Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Po tříměsíčních vyčerpávajících a zcela bezvýsledných bojích se dohodl velitel armády lidí princ Enkra s velitelem tygrů Thirrou, že jediná rozumná možnost, jak boje nějak ukončit, je svést velkou rozhodující bitvu všech proti všem, která by s konečnou platností určila, kdo je vůbec vítězem. Enkra přijal a vyhlásil, že shání posily, aby mu umožnily zvítězit nad silným národem tygrů. Obě strany se měly co nejdřív sejít; za tím účelem se kdekdo chystal do boje.

Válka s tygry má svoje odlišnosti proti boji s lidmi. Lidé mají snahu jednoznačně a s konečnou platností rozhodnout, kdo je lepší a kdo bude koho nadále poslouchat. Proto se snaží střetnout v boji, v němž by se to poznalo, a soupeři se navzájem hledají. Tygři nic takového nechtějí, jim vyhovuje taktika neustálých schovávaček, honiček, přepadů a ústupů, hledání a vypracovávání šikovných fint a lstí. Dokázali by válčit léta a neomrzelo by je to, neboť jejich život je neustálá zábava, nikam nespěchají a nic nepotřebují stihnout. Dokázali to i ve skutečné válce a nepříteli šla tahle taktika pěkně na nervy. Dneska už s válkou nepočítají, ale ve hrách si svoje zvyky udrželi.

Taky válka s Enkrou se vyvíjela podle stejných pravidel. Enkra mnohokrát tygry obklíčil a dokonce zajal, ale pořád zbývala nějaká jejich část, která zůstala na svobodě a dovedla svoje příslušníky osvobodit a utéci s nimi někam, nebo si přivolat pomoc, která je zachránila. Enkra musel válčit na výdrž a začalo ho to už skoro nudit; byl tedy jen rád, že Thirra přijal jeho nabídku na konečnou rozhodnou bitvu.

Do boje se chystal každý, kdo něco znamenal mezi smečkami. Zvadlo došlo i Asthře, a ta se do války vypravila s odpovídajícím nadšením. Naverbovala kdekoho; z toho důvodu vyrazili i Kondoři. Nejdřív se všichni divili, ale Pedro prohlásil, že se považuje za stejně dobrého jako ostatní a tudíž se chce zúčastnit všeho, co podnikají. Byl velmi ochotně přijat i se svou smečkou.

Shromáždiště Enkrovy armády bylo určeno na zámek Cross, což byla čirá zlomyslnost. Komthur nebyl přítomen, když se na jeho farmě objevili první bojovníci; ale jen se to dozvěděl, hned se tam vrátil, aby chránil svůj majetek. Zatím počet bojovníků rostl neuvěřitelnou měrou; nikdo z mladších, ale ani starších kluků neměl nic na práci, tak se s potěšením vypravili do boje. Všichni potřebovali jíst; zásoby, které přiváželi z domova, stačily sotva na první den, hlavně proto, že byli zvyklí dělit se s každým, kdo šel kolem. Pak chtěli lovit, což v okolí zámku bylo dost problematické; a když nic neulovili, zbyl jim jediný možný zdroj potravy: komthurova stáda. Takže slušně požádali a potom pobíjeli dobytek po desítkách.

Mike měl už dávno v plánu ozdravit stádo, ale pro nával práce a celkovou nechuť k jakékoliv činnosti se k tomu ještě nedostal. Kromě toho, když přestal jíst maso, nebyl kromě černochů nikdo, kdo by staré krávy zlikvidoval. Černoši si vybírali prozatím tak, aby pán nepoznal; domnívali se, že o tom skutečně neví a byli by překvapeni, kdyby znali skutečnou situaci. Nevadilo mu bezostyšné okrádání ani další čachry, vyžadoval pouze dostatek mléka pro sebe a případné hosty.

Krátce před komthurem dorazila Asthra se skupinou dívek; mnohé byly čarodějky a některé dost dobré, taky spousta laborantek a techniček ze střediska. Poznat to nebylo; snad jen některé si nechaly narůst dlouhé vlasy, aby na nich bylo co stříhat, kdyby si kluci chtěli hrát. Asthra se v zámku vyznala a obvykle sídlila v panském křídle; teď se tam nastěhovala taky, uvedla do provozu chrámovou místnost a kuchyň a naznačila, že netrvá na přítomnosti těch, co nehodlají dodržovat usměrňovací zásady. Dívky hbitě pochopily a odešly se vtírat jinam.

Z Indiopolisu dorazila princezna Deborah se svým dvorem, daleko třpytnějším než Asthřin; až na účesy, ty byly krátké a střapaté, jak příroda dala. Tato skupina si postavila na louce za zámkem stany vyzdobené tím krásněji, čím vznešenější dámě patřily; kluci měli dovoleno přinášet jim další cenné dary, pokud zatoužili po přízni některé z nich. Některé další se snažily přinutit Asthru, aby se vyjádřila, zda to není náznak prostituce; konečně vydala dobrozdání, že nelze označit ony děvy za helmbrechtné, pokud nemají stálé ceny a pravidelnou pracovní dobu.

