Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Rita ze Slunečního obzoru neodjela; děly se tu věci, že by to zvědavostí nepřenesla přes srdce. Jenom zavolala domů, že přijede později a mezitím něco vystuduje. Což rádi přijali. Asthra sháněla lidi na všelijakou práci, tak to Rita vzala. Nevydělala si nic, ale dostala najíst a pouštěli ji k Wallisu, kdykoliv něco chtěla či potřebovala.

Takže minul týden, během něhož byli Kondoři podrobováni intenzivnímu výcviku. Naučili se řádně španělsky včetně čtení a psaní, anglicky, samozřejmě arminsky, francouzsky i německy, což se někdy mohlo hodit. Pedro a Paco dostali speciální kurs pro velitele partyzánských oddílů, označený v neúředním styku jako školení pro teroristy. Dívky zase pro změnu lékařství všeobecné i veterinární, což je považováno za velice potřebné pro život.

Rita žila s Indiánem Kanntem a dařilo se jí s ním skvěle; mohla sledovat, jak jeho způsoby dostávají velice rychle nové dimenze. Nebyl hloupý, jak si původně všichni mysleli; jen neměl vzdělání ani šanci je získat. Když se naučil číst a psát, začal se živě zajímat o knihy; a když narazil na problematiku Indiánů, velmi ho zaujala, dokonce do té míry, že se při náhodném setkání obrátil na princeznu Asthru se žádostí o hlubší školení. Asthra si nic jiného nepřála.

Pozvala do Obzoru komthura Crosse. Ten dal totiž nedávno pro potřebu Služby zapracovat komplexní program indiánských kultur Jižní Ameriky; sponzorem a majitelem byla Universita v Kingtownu, která ho taky vyučovala, ale na komthurovu osobní žádost Asthře ochotně půjčila. Rita dostala příkaz vyčkat na Mika, převzít od něj kazety a převézt je do Wallisu. Mike měl jet dál, na poradu se Santanuevou do Iron-city.

Takže Rita čekala ve štábu a očekávala něco významného. Komthur von Cross ji velice zklamal; nebyl ani tak nezřízeně tlustý, ani tak ošklivý, jak se o něm povídalo. Byl tlustý i škaredý, ale nebylo to tak přehnané. Rita měla oprávněné pochybnosti, že ani s jeho chytrostí to nebude tak slavné jako v legendách. Byl to obyčejný strejc, docela dobrácký a unavený po dlouhé jízdě autem; toužil po kávě a koláči s meruňkami. Navíc řídil nerad a mizerně, ale měl toho před sebou ještě hodně. Připomínal jí lva, ovšem cirkusového, překrmeného, opelichaného a s vylámanými zuby; bídná troska někdejší možné slávy.

Nicméně nebylo její starostí posuzovat jeho kvality; převzala od něj zamčenou brašnu s disketami a vzkaz, že přijede večer nebo v noci i se Santanuevou; pak počkala, až odjel dál. Brašnu odnesla do Wallisu.

Kannto tam už čekal. S potěšením prošel očišťovací linkou, prohodil pár slov s dívkami od obsluhy a zažertoval se skupinou dětí, které tam měly seanci. Ritu políbil na tvář a pospíšil si do štábu, kde dívky otevřely brašnu a vytáhly hrst disket.

„No pozdrav Pámbu!“ řekla jedna z nich, „Tohle máš na celý den, i s přestávkama...“

„Já vím. Povídali, že je to pěkně obsáhlej program...“

„Tak jo, pospěš si! Asthra přijde pozdějc, má něco rozdělaný!“

Kannto uměl zacházet s Wallisem stejně jako druzí. Založil disketu, dal si nasadit přílbu, vypil posilující nápoj a ulehl; zavřel oči a vyčkával, až usne. Pak byl zasunut do skříně Wallisu a jeho veliký sen započal.

Rita dostala práci: přehrávat diskety. Jenomže to ji naprosto neuspokojovalo, tak vyčkávala, až se nachomejtne některá šéfka. Měla štěstí, byla to Kate, která jí byla nakloněna.

