet lidí, i s holením. Zvlášť je to obtížný teď, co přišel ten novej Wallis.“

„To mě zajímá!“ řekl Enkra, „Ještě jsem ho neviděl.“

„Já jo. Operátoři už zavedli nový opatření. Je v hermeticky uzavřený místnosti, dokonalá bezpečnostní klimatizace a sterilní čistota. Jako na operačním sále. Nesmí k němu nikdo, kdo by měl sebemenší nečistotu. Byl jsem tam; nejdřív mě osprchovali a pak oholili celý tělo. Všimli jste si, že nemám ani chlup, ne?“

„Já myslela, že je to od Ohně...“

„Ne, to mi dělala Laila. Copak, se mnou to bylo lehký, ale Mary se trochu cukala...“ Roger pohladil po hlavičce svoji dívku, trochu rozpačitou z pozornosti, která se na ni upřela. Do nedávna nerozuměla ani slovo z toho, co se povídalo a teď nad jejich rozpravami trochu žasla.

„A to dělají běžně s každým?“

„Jasně. I s dětma, co tam procházejí výukou. Dovedete si snad představit, co si o nás ty klackové myslejí. Operátoři se holí každý třetí den, podle příkazů z egyptských pyramid. Konečně přišli na to, nač je to dobré.“

„Ty myslíš, že staří Egypťané měli Wallisy?“ ptal se Jackie.

„V každém případě měli jejich kněží příkaz dávat si jednou za tři dny holit celý tělo...“

„Pokud vím, u Asthry dělají nějaký pokusy s mechanickou cestou! Vymýšlejí elektronický stroj, který umyje celýho člověka a hned ho oholí. Něco jako umývací linka na auto...“ řekla Jennie.

„Proč takhle blbnou? Copak to není lepší normálním způsobem?“

„Asi nemají dost žen, co se dopustily zločinu trestaného smrtí.“

Roger se rozesmál. „Víte, že Vládce uvažuje zrušit trest smrti a nahradit ho tímhle? Prozatím je to ve stádiu pokusů; zkusili to se čtyřmi dalšími těžkými zločinci a všichni teď spokojeně kopou o sto šest. Záleží ale na dlouhodobých výsledcích...“

„Sir Lera je velice velkomyslný a laskavý.“ řekl Kurt.

„Vládci se neposmívej. To vymyslel Roger, starej na to jenom přistoupil. To bude spíš záležitost naší vlády...“

„Já myslím, že je to správné,“ řekla Ťapka, „Oni jsou docela spokojení. Z humánního hlediska je to lepší než zabíjet.“

„A přestane se o nás říkat, že jsme krvelační!“ podotkl Kurt.

„To těžko,“ řekl Sonny, „Aspoň ne do tý doby, než přestanem posílat do světa lidi jako Sebastiano Mendoza. Slyšeli jste to?“

Nikdo neslyšel, tak napjali uši. Což Sonnyho potěšilo:

„Sebastiano vzal kšeft u nějaký společnosti v Singapuru, která dopravuje zboží po ostrovech. Měli potíže s místními piráty, tak na to chtěli nasadit skutečnýho odborníka. Sebastiano přišel do Singapuru jako plavčík a hlásil se do práce. Při tom přišel na nějakou stopu a serval se s jedním Malajcem; rozbil mu hubu. Tak se o něj začali zajímat ti piráti a zkusili ho zapojit. Nějakej tejden to s nima táhl, než se propracoval k vyšším místům. Pak ho poslali do akce, on ji nějak propíchl a policie je obklíčila. Sebastiano se dostal k šéfovi, rozdal si to s tělesnou stráží a čtyři chlapy zabil. Dva nejdůležitější šéfy pirátů pak svázal jako balík a předal policajtům. Je z toho velkej hukot, ježto ti piráti měli spojení s lidma z vlády a všelijakejma důležitejma panákama; to všecko našel Sebastiano v jejich trezoru. Nabídli mu flek u policie, ale on to nevzal, protože společnost mu zaplatila víc, než by mohli oni. Teď bude dělat hlídače transportů, ježto jeho ksicht už piráti znají líp než falešnej dolar...“

„Sebastiano je holt řízek,“ vzdychl Jackie.

