Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
Enkra byl pořád ještě na jihu a válčil s tygry. Roger si vyjel do Evropy, kde v přísném inkognitu a s cizím pasem zkoušel svody světa, jaké v Arminu nebyly důstojny jeho postavení a moci. Těžko říct doopravdy, co tam dělal, ale jistě to nebylo nic lichotivého – jinak by se s tím pochlubil.
Tou dobou přiletěli do Kingtownu zástupci Kondorů, osvobozeneckého hnutí republiky Costa Negra, těžce zkoušené svojí krutou diktaturou a v poslední době i Chrisovým expedičním sborem. Byl to div světa, že se vůbec dostali do Arminu, neboť neuměli jinou řeč než španělsky, jeden dokonce jen nějaký indiánský jazyk, španělštinu lámaně. Jak se dostali z Costa Negry, nechtěli nikomu říct; zkrátka se náhle objevili v Mexiko City s doporučením na místního rezidenta arminské tajné služby a ten jim zaplatil cestu přes Melbourne a Singapur.
Bylo jich šest, čtyři chlapci a dvě dívky; všichni řádně vykulení, neboť prozatím znali jen svoje vesnice, maximálně chudinské čtvrti měst, jimž se říká favelas. Cítili se o to hůř, že jim rezident v Mexiku sebral všechny zbraně, které si přitáhli z domova; na oplátku jim napíchal přehršli injekcí proti různým chorobám, jimiž mohli trpět. To v jejich organismu vyvolalo silnou alergickou reakci, takže jim celou cestu letadlem bylo zle; taky se báli, a to skoro všeho.
Na letišti je služba zadržela a když se zjistilo, že patří Rogerovi, sháněli se po něm. Roger nebyl a soudilo se, že je mimo území arminského státu. Druhý v pořadí byl komthur maršál Jackie Therlowe, který rovněž nebyl k disposici, válčil na jihu. Zato byla doma jeho sestra Kate, která se rozhodla zakročit. Zavolala Asthře a ta poslala příkaz, aby jí byli neprodleně dopraveni. Zatímco se velitelství Černé Lilie dohadovalo, kdo to bude platit a co se vůbec s Kondory podnikne, Kate nastartovala auto a jela si pro přírůstek.
Tedy přesněji. Kate nastartovala experimentální vozidlo, které jí Asthra zapůjčila k ověření v provozních podmínkách. Bylo to vznášedlo na vzduchovém polštáři, jehož modifikace mohla sloužit v případě potřeby i jako tank. Prozatím bylo takových pět, všechna ve středisku, z toho jedno v dezolátním stavu, když ho kapitán Sid kompletně zlikvidoval v horském terénu při různých skocích a pádech. Teď ho měli v práci technici a zkoušeli, jak ho dát do kupy a co ještě vylepšit.
Kate se vznášedlem zajela na letiště, nechala ho stát před budovou a šla dovnitř.
Abychom popsali, jak vypadala. Měla oděv z experimentální látky z umělé hmoty, která vypadala jako ze stříbrných nití. Z té měla sukýnku do půli stehen na pořádném opasku z téhož materiálu, vestičku kryjící sotva hrudník se sponou ve tvaru bojujících lvů a paruku z volně česaných stříbrných nití, napodobující vlasy. To vše se blyštělo jako roztavená rtuť a vypadalo fantasmagoricky. V levém uchu několik náušnic, v pravém jednu velmi nápadnou, ze zlata se smaragdy. V nose malý třpytivý diamant, pod levým okem v lícní kosti sponu s několika přívěsky, které se zachvívaly při každém pohybu obličeje. Byla to nejžhavější novinka a málokterá dívka se odvážila ji nosit.
(Pravděpodobný důvod: v televizi běžel seriál Neodvratná Spravedlnost, jehož hrdinové vyhledávali a zabíjeli zločince. Kdo v souboji zabil nepřítele, směl si udělat na lícní kost značku; někteří vytetováním, jiní malou ozdobnou jizvou a další dokonce vypálením žhavým drátem. Od té doby si na to někteří hráli: malé děti si značky kreslily, dospělí skutečně vyznačovali. Dívky si nechaly vyrobit elegantní šperky. Ve středisku byla první Deborah a Kate taky dlouho neváhala.)
Kondoři seděli v transitu. Dostali obložené chlebíčky a čaj. Čaj jim nechutnal, byl pravý a oni zvyklí na yerbu. Chlebíčky se jim zdály podezřelé, protože na nich bylo moc masa a oni mívali maso jen o velkých svátcích. Kolem chodili příslušníci služby v uniformách a se zbraněmi; těch se Kondoři hrozně báli, neboť je považovali za policii. Právem.
Když dovnitř vstoupila Kate, připadala jim jako zjevení z jiné planety. Naopak seržant od služby se potěšil, poznal příslušníka vyšší vrstvy, který se postará o ty zatracené Indiány. Vysvětlil Kate všechno, co zatím o nich věděl a předal jí jejich papíry. Mezi dokumenty, vesměs falešnými, vynikal lístek papíru, na němž bylo napsáno:
„Rogere, tohle jsou členi Kondorů, co se mi zdáli vhodný na převýchovu. Postarej se, aby dostali školení a aby přestali být takový telata. Budou se hodit jako místní znalci. Chris.“
Kate si lístek přečetla a obrátila se ke Kondorům španělsky:
„Kdo vám dal to doporučení?“
Nic. Koukali a klepali se strachy.
„Kdo z vás je velitel?“
Nic. Koukali.
„Rozumíte, co povídám? Mluvíte španělsky?“
„Mluví, ale bojí se.“ vysvětlil seržant.
„Čeho?“
„Všeho.“ objasnila ruka zákona.
