Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Přesně jak Enkra očekával, probudil se ráno okolo deváté. Jako princ měl vyhrazen hostinský pokoj v zámku, kdežto ostatní spali na dvoře, v zahradách, na pastvině za zámkem a tak všelijak. Jane vedle něj tiše oddychovala a nenechala se vyrušit, ani když vstal a pak si zase lehl.

Kupodivu necítil pobouření ani odpor či jiné nepříjemné pocity, jaké ho vždy přepadaly, když se něčeho dopustil. Naopak byl spokojený a měl pocit, že udělal dobře. Dokonce zkusil to, co dělával Anittě: probudil ji láskou. Udělala to, co dělávala Anitta, s potěšením se přidala; tak se tohle ráno skutečně příjemně pozdravili a popřáli si dobrý den. Pak se šli osprchovat a sháněli něco k jídlu; slunce zatím vystoupilo vysoko a Enkra došel k názoru, že je nesmysl dneska vyjíždět do války. Na což už zatím přišli i všichni ostatní, takže taky moc neblbli a sháněli se jen po jídle a nějaké legraci.

Jane se delší dobu česala a kroutila před zrcadlem; nakonec sebrala všechnu odvahu a pípla: „Budeme se stříhat?“

Bylo jí vidět na očích, že by to uvítala, ale Enkra neměl chuť ani náladu dávat své okouzlení najevo tak bezprostředně. Vnořil prsty do jejích hebkých vlasů a probíral se jimi, občas k nim dokonce přičichl. Konečně řekl:

„Teď ne. Jdeme přeci do války. Leda až se zas vrátíme zpátky...“

„Ty nemusíš. Ale aspoň mě...“

Enkra ji objal a přitiskl k sobě. A pošeptal jí do ucha: „Víš co? Teď ne; až se budeme loučit a odjíždět odsud. Po vítězství!“

A když ji pustil, dodal: „Mně se stejně ostříhaný holky nelíběj!“

Šli se vykoupat do bazénu a pak lehnout na zahradu, kde už odpočívali ostatní. Vévodil jim Roger, který italskou princeznu (čerstvě povýšenou, neznámo za co) poučoval o místních zvycích. Hlavičku měla čerstvě vyholenou, až na dva prameny za ušima; ucho propíchnuté uprostřed boltce a ozdobené náušnici, v nose stříbrnou rolničku a na lýtku jí jeden Číňan tetovacími jehlami dodělával barevného draka. Roger jí líčil rozkoše sebetrýznění a ona se smála, nejspíš aby neřvala bolestí.

Enkra ulehl vedle nich na deku, dívku na dosah ruky, a kochal se potěšením ze svého morálního pádu, neboť všichni si přicházeli jeho nový objev prohlédnout a ti, kteří se mu cítili být blízcí, s ním tu a tam promluvili a neopomněli se citlivě zmínit, jak se jim Jane líbí. Byla by ve velkých rozpacích, kdyby musela držet konverzaci na společenské úrovni; naštěstí to však vzdala hned na počátku, sem tam něco pípla a jinak se držela stranou.

Rogerova Italka se po úspěšném vyzdobení rozhodla stát velkou čarodějkou; měla v tom podporu zejména obou jeho sester, což byly odbornice k nezaplacení. Asthra za celý den téměř nevylezla, asi meditovala, tak měly volné pole pro své mentální spekulace. Vymýšlely naprosté pitomosti, ale Jane jim to vehementně zobala a Enkra vypadal, že usnul.

Přišla též čarodějka Jennie, která se narychlo vrátila od svých příbuzných, zvědavá, co se u dvora děje, když u toho ona není. Jane ji hluboce zklamala a možná dost znechutila; ovšem Panna nesmí podléhat svým emocím, takže Jennie jen nakrčila čumáček, hrdě vztyčila hlavu a odkráčela.

Polní maršál Jackie přišel se Sentou, vrcholně spokojenou se vším. Požadoval, aby když už se dnes nevyjelo, byl alespoň řádně připraven operační plán na zítřek, hlavně pochytání zajatců. Podařilo se mu donutit Enkru, aby se probral ze zasnění a k věci se jasně vyjádřil.

„Můj plán je jednoduchý a geniální: budou utvořeny dvojice bojovníků, v každé jeden silný a zkušený a druhý slabší, nováček nebo cizinec; může to být i holka. Boj bude veden tak, že ten silnější se vrhne na nepřítele, strhne ho s koně a udrží na zemi do chvíle, než druhý dokáže spoutat tygrovi packy a zavázat mu hlavu. Do zubů vrazí klacek a jak se zakousne, omotá mu kolem čelistí špagát, chápete? Tím je tygr prakticky bezbranný, tak ho ten slabší odvede do zajetí, zatímco silnější bude bojovat dál. To už si bude muset pomáhat, jak Bůh dá. Tím se každému nováčkovi podaří zajmout si svého tygra a my ostatní... no, uvidíme!“

„Ty chceš pustit do boje i holky?“ ptal se kdosi méně chápavý.

„A co?“ řekl Enkra, kdežto Jane nadšeně přikyvovala.

„My s tím taky souhlasíme!“ pronesla Dany za všechny kolem.

„Za tento skvělý plán stejně vděčíme jen oddanosti mé kamarádky Jane, protože ta myšlenka mě napadla, když jsem odpočíval po milování s ní dneska ráno. Roger má nejspíš pravdu, nejlepší nápady dostává po vysokém tělesném vypětí v průběhu sexuálního styku. Pravděpodobně to budu opakovat častěji...“

Pročež se neplánovaně nafoukl i Roger, který měl rád, když se lichotilo jeho chytrosti. Předvídavější členové dvora lichotili jim oběma, Jane i Jackovi se Sentou; nebylo důležité, za co. Opět měla hlavní slovo Rogerova Italka; jmenovala se jinak, ale tajila to z obav o svoji váženou rodinu, tak jí začali říkat Ciccia.

Jennie si přišla na chvíli lehnout k ostatním a byla tak sladce medová, že zkušenější jedinci by vycítili nebezpečí. Zvláštní náklonnost projevovala děvčatům a vedla spoustu řečí o magii a jejím významu pro zdar zítřejšího boje. Když byly všechny řádně nažhavené, konečně jen tak mezi řečí navrhla, aby byly obětovány k zajištění úspěchu.

První dojem byl poněkud rozpačitý; Senta, Jeanne a Dany byly jednoznačně pro, Jane koukala na Enkru zbožně a byla ochotná za něj položit třeba život a Ciccia váhala, co říct.

„Jak to myslíš?“ zeptal se konečně někdo, „Jakou oběť?“

„Nemám samozřejmě na mysli život,“ odpověděla s úsměvem, „Taky se nejedná o vážnou válku. Ale jak všichni víme, nejvýznamnější magické součásti těla jsou vlasy a krev; u kluků taky sperma, ale to jim netřeba říkat. Takže...“

„A to jo!“ souhlasila Číča stejně nadšeně jako ty druhé.

„Tys to udělala už dopředu; vlasy ti Roger ostříhal a krev z tebe vycedil, když ti píchal ucho a nos. Udělal to jistě tupou jehlou a tak, aby to hodně bolelo, že?“

„No... teda bolest to byla... ale já bych vydržela i víc!“

„Jestli chceš, já ti ještě něco píchnu!“ nabízel se Roger.

„Proč máme my trpět a kluci ne?“ ptala se jiná dívka.

„Protože je to větší odvaz, ne?“ usuzovala Číča.

„Protože seš tele!“ řekla Senta mimo program.

„Třeba Jane už taky obětovala svou krev, že, Enkro? Tak ještě pro konečně vítězství dát trochu vlasů...“

Jane neříkala nic, jenom nadšeně přikyvovala.

„Už to vidím v barvách,“ vzdychla Senta, „Ale jo, dělejte si s náma, co vás napadne. Já to beztak čekala...“

„Vymyslete ještě něco parádního!“ přála si Číča.

Enkra vstal a znechuceně poodešel. Roger chvíli naslouchal, pak přišel blíž a projevoval snahu ho chápat.

„Mě rozhodně do ničeho netahejte!“ řekl Enkra rázně, „Začínám už zas tušit nějakej průšvih. Nejradši bych se na to...“

Roger chápavě přikyvoval a neříkal nic.

„Já bych měl nápad, ale blbej... uspořádat dokonale všecky magické obřady k zajištění vítězství, na které jaká holka přijde; a potom tu bitvu mimořádně ostudně prohrát. Aby to byl takovej průser, že...“

Roger je osoba mimořádně chápavá, ale přece jen chvilku trvalo, než mu to došlo. Pak se mu rozzářily oči. „Enkro... ty seš geniální!“

„Tak počkej! Já to nemyslel...“

„Já jo. Představ si, projet to na celý čáře... třeba zítra! To je bezvadnej fór... co myslíš, co s náma tygříci udělají? Budou nás mimořádně surově mučit?“

„Rogere, neblbni! To byl jenom nápad...“

„Císař je od toho, aby měl geniální nápady. Jeho první ministr zase od toho, aby je uváděl do života. O nic se nestarej, můj milovaný pane – veškerou odpovědnost za ten průser beru na sebe!“

„Tak to ne, to nedovolím! Já to vymyslel...“

„Odpřisáhnu, že jsi mne předem varoval před takovým neštěstím. Ale já, pošetilý hlupák, jsem to nepochopil a pokazil vše, co se dalo... všechny tvoje rozkazy jsem popletl a obrátil naopak...“

Enkra na něj chvíli zíral. Potom se rozesmál jako blázen.

Roger vyčkal, až se uklidní; usmíval se a těšil už dopředu. Ale když se vrátili k ostatním, byli oba dokonale klidní.

Zatímco Enkra vyčerpán ulehl po boku Jane a zůstal nehybně ležet, Roger chodil od jednoho ke druhému a vydával jim rozličné pokyny. Doopravdy rozličné; kdyby ho někdo sledoval, divil by se, že říká každému něco jiného. Ale ve změti různých příkazů, zákazů a návodů se to poznat zkrátka nedalo.

Dívkám, zvláště svým sestrám, dal pokyn uspořádat skutečně co nejdrsnější obřady k usmíření rozhněvaných božstev. Tomu dokonale rozuměly a hned začaly vše organizovat. Sentě řekl, že by bylo zásadní chybou do čehokoliv zaplétat kluky; jednak nerozumějí vůbec ničemu, jednak by všechno spletli. Naopak dívky se dokážou dokonale obětovat, o čemž svědčí příklad malé Jane; zatímco by se mohla v pohodě učit ve škole, nasazuje hrdinsky vlastní tělo pro milovaného prince. Jane se málem rozbrečela dojetím. Akorát Jennie neřekl vůbec nic; stejně by se jen naštvala.