„A ještě prej se něco naučil: v boji muže proti muži je nejvíc nebezpečnej, když někoho chytne za ramena obouma rukama. To ho pak strhne na sebe a dá mu koleno na hrudní kost. A o to koleno ho přelomí.“

„Jak, prosím tě?“

„No takhle... chytne ho a narazí na sebe. V horším případě mu o koleno přerazí tu hrudní kost. Některý to přežijou, ale při těch figurách, co mají Malajci...“

„Sebastiano je zkrátka dobrej...“

„Brzo ho někdo z nich sejme. Oni jsou taky dobrý!“

„Malajci se ho bojej jako samotnýho ďábla. Jenže on taky dělá dobrý skutky, léčí jim děti a tak všelijak. Sebastiano není žádnej pitomec, chce mezi ně vniknout do důsledků...“

„Hlavně mu nesmíme zapomenout dát medaili, až se bude něco konat,“ řekl Enkra, „Kdyby byl tak laskavej a dojel si pro ni, bylo by to od něj hezký.“

„Počkej, až bude příležitost! Pak mu dáme všecko, nač si vzpomene. Jestli ho nezabijou.“ prohlásil Roger, „Taky bys mu mohl dát důstojnickou hodnost u námořnictva. Aby třeba nezapomněl cestu domů.“

„O to se neboj. Prachy si ukládá u nás!“

„Ach, vážně? Že o tom nic nevím...“

„Jo. U banky v Indiopolisu. To snad ničemu nevadí...“

Roger jako šéf Monroesovy banky se trochu zlobil, ale moc mu to nevadilo, všechny arminské banky spolu v podstatě kooperují.

Kluci si začali zkoušet ten Sebastianův způsob boje a na všecko ostatní se zapomnělo. Anitta s Ťapkou se taky bavily, jak uměly.

Druhý den měl každý plno práce, Anitta vzala Ťapku na prohlídku nově stavěného komplexu vzdělávacího střediska, jež mělo nahradit staré univerzitní a chlubila se vůbec vším možným. Najedly se taky na stavbě a pak, po obědě, se vrátily do paláce. Tam Ťapce oznámili, že se Mike vrátil z Onga-Orangu.

Anitta byla zvědavá, tak tam hned pospíšily; Mike ležel na koberci a četl si knížku. Na stole kromě jeho odřené aktovky ležel mimořádně elegantní kufřík.

„Přivezl jsi to?“ ptala se Anitta, „Máš to tady s sebou?“

Rozhlížela se po nějakém přístroji, ale nenašla nic, co by se mu podobalo, tak byla zklamaná.

„Jestli chceš regenerátor, tak je tady!“ Mike otevřel kufřík, „Chceš si ho vyzkoušet?“

„A vážně mi to pomůže?“ vyzvídala a prohlížela si obsah. Nějaké číselníky, dráty, síťka ze zlatých drátků. Nic moc.

Mike zapjal do zásuvky šňůru. „Hledám pokusnýho králíka!“

„Já se hlásím!“ ozvala se okamžitě Anitta.

„Tak prosím. Zasedni sem do křesla...“

Anitta si sedla. Mike jí natáhl na hlavu síťku ze zlatých nití, od níž vedly dráty. A zapjal přístroj.

„Tak co, jaký to je?“

„Strašně to svědí – jako by mi po hlavě běhalo pár set tisíc mravenců!“

„Vydrž; já ti zatím budu něco povídat..“

Anitta chtěla kývnout hlavou, ale byla přidrátovaná, takže jen zamrkala očima.