Kate hvízdla a zatvářila se skepticky. „Chris jim přece musel dát nějaký instrukce! Mají se spojit s Rogerem Monroesem. Musel jim o něm něco říct!“
„Zkus to, ne?“
„Jsem kamarádka Rogera Monroese,“ vysvětlovala Kate Kondorům, „Jsem zde proto, abych se o vás postarala, zajistila vám vzdělání a všecko ostatní. Prosím, kdo z vás se mnou bude mluvit?“
Kondoři mlčeli a uhýbali pohledy. Především obě dívky vypadaly vytřeštěně.
„Hergot, už toho mám dost! Koukej, jestli nechtějí, já je nutit nebudu. Ať je pošlou zpátky do jejich špinavý Costa Negry, já přeci kvůli nim nepřijdu o nervy!“
Řekla to španělsky a oni rozuměli.
„Ne...“ promluvil jeden, „Ne Costa Negra! Ne!“
Kate se k němu otočila. „Ty jsi kdo?“
„Já jsem Pedro. Ale víc nesmím říct!“
„To mi úplně stačí. Ty seš velitel?“
„Ne!“ vyhrkl ulekaně.
„Ale mluvíš za ostatní. Budeš velitelem. Proč nechceš domů do Costa Negry?“
„Doma... když se vrátíme, pověsí nás! Prosím vás, seňoro, neposílejte nás tam!“
„Neříkej mi seňoro. Jsem Kate. A tykej mi!“
Pedro vykulil oči, dolní čelist mu poklesla, koukal jako idiot. Ti ostatní nebyli lepší.
„Chris si z nás dělá blázny,“ řekla Kate, „No dobře, jak chce. Pedro, co tu máte dělat?“
„Seňor Christian nařídil.“ řekl Pedro.
„S kým máte mluvit?“
„Říkal seňor Ruggierro. Jestli ne seňor Ruggierro, tak nikomu nevěříme.“
„Seňor Ruggierro je teď mimo Armin. Já jsem jeho kamarádka, tak se o vás postarám. Odvezu vás do školy... takový trochu zvláštní. Pojedete se mnou do města jménem Sluneční obzor. Horizonte de Sol. Tam se o vás postará naše velitelka Asthra.“
Kondoři se dívali jeden na druhého a nijak se jim to nezdálo. Jedna dívka něco řekla, čemu Kate nerozuměla; byl to zřejmě slangový výraz. Všichni se polekali.
„Co říkáš?“ ptala se Kate.
„La feiticeira Astara?“ ptal se Pedro.
„Ano. Slyšeli jste o ní?“
Opět strach, ještě šílenější než dřív.
„Čarodějnice nás zabije.“ řekl konečně Pedro.
„Nesmysl! Když vás sem poslali, budeme vám všichni pomáhat. Nebojte se, není to nic zlého. Možná je tu něco trochu nezvyklé, ale nemusíte se ničeho bát.“
Dívka, která předtím mluvila, něco šeptala Pedrovi do ucha. On to řekl s obavou nahlas: „Ty seš taky čarodějnice?“
„No... pracuju ve středisku.“
„Úúúú!“ zapištěla dívka a ostatní se přikrčili jako před úderem.
„Říkám vám, abyste se sakra nebáli!“ vybuchla Kate, „Tak se nebojte! Ničeho, já vás budu chránit, dokud se nebudete umět sami postarat!“
Kondoři zmlkli, ale koukali pořád vyplašeně.
„Tak co, vezmeš si je?“ ptal se seržant.
„No jo, jasně! Co mám dělat?“
„Podepíšeš mi převzetí?“
„Ale jo! Hele, kamarádi, nemáte hlad? Nebo žízeň? Nechcete něco? Pojedeme daleko!“
Kroutili hlavami, nechtěli nic.
„Pro jistotu je někde nakrm,“ radil seržant, „Moc toho nejedli, asi se jim to nezdá...“
„Neboj, o to se postarám. Musíme s nima mít soucit. Děkuju ti, že ses o ně tak staral...“
Podepsala několik papírů, pak zavelela: „Tak vstávat, kamarádi Kondoři! Pojedem!“
Kupodivu, ráznost na ně platila nejvíc. Zvedli se, každý popadl nějaký orvaný tlumok, povětšinou prázdný, a čekali, co bude. Kate je vyvedla ven z letiště a šla ke vznášedlu. Seržant a strážní šli taky, docela dobře se bavili.
Vozidlo kupodivu neudělalo na Kondory dojem. Když stálo na zemi, nevypadalo nic moc; otevřený náklaďáček s korbou vzadu a dvěma místy vpředu, připomínající motorový člun. Samozřejmě mělo stříbrnou metalízu a všelijaké ozdoby, ale natolik ještě nebyli zkušení; stroje od jízdního kola výš zařazovali do skupiny zázraků. Na pokyn nalezli na korbu a sedli si tam, Pedrovi Kate pokynula, aby usedl vedle ní. Do řídící desky vrazila identifikační kartu, čímž nastartovala a elegantně se rozjela. Prozatím nemohla pustit stroj na plný výkon.
Dokud jeli po městě, Kondoři seděli klidně. Pak jim došlo, že tohle není džíp, jede nějak jinak. Vyhlíželi přes okraj a žasli, že odtamtud fouká vzduch a nejsou vidět žádná kola; vznášedlo jelo na vzduchovém polštáři, ale vzhledem k jízdě ve městě sotva dvě stopy nad asfaltem.
Když vyjeli na výpadovku, Kate zapjala turbínu naplno. Vůz se zvedl výš, vzadu se vysunula stabilizační křidélka, turbína zahučela a stroj se rozjel rychlostí, již možno nazvat zběsilou. Kate řídila s potěšením majitele něčeho nového, který se to už naučil, ale ještě mu to nestačilo zevšednět; na silnici nebyl velký provoz a těch pár automobilů hravě předjela.