„Hele, Kate, mohla bych zkusit taky ty diskety z Kingtownu?“

„Cože, indiánský kultury? Nač by ti to bylo?“

„Moc mě to zajímá!“

„Ty bys v tom chtěla dělat?“

„Jasně! Je to hrozně zajímavá práce...“

„Tak fajn, proč ne... ale jak jsi na tom s penězma?“

„Bohužel mizerně. Všecko, co mám vydělaný, jsem už vybrala v programech...“

„Takže budeš muset zařezávat dál. Tři měsíce, je ti to jasný?“

„Pěkně drahý programy... ale co, beru to!“

„Jsou speciální. Kdyby ti to podškrábla tajná služba, tak by to bylo na účet...“

Rita pokrčila rameny. Neměla šanci.

„Můžeš nastoupit, až to doběhne Kanntovi.“

Tak se to Ritě povedlo; do večera měla souhrnné informace o indiánských kulturách celé Ameriky. Zatím z toho měla trochu v hlavě guláš, ale doufala, že se to zlepší.

Kannto byl pozván na štáb k Asthře. Přijel Santanueva; Rita ho zatím viděla jen zdálky, ale vždy k němu cítila úctu a trochu strach. Ježto ona pozvána nebyla, musela zůstat doma.

Kannto se vůbec nebál ani necítil zvláštní pocit, když byl zván do vládního paláce; už si zvykl na denní styk s lidmi, kteří mu před týdnem připadali jako bohové. Předvedl stráži kartu a byl okamžitě předveden do místnosti, kde byla Asthra, Pedro Santanueva, Mike Cross a další důstojníci štábu. Ti všichni na něj zřejmě čekali, měli na stole rozložené spousty papírů, týkajících se indiánských kultur.

„Pozvali jsme tě,“ oslovil ho Pedro, „Abychom s tebou hovořili o tvém kmeni a jeho záležitostech. Doufám, že teď jsi dostatečně vědecky fundován, abychom se o tom mohli bavit.“

„Jistě.“ řekl Kannto spokojeně. Vyčkal, až mu dívka z obsluhy dá kávu, osladil ji a zamíchal, „Mohu odpovídat na jakékoliv vaše otázky.“

Slova se ujala Asthra: „Takže váš kmen, jak jsi řekl, má jméno Agipi. Mluví jazykem, kterým se poněkud odlišuje od jazyka okolního obyvatelstva.“

„Ano. Odlišuje se diametrálně. Rozumím sice našim sousedům, ale jejich jazyk nemá s naším nic společného.“

„Nalezl jsi v přehledu indiánských jazyků něco podobného vaší řeči?“

„Podle mého názoru je to stará kečujština. Jazyk Inků, který se používal jako řeč vládnoucí třídy po celém území Peru za časů svobodné říše. Domnívám se, že u nás se zachoval v čisté podobě.“

„Víš to jistě?“ oživla Asthra.

„Nevím to zcela jistě, protože o kečujštině nejsou věrohodné informace. Většina těch, které obsahuje program, jsou přepisy zpráv španělských mnichů, kteří je získali při Pizzarově vpádu do Peru. Od místního obyvatelstva, bohužel, už není možné se cokoliv dozvědět.“

„Pokud je to pravda, pak by to znamenalo, že tvůj kmen má nějaké spojitosti s bývalými Inky,“ řekl komthur, „Existují ještě jiné důležité informace, které by to potvrzovaly?“

Kannto zrozpačitěl. „Možná, že ano – ale já jsem se o to v době svého pobytu doma nezajímal. V podstatě mi to ani nenapadlo.“

„Čím jsi se zabýval?“

„Pásl jsem ovce. Potom mě to přestalo bavit, tak jsem se nechal najmout jako nosič jedné expedice, co tam procházela. Šli ale dál do hor, chtěli na ně vylézt. Myslel jsem, že jsou blázni, ale platili dobře.“

„Ví někdo ve vaší vesnici o těch věcech víc?“

„Starý Boma. Ale to je blázen. Lidé ho navštěvují, jenom když potřebují jeho kouzla.“

„Kdo je starý Boma?“

„Žije ve skalách v jedné chatrči a rozumí bylinám, které se tam nacházejí. Léčí naše nemoci. Do vesnice téměř nepřichází, nemůže na nohy. Náš náčelník mu posílá jídlo. Několikrát jsem tam byl, ale bál jsem se Bomy, tak jsem s ním ani nikdy nepromluvil.“

Kannto byl v rozpacích, když mluvil o svých bývalých názorech. Už pochopil, že jeho život není v očích Arminů nic vznešeného.