„Před časem, když mě navštívil Enkra doma, jsem se zabýval myšlenkou, kterou vymysleli v Indiopolisu; je to problém obnovení živých tkání. Představovali si to tak, že drážděním růstových buněk se podaří zajistit, aby poškozené části dorostly do původního stavu. Jako například, když si někdo zraní nohu, uřízla by se mu pod kolenem a soustavným drážděním by se dosáhlo toho, aby narostla nová a zdravá.“

„Ale jdi – a jde to?“

„Podle těch lidí to mělo jít, ale praktické výsledky zatím nejsou. Zato se jim podařilo povzbuzovat růst jednodušších buněk, například rohoviny. Všiml jsem si, že krysám, na kterých dělali pokusy, vyrostla hustší srst. A to byl začátek.

Jel jsem do Indiopolisu a mluvil s nimi o jejich pokusech. Připustili, že by na tom něco mohlo být a podnikli v tom směru další pokusy. Nějaký čas se nedařilo, potom na to přišli. Vypěstovali angorskou myš, mimo jiné moc pěknou. Taky to bude dobrý na pěstování vlny na ovcích, až to přijde do praxe, ale já se staral o využití na lidech.

Na severu v Onga-Orangu žije nějaký Berger. Starý protiva, ale znám ho už pár let a umím se s ním domluvit. Taky dělal podobný pokusy, já mu přivezl dokumentaci a dal nůž na krk. Sedl jsem si k němu a nedal pokoj, dokud se do toho nedal. Znám ho a vím, že jak ho nějakej problém chytne, už ho nepustí. Před čtrnácti dny zavolal, že to funguje. Těch posledních pár dní měl na kosmetický úpravy a vypracování projektu. Zařídil jsem mu patent a všechny ostatní věci, on se strašně nerad baví s úřady. Taky už jsem vysondoval, kde by se to dalo vyrábět. Jedno výrobní družstvo by to vzalo, stačí dát peníze a plány. To si dohodnu s Enkrou, až pozná, co a jak...“

Anitta si na něco vzpomněla. „Jak teď vypadám?“

Ťapka jí přinesla zrcadlo.

Anitta se v zrcadle neviděla už několik měsíců. Od příjezdu do Arminu, kdy si prohlédla, jak vypadá po ostříhání a pevně se rozhodla už nic neprohlížet. Od té doby jen zjišťovala, zda není umazaná, ale nic víc; teprve teď se soustředila na prohlídku vlastního obličeje.

Nejdřív ze všeho si všimla vlasů, které měly krásnou pšeničně zlatou barvu a vlnily se podél tváří až ke krku. Protože rostly všude stejnoměrně, nebyl to žádný účes, jenom jeho základ. Nebyly vybledlé sluncem ani zmatnělé kosmetikou, ale úplně nové a nádherné, lepší než kdykoliv předtím. Anitta nad tím žasla jako nad zázrakem a vůbec si neuvědomovala, že i její tvář je jiná než dřív, daleko krásnější a jaksi vznešenější; co to způsobilo, nevěděla a ani na to nechtěla myslet.

„Tak co?“ ptal se Mike.

„Mohla bych... ještě dál?“

„Jasně. Pořád to běží, dokud jde elektrika. Kam až je chceš mít?“

„To je jedno. Kam to půjde.“

„Dobře. Ťapko, ty se postaráš, že jo...?“

„Kam jdeš ty?“

„Přivedu Enkru.“

„Ještě ne, počkej! Chci, aby mě viděl krásnou – až budu učesaná a tak! Prosím tě...“

Tak si zase sedl a čekal. Při tom kritizoval Anittiny vlasy, protože se smála a zdálo se jí, že nikdy neviděla nic krásnějšího než tu zlatou hřívu. Když dorostly kadeře až do pasu, souhlasila, že to stačí a Ťapka jí ukázala, jak vypnout přístroj. Pak ji učesala a upravila, jak nejlíp uměla. Teprve teď mohl Mike jít pro Enkru, aby to posoudil.