Zato ve vhodnou chvíli odlákal stranou Jacka a prozradil mu, co s Enkrou vymysleli. Jackovi zaplály oči, přikývl a potutelně se smál, když Senta organizovala zmatek. Prozradil to jen Kurtovi a Sonnymu; ti potom pár dalším velitelům, ale zásadně nic neřekli podřízeným a zejména ne děvčatům. Jenom je náhle přešla všeobecná omrzelost a začali se na bitvu hrozně těšit.

Mikovi tu zprávu přišla říct Asthra. Těžko vědět, jak se o ní dozvěděla, když za celý den neopustila chrámovou místnost; Mike se taky do ničeho nepletl, celé odpoledne usilovně psal na počítači, jen v přestávkách lítal do Perského zálivu stíhačkou F-15 a ničil, co objevil na radaru. Když si mu Asthra rozhněvaně stěžovala, ukončil práci, pustil si program karetních her a dost dlouho je skládal, zatímco přemýšlel. Nakonec řekl:

„Vlastně se nic neděje. V podstatě každá bitva je záležitostí shovívavé či přísné nálady krále bohů Indry; ten určuje, kdo, kdy a jak zvítězí. A protože Kršna říká v Bhagavadgítě, že mezi bohy je Indra, je to svrchovaná vůle Nejvyššího pána a...“

„Já nechci přednášku!“ vrčela Asthra, „Já chci vědět, co bych měla těm pitomcům udělat, aby netropili zmatek!“

„Nic. Nemůžou nic ovlivnit. Bitva bude svedena podle vznešené vůle polobohů, ať se lidé budou pokoušet o cokoliv. My na tom nemůžeme nic vylepšit ani poškodit... Zkrátka to nějak dopadne!“

Asthra se zamyslela: „Tygři se ale budou snažit...“

„Nepochybně. Před každým bojem vzývají Zářící duchy svých předků, aby jim přišli na pomoc.“

„Myslíš, že to bude boj mezi jejich Zářícími duchy a našimi polobohy a Ochránci?“

„Určitě, ale nech je. Oni se tam nahoře taky nudí a myslím, že si rádi pohrají. Takové akce je nesmírně baví...“

„Co tedy máme dělat?“

„Nech každého, ať si dělá, co chce.“

Asthra zamručela jako raněný medvěd a práskla za sebou dveřmi.

Enkra vydal příkaz, aby si před bitvou každý dokonale odpočal, především se dobře vyspal. Sám hodlal jít příkladem a zalézt do pelechu co nejdřív, ovšem s Jane, takže brzké usnutí bylo krajně pochybné. Kamarádi taky správně pochopili a zahájili mohutné obřady soukromé i skupinové, se zpěvem, tancem, hojným milováním a proléváním krve. Takže snad jenom Mike šel okolo půlnoci spát, ale u toho se jednalo o pravidelný denní režim.

Ochranné bytosti, hlavně ty v Arminu nejoblíbenější, ať povahy pokojné či krvesavé, mají ve velké oblibě různé obřady, jež neinformovaní cizinci (a přistěhovalci) považují za barbarské. Védská písma sice zavrhují uctívání polobohů jako nesmyslné, přinášející jen dočasný výsledek a ve své podstatě vedoucí pouze k utrpení prostřednictvím opakovaného cyklu rození a smrtí, ale bojovníci si toho nevšímají, ač se to učí ve škole. Pro svoji potřebu si každý vybere některého poloboha, který mu připadá obzvlášť sympatický; na jeho počest pak koná hrdinské činy, aby dokázal ostatním, že jeho Ochránce je mnohem mocnější než jejich. Pokud se někdo rozhodne uctívat Kršnu v některé z jeho bojovných podob, dělá to pro změnu tak po svém, až to někdy hraničí spíš s rouháním. Mimořádně oblíbený je Nrsimha-dév, Pán se Lví hlavou – vzhledem k jeho obzvláštní vznětlivosti a nesnášenlivosti mohou mít jeho oddaní strach spíš z Pána než z nepřítele. Další zvlášť oblíbený je Šiva; ten je ve své hněvivé podobě Rudry ještě horší. Když se rozhodne tančit, každým svým krokem ničí celé vesmíry; a když někoho šlehne copánkem svých dlouhých vlasů, dotyčný okamžitě opustí tělo. Bojovníci ho za to milují a probodávají si tváře a jazyk k jeho slávě.

Aby to nevypadalo, že v Impériu o křesťana nezavadíš; většina jsou nejen dobří křesťané, ale nadšení rytíři Templářského řádu. Uctívají Boha v trojjediné podobě: Jehovu Stvořitele, jeho syna Ježíše Krista, Vykupitele lidstva i Ducha Svatého, který nám všem dává život. Milují Pannu Marii, Přesvatou Bohorodici a dobrotivou Matku všech; mnozí nosí na krku posvěcené medailonky s Její podobou. Dále si váží všech svatých, zejména toho, po kterém mají jméno. A potom domácích svatých; těch obzvlášť...

V Arminu se stane svatým každý, kdo sejde ze světa násilnou cestou, rukou nepřítele či za okolností mimořádně podivných. Při hodnocení je důležité, zda šel bojovat za svoji víru či nikoliv; to vypadá jako náročná podmínka, ale není, protože každý válečník bojuje za víru, ač to někdy vypadá, že spíš vylupuje nedobytné pokladny. Prvotní impuls je vždy pozvednutí morální úrovně nešťastného obyvatelstva v té které zemi; žádný bojovník si taky nedá ujít příležitost, aby ty pitomce poučil o nějakém morálním principu, který prosazuje. Nic nechápající obyvatelstvo na něj většinou tupě zírá a považuje ho za šílence; dosavadní političtí představitelé, kteří chápou, co povídá, jej zas upřímně nenávidí, protože ničí výsledky dlouholeté výchovy vesničanů k poslušnosti a nezabývání se přemýšlením. Nadané jedince Armini okamžitě berou do svých řad, dají jim stručné vysvětlení, zasvěcení a pušku a už je pouštějí šířit paniku dál. Není divu, že při podobném způsobu myšlení přijde někdo často o život; vzápětí je doma prohlášen za svatého, Ochránce a patrona rodu.

Už to chápete? Bojovníci uctívají svaté, především svoje kamarády, které osobně znali a kteří padli o nějaký rok dříve. Těm se klanějí, těm se chtějí vyrovnat. Touží po tom vrátit se do té země a vyřídit si to s lumpy, kteří dotyčného zabili; obvykle nemají možnost, tak jej aspoň na dálku proklínají a přísahají mu pomstu. Nevím jak kdo, já bych se bál.

Jak už řečeno, všichni Ochránci si přejí být uctíváni četnými obřady, čím víc tím líp. Hnacím motorem té činnosti bývají často dívky, družky proslulých bojovníků; právě ony vymýšlejí ty nejpodivnější a nejkomplikovanější způsoby, jak dát dotyčnému na vědomí, že si ho stále ještě váží a požadují jeho pomoc. Kluci bývají umírněnější, mají taky víc možností předvést jiné kvality; u dívek se samozřejmě předpokládá, že jsou čarodějky a dokážou magickými prostředky ochránit sebe, svého milého i celý rod.

Taková dospívající slečna má zdánlivě dost málo možností, ale to je omyl; ve skutečnosti toho dokáže za den zvládnout, ach jé! Třeba se může provdat za řadu příslušníků vznešených rodů (včetně Baarfeltů) a získat tím ochranu většiny patronů. Stačí jí být hezká či aspoň patřičně drzá. Díky návodu Bellovy čarodějky Jenbarí se propojí do řetězce, ve kterém ji chrání vše a každý; pak už zbývá jen nebát se udělat průšvih. Méně zkušené se dají inspirovat dobrými příklady a obětují vlastní tělo dobré věci, zkušenější si vymýšlejí vlastní způsoby. Nakonec to většinou dopadne naprosto stejně: skupinovou extází. Vyznavačky divokých kultů se k smrti rády sdružují do smeček.

Praxe vypadala tak, že ačkoliv alkohol Enkra zakázal, nálada po setmění vzrůstala hodinu za hodinou. Dokud bylo vidět, vymýšleli detaily obřadů, pokud možno připomínající něco, co už viděli jinde, ale zas trochu odlišné, aby si zářící duch uvědomil, jak se kvůli němu snaží. Znalci teologie (téměř každý) se pokoušeli najít ve své paměti i v Písmech patřičné zdůvodnění, proč dělat něco právě tak a ne jinak, hádali se s ostatními znalci a když jim nebylo dáno za pravdu, vyhlašovali si nepřátelství, slibovali pomstu a dohadovali se na vzájemných soubojích. Hnacím motorem toho všeho byly dívky, za což mohly sklidit podivnou odměnu: pokud skutečně k souboji dojde, bude jedna nebo více manželek poraženého patřit vítězi.

Tato možnost nadchla zejména členky Rogerova harému. Hrozilo jim, že jejich pán v případě osobního souboje prohraje, neboť ve skutečnosti nijak zvlášť nevynikal (kromě klasického šermu, ovšem to se vědělo a každý by se mu vyhnul). Roger neměl námitek vsadit některou svou manželku do jakékoliv hry a ony se zas těšily na nové dobrodružství. Upřímně řečeno, manželství s Rogerem je možná veliká čest, ale zábava vždycky jen ze začátku.

Existovali však též bojovníci, kteří neměli žádnou dívku, aby ji vsadili do hry. Chvilku je to mrzelo, pak nějaká důvtipná hlava vynalezla řešení: vsadit sám sebe. Nerozumíte? Inu, prodat se do otroctví. I tahle možnost existovala kdysi za císařství, řád Templářů měl spoustu otroků a ti chytřejší v něm dosáhli tak vysokého postavení, o jakém se svobodným ani nezdálo. Prohrát sám sebe a stát se otrokem, ale u někoho významného, třeba u Enkry! Ještě, že to netušil a různé výzvy za něj smlouval poněkud méně bystrý Ronny, šéf jeho gardy.

Před setměním začal někdo se slavnostními úpravami účesů. Když se ustřihnou vlasy u samé kůže, je to vždy oběť, ať si říká kdo chce co chce. Enkra vydal pokyn, aby k žádnému masovému stříhání nedocházelo, ale byl to pouhý jeho názor, nikoliv závazný rozkaz, posvěcený božskou autoritou. A jelikož sluší se více poslouchati Boha než lidi, princezny došly k názoru, že je třeba obětovat část hřívy pro ochranu svoji i svých milovaných. Protože však je Enkra osobnost vysoce vznešená a jeho ústy promlouvá sám Nejvyšší Pán, je nutno vzít jeho názor v úvahu a neodstranit všechno ochlupení, pokud někdo není mnich, jako třeba Asthra. Rozumíte tomu? Pokud ne, je to v pořádku; žádný tomu kloudně nerozuměl, tak každý udělal, co považoval za správné. Princezny si oholily část hlavy a zbytek vlasů spletly do něčeho tak složitého, že na výstavě účesů by dostaly křišťálový pohár. Kluci to nepožadovali, ale nechali si to samozřejmě líbit, dívčí prsty jsou jemné a na dotek příjemné (kromě toho šíří blahodárnou energii, které bude zítra zapotřebí). Věci jen prospěje, když po dokončení oběti jí bojovník poděkuje způsobem, který se jí nejvíc líbí.