Ze Sun City přijely slečny Dany a Jeanne Monroesovy. Také ony byly dotazovány ve věci prostituce; Jeanne skromně mlčela a mírně se červenala, kdežto Dany doznala, že strávila čtrnáct dní své dovolené v luxusním veřejném domě, ovšem pod cizím jménem. Tato zábava se jí velice líbila a nijak se za ni nestydí; nechápe, proč by se nemohla bavit jako mladší bráška, kterému to naopak každý schvaluje. Dále vyzvala na souboj každou princeznu, která by se opovážila jí cokoliv vytýkat.

Roger Monroes přijel s těmi členy Enkrova dvora, kteří nebyli na jihu s ním. Kupodivu ti kluci nebyli tak zpustlí jako již zmíněné dívky; a ty, co přijely z Kingtownu s nimi, byly spíš mírnější a opatrnější, neboť všechny dřívější ozdoby dvora vypadly z důvodu těhotenství. Nové dvorní dámy se teprve učily a opatrně zjišťovaly, co všechno si můžou dovolit.

Roger sám byl otrávený jako indiánský šíp; s důvody se svěřil pouze Mikovi a Asthře, asi se týkal akce Costa Negra. Vzápětí vydali přísný zákaz o tom mluvit, zvláště před novináři.

Asthra místo toho vytyčila myšlenku, že když tygří válka, tak taky tygří paráda. Což znamenalo, že si nechala na tělo od hlavy k patě namalovat pruhy k nerozeznání podobné tygřím; nejkrásnější potom na obličeji. Měla i bílá zrcátka na uších; jenom jednou se tak prošla po dvoře a už si malovali tygří pruhy všichni.

Enkra zatím nepřijel, ale poslal Jacka Therlowa, který se těšil komthurově obzvláštní přízni. Jackie byl povahy mírné a úslužné, nerýpal do lidí jako Kurt a nestříhal si zbytečně vlasy jako Sonny, takže nikoho neměl čím urazit a většinou pořídil. Rovněž tentokrát byl přijat přívětivě a pozván na večeři a nocleh.

„Enkra chce co nejdřív skončit tuhle válku a vrátit se domů!“ vysvětlil, „Jenže s tygrama je těžký pořízení; oni by nejradši bojovali až do smrti!“

„Thirra je tak těžký protivník?“ ptal se Mike.

„Co Thirra? I kdepak, toho jsme přemohli už třikrát! Teď si na nás pozval svýho taťku Kwarra, to bude jiný kafe! Posledně nás hnal od Vodopádovýho jezera až dolů do džungle, my nestačili zdrhat. Kdepak! Thirru jsem dokonce jednou přepral v osobním souboji; bylo to před tejdnem a už je o polovičku větší, než byl na začátku války!“

„Nojo... oni rostou rychle.“

„Thirra byl docela milý koťátko, ale roste z něj pořádnej klacek. Když jsme ho chytli posledně, zmohl ho i bráška Leslie. Teďka vymetl s Lesliem parket, málem mu zpřerážel kosti! A to není brácha žádnej srábek!“

„To jsou holt ty problémy...“ smál se Mike.

Jackie chvíli otálel. Ještě něco chtěl.

„Koukal jsem, že je tady Asthra...“

„Divil bych se, kdyby nebyla.“

„Taky Kate, ta vleze všude... a spousta dalších holek...“

„Jsou zvědavý, jaký to tady bude.“

„Co myslíš ty, nevadilo by, kdybych pozval taky Sentu? Aby nebyly nějaký blbý kecy...“

„Já myslím, že nebudou žádný kecy. Je tady málo holek? A nikdo nic proti nemá...“

„Ale Enkrova Anitta tady není.“

„Začínáš bejt měkkej, Jacku. Nedělej si starosti a pozvi ji. Kdyby něco, tak ji potřebuju na práci.“

Jackie použil komthurova služebního telefonu. Senta snad musela čekat na zavolání, byla okamžitě k disposici a slíbila Jackovi, že je na místě zítra dopoledne, i kdyby hořelo.

„Není to divný, bejt takhle závislej na jedný holce?“ zeptal se Jackie, když to položil, „Já netvrdím, že bych neměl žádnou jinou – o Deborah se to všeobecně ví, o některých jiných proslýchá, já jsem taky státní představitel, ale... nemůžu si pomoct, zdá se mi, že ji mám radši než ostatní...“

„Fakt? Já vím dokonce, čím to je. Jseš totiž úplně normální.“

„Myslíš? A dokonce... kdyby se chtěla vdávat za jinýho...“

„Rozbij mu hubu. Klidně, pár mu jich vraž, aby jí dal pokoj!“

„No ale... kdyby to byl kamarád?“

„Kamarád nekamarád, dej mu do držky a máš to.“

Jackie začal mít hned lepší náladu. „Ale odporuje to zásadě vytvoření provázaných řetězců...“ namítal.

