Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Několik dní po odjezdu komthura von Crosse z Arminu navštívila čarodějku Asthru Ťapka.

„Pomoz mi, má paní!“ zaprosila ji.

„Co žádáš?“ Asthra pohodila hlavou, aby srovnala dlouhé černé kadeře, a posadila se pohodlněji.

„Slituj se nade mnou! Přišla jsem, abys mne zbavila daru, který jsi mi dala. Nepohrdám tvojí vůlí ani ji nechci rušit; avšak nedokážu splnit, co jsi mi určila!“

„Prosíš tak úpěnlivě, že tě musím vyslechnout,“ řekla Asthra, mračíc se, „Mluv, co tě trápí!“

„Rozhodla jsi ve své nekonečné moudrosti, abych do konce svých dnů milovala Mika Crosse. Bylo to tvoje nejlepší rozhodnutí a já ti nikdy nepřestanu děkovat. Ta láska, kterou mám ve svém srdci, je krásná a vznešená a já cítím, že teprve tím, že miluji, jsem člověkem. Ale přesto prosím, abys mne od ní osvobodila.“

„Proč?“

„Protože on nepotřebuje moji lásku. Nežádá ji, spíš myslím, že je mu na obtíž. Nepotřebuje ani mne, ani nic, co mu já mohu dát. Miluji ho tak moc, že jsem ochotna jít mu z cesty, vzdát se ho!“

„Jsi pošetilá a hloupá! Řekla jsem ti, co máš dělat, tak to dělej a neptej se po smyslu! Já vím líp než ty, co potřebuje on a co já!“

„Nevím. Snad víš, snad ne. Já to nevím a cítím, že mu jenom překážím...“

„Řekl ti to? Vyhnal tě nebo se na tebe rozhněval?“

„Ne. Je ke mně vlídný a laskavý, rád se mnou hovoří. Ale za celý čas, co jsem v jeho domě, se nepokusil ke mně přiblížit jako k ženě. Mám dojem, že mě považuje jen za dobrého kamaráda. Mluvil se mnou dokonce i o té ženě, se kterou... kterou kdysi miloval. Důvěřuje mi a dává mi často důležité úkoly... ale nic víc!“

„Vytrvej a čekej. Zvykl si na tebe, to je dobré. Já věřím, že přijde čas, kdy tě bude milovat!“

Ťapka se rozplakala. „Prosím tě, jako prosím Boha... z hlubiny nejčernější volám k tobě, má paní: slituj se nade mnou, zbav mne toho! Chci mít klid a být spokojená, chci, aby i on byl klidný a šťastný! Už se pro něj nechci trápit...“

Asthra mlčela. Konečně řekla:

„Špatně jsi četla Bibli, dívko. Pamatuješ se také na slova: I kdyby mi bylo kráčeti údolím stínu smrti, nebudu se báti zlého? A ty kráčíš údolím bolesti, a bojíš se. Důvěřuj nejenom mně, ale i tomu, který je nade mnou a kterému jsem také já svěřila svůj osud a vše, co konám...“

Ťapka mlčela. Jen k ní mlčky vztahovala ruce.

„Co ti mám říct? Stvořila jsem tě k tomu účelu. Jak budeš žít, když jej ztratíš?“

„Budu pomáhat lidem. Budu jim prokazovat dobro, jak jsem prokazovala doposud. Všechno mi nech, co jsem od tebe dostala... jenom mi dej zapomenout na tu marnou a zbytečnou lásku!“

Asthra zapřemýšlela. „Nevezmu ti nic z toho, co jsem ti dala. To nemohu, ani nechci. Poškodila bych tvoji osobnost a učinila tě nemyslícím tvorem. Já sice smím dát život člověku, ale nesmím mu jej vzít. A to, co jsi ode mne dostala, je život. Chtěla jsem, aby to byl život krásnější, než jaký jsi dostala poprvé...“

Ťapka sklonila hlavu na znamení díků.

„Nevezmu ti nic, ale učiním, abys přestala milovat tou žhavou, vášnivou láskou. Ta láska k němu ti zůstane a bude tě provázet do konce tvých dnů; ale nebudeš už toužit a vzdychat. Budeš na ni jen vzpomínat, jako my všichni lidé vzpomínáme na lásky, které nás hluboce poznamenaly. Až ho zase potkáš tváří v tvář, zachvěje se ti srdce; ale už nebudeš toužit provázet jej po všech jeho bludných cestách, už nebudeš toužit, aby se tě dotkl. Už budeš moudrá a vyrovnaná, budeš jen vzpomínat na ty chvíle, kdy jsi byla po jeho boku...“

Ťapka uchopila Asthřinu ruku a přiložila si ji k tváři. Asthra neodmítla.

„Jsi ke mně laskavější, než zasloužím, paní...“

„Teď usneš. Budu zasahovat do tvé mysli, proto je třeba, abys hluboce spala. To, co dělám, je obtížné a já se zařekla, že už to neudělám nikdy. Ale kvůli tobě jsem ochotna změnit názor.“

Ťapka na ni hleděla pohledem oddaného psa. Asthra povstala a na chvíli se zamračila.