Taky si kreslili po celém těle pruhy, aby se připodobnili šelmám; a že je zvykem šelem při milostném aktu partnera pokousat, vyhlásil kdosi heslo: Kousni mě až do krve! Zakrátko se přesvědčili, že to partnera povzbudí k mimořádné aktivitě a začali se zahryzávat do těch částí těla, které jim připadaly nejvhodnější. Vedly samozřejmě dívky, nikoho nešetřily a ještě se smály, jak kluci sténají rozkoší.

Asthra, jedna z mála při smyslech, sice zůstávala ve svém malém chrámu, ale věděla o všem. Sledovala, co vše princezny nabízejí jako oběť a věděla, jak to skončí: nakonec nabídnou samy sebe. Tato hra má rozličné varianty a společné jen jedno: každý, kdo se zúčastní, silně riskuje. Modlitby hmotně uvažujících lidí se většinou týkají nějakého osobního prospěchu: Pane, dej mi... já ti za to slibuji... Modlitby zasvěcených válečníků jsou jiné.

Existuje vzorová prosba, již přednesl Šrí Čaitanjá Maháprabhu, inkarnace Kršny v podobě oddaného, v patnáctém století v Indii. Říká se v ní: „Pošli mne třeba do nejhoršího pekla, jen když tam budu moci vzpomínat na Tvoje lotosové nohy.“

Varianta arminských válečníků je tato: „Pane, přišel jsem na svět, abych Ti sloužil. Nevím, jaká je Tvá vznešená vůle a často dělám chybu, když se snažím ji odhadnout. Vím, že budu potrestán, když ji nesplním a vím, že mne čeká určitý trest, i když ji budu plnit. Nevadí mi to, je to moje služba. Pošli mě, kde mne potřebuješ mít; vymeť se mnou ty nejhorší kouty světa, dávej mi úkoly, které nezvládnu a stav mě před problémy, které mě srazí k zemi. Dopřej mým nepřátelům, aby mne trýznili nejhoršími způsoby, jaké si vymyslí; a nakonec mne vydej záhubě, abych se mohl opět zrodit jako Tvůj služebník, zrození za zrozením. Jen nedopusť, abych Ti na chvíli přestal sloužit, aby se cokoliv stalo mimo Tvou vůli, abych na Tebe zapomínal...“

Samozřejmě, takové modlitby nepřednáší každý a pokaždé, když si Pánovu vůli připomene. Ale zůstávají v povědomí, ať mladí dělají, co chtějí. Teologové jim vyprávějí, co vše od nich požaduje Pán a za jakých okolností; většinu toho zapomenou, ale přece jen něco zůstane. A oni to v těch patnácti myslí vážně!

Asthra, ačkoliv na sobě nedávala nic znát, dobře věděla, že to je hra, která je může přenést do krajně nezvyklého postavení. Ani ona nemohla odpovědět na otázku, co vlastně riskují; snad totéž, co potkalo osoby obětované Bohu ve všech dávných dobách? Věčná služba, věčné znovuzrození, aby se stále znovu vraceli do chrámů a učili se sloužit? Kdo za těch okolností byl první, kdo rozhodl: ty budeš služebnicí? Kdo první ponořil obsidiánový nůž do hrudi nejkrásnější dívky či nejstatečnějšího bojovníka, vyřízl jim srdce a předložil ho divokému božstvu? Kdo nacpal pár nešťastníků do obří proutěné postavy a všechno to na počest bohů zapálil? Kdo zazdil panny do královské hrobky, jen lehce omámené, aby si dokázaly vychutnat dlouhé umírání hladem a žízní? Kdo roztříštil kamennou sekerou něčí hlavu při pohřební slavnosti významného náčelníka v hlubinách dávnověku?

Ať to bylo jak chtělo, byl tím odstartován nedohledný řetězec dalších následků a příčin; ti, kdož byli obětováni třeba nějaké vymyšlené příšeře nebo směšné napodobenině božstva, sice rozhodně nedosáhli vysněného cíle, ale vyšli na cestu. Ta cesta vedla dál, v každém zrození o další stupeň; teď je zavedla sem a kam je zavede příště? Asthra věděla, že sama překročila již mnoho stupňů; ve kterém z příštích zrození dosáhne cíle? Osvícení, vysvobození, spasení... jak to nazvat? Měla samozřejmě strach, že se to opět nepodaří, ale věděla: jsem na cestě.

A její sestry tam v nádvoří, tak ubohé, ztracené a zmatené? Snad – ale sestry! Aniž si uvědomila, začala prozpěvovat písničku Yoko Ono, svým sestrám tam v dáli... Jsou od ní tak daleko a přitom tak blízko, každá z nich! Jak ráda by je objala, vnímala jejich vůni, teplo jejich těla... jak ráda by byla na jejich místě! Ale ne, její úkol je jiný. Možná neví přesně, co má udělat, ale příliš dobře ví, co nemá.

Napadlo jí zajít za Mikem, pohovořit s ním, ale samozřejmě to je nesmysl; sedí a usilovně klape na klávesnici počítače, hluchý a slepý ke všemu, co ho obklopuje. Ovšem, že slyší z nádvoří křik pronásledovaných dívek, které zoufale prosí o pomoc, ale nikdy neuprchnou dost daleko, aby je kluci nemohli chytit. Již dávno si odvykl brát je vážně; ví svoje a bezvýznamné námitky proti jej nezajímají. Možná nějaká podstatná námitka by ho vykolejila; ale co je podstatná námitka pro člověka, pro kterého je dobro a zlo, pravda i lež, černá i bílá jen odlišně vnímanou součástí jediné vesmírné jednoty?

Nadejde půlnoc a stane se, co se stát má. Nic významného; jenom pár pošetilých děvčátek předhodí svá rozdychtěná těla bojovníkům vzrušeným do extáze a oddá se jim s myšlenkou, že tím zachraňují je, sebe i vesmír. To pomyšlení se vznese jako záblesk v temnotě a proklikatí se někam do vyšší dimenze, kde je někdo zachytí, nějak zpracuje a někam pošle. Další impuls do řetězce následků a příčin, další oběť, další služba... Nějaká další čarodějka za pár desítek či stovek let bude meditovat na toto téma, od věků do věků, dokud bude existovat vesmír a jeho Pán.

A Asthra náhle s úžasem přemýšlela, proč pláče.

Když nadešlo ráno, každý rozumný člověk by očekával, že všichni budou unavení a ospalí po extrémním vypětí v průběhu noci. Opak byl ale pravdou; tak dobrou náladu jako dneska neměli snad nikdy. Smáli se, vtipkovali a už předem se vytahovali svými budoucími hrdinskými činy. Svět ještě neviděl tak skvělou jízdu, jakou dnes vedl Enkra do předem vyhraného boje.

Nikdo samozřejmě neměl žádný oděv, to považovali za nemístnou změkčilost; zato pomalování měli parádní, většinou tygří pruhy či leopardí skvrny a ve stejném stylu pomalované taky koně. Jeli ve dvojicích, ale protože dívek bylo o poznání míň než kluků, byli ke zkušeným bojovníkům přiřazováni cizinci či děti, které neměly patřičné zásluhy. Stejně se nedalo poznat, kdo je starousedlík a kdo přistěhovalec či cizinec; taky to bylo každému jedno.

Enkra včera poslal kurýra k Thirrovi, aby se mu omluvil, neboť původní plán počítal se zahájením bojů už včera. Thirra vzkázal, že mu to naprosto nevadí a dokonce ani nezaujme výhodné pozice, protože chce svést velikou bitvu a nikoliv poziční válku se schovávačkami a honičkami. Ale někteří náčelníci měli přesto o úmyslech tygrů pochybnosti, dokonce se o to pohádali, až Enkra rozhodl, že se počká, jak se situace vyvine.

Vyjížděli před šestou, takže okolo deváté se dostali na náhorní planinu, ze tří stran obklopenou lesem. Byl to les jehličnatý, evropského typu, neboť byli už vysoko; taky tu nebylo tak strašné vedro jako dole v džungli. Bylo jim to docela příjemné.

Než vyjeli z lesa na planinu, nařídil Enkra důkladně propátrat les okolo; stejně většina nejela po cestě, ale bloumala houštinami, neboť tušili nějaký úklad. Ale nenalezli nic, ani chloupek tygra, ani jedinou stopu. Taky na planině nebylo vidět nic pruhovaného – byl tam mrtvý klid.

„Hrome, čekají nás vůbec?“ ptal se Enkra, když vyhlížel za křovím na planinu.

„Jestli si nemyslí, že když jsme nepřijeli včera, nepřijedem už vůbec?“ špičkoval Kurt.

„Tady v lese rozhodně nejsou!“ tvrdil Sandy.

Enkra se rozhlížel po náčelnících a vypadal rozpačitě. Jestliže se včera dohodli, že budou šířit zmatek a dělat všechno, aby tu bitvu projeli, neznamenalo to dělat očividné pitomosti.

„Projet lesem a propátrat aspoň zběžně okraje!“ nařídil.

„To nebude důkladná prohlídka!“ namítl Jackie.

„Nevadí. Alespoň zběžně. Jestli tam jsou nějací tygři, třeba zaútočí na hlídky. Jde mi o to mít představu, kde jsou!“

Všichni čekali, až se z obou stran vrátí pětičlenné hlídky. Sesedli s koní, mlčeli, nehlučeli a nehýbali se. Možná nějaký vyzvědač tygrů pozoruje les; nesmí to vypadat podezřele.

Hlídky se vrátily – bez úspěchu.

„Není tam nic, co by vypadalo jako tygr!“

„Jak hluboko jste propátrali les?“

„Sto až dvě stě metrů od okraje. Na víc nebylo kdy...“

„Vážně tam nic není?“

„Já... vyplašil jsem zajíce. Kdyby tam byli tygři, museli by ho vyplašit už dávno...“

„To vypadá rozumně.“ souhlasil i Roger.

Enkra ještě chvíli váhal. „Tak s pomocí Boží – vpřed!“

„S parádou?“ zasmál se Jackie.

Enkra si vyměnil pohledy se svými důstojníky.