„Bylo by možné toho Bomu navštívit?“

„Jistě... tedy, nevím. Nemá rád bílé lidi.“

„My nejsme bílí. A mluvíme vaší řečí,“ řekla Asthra, „Mohl bys nás představit.“

„Zatím se těžko můžu vrátit domů.“

„Až se podaří ta akce, změní se vláda. Tehdy budeš jedním z jejích představitelů a my tam uspořádáme expedici.“

„Ano, jistě. Je samozřejmé, že pomohu se vším, co budete potřebovat.“

„Fajn,“ Asthra převrátila pár listů, „Teď další věc. Jsou u vás v okolí nějaké staré stavby?“

„Samozřejmě. Ve skalách jsou jeskyně a v nich hradby postavené z kamenů. Dřív tam žili lidé, naši předkové.“

„Prohlížel ty stavby někdo?“

„Ne. Bílí lidé u nás nikdy nebyli.“

„Jakým způsobem jsou ty zdi postaveny?“

„Obvyklým. Z přesně otesaných kamenů, jako za Inků. Něco na způsob zdi v Maccu Picchu.“

Asthra našla nějaké vyobrazení.

„Jo, něco podobnýho. Toto je Maccu Picchu, tam byly jednotlivé stavby řazené vertikálně. My máme jenom jednoduché zdi, které byly vytvořeny k dostavbě jeskyní.“

„Znáš to tam dobře?“

„Byl jsem tam jenom jednou. Pásli jsme okolo a schovali se tam na noc. Neprohlíželi jsme to tak moc... pamatuju se jen na to, že na jedný zdi je vytesaný znak. Dneska vím, že je to symbol slunce. Takovýhle...“ našel příslušné vyobrazení.

„Je mi divné,“ řekl Mike, „Že to všechno se nachází v Costa Negře, tak daleko od Peru. Je sice pravda, že říše Inků obsáhla skoro celou Jižní Ameriku, ale žádné známé centrum tam není!“

„S tím souhlasím,“ řekl Kannto, „Ovšem pokud souhlasí i jazyk, potom je nutné usuzovat na nějakou spojitost...“

„Chtělo by to důkladně prozkoumat,“ soudil jeden z důstojníků, „Zkusil bych se tam podívat v rámci akce...“

„Pokud bude souhlasit Chris, můžu tě tam vyslat,“ řekl Pedro, „Taky by mě zajímaly výsledky. Dokonce bych... se tam podíval osobně, až bude v zemi klid a pořádek!“

„Já tam pojedu docela jistě,“ řekla Asthra, „Chci vědět, odkud pocházíme!“

„A víš jistě, že odtamtud pocházíš?“ zeptal se Mike, „Problémem vašeho původu jsem se zabýval už několikrát, ale bez výsledku!“

„Babička pamatuje, co jí říkal dědeček Juan; tvrdil, že už ve Španělsku jsme byli zvláštním klanem Gitamos, který se s druhými nestýkal. Ovšem běžně jsme se s ostatními domlouvali klasickou romštinou, aspoň za mých časů.“

„Dost odvážná konstrukce! Příslušníci národa Kečua, dokonce příbuzní Inky, mají sídlo v opuštěných horách; část se odstěhovala do Španělska, kde zapadla mezi Cikány a potom do Arminu, kde si vytvořila silné a vlivné knížectví, to je příběh, který by byl těžko dokazatelný i v televizi...“

„Ale může tomu tak být! Proč bychom nemohli patřit k Indiánům? Za pronásledování Španěly se mohlo stát ledacos krkolomného!“

„Je třeba nejen vytvořit hypotézu, ale také ji dokázat...“

„Dokázat něco není jednoduché; jediná možnost bude jít tam a provést výzkum přímo na nalezišti. V Costa Negře.“

„Přesto by šlo něco vyzkoušet. Kannto by mohl sepsat všechno, co ví, případně i co slyšel od starších. Poslyš, ty si přece musíš pamatovat pohádky, které ti vyprávěli...“