„Chceš slyšet tajemství, Jacku? Ty řetězce, co vytváří Bello, nejsou vůbec k ničemu. Ani kdyby pospojoval všecky lidi...“

„Nekecej! Tak proč se to teda dělá?“

„No – a čím se bavit po večerech?“

„Chceš říct, že ta jeho magie nefunguje?“

„Chci říct, že jeho magie je ubohej matnej pokus něco ovlivnit. Ve skutečnosti si ti nahoře beztak udělají, co budou chtít. Můžeš je maximálně nadráždit, aby si tě podali. Ale přesvědčit...?“

„Ani Asthra by to nedokázala?“

„Asthra dokáže spoustu věcí. Ovšem nezaplétá se do takových trapných pokusů. To radši nedělá vůbec nic.“

Jackie začal uvažovat. „Tak mi teda řekni pravdu! Když se mi třeba zalíbí nějaká holka a já se s ní vyspím – znamená to něco?“

„Jo. Že jste si užili pěknej večer.“

„Já myslím, jestli tím něčemu pomůžeme nebo uškodíme!“

„Když se vám to líbí, tak pomůžete. Když ne, tak...“

„Stop. Je potom moje manželka? A má na mě karmický vliv?“

„Ano. Ano.“

„A já na ni? I když se rozejdeme? Až do konce světa?“

„Třikrát ano. Ale abych tě zbrzdil v rozletu: všechno ovlivní jenom tvou malou soukromou karmu, nikdy celý vesmír. To bys musel být docela jinej borec, aby se ti podařilo vychýlit ty váhy...“

„Ani ta Bellova spousta many?“

„Jistě, pomohla městu Indiopolisu a některým jeho obyvatelům. Způsobila, že přišla Paní Esxatli; zařídila, že pár děvčat dokáže krotit Oheň a malovat svým klukům tygří a leopardí fleky po těle. Může to pár lidí zachránit a pár zabít. Ale nedokáže to ovlivnit nic důležitého.“

„Co to je vlastně – to důležité?“

„To je první rozumná otázka, cos položil. Odpovídám: nevím.“

„Jak to – nevíš?“

„Tak, jak to říkám. Nemám zdání, co je důležité. Obávám se, že na to do konce života nepřijdu. A kdybych náhodou přišel, neměl bych co dělat tady, ale odešel do duchovního světa.“

„Někteří tě pomlouvají, že nemáš ve věcech jasno...“

„A mají pravdu. Skutečně nemám v ničem jasno. Bohužel; když o něčem vím hodně málo, je to dokonale jednoduché, ale jakmile se dozvím všechny argumenty pro a proti, přijdu na to, že to není tak jasné, jak si myslí lidé. Skutečně se dostávám čím dál do většího zmatení mysli.“

Jackie na něj chvíli koukal nechápavě. Potom mávl rukou.

„Půjdu radši vyjednávat s náčelníky. A čekat na Sentu.“

„Jo. To uděláš dobře.“ souhlasil Mike.

Senta se přihnala džípem a vzala s sebou tři svoje nejlepší kamarádky, všechny cizinky. Jackie byl mírně rozladěn, protože přijela ostříhaná na ježka a ty ostatní ještě víc.

„To už ti nestojím za to, aby ses kvůli mně trochu upravila?“

„Miláčku, dělám na Wallisu. A nesnáším uměle vypěstovaný vlasy, hamburgery McDonald, chemický přísady do potravin, umělý hmoty a další neorganický výplody moderní civilizace. Styď se!“

„Dala ses už taky do sekty Čistých?“

„Zatím ne, ale hrozně mě to láká. Pár děvčat u nás v tom jede; jsou moc spokojený a občas jim závidím.“

„A nevadí ti, že jste teroristi?“

„Jsme; ale nám se to líbí. Teď zrovna máme správnej průšvih na škole na Lennonovým náměstí! Holkám z devítky dělali zdravotní kontrolu a přišli na to, že všecky jsou gravidní. Kromě jedný, ta ovšem hrozně brečela. Prej se vsadily, že to stihnou k patnáctým narozkám; hezky si to načasovaly devět měsíců dopředu, aby se to stihlo. Správná patnáctka má bejt v tom...“

„Bezva fór. Proč to udělaly?“

„Protest proti antikoncepci. Správná kočka se nechrání nijak; když má mít děcko, tak ho teda má!“

„Ty bys taky protestovala?“

„Vsaď se se mnou o něco a uvidíš!“

Jackie blýskal očima a stěží přemáhal smích. „Ále; když ty mě vůbec nevzrušuješ, vypadáš jako ševcovskej učedník! Kdybys měla krásný dlouhý vlasy, abych do nich mohl ponořit prsty...“

„A ráno mě ostříhat dohola, já vím! Ale že seš to ty, půjčím si od komthura jeho RG – aby byl pán spokojenej!“

Jenže se zjistilo, že komthur von Cross nemá regenerátor, přestože je to povinná součást vybavení každého panského sídla. Když se to dozvěděla Asthra, moc se smála.