„S parádou! Rojnici a rozvinout do šířky!“

Vyjel z lesa; jeho bojovníci se mu řadili po bok. Jeli zvolna, aby i ostatní, jak vyjížděli, mohli vytvořit širokou řadu. Za nimi jeli jejich pomocníci; Enkra se ohlédl na Jane, nadšenou až k vyšinutí. V duchu mu jí bylo líto. Asthra si vybrala Pedra, budoucího ministra války či šéfa tajné služby republiky Costa Negra. Říkali, že je to pocta, ale ve skutečnosti na něj měla dohlídnout, aby netropil moc velké pitomosti.

Za první řadou se rozvíjela další; potom ještě další, jak stále dojížděli noví bojovníci. Všichni hrdě vztyčení, usmívající se; konečně se jednou dočkali chvíle, kdy jdou do bitvy ve vyřízeném šiku, pyšně a bez skrývání, jako jezdili středověcí rytíři. Bylo v nich něco ze železných šiků Napoleonových armád, které taky šly a šly, a nedaly se ničím odradit, ani když do nich začalo pražit dělostřelectvo. Neví se, co by udělali, kdyby do nich začal někdo střílet; zatím se smáli, plni odvahy a nadšení.

Tehdy se naproti na planině objevil obláček prachu. Nebyl velký; ani oni nezviřovali víc prachu, než jen slabé obláčky, ale už jim bylo jasné, že je to nepřítel. Zajásali radostí.

Generál polní maršál Jackie Therlowe se obrátil k Enkrovi s otázkou; ani ji nemusel říkat nahlas. Vozil s sebou své dudáky, ovšem ještě nehráli, byli potichu jako druzí. Enkra kývl hlavou a oba Skoti nasadili nástroje. Vévoda Wellington měl dudáků stovku, ale i dva stačili k tomu, aby se bojovníci hrdě vztyčili na hřbetech svých pruhovaných koní, zvedli hlavy s pyšnými účesy a mnozí začali nahlas zpívat s sebou. Bojovný skotský pochod jim dodal odvahy; nebylo už důvodu se skrývat, naopak nadcházel čas se předvést v plné síle.

Naproti nim se rozvinovala podobná řada pruhovaných kožešin; zatím nebylo vidět, kolik jich je, na dálku splývaly dohromady. Ale bylo jich pořádně a to bylo dobře, protože by bylo ostudné vyhrát nad nepatrnou tlupou.

Roger se rozhlížel po svých manželkách, které samozřejmě předem rozdělil nejváženějším cizím hostům. V některých případech nebylo ovšem jasné, je-li to odměna či trest. Jak tak otáčel hlavou, aby mu pěkně vlála péra ve skalpové kadeři, najednou...

„Enkro, chceš se pobavit?“ překřičel dudáky, „Ohlídni se!“

Enkra taky obrátil hlavu. Z obou bočních stran se z houštiny lesa vynořovaly dobře vyřízené řady pruhovaných kožešin. Nejdřív se pokoušel je počítat, ale rychle toho nechal. Neschovávali se, nic nepředstírali, řadili se podobně jako jeho jízda. Mnozí, zřejmě na předchozí rozkaz, se přemísťovali dozadu a uzavírali poslední cestu k ústupu.

„Bezvadný...“ hlesl Enkra.

„A co jich je!“ svítily oči Jackovi.

„Co uděláme?“ křičel Roger.

„A můžem vůbec něco dělat?“ smál se Enkra.

Vyjížděli noví a noví tygři; snad každý, kdo dostal chuť se pobavit. Mladí, ale taky staří zkušení válečníci; mnozí Enkru pamatovali z dob jeho příchodu do Arminu, když byl ještě dítětem; zatímco on za tu dobu zestárl jen maličko, oni byli otcové rodin a zkušení rváči.

„Teď to začne být doopravdy psina!“ řekl Kurt, „Už jsem se bál, že se ani nezasmějem!“

„Tak co sakra budem dělat?“ panikařil Roger.

Enkra se ještě jednou rozhlédl kolem; jeho armáda byla kolem dokola obklíčena neprodyšným čtvercem a pořád ještě přibývalo šelem. Bylo jasné, že tygrů je absolutní přesila.

„Chudák Anitta,“ řekl sklesle, „Vždycky o všecko přijde!“

Pak si všiml Asthry; seděla na lehkonohém bělouši, dovolila mu, aby pod ní tančil a vůbec ho neovládala, jen vztahovala ruce k nebi a zpívala; vsadil by se, že má dokonce zavřené oči.

„Budeme se snad nějak bránit!“ křičel Pedro.

„Bránit?“ rozchechtal se Enkra, „Kdepak! Zaútočíme na ně!“

„Semelou nás jako ve mlejně!“ varoval kdosi.

„No a co? Na co jsme tady?“

Cizinci se očividně báli. Tygři už byli tak blízko, že bylo možno rozeznat jednotlivé tváře. Mnozí byli nápadní barevnými ozdobami v uších; zřejmě už bojovali a zvítězili nad lidmi. Nyní dostali chuť zpečetit konečné vítězství zajetím prince a krutým mučením jeho i všech ostatních.

Tehdy Enkra poznal i jejich velitele: byl to sám Chief Tiger Kwarr, jeho bratr a nejlepší kamarád mezi všemi Pruhovanými. Ten, který ho kdysi v Arminu uvítal; tehdy byl malým kotětem a Enkra ho snadno přemohl. A dneska?

„Kupředu! Do útoku!“

Vyrazil přímo proti Kwarrovi. Tygři uvítali útok nadšeným řevem a ani lidé nemlčeli; na všech čtyřech stranách se bojovníci srazili téměř současně. Okamžitě nastal nepředstavitelný zmatek a boj každého proti každému, ve kterém se ihned zapomnělo na všechny taktické plány a dobré rady zkušených velitelů.

Enkra se střetl s Kwarrem. Přišel na to, že jeho kamarád nejen vyrostl, ale taky ztloustl a zlenivěl; jeho pohyby byly sice rychlé jako u tygra a bílého kluka by snadno ulovil, ale Enkra je taky šelma a zná boj s tygry velice dobře. Prvnímu útoku hbitě uklouzl, vzápětí na něj skočil sám – Kwarr se pokusil bránit, ale Enkra jej strhl s koně na zem a chvíli se rvali jako za starých časů. Enkra objal tygra paží kolem krku, snažil se ho rdousit a dost mu to vycházelo. Dokonce by se dalo říct, že vyhrál; Kwarr se přestal bránit a ještě mu olízl ruku. Enkra ho nechal, rozhlížel se, kam se mu ztratila Jane a nikde ji neviděl, ale objevil v tom zmatku svého koně a naskočil na něj. Všiml si, že Jackie se rve se Zabrím, toho poznával podle charakteristické kresby na kožešině. Typard vyhrával a Senta nemohla nikomu přijít na pomoc, měla potyčku se dvěma tygřicemi, každá ji držela za jednu ruku a táhla na svoji stranu. Enkra skočil s koně přímo na Zabrího, který ležel na Jackovi a vrčel. Typard ho samozřejmě taky poznal a uvítal vrčením: „Tak dva na jednoho? Pěkný zbabělci, jako vždycky!“

„Ulehčovat vám to nebudem!“ ječel Enkra a strhl ho s Jacka.

Vtom se odněkud vynořila Jane, držela v ruce smyčku a hodila ji Zabrímu na přední packy, aniž by se bála o vlastní život. Typard se ani moc nebránil, spíš kvílel smíchy; nějaký jeho potomek, dost maličký a velice krásný, skočil Jane na záda a srazil ji na zem, ale Zabrí ukázněně vyčkal, až jej Enkra a Jackie kopanci zahnali, Jane dokončila smyčku, utáhla ji a teď přemýšlela, jak přinutí ohromnou kočku jít tam, kam ona chce. Nejjednodušší bylo tygra odnést, ale to rozhodně nehrozilo. Prozatím se válel smíchy po zemi a vyrážel dost šílený řev.

Co se dělo dál, je předmětem rozsáhlých úvah a diskusí. Někdo dal pokyn ke všeobecnému útěku; mnozí obviňují Rogera, ale není to vůbec pravda, ten si naopak situaci nadšeně vychutnával. Enkra se snažil sešikovat tvrdé jádro své armády, naprosto už zapomněl na myšlenku schválně prohrát, ale vír boje ho vynesl na okraj, kdežto většina těch, co se chtěli zachránit, zmizela v kotli. Kdo vydal heslo Zachraň se, kdo můžeš!, zůstane navěky tajemstvím. Někteří se k němu dokonce pyšně přihlásili, ale byli osočováni, že se zbytečně vytahují, což vedlo k řadě hádek, sporů a rozbití nosu. V každém případě se pokusili o útěk a několika se to skutečně povedlo; tygři je ovšem tvrdě pronásledovali, to je hra, která se jim odjakživa líbí.

Enkra hledal Jane, ale nenašel ji. Pak hledal Jackieho, Kurta, Sonnyho či Rogera; ani po těch nebylo vidu či slechu. Našel však čarodějku Jenbarí, které svítily oči v černé tváři jako kočce a vypadala, že se parádně baví. Když se jí zeptal, jak by si představovala pokračování, požádala ho, aby se s ní pomiloval, právě teď a tady. Nebyl to tak úplný nesmysl; někteří to skutečně udělali a později tvrdili, že chtějí pro své budoucí dítě získat mimořádné tygří schopnosti.

Enkra se nevyspal ani s Jenbarí, ani se žádnou jinou. Naopak pokusil se posbírat několik ztracenců a zaútočit s nimi na tygří tlupu, ale všimla si jich daleko silnější skupina tygrů a začala je honit. Vyzkoušeli různé manévry, aby se jim ztratili; po cestě potkali ještě pár dalších kamarádů z jiných smeček, ale mnozí byli nováčci, z bitvy pěkně vykulení. Enkra se bleskově rozmýšlel, co podniknout; nakonec přijal návrh vrátit se na zámek Cross a tam – co vlastně?

„Opevníme se tam!“ navrhla nějaká holka s černými copánky.

Ten návrh byl tak kouzelně blbý, že se Enkrovi zalíbil.

„Sešikujem se tam a zítra zaútočíme znovu!“ rozhodl.

Tento nápad byl přijat; prchali tedy s větrem o závod a nakonec nechali pronásledovatele někde vzadu. Na Cross se přiřítili až před večerem a vyděsili černochy, kteří už zase upadli do obvyklé letargie a nicnedělání. Mike vyběhl od smažení bramborových placek; nic jiného než brambory po návštěvě Enkrových jezdců na zámku k jídlu nezbylo.

„A kruci! To už jste všecky tygry pochytali?“

Enkra vypadal hodně bídně, když seskočil a uvazoval koně ke mřížím. „Oni pochytali nás. Co myslíš, poženou nás až do zámku?“

Zatím nebylo žádné tygry vidět, ale Mikův zámek velice dobře znali a nebylo by divu, kdyby sem vrazili.