„Myslíš jako chlapec? No ovšem...“

„Nemluví se v některé z pohádek o lidech, co přišli z daleka?“

„Pohádky, no... často se v nich povídá o jaguárech a pumách. Taky náš kmen pochází od jaguárů, posvátných šelem Slunečního boha. Ale my jsme samozřejmě křesťané!“

„To je v pořádku. A nějaké historky z dob, kdy jste ještě křesťané nebyli?“

„Moje babička tvrdí, že jsme křesťané odjakživa. Že jsme dokonce bojovali s pohany, a protože jsme pokřtění, oni nás za to nenáviděli a chtěli zabít.“

„Zajímavé... a dál?“

„Nic. Naši náčelníci byli vždy křesťany. Proto nám bílí nesměli ublížit.“

„Chtěli vám ublížit nějací bílí?“

„Já nevím, asi jo. Babička byla stará a její rozum už nebyl dokonalý, všecko se jí v hlavě motalo. A taky to jen slyšela od starších...“

„A o nějaké části kmene, která odešla jinam, dokonce za moře, se tam nemluví?“

Kannto zrozpačitěl. „Ani to není možný. Totiž, kdo odejde z našeho údolí, je proklet. A stihne ho pomsta duchů. Já jsem odešel, vím. Ale já na ty duchy už moc nevěřím.“

„Proč má být proklet? Jací duchové se mu mají mstít?“

„Nevím. Jsou to ochranní duchové našeho údolí a našeho kmene, ale o těch vědí jen staří. My mladí se jich máme jenom bát. Odešel jsem dřív, než jsem se stačil dozvědět tajemství mužů.“

„Měl bys tyhle pohádky sepsat. Možná by to bylo zajímavé pro všechny...“

„Myslím, že jsou to všechno jen místní varianty obvyklých legend horských kmenů.“

„Ano, ale právě ta variace je zajímavá. Jak se proměňují běžné náměty v konkrétním místě, chápeš? Vědci je zaznamenávají všude, kam přijdou a podaří se jim proniknout do místní společnosti.“

„To samozřejmě můžu udělat.“

„Sepiš vůbec všechno, co si z dětství pamatuješ. Bude zapotřebí poznat toho co nejvíc, než se vypravíme na expedici.“

„Jistě. Sepíšu.“

„Počítám, že se ještě jednou sejdeme k projednání. Tam by se taky mělo dohodnout celkové zaměření expedice.“

„Pokud ovšem v tu dobu už bude po akci! Za současného režimu tam samozřejmě nesmím!“

„To je věc tajné služby. Miku, nemohl bys to popohnat?“

„Jistě,“ slíbil komthur, „Postarám se, aby to bylo brzy hotovo.“

Čas míjel a Enkra pořád ještě vedl válku se šelmami, aniž to vypadalo na jednoznačné řešení. Bojová střetnutí vyhrával jednou ten, podruhé onen a nikdo neměl chuť skončit tu nepřehlednou řadu drobných šarvátek; jenom bojovníkům přibývalo jizev na tváři.

Jako všechno na světě, i zdobení má svoji módu; právě nyní se vysoce cenily veškeré viditelné šrámy. Řada bojovníků toužila mít na těle zřetelné stopy, že se neschovávají, naopak jsou vždy v přední linii boje a prožívají různé nebezpečné situace, z nichž vyvázli jen zázrakem. O tom dokonale svědčí jizva, nejlíp klikatá a vyhlížející příšerně. Různé ozdobné jizvičky způsobené nožem ať si nosí holky; my bojovníci musíme budit hrůzu!

Tygři a leopardi rychle pochopili, co se od nich požaduje; také oni se rádi zdobí a kluci měli vždy v sedlové brašně nějakou tu ozdobu, kterou mohli postrádat. To se vysune jeden ostrý dráp a zadrápne pod kůži, třeba na tváři; pak se jím mírně škube, až kluk zatíná zuby a přemáhá se, aby neskučel bolestí. Když už to nemůže vydržet, šelma krátce škubne drápkem a rozerve jemnou lidskou kůži šerednou jizvou. Pak se sluší ránu ze zdravotních důvodů pečlivě olízat, případně vysát krev; však také jedna ze zdvořilých nabídek zní: Napij se mojí krve!