Kondoři se drželi okrajů a kňučeli strachy. Pedro se taky držel okraje, sice neřval, protože viděl na Kate, že je spokojená, ale klidný taky nebyl. Teprve po chvíli, když se ujistili, že se jim nic nestane, se uklidnili všichni.
Jenže Kate to nemyslela tak, že pojede po silnici obvyklou cestou přes hory. Na jedné křižovatce odbočila na okresku a hnala se po ní stejně razantně jako předtím, dokonce i po polní cestě; když skončila, přejela po poli, přeletěla potok a napojila se zas na jinou silnici. Její vůz nepotřeboval ani pevnou cestu, mohla s ním jet po vodě nebo po bažinách, taky to s oblibou dělala. Kondoři opět zírali a jejich přesvědčení, že jde o nějaká kouzla, se posílilo.
Pedro byl jediný, kdo měl řidičák na malý náklaďáček a jezdil s ním. Technická zařízení ho velmi zajímala; když dost dlouho pozoroval Kate, jak si počíná, vzrostla v něm touha si to zkusit. A taky odvaha promluvit s čarodějkou a požádat ji.
„Prosím...“ ozval se.
„No, co bys rád?“ Kate se k němu otočila, aniž zbrzdila šílený let.
„Jaký tohle je auto? Jak to jezdí?“
„Novej typ. Vyznáš se v autech?“
„No... trošku.“
Kate mu vysvětlila princip vznášedla a jeho pohybu i některá další fakta, jak považovala za vhodná pro jeho rozum. Pedro z toho rozuměl zhruba polovině, ale odvahu měl.
„Mohl bych si to zkusit?“
„Konečně, proč ne? Beztak dostaneš výcvik!“
Takže Kate zastavila a Kondoři si oddechli. Už se sice nebáli, ale ta jízda se jim přece jen moc nezdála. A když viděli, že za volant leze Pedro, začali se divit ještě víc. Kate si klidně přelezla na jeho místo, pomohla mu se usadit a ukázala, kde a jak se vozidlo ovládá. Bylo to složité, nemělo totiž volant, nýbrž klávesnici, jejíž pomocí se posilovaly jednotlivé trysky turbíny; podle toho, kterým směrem jak silně vyfukovaly vzduch, vznášedlo jelo. Pedro vyjel klikatě a trhaně, moc mu to nešlo; ale když měl chvíli vůz v ruce, uklidnil se a zkoušel, co si může dovolit.
Začala fungovat zvláštní přirozená schopnost primitivních lidí virtuózně ovládat jakoukoliv techniku. Takoví primitivové totiž nemají před špičkovou technikou úctu kulturních lidí, kteří si pořád představují, že řídí fantastický vynález. Pro primitiva je fantastický vynález všechno. Je si vědom, že to kouzlo vynalezli nějací moudří lidé pro něho, tak je používá. Kdyby ho posadili do kosmické rakety, nebude se tomu moc divit a naučí se ji ovládat taky. Pedro měl zkušenosti s náklaďákem spravovaným starými plechovkami, kterým většinou pašoval zakázané zboží. Netušil proč jezdí, ale věděl co udělat, když jezdit přestane. Vštípil si do makovice, jak má stroj vypadat, když je v pořádku a když nebyl, snažil se zařídit to tak, jak to být má. Teď právě zkoušel, co dokáže takové vznášedlo. Za chvíli už jel stejně rychle a elegantně jako Kate a spokojeně se při tom šklebil.
Celkem v pohodě dojeli do jakési hospody na křižovatce dvou silnic. Bylo to na pokraji stepi a Kate usoudila, že je třeba nakrmit posádku před další cestou. U hospody už stál pestře pomalovaný landrover s mohutnými jeleními parohy na chladiči, se značkou z Indiopolisu.
Když Kate vešla, obrátili se po ní všichni; přece jen nebyla tak docela všedním zjevem. Byly tu dva páry mladých, s nimi seděl taky dost mladý hospodský a jeho družka.
„Ahoj!“ řekla Kate a zamířila k jednomu stolu, „Mohli bysme dostat všichni něco jíst?“
Hostinský k nim došel. „Co by to mělo být?“
„Něco jednoduchýho, zeleninovej guláš nebo tak. Oni dost zírají na složitý jídla, neznají to...“
„Budeš to jíst, když v tom bude maso?“
„No... moc to nepřeháněj. Spíš jde o jejich zájmy...“
„Co to máš vůbec za spolek?“
„Hosti z Costa Negry. Kondoři.“
„Pěkně opelichaný... koukají jako sůva z nudlí! Rozumějí, co povídám?“
„Kdepak, jenom španělsky!“
Hospodský se rozesmál a odešel, jeho žena s ním, aby mu pomohla.
Společnost u vedlejšího stolu se taky zajímala o Kate a její partu. Obrátili se k ní. „Čarodějka?“ ptala se jedna z dívek.
„Jo, ze střediska.“ kývla Kate.
„Hm... vezeš je na výcvik?“
„Jo. Hele, přeladíme na španělštinu, ať z toho taky něco mají!“
Bez váhání přešli na španělštinu; zřejmě měli potřebnou kvalifikaci.