„Co, dovnitř? Snad ne... chceš říct, že jste to projeli?“

„Takovej nářez jsem v životě nedostal!“

„A co tvá armáda?“

„O té právě mluvím.“

„Aha. Chceš naznačit, že vám vyšel ten plán slavně prohrát?“

„Ne. Chci naznačit, že seš blbej až na půdu a ještě za roh!“

Mike se neurazil, spíš se smál. „Tak to vyšlo! Celá tvoje slavná armáda je pochytaná nebo rozprášená na útěk?“

„Kdyby jenom to! Obklíčili nás a schytali jako králíky. Hrozná ostuda! Byla jich spousta, určitě dvakrát tolik, co nás...“

„A to se nedalo utéct včas?“

„To by ale byla zbabělost, ne?“

„To jsi snad všechno chtěl, ne? Obětovali jste za to holky...“

„Obětovali jsme je za vítězství! Tohle je debakl!“

Mike potřásl hlavou. „Víš co? Zklidni se a pojď dovnitř!“

Enkra to neudělal; dětsky přeskakujícím hlasem mu vyprávěl, co zažil v té bitvě. Bylo vidět, že ho to hrozně štve.

Najednou se zarazil v půli slova, povytáhl krk a natáčel hlavu; málem začal stříhat ušima. „Už jedou! Už jsou tady...“

Mike kopyta koní ještě neslyšel, taky neměl sluch jako šelma. Až po chvíli musel dát princovým smyslům za pravdu, skutečně přijížděli nějací jezdci, ale moc jich nebylo.

„Naši,“ řekl Enkra opatrně, „Ale pro jistotu se připravme...“

„Můžem ustoupit do zámku!“ navrhl Mike.

„Radši ne. Ještě by tam něco rozbili...“

O zvyklostech tygrů neměl Mike valné mínění, měl je ve svém sídle pořád. Enkra měl dost pravdy, když se rozdráždili hrou, nevnímali nic v okolí.

Nebyli to tygři; ze tmy se vylouplo pár jezdců, podle tetování z nejrůznějších smeček. Poslední byl Fernando, čaroděj Apačů – ten seskočil s koně a hnal se k Enkrovi.

„No, zaplať pámbu! Honí vás?“

„Myslím, že jsme je setřásli. Mají dost starostí s pochytáním ostatních. Diego je zadržel, abysme my mohli utéct...“

„Je vás ještě víc?“

„Viděl jsem pár skupin, ale těžko říct, kdo všechno. Ti lepší se probili... myslím, že i Roger se z toho dostal. Soustředil okolo sebe starší kluky, ti to s tygry umějí...“

„Chvála Bohu! Už jsem se bál...“

„Ale co! Jedna prohraná bitva...“

„Myslíš, že to ještě zvládnem?“

„Proč ne? Odpočinem si, shromáždíme kluky a rozjedem nanovo!“

Enkra se začal usmívat, tak si to představoval. Už nebyl schlíplý jako zmoklá slepice, vzpamatovával se zázračně rychle.

„Odpočinout,“ řekl Mike, „Jasně, to jo. Hele, kluci, roztopte si koupelnu a do bazénu napusťte hodně horkou vodu. Vykoupat, řádně vydrhnout v horký vodě a pak zalehnout. Třeba můžete i uvnitř, teď už bude kam...“

Kluci to brali. Měli za sebou namáhavou jízdu a pořádný boj. Začali se starat o svoje koně, ti potřebovali ošetření nejdřív.

„Koně nechte! Černoši se o ně postarají, ať jednou za čas taky dělají něco užitečnýho...“

To vyhovovalo všem; nechali všeho a už se hrnuli do zámku. Fernando zůstal s Enkrou a Mikem a čekali, kdo se objeví ještě.

„Budou vědět, kam mají jet?“

„Ty chytřejší to napadne. Ty blbější ráno pochytáme po okolí.“

„Snad jich bude aspoň stovka,“ doufal Enkra, „To je docela dost. Myslím, že bych uvítal, kdyby se povedlo utéct Asthře...“

„Ty fakt myslíš v jednom kuse jen na ženský?“

Enkra koukl po Fernandovi zuřivě a něco zamručel.

„Obávám se, že... okolo ní byla dost slušná chumelenice; taky se nijak nebránila, jen se smála. Myslím, že ji chytili.“

„No fajn! Potlučený, pochytaný, bez čarodějky... to bude válka!“

„Už dávno ses měl všecko naučit!“ poučil svého prince Fernando, „Učíš se prý pracovat s Ohněm!“

„Učím, ale neumím! Ty seš čaroděj z profese, ty bys měl...“

„Poslal jsem holky z kmene do Obzoru, aby se něco naučily. Ale copak můžu ovlivnit, koho Oheň poslechne a koho ne? To by mohl stejně dobře ovládat Oheň i Mike, znalosti má...“

„Ještě mě do toho zatahuj!“ Mike se nezlobil, spíš se smál, „Vykašlal bych se ti na to!“

„Bezva,“ přerušil je Enkra, „Jsou tu další!“

Byli tu další; docela neznámí, dokonce pár cizinců. Ti se báli, nechápali nic a všechno jim to bylo hrozivé. Nediskutovali s nimi, poslali je vykoupat a spát.

Poslední odešli Mike a Enkra. Fernando zůstal dole a staral se o nově příchozí. Mike šel zajistit ze skrovných zásob alespoň nějakou večeři, Enkra zamířil k bazénu. Kupodivu nálada nebyla skleslá, spíš se odtamtud ozýval jekot a křik, jako by se prali.

Když rázně vstoupil, okamžitě mu došlo, co vyvádějí.

„Jenom hezky pojď! Jseš princ, tebe vezmem prvního!“

Vrhlo se jich na něj několik; Enkra sebou cloumal, ale přesto je nerozházel po celé koupelně, jak mohli očekávat.

„Za co?“ zakvílel.

„Dali jsme malou oběť, proto nám Ochránci nepřáli!“

„Aha – tak to jo. Myslíš, že tímhle to napravíš?“

„Nevím, ale aspoň budeš pěkně zuřit!“

Tak už nedělal nic, nechal si namydlit hlavu a vyholit. Docela se mu to líbilo, i když už dávno na něj nikdo nepoužil břitvu.

Když měl dokonale oholenou hlavu i celé tělo, přestali si ho všímat, ani on netoužil zapojit se do jejich her. Uložil se na okraj bazénu na lehátko, zrušil vnímání všeho okolo sebe a meditoval, jak se vyhrabat z obtíží, které si sám způsobil. To první, co mu blesklo hlavou, byl pocit, že by bylo příjemné, aby ho tygři celého olízali drsnými jazyky. Zajatým kamarádům se to už určitě stalo, hlavně dětem; dělají to strašně rádi.

Další myšlenka: masírovat neumějí jen tygři, i jiné šelmy. Taky by bylo možné někoho z nich přemluvit, aby se zapojili do války jako spojenci. Určitě by rádi, třeba leopardi... ne, ti proboha ne! Jak se do sebe dají pruhovaní a skvrnití, nedopracuje se boj žádného konce ani za deset let! Leda že by... Reorti?

Enkra vzpomínal na všechny své návštěvy ve vyprahlé pouštní zemi; naučil se ji milovat, měl rád klidné, zdánlivě lenivé až lhostejné šelmy s mohutnými hřívami. Jsou vyrovnaní a nedají se snadno vyvést z klidu, ale když je zapotřebí, dokážou zachránit celou zemi. Už to párkrát předvedli!

V tu chvíli se proslechlo, že přijel Roger Monroes. Okamžitě vyrazilo stíhací komando a přes jeho protesty ho přivleklo, aby byl oholen. Bránil se a Enkra se zájmem přihlížel.

„Co blázníte?“ vřískal doopravdy vztekle, „Balíme to, ne? Copak chcete v tý blbosti ještě pokračovat?“

„Teď to teprve začíná být zábavný!“ smál se někdo, komu už dost otrnulo a čekal jen na správné pokyny.

„Jak chcete, ale já nemám tolik času! Víte, co mám v Kingtownu důležitých povinností? Zabalím to tady a jedu...“

„Nikam! To by se ti líbilo, jak někde něco hoří, ty se zdejchneš a nás v tom necháš...“

„Když chcete, zůstanu tu s váma, ale...“

Enkra vyčkal, až mu vyholí aspoň polovinu hlavy. „Je to od tebe ušlechtilý, ale takovou oběť od tebe žádat nemůžem! Klidně si jeď do města, aspoň tam můžeš udělat nábor pro novou armádu!“

„Jo! Teď zrovna se k nám všichni pohrnou!“

„To bude tvoje starost, abys je nějak přesvědčil. Jseš nejlepší a umíš ukecat každýho, koho si vzpomeneš...“

Roger protestoval a hádal se, ale moc se nevzrušoval a hlavně nehýbal, aby ho mohli důkladně vyholit. Po asijském zvyku po prvním holení vetřou do kůže jemný olej, provedou masáž a znovu jemně vyholí; je to velmi příjemné a napomáhá to přemýšlení. Tak začal přemýšlet, kdo na ně přivolal neštěstí a jakým způsobem ho za to potrestat. Navrhoval to nejkrutější mučení.

„Nepochybuju, že tygři už s tím začali. Já na jejich místě bych odvlekl zajatce do Aurrgharru a tam strašně ztýral...“ řekl Enkra a už si to začal živě představovat.

„Ať je to jak chce, myslím, že dobojovali! Nebo myslíš, že se jim podaří ještě něco zvrátit?“

Zalehli na okraj bazénu, odpočívali a přemýšleli, co ještě vymyslet. Roger navrhl (a Enkra schválil) nechat zatím veškerou iniciativu podřízeným. Když se něco nepovede, bude aspoň na koho svalit vinu.

Do toho všeho přišel klouček v odřených riflích a černé bundě, na zádech s lebkou hrozného vzhledu, jakou nosí motorkáři. Na jedno oko neviděl, jak mu přes ně spadala patka černá jako svědomí policajta; zbytek hlavy byl ostříhán na tak krátkého ježka, že mu prosvítala kůže. Zkrátka, vypadal jako cizinec, ale choval se velmi suverénně. Na rozdíl od několika dalších podobných, kteří se naopak tvářili stísněně a vyděšeně se rozhlíželi.

Bojovníci se k nim nadšeně vrhli, aby jim taky něco ošklivého provedli, ale velitel s černou patkou je překřičel:

„Hej, je tu někde Enkra? Ahoj!“

Enkra i Roger zvedli hlavy a chvíli nevěřili vlastním očím.

„Cvrčku! Kde ty se tu bereš?“

„No co? Jedu se kouknout, jak válčíte! A už mezi dveřma koukám, moc asi ne... leda že spolu?“

Enkra si pospíšil, aby je uchránil před rozběsněnou smečkou.