Na klikatou tržnou ránu je třeba přiložit hojivé listí, možná taky natřít mastí; však šamani smeček dobře vědí, po čem zůstane jizva dlouho jasně viditelná. Hlavně neošetřovat Živým Ohněm, ten by mohl ránu vypálit a kůži zatáhnout, čímž by projevené hrdinství postrádalo účel. Ostatně, čarodějek není tolik, aby mohly být při všem; zato hrdinů je na celém Ostrově spousta, takže časem se každý chlubil nápadným šrámem.

Připadá vám to hodně bláznivé? Jak je to dávno, co si v Německu studenti sekali tváře šavlí ve zbytečných soubojích? Arminští bojovníci jsou jiní možná jen v tom, že je vzrušuje bolest a obdivují ty, kteří ji dokážou nejdéle snášet. Postupně si na bolest zvykali a nacházeli v ní i potěšení.

Je to možná k smíchu, ale nejvíc bolest oceňovaly dívky. Být ženou je trest Boží všude na světě, ale na Ostrově od jisté doby zvlášť; tím spíš, že různé metody trýznění vymýšlely na sebe navzájem, případně se samy hlásily. Většina netoužila mít tvář roztrženou tygřím drápem, ale nějaký způsob zdobení má každá doba, každá společnost; v Arminu odpadla možnost oslňovat oblečením a vlasy rostly pomalu, tak se soustředily na tělo. Zkusily tetování, zasazování stříbrných šperků do různých míst kůže i leccos jiného; teď bylo třeba vymyslet něco převratného.

Regenerátor se uplatnil jen zpočátku; většina dívek i kluků odmítala pěstovat vlasy násilnou metodou, dávali přednost sice krátkému a rozcuchanému, ale vlastnímu účesu. Když na to přišlo, dokázali se ho bez lítosti vzdát, třeba koupelí v Ohni; odmítali však podrobovat se nějakým diktátům módních žurnálů.

Tohle byla už druhá generace dívek; ta první, která zahájila před rokem Enkrovu válku, většinou čekala dítě nebo se o ně starala. Cizinci to těžko dokážou pochopit, ale šlechtické rody byly skutečně spokojeny, když jim dospívající dcerunka přinesla z cest zprávu, že bude matkou. Nijak zvlášť nikoho nezajímalo, kdo je otcem; jednání o tom by všechno zbytečně zkomplikovalo a dítě stejně patří matce.

Nová generace, která nahradila ty starší, je za to nesmírně obdivovala a toužila napodobit. Kluci tak často iniciátory nebyli – proti příjemně strávené noci sice nic neměli, ať se to třeba považuje za svatbu, ale nehodlali mít starosti s dětmi. Snesli by i lecjaké antikoncepční metody, ale dámy rozhodně nesouhlasily; připustit to znamenalo společensky se naprosto znemožnit. Toto byl svět, v němž dívky zkrátka chtěly mít živou panenku, nejlépe ihned. Když jim dospělí vyhrožovali, že to bude strašlivě bolet, zazářily jim oči nadšením.

Je snad pravda, že dívky nemilují bolest? Ty zdejší ji většinou přímo vyhledávaly; bolest nádhernou, okouzlující, vzrušující, fantasticky stimulující celé tělo, přelévající se ve vlnách po horké kůži, prostupující tělo až do kostí. Zřejmě na to měla vliv momentální móda: spousta zábav mládeže se soustřeďovala na týrání sebe i jiných. Čarodějka Deborah se tomu smála, také ona bolest milovala; Asthra soudila, že je to důsledek účasti na tancích tygrů a leopardů, kterých se v poslední době zúčastnila spousta mladých, dokonce i cizinců. Šelmy za dřívějších časů na tance nikoho nezvaly; ale teď, když řadě lidí vypily trochu krve a uzavřely tím s nimi přátelství, je uvítaly rády.