„To je přece dávno známý, že Mike nepotřebuje takový věci! Jistě ho dostal přidělenej, ale buď ho někomu nechal, nebo si ho vůbec nevyfasoval a zašmelili ho skladníci. To je u nich normální – když si někdo něco hned nevezme, už to zmizí...“

„Ale co my teď máme dělat?“

„Já nevím... zkuste třeba zhasnout!“

Mávli rukou a odešli; ale když se ocitli v soukromí, přišli na to, že to není tak špatný nápad. A Senta měla ještě lepší:

„Když se ti takhle nelíbím, tak zavři oči!“

Nezavřel; celou si ji oholil a pomaloval tygřími pruhy.

A co udělala ona? Oplatila mu to.

Enkra se přihnal jako bouře, když už většina armády byla shromážděna; společně s ním tvrdé jádro jeho smečky včetně hostů a kamarádů, kteří se boje zúčastnili s ním. Bylo to na nich taky vidět, většina měla po těle řadu šrámů z předešlých střetnutí; Enkra sám rozsáhlé drápance přes levé rameno i něco na tváři.

Asthra se vztekala, když to viděla. „Ty seš, kluku, úplně pitomej! Na co máš vlastní čarodějku, když se ani nedáš ošetřit? Pamatuj si, nejsme všemocný a když to necháš zastarat, taky ti to může zůstat!“

Enkra se naopak smál: „Za prvé nemám čarodějku, protože Jennie jela navštívit kamarády a rodinu; vdává se jí nějaká sestřenice. Za druhý, ošetřit se dokážu sám a nějakej šrám na ksichtě snad není žádná vada na kráse, ne?“

„A tohle?“ Asthra jej chytila za spodní čelist a obrátila k zrcadlu, „Tyhle škrábance si chceš nechat, jo? Myslíš, že tě to tak moc zdobí?“

„To zaroste! Tygři mi to olízali, bude to dobrý...“

„Jestli ti jde o to, abys nepřišel o vlasy, mám s sebou přílbu!“

„Když válčím s tygrama, chci vypadat, jako že válčím s tygrama! Nedělej ze mě pořád cukrovou panenku!“

„Tak si trhni nohou, vemeno pitomý!“ vybuchla.

Enkra svolal válečnou radu. Nejdřív zjistil, kdo z kamarádů se dostavil a kdo ještě ne, eventuálně vůbec ne. Těch nebylo mnoho, všichni toužili po nějakém vzrušení a tygří válka je nabízela v míře víc než hojné. Chyběli jen ti, kdo byli služebně nebo soukromě v zahraničí; na jejich místě byli příslušníci zahraničních lilií a čestní hosté.

„Máme jedinou šanci: přemoci tygry počtem! Silou ani šikovností je neporazíme; máme šanci jen když budeme dva na jednoho. Není to pro nás sice moc velká čest, ale je to pravda a my s tím nic nenaděláme. Dokud nebudeme mít dvojnásobnou přesilu, nemá cenu na ně vůbec chodit.“

„A máme dvojnásobnou přesilu?“ ptal se někdo z neinformovaných cizích hostů.

„Těžko říct.“ krčil Enkra rameny.

„To by se zjistilo, kdyby se spočítalo, kolik je nás, pak se to vydělilo dvěma a porovnalo s počtem těch tygrů!“ radil cizinec.

„Jenže my nevíme, kolik je jich!“

„Tak snad aspoň, kolik je našich...“

„Taky nevíme, kolik se nás sejde!“

Cizinci třeštili oči. Zato jeden ze starých frontových vlků, bývalý podnáčelník Juan z dob francouzské expedice, vysvětlil:

„Kdybysme si mohli být něčím jistí, tak by to byla nuda a ne žádná zábava. Takhle aspoň máme šanci se pobavit...“

Tehdy už to pochopili a nastal nadšený jásot nad vlastní odvahou.

Enkra se rozhodl taky si nechat udělat tu parádní tygří kresbu po těle. Po chvíli hledání se mu zalíbila dívenka, patřící k Zelené Lilii ze Sun City; přistoupil k ní a požádal, aby mu to udělala. Dívka nebyla překvapením chvíli mocna slova, ale pak ochotně vstala a šla sehnat barvu a štěteček.