Enkra se zastavil na prahu. Pohlédl na Anittu a oči se mu rozzářily. Přišel k ní blíž a pořád se díval.

„Ty seš krásná...“ vydechl okouzleně. Víc toho neřekl.

Mike připravil síťku. Chvíli čekal, než ho jemně upozornil, že čeká. Enkra si sedl, ale pořád ještě se díval na svoji Anittu.

Ta usedla na postel a přihlížela, jak to pokračuje u Enkry; naslouchala diskusi mužů. Mike znovu vyprávěl o Bergmanovi a jeho pokusech, ale tentokrát se Enkra vyptával na podrobnosti, které Anitta nechápala a taky ji nudily. Přesto se bavila dobře.

Za půl hodiny vstoupil Enkra do jídelny, kde se shromáždili téměř všichni jeho dvořané. Nádherné, smolně černé vlasy mu spadaly na záda a leskly se jako stříbro. Hlavu nesl hrdě a vznešeně, v očích mu sršelo vítězoslávou.

Kluci se po něm ohlédli se zájmem.

„No, pěkný,“ řekl Roger, „Kdes ji sehnal?“

„Půjčíš mi to?“ ptal se Jackie.

„To by nešlo,“ řekl Enkra mírně, „Ty jsou pravý.“

Nejdřív se smáli. Někdo k němu přistoupil a zkusil mu paruku z hlavy sundat, ale zjistil, že to nejde a detailní průzkum jeho zjištění potvrdil. Teprve teď nastalo to rozpačité ticho.

„Jak se ti to povedlo?“ zeptal se Roger za všechny.

„Je takový přístroj. Říká se mu regenerátor a ten první a zatím jediný stojí v mé ložnici. Právě před chvílí mi ho přinesli.“

„Jak dlouho to trvá a co je k tomu potřeba?“

„Půl hodiny. Jede na proud ze zásuvky. Musí se transformovat, protože proudy, které jdou do těla, jsou daleko slabší.“ Enkra vysvětlil velmi stručně princip. Tady byli všichni odborníci.

„Můžem si to taky vyzkoušet?“

Enkra poslal pro stroj Ronnyho. Samozřejmě první, kdo se ho zmocnil, byl Roger. Zatímco sledoval, jak mu narůstají kadeře, rozvinula se čilá a nadšená diskuse.

„To je fajn!“ vykřikoval Sonny, „Necháme si narůst vlasy a začnem znovu! Teprve teď to bude správná psina, že, Kurte!“

„Tak rychle to nepůjde,“ namítl Kurt, „S tímhle jedním toho moc nenahoníme, i kdyby běžel čtyřiadvacet hodin denně. Musíme se smířit s tím, že my budeme nosit vlasy a druzí ne.“

„To se jim nebude moc líbit!“

„Taky myslím,“ řekl Enkra, „A ještě míň, až se dozvědí, jak je to zorganizovaný. Prototyp, patent a smlouvu s výrobcem mám já. Ten chlapík Berger, který to vymyslel, se mnou zároveň uzavřel smlouvu, že jsem jediným a výhradním vlastníkem...“

„Co tím chceš říct? Že ten svůj kafemlejnek nikomu nedáš?“

Okolo Enkry se shlukli kamarádi a chvíli to vypadalo, že mu brzo rozbijou hubu. Enkra se smál.

„Dám, co bych nedal? Ale jenom tomu, kdo si to něčím zaslouží. Jmenovitě stanoveným lidem a po důkladný úvaze, pánové! Přesně řečeno: našim lidem!“

„To bude znamenat,“ uvažoval Jackie, „Že ti, co to mít nebudou, uspořádají hon na ty, co budou nosit dlouhý vlasy. Budou je chytat a stříhat, kde na ně padnou! Včetně nás, co jsme tady!“

„S tím se počítá.“ usmál se Enkra.

„Teď je to správná psina!“ souhlasil Kurt.