„Máš krásný vlasy,“ řekla dívka s narezlými kudrnkami po celé hlavě, „Z čeho to je?“
„Novinka, umělá hmota! Vynikající, hrozně příjemný za vedra...“
„Ale jdi! Já už se divila, proč to nosíš!“
„Ochlazuje to hlavu. Jak to má ten vysokej lesk, tak odráží sluneční paprsky. Zkoušíme to jako přirozený chlazení...“
„Vypadá to jako stříbro, ale to by bylo hrozně těžký... mohla bych si ji zkusit?“
„Klidně, ale chladit tě nebude. Máš vlasy.“
Kate si stáhla z hlavy paruku. Kondoři, kteří už si na její vzhled zvykli, vypískli jako myši, neboť hlava oholená a zdobená tetováním pro ně byla příšerná. Arminy to nijak nevzrušilo, dívka si zkoušela paruku a prohlížela se v zrcadle.
„A vážně to chladí?“ ptal se někdo.
„No, chladí vlastně ne. Ale odráží teplo. Jinak bych nenosila ani tohle...“ dotkla se vesty.
Kluci měli jiné zájmy. Vyptávali se na její vznášedlo a Kate ochotně odpovídala.
„Hele, prej zkoušíte u Asthry i jiný věci; například létající talíře! Je to pravda?“
„Zatím máme jenom model. Zkouší se... byl by to stejný princip vzduchový turbíny. Moc nám to nejde...“
„A myslíš, že to má naději na úspěch?“
„Ale jo, proč ne? Ray Swallowstarr tomu dost věří. Možná za rok už bude lítat prototyp!“
„To chce utajit a někam poslat, aby si nás vyfotili jako UFO!“
„No... jako nápad by to šlo!“
„Páni, natřít se na zeleno a udělat si nějaký anténky!“ zasmála se druhá dívka, „Stačilo by se trochu cournout okolo nějakýho svědka a byla by senzace!“
Kate se bavila stejně dobře jako ostatní. Její Kondoři vylekaně koukali. Měli pocit, že ačkoliv všemu rozumějí, nic nechápou. Ti mladí se bavili, dělali si ze všeho legraci. Byli velice málo oblečení, dívka s kudrnatými vlasy měla rozepjatou poloprůhlednou košili a pod ní se rýsovaly opálené prsy. Mezi nimi a chudými Indiány byla nepřekročitelná propast bohatství, bezstarostnosti, nespoutaného veselí. K bohatým patřila i Kate, všichni lidé v této zemi. Oni byli na druhém břehu.
Hospodský donesl guláš s rýží a víno. Tohle Kondoři znali; ale v guláši bylo víc masa, než byli zvyklí. Dali se s chutí do jídla a na chvíli nevnímali okolí.
„Kam vlastně jedeš?“ ptala se dívka Kate.
„Do Obzoru, do střediska.“
„Hele, vzala bys mě s sebou? Chtěla jsem se stavit na nějaký nákupy...“
„Proč ne, když chceš!“
„Já bych jela. Pak přijedu autobusem nebo lodí. Omluvil bys mě, Frede?“
„Jasně, co by ne?“
„Kam jedete vy?“
„Domů, do India. Ale chtěli jsme se vykoupat tady v jezírku. Je to kousek odtud za vesnicí, výborná voda...“
„Jo? Já to tady tak moc neznám...“
„Tak pojeď s náma, ukážem ti!“
Dojedli, dopili, Kate zaplatila. Ukázala hospodskému svoji kartu, bleskově přehlédla účet a napsala na něj svoje číslo a podpis. Peníze žádné nedávala, možná ani neměla.
Víno poněkud rozpálilo Kondorům hlavy. Přestali se bát a začali těšit na to, co přijde.
Landrover jel první, vznášedlo za ním. Jeli k rybníku, který vybudovali místní obyvatelé přehrazením potoka, se stinným zákoutím a pláží, kde se cachtalo pár malých dětí. Kate přejela po pláži a kousek jela po vodě, což u dětí vyvolalo nadšení. Postavila vůz do stínu, svlékla paruku, vestičku i sukýnku a nahá se svezla do chladivé vody.
Dětem na pláži nestála za pozornost; zato pro Kondory to byl šok. Dívky vypískly, kluci se tvářili nejistě, protože si nebyli schopni ujasnit, jak reagovat na nahou ženu. Chlapci a dívky z landroveru taky zastavili, hbitě se svlékli a pospíšili za Kate do vody. Tmavovláska se se svlékáním opozdila a nedávala chvíli pozor; její kamarád ji s chutí shodil do vody v riflích. Sice mu nadávala, ale smála se.
Kate si vzpomněla na svoje svěřence; viděla, že zůstali sedět ve vozidle a zírají, poněkud vyděšeně. Vyšla z vody a šla k nim. Přitom si ji mohli prohlédnout a zjistit, že sice má po těle elegantní tetování, dokonce barevné, ale ani jediný chloupek.
„Pojďte se vykoupat! Tohle je poslední koupadlo před pouští. Bude vám horko; pořád se pečete v těch divných hadrech...“
Pedro už si zvykl mluvit za ostatní. Pohledem se s nimi domluvil a řekl rázně: „Ne!“
„Proč? Musíte být hrozně špinaví po cestě!“
„Nikdy se nesvlékneme jako vy!“ prohlásil pevně.
Kate se rozesmála: „Pro mě za mě, třeba se usmažte v těch svých hadrech! Ale jestli se nevykoupete, tak vás do té vody nahážu!“
„Chtěl bych vidět ženskou, která by mě dokázala hodit do vody!“ řekl Pedro hrdě, „Nemysli si, že jsem tak slabej!“
Nevěděl o tom, ale podvědomě zvolil způsob obrany, jaký Kate způsobil největší potěšení. Jako příslušnice bojovného národa, otloukaná z jedné strany starším a z druhé mladším bráškou, se ledacos naučila a střetnout se s někým cizím jí lahodilo.
Pedro to ani nedořekl. Jednou nohou mu podrazila nohy a druhou nakopla do zadku, že se zaryl nosem do písku. Děti zajásaly a rozběhly se sem, dychtivé vidět nějakou švandu.