„Hlupák, který neví, co jsem mu dala! Zbabělec, který se neodváží uchopit svoje štěstí, když je má na dosah! Jen počkej, ještě budeš litovat...“

„Pojď!“ řekla Ťapce a odvedla ji k lůžku. Chvíli míchala nějaký odvar, pak jí to dala vypít. Usedla na třínožku vedle lůžka a čekala, až Ťapka usne; byl to dlouhý čas a po celou tu dobu princezna rozvažovala, co vlastně má učinit.

Po čase, který byl nutný, aby Ťapka hluboce usnula, se dotkla rukama její hlavy, aby ji učinila vnímavou. A když tak hleděla na svoje dílo, byl v jejích očích nekonečný, bezbřehý smutek.

„Jsi to nejlepší, co jsem kdy udělala,“ šeptala si, „Dovedu učinit z neživého živé, ale nedovedu dát život skutečnému člověku... jsem prázdná a zbytečná, neboť ve mně samotné se nezrodil život... Možná proto mě Živý Oheň poslouchá jako pannu, neboť jsem panna, dosud nedotčená, a vstoupí-li do mne muž, nedá mi počít dítě, které bych chtěla... Proto jsem stvořila tebe, člověka, který přišel na svět z mé vůle! Proč osud kazí dílo, které jsem započala? Jsi krásná, učinila jsem tě krásnější a lepší, než jsem já sama! A přece ten, kterému jsem tě darovala, tebou opovrhl!“

Zvedla hlavu a hleděla někam do dálky. V její krásné tváři se objevil vzdor a pomstychtivost.

„Udělám, co žádáš! Zbavím tě lásky. Zapomeneš a budeš pouze vzpomínat na to, že jsi kdysi milovala. Ale nebude to navěky, jak si myslíš! Znovu se ti vrátí láska, kterou cítíš, dotkne-li se tvojí kůže jediná jeho slza!“

Zvedla ruce a vztáhla k obzoru dlaně, ve kterých měla vytetovány čarodějnické spirály.

„Dobře mne poslouchej, ty pyšný, nepoddajný člověče; poslouchej mne, ať jsi kdekoliv na celém světě! Možná jsi ještě nepochopil, že jsem ti chtěla dát lásku! Ale přijde čas, jakmile dnes usneš, že si vzpomeneš a zatoužíš po tom, čeho jsi se vzdal! Až si vzpomeneš na tuto dívku, na moje nejlepší dílo, zatoužíš po ní; zatoužíš vrátit se zpět domů a vidět ji opět ve své blízkosti, zatoužíš mít ji ve svém domě, zatoužíš se jí dotknout, zatoužíš mít s ní děti, které nemám já! A přijde čas, kdy tě tvoje touha bude pálit jako můj Oheň a nebude místa, na kterém by ses před tou svojí touhou ukryl! Přijde čas, kdy opovrhneš vším, co tě těší a baví a půjdeš za ní, i kdybys měl překročit bosýma nohama moře, přelézt hory a projít hlubinou podsvětí i údolím bolesti, a přece půjdeš a budeš hledat a nenalézat, protože je to má vůle, protože ty sám jsi už nakažen nemocí, jíž jsou nakaženi všichni lidé! Protože ta láska je v tobě a ty ji nevyrveš, jako si nevyrveš vlastní srdce! A já, kterou taky srdce bolí, tě povedu po jejích stopách a přinutím tě, abys splnil, co si žádám!“

Její široce rozevřené oči hleděly k obzoru; teď nevnímala nic, co bylo kolem ní. Jenom šeptala:

„Tu slzu... tu jedinou slzu z tebe vynutím, přinutím tvoje tvrdé srdce, aby zaplakalo za ztracenou láskou... pak ti ji vrátím! Zatím ať spí; ale je tady a vrátí se, až přijde čas!“

Ten osamělý starý muž, o jehož životě se rozhodovalo v bílém městě uprostřed pusté stepi, na břehu modrého moře, seděl v té chvíli v opuštěném kupé osobního vlaku v zemi, v níž ještě nikdy nebyl. Seděl tam a vyhlížel z okna na krajinu, která se odvíjela před jeho očima. Byl šťastný, neboť šel na schůzku se svou jedinou velkou láskou; tou láskou byla dálka, a ta mu právě letěla vstříc. Těšil se na to, co uvidí v té dálce, co ho čeká v příští chvíli, těšil se na neznámá města, hrady, zámky, hory a moře, těšil se na lidi, se kterými se setká a zajímavé věci, které objeví. Touha jít a objevovat se ho zmocnila už v mládí; teď ji tedy uspokojoval a šel tam, kam ho srdce táhlo.

Možná mu bylo trochu líto, že nemá vedle sebe dívku, která vstoupila do jeho života a stala se jeho součástí. Ženu, která mu připomínala něco nesmírně vzdáleného a dávno ztraceného, cosi z mládí, které uplynulo, aniž je stačil zachytit. Ale která mu právě to mládí vracela zpět, i když jí nikdy neřekl, jak je mu drahá a jak rád by se někdy rukou dotkl její kůže. Možná na ni vzpomínal a těšil se na chvíli, až se vrátí domů a opět spatří její tvář.

Ale teď byl šťastný. Šel na schůzku se svojí láskou a ta láska, dálka, jej čekala tam, kam se zatáčely koleje jeho vlaku.

 Konec sedmého dílu.  

 14.8.1985

© 1985 Mojmír Kříž

30.05.2021 11:44