Milostné tance šelem jsou rituál, při němž je nevěsta nucena tvrdým násilím ženicha přijmout; je to rvačka, při níž lítají chlupy a oba soupeři řvou a cení tesáky, až divákům běhá mráz po zádech, ale ve skutečnosti si málokdy vážně ublíží. Nějaký ten škrábanec zajisté vznikne, ale šelmy nejsou tak choulostivé. Dívky lidí sledovaly hru s okouzlením; když pak došlo na ně, dávaly najevo odpor a nesouhlas, dokud nebyly přemoženy. Postupem času se namlouvání mezi lidmi rovněž zritualizovalo; konaly se únosy, přepady, souboje a Zlé Jazyky tvrdily, že dospívajícím slečnám se někdy víc líbí ty rvačky než samotný akt. Zapojily se do toho rovněž noviny, bohužel velmi nešťastně, někteří dospělí nepochopili situaci a mladým jejich hry rozmlouvali. Postupně vyšla najevo jasná závislost: čím významnější princezna, tím větší rozruch musí způsobit každý její sňatek.

A aby to bylo ještě složitější: byly tu rovněž čarodějky, které neúnavně zkoušely něco nového. Teď právě pouštět přebytečnou energii konečky prstů do těla toho, kdo se opovážil si s nimi hrát. Těmi výboji působily na osmahlé kůži chlapců ještě tmavší skvrny, někdy dokonce pruhy; a jelikož tyto skvrny a pruhy velmi připomínaly kožešinu šelem, všichni po nich zatoužili. Nebylo to ovšem snadné: dívky to dokázaly jen v okamžiku vyvrcholení, když přijaly velké množství energie od milence. Dále to působilo tak příšernou vlnu bolesti, že se obvykle zhroutil v křečích. Ale jen co se trochu vzpamatoval, už požadoval další skvrnu nebo pruh a těšil se na příští milostné střetnutí. Jakmile má něco jeden, chtějí to všichni; takže čarodějky, které to dokázaly, se staly nesmírně populárními a každý je vyhledával.

Je otázka, co z těch událostí se skutečně stalo a co byly pouze fámy, jež kolovaly ve veřejnosti i v novinách. Někteří reportéři se usilovně snažili najít někoho, kdo by jim zjednal jasno v řadě detailů, ale neuspěli; každý věděl spoustu věcí, ale nikdo při tom nebyl, ani neznal nikoho, kdo se přímo zúčastnil. Postupem času nastaly pochybnosti, zda se to či ono skutečně stalo, ale jak může novinář skácet fámu, kterou spojeným úsilím vybudovali jeho kolegové? Může to zkusit; jeho popření se pak stává dalším paradoxním potvrzením fámy, čtenáři chtějí slyšet stále něco nového. A raději věří jakékoliv krásné lži, než aby připustili všední a nevzrušivou skutečnost.

Mnoho těch věcí se odehrálo v tajemném Indiopolisu, prostředí obskurních sekt a jejich šílených kněžek. Deborah se jenom smála, Jenbarí se odmítala k čemukoliv vyjádřit. Navštívili taky Asthru, ale ta prohlásila, že vůbec nechápe, o co komu jde. Odkázala je na Rogera, po němž stále ještě nebylo vidu ani slechu, nebo Enkru, který byl na jihu a nebylo o něm zpráv. Tehdy se aféra postupně přelila jinam a nebylo jasné, jak bude pokračovat.

Roger Monroes se vrátil do Kingtownu velice spokojen, v nové kožené bundě s divokými odznaky teroristických spolků a účesem z kudrnatých vlasů do čela a vzadu vystříhaných. Vypadal jako chuligán a s potěšením navštěvoval všechny kamarády, aby se jim pochlubil, co ve světě viděl a zažil. Problémy mezi mládeží odbyl mávnutím ruky a prohlásil, že se neděje nic, co by vyžadovalo jeho pozornost. Z hlášení však taky zjistil případ s Kondory, o něž se zajímal. A přijel do Slunečního obzoru, aby se s nimi osobně seznámil.

Kingtownští členové Lilie ho upozornili, aby čekal divochy neumějící mluvit, vyplašené a pološílené. Na což se těšil; ale našel šest mladých, vypadajících naprosto arminsky, mluvících velmi dobře a sem tam i rozumně, takže se cítil zklamán a podveden. Přišla taky Asthra informovat ho o všem, co s nimi prováděla; Roger souhlasil a odsouhlasil zaplacení z prostředků akce Costa Negra.

Hlavním mluvčím Kondorů byl Pedro. Změnil se, pozbyl zcela svých divokých způsobů. Nyní se choval uhlazeně až přezíravě, měl znalosti a schopnosti velkého státníka. Zdálo se, že on je zklamán Rogerem, asi si ho představoval úctyhodnějšího. Jenom k Asthře cítil ještě trochu ostychu a obdivu.