Nebyl sám; většina bojovníků si nechávala na tělo kreslit posvátné pruhy. Ti, kteří nosili skalpové kadeře, to měli jednodušší s hlavou, ale Enkrovi jezdci měli vlasy už dost dlouhé a stříhat se nechtěli, takže bylo několik typů účesů. O důvod víc se pohádat, kdo má pravdu.

Enkrova dívka se jmenovala Jane. Dokonce ani žádnou přezdívku neměla, i na to byla moc mladá. Koukala na prince tak oddaně a zbožně, až vyvolávala smích všech, kdo to viděli. Enkra se od ní trpělivě nechával šlechtit a když jí náhodou štěteček ujel, nic neříkal. Tím si vysloužil její obdiv a úctu a někteří členové zájmové skupiny Zlých Jazyků si je už začínali brousit.

Když byl vyzdoben, přišel se Enkra ukázat Mikovi do knihovny; Jane přivedl s sebou, aby ji veřejně pochválil. Zrovna tam byl Jackie, který si četl v nějaké knížce; vzápětí přišli Kurt, Sonny a Sandy Cripp, s ním Fernando, Diego a ještě nějací náčelníci. Mike Enkrovi potvrdil, že mu to sluší a že je Jane šikovná mladá dáma, ze které něco bude.

Jenže kromě jiných byl v knihovně taky Roger Monroes. A toužil si trochu rýpnout do druhých, jmenovitě do Enkry.

„Je to krásná holčička,“ odsouhlasil, „Kdyby se jednalo o mě, vzal bych si ji za ženu.“

Jane zrudla, Enkra se zamračil, Mike se začal blbě šklebit. Ostatní se taky smáli a pro jistotu neříkali, čemu.

„Ty by ses klidně oženil se všema!“ řekl Kurt.

„A proč ne? Proč by si Enkra nemohl vzít Jane, když se mu líbí a on se líbí jí? Řekni, vzala by sis ho, kdyby tě chtěl?“

Jane váhala. Před mnoha lidmi nebyla zvyklá se vyjadřovat o svých osobních záležitostech.

„Tak řekni, vzala by sis ho?“

Rozpačitá dívenka neřekla nic, jenom přikývla.

Rogerovi to docela stačilo: „Tak vidíš. Chceš ho, ty se jemu taky líbíš, tak se může uspořádat svatba. Miku, zbylo ti něco na pití po té ožrávačce s hlavou státu?“

Mike krčil rameny, ale někdo se ptal: „Jaké ožrávačce?“

„Myslíš, že o tom nevím?“ smál se Roger, „Pokud je známo, ožral ses minule se Šéfem jako carskej oficír!“

„To je v pořádku. Jsem přece carskej oficír. A něco k pití se taky najde, moje sklepy jsou velký a už zase zásobený.“

„Takže zbývá jen zanotovat nějakou vhodnou svatební píseň. Ale ty, Miku, jsi bohužel nikdy žádnou nesložil...“

„Budeš se divit. Jednu jsem složil, ale radši bych ji veřejně ani nepředváděl...“

„Jenom ji předveď!“

„Je dlouhá...“

„Nevadí. Čím delší, tím lepší.“

„Je ale strašně dlouhá!“

„My už něco vydržíme!“

V knihovně byl též klavír. Nikdy na něm nikdo nehrál, ale byl ještě v dobrém stavu, dokonce do jisté míry naladěný. Mike se nechal zatáhnout k němu a chvíli uvažoval, neboť klaviatura je jiná než u varhan. Načež začal za vlastního doprovodu zvučným, leč falešným hlasem:

„Když jsem se s Mary oženil, to vám byl naráz hezčí svět

vždyť Mary byla jako květ a já hoch švarnej na pohled

když jsem se s Mary oženil...“

„To ale není o tobě; ty ses přece jaktěživ neoženil! Nebo snad jo?“ vyzvídal Roger potměšile.

„Ne, to je umělecké dílo; nemá se skutečným životem pranic společnýho, jak zajisté víš. Tak drž klapačku a neruš uměleckou produkci!“ sdělil mu Mike a pokračoval:

„Když jsem se s Mary oženil, krásná nás láska čekala

a jenom máma plakala a pořád se vyptávala

proč jsem se s Mary oženil.

Když jsem se s Mary oženil, měli jsme domek pod strání

nebralo konce líbání a venku hráli Cikáni

když jsem se s Mary oženil...“

„Vypadá to jako pěkná idyla. Divím se, že zrovna ty propaguješ manželství!“ ozýval se Roger.

„Když jsem se s Mary oženil, Mary hned začla dlouhou řeč,

ta měla jazyk jako meč a já si říkal neuteč,

vždyť jsi se s Mary oženil!

Když jsem se s Mary oženil, skončily hody u mámy,

Mary mě krmí slzami, já žeru v kůlně salámy

co jsem se s Mary oženil.

Co jsem se s Mary oženil, dřu jako mezek celej den

a když se vrátím unaven, žene mě Mary zase ven

že jsem se s Mary oženil.