„Kdepak ses coural, že ses neukázal včas?“

„Nevypadá to, že bych něco zmeškal! Máte krásný pruhy, ale na hlavě ne, koukám... co je toho příčinou?“

„Jo, pruhy máme krásný. Taky na zadku, jak nás hnali pruhovánci svinským krokem! Jestli ses přišel pošklebovat, tak můžeš začít!“

„A to jo, vychechtat se ti... ale taky nabídnout pomoc! Přivedl jsem pár kamarádů, jestli je teda chceš...“

„Ve tvým hlase cítím hrdost, ale jak se zdá, jsou to cizinci... hele, nešahejte na ně, jo? Oni ještě mlatu nedostali!“

„A některý bys mohl třeba poznat...?“

Enkra bleskově přelétl vyplašenou skupinu. „Leda Pasquala... ahoj, jak se pořád máš?“

Vypadalo to, že dobře; měl hezkou ofinku a rozpačitě se usmíval rozruchu kolem. Ostatní byli Enkrovi značně nepovědomí.

„Jsou to dobrý kluci... i holky. Plní touhy pomoci nám ve velké vznešené bitvě za světlý ideály lidstva...“

„A jak jste nás vůbec našli?“

„Přijeli jsme do Kingtownu, ale tam... nějakej negr ve vratech nás poslal sem, tak jsme doufali, že to ještě stihnem... jenže jak koukám, ono už je po válce? A určitě jsme vyhráli?“

„Vidíš sám, ne? Já nechci nic říkat, Cvrčku, ale možná bys udělal líp, kdybys je urychleně odvedl, než se jim něco stane!“

„Jako co? Že jim někdo orve hřívu?“

„To určitě časem taky, ale... říkám časem, vy smetáci! Zrovna teď se dohadujem, co na tygry.“

„Myslíš jako, jak označovat zajatce, když je nemůžeš stříhat? Já to vymyslel: pamatuješ, co jsme dělali těm vojákům ve Francii? Máchali jsme je v černý barvě, a vy přeci černou umíte, když jste si udělali tak pěkný pruhy! Taky bych chtěl...“

Enkra na něj chvíli překvapeně zíral, pak vyprskl smíchy.

„Proč já nosím hlavu na krku, když ji nepoužívám k přemýšlení? No jasně, barvu... taky nemáme. Uvařila ji Asthra, vyplácali jsme ji a čarodějka je teď v zajetí. Ale to není hlavní, problém je, že celý naše vojsko pohořelo jako papírovej čert!“

Cvrček se rozhlédl po přítomných. „Ty chceš říct... tohle je všecko, co ti zbylo? Bezvadný! Paráda! Super!“

„Taky si za to můžem částečně sami. Chtěli jsme to...“

„Bezva! Enkro, já to tady miluju!“

„Já zas miluju tebe. Seš takovej... nepoddajnej!“

„Tak jo, začnem. Jestli mi komthur půjčí telefon, tak zavolám svojí Sheille. Je to moje čarodějka a umí všecko, co ostatní, až na vyvolávání Ohně. Je to trochu moje vina...“

„Počkej. Jakápak tvoje Sheilla?“

„Pochybuje snad někdo, že je moje?“

„Jestli je jako její matka a babička a prababička, tak nepatří nikomu, leda snad sobě a peklu...“

„Tak tahle je moje a já si ji ubráním – třeba pěstí!“

Enkra se ušklíbl a Cvrček se na něj vzápětí vrhl; stáli na okraji bazénu, tak tam pochopitelně spadli. Nějaká holka vypískla a ostatní hosté ulekaně couvli.

„Že bysme se svlíkli?“ napadlo Pasquala.

„O co, že to nestihneš?“ řekl mu Roger a shodil ho do vody.

Vzniklá rvačka byla krátká a do vody letěli jeden po druhém. Mezitím Cvrček vylezl, bleskově se svlékl a mokré hadry rozvěsil po věšácích na zdi. Smál se a povzbuzoval kamarády, aby se nedali zastrašit, vcelku marně. Ale žádný se neutopil a když se svlékli, vypadali o chlup líp. Byli dost hezky opálení, někteří měli tu a tam značku tetování, většinou osmihrotý kříž.

„Jsme evropská část řádu,“ vysvětloval Cvrček, „Všichni mají zájem o vstup... a taky se naučit řeči. Kdyby to šlo Wallisem...“

„Jasně, bez problémů. Jenže teď...“

„My nikam nespěcháme, nejdřív si pohrajem s tygříkama...“

„Umějí aspoň trochu bojovat?“

„No, teda učil jsem je, ale... můžeš je třeba vyzkoušet!“

Enkra se ohlédl na partu. Když se svlékli, byli podobnější místním, až na vlasy. Možná by neměli nic proti oholení, avšak ve smečce zvítězil zdravý rozum a názor čarodějů, že je nesmyslné provádět s nimi nějakou magii, dokud nevědí oč jde. Vytvořily se hloučky a diskutovaly o boji, který je čeká; když slyšeli nadšené reportáže o té slavné porážce, přestávali se bát.

„Jsou bezva, jako naši,“ řekl Cvrček, „Dával jsem jim školení po cestě a porůznu doma...“

„Odkud vlastně jsou?“

„Tak různě. Támhle Timmy a Gerry z Irska, Luigi je Ital, Aake dokonce z Finska. Posbíral jsem je podle zájmů...“

„Je od tebe hezký, Cvrčku, že se tak staráš. Jejich rodiny s tím doufám souhlasí...“

Cvrček zaváhal. Potom přešel na jazyk kmene Haussů, kterému zde těžko někdo mohl rozumět:

„Tihle jo... Ovšem teda... mám tady dva, který jsou tu načerno a naléhavě potřebujou papíry. Patřili do jednoho gangu, používali je nejdřív ke krádežím a pak začali s homo prostitucí. Tak jim zdrhli, ale možná je někdo někde hledá...“

Enkra se zatvářil dost kysele. „Dobrý. To zvládnem...“

„Jenže to není všecko. Dětská prostituce je široce organizovaná záležitost. Mám několik kontaktů, který mají pár dalších spojení a ti potom... No a jde o kluky i holky, který...“

„Začínám se děsit. Kolik dohromady?“

„No víš... dvacet, třicet...“

Enkra vytuhl, obrátil oči v sloup a jenom rty se mu bezhlučně pohybovaly. Pak řekl: „Jo, to by šlo. Do padesáti kusů.“

„Dík. Ale není to ještě všecko. Některý nejsou úplně zdraví.“

„To znamená co?“

„Inu... hérák, perník, trip... taky kapavku a...“ vzdychl.

„Jestli řekneš AIDS, tak tě...!“

„A kdyby – šlo by to vyléčit? Třeba Ohněm?“

„Cvrčku!“

„Když jim nepomůžem my, tak jim nepomůže nikdo. AIDS je nemoc smrtelná, to snad víš! Prosili mě! Přesně řečeno, prosili moje kamarády, aby jim to zařídili. Já s nima ještě nemluvil...“

„Když si to uhnali, taky se nás neprosili o dovolení! Nemám pochyb, že teď skuhrají; ale copak jsme my nějaký spasitelé trpícího lidstva? Tak co od nás chtějí?“

„Když ne my, kdo teda?“

Enkra jenom zasyčel.

„Jsou to kluci jako my, Enkro! Udělali jednou blbost, že to zkusili. Potřebovali prachy; když máš hlad, uděláš leccos. Když je někdo mladej a nemá co nabídnout, nabídne sebe, zákon kšeftu! Myslím, žes od toho daleko nebyl, když jsi seděl v pasťáku!“

Enkra se zarazil. Ještě nedošel tak daleko, aby ho zmínky o jeho kariéře za mřížemi rozčilovaly, ale...

„Co jsou zač?“

„Němci. Kolín nad Rýnem a Frankfurt nad Mohanem. Dozvěděli se o nás a poslali svý vyjednavače. Taky támhle ty dva kluky, co je o nich řeč. Myslím, že jednají dost na rovinu...“

„Zákon praví, že kdo přichází do Arminu, má být zdráv, což se dokládá očkovacím průkazem a lékařským vysvědčením. Kromě toho se mu má udělat okamžitá prohlídka a tak. Kdo tohle všecko nemá, musí do karanténní stanice. Co by mi řekli, kdybych sem přitáhl lidi, který jsou evidentně nemocný nevyléčitelnou chorobou? To si nemůžu dovolit ani jako experiment!“

„Já vím. Proto jsem taky vzal jen ty relativně dobrý.“

„Cvrčku, moje trpělivost je...“

Cvrček neřekl nic, jen koukal. Enkra přestal běsnit; nějakou chvíli zírali jeden druhému do očí. Pak Cvrček řekl: „Povídá se, že se v poslední době kamarádíš s polobohama. Nebo jsou to taky jen nějaký drby?“

„Ty bláho!“ vzdychl Enkra, „Kdybys věděl...“

„Tak jako že vím. O Indiopolisu, o Slunečním Obzoru... Taky mi někdo říkal v Tigeru na nádraží, že včera v noci vám tady hořelo nebe, jako kdyby vyšla polární záře. Čím to, velmistře?“

„Ale no jo, no! Jenže tu karanténní stanici...“

„Je potřeba vytvořit místní enklávu v Evropě. Skupinu, co bude vyhledávat vhodné lidi, osvobodí je, udělá jim nový papíry, zbaví problémů a pošle sem. Už pročištěný...“

„Řádovou skupinu?“

„Bylo by dobře, aby velitelé byli Templáři.“

„Kdo tomu bude velet?“

„Už jsem rozhodil sítě. Pár kamarádů by to bralo... ale k tomu potřebujem čarodějku. Dost dobrou.“

„Nemám! Jenom samý blbý! Jennie potřebuju a Asthra...“

„Nějakou její žákyni. Ale fakt dobrou!“

„Asthru vlečou do Aurrgharru v železech. Nevím...“

„Co třeba Claudio Mendoza?“

„Kluk, proboha! A vrcholně nebezpečnej!“

„Už se naučil Oheň taky zkrotit, nejen zapálit!“

„Jenže bude chtít platit. Mají ty lidi čím?“

„Peníze vezmem nepříteli. Jako zbraně a všecko.“

„Seš Satan Ďábel, Cvrčku.“

„Však víš, že jsem Svědek Jehovův, ne?“

„Ještě ke všemu!“

„Nedá se svítit, musím to zkusit dohodnout s Asthrou. Řeknu jí, jestli jí tygři dají milost a pustí ji...“

„Pořád s těma tvejma tygrama!“ smál se Cvrček, ale jinak byl rád. Věděl, jak zacházet s velkými šéfy. Prozatím sice neprosadil ani zdaleka svou, ale Enkra už ho vyslechl, příště určitě bude přístupnější. Teď ještě nějak ho uklidnit...