„Jaké máte vlastně problémy?“ ptal se Roger.

„Především s vládou. Ale předpokládám, že za pomoci tvého expedičního sboru se nám podaří je velmi rychle vyřešit.“

„Jaká je situace organizace Kondorů?“

„Jsme připraveni k ozbrojenému povstání. Jen co bude vhodná chvíle.“

„Kdo to určí?“

„Předpokládám, že se vrátím domů a dohodnu s Chrisem Everettem.“

„A velení Kondorů?“

„Podle mého názoru nemá žádnou úroveň. Budem je muset nejspíš odstavit... pochopitelně jich využijeme pro různé čestné funkce, ale vládu jim do ruky dát nemůžeme. To bychom zkrachovali!“

„Pokud vím, oni ti umožnili přijet sem...“

„Jistě. Jenže to jsem byl ještě někdo docela jiný, než jsem teď. Nyní samozřejmě chápu spoustu věcí úplně jinak!“

„Povídej mi o tom, proč ses dal ke Kondorům!“

„V podstatě ze soukromých důvodů. Potřeboval jsem zabít jednoho ze šéfů tajné policie. Je vyšetřovatel; používá jména Ramirez nebo Rodriguez, ale pravé jméno to asi nebude. Lidé z branže mu říkají Kšandy.“

„Proč?“

„Když provádí výslechy, chodí jen v košili a nosí zvláštní kšandy, dost charakteristické. Je největší odborník na mučení.“

„Takovýho není žádná škoda. Proč jsi ho chtěl zabít?“

„Při výslechu umučil mýho bratra. Brácha byl obyčejnej šmelinář, ale dostal se nějak ke Kondorům, něco pro ně sháněl. Chytili ho a umučili ve vězení. Nechtěl mluvit.“

„Zabiješ toho policajta?“

„Samozřejmě, jen co se vrátím domů. Myslím, že by to mohl být vhodný signál, že v zemi se začalo něco dít. Kšandy je populární policajt, každej se ho bojí. Kriminálníci jako partyzáni, on mezi nima taky nedělá žádný rozdíly.“

„Dobře. Můžeme se dohodnout, že smrt toho... Kšandy bude signál k povstání. V tom případě bys to měl provést efektně.“

„Provedu to efektně!“ usmál se Pedro.

„Policajt je pro nás zbytečnej; nezaslouží si žádnou milost. Pokud budete chtít zlikvidovat pár takovejch, vůbec nic se nestane. Hlavně bych doporučoval podříznout ty, co by mohli být nebezpečný při akci.“

„S tím počítám.“

„Je radost s tebou jednat!“

„S váma taky. Můžeš si být jist, že až uděláme v zemi pořádek, budu s váma dost spolupracovat, když mi dovolíte.“

„Počítáš, že se staneš presidentem?“

„Máš něco proti tomu?“

„No... ani ne! Jenom – kolik je ti let?“

„Dvaadvacet. A tobě?“

„Já taky ještě neberu vládu do ruky. Jenom se na to chystám.“

„Myslíš, že bych měl ještě počkat?“

„Myslím, že by bylo vhodné dosadit na funkci presidenta někoho reprezentativnějšího. Takový člověk musí mít především úctu lidu a vypadat pěkně, když přednáší v televizi vládní prohlášení. Potom taky musí... abys chápal, na začátku se jistě všechno nepovede. Chceš to kompletně nechat na sobě?“

„V přechodném období bude jistě dost chyb...“ připustil Pedro a zdálo se, že se hluboce zamyslel.

„Dojde k přehmatům. Likvidaci politických nepřátel. Eventuálně k potížím s bývalými přáteli a spojenci. To všechno bude nakonec třeba na někoho svést...“

Pedro se skutečně naučil nejen číst, ale taky přemýšlet. Zasmál se: „Myslím, že jsem skutečně zbytečně neskromný. Asi bych měl ustoupit donu Alfonsovi. Je to přece dlouholetý vůdce naší organizace a má právo stát se prvním presidentem naší osvobozené demokratické vlasti...“

„Správně. Tobě doporučuji kariéru někde v tajné službě nebo v armádě. Bude tam zapotřebí mladých schopných mužů...“

„Jo... dobrej nápad. Vypadá to, že skutečně budem spolupracovat!“

„Já jsem o tom přímo přesvědčen.“ řekl Roger a spiklenecky se pousmál.