„Jak bude zajištěný, aby ti, co dostanou regenerátor, ho použili jen pro ty správný lidi?“ staral se Roger.

„Jak říkám, dám RG těm, kterým věřím. Například... Frennu Morrisovi. Počítám s tím, že ho použije pro všechny členy smečky, pro holky, co k němu patří, pro všelijaký další kamarády. A pak pro smečky, který za ním slušně přijdou a požádají ho. Jaký jim stanoví podmínky, to je jeho věc. Frennovi věřím a vím, že je čestný i chytrý; že to stanoví tak, aby se pobavil on i druzí a aby byli všichni spokojení.“

„Jak Frenna znám, bude se o to tvrdě bojovat!“ řekl Jackie spokojeně, „Uspořádá nějaký hry... kdo bude dobrej, může použít přístroj. Ostatní budou chodit kolem jako pešek okolo...“

„No jo, ale co když si někdo s potížema vybojuje použití RG a hned druhej den ho někdo chytí a ostříhá?“

„To bude mít teda sakra blbou smůlu!“

„Bude muset žádat znovu?“

„Pochopitelně.“

„A krom toho, všichni se to dozvědí. Taková věc se hned rozkecá, budou to vědět v širokým okolí. Přeci, o našich válkách se dodneska píše a mluví!“

„Permanentní boje mezi smečkami!“ zamyslel se Jackie, „Každá smečka, když bude chtít vyrazit do boje, si nechá udělat válečné účesy, lhostejno, jaké budou. Pak vyjedou a povedou válku; každá porážka bude znamenat konec. To všechny pěkně naučí používat všech sil i rozumu! Protože začít znovu bude znamenat navštívit náčelníka a žádat a nechat si ze sebe dělat legraci od všech kamarádů! Navíc na to bude celý rok čas, protože školy jako takový už brzo přestanou existovat a to, co bude, se odbyde spíš za dva měsíce než za deset!“

„Souhlasím.“ řekl Enkra.

„Já myslím,“ řekl Kurt, „Že mnozí se postaví proti nám. Odmítnou regenerátory a řeknou, že se raději obejdou bez techniky a nechají si v mezidobí narůst vlastní vlasy, třeba krátké. Možná vymyslí nějaké zvláštní účesy, třeba jako ty hřebeny, co nosil Chris Everett a jeho jízda! Rozhodně to budou říkat kluci od ostatních Lilií!“

„Zelená Lilie si rovnoprávnost vybojovala,“ prohlásil Enkra, „Jejím náčelníkům taky regenerátory dám!“

„A co Červená Lilie? Její předáci nedokázali nic, přesto mají hodně lidí! Co další, třeba Modrá Lilie z cizinců? Nebo když někdo založí novou Bílou?“

„Těm nedám nic!“ vybuchl Enkra.

„Správně!“ souhlasil Jackie.

„Mám návrh,“ řekl Roger, „Pravděpodobně bude nejlepší obnovit starý válečný systém, který se pokusil zavést Chris. Aby jezdci měli jen skalpové kadeře a dlouhé vlasy nosili ti, co se boje zúčastňovat nebudou. Kdo zvítězí, bude si skalpovou kadeř moci ustřihnout na památku.“

„Od chvíle, co to vyhlásíš, nastane lov na naše skalpy!“ smál se Sonny.

Roger si přejel rukou po hlavě a zjistil, že už má vlasy dost dlouhé, aby mohl na veřejnost. „Jsem pro, abychom zítra vyrazili na Nábřeží s kadeřemi! Kdo bude chtít, může si nás vyzvat! Když o ně přijdem, můžeme si vždycky pořídit nový!“

„Já žasnu, jakej se z Rogera stal bojovník!“ pípla Senta, „Jestli to není od tý doby, co málem porazil Enkru v boji na těžký meče!“

„Kdo že mě porazil?“ vyjel Enkra, „No dobře, já souhlasím s tím Rogerovým nápadem. Ale nejdřív se předvedeme při nějaký lepší příležitosti... třeba na slavnosti. Až pak se dáme ostříhat na tu skalpovou kadeř a rozjedem to!“

„Správně! Aby i ostatní mohli získat nějaký účesy!“ souhlasil Kurt, „Byla by to nuda, kdybysme my neměli co stříhat!“

„To bude nádherná válka!“ řekl zasněně Jackie.