„Hele, mám ještě jeden problém. Támhle Jaffa je původem Žid a má udělanou obřízku. Ostatní kluci to viděli a líbí se jim to; ani já sám bych proti tomu nebyl. Nešlo by třeba...“

„Počkej – to jim mám udělat já, nebo co?“

„No, ty třeba ne... ale někdo by mohl! Jako v rámci mučení, až je poprvé chytnou – nešlo by?“

„Šlo by, ale... ty, počkej! Proboha, teď mi napadlo... kdybych se někdy naštval a chtěl se pomstít svému národu, tak...“

„Tak co?“ Cvrčkovi se zalesklo v očích.

„Stačilo by říct Kwarrovi. Oni strašně rádi pomáhají lidem, zvlášť když si to lidé nepřejí. Jednou si jeden borec stěžoval, že ho chytá slepý střevo, tak mu ho bez meškání vyoperovali.“

„Nepovídej, že se vyznají v chirurgii!“

„Divil by ses. Navíc mají strašně rádi, když můžou asistovat při operacích. Desinfekci provádějí jazykem a přebytečné odřezky na místě spolykají jako pochoutku...“

„Tím chceš říct, že by tu předkožku ukousli a sežrali?“

„Nelíbilo by se ti to?“

Cvrček se nějakou chvíli smál. „A to by vážně šlo?“

„Počítám, že dobrovolně by si to nikdo nenechal líbit. Ovšem když padne do zajetí... jak se může bránit?“

Bylo nutno počkat, až se Cvrček dosyta vychechtá.

„Ty, Enkro... jaký oni vůbec mají vztah k našemu masu? Vím, že třeba když člověk umře, tak ho nesnědí, ale... co nepřítele?“

„Ptal jsem se na to. U nich je to jednoznačné: posvátná část šelmy je kožešina, ta se stahuje a ukládá do svatyně. U lidí jim nepřipadá vhodné jíst naše maso, protože vědí, že to nevidíme rádi. Ale co se týče nepřátel... případně i vlastních, když se o tom nikdo nedozví...“

„Hm... a kdybych třeba zemřel někde v cizině, ve válce, kde by se mrtvola nedala pochovat ani spálit. Řekl bych kamarádům tygrům nebo leopardům, aby ji zlikvidovali tím, že by ji snědli...“

„Myslím, že by to pro tebe udělali rádi!“

„Tak fajn! Pořád mi připadalo ohavné, jen tak zbůhdarma svoji mrtvolu zničit nebo nechat někde válet. Teď už vím, co s ní budu dělat, až ji nebudu potřebovat!“

„Tak to jdi vykládat komthurovi. Když si k tomu vymyslíš pěkné náboženské zdůvodnění, máš šanci, že si tvůj názor zapíše!“

„Komthur... k tomu jsme stejně chtěli, jít telefonovat!“

„Tak jdem, no...“

Cvrček zavolal na Pasquala, který byl jeho šéfem spojení. Během cesty pokračoval ve vyptávání: „Poslouchej, jak je to u tygrů s tou léčebnou masáží? Dělají to rádi?“

„Cha! Ani nedejchej! Stačí zmínit, že seš unavenej a celý tělo tě bolí; než to dopovíš, už tě olizuje a ještě si tě přidrží tlapičkou, abys mu neutekl. Některý by s chutí utekli, tygří jazyk není zrovna jemná vatička...“

„To vím, ale... a poslouchej, patří do toho taky to, čemu lidi říkají erotická masáž? Mně vysvětlily právě ty holky, jak musely šlapat, co to je. Dělá se to rukou nebo ústy...“

„Ano, spolehni se. Při tom se lidi brání nejvíc, ale šelmy mají svý představy, jak mají být ty orgány čisté a když umějí důkladně očistit svá mláďata, dokážou to s člověkem taky.“

„A... je to příjemný?“

„Jak komu. Některý řvou dost. Cizinci taky strachy, že jim tu jejich ozdobu ukousnou.“

Cvrček nad tím uvažoval; Enkra dodal: „Je vidět, žes trávil mládí v cizině. Ale neboj, prvního tygra navedu, aby tě dokonale vylízal tím svým jazykem ze světa! Jestli sem přijdou vyjednávat, třeba ještě dnes večer! A co se týče tvý erotický masáže, stačí jim jen malinko naznačit...“

Mike nebyl nadšen, že se nahrnuli do knihovny a hodlali mu obsadit počítač; byl právě v nejlepší práci. Enkra mu bez ohledu na jeho nelibost začal líčit problémy, které mají s budoucími arminskými obyvateli; Mike se s ním začal hádat, přitom uhnul od terminálu a Pasqual na něj okouzleně zíral.

„Hele, zavoláš tý Sheille?“ ptal se Cvrček.

„Ale jo... Jenže koukej na tohle... to je nejlepší mašinka, co jsem zatím viděl! Takovou bych chtěl...“

„Maličkost. Stačí se stát komthurem!“

„A mohl bych to zkusit jako telefon?“

„To se dá?“ divil se Mike.

„A čím bys chtěl? Snad ne přes poštu?“

Cvrček objasnil Mikovi existenci sítě zvané Internet, modemové karty a dalších věcí, které jsou v jeho počítači zavedeny, aniž má snahu je využívat. Ve skutečnosti užíval PC jako luxusní psací stroj, sem tam použil nějaký služební program a občas si hrál. Byl sice průběžně informován, co všechno by mohl a dokázal, avšak většinou tomu nevěnoval pozornost.

Pasqual zatím prohlížel programové vybavení a občas vyskakoval nadšením. Konečně promluvil: „Prosím vás, pane... mohl byste mi půjčit vaši kódovací knížku? Jenom na chvíli, než se dostanu do mezinárodní sítě, pak už si poradím...“

„Bude asi v levé zásuvce nahoře. A tykej mi!“

„Jo, promiňte.“ Pasqual si našel knížku a roztržitě do ní koukal. Pak vyklepal na klávesnici řádku čísel. V pécéčku to začalo všelijak hvízdat, na což Mike reagoval udiveným pohledem. Až dosud netušil, že to je možné.

„No... dobrý. Telefon mám propojenej, jsem ve státní síti. Teď ještě vyblokovat počítač, co chytá impulsy, abysme nemuseli tolik platit poště. To jsou hrozný peníze...“

„A to jde?“

„Nojo, jasně. Kde mají automatiku. Když tam sedí ženská, tak samozřejmě... no, už to myslím je. Teď už by nás nic nemělo otravovat. Jenom kdyby někdo náhodou volal sem. Ale to se mu bude jevit jako místní hovor...“

„To těžko. Tady v okolí není nikde telefon.“

„Hele, mě to taky zajímá,“ natáhl krk Enkra, „Jak se chceš vlastně dovolat a kam?“

„Zcela jednoduchý. Napřed odtud do Tokia, pak do mezinárodní ústředny v New Yorku. Japonci a Amíci mají nejlepší ústředny a spoje v okolí... pak atlantickým kabelem do Evropy a tam... kde má vůbec ta holka teď bejt?“

„Co já vím? Teď by mohla být v Londýně nebo Newcastle. Jestli ovšem nejeli do Španělska, tuhle tím vyhrožovala...“

„Nevadí. Vyzkoušíme obojí...“

Pasqual vypisoval další čísla a při tom vykládal: „Dřív to bylo docela dobrý přes Tel Aviv, ale když je na světě něco kloudnýho, vždycky se najde nějakej pitomec, kterej to zkur... pokazí. Teď například Saddám Hussajn. Dal bych mu do...“

„Co ti provedl?“

„Kvůli jeho pitomý válce je celej Východ samá maličká ústředna a nikam se nejde dovolat. Tuhle jsem volal do Teheránu, to vám bylo... A hele, už jsme v Honolulu!“

„Tam jsi chtěl?“

„Právě že ne, ale když už jsem tady... jo vy spěcháte, že? Tak přes Singapur třeba... Tokio, taky takový město. Byli jste tam někdy? Já ne, ale chtěl bych... tak kruci! No, bezva, už jsme v Los Angeles, teď to půjde... máš někde čísla v tý Anglii?“

„Může mi někdo vysvětlit, co ten kluk dělá?“ ptal se Enkra.

„Těžko, obávám se, že to sám neví. Ale nech ho, časem se tam určitě propracuje.“ uklidňoval ho Cvrček.

„Je to rychlejší než moje oficiální linky!“ řekl Mike, „I když používám svoji komthurskou pravomoc, dostal bych to tak za půl hodiny a ještě musel spojovatelce slíbit čokoládu!“

„Už jsi jí někdy nějakou dal?“

„Ještě jsem ji ani neviděl. Proč?“

„Tak se nediv, že ti nespojujou telefony...“

„A jsme v Londýně... už nám to zvoní...“

Telefon vzala majitelka penzionu, podle hlasu postarší a velmi distinguovaná dáma. Pasqual ji zdvořile požádal, aby zavolala slečnu Westerhamovou, načež se dozvěděl, že obě dámy odjely do Španělska již včera, aniž přesněji definovaly kam. Doposud se neohlásily; pouze naznačily, že se hodlají ubytovat v Alicante, hotelu Costa Brava, bude-li to jen trochu možné.

„To je blbý!“ posmutněl Pasqual, když s díky zrušil spojení, „Španělsko, bordel Evropy. Aspoň pokud jde o mezinárodní linky. Já to zkusím přes britský ministerstvo obrany, ale... no, co jsem povídal? Kolik tam mají hodin? Jedenáct dopoledne, půjdou brzo na oběd a bude klid. Jinak pořád žvaní... nechce si někdo pokecat s paní ministerskou předsedkyní Thatcherovou?“

„Neblbni a volej to Španělsko!“ krotil ho Cvrček.

„Myslíš, že je to tak jednoduchý? Já se na to... tak ne, no! Já to vezmu... napřed zpátky do USA, tam to půjde... No dobře, tak žádnej N.Y., vezmeme Washington D.C. a aby se to nepletlo, rovnou do Pentagonu. Zkoušeli jste někdy linky NATO? Dost dobrý, jenomže jsem se tuhle dovolal jednomu generálovi a on hrozně zuřil!“

„Neříkal jsem, že je blázen?“ zubil se Cvrček.

„Pentagon, takovej velikej barák, tam je věcí... ejhle, vítá nás Brusel, vrchní velení NATO! Teď do Alicante... je tam veliká letecká základna, tam si válí koule zbytečnejch lidí... některýho se zeptáme na správný číslo. Telefonní seznam tam určitě mají!“

„Co to děláš teď?“ kontroloval Enkra.