Co jsem se s Mary oženil, je z Mary dáma lenivá,

já dřu a ona užívá a každej se mi posmívá

že jsem se s Mary oženil.

Vždyť já se s Mary oženil, když si ji nikdo nechtěl brát,

kdekterej chlap ji moh mít rád, jen já pitomec akorát

jen já se s Mary oženil.

Když jsem se s Mary oženil, vydržel jsem to rok a půl

potom jsem v síni popad hůl a řekl jsem si, že jsem vůl,

že jsem se s Mary oženil.

Že jsem se s Mary oženil, nechci už tuhle ženskou znát

je lepší tulákem se stát než ve dne v noci doma lkát

že jsem se s Mary oženil.

Já jsem se s Mary oženil, až ji uvidíš, řekni jí,

že lépe člověk obstojí když spí s čuňaty na hnoji,

než když se s Mary oženil!“

„Ejhle! Už ty čertovy rohy lezou ven!“ souhlasil nadšeně Roger, „Já to tušil od začátku!“

„Že jsem se s Mary oženil, nemoh jsem doma zůstat dál,

šerif to trouba nechápal a napařil mi kriminál,

že jsem se s Mary oženil.

Já jsem se s Mary oženil, kvůli ní toulal se a krad,

tuláky nemá Pámbu rád a soudce přece nemoh znát

že jsem se s Mary oženil.

Že jsem se s Mary oženil, šerif si provaz připraví

a kolem každej dávno ví, že budu viset na větvi

že jsem se s Mary oženil.“

„Proboha... má ta písnička vůbec nějakej konec?“

„Bez starosti! Jak ho oběsej, písnička skončí!“ sliboval Kurt.

„Já jsem se s Mary oženil. Až budu v pekle povídat

že jsem tu holku míval rád, tak můžou se mi čerti smát

že jsem se s Mary oženil.

Zas bych se s Mary oženil. Zase bych líbal její ret.

Však já to přeci věděl hned – ale nechtěl jsem žít do sta let!

Tak jsem se s Mary oženil...“

Mike dozpíval a posluchači si oddechli.

„Perfektní náborová píseň na svatbu,“ pronesl Roger spokojeně, „Ještě pár takovejch a už se ani zadarmo nenapijem!“

„Dělám, co umím. A co se týče napití, snad ti to nebude málo. I když, pro tolik lidí – ještě štěstí, že aspoň tygři nepijou!“

„I kdyby pili, dneska jim nedáme! Jsou to přece jen nepřátelé!“

„Já myslím, až vám nařežou a vyženou vás, že sem přijdou spolykat všechny zásoby. Nebo si myslíš něco jinýho, Rogere?“

„Jak se opovažuješ říkat něco takovýho? Nás aby někdo přemohl? Celou tuto armádu, kterou jsme shromáždili? To může říkat jen zrádce a renegát a člověk, co fandí pruhovaným, přestože je jedinej, kdo tady pruhovanej není!“

„Fandím vám, ale uvažuju reálně. Když vidím, jak vypadáte po těch pár kapkách, dovedu si taky představit, jak potáhnete zítra do války po té strašné opici, co si tady pořídíte!“

„Jo – takže ty z lakoty, abysme ti nevychlastali sklep, radši věštíš naši porážku! No dobře, my ti předvedem, jak umíme porazit nejen tvoje zásoby, ale i nepřítele! Kluci, nepřátel se nelekejte a na množství nehleďte! Všecky flašky sem!“

„Dobře, já už mlčím! Už neřeknu ani slovo, i kdybyste se všichni nalili jako dogy! Život vás naučí sám!“

„Správně; ty nám zahraješ, když tak dobře umíš. Ale žádný tvý vlastní písně, radši dej něco, co všichni známe, ať si můžem zazpívat!“

Mike se nechal dovléci k pianu a nalít rum do decáku. Zahrál:

„Víno na kuráž, a pomilovat markytánku,

zítra do Burgund batalion zamíří

víno na kuráž a k ránu dvě hodiny spánku,

díky, díky vám, královští verbíři.

Dříve než se rozední kapitán k osedlání rozkaz dává...“

„On s tím rejpáním nepřestane!“ vztekal se Roger, „Jinou! Hrej vesele, žádný poslední vojáci se k zemi hroutí! Vesele hrej, ať se povzbudí vojska kráčející do bitev!“

Mike se jenom smál a krčil rameny. Tak zahrál:

„Nad námi vlajka hvězdnatá a na ní jižní kříž,

jsou naše srdce ze zlata a ty to holka víš,

náš domov, ten je v Texasu, na jihu, pokud vím,

a v každým správným zápasu my vždycky hrajem prim!“

Tahle písnička byla ta správná; všichni ji znali a ochotně se přidávali. Přibývalo jich, už se sem pomalu nevešli.