Mike Cross seděl s Ťapkou trochu stranou a pozoroval cvrkot. V duchu se velice dobře bavil tím randálem a zmatkem. Jako by Enkrův dvůr procitl ze spánku jako v Šípkové Růžence; po dlouhém čase otupělosti a nudy se páni chystali opět vyrazit do boje za čest a slávu. A dámy zřejmě taky, protože Senta se už vyptávala, zda bude moci nosit dva copánky za ušima, jako měly holky za války.

Enkra přišel nenápadně k Mikovi a sedl si na opěradlo jeho křesla.

„Děkuju.“ řekl skoro šeptem.

„Není zač.“ odpověděl Mike stejně.

„Hlavně za Anittu. Ona to moc chtěla...“

„Ona mi děkovala za tebe. Že prý jsi to ty moc chtěl a dokonce litoval toho, žes to spustil.“

„Já že litoval? To teda pěkně kecá! Já ji... ale už mě to přestávalo bavit, to je fakt.“

Mike se nerozesmál. Jen se zeptal: „Je teď všechno v pořádku? Je už Tvoje Výsost se vším a úplně spokojená?“

„Já jsem spokojený. A myslím, že budou všichni. Ale nevím, jakým způsobem to dají najevo. Možná bys měl být na sebe po nějakou dobu opatrnější.“

„Já? Proč zrovna já?“

„Až se kamarádi dozvědí tohleto, bude to jako nějaký výbuch. Když se to stalo poprvé, byli překvapeni a nedovedli odhadnout, co to doopravdy znamená. Že naše hra zachvátí všechno a všechny, že to bude tak moc zlé. Ale co přijde teď, bude ještě horší. My to vydržíme. Ale kdyby věděli, že jsi to způsobil ty, mohli by... se ti mstít. Nechtěl bych tě vystavovat nepříjemnostem.“

Mike chvíli váhal. „Překvapuje mě, že ses rozhodl myslet i na někoho jiného než na sebe. Dokonce na své nejpokornější sluhy...“

„Ty nejsi můj sluha, Miku. Ty jsi můj kamarád. A já vím, že bys nemusel hry bojovníků vydržet. Proto ti chci poradit, abys odešel. Ne na dlouho. Na dva tři měsíce. Mezitím se jejich vztek vybije na nás, náčelnících. My to vydržíme, neboj se.“

„Odejít? Kam, proč?“

„Mluvíš, jako kdyby se ti nechtělo. Udělej si konečně jednou nějakou dovolenou! Jeď někam, kde jsi ještě nebyl. Do veliké dálky, kde je svět, který ještě neznáš a který tě láká. Ty přece znáš taková místa.“

„Znám jich hodně. Ano, Enkro, chtěl bych někam odejít... nevím ještě kam, ale...“

„Jdi, Miku. Zaplatím to, když nebudeš mít. Odejdi a až se nasytíš dálky, vrať se zase zpátky. Budu tě čekat. A budu věřit, že mi zase vymyslíš nějaké pěkné a zábavné prázdniny...“

„Mohl bych to zkusit. Nevím, kam pojedu, ale...“

„Jeď sám a nikomu to neříkej. Pod cizím jménem... ztratit se v cizí zemi. Jako jsem to chtěl udělat já.“

Mike se ohlédl na Ťapku. Mlčela, dívala se před sebe, jako by ani neslyšela, co se mluví.

„Půjdu. Ale zase se vrátím. Tak nějak se mi zdá, že se budu rád vracet domů...“

Errata:

30.05.2021 11:44