Komthur Mike Cross dostal hlášení velitele expedičního sboru Chrise Everetta. Seděl nad ním a oči měl zavřené, jako by spal; ale přemýšlel. Přečetl si to několikrát a přiřadil k faktům, jež získal z jiných zdrojů; výslechu Kondorů pracujících u Asthry i různých informací, jež se za léta nashromáždily v archivech tajné služby. Moc spokojen nebyl.

Zavolal Asthru. Měl štěstí, spojili mu ji během pár minut.

„Mám tady zprávy od Chrise. Nevypadá to dobře. Spíš na hovno.“

„Co konkrétně?“

„V zemi je nepředstavitelný bordel. Diktatura drží národ sice terorem, ale dost pevně. Kondoři jsou jako spolek naprosto nespolehliví a neschopní. Jejich podpora národem je iluzorní věc. Naše šance na vítězství jsou tak padesát procent...“

„Hm... chceš tím říct, že naše expedice se taky nedá považovat za dohodnutou?“

„Chris sám se domnívá, že to klapne. Optimismus byl pro něj ovšem vždycky důležitější než reálné uvažování. On si Kondorů váží a věří ve vítězství. To já v ně nevěřím.“

„Takže je to tvůj pesimismus a ne realita.“

„Můj pesimismus se už mockrát ukázal jako velice reálný.“

„Čí odhad je těch padesát procent?“

„Můj. Chris chce akci provést a věří v její úspěch. Ale mně se to nezdá.“

„Co chceš dělat?“

„Kdyby nebylo tvých zájmů a té expedice, kterou bych hrozně rád uskutečnil, dal bych Chrisovi příkaz nechat to plavat a vrátit se domů.“

„Přesto, že jste dostali zálohu?“

„Vrátili bychom ji. Nemám rád nejisté akce a tahle se mi nezdá jistá. V každém případě budu Chrise varovat, že se mi nelíbí.“

Asthra uvažovala. „Jednal jsi s Vládcem?“

„Mluvil jsem s ním o tom. Taky dostává svoje zprávy... ovšem on se k věci nikdy přímo nevyjádří. Z jeho hlediska se jedná o soukromou záležitost některých občanů. Turistika.“

„Na názor tajné služby se radši ani nebudu ptát, co?“

„Tajná služba udělá, co chce šéf a co chci já. Pochybuju, že by se našel někdo, kdo si chce dobrovolně pálit prsty.“

„Taky nepochybuj, že všichni tví konkurenti už mají každý slovo zachycený, aby ti případně podtrhli židli.“

„I to se dá čekat.“

Asthra chvíli vzrušeně dýchala. „Nechci a nemůžu tě ovlivňovat. Ale já bych moc ráda znala původ našeho rodu; a myslím, že to půjde jen v případě, že to klapne.“

„Mohla bys... nějak se o tom ubezpečit?“

Opět to chvíli trvalo. „Jo. To bych mohla.“

„Já totiž... víš, mám určité potíže s...“

„Dám ti vědět, když se něco dozvím.“

„Jseš hodná. Zatím pošlu Chrisovi echo.“

„Pozdravuj ho. A moc ti děkuju.“

Mike položil telefon. Chvíli se zuřivě drbal na hlavě a váhal. Pak si sedl k počítači a vypracoval následující instrukci:

„Hlavní štáb upozorňuje na obtížnost provádění zamýšlených akcí. Obáváme se, že nepřítel je lépe organizován a spojenci slabší, než hodnotí Ch.E. Doporučujeme ještě jednou důkladně prověřit všechny souvislosti před zahájením akce.

Přes to všechno trváme na uskutečnění předem dohodnutých cílů. Kromě sponzora a státu má na nich zájem kmenový svaz knížat Santanuevů, což bude mít vliv i na odměnu a další vzájemné vztahy. Byli bychom rádi, kdyby se to podařilo.“

Pak to zašifroval a připravil k odeslání.

Errata:

30.05.2021 11:43