Enkra zpíval s ostatními; ale jak se nálada dostávala do varu, začal přemýšlet o úhybných manévrech ohledně své svatby s Jane. Dívenka se ho totiž držela jako klíště a obdivně ho okukovala; už se pevně rozhodla být jeho, aspoň na tuto noc. Enkra zatím ještě váhal, i když alkohol u něho taky udělal svoje.

Ale objevil taky Asthru a šel si s ní popovídat o tom, co slyšel: „Ty prý organizuješ nějakou expedici!“

„Neorganizuju nic. Jenom se chci jet podívat do té Costa Negry, až ji dobudeme.“

„Někdo mi říkal, že tam chceš něco objevit!“

„Chci navštívit jeden kmen Indiánů. Zjistila jsem, že to asi budou naši příbuzní, tak se to chci dozvědět úplně jistě.“

„Vážně? Přece se říká, že jste původem Cikáni! Já si to aspoň vždycky myslel...“

„To je pravda, ale i mezi Cikány jsou různé kmeny a rody; a my právě patříme k jednomu velice zvláštnímu. Babička mi vyprávěla, co jí říkal o původu Santanuevů dědeček, kníže Juan.“

„Pokud vím, co je psáno v dějepise, ten Juan utekl ze Španělska s celou rodinou, když je tam chtěli kvůli něčemu zavřít.“

„Jo, to je pravda. Tak on patřil právě k tomu Santanuevovskému rodu. A říkal, že jsme skutečná šlechta, žádný póvl.“

„Ano. Knížata de Santa Nueva María Leon Careira y Alcatraze. Ale já myslel, že ten titul jste získali až tady!“

„Kdepak! Tak se jmenoval už Juanův otec a spousta těch před ním. Teď, když jsem vyrostla, mi matka a babička předaly rodinné knihy, z těch jsem se ledacos dozvěděla. Ovšem jsou to všecko španělské překlady, originály se někam ztratily. Možná jsou ve Španělsku v některém státním archivu.“

„Taky jsem slyšel, že důkazem vašeho nového šlechtictví je i ten znak černé labutě, který máte!“

Asthra se vítězoslavně usmála. „A přitom náš znak černé labutě je poprvé zaznamenán k roku 1720. Už jako znak Santanuevů!“

„To vypadá jako nesmysl. V roce 1720 přece ještě nikdo nevěděl, že existují černé labutě. Ty žijí jenom v Austrálii a ta byla objevena až mnohem později!“

„V knihách se píše, že někdo z předků podnikl velkou objevnou plavbu do Austrálie, na Nový Zéland a ostrovy v Tichomoří. Popsal zvířata, která tam žijí, kromě jiných ptakopysky a ptáky Moa. Jen mu to nikdo nechtěl věřit.“

„Nepovídej! To by musel objet zemi dokola, a ještě před Cookem! Když byl Cook na Zélandu, tak ptáci Moa dávno neexistovali!“

„Možná tam byl před Cookem. Protože on ty ptáky Moa lovil a vyjednával s Maory, když ještě nepatřili pod britskou korunu. Aspoň říká...“

„V kterém roce tam byl?“

„To tam bohužel není. Jsou to odkazy na nějaké vyprávění, které všichni znali. Taky utrpěly překladem do španělštiny...“

„Jak byly psány původní texty? Snad ne cikánsky?“

„To by asi nešlo, žádná spisovná romština neexistuje. Jsou tam slova ze spousty jazyků; já je všechny znám, mám univerzálku, ale právě proto nevím, které jsou z naší původní řeči a které přejaté z něčeho jiného. Některé nejsou doloženy nikde jinde.“

„To tak úplně nechápu!“

„Když mluvíme o denních věcech, říkáme to romsky. Ale když se mluví o něčem důležitějším: o hvězdách, o moři, o životě, bozích a démonech, zvířatech a květinách, pak používáme řeč, které nikdo nerozuměl. Nevěděla jsem to; až když jsem slyšela svou řeč od Indiána Kannta, prohlédla jsem ty staré knihy a tam ji našla.“

„Rozumíme jí i my ostatní?“

„Ano. Juan ji uměl, takže se dostala do Univerzálky. Proto teď Kanntovi všichni rozuměli. Už ji máme částečně nahranou na pásku a on vytváří program výuky pro všechny členy expedice. Ukázal se jako schopný programátor.“

„Jak si vede?“

„Velmi zručně. Myslím, že z něj bude dokonce inženýr, když se dostane někam, kde by mohl složit závěrečné zkoušky.“