Pedro se zvedl z písku. Hubu měl odřenou a v očích nefalšovanou nenávist, zřejmě poprvé, co Kate něco takového viděla. Hbitě se sehnul a z boty vytáhl krátkou ostrou dýku. „Tohle ti nedaruju!“
Kate propadla nezřízenému nadšení. V životě nepočítala, že po ní někdo půjde nožem vážně. Skočila po něm, zachytila jeho ruku, zkroutila a vyrazila mu dýku. Pedro zkusil ještě nějaký svůj oblíbený úder, ale nestačila ani zjistit, co to mělo být, protože ho nabrala kolenem a hodila do rybníka. A že to na ni bylo málo a rvačka ji těšila, skočila do transportéru a vyházela odtamtud po řadě všechny Kondory, ať se bránili, jak chtěli. Mládež z landroveru se tomu smála, děti nadšeně vřeštěly; jeden kluk kurážně skočil do cesty a vletěl mu pod nohy, takže Kondor udělal salto a rozplácl se na zemi. Než vstal, popadl jeden z mladíků odvážlivce za ucho a hnal ho zpátky do vody.
Bohužel se ukázalo, že z Kondorů umí plavat jen jeden, nějaký Paco, který pocházel od moře. Ostatní se i na mělčině hrozně báli a byli si jistí, že jim jde o život. Naštěstí na to přišli včas, jinak někoho utopili; v jejich světě se učí plavat už kojenci a voda je jejich oblíbeným živlem. Tím spíše v Indiu, s jeho krásnou modravou zátokou.
„Co s nima budem dělat?“ ptala se blondýnka.
„Vykoupat je musíme!“ řekl jeden kluk, „Jsou špinaví jako čuňata. A možná mají i vši!“
„Ne, vážně? Opravdový vši?“
„Nic bych za to nedala.“ krčila rameny Kate.
„Tak je odrhnem!“ navrhovala dívka, „Vzala bych si na starost toho snědýho kluka...“
Měla na mysli Indiána, který mluvil španělsky jen lámaně. Vůbec nechápal, oč vlastně jde, ale líbil se jí. Pod roztrhanou kazajkou se mu rýsovaly pevné svaly a kůže bronzové barvy, což se dívkám v Arminu vždycky líbí. Její chlapec se tvářil rozladěně, ale kdyby šlo o to pobavit se s dívkami od Kondorů, nechal by se nejspíš přesvědčit.
„Já nevím,“ řekla Kate, „Tohle by chtělo mýdlo a horkou vodu!“
„A rejžák, ne-li brusku,“ řekla dívka, která už svlékla Indiánovi kazajku. Po úporném boji.
„Žádný kecy. Svlíknem je, pak se uvidí!“
Armini byli pět na šest, ale to nevadilo. Pedra nechala Kate zatím na pokoji, neměl kam utéci. Servali se jako psi, ale časem strhali všem jejich oblečení a nevšímali si ani odporu, ani řevu a sprostých nadávek. Pokusili se je umýt, ale to bylo nad lidské síly; všichni považovali mytí za škodlivé a nebezpečné, nikdy se nekoupali, takže se špína zažrala.
Když byli Kondoři jakž takž umytí, sesedli se k sobě, schoulili se jako vystrašená zvířátka a neodvažovali se ani pohnout.
Dívky zatím prohlížely jejich šaty.
„Já bych to rovnou spálila,“ řekla blondýnka rázně, „Špinavý, rozdrbaný jak turecká fangle. Přece vyfasujou něco novýho...“
„Nemůžem s nima takhle zacházet,“ bránila je druhá, „Už je toho dneska na ně dost. Podívej, jak po nás koukají!“
„Že sem vůbec někdo posílá takovej šmejd zaostalej!“ bručel jeden z kluků, se kterým se ta dívka odmítla bavit.
„Kdyby poslali inteligenty, nemusíme je školit!“ připomněla Kate, „Když přijdeš za měsíc, budou už něco docela jinýho!“
„Já se taky nezlobím! Jenže ta holka mě podrápala jako divoká kočka. Jestli má špínu za nehty a já dostanu tetanus...“
„Mám ti to vypálit?“
Chlapec po ní bleskl očima. „Já myslel, že ty červený značky jsou jenom ozdoba! Ty vážně umíš s Ohněm?“
„No... zatím ještě trochu jo.“
„Co by dělali, kdybysme je přelízli?“ ptala se blondýnka, „Já bych docela ráda...“
„Mám lepší nápad,“ řekla tmavovláska, „Když projdou Asthřinou mycí linkou, budou se víc divit! Až potom jim udělej Oheň!“
„To už se postará Asthra, nemusím se namáhat.“
„Fakt,“ řekla blondýnka a přejela si po narezlých kudrnách, „Já si taky zkusím tu linku. Znám jen tu starou a o týhle jsem moc hezkýho slyšela...“
„Je fajn, můžu tě ujistit.“ řekla Kate.
Pokus o vyprání oděvů skončil trapným fiaskem. Aspoň rozvěsili jejich hadry po okolním křoví, aby proschly, a natáhli se k odpočinku. Kondoři pořád ještě pokukovali po Arminech s nedůvěrou a nesouhlasem.
Když pominulo největší horko, naposled se všichni vykoupali; tedy Armini. Kate dovolila Kondorům obléknout si suché šaty, což učinili velice rychle. Sama se neoblékala, nasedla do vznášedla a blondýnce ukázala na korbu. Ta se rozloučila s kamarády a vlezla ke Kondorům, kde zůstala sedět se záviděníhodnou suverenitou nahá. Jenom jim řekla, že se jmenuje Rita.