„Vytáhl jsem si jejich osobní data a hledám někoho vhodnýho... Jaký se ti líbí jméno, Cvrčku?“

„Mně je to jedno... co je to za jména?“

„Seznam zaměstnanců letecký základny. Ten není tajnej, tak... tadyhle jméno, funkce, rok narození, osobní číslo. Třeba podle toho počítají mzdy, nebo co já vím... Tady, to zní hezky: Dolores Carrarová, bohužel je jí už třiadvacet, hrozně stará bába, tak pro Jeho Svatost... ale stejně ji zkusíme. Klapka 212. Ale promluv s ní ty, já neumím španělsky!“

„Dávno ses měl naučit!“ vrčel Cvrček a přisedl k mikrofonu. Zhluboka se nadechl a vyzkoušel si co nejmužnější hlas.

„Slečna Carrarová?“ otázal se, když se někdo ohlásil, „Poručík Estives... prosím vás, mohla byste pro mne něco udělat?“

„Zajisté... ale proč zrovna já?“

„Nemůžu se tam u vás na nikoho dovolat. Potřeboval bych zjistit číslo na hotel Costa Brava v Alicante, jinak nic...“

„Jistě, pane...“ bylo slyšet, jak děvče hledá v telefonním seznamu, „Je to 208/3364-G. Mám tam zavolat a spojit vás?“

„Není třeba, nějak to zvládnu. Děkuju vám, zlatíčko...“

„Rádo se stalo. A vy tam nemáte telefonní seznam, nebo co? Odkud vůbec voláte?“

„Ze Singapuru, z ambasády. Dík ještě jednou a měj se, kotě!“

Cvrček si oddechl, zatímco Pasqual si významně ťukal na čelo.

„Ze Singapuru, ty mameluku! Ještě jsi jí měl říct, odkud voláme doopravdy, aby byla pořádně na větvi!“

„Stejně tomu nebude věřit! Ale číslo máš, tak volej!“

Pasqual vyťukal další čísla. V počítači to zase hvízdalo.

„Hotel Costa Brava, recepce!“ oznámil příjemný dívčí hlas.

„Nick Harrison. Prosím vás, ubytovala se u vás paní Sheilla Westerhamová se svojí dcerou?“

„Okamžik, prosím, podívám se... ano, zajisté, Mrs. Westerhamová má apartmá číslo 17...“

„Spojte mne, prosím!“

V reproduktoru to cvaklo a vyzvánělo. A potom: „Prosím?“

„To je velká nebo malá Sheilla? Tady Pasqual, volám z Ostrova!“

„Ahoj! Sheilla se právě sprchuje, ale... děje se něco?“

„Potřebuju, aby mi něco nadiktovala...“

Chvilička, potom udýchaný hlásek: „Ahoj Pasquale! Vylezla jsem kvůli tobě ze sprchy, tak rychle, co chceš?“

„Dám ti Cvrčka, ten ti to řekne líp!“

„Díky! Ahoj Cvrčku, kde jseš?“

„Na Crossu u komthura. Volám z jeho terminálu. Jak se pořád máš, Sheillo?“

„Nádherně, fakt! Perfektní moře... jenomže na pláži musím nosit plavky. Mám nový, dvoudílný, kdybys mě viděl... A ty?“

„Mám se přímo bezvadně. Ale potřebuju tvoji pomoc... chtěl bych někoho natřít na černo a nemáme tu barvu. Tak bych prosil recept, ty si ho prej pamatuješ...“

„Ale jo, klidně... a koho to?“

„Tygry.“

„Páni! Kterýho?“

„Všecky. Co s nima Enkra vede válku.“

„Počkej... teda, něco jsem slyšela, ale... jde mu to?“

„Vůbec ne. Dostal vejprask, že nestačil zdrhat. Stojí vedle mě a je nešťastnej jako šafářův dvoreček. Dostanem šílenej nářez!“

„Hele... a fakt je to taková tragedie?“

„Jasně. Jsme bití jako žito!“

Sheilla neodpověděla a bylo slyšet, jak se dohaduje s matkou. Pak řekla: „Já sedám na letadlo a jedu tam! Počkejte na mě, nic beze mě nedělejte, jo? Budu tam do čtyřiadvaceti hodin!“

„Teda, ty nám tady budeš scházet!“

„Chceš mě tam nebo nechceš?“

„Chci. Ale šlo by to i...“

„Tak hele, já to hned začnu zařizovat. Za pár hodin letím... kde si dáme spicha?“

„Přijeď na Cross – znáš to tady?“

„Neznám, ale neva, já to najdu. Slyšela jsem, že je to parádní barák. Mají tam perfektní bazén s horkou vodou.“

„Teď jsem v něm byl a tebe tam hodím taky!“

„Tak mě čekejte, kluci! Letím...“

„Leť. A po cestě nezkoušej nic ukrást, ať tě zas nezdržujou!“

„Prosím tě! Ty máš taky nápady!“

Sheilla položila telefon. Cvrček taky – Pasqual zrušil všechno a vypnul program.

„Ona Sheilla krade?“ ptal se Enkra.

„Její poslední hobby. Zkouší to všude, kam přijde. Už dostala nářez na holej zadek, ale tím víc ji to baví...“

„Už ji někdy chytili?“

„Ale jo, párkrát. Jenže ona umí udělat tak nevinný oči, že ji zatím pokaždý pustili. Ještě je malá, myslejí, že ji to přejde.“

„Strašný! Ještě navíc zlodějka, to nám scházelo!“

„No Bože! Však krade jenom maličkosti, ne tisíce jako my!“

Enkra jenom mávl rukou. Konečně se dočkali výzvy k večeři; když došli do jídelny, všichni se už cpali s etiketou hladových vlků. Uhájili si svůj kus žvance a futrovali se taky. Enkra nezkoumal, kdo a jak vařil, jen pochyboval, že by to bylo obětované.

Když zahnali hlad a v břiše se jim rozhostilo příjemné teplo, došli k názoru, že teď by neškodilo trochu zábavy. Enkra se začal s Cvrčkovou pomocí navážet do Pasquala s jeho počítačovými experimenty. Pasqual se jen smál: „Myslíš, že bych nezvládl prokouknout ty jejich fligny? Pro člověka, kterej má základní znalosti, žádnej problém!“

„Ale banky si zavádějí programy, který se jen tak nedají zblbnout! Ty bys neobral!“

„Schválně si řekněte, kterou!“

„Nejmodernější zabezpečovací zařízení prý teď zavedla Dresdner Bank v Německu. Tvrdíš, že bys ji dokázal podojit?“

„Zkusil bych to. Ale komthur by musel půjčit svůj počítač!“

Mike se jen usmál. „Těžko bych ti to rozmlouval...“

„Tak mi ještě řekni číslo svýho konta u nějaký zdejší banky!“

Mike mu půjčil svou identifikační kartu. Její číslo bylo shodné s bankovním kontem. „Klidně to risknu. Stejně je na mým kontě tak sedm stovek, víc těžko...“

„Děkuju, to stačí. Jdeme, pánové?“

„Přijdu se za chvíli podívat, jestli jste něco nevyvedli!“ řekl Mike, ale nešel; naopak se bavil s Rogerem o záležitostech zahraniční politiky, jmenovitě Costa Negry.

Chvíli na to se objevila další skupina uprchlíků, a přivedl ji Jackie. Enkrovi to někdo zaběhl říct; nechal počítač a pospíšil do haly. „To je klika, Jacku! Ani jsem nevěděl, že ses taky zachránil...“

„Zachránil! Jak jsem viděl, že tě nechytli, probili jsme se... je nás jen pár, ale zkušený rváči! Chtěli jsme tygry sledovat, ale oni sledovali nás, tak jsme byli nucený se zdejchnout...“

„Nevadí! Ještě jim to vrátíme!“

„Hrajem dál?“

„Jasně, teď to teprv začne bejt zajímavý! Máme nový spojence...“

Enkra ho odváděl nejdřív do kuchyně, aby tam vyškrábali ještě něco k jídlu. Roger je sledoval a usmíval se.

„Jsem rád, že to dopadlo takhle! Enkra bude mít s čím si hrát, nebude se montovat do věcí v Kingtownu. Kdyby chtěl, zdrž ho tady – mám strach, že by tu akci v Costa Negře chtěl zastavit!“

„Bez starosti. Mám na tom taky zájem, aby to dopadlo. A Asthra snad ještě větší...“

„To musí klapnout! Spolehni se...“

Až když se Enkra s Jackem vrátili, vzpomněl si Mike na Pasquala a jeho pokusy. Rozhodl se jít podívat.

„Jsou na světě pošetilci,“ vysvětloval právě Roger, „Co mají morální výhrady proti podojení nějaký banky. Já kupříkladu ne. Pokud to ovšem není moje banka...“

„Pak se můžem divit, že Sheilla zkouší pro zábavu krást různý hlouposti!“ pokrčil rameny Enkra.

„Ach, Sheilla – to je dětská hra! Ale pořádnej vejvar, to je dobrý i pro stát, ježto se tím ruinuje konkurence!“

Vstoupili do knihovny; Pasqual vzhlédl od klávesnice. Cvrček seděl vedle na stole a potměšile se šklebil.

„Tak co, jaký to je?“

„Tvrdili, že prej nejdokonalejší zabezpečení proti hackerskejm loupežím,“ řekl Pasqual, „No, zrovna hloupý není, to je fakt. Ale že by to bylo zas tak geniální?“

„Takže jsi je podojil?“

„Zjistil jsem, že mají úplně otevřený konto na služební vydání. Hned jsem jim udělal pár faktur, zaplatil je a převedl to. Přes šest vymyšlenejch kont, ty jsem potom všecky zrušil. Vlastně jenom pět; šestý je konto americký banky. Tak to bude vypadat, že někdo v tý americký to ukradl a převedl na sebe. Ten kanál, kterým jsem to odčerpal, nemají šanci objevit...“

„Ale můžou přijít na to, že existoval, ne?“

„On totiž vůbec neexistoval. Zrušil jsem ho dřív, než jsem ho zavedl. Je to složitý, chápu. Ale počítám, že bezpečný...“

„Hm... no dobře. A výsledek?“

„Tadyhle šéf má na kontě zhruba o sto tisíc marek víc. Ještě jsem je po cestě vyčendžoval za americký dolary. Na to nikdo nemá šanci přijít. Převedl jsem na mixovací konto marky a dolary z něj vytáh. Jim to klapne na šesták, mají automaticky zavedenej kursovní lístek a pečlivě to proměnili. A za hodinu už nikdo nebude vědět, která částka ke který patří, protože se kursy mezitím změnily...“

„Pasquale, ty seš asi génius!“

„I kdepák! Ale když už využíváme komthurovýho vlídnýho pohostinství, tak se snad sluší, aby to taky někdo zaplatil. Nebo snad ne?“

Errata:

30.05.2021 11:43