„Takže stejně chytrý jako ostatní z tvého kmene?“

Asthra se zasmála. „Tak jsem to nemyslela. Ale zdá se, že jsme skutečně o něco lepší než ostatní Romové. I tělesně jsme jiní, jestli sis všiml. Podívej se třeba na Jancsiho; to je náčelník z Kasby, támhleten. A srovnej ho s Pedrem nebo Férim. Jancsi má vlasy kudrnaté, my skoro rovné. Rostou mu vousy, nám málokdy; Pedro se pořád ještě nepotřebuje holit. Nos má jiný tvar, rty jsou užší. Barva pleti je odlišná a tvar obličeje také. Kdyby sis někdy laskavě prohlédl moje tělo... ne, nepatříme k tomu národu, aspoň ne docela, i když došlo k nějakému ovlivnění...“

„Takže jsi usoudila, že jste Indiáni?“

„Za dávných časů utekla do Španělska spousta lidí; možná taky některý z indiánských náčelníků. A když se jeho potomci chtěli ztratit před zraky nepřítele, přestrojili se za členy národa, který měl jakous takous možnost existovat i v bílé společnosti.“

„Můžeš to dokázat?“

„Proto chci hledat důkazy.“

„Chtěl bych tam jít s tebou. Zúčastnit se té tvojí expedice. Taky mě to zajímá.“

„Proč zrovna tebe?“

„Hlavně proto, že chci vědět všechno, co se dá poznat! Nemůžu za to, že mě všechno zajímá! Chci znát celý svět...“

„Vůbec se tomu nedivím. Mám stejné sklony a považuju to za nejlepší, co vůbec může být. Stále objevovat něco nového!“

„Takže mě bereš s sebou?“

„To by šlo těžko. Prince a následníka trůnu lze vzít na státní návštěvu, ne na expedici někam do zapadlých hor...“

„Zařídím si doklady na jakékoliv cizí jméno. Nemusím cestovat oficiálně, však víš...“

„A Roger tě pustí?“

„Já poroučím Rogerovi, ne on mně!“

„Nevypadá to. Zatím ho posloucháš ve všem. Kdyby rozhodl, že se na místě oženíš s tou malou, taky to uděláš!“

„Kdyby to rozhodl Roger, tak ne!“

„Zkus mu to odepřít; a uvidíme, co udělám!“

Enkra se ohlédl. Roger pil, a pil dost, takže to vypadalo, že to na něm zanechá i stopy. Nejdřív chtěl jít za ním, ale napadlo mu, že to má stejně daleko Roger k němu, tak na něj zavolal, aby přišel. Roger vstal a skutečně napochodoval. Dost nepevně.

„Rogere,“ řekl Enkra, využívaje chvíle, kdy Jane na chvilku odběhla, „Rozhodl jsem se, že se s tou holkou neožením!“

Roger se zatvářil dost překvapeně. Zapolykal naprázdno a potom řekl dost zmateně: „To je v pořádku... to mi vyhovuje. Vadilo by ti moc, kdybych si ji vzal já?“

„Na dnešní noc?“

„Nevím, jak dlouho mi to vydrží. Zkrátka s ní uzavřu sňatek jako obyčejně.“

„Jako s těma všema před ní?“

„No, jasně.“

Enkra se ohlédl na Asthru, která se počala dost divně šklebit, ale ovládala se. Zatím.

„Tak to teda ne! Tobě ji nedám. Je to slušná holka a na takový zpustlý čuňata, jako seš ty, má ještě spoustu času. Nedovolím!“

„Tak jak to uděláš? Ty nebo já?“

„No dobře. Tak já. Ale bez jakýkoliv magie!“

„Existuje něco, v čem by nebyla magie?“

Jane se vracela s mísou zákusků; samozřejmě nabídla Rogerovi, ten dlouho vybíral a přitom si prohlížel dívku, jako by si měl vybrat ji a ne pochoutku. Nakonec strčil jeden kousek do pusy, pohladil Jane po tváři a řekl: „Je fakt hezká, Enkro. Vybral sis dobře. Tak ti přeju pěkný zážitky...“ a vznešeně odkráčel.

Jane nabízela Enkrovi, Asthře a všem okolo. Enkra si nevybíral tak dlouho, měl už vybráno. Jenom se zeptal:

„Tak co, prosadil jsem svoji vůli?“

„Nebo možná udělal to, co chtěl on.“ řekla Asthra klidně, „Ale teď už je to jedno. Konečně, takhle to asi bude lepší.“

Chvíli na ni tupě zíral. Ohlédl se na Rogera, ale ten seděl u Mikova piána, objímal nějakou holku od Italské Lilie a zpíval z plna hrdla, že Krásná je Neapol, když slunce svítí. Nebo to předstíral? Mohl; ale proč by to dělal? Roger je stoupencem užívání rozkoší a když má chuť se opít, tedy se opije, a to doopravdy. Je otázka, zda ten jeho dokonalý mozek myslí též v podnapilém stavu.

Bohužel se zdá, že ano.

Enkra si s tím nedělal starosti. Konečně, Jane byla přítulné koťátko. Podvolil se všemu, co ho očekává v budoucnosti; rozhodl se být jako Roger. Jít do všeho naplno.

Errata:

30.05.2021 11:43