Kate se rozhodla nahnat zpoždění; což znamenalo, že pustí motory naplno. Mohla si to dovolit, mířila do pouště; ne sice do jejího středu, vlastně jela jen okrajem, ale stačilo i to. Vznášedlo se hnalo tak rychle, že je nestačil zavát oblak písku, který zviřovalo; zůstával za nimi jako monstrózní ohon draka.
Kondoři, unavení, pohanění a celkově zdrcení, nevydrželi. Usínali jeden po druhém, opření o sebe navzájem. I Pedro, který seděl zase už vedle Kate, se schoulil na sedadle a usnul. Jen Kate, která se uměla soustředit a přinutit k plnému výkonu, se zalíbením sledovala, jak její člun letí po písku. Rita, které o nic nešlo, usnula vlastně ze všech nejdřív, pohodlně natažená na podlaze.
Ale jeden z Kondorů spal jenom chvíli; byl to Indián, přirozeně odolnější než ostatní, z větší části míšenci. Sice taky podlehl únavě, ale spal zhruba jen půl hodiny a za tu dobu se mu vrátily síly. Zvedl opatrně hlavu, rozhlížel se – a čím dál víc si všímal Rity. Spala klidně a její krásné tělo leželo před ním beze vší ochrany, jako by se přímo nabízela. Chvíli váhal, pamatoval si čarodějčinu tvrdou pěst; pak v něm převládlo zvíře nad člověkem, zvedl se a pomalu, nekonečně opatrně a potichu se k ní plížil.
Když ucítila váhu jeho těla a ruku na svých ústech, rázem se probudila; vzápětí už pocítila, jak se s ní spojil. To měla moc ráda, dát se takhle budit od kluků, se kterými chodila; slastně vzdychla a odevzdala se mu. Jestli skutečně něco uměl, bylo to tohle – byl vytrvalý a tvrdý a dokázal uspokojit i tak zkušené děvče, jako byla Rita. Tak se mu vášnivě a s chutí oddávala a jen potlačovaně sténala rozkoší.
Kate se ohlédla; to měl Indián jiné starosti, než se rozhlížet kolem. Usmála se a pomyslela si, že doporučí Ritě nechat se potom prohlédnout odborným lékařem. Tihle domorodci můžou mít všelijaké nepříjemné nemoci. Ale jinak jí to přála.
Když Indián ukojil svoje pudy, padl vyčerpaně vedle Rity a oddychoval. Rita zůstala ležet, velmi spokojená; rozhlédla se co dělají ostatní a zjistila, že se nikdo z nich neprobudil. I když by jí svědkové ani nevadili.
Tak zase spokojeně usnula.
Do Slunečního obzoru dojeli pozdě odpoledne, když se slunce už naklánělo k západu. Asthra je čekala, dokonce o trochu dřív. Kondoři se probrali, když se objevilo město, a dost se divili zvláštním moderním budovám i vyrůstajícím stromům a keřům.
Asthra jim přišla naproti nahá a bez vlasů. Pracovala celý den ve středisku a nepovažovala za potřebné se nějak strojit. Kondory už nevyděsila, jen se trochu podivili, když jim Kate řekla, že to je nejvyšší velitelka. Zřejmě na ně neudělala dojem, moc velkou úctu a obdiv jí neprokazovali.
„Dneska už s váma nebudem nic dělat. Ale mohli byste se aspoň očistit, abyste neumazali povlečení v nemocnici. Musíte projít lékařskými prohlídkami, to by bylo zítra ráno. Dnes dostanete najíst na účet Kate, zítra vám dáme vlastní karty, až projdete úvodní instruktáží.“
„Počkej,“ zarazila ji Kate, „Tohle určitě nejsou schopni pochopit. Musíš s nima jednoduše, vůbec nic neznají...“
„Postaráš se o ně?“
„Jasně, už od rána nic jinýho nedělám!“
„Tak je odveď a prožeň mycí linkou. Potom je přivedeš ke mně do nemocnice a já jim to nějak vyložím...“
„Obávám se, že mě neposlechnou. Zkusili jsme je vykoupat, ale bránili se jako čerti...“
„Ale... no jo, tak já jedu s tebou!“
Skutečně jeli, ačkoliv to bylo jen za dva bloky a pěšky by tam byli asi dřív. Jenže to by se mohli Kondoři ztratit či zabloudit, což nechtěla Kate riskovat.
V hygienické lince se nudila jediná dívka, která měla službu. Kondoři na ni udělali dojem vyloženě špatný, což bylo vidět.
„Podívejte,“ řekla jim Asthra, „Teď projdete zařízením, které vás očistí a ostříhá. Dělejte všechno tak, jak to dělá Rita. Tahle díra je pro kluky, druhá pro holky...“
Rita měla úlohu o to lehčí, že se neoblékla. Lehla si na desku a na pokyn obsluhující zajela do díry. Stroj zahučel a dal se do chodu.
„Tak prosím, někdo z kluků! Ale nejdřív se svlíkněte...“
„Co to s náma udělá?“ ptal se Pedro.
„Dokonale umyje celé tělo. A zbaví vás všeho přebytečného ochlupení po těle. Jinak byste nemohli do stroje.“
„My nechcem do žádnýho stroje! My nechcem nic holit! My nechcem nic mýt!“ řekl Pedro a ostatní souhlasně přikyvovali.
Měli smůlu, Asthra neměla nejlepší náladu. „O tom se s váma budu bavit, až budete vědět, o co jde! Dělejte, co vám říkám, a zbytečně nediskutujte!“
„My nebudem poslouchat žádný rozkazy!“ rozkřikl se Pedro, ostatní se srazili k sobě a přichystali se k boji.
Asthra se ohlédla po Kate, která ukázala na prstech: „Tohle po dobrým nemá cenu!“ Takže princezna neřekla ani slovo, ale vletěla mezi ně a jak je tloukla, tak je tloukla. Během pár vteřin leželi na zemi a skučeli, neboť její údery nebyly jemné. „Bez diskuse, padat! Už ať jste svlíknutý, a do mašiny! A ty první!“
„Ne!“ vřeštěl Pedro, „Nedejte se! Ať nás třeba zabijou, policajti hnusný...“
Asthra mu položila ruku na čelo. Pedro sebou zaškubal a ztichl; pak na jediný její pokyn vstal a začal se svlékat. Vypadal zcela normálně, jenom trochu tupě.
„Ostatní taky! Nebudeme se s váma moc dohadovat, nemyslete si!“
Svlékli se všichni, dokonce i dívky. Asthra stála u mycí linky a v poslední chvíli Pedra probudila, aby z toho taky něco měl. Potom řekla: „Jsem zvědavá, co bude povídat na druhý straně. Jedu tam, ty tady dávej pozor.“
Kate dala pozor, Asthra si projela linkou. Vzhledem k tomu, že prošla už ráno, neměl na ní automat co stříhat, projela rychleji a mohla si na Pedra na druhé straně počkat. Jeho přístroje vyhodnotily jako silně znečištěného, takže ho pilně drhly a strouhaly, až řval – jenže ho nikdo neslyšel.
Na druhé straně se setkala s Ritou, velice spokojenou, neboť se jí to líbilo. „Máš to lepší než minule! Posledně to bylo takový jako... hrubý. Teď je to jemný a příjemný...“
„Jen počkej! Obávám se, že náš kamarád už jede; poslechni si, co bude povídat!“
Pedro vyjel. Do té chvíle se Asthra domnívala, že v oboru španělských nadávek ji dávno nemá co překvapit. Teď se naučila řadu nových a to tak sprostých, že se musela dát do smíchu.
Pedro vyskočil, sotva si uvědomil, že už ho nic nesvírá. Ještě nevěděl, jak vypadá, ale protější stěna byla vyložena zrcadly, tak to mohl zjistit. Taky se chvíli nepoznal, neboť tak čistý v životě nebyl. A taky neviděl tak veliká zrcadla. Ale potom to pochopil; sáhl si na hlavu a poznal, jak ho to vyholilo.
„Já tě zabiju!“ zařval na Asthru a hned se na ni vrhl. Čekala horší věci; klidně s rozmyslem ho kopla do břicha a jak padal, ještě mu jednu ránu chodidlem přidala. Pedro se rozplácl na zemi, vyskočil a dostal další kopanec, tentokrát do obličeje.
„Jestli chceš, já tě klidně okopu jako brambory! Až tě přejde chuť dostávat do řepy, tak si sedni támhle na lavičku a čekej, až budou hotoví ostatní!“
Pedro sice moc chápavý nebyl, ale pár dalších ran jej poučilo dostatečně; posadil se skutečně pod zrcadla a zůstal tam sedět, zíraje na Asthru s tichou nenávistí. Nejvíc ho nejspíš ničilo, že Rita se smála, až se prohýbala.
Pak přijel další kluk a hned za ním jedna z dívek. Ta brečela celou dobu; vlezla do kouta, schoulila se tam jako zvíře a tiše si skučela. Kluk se tvářil vyděšeně a vztekle, sedl vedle Pedra a koukal do země.
„To nic,“ řekla Asthra Ritě, „Měli jsme tu už všelijaký zjevy, zvládnem i tyhle. Dokonce mě ten experiment zajímá. Oni jsou tak dubově blbý, že s nima budou zajímavý testy...“
„Co kdybysme jim dali hned nějakej kurs?“ zeptala se dívka, která dělala operátorku a přišla se podívat, co se to děje.
„Máš volnej úvodní? Arminštinu a tak?“
„Mám. Chceš ho pustit?“
„Hm... zvládla bys támhletoho pitomce?“
Dívka okoukla Pedra a zasmála se. „Po všech stránkách!“
„Asi spíš jen tak po dobrým. Tak si ho tam odveď. Jestli nebude chtít poslouchat, nějakou mu vraž nebo ho uspi...“
Pedro byl ochoten poslouchat. Dokonce se dal odvést pokorně jako beránek. Asthru to potěšilo, neboť bez něj to šlo snadněji.
Dorazil další Kondor Paco, k smrti vyděšený. Domníval se, že stroj ho semele na karbanátky a do poslední chvíle nevěřil, že to přežije. Zeptal se druhého kluka, kam zmizel Pedro a když se dozvěděl, že už byl odveden, vylekal se ještě víc a již ani necekl. Vzápětí na to přijela druhá dívka a posadila se k první, aby kvílely dvojhlasně.
Asthra se chovala povzneseně. Povídala si s Ritou o tom, co by chtěla ve středisku podnikat, kdyby zůstala déle. Rita nechtěla nic, jenom si jít dneska večer zatancovat, zítra ještě jednou projet očistnou linkou, nakoupit něco, udělat si účes dle vlastních představ a odjet. Asthra ovšem chtěla každého zapojit, tak o tom chvíli diskutovaly.
Pak se objevila Kate, velmi spokojená. „Jak to jde?“
„Docela jo. Pedro mírně zlobil, nechala jsem ho vrazit do mlejnku. Ať se aspoň trochu poučí, než půjde spát...“
„Bezva. Ten poslední je už v mašince, chvilku a máme ho tady.“
„Tak ti děkuju. Udělala jsi hodně pro jejich povznesení. Budeš jim chtít dál dělat testy, nebo to necháš na jiný?“
„Dost mě zajímají, budu se o to starat.“
„Dobře. Tak já je vezmu k sobě do špitálu a tam ubytuju. Zítra ráno přijdeš a uděláme jim komplexní prohlídky. Potom projdou základním poučením, aby nebyli tak blbý. O ostatním bysme se mohly dohodnout...“
Zatímco o tom jednaly, stroj vyplivl posledního Kondora. Byl to, jako obvykle, Indián. Když zjistil co a jak, zarazil se, zatvářil trochu překvapeně, ale nechoval se agresivně ani vystrašeně. Přece jenom měl lepší nervy.
„To je bezva kluk,“ řekla Rita, „Poslouchej, Asthro, mohla bys mu nechat udělat tu instrukci! Ráda bych si s ním pokecala a on neumí pořádně ani španělsky...“
„Vypadá jako Indián! Dokonce má i tetování... počkej, značně zajímavý! Takovej ornament jsem viděla u někoho z našich!“
„Má i lepší věci,“ řekla Rita, „Když jsme sem jeli, docela hezky jsme se pomilovali...“
„Vážně? Tos ho svedla za takovou chvíli?“
„Sám si o to řekl! Dokonce mě přemohl!“
„A ty ses, chudáčku, tak hrozně bránila!“
„A víš, že v první chvíli jo? Já opravdu usnula a nic jsem nečekala; když je to někdo docela cizí, tak se přeci lekneš, ne?“
„No... asi. Jaký to bylo?“
„Nádherný – on je fantastickej! Podívej se na to tělo, co má! Kdyby si byl vědom, jak je dobrej, byl by ještě nafoukanej. Vážně, mně se ten Indián moc líbí!“
Bavily se docela volně, protože nikdo kolem jim nerozuměl; ačkoliv Rita by tak mluvila, i kdyby rozuměli.
Jenže někdo rozuměl: Pedro, který přicházel z výukového traktu, provázen operátorkou. Ještě se mu točila hlava a strašně se divil, že najednou rozumí arminsky, dokonce i tomu divnému slangu, kterým se dívky dorozumívaly.
„Jestli si ale na tebe nebude dělat nějaký stálý nároky!“
„Kvůli čemu? Že se se mnou jednou vyspal? To bych se musela zasmát, takovejch manželů mám...“
„Třeba to ještě zkusí!“
„Udělám všecko, aby mu to vyšlo!“
Pedro to pochopil. A došlo mu, že jeho lidé se dopustili něčeho zlého, z čeho by mohly být problémy; přiskočil k Indiánovi a štěkl na něj španělsky: „Tys spal s tou courou?“
Indián zaváhal. Ohlédl se na Ritu, ale ta se jen smála. Tak řekl: „Si...“
„Ty prase špinavý! Ty dobytku! Rozbiju ti za to hubu! Udělal jsi nám před nimi ostudu!“
„Žádnou ostudu!“ řekla Rita rychle, „Šlo mu to hezky...“
Ale Pedro neposlouchal. Naopak, vrazil Indiánovi dvě přes hubu, jen to mlasklo.
Indiána, i když se chová rezervovaně, jenom tak někdo mlátit nesmí. Mladý muž zvážněl, jeho oči se zaleskly. Pak skočil po Pedrovi a přitom křičel něco v naprosto neznámé řeči.
Kate zjistila, že mu rozumí; sice to bylo trochu zvláštní a nevěděla, co je to za jazyk, ale v univerzálce obsažen byl. Možná jiné nářečí, ale rozuměla, že vyhrožuje zabitím.
Vtom vykřikla Asthra: „Kcharta va pamma!“
Indián se zarazil a obrátil se k ní; zdálo se, že je překvapen.
„Šíl ta kcharta?“
„Wa hea.“ řekla Asthra.
Indián se zarazil. Pustil Pedra, kterého už měl pod sebou, přikročil k princezně a hleděl na ni s úžasem.
„Ty rozumíš naší řeči?“ ptal se a Kate taky rozuměla.
„Zdá se, že ano. Kdo jsi a jaký je tvůj rod?“
„Jmenuji se Kannto. Pocházím z hor, z Údolí mluvících skal. Běloši mu říkají Valle de Ladrones – Údolí zlodějů.“
„Jméno vašeho kmene znáš?“
„Agipi. Říkáme si Agipi. Lidé z hor.“
Kate viděla na Asthru ze strany. Zdálo se jí, že princezna zvážněla a nějak znejistěla. Víc, než kdykoliv jindy.
„Až si odpočineš, promluvíme si,“ řekla mírně, „Zatím děkuji. Jistě se nebojíš toho, co jsme udělali s Pedrem; totéž uděláme i s tebou, naučíme tě řečem bílých lidí a mnoha dalším věcem.“
„Nebojím se.“ řekl Indián klidně.
Pohladila ho po tváři.
Kate se starala o ostatní; na její pokyn se zvedli a celkem ochotně šli k transportéru, aby odjeli do nemocnice. Asthra šla s nimi, zamyšlená a podivně rozechvělá.
„Co se děje?“ ptala se jí Kate.
„Ta jejich řeč,“ řekla čarodějka vážně, „Nikdo jí nikdy nemluvil; slyšela jsem v životě jen málo slov a to u nás, v Kasbě. Používají se pro speciální výrazy, které nejsou v běžné romani. Už mi napadlo, co je to za jazyk...“
„Myslíš, že je to důležité?“
„Ten Indián nemůže znát naše jazyky; je tedy nepochybné, že my známe jeho. Někdo z jeho kmene tam byl, když Denis učil lidi všemu, co znali druzí. Ten někdo musel být kníže Juan Santanueva, můj dědeček.“
Kate sebou škubla a překvapeně na ni pohlédla.
„Ano,“ přikývla Asthra, „Právě jsem slyšela poprvé v životě svůj rodný jazyk.“
Errata: